Když otevřeme román, děje se něco, co v běžném životě není možné. Na několik hodin se dostaneme do hlavy cizího člověka. Víme, čeho se bojí, co tají a proč udělá něco, co zvenčí vypadá naprosto nepochopitelně.
Může ale čtení cizích příběhů ovlivnit i to, jak dobře rozumíme skutečným lidem? Právě tuto otázku začali zkoumat psychologové. Výsledky jsou zajímavé, ale jednoduchou rovnici „čím víc románů přečtete, tím jste empatičtější“ rozhodně nepotvrzují.
Literatura jako nástroj empatie
Při čtení neustále odhadujeme, co se odehrává v hlavách postav. Proč se někdo urazil, i když tvrdí, že je všechno v pořádku? Proč hrdina lže? Co ví jedna postava, ale druhá ještě netuší? Psychologové schopnosti chápat myšlenky a záměry druhých říkají teorie mysli.
V roce 2013 vzbudila velkou pozornost studie, podle níž dokázalo už krátké čtení literární beletrie zlepšit výsledky v některých testech této schopnosti. Znělo to skoro jako jednoduchý recept: přečtěte si pár stránek kvalitního románu a budete lépe rozumět lidem.
Jenže další výzkumy tak jednoznačné nebyly a stejný efekt se ne vždy podařilo zopakovat. Větší přehledy výzkumů přesto nacházejí mezi čtením beletrie a sociálním porozuměním malou souvislost. Otázkou zůstává, co je příčina a co následek. Možná knihy pomáhají rozvíjet porozumění druhým. Stejně tak je ale možné, že po beletrii častěji sahají lidé, které cizí životy zajímají už předem.
A ještě jedna důležitá věc: empatie a schopnost rozpoznat, co si druhý člověk myslí nebo cítí, nejsou úplně totéž. Můžeme někomu velmi dobře rozumět, a přesto s ním nesoucítit. Knihy z nás proto automaticky laskavější lidi neudělají. Mohou nám ale dát neobvykle mnoho příležitostí dívat se na svět cizíma očima.
Kultura a literatura – jak se ovlivňují
Knihy nám nabízejí něco, co skutečný život neumí: přímý přístup k cizím myšlenkám. Člověka v tramvaji můžeme jen pozorovat. U literární postavy můžeme znát její nejtrapnější vzpomínku, tajnou žárlivost i důvod, proč se právě rozhodla zalhat.
Literatura nás navíc může na stovky stran zavřít do hlavy člověka jiné doby, kultury nebo společenského postavení. Nemusíme s ním souhlasit. Jsme ale nuceni alespoň chvíli sledovat svět z jeho strany.
To ovšem neznamená, že každá kniha automaticky boří předsudky. Literatura je může také vytvářet a upevňovat. Stačí otevřít některé starší knihy a podívat se, jak zobrazují ženy, jiné národy nebo společenské vrstvy.
Právě tím jsou staré knihy zajímavé i dnes. Nejen příběhem, ale tím, co jejich autoři považovali za tak samozřejmé, že to nemuseli vysvětlovat. Literatura se tak stává časovou kapslí hodnot, obav i předsudků své doby. Někdy nám při čtení řekne překvapivě mnoho o společnosti, ve které vznikla.
Jednoduchá rovnice „více knih = lepší člověk“ tedy neplatí. Dějiny ostatně znají dost vzdělaných a sečtělých lidí, kteří se chovali příšerně.
Čtení nám ale může nabídnout příležitost procvičovat něco, co v běžném životě často zanedbáváme: připustit, že stejnou situaci může někdo jiný vidět úplně jinak. Dobře je to vidět třeba ve čtenářských klubech. Dva lidé přečtou stejný román a jeden považuje hlavní postavu za oběť, zatímco druhý za manipulátora. Najednou nezjišťujeme jen něco o knize, ale také o člověku, který sedí naproti nám.
Knihy z nás tedy samy o sobě světce neudělají. Nabízejí nám ale něco vzácného: možnost strávit stovky hodin v hlavách lidí, kterými nejsme. A právě tahle zkušenost nám může pomoci připustit, že svět zdaleka nevypadá stejně z každého místa, odkud se na něj díváme.