načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zvrhlá věda -- Skok do černé díry, lobotomie a převlek za mrkev – Ing. Pavel Houser

Zvrhlá věda -- Skok do černé díry, lobotomie a převlek za mrkev

Elektronická kniha: Zvrhlá věda
Autor: Ing. Pavel Houser
Podnázev: Skok do černé díry, lobotomie a převlek za mrkev

– Přijde vám zábavná představa, že v tak hloupé hře jako kámen-nůžky-papír možná existuje úspěšná strategie? Pocítili jste potřebu učit svého psa matematiku nebo se převléknout za mrkev? Skákat do černé díry kvůli řešení matematických ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Nová vlna
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 370
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-858-4552-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Přijde vám zábavná představa, že v tak hloupé hře jako kámen-nůžky-papír možná existuje úspěšná strategie? Pocítili jste potřebu učit svého psa matematiku nebo se převléknout za mrkev? Skákat do černé díry kvůli řešení matematických problémů? Víte, že prase parazituje na naší oblibě vepřového a za globální oteplování může čistý vzduch? Zvrhlá věda je sbírkou kuriozit, zajímavostí, hypotéz, sporů i dedukcí - a hlavně dobrá zábava, za kterou by se nemusel stydět ani Ig Nobel.

Zařazeno v kategoriích
Ing. Pavel Houser - další tituly autora:
 (e-book)
Vlkodlaci Vlkodlaci
 (e-book)
Havrani Havrani
 (e-book)
Pán cementárny Pán cementárny
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pavel Houser

Zvrhlá věda

Skok do černé díry,

lobotomie a převlek

za mrkev


Zvrhlá věda

Skok do černé díry, lobotomie

a převlek za mrkev

Pavel Houser

Nová vlna


x

Copyright Š Pavel Houser, 2016

Kresba na obálce Ernst Haeckel

Copyright Š Nová vlna, 2016

ISBN 978-80-85845-52-5

Nakladatelství Nová vlna

zrampas@gmail.com x

Přijde vám zábavná představa, e v tak hloupé hře,

jako je kámen-nůky-papír, moná existuje úspě

ná strategie? Tuili jste, e za globální oteplování

můe snaha o čistý vzduch? Či to, e prase parazi

tuje na lidské potřebě jíst vepřové? e v nějakém

pohledu nejsme potomky těch zdatných jedinců,

ale loserů (mohlo by přírodní výběr něco postavit

více na hlavu)? Pocítili jste potřebu učit svého psa

matematiku nebo se převléknout za mrkev? Pak

jste s touto knihou neprohloupili.

Po skoro 15 let jsem zásoboval články web

www.scienceworld.cz a dávno překonal metu 6 666

textů číslo hned desetinásobně ďábelské, přičem

jen nestoudně drzý pomlouvač by mohl tvrdit, e

kvantita zde byla na úkor kvality. Během té doby

jsem předevím četl a četl a nashromádil celou řa

du bizarních faktů i domněnek napříč vědeckými

obory, které se zrovna nehodily do běného zpra

vodajství, o to mi ale přily zajímavějí. Tato kniha

rozhodně nemá být nějakým reprezentativním prů

řezem současné vědy, nezískáte zde ani odpovědi

na hluboké záhady ivota, vesmíru a vůbec, a asi

ani nějaké prakticky vyuitelné poznatky. Nezjistí

te, jak skloubit kvantovou fyziku s teorií relativity (autor to neví), nebo jak podle vědeckých poznatků co nejlépe hubnout (autor rezignoval; selský rozum velí, e nejjednoduí bude si uříznout nohu). Doufám nicméně, e se při čtení budete bavit alespoň stejně dobře jako já při psaní.

Nemá jít o sbírku zajímavostí ve smyslu třeba rekordů (vědci objevili nejmeního obojivelníka hm, ale opravdu je to samo o sobě zase tak zajímavé?). Vybíral jsem příklady spíe nějak kuriózní a paradoxní, na pohled absurdní a výstřední; příklady, které mají netradiční, alespoň na první pohled, řeení a výklady, je jsou přitom současně chytré a zábavné (pochopitelně subjektivně). Situace, kde mezi konkurujícími teoriemi není lehké rozhodnout a je třeba se zkusit podívat trochu za oponu, přičem mnohdy je výsledek i tak otevřený, nicméně stále přístupný dalímu empirickému zkoumání.

Na podobné téma jsem v minulosti psal i sloupek do časopisu VTM (který se jetě před svým zánikem stihl přejmenovat na Science). Rubrika se jmenovala Zvrhlá věda, co vak úplně neodpovídalo jejímu obsahu. Nelo mi o MUDr. Mengeleho ani frankensteinovské straení před řádícími mutanty, nebylo cílem vědu očerňovat, spíe ji nebrat úplně váně. K následně uváděným faktům a předevím jejich interpretacím a výkladům přistupujte proto samozřejmě se zdravou skepsí a nadhledem, nejde nutně o názory reprezentující současný vědecký mainstream. ádný strach, stále to ale spadá do vědy, netřeba se obávat záplavy mystiky či esoteriky ani mudrování o smyslu ivota.

Na konce kapitol přidávám kromě odkazů na pů

vodní a roziřující zdroje (spíe titěné knihy ne internetové adresy, zadat pár hesel do Googlu zvládne v případě potřeby jistě kadý sám) občas i dalí témata k zamylení; zase jsou určeny pro zábavné přemítání nebo vlastní výzkum, nejde o úkoly z učebnice ani o psychologické autotesty. Delí texty jsou prokládány kratími kuriozitami, v nich dojde např. na matematické, logické či slovní hříčky. Snad odpustíte i pár odkazů na beletrii a historek ze ivota.

Na jaře 2016

Pavel Houser

pavel.houser@gmail.com

Lstivý jako strom

Jen málo organismů máme v takové oblibě jako stromy. Někteří je objímají, jiní se k nim v případě protestu přivazují, dalí je na brigádách náruivě sázejí a asi vichni se občas těí z barev podzimního listí (nebo to alespoň tvrdí, protoe se to od spořádaného občana očekává). Jednotlivé druhy stromů hrají navíc i roli národních symbolů. Nic proti, stromy bývají sympatické, to vak neznamená, e nejsou schopny také lecjakého podlého úskoku a krutosti... Asi celkem banální je konstatování, e stromy soupeří s jinými stromy tak, e se je snaí přerůst a odříznout od světla. Probíhá mezi nimi nelítostný boj o ivot, v něm vítězí vesměs ten vyí. Jindy stromy uvolňují do země látky namířené proti konkurenci. Dobře také známe záludné pády stromů (já nic, to vichřice), jejich výsledkem bývá přeraený hřbet.

Mnohem lstivějí jsou ovem triky některých severoamerických jehličnanů. Jejich jehličí, prosycené různými látkami typu terpenů, je velmi hořlavé. Podle veho to není náhoda stromy tímto způsobem zvyují pravděpodobnost vyvolání poáru, který víc ublíí konkurenci ne odolným hářům. Navíc některé stromy poár přímo vyadují: větina jejich semen by bez aktivace ohněm ani nevyklíčila.

Velice zajímavým příkladem stromové lstivosti je zřejmě i výe zmíněné krásně zbarvené podzimní listí. Biochemické vysvětlení je dobře známé: lutá a červená barva listí je prostě výsledkem zániku chlorofylu. Jak se dny zkracují, je pro strom méně výhodné udrovat v chodu fotosyntetizující mainérii. S výjimkou jehličnanů pak stromy v mírném a subpolárním pásu fotosyntézu přeruí. Jetě předtím, ne ale listy opadají, z nich strom odčerpá důleitý chlorofyl. Proče barva listí na podzim je prostě výsledkem ztráty zelené. Zůstanou zde jen luté a oranové karotenoidy a červené a tmavočervené antokyany. Karotenoidy sice také pomáhají při fotosyntéze, stromu se je vak zřejmě nevyplatí stahovat zpět.

Zdálo by se, e tím je barevnost podzimu uspokojivě vysvětlena: barevné listí je jen vedlejím efektem, strom je k ničemu nepotřebuje. Teď ale nastanou podivnosti. Ukázalo se, e antokyany strom v listech nejen nechává, ale dokonce je sem i záměrně pumpuje. Take ne, asi nejde o vedlejí efekt, ale o účelové jednání (e je nějaké chování v rámci evoluce účelné, samozřejmě nijak nesouvisí s tím, zda je vědomé). Proč to strom vůbec dělá? Za jiných okolností se nápadné barvy dávají do souvislosti hlavně s pohlavním výběrem, u stromů vak motiv se sváděním stromic do úvahy nepřichází. Kdo je pak příjemcem signálu? U rostlin bývá běně barevný signál určen opylovačům, na to u je ale na podzim dávno pozdě.

Podle jedné teorie se strom výraznou barvou snaí přilákat ptáky, aby pojídali plody a roziřovali pak trusem jeho semena. Listy jsou ovem červené jen celkem krátkou dobu a plody u mnohdy mezitím větinou opadaly. Navíc by v takovém případě dávalo smysl výrazněji barvit spíe přímo plody ne listy.

Kdy se nám něco líbí, preferujeme to. Čili intenzivně zbarvené stromy mohli lidé častěji vysazovat nebo méně často kácet. Tato selekce člověkem vak můe platit na zahrádce, těko stojí za vznikem obrovských barevných porostů javorů v Kanadě.

Nakonec je nejzajímavějí vysvětlení skutečně netriviální. Marco Archetti přiel se zajímavou hypotézou, e stromy tímto způsobem demonstrují svoji sílu: jsme dost silní, abychom si mohli hromadně vyrobit látku XY. Manifestují tak svoji zdatnost a zdraví, tato strategie handicapu vak na rozdíl od pávů nesměřuje k potenciálním sexuálním partnerům, ale k parazitům. Stromy se tímto způsobem snaí odradit hmyz, který by do nich rád nakladl před zimou svá vajíčka. Hele, bídný hmyze, signalizuje jasně rudý javor, jsem zdravý strom, který si můe dovolit vyloeně plýtvat svými silami. Pokud do mě naklade vajíčka, zvládnu nasyntetizovat dost velijakých jedů i proti tvým larvám. Zkus to radi vedle, podívej, soused javor je nebarevný neduivý uboák, na jeho dřevě si přes zimu tvé děti jinak pochutnají... (Oslabený strom si u investici do přesunu antokyanů do listů nemůe dovolit.)

Zbarvení listů by podle této teorie bylo zbraní stromů namířenou v konečném důsledku proti jiným stromům. Můe to být samozřejmě i jinak, do hry určitě vstupuje celá řada dalích faktorů. Barvy listů závisejí na tom, jak je teplo/slunečno, červená bývá jasnějí na jiní straně atd. U jednoho druhu stromů závisí intenzita zbarvení i na zeměpisné ířce. A tak dále, rozhodně je jetě dále co zkoumat.

Kadopádně, dáte-li na lidovou moudrost, podle ní by měl člověk během ivota zasadit strom (a zapálit sousedovi dům a provádět prostě vechny dalí standardní věci, které patří k plnohodnotnému ivotu), nepodceňujte ho a dejte si na něj u od semenáčku dobrý pozor. Je to nejspí pěkně mazaný chlapík. Zdroj: Jay Ingram: Rychlost medu a jiná věda kadodenního ivota, Oldag, Ostrava 2007

Evropa vs. Amerika

Samozřejmě, e uvedená teorie s sebou nese celou řadu otázek. Vidí hmyzáci a dalí parazité podobně jako člověk? Vak někteří blanokřídlí pokrývají zrakem i část ultrafialového spektra?

Navíc, jak vůbec takovou hypotézu testovat? Jak ji bylo uvedeno, různé stromy se toti barví různě intenzivně, jinak se barví i stromy v různých oblastech a při různém průběhu podzimu. České javory vypadají jinak ne ty kanadské. Je-li tedy zbarvení listů opravdu výsledkem války proti hmyzím parazitům, nae hypotéza by se dala docela snadno ověřovat: silnějí parazitace by odpovídala intenzivnějímu zbarvení. Jeden z testů (související výzkumy prováděli např. William Hamilton a výe ji zmíněný Marco Archeti z Oxfordu) to údajně potvrdil.

Stromy v Severní Americe mají bez ohledu na druh větí tendenci barvit se do červena, evropské jsou více luté. Červené listy vyadují více antokyanových barviv. A proč e je v Americe více kodlivých hmyzáků? Moným vysvětlením je, e v době střídání ledových a meziledových dob migrovaly v Severní Americe druhy víceméně volně na sever a na jih, v Evropě jim vak v cestě stály Alpy, Karpaty, Pyreneje a dalí pohoří orientovaná spíe ve směru západ-východ. Mnoho druhů hmyzu kodících stromům proto vymřelo (alespoň v určitých regionech) a stávající evropské stromy nemusejí do boje s hmyzem tolik investovat.

O savaně a jehličnanech

Vztah lidem ke stromům procházel ovem řadou proměn. Vymýcení lesa je i civilizačním aktem. Tak třeba kdy hrdinové eposu o Gilgameovi zvítězí nad zlým obrem, vzápětí vykácí místní cedrový háj; nemusí jít přitom jen o to, e libanonské cedry byly ve starověku s oblibou pouívány ke stavbě lodí. Hustý les byl místem obávaným.

To ovem nemusí nutně platit pro jednotlivé stromy, praví někteří evoluční psychologové s odkazem na to, e větina evoluce moderního člověka proběhla v africké savaně. Máme tedy rádi stromy, ale spíe osamělé skupiny. Lidé preferují prostupnou krajinu, kde vak mají stín, eventuálně se za stromy mohou různě skrývat při lovu. Otázka samozřejmě je, zda tyto evolučně-psychologické výklady odpovídají realitě a zda nejde spíe o bájení.

V dnení době máme u nás v zahradách v oblibě jehličnaté stromy s jejich chladnou, neosobní estetikou, která dobře ladí se sklem, kovem, obecně moderní architekturou. Jistěe asi v oblibě jehličnanů budou hrát roli i důvody zcela praktické, toti e se nemusíme obtěovat se spadaným listím. Pod jehličnany také roste méně bylin, take se netřeba tolik zlobit ani s pletím apod. Kadopádně, národním českým stromem byla lípa a tu dnes v parcích moc nenajdeme. Preferované stromy mohou charakterizovat určité období podobně jako třeba proměnlivé architektonické styly. Viz také: Václav Cílek: Tsunami je stále s námi, Alfa Publishing, 2006 a dalí

Co má nejraději blesk

U asi 100 let se táhnou ve vědeckých časopisech spory o to, zda blesk s větí pravděpodobností udeří do nějakého druhu stromu.

Samozřejmě existuje závislost pravděpodobnosti zásahu na výce stromu a ne vechny druhy stromů rostou stejně vysoko. Takté pochopitelně záleí na tom, jaký druh je nejčetnějí (pokud se např. uvádí, e nikdy nebylo zaznamenáno, aby blesk zasáhl cesmínu, zbývá se jetě zeptat, kolik cesmín běně potkáváme na procházkách). Nicméně vlastní otázka zní, zda pokud je smíený les tvořen přiblině stejně vysokými stromy, bude si blesk vybírat?

Nejspí ano, upřednostní strom vodivějí, tedy jeho dřevo obsahuje více vody. Obecně lze asi říci, e u stromů s vrásčitou kůrou se zadruje více vody, a proto by měly více přitahovat také blesky. Rozdílná můe být i vlastní vodivost uvnitř, třeba jako důsledek sloení mízy.

Podle statistik z USA se zdá, e častěji je zasaena borovice, smrk nebo dub, na druhé straně ebříčku jsou buk, bříza a katan (jírovec). Data ale nejsou zdaleka přesvědčivá. Kdy blesk zasáhne jeden strom, mnohdy shoří i stromy v jeho okolí, take těko určit, kam původně udeřil. Nadto by se data pochopitelně měla nějak korelovat s výkou stromu a s jejich relativním výskytem v dané oblasti, ale jak přesně to provést? Jako pole pro spekulace a dalí výzkumy tak tento problém zůstává v podstatě otevřený.

A mimochodem cenné stromy lze chránit hromosvodem. Viz také: Mick O Hare: Proč má pivo bílou pěnu,Ikar 2007

Zelená krev

Jak v roce 2007 informoval časopis New Scientist, v tepnách 42letého Kanaďana kolovala zelená krev. Chirurgové, kteří mue operovali, utrpěli ok, vzápětí ale samozřejmě poslali krev k chemickému rozboru. Moná čekali návtěvu tajných agentů, kteří celý objekt navěky zapečetí kvůli objevu mimozemana (ano, zelenou krev má přece Mr. Spock ze Star Treku), skutečnost byla nicméně kurióznějí.

Ukázalo se, e za změnou barvy stojí komplex hemoglobinu a síry. Pacient bral na bolesti hlavy lék sumatriptan, který obsahuje látky na bázi sulfonamidů. Ty pak mohou reagovat s hemoglobinem za vzniku zeleného komplexu. Je pravděpodobné, e mu u svých léků na migrénu tak docela nedodroval doporučené dávky. Kdy u člověk dostane do rukou nějaké zajímavějí tabletky, chce si to samozřejmě trochu uít!

Pacient se po operaci zotavoval normálně a sumatriptan vysadil. Po pěti týdnech měla jeho krev zase běnou barvu. Není jasné, zda pro něj zelená krev představovala nějaké bezprostřední riziko, kyslík nicméně po organismu rozvádět zvládla.

Pokud by změna barvy krve neměla nějaké

neádoucí následky, pak by se taková úprava mohla

stát zajímavou módou. Představte si, jak byste mohli

společnost okovat na večírku při náhodném říz

nutí. Barva krve by pak mohla být i estetickým roz

marem, podobně jako vlasy nebo kontaktní čočky.

Barvení krve na modro by bylo přirozeně povoleno

pouze osobám, které prokáí lechtický původ. Mi

mochodem, hlavonoci mají skutečně modrou krev,

protoe v jejich komplexu hemu je atom eleza na

hrazen mědí. Není divu, chobotnice je tvor krásný

a vzneený, vysloveně aristokratický.

Celá ta historka ovem nepůsobí po pravdě řeče

no úplně věrohodně. Člověk se nemůe skepticky

nepodivit to se na onu anomálii nepřilo třebas u

při nějakém předoperačním vyetření?

Kdyby lo jen o New Scientist, dalo by se nad tím prostě

mávnout rukou, nejde o ádný excelentní zdroj, nicméně

případ se popisoval i jinde (Greg Egan, australský matema

tik a autor vynikající sci-fi skutečně vědeckého střihu, na

adresu New Scientistu mj. uvedl, e pro senzacechtivost a

nedostatek základních znalostí autorů je časopis z hlediska

toho, jak veřejnost chápe vědu, přímo hrozbou

https://en.wikipedia.org/wiki/New_Scientist).

Neolitický fotbal

Rondely jsou stavby, které se v mladí a pozdní době kamenné budovaly od Podunají po Británii. Docela dost jich známe i z naeho území (např. u Kolína, Bylan a Ústí nad Labem), ve střední Evropě jich bylo u objeveno více ne 100. Za počátek stavby rondelů na naem území můeme pokládat 1. polovinu 5. tisíciletí př. n. l.

Rondel není ovem stavbou ve smyslu budovy, spíe jde o vyčitěné území kruhového tvaru. Prostranství je odděleno od okolí palisádou či příkopem, uprostřed byly občas nalezeny stopy jam a ohni. Pozůstatky rondelu bývají poměrně nenápadné, take jistě známe jen zlomek jejich tehdejího počtu. To zase asi není při pohledu do minulosti nic výjimečného.

Výklady o tom, k čemu e vlastně rondely byly dobré, se lií. Pokládají se za kultovní místa, spojují se s astronomií, nicméně je fakt, e takto lze označit skoro cokoliv a projevuje se tím asi i určitá bezradnost (souviselo to se slunovratem). Ve skutečnosti mohlo jít i třeba o místa, kde se konaly trhy, vedla se jednání, příkopy i palisády se někdy interpretují i jako obranné hradby. Lze kompromisně pokývat hlavou a říct, e jednotlivé způsoby vyuití se nemusí vylučovat. Petr Květina, Sylvie Květinová a Jaroslav Řídký z Archeologického ústavu AV ale přili s jinou zajímavou hypotézou: rondely jsou pravěká hřitě.

Představa, e si zde neolitici kopou něčím na způsob fotbalového míče (či tenisáku), je celkem zábavná a tehdejí obyvatelé nám díky ní mohou být mnohem blií. Podobně jako my vysedáváme u televizí a pozorujeme cizí sportovní výkony, mohli to činit u dávní zemědělci. Není důvod, proč by si sledování nemohli také krátit konzumací piva, které ostatně lidé v mladí době kamenné prokazatelně pili. A e rondelů bylo tolik? No, on nějaký fotbalový stadion dnes najdeme větinou i v úplně zapadlé díře. Někdo na tomhle základě ovem můe nad tehdejími obyvateli ohrnovat nos, chtěl by vidět hlubokou duchovnost, amanismus, soulad s přírodou, slunovratové tance, poklekání k Zemi, a ono zatím pivo a koukání na fotbal. Tohle se příznivcům new age asi nebude líbit...

No dobře, hrál se ale tehdy fotbal opravdu? Působí to spíe jako vtip. Na druhé straně, proč by míčové hry neměly mít tradici sahající a do doby kamenné? Zajímavé je, e větina současných míčových her se dá hrát s balónem o velikosti tenisového míčku, co naznačuje společný původ vech těchto her. To podporuje i skutečnost, e u míčových her se pravidla sice mění od hry ke hře, ale základní ustanovení zůstávají (např. hrací plocha je jasně vymezena a určuje, kde se můe hráč i míč pohybovat, kolik hráčů smí hrát a za jakých podmínek daná strana zvítězí), uvádějí autoři celé hypotézy. Známé rondely mají také prakticky totoné rozměry, okolo 50 metrů v průměru; víceméně jednotné rozměry mají i dnení fotbalová hřitě.

Důvody dnení záliby ve hrách platily třeba i v neolitu. Lidé se rádi baví, sport je také způsob soupeření, jím úspění jedinci získávají společenské postavení. Ale to zase neznamená, e je třeba nad tím snobsky ohrnovat nos. Podobně jako třeba sluba v armádě, i sport dnes napomáhá prostupnosti společnosti, vzestupu lidí niího původu. Vybije se zde navíc nahromaděná agresivita i emoce (u hráčů i diváků), oproti soubojům se zbraněmi nadto relativně nekodně.

A nakonec, sport také vytváří svazky překračující příbuznost i společné bydlitě. To, e s někým ji

nak neznámým fandíte stejnému týmu, vás spojuje

oveme také můe dost podstatně rozdělovat. li

snad fanouci od rondelu rovnou zdemolovat nej

blií vesnici? Nicméně, můeme si představovat,

e moná kolem tehdejího fotbalu tak u v neolitu

mohly vznikat společnosti provázané i na větím

území, jakési zárodky říe, jejím symbolickým

centrem byl nikoliv chrám či hrad, ale stadion slav

ného týmu. Také v antice olympiády slouily

k uvědomění řecké sounáleitosti a tento sjedno

covací cíl má i moderní olympijské hnutí. (Někdy

u koktejlu poznamenejte, e český stát se nezačal

konstituovat kolem Praského Hradu, ale nedaleké

ho hřitě Sparty na Letné.)

Nemůeme si ale asi představovat (jakkoliv by

bylo zábavné znovu udělat na dnení mystiky dlou

hý nos), e by tehdejí sport byl zábavou zcela svět

skou, přece jen měl nejspí i kultovní význam.

Alespoň tak můeme soudit ze srovnání s Aztéky.

Ti hrávali hru podobnou dnení koíkové, při ní se

částmi těla odráel gumový míček. Cílem bylo pro

hodit ho kruhem na zdi, který měl funkci branky či

basketbalového koe, na rozdíl od něj byl ale otvor

v horizontálním směru. Utkání bylo součástí rituálu k poctě bohů a jak u měli Aztékové ve zvyku, poraené mustvo mohlo čekat toté jako poraené a zajaté bojovníky obětní oltář.

Mimochodem, v této souvislosti se nabízí jetě jedna otázka. Aztékové znali několik způsobů, jimi se zpracovává kaučuk, z čeho ale byly míčky neolitické střední Evropy? Snad nějaké koené váčky vycpané mechem?

A kdy stavba rondelů ustala, znamená to, e v době bronzové se u v Čechách fotbal nehrál? Pravda, docházelo k různým migracím... Nebo se později fotbal hrál na místech, která nebyla tak výrazně ohrazena, a nedochovala se po nich proto ádná stopa? Snad si moudří pořadatelé raději začali ohrazovat obydlí a utkání vyhradili dále nijak neupravovanou louku? Společenský ivot Říma byl přímo prostoupen kláním v cirku nebo vozatajskými závody, nicméně míčové hry se zde podle veho neprovozovaly. Proč? Vypovídá snad fotbal či jeho absence o přísluné kultuře něco více?

Můeme pak tedy zkusmo vymezit nový vědní a studijní obor, pravěké dějiny míčových her. V současné době jsou vemoné mezioborové projekty populární a tento by mohl vhodně doplnit experimentální archeologii. Proč se při studiu a hravých pokusech omezovat na to, jak tehdejí lidé vařili nebo tkali... Zdroj: Petr Květina, Sylvie Květinová a Jaroslav Řídký: Rondely moné doklady nejstarích hři, Archeologický ústav AV ČR, http://www.arup.cas.cz/?p=382

Dějiny her

Jaká byla nejstarí hra? Tady samozřejmě záleí na tom, jak si hru definujeme (hrají si lidské děti i mláďata, ba i dospělí přísluníci jiných ivočiných druhů). Pokud se při úvahách nechceme ztratit ve vzduchoprázdnu, měli bychom se omezit na archeologické památky. Ve starém Egyptě a Mezopotámii se ji prokazatelně hrály deskové hry např. staroegyptská hra Senet se někdy pokládá za předchůdce současné dámy, ale muselo by opravdu jít o předchůdce krajně nepřímého. Po pravdě řečeno, inteligencí připomíná spí dnení člověče nezlob se.

Zajímavý doklad představuje tzv. kost z Ishanga. Na hranicích dnení Ugandy a Konga byla nalezena asi 10 000 let stará kost se třemi řadami vrubů (aktualizace: nově se datování nálezu posunuje hlouběji do minulosti).

V první řadě jsou vruby seřazeny po skupinách 9, 19, 21, 11. Druhá řada je rozdělena na 19, 17, 13, 11. A konečně ve třetí řadě najdeme skupiny 7, 5, 5, 10, 8, 4, 6, 3. Dosud nikdo neví, co přesně tato čísla vyjadřují (vyjadřují-li

tedy vůbec něco speciálního a ne třeba počty ulovených

zvířat). Součet první a druhé řady dává 60 (snad se třetí řa

da dochovala neúplná, nebo kost nebyla dopsána?). Dru

há řada obsahuje sestupně řazená prvočísla. V první řadě

zase najdeme čísla liící se o 1 od 10 a 20 (základ tehdejí

číselné soustavy?). Můe se jednat třeba o kalendářní zá

znamy, výpočetní pomůcku typu abaku, ale i o nějakou

matematickou hru. Před spaním si můeme překrtávat čár

ky a zkouet vymyslet, jaká tahle hra mohla mít pravidla...

Paradoxy s podivnou písemkou

Profesor áky vystraí následujícím výrokem: Tento týden si napíeme písemku. Kdy ráno přijdete do koly, nebudete nikdy vědět, zda k písemce dojde. Bude to pro vás tedy překvapení.

Jeden ze studentů uvaoval následujícím způsobem:

Pokud bych el v pátek do koly, u bych věděl, e písemka se musí psát právě tento den a nebylo by to pro mě ádné překvapení. Tudí v pátek se ádná písemka psát nemůe. Ale kdy půjdu do koly ve čtvrtek, tak pokud by se jetě písemka nepsala a protoe se nemůe psát v pátek musela by se psát právě tento den, a nebylo by to tedy ádné překvapení, a tudí můeme vyloučit i čtvrtek. Atd., stejným postupem vyloučíme i dalí dny. Písemka se tedy nemůe psát vůbec.

Profesor vak v tu chvíli klidně oznámí: Připravte se, písemka začíná. Pro vechny, kdo si problém předtím rozebrali výe uvedeným způsobem, to je skutečným překvapením. Kde udělal ná student chybu?

Známý autor logických hříček R. Smullyan sám se domnívá, e dosud neexistuje řeení tohoto paradoxu, na kterém by se shodli vichni. Podle jeho vlastního názoru je vak chyba v tom, e pokud je např. pátek a písemka se jetě nekonala, pak existují dvě monosti: písemka se bude psát a profesor nemluvil prav

du (nebude to překvapení) písemka se nebude psát a profesor nemluvil

pravdu (protoe se celý týden nepíe).

Profesor tedy nejspí nemluví pravdu a není třeba jeho výroku věřit. Z toho pak vyplývá, e nastat můe úplně libovolná eventualita. Zdroj: Raymond Smullyan: Navěky nerozhodnuto, Academia, Praha, 2003 a dalí Na téma tohoto paradoxu se v populárně naučné literatuře objevuje řada rozborů. Autoři se příli neshodují, souzní maximálně v tom, e formulace problému je nějakým způsobem vadná (pochopitelně: vede-li aplikace podle veho logických kroků k absurdním či nejednoznačným závěrům, problém je asi u v samotném zadání). To platí třeba i pro mnohé úlohy, kde figurují pravděpodobnosti. Paradox s podivnou písemkou ale zřejmě mnohem úporněji vzdoruje snaze problém jakkoliv formalizovat, vak se zde operuje s pojmy jako překvapení...

Pikle mimozemanů

Jak mohou souviset vlastnosti elektromagnetického pole a UFO? Následující spekulace jsou trochu krkolomné a nejspí i dost nepravděpodobné, nicméně těko je poloit na pevnějí základ: základy fyziky i ivot ve vesmíru představují otázky, kde tápeme. Kadopádně si mimozemany představíme v dost netypických rolích jako znečiovatele a zloděje.

Určitě je velmi zajímavé neomezovat se při úvahách o mimozemských civilizacích na hledání signálů (projekty typu SETI) či létající talíře, netřetit o tom, jak ufouni postavili pyramidy.

Alexej Archipov z charkovského Radioastronomického ústavu je přesvědčen o tom, e předměty pocházející od mimozemských civilizací bychom se mohli pokusit najít i přímo na Zemi. Archipov ovem nespadá do stejné kategorie s Dänikenem netvrdí, e mimozemané někdy navtívili Zemi. Jde mu o to, e nějaké dílo mimozemské civilizace se na Zem mohlo dostat čistě v důsledku statistiky, jako kosmický odpad.

Potí je, e o přísluné statistice nic pořádně nevíme. Existuje tzv. Drakeova rovnice, která se po

kouí pravděpodobnost inteligentního mimozem

ského ivota odhadnout analyticky. Tento známý

matematický vztah operuje s počtem obyvatelných

(exo)planet u hvězd, pravděpodobností vzniku

ivota na nich, pravděpodobností vzniku civilizace,

jejího zničení... V přísluné rovnici se ovem vys

kytují prakticky samé neznámé. S touto výhradou

sledujme dalí Archipovovy úvahy. Soudí na zá

kladě analogie s pozemským vývojem, e vyspělé

civilizace zpracovávají obrovské mnoství mate

riálu na výrobu spotřebního zboí. Celkový Archi

povův odhad (dle knihy Marcuse Chowna Vesmír

hned vedle) je, e vyspělá civilizace vyprodukuje

řádově 10

21

kg spotřebního materiálu, z čeho urči

tá část chtě nechtě zaplaví okolní vesmír.

Otázkou samozřejmě zůstává, jak takové předmě

ty na Zemi hledat a jak je vůbec identifikovat. Třeba

je máme přímo před očima, pouze nám to nedolo?

Poznali by lidé před 100 lety, e čip (navíc pořádně

pokozený letem vesmírem, průletem atmosférou

a tím, e na něj po dopadu např. několik milionů let

prelo) je nutně dílo inteligentních bytostí? Podezře

ní by mohlo zavdat, pokud bychom nalezli třeba

předmět s neobvyklým chemickým sloením.

V knize Podivné ticho astrobiologa a kosmologa Paula Daviese autor zase spekuluje, e naí oblastí vesmíru klidně ji mohla projít nějaká vlna ířící se mimozemské civilizace (opět: pokud nějaká existuje; a pokud takové eventuální civilizace expandují ve fyzickém vesmíru třeba namísto toho, aby se uchýlily do virtuálních světů znovu samé neznámé). Slunce toti patří do mladé generace hvězd a inteligence na Zemi existuje opravdu jen nepatrný zlomek času trvání celého vesmíru.

Pokud má být přísluná spekulace alespoň v principu nějak testovatelná, měli bychom narazit na určité stopy po mimozemanech. Davies na rozdíl od Archipova vychází spí z toho, e civilizace sice produkují odpad (třeba výsledek pouívaných jaderných reakcí), ale hlavně spotřebovávají zdroje. Kosmické inenýrství je hodně náročné.

Z čeho mu vyplývá opravdu kuriózní pohled na věc: důkaz mimozemské civilizace by mohl být negativní, tj. zjitění, e v rozporu s očekáváním zde ve sluneční soustavě nebo vůbec ve viditelné oblasti vesmíru něco chybí, protoe to kdosi vytěil.

V rámci hravých spekulací P. Davies nabízí např. i následující potenciální stopy cizí inteligen

ce: Meteory s neobvyklým sloením mohu nazna

čovat, e jde o stopy po destrukci původního tělesa

jaderným výbuchem. Velmi kuriózní je monost,

e by mimozemané spotřebovávali komety nebo

dokonce planety sluneční soustavy (pozůstatek

chybějící planety roztrhané umělým výbuchem

by pak představovaly asteroidy mezi Marsem a Ju

piterem). Komety mohou slouit jako zdroj např.

vody, planety ovem i jako kosmická loď. Chybět

by mohlo deuterium (těký vodík) pouitelný jako

zdroj pro jadernou fúzi, nebo nějaké jiné suroviny.

Moností je prakticky nepřeberně, pokud by vyspě

lé civilizace třeba nějak pracovaly s energií hvězd,

mohly by potlačovat nebo vyvolávat výbuchy su

pernov. To bychom dokázali detekovat jako určitou

nepravidelnost, v některých částech vesmíru by

jich bylo více a jinde méně.

Potí je, e správné mnoství komet či super

nov je těko odhadnout. Pokud nevíme, e něco má

existovat, nemůeme zjistit, e to zmizelo. Fyzikál

ní zákony jsme odvodili primárně z toho, jak vypa

dá/jak se chová nae okolí, take by ve mělo více

méně do sebe zapadat, ani to ovem cokoliv doka

zuje o (ne)existenci mimozemských civilizací. V podstatě asi nejpřesvědčivěji doloená je pak činnost mimozemanů nikoliv v dávné minulosti, ale přímo za naimi zády: je jasné, e nám záhadně mizí peníze z peněenek i bankovních účtů, ztrácejí se piva z lednice či brýle (poslední příklad se ovem lií od předchozích v tom, e ztráta bývá obvykle pouze dočasná, spíe ne o kráde jde ze strany mimozemanů tedy zřejmě o nejapný ert). Pak zde zůstává jetě jedna zajímavá záhada magnetické monopóly.

Elektřina a magnetismus mají těsný vztah, proto se ostatně pouívá i termín elektromagnetické pole a jedna ze základních sil se označuje jako elektromagnetická. Nicméně elektrický i magnetický náboj se přesto chovají jinak. Elektricky nabité částice mohou existovat samostatně, naopak magnet s pouze severním pólem jetě nikdo nepřipravil. Pochopitelně, pokud magnet rozlomíte, vytvoří se ihned dva dalí póly. Předpokládá se nicméně, e za určitých exotických podmínek by mohly existovat i magnety s pólem jediným tzv. monopóly.

O existenci magnetických monopólů uvaoval zřejmě jako první ve 30. letech minulého století nositel Nobelovy ceny za fyziku a jeden z průkopníků kvantové teorie Paul Dirac. Dalí vývoj oboru vedl k představě, e magnetické monopóly mohly vznikat v extrémních podmínkách raného vesmíru. Asi před esti lety vyel v časopisu Science článek německých vědců, kteří tvrdili, e něco na způsob magnetických monopólů dokázali zaznamenat v krystalech sloučenin lanthanoidů (prvků vzácných zemin) při teplotách těsně nad absolutní nulou, tyto výsledky ale nebyly jednoznačně přijaty.

Teď uděláme přece jen malou odbočku k UFO. Celý fenomén je natolik spojen s podvody a arlatánstvím, e je sám o sobě nevěrohodný. Popusme nicméně trochu uzdu fantazii. Fyzik Michio Kaku v knize Fyzika nemoného nejprve popisuje jevy, které bývají nejčastěji odpovědné za pozorování UFO (Venue, světélkující bahenní plyny, meteory, mimořádné atmosférické jevy, radarové ozvěny, meteoritické balóny, letadla a samozřejmě talíře zkonstruované lidmi). Nicméně přesto podle něj zůstává několik snad celkem spolehlivě zdokumentovaných pozorování, která se tímto způsobem vysvětlit nedaří.

Jako mylenkový experiment připusme nyní (jistěe velmi nepravděpodobný) scénář, e pozorovatelé před sebou tu a tam opravdu měli mimozemské kosmické lodě. Jinak nevysvětlená pozorování mají údajně následující shodné rysy: náhlé změny směru letu ruí přívod elektrického proudu, zapalování

v autě vznáejí se tie nepohybují se pomocí trysek, nevystřelují

proud paliva.

Náhlé změny letu vytvářejí setrvačné síly, které by cokoliv ivého (nebo alespoň pozemský ivot) roztrhaly. Pravděpodobněji proto jde o nějaké automatické sondy, ádné lodě s mimozemany. Tichý pohyb i interakce s elektrickým proudem naznačují, e pohon talířů by mohl být nějak zaloen na magnetismu. Klasický magnet se ovem v zemském magnetickém poli můe sice různě natáčet, nezajistí ale pohyb. Kaku spekuluje, e pohonem UFO by tedy mohly být právě magnetické monopóly. Vyspělá civilizace by je mohla buď dokázat připravit laboratorně, nebo posbírat ty, které zbyly z raného vesmíru.

Tím se nám výe uvedené teorie konečně propojují. V okolním vesmíru mohou scházet třeba právě

magnetické monopóly, které mimozemské civiliza

ce vytěily pro své energetické potřeby. Samozřej

mě, snese-li tento nápad vůbec označení za vědec

kou teorii (takovou teorii by mělo jít vyvrátit, falzifi

kovat je to moné v tomto případě, alespoň v prin

cipu?), stále stojí na velmi vratkých základech.

Nelze si také nevimnout, e teorie o vyspělých

mimozemských civilizacích, které spotřebovávají

zdroje nebo naopak generují záplavu odpadu, jsou

do nějaké míry poplatné současné posedlosti ekolo

gickými tématy. Proč by vyspělé civilizace naopak

nemohly třeba trávit prakticky vekerý svůj čas

v blaenosti virtuální reality či drogových dýchán

ků? O magnetických monopólech a preferencích

eventuální civilizace provádějící kosmické inenýr

ství prostě nic nevíme. To ale nevadí. Pokud své hy

potézy nebudeme brát příli váně, můeme při

těchto zkoumáních zjistit i něco úplně jiného...

Zdroje:

Michio Kaku: Fyzika nemoného, Argo a Dokořán 2010

Michael Chown: Vesmír hned vedle, Granit 2003

Stephen Web: Kde tedy vichni jsou?, Paseka 2008

Paul Davies: Podivné ticho, Argo a Dokořán 2011

Fermiho paradox

Drakeova rovnice popisuje pravděpodobnost existence mimozemských civilizací. Pokud z tohoto krajně hypotetického vztahu usoudíme, e tato pravděpodobnost je vysoká, vyvstává tzv. Fermiho paradox tedy proč inteligentní mimozemané nechodí mezi námi. Pomineme-li konspirační teorie (chodí tady, jen se skrývají apod.), pouít lze tzv. perkolační teorii. Primárně byla vypracována pro popis íření poárů nebo epidemií, lze ale pouít i jako model expanze civilizace v kosmu

Jeofrey Landis z NASA např. uvaoval následujícím způsobem. Zakládat vzdálené kolonie není podle něj moné bez přestupu, tj. původní civilizace zaloí jen celkem málo kolonií primárních ve vzdálenosti několika desítek světelných let (třeba ze Země na Alfa Centauri). Dalí vlna kolonizace u bude muset vycházet z těchto kolonií.

Nicméně spojení mezi kolonií a mateřskou civilizací bude obtíné, kolonie tedy bude muset dalí expanzi uskutečnit předevím vlastními silami (dostatek populace, zdrojů...). Shromádit nutné zdroje můe zabrat hodně času. Landis z toho mj. vyvozuje, e za těchto podmínek je téměř nemoná invaze na jednou ji zabraný svět.

Výsledky Landisova modelu mohou být následující: Civilizace ířící se ve shlucích, které jsou ale ohraniče

né. Shluky od sebe odděluje prázdno, větina naí Ga

laxie je neosídlená a takovou zůstane. Civilizace ířící se donekonečna, ale na mapě přesto

zůstávají izolovaná prázdná místa. Mapa obsahující kolonizované a prázdné oblasti můe

mít nějakou sloitějí, např. fraktální strukturu. Veli

kost kolonizovaných a nekolonizovaných oblastí je řá

dově srovnatelná.

Take proč galaktické civilizace (samozřejmě pokud existují, expandují, zajímají se o okolní svět atd.), nekolonizovaly Zem? Nae planeta, a u platí jakýkoliv z výe uvedených tří modelů, se podle Landise prostě nachází v prázdné oblasti.

Psí básně

Elisabeth Mannová Borgesová, dcera spisovatele Thomase Manna, provedla u v 60. letech se svým učenlivým anglickým setrem (to je takový černobílý, na rozdíl od nejběnějího setra rezatého; pamětníci se s ním mohli setkat v sovětském filmu Bílý Bim, černé ucho) Arliem řadu pokusů, jak ho naučit rozumět lidskému jazyku i některým abstraktnějím konceptům.

V první fázi naučila psa počítat do čtyř, tj. na povel odliit předmět (typicky talířek) s přísluným počtem nakreslených teček. Poté se prý Arlie naučil rozliovat mezi napsanými číslicemi od 1 do 4 a vybrat vdy tu větí. Neprobíhalo to ale bez problémů a psa to zřejmě dost unavovalo, občas chyboval, někdy měl tendenci odpovídat náhodně a nebo experiment zcela odmítnout, třeba talířky shodit na zem.

Pak se pes dokonce naučil číst, tj. rozliovat asi est slov (kočka, kost...). Vdy na povel kost vybral přísluné slovo. Prý ho dokonce uměl skládat i z jednotlivých písmen (na povel Dog vytáhl z hromádky písmena D, O a G). Elisabeth pak svého svěřence učila psát na speciálním psacím stroji, kdy měl pes na povel vyukat příslunou sekvenci písmen. Na klávesnici psal Arlie tlačením nosu, a aby lépe viděl, byly ke stroji přidělány lupy. Panička se snaila hafana přimět k tomu, aby se díval i na to, co napsal, a v případě chyby se opravil, to se ale ukázalo být zcela nad síly Arlieho. Nedokázal se současně soustředit na psaní a čtení. Pes byl úspěnějí, pokud se slova hláskovala a kadé písmeno se řeklo několikrát, ve stylu CCC-AAA-TTT.

Asi těko předpokládat, e by pes jakkoliv rozuměl tomu, co píe, ale i jako pouhé memorování je to jistě obdivuhodný výkon.

Nakonec paní posadila Arlieho před psací stroj a nechala ho psát bez diktátu. Pes psal slova oddělovaná mezerami v jednom řádku. Pokud se řádek rozsekal, vznikla tak báseň. Jedna z nich zněla takto:

bed a ccat

cad a baf

bdd af dff

art ad

abd ad arlie

bed a ccat

Dále se ale nepokračovalo, protoe zatímco na diktát pes psal klidně, kdy měl psát sám, začal po chvíli tlouct do kláves tlapou, kňučet a výt.

Paní Borgesová ukázala jednu Arlieho báseň slavnému literárnímu kritikovi a ten ji zařadil do poezie konkretistů. Ani věděl, e jde o psa, vyjádřil se pochvalně o básníkově talentu a věřil, e v případě, e ve svém úsilí vytrvá, mohl by se stát obdivovaným umělcem...

Pokus byl proveden jetě v předpočítačové éře, co značně omezilo jeho monosti. Nejspí tomu vemu nebudeme věřit, ale nakonec se můeme přesvědčit vlastními pokusy (jakkoliv negativní výsledek mnoho neznamená, kadý z nás také není Einstein a kdy se píe o podivuhodných výkonech psů, obvykle jde právě o psy nějak výjimečné). Dnes se navíc experimentuje s tablety/dotykovými obrazovkami pro psy a dog science, zdá se, zaívá boom... Zdroj: Stanley Coren: Co má pes na jazyku, Kniní klub 2001

Boltzmannovy mozky a rozkoe

solipsismu

Znáte termín Boltzmannův mozek? Ludwig Boltzmann (1844-1906) je znám předevím jako autor konceptu entropie, včetně slavné druhé věty termodynamiky o neustálém nárůstu neuspořádanosti. Boltzmann spáchal sebevradu, ne vak kvůli tomu, e mu vlastní existence tváří v tvář entropii přila zbytečná, ale aby si zkrátil trápení způsobované četnými zdravotními neduhy. Termín Boltzmanův mozek nepředstavuje tedy ádný odkaz k duevní porue, naopak s termodynamikou a statistickou fyzikou souvisí velmi úzce.

Zajímavé je, e i kdy celý koncept je poměrně starý (viz i název), začalo se o něm psát ve větí míře teprve nedávno. Je tomu tak nejspí kvůli tomu, jak se vyvíjejí nae názory na budoucnost vesmíru. Kosmologie se v posledním cca čtvrtstoletí konečně stala experimentální vědou a co se týče dalího směřování vesmíru, máme při vekeré nejistotě celkem jasno. Pozorované rozpínání se zrychluje účinkem temné energie. Můeme proto očekávat různé procesy, třeba vznik obřích černých děr i jejich vypařování předpovězené Stephenem Hawkingem, ale vlastně o to nejde; expanze postupně hmotu prostě rozfoukne. Gravitace dokáe nějakou dobu dret pohromadě galaxie či kupy galaxií, ačkoliv se z nich stanou izolované ostrovy, zcela oddělené od dalích objektů. (Nepotkáme-li mimozemany do času x, u je nepotkáme nikdy. Vesmír se rozpíná nadsvětelnou rychlostí, take před horizontem naich fyzikálních moností je jeho stále mení část.)

I gravitace vak bude poraena, rozprsknou se galaxie, planetární systémy a nakonec i atomy. Pohromadě vydrí maximálně jádra lepená silnou interakcí pokud se ovem nerozpadnou i protony; spíe tedy můeme čekat řídnoucí kai fotonů (o stále niích energiích), elektronů, pozitronů a neutrin. Poslední hvězdy vyhasnou, přičem tvorba nových hvězd ustane. Konkrétní podrobnosti tohoto procesu nás ale teď tolik zajímat nebudou.

Otázkou je, jak to za těchto podmínek dopadne se ivotem. Kromě rozprsknutí hmoty bude dalím problémem chladnutí vesmíru a nedostatek vyuitelné energie. Z toho vyplývá, e s budoucností ivota to opravdu nevypadá růově, bez dodávky energie se zastaví i zpracování informací v umělých systémech. Pravda, ve vesmíru můe dojít k různým stavovým přeměnám, lokálně třeba nastanou dalí velké třesky nebo se nové vesmíry zrodí i v souvislosti s černými dírami. Podle dominující představy je vak osudem světa být pustý a prázdný, temný a chladný, ve stadiu tepelné smrti přesně jak si ve svých úvahách o nárůstu entropie představoval Boltzmann.

Zkusme ale v úvahách o budoucnosti ivota a inteligence jetě chvíli pokračovat. Jaké monosti by ivot mohl mít v prakticky prázdném a chladném vesmíru? Vtip je v tom, e (jak to alespoň teď vypadá) ve stadiu tepelné smrti bude k dispozici nekonečný čas. Vechno, co se v principu, s nenulovou pravděpodobností můe stát, se dříve či později také stane. Fluktuací vakua můe vzniknout pár elektron/pozitron, ale i mnohem větí objekty, třeba lidské mozky (kdosi dokonce odhadl pravděpodobnost takového procesu v určité oblasti vakua prý v řádu 10 na -25; objeví se tedy časem nutně i kopie nás samých, nebo snad celého dnes pozorovaného vesmíru?).

Podle některých teorií mohou takto vznikat i izolované inteligentní objekty, a to jsou právě ony Boltzmannovy mozky, respektive jejich moderní verze. Představit si to můeme třeba tak, e krajně nepravděpodobnou fluktuací se z vakua tu a tam vynoří i makroskopická struktura z atomů zlata, dalí neuvěřitelnou shodou náhod půjde současně o jakýsi inteligentní počítač nadaný vědomím. (Měli bychom takové entity označovat za ivé? ivé je podle převaující definice to, co je produktem biologické evoluce, co pro Boltzmannův mozek neplatí; ale jde o hraní se slovy, na něm tedy asi moc nezáleí.)

Boltzmannovy mozky se v principu mohou vynořovat u v současném vesmíru, jene taková událost je krajně nepravděpodobná. V rané fázi vesmíru má inteligence zřejmě podstatně vyí anci vzniknout evolucí, v nekonečném čase a prostoru naopak takový proces u vůbec nebude moný. Při pohledu přes nekonečno bude myslících entit tohoto typu více ne těch klasických, i kdy budou samozřejmě v prostoru a čase velmi vzácné.

Ovem pozor. Zatímco nae inteligence je důsledkem evoluce, a musí tedy nějak korespondovat s realitou (jinak bychom my ani nai předkové nepřeili; evolučně-biologickým jazykem řečeno, in

teligence musí být adaptivní), náhodně vzniklé

Boltzmannovy mozky nijak s realitou interagovat

nemusí ba moná ani de facto nemůou, povstá

vají-li prakticky v prázdnu. Nejde sice o entity ne

hmotné, ale izolované, bez prostředí, solipsistic

ké. Náhodně vzniklý mozek si můe myslet zcela

cokoliv, dokonce i to, e je produktem biologické

evoluce. A je-li pravděpodobnost vzniku Bol

tzmannových mozků mnohonásobně větí, pak

moná i my sami ve skutečnosti...

Jak vidno, celý koncept má mnoho společného

s tzv. simulačním argumentem, který také předpo

kládá, e svět není takovým, jaký se zdá být, a my

namísto toho nejspí ijeme v počítačové simulaci.

Na jednu fyzikální realitu můe připadat obrov

ský počet virtuálních světů, protoe v simulaci lze

třeba spoutět dalí simulace atd. Stejně jako simu

lační argument by se i celá představa Boltzmanno

vých mozků ale dala také kritizovat: tvrzení, e

jsme Boltzmannovým mozkem, je de facto solip

sismus a prakticky na tomto základě nelze konstru

ovat testovatelné a falzifikovatelné hypotézy. Nebo

ano? Napadá vás něco?

Zdroje:

Clifford A. Pickover: Kniha o fyzice Od velkého třesku

ke kvantovému znovuzrození: 250 milníků v dějinách fyzi

ky, Argo a Dokořán 2015

Lee Smolin: Znovuzrozený čas, Argo a Dokořán 2015

(Smolinovy názory vak nepředstavují současný fyzikální

mainstream a takto je třeba asi brát i jeho úvahy na téma

Boltzmannových mozků)

O pokračující expanzi vesmíru viz např. rozhovor s kos

mologem prof. Jiřím Podolským v knize Pavel Houser:

Kapka metanového detě, Dokořán 2007.

a dalí

Simulační argument teď pomiňme, jetě se k němu dosta

neme za pár kapitol, a zůstaňme u Boltzmannových moz

ků. I kdy jsme současnou kosmologii prohlásili za experi

mentální vědu, nae představy o tom, jak bude vypadat svět

za nějakých 10 na 100 miliard let, se mohou klidně změnit.

Kdybychom byli Boltzmannovým mozkem, lo by kado

pádně o jeho hodně nepravděpodobný typ. Celou předsta

vu je tedy asi nejlépe brát jako hříčku či mylenkový expe

riment.

Gaia, nebo Médeia?

O hypotéze Gaia u nejspí slyel kadý. Byla by ale určitě nuda, kdybychom se měli omezit na představu Země jako hodné matičky vekerého ivota. Kdy u jsme u těch příměrů z antické mytologie, co si vybrat do hlavní role jinou hrdinku? Peter Ward, profesor biologie na University of Washington, tedy přiel s hypotézou Médeia.

V knize Medea Hypothesis představil Ward pohled, podle něho Země hubí své děti, tedy ivé organismy, podobně jako Médeia zabila svoje syny. Slavná kouzelnice z Kolchidy to sice provedla z důvodu, aby ranila jejich otce, který ji opustil, to nás vak na tomto nemusí zajímat; děti lze jistě hubit i jen tak z rozmaru nebo prostě proto, aby neobtěovaly. Nepropadejte iluzím, říká kadopádně Ward, e největí pozemská vymírání mají na starosti vnějí nepředvídatelné vlivy, jako jsou dopady asteroidů. ivot je sám sobě nepřítelem a tím se nemyslí činnost člověka ani hra kočky s myí.

Ward samozřejmě netvrdí, e by planeta Země nějak záměrně chtěla zlikvidovat bující ivot. Název jeho knihy je prostě mediální slogan. Abychom mu ale porozuměli, je třeba se vrátit k tomu, vůči čemu se Médeia vymezuje: k hypotéze Gaia. Její autor James Lovelock tohoto názvu občas litoval, protoe na jednu stranu mu sice přinesl popularitu mezi náboenskými hnutími typu new age, na druhé straně nedůvěru vědecké obce. Namísto výrazu Gaia zkouel proto pouívat třeba termín globální geofyziologie, co je sice střízlivé, ale zdaleka ne tak chytlavé.

Hypotézu Gaia můeme chápat mnoha způsoby, od celkem rozumných vědeckých teorií po blouznivé mystické vize. Do druhé skupiny patří představa, e by nae planeta byla nějakým superorganismem, eventuálně dokonce superorganismem obdařeným vědomím. K tomu se nedá moc říct: z pohledu neodarwinismu jsou organismy a jejich účelné vlastnosti prostě výsledkem přírodního výběru, mají své předky a (někdy) potomky. Gaia nic takového nemá, za ivý organismus ji proto pokládat nemůeme. O nějakém jejím vědomí nejde u vůbec nic rozumného říct, lze si tak maximálně někam v extázi klekat o slunovratu a s podobnými pomatenci čerpat energii.

Z druhé strany můeme celou hypotézu zformulovat zcela střízlivě. ivot, ač hmotnost ivých or

ganismů představuje jen zlomek váhy celé planety,

není toti zdaleka jen nějaký nepodstatný lem na

zemském povrchu. Země je opravdu ivá planeta:

sloení atmosféry (kyslík a jen minimum oxidu uh

ličitého) je výsledkem existence ivota. Organismy

radikálně ovlivňují biochemické cykly celé řady lá

tek. Moná samotná existence oceánů nebo i pova

ha tektonického pohybu pevninských desek (zdán

livě zcela anorganický fyzikální proces) by bez

ivota neexistovaly, nebo by měly úplně jinou po

vahu. Z tohoto pohledu je patrný obrovský rozdíl

dejme tomu mezi Zemí a Marsem i kdybychom

na Rudé planetě nali několik ivořících místních

mikroorganismů, Mars je jako celek mrtvý, s atmo

sférou i povrchem ve stavu chemické rovnováhy.

ivot na Zemi je naopak celoplanetární fenomén.

Zajímavá je třetí verze hypotézy Gaia, kterou

nejspí zastává sám Lovelock. Nemyslí si, e by

Země měla vědomí, ale přece jen naí planetě přičí

tá schopnost reagovat jako celek (tím se samozřej

mě myslí něco sofistikovanějího ne dejme tomu

reakce na gravitační působení Slunce). Lovelock si

vímá toho, e ivot se na Zemi udrel po dobu ně

jakých 4 miliard let. Představuje si, e nae planeta,

respektive sám ivot (Gaia v tomto pohledu zname

ná prostě biosféra) tedy nějakým způsobem dokáe

na Zemi udrovat po celou dobu relativně konstant

ní podmínky. To vůbec není samo sebou: na Marsu

kdysi nejspí tekly řeky a po povrchu se rozlévala

moře, dnes je tam mrazová pou. Venue byla

moná v minulosti podobná Zemi, ale postupně se

stala horkým peklem bez vody, zato s hojností ky

seliny dusičné.

Zemi navíc nestačí pouze udrovat jednou vy

tvořený metabolismus, v představách Lovelocka

se ho snaí i přizpůsobovat měnícím se vnějím

podmínkám. Slunce toti dodává stále více tepla

(protoe termojaderné reakce v jeho nitru se od pře

měny vodíku na helium stále více posouvají k syn

téze těích prvků z hélia, při ní se uvolňuje více

energie); zatímco před 4 miliardami let bylo tedy

cílem Země spíe se zahřívat, dnes se musí čím dál

více chladit. Teplota má v dlouhém období tenden

ci stoupat a energetickou bilancí planety je třeba

neustále vyvaovat. Působí zde jistě i celá řada dal

ích vlivů, například chladnutí zemského jádra. To,

e Slunce generuje stále více tepla, vechny proce

sy určitě nevysvětlí, vdy třeba na Marsu bylo před miliardami let tepleji ne dnes. Nicméně udrování stabilní teploty je základem celého homeostatu (homeostat je systém udrující konstantní hodnoty fyzikálních veličin; elementární příklad představuje termostat).

Podle Lovelocka přitom neustálé vyvaování energetické bilance Země není vůbec jednoduché: kdyby Země před miliardami let dejme tomu zmrzla, nedokázala by u rozmrznout, protoe světlý led větinu tepla odrazí a hotovo. Mechanismy, jimi Země reaguje na vnějí a vnitřní změny, musí být proto velice propracované. Lovelock na tomto základě mimochodem tvrdí, e současné klimatické změny nejsou ádnou hrozbou pro Gaiu, ta to nějak zvládne, ale naopak pro moderní civilizaci. Nicméně sám v tomto ohledu názory různě mění.

I proti představě Země jako polointeligentního homeostatu ale do hry vstupuje zásadní námitka z pohledu evoluční biologie: jistěe organismy nějakým způsobem mění své prostředí, činí to vak ve svůj prospěch (respektive, v dalí metafoře, ve prospěch svých sobeckých genů), nikoliv kvůli nějakému globálnímu dobru. Vdy naopak organismy si navzájem konkurují,

probíhá mezi nimi přírodní výběr. Myslí si snad

Lovelock, e vlci a zajíci se někde sejdou a do

hodnou se, jak má Gaia fungovat, aby to bylo ku

prospěchu ekosystému jako celku? Navíc samo

zřejmě vlci si jetě víc konkurují s jinými vlky

a zajíci s jinými zajíci.

Na tuto námitku Lovelock odpověděl docela pů

vabným modelem, jím je tzv. svět sedmikrásek.

Představte si svět, na něm jako jediný ivý orga

nismus existují sedmikrásky. Mohou být zbarvené

od bílé po černou. Pokud se Země přehřívá, budou

jistě ve výhodě bílé sedmikrásky, které odrazí více

slunečního tepla a samy se neuvaří. V populaci pro

to postupně převládnou bílé sedmikrásky. Důleité

je, e světlé sedmikrásky přitom ochladí i Zemi ja

ko celek, take ta zůstane dále obyvatelná pro ivot.

A nastane chladno, vyplatí se sedmikráskám být

naopak tmaví etc. Svět sedmikrásek ukazuje, jak

se globální mechanismy mohou ustavit zcela samo

volně, tak, e jsou v souladu s darwinismem výhod

né i pro jednotlivé organismy. Z lokálního řádu po

vstává globální, z jednoduchých základních pravi

del sloitě koordinovaný systém, mezi hypotézou

Gaia a darwinismem není vlastně ádný spor, jen oba tábory pouívají jiný jazyk a popisují fungování světa na jiné úrovni.

Lovelock si takhle nějak představoval smířlivý závěr svého sporu s biology. Země podle něj měla být homeostat, který sám sebe reguluje pomocí systému záporných zpětných vazeb. Respektive se Země o takové chování alespoň snaí (chápat stejně, jako kdy řekneme, e se o něco snaí geny); a Slunce začne generovat příli mnoho tepla, pak se autoregulace zhroutí, systém zkolabuje a po zániku ivota teplota vzroste skokem. I dobrý termostat se dá odpálit...

Problém modelového světa sedmikrásek je v tom, e jde o systém zkonstruovaný tak, aby generoval záporné zpětné vazby. Existují ale přece i zpětné vazby kladné: kdyby se ostatní sedmikrásky přehřívaly, ale některá díky mutaci dokázala snáet vyí teplotu, pak by v jejím zájmu naopak bylo oteplování dále prohlubovat a získat konkurenční výhodu. Reálné fungování pozemského metabolismu můe zahrnovat i kladné zpětné vazby: kdy se oteplí a roztaje věčně zmrzlá půda, uvolní se do atmosféry velké mnoství metanu, který je v permafrostu zamrzlý. Oteplování můe tedy klidně vyvolat dalí jetě větí oteplování. Nějak takhle to mohlo proběhnout na Venui.

A zde konečně přichází na scénu hypotéza Médeia. Země je podle Warda sice ivá planeta, ale rozhodně se k ivotu nechová nějak účelně a ochranářsky. Naopak evoluce ivota několikrát přímo vyvolala velká vymírání a biosféra stála před zánikem; existence inteligentních bytostí je nejspí jen neuvěřitelná náhoda. Podobně jako u slabého antropického principu v kosmologii nad tím lze podle Warda prostě jen pokrčit rameny: to, e jsme tady, je podmínkou nutnou k tomu, abychom mohli vytvářet podobné teorie, asi jako kdy odsouzence minou vechny kulky popravčí čety. Jiní odsouzenci mají typičtějí osud a nad problémem dumat nemohou.

Podívejme se na pár příkladů, které Ward uvádí na podporu své hypotézy. Předevím Země podle něj není homeostat, neexistuje zde ádná celkově udrovaná teplota (mírné výkyvy typu dob ledových nejsou předmětem sporu) ani sloení atmosféry. Problémy nepůsobí zdaleka jen asteroid, který si to dovolí napálit do Země, ale předevím ivot sám. Systém, který nějakým způsobem sám generuje své kolapsy, odkazuje třeba k popisům pomocí teorie chaosu. Jaké fatální události z dějin pozemského ivota lze podle Warda uvést?

Tak předně, tvrzení o tom, e pozemská teplota je relativně konstantní a jednou zamrzlá Země u nerozmrzne, je zřejmě chybné. V dávné minulosti dolo (moná i víckrát) k radikálnímu ochlazení, při něm kapalná voda zůstala sotva u rovníku. Jak to, e pak Země znovu rozmrzla, co by podle teorie Gaia neměla? Tyhle události a jejich mechanismy byly celkem sloité a detailně je neznáme, ale dalí existenci biosféry mohl například zachránit gigantický sopečný výbuch, při něm se do atmosféry dostalo více oxidu uhličitého, čím nastoupil skleníkový efekt a Země opět roztála.

Popsanou největí dobu ledovou způsobil zjevně sám ivot fotosyntetizující organismy, které předtím vyčerpaly oxid uhličitý z atmosféry. Fotosyntéza, zdánlivě zcela mírumilovné zpracování sluneční energie, byla na svém počátku skutečně zbraní hromadného ničení: u předtím toti fotosyntetizující organismy způsobily masové vymírání tehdy převaujících anaerobních bakterií, které prostě otrávily při fotosyntéze generovaným kyslíkem. Odpůrci kyslíku dodnes ivoří jen u podmořských vulkánů nebo kdesi v bahně.

Ale ani před kyslíkem neily organismy v ádné rajské zahradě. Jetě předtím, snad u před nějakými 3,7 miliardami let, metanogenní organismy naopak zahalily atmosféru smogem a téměř zabránily dopadu slunečního záření na zemský povrch.

První mnohobuněčné organismy mohly způsobit kolaps rozsáhlých jednobuněčných povlaků, co asi znamenalo sníení ivé hmoty jako celku. Dalím kataklyzmatem byl devon, kdy rostliny pronikly v masovém měřítku na sou. Následný zásadně větí rozsah fotosyntézy opět způsobil pokles koncentrace oxidu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.