načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zvrácenosti se meze nekladou - Kamil Sikora

Zvrácenosti se meze nekladou
-11%
sleva

Elektronická kniha: Zvrácenosti se meze nekladou
Autor:

Soubor humoristických povídek, který je určen pro všechny typy čtenářů, zejména pro ty, kteří mají rádi neotřelý humor. Najdete tam stěží uvěřitelné historky z tohoto i ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99 Kč 88
+
-
2,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Kamil Sikora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 205
Rozměr: 21 cm
Vydání: 2. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-3485-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Soubor humoristických povídek, který je určen pro všechny typy čtenářů, zejména pro ty, kteří mají rádi neotřelý humor. Najdete tam stěží uvěřitelné historky z tohoto i imaginárního světa.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Smutný konec nad ějného básníka

Tondy Votruby

Tonda Votruba byl snílek a beznad ějný pitomec, jak už tomu tak mezi um ělci ob čas bývá. P řitom ješt ě před dv ěma lety by nedokázal napsat ani verš, ale potom uklouzl, spadl ze schod ů rovnou na hlavu a najednou to šlo samo. Z řejm ě se mu tou prudkou ranou do lebky uvolnilo básnické st řevo, ze kterého za čal ihned produkovat výplody svého citlivého nitra, jak to d ělá každý po řádný poeta. Okamžit ě po skon čení nemocenské tedy podal výpov ěď a vydal se na lopotnou dráhu svobodného um ělce.

Za čínající básník Tonda Votruba pochopiteln ě původně vůbec nebyl oním slavným Tondou Votrubou, kterého dnes všichni tak dob ře známe, ale docela oby čejným profesorem Theodorem Vrbenským-Blatným, kandidátem věd. Jméno Theodor Vrbenský-Blatný se však budoucímu géniovi zdálo pro básnickou kariéru příliš mdlé a nevýrazné, proto se nechal úředn ě přejmenovat na Tondu Votrubu, což zní přece jen mnohem jadrn ěji. Řízný pseudonym Tonda Votruba má nepochybn ě jina čí šmrnc, než n ějaký nemastný-neslaný Theodor Vrbenský-Blatný, kandidát v ěd. Ostatn ě, jenom pitomci publikují um ělecké díla pod svým ob čanským jménem, protože p řed smrtí sklidí tak jedin ě posm ěch a po smrti jak by smet.

Nov ě zrozený bard Tonda Votruba vnikl do básnického sv ěta svou prvotinou, sepsanou v té dob ě moderním volným veršem, pod názvem: „Precipitace v tuhých roztocích“, ve které citliv ě zachycuje, no, t ěžko říct co. Znalc ům poezie však jist ě neunikne, že se nechal inspirovat básní Máj od Karla Hynka Máchy, kterou umn ě p řetavil do sou časného pojetí moderní poezie.

Zde je:

Precipitace v tuhých roztocích

Nech ť tuhý roztok alfa

A tuhý roztok beta

Vylu čují koherentní precipitát

Za vzniku smykového nap ětí

Tuto mimo řádn ě povedenou báse ň publikoval Tonda ve své sbírce Nauka o materiálu a ta ihned vzbudila nemalý rozruch v um ěleckých kruzích i koso čtvercích. Je z řejmé, že zkostnat ělé pojetí poezie devatenáctého století naprosto neodpovídá sou časnému životnímu stylu. Tondovo realistické vylí čení naší překotn ě se rozvíjející doby je skute čně výstižné. Bylo ostatn ě jen otázkou času, kdy se kone čně objeví um ělec, který dokáže čtená ři p řiblížit atmosféru v ědeckých laborato ří bez pitomého pozlátka a falešných p říkras.

Na tuto svou prvotinu navázal Tonda údernou miniaturou pod p řiléhavým názvem: „Parciální dislokace mřížky.“ Jeho citlivé vyjád ření touhy po, vlastn ě těžko říct po čem, je ve své up římnosti až dojemné. Uvedeme ji celou, aby si čtená ř mohl ud ělat jasn ější p ředstavu o Tondov ě um ěleckém růstu sm ěrem k jeho dalšímu velkému vzoru, básníku Zeyerovi.

Parciální dislokace m řížky

Ó ten Burgers ův vektor

Jenž menší jest než vektor m řížky

Vyjad řuje parciální dislokaci

V kubické plošn ě centrované soustav ě

V této romantické básni je však již krom ě r ůstu básnického vid ět i znatelný posun sm ěrem k psychiatrické lé čebn ě. Nyní bylo každému hloubav ějšímu čtená ři jasné, že Tond ův um ělecký zjev překro čil hranice regionu a on musí za čít publikovat na Internetu, jinak se zblázní. Jenomže tam se to podobnými nad ějnými básníky jen hemží a konkurence je tudíž strašlivá.

Na Internetu Tonda zve řejnil svou nejnov ější báse ň, nazvanou: „Difuze v kovových soustavách.“ Jedná se o moderní pojetí Havrana od Edgara Allana Poea, šité na míru sou časné dob ě.

Difuze v kovových soustavách

Ach ty strukturální zm ěny

Jež probíhají v kovech

Vysv ětlit se snadno dají

Aktiva ční energií intersticiálních prvk ů

Tady však poprvé narazil. Nekompromisní kritici z řad ostatních internetových básník ů ozna čili jeho dílo za p řechytralé. Vadilo jim p ředevším to, že um ělec ve svých básních tém ěř koketoval s rýmem, což mu nedokázali odpustit. Tato troufalost mu zlomila krk, protože dnes píší básn ě s rýmem jen diletanti.

4

Citlivý Tonda spáchal po první negativní kritice

ze zoufalství sebevraždu vyst řízliv ěním, což je pro

každého um ělce smrtelné. I tak se však natrvalo zapsal

mezi nejnadan ější internetové básníky všech dob a jeho

jméno nebude mezi milovníky poezie jist ě ješt ě mnoho

minut zapomenuto.

Kterak vodník Česílko a víla Amálka

napálili da ňový ú řad

Za devatero horami a devatero řekami, jen kousek od jaderné elektrárny, kde byla mlha hustá jako slovník profesionálního pornoherce, sed ěl na b řehu kontaminovaného rybní čku zkrachovalý vodník Česílko. Měl na sob ě zelený hopsafrá ček, v hrne čku dva mrtvé pulce a p řemýšlel nad marností života. V tom si k n ěmu přisedla víla Amálka, která na tom nebyla po psychické stránce o nic lépe.

„Achich ouvej Česílko, acylpyrin mi na tu virtuální kapavku vůbec nezabral,“ posteskla si. „A zrovna když náš ctihodný pan doktor Bolíto odjel na erotickou dovolenou do Thajska.“

„Nebu ď smutná, Amálko,“ opá čil Česílko. „Sv ět je zlý! Já jsem p řed týdnem tady na mechu pohostil samotnou kn ěžnu kvalitním vínem z žabince a ta mrcha mi v čera zdražila puškvorec. Ješt ě že nevím, co to ten puškvorec vlastn ě je, jinak bych se po řádn ě namíchnul, brekeke!“

„A co to vlastn ě znamená to brekeke?“ zeptala se ho náhle Amálka. „Zní to tak n ějak tajemn ě, jako by v tom byla n ějaká vodnická moudrost.“

„To ti nem ůžu říct, Amálko. Je to hrozivé vodnické tajemství,“ omlouval se jí Česílko. „Kdyby na mě prasklo, že jsem ti to vyzradil, vodnická komora by mi ust řihla šos a musel bych si koupit nový, brekeke.“

„Ale to p řece nevadí,“ povzbuzovala ho víla Amálka. „Já ti ten ust řižený šos potom potají zase přišiju a nikdo nic nepozná.“

„To není tak jednoduché,“ zasmušil se Česílko. „Vodnický šos má obrovskou cenu a exekuto ři mi kv ůli němu jdou po krku. Už jsem letos dva utopil, ale to se dlouho neutají. Vzali by mi živnos ťák a já nic jiného, než tu pitomou vodni činu, neumím. Umím jenom topit lidi, exekutory a tak, však víš.“

„Vím,“ chápav ě podotkla Amálka. „Ale stejn ě, z toho pohádkového podnikání by se jeden vážn ě zcvoknul. Nebylo nám za starých čas ů líp? Když byla pohádková říše ješt ě státní, všichni m ěli svoje jisté, ale po té podivné privatizaci se musím p ěkn ě otáčet, abych se v ůbec uživila. T řeba te ď! Roztrhla jsem si podvazky z měsí čních paprsk ů a nikde nem ůžu sehnat nové. A víš, co mi řekl kníže? Že M ěsíc prý žádné paprsky nezá ří, jen je odráží od Slunce!“

„Amálko, knížepán je blbec!“ prozradil jí smutnou pohádkovou skute čnost Česílko. „Měsíc normáln ě svítí, sám jsem ho vid ěl. Jak by mohl odrážet paprsky od Slunce, když v noci Slunce nesvítí, to dá rozum. M ěsíc akorát není po řád v úpl ňku a to ty pitomce na zámku mate. Já to musím v ědět, svítí mi každý ve čír v rybní čku, brekeke.“

„Já v ěděla, že mi to vysv ětlíš, Česílko?“ zasmála se Amálka. „Ty jo a poslouchej, nevíš, jestli si m ůžu odepsat st řeví čky z daní, když v nich tan čím v pracovní dob ě?“

„No jasn ě že m ůžeš, brekeke!“ chvástal se vodník. „Nahlásíš to hrab ěti a on to potom p ředá účetnímu. Já si odepisuji hrní čky i pentle. Jenom rákosí mi neuznali, prý ho mám v ětší množství než malé.“

„A jaké množství je menší než malé?“ podivila se víla Amálka.

„To nevím,“ p řipustil zamyšlen ě vodník Česílko. „Asi n ějaké hodn ě malé množství. Tak malé, že je úpln ě nejmenší ze všech malých množství a spadá do kategorie menších množství, než jsou ty malé.“

„To je na m ě moc složité, Česílko, ale ty dan ě už mi dost vadí,“ posteskla si znovu víla Amálka. „Abych si vůbec vyd ělala na nájem za mýtinku, musím tan čit s každým, kdo si řekne. Už m ě to fakt nebaví, vyd ělávat si tancováním t řikrát denn ě. Copak jsem n ějaká intelektuálka?“

„Od toho mám našt ěstí klid,“ opá čil Česílko. „Vodníka žádná ženská nechce, jenom snad ta divná Baba Jaga z finan čáku, brekeke. Ale jenom proto, že nikdo nechce ji, což nepovzbudí.“

„To já musím tan čit po řád,“ p řiznala se Amálka. „To máš K řemílka a Vochom ůrku, ti jsou ve správní rad ě, potom Krakonoš jako starosta to má zadara a v čera jsem musela tancovat i s Rumburakem.“

„Cože? S Rumburakem?“ podivil se Česílko. „Vždy ť ten ochmelka nedokáže rovn ě ani chodit, natož tancovat. Minulý rok požádal o ruku Arabelu, a když ho odmítla, za čal chlastat jako prokopnutý.“

„On se mnou vlastn ě necht ěl tancovat, spletl si m ě s Blekotou,“ post ěžovala si Amálka, „po řád mi šlapal na nohy a zval m ě na panáka, tak byl vožralej!“

„Hele, Amálko, už mám toho dost, brekeke!“ dupnul si nožkou drs ňák Česílko až to čvachtlo. „Ty zámecké ú četní bludi čky nám napa řili takové poplatky, že se už s tím musí n ěco d ělat! Mám takový nápad. Zajdeme za D ědem Všev ědem, aby nám poradil. Je to sice vymašt ěný byrokrat, ale jinak ví úpln ě všechno.“

„To je super nápad,“ pochválila ho Amálka, a jelikož čas jsou peníze, ihned vyrazili. Našt ěstí byl zrovna ú řední den, takže nemuseli čekat déle, než bylo nezbytn ě nutné k napln ění skutkové podstaty a mohli hned vyrazit.

„Já dan ě kup říkladu neplatím v ůbec,“ usmál se Děd Všev ěd a odplivnul si na Da ňový zákoník. „P řihlásil jsem si své podnikání jako ve řejn ě prosp ěšnou činnost a tudíž jsem od daní osvobozený. Stejn ě mi za rady nikdo neplatí. Navíc jako svobodný um ělec si musím platit jenom zdravotní pojišt ění, sociální ne a tak na to kašlu. Stejn ě se d ůchodu nedožiju, protože jsem nesmrtelný.“

„A co hmotný investi ční majetek?“ zeptala se ho Amálka. „Když si ho po řizuji, tak p řece musím mít nějaký obrat.“

„Práv ě že nemusíš, Amálko, je na to taková finta,“ pousmál se D ěd Všev ěd. „Správn ě bych vám to vůbec nem ěl říkat, ale protože se nepokoušíte vyrvat mi ty poslední zbytky vlas ů, které mi matka rá čila laskav ě zachovat, tak vám to prozradím.“

„Finta?“ chytila se Amálka. „Tak to je super, já mám ráda finty! A taky st řeví čky a pentle,“ dodala, protože si myslela, že je to n ěco na ozdobu.

„Tu fintu vám ale prozradím, až když mi tady Česílko vysv ětlí, co to znamená to záhadné Brekeke!“ ukázal D ěd Všev ěd na Česílka prstem. „Po řád to p ři hovoru používá, tak m ě to pochopiteln ě zajímá.“

„Jak to, že to nevíš, když jsi Všev ěd?“ podivil se Česílko. „Máš přece vědět všechno, brekeke! To znamená, že nevíš všechno?“

„Neutíkej mi od otázky, Česílko, to nem ůžu vystát!“ houkl na n ěj Všev ěd. „Takové chytráky v ětšinou zčerstva nakopu do řiti! Tak jak je to s tím brekeke, ty bídný červe?“

„No dob ře, Brekeke znamená n ěco jako Sapristi, když už to musíš v ědět,“ p řiznal se Česílko. „Ale prosím tě nikomu to ne říkej, vypadal bych jako nějaký pitomý intelektuál.“

„Díky Česílko, teď už vím opravdu všechno,“ zasmál se Všev ěd. „A co se tý če toho tvého podnikání, Amálko, založ si spole čnost s akciemi na doru čitele v nějakém da ňovém ráji a ber ňák bude nahraný.“

„No jo, ale tady nic takového založit nelze,“ namítla nesm ěle Amálka. „Pohádkové zákony podvody neumož ňují.“

„Tak si ji založ ve sv ětě lidí,“ prozradil jí pointu děd Všev ěd a podal jí formulá ř. „Tam to možné je! Ve sv ětě lidí už žádné zákony ani ideály neplatí, tam budeš mít od daní navždy pokoj.“

„To je super nápad, Česílko,“ zasmála se Amálka. „Díky Bohu za lidi, oni nakonec nebudou tak špatní, když umí takhle šikovn ě napálit da ňový ú řad.“

„Jenomže děkovat kv ůli tomu nějakému imaginárnímu Bohu je blbost na druhou. Žádný B ůh neexistuje!“ ušklíbl se děd Všev ěd. „To bych o tom p řece musel n ěco v ědět, brekeke!“ dodal škodolib ě a mrknul na vodníka.

„Jsi trapný,“ urazil se Česílko.

10

„Dob ře, tak už se ne čerti,“ vysmál se mu D ěd.

„Tady máš zlatý vlas a p řij ď zas, jak říká moje matka.

Těch vlas ů mám ješt ě hromadu. Dostávám je z Číny,

deset dolar ů za drdol a to se vyplatí!“

Divoký Bill

Nejv ětší hrdina Divokého Západu, veleslavný pistolník Divoký Bill, byl p ůvodem Čech jako poleno. Nějaký pomatený historik by sice mohl namítnout, že to není zcela potvrzeno, jelikož se jedná o sv ědectví z doslechu, ale podobné p řechytralé blbouny dnes stejn ě nikdo neposlouchá, takže to berte jako fakt.

Slavný pistolník Divoký Bill se narodil indiánské dívce jménem Tichá Borovice a českému emigrantu Jardovi Kočandrle, což bylo v té dob ě na Divokém Západ ě obvyklé. Češi prost ě k smrti rádi emigrují a v cizin ě pak z nedostatku jiných možností oplod ňují indiánky. Ta state čná indiánská dívka pak porodila malého Billa během divoké jízdy na ukradeném koni v dešti kulek pronásledovatel ů, ale protože život na Divokém Západ ě už byl prost ě takový, tak to nebudeme příliš rozmazávat.

Napínavý Bill ův vstup do života jako by p římo předznamenal jeho pozd ější dobrodružnou povahu. Synova narození si Tichá Borovice všimla až pozd ě ve čer ve zlatokopeckém tábo ře, jak se houpe na její vlastní pupe ční šn ůř e pod sedlem. Instinktivn ě ji tedy překousla a hned nato miminko vym ěnila s hostinským za soudek ko řalky. Pozd ěji prý toho ale jako každá správná matka litovala a pokusila se získat od hostinského ješt ě jeden soudek.

Jeho biologickým otcem byl, jak už jsme prozradili, bezvýznamný český emigrant Jaromír Ko čandrle, obávaný d říč a poctivec. Ko čandrle se ale v angli čtin ě špatn ě píše i vyslovuje, proto se brzy stal na přechodnou dobu panem Brownem, aniž by však o to příliš stál. Stalo se to tak. Při zápisu na imigra čním se ho nejprve vlídn ě zeptali na jméno a protože jeho češtin ě bylo špatn ě rozum ět, rozhodli za něj.

„Jak se jmenuješ, pitom če?“ houkl na n ěj ú ředník na p říjmu, když si prohlédl jeho imigra ční formulá ř a lodní lístek.

„Ko čandrle,“ opá čil překvapen ě pan Ko čandrle, protože mu práv ě p ředložil všechny své dokumenty, kde bylo jeho jméno uvedeno.

„Brown?“ zeptal se ho lišácky úředník, který mu cht ěl dát šanci.

„Ne, Ko čandrle,“ trval na svém nechápavý Jarda. „Jmenuji se Jaromír Ko čandrle, tady je to napsané!“

„To je strašný idiot!“ odplivl se ú ředník a naklonil se ke kolegovi. „Vsadím se, že dneska emigruje poprvé. To je blbec co?“

A jelikož kolega ho ignoroval, obrátil se zp ět k žadateli a vlídn ě mu pravil. „Ode dneška se jmenuješ Brown, chápeš to, ty vylízan če? A te ď vypadni a pošli mi tady dalšího evropského debila!“

Novope čený pan Brown tedy nakonec imigra ční povolení získal a pozd ěji i n ějaký ten pozemek, aby na něm mohl po zbytek svého života tvrd ě pracovat. Když se pak koukal na ten sv ůj pozemek, tak ho napadlo, že by se na tom pozemku dalo pěstovat žito. A tak zasadil žito a hotovo. To žito potom prodával a spousta jeho soused ů pistolník ů nechápala, pro č ho tedy vlastn ě pěstoval, ale on na jejich posm ěch nedal a byl š ťastný.

Nakonec se ve své nové vlasti i oženil, ale tentokrát nem ěl št ěstí. Chyba byla ve výb ěru manželky, jak už tomu tak ob čas bývá. Se svou manželkou Tichou Borovicí se poprvé setkal p ři masakru u Little Big Hornu a okamžit ě si v pr ůběhu st řelby padli do oka. Nebylo to však š ťastné manželství, jak se pozd ěji ukázalo i z toho, že trvalo jen jeden den, což je hodn ě málo i na pom ěry Divokého Západu.

Už otec Tiché Borovice, Kle čící Skunk, manželství nep řál a pokoušel se snoubenc ům s ňatek rozmluvit, ale jeho protesty narazily na tvrdý odpor. Tichá Borovice do n ěj musela vyst řílet nejmén ě t řicet otrávených šíp ů, než zm ěnil názor. Na jeho poh řbu se oba snoubenci poprvé políbili a tento vášnivý polibek stál Jardu pravé oko a část tvá ře. Nakonec spolu strávili jen jednu jedinou noc a Jarda si pozd ěji st ěžoval, že ji hned druhý den ráno musel opustit kv ůli její nez řízené agresivit ě. Již p ři plození malého Billa musel neustále uhýbat p řed jejím tomahavkem.

Malého Billa zatím vychovával zmín ěný hostinský, který se humánn ě rozhodl vyt ěžit z jeho bezmocnosti maximum. Malý Bill umýval nádobí, nosil vodu a potom štípal d říví, až bylo k smrti uštípaný. Když mu bylo dvacet let, jeho adoptivní otec ho poslal do místní školy studovat práva. Rozhodl dob ře, protože Ameri čané stejn ě jiné školy nemají. Bill se tam nau čil trošku číst a moc nechyb ělo a um ěl by i psát. Bohužel, už při první hodin ě čtení a psaní z nedorozum ění zast řelil učitele, který se ho drze opovážil zeptat, kde má sešit. Po tomto úsm ěvném incidentu malý Bill utíká z domu a má namí řeno do Nového Mexika.

Tehdy dochází v jeho život ě ke zlomu. Na farmu, kde zrovna pracoval, dorazila dvaceti členná skupina neozbrojených jezdc ů. Bill se jich povýšen ě zeptal, co si přejí a pomalu naládoval brokovnici. Pánové zaváhali s odpov ědí a Bill je za tu drzost do jednoho post řílel, protože nesnášel, když někdo plýtval jeho časem. Na památku této památné p řest řelky dostal pistolnickou přezdívku Divoký Bill.

Krátce nato vstoupil Divoký Bill do armádních služeb, ale ihned po vynálezu mýdla z armády zase vystoupil. Velitelé, kte ří nerozum ěli zálesáckému zp ůsobu života, trvali na dodržování hygieny, což se projevilo mnoha nep říjemnými ekzémy. Kovbojská pokožka snáší pouze ko ňský pot, nebo kravský hn ůj a jakýkoliv výrobek chemického pr ůmyslu se ihned projevil ošklivou vyrážkou.

Válka Severu proti Jihu již v té dob ě zu řila plnou silou, a hlavn ě majitelé kompas ů od rána do ve čera diskutovali o umíst ění obou znep řátelených stran. Příznivci Severu trvali na tom, že sever je naho ře, s čímž se jižané nemohli smí řit. Vynalezli dokonce kompas, na kterém byl Sever dole, ale jelikož se špatn ě prodával, tak ho zase stáhli z ob ěhu. Tahle blbost Konfederaci zlomila krk a v té válce to nakonec prohrála.

Po válce se Bill vrátil do les ů a živil se jako zálesák. Za lesem strávil spoustu let, když tu si náhle uv ědomil, že takhle št ěstí nepotká. Okamžit ě se vrátil do civilizace a za čal pracovat jako stopa ř ve Springfieldu. Jednoho dne p ři stopování p řed místním Salónem padly Billovi do oka nadmíru podez řelé stopy. Ty stopy pat řily Medv ědímu Jackovi, známému hazardnímu hrá či domina a p říležitostnému konzumentovi nealkoholických nápoj ů. To Billa p řekvapilo a udivilo. Nikoho tak divného jména ješt ě nezabil. Samoz řejm ě si na n ěj po čkal.

„Zdraví čko cizin če, nevíš náhodou kolik je hodin?“ zeptal se ho vychytrale, jakmile se tam ten trouba objevil.

Naivní Jack vytáhl hodinky a po chvíli p řemýšlení odv ětil: „Nevím, mám je teprve týden.“

„Poslouchej, ty hodinky jsou mi n ějaké pov ědomé,“ pokra čoval Divoký Bill v příjemné konverzaci. „Nejsou náhodou moje?“

„To si piš, že ne!“ urazil se Jack. „Našel jsem je v horách v kapse jednoho mrtvého zlatokopa. A jak říkám, piš si to, jinak bude zle!“

„Neumím psát,“ zasmušil se po chvíli urputného přemýšlení Bill.

„Tak si to alespo ň zapamatuj,“ vtipn ě ho ut řel Jack, který byl výjime čně dob ře naložen. „Když už jsi takový pitomec.“

„Sapristi, to sis dovolil moc!“ zah římal Bill.

„Ty burane, komu nadáváš do sapristi?“ nedal se zastrašit Jack, který mimochodem nem ěl ani pon ětí, co je to sapristi.

Náhle bylo jasné, že se schyluje k souboji. Oba sokové se nakonec domluvili ke sch ůzce na nám ěstí v osm hodin ráno druhého dne.

Divoký Bill se po probuzení zb ěžn ě opláchl lacinou ko řalkou a vyrazil na místo sch ůzky. Už od rozb řesku se všude kolem tísnily davy krvežíznivých lidumil ů. Hned nato od kostela pomalu p řicházel se sebev ědomým zaržáním Medv ědí Jack a provokativn ě si s nedbalou elegancí na řizoval své hodinky, bez ohledu na to, že žádná nedbalá elegance neexistuje. Naproti mu okamžit ě vyrazil Divoký Bill s foukací harmonikou připravenou v ústech. Chvíle napjatého ticha byla předzv ěstí blížící se tragédie. Sokové stanuli naproti sobě a p řezírav ě se m ěř ili. Náhle bleskurychle tasili své kolty a zah řměly dv ě rány. N ěkolik okamžik ů se nic ned ělo, ale pak se Jack pomalu sesunul k zemi s prost řeleným břichem, ze kterého mu okamžit ě za čala vytékat whisky, lehce zbarvená krví. Tento udatný a spravedlivý čin okamžit ě rozhodl o Billov ě jmenování novým šerifem Springfieldu.

Billova dobrodružná odysea tedy získala zcela nové horizonty, což dobyvatel ům Západu jen pomohlo. Zde je t řeba poznamenat, že navzdory pochmurným prognózám byl Divoký Bill vynikajícím strážcem zákona. Po celou dobu jeho setrvání ve funkci se žádnému darebákovi v okolí nic zlého nep řihodilo a vraždilo se jen ve všedních dnech. O víkendech totiž nábožensky založený Bill trval na klidu zbraní. Sám ho však p říliš nedodržoval. Jednoho sobotního pošmourného jitra nap říklad zast řelil svého zástupce kv ůli studeným topinkám, které prost ě nesnášel. Možná se pon ěkud unáhlil, ale hrdinové Západu nemají na lacinou sentimentalitu čas a jednají podle instinkt ů. Život pistolníka je mnohem rychlejší, než si b ěžný ob čan myslí a proto jim ob časné ukvapené rozhodnutí prost ě musíme odpoušt ět.

Ale i do jeho drsného života nakonec vstoupila láska. V té dob ě se totiž seznámil s krásnou traperskou, Zhovadilou Jane, a okamžit ě ji požádal o ruku. Několikrát ho sice odmítla, ale nebylo jí to nic platné. Bill její ruku po tuhém boji nakonec stejn ě získal a nechal si ji vypreparovat. Po tomto milostném úsp ěchu policejní práce zanechal, aby se mohl na plný úvazek věnovat zlatokopectví.

Dorazil do zlatokopeckého m ěste čka Deatwoodu až pozd ě ve čer, a ihned zasko čil do místního baru na parti čku pokeru. Poker hrál Divoký Bill s velikým zaujetím, protože se mu velmi často da řilo vyvolat po skon čení partie spor s vít ězem, zakon čený jeho smrtí. Sta čilo jen prohrát a bylo to. I ten osudný den byl s pr ůběhem partie velice spokojen, protože op ět prohrával. Náhle se do baru vplížilo podez řelé individuum jménem John Killraine, taktéž Čech, p ůvodním jménem René Mrkvi čka. Smrteln ě zran ěný pistolník si toho nejprve nevšiml a hrál dál, ale jakmile byl na své zran ění upozorn ěn protihrá čem, š ťavnat ě zanadával a padl mrtev k zemi.

Místní šerif dopadl záke řného vraha ihned po činu. O čití sv ědkové tvrdí, že byl p řipraven ho velice přísn ě pokárat, ale John Killraine Mrkvi čka ho nenechal domluvit a chyt ře prohlásil, že ho to moc mrzí. Po tak zjevném projevu lítosti byl okamžit ě propušt ěn a zmizel v propadlišti d ějin, a ť už je to kdekoliv. Sláva Divokého Billa však nebude nikdy zapomenuta. A to hlavn ě díky neuv ěř itelnému množství obdivovatel ů Divokého Západu, jejichž po čet se každoro čně zvyšuje. Nemá naprosto žádný smysl pokoušet se s tím n ěco d ělat.

Den ze života h ňupa

Pan Kv ětoslav Rachota byl nejprve v p ět hodin ráno příjemn ě probuzen zazvon ěním svého starého budíku a hned nato vyb ěhl odcestovat p řes celé m ěsto na ranní šichtu do fabriky, aby se nemusel věč ně vymlouvat své nadržené manželce Mart ě. Po řád mu jen vyhrožovala, že jestli už kone čně nenajde ten záhadný Gé bod, tak požádá o rozvod. Byla tím bodem posedlá, jelikož o něm básnily všechny here čky ve ve černích telenovelách. Takový Gé bod, to je klí č k manželskému št ěstí.

„Hledej ten Gé bod a ne čti si!“ loudila po manželovi každý ve čer před usnutím jeho drahá polovi čka Marta. „To je hrozný chlap,“ zakoulela vždy očima. „Já se m ůžu p řetrhnout aby m ěl teplou ve čeři a on není schopný najít ani oby čejný Gé bod.“

„Žádný Gé bod neexistuje, milá čku,“ zamumlal její manžel a četl si noviny. „Jsou to jen pitomé výmysly sexuolog ů, kte ří cht ějí být d ůležití.“

„Gé bod je prokázaná skute čnost,“ roz čílila se Marta. „Jenom burani jako ty zleh čují ženskou sexualitu!“

„Tak si ho najdi sama a pak mi řekni kde je,“ vtipn ě opá čil Kv ětoš, ale to se ze zlou potázal.

„A jak mám v ědět, kde ten bod je?“ za čala mu to vysv ětlovat svou ženskou logikou Marta. „Copak jsem chlap? To je přece vaše práce, starat se o naše uspokojení. Tak se koukej snažit, ty líný pacholku!“

Kv ětoš si četl a d ělal že nic neslyší. V tom byl dobrý, protože měl základní pracovní návyky. Ve fabrice bylo naprosto nutné a dokonce životn ě d ůležité neslyšet své okolí, jinak by se člov ěk zbláznil.

„Tak bude n ěco?“ dorážela na n ěj jeho drahá polovice. „Každý normální chlap by tu knížku už dávno zav řel a v ěnoval se své žen ě.“

„Jenom si do čtu tady tu stránku,“ odtušil nep řítomn ě při listování Kv ětoš a paní Marta se uražen ě oto čila. Kv ětoš nakonec rezignoval, koupil jí prášky na bolení hlavy a sob ě zásobu instantních polévek, čímž sv ůj manželský problém jednou provždy vy řešil. Potom předstíral spánek p řesn ě do té doby, než se mu kone čně podařilo usnout.

Ráno po probuzení si dal místo sprchy cigáro a už za p ůl hodiny procházel vrátnicí, spole čně s partou dělník ů po boku a zbytkovým alkoholem v žilách. Každý z jeho koleg ů měl v ruce aktovku a Kv ětoš p řesn ě v ěděl, co v t ěch aktovkách je, protože m ěl taky takovou. Byly v ní noviny a jablko. Manželky rády dávají svým manžel ům ke sva čin ě jablka, aniž by v ěděly, že správný šich ťák jablka nejí už od podstaty. Proto ho p řinese zpátky a šetrná manželka mu ho druhý den p řipraví znova. Po n ěkolika týdnech to ten trouba pochopí, vrás čité jablko zahodí, aby zítra dostal od manželky nové. Celý cyklus se tak opakuje.

Kv ětoš pracoval ve fabrice rád, protože jinak by um řel hlady. V tržní spole čnosti by si čum ěním do blba nevyd ělal ani na slanou vodu, která mu mimochodem stejn ě nechutnala. Jeho intelektuální schopnosti byly zcela degradované postáváním u vrta čky a jediné co um ěl, bylo si to neuv ědomovat. Mimochodem, jméno Kv ětoslav mu dala jeho naivní maminka v touze po tom, že z jejího malého syná čka jednou vyroste intelektuál. Bohužel, tato její nad ěje se nakonec ukázala jako lichá a z malého Kv ětoše se vyklubal velice kvalitní primitiv.

Hned po p říchodu na dílnu ho pozdravil kamarád Bohuš slovy: „Tak jak, hraje to?“

„Všechno to stojí za hovno,“ odfrkl si Kv ětoš. „A bude to ješt ě horší!“ dodal škodolib ě.

„A co včerejší Sportka?“ pokra čoval v provokacích kamarád Bohuš p ři p řevlékání. „Vyhrál jsi?“

„To ur čit ě!“ zana říkal Kv ětoš a s odporem si natáhl své smradlavé pracovní ponožky. „Kdybych vyhrál, tak už by m ě tady nikdo nikdy nevid ěl.“

„Ale doma je pohoda, ne?“ zasáhl kone čně Bohuš do černého. „Manželka tě poslouchá na slovo, kapesné dostáváš, co ti chybí?“

„Víš co, dej mi pokoj,“ št ěkl po n ěm Kv ětoš a pokra čoval dál sm ěrem ke svému zahnojenému ponku. Tento líbezný rozhovor spolu vedli každé ráno už více než deset let a nevypadalo, že by to cht ěli n ěkdy zm ěnit, protože m ěli malou slovní tu, no, jak se to říká..., zásobu. Ale to je vlastn ě jedno, protože to k našemu příb ěhu nepat ří.

Celé dopoledne pak Kv ětoš tvrd ě pracoval u svého ponku, aniž by m ěl tušení, co to vlastn ě doopravdy dělá. U práce zásadn ě nep řemýšlel, protože si všiml, že takhle mu šichta rychleji ubíhá. Chvíli pod řimoval a potom se intelektuáln ě realizoval házením mati ček do služebního koše. První kontakty s realitou se tedy dostavily až ve dvanáct, když šel do závodky na ob ěd jako každý správný h ňup, který jí podle hodin a ne když má doopravdy hlad.

I dnešní den p řesn ě v ěděl co bude jíst. V závodní kantýn ě byla totiž na výb ěr jen jedna polívka a to gulášová. Dal si k ní dva rohlíky. Dva si dával proto, že to d ělali i ostatní šich ťáci a on m ěl k originalit ě vrozený odpor, protože se necht ěl odlišovat. Navíc mu v ůbec nevadilo, že každý den ta polívka chutnala jinak, podle toho, který z nasraných kucha řů do ní chlustnul. Chápal to a jedl s chutí.

„Jaká je dneska ta gulášovka?“ zeptal se ho mistr, který jako vždy p řicházel do kantýny až poslední, aby mohl chlap ům vy čítat, že už tam jsou moc dlouho.

„Popravd ě řečeno stojí za hovno,“ zasmušil se Kv ětoš. „Horší gulášovku jsem nejedl ani na vojn ě a to nám va řil asfaltér.“

„Tak mi dejte taky jednu,“ zahlásil radostn ě mistr přes celou kantýnu. „A k tomu dva rohlíky.“

„Nech si čvachtat,“ povzbudil ho Kv ětoš lidovou hláškou a pak už ani jeden z nich nepromluvil.

Po ob ědě upadl Kv ětoš do apatie, ze které ho probrala až sprcha, která jako vždy p říjemn ě von ěla oxidem si řičitým. Nikomu to nevadilo, do fabriky se to hodilo. Cesta dom ů pak byla stejn ě veselá jako ráno a Kv ětoš vystupoval u svého bydlišt ě v dobré nálad ě. Přesn ě v ěděl, co te ď bude d ělat. Zajde si na jedno, ze kterého se vyklube osm. Vždycky to tak bylo. Navíc i přesn ě v ěděl, o čem se bude po pátém pivu s kamarády bavit. No p řece o t ěch svých pitomých starých, které jim v tu dobu zahýbaly s abstinenty. Už se tak hádali víc než deset let a všem to vyhovovalo.

22

Nakonec šel spát a ráno ho budík vzbudil p řesn ě v

pět, aby mohl za čít nový den, úpln ě stejný jako byl ten

včerejší. Kv ětoš sv ůj život nenávid ěl, ale kdybyste se ho

zeptali, pro č toho nenechá a neza čne d ělat raději n ěco

jiného, nev ěděl by. Nev ěděl by, jelikož byl h ňup.

Princezna se zlatou hv ězdou na čele

Princezna Krasomila se jako každé ráno projela po parku na jednom ze svých mnoha oblíbených poník ů a svižnými ranami bi číku z n ěj brzy dostala maximální rychlost. Poník se potil strachy a snažil se vyhov ět všem povel ům, ale stejn ě mu to nebylo nic platné. Po romantické projíž ďce se s ním princezna už jen zb ěžn ě pomazlila, potom ho p řivedla p řed kuchy ň a chytla jednoho ze zevlujících kucha řů pod krkem.

„Tady toho poníka mi p řipravíš k ve čeři na medv ědím česneku!“ oznámila mu chraplavým hlasem. „Nějak moc se potí, asi bude nemocný. Přeji si, abys ho pod řezal ješt ě tady na dvorku, a ť vidím krev! Je ti to jasné, ty bezvýznamný pacholku?“

„Samoz řejm ě, jemnostpaní,“ rozzá řil se oslovený kucha ř a zavzdychal slastí, že ho oslovila samotná princezna. „Tím medv ědím česnekem myslíte klasický Allim ursium, cévnatou rostlinu z řádu ch řestotvarých, nebo Allium ursium ucraninicum?“

„Co to meleš, pitom če?“ hluboce o jeho odpov ědi zap řemýšlela princezna. „Rad ěji si nehraj na chytráka, nebo tě nechám popravit.“

„Existují totiž dva medv ědí česneky, jasnosti,“ pokra čoval nerozumn ě kucha ř v pou čování, jako by její varování neslyšel. „Medv ědí česnek pravý a medv ědí česnek ukrajinský.“

„Popravte ho,“ požádala princezna Krasomila stráže a odb ěhla trucovat do svých komnat. Jakékoli intelektuální diskuse poddané chátry se samotnou princeznou p řece nem ůžou dopadnout jinak, to snad chápe i ten nejv ětší pitomec.

Princezna Krasomila byla až na chronické akné velice krásná a m ěla dokonce na čele zlatou hv ězdu, kterou dostala ke čtrnáctým narozeninám jako odm ěnu za každodenní pochlebování svému královskému otci. Jelikož jí však ta hv ězda na čele po řád n ějak nedržela, musela si ji p řilepit epoxidem, ale to jen tak mezi námi.

Její otec, urozený pán Prasopes Třetí, z Boží v ůle král, zrovna sed ěl na tr ůnu a p řemítal o rozli čných státnických hovadinách. Byl otylý, tupý a všemocný, jak už se to tak nejen v pohádkách často stává. Práv ě se díval na popravu svého komorníka a řičel u toho smíchy. Ten proradný sloužící si drze dovolil požádat o zvýšení platu, což to se mu pochopiteln ě stalo osudným a byl po právu rozpárán.

„P řesta ň se hih ňat a ut ři ty st řeva, šašku!“ naklonil se král ke své pravici a labužnicky dojídal poslední zbytky vtipné kaše, kterou mu k poprav ě připravil jeho oblíbený kucha ř. „A pohni si! Kdo se má na ten humus dívat!“

Oslovený šašek radostn ě vysko čil a za cinkání rolni ček vyt řel barokní parkety p řed tr ůnem do sucha, aby se p řípadní další žadatelé o zvýšení platu nemuseli čvachtat v sajrajtu. Tak to má být, p řed tr ůnem by m ělo být čisto. Krom ě toho to i lépe vypadá, když zchudlí královští aristokraté dbají na hygienu, mají potom takové čist ější sv ědomí a nesplatitelné p ůjčky se jen hrnou.

Asi je nejvyšší čas to p řiznat, Prasopsovo království bylo na mizin ě. Sám král nedávno rozhlásil, že svou dceru provdá i za neurozeného troubu, jelikož byl zadlužený až po hermelínové spodky a dlužil i svému vlastnímu podkonímu. Promrhal rodinné jm ění v ruské rulet ě a dokonce i falešné žezlo m ěl v zastavárn ě. Tato drobná lapálie zp ůsobila, že se všichni normální princové za čali jejich království zdaleka vyhýbat.

Nakonec však p řece jen dorazil na zámek princ Evžen, p řevle čený za pasá čka vep řů . Byl jím ostatn ě i vyu čen, jeho plný titul zn ěl: Princ Evžen Druhý, pasá ček vep řů , kandidát v ěd. Hodlal se ucházet o levou ruku princezny Krasomily. Pravou ruku m ěla princezna Krasomila amputovanou po lo ňském neš ťastném pádu z poníka, takže v podstat ě ani nem ěl na vybranou. Že byl její otec chudý jako veš, mu v ůbec nevadilo, protože princezna Krasomila pobírala plný invalidní d ůchod, který na uživení dvou skromných aristokrat ů bohat ě sta čí.

„Nazdar králi, jak to jde?“ pozdravil princ po aristokratickém zp ůsobu svého hostitele. „Prý tady máš nějakou fešandu na vdávání. Abych řekl pravdu, velice mě to zajímá.“

„Ta fešanda je to moje dcera,“ opá čil d ůstojn ě urozený pan král Prasopes Třetí. „Ale doufám, že se k ní budeš chovat jako gentleman. Má dcera je totiž velice cudná.“

„Takových cudných dcer už jsem m ěl desítky,“ pochlubil se princ. „Všechny jsou cudné jen do té doby, než m ě poprvé spat ří.“

„Nějak moc si v ěř íš,“ opá čil král. „Má dcera je totiž sv ětice. Pokoušel se už o ni zahradník i šašek, ale neusp ěli. Ani jeden z nich prý nem ěl kondom, jak mi má dceruška prozradila. Nevím sice, co to znamená, ale předpokládám, že je to n ěco jako noblesa.“

„To se fešákovi mého kalibru nem ůže stát,“ pousmál se princ. „I kdyby selhalo mé osobní kouzlo, kondomy mám vždy sebou a tomu žádná moderní žena neodolá.“

Hned nato odešel sebev ědomý princ do sousedního k řídla, dvo řit se princezn ě podle všech pravidel královské etikety. Jakmile však vkro čil do její komnaty, princezna ho povalila na pohovku a servala z něj pastý řské hadry. P řitom se ho zeptala, jak se jmenuje a okamžit ě ho sexuáln ě zneužila. Nakonec si dali kapu číno a p řesko čila mezi nimi jiskra. Princ Evžen se princezn ě představil jako Bajaja a zanedlouho se chystala svatba. Bajajové jsou všude ct ění a vážení, kdybyste to náhodou nev ěděli.

Jenomže práv ě v tu chvíli dorazil do jejich království sedmihlavý drak, jak už to tak v pohádkách chodí. Nem ěl už týden nic kloudného k sn ědku, proto vzkázal králi, že jestli mu dobrovoln ě nevydá svou jedinou dceru, spálí jeho království na prach prachoucí, což je nejstrašn ější pohádková výhružka.

Vyd ěšený král se obrátil na prince Evžena, aby jeho jedinou dceru zachránil, ale tady narazil, jak už se to poslední dobou tchán ům stává. Princ Evžen o jeho žádosti chvíli p řemýšlel a potom opá čil, že tento týden má úpln ě nabitý a sotva si najde chvilku. Krom ě toho je princ a ne šílenec, aby někde pobíhal s plechovým me čem a poskakoval kolem pitomého draka. Princezna tedy byla odvedena ke sluji a p řipoutána tam za svou jedinou ruku.

Ve čer vyšel drak a bez v ětších cirát ů princeznu Krasomilu sežral. Ostatn ě to byla jeho práce, jinak by jej žádný režisér pohádek nikdy nezam ěstnal. Po n ěkolika

27

minutách se však za čal potácet a padl mrtev k zemi.

Epoxid, kterým m ěla princezna p řilepenou zlatou hv ězdu

na čelo, se za čal vlivem dra čích žalude čních kyselin

rozpoušt ět a chudáka draka otrávil, takže to nakonec

všechno dob ře dopadlo. A pak zazvonil zvonec a

pohádky je konec.

Moudrý Hlavsa

Vážený pan Jeremiáš Hlavsa, doposud pouhý místostarosta, se z ni čeho nic stal novým starostou a vládcem Všehomíra v Pitomé Lhot ě. Ze svého dosavadního postu zástupce posko čil až na místo nejvyšší z důvodu korup ční aféry dosavadního starosty. Nejprve vám však musím prozradit, že žádná skute čná Pitomá Lhota neexistuje. Jedná se o smyšlený název úpln ě jiné Lhoty, který zní možná foneticky podobn ě, ale s naší smyšlenou Pitomou Lhotou nemá nic spole čného. To jen tak pro po řádek, aby se náhodou obyvatelé rozli čných Lhot po celé zemi zbyte čně nehádali, o kterou Pitomou Lhotu se vlastn ě jedná.

Ale zpátky k našemu p říb ěhu. P ředch ůdce nového starosty Hlavsy, pana starostu Cajzla, zatkla p řed dv ěma týdny protikorup ční policie za braní úplatk ů, tudíž ho jeho zástupce Hlavsa zákonit ě vyst řídal. Pan bývalý starosta byl sice ihned po zat čení zbaven jakékoli viny podplaceným soudcem, ale to už se musel smí řit jen s pouhým místem místostarosty, jelikož na n ěm ulp ěl stín viny. Takhle to prost ě v demokracii chodí a nikdo s tím nic nenad ělá.

Laická ve řejnost to možná chápe tak, že si jen vym ěnili posty, ale z hlubšího politického konceptu to znamenalo zásadní zm ěnu. Doposavad totiž o lukrativních zakázkách rozhodoval Cajzl a Hlavsa mu to schvaloval, nyní bude o zakázkách rozhodovat sám pan Hlavsa a schvalovat mu to bude jeho p ředch ůdce. Podobné d ůležité personální zm ěny na Radnicích však prostí lidé nikdy nepochopí a mají dokonce tendence je zesm ěšňovat.

Mimochodem, korupcí získané peníze bývalý pan starosta Cajzl nikdy nevrátil, to by byl blázen a ne politik. Co peklo schvátí, nikdy nenavrátí. Rad ěji si po čká na další soud, který by m ěl prob ěhnout odhadem tak do p ěti let a s odvoláním se to natáhne až na deset, na čež bude osvobozen. Zakázka totiž byla briskn ě zrušena, takže jediný, kdo tratil, byl onen naivní podnikatel. Ale to je snad tak jasné, že jsem to ani nemusel psát. Není tedy divu, že ob čané nového starostu přijali se zna čnou ned ůvěrou.

Hned první den v práci byl nový starosta pořádn ě rozrušený, jelikož p ři cest ě na radnici vyfasoval pokutu. Těsn ě p řed radnicí ho zastavil strážník Jeliman, kterému ležel už delší dobu v žaludku a ihned spustil:

„Toš dobrý den, starosto, tady dopravní kontrola,“ naklonil se mu do okýnka. „Naval občanku, řidi čák a tvrdý chleba!“

„Cože?“ pokoušel se pochopit souvislosti podnapilý Hlavsa. „Děláte si srandu, strážníku?“

„Žádnou srandu si ned ělám, starosto. Je to nová vyhláška,“ upozornil ho strážce zákona. „Sám jste ji minulý týden v hospod ě vyhlásil. Uznávám, že to bylo po osmi rumech a bez písemného záznamu, ale správný chlap si má za svými slovy stát. Řidi č, ten tvrdý chleba má, to jste nikdy neslyšel? Vy řvával jste to v hospod ě celý ve čer, abyste zesm ěšnil partu řidi čů u vedlejšího stolu. A potom jste jim p řikázal, že jestli cht ějí jezdit p řes naši d ědinu, musí mít u sebe tvrdý chleba.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist