načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Zvláštní úkoly - Boris Akunin

Zvláštní úkoly
-15%
sleva

Kniha: Zvláštní úkoly
Autor:

Další, v pořadí již pátá knížka Borise Akunina o ruském detektivovi konce devatenáctého století Erastu Fandorinovi nás zavádí do Moskvy, kde Fandorin slouží u generálního ... (celý popis)
Kniha teď bohužel není dostupná.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PLUS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2007-08-29
Počet stran: 320
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 318 stran
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Osobyje poručenija
Spolupracovali: z ruského originálu ... přeložila Zuzana Soukupová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788000016559
EAN: 9788000016559
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Další, v pořadí již pátá knížka Borise Akunina o ruském detektivovi konce devatenáctého století Erastu Fandorinovi nás zavádí do Moskvy, kde Fandorin slouží u generálního gubernátora jako úředník pro zvláštní úkoly, a obsahuje dva příběhy.

Související tituly dle názvu:
Hybneriáda aneb Červený a černý Boris Hybneriáda aneb Červený a černý Boris
Petišková Ladislava, kol.
Cena: 97 Kč
Boris Kudlička Volume I. Boris Kudlička Volume I.
kolektív autorov
Cena: 774 Kč
Hrášek a zvířátka úkoly pro předškoláky Hrášek a zvířátka úkoly pro předškoláky
Vargová Taťána
Cena: 105 Kč
Boris I., král andorrský Boris I., král andorrský
Morell Antoni
Cena: 124 Kč
Zákazníci kupující knihu "Zvláštní úkoly" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ZVLÁŠTNÍ ÚKOLY

7

PIKOVÝ KLUK PŘEKROČIL

VŠECHNY MEZE

Na celém širém světě by se nenašel nešťastnější člověk, než

byl Anisij Ťulpanov. Možná tak v černé Africe nebo v Patagonii, ale někde blíž – sotva.

No posuďte sami. Za prvé to hrozné jméno – Anisij. Zažili jste snad někdy, aby se slušný člověk, kammerjunker nebo třeba jen sekční šéf jmenoval Anisij? Při vyslovení tohojména člověk mimoděk ucítí závan oleje na svícení a popova černého kabátu.

A příjmení? Přímo k popukání! Tohle rodinné prokletí obstaral praděd, vesnický diákon. Když zakladatel Anisijova rodu studoval v semináři, otec rektor se rozhodl, že nepěkná příjmení budoucích sluhů Páně změní na bohulibá. Aby si to zjednodušil, dával seminaristům jeden rok příjmení podle církevních svátků, další pak podle druhů ovoce a na praděda vyšel rok květin: někdo se stal Hyacintovem, jinýBalzamínovem a další Blatouchovem. Prapředek sice seminářnedokončil, nicméně hloupé příjmení předal potomkům. Ještě štěstí, že na něho vyšel Ťulpanov, a ne třeba Narcisin!

Copak jméno, s tím by se snad ještě dalo nějak vydržet. Ale ten vzhled! Hlavně uši: trčí do stran, úplně jako ucha od nočníku. Nacpeš je pod čepici a ony, potvory svéhlavé, za chvíli zase vylezou a trčí – jako kdyby chtěly čepici podepřít. Ty zpropadené chrupavky jsou jako z gumy.

Dříve prostál Anisij hodiny u zrcadla a prohlížel se ze všech stran. Udělal si třeba pěšinku uprostřed a snažil se ta hrozná ušiska přikrýt záměrně dlouho nestříhanými vlasy –vypadalo to trochu líp, tedy aspoň nějaký čas. Když se mu ale po celé tváři rozlezly uhříky (jsou to celé tři roky, co se jich nemůže


DOBRODRUŽSTVÍ ERASTA FANDORINA

8

zbavit!), uklidil Ťulpanov zrcadlo na půdu, protože se na tu

svou odpornou fyziognomii už nemohl ani podívat.

Anisij vstával do práce za svítání, v zimě vlastně za tmy, kdy celé město ještě spalo, protože ho čekala dlouhá cesta. Domek, který zdědil po tatíčkovi diákonovi, stál napolnostech Pokrovského kláštera až u Spasské městské brány.Dlouhou Pustou ulicí, přes Taganku a kolem vykřičené Chitrovky to byla na Četnickou správu dobrá hodina ostré chůze. Když je přes noc mráz a ráno náledí tak jako dneska, je to úplná hrůza – v otrhaných šněrovacích botkách a tenkém plášti mu cesta trvala ještě déle. Se zuby drkotajícími zimou vzpomínal na lepší časy, na bezstarostné mládí a na mamičku – budiž jí země lehká.

V minulém roce, kdy Anisij ve službě postoupil na hodnost tajného policisty, mu bylo líp. Dostával plat osmnáct rublů plus odměny za přesčasy a taky za noční služby,dokonce mu vypláceli i cestovné. Stávalo se, že některý měsíc dal dohromady i třicet pět rublíků! Jenže Ťulpanov, ten nešťastník, se v pěkné, výnosné hodnosti neudržel. Sám podplukovník Svěrčinskij ho shledal bezperspektivním agentem a úplným budižkničemu. Nejprve byl Anisij přistižen, že opustil stanoviště při sledování podezřelé osoby (jak to měl asi udělat, když musel zaskočit domů nakrmit sestru Soň ku, která od rána nic nejedla?). A pak provedl něco ještě horšího – nechal utéct nebezpečnou revolucionářku. Při vpádu policie do konspiračního bytu stál na dvoře u zadního východu. Vzhledem k jeho mladému věku ho ne pustili přímo namísto zatčení, hlídal tedy pro všechny případy vzadu. Jako na potvoru si policisti, zkušení vlkodavové, mistři své práce, nevšimli jedné mladičké studentky. Náhle Anisij spatřil, jak k němu běží slečinka v brýlích a je hrozně vyděšená. Vykřikl: „Stůj!“ Neodhodlal se však k tomu, aby ji chytil – měla příliš tenoučké ručičky. A tak tam jen stál jako solný sloup a díval se za ní. Ani na píšťalku nezahvízdal.


ZVLÁŠTNÍ ÚKOLY

9

Za tuhle donebevolající chybu ho chtěli vyhodit ze služby, pak se ale velitel nad ubohým sirotkem slitoval a snížil mu hodnost na poslíčka. Teď tedy Anisij zastával opravdu nízký post, pro vzdělaného člověka, jenž dokončil pět tříd reálky, dokonce pokořující. A hlavně naprosto bezperspektivní. Celý život bude běhat po městě jako ubohý policajtský pomocníček bez vyhlídky na postup.

Udělat nad sebou kříž ve dvaadvaceti, to by bylo zatěžko každému. A přitom nejde jen o sebeúctu, vždyť si to zkuste vyžít za dvanáct a půl rublíku! On sám toho tak mocnepotřebuje, ale jak má Soňce vysvětlit, že její mladší bratr sizpackal kariéru? Ona chce máslo, tvaroh a někdy by ráda i nějaký ten bonbonek. A co dřevo na zátop – jeden sáh stojí dneska tři ruble! Soňka, ačkoli je idiotka, křičí a zoufale pláče, když je jí zima.

Než vyběhl z domu, stihl sestře vyměnit mokré plínky. Rozlepila maličká prasečí očka, ospale se na bratra usmála a pípla: „Nisi! Nisi!“

„Buď tu hodná, ne abys něco provedla, trdlo jedno,“nařídil jí s předstíranou přísností, zatímco převracel její těžké, spánkem rozehřáté tělo. Na stůl položil domluvenou desetikopejku pro sousedku Syčichu, která se mu o postiženou sestru starala. Spěšně zhltnul tvrdou skývu chleba, zapil ji studeným mlékem a už musel vyběhnout do tmy a fujavice.

Drobnými kroky cupital po zasněžené pláni směrem kTagance, každou chvíli mu uklouzla noha a přitom se hroz ně litoval. Nestačí, že je chudý, ošklivý a k ničemu, ale navíc má na krku tu chudinku Soňku, chomout do konce života. Je prostě odsouzený k nezdaru, nikdy nebude mít ženu, děti ani hezký do mov.

Jak tak běžel kolem kostela Všech truchlících, ze zvyku zvedl oči k ikoně Matky Boží osvětlené olejovou lampou, aby se pokřižoval. Tuhle ikonu měl Anisij už od dětství moc


DOBRODRUŽSTVÍ ERASTA FANDORINA

10

rád: nevisí v teple a závětří, ale přímo venku na stěně. Před

deštěm a sněhem ji chrání jen malá stříška a nad ní dřevěný

kříž. Věčný plamínek se mihotá pod skleněným poklopem

a je ho zdaleka vidět. Vypadá to pěkně, zvlášť když se člověk

na ikonu podívá ze tmy, chladu a fujavice.

Ale co se to tam nad křížem bělá?

Holubička! Sedí nahoře, čistí si zobáčkem křidýlka a vítr jí ani trochu nevadí. Podle jedné z matiččiných pověrznamenala bílá holubička na kříži velké štěstí a nečekanou radost. Odkud by se ale na něj mohlo usmát štěstí?

Vítr nepřestával vířit sníh. To je ale zima!



Anisijův pracovní den opravdu začal docela dobře. Dá se říct, že měl štěstí. Jegor Semjonyč, koležský registrátor, který řídil expedici, se zahleděl na jeho chatrný plášť, zavrtěl šedou hlavou a přidělil mu moc dobrý úkol – hlavně teplý. Nemusel běžet nikam do horoucích pekel městem, kterým se dnes honila fujavice, měl jenom donést spis s hlášením a dokumenty Jeho Blahorodí panu Erastu PetrovičiFandorinovi, úředníku pro zvláštní úkoly, sloužícímu u Jeho Jasnosti generálního gubernátora. Donést a počkat, zda pan dvorní rada nebude chtít poslat zpátky nějakou korespondenci.

To je snadné, takový úkol hravě splní. Rozradovaný Anisij v cukuletu dopravil spis na místo určení, dokonce ani nestihl promrznout. Pan Fandorin bydlel blizoučko – v Malé Nikitské, v postranním křídle sídla barona von Evert-Kolokolceva.

Anisij pana Fandorina úplně zbožňoval – zpovzdálí,nesměle, s posvátnou úctou a bez jakékoli naděje, že si tenvýznamný člověk někdy všimne jeho ubohé existence. Dvorní rada měl na četnické správě vynikající pověst, ačkoli sloužil u jiné instituce. Sama Jeho Excelence moskevský vrchní policejní náčelník Jefim Jefimovič Baranov, ačkoli byl generální


ZVLÁŠTNÍ ÚKOLY

11

čík, nepovažoval za ostudu požádat úředníka pro zvláštní

úkoly o důvěrnou radu, a dokonce i o přímluvu v různých

záležitostech.

Však taky každý, kdo se aspoň trochu vyznal v moskevské politice, věděl, že otec matičky Moskvy, kníže Vladimír Andrejevič Dolgorukoj si dvorního rady velice cení a bere jeho názory v potaz. O panu Fandorinovi se toho povídalo hodně: například že má zvláštní schopnost prohlédnout skrz naskrz každého člověka a odhalit v mžiku jakoukoli lež.

Dvorní rada měl za úkol být okem generálníhogubernátora, sledujícím všechny tajné moskevské případy, jež spadají pod četnictvo a policii. Proto byly Erastu Petroviči každé ráno dopravovány od generála Baranova a také z Četnické správy všechna hlášení – obvykle do úřadu gubernátora na Tverské, ale někdy také k němu domů, protože dvorní rada měl volnou pracovní dobu, a když chtěl, nemusel do úřadu vůbec chodit.

Tak významnou osobou byl tedy pan Fandorin, a přitom se choval docela obyčejně, vůbec se nenaparoval. Anisij mu už dvakrát přinesl dopisy na Tverskou a byl naprostookouzlen příjemným chováním tak vlivného člověka: neponižoval ani nejnižšího úředníčka, jednal s ním uctivě, vždycky mu nabídl židli a zásadně mu vykal.

Navíc bylo velmi zajímavé spatřit zblízka člověka, o němž po Moskvě kolovaly opravdu fantastické pověsti. Hned bylo vidět, že je to mimořádný člověk. Jeho krásná tvář bylamladá a hladká, a přitom vlasy jako uhel měl na spáncíchprošedivělé. Klidný a tichý hlas mu sice při řeči trošku zadrhával, nicméně dvorní rada vždycky mluvil k věci a bylo vidět, že není zvyklý opakovat něco dvakrát. Bezesporu mimořádný člověk.

Ťulpanov ještě nikdy nebyl v bytě dvorního rady, takže když prošel parádní kovovou bránou zdobenou litinovým obloukem, blížil se ke krásnému jednopodlažnímu křídlu se


DOBRODRUŽSTVÍ ERASTA FANDORINA

12

zatajeným dechem. Příbytek tak neobvyklého člověka bude

jistě také neobvyklý.

Stiskl elektrický zvonek a chystal se pronést větu, kterou si připravil: Kurýr Ťulpanov z Četnické správy k Jeho Excelenci s dokumenty. Nadechl se a zastrčil pravé ucho pod čepici.

Dubové vyřezávané dveře se otevřely. Na prahu stálmaličký rozložitý Asiat s úzkými očky, kulatými tvářemi aježkem tuhých černých vlasů. Na sobě měl zelenou livrej se zlatými prýmky a k tomu bůhvíproč slaměné sandály. Sluha se nevlídně zahleděl na návštěvníka a zeptal se: „Co ceš?“

Odkudsi z hloubi domu zazněl jasný ženský hlas: „Maso! Kolikrát ti to mám opakovat! Ne ,co ceš‘, ale ,co byste si přál‘!“

Asiat se nasupeně ohlédl dozadu a pak otráveně zavrčel na Anisije: „Co ty si prál?“

„Kurýr Ťulpanov z Četnické správy k Jeho Excelenci sdokumenty.“

„Tak di,“ vyzval ho sluha a ustoupil stranou, aby mohl host vejít dovnitř.

Ťulpanov se ocitl v rozlehlé předsíni, se zájmem se kolem sebe rozhlédl a v prvním okamžiku pocítil rozčarování: nebyl tu vycpaný medvěd se stříbrným podnosem navizitky! Co je to za panský byt bez vycpaného medvěda? Copak za úředníkem pro zvláštní úkoly nechodí návštěvy?

Medvěd tu sice nestál, ale jinak byla předsíň zařízenavelmi útulně a v rohu ve skleněné skříni byly vystaveny jakési podivné zbraně z kovových tyček, štít se zvláštním monogramem a rohatá přílba, připomínající hlavu brouka.

Ze dveří, které vedly do dalších pokojů a kam kurýr samozřejmě neměl přístup, vyhlédla mimořádně půvabná dá ma v červeném dlouhém županu. Husté černé vlasy mělakrasavice spletené do důmyslného účesu, půvabný krk obnažený a bílé ruce obsypané prsteny držela zkřížené na vysoké hrudi. Dáma upřela ohromné černé oči na Anisije,


ZVLÁŠTNÍ ÚKOLY

13

ně pokrčila rovný nosík a zavolala: „Eraste, to je pro tebe.

Z úřadu.“

Anisije překvapilo, že je dvorní rada ženatý, ačkoli vlastně nebylo nic divného na tom, že takový mimořádný člověk má překrásnou manželku s královským držením těla apovýšeným pohledem.

Madam Fandorinová se zavřenými ústy aristokraticky zívla a zmizela za dveřmi. Za okamžik vešel do předsíně sám pan Fandorin.

Také měl na sobě župan, ovšem ne červený, nýbrž černý, s hedvábným páskem a střapci.

„Vítejte, Ťulpanove,“ řekl dvorní rada a prsty přitompřebíral zelený nefritový růženec. Anisij blahem málem omdlel – vůbec nečekal, že si na něho Erast Petrovič pamatuje a že dokonce zná jeho příjmení. Kolik všelijakých poskoků mu přináší dopisy a on ví, kdo za ním přišel!

„Tak copak mi nesete? Ukažte. A pojďte do pokoje,sedněte si. Maso, vezmipanu Ťulpanovovi plášť.“

Anisij nesměle vstoupil do pokoje, neodvážil se anizvednout hlavu a skromně si sedl na krajíček židle potaženémodrým sametem. Teprve pak se kolem sebe opatrně rozhlédl.

Byl to zajímavý pokoj: všechny stěny byly ověšenébarevnými japonskými rytinami, které prý jsou teď hrozně vmódě. Pak si všiml nějakých svitků s hieroglyfy a na dřevěném lakovaném podnosu dvou zahnutých šavlí, jedné delší adruhé kratší.

Dvorní rada šustil papíry a čas od času si v nich něcozatrhával zlatou tužtičkou. Jeho manželka si mužů nevšímala, stála s unuděným výrazem u okna a hleděla do zahrady.

„Drahý,“ řekla francouzsky, „proč vlastně nikam nejezdíme? Vždyť se to nedá vydržet. Já chci jít do divadla nebo třeba na ples!“

„Ale Ady, sama jstepřece říkala, že se to nehodí,“odpověděl Fandorin a vzhlédl od papírů. „Mohli bychom potkat


DOBRODRUŽSTVÍ ERASTA FANDORINA

14

vaše známé z Petěrburgu. To by bylo trapné. I když co se

mně týče, je mi to jedno.“

Pohlédl na Ťulpanova, který okamžitě zrudl. Vždyť za to nemůže, že sice mizerně, ale přece jen rozumí francouzsky!

Takže ta krásná dáma není madam Fandorinová.

„Ach promiň, Ady,“ řekl Erast Petrovič rusky. „Nepředstavil jsem ti pana Ťulpanova, slouží na Četnické správě. A tohle je hraběnka Ariadna Arkaďjevna Opraksinová, moje d-dobrá známá.“

Anisijovi se zdálo, že dvorní rada upadl trochu dorozpaků, jako kdyby nevěděl, jak krasavici uvést. Ačkoli, možná to jen tak vypadalo vzhledem k jeho zadrhávání.

„Ach Bože,“ trpitelsky si povzdechla hraběnka Ady aprudce vyrazila z místnosti.

Téměř vzápětí dolehl do pokoje její rozhořčený hlas:„Maso, okamžitě nech mou Natálii na pokoji! Zmiz do svéhopokoje, ničemo! Ne, to se opravdu nedá vydržet!“

Erast Petrovič si také povzdechl a vrátil se k četbě svých papírů.

V tu chvíli zadrnčel zvonek, pak byl slyšet tlumený šum hlasů v předsíni a hned vzápětí se do pokoje vřítil Asiat.

Zabrebentil něco jakousi podivnou řečí, ale Fandorin zvedl ruku, aby ho umlčel.

„Maso, říkal jsem ti přece, že když je tu host, musíš mluvit rusky, a ne japonsky.“

Anisij, jenž byl tímto povýšen na hosta, se napřímil a se zájmem pohlédl na sluhu – on je to opravdický Japonec!

„Od Vedisev-sana,“ krátce vysvětlil Masa.

„Od Vediščeva? Frola G-Grigorjeviče? Že prosím.“

Kdo je to Frol Grigorjevič Vediščev, Anisij věděl. Známá persóna s přezdívkou Šedý kardinál. Od útlého věku sloužil u knížete Dolgorukého, nejprve jako chlapec, pak jako sluha, lokaj a posledních dvacet let je osobním komorníkem – od té doby, co vzal Vladimír Andrejevič starobylé město pevně


ZVLÁŠTNÍ ÚKOLY

15

do svých tvrdých rukou. Řeklo by se, komorník není žádná

zvláštní hodnost, ale bylo známo, že ten moudrý a opatrný

Dolgorukoj neudělá žádné důležité rozhodnutí bez porady

se svým věrným Frolem. A kdo se chce dostat k Jeho Jasnosti

s nějakou prosbou, musí si nejprve získat na svou stranu

Vediščeva. Pak má napůl vyhráno.

Do pokoje vešel nebo spíš vběhl chlapec v gubernátorské livreji a na prahu zvučně zahlásil: „Vaše Blahorodí, Frol Grigorič prosí, abyste ho navštívil! Okamžitě, co nejrychleji! Došlo ke škandálu, Eraste Petroviči, stalo se něco hrozného! Frol Grigorič řekl, že bez vás si neporadí! Přijel jsem v knížecích saních, budeme tam v cukuletu!“

„A copak je to za škandál?“ zamračil se dvorní rada,nicméně vstal ze židle a shodil župan. „No dobře, tak se na to pojedeme podívat.“

Ukázalo se, že pod černým županem má bílou košili ačernou kravatu.

„Maso, vestu a sjurtuk, rychle!“ zvolal Fandorin azasouval přitom papíry do složky. „A vy, Ťulpanove, budete muset jet se mnou. Dočtu si to cestou.“

Anisij byl ochoten následovat Jeho Blahorodí kamkoli, což vzápětí dokázal, když bleskově vyskočil ze židle.

Tak to ho tedy nenapadlo, že on, bezvýznamný kurýrŤulanov, se bude moct projet v gubernátorském povozu!

Byl to opravdu parádní dopravní prostředek – opravdový kočár na sanicích. Uvnitř byl vyložený atlasem, sedadla potažená kůží, a v rohu stála kamínka s bronzovou troubou. I když teď se v nich netopilo.

Lokaj si sedl na kozlík a čtvero bujných knížecích klusáků se vesele rozeběhlo.

Anisije to plavně, skoro něžně odhodilo dozadu doměkkého sedadla, jež bylo určeno pro mnohem urozenější zadnici, a hlavou mu blesklo: To mi přece nikdo neuvěří!

Pan Fandorin rozlomil s křupnutím pečeť a otevřel další


DOBRODRUŽSTVÍ ERASTA FANDORINA

16

depeši. Jeho vysoké čisté čelo se zachmuřilo. Ach Bože, jak je

hezký, pomyslel si Ťulpanov bez závisti, s upřímnýmnadšením, a úkosem pozoroval, jak se dvorní rada zamyšleně tahá

za tenký vousek.

K velkému domu na Tverské se přihnali během pěti minut. Vozka nezahnul vlevo k úřadu, nýbrž vpravo k parádnímu vchodu a osobním pokojům „velkoknížete moskevského“, Volodi Velké Hnízdo, Jurije Dolgorukého (mocný Vladimír Andrejevič měl celou řadu přezdívek).

„Promiňte, Ťulpanove,“ spěšně řekl Fandorin a už otevíral dvířka kočáru, „zatím vás nemohu propustit. Později napíšu pár řádek plukovníkovi. Nejdřív musím vyřídit ten jejich škandál.“

Anisij vystoupil za Erastem Petrovičem, následoval ho do mramorové haly, ale tam se zastavil – upadl do rozpaků, když spatřil zamračeného vrátného se zlacenou berlou v ruce. Hrozně se polekal ponížení – že ho pan Fandorin nechá trčet dole u schodů jako nějaké psisko. Pak ale překonal hrdost a rozhodl se, že to dvornímu radovi promine. Copak může přivést do gubernátorových komnat člověka v chatrném plášti a čepici s prasklým štítkem?

„Kde vězíte?“ netrpělivě se otočil Erast Petrovič, který už mezitím vyběhl do poloviny schodiště. „Nezůstávejtepozadu. Vidíte přece ten blázinec tady.“

Teprve teď si Anisij uvědomil, že v gubernátorově domě se děje něco opravdu mimořádného. Dokonce i tenmajestátní vrátný, když se na něho člověk pořádně podíval,nevypadal ani tak důležitě, jako spíš rozpačitě. Nějací hbití chlapíci vnášeli zvenčí do vestibulu truhlice, krabice a bedny scizokrajnými nápisy. Že by tu něco stěhovali?

Ťulpanov několika skoky dohnal dvorního radu a snažil se držet se za ním nanejvýš na dva kroky, takže tu a tam musel poněkud nedůstojně popoběhnout, protože JehoBlahorodí kráčelo zeširoka a rychle.


ZVLÁŠTNÍ ÚKOLY

17

Ach, jak to bylo v gubernátorově rezidenci krásné! Skoro jako v chrámu Božím: různě barevné (že by porfyrové?) sloupy, brokátové závěsy a bílé sochy řeckých bohyň. A ty lustry! A obrazy ve zlatých rámech! A naleštěné intarzované parkety!

Anisij se otočil, aby si lépe prohlédl tu překrásnou parketovou podlahu, a přitom se zhrozil, že po jeho ostudných šněrovacích botách zůstávají na té nádheře mokré a špinavé šlápoty. Bože, jen ať si toho nikdo nevšimne!

V rozlehlém sálu, kde byla podél stěn rozestavena křesla a nikde ani duše, mu dvorní rada řekl: „Tady si sedněte. Apodržte ten spis.“

Pak se vydal k vysokým zlaceným dveřím, které se mu jakoby v ústrety z ničeho nic rozevřely. Nejprve k Anisijovi dolehla směsice rozčilených hlasů a pak do sálu vstoupili čtyři muži: statný generál, vytáhlý muž cizokrajnéhovzhledu v kostkovaném plášti s pelerínou, hubený holohlavýstařík s mohutnými licousy a brýlatý úředník ve fraku.

Anisij v generálovi poznal samotného knížeteDolgorukého a rozechvěle se vymrštil do pozoru.

Zblízka nevypadala Jeho Jasnost tak mladě a svěže, jako když se na něho člověk díval zdálky při různých slavnostech: jeho tvář byla rozbrázděná hlubokými vráskami,bohaté lokny na hlavě působily nepřirozeně a licousy byly až moc kaštanové na jeho sedmdesát pět let.

„Eraste Petroviči, jdete jako na zavolanou!“ zvolalgubernátor. „Vždyť on francouzsky tak koktá, že mu není zbla rozumět, a po našem neumí ani slovo! Vy mluvíte anglicky, tak mi proboha vysvětlete, co to po mně chce! Jak se sem vůbec dostal? Už se s ním dohaduju dobrou hodinu, a není to k ničemu!“

„Vaše Excelence, jak jsme mu mohli zabránit ve vstupu, když je to lord, a ten má k vám přístup!“ naříkavě a zjevně ne poprvé zapištěl brýlatý úředník. „Jak jsem měl vědět...“




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist