načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zvláštní příběh - Katarína Gillerová

Zvláštní příběh

Elektronická kniha: Zvláštní příběh
Autor:

Katarína, Karolína a Karin jsou tři sestry, tři různé osobnosti. Karolína, prostřední ze sester, si občas připadá jako neviditelná. Není ani tak vzorná jako nejstarší Katka, ani tak ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 268
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: ze slovenského originálu Zvláštny príbeh ... přeložila Jana Drápalíková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0921-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Katarína, Karolína a Karin jsou tři sestry, tři různé osobnosti. Karolína, prostřední ze sester, si občas připadá jako neviditelná. Není ani tak vzorná jako nejstarší Katka, ani tak vzdorovitá a problémová jako Karin. Po zklamání v lásce a stresujícím zážitku v práci se rozhodne od všeho odjet a začít nový život v Londýně.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zvláštní příběh

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Katarína Gillerová

Zvláštní příběh – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


KATARÍNA GILLEROVÁ

Zvláštní

pˇríb ˇeh

Praha 2017


S vděkem věnuji milé a úžasné Jance Brieškové, která 

mi umožnila bydlet u ní v Londýně 

a prožít s kamarádkami spoustu zážitků.

Právě tam mě inspirovala k sepsání zvláštního příběhu 

o kytici žlutých růží a o muži, který si tak 

připomíná milovanou ženu.

autorka


Obsah

Návštěva, kterou jsme nepozvali 7

Tři sestry 30 Návraty nikam 52 Nadějné šance 76 Barevné dny 103 Káva bez cukru 126 Čas k odjezdu 148 Zvláštní příběh 178 Světla a stíny velkoměsta 201 Co jsme našly 224 Cesty k sobě 241

Návštěva, kterOu jsme NepOzvali

Nebe bylo zatažené, plné tmavých, zlověstně působí­

cích mraků a nepříjemné dusno venku odpovídalo dusné

atmosféře v obývacím pokoji v domě mých rodičů

Všechny čtyři – máma, moje starší sestra Katka, mladší

Karin a já – jsme se tlačily u okna a sledovaly pohledem dvě

auta, která právě zaparkovala před naším domem Otec se­

děl v křesle a tvářil se, že čte noviny a vůbec ho to nezajímá

Podle toho, jak neklidně kýval nohou, jsem však věděla, že

je nervózní

„Už jsou tady,“ obrátila se k němu Katka a upřela na něj tázavý pohled

Otec s kamennou tváří složil noviny a položil je na sto­ lek

„Dej je do stojanu, kam patří,“ zamračila se na něj máma „Ať to tu nevypadá jako v chlívě “ Tuhle větu jsme všichni z hloubi duše nenáviděli

„Jako v chlívě? Vždyť jsi tu tři dny v kuse uklízela,“ ohradil se otec Jindy by mu v hlase zaznělo podráždění, ale tentokrát to řekl smířlivě, protože cítil vinu kvůli vzniklé situaci „A nezapomeňte, že jsem v tomhle komplotu nevin­ ně,“ snažil se vyvléct z toho, co u nás mělo za pár minut následovat

Nezvaní návštěvníci

„Ta se teda nastrojila!“ nasadila Karin znechucený výraz a sledovala oknem dámu v růžovém kostýmku, které právě pomáhal vystoupit z auta mladý muž

„Zvládneš to?“ ustaraně na mě pohlédla Katka „Ještě

pořád můžeš jít nahoru a vyhnout se těm trapákům “

„Jsem v pohodě,“ zasmála jsem se Ve skutečnosti bych nejraději utekla do svého pokoje a na pár hodin se tam zaši­

la, chtěla jsem ale na vlastní oči vidět, jak mámina bývalá

nejlepší kamarádka vypadá vedle svého o devět let mladší­

ho partnera Ukořistila ho právě v době, kdy jsem si mysle­

la, že jsem v něm našla svého prince na bílém koni Ale

předtím se s mámou hrozně pohádaly

Můj otec o Mirovi a o mně nic netušil Naše čtveřice se

usnesla, že nemusí vědět o všem Jen ať si raději zachová

svůj klid a optimistický pohled na svět

Momentálně mu však optimismus evidentně chyběl

Když mu před týdnem zavolal bývalý spolužák ze střed­

ní školy Emil, otec, chudák, netušil, co bude následovat

Emil vyhrál konkurz na vedoucí místo v bratislavské firmě

a přestěhoval se z Nitry do Bratislavy Nadšený otec ho po­

zval na sobotu k nám na návštěvu a on slíbil, že určitě při­

jdou Druhý den zavolal znova

„Představ si, máme v domě skvělé sousedy, a když jsem

se jim zmínil, kam jdeme, vyšlo najevo, že se s vaší rodinou

dobře znají Co kdyby přišli i oni?“ zeptal se

„Samozřejmě, přijďte všichni,“ souhlasil hned otec

Ochotně a bez podezření „A kdo to je?“ Tu otázku měl po­

ložit dřív

„Lydka Vargová a Miro Tomek,“ odvětil Emil „Nadšeně

vyprávějí o vaší rodině, prý jste se už delší dobu neviděli...“

Otec tehdy mlčky držel telefon a zaraženě přemýšlel, co

na to říct Přece nebude kamarádovi vyprávět o trapasu,

kvůli kterému se s mámou téměř rozešli A to ještě netušil,

jakou roli sehrála Lýdia v mém životě

„No... dobře,“ vymáčkl ze sebe nakonec bez známky

nadšení

Když položil sluchátko, s provinilým výrazem pohlédl

na mámu Výbuch islandské sopky nebyl nic proti tomu,

jak vybuchla máma, když se jí přiznal, kdo se k nám vnutil

na návštěvu

„To nemyslíš vážně!“ křičela na otce s nevěřícným výra­

zem


9

„Když jsem odtud Lýdii vyhodila, znamenalo to navždy!

Jak se opovažuje přijít sem bez pozvání?! Znamená to, že vždy

když pozveme Emila s rodinou, vnutí se sem i Lýdia s Mirem?“

„To určitě ne,“ zdůraznil otec „Já to Emilovi nějak vy­

světlím “ Zatvářil se bezradně „I když vlastně nevím, co

mu mám říct Šlo přece jen o trapné nedorozumění z tvojí

strany...“ mávl rukou směrem k mámě

Tu poslední větu neměl říkat

„No, jasně!“ zvolala máma ironicky „Já jediná z toho

vycházím jako slepice! Ještě že mě máš, jinak bys neměl

koho obviňovat “

„Já tě z ničeho neobviňuju, Kláro “ Otec pomalu ztrácel

trpělivost „Jen tě prosím, abys to nebrala tak tragicky Ko­

neckonců, není škoda, že vaše dlouholeté přátelství s Lýdií

skončilo pro takovou hloupost? Není načase, abyste se vy

dvě konečně smířily?“ Pohlédl mámě přímo do očí

„Není,“ odsekla máma a zabloudila pohledem ke mně

A já se zase podívala na ni

Usmála jsem se a mávla rukou, jako že jsem v pohodě,

mě se to už netýká Miro je pro mě dávno zapomenutá zá­

ležitost To, co mě trápí, se ho netýká

„Tati, měli přijet čtyři, ale vidím jich pět,“ hlásila Karin

ze stanoviště u okna

„Ne,“ reagoval otec pevným hlasem, „měli přijet jen dva

Všichni ostatní tu budou navíc “

„Není to Aleš?“ vykřikla Katka „Strejda Emil vzal s se­

bou i Aleše!“

„Kdybych ho potkala na ulici, nepoznala bych ho,“ po­

znamenala jsem Mhouřila jsem oči a snažila se v tom mla­

díkovi poznat toho čtrnáctiletého kluka, s nímž jsem, když

mi bylo dvanáct, strávila u nich v Nitře týden prázdnin Byl

stejně starý jako Katka, ale tehdy jsme se snažily získat jeho

pozornost všechny tři

„Bože, já se zblázním!“ hopsala Karin jako malé děcko

„Přijel Aleš!“


10

„Aleš je, samozřejmě, vítaný,“ pokýval hlavou otec

„Jsem rád, že ho Emil vzal s sebou, léta jsme se neviděli “

Máma stála u okna se sevřenými rty Potom neochotně

odvrátila zrak od skupinky, která právě procházela brankou

k našemu domu, a pomalým krokem zamířila ven z míst­

nosti, aby hosty přivítala

Ve dveřích se ještě obrátila k nám „Nechápu, že ta Lýdia

má odvahu sem vlézt,“ rozhodila rukama

„Ani já to nechápu,“ řekl otec a vstal, aby se k mámě při­

pojil „Ale nezapomeň, že se absolutně nic nestalo Opravdu

nemůžu za to, že...“

„Ale ona jo,“ odsekla máma „Neměla k nám co chodit,

když jsem nebyla doma “

Právě v tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře Máma na

schodech ustoupila, aby pustila otce dopředu, a on rázně

vykročil Jediný muž v naší rodině S pobavením jsem si

všimla, že ze schodů scházíme v pořadí podle data narození:

za otcem máma, za ní Katka, které před dvěma měsíci bylo

dvacet šest, potom já, mladší o dva roky, a na konci Karin,

dvaadvacetiletý problematický benjamínek naší rodiny

Chyběla už jen pětiletá Katčina dcera Klárka

„Vítejte u nás!“ Otec roztáhl ústa do širokého úsměvu,

když před dveřmi spatřil Emila s kyticí v ruce Pro mámu

„Tak moc jsem se na vás těšila!“ přizvukovala jeho žena

Evka s radostně rozzářeným výrazem Smála se stejně srdeč­

ně jako kdysi „Bože, holky, vy jste vyrostly do krásy!“ Pro­

hlížela si nás a jednu po druhé objímala Zdála se mi trochu

menší a širší než v dobách mého dětství, ale vlídnost z její

kulaté tváře vyzařovala stejně jako tehdy

Za ní stál kluk střední postavy s krátkými blond vlasy

Málem jsem v něm nepoznala toho Aleše, do kterého jsme

před lety byly všechny tři zabouchnuté Tehdy byl samá

ruka, samá noha, hubeňoučký, ve vytahaném tričku, ale

teď před námi stál očividně vysportovaný mladý muž v leh­

ké vzorované košili s krátkými rukávy

Kdybych byla kluk, možná by mě setkání se třemi děvča­

ty přivedlo trochu do rozpaků, Aleše však ne

„Holky, fakt jste vyrostly,“ poznamenal trochu ironicky,

když nás postupně objímal na uvítanou „Asi z toho usta­

vičného pištění, co se mi kdysi celé dny ozývalo okolo uší,“

dodal s úšklebkem

„To tě jen zocelilo do budoucnosti,“ vyhrkla jsem Pře­

kvapilo mě však zjištění, jak nás tři vnímal v době, kdy jsme

ho všechny bez výhrad zbožňovaly – jen jako upištěné děti

Byly jsme opravdu takové?

Pobaveně se zasmál „A hlavně nadlouho odradilo od

holčičí společnosti “

„Tak proto jsi za měsíc přijel na prázdniny zase ty k nám,“ připomněla jsem mu dotčeně „To ti už naše pištění nevadi­ lo?“

„Dalo se to vydržet s vědomím, že jsem v Bratislavě,“ odvětil a cvrnknul mi prstem do nosu jako děcku To se mi nelíbilo

„Měl jsi nám říct, že ti lezeme na nervy, odstěhovaly by­ chom se k babičce,“ odfrkla jsem uraženě

Naklonil se ke mně blíž „Kdysi jsi byla správná parťač­ ka, ne tak urážlivá,“ pošeptal mi do ucha

Překvapeně jsem se na něj podívala, jenže on už postu­ poval dál, ke Karin, a potom se přesunul za svými rodiči do druhé části předsíně, aby uvolnil místo dalším

Lýdii a Mirovi

Vypadalo to, jako by se Lýdia skrývala za Mirovými zády, protože stála těsně za ním Poslala ho do první linie s největší kyticí, jakou jsem kdy viděla, a zřejmě čekala, že to bude právě on, kdo odvrátí nepřátelský útok naší rodiny proti nim, dvěma pozvaným nepozvaným hostům

Upírala oči stále jedním směrem, k mojí mámě, ta se

však pečlivě vyhýbala pohledu na ni a s úsměvem hodnotila

Alešovu mužnost, získanou za všechny ty roky

Potom však už nebylo kam uhnout


12

„Jsem opravdu rád, že se po takové dlouhé době opět

setkáváme,“ ozval se Miro „Děkujeme za pozvání “

Mámin veselý úsměv, předtím určený Alešovi, se změnil

na nucený, připomínající kyselé okurky z poslední úrody,

naložené v plastové lahvi od octa Nebyla schopná vymáčk­

nout ze sebe ani krátkou zdvořilostní frázi, jaká se při po­

dobné příležitosti očekává, jen mlčky přijala od Mira ob­

rovskou kytici

Miro z ní oddělil tři červené růže a podal po jedné každé

z nás

Ó, takový džentlmen! pomyslela jsem si opovržlivě Ani

jsem nepoděkovala a moje sestry jen něco zamumlaly

Atmosféra najednou klesla pod bod mrazu a dala se se­

kat na velké kostky ledu A já jsem plula na ledové kře,

i když jsem Mirovi lhostejně podala ruku, ale jen aby se

neřeklo, jako „leklá ryba“

Všiml si toho A všiml si také, jak nedbale držím v druhé

ruce růži od něho, skloněnou k zemi, jako bych se s ní chys­

tala zametat podlahu

Nespěchal Počkal, dokud jsem zrakem upřeným kamsi

nad jeho hlavu přece jen nezachytila pohled jeho očí Byly

tmavé a hluboké stejně jako před mým odjezdem do Londý­

na a plné naléhavé prosby o smíření

Vzal mou leklou ruku do dlaně a jemně ji stiskl To ne­

měl dělat Proti mé vůli mi to připomnělo naše večerní se­

tkání na dovolené u moře, naše rozhovory Zaplavila mě lí­

tost a stesk po všem hezkém, co jsme spolu zažili Protože

to, co v mém životě nastalo potom, už tak hezké nebylo

Do očí se mi draly slzy a to jsem nemohla připustit! Vy­

svobodila jsem ruku ze sevření a pootočila se víc k mámě,

čímž jsem mu dala najevo, že může postoupit dál, ke Karin

Na Katčině tváři jsem si všimla nesouhlasu s Mirovou sna­

hou o smíření se mnou a usmála jsem se na ni

Čekali jsme na setkání mámy s Lýdií Otec jí jen chlad­

ně podal ruku, vydal se dozadu za ostatními a zamířil


13

s nimi do obýváku Aspoň neuslyší rozhovor mezi Lýdií

a mámou

Máma stála mlčky, zamračená, ústa pohrdlivě stažená,

bez úsměvu Lýdia vypadala v růžovém kostýmu a bílé ha­

lence velmi elegantně – měla krátké sako a úzkou sukni po

kolena Kratší sestřih vlasů ji omladil, ale já jsem si vzpo­

mněla, jak se Mirovi líbily moje dlouhé vlasy, když mi vlály

v mořském vánku

Najednou Lýdia rozpřáhla ruce a zeširoka mámu objala

„Tak moc jsi mi chyběla, Klárko,“ řekla s dojetím

Máma nejdřív stála jako opařená, potom se od ní odtáhla

„Nechci, abychom se my dvě na sebe zlobily,“ pokračo­

vala Lýdia a naklonila se blíž jejímu k uchu „Promiň, měla

jsi pravdu, udělala jsem hloupost “

Potom rozpačitě přešla k nám, aby se s námi přivítala

Katka ji obdařila pohledem plným nezájmu, já jsem se ky­

sele usmála a Karin stála s rukama za zády

„Věřím, holky, že se mezi námi všechno urovná “ Lýdia

položila Katce ruku na rameno, ale dívala se na mě Katka

tam stála nehnutě jako solný sloup, já tuplem Rebelka Ka­

rin provokativně převalovala v ústech žvýkačku a očividně

si vychutnávala to, že nás máma místo přednášky o slušném

chování obdařila pobaveným pohledem

Snad si ta falešnice nemyslí, že jí tu všechny padneme

kolem krku?

V obýváku se hosté posadili a my tři jsme v průběhu de­

seti minut zaplnily stolek obloženými mísami, dvěma dru­

hy zákusků a slanými preclíky, které jsme upekly dopoled­

ne Otec nalil víno do vysokých sklenek

„Bože, ty tvoje úžasné preclíky!“ zvolala Lýdia a hned se

po jednom natáhla jako za starých časů Máma se tvářila,

že je zaujatá úplně zbytečným posouváním sklenek na stol­

ku, a na její nadšení vůbec nereagovala

„Kávu si potom můžeme dát v zahradním altánku,“ po­

znamenala máma po chvíli, ale patřilo to jen Emilovi a Evě


14

„Venku je sice dusno, ale ve stínu pod stromy bude příjemný

chládek “

„Tak na naše setkání po letech,“ zdvihl Emil sklenku

s vínem Usoudila jsem, že cestou zpátky bude řídit Aleš,

protože ten si dal jen kofolu „Vidím, Igore,“ obrátil se Emil

k otci, „že se ti daří dobře Nevěděl jsem, že jste koupili

dům a přestěhovali se “ Uznale se rozhlížel okolo sebe

„Dům ještě nebyl hotový, když jsme ho koupili,“ infor­

moval ho otec „Rozhodli jsme se tak řešit rodinnou situaci,

když se Katce narodila malá Klárka “

„Tak ty ses vdala, Katko?“ spráskla Eva ruce a oči jí sví­

tily nadšením „A kolik je malé?“

Máma si přejela rukou po čele a posunula tác se zákusky

blíž k Evě

„Nejsem vdaná,“ odpověděla Katka „Malé je pět roků

a její otec s námi nežije “

Teta Eva nejdříve překvapeně nadzdvihla obočí, potom

pokývala hlavou „Nó...,“ protáhla rozpačitě „Nemusí to

vždycky vyjít..., že jo Ale radši zůstat sama, než žít s ně­

kým, s kým si nerozumíš “

Zachytila jsem Alešův pohled, když se zahleděl se zá­

jmem na Katku Co se mu teď honí hlavou? Jak se té pilné

studentce mohlo stát, že je svobodnou matkou? Právě Kat­

ce, stále ponořené v knihách, která studovala při škole jen

tak z osobního zájmu také angličtinu a španělštinu? A s nad­

šením trávila každé prázdniny prací v zahraničí – to doká­

zala z nás tří opravdu jen ona

A právě v době, kdy jsme si mysleli, že půjde studovat do

Španělska, vtrhla do jejího života láska a ona byla schopná

kvůli ní zanechat všeho, čemu se do té doby s takovým nad­

šením věnovala

„Nejsem sama,“ odpověděla tetě Evě s úsměvem „Mám

přítele a chceme se vzít I Klárka ho má ráda, tak doufám,

že z nás bude rodina “

„Budeme ti moc držet palce, aby vám to vyšlo,“ zdvihla


15

Eva obě ruce Z výrazu její tváře se však dalo vyčíst, že je

trochu zmatená a ráda by věděla víc

„A co ten prevít, co tě nechal samotnou s dítětem?“ ozvala se najednou Lýdia „Jak se mu vede, materialistovi jednomu?“

Všechny pohledy se upřely na Lýdii Už jsem zapomně­ la, že kdysi téměř patřila do naší rodiny a o všem věděla, tedy i o tom, co se stalo Katce Nezdálo se mi však vhodné, aby to rozebírala právě teď a přede všemi

„Už dávno mě nezajímá,“ zatvářila se Katka odmítavě „Pro mě je to uzavřená kapitola “

„Dej mi jeho adresu a já mu půjdu dát do zubů,“ vyhrkla zamračená Lýdia „Doufala jsem, že nakonec dostane ro­ zum a uvědomí si, o co přišel “

No, právě na tebe jsme čekali, pomyslela jsem si Bez tebe je naše rodina totálně bezradná a ty, Batman v sukni, vyřešíš všechny naše problémy!

„Už je pozdě,“ zareagovala Katka odmítavě, „pro něj i pro mě “

„Kdybys někdy potřebovala pomoct s malou, ráda ji po­ hlídám,“ ochotně nabídla Lýdia „Anebo ji někdy můžu vy­ zvednout ze školky...“

„Máš moc volného času?“ zeptala se jí máma mrazivým tónem a hodila rychle pohledem po Mirovi Severní pól se přesunul do naší zahrady a náš obývák se změnil na ledové iglú

„Když bude potřeba, ráda si ho udělám,“ přikývla Lýdia

„Nebude třeba,“ odpověděla Katka klidně Potom si všimla zmatených tváří ostatních hostů a rychle dodala: „S Klárkou to zvládám i bez pomoci cizích “

Viděla jsem, jak se Aleš jejich konverzací baví Začínal chápat, že Lýdia nepatří k lidem, s nimiž bychom si chtěly rozbalovat vánoční dárky

„Nabídněte si,“ ukázala máma rukou na stolek s plnými mísami a dívala se při tom na Evu a Emila

„Děkuji, vypadá to výborně “ Eva se natáhla po prázd­

ném talířku, aby si na něj nabrala jídlo „Zřejmě ti s tím

pomáhaly holky, vždycky byly šikovné “

„Ano,“ ozval se Aleš se smíchem, „pamatuju si, jaký

zmatek byl vždycky v kuchyni, když chtěly pomáhat při

vaření “

Asi ho dohodím Lýdii, aby ho ten smích přešel, po­ myslela jsem si Otec s Emilem debatovali o stavbě do­ mu a já jsem zatím nenápadně pozorovala Mira Hledala jsem v jeho tváři oslnivé štěstí a číhala na jeho zamilova­ né pohledy směrem k Lýdii, ale nic takového jsem nevi­ děla Nemohla jsem však popřít, že vypadá spokojeně Věkový rozdíl mezi ním a Lýdií byl prostě očividný, ať se snažila, jak chtěla Kratší účes, kratší sukně, krátké sáčko

A krátké vodítko na mladšího partnera

„Karolínko, tobě je teď dvacet čtyři, že jo?“ oslovila mě náhle Eva „Už někde pracuješ, nebo ještě studuješ?“

„Nepracuju ani nestuduju,“ odvětila jsem a vzápětí jsem si uvědomila, jak blbě to zní „Teda, vlastně... vypomáhám mámě v kavárně, dokud se nerozhodnu, co dál “

„Co to znamená – co dál?“ zeptal se mě Aleš „Co by to mělo být?“

„Odložila jsem si o jeden rok poslední ročník,“ odvětila jsem „Teď se rozhoduju mezi dvěma možnostmi, ale potře­ buju ještě trochu času “

„Jakými možnostmi?“ zajímal se Aleš Seděl v křesle opřený o loket, nakloněný na jednu stranu, a upíral na mne zvědavý pohled

Kdyby tu byl jen s rodiči, odpověděla bych mu Neměla jsem však chuť rozebírat svou situaci před Mirem a Lýdií Hlavně před Mirem – kdyby chtěl o mně vědět víc, zůstal by se mnou Vybral si, a tak nemá právo na podrobné infor­ mace o mně

„Různými,“ pokrčila jsem rameny, „ještě uvidím “

„To se ti nepodobá,“ usmál se široce Aleš „Když ti bylo

dvanáct, věděla jsi přesně, jak se bude tvůj život vyvíjet “

Překvapeně jsem se na něj podívala Tak tohle si nepamatu­

ju! Zato on musí mít paměť jako slon, pokud si teď nevymýšlí

„A jak?“ zeptala jsem se ironicky

„Chtěla ses vystěhovat do Austrálie,“ ušklíbl se Aleš

„Nepamatuješ se? Tvrdila jsi, že si otevřeš malou kavárnič­

ku přímo na pláži, aby ses mohla každou chvíli ponořit do

mořských vln Ze všeho nejvíc tě bavilo plavání, vydržela jsi

v bazénu na koupališti i hodinu “

„No jo, vážně, to si pamatuju!“ zvolala teta Eva „Měla

jsem obavy, že se v té vodě úplně rozmočíš, na dece jsi

s námi strávila jen minimum času “

„A já jsem na tebe musel dávat pozor,“ připomenul mi

Aleš

Tehdy jsem si na to vzpomněla Horké letní dny na kou­

pališti Ještě i teď jsem si dokázala vybavit pocit skvělé poho­ dy během toho týdne prožitého u Halovcových Aleš ale dělal všechno možné, jen ne to, aby se staral o mou bezpečnost

„Jediné, na co jsi spolu se svými kamarády dával pozor,

bylo tělo tvé spolužačky v bikinách,“ připomenula jsem mu

zase já Všichni se pobaveně zasmáli

„Aspoň něco se ti splnilo,“ ozvala se Lýdia „Mámina

kavárna sice není na pláži, ale...“ Odmlčela se, protože si

všimla, že jsem odvrátila hlavu na opačnou stranu

„... aspoň pracuješ,“ doplnil ji Aleš a usmál se na mě

V očích se mu mihnul šibalský záblesk, očividně se bavil

„Byla jsi pár měsíců v Londýně,“ ozval se najednou Miro

„Chceš se tam ještě vrátit?“

Co je ti do toho! vyhrkla jsem málem Rozzlobeně jsem

si pomyslela, odkud to může vědět, ale svět je zřejmě malý

Hlavně tehdy, když se vám to nejméně hodí

„Tys byla v Londýně?“ podivil se Aleš „Kdy? Byl jsem

tam taky, na pár týdnů, mám tam kámoše Kdybych to vě­

děl, mohli jsme se sejít “


18

„No, vidíš, mohli,“ pokývala jsem hlavou Tím jsem se vyhnula přímé odpovědi na Mirovu otázku „Kdy jsi tam byl?“

„V říjnu a listopadu minulého roku,“ odpověděl Naklo­ nil se v křesle dopředu, jako by byl připravený právě teď zase vyrazit do Británie

„Tak nemohli,“ poznamenala jsem spokojeně „Těsně jsme se minuli “

A i kdyby ne, neměla bych na Aleše čas a nebylo by mi

příjemné, pokud by trval na setkání Práce mi zabírala celé

dny a večery jsem měla od určité doby obsazené A také ně­

které noci Ale to bych Alešovi říct nemohla, nikdo z mé

rodiny to nevěděl, dokonce ani máma, se kterou jsem si

rozuměla nejvíc Uvidím, jestli to bude mít pokračování

a jak to dopadne, tak proč předčasně mluvit o něčem, co

není jisté

Jediné, co bylo jisté, byly moje pochybnosti o sobě Ne­ vyznala jsem se ve svých pocitech a citech k muži, který teď byl daleko ode mne Občas mě zaplavovala ochromující touha být právě v tomto okamžiku s ním, jindy zase nejisto­ ta, jestli to vůbec má smysl a budoucnost

A často se ty pocity míchaly dohromady a já jsem se sama v sobě vůbec nevyznala

„Mohli bychom přejít do zahrady,“ navrhla Karin „Uva­ řím kávu a přinesu ji do altánku Bude tam příjemně, už není tak dusno “ Působila jemně, poddajně, jako poslušná

dcera To ale bylo jen zdání

Doteď jen mlčky seděla stranou a poslouchala ostatní,

nezapojovala se do debaty Byla ráda, že se jí zatím nikdo

na nic neptal, i když jí bylo jasné, že přijde na řadu i ona

Když ale všichni vyjdeme ven, dům zůstane jen jí a ona se

nebude muset věnovat hostům Uvaří kávu, naskládá ná­

dobí do myčky, tentokrát výjimečně ráda a bez řečí a vý­

mluv

Na mámin důrazný příkaz si nesměla obléknout nic s ra­


19

mínky, musela si vzít šaty aspoň s krátkými rukávy, aby

měla zakryté barevné tetování, velké květiny na větší části

levého ramena Karin reptala, že se cítí jak v muslimské ro­

dině, a vyhádala si šaty, které jsem si chtěla obléknout já

Cítila se však nejistě a smutně, protože hodinu před pří­

chodem návštěvy jsme se s ní všichni pohádali Nepřijali jsme moc dobře to, co jsme se od ní dozvěděli Ona ale tvr­ došíjně trvala na svém a nedala si od nás poradit Později jsem slyšela otce, jak zamumlal mámě do ucha, že to bude řešit jinou cestou Máma mu polohlasně zdůraznila, ať to nechá na ní

„Malá neposlušná Karin,“ přejel ji Aleš pohledem „Ani

se mi nechce věřit, že z té neposedné desetileté holčičky vy­

rostla taková slečna Pamatuješ si, jak ses na mě každou

chvíli věšela a nechtěla ses pustit?“ dodal poslední kapku

Karin zrudla „Nepřeháněj, Aleši!“ vyhrkla v rozpacích

„Pokud vím, všechny tři jsme se na tebe lepily, nejen já “

„Ale ty jediná jsi chtěla všude chodit se mnou,“ trval na

svém Aleš „Dokonce když jsem šel na záchod, seděla jsi

na zemi přede dveřmi a čekala na mě Nejednou jsme přes

zavřené dveře probrali všechny problémy, cos měla s kama­

rádkami Pamatuju si Lenku, která se ti posmívala, a ty jsi

z toho byla nešťastná... A Martinu, ta od tebe opisovala,

a tak jste obě dostaly pětku, protože jsi to na ni odmítla

prozradit učitelce,“ vypočítával Aleš

Panebože, je normální, aby si po tolika letech tohle

všechno pamatoval?! zvolala jsem v duchu

Nelíbilo se mi, že vytahuje tyto věci před ostatními Pře­

ce jen je dnes Karin o pár roků víc a nesluší se připomínat

dvaadvacetileté slečně před širší společností události, které

se odehrály, když jí bylo deset Aspoň kdyby nepřipomínal

ten záchod, to mohl vynechat, osel jeden! Kdo je dnes zvě­

davý na to, jaké problémy s ní právě tehdy řešil?

„Zřejmě to v tobě zanechalo hluboký dojem, když jsi na

to dodnes nedokázal zapomenout,“ ozvala jsem se posměš­


20

ně Spodní tón mého hlasu naznačoval, že by bylo lepší,

kdyby o tom nemluvil „Nechybí ti ty rozhovory, když sedíš

v té místnůstce tak opuštěný a sám?“

Aleš se potichu rozesmál, Miro vzápětí také I Lýdia vy­

padala pobaveně Máma se obrátila ke mně a v očích měla

výstrahu, abych to nepřeháněla

Karin však okamžitě ožila Radostí, že jsem se přidala na

její stranu, zapomněla na všechny rozpaky „Až tam půjdeš

tady u nás, můžu si zase sednout před dveře a povyprávět ti,

co mě trápí,“ navrhla mu

„Holky, co kdybyste přenesly jídlo ven a uvařily tu kávu?“

navrhla máma Jen my tři jsme postřehly, že v jejím bodrém tónu se skrývá nenápadná nespokojenost se směřováním naší konverzace Dokázaly jsme to bezpečně rozeznat už od dětství, měly jsme s tím bohaté zkušenosti

A máma zase s námi Neměla to lehké, hlavně když jsme

dospěly Myslela si, že jsme konečně odrostly dětským co­

pánkům, hádkám a vrtochům, že nás bez obav může vy­

pustit do samostatného života, ale právě tehdy začaly jeden

za druhým přibývat problémy

„Příští rok bude zahrada vypadat úplně jinak,“ vysvětlo­

vala máma tetě Evě Kráčely spolu po kamenném chodníč­

ku k altánku s Lýdií v závěsu „Zatím jsme stihli jen zatrav­

nit pozemek, osadit altánek a vysadit pár záhonů letniček “

„Všechno se nedá udělat najednou,“ rozhlížela se teta

Eva kolem „I tak jste udělali obrovský kus práce od té do­

by, kdy jste se sem nastěhovali Holky ti určitě hodně po­

máhají “

„Vždy byly šikovné,“ poznamenala Lýdia v domnění, že

si tím mámu nakloní Byla však jen trapná

Ty jsi byla šikovnější, pomyslela jsem si trpce Kdo ví,

jaký odvar udělala Mirovi, že se mu zamlžil zrak a jednoho

dne se probudil v její posteli Dnes mi je už lhostejný, ale zranila mě jeho zrada

„Pojď na chvilku sem!“ zavolal na svou manželku Emil,


21

který diskutoval s otcem na konci zahrady Eva se vydala za

ním Máma s Lýdií zůstaly najednou samy

„Já vím, že jste nás s Mirem nechtěli pozvat,“ ozvala se

Lýdia, aby rychle využila příležitosti, že je s mámou sama

Krátké růžové sako si svlékla a přehodila přes ruku, protože

venku bylo dusno „Ale neviděla jsem jinou možnost, jak se

s tebou spojit Nebereš mi mobil, neodpovídáš na esemesky

Asi jsem udělala hromadu chyb, ale přece jsem nikomu ne­

ublížila tak, abys mi to nemohla odpustit Nikdo z nás není

neomylný, ani ty, ani já Klárko, opravdu sis tu situaci tehdy

špatně vyložila Věř mi, manžel mojí kamarádky je pro mě

tabu, nikdy bych...“

„A přítel mojí dcery?“ přerušila ji máma „I kdybych při­

pustila, že ta návštěva u nás v době, kdy byl doma jen Igor,

nic neznamenala – ale jak jsi mohla přebrat Karolínce Mira?

Vždyť ty jsi uhnala muže o devět let mladšího, než jsi ty!

Dokázala bys to udělat vlastní dceři? Vždyť Karolína je té­

měř jako tvoje dcera, znáš ji odmalička “ Máma zaujala bo­ jový postoj

„Počkej, počkej...“ Lýdii se rozšířily oči údivem Rych­

lým pohledem přejela od mámy na mne a zpět Zhluboka se

nadechla „Co mi to tu povídáš, proboha?“ řekla důrazně,

ale tišším hlasem, aby ji neslyšeli na konci zahrady „Jaký

přítel? Teda, vím, že se Karolínka a Miro kamarádili, ale

vždyť spolu přece nechodili!“ Tvářila se šokovaně Upřela

na mne bezradný, tázavý pohled

„Snad mi nechceš tvrdit, že jsi to nevěděla?“ zasmála se

máma ironicky „Vždyť na té dovolené u moře...“

„Nic jsem nevěděla,“ vydechla Lýdia nevěřícně „Na té

dovolené se skamarádili, to ano, ale potom se začal scházet

se mnou...“

„Ne, po dovolené chodil se mnou,“ řekla jsem pevným hla­

sem „A tys dělala všechno možné, abys ho k sobě přilákala “

„Nikoho jsem k sobě nelákala,“ zamračila se Lýdia

„Přísahám! Miro mě začal vyhledávat, protože byl nešťast­

22

ný a neuměl se vyrovnat s rozchodem a se smrtí svého

otce...“

„Já jsem při něm stála, když mu bylo nejhůř,“ zdůraznila

jsem „Nevím, proč by v té době měl vyhledávat tebe...

o tolik starší...“

„Já nevím, proč to udělal,“ rozhodila Lýdia rukama

„Nikdy se mi nezmínil, že chodí s tebou, že spolu máte

vztah...“

„Tak on ti to neřekl?!“ vykřikla máma pohoršeně „Ne­

vymýšlej si, nebo ho sem zavolám a zeptám se ho na to “

Výhružně se zadívala na konec zahrady, kde stáli ostatní

v hloučku a otec jim něco vysvětloval a mohutně při tom

rozkládal rukama

„To můžeš,“ souhlasila Lýdia odhodlaně

Celá situace mi začala připomínat dobře napsanou fraš­

ku Kdybych seděla v divadle a sledovala takový rozhovor,

asi bych se dost nasmála Dvě sokyně se přetahují o muže,

který zřejmě nehrál fér ani s jednou z nich

„Počkej, mami,“ zastavila jsem její snahu přivolat k nám

Mira „Víš co, mně je v tuto chvíli úplně, ale úplně jedno,

co by Miro odpověděl Zdá se, že Lýdii neřekl, že spolu

chodíme...“

Lýdia tam stála nejistá a zamračená Na tváři měla zne­

chucený výraz a v hlavě jí určitě běžel film z těch dnů Pře­

jela si rukou po čele

„Teď už chápu, proč se na mě zlobíte,“ řekla „Nevím,

Karolínko, nevzpomínám si..., že byste vy dva nějak... na

té dovolené...“

Před očima se mi vynořil obraz zapadajícího slunce na ob­

zoru, klesajícího do tichých mořských vln, jak vystřižený z po­

hlednice Ano, měla pravdu, neukazovali jsme se před ostatní­

mi, polibky jsme si kradli na místech, kde nás nikdo neviděl

Objetí zrovna tak – večer na pláži, na procházce, na kamen­

ných schodech v noci cestou domů Náš vztah byl tehdy teprve

na začátku a intenzivně pokračoval po návratu z dovolené

23

Netušila jsem, že ode mne šel za Lýdií, a teď se mi zdálo

vrcholně absurdní, že jsem se o Mira dělila s máminou ka­

marádkou

„Káva se už nese,“ objevila se Karin s kulatým tácem

v rukách Byly na něm naskládané šálky, cukr a smetana do

kávy

Doufala jsem, že bez újmy dojde k altánku a kávu nevy­

lije Sledovala jsem ji pozorným pohledem a tehdy jsem si

všimla, že nejen já Nedaleko stál Aleš s očima přilepenýma

na křivky jejího těla V mých šatech

Hned jsem dostala nápad, jak může Aleš pomoci naší

rodině Možná nám ho seslalo samo nebe!

Katka přiskočila ke Karin a pomohla jí opatrně položit

tác na stůl v altánku To jsem mohla udělat i já, pomyslela

jsem si Zamrzelo mě to Uvědomila jsem si, že ke Karin,

své mladší sestře, mám od jisté doby vlažný vztah – od té

doby, kdy jsme dospěly a ona začala vyvádět Karin dokáza­

la pokazit atmosféru v naší rodině, byla tvrdohlavá, nezvla­

datelná Doba, kdy fungovala normálně, byla vždy jen krát­

kým intermezzem před dalším šíleným nápadem

Před pár hodinami křehké příměří v naší rodině její vi­

nou skončilo

„Jsi šikovná, Karinko,“ zhodnotila teta Eva její snahu

„Ty ještě studuješ, že ano?“ usmála se na ni

Karin popadla talířky na zákusky a spolu s dezertními

vidličkami je rozdala všem u stolu V lehoučkých modrých

šatech s bílými puntíky vypadala velmi dobře Původně

jsem si je chtěla obléknout já, ale když to zjistila, začala ne­

smyslně bojovat o to, abych jí je půjčila Nejdřív jsme se

kvůli tomu pořádně pohádaly, potom jsem ustoupila Ne­

měla jsem chuť hádat se, náladu mi kazilo už pomyšlení, že

se proti své vůli opět setkám s Mirem Kdyby to záleželo na

mně, mohl by být klidně i mrtvý, nechyběl by mi

„Ne,“ odvětila Karin po chvíli „Po maturitě jsem si za­

ložila živnost a začala jsem podnikat “

24

„No ne!“ vykřikla teta Eva obdivně a s uznáním pokýva­

la hlavou „To jsi mě teda překvapila, opravdu! Klárko,“ ob­

rátila se k mojí mámě, „kdo by to řekl, že z té malé nezbed­

nice, co u nás bývala na prázdninách, vyroste šikovná

podnikatelka “ V návalu nadšení si nevšimla, jak jsme my,

Karinini příbuzní, obrátili oči v sloup A to se u nás dělo

často

„No...“ protáhla máma váhavě „Zatím to nebylo moc

růžové “ Hledala vhodná slova, aby Karin před návštěvou

neshodila „Však to znáš, podnikat dnes není vůbec lehké

Byla bych radši, kdyby si našla normální práci Mladí mají

dnes všude zelenou “

„Moje řeč!“ vyhrkl strýc Emil důrazně „Přesně toto tvr­

dím Alešovi, ale nechce mě poslouchat Mladí si dnes myslí,

že svět začal fungovat až s jejich narozením “

Podívala jsem se na Aleše, jak se mračí a tváří se otráve­

ně Aha, nejen v naší rodině poletují vzduchem názorové

rozdíly!

„Ty taky pracuješ na živnosťák jako Karin?“ zeptal se

Miro Aleše Byla to dnes druhá otázka, kterou položil, a na

tuto odpověď dostal

„Ne,“ odvětil Aleš „S kamarády jsme založili eseročko “

„Eseročko!“ mávl jeho otec rukou „S kamarády!“ odfrkl

nespokojeně „Kdybys chtěl, mohl by sis vydělávat až dva ti­

síce eur měsíčně,“ zdůraznil synovi vyčítavě „Dnes se o dob­

ré programátory perou firmy nejen tady, ale i v zahraničí “

„To stojí za úvahu,“ dal otec za pravdu svému kamarádo­

vi a podíval se na Aleše

„Ale s vlastním podnikáním můžu vydělat i dva milio­

ny, nejen dva tisíce,“ oponoval jim Aleš

„Utopie!“ Emil mávl rukou, jako by odháněl dotěrnou

mouchu „To jsou jen vaše fantasmagorické sny Až po le­

tech zkrachujete, vzpomeneš si na moje slova “

„Tati, když zkrachujeme, budou to moje dluhy, ne tvo­

je “ Aleš mluvil klidně, ale viděla jsem na něm, jaké úsilí

vynakládá, aby se v naší společnosti ovládal Rysy tváře

mu ztvrdly, čelist měl jako z kamene a snažil se skrýt hněv,

který se mu ale zračil v nebesky modrých očích Celým

držením těla vyjadřoval nesouhlas s otcovým pohrdavým

názorem

„Vymyslet takovou pitomost, když už jsi mohl pár roků

pěkně vydělávat!“ Z Emila přímo čišelo zklamání Takové­

ho jsem ho nikdy neviděla, z dětství si ho pamatuji jako

hrdého otce – Aleš byl jedináček a on se mu vždy naplno

věnoval

„Jo, a ještě nezapomeň dodat, že v mém věku jsi už měl

byt, rodinu a chodil jsi pravidelně každý den na šestou ráno

do práce,“ nadhodil Aleš posměšně

„To už by stačilo, Aleši,“ napomenula svého syna přísně

Eva „Táta to s tebou myslí dobře “

Jako bych se vrátila do dob svého dětství Osmadvaceti­

letého muže napomínají jako dvanáctileté děcko, přestože

se zdá, že Aleš ví, co chce, i když si za tím jde jinými cestič­

kami, než si představuje jeho otec

„Pojďme si sednout na houpačku támhle pod břízou,“

ukázala jsem na dlouhou, pohodlnou čalouněnou houpač­

ku s ozdobnou stříškou

„Hledám si nějaký podnájem, s rodiči to už nezvládám,“

povzdychl si Aleš, když jsme se posadili „Jejich generace

vůbec nechápe, že svět je už úplně jinde, než za dob jejich

mládí Porovnávají neporovnatelné Nesnášejí Facebook,

odmítají smartphony, chodí každý měsíc na poštu s kupou

složenek místo toho, aby platili pohodlně z domova inter­

netbankingem “

„Aleši, stejně jako ty nechceš, aby tě měnili, nesnaž se mě­

nit ani ty je,“ podotkla jsem mírně „Asi potřebují víc času na

to, aby si zvykli, protože svět se žene mílovými kroky a oni

nestíhají všechny novinky vstřebávat za pochodu “

„Ale proč si nedají poradit, aby si zjednodušili život?“

rozhořčil se Aleš


26

„Protože si ho nechtějí zjednodušit, zatím jim to vyhovu­

je takhle,“ zdůraznila jsem „Nechej jim jejich svět, ve kte­

rém se cítí dobře a bezpečně “

„Tak ať ani oni nekomentují můj svět, moje plány, můj

život,“ zaprotestoval „Otec se nedokáže smířit s tím, že ne­

chodím každý den na šestou do práce jako on, mám to na

talíři každou chvíli Nesouhlasí s ničím, co udělám, co řek­

nu, a kritizuje mě jako malého kluka Vysmívá se mi kvůli

tomu, že jsme si založili firmu a chceme se s kluky ze školy

posunout dál “

„Tak si posměchu nevšímej a žij si po svém,“ řekla jsem

mu Paradoxně bych tuhle větu nikdy neřekla před Karin

Mezi ní a Alešem byl podstatný rozdíl – on přesně věděl, co

chce

„Chceme programovat hry pro počítače a mobilní apli­

kace,“ vysvětloval mi Aleš „Kluci jsou šikovní, právník

nám udělal dobrou smlouvu, už máme i prostory k podni­

kání Hledali jsme nejvýhodnější cenu za metr čtvereční,

pro začátek nemáme vysoké nároky Přestěhování rodičů

z Nitry do Bratislavy mi trochu ztížilo situaci, protože ne­

dokážou pochopit, že nechci bydlet s nimi “

Seděli jsme vedle sebe na houpačce, kývali nohama

a lehce se houpali Vzpomněla jsem si, jak jsme se u nich

kdysi prali o jedinou malou houpačku, až musel strejda

Emil udělat druhou a zavěsit ji na silnou větev stromu upro­

střed dvora

„Héj, vy dva, co to tam spolu kujete?“ zavolal na nás můj

otec „Pojďte sem k nám, ať se taky dozvíme něco nového “

Vyměnili jsme si s Alešem pohledy Houpačku jsme za­

stavili a neochotně jsme se vydali za společností do altánku

„Potřebuju si s tebou promluvit o samotě,“ pošeptala

jsem Alešovi

„Vyměníme si telefonní čísla a příští týden mi zavolej

Jsem připravený, zálesáku,“ roztáhl ústa do širokánského

úsměvu

„Zálesáku!“ vyhrkla jsem překvapeně „Už jsem skoro

zapomněla, že jsi mi tak kdysi říkal Nechtěla jsem ti tehdy

vrátit ten zelený klobouk, pořád jsem ho nosila na hlavě “

„Byl to lovecký klobouk mého dědy,“ řekl mi s výčitkou

v hlase „A strašně jsem tě kvůli tomu nesnášel “

„Zato já jsem do tebe byla zamilovaná až po uši,“ zasmá­

la jsem se „A nesnášela jsem svoje sestry za to, že ony taky “

Neviděla jsem už, jak se zatvářil, protože jsme se posa­

dili k ostatním do altánku Příjemný chládek pod velkým

ořechem nás trochu ochránil před dusným horkem na pří­

mém slunci Po tmavých mracích už nebylo ani stopy

„Za chvilku přijde malá Klárka,“ řekla máma Evě „Při­

vede ji Katčin přítel, tak je oba uvidíš “

„Je hezké, že ji Katka pojmenovala po tobě,“ ozvala se

Lýdia Seděla těsně vedle Mira, dotýkali se rameny Máma

nepovažovala za nutné na její poznámku reagovat Nedoká­

zala potlačit svůj negativní postoj k ní, vlastně se o to ani

trochu nesnažila

„Já nevím, jestli my se někdy dočkáme nějakého vnou­

čete,“ pošeptala mámě do ucha Eva „Za poslední tři roky

nevíme o žádném děvčeti, se kterým by Aleš chodil “

„A my tu máme tři,“ zachichotala se máma „Vlastně,

volné už jen dvě, ale i to je víc než nic “

„Karolínko, mám k tobě jednu prosbu,“ obrátila se na­

jednou Lýdia na mě Nervózně si rukou upravila blůzku

a prstem zkontrolovala, jestli má zapnutý druhý knoflíček

shora

Nevěřícně jsem na ni zírala ONA se odvažuje o něco

požádat mě?!

„Moje babička je teď v domově důchodců,“ začala

Máma, která ji až do té chvíle ignorovala, k ní překvapeně

otočila hlavu „Zdraví jí ještě slouží, ale paměť ne Občas

mě už nepoznává “ Lýdia smutně sklonila hlavu „Já vím,“

podívala se na moji mámu, „že minulý rok ti zemřela máma

Bylo mi to moc líto, když jsem se to dozvěděla Vlastně...


28

ani nevím, co se stalo Přece ještě nebyla tak stará... Jak

zemřela?“

Na tuhle otázku máma nebyla připravená Zasáhla ji ne­

očekávaně, stejně jako mě

Vyměnily jsme si rychlé pohledy Máma se dvakrát zhlu­

boka nadechla

„Selhalo jí srdce,“ odpověděla jsem místo ní „Stalo se to

krátce předtím, než se měla přestěhovat do našeho nového

domu “

Lhala jsem, až se mi od úst prášilo

„Och, to je mi velmi líto,“ zatvářila se Lýdia zkormou­

ceně Její výraz však mámu ani tentokrát neobměkčil

„Když jsem byla malá, občas jsem se probouzela se stra­

chem, jestli moje babička ještě žije,“ pokračovala Lýdia

„Byla přece jen o generaci starší než mámy mých kamará­

dek a já jsem se trápila obavou, že mě a mého bratra před­

časně opustí Tak jako naše máma A my potom zůstane­

me na světě sami “

„Vychovávala tě babička?“ zeptala se Eva

Lýdia přikývla „Odmalička,“ odpověděla Potom se zase

obrátila ke mně „Víš, Karolínko, když jsi říkala, že se ještě

rozhoduješ jak dál, napadlo mě, jestli bys nemohla... jestli

máš teď víc času... jestli bys nebyla tak hodná a nedohlídla

na byt mé babičky “

„Ne­do­hlíd­la?“ Ohromeně jsem se na ni podívala

„Za dva týdny odjíždíme na měsíc do Indie,“ začala vy­

světlovat „Konečně jsem se dokázala uvolnit z práce na tak

dlouho, abychom s Mirkem mohli uskutečnit svůj sen “ Po­

dívala se na něj po očku Trochu sklonila hlavu, vypadalo

to, že jí něco problesklo hlavou

Och, Mirkův sen! Dobře jsem ho znala, vyprávěl mi

o něm Odjakživa toužil poznat Indii, fascinoval ho vzdále­

ný svět odlišné kultury

„Panelák, kde bydlela babička, právě zateplují,“ pokračova­

la Lýdia, „a výměnu oken by měli dělat až po našem odjezdu


29

Moc sousedů tam už neznám, jsou to všechno noví lidé...

a nikomu nedůvěřuju tak jako tobě... případně Katce nebo

Karin “

Ty doby, kdy jsme my věřily tobě, jsou už dávno za námi,

řekla jsem jí v duchu

Odmítavě jsem zavrtěla hlavou „Obávám se, že...“

„Samozřejmě, že Karolína dohlédne na byt tvé babičky,“

skočila mi náhle do řeči máma

Téměř jsem oněměla Oči se mi rozšířily údivem a po­

malu jsem otočila hlavu k mámě Nevěřícně jsem se na ni

podívala Seděla napjatá jako struna a dívala se přímo na

Lýdii Oči se jí zvláštně leskly Úplně zapomněla, že ji chtě­

la celou dobu ignorovat!

„Och, Klárko, budu vám oběma moc vděčná “ Lýdia se­ pjala ruce, jako by se modlila „Vždyť jsi byla jako naše Moje babička tě měla vždycky moc ráda... Kdyby ti někdy vyšel čas a mohla bys za ní zajít na návštěvu...“

„Určitě za ní zajdu,“ slíbila máma nečekaně a – ochotně!

To se mi snad jen zdá! zaúpěla jsem v duchu Šokovaně jsem sledovala mámu, najednou k Lýdii tak vstřícnou a ochot­ nou Přejela jsem pohledem na obsah sklenky, kterou měla před sebou Před chvílí z ní upila Co jí dali do pití?!

Udiveně jsem zírala na mámu a nechápala její neskuteč­ nou, náhlou přeměnu Její chování mi nedávalo smysl Co způsobilo, že svůj odmítavý postoj k Lýdii najednou tak změnila?

Zachytila jsem Mirův pohled, pozoroval mě Nervózně jsem se zavrtěla na židli Měla jsem pocit, že tam už déle nevydržím Vstala jsem

„Odnesu hrnečky,“ řekla jsem, chvatně jsem naskládala na prázdný tác použité nádobí a s úlevou jsem společnost opustila

„Máš toho už plné zuby, že?“ zasmála se Karin, když jsem s plným tácem přišla do kuchyně Můj výraz asi hovo­ řil za vše

30

Netrpělivě jsem čekala, až návštěva odejde Počkala

jsem, až se máma půjde převléknout do ložnice, a potom

jsem vyšla nahoru za ní

„Mami, copak tě Lýdia očarovala?“ vyhrkla jsem vyčíta­

vě „Co to mělo znamenat? Myslíš si, že toužím po tom,

abych chodila do bytu její babičky a dávala pozor na staveb­

ní dělníky? To se musel stát nějaký zázrak, žes jí to tak

rychle a ochotně slíbila?“ Stála jsem před ní jako živá výčit­

ka, ruce založené v bok

Máma neodtrhla pohled od velkého zrcadla a rovnala si

límeček trička Elegantní letní šaty, které doteď měla na

sobě, pověsila na ramínko a uklidila do skříně Když se na

mě podívala, zvláštně jí planuly oči

„Za nic na světě si nedám ujít příležitost, abych konečně

zjistila, co se vlastně stalo s Lýdiinou mámou,“ řekla odhod­

laně

Nic jsem nechápala

Kdyby tušila, co se dozví, tak by se raději vydala s Lýdií

do Indie a zapomněla by na svou zvědavost

Tř i s e sT r y

„Tak jsme to přežili,“ spokojeně poznamenala Karin,

když si svlékla moje šaty a pověsila je zvenku na dveře skříně

Raději jsem se zdržela poznámek, jen bychom se pohá­

daly Hádka s ní čekala ještě celou naši rodinu

„Všimly jste si, jak se choval otec?“ zeptala se Katka, kte­

rá nakoukla do mého pokoje „Lýdia pro něj byla celou

dobu jen vzduch, ani jednou se nepodíval na tu stranu, kde

seděla “

„Co otec, ale máma!“ zareptala jsem nespokojeně „Ochot­

ně se postarala o to, abych se ve volném čase nenudila Teď

budu muset trávit celé dny v bytě Lýdiiny babičky “

„Její babičku jsem měla ráda už od dětství,“ řekla Kat­

ka „Vzpomínáte si? Vždycky měla radost, když jsme k ní

přišly na návštěvu, objímala nás, políbila A pokaždé pro

nás měla nachystanou nějakou sladkost, lízátka nebo bon­

bony “

„Na rozdíl od naší babičky,“ poznamenala Karin

Mlčela jsem Kdykoli někdo zmínil naši babičku, vyno­

řilo se mi před očima to, jak jsem ji viděla naposledy Stála

na prahu kuchyně, opírala se o hůl a vyprovázela mámu

a mě zlostným pohledem Tak jsem si ji zapamatovala na­

vždy – s rozhněvaným obličejem

„Vem si tam počítač nebo tablet s internetem,“ navrhla

mi Katka „V tabletu máš tolik stažených e­booků, že to

nestihneš přečíst ani za dva roky “

„Díky mámě a Lýdii to bude mnohem dřív,“ ubezpečila

jsem ji s nespokojeným výrazem

„Karin!“ zavolala zdola máma „Můžeš sem přijít?“

Karin se zatvářila jako v křesle u zubaře, když se jí k puse

blíží vrtačka Křivě se ušklíbla a s obavou v očích na nás pohlédla

„V téhle rodině není jediná osoba, která by se mě zasta­

la,“ řekla vyčítavě

Právě jsem si před zrcadlem pročesávala vlasy, když jsem

si uvědomila, že před ním stojíme všechny tři, jako bychom

byly připravené na společné fotografování Dost jsme se liši­

ly, ale některé rysy tváře jsme měly přece jen společné –

hned prozradily, že jsme sestry

Katka z nás byla nejvyšší Zdravé tmavé husté vlasy zdě­

dila po otci a nejčastěji je nosila polodlouhé, stažené do

ohonu My dvě s Karin jsme zdědily světlejší barvu vlasů po

mámě Karin jí říkala barva písku na mořské pláži a pravi­

delně si vlasy ještě zesvětlovala

Katka se z nás učila nejlíp a dalo se na ni ve všem spoleh­

nout Nikdy s ní nebyly žádné problémy, šok z jejího neče­

kaného těhotenství přišel až později

Já jsem byla povahou někde uprostřed mezi Katkou

a Karin Místo Karin rodiče očekávali chlapce, ale na svět přišlo děvče s nezbednou klukovskou povahou Jak se uká­ zalo později, nebyla to dobrá kombinace

Máma nám všem třem dala jména začínající na K, prý

aby si to otec líp pamatoval On nám však podle mámy ří­

kal „tři Kláry“, ale jen tehdy, když si byl jistý, že se máma

nebude zlobit, protože to neměla ráda

Je zvláštní narodit se jako druhá ze tří sester Mezi námi

byly vždy dva roky, což možná budilo dojem, že si nás naši

přesně naplánovali, ale já vím jistě, že Karin v plánu neměli

Právě naopak

Nejstarší Katka byla očekávaná a jako první dítě na sebe

ze začátku strhla všechnu pozornost rodičů Po mém naro­

zení už nebyli tak úzkostliví, a Karinin příchod na svět mě

natrvalo odsunul z rodičovské pozornosti

Katčiným nástupem do školy přibyly mámě nové povin­

nosti s domácími úkoly Já jsem byla v té době už bez problémů

začleněná do skupiny ve školce, zatímco Karin se s dětským

kolektivem začala právě seznamovat tak, že ostatní děcka

tloukla kyblíčkem po hlavě A kopala do hraček nebo je házela

po učitelkách A všechny tahala za vlasy, jako by je chtěla

skalpovat Nejsem si jistá, jestli se raději neměla narodit indián­

ským rodičům, kteří by určitě ocenili trofeje v podobě skalpů

přibitých na dřevěném sloupu uprostřed vigvamu

Naši však ne Máma musela být už strašně zoufalá, pro­

tože požádala o pomoc svoji mámu, naši babičku Chtěla

Karin vzít na půl roku ze školky a dát ji k babičce v naději,

že se její chování po čase změní

Babička však po dvou týdnech odmítla Karin pouštět

přes práh svých dveří „Nevím, Kláro, kde jsi to dítě vzala,

ale pokud ji nebudu moci na celý den přivázat k posteli,

nejsem ochotná ti s ní vypomáhat,“ prohlásila

Máma se tehdy na babičku dost rozzlobila, přestože ji do

jisté míry chápala

„Mami, ty jsi jediný člověk, který mi může pomoct, jest­

li chci dál zůstat v zaměstnání Ale samozřejmě, proč bys mi měla pomáhat? Vždyť Rudkova syna jsi hlídala dva roky, než ho dali do školky, a to taky určitě nebyl žádný andílek,“ řekla jí s trpkostí v hlase

Strýc Rudo byl mámin bratr a máma celý svůj dosavadní

život trpěla kvůli tomu, že mu babička okatě dávala před­

nost Rudkovi nedokázala nikdy nic odmítnout, zato máma

vždy schytala nějakou kritiku

Máma nakonec musela skončit s prací, zůstat doma

a snažit se vychovat z divokého zvířátka malou slečnu Kdy­

bychom žili v Británii, Karin by už možná vychovávali ve

dvanácté adoptivní rodině, protože její výchova nebyla

možná bez občasného lupnutí na zadek nebo přísného

okřiknutí Bez těchto výchovných metod by se počet dětí

na našem sídlišti výrazně snížil, hlavně poté, co Karin zača­

la chodit na pískoviště

Máma si brzy všimla, že některé maminky odtud berou

svoje děti pryč, hned jak tam přijde ona s Karin Malá od

jednoho chlapečka odkoukala, že se dá načůrat do bábo­

viček, a moc ráda to dělala do té doby, než dostala od

mámy na zadek Házení písku, bourání hradů a tahání dětí za vlasy bylo pravidlem, dokud jí máma nedala jednu výchovnou

Za těchto okolností nebylo divné, že mámě nezbývaly

síly ani čas, aby se mi věnovala tak jako druhým dvěma

sestrám Jako bych ani neexistovala, neměla vlastní problé­

my, nebo jako bych žila problémy těch dvou a událostmi

kolem nich Katčiny úspěchy ve škole a nutnost stihnout

různé kroužky – byla totiž šikovná – a na druhé straně Ka­

rinino problematické chování, to všechno způsobilo, že

jsem stále zůstávala ve stínu sester

Nepociťovala jsem to však jako křivdu, nebyla jsem ne­

šťastná Cítila jsem se jako součást rodiny, a to bylo hlavní

Poslouchala jsem máminy rozhovory s Katkou o škole, věč­


34

né napomínání Karin, výměnu názorů na výchovu s otcem

a to byl můj svět Dokázala jsem se zabavit i sama, a to ra­

ději než se přetahovat s Karin o panenky

Měla jsem dost silné citové pouto ke starší sestře Když se

učila, bavilo mě sedět u ní a poslouchat, jak si mumlá pro­

bíranou látku Dívala jsem se na to samé jako ona i v televi­

zi, později jsem četla stejné knihy jako ona a toužila jsem

být součástí party, kterou utvořila s kamarádkami

Neměla jsem však šanci Byla jsem o dva roky mladší

Obraz nás tří v zrcadle se rozdělil na tři samostatné části,

v každé jedna sestra Karin jsem vůbec nezáviděla – čekal ji

nepříjemný rozhovor s rodiči Předtím ho přerušila návště­

va, když vše směřovalo k hádce

„Nějak dlouho ti to trvalo,“ poznamenal otec, když viděl

Karin scházet ze schodů Hned za ní jsme šly my, Katka

a já Byly jsme rozhodnuté v této debatě podpořit rodiče

Otec seděl v obýváku v širokém křesle, máma skládala

do myčky zbývající nádobí a z otevřeného prostoru kuchyně

sledovala Karin, která se posadila proti otci až na samý ko­

nec pohovky

„Začnu tam, kde jsme předtím skončili,“ ozval se otec

a podíval se přísně na Karin „Naposled ti opakuju, že ten

kluk do tohoto domu nevkročí A na svoje pochybné pod­

nikatelské plány už od nás nedostaneš ani euro Začni si

hledat pořádné zaměstnání, protože jestli zase nebudeš mít

na zaplacení zdravotního pojištění, my s mámou ti už nepo­

můžeme Už jsi nás stála až moc peněz a při splácení půjčky

na tenhle dům nemáme žádné nazbyt “

„Samozřejmě, za všechno můžu zase já!“ nafoukla se Ka­

rin „Proč jste museli kupovat dům a brát si půjčku na jeho

dokončení? Kvůli Katce, aby se s malou nemačkaly v našem

bytě To je zajímavé, že jsem od vás nikdy neslyšela ani slo­

vo výčitky, že se z ní stala svobodná matka Když potřebuje

pomoc ona, vezmete si klidně i půjčku, ale když jde o mě,

tváříte se, že jsem černá ovce rodiny “

V očích měla vzdor Do tváří se jí nahrnul ruměnec, do

čela jí padaly plavé kudrny, které pérova



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist