E-kniha: Zvládání problémových situací se seniory -- nejen v pečovatelských službách - Marcela Hauke

Marcela Hauke

Zvládání

problémových

situací se seniory

Zvládání problémových situací se seniory

Marcela Hauke

Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz, www.grada.cz 9 788024 752167

ISBN 978-80-247-5216-7

Autorka zpracovává nanejvýš důležitá a na trhu chybějící témata, a to práci se

seniory v situacích, o kterých se mnozí pracovníci v sociálních službách nejen

téměř bojí hovořit, ale především si s nimi často nevědí rady. Hledají informace

tak říkajíc, „kde se dá“, případně se učí jeden od druhého, nicméně ne vždy

správně a v souladu s legislativou nebo s trendy rozvoje kvality poskytovaných

sociálních služeb.

Autorka ve své knize pracuje s  pojmy, se kterými se profesionálové v regis

trovaných sociálních službách zaměřených na seniory setkávají dennodenně.

Jsou jimi situace související se zdravotním stavem seniorů, s  prostředím, ve

kterém senioři žijí, i s okolím seniora. Text přiměje čtenáře k přemýšlení, proč

je nabízené řešení správné anebo proč má svůj význam. Anebo, a to častěji,

autorka sama ponouká čtenáře k hledání svých vlastních řešení.

Z recenzního posudku PhDr. Ing. Jany Sladké Ševčíkové

nejen v pečovatelských službách

nejen v pečovatelských službách

Poděkování

Poděkování patří především poskytovatelům pečovatelských služeb, kteří

mi umožnili provádět výzkum v jejich organizacích, a dali mi tak možnost

nahlédnout pod pokličku jejich způsobu práce s klienty, jejich pohledu na

problémové chování seniorů a zvládání problémových situací. Děkuji za

jejich vstřícnost, ochotu, ale i odvahu sdělovat zcela otevřeně své myšlenky.

Děkuji dále Mgr. Michalovi Šmídovi z odboru bezpečnostní politikyMi

nisterstva vnitra České republiky, díky němuž vznikla metodika jakpo

stupovat v případě úmrtí klienta v jeho domácnosti, kterou najde čtenář

ve stejnojmenné kapitole.

Děkuji také za laskavé připomínkování recenzentce knihy PhDr. Ing. Janě

Sladké Ševčíkové, inspektorce kvality sociálních služeb a  zakladatelce

občanského sdružení Anabell, a milé kolegyni PaedDr. MariiMandíko

vé, CSc., ředitelce Sociálních služeb Městské části Praha 12.

Ráda bych poděkovala i  svým nejbližším – zejména mému drahému

manželovi a mé mamince, bez jejichž vydatné pomoci a podpory bych

se psaní nemohla věnovat.

GRADA Publishing

Marcela Hauke

Zvládání

problémových

situací se seniory

nejen v pečovatelských službách

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí býtreprodukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného

souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Mgr. Marcela Hauke

Zvládání probléMovýcH situací se seniory –

nejen v pečovatelskýcH službácH

TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE:

recenzentka:

PhDr. Ing. Jana Sladká Ševčíková

© Grada Publishing, a.s., 2014

Design Photo © Grada Publishing, a.s., 2014

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, Praha 7

jako svou 5606. publikaci

Odpovědná redaktorka Karla Hejduková

Sazba a zlom Antonín Plicka

Počet stran 128

Vydání první, Praha 2014

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.

Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami neboregistrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním způsobem vyznačeno.

Postupy a příklady v této knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách, dávkovánía aplikaci jsou sestaveny s nejlepším vědomím autorů. Z jejich praktického uplatnění však pro autory

ani pro nakladatelství nevyplývají žádné právní důsledky.

isbn 978-80-247-5216-7

ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE:

ISBN 978-80-247-9362-7 (ve formátu PDF)

ISBN 978-80-247-9363-4 (ve formátu EPUB)

5

Obsah

předmluva 7

názory poskytovatelů 8

Úvod 9

1 senior a jeho potřeby 11

2 problémové chování 13

2.1 Reakce na zátěžové situace 17

3 demence a její problémové projevy 21

3.1 Postižení rozumových funkcí 22

3.2 Postižení aktivit denního života 22

3.3 Behaviorální (týkající se chování) a psychologické

příznaky demence 22 3.4 Poruchy chování u osob s demencí 22 3.5 Podezíravost 28 3.6 Další formy nevhodného chování 31 3.7 Sociální význam demence 33 4 problémové situace 35 4.1 Nespolupracující klient 35

4.1.1 Klient služby nepotřebuje 37

4.1.2 Klient služby odmítá i přes zjištěnou nepříznivou

sociální situaci 38

4.2 Komunikace s klientem s postižením 39

4.3 Rodina klienta – podpora nebo problém? 42

4.3.1 Předpoklady pro spolupráci s rodinou 45

4.3.2 Jak řešit náročné situace 46 4.4 Klient omezený ve svéprávnosti 48 4.5 Sdělování informací o klientovi 50

4.5.1 Shromažďování a zpracování osobních

a citlivých údajů 51

4.5.2 Souhlas a výslovný souhlas 53

4.5.3 Další povinnosti poskytovatele 54

4.5.4 Pořizování fotografií a videí 55

4.5.5 Zjišťování zdravotního stavu klienta 56 4.6 Práva klientů versus práva pracovníků 57 4.7 Zanedbaná domácnost klienta 58 4.8 Péče zajišťovaná v domě s pečovatelskou službou 61 4.9 Úmrtí klienta v jeho domácnosti 63 4.10 Co ještě dodat k problémovým situacím 66 5 Zvládání problémového chování seniorů pracovníky 69 5.1 Systemický přístup 69

5.1.1 Sociální konstruktivismus 70

5.1.2 Předpoklady o klientovi 72

5.1.3 Přístup zaměřený na řešení 72 5.2 Pomoc a kontrola 75 5.3 Zjišťování očekávání, potřeb a osobních cílů 79 5.4 Komunikace s klientem jako způsob řešení

problémových situací 82

5.4.1 Aktivní naslouchání 84

5.4.2 Srozumitelnost v komunikaci 87

5.4.3 Komunikace se seniory 88

5.4.4 Rozhovor jako základní metoda práce 89

5.4.5 Vyhodnocování rizik 91 6 etická dilemata 93 6.1 Etické otázky v kontextu moderní doby 94 6.2 Osobnost pracovníka 97 6.3 Pomoc a kontrola ve světle etických dilemat 100 6.4 Bezpečí a důvěra 103 6.5 Cesta do pekel... 105 6.6 Co dodat na závěr? 106 7 to nejdůležitější z výzkumu 107 7.1 Zpracování údajů 109 Závěr 125 literatura 127

Předmluva

7

Předmluva

Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí čtenáři,

předkládám vám svou druhou knihu, tentokrát na téma problémové

chování našich klientů a problémové situace spojené s poskytováním

zejména pečovatelské služby. Mnohé situace však řeší pracovníci napříč

všemi sociálními službami.

Při poskytování sociální služby se každodenně potýkáme s nejrůz­ nějšími situacemi, které můžeme označit za problémové (či proble­ matické). Zároveň hledáme správné cesty jak je vyřešit, jaké k  nim zaujmout stanovisko, jak je zvládnout. Každý z nás přistupuje k řešení po svém, neboť i problém každý vnímáme jinak. Neexistuje jediná mož­ ná metodika pro zvládání problémových situací či chování, stejně jako neexistuje jednotný popis toho, co je a co není problémové chování, a to i přesto, že lékařská věda problémové chování jednoznačně defi­ nuje. My však nepracujeme s diagnózami, nýbrž s nepříznivou sociální situací, potřebami, subjektivními pocity našich klientů i svými. Záleží na vlastních zkušenostech, na osobní vyzrálosti, životní filozofii, na zvládnutí efektivní komunikace a také na podpoře vedení.

Dostupná literatura se zabývá především problémovým chováním klientů, které vzniká v souvislosti s poskytováním péče v zařízení so­ ciálních služeb (v domovech pro seniory apod.). Můžeme se zde inspi­ rovat, nicméně problematika poskytování péče v domácnostech našich klientů je specifická právě proto, že se pohybujeme v jejich „teritoriu“ a možnosti intervence máme omezené. Navíc se v „terénu“ potkáváme s takovými situacemi, na které není možné se předem připravit. Právě z důvodu absence literatury použitelné v pečovatelských službách jsem se rozhodla toto téma zpracovat v  diplomové práci a  svými postoji a  názory podpořit, vyvrátit či upravit stávající náhled na problema­ tiku. Z  diplomové práce pak vytvořit manuál pro pracovníky nejen v pečovatelských službách, i když tito jsou tou hlavní cílovou skupinou.

Přijměte, prosím, knihu jako příklad dobré praxe, jako jeden z mož­ ných a ověřených způsobů zvládání problémového chování. Jsem pře­ svědčená, že některá témata vyvolají diskusi odborné veřejnosti, a to je také jedním z cílů mého snažení.

S úctou všem pracovníkům v pomáhajících profesích

Marcela Hauke

Zvládání problémových situací se seniory

8

Názory poskytovatelů

Vážení čtenáři, do rukou se Vám dostává kniha zpracovaná autorkou,

jejíž hluboké zkušenosti z praxe poskytování sociálních služeb jsounezpo

chybnitelné. Doklad o tom naleznete právě v předkládaném textu. Velmi

dobrá znalost nejen cílové skupiny, ale i pracovníků působícíchv pečo

vatelské službě umožnila autorce rozpracovat téma, jehož aktuálnost

v současnosti nabývá na významu. Problematika situací a klientů, které

lze označit za problémové, a tím i vyžadující zvláštní zřetel pozornosti,

je rozpracována na základě konkrétních, ryze praktických zkušeností, na

mnoha místech podložených teoretickým výkladem. Pracovníkůmv po

máhajících profesích se tak naskýtá cenná možnost konfrontace a ověření

si vlastních zkušeností a pocitů zažívaných v každodenní praxi s klienty

vlastní služby.

PaedDr. Marie Mandíková, CSc., ředitelka Sociálních služeb městské

části Praha 12, příspěvkové organizace

Kniha je podporou jak pro začínající pracovníky v sociálních službách,

tak pro pracovníky, kteří se s touto problematikou denně potýkají, musí si

s ní umět poradit. Čtenář má možnost seznámit se s problémovýmchová

ním seniorů, s jejich reakcemi na různé situace, dále s etickými dilematy.

Kniha obsahuje příklady z dobré praxe, které mohou čtenářům pomoci

v jejich práci. Vřele tuto knihu doporučuji sociálním pracovníkům,pe

čovatelům, ale i všem, kteří usilují o kvalitní péči o seniory.

Mgr. Drahomíra Lencová, garant kvality, Ledax o.p.s.

V této knize najdeme odpovědi na to, proč se někteří klienti chovají tak,

že jejich chování označí pracovník za problémové, jak s těmito klienty

pracovat, jak nastavit a poskytovat péči, kde je hranice služby, a řadudal

ších užitečných informací. Zajímavou součástí knihy je výzkum zaměřený

na vnímání problémového chování klientů. Knihu bych doporučila jako

nezbytnou výbavu každé knihovničky pečovatelské služby.

Mgr. Zorka Müllerová, ředitelka Sociálních služeb města Hořice

Úvod

9

Úvod

Celá kniha je rozdělená do sedmi kapitol. Jednotlivé kapitoly jsou často

doprovázeny příklady z praxe.

Vzhledem k tomu, že se kniha věnuje zvládání problémových situa­ cí především v souvislosti s péčí o seniory, je první kapitola věnována právě jim a  jejich potřebám. Nenaplnění těchto potřeb se může stát příčinou vzniku problémového chování, proto je jistě dobré se u tohoto tématu podrobněji zastavit.

Druhá kapitola se již věnuje samotnému problémovému chování, a  to z  pohledu různých autorů. Nechybí popis zvládání zátěžových situací obecně.

Za jeden z  největších problémů považují pracovníci sociálních služeb demenci, tedy především projevy této nemoci, jak popisuje třetí kapitola.

Čtvrtá kapitola upozorňuje na skutečnost, že nikoli pouze chování seniorů – klientů se může stát problémem. Za problémové mohou pracovníci označovat i mnohé situace jako například nespolupracující klient, komunikace s klientem se zdravotním postižením, komunikace s rodinou, klient omezený ve svéprávnosti, sdělování informací dalším osobám, práva klientů versus práva pracovníků, zanedbaná domácnost klienta, péče zajišťovaná v  domech s  pečovatelskou službou, úmrtí klienta v jeho domácnosti.

Návod na zvládání problémových situací najde čtenář v  páté ka­ pitole.

Kdykoli máme možnost ovlivňovat osudy našich klientů a vstupovat jim do životů, dotýkáme se etických dilemat, právě ta popisuje šestá kapitola.

Kniha nevychází jen z letitých zkušeností autorky, opírá se i o vý­ zkum, jehož závěry najde čtenář v sedmé kapitole. Výzkum byl prová­ děn v celkem 29 organizacích zajišťujících pečovatelskou službu napříč republikou. Do výzkumu se zapojilo 314 respondentů – především pe­ čovatelek/pečovatelů, sociálních pracovníků a vedoucích pracovníků.

Upozorňuji čtenáře, že v  textu je občas použitá terminologie ne­ odpovídající moderním trendům, a to ze dvou důvodů – buď se jedná o citace, nebo vyplývá z historických souvislostí.Senior a jeho potřeby

11

1 Senior a jeho potřeby

O stáří a stárnutí bylo již mnohé napsáno. Z tohoto důvodu není zde

problematika hlouběji popisována, pouze se dotkne témat, která s kni­

hou a tématem úzce souvisí.

Ve stáří dochází k proměně některých potřeb, zejména pak potřeb biologických a psychických. Některé původní potřeby ztrácejí na vý­ znamu a do popředí se dostávají potřeby zaměřené především na jistotu a bezpečí. Aby jedinec zvládnul náročné úkoly tohoto období, více se zaměřuje na sebe, na uspokojování vlastních potřeb, což vyplývá ze zhoršení některých fyzických i psychických kompetencí a uvědomění si postupné ztráty soběstačnosti. Nenaplnění potřeb vede k frustraci, tedy ke zklamání, a mnohdy ke vzniku problémového chování.

„Potřeby člověka jsou individuální a mění se v čase a ve vztahuk prostředí, v němž žije. Chápeme-li stárnutí jako proces, při kterém dochází postupně ke změnám zdravotního a funkčního stavu stárnoucího člověka a k proměnám jeho partnerských, rodinných a společenských vztahů,musíme konstatovat, že se v průběhu stárnutí mohou měnit i potřeby a priority při jejich uspokojování. Navíc saturace (naplňování, sycení – pozn. autor­ ky) jedné z potřeb může frustrovat (znemožnit naplnění – pozn. autorky)

potřebu jinou, např. přestěhování do domu s pečovatelskou službou může

zvýšit pocit bezpečí, ale narušit sociální vazby.“

1

Vágnerová (2007, s. 344–347) popisuje následující potřeby seniora:

1. potřeba stimulace a otevřenost novým zkušenostem

Potřeba stimulace, tedy podnětů, zrovna tak jako potřeba změn a no­

vých zkušeností bývá snížená. Jejich větší intenzita staršího člověka

dráždí a  unavuje. Senior dává přednost zaběhnutým a  klidnějším

stereo typům (tedy stálým opakujícím se činnostem). Při větší intenzi­

tě nových podnětů se může senior cítit dezorientovaný a nejistý. Často

se obrací do minulosti, do světa, který mu je důvěrně známý. Přesto

potřebuje senior určitou míru nových podnětů, které ho povedou

k aktivizaci a oddalování závislosti na společnosti či druhé osobě. 2. potřeba sociálního kontaktu

Starší lidé potřebují sociální kontakty se svým okolím, potřebují

však i  své soukromí právě proto, aby nebyli vystaveni nadměr­ 1

ČEVELA, R., KALVACH, Z., ČELEDOVÁ, L. Sociální gerontologie, úvod do

problematiky. Praha: Grada Publishing, 2012, s. 34. ISBN 978­80­247­3901­4. Zvládání problémových situací se seniory 12

nému množství podnětů, které je pro ně zatěžující. Dávají před­

nost kontaktům se známými lidmi, rodinou, lidmi, kteří jim jsou

blízcí svou náležitostí ke stejné sociální skupině, rozumí jejich

steskům a potřebám. Opět zde vyvstává do popředí bezpečí a jisto­

ta. S postupujícím stářím ubývá sociálních kontaktů a starý člověk

se může cítit osamělý. Pocit prázdnoty a izolace je jednou z častých

zátěží stáří. 3. potřeba citové jistoty a bezpečí

Tato potřeba vystupuje do popředí právě ve vyšším věku. Jistota

a bezpečí má pro seniora větší hodnotu než dříve. Souvisí s ubývá­

ním sil a schopností. Dochází ke smíření s určitou mírou závislosti,

která může být nepříjemná, ale vazba na blízké lidi ochotné poskyt­

nout pomoc a oporu zároveň posiluje pocit jistoty. Více potřebují

také pozitivní ocenění od svého okolí, čímž se posiluje jejich sebe­

vědomí a přispívá k motivaci zvládat životní úkoly. 4. potřeba seberealizace

S postupujícím věkem se mění význam této potřeby a mění se i způ­

soby jejího uspokojování. Velkou zátěžovou situací, která prověří

naplňování této potřeby, je právě odchod do důchodu. Pocit bez­

významnosti současné role „starobního důchodce“ může vést k re­

zignaci a k pocitům méněcennosti či k užití aktivnějších obranných

strategií. Mnozí senioři tento hendikep vyvažují vyprávěním o svých

minulých profesních dovednostech a úspěších. Potřeba seberealizace

je tak naplňována alespoň v rámci vzpomínek. Potřeba seberealizace

souvisí ve stáří se zachováním určité míry svobody, rozhodováním

o svých vlastních věcech, soběstačnosti a nezávislosti na druhé oso­

bě. Postupné ubývání soběstačnosti bývá prožíváno jako velmi stre­

sující. K sebeúctě přispívá uznání a ocenění od ostatních lidí. Tím je

potřeba seberealizace rovněž naplňována. Stejně důležitý je i pocit

užitečnosti, kdy senior má jasně vymezené místo a  roli v  rodině.

Někdy může potřeba sebe realizace dokonce vyhasínat, což souvisí

s  tím, že mnozí starší lidé již necítí potřebu si cokoli dokazovat,

neboť na většinu svých ambicí již rezignovali. 5. potřeba otevřené budoucnosti a naděje

Strach z  nemoci, osamění a  ztráty soběstačnosti provází starého

člověka a  velmi ho zatěžuje. Na důležitosti pak nabývá nutnost

zachovat si soběstačnost a sebeúctu. Je důležité, aby starší člověk

přijal nevyhnutelnost stáří a vlastní smrti a těšil se z existence za­

chovaných hodnot.Problémové chování

13

2 Problémové chování

Vymezit problémové chování není jednoduché, neboť neexistuje jasná,

všemi přijímaná definice. Pohledů na danou problematiku je rovněž

více – záleží, zda se na problémové chování pohlíží očima medicíny,

psychopatologie, sociologie, sociální práce, speciální pedagogiky apod.

Velmi důležité je také stanovit, kdo rozhodne o tom, že se jedná o pro­

blémové chování. Co ovlivní to, že jeden člověk řekne „ano, toto považuji

za problémové chování“, a druhý člověk ve stejné situaci řekne „ne, toto za

problémové chování nepovažuji“? Je zřejmé, že u posuzovatele hraje roli

např. znalost problematiky, osobnostní vyzrálost, zkušenost s podobným

chováním, vzdělání, tradice a normy, které vyznává, schopnost tolerance

a nevnucování druhému člověku svoje pojetí světa, schopnost aktivního

naslouchání, empatie a další faktory. Zatímco laik například považuje

většinou chování člověka s demencí za problémové samo o sobě, u profe­

sionála – pečovatele, lékaře, psychologa aj. to tak jednoznačné není. Ro­

zumí­li problematice, ví, s jakými projevy jsou daná postižení či porucha

spojené, potom by pro něho takové chování nemuselo být problémové.

Co všechno se musí přihodit, aby pracovník dané chování za pro­ blémové označil? Kde je ona hranice? A není to třeba i tak, že pracovník nerozumí chování druhého člověka, neví, jak reagovat, neumí rozpoznat signály, které vysílá, a proto ho raději označí za chování problémové?

Obdobným způsobem klade otázky i  Hynek Jůn: „Existuje vůbec nějaké chování, které by bylo vždy a za všech okolností problémové? Kdo vlastně určuje, co je problémové chování a co již nikoli? Na základě čeho se tak děje? Ovlivňují nějak naše zkušenosti a postoje vyhodnocováníchování klientů, nebo je chování klientů možné škatulkovat na „problémové“ a „neproblémové“ podle nějakých objektivních měřítek bez subjektivního hodnocení toho, kdo chování vyhodnocuje?

Vyhodnocování a následné návrhy terapeutických postupůu problémového chování jsou výrazně ovlivňovány postoji personálu, kterýchování hodnotí. Postoje personálu ke své práci a ke klientům často ovlivňují přímo nejen chování personálu vůči klientům, ale i  samotné chování klientů. Vždyť prvním, kdo určuje, zda se klient chová problémově, či nikoli, je právě personál v přímé péči. Neexistuje totiž žádné univerzální problémové chování, které by bylo za všech okolností problémové.“

2

2

JŮN, H. Moc, pomoc a bezmoc v sociálních službách a ve zdravotnictví. Praha:

Portál, 2010, s. 15. ISBN 978­80­7367­590­5. Zvládání problémových situací se seniory 14

Podle Erica Emersona je „problémové chování takové chování,které se svou intenzitou, frekvencí nebo dobou trvání natolik odlišuje od běžné společenské normy, že může vážně ohrozit fyzické bezpečí dané osoby nebo druhých... Problémové chování může být i takové, které může vážně ohrozit zapojení člověka do komunity, ve které žije.“ (Emerson, 1988, 1995 in Jůn, 2010, s. 16).

Problémové chování je zde vztahováno nejen k běžně uznávaným společenským normám, ale také ke komunitám, ve kterých se jedinec pohybuje.

V sociálních službách je za problémové chování považováno vše, co za ně označí pracovník. Zde se dostáváme k otázkám profesionality, morálky, etiky a moci (bude podrobněji popisováno v dalších kapito­ lách). Má­li pracovník právo označovat, co je a co není problémové chování a podle toho také k uživateli přistupovat, má v rukou obrov­ skou moc ovlivňovat v  pozitivním i  negativním smyslu slova neje­ nom osudy jednotlivců, ale také modelovat obraz těchto osob navenek, a tím zavdávat základ vzniku možných předsudků. Většina oslovených respondentů (pracovníků zapojených do výzkumu) na otázku, co je problémové chování, odpovídá, že agresivita, lhaní, krádeže, sexuální obtěžování atd. Pracovník v pečovatelských službách (jistě i v ostatních sociálních službách) se setkává s dalšími jevy, se kterými, pokud jim nerozumí a neumí s nimi zacházet, označí jako problémové chování, například podezíravost uživatele, obviňování pracovníka z  krádeží, časté opakování tématu, neschopnost dorozumět se s uživatelem, do­ žadování se poskytnutí služeb mimo dohodnutý rámec, hovory o smrti a  umírání, dohady o  platbách za služby atd. Velkou a  důležitou ka­ pitolou v  otázkách posuzování problémového chování by mělo být vzdělávání pracovníků, které však nebude pojímáno pouze formálně pro splnění zákonem daných podmínek, ale stane se pro pracovníky skutečně pomáhající a podporující. To však je otázka vztahovaná pře­ devším k vedoucím pracovníkům.

Hynek Jůn nabízí ještě další definici problémového chování: „pro­ blémové chování je takové chování, které není normální“. (Jůn, 2010, s.  17). Vzhledem k  tomu, že každý jedinec má však svou představu normality, bude opět vyhodnocovat každý pracovník problémové cho­ vání jinak.

Za problémové chování lze označit i chování seniora, který se ne­ adaptoval na stáří a neprožívá aktivní stárnutí. „Zdůrazňovánízdravotních problémů a zaměřenost na vlastní tělo může významně zkomplikovat Problémové chování

15

i  sociální postavení staršího člověka. Pokud se někdo bude nadměrně

koncentrovat na své choroby a o nic jiného neprojeví zájem, zvýší seriziko, že bude ostatními lidmi odmítán. Tendence vynucovat si pozornost

pomocí somatických stesků je běžnou obrannou reakcí starých lidí. Avšak

efektivita takového jednání není uspokojivá. Člověk, který si neustále na

něco stěžuje, bývá považován za obtížného a nepříjemného. Napjatáatmosféra, která se za těchto okolností vytváří, lidi spíše odpuzuje a pouhá

povinnost, popř. soucit, nemohou být základem rovnocenného vztahu.“

3

Je velmi nepříjemné dlouhodobě setrvávat v blízkosti neustále si stě­

žujícího člověka, neboť takové rozhovory nemají východiska a jsou pro

posluchače nesmírně zatěžující, opakují­li se. Takové chování je poté

rovněž považováno za problémové.

Pro úplnost charakteristik problémového chování je třeba uvést, že

„výskyt problémového chování (ignorování společenských norem,negativismus, agrese, autoagrese aj.) přímo závisí na naplňování základních

životních potřeb. Pravděpodobnost výskytu se u  jakéhokoliv člověka

zvyšuje, pokud nejsou naplněny základní potřeby.“

4

Lidské potřeby se

v průběhu života mění. Ve stáří některé potřeby ustupují na důležitosti

(např. potřeba seberealizace), jiné naopak nabývají na své důležitosti

(např. potřeba jistoty a  bezpečí) – viz první kapitola. Pokud jedinec

není schopen uspokojovat své potřeby běžným, ostatními akceptova­

telným způsobem, volí náhradní způsoby uspokojování, které mohou

být příčinou právě problémového chování.

Klientka – seniorka, čas od času přijde za pracovníkem a místopozdravu si začne stěžovat na všechno kolem – na to, jak má nejhorší byt, ve

kterém se nedá žít, na lékaře, kteří jí zničili zdraví, na sousedy, kteří

jsou na ni zlí, na obědy, které se nedají jíst, na minulost, která vždy stála

proti ní, na to, že pracovník stojí na straně těch, kdo jí ublížili čiubližují ... a dožaduje se změn. Stížnosti a stesky jsou stále tytéž a dokola

se opakující. Vysvětlování a rozebírání jednotlivých situací nepřináší

úspěchy, jen se více prohlubuje její pocit, že pracovník skutečně není na 3

VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie II. Dospělost a stáří. Praha: Karolinum,

2007, s. 313–314. ISBN 978­80­246­1318­5.

4

Práce s klientem s rizikem v chování (manuál průvodce dobrou praxí). [online]

[cit. 2012­08­31]. Dostupné z: www.restrikce.cz/dwnl/Manual_prace_s_klien­

tem.pdf

+

2 Zvládání problémových situací se seniory

16

její straně. To, co má však úspěch, je úsměv a pohlazení pracovníka, to,

že si najde na klientku čas, v klidu se posadí, popovídají si, pracovník

poukáže na pozitivní momenty v jejím životě, případně si všimneněčeho na klientce, co stojí za ocenění. Klientka po pár minutách odchází

usměvavá a s poděkováním.

Vůbec zde nejde o řešení stesků klientky. Cítí se být osamělá a ne umí vyjádřit své skutečné potřeby. A tak reaguje slovní agresí a dožaduje se pozornosti.

Je tedy patrné, že neexistuje jasné vymezení problémového chování. K dispozici je obrovská škála pohledů, přístupů a vyhodnocování.

Velmi zjednodušeně lze konstatovat, že existuje (1) problémové chování (označované jako poruchy chování) vycházející z  poruchy osobnosti a dalších duševních a behaviorálních poruch (tedy poruch, které se projevují změněným chováním) dle Mezinárodní klasifikace nemocí – 10. revize, (2) problémové chování nasedající nanezvládnuté zátěžové reakce a  (3) problémové chování přímo či nepřímo ovlivněné přístupem okolí (například přístupem pracovníka).

Je otázkou, do jaké míry je označení „problémové chování“ správné. Toto pojmenování v sobě nese zprávu o tom, že někdo má „problém“ se svým chováním. „Problém“ však může být zcela jinde.

Problémové chování je možné vnímat jako sociální konstrukci, tzn., že problémové chování vzniká v kontaktu s ostatními lidmi a v komunikaci. Chování se posuzuje na základě zkoumání souvislostí, v nichž se chování děje. Zda chování bude označeno jako problémové, ovlivňují některé okolnosti, především pravidla a očekávání toho, co vytváří vhodné jednání. „Chování může být označeno jako problémové pouze v určitých kontextech.“ (Emerson, 2008, s. 18). Znamená to, že například nářky a  pláč dítěte nebo mladého člověka se považují za přijatelné, neboť se sem promítá soucit s plačícím dítětem či mladým člověkem a zájem o jeho osud a trápení. U starého člověka takovéto projevy bývají obtěžující pro okolí, a  to až do té míry, že je takové chování posluchačem nebo účastníkem posuzováno jako problémové.

„Očekávání týkající se vhodnosti určitého chování je také určenokulturními představami a obecným očekáváním chování v určitých rolích.“

(Emerson, 2008, s. 18). Například u starého člověka společnost očekává

moudrost, vyzrálost a smíření se stářím a umíráním; nebo se očekává,

že v případě nemoci bude starý člověk trpělivě snášet všechny bolesti

2Problémové chování

17

a utrpení. Nechová­li se tento člověk dle obecných představ a vzorců

chování, je považován sám o sobě za problémového.

Výše bylo nastíněno pouze několik představ o  tom, co je a  není považováno za problémové chování. Pracovník v pečovatelských služ­ bách, jakož i v dalších sociálních službách, vychází z výkladu potíží, potřeb, přání a reakcí klienta, na které musí umět reagovat. On sám si tvoří představu, co je pro něho problémové chování, hledá východiska a možnosti, jak zacházet s problémovým chováním klienta (nebo jaké­ koliv jiné osoby). Přesto určitá znalost nejběžnějších postižení majících vliv na chování jedince je potřebná a usnadňuje přístup pracovníka ke klientovi. 2.1 Reakce na zátěžové situace Pro pochopení některých neobvyklých reakcí klienta, ale i pracovníka je dobré si připomenout, jak jedinec reaguje na zátěžové situace.

Vzhledem k tomu, že každý jedinec má jinou míru únosnosti zátěže, je důležité: 1. hodnocení situace ohroženým jedincem a interpretace (vysvětlo­

vání, popis) významu dané situace, zda ji považuje za ohrožující, 2. jak danou zátěž prožívá, jaké jsou jeho emoční reakce (strach, úz­

kost, pocity bezmoci či optimismus a naděje na zlepšení situace), 3. zda si dokáže udržet kontrolu nad situací a věří, že ji dokáže zvlád­

nout a je schopen ji vnímat jako výzvu, 4. zda jej zátěž podněcuje k hledání efektivních způsobů řešení zá­

těže, nebo zda jej vede k rezignaci, 5. zda je dostatečně flexibilní a dovede zapomenout na nepříjemné

zážitky a zbytečně neulpívá na neefektivním způsobu řešení, 6. zda je schopen udržet sociální kontakty a přijmout nabízenou po­

moc, popřípadě zda je schopen o problému komunikovat ( Vágnerová,

2008, s. 55).

Vágnerová zdůrazňuje, jak je důležitá sociální opora v zátěžových situacích a dále popisuje, jak lidé, kteří se chovají nestandardně, nebo se jinak vymykají daným normám ať pro své postižení nebo kumulaci různých znevýhodnění, bývají často osamělí či vyloučení ze společen­ ství svých sociálních skupin, včetně rodiny. Zvládání problémových situací se seniory 18

Každý jedinec se se zátěží vyrovnává, jak již bylo výše popsáno, ji­ ným způsobem. Obecně jsou vyrovnávací reakce považovány za obran­ né reakce, které vycházejí „ze dvou základních, fylogeneticky starých mechanismů, kterými jsou útok a  únik. Jejich cílem je udržení, resp. znovuzískání psychické pohody a rovnováhy“

5

.

Vágnerová popisuje následující obranné reakce:

• Útok

Útok vyjadřuje tendenci s  nepřijatelnou situací bojovat, a  to buď

tím, že agresi zaměří (1) na zdroj ohrožení, nebo (2) na náhradní

objekt, případně může agresi zaměřit (3) vůči sobě (verbální sebe­

obviňování až suicidální – sebevražedné chování).

Náhradním objektem se tak často stává právě pracovník, který

si mnohdy neví rady s náhlou agresivitou klienta.

Dispozice k agresivnímu chování mohou být vrozené, nebo zís­

kané učením. U agrese nemusí jít pouze o negativní projevy – o po­

rušování sociálních norem, ale může se jednat o nenásilnou formu

prosazování svých požadavků, a to prostřednictvím asertivity. • Únik

Únik znamená tendenci utéci ze situace, která se zdá být neřešitel­

ná – může jít o  skutečný útěk, přenesení odpovědnosti za řešení

na jiného člověka nebo o rezignaci na uspokojení. „Tendence řešit

problém únikem se může projevit jak na úrovni interpretacesamotného problému (který nechceme vidět, popíráme jeho existenci), tak

na úrovni přístupu k tomuto problému.“

6

• coping

Coping je vědomou volbou při zvládání zátěžové situace. Tato volba

je závislá na hodnocení dané situace i  posouzení vlastních mož­

ností. Jedinec se zaměřuje na cíl – dosažení možné pozitivní změ­

ny a tolerance, resp. smíření s tím, co změnit nelze, při zachování

psychické rovnováhy a pozitivního obrazu sebe samého: 5

VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie II. Dospělost a stáří. Praha: Karolinum,

2007, s. 56. ISBN 978­80­246­1318­5. 6

VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2008,

s. 57. ISBN 978­80­7367­414­4.Problémové chování

19

– coping zaměřený na řešení problému – tato strategie vyplývá

z víry, že jedinec je schopen situaci řešit a svého cíle dosáhnout.

Zde je velmi důležitá podpora rodiny, nebo pracovníka a oce­

nění snahy jedince o hledání řešení.

– coping zaměřený na udržení přijatelné subjektivní pohody –

na uchování psychické rovnováhy a redukci negativních zážitků.

Tato strategie vychází z představy, že problém není možné řešit,

a proto je třeba se s ním smířit.

Je to vlastně podobné, jako když se člověk dozví o vážném onemoc­

nění, nebo když mu život připraví těžkou životní zkoušku. V první

fázi se dostaví šok, člověk nechce uvěřit, že právě jeho potkala „zlá“

věc. Má snahu popírat skutečnost. Po šoku přichází obviňování

všech ostatních, hledá viníka svých problémů, případně hledá vinu

sám v sobě. Může být agresivní, nespolupracující, nebo naopak apa­

tický, s nechutí pokračovat v dalším životě. Je důležité, aby tyto fáze

člověk co nejrychleji překonal a mohl začít pracovat na efektivním

způsobu řešení problémů – na vyrovnání se s problémem, případně

na reorganizaci svého dalšího života. V opačném případě se takový

jedinec stává problémem nejenom pro své blízké, pečovatele, ale

i sám pro sebe.

Na následujícím příběhu lze demonstrovat jednotlivé výše popiso­

vané reakce na zátěžovou situaci:

Pan Vomáčka vlivem těžké cukrovky přišel o nohu, vzhledem k věku

a dalším přidruženým onemocněním není možné amputovanoukončetinu nahradit protézou – je třeba se s novou situací naučit žít. Pokud

se pan Vomáčka s  danou situací vyrovná, má možnost najít znovu

uspokojení či smysl života. Pokud se však nevyrovná s touto jistětěžkou situací, může se stát celoživotním klientem sociálních služeb, nebo

„zotročí“ celou rodinu a bude dávat najevo, jaký on je chudák.

• obranné reakce, které nejsou plně uvědomované:

1. popření

Jedinec popírá problém a tváří se, jakoby se nic nestalo. Na ne­

příjemné věci nechce ani myslet, ani o nich mluvit. Skutečnost,

která by pro něho byla traumatická, neakceptuje.

2. potlačení a vytěsnění