načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zvíře, nadzvíře - Frank Westerman

Zvíře, nadzvíře

Elektronická kniha: Zvíře, nadzvíře
Autor: Frank Westerman

Darwin a jeho vývojová teorie, otázky genetiky a rasy, etnické konflikty, vztah člověka ke zvířátům... Co mají tato témata společného? Odpověď je překvapivá: koně, přesněji ... (celý popis)
149
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2% 90%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 320
Rozměr: 21 cm
Úprava: 299, l2 stran: mapy, 1 geneal. tabulka
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Dier, bovendier
Spolupracovali: z nizozemského originálu ... přeložila Magda de Bruin Hüblová
Skupina třídění: Chov zvířat. Živočišná výroba
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2012
ISBN: 978-80-729-4686-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Darwin a jeho vývojová teorie, otázky genetiky a rasy, etnické konflikty, vztah člověka ke zvířátům... Co mají tato témata společného? Odpověď je překvapivá: koně, přesněji řečeno lipicána. Kniha nizozemského spisovatele Franka Westermana Zvíře, nadzvíře se zabývá historií tajemných lipicánů a zároveň dějinami Evropy. Autorův zájem se odvíjí od setkání s lipicánem Conversanem Primulou v jízdárně De Tarpan u Assenu, kam Westerman v dětství docházel. Snaží se vystopovat osudy tohoto koně a jeho předků a přitom rozplétá fascinující historii chovu jednoho plemene na pozadí milníků evropských dějin. Westerman se v tomto románu vydává na cesty, objevuje netušené souvislosti, setká se s nejrůznějšími lidmi, kteří příběh obohacují a větví. Tragédie dvacátého století vyprávěné na příkladu lipicána...

Popis nakladatele

Dějiny dvacátého století vyprávěné prostřednictvím neuvěřitelného příběhu koně – lipicána.

„Když se dotkneš lipicána,“ řekli Franku Westermanovi, když byl ještě chlapec, „dotýkáš se dějin.“

V knize  Zvíře, nadzvíře  autor zkoumá historii těchto jedinečných tvorů, mimořádného stáda čistokrevných koní, kteří byli zpočátku vyšlechtěni jako osobní koně rakouského císaře. Podle rodokmenů z plemenných knih autor rekonstruuje příběh čtyř generací císařských koní, kteří přežili pád habsburské říše, dvě světové války i šílené rasové experimenty, které na nich prováděli Hitler, Stalin a Ceauşescu.

Avšak to, co začíná jako pohádka, postupně se stává kronikou hledání rasové čistoty. Westerman provází čtenáře po celé Evropě, od císařských stájí a hřebčínů až po kontroverzní genetické laboratoře současnosti, a klade naléhavou otázku: Jsou-li chovatelé zvířat tak úspěšní genetičtí inženýři, proč pokusy o dokonalou lidskou rasu vždycky končí tragédií?

Kniha  Zvíře, nadzvíře , která jedinečně a strhujícím způsobem propojuje historické vyprávění a cestopis, je moderní bajkou, v níž čistokrevný kůň nakonec odhalí vady a nedokonalosti člověka.

Frank Westerman (nar. 1964) studoval tropickou agronomii na zemědělské univerzitě ve Wageningenu. Od roku 1992 působil jako korespondent deníku  de Volkskrant  v Bělehradě. Své zkušenosti zpracoval v knižní prvotině  Most přes Taru  (1994). V roce 1995 se mu podařilo proniknout do enklávy Srebrenica, o čemž napsal knihu  Nejčernější scénář  (1995). Westerman rovněž strávil několik let jako novinář v Moskvě a výsledkem tohoto pobytu je kniha  Inženýři duší  (2002), v níž analyzuje stalinismus. Zatím největší úspěch zaznamenal knihou  El Negro  (2004; česky Pistorius & Olšanská, 2007), v níž se zamýšlí nad kořeny rasismu a evropského pocitu nadřazenosti, jak se projevuje při poskytování tzv. rozvojové pomoci. Za tuto knihu obdržel významnou cenu Zlatá sova, vlámskou literární cenu knihkupců. V knize  Ararat  (2007), která byla přeložena do patnácti jazyků a v roce 2010 přinesla autorovi nominaci na cenu Ryszarda Kapuścińského, řeší svůj vztah k víře a cestu od přísně protestantské výchovy v rodině k hledání vlastního postoje.

(tragédie dvacátého století v osudech koně - lipicána)
Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Zvíře, nadzvíře Zvíře, nadzvíře
Westerman Frank
Cena: 254 Kč
El Negro El Negro
Westerman Frank
Cena: 239 Kč
Frank Towen: Život s tancem Frank Towen: Život s tancem
Strusková Olga, Tomková-Towenová Evženie
Cena: 8 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1 2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29

30

31

32

33


lars kepler


svědkyně ohně


lars kepler


svědkyně ohně

brno 2012


Lars Kepler

Eldvittnet

Copyright © Lars Kepler, 2011

Translation © Azita Haidarová, 2012

First published by Albert Bonniers Förlag,

Stockholm, Sweden

Published in the Czech language by arrangement

with Bonnier Group Agency, Stockholm, Sweden

Cover illustration © Hummingbirds, Stockholm

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7294-814-7 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7294-815-4 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7294-816-1 (Formát PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7294-817-8 (Formát MobiPocket)


„...a všichni lháři najdou svůj úděl

v jezeře, kde hoří oheň a síra.“

Zjevení Janovo, 21,8



9

Médium je osoba nadaná paranormálními schopnostmi, která doká

že vnímat fakta a spojitosti vymykající se možnostem oficiální vědy.

Některá média při spiritistických seancích zprostředkovávají kon

takt s duchy zemřelých, jiná předpovídají budoucnost, například

z tarotových karet.

Snaha spojit se s bytostmi z onoho světa je stará jako lidstvo samo;

již tisíc let před Kristem se izraelský král Saul pokoušel s pomocí věšt

kyně vyvolat ducha proroka Samuela, aby ho požádal o radu.

Policejní týmy na celém světě využívají při komplikovaných vy

šetřováních rad různých psychotroniků a senzibilů. Ačkoli k podobné

spolupráci dochází několikrát za rok, neexistuje jediný doklad o tom,

že by médium přispělo k vyřešení případu.



11

1

Elisabet Grimová je jednapadesátiletá žena s prošedivělými

vlasy a veselýma očima. Když se usměje, jeden přední zub jí

nepatrně vyčnívá před ostatními.

Pracuje jako ošetřovatelka v Birgittině dvoře, Středisku

spe ciální výchovné péče pro mládež, ležícím severně od

Sunds vallu. Jedná se o soukromé zařízení pro osm dívek mezi

dvanácti a sedmnácti lety, které sem byly umístěny na základě

zákona o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy.

Mnohé pacientky jsou drogově závislé, téměř všechny trpí

poruchou příjmu potravy a mají sklony k sebepoškozování,

většina z nich je navíc velice agresivní.

Střediska speciální výchovné péče jsou vlastně jedinou

alter nativou k uzavřeným psychiatrickým oddělením se zamří

žovanými okny a stráženým hlavním vchodem. Další instan

cí je obvykle věznice pro dospělé a soudně nařízená ústavní

péče. Birgittin dvůr je jednou z mála světlých výjimek; usilu

je především o to, aby jeho svěřenky mohly časem přejít na

otevřené oddělení.

V Birgittině dvoře končí samé hodné holky, říkává Elisabet

Grimová.

Ošetřovatelka sáhne po posledním dílku tmavé čokolády

a strčí si jej do úst. Na jazyku ji zalechtá hořkosladká chuť.

Ramena se jí pomalu uvolňují. Vše začalo dobře, ale nako

nec to byl dost perný večer. Dopoledne škola, po obědě hry

a koupání v jezeře.

Po večeři odjela hospodyně domů a Elisabet zůstala s děv

čaty sama.

Zdravotnický koncern, který Birgittin dvůr vlastnil, prodal

zařízení holdingu Blancheford a o čtyři měsíce později došlo

ke snížení stavu personálu.

Dívky se do deseti hodin dívaly na televizi. Elisabet seděla

v kanceláři a snažila se dohnat sepisování osobních posudků,


12

na které přes den nevybyl čas, když vtom zaslechla vzteklý

křik. Vběhla do obývacího pokoje a hned jí bylo všechno jas

né: Miranda napadla malou Tuulu. Ječela na ni, že je kráva a kurva, shodila ji z pohovky a kopala ji do zad.

Elisabet si na Mirandinu agresivitu už zvykla. Odtrhla ji od

Tuuly a zařvala na ni, že takovéhle chování tu trpět nebude.

Miranda jí namísto odpovědi vlepila facku. Elisabet děvče

beze slova odvedla do kanceláře a pak rovnou na samotku.

Popřála Mirandě dobrou noc, dívka však neodpověděla.

Seděla na posteli a zarytě zírala do země. Když ošetřovatelka

zavřela a zamkla dveře, Mirandiny rty se zvlnily záludným

úsměškem.

Elisabet měla původně na programu pohovor s novou pa

cientkou Vicky Bennetovou, ale kvůli rvačce Mirandy s Tuulou

na něj nezbyl čas. Vicky ji na to nenápadně upozornila, když se však dozvěděla, že z rozhovoru pro tentokrát nic nebude, nesmírně ji to rozrušilo. Rozbila šálek na čaj a střepem si po

řezala břicho a zápěstí.

Elisabet našla dívku s obličejem v dlaních, po rukou se jí

řinula krev.

Naštěstí šlo jen o povrchová zranění. Vyčistila Vicky škrábance na břiše a přelepila je náplastí, zápěstí jí ovázala gázou, těšila ji, laskavě ji nazývala malou holčičkou. Nakonec se děv

če trošičku pousmálo. Elisabet jí již třetí večer po sobě podala

před spaním deset miligramů silného hypnotika.

13

2

Všechny dívky již spí, v  Birgittině dvoře panuje klid a  mír.

V okně kanceláře svítí lampa. Svět za sklem se zdá být pono

řen do černočerné tmy.

Elisabet sedí u počítače, na čele hlubokou vrásku, a píše

zprávu o večerních událostech.

Před půlnocí si uvědomí, že si nevzala prášek na spaní,

svou drogu, jak žertem říkává. Noční služby a nepravidelný

denní režim jí narušily spánek. Kolem desáté večer pravidelně

užívá desetimiligramovou tabletku stilnoxu, zhruba v jede

náct usne jako nemluvně a dopřeje si několik hodin neruše

ného odpočinku.

Les halí zářijová noc, hladina Nebeského jezera se stále

leskne jako perleť.

Elisabet konečně vypne počítač a spolkne prášek. Přitáhne

si svetr těsněji k tělu a dostane chuť na sklenku červeného.

Zatouží po vlastní posteli; uvelebila by se v ní s knížkou a ví

nem, četla by si, upíjela a povídala si s Danielem.

Co naplat, dnes má službu a nezbývá jí než přenocovat

v ložnici pro personál.

Najednou se na dvoře rozštěká hlídací pes Buster. Elisabet

sebou trhne. Zvíře štěká tak zuřivě, až jí přeběhne mráz po

zádech.

Je spousta hodin, už měla být v posteli. Touhle dobou bývá

obvykle dávno v limbu.

Vypne počítač, pokoj potemní. Všude zavládne děsivé ti

cho. Elisabet vnímá zvuky, které působí její pohyby. Když

vstane, sykne polstrování kancelářské židle, cestou k oknu

slyší vrzání prkenné podlahy. Vyhlédne ven, v temném skle

se však zrcadlí pouze její vlastní tvář, kancelář s počítačem

a telefonem, zelenožluté vzory na stěnách.

Vtom si všimne, že se za ní pohnuly dveře.

14

Srdce jí poskočí. Dveře byly pootevřené na malou škvír

ku, teď jsou téměř dokořán. Určitě to byl průvan, namlou

vá si Elisabet. Kachlová kamna v jídelně spotřebují spoustu

vzduchu.

Pocítí podivný vnitřní neklid, tělem se jí rozlévá strach.

Neodvažuje se obrátit, strnule zírá na odraz dveří v černém

okně.

Počítač tichounce pípá.

Elisabet chce setřást nepříjemný pocit; natáhne ruku, zhas

ne lampu a otočí se.

Stropní světlo v chodbě ozařuje jídelnu a dveře do pokojů

děvčat. Ošetřovatelka vyjde z kanceláře. Musí zkontrolovat,

zda jsou zavřená dvířka u kamen. Vtom se od dívčích pokojů

ozve šuškání.

3

Elisabet stojí, ani nedutá, s nastraženýma ušima hledí do chod

by. Zprvu nic neslyší, pak se to ozve zas. Tichounké špitání,

tak slabé, že mu lze sotva rozumět.

„Zakryj si oči, teď je řada na tobě.“

Elisabet bez hnutí upírá zrak do tmy, několikrát zamrká,

ale nikoho nevidí.

Napadne ji, že některá z pacientek mluví ze spaní, ale najed

nou zaslechne neobvyklý zvuk, jako když na zem spadne pře

zrálá broskev. A pak znovu. Těžké a vlhké plesknutí. O pod

lahu zaskřípe noha stolu, následují další dvě mlaskavé rány.

Koutkem oka zaregistruje jakýsi pohyb. Jako by kolem proklouzl stín. Obrátí se. Dveře do jídelny se pomalu zavírají.

„Počkej!“ vyhrkne, ačkoli tuší, že je to jen průvan.

Rychle kráčí kupředu, vezme za kliku, ucítí zvláštní odpor. Na tváři ji zašimrá slabý závan větru, pak se dveře samy od sebe otevřou.

Elisabet vejde do jídelny. Smysly má zostřené, snaží se přehlédnout celou místnost. Poškrábaný stůl se slabě leskne.

Elisabet váhavě pokračuje ke kachlovým kamnům, mosazná

dvířka mihotavě odrážejí její pohyby.

Z rozžhavených průduchů sálá teplo.

Najednou to v kamnech zapraská a zašustí. Elisabet o krok ucouvne a vrazí do židle.

Pak se opět zklidní; v topeništi se rozpadlo žhavé poleno

a bouchlo do dvířek. V místnosti není živá duše.

Ošetřovatelka se nadechne, vyjde z jídelny, zavře za sebou

a vydá se do ložnice. V chodbě se zarazí a naslouchá.

Na dívčím oddělení je naprostý klid. Vzduch je prosycen

nakyslým kovovým pachem. Elisabet pátrá očima po temné

chodbě, pokouší se zachytit nějaký pohyb, všude je však jako po vymření. Přesto jí to nedá a zamíří k nezamčeným pokojům. Některé dveře jsou pootevřené, jiné zavřené.

16

Na pravé straně chodby se nacházejí toalety. Ve výklenku

za nimi je izolace, kde spí Miranda. V šeru se rýsuje klíčová

dírka.

Elisabet se zastaví a zatají dech. Odkudsi zaslechne piskla

vý šepot. Kousek popojde a hlas umlkne.

„Koukejte být zticha,“ vyhrkne nazdařbůh do tmy.

Pak se ozve několik rychlých plesknutí. Elisabet se rozbu

ší srdce. Není snadné zvuky lokalizovat, ale připadá jí, jako

by Miranda ležela v posteli a bosými chodidly kopala do zdi.

Rozhodne se, že nahlédne do pokoje klíčovou dírkou. Vtom

si všimne nezřetelné siluety stojící ve zšeřelém výklenku.

Zalapá po dechu a pomalu couvá. Tělo jí zaplaví snový

pocit tíže, jako by se pohybovala pod vodou.

Okamžitě si uvědomí vážnost situace, ale strach ji zcela

ochromí.

Po chvíli zavrže podlaha a Elisabet se probere ze strnulosti.

Musí utéct, aby si zachránila život.

Temná postava prudce vyrazí vpřed.

Elisabet se otočí a  dá se do běhu. Za sebou slyší kroky.

Uklouzne po tkaném koberečku, narazí ramenem do zdi a utí

ká dál.

Něžný hlas ji vybídne, aby zůstala stát, ona však letí ke

dveřím.

Rozrazí je, dveře se za ní s prásknutím zabouchnou.

V panické hrůze běží kolem vyšetřovny, rukama se opírá

o stěny. Z háčku strhne zarámovanou úmluvu OSN o právech

dítěte. Sklo křápne o podlahu. Konečně je u venkovních dve

ří, tápe po klice, stiskne ji a vyřítí se do chladného nočního

vzduchu. Na schůdcích uklouzne. Upadne na kyčel, jedna

noha zůstane zkroucená pod tělem. Kotník zabolí tak prudce,

až vykřikne. Vleče se po trávníku, z domu slyší těžké kroky.

Kousek se odplazí, z nohou se jí sesmeknou přezůvky. Pak

zakvílí a vstane.

17

4

Buster se rozběhne přímo k ní, funí, kňučí, pobíhá kolem

a  štěká jako pominutý. Elisabet se potácí přes temný dvůr

vysypaný štěrkem. Pes znovu spustí, nervózně a vystrašeně.

Elisabet je jasné, že do lesa dojít nezvládne a  další usedlost

je příliš daleko — alespoň půl hodiny autem. Neví, kam se

vrtnout. Očima těká temnotou, pak se vplazí za sušírnu. Do

škrábe se ke staré varně piva, rozechvělýma rukama otevře

dveře, vleze dovnitř a nehlučně za sebou zavře.

Bez dechu klesne na podlahu a šátrá po telefonu.

„Ach bože, ach bože...“

Telefon jí vyklouzne z nervózních prstů na zem, při nárazu

z něj vypadne baterie. Elisabet chvatně sbírá části mobilu. Na

dvoře zaskřípou kroky.

Elisabet zatají dech.

Krev jí horečně pulzuje žilami, v uších jí šumí, nízkým

okénkem zírá do tmy.

Pes se rozštěká přímo před varnou. Buster za ní běžel až

sem. Chňapá po klice a skučí.

Elisabet se vplíží do rohu vedle zděného topeniště. Tiše

jako myška zaleze za koš se dřevem a strká plochou baterii

do telefonu.

Dveře varny se otevřou. Elisabet zděšeně vyjekne. Bez sebe

hrůzou se plazí podél zdi, daleko však neuteče.

Objeví se holínky, strašlivá tvář a nakonec ruka s těžkým

lesknoucím se kladivem. Temná postava k ní promlouvá.

Elisabet naslouchá, přikývne a skryje obličej v dlaních.

Stín zaváhá, pak se však sune přímo k ní. Nohou ji přitiskne

k zemi a udeří. Elisabet ucítí palčivou bolest nad čelem. Před

očima se jí zatmí. Pramínky krve stékají po uších a po krku

něžně jako pohlazení.

Další rána ji zasáhne na stejném místě, hlava se zhoupne.

Elisabet vnímá jen vlastní plíce nasávající kyslík.

18

Zmateně si pomyslí, jak je vzduch nádherně sladký, pak

ztratí vědomí.

Další rány ani záškuby těla již necítí. Necítí, že jí vrah vyta

huje z kapsy klíče od kanceláře a od samotky, neví, že bezvlád

ně leží na podlaze, neví ani to, že po chvíli do varny vklouzne

pes a olizuje krev z její roztříštěné hlavy, zatímco z ní pomalu

vyprchává život.

19

5

Kdosi zapomněl na stole velké červené jablko, lesklé a láka

vé. Co kdyby ho potají snědla? Pak bude jednoduše dělat,

že o ničem neví, ignorovat všechny otázky a hloupé žvásty

a tvářit se naštvaně.

Natáhne se po jablku a uchopí je do ruky. Vtom si uvědo

mí, že je úplně shnilé.

Prsty se zaboří do studené lepkavé dužiny.

Nina Molanderová trhne rukou a probudí se. Je pozdě

v noci. Leží ve své posteli. Slyší jen psí štěkot na dvoře. To

kvůli těm novým práškům se v noci budívá, protože musí jít

na malou. Kotníky i nohy má napuchlé, ale bez léků to nejde.

Jinak by znovu propadla depresi, ztratila by zájem o všechno

kolem sebe a dokázala by jen ležet se zavřenýma očima a mys

let na nejhorší.

Napadne ji, že by v životě neškodila trocha světla, něčeho,

nač by se mohla těšit. Něčeho jiného, než jsou neustálé vtíravé

myšlenky na smrt, na definitivní konec.

Odhrne pokrývku, spustí nohy na teplou dřevěnou pod

lahu a vyleze z postele. Nina je patnáctiletá dívka s rovnými

světlými vlasy. Má podsaditou postavu, široké boky a mohut

ná prsa. Břicho jí obepíná bílá flanelová noční košile.

V Birgittině dvoře je ticho, chodbu ozařuje světelná cedule

se zeleným nápisem Nouzový východ.

Pak zaslechne podivné špitání. Napadne ji, že si holky udě

laly mejdan, ale jí se ani neobtěžovaly zeptat, jestli přijde.

Stejně bych se na ně vyprdla, pomyslí si.

Ve vzduchu je cítit pach vyhaslých kamen. Pes znovu za

vyje. Podlaha na chodbě je studená. Nina dupe jako slon. Má

chuť několikrát pořádně prásknout dveřmi na záchod, ať se

z toho Almira třeba posere, ať po ní klidně hází vším, co jí

přijde pod ruku.

20

Stará prkna zavržou. Nina pokračuje k toaletám. Pravým

chodidlem šlápne do něčeho mokrého a zarazí se. Zpod dve

ří samotky, kde spí Miranda, se šíří temná louže. Nina zprvu

jen strnule stojí, neví, co si počít, vtom si všimne, že v zámku

je klíč.

To je divný.

Natáhne ruku po lesklé klice, stiskne ji, překročí práh a roz

svítí.

Všude je spousta krve — kape, leskne se a stéká.

Miranda leží na posteli.

Nina o pár kroků ucouvne. Ani neví, že se počůrala. Jed

nou rukou se opře o zeď, pohlédne na rudé šlápoty na pod

laze a má pocit, že omdlí.

Otočí se, vletí do chodby, rozrazí dveře vedlejšího pokoje,

rozsvítí, vrhne se k posteli a zatřese Karolíně ramenem.

„Miranda je zraněná,“ zašeptá. „Myslím, že je zraněná.“

„Co děláš v mým pokoji?“ zeptá se Karolína a posadí se.

„Copak ksakru nevíš, kolik je hodin?“

„Na podlaze u Mirandy je krev!“ vřeští Nina.

„Uklidni se.“

21

6

Nina sípavě oddechuje, hledí Karolíně do očí, chce ji přimět,

aby její slova brala vážně. Zároveň ji překvapí zvuk vlastního

hlasu a fakt, že má odvahu ječet tu v noci jako na lesy.

„Všude je krev!“

„Zmlkni už!“ zasyčí Karolína a vstane.

Ninin křik probudil ostatní dívky, z pokojů se ozývají hlasy.

„Tak se pojď kouknout,“ vyzve ji Nina a úzkostně trhne ruka

ma. „Miranda vypadá divně, musíš se na ni podívat, musíš...“

„Tak uklidníš se laskavě? Jasně že se tam podívám, ale jsem

si jistá, že...“

Na chodbě někdo vykřikne. Byla to malá Tuula. Karolína

vyběhne z pokoje. Tuula třeští oči na samotku. Pak se objeví

Indie a škrábe se v podpaždí.

Karolína odtáhne Tuulu pryč, přesto však stačila zaregis

tro vat zakrvácené stěny a Mirandino bílé tělo. Zastoupí cestu

Indii — žádná z nás už nepotřebuje vidět další sebevraždu,

pomyslí si.

„Stalo se neštěstí,“ vysvětlí stručně ostatním. „Můžeš odvést

holky do jídelny, Indie?“

„Je něco s Mirandou?“ zeptá se Indie.

„Jo, musíme vzbudit Elisabet.“

„Můžu si jít opláchnout obličej?“ ozve se Lu-Čchu.

„Jasně, a vezmi s sebou Tuulu.“

„Co se tu ksakru děje?“ chce vědět Almira.

„Nevíme,“ odvětí lakonicky Karolína.

Zatímco se Indie snaží odvelet děvčata do jídelny, Karolína

se rozběhne ke dveřím ložnice pro personál. Ví, že Elisabet

užívá prášky na spaní, spí jako dřevo a neslyší, když holky

v noci lítají po chodbě.

Karolína zabuší ze všech sil na výplň a zvolá:

„Elisabet, probuď se!“

Žádná odpověď, z pokoje není slyšet ani hlásku.

Karolína projde kolem vyšetřovny ke kanceláři. Dveře jsou

otevřené. Vstoupí do místnosti, popadne telefon a zavolá Da

nielovi, první osobě, která jí vytane na mysli.

Ve sluchátku to praská.

Do kanceláře vejdou Indie s Ninou. Nina se pohybuje trha

vě, třese se po celém těle, rty bílé jako papír.

„Počkejte v jídelně,“ vyzve je krátce Karolína.

„Ale co ta krev? Vidělas tu krev?“ vyjekne Nina a strhne si

strup z rány na pravé paži.

„Daniel Grim,“ ozve se unaveně v telefonu.

„To jsem já, Karolína, stalo se neštěstí, Elisabet spí, nemůžu

ji probudit, tak jsem zavolala tobě, nevíme, co si počít.“

„Mám nohy od krve!“ křičí Nina. „Mám nohy od krve...!“

„Uklidni se!“ oboří se na ni Indie a táhne ji pryč.

„Co se stalo?“ zeptá se Daniel. Hlas má již bdělý a klidný.

„Miranda je na samotce, ale je tam spousta krve,“ odpoví Karolína a prudce polkne. „Nevím, co máme dělat...“

„Je vážně zraněná?“ vpadne jí do řeči Daniel.

„Myslím, že jo... ale...“

„Karolíno,“ přeruší ji Daniel. „Zavolám pohotovost a...“

„Ale co mám dělat já? Co mám...“

„Postarej se o Mirandu, pokud to půjde, a snaž se vzbudit Elisabet,“ odpoví Daniel.

23

7

Tísňová linka v Sundsvallu sídlí v třípatrové budově z červe

ných cihel, která se nachází v Björneborské ulici hned u par

číku. Jasmin obvykle zvládá noční služby bez problémů, ale

dnes na ni padla neobvyklá únava. Jsou čtyři hodiny ráno,

hodina vlků právě minula. Se sluchátky na uších sedí u počí

tače a fouká do šálku s černou kávou. V jídelně pokračuje ve

selý hovor. Včera se na titulních stránkách večerníků objevila

zpráva, že si jedna z jejich operátorek přivydělávala sexem po

telefonu. Ukázalo se, že dotyčná v inkriminovaném podniku

pracovala pouze jako administrativní síla, noviny však celou

záležitost nafoukly, jako by operátorka své údajné nemravné

telefonáty praktikovala přímo z centrály tísňové linky.

Jasmin přejede očima displej a vyhlédne oknem na ulici. Je

ště nezačalo svítat. Kolem s rámusem projede kamion. O něco

dále stojí pouliční lampa. Bledé světlo ozařuje listnatý strom,

šedou rozvodnou skříň a kousek liduprázdného chodníku.

Telefon se rozpípá, Jasmin položí šálek na stůl a předsta

ví se:

„Tísňová linka 112... Co pro vás mohu udělat?“

„Jmenuju se Daniel Grim, pracuju jako kurátor v Birgittině

dvoře. Právě mi volala jedna z pacientek. Situace je velmi váž

ná, musíte tam okamžitě poslat záchranku a policii.“

„Nevíte, co se tam vlastně stalo?“ chce vědět Jasmin a hledá

Birgittin dvůr v databázi.

„Nevím, volala mi jedna z dívek, ale moc jsem jí nerozu

měl, protože ostatní křičely... plakala a tvrdila, že je celý po

koj od krve.“

Jasmin dá znamení své kolegyni Ingrid Sandénové, že

bude třeba dalšího operátora.

„A vy sám jste na místě?“ zeptá se do sluchátek Ingrid.

„Ne, jsem doma, spal jsem, ale probudil mě telefon a ta

dívka...“

„Máte na mysli Birgittin dvůr v Sunnåsu?“ otáže se klidně

Jasmin.

„Prosím, pospěšte si,“ řekne rozechvělým hlasem Daniel.

„Takže do Birgittina dvora v Sunnåsu máme vyslat policejní hlídku a sanitku,“ zopakuje pro jistotu Jasmin.

Ukončí hovor a okamžitě zalarmuje policii a pohotovost.

Ingrid zpovídá Daniela:

„Ten Birgittin dvůr je psychiatrické zařízení pro mládež?“

„Ano, středisko speciální výchovné péče,“ odpoví muž.

„A to tam v noci není žádný personál?“

„Ale jistě, dnes slouží má žena Elisabet, hned jí zavolám...

nevím, co se tam děje, vůbec nic nevím.“

„Policie už je na cestě,“ pronese konejšivě Ingrid. Koutkem oka zahlédne, jak na pusté ulici modře zabliká policejní majáček.

25

8

Úzký sjezd ze silnice 86 vede přímo do temného lesa, pak po

kračuje k Nebeskému jezeru a Birgittinu dvoru.

Pod pneumatikami policejního vozu zaskřípe štěrk. Kamín

ky narážejí do blatníků. Po vysokých smrcích se míhá světlo

reflektoru.

„Už jsi tu někdy byla?“ otáže se Rolf Wikner a zařadí čtyřku.

„Jo... před pár lety se tu nějaká holka pokusila zapálit ba

rák,“ odpoví Sonja Rasková.

„A to si ksakru nedokážou obstarat víc personálu?“ zavrčí

Rolf.

„Určitě mají plný stav — nezávisle na tom, co se tu přiho

dilo,“ řekne Sonja.

„Hm, ale docela by bodlo, kdybychom věděli trošku víc.“

„To jo,“ přitaká klidně Sonja.

Kolegové mlčky poslouchají informace z vysílačky. Na ces

tě je sanitka, ze stanice vyjelo další policejní auto.

Silnice vede rovně jako většina dřevařských cest. Kola du

nivě přejíždějí přes díry a výmoly. Světlo majáčku přebíhá

po kmenech lemujících cestu, v mezerách mezi nimi proniká

hluboko do lesa.

Sonja se ohlásí do vysílačky. Vůz vjede na štěrkem vysypa

ný plácek mezi tmavočervené domky Birgittina dvora.

Na zápraží hlavní budovy stojí dívka v noční košili. Oči má

vytřeštěné, v bílém obličeji nepřítomný výraz.

Rolf a Sonja vystoupí z vozu a zamíří přímo k ní. Zdá se,

že je vůbec nevnímá.

Vtom se zuřivě rozštěká pes.

„Je tu někdo zraněný?“ zeptá se zvýšeným hlasem Rolf. „Po

třebuje tu někdo pomoc?“

Dívka roztržitě ukáže k okraji lesa, zakymácí se, pokusí se

udělat krok vpřed, ale nohy jí vypovědí službu. Upadne na

záda a uhodí se do hlavy.

„Co je vám?“ zeptá se Sonja a rozběhne se k ní.

Dívka leží na schůdcích, nepřítomně civí do nebe, prudce

a mělce oddechuje. Předloktí a krk má rozškrábané do krve.

„Jdu dovnitř,“ prohlásí zarputile Rolf.

Sonja zůstane u šokované dívky a čeká na sanitku. Rolf

vstoupí do domu. Na podlaze spatří krvavé otisky holínek

a bosých nohou vedoucí různými směry. Kdosi šel dlouhými

kroky do výklenku a pak zase zpět. Rolf ucítí, jak mu v žilách

stoupá adrenalin. Počíná si opatrně, aby neponičil stopy, ví

však, že jeho hlavním úkolem je záchrana lidských životů.

Nahlédne do společenské místnosti. Všechna světla jsou

rozsvícená, na dvou pohovkách sedí čtyři dívky.

„Je tu někdo zraněný?“ zvolá Rolf.

„Jo, možná trošku,“ uchichtne se rusovláska v růžové sportovní soupravě.

„A kde je?“ zeptá se nervózně policista.

„Miranda leží v posteli,“ odpoví starší dívka s rovnými tma

vými vlasy.

„Je tam uvnitř?“ ukáže Rolf k ložnicím.

Dívka souhlasně přikývne. Rolf se pustí po červených sto

pách. Mine jídelnu s velkým dřevěným stolem a kachlovými kamny, pak se ocitne v temné chodbě, na níž jsou dve

ře do soukromých pokojů. Všude je rozšlapaná krev. Stará

prken ná podlaha zavrže.

Rolf se zastaví, odepne od pasu baterku a  posvítí si do

chodby. Očima rychle klouže po stěnách s ručně malovaný

mi příslovími a ozdobně vyvedenými biblickými citáty. Pak namíří světelný kužel na zem.

Přede dveřmi ve výklenku se  leskne rudá kaluž. Klíč je

v zámku. Rolf kráčí kupředu, opatrně si přendá baterku do

druhé ruky, natáhne pravačku a zmáčkne kliku.

Ozve se cvaknutí, dveře se otevřou, klika se skřípavě vrátí

na místo.

„Haló! Mirando? Jmenuju se Rolf a jsem policista,“ říká do ticha a udělá pár kroků. „Teď půjdu přímo k vám...“

27

Slyší však pouze svůj vlastní dech.

Opatrně šťouchne do dveří. Pokojem přeběhne světlo ba

ter ky. Naskytne se mu tak strašný pohled, že se zapotácí a musí

se opřít o veřeje.

Automaticky odvrátí zrak, oči však již spatřily to, co nechtěl

vidět. Tep mu buší v rytmu krve odkapávající na podlahu.

Na posteli leží mladičká žena. Velká část hlavy jí zjevně chy

bí. Stěny jsou zacákané krví, z tmavého stínidla lampy stékají

červené kapky.

Vtom za Rolfem znenadání prásknou dveře. Leknutím

upustí baterku. V místnosti je naprostá tma. Policista se otočí,

šátrá kolem sebe, za dveřmi slyší tlapkání dívčích rukou.

„Ona tě vidí!“ zvolá vysoký hlásek. „Dívá se na tebe!“

Rolf sáhne po klice a chce otevřít. Dveře jsou zablokované.

Do tmy svítí klíčová dírka. Třesoucíma se rukama stiskne kliku

a opře se o výplň ramenem.

Dveře se rozletí. Rolf se vypotácí na chodbu a nadechne

se. Kousíček od něj stojí zrzavá dívenka a upírá na něj veliké

světlé oči.

28

9

Kriminální komisař Joona Linna se nachází v hotelovém po

koji ve vesničce Sveg čtyři sta padesát kilometrů severně od

Stockholmu a hledí z okna. Ranní světlo je chladně namodralé

a zamžené. Lampy na Říční ulici jsou zhasnuté. Ještě musí vy

držet spoustu hodin, než se dozví, zda skutečně nalezl Rosu

Bergmanovou.

Přes černé kalhoty od obleku mu visí rozepnutá modro

šedá košile, blonďaté vlasy má jako obvykle rozčepýřené. Na

posteli leží podpažní pouzdro s pistolí.

Ačkoli o něj projevila zájem řada expertních skupin, Joona

setrval na postu operativního komisaře státní kriminálky. Mno

hé kolegy popuzuje tím, že si jde svou vlastní cestou, nikdo

mu však nemůže upřít, že během necelých patnácti let vyřešil

více náročných případů v celé Skandinávii než který koli jiný

policista.

V létě obdržel odbor vnitřní kontroly trestní oznámení;

Joona Linna byl obviněn, že varoval levicovou extremistickou

skupinu před zásahem bezpečnostní policie. Poté byl komisař

z některých případů odvolán, formálně mu však nebyl poza

staven výkon činnosti.

Hlavní vyšetřovatel mu dal jasně najevo, že jakmile zjistí

sebemenší pochybení, ihned se spojí se státním zástupcem.

Obvinění bylo velice závažné, v této chvíli má však Joona

jiné starosti než případné odvolání či represe.

Veškeré jeho myšlenky se točí kolem stařenky, která ho sle

dovala ke kostelu Adolfa Frederika, aby mu vyřídila pozdrav

od Rosy Bergmanové. Ve vyzáblých vrásčitých rukách držela

dvě ohmatané tarotové karty.

„Jste to vy, že jo?“ zeptala se.

„Co chcete?“ otázal se Joona.

„Nic,“ odvětila stará paní. „Jen vás mám pozdravovat od

Rosy Bergmanové.“

29

„To musí být omyl, já žádnou...“

„Nechápe, proč předstíráte, že vaše dcera zemřela.“

„Je mi líto, ale nevím, o čem mluvíte,“ řekl s úsměvem Joona.

Navzdory úsměvu zněl jeho hlas chladně, cize a vzdáleně,

jako by vycházel z podzemí. Ženina slova ho prudce zasáhla,

ale přestože jeho prvním popudem bylo chytit ji za hubené

paže a dostat z ní všechno, co ví, dokázal navenek zachovat

klid.

„Musím jít,“ oznámil ženě a právě se chystal obrátit, když

vtom mu levým okem jako čepel nože projelo bodnutí mig

rény. V jeho zorném poli se objevil zubatý světélkující kruh.

Když se mu opět vrátil zrak a vědomí, stál kolem hlouček

zvědavců. Lidé ustupovali, aby udělali místo záchranářům.

Stará paní byla ta tam.

Joona popřel, že Rosu Bergmanovou zná, prohlásil, že to

musí být omyl. Byla to lež.

Moc dobře totiž ví, kdo to je.

Myslí na ni každý, každičký den, zato ona by o jeho exis

tenci neměla mít ani tušení. Pokud Rosa Bergmanová ví, kdo

je, muselo dojít ke strašlivému pochybení.

Sanitka Joonu odvezla do nemocnice a po několika hodi

nách ho propustili. Joona se neprodleně vrhl do pátrání po

Rose Bergmanové.

Nezbylo mu než hledat sám, bez pomoci, a proto požádal

o dovolenou.

Podle veřejných registrů se ve Švédsku žádná osoba tohoto

jména nevyskytuje, na území Skandinávie však žije více než

dva tisíce osob s příjmením Bergman.

Joona systematicky procházel jeden seznam po druhém.

Před dvěma týdny došel k závěru, že jedinou a poslední šan

cí je papírový archiv švédského registru obyvatel. O veškeré

záznamy po staletí pečovala církev, od roku 1991 tento úkol

v digitalizované podobě připadl finančnímu úřadu.

Joona začal od jihu. Vysedával v zemském archivu v Lun

du, před sebou kelímek s kávou, a hledal Rosu Bergmanovou

30

v kar totéce podle předpokládaného data narození a církev

ních obcí, kde mohla být pokřtěna. Pak se vydal do Visby,

Vadsteny a Göteborgu.

Zajel i do Uppsaly a navštívil rozsáhlý archiv v Härnösandu.

Prošel statisíce stránek se záznamy o sňatcích, úmrtích, datech

a místech narození.

31

10

Včerejší odpoledne strávil Joona v zemském archivu v Öster

sundu. Místnost byla prosycena nasládlým pachem zažlout

lých skvrnitých papírů a tvrdých kartonových desek. Po vyso

kých stěnách putovaly sluneční paprsky, zajiskřily na skleněné

desce pendlovek s nehybným kyvadlem a pak se zvolna su

nuly dále.

Těsně před zavírací dobou objevil údaje o děvčátku na

rozeném před čtyřiaosmdesáti lety. Dítě bylo pokřtěno v cír

kevní obci Sveg v okrese Härjedalen v kraji Jämt land jako

Rosa Maja. Rodiče se jmenovali Kristina a Evert Berg ma no vi.

Joonovi se nepodařilo najít žádný záznam o sňatku, zjistil

však, že dívčina matka se narodila devatenáct let předtím

ve stejné obci jako její dcera. Jmenovala se Kristina Stefan

sonová.

Po třech hodinách vypátral, že v domě s pečovatelskou

službou ve vesničce Sveg pobývá čtyřiaosmdesátiletá Maja

Stefansonová. Ačkoli bylo sedm hodin večer, Joona nasedl do

vozu a ihned vyrazil. Dojel pozdě, stařečci dávno spali, takže

ho do domu vůbec nepustili.

Ubytoval se v hotelu Lilla a pokusil se alespoň trochu vy

spat. Od čtyř hodin však stál u okna a čekal na ráno.

Je si téměř jist, že našel Rosu Bergmanovou. Změnila si

jméno — používá své druhé křestní jméno a matčino dívčí

příjmení.

Joona pohlédne na hodinky. Už je čas vyrazit. Zapne si

sako, sejde do recepce a vykročí do malé vísky.

Dům s pečovatelskou službou Modré křídlo sestává z ně

kolika žlutě omítnutých stavení lemovaných udržovaným tráv

níkem s pěšinkami a lavičkami.

Joona otevře dveře a vstoupí do budovy. Ovládne své vzru

šení a pomalu kráčí chodbou. Na stropě mdle blikají zářivky,

dveře do kanceláře a do kuchyně jsou zavřené.

32

Neměla mě hledat, pomyslí si znovu. Vůbec se o mně ne

měla dozvědět, něco se muselo pokazit

Joona o příčinách své samoty nikdy nemluví, na minulost

však ani na okamžik nezapomíná, neustále je přítomna v jeho

podvědomí.

Jeho život shořel jako slaměný snop; napřed jasně a vysoko

vzplál, a vzápětí se proměnil v doutnající popel.

Ve společenské místnosti stojí drobný děda kolem osm

desátky a sleduje barevné obrázky v televizi. Právě běží ranní

program — kuchař zahřívá ve vysoké kovové pánvi sezamo

vý olej a hovoří o různých způsobech, jak obnovit tradiční

švédské račí hody.

Pak se otočí k Joonovi a přimhouří oči.

„Andersi?“ zeptá se skřípavým hlasem. „Jsi to ty, Andersi?“

„Jmenuju se Joona,“ odpoví komisař se svým něžným fin

ským přízvukem. „Hledám Maju Stefansonovou.“

Pán na něj upře zvlhlé zarudlé oči.

„Poslouchej, Andersi, chlapče můj zlatý, musíš mě odsud

dostat. Jsou tu jen samí seniláci.“

Stařeček uhodí drobnou pěstičkou do okraje pohovky,

ihned však ustane, když do pokoje vstoupí ošetřovatelka.

„Dobré ráno,“ pozdraví Joona. „Přišel jsem navštívit Maju

Stefansonovou.“

„To je od vás hezké,“ řekne sestra. „Ale musím vás varovat,

u Maji se velmi rozvinula stařecká demence. Jakmile se jí na

skytne sebemenší příležitost, tak odsud uteče.“

„Rozumím,“ přikývne Joona.

„V létě nám ujela až do Stockholmu.“

Ošetřovatelka ho vede čerstvě setřenou, tlumeně osvětle

nou chodbou, pak otevře dveře jednoho z pokojů.

„Majo!“ zvolá přátelsky.

33

11

Stařenka si stele postel. Když vzhlédne, Joona ji okamžitě

po zná. Je to tatáž žena, která ho dostihla u kostela Adolfa

Fre derika. To ona mu ukázala staré tarotové karty. To ona mu

vyřídila pozdrav od Rosy Bergmanové.

Joonovi se rozbuší srdce.

Ona jediná ví, kde se nachází jeho žena a dcera, ale o jeho

existenci by neměla mít ani sebemenší zdání.

„Jste Rosa Bergmanová?“ zeptá se Joona.

„Ano,“ odpoví stará paní a zvedne ruku jako školačka.

„Jmenuju se Joona Linna.“

„Ano,“ usměje se Rosa Bergmanová a štrachá se k němu.

„V létě jste za mnou přijela a vyřídila mi pozdrav,“ pokra

čuje komisař.

„Holečku drahá, nepamatuju se,“ odpoví Rosa Bergmano

vá a posadí se na pohovku.

Komisař prudce polkne a o krok k ní popojde.

„Ptala jste se, proč předstírám, že má dcera zemřela.“

„Tohle nesmíte říkat,“ prohlásí káravě stařenka. „To je moc

ošklivé.“

„Co víte o mé dceři?“ nedá se Joona a udělá další krok. „Sly

šela jste o ní něco?“

Rosa se jen nepřítomně usměje a Joona uhne pohledem.

Snaží se potlačit nervozitu, ale když se ocitne v kuchyňce

a nalévá do dvou šálků kávu, všimne si, jak se mu třesou ruce.

„Roso, je to pro mě důležité,“ řekne důrazně a  postaví

hrneč ky na stůl. „Moc důležité...“

Žena zamrká a pak se vystrašeně zeptá:

„Kdo jste? Stalo se něco matce?“

„Roso, vzpomínáte si na holčičku Lumi? Její matka se jme

novala Summa a vy jste jim pomohla...“

Joona pohlédne do jejích vytřeštěných pomatených očí

a zmlkne.

„Proč jste mě vyhledala?“ zeptá se, ačkoli ví, že je to marné.

Rosa Bergmanová upustí šálek na zem a rozpláče se. Do

pokoje vběhne ošetřovatelka a zkušeně ji konejší.

„Běžte ven, já přijdu za vámi,“ řekne tiše Joonovi.

Společně kráčejí bezbariérovou chodbou.

„Jak dlouho už trpí stařeckou demencí?“ zeptá se Joona.

„U Maji to mělo rychlý spád... prvních známek jsme si všim

li loni v létě, takže to začalo asi před rokem... dřív se říkalo,

že člověk na stará kolena zdětinští, a u většiny lidí tomu tak

skutečně je.“

„Kdyby... kdyby se jí zničehonic rozbřesklo, dejte mi prosím ihned vědět,“ pronese vážně Joona.

„Tu a tam se to opravdu stává,“ přitaká žena.

„V takovém případě mi rovnou zavolejte,“ vyhrkne Joona a podá jí vizitku.

„Vy jste kriminální komisař?“ otáže se překvapeně ošetřo

vatelka a připíchne si kartičku na nástěnku nad pracovní stůl.


35

12

Joona vyjde na čerstvý vzduch a zhluboka se nadechne, jako

by se dusil. Třeba mu Rosa Bergmanová měla něco důležité

ho vyřídit, třeba jí někdo svěřil nějaký úkol, v jehož splnění jí

zabránila rychle postupující demence.

Nikdy se nedozví, jak to bylo.

Už uplynulo dvanáct let od chvíle, kdy ztratil Summu

a Lumi.

Rose Bergmanové se zakalila mysl i paměť a společně s nimi

nenávratně zmizely i  poslední stopy vedoucí k  jeho ženě

a dcerce.

Už je po všem.

Joona se posadí do vozu, setře si z tváří slzy a na chvíli zavře

oči. Pak otočí klíčkem v zapalování a rozjede se po Evropské

dálnici 45 zpět na jih, do Stockholmu.

Když urazí asi třicet kilometrů směrem k Moře, zavolá mu

ředitel státní kriminálky Carlos Eliasson.

„Máme na krku vraždu v psychiatrickém zařízení v Sunds

vallu,“ vyhrkne nervózně šéf. „Těsně po čtvrté ráno zalarmo

vali tísňovou linku.“

„Mám dovolenou,“ zašeptá Joona tak tiše, že mu téměř není

rozumět.

„Měl jsi přece přijít na karaoke.“

„Až jindy,“ zamumlá Joona.

Silnice vede jehličnatým lesem, v dálce se mezi kmeny třpy

tí stříbřité jezero.

„Joono? Co je s tebou?“

„Nic.“

Kdosi na Carlose něco volá.

„Teď máme schůzi vedení, ale chtěl bych... Zrovna jsem

mluvil se Susanne Östovou, tvrdila, že policie Západního

Norr landu nemá v úmyslu formálně požádat o pomoc státní

kriminálku.“


36

„Tak proč mi voláš?“

„Řekl jsem jí, že na místo vyšleme pozorovatele.“

„Copak my máme nějaké pozorovatele?“

„Odteďka jo,“ oznámí mu tlumeně Carlos. „Je to bohužel

dost citlivá záležitost. Vzpomínáš si na kapitána hokejového

týmu Janneho Svenssona... Od té doby si noviny nedají po

koj a neustále se rozepisují o neschopnosti policie.“

„Aby ne, vždyť policie nikdy nenašla...“

„Už o tom nemluv — tehdy šlo především o velký případ

Susanne Östové jakožto státní zástupkyně,“ pokračuje Car

los. „Rozhodně tím nechci říct, že novináři měli pravdu, ale

západo norrlandská policie tě v téhle záležitosti opravdu po

třebuje jako sůl. Všechno jim tehdy hrozně trvalo, postupovali přesně podle předpisů a čas běžel... to se holt stá

vá, ale pak se toho zbytečně chytí pisálci a navážejí se do

nás.“

„Už musím končit,“ řekne odmítavě Joona.

„Dobře víš, že bych se na tebe neobracel, kdyby šlo o ně

jakej obyčejnej mord,“ řekne Carlos a nadechne se. „Ale po

tomhle média okamžitě skočí, Joono... byla to opravdu hodně surová vražda, všude spousta krve... a tělo té mrtvé dívky někdo naaranžoval...“

„Cože? Jak to myslíš, naaranžoval?“ zajímá se Joona.

„Ležela na posteli a oči měla zakryté rukama.“

Joona mlčky sedí, levou rukou svírá volant. Po obou stra

nách vozovky ubíhá les. V telefonu je slyšet Carlosovo funění a změť hlasů. Beze slova sjede na silnici Losvägen ve

doucí východně podél pobřeží, odkud hodlá pokračovat do

Sundsvallu.

„Prosím tě, Joono, zajeď tam... chovej se příjemně a pomoz

jim ten případ vyřešit, než nás média roznesou na kopytech.“

„Takže už nejsem jenom pozorovatel?“

„Ale jo, to víš, že jsi... prostě se jen ochomýtej kolem, sle

duj vyšetřování, navrhuj... Sám jistě chápeš, že s operativní

činností máš prozatím utrum.“


37

„Kvůli tomu internímu vyšetřování?“

„Opravdu bude lepší, když se budeš držet nějakou dobu

stranou,“ řekne Carlos.


38

13

Severně za Sundsvallem Joona sjede na silnici 86 a pokračuje

podél řeky Indal do vnitrozemí.

Po dvouhodinové jízdě dorazí k samotě zvané Birgittin

dvůr.

Sníží rychlost a zabočí na úzkou štěrkovou cestu. Mezi vy

sokými smrkovými kmeny a jehličnatými korunami probles

kují sluneční paprsky.

Mrtvá dívka, pomyslí si Joona.

Zatímco všichni spali, někdo děvče zavraždil a položil do

postele. Podle vyjádření místní policie šlo o velice brutální

a agresivní čin. Nemají žádného podezřelého, na uzavření

okolních komunikací je pozdě. Všichni kolegové v kraji však

byli o situaci informováni a komisař Olle Gunnarsson zahájil

předběžné vyšetřování.

Těsně před desátou hodinou Joona zastaví před policejní

zábranou a vystoupí z auta. V příkopu bzučí hmyz, les pře

chází ve velkou mýtinu. Svah u Nebeského jezera je porostlý

stromy, ve větvích se třpytí krůpěje rosy. U kraje cesty stojí

kovová cedule s nápisem Birgittin dvůr, Středisko speciální vý

chovné péče pro mládež.

Joona vykročí ke skupině typických tmavočervených sel

ských stavení lemujících dvorek. Na místě je již sanitka, tři

policejní auta, bílý mercedes a tři další vozy.

Mezi dvěma stromy pobíhá uvázaný pes a zuřivě štěká.

Před hlavní budovou stojí postarší břichatý chlapík s mro

žím knírem v pomačkaném lněném obleku. Dobře Joonu vi

děl, ale ignoruje ho, ani se neobtěžuje pozdravit. Namísto

toho si ubalí cigaretu. Joona překročí další pásku, muž olízne

papírek a zastrčí si cigaretu za ucho.

„Jsem pozorovatel od kriminální policie,“ řekne Joona.

„Gunnarsson,“ opáčí lakonicky muž. „Komisař.“

„Nebudu se podílet na vyšetřování.“


39

„Dělejte si, co chcete, jen se nám nepleťte pod nohy,“ od

sekne policista a chladně si ho změří.

Joona pohlédne na velkou budovu. Technici se již dali do

práce. V místnostech svítí silné reflektory, okna nepřirozeně

září.

Ze dveří vyjde policista, tvář má bledou jako papír. Jednu

ruku si drží před ústy, klopýtá ze schodů, opře se o zeď a zvra

cí do kopřiv u sudu na dešťovou vodu.

„Jestli hodláte jít do baráku, tak dopadnete stejně jako von,“ ušklíbne se Gunnarsson na Joonu.

„Co zatím víte?“

„Víme pěkný kulový... V noci vyhlásili poplach... ve čty

ři zavolal kurátor z Birgittina dvora... nějakej Daniel Grim.

Zrovna byl doma — má dům na Dílenský ulici v Sund svallu —,

když mu zazvonil telefon... hned zalarmoval tísňovou linku,

ale moc toho nevěděl, jen povídal, že ty holky ječely něco

o spoustě krve.“

„Takže ty dívky mu zavolaly samy od sebe?“ zeptá se Joona.

„Jo.“

„To znamená, že nevolaly na tísňovou linku, ale kurátorovi do Sundsvallu,“ zrekapituluje situaci Joona.

„Přesně tak.“

„Copak tam přes noc není zdravotnický personál?“

„Ne.“

„A je to tak v pořádku?“

„Zřejmě jo,“ odvětí otráveně Gunnarsson.

„A  která dívka volala tomu kurátorovi?“ pokračuje Joona.

„Jedna ze starších holek,“ řekne Gunnarsson a mrkne do poznámkového bloku. „Jmenuje se Karolína Forsgrenová... jenže pokud jsem to dobře pochopil, tak tělo nenašla ona,

ale... je to zatraceně zamotaný, do toho pokoje nakouklo víc

děvčat. Musím říct, že je to vážně silný kafe. Jednu odvezli do špitálu. Začala hysterčit a podle saniťáků to bylo nejlepší

řešení.“

„Kdo byl na místě jako první?“ vyzvídá Joona.

„Dva naši kolegové... Rolf Wikner a Sonja Rasková,“ odpo

ví Gunnarsson. „A já jsem dorazil... řekněme ve tři čtvrtě na

šest a okamžitě jsem zavolal státní zástupkyni... ta se z toho

div nepodělala a  hned se spojila se Stockholmem... a  teď

máme na krku vás,“ ušklíbne se nepřátelsky komisař.

„Máte nějakého podezřelého?“ nedá se Joona.

Gunnarsson se nadechne a důležitě spustí: „Podle mejch

dlouholetejch zkušeností má všechno svůj čas... musíme po

čkat, než sem dorazí posily, pak začneme vyslýchat svědky,

zajistíme stopy a...“

„Mohl bych se podívat dovnitř?“ zeptá se Joona s pohledem upřeným na dveře.

„Moc bych vám to nedoporučoval... za chvíli budeme mít fotky.“

„Potřebuju si to děvče prohlédnout dřív, než s tělem někdo

pohne,“ vysvětluje Joona.

„Jde o hrubý násilí, vrah jednal surově a hodně agresivně,“

vykládá Gunnarsson. „Musela to bejt pěkná vazba. Po vraždě

oběť položil do její vlastní postele. Nikdo si ničeho nevšimnul,

ale pak se jedný z holek chtělo na malou a šlápla rovnou do

krve, co protekla pode dveřma.“

„Byla ta krev teplá?“

„Heleďte, váženej... s těma holkama není lehký pořízení,“

vrčí Gunnarsson. „Jsou vyděšený, mají hroznej vztek, neustále

jsou v opozici vůči všemu, co řekneme, neposlouchají, vřískají jak sirény a... napřed klidně přelezly zábrany, aby si z pokojů odnesly všechny svoje krámy, iPody, rtěnky, bundy... a když jsme je stěhovali do vedlejší chatky, tak dvě pláchly do lesa.“

„Ony utekly?“

„Hned jsme se za nima pustili a dohnali je, jenže... potřebujeme je nějak donutit, aby se vrátily dobrovolně... ty kačeny

si totiž lehly na zem a požadujou, aby je Rolf odnesl zpátky

na zádech.“


41

14

Joona si oblékne ochranný oděv, vystoupá po schůdcích

k hlav ní budově a vejde dovnitř. V  předsíni vrčí větráky re

flektorů, vzduch je teplý. V ostrém světle je patrný každičký

detail. Kolem lehounce poletují zrnka prachu.

Joona opatrně kráčí po nášlapných tabulích položených

přes široká podlahová prkna. Ze stěny spadl zasklený obrázek

a rozbil se, v prudké záři se blyští střepy. Krvavé otisky holínek na chodbě vedou k venkovním dveřím a zase zpět.

Stavení si zachovalo svůj starobylý ráz venkovského velko

statku. Vybledlé pestrobarevné vzory na nábytku a na stro pě,

po stěnách a trámech se kroutí dalarnské rostlinné ornamenty.

O  kousek dále stojí technik Jimi Sjöberg a UV lampou

osvětluje černou židli, na kterou předtím nanesl červený fluo

rescenční prášek.

„Krev?“ zeptá se Joona.

„Na tomhle ne,“ zamumlá Jimi a dál přejíždí předmět nazelenalým světlem.

„Našli jste něco neobvyklého?“

„Volal nám nějaký Erixon ze Stockholmu a říkal, že nemáme makat ani na sebemenší muší hovínko, dokud nedostaneme povolení od Joony Linny,“ odpoví s úsměvem technik.

„Jsem vám za to moc vděčný.“

„Vlastně jsme ještě vůbec nezačali,“ pokračuje Jimi. „Položi

li jsme ty zatracený tabule, všechno vyfotili a natočili na kame

ru... na vlastní triko jsem odebral vzorky z těch krvavých stop na chodbě, abychom mohli něco poslat do laborky.“

„Fajn.“

„A Siri sejmula otisky v hale, než je někdo naschvál zničí...“

Technička Siri Karlssonová právě odmontovala ze dveří sa

motky mosaznou kliku. Opatrně ji vloží do papírového sáčku a zamíří k Joonovi a Jimimu.

„Přišel si jen omrknout místo činu,“ vysvětluje Jimi.

„Je to vážně síla,“ zahučí Siri do ústní roušky. Oči má una

vené a vyděšené.

„To chápu,“ přitaká Joona.

„Jestli chcete, můžete si radši prohlídnout fotky,“ navrhne mu Siri.

„Tohle je Joona Linna,“ vysvětlí kolegyni Jimi.

„Promiňte, to jsem nevěděla.“

„Jsem jen pozorovatel,“ ohradí se Joona.

Žena sklopí zrak, a  když vzhlédne, na tvářích má rudé

skvrny.

„Všichni o vás mluví,“ řekne Siri. „A pokud jde o mě... na to vaše interní vyšetřování kašlu. Věřím, že s vámi bude prima spolupráce.“

„Nápodobně,“ opáčí Joona.

Komisař stojí bez hnutí, naslouchá bzučení světel a snaží se

vnitřně obrnit, aby na místě činu nepodlehl náhlému popudu

a neuhnul pohledem.

43

15

Joona zamíří do výklenku ke dveřím bez kliky.

Vložka s klíčem je stále na místě.

Na chvíli semkne víčka, pak vstoupí do nevelké místnosti.

Všude je ticho, pokoj je osvětlený.

Teplý vzduch je prosycen odporným odérem krve a moči.

Komisař se zhluboka nadechne, aby zaregistroval i další pa

chy: vlhké dřevo, zpocené lůžkoviny, deodorant.

Rozžhavené reflektory lehounce tikají, stěnami proniká

zdušený psí štěkot.

Joona stojí bez hnutí a silou vůle se přiměje pohlédnout

na mrtvé tělo na posteli. Oči prodlévají na každičkém detai

lu, ačkoli má sto chutí otočit se na podpatku, vyběhnout na

čerstvý vzduch a jít se zklidnit do lesního šera.

Krev stekla na podlahu, zastříkala nábytek i stěny s vybled

lými biblickými obrázky. Vytryskla až na strop, až k záchodu

bez dveří. V posteli leží na zádech hubená mladičká dívka,

obličej zakrytý rukama. Na sobě má jen bílé bavlněné kalhot

ky. Prsa zakrytá lokty, nohy v kotnících zkřížené.

Joonovi buší srdce, mozkem a žilami mu prudce pulzuje

krev.

Zatne zuby, hledí na mrtvolu, prodlévá u každé podrob

nosti a přemýšlí.

Dívka má zakrytý obličej.

Jako by měla strach, jako by nechtěla spatřit pachatele.

Kdosi ji velmi surově zavraždil a pak ji položil na postel.

Opakované údery tupým předmětem do čela a  do te

mene.

Je tak mladá, musela být hrozně vyděšená.

Před pár lety byla ještě dítě, ale osud ji zavedl až do tohoto

pokoje, do střediska speciální péče pro mládež. Možná měla

jen smůlu na rodiče a pěstouny. Možná si mysleli, že tu bude

v bezpečí.

Joona důkladně studuje každý nechutný detail, dokud ne

ucítí, že už víc nesnese. Na okamžik zavře oči a v duchu si vy

baví tvář své dcerky a její náhrobní kámen, pod nímž nikdo neleží. Pak pokračuje v ohledání místa činu.

Vše nasvědčuje tomu, že pachatel oběť napadl v okamžiku,

kdy seděla na židli u stolku.

Joona se podle krevních stříkanců pokouší odhadnout vra

hovy pohyby.

Na rozdíl od vody má kapka krve za letu kulovitý tvar o průměru pět milimetrů. Pokud je menší, znamená to, že se krev rozptýlila do drobounkých krůpějí působením vnější síly.

Právě tehdy hovoříme o krevních stříkancích.

Joona stojí na dvou nášlapných tabulích před stolkem. Se

vší pravděpodobností jde o stejné místo, na němž před něko

lika hodinami stál pachatel. Takže dívka seděla na židli za sto

lem. Joona zkoumá vzorec rozptylu krevních stříkanců, pak

se obrátí a pohlédne na rudé skvrny vysoko na stěně. Pachatel musel vražedný nástroj při každém úderu několikrát rozhoupat, aby získal potřebnou razanci, a pokaždé změnil směr, takže se krev objevila i za mrtvolou.

Již v této chvíli je Joona na místě činu mnohem déle než

kterýkoli jiný kriminální komisař. Přesto však stále ještě ne

skončil. Vrátí se k bezduchému tělu na posteli, prohlíží si

šperk v pupíku, otisk rtů na sklenici s vodou, flíček po odstra

něném mateřském znaménku těsně pod pravým prsem, lýtka porostlá světlými chloupky, zažloutlou modřinu na stehně.

Mrtvola pomalu chladne. Pak se zaměří na ruce. Dívka pacha

tele zjevně ani nepoškrábala, za nehty nejsou patrné zbytky

kůže.

Pár kroků poodstoupí a znovu se na ni zadívá. Bílá pokož

ka. Tvář zakrytá dlaněmi. Zkřížené kotníky. Na těle není krev.

Pouze na polštáři.

Jinak je dívka bez poskvrny.

Joona se rozhlédne po pokoji. Za dveřmi je polička s vě

šáky. Pod ní stojí sportovní boty, v každé je zastrčená stočená


45

bílá ponožka. Na háčku visí seprané džíny, černé tričko s krát

kým rukávem a džínová bunda. Na poličce leží maličká bílá

podprsenka.

Joona se oblečení ani nedotkne, přesto jasně vidí, že není

zakrvácené.

Dívka se zřejmě svlékla, pověsila si svršky a teprve pak ji

někdo zavraždil.

Ale jak je možné, že na sobě nemá jedinou kapičku krve?

Musela být něčím zakrytá. Ale čím? Tady nic není.


46

16

Joona vyjde na dvůr do slunečního svitu. Navzdory surovému

násilí zůstalo dívčino tělo bílé jako sníh.

Gunnarsson mu pověděl, že vrah si počínal mimořádně

agresivně.

Podle Joonova mínění byly údery vedeny velkou, téměř

zoufalou silou, přesto nešlo o projev agresivní zuřivosti. Rány

byly cílené, pachatel chtěl dívku zabít, ale jinak s tělem zachá

zel opatrně.

Gunnarsson sedí na kapotě svého mercedesu a tele fonuje.

Vyšetřování vraždy je v mnohém specifické; na rozdíl od

různých jiných činností obvykle neskončí chaosem ani bez

systematického vedení a pravda časem vyjde najevo. Joona

však nikdy nesedí se založenýma rukama a nečeká, až se pří

pad sám od sebe vyřeší.

Komisař ví, že vrahem je většinou někdo blízký, kdo se

brzy po spáchání činu sám přihlásí na policii. Zde však s ničím

podobným rozhodně nepočítá.

Takže dívka leží na posteli, přemýšlí komisař. Ale před

vraž dou seděla u stolu a na sobě měla jen kalhotky.

Nevěří, že se takový čin odehrál úplně tiše a beze svědků.

Některá z dívek určitě něco slyšela nebo viděla, přemítá

Joona a kráčí k nízkému stavení. Kdoví, třeba některá tušila,

že se k něčemu schyluje, třeba ve vzduchu vycítila nějakou

němou hrozbu nebo konflikt.

Pod stromem kňučí pes, kouše do vodítka, pak se znovu

rozštěká.

Joona zamíří ke dvěma mužům stojícím před domkem.

Pochopí, že chlapík kolem padesátky v tmavomodré policejní

košili a s vlasy sčesanými ke straně je koordinátor technického

týmu. Druhý muž na policistu nevypadá. Je neoholený a má

přátelské unavené oči.


47

„Joona Linna, pozorovatel ze státní kriminálky,“ představí

se komisař a potřese si s oběma rukou.

„Åke,“ odpoví koordinátor.

„A já jsem Daniel,“ ozve se chlapík s unaveným výrazem

ve tváři. „Pra cuju tu jako kurátor... přijel jsem, jakmile jsem

uslyšel, co se stalo.“

„Měl byste chviličku?“ zeptá se Joona. „Chtěl bych si poho

vořit s děvčaty a byl bych rád, kdybyste byl u toho.“

„Teď hned?“ zeptá se Daniel.

„Ano, pokud vám to nevadí,“ přisvědčí Joona.

Daniel několikrát zamrká za dioptrickými brýlemi a zne

pokojeně prohlásí:

„Jde jen o to, že dvě pacientky utekly do lesa...“

„Policie je už dostihla,“ vysvětlí mu Joona.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist