načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zvěrolékař vzpomíná - Jan Herčík; Alena Hrachovcová

Zvěrolékař vzpomíná
-11%
sleva

Elektronická kniha: Zvěrolékař vzpomíná
Autor: ;

MVDr. Jan Herčík, CSc., špičkový a oblíbený český veterinář, ve své další knize vzpomíná na zvířata bez rozdílu druhu, velikosti či srsti, která mu během dlouholeté praxe ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  175 Kč 156
+
-
5,2
bo za nákup

hodnoceni - 81.6%hodnoceni - 81.6%hodnoceni - 81.6%hodnoceni - 81.6%hodnoceni - 81.6% 92%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: Nakladatelství ČAS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2010
Počet stran: 212
Rozměr: 21 cm
Úprava: 8 stran barevné obrazové přílohy: ilustrace, portréty
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
PDF velikost (MB): 1.4
Nakladatelské údaje: Řitka, Čas, 2010
ISBN: 978-80-87470-02-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

MVDr. Jan Herčík, CSc., špičkový a oblíbený český veterinář, ve své další knize vzpomíná na zvířata bez rozdílu druhu, velikosti či srsti, která mu během dlouholeté praxe prošla rukama, ale také na jejich majitele - vždyť zvířeti bez člověka, stejně jako člověku bez zvířete, něco chybí. Co naopak rozhodně nechybí jeho příběhům, je laskavý humor, údiv nad schopnostmi našich miláčků i obětavostí jejich majitelů, překvapivé zvraty, jež napsal sám čtyřnohý život, a šťastné konce, které si zaslouží jak naši zvířecí přátelé, tak i jejich paničky a páníčkové. Soužití se zvířaty je zkrátka sice občas náročné, ale o to zábavnější a krásnější. A vyprávění muže, který jim zasvětil svůj život, je toho nejlepším důkazem. Také tentokrát pro Vás jeho příběhy literárně zpracovala Alena Hrachovcová.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jan Herčík; Alena Hrachovcová - další tituly autora:
Do žížal se nekouše Do žížal se nekouše
Zvěrolékař srdcem i duší Zvěrolékař srdcem i duší
 (e-book)
Zvěrolékař srdcem i duší Zvěrolékař srdcem i duší
 (e-book)
Víš, s mužskýma je kříž! Víš, s mužskýma je kříž!
 (e-book)
Zvěrolékař srdcem i duší Zvěrolékař srdcem i duší
 
Recenze a komentáře k titulu



Helena 2016-04-23 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Škoda že není víc veterinářů jako je pan doktor Herčík
Děkuji a přeji mu i paní Hrachovcově hodně štěstí Jirsáková
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jan Herčík Alena Hrachovcová

Zvěrolékař

vzpomíná



Jan Herčík Alena Hrachovcová

Zvěrolékař

vzpomíná

00000


© Jan Herčík, 2010 © Alena Hrachovcová, 2010 Photographs © Martin Sahula, Jiří Skořepa, 2010 © Nakladatelství ČAS s.r.o., 2010 ISBN 978-80-87470-02-2

Každé povolání se dá pojmout buď jako chození do práce, nebo jako poslání. Ve druhém případě se spojuje práce s koníčkem. Zvěrolékařství nebo - jak se v dnešní době uvádí - veterinární medicína je ve většině případů tímto spojením. Obecně platí, že kdo má rád zvířata, má rád i lidi, a dobrý zvěrolékař vlastně pomáhá oběma.

Jsem rád, že jsem poznal partu kolegů - kamarádů, kteří to cítí stejně, a díky jejich příspěvkům vznikla i tato knížka.

Jmenovitě děkuji MVDr. Lubomíru Palkovičovi, MVDr. Ladislavu Kunclovi, MVDr. Petru Kukučovi, MVDr. Jiřímu Langerovi, MVDr. Radomíru Hynarovi a v neposlední řadě MVDr. Ivo Burešovi a MVDr. Miloslavu Hodovi.

Dále chci poděkovat paní Aleně Hrachovcové, která již potřetí převedla mé vyprávění do literární podoby, a celému kolektivu veterinární kliniky v Horoměřicích.

S úctou Jan Herčík


5

Myslíte si, že zvířata mluví? Já myslím, ba dokonce jsem o tom přesvědčen, že ano. A stejného smýšlení jsou určitě všichni, kdo se zvířaty žijí, nebo s nimi žili alespoň určitý čas. Mluví na nás nejen štěkáním, mňoukáním, vrčením, pískáním, ale i očima a celým svým chováním. A když jim dáváme lásku, pak nám ji v plné míře vracejí.

Punťa, kříženec westíka s  kníračem, není jiný. „Vypadáš unaveně,“ říká mi, „pojď, půjdeme spolu na dlouhou procházku. Odpočineš si, odvedu tvé myšlenky od starostí a práce, vyčistíš si hlavu.“

Jdeme Šáreckým údolím, potkáváme i jiné páníčky a paničky s  pejsky. Zdravíme se, jak to pejskaři mezi sebou dělají, a při pohledu na všechny ty jezevčíky, pudlíky, teriéry, retrívry, labradory, dalmatiny, zkrátka na všechny ty čtvernohé kamarády v mé hlavě vyskakují vzpomínky na příběhy, které se buď staly mně či mým kolegům, anebo které jsem za léta provozování praxe vyslechl. Jdu, Punťa vesele pobíhá kolem mne a já vzpomínám... 00000 Bláznivý den P

„Fuj, to jsem se lekla!“ vykřikla jednoho rána sestřička Péťa, sotva vešla do čekárny. Pak vyběhla na dvůr veteriny, kam jsem právě vcházel, a táhla mne k místu, které ji tak vylekalo. Zůstal jsem stát vedle ní a zíral na zem, kde se povaloval ohromný hroznýš Ferda.

Ferdu jsem kdysi dostal od známého, chovatele hadů. Pořizoval si ho v době, kdy byl Ferda ještě mladý a nezabral moc místa. Jenže jak rostl, neměl pro něj jeho původní majitel dost prostoru, kam by ho umístil, a přinesl mi ho. Vybudovali jsme v  čekárně terárium a Ferdu v  něm umístili. Byl v  něm spokojený, krmili jsme ho živými potkany, a tak rostl dál a dál, až mu už i ten nový příbytek sotva stačil. Sliboval jsem sice Ferdovi terárium nové, ale než jsem se k tomu dostal, vyřešil hroznýš otázku svého bydlení sám. Jak se v noci převaloval a protahoval, prasklo sklo a on se odstěhoval na zem doprostřed čekárny. Problém byl v tom, že na zemi prochladl a ztuhl tak, že se nemohl hýbat.

„Co s  ním uděláme?“ chtěla vědět Péťa a sestra Zdeňka, která právě také dorazila do práce, jí přizvukovala.

„Musím hned zavolat údržbáře, aby nainstaloval nové terárium,“ rozhodoval jsem se rychle, „a zatím Ferdu přestěhujeme do skladu. Ale na holé zemi zůstat nemůže. Dáme pod něj nějakou deku a přikryjeme ho polštářem, aby se trošku zahřál. Musíme si pospíšit, za chvíli budeme mít čekárnu plnou.“

Jen jsme Ferdu stačili přestěhovat a obložit polštářem, vešla do čekárny paní. Usadila se na židli a vedle sebe položila klec s potkanem.

„Uf,“ oddychla si Zdenička. „Představte si, že bychom nestačili Ferdu uklidit a on by jí toho potkana schlamstnul. Nebo kdybychom v teráriu namísto hroznýše měli jedovatého hada a ten by utekl. To by bylo něco,“ otřepala se nad tou představou.

Zasmál jsem se. „Kdybychom měli jedovatého hada, musel bych k  jeho odchycení zavolat pana docenta Kotrlíka.“

„Kdo je docent Kotrlík?“ zajímala se Péťa.

„Docent Kotrlík ke mně chodíval s boxerem. Pracoval v toxikologickém centru, byl vyhlášená kapacita přes hady a zabýval se séry proti hadímu uštknutí. Jednou mi vyprávěl, jak ho zavolali na letiště do Ruzyně, že tam mají záhadný balíček, ze kterého lezou malá zelená háďata. Kotrlík přišel a zjistil, že už jen hádě tohoto druhu hada, které se cestou ze své domoviny k nám na letiště vylíhlo, je smrtelně jedovaté.“

„Někde jsem četla,“ poznamenala Péťa, „že ti, kteří mají co do činění s jedovatými hady, jsou proti jejich uštknutí imunní.“

„No nevím,“ zapochyboval jsem a pokračoval ve vzpomínce na zmíněného docenta. „Jednou si ho zavolali, aby se podíval na nějakého hada, co je zač, a had ho kousl. Šlo to rychle. Kotrlík dostal záchvat a začal se dusit. Ti lidé docenta popadli, odvezli ho do nemocnice a nechali ho tam. Kolem se seběhli doktoři, prohlídli ho, šťouchali do sebe a šuškali si: ,Hele, to vypadá na hadí uštknutí, do toho se motat nebudeme, zavoláme Kotrlíka!‘ Kotrlík se sice dusil, ale vnímal, co se kolem děje. A tak z posledních sil zasípal: ,Á..., há sem Kotrlík...‘ Nakonec ho z toho doktoři dostali.“

Vraceli jsme se do ordinace. Čekárna se zaplňovala. Stačil jsem si všimnout, že tam vedle sebe sedí mladá paní Hejlíková s  pudlíkem, pan Bíca s  kníračem, pak korpulentní paní Stará se svým dlouhosrstým jezevčíkem a právě vcházeli manželé Fáberovi s  buldočkem. Pan Fábera se svým mohutným břichem sotva prošel dveřmi a já si pomyslel, že od poslední návštěvy u nás určitě přibral ještě další kila navíc, takže snad musel vážit bezmála dva metráky.

„Poslyšte,“ obrátil jsem se v  ordinaci ke svým dvěma pomocnicím, „všimly jste si, že paní Hejlíková s panem Bícou jsou tu zase? Jejich psům nic není, a oni sem s  nimi chodí pomalu každých čtrnáct dnů. Jednou chtějí pejskům jen vyčistit uši, podruhé přistřihnout drápky...“

Zdenička se vševědoucně usmála a mrkla na mne: „Tak já vám to, doktore, povím. Oni se ti dva u nás do sebe zakoukali. A víte, jak to chodí – ona je vdaná, on je ženatý. Psy mají jako zástěrku a dávají si u nás rande. Všimněte si, že pak spolu půjdou ještě nahoru do kavárny a budou si tam povídat až do oběda.“

Dřív než jsem mohl projevit úžas nad tím, že veterinární klinika slouží také jako seznamka, ozvala se z čekárny rána a pak žuchnutí doprovázené burácivým smíchem. Péťa se Zdeňkou vykoukly do čekárny a začaly se smát také. Pan Fábera ležel na zemi vedle zlomené židle a smál se, až se okenní tabule třásly.

„Nezlobte se, doktore,“ volal na mne, „ale ty vaše parádní židličky, co tady máte, toho moc neunesou. Jak jsem dosed, tak se to pode mnou propadlo. Ale nebojte se, já vám tu zatracenou židli zaplatím.“

Paní Fáberová pomáhala manželovi na nohy, paní Hejlíková s  panem Bícou se smáli, paní s  potkanem k sobě tiskla klec a korpulentní paní Stará dávala pozdviženým obočím najevo, že ona na situaci nevidí nic směšného.

Zastrčil jsem hlavu zpět do ordinace s  povzdechem, že nám den pěkně začíná, a požádal jsem Zdeničku: „Buď tak hodná a přines mi ze skladu nějaké rukavice, a až se budeš vracet, vezmi sem paní Starou. Dáme jejího pejska tady vedle do místnosti na kapačky. Paní si u něj počká.“

Přikývla a vyběhla. Ve vteřině byla zpátky.

„Doktore, ve skladu za prahem sedí ohromný potkan. Určitě utekl z rozbitého Ferdova terária. Nezlobte se, potkan používaný ke krmení hadů není jako ochočený potkan domácí. A já se divokých potkanů bojím.“

Beze slova jsem vzal se stolu kladívko a znovu se vydal přes čekárnu do skladu. Potkan tam skutečně byl a já s ním byl ve vteřině hotový. Do jedné ruky jsem vzal rukavice, do druhé za ocas mrtvého potkana a chtěl jsem si to namířit přes čekárnu ven.

Mezitím nastal v čekárně nezvyklý rozruch. Paní, která přišla s potkanem v kleci, lezla po čtyřech a naříkala: „Jonatánku, kdepak jsi? Pomozte mi najít Jonatána! Když tady ten pán spadnul, tak jsem si přitiskla klec k  sobě a dvířka se přitom musela otevřít a já si toho nevšimla a Jonatánek mi v tom zmatku někam utekl!“

„Pane bože!“ lekl jsem se, zacouval zpátky do skladu a pohlédl na mrtvého potkana ve své ruce, „snad tohle není Jonatán?“

Odpovědí mi bylo zaječení paní Hejlíkové. „Támhle, támhle je ta krysa,“ ukazovala pod protější židli, „chyťte si ji, já se krys hrozně bojím!“ Vyskočila na židli a pudlíka přitáhla k sobě.

Paní s potkanem se urazila. „Jonatánek není krysa,“ vykládala, když se natahovala pod židli, kde se vystrašeně krčil. Podařilo se jí ho chytit a zavřít do klece.

Konečně jsem mohl vyjít ze skladu na dvůr a zpět do ordinace. „Prosím, pojďte dál,“ požádal jsem paní Starou. Jejího jezevčíka, který měl problém se zády, jsme pak ve vedlejší místnosti připojili na kapačky a paní Stará k němu vešla, aby u něj počkala.

Požádal jsem Péťu, ať zavolá z  čekárny dalšího klienta. Hned nato se ozval od kapaček rachot a dunivá rána zcela shodná s tou, při které spadl ze židle pan Fábera. Zvuk ale nedoprovázel příval smíchu. Doprovázelo ho zaječení a proud nadávek.

„To je skandální!“ obořila se na nás paní Stará, když jsme ji přiběhli zvednout z trosek ten den už druhé rozsednuté židle. „Co to tady nabízíte lidem za židle?! Normálního člověka neudrží, nohy mají jak párátka! Takový posezení je nedůstojný a neodpovídá požadavkům na lepší kliniku, za jakou se vydáváte! Proč tu nemáte křesla?!“

Paní jsme oprášili a trosky odklidili. Vedle jsem si pak posteskl: „Jak vidíte, lidé jsou různí. Někdo vám rozsedne židli, zasměje se tomu a omluví se, druhý vám za to samé vynadá. Asi budeme muset pořídit pár židlí pro psí doprovod o velikosti XXL. Každopádně si ale myslím, že dneska jsou nějaké skvrny na slunci!“

Den pak už naštěstí plynul bez podobných příhod. Až k večeru zazvonil telefon. Zdeňka hovor vzala a pak mi řekla: „Navečer se u nás zastaví paní Kášová s Hasanem na očkování.“

Vzal jsem to na vědomí. Pitbullteriéra Hasana jsem dobře znal. Byl to bezproblémový pes a chodil na veterinu strašně rád. Pokaždé se s námi radostně vítal a dobře si pamatoval, kde je v ordinaci umístěna dóza s  psími bonbónky. Bez odporu si nechával dělat potřebná ošetření i vyšetření. Jediné, čeho se bál, byla injekce.

Navečer byla čekárna prázdná. Vyšel jsem ven, abych si protáhl záda a nadýchl se čerstvého vzduchu. Péťa se Zdeňkou si odskočily na kávu, a tak jsem za sebou přivřel dveře ordinace, které byly ještě chráněny železnou mříží. Jen jsem to udělal, vřítil se do dvora nedočkavý Hasan. Štěkl na pozdrav, proletěl kolem mne jako blesk a hnal se rovnou k pootevřeným dveřím, které si chtěl drcnutím otevřít dokořán, aby byl co nejdříve u dózy s bonbóny. Drcnul tak prudce, že mu celá hlava až po plece proletěla mříží. Zacouval, ale zpátky to nešlo. Zůstal zapasovaný do mříže jako v pasti.

Přiběhla jeho paní, přišly Zdenička s Péťou a zkoušeli jsme psa vyprostit. Bezvýsledně! Nešlo nám na rozum, jak se mu podařilo prostrčit hlavu mezerou, která byla užší než šíře jeho hlavy. Pokoušeli jsme se mříž roztáhnout. Marně! Hasan se odrážel zadníma nohama, kňučel a táhl hlavu dozadu, až měl oteklé uši. Zbývala už jen poslední možnost: sehnat řemeslníka, který by mříž přepiloval. Ale do té doby budeme muset Hasana uspat, aby si ještě víc neublížil. Požádal jsem Zdeňku, aby přinesla uspávací injekci. Protáhla se do ordinace a hned se vracela s injekcí. Hasan zahlédl, že se jehla blíží k  jeho noze, zařval, zakroutil hlavou a najednou byl volný. Všichni jsme si oddechli a odměnili osvobozeného vězně hrstí psích pochoutek. Byl tak vystresovaný, že jsme se rozhodli odložit očkování na další týden.

Rozloučili jsme se s paní Kášovou a já se podíval na hodinky. „Budeme končit, myslím, že dneska toho máme všichni dost.“

Z ulice k nám dolehl zvuk brzdícího auta. Vrata na dvůr se rozletěla a pán, který k nám běžel, volal: „Řekněte mi, na co chcíplo moje prase!“

„Kde ho máte?“ zeptal jsem se.

„V autě,“ odpověděl.

Kývl jsem na Péťu: „Běžte se na to prase podívat.“

Vrátila se dřív, než jsem čekal, s vykulenýma očima. „Představte si, že ten člověk měl na zadním sedadle půlku očištěného prasete! Věřil byste tomu?“

„Věřil. Jednou se mi stalo něco podobného. Přišla ke mně paní a chtěla vědět, na co jí zašla husa. Když jsem se chtěl na husu podívat a určit, co jí asi bylo, vytáhla paní z tašky oškubanou a vykuchanou husu, jen ji položit na pekáč. Povídala, že mi chtěla usnadnit práci!“

Zdenička vyšla z ordinace, už připravená k odchodu. „Někdy si myslím, že kdybych byla ošetřovatelkou v blázinci, měla bych klidnější zaměstnání!“ Perličky z veteriny D Facelift

Na dvou pánech, kteří se jednoho dne ocitli na lavici v mé čekárně, bylo již na první pohled patrné, že patří k čtyřprocentní menšině. Oba perfektně nažehlení a upravení od kravaty až po manikúru. Jeden z nich přidržoval za obojek fenu šarpeje a na mou otázku: „Co pro vás mohu udělat?“ se k ní sklonil.

„Bóbinko, drahoušku, pozdrav a podívej se hezky na pana doktora!“

Drahoušek Bóbinka si znechuceně odfrkla a odvrátila hlavu. Podíval jsem se tedy já a hned jsem viděl, co ji trápí. Trpěla onemocněním, které se označuje jako entropium, což znamenalo, že jí přepadávala oční víčka a špatně viděla. Také bylo na první pohled patrné, že i na tlamě má víc kůže, než je potřeba, a že by potřebovala upravit pysk, aby si do něj nekousala. Zkrátka – Bóbinka potřebovala ze zdravotních důvodů plastickou operaci.

Začal jsem pánům vysvětlovat, co je zapotřebí udělat, a přednášku jsem končil slovy: „Plemena, jako je francouzský buldoček nebo šarpej, pánbůh stvořil původně trošku jinak, ale člověk do toho zasáhl a přešlechtil je tak, že by pak bez kosmetických úprav někdy nemohla ani přežít. Pánové, po takové úpravě bude z vaší Bóbiny zase pes.“

Oba byli mým návrhem nadšeni a pán přidržující psa mi srdečně potřásl rukou: „Pane doktore, já věděl, že se na vás můžeme s důvěrou obrátit. Božínku, říkal jsem hned tady Rudánkovi, že na vaši krásnou a vyhlášenou kliniku se můžeme spolehnout! Viď, Rudánku?“ obrátil se na vedle stojícího přítele.

Rudánek se zářivě usmál a přikývl: „Jistě, Fanánku!“

Operace se podařila a pánové se s mnoha pochvalnými slovy a poděkováními rozloučili.

Uběhlo půl roku a pánové Rudánek a Fanánek seděli v  čekárně zas. Rudánek držel Bóbinu, Fanánek přidržoval fenu šarpeje, kterou jsem neznal a na kterou Bóbina výhrůžně hleděla, protože v ní nejspíš cítila konkurenci. Jakmile jsem vešel do čekárny, oba pánové vyskočili, aby se mohli se mnou vřele přivítat.

Pak mě pan Rudánek popostrčil k  novému psu: „Pane doktore, to je Jůlinka. Fanánek ji koupil Bóbince, aby taky měla přítelkyni. Ale Bóbinka se na Jůlinku mračí. Asi se jí nelíbí, jaké má pytle po očima. Pane doktore, udělejte Jůlince také facelift, aby se na ni Bóbinka přestala mračit!“ Jak páchne skunk

„Doktore, Grand už se zase vozí po zadku!“ hlásil mi pan Koděra, který ke mně už nějaký ten pátek chodil s křížencem vlčáka a vlkodava.

„Dobrá, pojďte dál, vyčistíme mu zase anální žlázky,“ řekl jsem a ustoupil ze dveří, aby mohl pan Koděra vejít se psem do ordinace. „Ale doporučoval bych vám, vzhledem k tomu, že se mu ucpávají často, je vyoperovat. Děláme to běžně. Když to neuděláte, mohl by mít Grand později problémy.“

Pan Koděra se rozhlédl po ordinaci, kde sestřička právě vzhledem k nadcházejícímu ošetření otvírala okno, a zavrtěl hlavou: „Já nevím, doktore, nebylo by lepší s tím radši vyjít na dvůr? Posledně to bylo pěkně hustý! Páchlo to tu tak, že byste mohli učit mladý tchoře smrdět. Řek bych, že jste museli větrat pěkně dlouho.“

„Kdepak na dvůr! Je to sice pěknej smrádek, ale když něco ukápne na zem, můžeme to uklidit, vytřít. Na dvoře by to šlo vytřít špatně, bylo by to cítit mnohem delší dobu. Tady už jsme na to zařízený, pane Koděra. Vytřeme, vyvětráme, případně použijeme nějaký ten sprej,“ vysvětlovala sestřička.

„Tak mi teď Granda pěkně přidržte,“ požádal jsem a naklonil se k psovi.

„Hódnej pejsek! Hodnej! Drž! Jé!“ vykřikl pan Koděra, když se mu Grand vysmekl.

Dostal jsem plný zásah, který mi pokropil plášť odshora dolů. Rychle jsem ho se sebe stáhl a podával ho sestřičce se slovy: „Honem to hoďte někam do kýblu a nalijte na to Savo.“

„Ježíšmarjá, doktore, nezlobte se! Já jsem takový nešika! Ani nevíte, jak mě to mrzí!“ omlouval se pán.

A byl z toho tak rozhozený, že se mu třásly ruce.

„To nic, někdy se to stane. S takovou nehodou musí každý zvěrolékař počítat. Pravda, je to silnej pach, ale je to nic proti tomu, když vás postříká skunk,“ snažil jsem se ho uklidnit.

Zabralo to.

„Vás postříkal skunk? Kde jste k  němu přišel?“ chtěl vědět.

„Nepostříkal mě, ale kamaráda. Ale teď mi zase Granda podržte, zkusíme to znovu a já vám to pak povím,“ řekl jsem, a když jsem viděl, že pevně svírá Grandovu hlavu mezi koleny a ještě ho drží za kůži na kohoutku, dokončil jsem vyčištění.

„Tak, a je to!“ vydechli jsme oba a já si myl ruce.

„A vy mi honem povězte, jak to bylo s tím skunkem!“ pobízel mne pan Koděra, jako by se bál, že o slí

19

bený příběh přijde.

„Stalo se to v Argentině. Byl jsem tam s kamará

dy na dovolené. Vraceli jsme se z jednoho ostrova, kde

jsme se byli podívat na velryby, lachtany a tučňáky. Jeli

jsme v taxíku, když tu najednou Luboš Palkovič, jeden

z těch kamarádů, zařval na řidiče, ať zastaví. Auto ještě

pořádně nestálo, ale Luboš popadl foťák, rozrazil dve

ře a řítil se ven ke křoví u cesty. A my ostatní zahléd

li skunka, jak prchá přes cestu do křoví jak do exilu, ve

kterém by žil až do doby, než bychom odjeli. Luboš je

vášnivý fotograf zvířat, a tak pobíhal okolo toho roš

tí a všemožným způsobem se snažil skunka dostat ven,

aby si ho mohl vyfotit. A pak ho nenapadlo nic lepší

ho, než ulomit kus klacku a začít v křoví šťourat. Jenže

místo aby skunka vyhnal, jen ho vydráždil. Z křoví vy

letěl proud aerosolu a ohodil Lubošovu bundu slušnou

dávkou pižma. Přesto fotku udělal, ale když se vrátil

do auta, málem nás ta vůně zabila. Řidič beze slova vy

táhl nějaký sprej a začal na Luboše stříkat. To už jsme

nemohli vůbec dýchat a málem jsme se zadusili. Nej

horší na tom bylo, že bunda nešla vyprat ani vyvětrat

a jinou Luboš neměl. A bez bundy by tam zmrzl. Trpěl,

a my s ním, po celý zbytek dovolené. Taky nechtěl při

znat, že si počínal nerozumně, a tak jen říkal: ‚Vždyc

ky jsem toužil poznat, jak páchne skunk, protože se o tom hodně mluví. Ale je to síla!‘ “

Doprovázel jsem pana Koděru do čekárny.

„Doktore, ani nevíte, jak jsem rád, že Grand není skunk!“ loučil se a nevšímal si nechápavých pohledů ostatních čekajících, kterými reagovali na jeho hlasité, od srdce jdoucí prohlášení.

Já byl ještě radši. Závislost

S čubinkou šarpeje ke mně chodíval pan Šafránek. Byl bezdětný vdovec a nikdo mu nemohl vyčítat, že šarpejka Majda smí jíst z jeho talíře a smí s ním spát v posteli.

„Víte,“ nezapomněl mi povědět, „já bych bez Majdy už ani neusnul. Ona se ke mně vždycky přitulí, hřeje jako kamínka a krásně chrápe.“

Jednou na jaře přivedl Majdu do ordinace. Byla nemocná. Nebylo to nic vážného – měla angínu. Nasadili jsme antibiotika, Majda se dávala dohromady, ale musela chodit na kontroly.

Asi při druhé kontrole jsem si všiml, že pan Šafránek není jaksi ve své kůži. I při další kontrole vypadal sklesle s  obličejem plným vrásek, až mi to nedalo, abych se nezeptal: „Copak, copak, pane Šafránku? Pro Majdu už se trápit nemusíte. Vidíte, že už je v pořádku.“

Vzdychl, div mu to neutrhlo srdce: „Jo! To se vám jen zdá!“

„Ale nezdá, pane Šafránku! Vážně je v  pořádku! Vždyť sám musíte vidět, že má zase radost ze života.“

Podíval se na mne a hlas se mu třásl: „Pane doktore, slyšel jste někdy o lidech, co bydleli v blízkosti železnice nebo řeky? Jak nemohli spát, když neslyšeli hukot řeky nebo vlaku?“

„Ano, slyšel jsem o takové závislosti,“ odpověděl jsem, a přitom nevěděl, kam svou řečí pan Šafránek míří.

„A pamatujete si, jak jsem vám říkal, že Majda, když leží vedle mne v posteli, krásně chrápe? Doktore, vy jste ji léčbou angíny vyléčil i z toho chrápání! Proboha vás prosím, udělejte něco, ať zase začne chrápat, nebo se nevyspím! Podívejte se na mě, trpím nedostatkem spánku, už jsem jak mátoha!“

„Je mi to moc líto, pane Šafránku, ale to neumím,“ musel jsem ho zklamat. „Ale nezoufejte, třeba se to časem upraví a zase začne chrápat,“ nemohl jsem ho nechat bez naděje, když jsem viděl jeho zoufalý výraz.

Po dalších dvou měsících vtrhl pan Šafránek do ordinace s tvářemi vyhlazenými jak jablíčka: „Měl jste pravdu, doktore! Zaplať pánbůh, už zase chrápe!“ Princezna

„Vzal jste si pejska z  útulku?“ zeptal jsem se pana Fišera, když se u mne jednoho dne objevil s dospělou fenou pitbullteriéra.

„Kdepak z  útulku. To by mě ani nenapadlo,“ mávl rukou pan Fišer. „Vždyť víte, doktore, že jsem vždycky měl doma kočku a poslední rok, od té doby, co jste mi musel uspat mého starého kocoura, žiju sám jak ten kůl v plotě. Ale představte si, že jsem jel tuhle autem za kamarádem do Budějovic. Trochu jsme se zapovídali, a tak jsem se vracel už dost pozdě večer. A jak jedu po celkem prázdný silnici, vidím najednou na silnici něco světlého. Zastavil jsem a motala se tam tahle psí holka. Nejspíš ji někdo vyhodil z auta. Nechal jsem si ji, a protože je celá bílá, říkám jí Princezna. Doktore, podívejte se, prosím vás, na ni, jestli jí nic neschází.“

Princezně nic nescházelo a pan Fišer se rozloučil, až když jsem ho ujistil, že ke mně může s Princeznou přijít, kdykoliv to bude potřeba.

Přibližně půl roku nato jsem měl sraz se známými v jedné útulné hospůdce nedaleko Prahy. Hospodu jsme si nevybrali náhodně, ale proto, že byla vyhlášená bifteky z pravých argentinských býků.

Sedal jsem si ke stolu, když jsem si všiml, že na protější straně místnosti sedí pan Fišer a pod jeho stolem leží natažená Princezna. Chtěl jsem za ním zajít a pozdravit ho, ale všiml jsem si, že ke stolu se blíží číšník, aby odnesl prázdné talíře, a že se pan Fišer chystá k placení a k odchodu. Zdvihl se, ale než došel ke vchodu, všiml si mne také a zamával mi.

Číšník k  našemu stolu přiběhl s  objednávkou, a když viděl, že se s panem Fišerem zdravím, naklonil se ke mně a zašeptal: „Promiňte, mohu se vás na něco zeptat?“

„Prosím, co byste chtěl vědět?“ nenamítal jsem nic proti otázce.

„Vy znáte toho pána se psem, co teď odcházel?“

„Ano,“ podivil jsem se otázce a nevěděl, co si mám myslet.

„Víte,“ rozhovořil se číšník, „on k  nám začal s  tím psem chodit asi před půl rokem. A když přišel poprvé, objednal si jídlo z denního menu a k tomu naši specialitu – argentinský biftek. Myslel jsem, že jedno z těch jídel je pro někoho, kdo teprve přijde, a tak jsem čekal. Pořád nikdo nešel. Trvalo to už dost dlouho a ten pán se začal rozčilovat. Přiběhl jsem a vysvětloval mu, že čekáme na jeho společnost. Rozčílil se ještě víc

24

a začal křičet: ‚Jaká společnost? Vepřová s knedlíkem

je pro mě a biftek je pro Princeznu!‘ Koukal jsem jako

blázen, pro jakou princeznu, a zpod stolu vylezl pes.

Ten biftek byl pro něj! Poslyšte,“ sklonil se až k mému

uchu, „je ten člověk normální?“

„Naprosto,“ ujistil jsem ho, „takoví jsme my

pejskaři všichni!“ Kočičí problémy P Ferdinand

„Co pro vás mohu udělat, pane Gajere?“ obrátil jsem se na pravidelného návštěvníka, jehož jsem znal jako majitele dvou angorských koček.

Tentokrát držel v náruči šedého kocoura, kterého jsem u něj ještě neviděl.

„To koukáte, doktore, co?“ zubil se na mne pan Gajer. „Jmenuje se Ferdinand a dostal jsem ho od kamaráda. On si kámoš pořídil psa a Ferda se s ním nějak nemoh srovnat. A u nás se Ferdovi moc líbí, když mu společnost dělaj ty naše dvě kočky. Měl byste vidět, jak se kolem něj točí a jak mu to dělá dobře.“

„Jaký tedy máte problém, že jste ke mně přišel?“ chtěl jsem vědět.

„Ferdinand se nemůže vyčůrat,“ zněla stručná odpověď.

Prohlédl jsem kocourka, jak se patří, abych pak mohl panu Gajerovi říct: „Víte, u kastrovaných kocourů je problém, že se jim občas ucpe penis a oni se nemohou vyčůrat. Byly domněnky, že tyto problémy vznikají předčasně provedenou kastrací a že u kocourů brzy kastrovaných je mnohem větší výskyt ucpaných penisů. Tradovalo se proto, že je lepší kocoury kastrovat až v pozdějším věku. Podle nejnovějších studií to není pravda. Nezáleží na věku, ale na stravě. Nevhodnou stravou se tvoří v moči krystaly, které močovou trubici mohou ucpávat. Já teď Ferdovi zavedu do penisu katetr, což je trubička, kterou se moč uvolní, vypustím ho a přeléčíme zánět, který tam vzniká. A také vám pak řeknu, jak mu změníme jídelníček. Souhlasíte?“

Pan Gajer souhlasil a udělali jsme všechno, jak jsme domluvili. Ale změna jídelníčku nepomohla a za čas ke mně přinesl kocoura se stejným problémem. Pak se ale Ferdinandův stav dostal do stádia, kdy se močová trubice ucpala natolik, že nebylo možné ji uvolnit.

„Nedá se nic dělat, budu ho muset odoperovat,“ musel jsem sdělit majiteli.

„Jiná možnost není?“ ujišťoval se ještě pan Gajer.

„Podívejte se, když uřízneme penis u močové roury, rozšíří se její vývod, takže krystaly se dostanou ven, trubice se nebude ucpávat a kocour se začne normálně vyprazdňovat.“

Ferdinand měl úžasnou hojivou schopnost. Po operaci chodil na kontroly a všechno bylo v pořádku. Jenže jak si místo neustále čistil jazykem, otvor se uzavíral a on pak musel občas docházet na „prošťouchnutí“, jak tomu jeho majitelé říkali. 00000

V den, kdy jsem měl od rána pěkný frmol a nestačil jsem si ani vypít kávu, natož se naobědvat, objevil se pán s Ferdinandem a hned mi žaloval:

„Doktore, odjeli jsme s  manželkou na týden na chalupu a kočky jsme vzali s sebou. Ferda tam utekl a dva dny nebyl doma. A už zase nečůrá.“

„Tak mi ho sem dejte a já se na něj podívám,“ pobízel jsem ho dál. Obrátil jsem se na sestřičku: „A nikoho dalšího mi sem pak chvíli nepouštějte. Musím si dát něco do žaludku, nebo omdlím hlady.“

Položil jsem kocoura na stůl bříškem nahoru. Jeho močový měchýř byl už hodně naplněný a nedařilo se mi dostat katetr do otvoru. Abych lépe viděl, nahnul jsem se mu přes bříško a při zasouvání trubičky víc zatlačil. Trubička zajela a moč vystříkla tak prudce, že jsem dostal plný zásah do obličeje a do pusy.

Už jsem ochutnal ledasco, ale na Ferdinandovi jsem si nepochutnal.

„Příště si ho na chalupě líp hlídejte,“ vyprovázel jsem pak pana Gajera. A sestřičce jsem řekl: „Rozmyslel jsem si to. Obědvat teď nebudu.“

A i když mi kručelo v žaludku, na oběd mě přešla chuť. Mikeš

Starší dáma napochodovala rázně do ordinace a energicky postavila na stůl přepravku, až v ní černý kocour, vykukující zvědavě ven skrz mřížku, poskočil a na protest vyvřískl stejně energické „mňau“, aby dal najevo, že si takové zacházení nenechá líbit.

Dáma sjela kocoura přísným pohledem a obrátila se ke mně.

„Učitelka Lenártová,“ představila se. A abych nebyl na pochybách, s kým mám tu čest, dodala: „Učitelka matematiky na druhém stupni základní školy, abych vám to řekla přesně.“

„Co pro vás mohu udělat?“ pronesl jsem obvyklou uvítací frázi. A jelikož dáma významně pozdvihla obočí, rychle jsem dodal: „Vážená paní učitelko.“

„Sedněte si,“ pokynula mi o poznání vlídněji a já, jelikož jsem viděl, že hodlá pokračovat, jsem si poslušně sedl jako dobře vychovaný žáček.

„Abych vám to řekla přesně,“ nadechla se paní učitelka. „Každý čtvrtek chodím domů ze školy v pět hodin odpoledne. Minulý čtvrtek, zrovna když jsem přesně v pět hodin otvírala dveře od domu, ke mně přiběhl tenhle kocour a začal se mi otírat o nohy.“

„A vy jste si ho vzala domů, viďte?“ dal jsem najevo svoji účast a chtěl jsem se zdvihnout, abych si kocoura prohlédl.

Pohlédla na mne jako na poškoláka, až jsem zase rychle dosedl zpátky.

„Nepřerušujte mě, pane doktore! Nevzala jsem si ho domů, přece si nebudu brát domů cizí zvíře! Myslela jsem, že někomu patří, abych vám to řekla přesně. Ale když jsem se přesně za hodinu podívala z  okna, kocour tam ještě byl. Uviděl mě a zamňoukal. Myslela jsem, že zabloudil a má hlad. Přesně to jsem si myslela. Přinesla jsem mu mističku s mlékem a pohladila ho. Ráno, když jsem šla ven, kocour už na mne čekal a odpoledne zase. Přesně tak to šlo celý týden. Kocour, který někomu patří, by přece tohle nedělal. Kocour, který někomu patří, by si pamatoval, kde přesně bydlí. A pak, jak jste před chvílí přesně řekl, jsem se rozhodla, že si ho nechám. Rozhodla jsem se, že mu budu říkat Mikeš, protože vypadá úplně stejně jako pohádkový kocour Mikeš od Josefa Lady. Podívejte se teď na něj, pane doktore, a řekněte mi, jestli se mýlím!“

Vstal jsem a podíval se. Nejdříve na kocoura, pak na paní učitelku a nakonec mi nezbylo nic jiného než přisvědčit: „Ano, vypadá přesně tak. Celý Mikeš, jen promluvit!“

Pohrozila mi prstem: „Chcete si ze mne dělat legraci?!“

„To by mě ani ve snu nenapadlo, vážená paní učitelko. Chtěl jsem tím jen říct, že jméno jste vybrala naprosto přesně,“ neodolal jsem, abych si přece jen trošku se slovíčkem, jež tak často používala, nezažertoval. „A po mně teď asi chcete, abych Mikeše prohlédl, jestli je v pořádku.“

„Ano, přesně tak,“ pochvalně mi pokynula.

Vyndali jsme kocoura z přepravky a já ho prohlédl. Byl to mladý kocourek a vypadal naprosto zdravě. „Jen bych vám doporučoval,“ končil jsem Mikešovu prohlídku, „abyste ho nechala vykastrovat. Když to neuděláte, bude se vám toulat a na toulkách by mohl přijít k úrazu.“

„Ano,“ souhlasila se mnou hned paní učitelka Lenártová. „Uděláme to přesně tak, jak říkáte. Teď, když bude můj, toulat se nebude, to mu zatrhnu. Ale ještě bych, pane doktore, potřebovala přesně vědět, kolik mu je let.“

„Víte, tohle se přesně určit nedá, jen přibližně...“

Nenechala mne domluvit. „To neříkejte!“ pronesla už zase hlasem, který nesnesl odporu. „Jste doktor a musíte mi odpovědět přesně!“

Co jsem měl dělat? Zavřel jsem kocoura zase do přepravky a doprovázel paní učitelku ke dveřím.

„Víte co? Na recepci si domluvte termín kastrace. A až Mikešovi vyndám varlata, spočítám na nich letokruhy a povím vám, kolik jich je. Pak budete přesně vědět, kolik je Mikešovi let.“ Kristián

Kočky si někdy vymýšlejí choroby, které se u psů zas tak často nevyskytují. Někdy jsou to i psychické záležitosti, kterými pak trápí svého majitele.

S kocourem Kristiánem ke mně chodívá paní Evička.

Jednou mi volala, že je kocour divný.

„Jak divný? Popište mi to,“ žádal jsem.

„Víte, on vydává divné zvuky.“

„Divné zvuky? Jak to vypadá?“

„To se dá těžko popsat. Zkrátka jsou to divné zvuky.“

„Žere, pije normálně?“ vyptával jsem se dál.

„Ano.“

„Chodí na bedýnku?“

„Ano. Když jsme na chalupě, chodí ven, ale doma chodí na kočkolit bez problémů.“

Už jsem si nevěděl rady, ale pokračoval jsem dál ve výslechu: „Hubne?“

„Ne.“

„Tak jak ty zvuky vypadají? Popište mi je.“

Paní vzdychla a nakonec z ní vypadlo: „Vydává takové zvláštní vrzání a skřípání. Jako když vržou dveře.“

Uvažoval jsem, zda kocoura nebolí zuby, a navrhl, ať ho přiveze. Přivezla ho ještě tentýž den. Díval jsem se mu do tlamičky a nic jsem tam neviděl. Všechno bylo normální. Znovu jsem začal s výslechem.

„Jak vypadá to vrzání? Ještě jednou mi ho popište co nejpodrobněji.“

„No, on začíná vždycky skřípat zuby, když má doma zůstat sám.“

Znovu jsem po něm sáhl, abych si zuby prohlédl co nejpečlivěji. Ale kocour se rozhodl, že už se mnou nebude spolupracovat, a pevně sevřel čelisti. Abych mohl dutinu ústní ještě jednou pořádně zrevidovat, musel jsem ho uspat.

Pak jsem prohlížel zuby a zkoušel hýbat čelistí, až jsem si přece jenom všiml, že v jedné pozici, když položím špičáky na sebe, se ozve ono slabé zavrzání, jaké se mi předtím snažila popsat.

Špičáky jsem zbrousil a vrzání k sobě přiložených špičáků přestalo.

Pravda, Kristián je měl přerostlé, a jak se mu špičky spodních špičáků dostaly k hornímu patru a zavadily o něj, bylo docela dobře možné, že ho dotyk zabolel a on začal vyluzovat uvedené zvuky. S největší pravděpodobností se z toho u něj stal zlozvyk. Vždycky když měl zůstat sám, začal si s čelistí pohrávat asi tak, jako si někdy lidé pohrávají se zubní protézou.

Druhý den paní Eva zavolala, že Kristián přestal vrzat. Oddychl jsem si.

Za čtyři dny mi volala: „Už je to tady zas. Šli jsme s manželem na koncert a pak na večeři a on si zase vrznul.“

Řekl jsem, že ještě nějaký den počkáme, než si zuby po zbroušení, jak se říká, sednou.

Za tři dny si sedly. Kristián dovrzal. Ale paní Eva volala: „Manžel tvrdí, že kocour skřípal zuby, protože měl vztek, že musí zůstávat sám doma. Teď ho nosíme všude s sebou v přepravce, a proto prý přestal vrzat.“ Pěstujte koťata, místa je dost

Kočičí šelmy mohou být nebezpečné svou vrozenou povahou.

Chodíval ke mně pán se statnou  mývalí kočkou Eliškou.

Ten říkal: „Tahle kočička, to nic není, doktore. To před ní jsme měli pumu.“

Zajímalo mě to. „Opravdu jste měli doma pumu?“

„Opravdu. Nelžu vám.“

„Jak jste to zvládali? Puma přece není zvíře, které by se dalo chovat v bytě,“ chtěl jsem se dozvědět podrobnosti.

„Víte, ze začátku jsme ji v bytě měli. Byly jí dva měsíce, když jsem si ji koupil ve Zverimexu.“

„Neříkejte mi, že je možné koupit si v obchodě se zvířaty pumu,“ nechtěl jsem tomu uvěřit.

„V době, kdy jsem si ji pořizoval, to možné bylo a ona byla ve dvou měsících velká jako normální kočka. Doma jsme měli místa dost, a tak jsem si myslel, že budeme mít roztomilou větší kočičku a bude si s námi hrát. Ze začátku, když byla kotě, tak to skutečně bylo nádherný. Hrála si s  námi, mazlili jsme se. Ale jak rostla, museli jsme se učit s  ní žít. Už jen když jsem s ní chtěl jít ven! Musel jsem vždycky požádat kamaráda a drželi jsme ji na řetězu každý z  jedné strany. A stejně jsme nezabránili tomu, aby občas neulovila nějakého psa. Ale to byla celkem rychlá záležitost, jenom jsme pak měli problémy s majiteli ulovených psů. Horší to bylo doma. Třeba když jsem spal. To jsem musel, dřív než otevřu oči, rozsvítit. Když jsem dřív otevřel oči, než rozsvítil, skočila po mně a snažila se mě ulovit. Musel jsem být neustále ve střehu a nepomohlo by mi, ani kdybych se v tu chvíli odstěhoval na skříň.“

„Jak jste to tedy řešili?“

„Naštěstí bydlíme v domě se zahradou, a tak jsem jí tam postavil kotec. Prostorný a vysoký přes dva metry, obehnaný mřížemi a pletivem. Navozil jsem jí tam kmeny, aby měla po čem šplhat a brousit si drápy, a postavil jsem jí i boudu na spaní s pěkně širokým odpočívadlem. Na záchod chodila tak jako všechny kočky – v rohu kotce měla nádobu s pískem. Byla tam moc spokojená.“

„A čím jste ji krmil? Muselo vás to přijít na pěkné peníze!“

„Možná se budete divit, když vám řeknu, že nepřišlo. Denně sežrala kilo až dvě kila hovězího masa. Dostávala buď syrové maso, nebo jsem pro ni v drůbežárně kupoval z chovu vyřazené slepice. Když budete mít dva velké hafany, přijde vás to dráž.“

„A jak to, že už pumu nemáte?“

Chvíli se na mne díval, než odpověděl. „To máte tak. Když doma chováte takovou nebo podobnou šelmu, popudíte si proti sobě sousedy. Začnou se na vás dívat jako na člověka, který má tolik peněz, že neví, co s  nimi. Nedovedete si představit, kolik na mne za tu dobu, co jsem ji měl, přišlo udání! Poštvali na mě hygieniky i ochránce zvířat. Ti na mne nic nenašli, ale jednou byla dcera krmit a špatně zavřela kotec. Puma utekla a vyšplhala se na strom u plotu. Soused byl zrovna na zahradě a ona mu skočila z toho stromu rovnou zezadu na krk. Určitě si chtěla jen hrát, ale na druhou stranu ho pěkně provalchovala a poškrábala. Musel jsem ji dát pryč. Ale vzal si ji kamarád a má se u něj dobře. On bydlí na samotě a zahradu má větší než já.“

„A vy jste si za ni pořídil Elišku. Je to tak?“

„Je. Zkrátka – někdo má rád psy, někdo kočky. Já patřím k těm druhým. Když nemůžu mít pumu, pořídil jsem si tuhle kočičku. Mývalí kočka také není žádný drobeček, může vážit až patnáct kilo. Mývalí se jí říká pro její huňatý ocas, podobný jako má mýval. Je hrozně hravá a přátelská ke všem. K lidem, k ostatním kočkám a představte si, že i ke psům. Má ráda výběh, a tak jsem dal na balkon síť, aby se po něm mohla procházet a dívat se do zahrady. Víte, ona pořád tiše a líbezně mňouká a mě to uklidňuje, připomíná mi to holubí vrkání.“

„Myslím, že takových kočičích nadšenců, jako jste vy, moc není,“ usmál jsem se.

Ubezpečil mne: „To byste se divil, doktore. Přes všechny problémy, co jsem vám teď popsal, i přes Murphyho zákon o nocování v přírodě Zvířata jednají pudově, což znamená, že po vás půjdou... je pořád ještě dost majitelů, kteří doma chovají ussurijské tygry nebo lvy.“ Ochránkyně zvířat

A když už jsem u kočkovitých šelem, vzpomínám si na krátké období, v němž jsem zaměstnával sestřičku - zuřivou ochránkyni zvířat. Když viděla někoho v kožichu, v tu ránu pro ni ta osoba ztratila jakoukoli hodnotu a ona jí to dávala zatraceně najevo.

Přišla za mnou dáma s pejskem, oblečená do překrásného, dlouhého kožichu. Viděl jsem, jak ochránkyni zvířat zablýskalo v očích a chystá se dát najevo své opovržení.

Madam v kožichu se malebně rozprostřela na židli v ordinaci a pomalu a důrazně pravila: „Pane doktore, ráno jsem šla s Mufim na procházku a vrhl se na nás foxteriér a Mufiho porazil. Ta ženská od foxteriéra tvrdila, že si chtěl Mufiho jen očuchat. Ale Mufi příšerně plakal. Prohlédněte Mufiho a napište mi potvrzení, že utrpěl šok a bolest. Já totiž tu ženskou budu žalovat!“

Než jsem stačil cokoliv říct, vložila se do toho ochránkyně zvířat: „Vy chcete žalovat to, že nějaký pes způsobil tomu vašemu šok?! A to, že vy máte na sobě kožich ze šedesáti koček, tak to vám je jedno, co?!“

Paní zalapala po dechu a beze slova odešla. Nikdy se už u nás neukázala. Brzy na to odešla i sestřička, která neustále vyvolávala problémy tím, že nemohla unést, když v čekárně seděl někdo v kožené bundě nebo v kožichu. Kamarádky

Pokaždé, když vidím někde v  okně sedět kočku, vzpomenu si na paní Nekudovou. Byla známá tím, že u ní našly útočiště všechny zatoulané a opuštěné kočky, a pro lásku ke kočkám se jí přezdívalo „kočičí bába“. Vždycky, když jsem ji zahlédl sedět v  čekárně s  taškou na klíně, mi bylo jasné, že nese k  prohlídce další přírůstek z její velké kočičí rodiny, a říkal jsem si, že jen za krmení pro své chráněnce musí utrácet většinu svého důchodu. O osudech koček mi dokázala vyprávět doslova celé romány a mám od ní i povídku o kočce Míce a dvou nerozlučných kamarádkách Valentýně a Lindě. 00000

Víte, kolik oken mají sídliště velkých měst? Stovky? Ba ne, kdepak stovky! Mnohem víc. Snad tisíce! Tisíce oken otevřených, zavřených, zatažených závěsy nebo zakrytých žaluziemi... A za všemi těmi okny se odehrávají příběhy.

V  podvečer z  přízemního okna vyhlédla do sídlištní ulice asi čtyřicetiletá brunetka. Jednou rukou si přihladila pramen dlouhých vlasů, jenž jí spadl do očí, a druhou se přidržela parapetu, aby se mohla vyklonit co nejvíc. Podívala se dolů na chodník a pak se důkladně rozhlédla ještě na obě strany.

„Čičí,“ zavolala potichu. A ještě jednou a hlasitěji: „Čičiči, čičí!“

Ulice zůstala tichá a prázdná, jen z  nedalekého parku bylo slyšet šumění stromů, jak se jejich větve pomalu pohupovaly v mírném větru.

Paní vzdychla a pohlédla zpět do místnosti, odkud se pak dál ulicí nesl její hlas: „Radime, kolikrát jsem ti říkala, že okno nemáš otvírat dřív, než do něj dáš ochrannou síť. Teď už je to týden, co Míca utekla, a kdo ví, jestli se vrátí. Kde ji mám hledat? Jak jsi mi to mohl udělat?“

Radim, kterému výtka patřila, ležel pohodlně natažený na gauči před televizní obrazovkou a sledoval fotbalový zápas. Na manželku se ani nenamáhal obrátit. Jen si přitáhl k ústům sklenici s pivem, dlouze se napil a otráveně prohlásil: „To je krámů s tou tvojí kočkou.

40

Když se nevrátí, budu jen rád. V  jednom kuse jsem

musel pořád jen hlídat buď dveře, nebo okno, aby ta po

tvora neutekla! A ani na dovolenou jsme normálně ne

mohli odjet. Nejdřív jsme vždycky museli najít něko

ho, kdo by se o ni postaral. Říkal jsem ti hned, jak jsi

ji přinesla, že bys ji měla nechat vykastrovat. A ty jsi

nechtěla. Nikdy si nenecháš poradit. Kočka, která není

kastrovaná, má touhu utíkat ven. A teď to máš! Posled

ní dny mňoukala a vřískala na okně, až mi hlava třeš

tila! No, když utekla, tak utekla. Má, co chtěla! A já ti

hned teď dopředu říkám, že jestli se nevrátí, tak už žád

nou kočku do bytu nechci. Jsou s tím jen starosti. Ro

zumíš? A teď mě neruš, Kamilo,“ zabručel. Pak odlo

žil prázdnou sklenici, protáhl se a sledoval fotbal. Jas

ně tak dal manželce najevo, že veškeré debaty na koči

čí téma pro něj končí.

Paní Kamila si ještě jednou povzdychla a odešla do

kuchyně, aby začala připravovat večeři. Když pohlédla

do rohu místnosti, kde stála opuštěná mistička na mlé

ko, zacukaly jí koutky úst a na zem ukápla slza lítosti.

00000

Míca, dvouletá poloangorská kočka s  hebkou bílou srstí, sedávala za oknem a modrýma očima pohlížela ven. Jakýpak asi je ten neznámý svět plný vůní tam za oknem? Svět, ve kterém létají ptáci a sedávají do korun stromů a keřů, svět plný dráždivých zvuků a hlasů, ze kterých rozeznávala hlas jeden? Slýchávala ho buď brzy v probouzejícím se ránu, nebo za noci plné tajemných stínů, které se míhaly v dálce mezi stromy v  parku. Hlas zpíval, lákal ji a volal: „Mňáu, áu, aúúú, ou, ááá, mňou..., pojď za mnou, pójď, áááu...!“

Seděla přitisknutá k síti v okně a chvěla se neznámou touhou. Pak přimhouřila oči a zazpívala v odpověď: „Áu, mňau, přijdu za tebou, přijdu a budeme se spolu toulat voňavou tmou, mňau...!“

Tušila, že tam někde v  dráždivém světě na ni něco čeká. Princ, který ji vezme k  sobě. Rozhodla se jít za hlasem a touhou. Věděla, že Radim je nedbalý a často zapomíná dát do okna síť, která oddělovala uzavřený svět, ve kterém žila, od světa neznámého. Proto musí využít nestřeženého okamžiku dřív, než si nezabezpečeného okna všimne Kamila a Radimovu nedbalost napraví. Seděla u okna a čekala.

„Uhni, Míco,“ odstrčil ji Radim, „musím vyvětrat.“

Jen co Radim vyšel z místnosti, vyhoupla se na okno a proklouzla na parapet. Podívala se dolů. Přízemní okno nebylo od chodníku daleko. Opatrně se nahnula, předními packami se opřela o zeď a skočila. Ulice byla liduprázdná a Míca se rozeběhla tichounce jako duch podél zdí řady domů směrem k parku. 00000

O několik ulic dál, u parku, bylo dětské hřiště, kam se z okna v prvním patře nejbližšího domu dívala malá holčička. Černé vlasy měla svázané do culíků a špičkou konce jednoho z nich se zamyšleně šimrala pod nosem. Stála za záclonou a pozorovala skupinku dětí přibližně stejně starých, jako byla ona.

Do pokoje nahlédla maminka. „Lindo, běž ven. Už je to skoro týden, co jsme se přistěhovali. Přihlásila jsem tě už tady i do školy a určitě mezi dětmi venku najdeš některé své budoucí spolužáky a kamarády.“

„Když já nevím, mami, co když si se mnou nikdo nebude chtít hrát? Co když...“

„Ale jen jdi, ty máš někdy nápady! Proč by si s  tebou nehrály? Vidíš támhletu blonďatou holčičku v džínách a s culíky, jako máš ty? Bydlí na chodbě naproti vedle nás. Jen běž, přece se nebudeš stydět,“ vystrkovala maminka Lindu ze dveří.

Linda seběhla po schodech ke vchodu a rozpačitě se zastavila u lavičky na kraji hřiště. Ale ještě než si pořádně stačila rozmyslet, co by měla udělat, holčička, kterou jí z okna ukázala maminka, k ní sama přiběhla.

„Ahoj! Já jsem Valentýna, ale říkají mi Valda a chodím do třetí třídy. Do který třídy chodíš ty? Ty seš tu nová, viď? Víš, že bydlím naproti vám? Jestli chceš, můžeme spolu kamarádit!“

Linda sotva stačila otevřít pusu, aby zašeptala své jméno, když v  tom jeden z  kluků, který předtím kopal do míče, ukázal přes hřiště na cestu, kde pomalu kráčela stará paní s  velkou taškou v  ruce, a zaječel: „Kočičí bába, kočičí bába!“ Ostatní děti se ohlédly a většina z nich volání opakovala: „Kočičí bába!“

Paní se jen usmála, nepatrně zahrozila volnou rukou a pokračovala v chůzi.

Linda docela zapomněla na svůj ostych a zvědavě vyhrkla: „Valdo, kdo to je?“

Valentýna popadla Lindu za ruku, táhla ji mezi děti na hřiště a rychle ze sebe sypala: „To je paní Nekudová. Bydlí ve vedlejší ulici, víš? Kočičí bába se jí říká proto, že má doma plno koček. Když chce někdo kočku, zajde za paní Nekudovou a ta mu některou ze svých koček dá.“

„Ale proč má tolik koček a proč je rozdává? To si je kupuje?“

„Kdepak. Skoro všechny kočky našla. Prostě je to tak, že když někde najde toulavou opuštěnou kočku, která se buď zaběhla, nebo ji někdo vyhodil, vezme si ji domů a stará se o ni. A vidíš? No, támhle v parku,“ ukázala Valda směrem, kam kráčela paní Nekudová, „tam se občas také nějaká toulavá kočka objeví. A protože by se všechny ty kočky už k ní do bytu nevešly, tak je chodí do parku krmit a stará se o ně i tam. Ta taška, co ji nese, je plná kočičího krmení.“ 00000

Z Lindy a Valentýny se staly nerozlučné kamarádky. Bydlely v  jednom domě a ve škole chodily do stejné třídy.

„Pojď, něco ti ukážu,“ pobízela Valda Lindu, když se jednoho odpoledne vracely ze školy.

Pak zahnula do vedlejší ulice. „Hele,“ ukázala do okna v patře, „tam bydlí paní Nekudová, kočičí bába.“

A skutečně. Za oknem sedělo několik koček – černá, dvě mourovaté, bílá a dokonce, jak Linda rychle

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její

plné verze je možné v elektronickém obchodě

společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist