načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zuzanin dech – Jakuba Katalpa

Zuzanin dech

Elektronická kniha: Zuzanin dech
Autor: Jakuba Katalpa

Jsou tři. Zpočátku děti. Svět je v rovnováze. Později se všechno změní. Ona miluje jednoho z nich, ji milují oba dva. Zuzana Liebeskindová je dcera cukrovarníka. Nic jí nechybí, kráčí životem lehce, obklopena láskou. Vzduchem se vznášejí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 304
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-275-0241-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jsou tři. Zpočátku děti. Svět je v rovnováze. Později se všechno změní. Ona miluje jednoho z nich, ji milují oba dva. Zuzana Liebeskindová je dcera cukrovarníka. Nic jí nechybí, kráčí životem lehce, obklopena láskou. Vzduchem se vznášejí vlákna přepáleného cukru. Třicátá léta dvacátého století v malém městečku Holašovice jsou sladká. Teprve během německé okupace začne Zuzana dospívat. Bolestně vrůstá do dějin a dějiny se vpisují do ní. Protože má židovský původ, je její osud předem daný. Transport. Koncentrák. Zuzanini přátelé Hanuš a Jan zůstávají v Holašovicích. Jejich cesty se však rozcházejí. Po skončení války se Zuzana vrací z koncentračního tábora, ztráty jsou ale větší, než čekala. Dokáže po všem, co prožila, ještě milovat?

Popis nakladatele

Co všechno udrží člověka při životě….

Jsou tři. Zpočátku děti. Svět je v rovnováze. Později se všechno změní. Ona miluje jednoho z nich, ji milují oba dva. Zuzana Liebeskindová je dcera cukrovarníka. Nic jí nechybí, kráčí životem lehce, obklopena láskou. Vzduchem se vznášejí vlákna přepáleného cukru. Třicátá léta dvacátého století v malém městečku Holašovice jsou sladká. Teprve během německé okupace začne Zuzana dospívat. Bolestně vrůstá do dějin a dějiny se vpisují do ní. Protože má židovský původ, její osud je předem daný. Transport. Koncentrační tábor. Zuzanini přátelé Hanuš a Jan zůstávají v Holašovicích. Jejich cesty se však rozcházejí. Po skončení války se Zuzana vrací z koncentračního tábora, ztráty jsou ale větší, než čekala. Dokáže po všem, co prožila, ještě milovat? A má vůbec na výběr?

Zařazeno v kategoriích
Podcast ke knize

🎧
Jakuba Katalpa - další tituly autora:
 (e-book)
Němci Němci
Němci Němci
Doupě Doupě
 (e-book)
Doupě Doupě
Divočina -- Povídky pro DUHU Divočina
Zuzanin dech Zuzanin dech
 
K elektronické knize "Zuzanin dech" doporučujeme také:
 (e-book)
Prolhaný život dospělých Prolhaný život dospělých
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Host


zuzanin

dech

Jakuba Katalpa

Brno 2020


Rukopis knihy vznikl s podporou

Ministerstva kultury ČR

© Jakuba Katalpa, 2020

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2020

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-275-0430-5 (PDF)

ISBN 978-80-275-0431-2 (ePUB)

ISBN 978-80-275-0432-9 (MobiPocket)


dětství



9 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . dětství

1

Liliana Liebeskindová stále nemůže počít dítě.

Nenechává si to pro sebe, a tak dostává spoustu rad od zku

šených přítelkyň. Některé z nich soudí, že je příliš hubená,

jiné jí doporučují sníst kousek syrových jater. Liliana se ocho

mýtá v kuchyni, a když se kuchařka nedívá, uždibne si malý

kousíček z krvavé hmoty a pak ho — Židovka Nežidovka —

rozkouše a polkne.

Každý měsíc Liliana s železnou pravidelností menstruuje.

Tuto záležitost, za všech okolností krvácet, odkáže své dceři.

V roce 1899, když si Liliana bere cukrovarníka Abraháma

Liebeskinda, ještě nemá o své dceři ani ponětí. Je zašněrovaná

do korzetu a náruč má plnou lilií s dlouhými stonky. Svatba se

koná v únoru a skleníkové květiny jsou ztuhlé mrazem, padá

z nich pyl a Lilianiny rukavičky žloutnou.

Svatba je židovská, přestože rodina Heckelových i rodina

Liebeskindových, za niž je tu jen ženich a jeho otec s řadou teti

ček, navštěvují synagogu zřídkakdy. Snoubenci, kteří si stoupli

pod baldachýn a vyslechli požehnání, jsou duchem nepřítomní.

Abrahám myslí na účetní uzávěrku a Liliana na džbán, který

ráno pukl, když do něj služebná Herta nalila horkou vodu.

Události toho dne za sebou jdou následovně: Liliana se

probudí, Herta přinese vodu, porcelánový džbán praskne.

Kolem Hertiných nohou v pevných, praktických střevících

se rozlije moře vody. Liliana pomáhá služebné vytřít. V žu

panu a sametových trepkách potom snídá vejce a bílý chléb.

Nato je na její tělo ukotven korzet, pod paže jsou vsunuta po

títka, na hlavu jí matka položí závoj. Liliana párkrát nasucho

vzlykne, aby se přesvědčila, že se jí nechce plakat. Ve skuteč

nosti je zvědavá na to, co přijde. Bere do rukou lilie a diví se

tomu, jak jsou studené.


10 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . zuzanin dech

Na řadě je synagoga.

Rabín, který si šlape na jazyk, a vzlykající tetičky.

Sklenice pro štěstí drcená podrážkou — jako by ten den

nebylo dost střepů —, blahopřání a úmorná cesta do foto

grafického ateliéru.

Hostina.

Na stolech květy dovezené z Holandska, konvalinky, růže,

frézie. Smetana vyšlehaná do vysokých kopců, zmrzlina.

Liliana hovoří se svým novým mužem o puklém džbánu.

Abrahám, o pět let starší než ona, odhaduje, že v porcelánu

musel být kaz.

O porcelánu mluví také večer, v ložnici.

Thun, Rosenthal, Sèvres.

Abrahámova ruka na Lilianině ňadru.

Bradavka v ústech.

Hovor o glazuře jim pomáhá překonat rozpaky. Abrahám

je ohleduplný a Liliana vstřícná, trochu zadýchaně se zmi

ňuje o biskvitu a rokokových soškách a přitom ho do sebe

nechá vstoupit.

Brzy se stanou náruživými milenci, a přesto Liliana ne

otěhotní.

Stěžuje si známým.

Polkne krvavé vlákno z jater, vyprázdní láhev vína, po mi

lování zůstane ležet s nohama nahoře. Přestane jezdit na koni,

navštíví lékaře i kartářku, která jí předpoví, že do pětatřiceti

porodí čtyři syny.

Jenže Lilianě je třiadvacet a chce dítě okamžitě.

Matka jí řekne, že chyba je ve vodě, kterou Liliana pije,

a Abrahám nechá vyhloubit novou studnu.

Nic nepomáhá.

Liliana propadá zoufalství. V Praze navštěvuje sirotčinec,

jako by přítomnost cizích dětí mohla mít vliv na její vlastní

plodnost.


11 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . dětství

Začne se zabývat židovstvím, opráší menóru a nutí kuchař

ku vařit košer, což Abraháma mrzí, protože si oblíbil vepřo

vá kolínka.

Všechno marné. V Lilianině podbřišku dál dozrávají va

jíčka, míjejí dělohu a jalová vycházejí ven; Liliana vztekle hází

zakrvácené hadříky do kbelíku se studenou vodou.

Zkoumá anatomický atlas a kabalu. Lunární fáze, přírodní

cykly, rytmus noci a dne. Vlasy si zkracuje, když měsíc couvá,

za kuropění prochází zahradou, plení záhony a polyká mrkve,

růžičky květáku a salát.

Překlápí se rok za rokem a Lilianino tělo je pořád prázdné.

Abrahám narukuje do války a ona zůstane ve velkém bytě nad

cukrovarem sama. Muž jí posílá psaní zdálky, z Itálie; Hleď si

především účtů, píše jí a ona poslechne, s obchodním ředite

lem cukrovaru a posléze sama prochází účetní knihy, hlava se

jí točí, je toho tolik, na co musí dohlížet, továrna polyká me

tráky řepy a mužskou práci teď za války zastávají ženy, řídí

koňské povozy, hlídají pece, balí cukrové homole do papíru.

Když je toho na Lilianu příliš, uteče z Holašovic do Prahy.

Z městečka jezdí do Prahy vlak, Liliana sedí v kupé s několika

vojáky, kteří jsou na dovolené, a s tlustou selkou, která s vo

jáky laškuje a dovolí jim, aby se jí dotýkali; muži jí tisknou

sádelnaté paže, dlaní sklouznou na prsa a Liliana se odvrátí,

vzpomene si na svého muže a zasteskne se jí.

V Praze se ubytuje v hotelu U Koníčka nedaleko Staro

městského náměstí, v hotelové hale si koupí svůj první balí

ček tabáku a papírky, v koupelně přiléhající k pokoji se po

noří do horké vany, zkouší si ubalit cigaretu a kouří.

V následujících dnech navštíví módní salón, cirkus a di

vadlo, kde mají s Abrahámem rezervovanou lóži. Cukrovar je

stroj na peníze a ona může rozhazovat, jak se jí zachce. Ob

chodní ředitel je úzkostlivý, upozorňuje ji, že během války

výnosy rafinérie klesají, a také na to, že je třeba investovat


12 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . zuzanin dech

do nových, lepších strojů. Lilianě na tom nezáleží. Je lehko

myslná a užívá si. S matkou zajde do klenotnictví, kde si po

řídí sadu náušnic a zlatý závěs se třemi zářivými diamanty.

Odpoledne zamíří do kavárny, vychutnávají si sladké dorty.

Během hovoru se Liliana náhle omluví, odběhne na toa

letu, dívá se na sebe do zrcadla a do očí jí stoupají slzy; je bez

muže a bez dítěte, ňadra jí poklesla a objevily se první vrásky,

je jí jednačtyřicet a je jasné, že tělo už dítě nevydá.

Zapálí si cigaretu a opře se o umyvadlo. Vdechuje kouř

a snaží se na nic nemyslet. Druhý den koupí automobil a nechá

se odvézt do Holašovic, v nichž Liebeskindova fabrika chrlí cukr, kostky, homole a prášek. Na stole v salónu na ni čeká dopis oznamující, že Abrahám byl postřelen a vrací se domů.

O rok později stojí Liliana s Abrahámem na balkóně jed

noho pražského hotelu a sledují ohňostroj. Vznikla nová re

publika a Liliana má na nahém těle měkký župan. Přeje si,

aby si ji manžel vzal hned, na balkóně, nad hlavami křičících

a smějících se lidí. Přitiskne se k muži a ten ji obejme kolem

ramen, je neklidný, protože s koncem monarchie to teď bude

v cukrovaru jinak, pole plodící řepu se budou dělit a dělníci

odcházet. Bolí ho koleno, kterým mu projela nepřátelská

kulka. Je unavený, jenomže v očích své ženy čte touhu a ne

chce ji zklamat; zatímco ona na něj nasedá a zavádí ho do sebe, on uvažuje o cenných papírech a budoucích investicích, líbí

se mu americké firmy Ford a General Motors a rozhoduje se,

že jakmile to bude možné, vyvede část peněz ven, za moře.

Lilianu zaráží, že má stále periodu. Její přítelkyně už větši

nou menstruaci ztratily. Liliana neví, jestli se má děsit, nebo

radovat. Dokud je tu krev, zůstává naděje na dítě.

Často řídí automobil po venkovských cestách a zvažuje své

možnosti. Opakovaně se nechává prohlédnout lékařem. Ten do ní vsouvá zrcadla, prohmatává orgány.

13 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . dětství

Dokud krvácíte, můžete počít, říká.

Nabízí Lilianě cigaretu a společně kouří. Lilianu zajímá,

jakou nejstarší matku lékař ošetřoval. Dozví se, že ženě bylo

třiačtyřicet. Liliana se zachvěje, je o čtyři roky starší. Domů

se vrátí rozladěná, práská dveřmi a křičí na služky. Vadí jí zá

pach drcené řepy i hukot strojů.

V koupelně se zuřivě drhne, čistí si zuby a oškrabává ja

zyk. Pohádá se s Abrahámem a odejde do svého pokoje, kde

se s cigaretou stočí na zem a zavře oči. Usne, tvrdá podlaha

ji tlačí do zad.

Probudí se rozlámaná, s bolavými klouby. Oblékne se a do

jde ke dveřím Abrahámovy ložnice. Pootevře je a poslouchá,

jak muž dýchá. Potom tiše sestoupí do garáží. Šofér spí, okno

jeho bytu je temné.

Liliana vdechne vůni kovu a benzínu. Když spala, něco

se jí zdálo, nezřetelný obrys snu jí sedí za víčky. Natáhne si

rukavice a posadí se do vozu. Přejede dvůr a vyjede z brány.

Ještě nezačalo svítat, městečko se utápí v šeru, na západě

visí srpek měsíce. Silnice za Holašovicemi není příliš široká,

vede mezi poli a lesem.

Liliana udržuje konstantní rychlost, lehce sešlapává plyn.

Po nějaké době obloha na východě zesvětlá. Vychází slunce.

Liliana odstaví vůz na okraji silnice. Na křižovatce stojí malá

kaplička. Uvnitř visí obraz Panny Marie. Stísněný prostor

zvolna zalévá světlo. Liliana si sedne na kamenný práh. Z pole

se zvedá mlha, smrčina vydechuje páru.

Kámen, na kterém Liliana sedí, studí, a tak vstane a obrá

tí se. Prohlíží si mariánský obraz, laciný tisk v červotočivém

rámu. Něco se v ní pohne. Liliana se maličko zapotácí, ruka

ma se zachytí zárubní kaple a nakloní se dovnitř.

Do zad se jí opře slunce.

Je říjen, pole jsou holá. Liliana si otře tvář. Zapálí si ciga

retu a dojde ke strništi. Dlaní přejede pichlavé stonky. Obličej

14 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . zuzanin dech

obrátí k nebi, které se zbarvilo do pastelova, lehounkou modří,

růžovobílým úsvitem.

Liliana se pomalu vrátí do auta, obejme volant, položí na

něj hlavu. Slunce stoupá, začíná hřát.

Ten večer Liebeskindova žena otěhotní.

Dítě, které se narodí, pojmenují Zuzana.

Holčička přijde na svět do vůně cukrové řepy, která se

vznáší nad Holašovicemi jako opar a připomíná pach spále

ného karamelu. Píše se rok 1924 a zima byla krátká, nesmělá,

únor rychle vykvetl v jaro a to přešlo v teplé léto.

Abrahám Liebeskind až do porodu chodí se svou ženou

tančit, nechává jí šít šaty u nejlepších krejčích a večer si po

kládá ucho na její břicho; bude něžný a pozorný otec, usmívá

se, když ho dítě přes matčinu napjatou kůži kope do tváře.

Zuzana se narodí ráno, červenec se láme v srpen a slunce

je bledé, na nebi je vidět jitřenka. Ten den přiveze poslíček

do cukrovaru gramofonové desky, které si Abrahám objed

nal. Je mezi nimi nejnovější Gershwinova skladba, Rapsodie

v modrém.

Večer, když je po všem a unavená Liliana odpočívá, její muž

opatrně vezme dítě do náručí. Odnese ho do pracovny a tam

mu pustí gramofon. Gershwinova hudba je zvláštní, on sám

si na ni musí zvykat.

Pracovna je cítit tabákem a papírem, na stole leží plány

k vile, kterou chce Abrahám na pozemku cukrovaru postavit.

Cukrovarník chodí ode dveří k oknu, očima se vpíjí do obli

čeje své novorozené dcery, připadá mu dokonalá. Musí ji uká

zat svému otci, který má v jeho a Lilianině bytě svůj pokoj.

Ale teď je ještě brzy, chce být se svým dítětem sám. Dojatě

zkoumá malá ústa, zavřené oči, ručičky zaťaté v pěst. Dítě

od sebe odlepí rty, mezi zarudlými dásněmi se zaleskne slina.

15 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . dětství

Abrahám otevře trezor. Dívá se na vyskládané cenné papíry,

pouzdro s manželčinými šperky, šekovou knížku. Ukazuje to

dceři — To všechno jednou bude tvoje — a novorozeně slabě

zakňourá. Abrahám skloní hlavu, zachytí do úst dětský dech.

Štěstí, které ho naplní, je úplné a bez prasklin. Cukrovarník

se posadí do křesla.

Z ložnice zaslechne manželku. V kapse pro ni má nový

prsten, v malé, kůží potažené krabičce. Špičkou prstu se do

tkne dceřina čela. Nečekaná hebkost ho zaskočí. Z očí mu vy

trysknou slzy. Polkne. Hudba dohrála a on se s dítětem vrátí

k Lilianě. Navlékne jí prsten a sleduje, jak si žena obnažuje

ňadra a snaží se je nabídnout dcerce. Dítě chvíli hledá bra

davku a pak se přisaje, Liliana zatím nemá mléko a to novo

rozence rozladí, odtáhne se a pustí do křiku.

Mezi očima se mu objeví vráska a v té úzké brázdě nad ko

řenem nosu se Abrahám pozná; sedne si na okraj manželčiny

postele a společnými silami se pokoušejí dítě uklidnit, zpívají

mu a kolébají ho, dokud nenastane ticho.

2

Láska, kterou Liliana cítí ke své dceři, je tak silná, že ji ob

čas děsí.

Jako by se celý svět scvrkl do malé tváře, Lilianino slunce

vychází, když dítě otevře oči. Vstává k miminku v noci, v hed

vábném županu si sedá do křesla, na okně slabě svítí lampa.

Zuzana pije s neztenčující se chutí, pěstičku má položenou

na matčině ňadru, saje, dokud Lilianu úplně nevyprázdní.

Nad kolébkou jí visí chundelatý vlněný králíček; když se za

táhne za šňůrku, začne hrát. Liliana ukládá dítě ke spánku

16 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . zuzanin dech

a k melodii si vymýšlí slova, otírá Zuzaně ústa, v jejichž kout

cích zasychá mléko, hladí hlavičku s měkkým temenem.

Dítě je ze všech stran sevřeno láskou jako obručí, kromě

matky a otce ho milují Lilianini rodiče, Heckelovi, a Leopold,

Abrahámův otec.

Abrahám Liebeskind spěchá každý den z kanceláře domů,

aby mohl být se svou dcerou, Heckelovi přijíždějí z Prahy

obden.

Podobna kouzelnému talismanu jde Zuzana z ruky do ruky,

nelíbí se jí to, vraští obličej a křičí. Liliana ji dává do kočárku

a vyráží na staveniště, kde kousek za cukrovarem vyrůstá nový

dům. Liliana si chrání tvář slunečníkem a prochází mezi zed

níky, Abrahám, oblečený do pracovních šatů, sedí na nízké

zídce a se zednickým mistrem prohlíží plány.

Vila bude mít dvě patra a balkón, obklady koupelen z ital

ského mramoru a podlahy z amerického dubu. Prostor ko

lem domu se upraví a propojí se stávající zahradou a sadem.

Liliana touží po leknínovém jezírku a skutečně ho dostane,

Abrahám u něj nechá vysadit vrbu.

3

Prvních šest let Zuzanina života je naplněno oblostí a něhou.

Všechno je měkké, matčina prsa a břicho, otcovy vousy.

Svět je jasně ohraničený a bezpečný, nikde z něj nevystupuje

nic, co by Zuzaně mohlo ublížit, a ona sama se svým okolím

zachází rázně, bez obav. Mléko, které jí matka dává, je sladké

a vlahé, otec jí z práce nosí karamely.

Zuzana sílí a přibírá. V sedmi měsících má na drobné tělo

příliš těžkou hlavu, v roce a půl se její proporce srovnají. Učí

se chodit, z matčiny náruče rovnou do otcova objetí. Má silný

17 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . dětství

stisk, popadne Abraháma za vousy a trhne. Otočí se a kolé

bavě zamíří k Lilianě. Zaboří jí nos do podpaží a Liliana ji

zvedne a přenese k oknu, na dvůr právě přijel vůz s nábytkem,

který si Liebeskindovi budou brát do nového domu.

Zuzana dlouho nemluví. Dorozumívá se jednoduchými

zvuky. Ukazuje. Má živé a výrazné oči, skoro dočerna, a velká

ústa, v nichž se během dvou let objeví ostré bílé zoubky.

Teprve když je má Zuzana pevně usazené v dásních, začne

mluvit a její matce se uleví; první věty, které Zuzana skládá,

jsou neobratné, jako by je překládala z jiného jazyka; o něco

později se však slova chopí důkladně a s vervou, mluví a zpívá,

hraje si se svým hlasem, recituje.

O Vánocích pětadvacátého roku nechá Abrahám Liebes

kind vztyčit v salóně velký smrk. Jsou to poslední Vánoce

ve starém bytě, ty nadcházející už budou trávit ve vile.

Přestože je cukrovarník původem Žid, nezdráhá se slavit

narození Spasitele, mnohé křesťanské svátky jsou mu bližší

než židovské. Vánoce v tomto roce jsou slavnostnější než jiné,

od války uplynulo sedm let a cukrovaru se daří, Abrahám Lie

beskind zaměstnává vynikající inženýry a ti mu stavějí ještě

lepší stroje, Liebeskindův cukr je pojem, vyváží se za hranice,

všechny druhy — kostky, krystal, moučka —, homole přestal

dělat před rokem.

Století přechází do své druhé čtvrtiny a Abrahám doufá,

že bude stejně úspěšná jako ta první. Jeho žena sedí u klavíru

a probírá se notami, chystá se hrát, on sám si dopřává dout

ník a čeká na Lilianiny rodiče a společnou večeři. Zuzana,

které jsou necelé dva roky, obdivuje strom. Na sobě má bílé

šaty a ve vlasech stužku. Obchází kolem smrku a něco si šeptá,

potom rychle vystřelí ruku a strhne jednu ozdobu. Nacpe si

ji do úst a skousne, křehké sklo praskne a Zuzaně po bradě

stéká krev. Abrahám se k ní rozběhne, ale to už u Zuzany klečí

matka, drží jí otevřenou pusu a do kapesníku z ní vybírá střepy.

18 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . zuzanin dech

Abraháma překvapuje, že Zuzana nepláče, oči upírá nad mat

činu hlavu a trpělivě se nechává ošetřit, poslušně plive krvavé

sliny a vystrkuje jazyk, aby ho mohla Liliana prohlédnout.

Stane se z toho příběh pro obveselení společnosti, dítě

a střepy, nic vážného, jen pár kapek krve, ale Abrahám ne

zapomene na Zuzaniny oči, tvrdé a lesknoucí se, bez lítosti.

V Zuzanině dásni zůstane zabodnutý střep, zvolna se za

pouzdří a obroste masem; ona na něj čas od času narazí jazy

kem, bolest jí pronikne do celého těla a Zuzana pocítí, že je

živá; bude tu připomínku dětství milovat i nenávidět současně.

4

Otec Zuzanu vodí do továrny.

Ukazuje jí stroje, kterým říká mašiny, loužicí kádě, odkališ -

tě. Nechá ji osahat cukrovou řepu, Zuzana ji obejme oběma

pažemi a přitiskne k ní nos.

Dobře promazaná soukolí mašin se točí, nože v drtičce

jsou ostré, šmelcují cukrovku na malé kousky, sladká a lehce

štiplavá šťáva stéká do sběrných kádí.

Liebeskindovi zaměstnanci mají Zuzanu rádi, dávají jí

drobné dárky, ze dřeva vyřezaného psa, pár skleněných ku

liček, hadrový míč. Liebeskind experimentuje s potravinář

ským barvivem, nechá jednu várku cukru obarvit načerveno,

stroj sype do pytlů barevnou drť a hospodyňky nakupující

cukr se mohou zbláznit, během několika dní je vyprodáno

a v účtárně se hromadí objednávky od obchodníků; koloro

vaný cukr, jak zní obchodní název, brzy Abrahámovi vydělá

nejen na nový automobil, ale také na lepší měděné kotle

a praktičtější dopravníkový pás; cukrovar má nejmodernější

vybavení a zaměstnává velkou část holašovických obyvatel.

19 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . dětství

Zuzana s otcem nechodí jen do cukrovaru. Abrahám ji

bere na dlouhé procházky. Začal s tím ještě v době, kdy Zu

zana byla v kočárku. Trochu se styděl ho tlačit a přiměl svou

ženu, aby ho doprovázela. S malinovou šťávou v láhvi a ba

líčkem oplatek křižovali pole a remízky a Abrahám s nastra

ženýma ušima naslouchal ptákům, nosil si černý notýsek

a pečlivě zaznamenával, kterého pěvce kde slyšel. Pokusil se

tu náklonnost předat Zuzaně, ale ta nerozeznala zpěv kosa

od špačka.

Až do šesti let tvoří Zuzanin svět především starší lidé. Nej

mladšími jsou její rodiče, kterým je přes padesát, zbytek jsou

prarodiče a pestrá škála vzdálených tetiček, jejichž hovor se

točí kolem bolavých kyčlí, invalidních vozíků a výplachů střev.

Heckelovi, Lilianini rodiče, žijí v Praze.

Abrahámova matka zemřela dva roky předtím, než se Abra

hám oženil. Zanechala po sobě malé jmění, šperky a skříně

nacpané oblečením, které se nedalo nosit; byla to móda mla

dé císařovny Alžběty, korzety a honzíky, spodničky z jemné

ho plátna a tucty klobouků, prožraných moly a špinavých

od potu a pudru.

Abrahámův otec Leopold založil cukrovar v roce 1875;

v budově byla původně sklárna, již nechal zmodernizovat

a přestavět. Před založením cukrovaru vlastnil Leopold ně

kolik obchodů, od hokynářství, ve kterých prodával knoflíky

a košťata, po luxusní prodejny nabízející kaviár a čokoládu.

Potom usoudil, že budoucnost je v řepě, tvrdých a málo chou

lostivých bulvách, které se rodí bez ohledu na politickou si

tuaci. V okolí Prahy vzniklo několik cukrovarů, Liebeskindův

patřil mezi ty větší.

Na přelomu století předal Leopold firmu synovi. Zbavil

se zbývajících prodejen a poradil Abrahámovi, aby přikoupil

pole, na nichž lze řepu pěstovat.

20 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . zuzanin dech

Leopold se stále hůř pohybuje a nakonec skončí na koleč

kovém křesle. Pro svého syna se stane téměř trvalým břeme

nem, dožije se požehnaného věku. Jeho mysl zůstane bystrá,

každý den vypije skleničku vodky a spolyká misku tvarohu,

kvůli kostem.

Liebeskindovi jsou asimilovaní Židé, k jejich původu je

neváže vůbec nic. Nestravují se košer a do synagogy chodí

zřídkakdy. Neumějí odříkat kaddiš. Přesto na nich jejich ži

dovství lpí jako neodstranitelná skvrna, jsou Židy z podstaty,

nikoliv volbou, svůj původ za sebou vlečou jako závaží, nevi

ditelné, ale stále přítomné.

Až jednoho dne, jako rána pod pás, se objeví žlutá hvězda

přistehovaná k šatům, cizost, která z ní čiší, a zároveň lep

kavá důvěrnost, minulost, jež nikdy neodešla, natahuje se

přes generace, škrtí a svírá, neodbytně tiskne.

V druhé polovině dvacátých let je však žlutá hvězda zatím

daleko, je čas jazzu a charlestonu, všechno je nové, republika,

zubní korunka v ústech Leopolda Liebeskinda, ženské sukně

odhalující kolena.

Abrahám Liebeskind pořádá večírky, na nichž přehrává

gramofonové desky, a uprostřed noci, lehce přiopilý a v dob

ré náladě jede se svou ženou autem, rozhodnutý zaslechnout

hlas sýčka. Zastaví v lese a oba se prodírají vysokou trávou,

Liliana má na sobě večerní šaty, jejichž lem se zachytává o vět

vičky a jalovčí. Abrahám si rozepnul smoking, plíží se po okra

ji lesa a naslouchá; jediné, co dolehne k jeho uším, je Lilia

nin smích. Otočí se k ní a vlastní žena mu náhle připadá jako

zjevení, zalitá měsíčním světlem se stříbrně leskne, ramínko

šatů jí sklouzlo po paži a obnažilo zaoblení prsu; Abrahám

k ní dojde, obejme ji a rozesmějí se, zastřenými hlasy zpívají

jakýsi šlágr, pletou slova a vracejí se na silnici, která se Lili

aně zdá povědomá, takže se rozhlíží a pátrá ve vzpomínkách,

21 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . dětství

poznává to tu, vidí pole a bílé zdi kapličky, uvědomuje si, že

je to místo, na kterém byla, než otěhotněla.

Přitiskne se k manželovi a vdechne mu ta slova do ucha,

rozběhnou se ke kapli a stejně jako Liliana před lety se postaví

na kamenný schod, líbají se a Abrahám vsune Lilianě ruku pod

šaty, ucítí měkké a teplé břicho, stehna a to, co je mezi nimi.

Rychle se pomilují.

Z pole je cítit slabá vůně hlíny a slámy, je čerstvě zoráno,

brázdy jsou široké a vlhké, na okraji pole zbylo několik klasů.

Noc ještě chvíli potrvá, Abrahám s Lilianou se vrátí zpět

do vily, on dopije zbytek šampaňského a ona si napustí vanu,

ponoří se do ní celá a smyje ze sebe manželovy sliny; je uvol

něná a klidná.

Hodiny na krbové římse odbijí čtvrtou a Liliana v županu

zajde do Zuzanina pokoje, dítě spí a v dlani svírá vlněného

králíčka. Liliana přivře dveře a zamíří do ložnice. Abrahám

má svůj vlastní pokoj, ale dnes bude spát s Lilianou. Když

Liliana vstoupí, manžel je už v posteli. Pokrývku má přita

ženou k bradě, ale nespí. Liliana vklouzne vedle něj. Pohladí

mužovu ruku.

Usnou ve chvíli, kdy tmu na východě rozčísne úsvit a ob

loha se rozkrvácí svítáním.

Na podlaze mariánské kaple zůstaly zapomenuté punčochy.

5

Zuzana roste.

Jí samé dobré věci.

Mléko a med.

Sladké housky sypané mákem.

22 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . zuzanin dech

Libové maso.

Brambory zalité máslem.

Jablka nakrájená na čtvrtky, ananas.

Liebeskindovi zaměstnávají kuchařku, protože Liliana

neumí vařit. Ani se to pro ni nehodí. Ráda však peče. Dá ku

chařce volno a zadělává těsto. Ohřívá mléko, váží máslo, roz

bíjí vejce. Na špičku nože nasype cukr a olízne ho. Smaží kob

lihy, táhne závin, mezi prsty mne droždí. Zuzana přitom sedí

na vysoké stoličce a pozoruje ji. Hltavě do sebe vtahuje vůni

kuchyně — palčivost kypřicího prášku, škrobové aroma pro

bublávajícího pudinku, trpkost povidel, která Lilianě ukápla

na rozpálený plech. Kuchyně je velká a prostorná a neustále

se v ní něco děje, z hrnců stoupá pára, dvířka od kamen prás

kají, poklice padající na podlahu řinčí.

Všechno, co Zuzana přijímá, se ukládá do jejího těla. Srdce

zvětšuje svůj objem, plíce se roztahují. Krev je hustá a pěnivá,

uhání žilami, tepe ve spáncích a na zápěstí. Kosti jsou oba

leny masem, které potahuje hebká kůže.

Zuzana má lehce ochmýřená záda, upomínku na to, jak

vyšla z matky, pokrytá lanugem a rozčepýřená jako kuře, ko

lena má kulatá a kotníky silné.

Liebeskindova dcera je zdravá a půvabná. Má tak husté

vlasy, že o ně matka láme zuby hřebenu. Má také bystrý mozek,

jenž jí do očí posílá zvláštní svit, zvědavý, dychtivý a odhodlaný.

Když jsou jí tři roky, otec přinese domů bulvu cukrové řepy.

Společně se Zuzanou z ní odstraní nať, oloupou ji a nakrájejí

na plátky. Dají ji vařit a Abrahám Zuzaně nadšeně vypráví

o tom, co se s řepou děje v cukrovaru, popisuje stroje, drtičku

a filtrovací zařízení, balírnu, v níž pracují samé ženy, a garáže.

Celkem Liebeskind zaměstnává přes pět set dělníků, účet

ní, automechaniky a inženýry; než jde řepa do strojů, musí se

ručně připravit, překontrolovat a špatné nebo nahnilé bulvy

se musejí vytřídit, je to dokonalý cyklus a Abrahám ho miluje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . dětství

od samého začátku, na jaře chodí na pole a dívá se, jak první

výhonky vykukují z půdy, dotýká se jich a mačká je v prstech,

řepná nať má příjemnou štiplavou vůni, a co teprve bulva,

Abrahám nevnímá její zašpičatělý tvar, ale vidí kostky cukru,

sněhově bílé a rozpouštějící se na jazyku; a kde je cukr, tam

jsou peníze a na peníze má Abrahám Liebeskind nos.

Zatímco to vykládá dceři, voda v hrnci se vyvaří a nakrá

jená řepa se začne škvařit, Abrahám odtahuje hrnec z plotny a rychle otvírá okno, rukama vyhání čpavý dým ven; chtěl Zu

zaně ukázat, jak voda s vařící se cukrovkou zesládne, jenže

místo toho má v kastrolu pár zuhelnatělých zbytků, které rozmrzele hodí do kamen.

Na hluk vycházející z cukrovaru je Zuzana zvyklá odma

lička. Dobře se jí v něm usíná. Šumění Liebeskindových ma

šin připomíná tepot srdce. Zuzana si v postýlce vytvoří teplý a bezpečný kokon. Nohy přitáhne k hrudi, hlavu schová pod

peřinu. Matka ji políbí a odchází, ale o něco později přijde

ještě otec, postaví se k lůžku a Zuzana je rázem bdělá, klekne si a prohmatává tatínkovi kapsy, vytahuje jejich obsah, do

kud nenajde, co hledá.

Od jejího narození vyrábí továrna cukr ve tvaru listů a srdcí

a Abrahám jí každý večer jedno srdce přinese, Zuzana si ho

vloží do úst a v polospánku ho nechá rozpustit; tatínek stojí

u její postele, dokud Zuzana neusne.

6

Liebeskindovi mají dva psy, německé ovčáky, kteří slyší na

jméno Lorka a Dan.

Na Zuzanu jsou příliš divocí, mnohem víc ji zajímají králíci

a slepice. Zahradu a dvůr má na starosti manželská dvojice, . . . . . . . . . . . . . . . . . . . zuzanin dech žena pečuje o krávy a drůbež, muž ryje záhony a prořezává stromy.

Zuzana má svůj vlastní malý záhon, pěstuje na něm hrá

šek a mrkev. Chce vidět líhnutí kuřat a žena, jmenuje se Erna,

ji k němu několikrát zavolá; když Zuzana odejde, zkušeně

od sebe oddělí kohouty a slepičky a čerstvě narozeným ko

houtkům zakroutí krkem.

Na jaře devětadvacátého roku se stane něco zvláštního —

z jednoho vejce se vyklube kohoutek bez křídel. Ernu po

lije horko, vidí v tom špatné znamení. Vezme kuře do dlaně a zkoumá zakrnělé pahýlky, Zuzana jí visí na rtech a Erna ví, že zvíře nebude mít možnost zabít, pětileté děvče k němu

přilnulo a nehne se od kohouta na krok, brání ho proti agre

sivním slepicím a dalším kohoutům.

Postižený kohoutek si uvědomuje Zuzaninu přízeň, ná

sleduje dívku jako věrný pes, vybarvuje se doruda a dozelena, hřebínek má masitý a hrdě vztyčený. Lidé z cukrovaru si

brzy zvyknou na neobvyklý obrázek, který se jim naskýtá, nej prve kráčí dcera cukrovarníka Liebeskinda, na sobě má

zástěrku a jednu podkolenku shrnutou, a za ní se pyšně nese

kohout, hruď má vypnutou a spáry silné, zvědavě naklání hla

vu do stran a zobe Zuzaně z ruky.

Na podzim téhož roku Abrahám Liebeskind zneklidní, do

šlo ke krizi na newyorské burze a on má nějaké akcie v zámoří

a část peněz v rakouských a německých bankách. Dlouhé

hodiny se radí se svými účetními a nakonec peníze stáhne

do československých bank. Přestože jsou toho roku výnosy

z polí dobré, počet odběratelů cukru se sníží a příjmy, na které

je Liebeskind zvyklý, se ztenčí.

Liebeskind se vrací z kanceláře a před vilou potká dceru

a jejího kohouta. V cukrovarníkovi se nečekaně zvedne vlna

vzteku, ožene se po ptákovi holí, zasáhne ho do boku a ko

hout se hlasitě rozeřve. Zuzana chytí otce za ruku, prsty

25 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . dětství

loví v kapse kabátku zrní. Sedne si na bobek a natáhne dlaň

ke kohoutovi, ten se k ní přiblíží a opatrně si zrní vezme. Zu

zana podá několik zrnek otci a Liebeskind, zrudlý studem,

si dřepne vedle ní a nabídne kohoutovi pochoutku. Na kůži

ucítí dotek zobáku, jemné štípnutí, a vztek ho pomalu opouš

tí, večer studuje účetní knihy a uklidňuje se, konto v bance

má stále tučné a k tomu akcie několika továren a lihovaru,

ztráta, která se ho dotkla, je zatím mizivá, varovně vztyčený

prst, který ho přiměje k uvážlivějším investicím, takže cuk

rovarník nakoupí zlato a k polím přikoupí rybník a kus lesa.

Druhý den jede s manželkou a dcerou do Prahy, dají si

oběd v hotelu Savoy a vyšplhají na Petřínskou rozhlednu. Je

chladno a všichni tři mají rukavice.

Abrahám Liebeskind se drží zábradlí a dívá se na město,

navzdory chmurným hospodářským prognózám mu hruď na

plňuje hřejivý pocit, zhluboka se nadechuje a je přesvědčený,

že kdyby chtěl, mohla by mu celá Praha patřit.

7

V roce 1930 se Heckelovi, Lilianini rodiče, nešťastnou náho

dou otráví oxidem uhelnatým.

Na vině jsou kachlová kamna v ložnici. Manželé leží na ši

roké posteli, Emil Heckel má na sobě hedvábné pyžamo, jeho

žena noční košili. Najde je služebná. Z Holašovic dorazí Lili

ana s rodinou. Zuzana se pevně drží matky za ruku.

Jsou to její první mrtví.

Zvědavě si prarodiče prohlíží. Vypadají, jako by spali. Dě

dečkovo velké břicho zvedá peřinu, babička Dora má po

otevřená ústa, v koutcích zaschlé sliny. Když se plačící Li

liana přesune do salónu, zůstane Zuzana v ložnici na chvíli

26 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . zuzanin dech

sama. Po špičkách dojde k posteli. Dotkne se dědečkovy tváře

a rychle ruku stáhne. Sevře rty a špičkou prstu nadzdvihne

babiččino oční víčko. Oko je zakalené, připomíná oko mrtvé

ryby, zakrývá ho tenká blanka.

Zuzana vyděšeně vyjekne. Rozběhne se za matkou. Schová

jí hlavu v klíně. Liliana ji mechanicky hladí po vlasech.

Cukrovarník navrhne, že Zuzanu vezme na procházku.

Opustí dům smrti. Jdou po Václavském náměstí. Zuzana je

zaražená. Nechápe, co se s lidmi po smrti děje. Děsí ji babič

čino prázdné oko. Abrahám je zmatený. Zatímco o rafinerii

cukru dokáže vyprávět srozumitelně a tak, aby mu Zuzana

rozuměla, záležitosti posmrtného života jsou mu cizí. Svírá

Zuzaninu ruku a v duchu proklíná osud. Rád by dceři vysvět

lil, že smrt neznamená konec, ale sám v tom nemá jasno. Za

míří s dívkou do cukrárny. Objednají si čaj, ovocné košíčky

a pařížský dort. Abrahám začne mluvit o duši, která po smrti

odchází do nebe. Zuzanu zajímá, jestli se může vrátit zpět

do těla. Cukrovarník vrtí hlavou. Myslí na manželku, která

teď pláče a společně se služebnou omývá a převléká své ro

diče. Zuzana olizuje lžičku a zamyšleně se mračí. Zeptá se,

zda také zemře.

Ano, odpoví Abrahám.

Chce Zuzanu ujistit, že to bude až za dlouhou dobu, slova

mu však nejdou z úst. Cítí se pod psa, připomínka vlastní

smrti mu není příjemná. Rozmrzele se zakousne do košíčku.

S nechutí zjišťuje, že jeho dcera chce morbidní téma pro

zkoumat ze všech stran. Trpělivě jí odpovídá, vymýšlí si. Ob

jednává další konev čaje a na toaletě, kam odejde, se musí

opřít o zeď.

Překvapí ho, když se rozpláče, nikdy se nepovažoval za sen

timentálního. Vymočí se a opláchne si obličej, pak se vrátí

k Zuzaně. Přejedení a ruku v ruce pokračují v procházce, v ob

chodním domě koupí Abrahám Zuzaně nové šaty a střevíce.

27 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . dětství

Nemohou vynechat židovský hřbitov na Starém Městě, pro

cházejí mezi náhrobky a na přetřes přijde babiččino slepé oko.

Abrahám je technik a nechápe, proč by měl před Zuza

nou tajit, jakým procesem prochází mrtvé tělo; odevzdaně jí

vykládá o rozkladu tkání, hnilobě a o kostech. Zuzana hltá

kaž dé jeho slovo a večer jí to dojde, zdají se jí zlé sny a ona se

zpocená, s ještě doznívajícím výkřikem vepsaným v obličeji,

objeví ve dveřích Abrahámovy ložnice. Lehne si k otci do po

stele a tam se konečně rozpláče, uvědomila si, že prarodiče

už neuvidí, a to jí působí bolest, na kterou není zvyklá, svírá

se jí hruď i žaludek; Zuzana drží polštář a vzlyká, dokud ze

svého pokoje nepřijde Liliana.

Také vklouzne k Abrahámovi pod deku a na Zuzanin smu

tek jsou nyní dva, konejší dceru a hladí ji po zádech, nazývají

ji něžnými jmény; když Zuzana usne, zůstanou ležet s rozsví

cenou lampou a dívají se do stropu.

Abrahámovi je devětapadesát a věcně počítá, jak dlouhý

život má ještě před sebou, hraje tenis a plave, to mluví v jeho

prospěch, a potom samozřejmě peníze, může si dovolit tu

nejlepší lékařskou péči.

Pohladí po tváři svou ženu a ucítí vlhkost, Liliana pláče.

Abrahám tiše vstane a odvede ženu do koupelny, Liliana se

mu schoulí do náruče a on ji pevně objímá; mramorová pod

laha je studená a Abrahám položí na zem ručníky, posadí se

na ně a Liliana si zapálí cigaretu, kouří se zavřenýma očima.

Abrahám vzpomíná na tchána, energického a plného ži

vota, a beze slov prokleje špatně těsnící kamna, umíní si, že

je nechá rozebrat, kachel po kachli, a odvézt na smetiště.

28 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . zuzanin dech

8

Kohouta bez křídel zardousí fena Lorka.

Přidrží si ho předními tlapami a prokousne mu hrdlo. Zu

zana je v tu chvíli na dvoře sama, matka se služebnou Annou

věší prádlo. Zuzana je nejprve v šoku, sevřené pěsti si nacpe

do pusy a skousne, potom se k mrtvému kohoutovi vydá. Lor

ka sedí vedle své oběti a olizuje si tlamu. Zuzana si klekne,

pohladí kohouta po lesklém peří. Zadívá se ptákovi do očí.

Je tam.

Tenká blanka ohlašující smrt.

Mrtví lidé a mrtvá zvířata slepnou, pomyslí si Zuzana. Ne

vidí svět.

Vstane a chce vzít kohoutka do náručí. Neunese ho. Po

padne ho tedy za pařát a vleče na druhou stranu zahrady,

kde matka právě vytahuje z proutěného koše vypranou cí

chu a dává ji na šňůru.

Liliana vidí, že Zuzana je pokrytá krví. Ztuhne a pak se k ní

s křikem rozběhne, ohmatává ji a zkoumá, kde je dítě zraněné.

Nakonec jí dojde, že je to zvířecí krev. S odporem se na mrt

vého kohouta zadívá. Vlastně se jí ulevilo, že se ho zbavili.

Počkej tu, řekne a přinese z kůlny rýč.

Pod jabloní vyhloubí díru a zahrnou kohouta hlínou. Zu

zana klečí nad čerstvým hrobem a představuje si, jaké je to

pod zemí.

Padne do trávy, obličejem dolů, zavzlyká. Liliana je v roz

pacích, úkosem se podívá po služce, která se svěšenýma ru

kama stojí nad košem s prádlem. Liliana kývne a Anna se

znovu pustí do věšení cích.

Liliana sedí u dcery, ruku má položenou na jejích zádech.

Pod Zuzanina víčka se prodere světlo. Je rozmazané slzami.

Zuzana si udiveně uvědomí, že jí vyhládlo. Stále ještě se jí

29 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . dětství

chce truchlit nad mrtvým druhem, ale zároveň se jí svírá ža

ludek.

Nevydrží to.

Mám hlad, řekne.

V kuchyni jí matka namaže tlustý krajíc chleba máslem

a marmeládou. Zuzana je nenasytná. Sní chléb, jáhlovou kaši,

dva kusy koláče. Potom, zatímco Liliana oplachuje nádobí, jde

Zuzana do matčiny ložnice. Stojí v ní toaletní stolek s velkým

zrcadlem. Zuzana si pečlivě prohlíží své oči. Ujišťuje se, že se

nezměnily, že v nich není ani srpek bílé blány, ani stopa smrti.

Ještě jí není ani šest let, ale ve své tváři už dokáže číst

dobře, propátrává záhyby víček, oblouk obočí, vykrojení rtů.

Vidí život a potvrzuje si ho dlouhým nádechem.

Když vydechne, zrcadlo se zamží a ona do té vlhké mlhy

chvatně přitiskne dlaň, bdělá a vědomá, teď už sama, bez

kohouta.

9

Leopold Liebeskind slaví narozeniny.

V jídelně je prostřeno ke slavnostnímu obědu, dělníci

z cukrovaru vyslali delegaci, která má starému muži gratulo

vat. Složili se na dýmku, v dřevěné krabičce vystlané hedvá

bím ji drží předák denní směny. V jídelně, kde na podlaze leží

afghánský koberec a příbory se stříbrně lesknou, se dělníci

necítí dobře. Po očku si prohlížejí stůl, naškrobené ubrousky,

polévkovou mísu se zlatým okrajem, vzácné květiny. Abrahám

je nenechá v rozpacích dlouho, vezme ze stolu tácy s drob

nými zákusky, čokoládovými rohlíčky a pěnovými pusinkami

a nabídne je mužům. Dělníci si ostýchavě berou, dortíky jsou

malé, na jedno dvě polknutí.

30 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . zuzanin dech

Leopold si zatím prohlíží dýmku, zkusmo ji vsune do úst

a stiskne zuby.

Abrahámův otec má silnou čelist a dlouhý, zahnutý nos,

který přeskočil jednu generaci a objevil se v Zuzanině tváři,

naštěstí v menší verzi, úzký a u kořene jemně zlomený.

Když delegace odejde, Liebeskindovi zasednou k obědu.

Jsou tu také další příbuzní, strýcové a tety, některé z nich Zu

zana ještě neviděla. Podává se ryba s bílou omáčkou a ke kávě

velký punčový dort. Mluví se směsicí češtiny, němčiny a jidiš

a Zuzana přebíhá od jednoho hosta ke druhému, vstřebává

ty jazyky a opakuje slova, která se jí líbí.

Pozdě odpoledne si ji posadí dědeček Leopold na kolena

a něžně jí šeptá do ucha, Schätzchen, říká, meine kleine Ziege,

a jeho němčina je měkká a laskavá, pravý opak jazyka, který

Zuzana uslyší po okupaci.

Ten rozdíl ji bude mást, nepřestane ji udivovat, že je možné

jedním jazykem tišit i rozdírat.

Do příchodu okupantů však zbývá dlouhých devět let

a němčina v dědečkových ústech má hebké přehlásky a zaob

lené sykavky, je to jazyk lásky a Zuzana se k dědečkovi tiskne,

objímá ho kolem krku a vdechuje vůni staré kůže a kafru.

Den je rušný a do jídelny stále někdo chodí, po dělnické

delegaci přicházejí úředníci, správce cukrovaru a obchodní

ředitel, hlavní účetní a vedoucí sekretářek. Účetní s sebou

vzal svého syna, a tak se Zuzana seznámí s Hanušem.

Zatímco jeho otec blahopřeje Leopoldovi, Hanuš se ne

pozorovaně zmocní talíře s kousky rostbífu a zaleze si pod

stůl. Zuzana ho následuje. Zakryti dlouhým ubrusem si po

chutnávají na plátcích studeného masa. Talířek dočista vy

lížou a opatrně vysunou ven, takže na něj jedna ze Zuzani

ných tetiček nechtěně šlápne. Vyjekne, talíř zvedne a položí

na stůl.

31 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . dětství

Hanuš se natáhne. Je přejedený. Ruce složí na břiše. Zu

zaně se chlapec líbí. Je to první dítě, které vidí takto zblízka.

Pozorně si ho prohlíží. Chlapec má opálenou pleť, kudrnaté

světlé vlasy a na nose pihy.

Jak se jmenuješ? zeptá se ho.

Hanuš jí to řekne. Je starší než Zuzana, chodí už do školy.

Připadá si důležitý. Zuzana se lehce dotkne jeho kůže, teplé

pokožky na tváři, a on ji nezastaví. Potom společně zkouma

jí boty, které jsou pod stolem. Mužské polobotky a dámské

střevíce, některé tak vyleštěné, že v nich vidí své obličeje. Za

nedlouho jim opět vyhládne. Hanuš se pokusí ze stolu stáh

nout mísu s obloženými chleby, ale otec si ho všimne a za ruku

ho vyloví ven. Omlouvá se Liebeskindovi a drží přitom syna

za límec košile. Cukrovarník se směje. Liliana zakrývá talíř

s chlebíčky ubrouskem a podává ho Hanušovi. Zuzana se opí

rá o matčin bok. Účetní se svým synem se loučí a odcházejí.

Hanuš se ještě jednou otočí a Zuzana mu zamává.

Večer Zuzana listuje obrázkovou knížkou, nejde si lehnout,

dokud nenajde, co hledá.

Vlasy princezny Zlatovlásky mají stejnou barvu jako Ha

nušovy.

Nepochopitelné.

Zuzana se vpíjí do obrázku očima. Hladí ho špičkou prstu.

Hanuš nosí ve vlasech světlo.

Copak je možné, aby měl chlapec vlasy jako princezna?

Zeptá se na to Liliany. Matka vezme do ruky kartáč a za

čne Zuzanu česat. Jednou, už je to dávno, se setkala s Hanu

šovou maminkou. Měla stejně zlaté vlasy jako její syn. Zuzana

napjatě poslouchá, když jí Liliana vysvětluje, že Hanuš vlasy

zřejmě podědil.

A já? zajímá ji.

Matka ji přestane česat. Tázavě se na svou dceru zadívá.

32 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . zuzanin dech

Co jsem podědila já? chce vědět Zuzana.

Liliana se usměje. Roztáhne palec a ukazováček.

Podívej, řekne a ukáže na malou pihu v záhybu kůže. Zuzana

udělá tentýž pohyb a zjistí, že má znaménko na stejném místě.

Tatínek ji má taky?

Liliana zavrtí hlavou.

Bude to naše tajemství, rozhodne Zuzana.

Knihu s princeznou Zlatovláskou nechá otevřenou. Ráno,

sotva se probudí, si ji znovu prohlédne.

Hanuš se pro ni vydělil z okolního světa a ona na něj ne

může zapomenout.

10

Zuzana brzy zjistí, že Hanuš chodívá za svým otcem do práce.

Občas si hraje na dvoře cukrovaru, kope do míče nebo se

strefuje kamenem do kruhu, který si vyskládal z dřevěných

špalků. Někdy se k němu přidá ještě druhý chlapec, syn cuk

rovarského automechanika.

Zuzana je pozoruje ze zahrady, zvědavě a ostýchavě; když

v zápalu hry vykřiknou, rozechvěje se a nejraději by se k nim

přidala.

Je po dešti.

Štěrk na zemi je mokrý. Hanuš a jeho přítel na sobě mají

krátké kalhoty, sedí na bobku u velké kaluže a šťourají do ní

dřívkem. Našli žábu, ropuchu. Zvíře je ztuhlé hrůzou, nafu

kuje tváře. Zuzana si stoupne na špičky, aby lépe viděla. Obli

čej přitiskne k plotu. Sleduje dvě chlapecké hlavy, Hanušovo

kučeravé zlato a krátké černé štětiny jeho kamaráda.

Hanuš šťouchne do žáby klacíkem a ropucha udělá opatrný

krok. Hanuš vypískne a Zuzana se kousne do rtu. Zvědavost ji



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.