načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Zůstat na zemi - Jan Sokol

-6%
sleva

Elektronická kniha: Zůstat na zemi
Autor:

Druhý svazek edice Rozhovory nad biblí přináší přepisy rozhlasových rozhovorů Petra Vaďury s Janem Sokolem. Obsahuje dva druhy textů: první je cyklus 12 rozhovorů nad nejzávažnějšími ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  140 Kč 131
+
-
4,4
bo za nákup

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 301
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: rozhlasové rozhovory o biblických textech vedl s autorem Petr Vaďura
Jazyk: česky
Médium: e-book
Téma: bible, exegeze, interpretace, pořady rozhlasové, rozhovory
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-702-1900-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Druhý svazek edice Rozhovory nad biblí přináší přepisy rozhlasových rozhovorů Petra Vaďury s Janem Sokolem. Obsahuje dva druhy textů: první je cyklus 12 rozhovorů nad nejzávažnějšími tématy Starého zákona. Pořady měly nabídnout jakousi průvodcovskou službu těm posluchačům, kteří sice příliš mnoho zkušeností s četbou bible nemají, ale přesto by se o těch nejznámějších kapitolách Knihy knih něco rádi dozvěděli.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
Rozhovory nad BIBLÍ Jan Sokol Zůstat na zemi Vyšehrad Rozhlasové rozhovory o biblických textech vedl s autorem Petr Vaďura © Petr Vaďura, 2008 ISBN978-80-7021-900-3 Tato kniha vychází s laskavým souhlasem rozhlasových stanic www.nabozenstvi.com Obsah Starý zákon Dvojí zpráva ostvoření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Kain aÁbel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 Potopa ababylonská věž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 Abraham . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 Jákob . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 Josef . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 Exodus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 Zákon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 Jozue aSoudců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 Království akrál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 Proroci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 Poexilní židovstvo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132 Nový zákon Zvěstování apočetí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 Vystoupení Jana Křtitele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 Pokušení na poušti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 Milujte své nepřátele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 Spása . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 Otčenáš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 Marnotratný syn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181 Lazar aboháč . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .188 Univerzalita spásy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193 Samospravedlnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .199 Odpuštění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .205 Zacheus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213 Slepota . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218 První aposlední . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .224 Květná neděle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230 Ježíš apřistižená žena . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236 Ježíšovi nepřátelé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .243 Ten na kříži je král? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .250 Mučednictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .256 Odpuštění hříchů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .262 Kázání vAthénách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .268 Vzkříšení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 274 Vlastní přirozenost aživot zDucha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .280 Otroctví abible . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .286 Utrpení pro víru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291 Manželství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .297 Starý zákon Dvojí zpráva ostvoření Není téma stvoření dnes poněkud odtažité a neaktuální? Kdepak. To nikdy nemůže být odtažité téma, protože ať si myslíme, co chceme, my na tomto stvořeném světě žijeme, závisíme na něm a zároveň do něho sami patříme. Je spíš na pováženou, jak málo si toho všímáme. Je přece velký rozdíl, zda se na svět díváme jako na něco podezřelého nebo dokonce špatného, anebo zda je to pro nás Boží dar. Aotom právě mluví příběh stvoření. Pojem stvoření ale působí dnes jako slovo z dávných dob. To je pravda, to slovo je velmi staré a i v bibli se vyskytuje vlastně jenom párkrát. Biblická představa stvoření světa ale patří mezi ty zásadní novinky, které Židé začali chápat úplně jinak než ostatní. V čem je ta jinakost? Jak to říkali ti ostatní? Všechny staré kultury si vznik světa nějak představovaly. Většinou tak, že určitá božstva upravila pro člověka místo, kde může žít: oddělila třeba nebe od země a v mezeře mezi nimi vzniklo místo pro člověka. Jenže ita božstva byla ve skutečnosti součástí světa, který tu odjakživa byl, ajen ho nějak upravila. Teprve bible ale radikálně řekla, že úplně celý svět se vším všudy, biblicky řečeno nebe azemě, jsou Boží dílo, přičemž předtím tu nebylo nic. To znamená, že mytologie a náboženství neřeší otázku vzniku hmoty? Náboženství nejsou teorie, čili nikdy nic neřeší, a o hmotě se tehdy neuvažovalo. Stará náboženství většinou vycházejí zté celkem přirozené představy, že tu vždycky něco bylo ado toho nějak vstoupili bohové nebo bůh. Biblická představa úplného počátku, „stvoření z ničeho“, se zdála podivná nebo dokonce absurdní – ato až do té doby, kdy vědci začali mluvit o„velkém třesku“. Tím se vlastně vrátili kbiblické představě vzniku světa. Biblická zpráva o stvoření v Genesis 1 začíná slovem: „Na počátku.“Mě ale vždycky napadala taková trochu všetečná otázka: „No a co bylo předtím?“ Na tuhle otázku odpovídá svatý Augustin, že chystal peklo pro ty, kdo se všetečně ptají. Otázka je to jistě přirozená aivěda to takhle do nedávné doby vždycky brala. Jako kdyby svět byl vjistém smyslu věčný. Bible to tak ovšem nevidí. Říká, že věčný je jen Hospodin, kdežto svět začal ataké jednou skončí. Anemyslí to tak, že by se jen nějak přeměňoval, ale prostě předtím opravdu nebyl apotom patrně také nebude. Lze tedy pochopit, co bylo v tom stavu před světem? Těžko, protože svět je pro nás úplně všecko acokoli si představíme, je zase nějaký svět. I tento svět nás přesahuje a chybí nám nadhled, protože v něm žijeme. Jako si dítě neumí představit, že tu bylo něco dřív, než se narodilo, tak imy lidé máme představu, že tak, jak to my známe, to tu muselo být vždycky. Bible však říká, že tak to není – akupodivu to dnes říká ikosmologie. Uvedl jste velký třesk jako teorii, která koresponduje s biblickou zprávou o stvoření. Zkuste to víc rozvinout. Předně musím zdůraznit, že biblická zpráva o stvoření není žádná teorie. Jejím cílem není vysvětlit počátky světa, nýbrž sdělit něco jiného, ktomu se zde ještě dostaneme. Oběma pohledům je ale společná myšlenka, že všechno, co je, má nějaký počátek apřed ním nebylo nic; jakkoliv si to člověk neumí představit. Jedním okamžikem tedy všechno začalo a o nějakém předtím... ... není možné rozumně mluvit. Existují samozřejmě různé varianty počátku nebo velkého třesku, ale onějakém před se hovořit nedá, ato zjednoduchého důvodu: „počátek“ tu znamená počátek STARÝ ZÁKON12 světa asním ovšem také času. Oběma pohledům je tedy společné ito, že čas není nějaká nekonečná časová osa, „na níž“ se všechno odehrává, jak si to představoval Newton, ale že ičas nějak začal – apatrně také skončí. Co znamená slovo stvoření? Bible pro ně má zvláštní slovo, sloveso bará,vyhrazené pouze pro tento jeden Boží čin. Bará znamená stvořit, a to ve velmi silném významu. Nelze je použít třeba o sochaři, který dělá sochu, nebo očlověku, který něco vyrábí. Znamená totiž něco velice paradoxního: udělat něco zničeho. O stvoření se různě zmiňují i další biblické texty, např. Žalm 74, kniha Jób nebo Izajáš. Ale soustavný výklad, kde je stvoření hlavním tématem, je jen na začátku knihy Genesis. V porovnání s celkem Písma je to velmi malá plocha. Proč je umístěna na počátek bible? To určitě není náhodou. Nestojí tam jen proto, že jím celé vyprávění osvětě aoizraelské historii logicky začíná. Je to zároveň jakési vstupní prohlášení, které předkládá hlavní biblická témata: že celý svět je Boží dílo, že byl stvořen jako dobrý, ato Božím slovem – a že má tedy smysl. Co bylo stvořeno slovem, nemůže být absurdní, a svět tedy navzdory vší složitosti a nepřehlednosti musí mít nějaký smysl. V prvních dvou kapitolách První knihy Mojžíšovy se některé údaje jakoby opakují nebo překrývají. Jak se to dá vysvětlit? Toho si už před několika sty léty všimli učenci, kteří zjistili, že jsou zde vlastně zprávy dvě. Až do čtvrtého verše druhé kapitoly je to jeden text, pak následuje jiný, který má poněkud odlišný charakter ijazyk. Dalo by se říci, že se spíš jedná odva různé pohledy na stvoření, než ojeden příběh, který by vtom druhém pokračoval. Předělem je první věta čtvrtého verše druhé kapitoly: „Toto je rodopis nebe a země, jak byly stvořeny.“ Můžeme ji chápat jako závěr té první zprávy, anebo nadpis té druhé. V každém případě však naznačuje, že zde je předěl, šev. DVOJÍ ZPRÁVA O STVOŘENÍ13 Jak byste charakterizoval první zprávu, tedy první kapitolu? Je to vznešený, velkolepý text, který to celé popisuje jakoby zdálky. Jako kdyby to všechno někdo zdaleka pozoroval, měl to celé před očima a všechno to popořadě, lapidárním a velmi promyšleným způsobem seřadil. Bůh zde tvoří slovem, což je důležité, avšechno je Božího původu. Slunci, Měsíci ahvězdám se tu upírá nějaké zvláštní postavení, přijdou na řadu až čtvrtý den, jsou to jen „svítilny“, které plní svůj účel adokonce se neuvádějí ani jménem, ačkoli ihebrejština pro ně samozřejmě měla zvláštní slova. To je zřejmá polemika sokolními kulturami, které vnich viděly bohy. Pátý den přijdou na řadu živočichové, kteří žijí ve vodě a ve vzduchu, a šestý den ti, kteří žijí na zemi. Tentýž den následuje ještě člověk asedmý den Hospodin přestal pracovat. Podívejme se na strukturu vyprávění. Je rozděleno do jednotlivých „dnů“ a každý končí refrénem. O prvním dnu se říká: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale na dvo dami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. Tohle schéma se pak opakuje den za dnem. Ve druhém dni Hospodin odděluje vody pod nebesy od vod nad nebesy, pak stvoří souš, rostliny a stromy, nebeská tělesa i zvířata. Refrén pokaždé opakuje, že to bylo dobré. Ano, to je důležité, protože tím text předem vylučuje dost častou představu, že hmotný svět vznikl střetnutím dobra azla nebo ducha a hmoty; duch je v zajetí hmoty a člověk se má z tohoto zajetí snažit vysvobodit. Něco takového je bibli zcela cizí, svět je podle ní skrz naskrz dobrý, alespoň na začátku, tak jak vyšel zBoží ruky. Nakonec, po šestém dni se dokonce říká: „ Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ Nesetkáváme se zde tedy s žádným zlem ani ďáblem, který by harmonii Božího stvoření narušoval? Ne, nic takového zde ještě není. To přijde až později. STARÝ ZÁKON14 Vrcholem stvoření je člověk. První kapitola o něm pojednává od 26. verše: I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, na d zvířaty a na dcelou zemí i na dkaž dým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ Bůh také řekl: „Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu.“ A stalo se tak. Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. Celé to předchozí stvoření je příprava světa pro člověka, který přijde až nakonec. Je zde o něm řečeno, že je obrazem Božím. Není snadné si představit, co to asi mohlo znamenat, protože bible jinak výslovně odmítá, že by Hospodin měl nějakou podobu, že by ho člověk mohl uvidět. Nějaká podobnost tu ovšem je, minimálně ve schopnosti řeči, takže Bůh může k člověku mluvit a člověk mu může rozumět a odpovídat. Velmi důležité je, že člověk dostává svět jako správce. On ho neukradl a nemusí o něj snikým bojovat, ale ani se nemusí stydět ho užívat, protože ho od Boha dostal. Neřeší se zde problém pohlaví, člověk je zkrátka muž a žena. Ano, to zde není žádný problém; ten také přijde až ve druhém textu. O sedmém dnu se říká: „Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy.“Co zde znamená slovo „zástupy“? S tím si také nikdo neví pořádně rady. To slovo se vyskytuje velmi vzácně amůže znamenat něco uspořádaného, třeba vojsko, které stojí všiku. Řecký překlad (Septuaginta) zde používá slovo kosmos,což znamená ozdobu, okrášlení; od téhož kořene je inaše DVOJÍ ZPRÁVA O STVOŘENÍ15 slovo kosmetika, jako kdyby Řekům vesmír připomínal krásně nalíčenou ženu. Latinský překlad má exercitus, seřazené vojsko, a odtud je i české „zástupy“. Jistě je v tom představa řádu, krásného uspořádání, jakoprotiklad kbeztvarému chaosu. Dostali jsme se k sedmému dni: „Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal aposvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.“ Tady je klíč ksedmidennímu týdnu. Židovský týden nevychází ze žádné astronomické teorie, ale ztoho, že to tak Bůh chtěl atak to také od začátku bylo. Spory otom, zda stvoření trvalo sedm dní anebo zda se svět vyvíjel třeba miliardy let, jsou zbiblického hlediska úplně nezajímavé. Ostatně jaképak „dny“, když Slunce bylo stvořeno až čtvrtý den? Oto zde vůbec nejde. To pro člověka důležité poselství říká, že vsobotu se nebude pracovat. Tento text nechce tedy čtenáře informovat o tom, jak to bylo, ale k čemu to všechno je? Jistě, to nejsou žádné zajímavosti, ale jednoduché vyjádření toho, co je člověku uloženo. Člověk je postaven doprostřed stvoření avšechno, včetně Slunce, Měsíce, hvězd mu má sloužit. Má to jen jednu podmínku: že nezapomene na svého Stvořitele a v sobotu nebude pracovat. Druhá zpráva o stvoření začíná ve čtvrtém verši druhé kapitoly a sahá až do kapitoly třetí: „V den, kdy Hospodin Bůh učinil zemi a nebe, nebylo na zemi ještě žádné polní křovisko ani nevzcházela žádná polní bylina, neboť Hospodin Bůh nezavlažoval zemi deštěm, a nebylo člověka, který by zemi obdělával. Jen záplava vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch.“ Tohle je velmi charakteristické. První text si představuje vznik souše tak, že se voda odhrne stranou ana pevnině pak už všechno vyroste samo. To je typická představa lidí, kteří žijí na pobřeží moře nebo na ostrovech. Druhý text si naproti tomu vůbec neumí představit, že by něco mohlo růst, kdyby to nikdo nezaléval aneSTARÝ ZÁKON16 staral se o to. Tak to vidí obyvatelé polopouště nebo suché stepi, kde něco vyroste pouze tehdy, když půdu někdo zavlažuje aobdělává. Tohle vyprávění tedy nenavazuje na to, co se řeklo v první kapitole? To je nové vyprávění, které se na to dívá jinak. Vypravěč se nedívá odněkud zvelké dálky, nezkoumá, jak to bylo před tím, nezabývá se původem světla a hvězd. Jako kdyby se toho dění sám účastnil avšímá si pouze toho, co se člověka přímo týká. Text pokračuje: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého“. Zahrada je pro vypravěče to nejkrásnější, co si člověk vůbec může představit, třeba když žije někde ve stepi nebo na kraji pouště. Zahrada – to je ráj. Proto Hospodin postaví člověka právě sem, do Edenu. Popis zahrady je působivý: tečou zde řeky, nachází se tam vonná pryskyřice a kámen karneol. Člověk má tuto zahradu Eden obdělávat a střežit. Pak ale dostává příkaz: „A Hospodin Bůh člověku přikázal:,Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.‘“ To je klíčová věta. Za prvé odhaluje smysl vyprávění: člověk se dozvídá, že něco nesmí. Zdá se mi zbytečné vymýšlet hypotézy o tom, co ten strom dobrého a zlého mohl znamenat. Je o tom ispousta literatury, ale nemyslím, že by byla moc užitečná. Důležité je vědět, že to všechno člověk dostává, ale surčitou podmínkou. Ta podmínka prostě platí ačlověk se nemá co ptát, proč se to nesmí nebo jaký to má smysl. Slyší pouze jediné: „Tohle dělat nebudeš.“ DVOJÍ ZPRÁVA O STVOŘENÍ17 Přitom dostává všechno, co může dostat, navíc v naprosté neporušenosti a kráse. Ano. Líčení pokračuje zprávou o stvoření ženy. „I řekl Hospodin Bůh: ,Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.‘ Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná.“ Až dosud jsme slyšeli o zahradě, pak přišel člověk – to znamená muž – ateď přijdou na řadu živočichové. Na rozdíl od prvního textu člověk je stvořen dřív než zvířata ata mu přicházejí na pomoc, kvůli němu. Člověk jim dává jména, skutečná, pravá jména, jako kdyby se tím na stvoření sám podílel. Jenže žádné z nich se k němu tak úplně nehodí, k žádnému z nich nepřilne. A na scénu přichází žena: „I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal:,Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla. Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.‘ Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“ Když tohle čtu na přednášce, studenti se smějí, že Eva je „kost z mých kostí“. Představa, že muž ažena podstatně patří ksobě, se vyskytuje ivmnoha jiných starobylých příbězích. Nejznámější je antická báje oAndrogynovi: člověk byl původně kulatý, měl čtyři nohy, čtyři ruce a měl se tak ohromně k světu, že bohové dostali strach, aby jim nepřerostl přes hlavu. Proto ho rozsekli na půl atak vznikl muž ažena. Proto ti dva vědí, že ksobě patří, aproto se hledají, aby se zase mohli dát dohromady. Tady je to vyloženo jinak, ale itak je jasné, že muž ažena ksobě patří, ato úplně jinak než člověk azvíře. STARÝ ZÁKON18 Do vyprávění vstupuje další bytost: had. Tady je asi dobré odmyslet si freudovské výklady: had vystupuje v mnoha starých mytologiích jako něco nebezpečného a záludného. Může to být tím, že had je jakýsi protiklad člověka: plazí se po zemi, kdežto člověk si zakládá na tom, že stojí zpříma. Nejspíš to ale bude tím, že hadi jsou – ahlavně bývali – nebezpeční. Opičí mláďata mají zhada hrůzu, ikdyž ho spatří úplně poprvé. Možná jsme nějaký vrozený strach zhadů také zdědili. Vněkterých kulturách je ale had symbolem podsvětních božstev, hlídá pod zemí skryté zlato, jak to známe zpohádek. Pak by to mohl být také jakýsi protihráč Hospodinův, protiklad nebeského Boha. Text líčí pokušení a pád člověka. Nejdřív si oba všimli, že jsou nazí; proto si upletli zástěrky z fíkových listů. Ano, to je vlastně jediný bezprostřední důsledek toho, co udělali. Brzy se však ukáže, že těch důsledků je víc. „Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena pře dHospo dinem Bohem uprostře dstromoví v zahra dě.“ Jak se Hospodin prochází po zahradě, to si moc představit neumím. My už jsme zvyklí na tu pozdější, sublimovanou představu, že Bůh je duch. Tenhle text je ovšem velice starý (vědci dnes soudí, že je starší než vyprávění první kapitoly) a navíc patrně převzatý zokolních kultur, kde se příběh ostromu ahadu také vyskytuje. Proto může mít tak konkrétní představu Hospodina, který se prostě v tu příjemnou dobu, kdy fouká vítr a není takové horko, prochází po zahradě. Jako člověk. Ano, hledá Adama apatrně ho nevidí, protože na něj volá: „Kde jsi?“ Všimněte si, že tu je rozdíl proti logice prvního vyprávění: kde se ten had vzal? Byl také stvořen, aje tedy dobrý? Takové otázky si náš text prostě neklade. DVOJÍ ZPRÁVA O STVOŘENÍ19 On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Bůh mu řekl: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ Proto řekl Hospodin Bůh ženě: „Cos to učinila?“ Žena odpověděla: „Had mě podvedl a já jsem jedla.“ To je pěkná ukázka, jak se svou vinu vždycky snažíme shodit na někoho jiného. Muž to shodí na ženu ata na hada. Jenomže potrestáni budou všichni tři, ikdyž každý jinak. Zajímavé je, že text chápe „pokušení“ jako hadovu snahu přemluvit ženu, aby přemýšlela otom, co se nesmí, azkusila si zákaz zdůvodnit. Když to zdůvodnit neumí, had jí přesvědčí, že by to měla zkusit. Aprávě vtom vidím hlubokou moudrost, že ourčitých věcech by se nemělo moc přemýšlet. Jednou ztakových věcí je přikázání: „Nezabiješ!“ Zde není na místě otázka: „Proč nemám zabít?“ Prostě: „Nezabiješ!“ ahotovo. Myslím, že takto to vidí ten biblický text ato je na něm také důležité. Ne zda se to odehrálo vzahradě nebo někde jinde, případně jaké to bylo ovoce. Následuje prokletí a zlořečení: nejprve prokletí hada, potom zlořečení ženy a na závěr je prokleta pro člověka země: „V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“ Všimněte si, že ten text končí vlastně úplně opačně než ten první. Vzávěru první zprávy se dočítáme, jak bylo všechno velmi dobré, pak ve druhém vyprávění přijde zápletka shadem – anajednou je všechno špatné, proklaté. Jenomže závěr je zde ještě jeden. Když Hospodin lidem udělal kožené suknice, řekl: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ na věky.“ ProtojejHospodinBůhvyhnalzezahradyvEdenu, abyobdělávalzemi, z níž byl vzat. Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života. STARÝ ZÁKON20 Podobnou myšlenku najdete třeba v Eposu o Gilgamešovi a v jiných mýtech Blízkého východu, které říkají, že člověk musí umřít proto, že mu bohové nechtěli život dát celý. Jako byli řečtí bohové žárliví na Androgyna a museli ho rozpůlit, dávají i ti východní člověku života vždycky jenom kousek, jakoby ustřiženou metráž. Biblický text naproti tomu říká, že člověk dostal úplně všechno aza svou smrtelnost si může sám; je to důsledek jeho neposlušnosti. Tahle zpráva ale není zrovna moc příjemná a člověk se s ní nevyrovnává snadno. Tuhle myšlenku bychom ale mohli sledovat v celé bibli. Kdykoli se Izraelcům stane něco hrozného, třeba je přepadnou nepřátelé, zničí Jeruzalém, spálí Chrám aje samotné odvlečou do zajetí, vzkáže jim Hospodin po prorokovi, že si za to mohou sami. Člověk to špatně přijímá a ptá se: „A jak za to můžeme?“ Teprve zvolna a pomalu mu pak dochází míra jeho provinění. Bible své čtenáře vychovává kpoznání, že když se jim stane něco zlého, mohou si za to velmi často sami. To je velmi tvrdá škola. Tomu ale neodpovídá kniha Jób, kde se naopak takový výklad utrpení odmítá jako falešný. Když mě tedy potká něco zlého, nemusí to být důsledek toho, co jsem provedl. Podobně v příběhu o uzdravení slepého od narození z Janova evangelia. Učedníci se Ježíše ptají, proč se ten člověk narodil slepý, zda hřešili jeho rodiče nebo on sám. Ježíš to ale odmítá a říká, že nikdo z nich; na slepém se má zjevit sláva Boží. Ano, máte pravdu, jenomže se jedná otrochu jiné případy. Vy mluvíte o tom, kdy tuhle zásadu vůči někomu jinému aplikuje třetí osoba, když někdo někomu řekne: „Ty jsi slepý, protože jsi žil jako darebák.“ Tady jde ale oněco jiného: něco zlého se stane mně, a mně prorok říká: „Přemýšlej, jestli si za to náhodou nemůžeš sám.“ Především národní katastrofy, jako bylo asyrské nebo babylonské zajetí, proroci vyhodnocují: „To máme za to, že jsme jako Boží lid Izrael Hospodina neposlouchali.“ Neštěstí druhých lidí DVOJÍ ZPRÁVA O STVOŘENÍ 21 tedy rozhodně nemůžeme pokládat za důkaz nějakého provinění. Ale usebe sama by otom měl každý vážně přemýšlet. Pokusme se teď formulovat nějaké shrnutí: Co mají obě zprávy o stvoření společné a v čem podstatném se liší? Obě dvě rozhodně trvají na tom, že celý svět je beze zbytku Boží dílo, že to není chaos ani zmatek, ale naopak řád, a že má hlavu apatu, nějaký smysl. Je to svět připravený pro člověka, stvořený kvůli němu. Člověku je svět svěřen, vlastně darován, ovšem s odpovědností za něj. Druhý text jde ještě o krok dál a ukazuje, jak tuhle věc člověk do jisté míry prohrál nebo promrhal. To vprvním textu není. Oba se liší v tom, z jakého hlediska o stvoření mluví: jeden zvýšky azdálky, jako kdyby to někdo jen pozoroval, druhý zpozice účastníka, který byl při tom. Jeden chce do vyprávění zahrnout úplně všecko, co ve Vesmíru je, druhý se spokojí sobzorem zahrady. Jeden vychází ze zkušenosti obyvatel pobřeží, druhý okraje pouště. Vprvním všechno dobře dopadne – tak dobře, že to už nemůže být lepší – druhý líčí katastrofu s trvalými následky, pád člověka. Při četbě jakéhokoli starého textu by se měl člověk řídit zásadou, že ti, kdo ten text psali, rozhodně nebyli hlupáci. Pokud by si to totiž někdo myslel, nemůže nikdy ničemu rozumět – ostatně proč by pak takové texty vůbec četl? Pokud tedy vycházíme ztoho, že ti lidé nebyli hloupí, je jasné, že pokud dali tyhle dvě zprávy ostvoření vedle sebe, nemohli si nevšimnout rozdílů, které mezi nimi jsou. Ato, že je tam nechali anepokusili se je sladit, je tedy nepochybně záměr. Ti lidé věděli, že o těch nejpodstatnějších skutečnostech světa ačlověka se nedá mluvit jednoznačně. Ty dva texty tedy vlastně vymezují prostor lidské svobody. Kdyby všechno bylo jednoznačně určené a nalinkované, mohli bychom se pohybovat pouze po té jedné přesně vymezené koleji. A v tom je rozdíl mezi biblickým textem a vědeckým výkladem, který by jistě musel být jednoznačný. Zde ale nejde ožádnou jednoznačnost, protože důležitá jsou zde poselství, která se týkají STARÝ ZÁKON 22 člověka a jeho života. Texty neposkytují zajímavé informace otom, jak to kdysi se světem bylo, ale říkají člověku něco podstatného otom, jak vněm má žít. A nevadí to, že jsou vedle sebe v bibli texty, které spolu tak úplně nelze sladit? Jeden chasidský příběh vypráví o starém rabínovi, za kterým přijde člověk aptá se: „Co to znamená být moudrý?“ Rabín se ho zeptá: „Máš kabát sdvěma kapsami?“ – „Mám.“ – „Vezmi kus papíru, roztrhni ho na půl ado jedné kapsy si dej lístek: „Kvůli mně byl stvořen svět.“ Na druhý napiš: „Jsem jen prach apopel.“ Abýt moudrý znamená vytáhnout vždycky ten správný.“ Ten rabín měl příběh ostvoření velmi dobře přečtený. Zdánlivě to ale stojí proti sobě. Ano, ale jen v tom vedlejším. V tom nejdůležitějším to proti sobě nestojí. Uvědomte si, že ani vté druhé zprávě není had nějaký druhý stvořitel, protějšek a soupeř Hospodinův. Na rozdíl od mezopotamských bájí to není žádný bůh, ale pouhý tvor, kterého Hospodin trestá. Zlo se na stvoření nepodílí, jen je pokazí. Není zde tedy ani stopa po dualismu? Žádný zápas dobra se zlem? Stopa tu ovšem je, třeba „dech života“, který Bůh člověku vdechl, ale není tu žádný dualismus duše – hmoty. Zlo ovšem stojí proti dobru, ale dobro má jednoznačně navrch. Vtom se oba texty shodují. Každý má však jakoby jiné těžiště, jiný předmět zájmu. Ten první chce všechno shrnout – je to taková encyklopedie, kde se všecko líčí neosobně a z obrovského nadhledu; ten druhý naproti tomu všecko popisuje jakoby očima účastníka. A když se v zahradě Eden odehraje lidské drama, nevypráví se jako kosmický příběh, ale jako velmi konkrétní příhoda dokonce s drobnými komickými detaily. Vyjde z něho také to, že mezi mužem aženou to není tak jednoduché, jak si někteří představují. DVOJÍ ZPRÁVA O STVOŘENÍ 23 Setkáváme se i v jiných biblických zprávách s takovýmto dvojpólovým pohledem na tutéž skutečnost? Ano, celá řada pasáží Starého zákona se sdrobnými obměnami opakuje: Pátá Mojžíšova opakuje Druhou, Samuelovy knihy aknihy Královské se opakují vknihách Paralipomenon atak dále. Vrcholem téhle zvláštní metody jsou čtyři evangelia, která jsou všechna otomtéž, apřitom každé trošku jiné. Když vznikal Nový zákon, navrhovali někteří učenci, aby se ze čtyř knih udělala jedna. Jenomže když to Tatian Syrský udělal, raná církev jeho spis odmítla. Už vté době byli ivkřesťanské církvi lidé, kteří věděli, že takhle to musí být. Zkuste tedy jednoduše vysvětlit, proč jsou některá biblická vyprávění podána v dvojích nebo i vícerých pohledech? Jak napsal britský antropolog Gregory Bateson: „Vždycky je lepší vidět dvěma očima než jedním.“ Když se konstruuje most, potřebujeme vědět, že nespadne. Přírodní vědy proto zjednodušují a vytvářejí jednoznačné modely, které dovolují skutečnost ovládat a předvídat. Ale tam, kde se jedná o lidské záležitosti avztahy, kde nechceme ovládat, nýbrž rozumět, musíme vždycky vědět, že skutečnost bude složitější než naše představy oní. Obvykle taková, že se nedá vyjádřit jedním hlediskem, ale potřebuje jich víc. „Jejich chyba není vtom, že by neviděli pravdu, ale že nevidí itu druhou,“ říká otom Pascal. Tahle okolnost tak trochu vyráží zbraň z rukou těm, kdo by chtěli z biblických textů dělat jednoduché definice, jednoznačná pravidla pro život s poukazem, že se to tak píše v bibli. Je to jakási prevence fundamentalismu. To je přesné. Podobně je to i se stvořením. Mnozí si i dnes myslí, že biblický text je jakási teorie ovzniku světa. Budiž, je to jejich věc, ale vtom textu jde omnohem, mnohem vážnější apro dobrý lidský život důležitější věci. Pokud někdo zbible vyvozuje, že stvoření trvalo sedmkrát dvacet čtyři hodin astalo se to vtomto pořadí, zachází s Písmem velmi svévolně, protože dělá teorii, STARÝ ZÁKON 24 která sním nemá moc společného. Hledá totiž vtextu odpověď na otázku: „Jak to bylo?“ kdežto bibličtí pisatelé člověku říkají, jak má a nemá žít. Moderní „kreacionismus“ samozřejmě musí některé skutečnosti domýšlet a apriorně předpokládat, když chce třeba vysvětlit, co jsou ty biblické „dny“ (slunce vzniklo až čtvrtý den), jaké bylo pořadí stvoření (druhá zpráva je má jinak než první) atak dále. Pokud si tedy nemyslíme, že bibličtí autoři byli úplní ignoranti (a to si snad soudný člověk myslet nemůže), je zřejmé, že otohle jim nešlo. Jak byste tedy shrnul smysl biblické zprávy o stvoření? Myslím, že vyprávění o stvoření říká asi toto: „Dostal jsi něco neuvěřitelně krásného a Bůh ti to svěřil v té nejlepší možné podobě. Můžeš toho užívat, ale na světě budeš dobře živ, jen když budeš dodržovat určité podmínky. Poněvadž jsi je porušil, musíš umřít.“ Dále text pokračuje zaslíbením, že člověk má stále ještě naději. Musí se však naučit brát vážně, co mu Hospodin říká. Jen tak totiž bude schopen přijmout milost, kterou od něj dostává ave víře očekává. Otom však už jsou další biblické texty. Doteky dobra, Český rozhlas Plzeň, 13. 12. 2002 DVOJÍ ZPRÁVA O STVOŘENÍ 25 Kain aÁbel Genesis 4 I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ Dále porodila jeho bratra Ábela. Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem. Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč má štak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi... Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej. Hospodin řekl Kainovi: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Odvětil: „Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ Hospodin pravil: „Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Bude šnyní proklet a vyvržen ze země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Bude šna zemi psancem a štvancem.“ Kain Hospodinu odvětil: „Můj zločin je větší, než je možno odčinit. Hle, vypudil jsi mě dnes ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. Stal jsem se na zemi psancem a štvancem. Každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít.“ Ale Hospodin řekl: „Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou.“ A Hospodin poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil. Kain odešel od tváře Hospodinovy a usadil se v zemi Nódu, východně od Edenu. Přestože je příběh o první vraždě popsané v bibli velice známý, je v něm nápadně mnoho nejasných míst. Zaměříme se na jednotlivé motivy vyprávění. Především jsou zde oba bratři – Kain a Ábel. Příběh líčí jejich způsob obživy, jejich zaměstnání je tedy důležité? Ano, je velmi důležité, protože informace o tom, že jeden je pastevec adruhý zemědělec, nevypovídá jen ozpůsobu získávání obživy, ale také oodlišném životním stylu. Rolníci apastevci navíc těžko mohou žít vedle sebe, protože mají odlišné zájmy. Na Blízkém východě žili pastevci někde na okraji pouště, kde se nedá pěstovat obilí, kdežto rolníci na úrodné půdě uvody. Kde se obě území setkávala, docházelo ke konfliktům, protože ovce třeba někde sežraly osení abylo zle. Majetkem pastevců byla stáda, byli to lidé pohybliví adrsní aměli sklon knásilnostem. Zemědělci oproti nim byli usedlí, měli svůj nemovitý majetek ajejich život byl určován cyklem zemědělského roku. Pastevec a zemědělec představují tedy s jistou nadsázkou různé typy člověka. To zde po mém soudu hraje velkou roli. Pro bibli je charakteristická preference pastýřů, přestože vdobě, kdy se bible dávala dohromady, žil už Izrael dávno usedlým životem. Pastýři však bývají vbiblických vyprávěních jakoby ti lepší, ačkoli žili mnohem jednodušším, chudším způsobem. Snad to souviselo s tím, že u pastýřů byla silnější rodová sounáležitost, kdežto zemědělci žili ve svých usedlostech jakoby víc pro sebe. Nehrálo zde roli i to, že zemědělci, kteří hodně záviseli na počasí, spíš podléhali závislosti na různých vegetativních božstvech? Pak by preference pastevců byla skrytá polemika s pohanskými kulty. To není vyloučeno, ale pastevci měli právě tak mnoho různých božstev apověr jako zemědělci. Na počasí adešti byli pastevci závislí možná ještě víc, protože byli se svými stády vytlačeni na okraj úrodných území, kde to za sucha měli opravdu těžké. Zemědělství navíc dokáže vytvářet obilné přebytky, které se nekazí, dají se hromadit avytvářejí základ bohatství. Něco takového upastevců není možné, protože jejich jediným bohatstvím jsou stáda astany. A mrazáky tenkrát nebyly... Přesně tak. Život pastevců se od života zemědělců hodně lišil: oni se možná tolik nenadřeli, zato však žili vdrsnějších podmínkách, kočovali amuseli čelit přírodě idivoké zvěři. Možná že biblická preference pastevců souvisí také s tím, že to byli vlastně chudí lidé. Tím, že byli víc odkázáni na přízeň okolností, brali všechno, zčeho žili, jako dar, kdežto zemědělci mohli mít pocit, že si svou úrodu vypěstovali sami. Ostatně poslední archeologické KAIN A ÁBEL 27 výzkumy v Izraeli naznačují, že první Izraelci žili v horách a teprve když se bohaté kultury v nížině rozpadly, začali osidlovat iúrodnější části země Izrael. Zajímavé je, jak v knize Genesis příběh o stvoření bez jakéhokoliv přechodu přechází k líčení života v poměrně organizované společnosti, specializované na pastevce a zemědělce, přičemž pisatelé nebo editoři vůbec nepociťují potřebu to nějak vysvětlovat. Vyprávění bible známe z biblických dějeprav jako souvislou historii, velkou část bible však tvoří prostě sebrané příběhy, které ovšem vždycky obsahují nějaké důležité sdělení. A jelikož je tento příběh umístěn na začátek bible, hned za zprávy ostvoření a o pádu člověka, považovali ho bibličtí redaktoři asi za zvlášť významný. Akřesťan, který uznává božskou inspiraci biblického textu, má teď povinnost si sním lámat hlavu. Ve vyprávění zaujímá důležité místo motiv oběti. Co je oběť? To je ve všech lidských kulturách samozřejmá věc. Vyjadřuje základní, řekněme protonáboženský postoj člověka, který ví, že žije z darovaného a že je závislý na prostředí, ve kterém se nachází. Když se někomu narodí spousta ovcí, není to jeho zásluha – prostě buď se to povede, nebo ne. Stejné je to súrodou – ta buď je, nebo není ačlověk stím nic nezmůže, ikdyby se postavil na hlavu. Tohle vědomí závislosti vyjadřují všechny kultury právě obětí. Oběti se nejčastěji pálí, protože vohni zmizí, ztratí se avystupují vzhůru. Obětující může mít všelijaké představy o tom, komu vlastně obětuje; to je vrůzných kulturách různé. Shodně se však všude obětují kulturní plodiny adobytek. Nikdy ne třeba divoká zvěř nebo houby nebo žaludy, ale vždycky něco, co člověk pěstuje nebo chová. Vedle obilí, mouky achleba to bývá maso atuk ovcí či jiných dobytčat. Často se spálí pouze tuk jako to nejlepší ze zvířete amaso se sní při obětní hostině. Oběť je tedy velmi elementární lidský výraz závislosti apoděkování, které je jakýmsi podložím každého náboženství. STARÝ ZÁKON 28 V naší společnosti se takové myšlení úplně ztratilo a v moderních kulturách není po oběti ani stopy. Tak to v městských kulturách bývá. Ve městě by se obětní obřady jednak těžko konaly, ale hlavně není co obětovat. Těžko si představit, že byste pálil knížky nebo boty nebo něco takového; to se nehodí. Městský člověk jako nezemědělec nemá také tu bezprostřední zkušenost darovaného živobytí. Při četbě Eposu o Gilgamešovi může čtenáře napadnout ještě jeden možný výklad oběti: je to něco, co božstva jakoby udržuje při životě. Když byla země zničena potopou, bohové byli zoufalí z toho, že jim nikdo nepřináší oběti. To určitě platí pro zemřelé předky, které jejich potomci skutečně musí živit. Lidé si někde také představovali, že se bohové, jak dávají vzrůst obilí aplodivost dobytku, jaksi vysílí apotřebují část vrátit zpět vobětech. Na tom něco je, ale možná, že je to jen trochu zlomyslný výklad oběti. Myslím, že podstatný je zde ten pocit vděčnosti azávislosti, který dává člověk obětí najevo. Hospodin shlédl na Ábela a na jeho obětní dar, kdežto na Kaina a na jeho obětní dar ne. Dá se říci, proč je Hospodin takto stranický? Jak jsem naznačil, pro biblického vypravěče vede pastevec lepší způsob života, přestože velká většina Izraelců se živila zemědělstvím. Spreferencí pastevců se setkáme ještě vevangeliích, nejen v Betlémě, ale kupodivu ani apoštolové nebyli zemědělci, nýbrž rybáři. Nejspíš to souvisí stím, že zemědělec může zbohatnout, mít zásoby ve stodole apředstavovat si, že má život zajištěn, jak to známe zLukášova evangelia. Rybáři žádné zásoby nemají. Snad proto na Kainovu oběť Hospodin neshlédl, čili ji nepřijal. Pamatuji si z dětství obrázek, kde Ábelovi kouř z obětní hranice stoupá rovně knebi, kdežto Kainovi se válí po zemi. Nějak tak si to můžeme představit. KAIN A ÁBEL 29 Hospodin říká Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“Tady jde o něco víc než jen o způsob obživy. Hospodin dává Kainovi najevo, že přijetí oběti není nic samozřejmého. Nestačí přece zapálit stoh amyslet si, že je vyhráno. Hospodin si vybere podle toho, kdo asjakým motivem oběť přináší. V souvislosti s tím se objevuje další důležitý pojem: hřích. Bůh Kainovi říká: „Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit. Ty však máš nad ním vládnout.“ Zde se už podruhé připomíná, že Hospodin rozlišuje mezi dobrým a špatným; poprvé to bylo v zahradě Eden. Možná se tu dokonce předjímá, co říká Hospodin Izraeli u Izajáše, že víc než ooběti stojí oto, aby lidé dělali dobro. Když ho nekonají, hřích se uvelebí ujejich dveří. Nestačí jen tak žít amyslet si, že je všechno vpořádku. Člověk je špatný už tím, když nedělá dobré. Zabití Ábela se vykládá různě. Jeden výklad říká, že to byla lidská oběť, že Kain chtěl Ábelovou krví uctít nějaké to vegetativní božstvo, aby dávalo lepší úrodu. Podle jiných Kain zabil ze zlosti, že jeho oběť nebyla přijata. Jak se na zabití Ábela díváte vy? Příběh ovraždě bratra má paralely vrůzných kulturách. Táhne se tisíciletími a je všem lidem společný. V biblickém textu není žádná zmínka otom, že by se jednalo okultické zabití. Myslím, že je správné držet se textu tak, jak ho bibličtí redaktoři převzali ajak si ho přizpůsobili. Tím se dostáváme kjedné nejasné, možná zkomolené větě, která samotné vraždě předchází: „Promluvil Kain ke svému bratru...“ Co mu však řekl, to vtextu není. Možná zde něco chybí, kdož ví? Hned po tomto rozhovoru však Kain Ábela na poli zabil. Před tím sním ale hovořil, takže mezi nimi byl alespoň náznak nějakého vztahu. Když se však po vraždě Hospodin Kaina ptá, kde je Ábel, Kain tento vztah popře: „Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ To však člověk podle bible říct nesmí: každý totiž strážcem svého bratra je aiKain jím být měl. Tahle Boží otázka se ovšem netýká jen Kaina, ale i každého z nás. Zvlášť v moderní společnosti má přeci člověk sklon každou chvíli říci: „Co je mi po něm?“ Pak si STARÝ ZÁKON30 vždycky vzpomenu na Kaina aÁbela aříkám si: „Pozor, tohle Hospodin velmi nerad slyší.“ Takže to je vážné varování nejen před zlobou, ale i lhostejností. Člověk si řekne pětkrát za den: „Co je mi po něm?“ Vidíte bezdomovce ařeknete si: „Copak já jsem strážcem svého bratra?“ Ale vBožích očích jím určitě jsem. Kain si svou vinu uvědomil; nešlo zde tedy o nějaké nahodilé zabití, kdy člověk netuší, co učinil. On dobře ví, že spáchal něco zlého. Nepochybně. Taky to hned zatlouká. Že vražda je něco hrozného, to vědí všechny společnosti, ikdyž se tím často neřídí. Kain slyší ortel: je Hospodinem proklet. Co znamená v biblické řeči tento termín? Prokletí technicky znamená vyhnání, vyloučení ze společenství. S prokletým nesmí nikdo mít nic společného, nesmí s ním promluvit, stýkat se sním. Člověk, který něco hrozného provedl, se ve velmi starých společnostech většinou netrestal smrtí (aonějakém vězení nemůže být řeč), ale vyhnáním zkmene. Vpoměrech dávných archaických společností to zpravidla smrt znamenalo, protože člověk sám přežít nemohl. Ještě dlouho do historické doby se proto trest vyhnání rovnal trestu smrti. Kdesi vAfrice jednomu etnologovi řekli: „Vyženeme ho do lesa, les ho zabije.“ To je kletba. V bibli, pro niž život člověka nemusí končit smrtí, je to ještě o něco horší, protože prokletého nevyhnali lidé, ale sám Hospodin. Kletba tedy neskončí ani smrtí. Další text připomíná vyhnání ze zahrady Eden: „Budeš nyní proklet a vyvržen ze země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem.“Adam při vyhnání z ráje slyšel slova: „Kvůli tobě nechť je země prokleta, po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení, vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své KAIN A ÁBEL31 tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“ Jako kdyby tady byla přímá linie. Ano, dokonce to mohl být i vědomý citát, i když v příběhu Kaina aÁbela je to vyjádřeno stručněji. Dostáváme se k motivu Kainova znamení, kterým Hospodin prokletého Kaina poznamenává. O co se jedná? Tento příběh předpokládá poměry, kde každý člověk musí bránit, případně pomstít každého z ostatních členů rodu či kmene, amůže se na to také sám spolehnout. Když tedy někdo někoho zabije, musí počítat spomstou ze strany příbuzných zabitého. Kdo je však z kmene vyhnán (např. po bratrovraždě) a stává se jako Kain psancem a štvancem, tuhle ochranu nemá a může ho skutečně zabít kdokoli ažádné následky mu nehrozí. Pomsta fungovala tedy jako jakýsi ochranný mechanismus? Ano, byl to první krok k omezení násilností mezi lidmi. Díky rodové solidaritě apovinnosti pomsty si každý musel dobře rozmyslet, než na někoho vztáhl ruku. Pomsta však měla jednu hroznou vlastnost: nikdy nekončila. Když někdo někoho zabije, příbuzní zabitého pomstí, ovšem příbuzní vraha jsou pak přesvědčeni, že došlo kzabití ajdou se pomstít zase zpátky. Takže vzniká řetězec pomsty, který nemá konce. Ano, taky se tomu odborně říká řetězová pomsta. To je jeden z velkých problémů staré společnosti. Dodnes víme o kmenech vJižní Americe, které jsou prakticky na vyhynutí, protože všichni na všechny mají nějakou pifku. Pak do sebe na potkání střílí šípy anikdo si tam není jist životem. Kainovo znamení byla donedávna úplná záhada, nikdo si neuměl vysvětlit, co to je. Díky etnologům však dnes už víme, že to byl pokus řetězovou pomstu zastavit. Byly totiž popsány kmeny či kultury, kde je vrah zvláštním způsobem chráněn či tabuizován, takže se na něj nikdo neodváží vztáhnout ruku. Kainovo znamení je možná právě takovým opatřením. Chránit vraha je jistě paradoxní astaví to věci na hlavu, ale stále je to lepší než nekončící vraždění. STARÝ ZÁKON32 Je docela smutné, že se po všech historických zkušenostech, v době vlády práva a zákonů na konci dvacátého století, v občanské válce v Jugoslávii ukázalo, že myšlenka řetězové pomsty je stále zakořeněna kdesi v člověku a může se snadno vynořit a praktikovat. A pak ovšem končí všechna civilizace. Ale uvědomte si, že právo platí v téhle části Evropy jen několik málo staletí. Ještě vKosmově kronice je to samá pomsta, protože nic jiného nebylo. Monopol na použití násilí a výkon trestu měl panovník až od pozdního středověku. Unás se teprve Karlovi IV. podařilo zakázat násilné střety, pak ale přišly husitské války, takže zemský mír se prosadil až ke konci 15. století. Ta slupička civilizace je tedy tenounká, akdyž se rozpadne stát, jak se to stalo vJugoslávii, situace se snadno zvrhne do násilí. V Izraeli existoval institut útočištných měst, kam se mohl člověk, který někoho zabil, uchýlit a kde na něj nikdo nesměl sáhnout. Teprve po smrti velekněze byl jakoby omilostněn. Azyly aútočiště představují jinou formu zastavení řetězové pomsty. Bible však právo azylu přiznává jen lidem, kteří zabili nechtěně či mimovolně, takže vrazi žádnou ochranu neměli. Přesto má tohle opatření velkou váhu. Ve středověku se mohl člověk uchýlit k oltáři a nedotknutelným územím bývala kdysi také univerzita. To kdysi bývala – aspoň podle práva – apo roce 1989 to také někteří staromilci chtěli obnovit. Ukázalo se však, že kdyby třeba někdo na univerzitě něco ukradl, nemohla by to tam přijít policie vyšetřovat, takže pro moderní dobu to není opatření příliš praktické. Dnešní doba prostě potřebuje, aby fungovala policie, ne nějaká útočištná místa. Azyl u oltáře byl důležitý právě v dobách, kdy tohle všechno nebylo. Že tím útočištěm byl oltář, je důležité, protože to znamená, že soud je vlastně vrukou Božích ana rozdíl od soudu sousedů nebo příbuzných je to soud spravedlivý. KAIN A ÁBEL 33 Když je Kain ochráněn znamením, vnucuje se otázka, kam se poděla spravedlnost? Kde je nějaké potrestání jeho viny? Spravedlnost byla vtomto případě luxus aspolečnost si ji nemohla dovolit. Ve vší nahotě té věci je třeba si přiznat, že ospravedlnosti se vtakové společnosti mnoho nepřemýšlí. Ochrana vraha je samozřejmě něco hrozně nespravedlivého, co se tudíž muselo prosazovat obtížně a s velkým úsilím. A přece mě potěšilo, když jsem se dočetl ospolečnostech, ve kterých to takto funguje. Řetězová pomsta byla totiž nesmírně krutá adnes by evoluční biolog asi řekl, že společnosti, které si s ní neporadily, se vybily. Přežily jen takové, které si s ní nějak poradily, i když tak krkolomným způsobem, jako je ochrana vraha. I poznal Kain svou ženu, ta otěhotněla a porodila Enocha. Tu se dal do stavby města a nazval to město Enoch, podle jména svého syna. Enochovi se narodil Írad, Írad zplodil Mechújáela, Mechíjáel zplodil Metúšáela, Metúšáel zplodil Lámecha. Lámech pojal dvě ženy; jedna se jmenovala Áda a druhá se jmenovala Sila. Áda porodila Jábala, který se stal praotcem těch, kdo přebývají ve stanu a u stáda. Jeho bratr se jmenoval Júbal; ten se stal praotcem všech hrajících na citaru a flétnu. Také Sila porodila, a to Túbal-kaina, mistra všech řemeslníků obrábějících měď a železo. Sestrou Túbal-kainovou byla Naama. Tu řekl Lámech svým ženám: „Ádo a Silo, poslyšte můj hlas, ženy Lámechovy, naslouchejte mé řeči: Zabil jsem muže za své zranění, pacholíka za svou jizvu. Bude-li sedmeronásobně pomstěn Kain, tedy Lámech sedmdesátkrát a sedmkrát.“ I poznal opět Adam svou ženu a ta porodila syna a dala mu jméno Šét (to je Do klína vložený). Řekla: „Bůh mi vložil do klína jiného potomka místo Ábela, kterého zabil Kain.“ Šétovi se narodil syn; dal mu jméno Enóš. Tehdy se začalo vzývat jméno Hospodinovo. Čtvrtá kapitola knihy Genesis popisuje ještě mnoho dalších věcí. Objevuje se tu první město, první řemesla, zpracování kovů a také vzývání Hospodinova jména. O čem takový text vlastně vypovídá? Ten text je jistě prastarý. Příznačné je, že se v něm objevují rodopisy, které měly ve starých společnostech význam dnešního průkazu totožnosti. Když se někdo chtěl někomu představit, udělal to tak, že vyjmenoval své předky. Apodle toho se poznalo, jak STARÝ ZÁKON 34 dalece jsou či nejsou příbuzní, případně jaké mají vůči sobě účty zminula. Zde se nejdříve popisuje potomstvo Kainovo, kterému se také přisuzuje společenský vývoj. Začíná to městem, které samozřejmě může vzniknout jen vzemědělské oblasti, vníž vznikají nějaké přebytky. Kměstu patří také zpracování kovů. Pastevcům ktomu chybí jak technologie, tak obchodní zázemí, kde se takové výrobky dají směňovat. Veškerý civilizační pokrok je tedy plodem zemědělské kultury. Ruku v ruce s tímto pokrokem se objevuje kultura a umění. Zde se zmiňují hudební nástroje, čili něco, co není bezprostředně nutné kobživě aslouží buď knáboženským účelům, nebo k pouhé zábavě. To je docela zajímavá věc. Etnologové potvrzují, že vněkterých společnostech je hraní na hudební nástroje jedna zprvních specializací. Všichni se živí podobně (buď sběrem, lovem nebo zemědělstvím), když tu se náhle objeví někdo, kdo se uživí hraním na hudební nástroj. Když se pak pořádá svatba nebo chystá nějaká slavnost, pozve se člověk, o kterém se ví, že umí dobře zahrát. Řada řemesel (třeba hrnčířství nebo tkalcovství) se provozovala svépomocně doma, často se jim věnovaly ženy. Když se ale objevili profesionálové, úroveň výrobků úžasně stoupla. Popis vzniku měst a rozvoje civilizace ale není podán neutrálně. Ti lidé jsou Kainovými potomky, což je podezřelé. Proto se text ve verši dvacet pět vrací k Adamovi, aby bylo jasné, že ne všechno lidstvo pochází zKaina. Protože první město zakládá Kain, je vcelé bibli určitá skepse vůči městům aměstské civilizaci, která vrcholí vApokalypse. Ty texty jsou psány zpozice chudého venkovana, který ve městě vidí doupě neřestí aspolečenskou žumpu. Podezřelá jsou však i řemesla – zpracování železa připomíná výrobu zbraní. Stejné je to s mědí, protože zbraně jsou to první, co se z kovů dělá. Tady ten text jmenuje měď aželezo jedním dechem, přestože KAIN A ÁBEL 35 měď se začala používat dříve. Přec


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist