načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zůstat na zemi - Jan Sokol

Zůstat na zemi

Elektronická kniha: Zůstat na zemi
Autor:

Druhý svazek edice Rozhovory nad biblí přináší přepisy rozhlasových rozhovorů Petra Vaďury s Janem Sokolem. Obsahuje dva druhy textů: první je cyklus 12 rozhovorů nad nejzávažnějšími ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  140
+
-
4,7
bo za nákup

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 301
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: rozhlasové rozhovory o biblických textech vedl s autorem Petr Vaďura
Jazyk: česky
Téma: bible, exegeze, interpretace, pořady rozhlasové, rozhovory
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-702-1900-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Druhý svazek edice Rozhovory nad biblí přináší přepisy rozhlasových rozhovorů Petra Vaďury s Janem Sokolem. Obsahuje dva druhy textů: první je cyklus 12 rozhovorů nad nejzávažnějšími tématy Starého zákona. Pořady měly nabídnout jakousi průvodcovskou službu těm posluchačům, kteří sice příliš mnoho zkušeností s četbou bible nemají, ale přesto by se o těch nejznámějších kapitolách Knihy knih něco rádi dozvěděli.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jan Sokol - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Rozhovory

nad BIBLÍ



Jan Sokol

Zůstat

na zemi

Vyšehrad

Rozhlasové

rozhovory

o biblických

textech

vedl s autorem

Petr Vaďura

© Petr Vaďura, 2008

ISBN978-80-7021-900-3

Tato kniha vychází

s laskavým souhlasem

rozhlasových stanic

www.nabozenstvi.com

Obsah

Starý zákon

Dvojí zpráva ostvoření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

Kain aÁbel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26

Potopa ababylonská věž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37

Abraham . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49

Jákob . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60

Josef . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71

Exodus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80

Zákon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93

Jozue aSoudců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103

Království akrál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113

Proroci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123

Poexilní židovstvo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132

Nový zákon

Zvěstování apočetí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145

Vystoupení Jana Křtitele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150

Pokušení na poušti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156

Milujte své nepřátele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161

Spása . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167

Otčenáš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175

Marnotratný syn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181

Lazar aboháč . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .188

Univerzalita spásy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193

Samospravedlnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .199

Odpuštění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .205

Zacheus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213

Slepota . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218

První aposlední . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .224

Květná neděle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230

Ježíš apřistižená žena . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236

Ježíšovi nepřátelé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .243

Ten na kříži je král? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .250

Mučednictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .256

Odpuštění hříchů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .262

Kázání vAthénách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .268

Vzkříšení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 274

Vlastní přirozenost aživot zDucha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .280

Otroctví abible . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .286

Utrpení pro víru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291

Manželství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .297 Starý zákon Dvojí zpráva ostvoření Není téma stvoření dnes poněkud odtažité a neaktuální?

Kdepak. To nikdy nemůže být odtažité téma, protože ať simyslíme, co chceme, my na tomto stvořeném světě žijeme, závisíme na něm a zároveň do něho sami patříme. Je spíš na pováženou, jak málo si toho všímáme. Je přece velký rozdíl, zda se na svět díváme jako na něco podezřelého nebo dokonce špatného, anebo zda je to pro nás Boží dar. Aotom právě mluví příběh stvoření. Pojem stvoření ale působí dnes jako slovo z dávných dob.

To je pravda, to slovo je velmi staré a i v bibli se vyskytuje vlastně jenom párkrát. Biblická představa stvoření světa ale patří mezi ty zásadní novinky, které Židé začali chápat úplně jinak než ostatní. V čem je ta jinakost? Jak to říkali ti ostatní?

Všechny staré kultury si vznik světa nějak představovaly.Většinou tak, že určitá božstva upravila pro člověka místo, kde může žít: oddělila třeba nebe od země a v mezeře mezi nimi vzniklo místo pro člověka. Jenže ita božstva byla ve skutečnosti součástí světa, který tu odjakživa byl, ajen ho nějak upravila. Teprve bible ale radikálně řekla, že úplně celý svět se vším všudy, biblickyřečeno nebe azemě, jsou Boží dílo, přičemž předtím tu nebylo nic. To znamená, že mytologie a náboženství neřeší otázku vzniku hmoty?

Náboženství nejsou teorie, čili nikdy nic neřeší, a o hmotě se tehdy neuvažovalo. Stará náboženství většinou vycházejí ztécelkem přirozené představy, že tu vždycky něco bylo ado toho nějak vstoupili bohové nebo bůh. Biblická představa úplného počátku, „stvoření z ničeho“, se zdála podivná nebo dokonce absurdní – ato až do té doby, kdy vědci začali mluvit o„velkém třesku“. Tím se vlastně vrátili kbiblické představě vzniku světa. Biblická zpráva o stvoření v Genesis 1 začíná slovem: „Napočátku.“Mě ale vždycky napadala taková trochu všetečná otázka: „No a co bylo předtím?“

Na tuhle otázku odpovídá svatý Augustin, že chystal peklo pro ty, kdo se všetečně ptají. Otázka je to jistě přirozená aivěda totakhle do nedávné doby vždycky brala. Jako kdyby svět byl vjistém smyslu věčný. Bible to tak ovšem nevidí. Říká, že věčný je jenHosodin, kdežto svět začal ataké jednou skončí. Anemyslí to tak, že by se jen nějak přeměňoval, ale prostě předtím opravdu nebyl apotom patrně také nebude. Lze tedy pochopit, co bylo v tom stavu před světem?

Těžko, protože svět je pro nás úplně všecko acokoli sipředstavíme, je zase nějaký svět. I tento svět nás přesahuje a chybí nám nadhled, protože v něm žijeme. Jako si dítě neumí představit, že tu bylo něco dřív, než se narodilo, tak imy lidé máme představu, že tak, jak to my známe, to tu muselo být vždycky. Bible však říká, že tak to není – akupodivu to dnes říká ikosmologie. Uvedl jste velký třesk jako teorii, která koresponduje s biblickou zprávou o stvoření. Zkuste to víc rozvinout.

Předně musím zdůraznit, že biblická zpráva o stvoření není žádná teorie. Jejím cílem není vysvětlit počátky světa, nýbrž sdělit něco jiného, ktomu se zde ještě dostaneme. Oběma pohledům je ale společná myšlenka, že všechno, co je, má nějaký počátek apřed ním nebylo nic; jakkoliv si to člověk neumí představit. Jedním okamžikem tedy všechno začalo a o nějakém předtím...

... není možné rozumně mluvit. Existují samozřejmě různévarianty počátku nebo velkého třesku, ale onějakém před se hovořit nedá, ato zjednoduchého důvodu: „počátek“ tu znamená počátek

STARÝ ZÁKON12


světa asním ovšem také času. Oběma pohledům je tedy společné

ito, že čas není nějaká nekonečná časová osa, „na níž“ se všechno

odehrává, jak si to představoval Newton, ale že ičas nějak začal –

apatrně také skončí.

Co znamená slovo stvoření?

Bible pro ně má zvláštní slovo, sloveso bará,vyhrazené pouze pro tento jeden Boží čin. Bará znamená stvořit, a to ve velmisilném významu. Nelze je použít třeba o sochaři, který dělá sochu, nebo očlověku, který něco vyrábí. Znamená totiž něco veliceparadoxního: udělat něco zničeho. O stvoření se různě zmiňují i další biblické texty, např. Žalm 74, kniha Jób nebo Izajáš. Ale soustavný výklad, kde je stvořeníhlavním tématem, je jen na začátku knihy Genesis. V porovnání scelkem Písma je to velmi malá plocha. Proč je umístěna na počátek bible?

To určitě není náhodou. Nestojí tam jen proto, že jím celévyrávění osvětě aoizraelské historii logicky začíná. Je to zároveň jakési vstupní prohlášení, které předkládá hlavní biblická témata: že celý svět je Boží dílo, že byl stvořen jako dobrý, ato Božímslovem – a že má tedy smysl. Co bylo stvořeno slovem, nemůže být absurdní, a svět tedy navzdory vší složitosti a nepřehlednosti musí mít nějaký smysl. V prvních dvou kapitolách První knihy Mojžíšovy se některé údaje jakoby opakují nebo překrývají. Jak se to dá vysvětlit?

Toho si už před několika sty léty všimli učenci, kteří zjistili, že jsou zde vlastně zprávy dvě. Až do čtvrtého verše druhé kapitoly je to jeden text, pak následuje jiný, který má poněkud odlišnýcharakter ijazyk. Dalo by se říci, že se spíš jedná odva různé pohledy na stvoření, než ojeden příběh, který by vtom druhémpokračoval. Předělem je první věta čtvrtého verše druhé kapitoly: „Toto je rodopis nebe a země, jak byly stvořeny.“ Můžeme ji chápat jako závěr té první zprávy, anebo nadpis té druhé. V každém případě však naznačuje, že zde je předěl, šev. DVOJÍ ZPRÁVA O STVOŘENÍ 13 Jak byste charakterizoval první zprávu, tedy první kapitolu?

Je to vznešený, velkolepý text, který to celé popisuje jakoby zdálky. Jako kdyby to všechno někdo zdaleka pozoroval, měl to celé před očima a všechno to popořadě, lapidárním a velmipromyšleným způsobem seřadil. Bůh zde tvoří slovem, což jedůležité, avšechno je Božího původu. Slunci, Měsíci ahvězdám se tu upírá nějaké zvláštní postavení, přijdou na řadu až čtvrtý den, jsou to jen „svítilny“, které plní svůj účel adokonce se neuvádějí ani jménem, ačkoli ihebrejština pro ně samozřejmě měla zvláštní slova. To je zřejmá polemika sokolními kulturami, které vnichviděly bohy. Pátý den přijdou na řadu živočichové, kteří žijí ve vodě a ve vzduchu, a šestý den ti, kteří žijí na zemi. Tentýž dennásleduje ještě člověk asedmý den Hospodin přestal pracovat. Podívejme se na strukturu vyprávění. Je rozděleno dojednotlivých „dnů“ a každý končí refrénem. O prvním dnu se říká: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale na dvo dami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. Tohle schéma se pak opakuje den za dnem. Ve druhém dniHosodin odděluje vody pod nebesy od vod nad nebesy, pak stvoří souš, rostliny a stromy, nebeská tělesa i zvířata. Refrén pokaždé opakuje, že to bylo dobré.

Ano, to je důležité, protože tím text předem vylučuje dostčastou představu, že hmotný svět vznikl střetnutím dobra azla nebo ducha a hmoty; duch je v zajetí hmoty a člověk se má z tohoto zajetí snažit vysvobodit. Něco takového je bibli zcela cizí, svět je podle ní skrz naskrz dobrý, alespoň na začátku, tak jak vyšel zBoží ruky. Nakonec, po šestém dni se dokonce říká: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ Nesetkáváme se zde tedy s žádným zlem ani ďáblem, který by harmonii Božího stvoření narušoval?

Ne, nic takového zde ještě není. To přijde až později.

STARÝ ZÁKON14


Vrcholem stvoření je člověk. První kapitola o něm pojednává od

26. verše:

I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle našípodoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem,

na d zvířaty a na dcelou zemí i na dkaž dým plazem plazícím se po

zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl

obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl

jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad

mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na

zemi hýbe.“ Bůh také řekl: „Hle, dal jsem vám na celé zemi každoubylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny.

To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskémuptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm

veškerou zelenou bylinu.“ A stalo se tak. Bůh viděl, že všechno, coučinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý.

Celé to předchozí stvoření je příprava světa pro člověka, který přijde až nakonec. Je zde o něm řečeno, že je obrazem Božím. Není snadné si představit, co to asi mohlo znamenat, protože bible jinak výslovně odmítá, že by Hospodin měl nějakoupodobu, že by ho člověk mohl uvidět. Nějaká podobnost tu ovšem je, minimálně ve schopnosti řeči, takže Bůh může k člověku mluvit a člověk mu může rozumět a odpovídat. Velmi důležité je, že člověk dostává svět jako správce. On ho neukradl a nemusí o něj snikým bojovat, ale ani se nemusí stydět ho užívat, protože ho od Boha dostal. Neřeší se zde problém pohlaví, člověk je zkrátka muž a žena.

Ano, to zde není žádný problém; ten také přijde až ve druhém textu. O sedmém dnu se říká: „Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy.“Co zde znamená slovo „zástupy“?

S tím si také nikdo neví pořádně rady. To slovo se vyskytuje velmi vzácně amůže znamenat něco uspořádaného, třeba vojsko, které stojí všiku. Řecký překlad (Septuaginta) zde používá slovo kosmos,což znamená ozdobu, okrášlení; od téhož kořene je inaše DVOJÍ ZPRÁVA O STVOŘENÍ 15 slovo kosmetika, jako kdyby Řekům vesmír připomínal krásně nalíčenou ženu. Latinský překlad má exercitus, seřazené vojsko, a odtud je i české „zástupy“. Jistě je v tom představa řádu,krásného uspořádání, jakoprotiklad kbeztvarému chaosu. Dostali jsme se k sedmému dni: „Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůhpožehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré svéstvořitelské dílo.“

Tady je klíč ksedmidennímu týdnu. Židovský týden nevychází ze žádné astronomické teorie, ale ztoho, že to tak Bůh chtěl atak to také od začátku bylo. Spory otom, zda stvoření trvalo sedm dní anebo zda se svět vyvíjel třeba miliardy let, jsou zbiblickéhohlediska úplně nezajímavé. Ostatně jaképak „dny“, když Slunce bylo stvořeno až čtvrtý den? Oto zde vůbec nejde. To pro člověkadůležité poselství říká, že vsobotu se nebude pracovat. Tento text nechce tedy čtenáře informovat o tom, jak to bylo, ale k čemu to všechno je?

Jistě, to nejsou žádné zajímavosti, ale jednoduché vyjádření toho, co je člověku uloženo. Člověk je postaven doprostředstvoření avšechno, včetně Slunce, Měsíce, hvězd mu má sloužit. Má to jen jednu podmínku: že nezapomene na svého Stvořitele a vsobotu nebude pracovat. Druhá zpráva o stvoření začíná ve čtvrtém verši druhé kapitoly a sahá až do kapitoly třetí: „V den, kdy Hospodin Bůh učinil zemi a nebe, nebylo na zemi ještě žádné polní křovisko ani nevzcházela žádná polní bylina, neboť Hospodin Bůh nezavlažoval zemi deštěm, a nebylo člověka, který by zemi obdělával. Jen záplava vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch.“

Tohle je velmi charakteristické. První text si představuje vznik souše tak, že se voda odhrne stranou ana pevnině pak už všechno vyroste samo. To je typická představa lidí, kteří žijí na pobřeží moře nebo na ostrovech. Druhý text si naproti tomu vůbec neumí představit, že by něco mohlo růst, kdyby to nikdo nezalévalaneSTARÝ ZÁKON16


staral se o to. Tak to vidí obyvatelé polopouště nebo suché stepi,

kde něco vyroste pouze tehdy, když půdu někdo zavlažujeaobdělává.

Tohle vyprávění tedy nenavazuje na to, co se řeklo v prvníkapitole?

To je nové vyprávění, které se na to dívá jinak. Vypravěč senedívá odněkud zvelké dálky, nezkoumá, jak to bylo před tím,nezabývá se původem světla a hvězd. Jako kdyby se toho dění sám účastnil avšímá si pouze toho, co se člověka přímo týká. Text pokračuje: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostředzahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého“.

Zahrada je pro vypravěče to nejkrásnější, co si člověk vůbec může představit, třeba když žije někde ve stepi nebo na kraji pouště. Zahrada – to je ráj. Proto Hospodin postaví člověka právě sem, do Edenu. Popis zahrady je působivý: tečou zde řeky, nachází se tam vonná pryskyřice a kámen karneol. Člověk má tuto zahradu Edenobdělávat a střežit. Pak ale dostává příkaz: „A Hospodin Bůh člověku přikázal: ,Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.‘“

To je klíčová věta. Za prvé odhaluje smysl vyprávění: člověk se dozvídá, že něco nesmí. Zdá se mi zbytečné vymýšlet hypotézy o tom, co ten strom dobrého a zlého mohl znamenat. Je o tom ispousta literatury, ale nemyslím, že by byla moc užitečná.Důležité je vědět, že to všechno člověk dostává, ale surčitoupodmínkou. Ta podmínka prostě platí ačlověk se nemá co ptát, proč se to nesmí nebo jaký to má smysl. Slyší pouze jediné: „Tohle dělatnebudeš.“ DVOJÍ ZPRÁVA O STVOŘENÍ 17 Přitom dostává všechno, co může dostat, navíc v naprosténeporušenosti a kráse.

Ano. Líčení pokračuje zprávou o stvoření ženy. „I řekl Hospodin Bůh: ,Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.‘ Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka senenašla pomoc jemu rovná.“

Až dosud jsme slyšeli o zahradě, pak přišel člověk – toznamená muž – ateď přijdou na řadu živočichové. Na rozdíl odprvního textu člověk je stvořen dřív než zvířata ata mu přicházejí na pomoc, kvůli němu. Člověk jim dává jména, skutečná, pravá jména, jako kdyby se tím na stvoření sám podílel. Jenže žádné z nich se k němu tak úplně nehodí, k žádnému z nich nepřilne. A na scénu přichází žena: „I uvedl Hospodin Bůh na člověkamrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. AHosodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: ,Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla. Aťmuženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.‘ Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“

Když tohle čtu na přednášce, studenti se smějí, že Eva je „kost z mých kostí“. Představa, že muž ažena podstatně patří ksobě, se vyskytuje ivmnoha jiných starobylých příbězích. Nejznámější je antická báje oAndrogynovi: člověk byl původně kulatý, měl čtyři nohy, čtyři ruce a měl se tak ohromně k světu, že bohové dostali strach, aby jim nepřerostl přes hlavu. Proto ho rozsekli na půl atak vznikl muž ažena. Proto ti dva vědí, že ksobě patří, aproto se hledají, aby se zase mohli dát dohromady. Tady je to vyloženo jinak, ale itak je jasné, že muž ažena ksobě patří, ato úplně jinak než člověk azvíře.

STARÝ ZÁKON18


Do vyprávění vstupuje další bytost: had.

Tady je asi dobré odmyslet si freudovské výklady: had vystupuje v mnoha starých mytologiích jako něco nebezpečného azáludného. Může to být tím, že had je jakýsi protiklad člověka: plazí se po zemi, kdežto člověk si zakládá na tom, že stojí zpříma. Nejspíš to ale bude tím, že hadi jsou – ahlavně bývali – nebezpeční. Opičí mláďata mají zhada hrůzu, ikdyž ho spatří úplně poprvé. Možná jsme nějaký vrozený strach zhadů také zdědili. Vněkterýchkulturách je ale had symbolem podsvětních božstev, hlídá pod zemí skryté zlato, jak to známe zpohádek. Pak by to mohl být takéjakýsi protihráč Hospodinův, protiklad nebeského Boha. Text líčí pokušení a pád člověka. Nejdřív si oba všimli, že jsou nazí; proto si upletli zástěrky z fíkových listů.

Ano, to je vlastně jediný bezprostřední důsledek toho, coudělali. Brzy se však ukáže, že těch důsledků je víc. „Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě zadenního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena pře dHospo dinem Bohem uprostře dstromoví v zahra dě.“ Jak se Hospodin prochází pozahradě, to si moc představit neumím.

My už jsme zvyklí na tu pozdější, sublimovanou představu, že Bůh je duch. Tenhle text je ovšem velice starý (vědci dnes soudí, že je starší než vyprávění první kapitoly) a navíc patrně převzatý zokolních kultur, kde se příběh ostromu ahadu také vyskytuje. Proto může mít tak konkrétní představu Hospodina, který se prostě v tu příjemnou dobu, kdy fouká vítr a není takové horko, prochází po zahradě. Jako člověk.

Ano, hledá Adama apatrně ho nevidí, protože na něj volá: „Kde jsi?“ Všimněte si, že tu je rozdíl proti logice prvního vyprávění: kde se ten had vzal? Byl také stvořen, aje tedy dobrý? Takové otázky si náš text prostě neklade. DVOJÍ ZPRÁVA O STVOŘENÍ 19 On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Bůh mu řekl: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ Proto řekl Hospodin Bůh ženě: „Cos to učinila?“ Ženaodpověděla: „Had mě podvedl a já jsem jedla.“

To je pěkná ukázka, jak se svou vinu vždycky snažíme shodit na někoho jiného. Muž to shodí na ženu ata na hada. Jenomžepotrestáni budou všichni tři, ikdyž každý jinak. Zajímavé je, že text chápe „pokušení“ jako hadovu snahu přemluvit ženu, abypřemýšlela otom, co se nesmí, azkusila si zákaz zdůvodnit. Když tozdůvodnit neumí, had jí přesvědčí, že by to měla zkusit. Aprávě vtom vidím hlubokou moudrost, že ourčitých věcech by se nemělo moc přemýšlet. Jednou ztakových věcí je přikázání: „Nezabiješ!“ Zde není na místě otázka: „Proč nemám zabít?“ Prostě: „Nezabiješ!“ ahotovo. Myslím, že takto to vidí ten biblický text ato je na něm také důležité. Ne zda se to odehrálo vzahradě nebo někde jinde, případně jaké to bylo ovoce. Následuje prokletí a zlořečení: nejprve prokletí hada, potom zlořečení ženy a na závěr je prokleta pro člověka země: „V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“

Všimněte si, že ten text končí vlastně úplně opačně než ten první. Vzávěru první zprávy se dočítáme, jak bylo všechno velmi dobré, pak ve druhém vyprávění přijde zápletka shadem –anajednou je všechno špatné, proklaté. Jenomže závěr je zde ještě jeden. Když Hospodin lidem udělal kožené suknice, řekl: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ na věky.“ ProtojejHospodinBůhvyhnalzezahradyvEdenu, abyobdělávalzemi, z níž byl vzat. Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života.

STARÝ ZÁKON20


Podobnou myšlenku najdete třeba v Eposu o Gilgamešovi a v jiných mýtech Blízkého východu, které říkají, že člověk musí umřít proto, že mu bohové nechtěli život dát celý. Jako byli řečtí bohové žárliví na Androgyna a museli ho rozpůlit, dávají i tivýchodní člověku života vždycky jenom kousek, jakoby ustřiženou metráž. Biblický text naproti tomu říká, že člověk dostal úplně všechno aza svou smrtelnost si může sám; je to důsledek jehoneoslušnosti. Tahle zpráva ale není zrovna moc příjemná a člověk se s nínevyrovnává snadno.

Tuhle myšlenku bychom ale mohli sledovat v celé bibli.Kdykoli se Izraelcům stane něco hrozného, třeba je přepadnounepřátelé, zničí Jeruzalém, spálí Chrám aje samotné odvlečou do zajetí, vzkáže jim Hospodin po prorokovi, že si za to mohou sami. Člověk to špatně přijímá a ptá se: „A jak za to můžeme?“ Teprve zvolna a pomalu mu pak dochází míra jeho provinění. Bible své čtenáře vychovává kpoznání, že když se jim stane něco zlého,mohou si za to velmi často sami. To je velmi tvrdá škola. Tomu ale neodpovídá kniha Jób, kde se naopak takový výklad utrpení odmítá jako falešný. Když mě tedy potká něco zlého,nemusí to být důsledek toho, co jsem provedl. Podobně v příběhu o uzdravení slepého od narození z Janova evangelia. Učedníci se Ježíše ptají, proč se ten člověk narodil slepý, zda hřešili jeho rodiče nebo on sám. Ježíš to ale odmítá a říká, že nikdo z nich; na slepém se má zjevit sláva Boží.

Ano, máte pravdu, jenomže se jedná otrochu jiné případy. Vy mluvíte o tom, kdy tuhle zásadu vůči někomu jinému aplikuje třetí osoba, když někdo někomu řekne: „Ty jsi slepý, protože jsi žil jako darebák.“ Tady jde ale oněco jiného: něco zlého se stane mně, a mně prorok říká: „Přemýšlej, jestli si za to náhodou nemůžeš sám.“ Především národní katastrofy, jako bylo asyrské nebobabylonské zajetí, proroci vyhodnocují: „To máme za to, že jsme jako Boží lid Izrael Hospodina neposlouchali.“ Neštěstí druhých lidí DVOJÍ ZPRÁVA O STVOŘENÍ 21 tedy rozhodně nemůžeme pokládat za důkaz nějakého provinění. Ale usebe sama by otom měl každý vážně přemýšlet. Pokusme se teď formulovat nějaké shrnutí: Co mají obě zprávy o stvoření společné a v čem podstatném se liší?

Obě dvě rozhodně trvají na tom, že celý svět je beze zbytku Boží dílo, že to není chaos ani zmatek, ale naopak řád, a že má hlavu apatu, nějaký smysl. Je to svět připravený pro člověka,stvořený kvůli němu. Člověku je svět svěřen, vlastně darován, ovšem s odpovědností za něj. Druhý text jde ještě o krok dál a ukazuje, jak tuhle věc člověk do jisté míry prohrál nebo promrhal. Tovprvním textu není.

Oba se liší v tom, z jakého hlediska o stvoření mluví: jeden zvýšky azdálky, jako kdyby to někdo jen pozoroval, druhýzpozice účastníka, který byl při tom. Jeden chce do vyprávěnízahrnout úplně všecko, co ve Vesmíru je, druhý se spokojí sobzorem zahrady. Jeden vychází ze zkušenosti obyvatel pobřeží, druhý okraje pouště. Vprvním všechno dobře dopadne – tak dobře, že to už nemůže být lepší – druhý líčí katastrofu s trvalými následky, pád člověka.

Při četbě jakéhokoli starého textu by se měl člověk říditzásadou, že ti, kdo ten text psali, rozhodně nebyli hlupáci. Pokud by si to totiž někdo myslel, nemůže nikdy ničemu rozumět – ostatně proč by pak takové texty vůbec četl? Pokud tedy vycházíme ztoho, že ti lidé nebyli hloupí, je jasné, že pokud dali tyhle dvě zprávy ostvoření vedle sebe, nemohli si nevšimnout rozdílů, které mezi nimi jsou. Ato, že je tam nechali anepokusili se je sladit, je tedy nepochybně záměr. Ti lidé věděli, že o těch nejpodstatnějších skutečnostech světa ačlověka se nedá mluvit jednoznačně.

Ty dva texty tedy vlastně vymezují prostor lidské svobody. Kdyby všechno bylo jednoznačně určené a nalinkované, mohli bychom se pohybovat pouze po té jedné přesně vymezené koleji. A v tom je rozdíl mezi biblickým textem a vědeckým výkladem, který by jistě musel být jednoznačný. Zde ale nejde ožádnoujednoznačnost, protože důležitá jsou zde poselství, která se týkají

STARÝ ZÁKON22


člověka a jeho života. Texty neposkytují zajímavé informace

otom, jak to kdysi se světem bylo, ale říkají člověku něcopodstatného otom, jak vněm má žít.

A nevadí to, že jsou vedle sebe v bibli texty, které spolu tak úplně

nelze sladit?

Jeden chasidský příběh vypráví o starém rabínovi, za kterým přijde člověk aptá se: „Co to znamená být moudrý?“ Rabín se ho zeptá: „Máš kabát sdvěma kapsami?“ – „Mám.“ – „Vezmi kuspaíru, roztrhni ho na půl ado jedné kapsy si dej lístek: „Kvůli mně byl stvořen svět.“ Na druhý napiš: „Jsem jen prach apopel.“ Abýt moudrý znamená vytáhnout vždycky ten správný.“ Ten rabín měl příběh ostvoření velmi dobře přečtený. Zdánlivě to ale stojí proti sobě.

Ano, ale jen v tom vedlejším. V tom nejdůležitějším to proti sobě nestojí. Uvědomte si, že ani vté druhé zprávě není hadnějaký druhý stvořitel, protějšek a soupeř Hospodinův. Na rozdíl od mezopotamských bájí to není žádný bůh, ale pouhý tvor, kterého Hospodin trestá. Zlo se na stvoření nepodílí, jen je pokazí. Není zde tedy ani stopa po dualismu? Žádný zápas dobra se zlem?

Stopa tu ovšem je, třeba „dech života“, který Bůh člověku vdechl, ale není tu žádný dualismus duše – hmoty. Zlo ovšem stojí proti dobru, ale dobro má jednoznačně navrch. Vtom se oba texty shodují. Každý má však jakoby jiné těžiště, jiný předmět zájmu. Ten první chce všechno shrnout – je to taková encyklopedie, kde se všecko líčí neosobně a z obrovského nadhledu; ten druhýnaroti tomu všecko popisuje jakoby očima účastníka. A když se v zahradě Eden odehraje lidské drama, nevypráví se jakokosmický příběh, ale jako velmi konkrétní příhoda dokonce sdrobnými komickými detaily. Vyjde z něho také to, že mezi mužem aženou to není tak jednoduché, jak si někteří představují. DVOJÍ ZPRÁVA O STVOŘENÍ 23 Setkáváme se i v jiných biblických zprávách s takovýmtodvojpólovým pohledem na tutéž skutečnost?

Ano, celá řada pasáží Starého zákona se sdrobnými obměnami opakuje: Pátá Mojžíšova opakuje Druhou, Samuelovy knihy aknihy Královské se opakují vknihách Paralipomenon atak dále. Vrcholem téhle zvláštní metody jsou čtyři evangelia, která jsou všechna otomtéž, apřitom každé trošku jiné. Když vznikal Nový zákon, navrhovali někteří učenci, aby se ze čtyř knih udělala jedna. Jenomže když to Tatian Syrský udělal, raná církev jeho spis odmítla. Už vté době byli ivkřesťanské církvi lidé, kteří věděli, že takhle to musí být. Zkuste tedy jednoduše vysvětlit, proč jsou některá biblickávyrávění podána v dvojích nebo i vícerých pohledech?

Jak napsal britský antropolog Gregory Bateson: „Vždycky je lepší vidět dvěma očima než jedním.“ Když se konstruuje most, potřebujeme vědět, že nespadne. Přírodní vědy protozjednodušují a vytvářejí jednoznačné modely, které dovolují skutečnost ovládat a předvídat. Ale tam, kde se jedná o lidské záležitosti avztahy, kde nechceme ovládat, nýbrž rozumět, musíme vždycky vědět, že skutečnost bude složitější než naše představy oní.Obvykle taková, že se nedá vyjádřit jedním hlediskem, ale potřebuje jich víc. „Jejich chyba není vtom, že by neviděli pravdu, ale ženevidí itu druhou,“ říká otom Pascal. Tahle okolnost tak trochu vyráží zbraň z rukou těm, kdo by chtěli z biblických textů dělat jednoduché definice, jednoznačnápravidla pro život s poukazem, že se to tak píše v bibli. Je to jakási prevence fundamentalismu.

To je přesné. Podobně je to i se stvořením. Mnozí si i dnes myslí, že biblický text je jakási teorie ovzniku světa. Budiž, je to jejich věc, ale vtom textu jde omnohem, mnohem vážnější apro dobrý lidský život důležitější věci. Pokud někdo zbible vyvozuje, že stvoření trvalo sedmkrát dvacet čtyři hodin astalo se to vtomto pořadí, zachází s Písmem velmi svévolně, protože dělá teorii,

STARÝ ZÁKON24


která sním nemá moc společného. Hledá totiž vtextu odpověď na

otázku: „Jak to bylo?“ kdežto bibličtí pisatelé člověku říkají, jak

má a nemá žít. Moderní „kreacionismus“ samozřejmě musíně

které skutečnosti domýšlet a apriorně předpokládat, když chce

třeba vysvětlit, co jsou ty biblické „dny“ (slunce vzniklo až čtvrtý

den), jaké bylo pořadí stvoření (druhá zpráva je má jinak než

první) atak dále. Pokud si tedy nemyslíme, že bibličtí autoři byli

úplní ignoranti (a to si snad soudný člověk myslet nemůže), je

zřejmé, že otohle jim nešlo.

Jak byste tedy shrnul smysl biblické zprávy o stvoření?

Myslím, že vyprávění o stvoření říká asi toto: „Dostal jsi něco

neuvěřitelně krásného a Bůh ti to svěřil v té nejlepší možnépo

době. Můžeš toho užívat, ale na světě budeš dobře živ, jen když

budeš dodržovat určité podmínky. Poněvadž jsi je porušil, musíš

umřít.“ Dále text pokračuje zaslíbením, že člověk má stále ještě

naději. Musí se však naučit brát vážně, co mu Hospodin říká. Jen

tak totiž bude schopen přijmout milost, kterou od něj dostává ave

víře očekává. Otom však už jsou další biblické texty.

Doteky dobra, Český rozhlas Plzeň, 13. 12. 2002

DVOJÍ ZPRÁVA O STVOŘENÍ 25


Kain aÁbel

Genesis 4

I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu

řekla: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ Dále porodila jeho bratra

Ábela. Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem. Po jisté

době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábelpřinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na

Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl.

Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin

Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč má štak sinalou tvář? Cožneřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se

uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“

I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi... Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej. Hospodin řeklKainovi: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Odvětil: „Nevím. Cožpak jsem strážcem

svého bratra?“ Hospodin pravil: „Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého

bratra křičí ke mně ze země. Bude šnyní proklet a vyvržen ze země, která

rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Budeš-liobdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Bude šna zemi psancem a štvancem.“

Kain Hospodinu odvětil: „Můj zločin je větší, než je možno odčinit. Hle,

vypudil jsi mě dnes ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. Stal

jsem se na zemi psancem a štvancem. Každý, kdo mě najde, bude mě moci

zabít.“ Ale Hospodin řekl: „Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen

sedmeronásobnou pomstou.“ A Hospodin poznamenal Kainaznamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil. Kain odešel od tvářeHospodinovy a usadil se v zemi Nódu, východně od Edenu. Přestože je příběh o první vraždě popsané v bibli velice známý, je v něm nápadně mnoho nejasných míst. Zaměříme se najednotlivé motivy vyprávění. Především jsou zde oba bratři – Kain a Ábel. Příběh líčí jejich způsob obživy, jejich zaměstnání je tedy důležité?

Ano, je velmi důležité, protože informace o tom, že jeden je

pastevec adruhý zemědělec, nevypovídá jen ozpůsobu získávání

obživy, ale také oodlišném životním stylu. Rolníci apastevci navíc

těžko mohou žít vedle sebe, protože mají odlišné zájmy. NaBlízbr />

kém východě žili pastevci někde na okraji pouště, kde se nedá

pěstovat obilí, kdežto rolníci na úrodné půdě uvody. Kde se obě

území setkávala, docházelo ke konfliktům, protože ovce třebaněkde sežraly osení abylo zle. Majetkem pastevců byla stáda, byli to

lidé pohybliví adrsní aměli sklon knásilnostem. Zemědělci oproti

nim byli usedlí, měli svůj nemovitý majetek ajejich život bylurčován cyklem zemědělského roku.

Pastevec a zemědělec představují tedy s jistou nadsázkou různé typy člověka. To zde po mém soudu hraje velkou roli. Pro bibli je charakteristická preference pastýřů, přestože vdobě, kdy se bible dávala dohromady, žil už Izrael dávno usedlým životem. Pastýři však bývají vbiblických vyprávěních jakoby ti lepší, ačkoli žili mnohem jednodušším, chudším způsobem. Snad to souviselo s tím, že u pastýřů byla silnější rodová sounáležitost, kdežtozemědělci žili ve svých usedlostech jakoby víc pro sebe. Nehrálo zde roli i to, že zemědělci, kteří hodně záviseli na počasí, spíš podléhali závislosti na různých vegetativních božstvech? Pak by preference pastevců byla skrytá polemika s pohanskými kulty.

To není vyloučeno, ale pastevci měli právě tak mnoho různých božstev apověr jako zemědělci. Na počasí adešti byli pastevcizávislí možná ještě víc, protože byli se svými stády vytlačeni na okraj úrodných území, kde to za sucha měli opravdu těžké. Zemědělství navíc dokáže vytvářet obilné přebytky, které se nekazí, dají sehromadit avytvářejí základ bohatství. Něco takového upastevců není možné, protože jejich jediným bohatstvím jsou stáda astany. A mrazáky tenkrát nebyly...

Přesně tak. Život pastevců se od života zemědělců hodně lišil: oni se možná tolik nenadřeli, zato však žili vdrsnějšíchpodmínkách, kočovali amuseli čelit přírodě idivoké zvěři. Možná žebiblická preference pastevců souvisí také s tím, že to byli vlastně chudí lidé. Tím, že byli víc odkázáni na přízeň okolností, bralivšechno, zčeho žili, jako dar, kdežto zemědělci mohli mít pocit, že si svou úrodu vypěstovali sami. Ostatně poslední archeologické KAIN A ÁBEL 27 výzkumy v Izraeli naznačují, že první Izraelci žili v horách aterve když se bohaté kultury v nížině rozpadly, začali osidlovat iúrodnější části země Izrael. Zajímavé je, jak v knize Genesis příběh o stvoření bezjakéhokoliv přechodu přechází k líčení života v poměrně organizované společnosti, specializované na pastevce a zemědělce, přičemž pisatelé nebo editoři vůbec nepociťují potřebu to nějakvysvětlovat.

Vyprávění bible známe z biblických dějeprav jako souvislou historii, velkou část bible však tvoří prostě sebrané příběhy, které ovšem vždycky obsahují nějaké důležité sdělení. A jelikož je tento příběh umístěn na začátek bible, hned za zprávy ostvoření a o pádu člověka, považovali ho bibličtí redaktoři asi za zvlášť významný. Akřesťan, který uznává božskou inspiraci biblického textu, má teď povinnost si sním lámat hlavu. Ve vyprávění zaujímá důležité místo motiv oběti. Co je oběť?

To je ve všech lidských kulturách samozřejmá věc. Vyjadřuje základní, řekněme protonáboženský postoj člověka, který ví, že žije z darovaného a že je závislý na prostředí, ve kterém senachází. Když se někomu narodí spousta ovcí, není to jeho zásluha – prostě buď se to povede, nebo ne. Stejné je to súrodou – ta buď je, nebo není ačlověk stím nic nezmůže, ikdyby se postavil na hlavu. Tohle vědomí závislosti vyjadřují všechny kultury právě obětí. Oběti se nejčastěji pálí, protože vohni zmizí, ztratí se avystupují vzhůru. Obětující může mít všelijaké představy o tom, komu vlastně obětuje; to je vrůzných kulturách různé. Shodně se však všude obětují kulturní plodiny adobytek. Nikdy ne třeba divoká zvěř nebo houby nebo žaludy, ale vždycky něco, co člověk pěstuje nebo chová. Vedle obilí, mouky achleba to bývá maso atuk ovcí či jiných dobytčat. Často se spálí pouze tuk jako to nejlepší zezvířete amaso se sní při obětní hostině. Oběť je tedy velmielementární lidský výraz závislosti apoděkování, které je jakýmsipodložím každého náboženství.

STARÝ ZÁKON28


V naší společnosti se takové myšlení úplně ztratilo a vmoderních kulturách není po oběti ani stopy.

Tak to v městských kulturách bývá. Ve městě by se obětní obřady jednak těžko konaly, ale hlavně není co obětovat. Těžko si představit, že byste pálil knížky nebo boty nebo něco takového; to se nehodí. Městský člověk jako nezemědělec nemá také tubezprostřední zkušenost darovaného živobytí. Při četbě Eposu o Gilgamešovi může čtenáře napadnout ještě jeden možný výklad oběti: je to něco, co božstva jakoby udržuje při životě. Když byla země zničena potopou, bohové byli zoufalí z toho, že jim nikdo nepřináší oběti.

To určitě platí pro zemřelé předky, které jejich potomciskutečně musí živit. Lidé si někde také představovali, že se bohové, jak dávají vzrůst obilí aplodivost dobytku, jaksi vysílí apotřebují část vrátit zpět vobětech. Na tom něco je, ale možná, že je to jen trochu zlomyslný výklad oběti. Myslím, že podstatný je zde ten pocit vděčnosti azávislosti, který dává člověk obětí najevo. Hospodin shlédl na Ábela a na jeho obětní dar, kdežto na Kaina a na jeho obětní dar ne. Dá se říci, proč je Hospodin taktostranický?

Jak jsem naznačil, pro biblického vypravěče vede pastevec lepší způsob života, přestože velká většina Izraelců se živilazemědělstvím. Spreferencí pastevců se setkáme ještě vevangeliích, nejen v Betlémě, ale kupodivu ani apoštolové nebyli zemědělci, nýbrž rybáři. Nejspíš to souvisí stím, že zemědělec můžezbohatnout, mít zásoby ve stodole apředstavovat si, že má život zajištěn, jak to známe zLukášova evangelia. Rybáři žádné zásoby nemají. Snad proto na Kainovu oběť Hospodin neshlédl, čili ji nepřijal. Pamatuji si z dětství obrázek, kde Ábelovi kouř z obětní hranice stoupá rovně knebi, kdežto Kainovi se válí po zemi. Nějak tak si to můžeme představit. KAIN A ÁBEL 29 Hospodin říká Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Tady jde o něco víc než jen o způsob obživy.

Hospodin dává Kainovi najevo, že přijetí oběti není nicsamozřejmého. Nestačí přece zapálit stoh amyslet si, že je vyhráno.Hosodin si vybere podle toho, kdo asjakým motivem oběť přináší. V souvislosti s tím se objevuje další důležitý pojem: hřích. Bůh Kainovi říká: „Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit. Ty však máš nad ním vládnout.“

Zde se už podruhé připomíná, že Hospodin rozlišuje mezi dobrým a špatným; poprvé to bylo v zahradě Eden. Možná se tu dokonce předjímá, co říká Hospodin Izraeli u Izajáše, že víc než ooběti stojí oto, aby lidé dělali dobro. Když ho nekonají, hřích se uvelebí ujejich dveří. Nestačí jen tak žít amyslet si, že je všechno vpořádku. Člověk je špatný už tím, když nedělá dobré. Zabití Ábela se vykládá různě. Jeden výklad říká, že to byla lidská oběť, že Kain chtěl Ábelovou krví uctít nějaké to vegetativníbožstvo, aby dávalo lepší úrodu. Podle jiných Kain zabil ze zlosti, že jeho oběť nebyla přijata. Jak se na zabití Ábela díváte vy?

Příběh ovraždě bratra má paralely vrůzných kulturách. Táhne se tisíciletími a je všem lidem společný. V biblickém textu není žádná zmínka otom, že by se jednalo okultické zabití. Myslím, že je správné držet se textu tak, jak ho bibličtí redaktoři převzali ajak si ho přizpůsobili. Tím se dostáváme kjedné nejasné, možná zkomolené větě, která samotné vraždě předchází: „Promluvil Kain ke svému bratru...“ Co mu však řekl, to vtextu není. Možná zde něco chybí, kdož ví? Hned po tomto rozhovoru však Kain Ábela na poli zabil. Před tím sním ale hovořil, takže mezi nimi bylalesoň náznak nějakého vztahu.

Když se však po vraždě Hospodin Kaina ptá, kde je Ábel, Kain tento vztah popře: „Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ To však člověk podle bible říct nesmí: každý totiž strážcem svého bratra je aiKain jím být měl. Tahle Boží otázka se ovšem netýká jen Kaina, ale i každého z nás. Zvlášť v moderní společnosti má přeci člověk sklon každou chvíli říci: „Co je mi po něm?“ Pak si

STARÝ ZÁKON30




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist