načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zůstaň se mnou - Ayobami Adebayo

Zůstaň se mnou

Elektronická kniha: Zůstaň se mnou
Autor: Ayobami Adebayo

- Yejide doufá v zázrak: že porodí dítě. Touží po něm její manžel. Touží po něm její tchyně. Yejide už vyzkoušela všechno – namáhavé svaté poutě, tance s proroky, modlitby k ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 268
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: v překladu Lukáše Nováka
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3743-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Yejide doufá v zázrak: že porodí dítě. Touží po něm její manžel. Touží po něm její tchyně. Yejide už vyzkoušela všechno – namáhavé svaté poutě, tance s proroky, modlitby k Pánubohu. Když ale její rodina neústupně trvá na tom, aby si Akin našel druhou ženu, je už toho na Yejide příliš. A tak se začíná odvíjet příběh odcizení, žárlivosti, zrady a zoufalství. Na pozadí společenských a politických zvratů, kterými v osmdesátých letech 20. století procházela Nigérie, vykresluje Ayobami Adebayová strhující obraz křehkosti manželské lásky, rozpadu rodiny, zničujícího žalu i všepohlcujících mateřských pout. Román Zůstaň se mnou je příběhem o naší zoufalé snaze ochránit před zármutkem sebe i ty, které milujeme.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Ayobami Adebayo - další tituly autora:
Zůstaň se mnou Zůstaň se mnou
 (e-book)
Zostaň so mnou Zostaň so mnou
 
K elektronické knize "Zůstaň se mnou" doporučujeme také:
 (e-book)
Clona Clona
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zůstaň se mnou

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Ayobami Adebayová

Zůstaň se mnou – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Ayobami Adebayová

Zůstaň se mnou


V překladu Lukáše Nováka


Copyright licensed by Canongate Books Ltd.

Arranged with Andrew Nurnberg

Associates International Limited

Copyright © Ayọbámi Adébáyọ, 2 017

Translation © Lukáš Novák c/o Aura Pont, 2019

ISBN tištěné verze 978-80-7473-743-5

ISBN e-knihy 978-80-7473-752-7 (1. zveřejnění, 2019)

 


S láskou a vděčností věnováno mé matce, dr. Olusole

Famurewaové, která z našeho domova dělá říši

divů, v níž každý pokoj překypuje knihami.

A památce mého otce, Adebaya Famurewy, po němž

mi zbyla knihovna a trvalý odkaz. Pořád mi chybíš.



PRVNÍ CÁST



11

Dnes odsud konečně musím odjet a vydat se za tebou. Mám

sbaleno a prázdné pokoje mi připomínají, že jsem měla vyra

zit už před týdnem. Musa, můj řidič, už od minulého pátku

přespává v budce strážného a čeká, že ho před úsvitem pro

budím, abychom se včas vydali na cestu. Ale moje zavazad la

dál leží v obývacím pokoji a sedá na ně prach.

Většinu věcí, které jsem tu za ty roky nashromáždila – náby

tek, elektroniku, dokonce i různé úchytky a kování –, jsem

rozdala kadeřnicím, které pracovaly v mém salonu. Takže už

týden se noc co noc převracím na posteli a nemám ani televizi,

která by mi pomohla překlenout ty dlouhé hodiny, kdy nemů

žu usnout.

Koupila jsem dům v Ife, hned vedle univerzity, kde jsme

se my dva seznámili. Zkouším si ho v duchu představit, je po

dobný tomuhle, má hodně pokojů, aby v něm mohla spoko

jeně bydlet velká rodina: muž, žena a spousta dětí. Původně

jsem měla odjet den poté, co v salonu odmontovali sušáky na

vlasy. Plánovala jsem, že se budu týden věnovat zařizování

nového salonu a domu. Chtěla jsem mít svůj nový život pěkně

uspořádaný, než se s tebou znovu setkám.

1

JOS, PROSINEC 2008


12

Ne že bych tady k tomu nějak zvlášť přilnula. Těch pár přá

tel, které jsem tu poznala, mi chybět nebude, všichni ti lidé,

kteří nevědí, kým jsem dříve byla, muži, kteří během těch let

tvrdili, že jsou do mě zamilovaní. Až odjedu, nejspíš si nevzpo

menu ani na toho, který mě požádal o ruku. Tady nikdo neví,

že jsem za tebe pořád vdaná. Řekla jsem jim jen část našeho

příběhu: nemohla jsem otěhotnět a manžel si našel jinou ženu.

Nikdo se moc nevyptával, takže o svých dětech jsem pomlčela.

Chtěla jsem odsud pryč už od doby, co zabili ty tři kluky

z vládního programu pro podporu mládeže. Rozhodla jsem

se, že zavřu salon i klenotnictví, aniž jsem věděla, co budu

dělat dál. A pak dorazila pozvánka na pohřeb tvého otce, jako

šipka ukazující mi směr. Zapamatovala jsem si jména těch tří

mladíků i to, jaký obor na univerzitě studovali. Mojí Olamide

by teď bylo zhruba tolik, co jim; zřejmě by zrovna končila

univerzitu. Kdykoliv o těch chlapcích čtu, vzpomenu si na ni.

Často mě napadá, jestli na ni vzpomínáš taky, Akine.

Spánek se mi sice vyhýbá, ale každou noc, když zavřu oči,

se mi vracejí útržky života, který jsem tehdy nechala za sebou:

batikované povlaky polštářů v naší ložnici, sousedé a tvoje ro

dina, o které jsem si tak dlouho bláhově myslela, že je i mojí

rodinou. Často vídám tebe. Dneska se mi vybavila lampička,

kterou jsi mi dal několik týdnů po svatbě. Nedokázala jsem us

nout potmě, ale když jsme nechali rozsvícenou zářivku, míval

jsi noční můry zase ty. Lampička byla tvůj nápad. Koupil jsi ji,

aniž jsi mi řekl, že uvažuješ o nějakém takovém kompromisu,

aniž ses mě zeptal, jestli bych ji chtěla. A když jsem hladila

její bronzový stojan a obdivovala stínítko složené z různoba

revných sklíček, zeptal ses mě, co bych zachránila jako první,

kdyby náš dům hořel. Bez přemýšlení jsem řekla: naše dítě,

přestože jsme ještě děti neměli. Co, ne koho, opravil jsi mě. Ale

zdálo se mi, jako by se tě trochu dotklo, že když už jsem místo

věci řekla osobu, nenapadlo mě zachránit jako prvního tebe.

Přiměla jsem se vstát z postele a obléknout se. Nechci už

ztrácet ani minutu. Otázky, na které mi musíš odpovědět,


13

otázky, kterými se zalykám už patnáct let, mě nutí ke spěchu.

Beru si kabelku a jdu do obývacího pokoje.

Na podlaze leží sedmnáct tašek, jen je naložit do auta.

Koukám na ně a pokouším se vybavit si, co v které je. Co bych

si vzala, kdyby hořel tenhle dům? Musím se nad tím hodně

zamyslet, protože první, co mě napadá, je: nic. Nakonec beru

tašku s věcmi na přespání, kterou jsem si zabalila, když přišlo

smuteční oznámení a pozvánka na pohřeb, a kožený váček se

zlatými šperky. Zbytek mi Musa může dovézt později.

Takže tak – žila jsem tu patnáct let, a přestože můj dům

nehoří, jediné, co si odnáším, je pytlík zlata a pár kousků oble

čení. To, na čem záleží, mám uvnitř, uzamčené pod žebry jako

v hrobě, na místě věčnosti, v mé truhle pokladů tak podobné

rakvi.

Vyjdu z domu. Je chladno, a jak se blíží východ slunce, čerň

oblohy se na obzoru mění v purpur. Musa se opírá o auto a čis

tí si zuby žvýkáním větvičky. Když k němu dojdu, odplivne si

do kelímku a větvičku schová do náprsní kapsy. Otevře dveře

auta, vyměníme si pozdravy a já usedám na zadní sedadlo.

Musa zapíná autorádio a ladí stanice. Nakonec vybírá tu,

kde zahajují vysílání národní hymnou. Vyjíždíme z obytného

areálu obehnaného zdí a strážný u brány nám mává na roz

loučenou. Před námi se rýsuje silnice zahalená tmou, která

pomalu ustupuje úsvitu, a vede mě zpátky k tobě.


14

Od začátku jsem cítila, že nepřicházejí v dobrém. Viděla

jsem je prosklenými panely ve dveřích. Slyšela jsem jejich tla

chání. Zřejmě si vůbec nevšimli, že už skoro minutu stojím

za dveřmi. Měla jsem nutkání nechat je tam, vrátit se nahoru

a jít si lehnout. Kdyby zůstali na slunci dost dlouho, třeba by

se roztekli a zbylo by po nich jen hnědé bahno. Iya Martha

měla tak velký zadek, že kdyby se rozpustil, bláto by pokrylo

určitě celé betonové schodiště vedoucí k našim dveřím.

Iya Martha byla jedna z mých čtyř matek: nejstarší manžel

ka mého otce. Muž, který ji doprovázel, byl Akinův strýc Baba

Lola. Ve slunečním žáru se oba hrbili a odhodlaně vraštili čela,

což jejich obličejům propůjčovalo odpudivý výraz. Jakmile

jsem však otevřela dveře, jejich hovor ustal a oni mě obdařili

zářivými úsměvy. Přesně jsem věděla, jaká budou první slova,

která ta ženská vypustí z úst. Že to bude okázalá manifestace

vzájemného pouta, které mezi námi nikdy neexistovalo.

„Yejide, dceruško drahá!“ zazubila se Iya Martha a chytla

mé tváře do vlhkých baculatých dlaní.

Opětovala jsem její široký úsměv a na pozdrav poklekla.

„Vítejte, vítejte u nás. Pánbůh se dnes jistě probudil s myšlen

kou na mě, jinak byste tu teď nebyli,“ řekla jsem poté, co vešli

2

ILESA, 1985 A DÁL


15

a usadili se v obývacím pokoji. Znovu jsem se sklonila a jed

ním kolenem se dotkla země.

Zasmáli se tomu.

„Kdepak je tvůj manžel? Zastihli jsme ho doma?“ zeptal se

Ba ba Lola a rozhlížel se kolem sebe, jako bych snad Akina

schovávala někde pod židlí.

„Ano, pane, je nahoře. Dojdu pro něj, jen co vám nabídnu

něco k pití. Co vám mám přichystat k jídlu? Drcený jam?“

Baba Lola vrhl na mou macechu pohled, který jako by ří

kal, že když si scénku, kterou tu hodlali odehrát, nacvičovali,

tahle replika ve scénáři chyběla.

Iya Martha zavrtěla hlavou. „Jíst nebudeme. Zavolej man

žela. Musíme s vámi dvěma prodiskutovat důležité věci.“

Usmála jsem se a zamířila z obývacího pokoje ke schodům.

Nepochybovala jsem o tom, jaké „důležité věci“ přišli prodis

kutovat. O těch samých věcech s námi už diskutovala spousta

jiných manželových příbuzných. Diskuse spočívala v tom, že oni mluvili a já vkleče poslouchala. Akin zpravidla předstíral,

že poslouchá a dělá si poznámky, ve skutečnosti si ale psal se

znam úkolů na další dny. Nikdo z té početné řady delegací ne

uměl číst a psát a to, že někdo jiný tohle umění ovládal, v nich

vyvolávalo posvátný úžas. Že si Akin jejich slova zapisuje, na ně dělalo ohromný dojem. Když někdy na chvíli psát přestal, ten,

kdo právě hovořil, si nezřídka posteskl, že je to projev nedo

statku úcty. Zatímco manžel si během takových návštěv často

udělal plány na celý následující týden, mě braly křeče do nohou.

Akina ty návštěvy iritovaly a míval sto chutí svým příbuz

ným říct, aby si hleděli svého, ale to bych nedopustila. Měla

jsem sice z těch vleklých debat křeče v nohou, ale aspoň jsem díky nim cítila, že patřím do jeho rodiny. Z mé vlastní rodiny

nás od svatby – až do onoho odpoledne – nikdo podobnou

návštěvou nepoctil.

Stoupala jsem po schodech a bylo mi jasné, že přítomnost

Iya Marthy by mohla znamenat nějaký zásadní obrat. Jejich

rady jsem nepotřebovala. Můj život byl v pořádku a bez těch

16

důležitých věcí, které mi přišli sdělit, bych se jistě obešla. Ne

chtěla jsem poslouchat, co ze sebe ochraptělým hlasem mezi

záchvaty kašle vyráží Baba Lola, nebyla jsem zvědavá ani na

další zářivé úsměvy Iya Marthy.

Byla jsem přesvědčená, že už jsem to všechno slyšela, a ne-

pochybovala jsem, že můj muž se na to bude dívat stejně.

K mému překvapení byl Akin vzhůru. Pracoval šest dní v týd

nu a většinu neděle zpravidla prospal. Když jsem ale vešla,

přecházel po pokoji sem a tam.

„Ty jsi věděl, že dneska přijdou?“ Pátrala jsem v jeho tváři

po dobře známé směsici zděšení a podráždění, kterou u něj

tyhle delegace pokaždé vyvolávaly.

„Už jsou tady?“ Zastavil se a spojil ruce za hlavou. Ani stopy

po zděšení nebo podráždění. Najednou jako by byl v pokoji

vydýchaný vzduch.

„Tak ty jsi věděl, že přijdou? A nic jsi mi neřekl?“

„Pojďme za nimi dolů.“ Vyšel z pokoje.

„O co jde, Akine? Co se děje?“ zavolala jsem za ním.

Posadila jsem se na postel, položila si hlavu do dlaní a sna

žila se dýchat. Zůstala jsem tak, dokud jsem nezaslechla, že

mě Akin volá. Sešla jsem za ním do obývacího pokoje. Usmí

vala jsem se, nebyl to žádný úsměv od ucha k uchu, jen po

zvednuté koutky. Takový ten úsměv, který říká: přestože vy,

staří, nevíte o mém manželství nic, s radostí, ne, s nadšením si

poslechnu, co důležitého jste mi o něm přišli povědět. Jsem přece

dobrá manželka.

Zprvu jsem si jí nevšimla, přestože seděla na opěrce křesla,

ve kterém se rozvalovala Iya Martha. Byla světlá, bledě žlutá,

jako vnitřek nezralého manga. Tenké rty měla namalované

krvavě rudou rtěnkou.

Opřela jsem se o svého muže. Seděl strnule, nepoložil mi

paži kolem ramen, nepřitáhl si mě k sobě. Marně jsem se sna

žila přijít na to, kde se tu ta žlutá ženská vzala, podezírala

jsem Iya Marthu, že ji přinesla schovanou v záhybech zavi

novacích šatů iro.

„Manželko naše,“ pravil Baba Lola, „říká se, že když muž ně

co vlastní a jeho majetek se zdvojí, nehněvá se proto, je to tak?“

S úsměvem jsem přikývla.

„Inu, manželko naše, toto je tedy nová manželka tvého

muže. Jedno dítě přivolá na svět další dítě. Kdoví, možná král

nebeský vyslyší díky ní tvoje modlitby. Jsme si jistí, že až otě

hotní a porodí dítě, budeš mít dítě i ty,“ pokračoval Baba Lola.

Iya Martha souhlasně přikývla. „Yejide, má dcero, mluvili

jsme o téhle věci mnohokrát a dobře jsme ji rozvážili, rodina

tvého muže a já. A tvoje ostatní matky.“

Zavřela jsem oči. Určitě každou chvíli procitnu ze zlého

snu. Jenže když jsem oči otevřela, ta mangově žlutá ženská

nezmizela. Viděla jsem ji trochu rozmazaně, ale byla tam. Při

padala jsem si jako omráčená.

Že bude řeč o mé bezdětnosti, jsem čekala. Byla jsem vy

zbrojená nekonečnou zásobou úsměvů: omluvnými úsměvy,

úsměvy žadonícími o  slitování, úsměvy naznačujícími, že

všechno je v rukou Božích – zkrátka všemi myslitelnými dru

hy předstíraných úsměvů, díky nimž dokážete přežít odpole

dne s lidmi, kteří tvrdí, že pro vás chtějí to nejlepší, ale přitom vám otáčejí nožem v ráně. Byla jsem připravená poslouchat,

že s tím musím něco dělat. Očekávala jsem, že se dozvím o novém pastorovi, za kterým bych měla zajít; o další hoře, na

kterou bych měla vylézt a pomodlit se tam; nebo o staré bylin

kářce v nějaké daleké vesnici, s níž bych se měla poradit. Mé

rty byly nachystané k úsměvům, mé oči měly v pohotovosti

slzavou clonu, můj nos byl připraven žalostně popotahovat.

Byla jsem smířená s tím, že následující týden budu muset zavřít svůj kadeřnický salon a s tchýní v zádech se pachtit za

nějakým dalším zázrakem. Že se v našem domě objeví jiná

žena, žlutá, s krvavě červenými ústy a zářivým úsměvem novomanželky, jsem ale nečekala.

Zalitovala jsem, že tam není má tchýně. Byla to jediná

žena, kterou jsem kdy oslovovala Moomi, má matko. Navštěvovala jsem ji častěji než její vlastní syn. Byla u toho, když mě

18

jistý kněz nořil do proudu řeky, aby spolu s čerstvou trvalou

smyl i kletbu, již na mě podle něj uvrhla vlastní matka, kte

rá zemřela minutu po mém narození. Moomi byla se mnou,

když jsem tři dny seděla na modlitebním koberečku a done

konečna prozpěvovala slova, kterým jsem vůbec nerozuměla,

dokud jsem třetího dne neomdlela a tím předčasně neukon

čila plánovaný sedmidenní maraton půstu a bdění.

Když jsem se z toho zotavovala na oddělení Wesleyánské

církevní nemocnice, držela mě za ruku a naléhala na mě, ať

prosím Pánaboha o sílu. Dobrá matka má těžký život, říkala

mi, žena může být špatnou manželkou, ale nesmí být špatnou

matkou. Moomi mi poradila, že než si u Pánaboha vyprosím

dítě, musím požádat o schopnost pro své dítě trpět. Tvrdila,

že pokud už po třech dnech půstu omdlím, nejsem ještě při

pravená stát se matkou.

Tehdy jsem si uvědomila, že ona po třech dnech neomdlela

proto, že nejspíš podobný půst držela už několikrát, když se

u Pánaboha přimlouvala za své děti. Hluboké vrásky kolem

jejích očí a úst mi v tu chvíli připadaly zlověstné, jako by byly

něčím víc než jen známkami vysokého věku. Byla jsem rozpol

cená. Toužila jsem po tom dosud nepoznaném. Chtěla jsem

být matkou, chtěla jsem, aby mé oči zářily tajemnou radostí

a moudrostí tak jako oči Moomi. Ale ty její řeči o utrpení mě

děsily.

„Je jí mnohem míň než tobě,“ předklonila se Iya Martha ve

svém křesle. „Protože oni si tě váží, Yejide, rodina tvého muže

zná tvoji hodnotu. Řekli mi, že uznávají, že jsi dobrá manžel

ka a že jsi pro dům svého muže požehnáním.“

Baba Lola si odkašlal. „Yejide, já osobně tě ctím. Oceňuji

tvo ji snahu přispět k tomu, aby po sobě syn našeho rodu za

nechal syna, než zemře. Proto také věříme, že nebudeš tuhle

novou manželku vnímat jako sokyni. Jmenuje se Funmilayo

a my víme, my doufáme, že ji přijmeš jako mladší sestru.“

„Jako přítelkyni,“ pokračovala Iya Martha.

19

„Jako dceru,“ dodal Baba Lola.

Iya Martha poplácala Funmi po zádech. „Oya, běž a pozdrav

svou iyale.“

Otřásla jsem se, když mě Iya Martha označila za Funminu

iyale. To slovo mě tahalo za uši: iyale – první manželka. Byl to

verdikt, že pro svého manžela nejsem jako žena dostačující.

Funmi si přisedla ke mně na gauč.

Baba Lola zavrtěl hlavou. „Funmi, poklekni přece! I kdyby

vlak byl na cestě už dvacet let, lokomotiva pojede vždycky jako

první. Yejide je v tomto domě ve všech ohledech nad tebou.“

Funmi si klekla na zem, položila mi dlaně na kolena a usmá

la se. Svrběly mě dlaně, nejradši bych jí ten úsměv smázla z tvá

ře pořádnou fackou.

Obrátila jsem se k Akinovi a podívala se mu do očí. Pořád

jsem tak trochu doufala, že on s tím vším nemá nic společného.

V pohledu, který na mě upíral, byla němá prosba. Můj kře

čovitý úsměv se rozplynul. Srdce mi sevřely žhnoucí prsty hně

vu. V hlavě jsem ucítila bušení, přímo uprostřed mezi očima.

„Tys o tomhle všem věděl, Akine?“ zeptala jsem se anglicky,

čímž jsem vyřadila ze hry oba starší příbuzné, kteří mluvili

jen jorubsky.

Akin neodpověděl. Ukazovákem si mnul kořen nosu.

Rozhlédla jsem se po pokoji a hledala něco, na co bych moh

la upřít pozornost. Bílé krajkové záclony s modrými okraji,

světle šedý gauč, k němu ladící koberec se skvrnou od kávy,

kterou jsem se už víc než rok snažila odstranit. Skvrna byla

příliš daleko od středu koberce, aby ji zakryl stolek, a příliš

daleko od kraje, abychom ji mohli zamaskovat jedním z kře

sel. Funmi na sobě měla béžové šaty, jejich barva se podobala

té kávové skvrně, podobala se barvě mojí blůzy. Dlaněmi ob

jímala mé nahé nohy těsně pod koleny. Dál než k jejím rukám

jsem nebyla ochotná pohlédnout, maximálně na dlouhé širo

ké rukávy jejích šatů. Nedokázala jsem se jí po dívat do tváře.

„Yejide, přiviň ji k sobě.“

20

Nebyla jsem si jistá, kdo to řekl. Hlava se mi přehřívala,

brzy měla dosáhnout bodu varu. Ta slova mohl říct kdokoliv –

Iya Martha, Baba Lola, Pánbůh. Bylo mi to jedno.

Znovu jsem se obrátila k manželovi. „Akine, tys o tomhle

všem věděl? A nic jsi mi neřekl? Věděl jsi to, viď? Ty parchante.

Po tom všem! Ty mizerný parchante!“

Akin zachytil mou dlaň dřív, než mu přistála na tváři.

To, co mě umlčelo, nebylo rozhořčené ječení Iya Marthy.

Zmlkla jsem kvůli tomu, jak mě Akin něžně hladil palcem

po dlani. Odvrátila jsem od něj pohled.

„Co to říkala?“ obrátil se Baba Lola na novou manželku

s prosbou o překlad.

„Yejide, prosím,“ stiskl Akin mou dlaň.

„Řekla mu, že je parchant,“ špitla Funmi, jako by ji to slovo

pálilo v ústech.

Iya Martha zaječela a zakryla si obličej rukama. Nenechala

jsem se tím divadýlkem zmást. Věděla jsem, že pociťuje ško

dolibou radost. Byla jsem si jistá, že celé týdny bude ostatním

manželkám mého otce vykládat, čeho byla svědkem.

„Nesmíš svému manželovi nadávat, ó dítě. Bez ohledu na

to, jak se věci vyvíjejí, je to pořád tvůj manžel. Co víc od něj

chceš? Jen kvůli tobě našel pro Funmi byt ve městě, i když

má velký dvoupatrový dům.“ Iya Martha se rozhlédla po obý

vacím pokoji a rozpřáhla dlaně, aby poukázala na ten velký

dvoupatrový dům pro případ, že bych narážku na nemovitost,

za kterou jsem každý měsíc platila polovinu hypotéky, snad

přeslechla. „Ty, ó Yejide, ty máš být svému manželovi vděčná.“

Iya Martha umlkla, ale ústa měla stále otevřená. Pokud

by se k ní člověk dostatečně přiblížil, ucítil by z těch úst ne

snesitelný puch podobný zápachu koňské moči. Baba Lola si

ale vybral křeslo, v němž ho od Iya Marthy dělila bezpečná

vzdálenost.

Věděla jsem, že bych měla pokleknout, sklonit hlavu jako

nezdárná školačka a omluvit se za to, že jsem jedním dechem

urazila jak svého manžela, tak jeho matku. Moje omluvy by

přijali – mohla jsem říct, že za to může ďábel, počasí nebo to,

že mám moc pevně utažené copánky, které mi působí bolest

hlavy, což je jediný důvod, proč jsem se v jejich přítomnosti

tak neuctivě vyjádřila o vlastním manželovi. Jenže celé mé

tělo bylo zaťaté jak artritická pěst a já jsem prostě nebyla

schopná ho přimět k pohybům, které samo udělat nechtělo.

Takže jsem poprvé v životě ignorovala nelibost příbuzných,

a ačkoliv se čekalo, že pokleknu, já jsem vstala. Když jsem se

narovnala, připadala jsem si vyšší než obvykle.

„Připravím jídlo,“ řekla jsem, aniž jsem se jich znovu ptala,

co by si dali. Teď když mi Baba Lola a Iya Martha představili

Funmi, mohli se konečně najíst. Nebyla jsem ochotná vařit

každému něco jiného, a tak jsem jim naservírovala jídlo pod

le své volby. Dala jsem jim pasírovanou zeleninovou polévku

s fazolemi. Prostě jsem smíchala tři dny staré fazole, které

jsem chtěla vyhodit, s čerstvě uvařenou polévkou. Byla jsem

si sice jistá, že si všimnou, že směs chutná trochu divně, ale

spoléhala jsem na to, že pocit viny, který Baba Lola maskoval

rozhořčením nad mým chováním, a škodolibá radost, která se

skrývala za projevy zděšení, jež dávala najevo Iya Martha, je oba přimějí, aby to snědli. Aby jim jídlo lépe klouzalo do krku,

poklekla jsem a omluvila jsem se jim. Iya Martha se usmála

a pravila, že pokud bych se dál chovala jako nezvedené dítě,

nevzala by u nás nic do úst. Znovu jsem se omluvila a na dů

kaz pokání jsem tu žlutou ženu objala. Voněla kokosovým

olejem a vanilkou. Zatímco jedli, popíjela jsem přímo z lahve

sladovou limonádu. Zklamalo mě, že Akin se jídla ani nedotkl.

Když si stěžovali, že by si bývali radši dali drcený jam s du

šenou zeleninou a sušenou rybou, Akinovy pohledy jsem ig

norovala. Jindy bych vyskočila a běžela do kuchyně drtit jam.

To odpoledne jsem ale měla chuť jim říct, ať si nadrtí jam sami,

jestli na něj mají takovou chuť. Na poslední chvíli jsem ta slova spolkla a vydatně zapila sladovou limonádou. Vymluvila

jsem se, že jam nemůžu nadrtit, protože jsem si den předtím vykloubila zápěstí.

22

„Ale nic takového jsi neříkala, když jsme prve přišli,“ po

škrábala se Iya Martha na bradě. „Sama jsi nám nabízela dr

cený jam.“

„Nejspíš na to zápěstí zapomněla. Ale včera ji to opravdu bo

lelo. Dokonce jsem zvažoval, že ji zavezu do nemocnice,“ řekl

Akin a podpořil tak mou vcelku zjevnou lež.

Hltali ty fazole jako vyhladovělé děti a zahrnovali mě rada

mi, že bych si měla nechat ruku zkontrolovat. Jen Funmi se

po prvním soustě zatvářila kysele a vrhla na mě podezíravý

pohled. Naše oči se setkaly a ona mě obdařila širokým rudě

rámovaným úsměvem.

Když jsem odnesla prázdné talíře, Baba Lola nám vysvětlil,

že netušil, jak dlouho bude jejich návštěva trvat, a proto se ne

domluvil s taxikářem, kdy pro ně má přijet. Předpokládal, že

Akin se – jako obvykle – nějak postará, aby se dostali zpátky

domů.

Nastal čas, aby je Akin naložil a odvezl. Vyprovodila jsem je

k autu, Akin lovil klíče z kapsy kalhot a ujišťoval se, že všichni

souhlasí s trasou, kterou naplánoval. Chtěl vysadit Baba Lolu

na ulici Ilaje a pak zavézt Iya Marthu až do Ife. Neuniklo mi,

že pomlčel o tom, kde bydlí Funmi. Když Iya Martha prohlási

la, že trasa, kterou můj manžel vymyslel, je ta nejlepší, odemkl

Akin auto a posadil se za volant.

Musela jsem potlačit nutkání vyrvat Funmi pár těch jejích

naondulovaných kadeří, protože si sedla na místo spolujezd

ce vedle mého manžela a polštářek, který jsem tam měla, sho

dila na zem. Se zaťatými pěstmi jsem zůstala stát v oblaku

prachu, který Akin při odjezdu zvířil.

„Cos jim to uvařila?“ hulákal Akin.

„Ale podívejme, pan ženich. Vítej doma,“ řekla jsem. Zrov

na jsem dojedla večeři.

„Všichni dostali hrozný průjem. Musel jsem jim zastavit

u cesty, aby se mohli vykadit v křoví. V křoví!“ pokračoval

a následoval mě do kuchyně, kam jsem nesla špinavé nádobí.

„A co je na tom tak strašného? Mají snad tvoji příbuzní doma

záchod? Copak nejsou zvyklí kadit v buši nebo na hnojišti?“

zaječela jsem a mrskla talíře do dřezu. Ozvalo se zachřestění

porcelánu, pak se rozhostilo ticho. Jeden z talířů se v půlce

rozlomil. Přejela jsem po ostré hraně prstem. Cítila jsem, jak jsem si rozřízla kůži. Na střepy ve dřezu dopadla kapka krve.

„Yejide, zkus mě pochopit. Víš přece, že bych ti nikdy neu

blížil,“ řekl.

„Jakým jazykem to mluvíš? To je hauština? Nebo čínština? Protože já ti nerozumím. Začni mluvit jazykem, který znám, ženichu.“

„Přestaň mi tak říkat.“

„Budu ti říkat, jak chci. Ještě pořád jsi můj manžel. Počkat,

anebo nejsi? Že by mi uniklo ještě něco dalšího? Mám si za

pnout rádio? Nebo to dávají v televizi? Nebo se to dočtu v no

vinách?“ Hodila jsem rozbitý talíř do plastového koše vedle

dřezu. Obrátila jsem se k Akinovi.

Čelo měl zbrocené potem, stékal mu i po tvářích a hromadil

se na bradě. Podupával nohou v nějakém zběsilém rytmu, musel mu znít v hlavě. Ve stejném rytmu se mu pohybovaly i sva

ly ve tváři, jak zatínal a povoloval čelisti. „Řeklas před mým

strýcem, že jsem parchant. Zachovala ses vůči mně neuctivě.“

Hněv v jeho hlase mě šokoval a rozzuřil. Myslela jsem totiž,

že se třese nervozitou, ne vzteky. Bláhově jsem se domnívala, že je to projev lítosti. „Přivedl jsi do tohoto domu novou manželku a ještě si připadáš ukřivděný? Kdy jste se vzali? Loni? Před měsícem? A kdys mi to hodlal říct? Co? Ty par —“

„Neopovažuj se to říct. Potřebovala bys zavřít pusu na zámek.“

„Jo, jenže ji zamčenou nemám, takže to klidně řeknu, ty mizerný —“

24

Zakryl mi ústa dlaní. „Dobrá, omlouvám se. Byl jsem ve

strašné situaci. Víš dobře, že bych tě nikdy nepodvedl, Yejide.

Víš dobře, že ne, že bych to nedokázal. Přísahám.“ Zasmál se.

Byl to zoufalý, žalostný smích.

Odstrčila jsem jeho dlaň stranou. Chytil mě za ruku a prs

ty mi ji hladil. Chtělo se mi brečet.

„Máš novou manželku, padl jsi před její rodinou na zem

a zaplatil jsi za ni peníze. Vždyť ty už mě přece podvádíš.“

Přitiskl si mou ruku na srdce. Zběsile mu bušilo. „Nepodvá

dím tě. Nemám novou manželku. Věř mi, takhle to bude

nejlepší. Moje matka na tebe konečně přestane tlačit kvůli

dětem,“ zašeptal.

„To je nesmysl.“ Vytrhla jsem mu svou dlaň a vyšla z ku

chyně.

„Pokud ti to udělá radost, tak Funmi to do toho křoví ne

stihla. Podělala si šaty.“

Neudělalo mi to radost. Ještě dlouho poté mi nemělo udě

lat radost vůbec nic. V tu chvíli jsem začala zvolna padat, tak

jako se nedbale uvázaný šátek snese k zemi dřív, než si toho

člověk stačí všimnout.

25

Yejide byla stvořena v sobotu. To měl Pánbůh dost času,

takže ji vymaloval dokonalou ebenovou černí. O tom není po

chyb. Hotové dílo je nezvratným důkazem.

Když jsem ji poprvé uviděl, popadla mě touha položit jí

ru ku na koleno v modrých džínách a přímo na místě jí říct:

„Jmenuju se Akin Ajayi. Chci se s tebou oženit.“

Byla přirozeně elegantní. Jediná holka v celé řadě, která se

nehrbila. Držela bradu zpříma, nenakláněla se do strany, aby

se opřela o oranžovou područku. Seděla rovně, ramena doza

du, spojené dlaně jí spočívaly na nahém břiše. Nedokázal jsem

pochopit, jak to, že jsem si jí nevšiml už dole ve frontě na lístky.

Chvíli před tím, než zhasli, se podívala vlevo. Naše oči se

setkaly. Nesklopila zrak, jak bych čekal, a já jsem se pod vli

vem jejího upřeného pohledu narovnal. Přejela mě očima

odshora dolů, zhodnotila mě. Nestačilo mi, že se krátce usmá

la, než svou pozornost obrátila zpátky k filmovému plátnu.

Chtěl jsem víc.

Zdálo se, že nemá ani tušení, jak na své okolí působí. Vů

bec si nevšímala toho, jak na ni civím, jak jsem okouzlený,

jak už vymýšlím slova, kterými bych ji přesvědčil, aby si se

mnou někam vyšla.

3

26

Bohužel jsem s ní nemohl promluvit přímo v sále. Když

jsem konečně našel vhodná slova, zrovna zhasli. Navíc mezi

mnou a Yejide seděla holka, s níž jsem v té době chodil.

Ještě toho večera jsem se s tou dívkou rozešel. Stáli jsme

v před sálí kina Oduduwa v Ife, kolem nás se pomalu sunul dav

odcházejících diváků.

„Jdi na kolej sama,“ řekl jsem jí. „Uvidíme se zítra.“ Omluvně

jsem sepnul dlaně, ale žádnou lítost jsem necítil. Ani nikdy

později. Zůstala tam stát s ústy pootevřenými překvapením.

Prodral jsem se ven. Hledal jsem tu krasavici v džínách,

sandálech s vysokou podrážkou a bílém tričku, zpod které

ho jí vykukoval pupík. Našel jsem ji. Ještě před koncem toho

roku jsme se s Yejide vzali.

Miloval jsem ji od prvního okamžiku. O tom není pochyb.

Ale jsou věci, s kterými ani láska nic nezmůže. Než jsem se

oženil, byl jsem přesvědčený, že láska překoná cokoliv. Brzy

jsem zjistil, že čtyři bezdětné roky jsou příliš těžkým břeme

nem. Pod takovou zátěží a po tak dlouhé době se dokonce

i láska prohne, podklesne, nalomí se a někdy zlomí. Ale ani

když vám leží u nohou rozbitá na tisíc kousků, neznamená to,

že už to není láska.

Po čtyřech letech už kromě nás dvou nikoho jiného láska

nezajímala. Nezajímala mou matku. Ta mluvila o odpověd

nosti, kterou vůči ní jakožto prvorozený syn mám. Připomí

nala mi těch devět měsíců, kdy jediný svět, který jsem znal,

bylo její tělo. Zdůrazňovala mi utrpení posledních tří měsíců.

Jak si nebyla schopná pohodlně lehnout a musela trávit noci

v křesle, obložená polštáři.

Pak začala mluvit o Juwonovi, mém nevlastním bratrovi,

prvorozeném synovi otcovy druhé manželky. S Juwonem mě

nesrovnávala už roky. Když jsem byl mnohem mladší, mluvi

la o něm neustále. Juwon, ten si nikdy neušpiní školní uniformu.

Tak proč ty máš tak špinavou košili? Juwon, ten nikdy neztratil

sandály na přezutí. Tys tenhle rok ztratil už troje! Juwon, ten je

vždycky do tří doma. A kde ses po škole flákal ty? Jak to, že Juwon

přinesl domů pochvalu, a ty ne? Jsi prvorozený syn v téhle rodině,

víš, co to znamená? Víš ty vůbec, co to znamená? Chceš snad, aby tvoje místo zaujal on?

Přestala mi ho předhazovat, až když se po střední škole

dal na řemeslo, protože jeho matka si nemohla dovolit platit školné na univerzitě. Moomi nejspíš měla za to, že kluk, který

se učí na truhláře, se jejím vysokoškolsky vzdělaným dětem

nemůže v žádném ohledu rovnat. Celé roky se o Juwonovi vů

bec nezmínila, jako by o něj ztratila veškerý zájem. Dokud za

mnou nepřišla s tím, abych si našel druhou manželku. Tehdy mi řekla, že pokud to ještě nevím, Juwon už má čtyři děti,

samé kluky. Tentokrát se navíc nezastavila u Juwona a připo

mněla mi, že všichni moji nevlastní bratři dávno mají potomky.

Po dvou letech mého manželství s Yejide za mnou začala

matka vždycky první pondělí v měsíci chodit do kanceláře.

A nechodila sama. Pokaždé s sebou přivedla jinou ženu, po

tenciální druhou manželku. Nevynechala ani jednou. Ani

když byla nemocná. Měli jsme takovou dohodu. Dovolím jí,

aby mi vodila ty dívky do kanceláře, a ji na oplátku ani ne

napadne, aby mou ženu zaskočila tím, že by některou z těch

svých kandidátek přivedla k nám domů. Před Yejide o těch

hle svých snahách úplně pomlčí.

Rozhoupat k činu jsem se musel poté, co přišla s výhrůž

kou, že pokud si do měsíce nevyberu, začne každý týden

vodit potenciální nevěsty k nám domů. Věděl jsem, že moje

matka nemluví do větru. Věděl jsem také, že takový nátlak by

Yejide nedokázala snášet. To by ji zlomilo. Z celé té plejády

dívek, které se mi každý měsíc promenovaly kanceláří, Fun

mi jediná netrvala na tom, že chce bydlet se mnou a s Yejide.

Funmi byla jednoznačná volba, protože ode mě nežádala

moc. Aspoň ze začátku.

Dohoda s ní byla snadná. Smířila se se samostatným by

tem, na kilometry vzdáleným od našeho domu. Spokojila se

s víkendem jednou za měsíc a s rozumnou apanáží. Souhlasila

s tím, že se mnou nebude chodit na večírky a jiné veřejné akce.

28

Poté, co jsem svolil, že se s Funmi ožením, jsem ji několik

měsíců neviděl. Řekl jsem jí, že toho mám v práci moc a že se

s ní nějaký čas nebudu moct scházet. Někdo jí zřejmě poradil,

aby spoléhala na staré rčení, že „trpělivost manželky nako

nec obměkčí manželovo srdce“. Funmi se se mnou nehádala.

Prostě čekala, až se vyrovnám s tím, že i ona je teď součástí

mého života.

To s Yejide to začalo úplně jinak. Poté, co jsem ji poznal,

jsem trávil celý měsíc každý den dvě hodiny na cestě za ní

a zpátky. V pět jsem vyrazil z kanceláře, půl hodiny mi trvalo,

než jsem dojel do Ife. Dalších patnáct minut mi zabralo, než

jsem se přes město dostal k bráně univerzity. Do pokoje F101

na koleji Moremi jsem tak zpravidla vstupoval zhruba hodi

nu poté, co jsem vyjel z Ilesy.

Tak jsem to dělal denně, dokud jednoho večera Yejide ne

vyšla na chodbu, a místo aby mě pozvala dál, dveře pokoje

za sebou zabouchla. Řekla, ať už za ní nechodím. Že už mě

nikdy nechce vidět. Já jsem ale jezdit nepřestal. Dalších jede

náct dní jsem v pravidelný čas klepal na dveře pokoje F101,

usmíval se na její spolubydlící a snažil se je přemluvit, aby mě

pustily dovnitř.

Dvanáctého dne mi otevřela ona. Vyšla na chodbu. Stáli

jsme tam vedle sebe a já na ni naléhal, ať mi řekne, co se sta

lo, co jsem provedl. Vzduch kolem nás plnila směsice pachů

z kuchyňky a toalet.

Ukázalo se, že za Yejide přišla ta holka, se kterou jsem cho

dil před ní, a vyhrožovala jí. Tvrdila, že ona a já jsme manželé,

že jsme měli tradiční svatební obřad.

„Já polygamii neuznávám,“ řekla Yejide toho večera, kdy

mi konečně prozradila, v čem je problém.

Jiné holky by hledaly různé okliky, jak naznačit, že chtějí

být něčí jedinou manželkou. Yejide ne, ta to řekla na rovinu.

„Já taky ne,“ odpověděl jsem.

„Hele, Akine, zapomeneme na to, jo? Na tohle všechno. Na

tuhle záležitost mezi námi.“

29

„Nejsem ženatý. Podívej se na mě. No tak, podívej se na

mě. Jestli chceš, můžeme teď hned jít k té holce na pokoj a já

jí řeknu, ať ukáže svatební fotky.“

„Jmenuje se Bisade.“

„Na tom nezáleží.“

Yejide chvíli neříkala vůbec nic. Opírala se o dveře a sledo

vala lidi trousící se kolem nás.

Dotkl jsem se jejího ramene, neodtáhla se.

„Takže jsem vyváděla zbytečně,“ poznamenala.

„Dlužíš mi omluvu,“ řekl jsem já. Nemyslel jsem to vážně.

Náš vztah byl v té fázi, kdy nezáleželo na tom, kdo z nás dvou

byl v právu. Ještě jsme nedospěli do bodu, kdy dohadování

o to, kdo se má omluvit, bylo důvodem další hádky.

„Promiň, ale sám víš, že spousta lidí má různé... Prostě pro

miň.“ Přitiskla se ke mně.

„Tak fajn.“ Zeširoka jsem se usmál a její palec mi po paži

kreslil neviditelné kroužky.

„Takže, Akine... teď je poslední možnost, kdy mi můžeš

svěřit všechna svoje sladká tajemství i nečisté skutky. Třeba

máš někde ženu a děti...“

Ne že bych jí neměl co povědět. Určité věci jsem jí říct měl.

Místo toho jsem se usmál. „Mám ne zrovna čisté ponožky

a spodní prádlo. A co ty? Žádné špinavé kalhotky?“

Zavrtěla hlavou.

Pak jsem konečně vyřkl slova, která mi – v různých obmě

nách – od samého začátku tancovala na jazyku. Řekl jsem jí:

„Yejide Makindeová, chci si tě vzít za ženu.“

30

Po určitou dobu jsem skutečnost, že jsem se stala první

manželkou, že jsem iyale, zkrátka odmítala vzít na vědomí.

První manželkou mého otce byla Iya Martha. Jako malá jsem

byla přesvědčená, že Iya Martha je ze všech žen v rodině nej

nešťastnější. Názor jsem nezměnila, ani když jsem vyrostla.

Na otcově pohřbu stála u čerstvě vykopaného hrobu, pohled

věčně podezíravých oči ještě zamračenější než obvykle, a za

sypávala kletbami všechny ženy, s nimiž se otec oženil po ní.

Jako vždy začala mou dávno mrtvou matkou, protože to byla

druhá žena, kterou si vzal, ta, kvůli níž se Iya Martha stala

první mezi ne tak úplně rovnými.

Omítla jsem o sobě uvažovat jako o první manželce.

Předstírat, že Funmi vůbec neexistuje, bylo snadné. Dál

jsem se probouzela po boku svého manžela, který vedle mě

ležel na zádech, s nohama doširoka roztaženýma a s polštá

řem přimáčknutým k obličeji, aby ho nerušilo světlo mé stolní

lampičky. Tak dlouho jsem ho štípala do krku, až se probudil,

vstal, šel do koupelny a cestou mi pokynul nebo zamával na

pozdrav. Ráno býval nemožný, dokud si nedal kávu nebo stu

denou sprchu, nebyl schopný dát dohromady souvislou větu.

4

31

Několik týdnů poté, co k nám domů poprvé přišla Funmi,

u nás krátce před půlnocí zazvonil telefon. Než jsem se stihla

na posteli posadit, Akin už byl v půlce pokoje. Dvakrát jsem

zatáhla za šňůrku lampičky, čímž jsem rozsvítila všechny

čtyři její žárovky a pokoj se zalil světlem. Akin zvedl telefon,

a zatímco poslouchal, co mu říká osoba na druhém konci lin

ky, tvářil se čím dál zachmuřeněji.

Když položil sluchátko do vidlice, přišel k posteli a posadil

se ke mně. „To byl Aliyu, provozní ředitel centrály v Lagosu. Vo

lal mi, abychom zítra neotvírali banku,“ vzdychl. „Došlo k pře

vratu.“

„Panebože,“ zašeptala jsem.

Chvíli jsme mlčky seděli. Běželo mi hlavou, jestli jsou něja

cí mrtví, jestli nás v následujících měsících čeká chaos a násilí.

I když v roce 1966 jsem byla moc malá na to, abych si něco

pamatovala, věděla jsem, že tehdejší převrat nakonec vyústil

v občanskou válku. Utěšovala jsem se tím, že napětí po pos

ledním převratu před dvaceti měsíci, díky němuž se stal hla

vou státu generál Buhari, se uklidnilo během několika málo

dní. Země se tehdy shodla, že už má po krk zkorumpované

civilní vlády, kterou Buhari a jeho společníci svrhli.

„Je už jisté, že je ten převrat úspěšný?“

„Zdá se, že ano. Aliyu tvrdí, že Buhariho už zatkli.“

„Doufejme, že tihle nebudou zabíjet.“ Zatáhla jsem za šňůr

ku lampičky a tři žárovky zhasly.

„V téhle zemi to je pořád něco,“ povzdechl si Akin a vstal.

„Jdu dolů zkontrolovat dveře.“

„A kdo je teda teď u moci?“ lehla jsem si, i když jsme věděla,

že už neusnu.

„To Aliyu nevěděl. Dozvíme se to ráno.“

Ráno jsme však pořád nic nevěděli. V šest vysílali projev

ně jakého armádního důstojníka, který odsoudil předchozí

vládu, ale o té nové neřekl ani slovo. Když vysílání skončilo,

Akin se vydal do práce, aby tam byl dřív, než se strhnou nějaké

protesty. Já zůstala doma, věděla jsem, že až si kadeřnice, kte

ré jsem tam měla na zaučení, poslechnou ranní zprávy, žádná

z nich do salonu nedorazí. Nechala jsem puštěné rádio a zkou

šela volat všem, které jsem v Lagosu znala, abych se ujistila, že

jsou v pořádku, jenže telefonní spojení tou dobou už nefungovalo. Po zprávách v poledne jsem musela na chvíli usnout.

Když jsem se vzbudila, byl už Akin doma. Od něj jsem se do

zvěděla, že novou hlavou státu je Ibrahim Babangida.

Nejzvláštnější na následujících několika týdnech bylo to,

že Babangida o sobě mluvil nejen jako o hlavě státu, ale pří

mo jako o prezidentovi – a posléze tak začal být označován. Jako by se převrat dal považovat za volby. Obecně ale věci dál

fungovaly jako dřív a celá země se – podobně jako já a můj

manžel – brzy vrátila k zaběhnutým pořádkům.

Ve všední dny jsme s Akinem zpravidla snídali společně.

Většinou vařená vejce, tousty a kávu. Kávu jsme oba pili bez

mléka, se dvěma kostkami cukru, z červených hrnků, které

ladily k malým kytičkám na prostírání. U snídaně jsme se

bavili o tom, co nás ten den čeká. Probírali jsme, že je potřeba

sehnat někoho na opravu střechy nad koupelnou, diskutovali o muži, kterého Babangida jmenoval do federální rady mi

nistrů, zvažovali možnost atentátu na sousedova psa, který celou noc kňučel, a debatovali o tom, jestli ten nový margarín,

který jsme koupili na zkoušku, není moc mastný. O Funmi

jsme se nebavili; její jméno u nás nepadlo ani omylem. Po jídle

jsme společně odnesli nádobí do kuchyně a naskládali ho do dřezu. Pak jsme si umyli ruce, vyměnili si polibek a vrátili se do obývacího pokoje. Akin si vzal sako, přehodil si ho přes ra

meno a vyrazil do práce. Já jsem se zašla nahoru vysprchovat a pak jsem se vydala do svého salonu. Tak to šlo den za dnem.

Z dnů byly týdny, z týdnů měsíce a nic nenasvědčovalo tomu,

že by v našem manželství byl kromě nás dvou někdo další.

Pak jsem jednoho dne, poté co Akin odešel do práce, vešla

do koupelny, abych se osprchovala, a zjistila jsem, že část střechy se propadla. To ráno pršelo a tlak nahromaděné dešťové vody zřejmě konečně překonal už dlouho promočený azbest;

uprostřed střešního dílu, kterým voda dosud jen kapala, teď

zela díra, kterou mi pršelo rovnou do vany. I přesto jsem se

pokusila umýt, protože od svatby jsem nikdy nepoužila jinou

koupelnu v domě než právě tuhle. Déšť ale neustával a díra

byla zrovna v takovém místě, že jsem nebyla schopná se osprchovat, aniž by na mě necrčela dešťová voda, která sem zven

ku zatékala spolu s úlomky dřeva a kovu.

Zavolala jsem do Akinovy kanceláře, nechala u sekretářky

vzkaz, že ve střeše je díra, a poprvé v životě jsem se musela

mýt v koupelně pro hosty dole za předsíní. A tam, na tom

cize působícím místě, mě přepadla myšlenka, že pokud by

se Funmi rozhodla, že k nám začne chodit, a lpěla na svém

právu trávit noci v naší ložnici, musela bych se v tomhle ma

lém sprchovém koutě umývat pravidelně. Spláchla jsem ze

sebe mýdlovou pěnu a šla zpátky do ložnice – do své ložni

ce –, abych se oblékla. Když jsem před odchodem do práce

kontrolovala díru ve střeše, zjistila jsem, že se sice nezvětšila, ale dešťová voda pořád tekla přímo do vany.

Jak jsem s rozevřeným deštníkem uháněla k autu, déšť ze

sílil v příšerný liják. Poryvy větru mi rvaly deštník z ruky. Do

auta jsem dosedla s úplně promočenými botami. Zula jsem

je a obula si sandály bez podpatku, které jsem používala při

řízení. Když jsem otočila klíčem v zapalování, ozvalo se jen

škytnutí. Zkusila jsem to ještě několikrát, ale bez výsledku.

Můj věrný modrý brouk mě od svatby, kdy mi ho Akin da

roval, ještě nikdy nezklamal. Akin ho pravidelně vozil do ser

visu a každý týden kontroloval olej a já nevím co ještě. Venku

pořád lilo, nemělo smysl, abych se pokoušela dojít do salonu

pěšky, přestože to nebylo daleko. Ze stromů v sousedově za

hradě už vichr urval několik větví, s mým deštníkem by byl

hotový raz dva. A tak jsem seděla v autě a sledovala, jak vítr

láme další zdravé, zelené větve.

Právě v takových okamžicích, kdy mě okolnosti vytrh

ly z každodenní rutiny, mě přepadaly myšlenky na Funmi.

Hlavou mi začaly kroužit pochybnosti, zda už taky nejsem

jednou z těch, které budou nakonec prohlášeny za příliš staré

na to, aby s manželem chodily po večírcích. Ale i v takových chvílích jsem dokázala obavy zaplašit, zahnat je do kouta své

mysli, kde neměly prostor roztáhnout křídla a převzít vládu

nad mým životem.

Abych jen tak neseděla, vytáhla jsem z kabelky blok a za

čala jsem sepisovat seznam věcí, které potřebuju koupit do sa

lonu. Sestavila jsem si rozpočet plánovaného otevření dalších

salonů. Nebyl důvod zabývat se myšlenkami na Funmi. Akin

mě ujistil, že Funmi pro nás nebude představovat sebemenší

problém, a zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by se mýlil. Ale

žádné ze svých kamarádek jsem o Funmi neřekla. Když jsem

telefonovala se Sophií nebo s Chimdi, vždycky jsme se bavily

o mém podnikání, o jejich dětech nebo o Akinově povýšení. Chimdi byla svobodná matka a Sophia byla třetí manželkou

svého muže. Neočekávala jsem, že by mi kterákoliv z nich

mohla v mé situaci nějak smysluplně poradit.

Propadlá střecha a porouchané auto – Iya Martha by se na

mém místě vrátila domů a zbytek dne by strávila za zamčený

mi dveřmi a zabedněnými okny, protože podle ní by to zname

nalo, že vesmír se jí pokouší něco naznačit. Jí se vesmír věčně

snažil něco naznačovat. Jenže já jsem nebyla Iya Martha, takže

když déšť zeslábl v pouhé mrholení, naposledy jsem zkusmo

otočila klíčkem v zapalování a pak v sandálech vystoupila. S kabelkou přes rameno, deštníkem v jedné ruce a mokrými

botami v druhé jsem došla do práce.

Z mého salonu vyzařovalo ženské teplo. Teplo žen, které

sedaly v polstrovaných křeslech a oddávaly se blahodárnému

působení dřevěného hřebenu, sušáku na vlasy, mých rukou

a rukou kadeřnic, které se u mě zaučovaly. Žen, které si mlčky

četly knihu, které mi říkaly „drahá sestro“, žen, které hlasitě


35

vykládaly vtipy, jimž jsem se smála ještě několik dní poté. Mi

lovala jsem to místo – hřebeny, natáčky a na všech stěnách

zrcadla.

Úpravou účesů jsem si začala přivydělávat už v prvním

ročníku na univerzitě v Ife. Jako většina studentek z prváku jsem bydlela na koleji Mozambique. Už týden poté, co jsem se nastěhovala, jsem každý večer obcházela pokoje a nabízela

holkám, že jim zapletu vlasy za poloviční cenu, než zaplatí

v kadeřnictví. Měla jsem jen malý dřevěný hřebínek a jedi

né, do čeho jsem během toho roku investovala, byla plastová stolička, aby se moje zákaznice měly na co posadit. To byla

taky první věc, kterou jsem si zabalila, když jsem se ve dru

hém ročníku přestěhovala na kolej Moremi. Na fén se mi uše

třit nepodařilo, ale už ve třetím ročníku jsem si vydělávala

tolik, že jsem byla finančně soběstačná. Takže když si Iya

Martha občas usmyslela, že pozdrží peníze, které mi jejím

prostřednictvím posílal každý měsíc otec, nehladověla jsem.

Po svatbě jsem se přestěhovala do Ilesy, a přestože jsem kaž

dý všední den jezdila do Ife na přednášky a semináře, svoje

kadeřnické podnikání už jsem tam dál provozovat nemohla. Nějaký čas jsem tak nic nevydělávala. Ne že bych to potřebo

vala: Akin mi kromě peněz na domácnost dával ještě velko

rysé kapesné. Jenže mně se po mé práci stýskalo a taky se mi nelíbila představa, že pokud by mi Akin z nějakého důvodu

přestal dávat peníze, neměla bych ani na balíček žvýkaček.

Prvních několik měsíců po svatbě jsem zaplétala vlasy

jen Akinově sestře Arinole. Často mi nabízela, že mi za to

zaplatí, ale já jsem od ní peníze nechtěla. Neměla ráda moc

komplikované účesy, vždycky chtěla, abych jí vlasy upravila

v klasickém stylu suku. Zaplétat jí kadeře do rovných linek,

které končily v polovině hlavy, mě brzy přestalo bavit. A tak jsem ji přemluvila, aby mě jednou nechala zaplést jí vlasy do spousty tenkých copánků. Trvalo to deset hodin, ale během následujícího týdne ji všechny kamarádky z pedagogické fa

kulty začaly přemlouvat, aby je seznámila se svou kadeřnicí.

Ze začátku jsem ten stále početnější zástup žen česala za

naším domem ve stínu stromu kešu. Akin ale brzy objevil pros

tor pro salon a tvrdil, že je perfektní. Já jsem se do otevření

skutečného salonu moc nehrnula, protože jsem věděla, že až do skončení školy tam budu moct pracovat jen o víkendech. Jenže Akin mě přemluvil, abych se tam šla aspoň podívat. Oka

mžitě jsem pochopila, že to místo je opravdu dokonalé. Snažila

jsem se své nadšení nedat najevo a řekla jsem mu, že otevřít

kadeřnictví, kde bude pět dní v týdnu zavřeno, by byl nerozum.

Jenže on mě prokoukl a o dvě hodiny později už jsme stáli ruku v ruce v obývacím pokoji majitele a Akin se s ním domlouval

na nájmu.

V době, kdy se oženil s Funmi, jsem tenhle salon pořád ješ

tě měla. Přestože jsem se toho rána zdržela kvůli dešti a prob

lémům s autem, i tak jsem tam dorazila jako první. Když jsem

odemkla dveře, po žádné z mých učnic ještě nebylo ani vidu ani slechu. Většinou chodily dřív než já, aby všechno připravi

ly, ale když jsem rozsvítila, bubnování deště na střeše začalo

sílit a po chvíli připomínalo dusot tisícihlavého stáda. Nebylo

moc pravděpodobné, že by se sem moje děvčata dostala, do

kud déšť znovu trochu nepoleví.

Zapnula jsem rádio, které mi dal otec, když mě přijali na

univerzitu. Jeho šasi už bylo na několika místech rozbité, ale

spravila jsem ho lepicí páskou. Otáčela jsem knoflíkem ladění tak dlouho, dokud jsem nenarazila na stanici, kde hráli

hudbu, kterou jsem neznala. Pak jsem začala připravovat

šampony, pomády, tužicí gely a kulmy, mísy s relaxéry pro na

rovnání vlasů a laky na vlasy.

Nezdržovala jsem se tím, že bych v zrcadle kontrolovala,

jestli mi navzdory deštníku déšť neponičil copánky. Kdybych

se podívala do zrcadla, musela bych v něm pozorně zkoumat

tvar svého obličeje, své malé oči, velký nos, všechny možné

nedostatky v tvarování brady a rtů, všechny možné důvody,

pro něž by nějaký muž, konkrétně Akin, mohl považovat Fun

mi za atraktivnější. Neměla jsem čas na to, abych se utápě la

v sebelítosti, prostě jsem dál pracovala, protože dokud jsem se

zabývala vybalováním všech těch přípravků, moje myšlenky

sveřepě kroužily jen kolem vlasů.

Když přestalo pršet, začaly se do salonu jedna po druhé

trousit učnice. Poslední dorazila těsně před tím, než se ukázala

první zákaznice. Vzala jsem do ruky dřevěný hřeben, rozdělila jí vlasy uprostřed, namočila dva prsty do lepkavé pomády a můj

pracovní den mohl začít. Vlasy měla ta žena husté, jednotlivé

prameny mi šustily v prstech a já jsem je zaplétala do tenkých

copánků přiléhajících k hlavě a spojujících se na zátylku. Když

jsem s tím byla hotová, čekaly v salonu už další čtyři zákaznice.

Šla jsem od hlavy k hlavě, rozdělovala vlasy do pramenů, za

plétala je do složitých vzorů, zastřihávala roztřepené konečky

a udělovala rady učnicím. Byla jsem v sedmém nebi. Čas rychle

plynul a poledne dávno minulo. Když jsem si konečně udělala

pauzu na oběd, zápěstí jsem měla bolavá – dopoledne chtěly

totiž skoro všechny zákaznice zaplést copánky, jen málokterá

se spokojila s umytím a jednoduchou úpravou účesu.

To odpoledne jsem si zašla pro rýži vařenou v listech ma

ranty a servírovanou s rybou a zeleninou dušenou v palmo

vém oleji. Žena, která tohle jídlo v naší ulici prodávala, ho

připravovala tak dobře, že pokaždé, když jsem si vychutnala

i poslední kousek sušené ryby, musela jsem bojovat s nutkáním olízat marantové listy dosucha. Byl to ten typ pokrmu,

po jehož požití bylo potřeba chvíli jen spokojeně sedět a rozjímat. Obloha venku byla pořád hrozivě temná, ale déšť konečně ustal. Otevřenými dveřmi pronikal do salonu v poryvech

chladný vzduch a se sušáky vlasů sváděl bitvu o konečnou

teplotu v místnosti.

Když vešla, myslela jsem, že je to další zákaznice. Chvíli

stála ve dveřích, za ní se černalo zatažené nebe coby zlé znamení. Zamračeně se rozhlížela po místnosti, dokud nespatřila mě. Pak se usmála, přišla ke mně a poklekla. Byla krásná.

Její tváři by slušel jakýkoliv účes a styl, byla to tvář, za níž se

ženy na trhu toužebně obracejí.

„Dobré odpoledne, naše matko,“ řekla Funmi.

Ta slova mě bodla u srdce. Nebyla jsem její matka. Všichni

mi stále říkali Yejide. Nebyla jsem Iya Tahle nebo Iya Tamta,

jak se říkalo ženám poté, co se jim narodilo první dítě. Pořád

jsem byla prostě Yejide. To pomyšlení mi na okamžik svá

zalo jazyk a vyvolalo ve mně nutkání vyrvat jí ten její z úst.

O několik let dřív by mi nic nezabránilo, abych jí pořádnou

ránou pěstí nepochroumala úsměv. Když jsem chodila na dívčí střední školu v Ife, přezdívali mi Yejide Hrozná. Nebylo dne, abych se neporvala. Vždycky jsme čekaly, až skončilo vyučování, a pak jsme se pustily do boje. Našly jsme si místo dost daleko od školy a mimo trasy, kterými chodívali domů

učitelé. A já jsem vždycky měla navrch – ani jedinkrát jsem

neprohrála. Stálo mě to pár knoflíků, několik zlomených

zubů a nesčetněkrát krvácející nos, ale nikdo mě neporazil.

Nikdy jsem neměla v puse ani zrnko písku.

Když jsem se po takové rvačce objevila doma, špinavá

a zakrvácená, macechy mi za mé ostudné chování hlasitě

nadávaly a vyhrožovaly tresty. Po večerech pak oblečené v opraných šatech zavinutých kolem scvrklých prsou své děti šeptem nabádaly, aby si ze mě nebraly příklad. Konec

konců jejich děti vyrůstaly s matkami, živými ženami, které

nadávaly a vařily, měly zaměstnání a zarostlá podpaží. To

jen děti bez matek se chovaly tak otřesně. Navíc já nejen že

jsem neměla matku, ale ta, kterou jsem kdysi měla, ta, která

umřela vzápětí poté, co mě vytlačila na svět, byla ženská bez

rodokmene! A kdo zbouchne ženskou bez rodokmene? Jen

hlupák. Ale o to nešlo. Šlo o to, že pokud dítě nemělo žádný

dohledatelný rodokmen, mohlo mít ve skutečnosti kdovíjaké

předky – klidně psy, čarodějnice nebo některý z těch div

ných kmenů se špatnou krví. Děti otcovy třetí manželky zjev

ně špatnou krev v žilách měly, protože v její rodině se hojně vyskytovalo šílenství. Ale to byla aspoň špatná krev, o které

se vědělo – moje (potenciální) špatná krev byla neznámého

původu a to bylo horší, jak jsem ostatně sama názorně de


39

monstrovala tím, že jsem se rvala jako kůň a dělala tak otci

ostudu.

Všechny tyhle polohlasné debaty odehrávající se za zavře

nými dveřmi pokojů, které obývaly otcovy manželky se svými

dětmi, mi moji nevlastní sourozenci dříve nebo později po

drobně vylíčili. Nic jsem si z toho nedělala. Byla to hra, kterou

mezi sebou manželky hrály; každá z nich se snažila dokázat,

že ty nejlepší potomky porodila otci právě ona. Co mi vadilo,

byly ty plané výhrůžky, tresty, které nikdy skutečně nenasta

ly, ani když byly moje rvačky na denním pořádku. Pohlavky,

které nepadly, domácí práce navíc, které mi nikdo nepřidělil,

večeře, které mi nikdo neodepřel, to všechno mi připomínalo,

že jsem jim všem vlastně ukradená.

„Naše matko?“ zopakovala Funmi. Stále ještě k



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist