načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: ZU - Silvester Lavrík

ZU

Elektronická kniha: ZU
Autor:

Zu je učitelka klavíru. Bydlí v jedné z těch neobyčejných vil v ještě neobyčejnější bratislavské ulici jménem Palisády. Ta vila je celý její svět. Řekneme-li, že Palisády jsou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Větrné mlýny s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 460
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zu je učitelka klavíru. Bydlí v jedné z těch neobyčejných vil v ještě neobyčejnější bratislavské ulici jménem Palisády. Ta vila je celý její svět. Řekneme-li, že Palisády jsou ulice, pak se vystavujeme smrtelně nebezpečnému zjednodušení.
Snad hranice světů, město ve městě. Nejpravděpodobněji však nenápadná živoucí tepna metropole. Žilka plná krve, bez obchodů a lákadel obchodních tříd, zato však plná magie i konvenčního realismu, stačí neobratně přitlačit a vzdechy vzrušení i pouhé dýchání přestávají existovat. To jsou Palisády, do nichž je zasazeno vyprávění o Zu a jejích přátelích.
Zu je slepá, to jen tak mimochodem. Funkcionalistickou vilu, jejíž tvary zná Zu zpaměti, by rád přeměnil na prosperující hotel Alte. Je totiž developer, to jsou ti, kteří něco rychle koupí, aby za rohem totéž se ziskem prodali. A jak už to tak bývá, Zu se do Alteho zamiluje. Katastrofa, anebo alespoň zápletka je na světě.
Lavrík je mistrem vyprávění. Divoká fantazijnost jde ruku v ruce s moderním jazykem a schopností rychlých (filmových) střihů. Autor je tvůrcem soudobého jazyka, aniž by vypadl z děje a slova by se mu zaškrtávala v masomlýnku nekontrolovaného automatismu. Slovenská kritika se shodla, že Lavríkův román je především poctou slovenštině. Český čtenář má unikátní příležitost – číst knihu, kterou do „bratrského“ jazyka převedl sám autor. Jak prohlásil, tak naposledy, protože překlad pro něj byl psaním „nové knihy“. Zu je slovenský román, který můžeme číst česky v původním znění.

Zařazeno v kategoriích
Silvester Lavrík - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Silvester Lavrík

Zu

česi, čítajte

svazek 8





Silvester Lavrík

Zu


© Silvester Lavrík, 2015

Translation © Silvester Lavrík, 2015

Photo © David Konečný, 2015

© Větrné mlýny, 2015

ISBN 978-80-7443-112-8 (papírová kniha)

ISBN 978-80-7443-163-0 (eBook)

Tato kniha vyšla

s finanční podporou Komisie SLOLIA,

Literárne informačné centrum, Bratislava.

Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie.

Za obsah publikací (sdělení) odpovídá výlučně autor.

Publikace (sdělení) nereprezentují názory Evropské komise

a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.




11

Livrejovaný recepční hotelu Grand v  Tatranské

Lomnici do  pokoje přivedl malou nervózní ženušku. Ona to byla, kdo tělo našel. Pokojskou je

tady už čtyřicet let. Ne. Něco takového nepamatuje.

Otevřela si služebním univerzálem. Recepční jí dal

seznam pokojů, které hosté do  dvanácti uvolnili.

Tak to žádá hotelový řád. Pokoj č. 326 byl na seznamu tak y.

Byl tenhle pokoj na  seznamu uvolněných?

Vždyť vám to říkám.

Ano. Jo.

Pokojská vstoupila, aby pokoj uklidila. Převlékla

postel. Vypucovala sanitu. Všechno uvedlado bezvadně neosobního stavu. Křeslo si nechalanakonec. Když začne pršet, hosté se chovají mnohem

hůř. Tady v horách chčije pořád. Neúnavně. Hosté


12

vysedávají na  cimrách. Blbnou. Recepční mírně

zakašlal. Do  sevřené pěsti. Bílá glazé rukavička

kašlání téměř pohltila. Pokojská ho zaslechla.Zmlkla. V  jejím hlase se objevil umíněný vzdor. Rozmary hostů měřila podle jediného kritéria — jak

velký nepořádek po nich zůstal, tak velká čuňata

to byla. Nebožtík v křesle žádný svinčík nenadělal.

Jenomže i tak...

Jeho zavazadla jsou kde?

Jsem pokojská. Zavazadla nejsou moje starost. V  pokoji nebylo nic. Byl mezi odhlášenými.

Vám se zdálo, že pokoj je prázdný.

Jinak bych ho neuklízela.

Ale uklidila jste ho.

Teď jsem vám to celé povídala!

... ehm, odkašlal si recepční znova. Myslím, že žádná zavazadla nenajdeme. Pán přijel taxíkem. Bez zavazadel. Včera byla v hotelu početnáspolečnost. Původně neplánoval strávit u nás noc,počítám. Ubytoval se jen na  jednu noc. Platil hotově. U snídaně se neukázal. Klíč od pokoje nechal ležet na recepci. To je důvod, proč se ocitl meziodhlášenými. Postihla ho nevolnost, možná srdeční kolaps, jestli smím vyjádřit svůj názor.

Recepční zmlkl. Rty sevřel do  tenké přímky.

U  pravého koutku mu naskočila ironická vráska.

Pokojská se rozjela.


13

Podle mého v  posteli vůbec neležel. Ani si na ni nesedl. Zůstala nedotčená.

Takhle jste ji našla?

Ano. Ale už jsem ji převlékla.

Proč?

Ruce pokojské rozčileně vylétly nahoru.Zachránil ji recepční.

V  našem hotelu poskytujeme služby vysokého standardu. Zaměstnanci jsou povinni dodržovat interní předpisy a nařízení bezpodmínečně. Za všech okolností.

Jsou to čuňata.

Opět tlumené zakašlání. Jenomže pokojská si

neohroženě vedla svou.

Spořádaná osoba dřepí doma, spí ve  své posteli. Netoulá se světem. A tenhle má otevřený poklopec. Spořádaný člověk s nezavřenýmpoklopcem... neopustí toaletu. Tenhle se uvelebí v křesle a kouká oknem ven!

Otáčení těžkého ušáku s  tuhým brokátovým

polstrováním zdaleka nepatřilo do repertoárunejvětších lumpáren hostů. Křesla, která byla součástí

zařízení každého pokoje, se jí jednodušenezamlouvala. Byla to drobná žena. Jen o kousek vyšší než

ty polstrované nestvůry. S  každou z  nich se musela utkat nejméně dvakrát denně. Nejdřív jemusela odsouvat. Vyluxovat pod nimi. A zase zpátky.


14

Vážily jednou tolik co ona. V pokoji č. 326 si křeslo

obrácené k oknu nechala naposled. Vždycky to tak

dělala. Zapřela se. Svými subtilními zádydo bytelného hřbetu ušáku. Nic. Křeslo se ani nehnulo.Zabrala ještě jednou. Ortopedická obuv jí na koberci

s dlouhým vlasem proklouzávala. Všechno názorně

předvedla.

Tyhle sandály?

Myslíte, že mám na každý den jinačí?Nafasujeme jeden pár a na rok máme vystaráno!

Moc nechybělo a  upadla by. Sprostě zaklela.

Nakoukla, jestli se před ušákem něco nevzpříčilo.

Někdy se koberec dovede nešikovně zkrabatit.

Jak jsem tohohle pána zahlédla s poklopcem dokořán, příšerně mě to namíchlo! Nandala jsem mu, kolik se do něj vešlo. Štěstí že byl tuhý. Jinak by mě musel zabít. Rudolfe, nech mě! Já už tohle nebudu trpět. Za ty peníze ne! Zadržela recepčního prudkým gestem.

Nadechoval se s úmyslem ji zpražit. Rukanapřažená k recepčnímu zůstala napjatá. Ostřevyvrácenou dlaní ho držela co nejdál od sebe.

Hrozně moc jsem se lekla. Tak jsem mu to nandala. Štěstí že byl po smrti, jinak by mě za to spílání zabil. Myslela jsem, že je to nějaký úchyl. Hosté jsou různí. Chlap se zamotá do závěsu u okna a vyřítí se, sotva se sehnu pod postel! Hrozně jsem mu vynadala. A on byl, chudák, tuhý. Došlo mi to, jakmile jsem do něj šťouchla ukazováčkem.

Vy do hostů šťouráte prsty?

Ne. Jenomže tenhle se ani nehnul. Když jsem mu nadávala, ani nezamrkal. Jenom hleděl někam na Tatry. Seběhla jsem na recepci. Zezadu, ovšem. Kolem kuchyně a  vchodu pro personál. Rudolfa jsem zavolala dozadu. Na třistadvacetšestce máme mrtvého chlapa, řekla jsem mu.

A on?

No šel se se mnou na  třistadvacetšestku kouknout. Šťouchl do  chlapa ukazováčkem a povídá — jo. Pokoj zamkl. Řekl mi, abych si šla po svých a nikomu nic neříkala.

Zatímco pokojská mluvila, zaujal mě pramínek

zaschlé krve na  nebožtíkově bradě. Docela nenáadný. Splynul s hlubokou vráskou. Dělila ochablou

tvář od brady. Popojít k oknu, chvíli hledětdo sílícího soumraku, mimoděk se otočit a  zamyšleně

postát u těla, sehnout se, s bezděčným zájmemodchlípnout ret a setřít pramínek zaschlé krve se mi

povedlo, aniž by recepční nebo pokojská cokoliv

postřehli. Pokojská se najednou rozeštkala.

... proč jsem mu musela tak nehezky spílat? Neudělal mi nic zlého, přece!

Odešla v  slzách. Recepční se malinko uvolnil.

Sedl si. Ale až poté, co na  úmrtním listu hosta


16

z pokoje č. 326 svítil můj podpis. Přeložil honatřikrát. Vsunul do vnitřní náprsní kapsy livreje.Přistoupil k mrtvému. Prošacoval ho lehkými doteky.

Peněženka byla v levé zadní kapse kalhot. Mobilní

telefon ve  vnitřní kapse saka. V  peněžence byly

doklady, kreditní karty, vizitky, paragony. Peníze

taky. Hodně peněz. Těch se recepční ani netkl. Byla

tam taky fotografie manželky a fotografie děcek.

Dvě přibližně třináctileté dívky. Jednovaječnádvojčata. Do objektivu se culily někde u moře. Opřené

o tátu. Se světlými vlásky si pohrával vítr.Manželčina fotografie byla uložená v oddělené přihrádce.

Padesátnice. Přírodní typ. Oděna v batice.Padesátnice v batice se usmívají zřídka. A když ano, pak je

to spíš křeč. Tahle se neusmívala. Recepční vložil

doklady a fotografie zpátky.

Co uděláte s tělem?

Počkáme. Dokud hosté nebudou sedět na večeři.

Otevřel nebožtíkův telefon. Vyhledal a vytočil

Maminu. Nezvedla.

Snad zavolá zpátky, když zjistí, že jí volal choť.

17

I

Nový soused nás zaskočil. Zaskočil je fajn slovo.

Zaskočil nás. Úplně jako v té dětské říkanceo sně

hulákovi; kde se vzal, tu se vzal, u zahrady zrána

stál. Jenomže ne sněhulák, ale mužský. Chlap. Bejk.

Chci tím říct, že maskulinní sexualita z něj přímo

čišela. Nestál u zahrady, ale na terase vilyz pále

ných cihel. Vila stála přes ulici. To jen pro pořádek.

Stál tam a pil čaj. V ruce třímal šálek. Na kafe byl

příliš velký. To byla v poslední době druhá špatná

zvěst. Zrušení obchodu s  potravinami paní Sem

kové na rohu Timraviny a Kozí ulice nám zkazilo

Vánoce. Zkazilo, ano. Jo. Po  Novém roce začali

uvnitř se stavebními pracemi. Před týdnem se nad

vchodem zjevila vývěska. Cafe el Escorial. Že tosou

visí s naším novým sousedem, se nám v té chvíli

vydedukovat nepovedlo. Neměli jsme dost indicií.

Pejo

18

Informací taky ne. Nebylo co třídit. Kdyby to v naší

situaci přesto chtěl někdo zkoušet, byla by to čistá

spekulace. Zu a já taky spekulacím fandíme.Speku

lacím o tom, co se neudálo. O tom, co se skutečně

stalo, se spekulovat nesmí. Řekl tatínek.

Nastal čas rozhodnout se. Do  podniku nazva

ného Cafe el Escorial naše noha nevkročí. Nebu

deme o něm mluvit. Nebudeme jej brát na vědomí.

Budeme se tvářit, jako by nebyl. Jako kdyby na rohu

Timraviny a Kozí byl ještě pořád konzum paníSem

kové. Jako by jen na chvíli vyběhla. Na dveřepo

věsila cedulku Přijdu hned. Nemluvím o  tom, jak

to nakonec dopadlo. Mluvím o našem rozhodnutí.

Změny v naší čtvrti byly pro nás důvodemk zeší

lení. Změny v  našich životech taky. V  naší čtvrti

přibyl nový podnik a nový člověk. Nesnášet dlouho

před prvním zahlédnutím bylo pro nássamozřej

mostí. Následoval slib sobě — jsou pro nás míň než

pára.

Stál tam v bílé košili. Se šálkem v jedné, podšálkem

v druhé ruce. Co chvíli z něj upil. Ze šálku.Z pod

šálku pije čaj jenom Alte. Když je opilý. Ovšem jestli

jej ke  rtům vůbec donese. Zu k  němu dovede být

nemilosrdná. Stane se, že Alte žádný čaj nedostane.

Dát mu ho nesmím ani já. Po všem, co provedl Zu,

19

v našem domě žádný čaj nedostane. Nový soused

říkal, že čaj z podšálků pijí v Asii. Řekl to, až když

došlo k našemu seznámení. Seznamovat se s ním

v plánu nebylo. Mnoho věcí nebylo v plánu. Přesto

k nim došlo. Především mojí zásluhou.

Někdo si třeba řekne — co je na seznámení s novým

sousedem nenormálního? A bude mít pravdu. Jiný

si zase řekne — seznámit se s  novým sousedem,

k čemu je to dobré? Bude mít pravdu taky. Jenomže

co je jakákoliv pravda v porovnání s reálnýmlaj

fem? Pravda ještě není moudrost. Moudrostkoli

krát s pravdou nesouvisí. Od pravdy se očekává, že

bude mířit k dobru. Jinak je to leštění moralistova

ega. Tohle vím od  tatínka. O  pravdě zatím stačí.

O novém sousedovi taky. Mluvím o něm jen proto,

že nevytříděné informace považuji za bezcenné.Ji

nak než používáním je třídit nedovedu. Vzpomínky

používám ve vyprávění. Tam se třídí samy.

Tatínek říkal, že bát se nových věcí je zbabělé.Se

známit se s nimi je moudřejší. Pak už tak novéne

jsou. Čili důvod ke strachu zcela pomine. Mockrát

to říkal. Pamatuj si to, zdůrazňoval. S  tím žádný

problém nemám. Neměj z  nových věcí strach.

20

Snaž se je poznat. Neřekl to již dlouho. Pamatuju.

Rozumím. Nepomáhá to. Už zase mám takový

strach, že mě můžou kdykoliv zatknout. Všechno

dosvědčím. Ke všemu se přiznám. Pocitově jsem

permanentní pachatel. Snídám a nevím, jestli to

není trestný čin. Trestný čin je něco, zač můžou

člověka ztrestat. Ano, jo. Kolikrát to vypadá, že co

dělám, je v pořádku. A pak mě za to ztrestají. Když

se mi povedlo sníst téměř celého svatého Josefa,

kupříkladu. Křičeli, jo. Jenom když mluvím, bojím

se o něco míň. Povídat můžu jenom to, co povědět

umím. Třeba si to chvíli předtím vymyslím, ale

jakmile promluvím, je to něco, co je bezesporu

moje a reálné. Že se tatínkovi povedlo zbavit mě

svéprávnosti, bylo nanejvýš rozumné. Užitečné,

ano. Jo. Třeba se mě opravdová svéprávnost nikdy

netýkala. Odpovědnost za to, co dělám a nedělám.

To není nic pro mě. Alte se mi posmívá, že je to

tím, že mi máti přisedla lebku a zdeformovala ji.

Některé funkce jsou tím pádem dysfunkce a jiné

dysfunkce jsou tím pádem funkční. Ano. Jo.Ne

přehlédnutelně se u toho smál. Mě rozesmál taky.

Snad je to deformací mojí lebky. Mám ji tak nějak

našišato celou. Zu říká, že hezky. Alteho humor

se jí nelíbí. Svou biologickou matku neznám. To

je v  pořádku. Pořád by mě to pokoušelo koukat

jí na zadek. Představovat si, jak mi s ním sesedá hlavu. Jisté nevýhody to má taky. Pořád koukám ženským na zadnice. Alte s tím nesouhlasí.

Pejo, ty nekoukáš, ty čumíš. Jednou ti někdo rozfláká tlamu.

Tlamu?

Tak hlavu.

Celou hlavu?

Úplně celou.

To je fajn. Alespoň už nebude tak šišatá.

Vědomí, že postrádám způsobilost právnějednat, mě výrazně zklidňuje. Tatínka to stálo hodně

sil a sebezapření.

Je to to samé, jako kdybychom dali do novin inzerát, že máme v domě blázna.

Čert sere na velikou hromadu, zkoušelatatínka uklidnit matka.

Mě to rozesmálo. Slova jako řiť a srát se mi

zdála být velice směšná. Posléze k  nim přibyla

další. Dokud mi neřekli, že jsou to neslušná slova,

nebylo mi jasné, co je na nich tak směšného. Dnes

už mi to jasné je. Směju se tomu, že mi kdysipřiadala směšná. Směju se pokaždé, když si na  to

vzpomenu.

Je to normální? ptají se lidé. Ptali se učitelé. Dokonce i  spolužákům to přišlo divné. Je to normální? ptají se pořád. Protože se pořád směju. Tak mě zbavili svéprávnosti.

22

Nic lepšího pro mě tatínek nemohl udělat.Neu

dělal by to dodneška, kdyby se o naši vilu nezačali

zajímat různí cizí lidé. Každý, kdo u  našich dveří

zazvonil, se dozvěděl, že ji rychle a rádi vyměníme

za malý domek na venkově. Dozvěděli se to ode mě.

Malinký domek u  lesa byl vždycky můj sen. U  něj

pasoucí se kůň. Pořád o  tom sním. Ano, jo. Oteví

rat dveře byla moje starost. Tatínek byl churavý

na  nohy. Zu na  tom není dobře s  očima. Matka je

už několik let mrtvá. Nic by se na věci nezměnilo,

ani kdyby nebyla. Než by se přišourala ke dveřím,

zvonění by nám potrhalo ušní bubínky. Pamatuji

si ji jenom na  vozíku. Zchromlá matka, jedno dítě

slepé, druhé nesvéprávné. Myslím, že právě to chtěla

říct, když tatínka konejšila, že ďábel sere na velikou

hromadu. Idiomaticky kodifikovanou informacíod

kazovala jeho pozornost na historicky podmíněnou

zkušenost lidstva. A je to tady! Opět se chechtám.

Máme nového souseda, ano. Jo. Neztrácím nit.

Jenom toho mám tolik! V  hlavě. Na  jazyku. Moje

hlava nesnáší nepořádek. Brání se tím, že mě nutí

mluvit. Jenže musím počkat, až Zu přestane hrát.

Na vše, co ji rozruší, reaguje tím, že sedneke kla

víru. Musím čekat, než dohraje. Otočí se zádyk ná

stroji. Nachýlí hlavu. Usměje se.

... co je tedy nového v naší zbrklé hlavěnce?

Vyřine se to ze mě jako z protržené hráze.

Vila naproti. Ta z  malých pálených cihel. To

musela být příšerná práce. Vila je hezká. Jenom je

popraskaná od  všeho toho deště a  sněhu a ostatních klimatických jevů. V  zimě především. Brrrr,

nesnáším zimu.

Proč mi tohle všechno říkáš, Pejo?

Máme nového souseda.

Vím to, řekla tiše.

Obrátila se zpátky ke  klavíru. Opět se dala

do  hraní. Znova to byl Rachmaninov. Je úžasný.

Když je Zu nešťastná, hraje Rachmaninova. Někdy

i půlku dne. Dokola. Pořád a dokola. Mluvím o tom

jenom pro pořádek. Na nic nechci zapomenout. Já

vím, jak se věci udály. Co z toho je důležité, ví jenom

Zu. Musím to tedy povědět celé. Možná se budu

taky mýlit. Jenomže jinak své vzpomínkynevytřídím. Zničí mě, když zůstanou neutříděné.

Jak tě můžu milovat, když ti nerozumím? zeptal se mě tatínek.

Chvíli předtím od nás odešli hasiči.

Nedávají mi jíst, dozvěděli se ode mě.

Před naší vilou rostl velikánský dub. Pořád tam

je. Obrovitánský dub letní. Quercus robur. Vylézt


24

na něj se mi povedlo. Slézt nešlo. Bota mě vyzradila.

Upadla. Sundali mě.

Když tě něco trápí, řekni mi o tom,ponoukala mě Zu večer v posteli.

Naše těla napříč. Tehdy to ještě šlo. Bylo možné

se vejít. Zkrátka — šlo to. Jako dvojice malýchJežíšků. V  nočních košilích. Ruce v  rozpažení. Bezečné a pohodlné ukřižování.

Tobě se u nás nelíbí? vrátil se tatínekk epizodě s hasiči druhý den u snídaně.

Líbí.

Co tě to napadlo říct jim, že ti nedáváme jíst?

Pro pravdu by mě nikdo nelitoval.

Jaká tedy ta pravda je?

... jestli mě budete postrádat.

Chvíli se nedělo nic. Jenom se jedlo. Stolovalo.

Pak se znova rozhovořil tatínek.

Pejo, záleží ti na Zu? Na mně?

Ano. Jo.

Rozumíš té otázce?

Ano. Jo.

Ptám se, jestli tě zajímá, jak se máme. Jak se cítíme.

Ano. Jo.

Dneska jsme smutní.

... vám se tady nelíbí, tatínku?

Líbí. Jsme tady doma. To samé chceme pro tebe.

Ano. Jo.

Když ti na někom záleží, zajímá tě, jestli se netrápí.

Vy se trápíte?

Trápíme se kvůli tobě.

Ano. Jo.

Po snídani tatínek vstal od stolu a přešel ke mně.

Chytl mě za bradu.

Tohle je důležité, Pejo. Nemusí se mi líbit, jak vidíš svět kolem sebe. Ale chci vědět, co se ti odehrává v hlavě. Zkus se mě napřed zeptat. Příště.

Ano. Jo.

Nedokážu tě milovat, když ti nerozumím.

Ano.

Dokážeš si to zapamatovat?

Jo.

Správně. Protože je to skutečně důležité.

Dokážu si zapamatovat úplně všechno. Ano. Jo.

Bylo to od tatínka velkolepé, že se mnou jednal

jako s rozumnou osobou. Použít jiné slovo by snad

bylo příhodnější. Třeba velkorysé. U  abstraktních

pojmů se dostává ke slovu má nejistota. Líbí se mi.

Působí na mě jako vlaječky. Svátečně. Z tatínka mám

taky sváteční pocit. Proto v souvislosti s nímpoužívám svátečně znějící slova. Bylo to od tatínkavelkorysé, že se mnou jednal jako s rozumnou osobou.


26

Moc chci rozumět tomu, co se v mé hlavě děje.

Mám pro to ucházející předpoklady. Exkluzivní

vzdělání. Encyklopedickou paměť. Nezatíženou

hlubokými city. Takovými, jež se těžko sdělují slovy.

Láska. Včetně lásky k  vlasti. K  rodičům. K  jejich

domovu. K hrobu taky. Smutek ze ztráty blízkého

člověka. Většina lidí je slovy vyjádřit vůbecnedovede. To je i  můj případ. Neříkám, že většina lidí

je nesvéprávná. Třebaže by to bylo logické. Hodně

z mého postižení se podařilo eliminovat výchovou.

Povídali doktoři. Když mi svéprávnost odebírali.

Jak je to možné? ptal se tatínek. Má hlavu plnou skvělých informací.

Používat je ale neumí, odpověděl jeden z lékařů.

Doktoři o mé nesvéprávnosti pražádnépochybnosti neměli.

Jaké to bylo? ptala se mě Zu po návratu domů.

Nechci mít děti. Nikdy.

Proč?

Nechci dopadnout jako tatínek.

To jako jak?

Jeho nemá rád nikdo. On musí milovati krila jako jsem já.

Netříděné informace jsou bezcenné.Znehodnocují taky mě. Když je jich moc, vypovídám se z nich.

A tak se roztřídí. Poradil mi to tatínek. Zu to měla

taky ráda. Většinou. Tak tedy mluvím. Netrvám


27

na  tom, aby se mnou někdo souhlasil. Chci, aby

mi někdo porozuměl. Alespoň jediný člověk. Zu mi

tenhle pocit uměla dopřát docela zhusta. Znovu ho

chci zažít. Hlavu mám plnou skvělých informací.

Vzpomínka je taky informace. Málokterá je skvělá.

A když ano, bez Zu se v nich neorientuju. Zu byla

obdařená hudebním talentem. Já talentemschraňovat informace. Ano. Jo. Snad. Nevím. Ano. Jo.

Zimu nesnáším. Dělá z  člověka vězně. Jenom se

válí v  teple a  doplňuje zásoby podkožního tuku.

Atavismus. Fantazie je taky atavismus. Dneskačlověk může prakticky všechno, co si zamane. V zimě

nechodí nikam, jenom čučí v teple a vymýšlí. Je to

pochopitelné. Jenomže je to atavismus. Vedle Zu se

mi to stávalo zhusta. Dovolovalo mi to mluvit, jak

se mi zlíbilo. A mně se líbilo mluvit tak, aby mě bylo

slyšet i vidět. Bez toho, aby bylo nutné hned křičet.

Lidé pak neřešili mě, ale ty grandiózní pitominy,

které se mi povedlo mezi ně vypouštět. Storku

o tom, jak se nám, Zu a mně, povedlo kvalifikovat

na  paralympiádu. V  plážovém volejbalu. Pokaždé

nám blahopřejí. Pak to s nimi cukne.

Zu jakože taky?

Ano. Jo.

Ona hraje volejbal?

Jo.

... je slepá, né snad?!

Když můžou navádět mezi stromy nevidomé lyžaře, ve  stokilometrové rychlosti...?! Jsou taky nevidící střelci na asfaltové holuby. Krom toho má Zu vážně perfektní sluch. Absolutní. Ona ten míč ušima přímo vidí.

Pak pokaždé začnou řešit, jestli slepýš může

hrát volejbal. Neřeknou přímo slepýš, ale já vím,

že to říct chtějí. Pak se začnou hádat. Lidé sepohádají pokaždé, když k tomu mají příležitost. Proč

ne, hlavně že se nemusí zaobírat sami sebou. Pak

to někdo řekne. Slepýš. To slov zasyčí jako jedovatá

pára. A je po diskuzi. Sníh skutečně nesnáším. Zimu

vůbec. Zu nesnáší, když mluvím o  ní. Ano. Proto

o ní tolik mluvím.

Ve vile naproti nebydlel nikdo. Nejmíň pět let. Od té

doby, co pan Olej umřel, byla prázdná. V  pondělí

u  vily zastavil náklaďák špeditérské firmy. Velký

žlutý brouk. Možná hlemýžď. Zu zvedla hlavu

od křídla.

Něco přivezli.

Bylo nutné dát se do popisování. Chlapůvykládajících z  velkého automobilu nábytek. Nábytek

taky bylo zapotřebí vylíčit. Chlapy jakbysmet.Jedbr />

29

noho si Zu vybrala. Oslovit ho bylo na  mně. Sejít

po schůdkách. Přejít ulici. Zakřičet.

Hej!

Copak, zlatíčko, copak?

Chlapi se chlámali. Se speditéry to dopadlo

dobře. Se zvěrolékařem ne. Ale tím se nebuduzabývat.

Mluv o tom mladičkém stěhovákovi.

Kluk od speditérů byl jiný případ. Všechno šlo

jako po drátkách. Ve velkém náklaďáku na nějčekali kamarádi. Kolegové. Kdyby je napadlo začít

povykovat, bylo by to nepříjemné.

To by bylo skutečně nepříjemné.

Anebo vytrubovat.

V  naší čtvrti si na  božském tichu zakládáme

skutečně hodně.

Jak v y padá?

Zu si nepřeje, aby se cizí lidé dozvěděli, že nevidí.

Altemu trvalo rok, než na to přišel.

Vysok ý.

Štíhlý?

Ano.

Ruce... hezké?

Jo.

Oči?

Jo.

Pejo! Snaž se trošku, přece!

Mládence od speditérů se nám povedlo užít si...

lahůdkově. Únava na mě dolehla náhle a totálně. Zu

chtěla pokračování.

Chtěla jsi spát.

Právě proto. Vyprávěj, Pejo.

Chtěla jsi spát.

Prosím, prosím!

Co chceš?

Na co se právě teď koukáš? Mluv!

Mačkám si nežit.

Kde ho máš?

Na předloktí.

Nic tam nemáš.

Je tam.

Z čeho, prosím tebe?

Z té nekonečné plískanice.

Mluv dál.

To je všechno.

Povídej. Když budeš mluvit, usnu s  hlavou plnou tvých myšlenek.

Ty chceš spát s hlavou plnou mých nápadů?

O  cizích myšlenkách se člověku nezdá. Ty tvoje jsou navíc... nepravděpodobné.

A já? Mám spát bez myšlenek?

Ty to umíš.

V  tomhle měla Zu pravdu. Moje myšlenky si

samy se sebou žádné zbytečné starosti nedělají.


31

Když se jim chce nebýt, jednoduše nejsou. To ty

její jsou jinačí.

Povídej, Pejo. Mluv, prosím. Co nám do  života vstoupil Alte, naše večery přestaly být hezké. Zu se snaží usnout a  na  mně je popisovat, jak ji toho dne Alte rozzuřil. Po chvíli Zu odmítavě mávne rukou. Někdy jí příhody s Altem dělají dobře. Jindy ji ruinují. Předem to nedokážu uhádnout. Někdy se směje a po tvářích se jí kutálejí slzy. Jindy naříká skutečně. Nač jsou slepci slzy? Kdyby se slepé dceři slepé matky narodila slepá dcera, umělo by její slepé dítě ještě bulit? Slzy čistí oči. Ano. Slepé k čemu?

Alte má novou milenku.

Jak to můžeš vědět?

Koupil si nové auto.

Zu si stoupla k oknu. Toho večera bylo nádherně.

Konec zavírání se v  domě. Už žádné odhazování

sněhu. Po  totálně zpackané zimě jsme si to zasloužili všichni. My, obyvatelé naší čtvrti, z celého

města nejvíce. V naší čtvrti umí být nádherně. Jsou

tady k tomu všechny podmínky. Za účelempozvednutí okolí sousedé oživili zkrášlovací spolek. Ten

původní bolševik zakázal v roce 1949. Slovo bolševik

vyslovoval, jako kdyby smrdělo.


32

Chybí mi tatínek.

Zu moje myšlenky číst uměla. Já ty její nikdy.

Žádný chudáček to být nemůže, když doma chodí v bílé košili, pokračovala.

O Altem tedy pro dnešek definitivně ne.

Naše dny pohltilo vzpamatovávání se z  nové příbojové vlny Alteho telefonátů. Posedávání na naší

milované terase. Zu v plátěném lehátku. Já jednou

tady a pak zase tam. Číst se nám nechtělo. Mně se

nechtělo. Zu se nechtělo poslouchat. Celkem nás

uspokojovalo, že svítí slunce. To znamená, že nás

právě nezaplavovala zuřivost.

Nový soused se týden vůbec nehnul z domu. Někdy

ho bylo možné zahlédnout na terase. Po týdnu bylo

jasné, že šmíruje. Byly podniknuty kroky za účelem jeho přichycení. Marně. Zu se vyptávala, co má

na sobě, jak vypadá. Nemohl se jí nelíbit. Bílá košile

muži jen pomůže. Nesmí být ovšem pinglem. Tomu

ale rovněž neublíží. Pokud není úplné pako. Zutrvala na tom, že nový soused je jenom další z gaunerů.

Do  naší čtvrti přibyl jenom proto, aby ji zničil.

Vilu zbourá, uvidíš.

Proč by to dělal?

Aby na jejím místě mohl nechat vyrůst něco

příšerně moderního.

Tohle byl taky výsledek Alteho vlivu. Každý nový obličej v ulici byl automaticky podezřelý.Každičké neznámé auto. Pokud šlo o architekturu, Zu byla odjakživa radikální. Mohlo jí být jedno, jestli je dům zelený, nebo modrý. Velký, nebo malý. Starý, či nový. Nebylo. Po velikém nářku mi došlo, proč. Nářek byl výsledkem toho, že se mi téměř povedlo Zu zabít. Ano. Jo. Je tomu už několik let. Staré květináče byly našim květinám najednou těsné. Dostaly nové. Větší. Obří kapradina dostala největší z nich. Květináč stával na vrcholu schodiště. Aby kapradiny mohly mezi tyčemi zábradlí volně splývat. Až do vstupní haly. Zu zakopla a ze schodů se skutálela. Ležela tichounce. Nevydala hlásku, ani když se kulila. Než se hnula, nikdo se neodvážilnadechnout. Tatínek ne, já taky ne. Ano. Jo. Byla to moje vina. Postavit květináč na to samé místo, kde stával předtím, se mi nepovedlo. Taky byl o  něco větší. Nevytkl mi to nikdo. Ano. Zlobili se na  mě.

Než se Zu po  domě začala znovu pohybovat sama, utekly roky. Kdo ji doma viděl předtím,neřišel by na to, že je slepá. Bez vily na Palisádách je Zu jako hlemýžď bez ulity. Bez svého původního

34

zařízení by naše vila zůstala jen prázdnouskořáp

kou. Vilu i její původní zařízení se povedlozachrá

nit jenom díky tomu, že tatínek nosil jméno své

matky. Peter Biely arizoval majetek svého otce.

Na  jeho výslovné přání. Byla kolem toho jedna

z posledních velkých hádek, než došlok profeso

rově deportaci. A Alte nás chtěl o tohle všechno

připravit.

Nešmíroval. To my. Posedávání na terase domu bylo

věnováno stále více času. Oteplilo se. Dalo se tam

sedět nalehko. Ve svetru. Večer taky. Hned po zimě,

hnusné, nastalo léto. Na obloze ani náznakoblač

nosti. Celé dny. Po třech dnech tohohle počasí byly

všechny mraky navěky zapomenuty.

Po nočních orgiích bylo nutné posbírat se. Dát

se do  kupy. Hodně čtení, to ano. Za  klavírem Zu

neseděla víc než dvě hodiny denně. To byla spodní

hranice, aby nevyšla ze cviku. Před sebou mělaje

nom jeden koncert. Jenomže rovnou recitál.U kla

risek, velikonoční. Rozhlas ho měl vysílat v přímém

přenosu. Zu si na bezchybnosti těchhle nahrávek

hodně zakládala. U přímého přenosu dvojnásobně.

Nikdo si nebude pamatovat, jak úžasně jsem

hrála. Když si to pak za deset let vyslechnou moji

žáci, budou slyšet jenom moje chyby.

35

Na programu byl Rachmaninov. Zu sespeciali

zovala na jeho hudbu. Na veškerý pozdníroman

tismus. Tak to říkali znalci. Mě její hraní uchva

covalo. Bez ohledu na to, co hrála. Recenze na její

vystoupení u klarisek ji rozzuřila. Zapřisáhla se, že

s koncertováním končí.

Mladičká talentovaná klavíristka nástrahy gé‑

nia zvládla s  takovou bravurou a  lehkostí, jaké

je možné zřídkakdy vidět a  slyšet, a  když už, pak

u  interpretů hodně vyzrálých. Její výkon byl sou‑

středěný a  přítomné do  písmene zelektrizoval. Ex‑

trémně náročný program předvedla bez jediného

zaváhání. Celou dobu, souběžně, vedla intelektu‑

álně nasycený, přitom však nenásilně plynoucí dia‑

log nejen s hudbou, ale i s příkladně temperovaným

nástrojem a přítomným publikem. Z nástroje vytě‑

žila tóny takových barev, jaké lze v  našich země‑

pisných šířkách najít snad jenom v  krásné litera‑

tuře. V  posluchačích dokázala rozeznít pocity, jež

byly pro ně samotné nové a  svěží, třebaže většina

z nich znala prezentovanou hudební literaturu zpa‑

měti. Do fonotéky Slovenského rozhlasu tak přibyl

skvostný hudební pořad, který je třeba prostřednic‑

tvím EBU bez nejmenšího zaváhání exportovat do

celého hudebního světa. Nelze též opomenout sku‑

tečnost, že interpretka je nevidomá, a tedy fyzicky hendikepovaná. Jestliže však její hendikep nějak na‑ pomohl k jejímu soustředěnému, mistrnému výkonu, pak je zapotřebí říct rovnou, že to žádný hendikep není.

... idiot!

Zu narážky na  svoji slepotu vysloveně nesnášela. Od  cizích lidí, veřejně už vůbec ne. Jak se

někdo třeba jen otřel o  tuhle stránku její osoby,

promptně ho zahrnula nenávistí. Spílala mua láteřila jako prachsprostý pohůnek. Na recenzi svého

velikonočního recitálu zapomněla rychle. Autorovu

narážku na svou slepotu si zapamatovala napořád.

Soustředila se však na něco jiného. Na novéhosouseda. Představa, že do naší čtvrti přibyl člověkjenom proto, aby narušil její zaběhaný pořádek, ji

dráždila. Přišel bourat. Stavět. Ničit náš svět. To, že

nebylo možné dopátrat se důkazů o jeho jidášských

záměrech, ji mátlo. Jenomže u Alteho to zezačátku

taky na podlý záměr nevypadalo.

Jaro 2008 bylo krátké, suché a  horké. Koncem

března to vypadalo, že je léto definitivně tady. Zu

byla jako ještěrka. Říkával tatínek. Čím bylo tepleji,

tím byla živější.

Nebudu čekat, prohlásila. II U oběda měla plán hotový.

Nevím, jestli je tenhle plán skutečně dobrý.

Pejo, záleží ti na mně vůbec?

Nevím, jestli je tenhle plán skutečně dobrý.

Pejo, na něco jsem se tě ptala.

Ano. Jo.

Proč nemůžeš říct — ano, pojďme na  to?

Ano, pojďme na to říct můžu.

Není to hloupost.

Ano.

Hloupost je sedět tady a čekat, až shnijeme a přijde smrt.

Ano.

Co — ano?

Ano, pojďme na to říct můžu. Jo.

Co vlastně chce, se mi nepovedlo pochopit. Co

nechce, se mi pochopit taky nepovedlo. Když se

mi bůhvíjak nevedlo s  chápáním, lezlo ze mě jenom ano. Na  přeskáčku s  jo. Bylo rozhodnuto, že

se jdeme projít. Za  soumraku. Slovo soumrak se

mi líbí. Je to dobré slovo. Směrem na Slavín. Nový

soused měl rozsvíceno.

Svítí?

Ano.

V kuchyni?

Dvěma ok ny.

Která okna to jsou?

Ty do ulice.

Pan Olej tenhle pokoj nepoužíval.

Svítí tam lampa se zeleným stínítkem.

Snad to bude pracovna.

Večeř í.

... u lampy na čtení?

Ano.

Alteho vopičák se nám táhl za patami. Vopičák

je to, řekla Zu jednou. Zůstalo při tom. Černé auto

chvílemi zaostávalo. Pak se objevilo znova. Vyjelo

ze zatáčky. Na  rovných úsecích a  ve  strmých úzkých uličkách se nemělo kam schovat.

K čemu je tahle hra na schovávanou dobrá? zeptala se Zu telefonem Alteho.

Tvrdil, že neví, o  čem Zu mluví. Nám to jasné

bylo. Alte nechal Zu sledovat. Že to víme, věděl.

Nepřiznal to nikdy.

Na  Slavíně byl klid. Tam musí být klid. Slavín

je hřbitov. Symbolický. Ticho je tam skutečné.

U přístupového schodiště postávaly hloučkymládežníků. Se skejty. Právě se setmělo. Pro dnešek

museli s rachocením skončit. Jít domů se jim ještě

nechtělo.

Fajn, řekla Zu.

Fajn, bylo slyšet taky můj hlas. Slovo fajn se mi líbí taky. Fajn. Hloučky mladých lidí posedávaly taky na lavičkách a zídkách. Popíjeli laciné víno. Z kartonovýchkrabic. Kouřili. Koukali na město u nohou. Tu a tam se ozval smích. Ve  tmě pod stromy se líbala důvěrná dvojice. Bylo to hezké. Jim se to taky líbilo. Do města přišlo jaro.

Kde je?

Právě vystoupil z automobilu.

Proboha — z  auta, Pejo! Koukni se po hlubokém stínu.

Ano. Jo.

Rychle.

Jo.

Máš strach, Pejo?

Mám strach, Zu...

Bylo mi to jasné. Ano. Mé dlaně byly zvlhlépotem. V panice se mi to stává.

Alteho vopičák zaparkoval na  malém parkovišti

u schodů. Dal se za námi, pěšky. Schodištěmvedoucím k památníku. Funěl. Nás pohltil hluboký stín

borovic. Naběhla mi husí kůže. Vzrušením. Taky

zimou. Pod košilí z  batistu a  lněnými kalhotami

bylo mé tělo úplně nahé.

Kde je?

Ano.

Je blízko?

Jo.

Dej na sebe pozor, Pejo!

Mé oblečení skončilo u  Zu. Strčila je do  tašky.

Košili, kalhoty. Sandály taky. Vytáhla slepeckou hůl.

Skládací. Dvakrát švihla do soumraku. Znělo to jako

dva údery do  napjaté elastické textilie. Bílá hůlka

se vytasila v celé své délce. Zu mi dala polibek. Husí

kůže na hřbetu obou rukou a předloktích mi brněla.

Alteho vopičák zůstal stát metr ode mě. Můj

křik byl skutečně silný. Celé mé tělo se chvělo.

Jestli chladem, nebo strachem, to nevím. Vopičák

se nepřiblížil. Zůstal stát tři schůdky pode mnou. Já

musím seběhnout k němu, napadlo mě. Kousnout

ho. Dát se do běhu. Ano.

... úchyl! Je to úchyl!

Hysterické pištění zelektrizovalo všechny. Zírali

na chlapa. Pořád stál několik schodů pode mnou.

Tři. Můj ukazovák mířil na něj. Jo. Skejťáci senastavěli kolem něho. Bez jediného slova si tohovelkého chlapa měřili. Významně potěžkávali skejty

v rukách. Chtělo se mi brečet. Ano.

Policajti tam byli v  několika sekundách. Bez

průtahů nás sbalili. Mě zabalili do  deky. Štěkání

jejich služebního psa mi trhá uši ještě teď.Dvoumetrový mužský a naříkající nahé stvoření, obklopeni


41

hloučkem mladých lidí, nepatří k  výjevům, které

by si strážcové veřejného pořádku přáli mít u paty

národního památníku obětem druhé světové války

často. Ano. I v tom měla Zu pravdu.

Vyslýchali nás každého zvlášť.

Nebudeš říkat nic, nařídila mi Zu. Vůbec nic.

Deka a čaj, co mi dali, mě zahřály.

Nebudeš říkat nic, nařídila mi Zu. Vůbec nic. Mé jméno zjistili rychle. Kde bydlím taky. Nevím jak. Z toho, co si povídali mezi sebou, se mi podařilo zachytit věty o mé nesvéprávnosti. Ano. Vysadili mě před domem. Jako nějaký velký štrúdl ze zelené vojenské deky. V  salonu se svítilo. Ulevilo se mi.

Zu přišla otevřít v pyžamu. Silně mě objala.Policisté řekli, jak a kde k mé osobě přišli, a stoupli

si opodál. Zu souhlasila, že se mě vyptá, co se mi

vlastně stalo. Pánové od policie si sundali čepice.

Poznámky si nedělali.

Poznámky si dělat nebudete?

Nesvéprávné osoby vyslýchat nesmíme.

Tak nač se mám pak ptát?

... vás to, co se událo pod Slavínem, nezajímá? Protože nás ano.

Zu mě vyslýchala dlouze. Policisté ji co chvíli

něco radili.


42

Ano, schůzku navrhl on. Ano, známe se již

déle. Ten muž sedává v autě zaparkovaném před

naším domem. Svědka mám. Svědků mám třeba

deset. Všichni lidé z naší ulice to můžoudosvědčit. Ne, nenapadlo nás nahlásit to. Zvyknout se

dá na všechno. Ano, na pozvání k procházce pod

Slavínem mi nepřišlo divného nic. Nedovedu říct,

co to do mě vjelo. Ano, nejdříve jsme jeli autem.

Ano, velké automobily se mi líbí. Veliká auta. Velcí

mužští taky. Povídali jsme si o všem možném. Ano,

nevzpomínám si o čem. Došli jsme ke stromům.

Ano, jeho chování se změnilo. Ano, náhle. Ano,dokud byli kolem lidi, choval se naprosto normálně.

Ano, chtěl mě políbit. Ano, ne, nelíbilo se mi to.

Nařídil mi svléknout si šaty. Ano, ne, nelíbilo se

mi to. Ano, bylo nutné kousnout ho. Do  ruky?

Ano, do ruky. Ano, vytáhl na mě nůž. Svléknout

se mě vysloveně nutil, ano. Ano, ne, nevím, kde

jsou mé kalhoty a košile, vzala jsi je přece ty... Zu,

ty nevíš, kam jsi mé svršky dala? Proč se na mě

zlobíš, Zu?

Policisté si nasadili čepice, zasalutovali a odešli.

Nevadí.

Zu, ty pláčeš.

... chtěla jsem, aby mě našel u svých dveří. Úplně poničenou. Chtěla jsem, aby mu došlo, že to všechno je kvůli němu.

43

Zu zřetelně slyšela klavírní hudbu. Sonáta No. 2 b

moll, poznala ji zcela jistě. Patřila k  jejímu kme

novému repertoáru. Zaposlouchala se. Interpre

tace Rachmaninova jí byla povědomá. Hudbu

nepravidelně rušil mužský hlas. Obyvatel vily

s někým mluvil. Proto jí neotevřel? S někýmmlu

vil po  telefonu. Ano. Počkala, než hovor ukončí.

Pak znova stiskla zvonek. Nový soused neotevřel.

Poslouchal mé nahrávky, rozumíš tomu?!

Celý večer probrečela. Slzy čistí oči. Ano. Její

brek musel mít jinou příčinu. Dá se předpokládat,

že šlo o hluboké city. Její hluboké city. Vyprávěla

mi, jak doškobrtala domů. Bílou hůlkou ťukala

o  schody vedoucí ze Slavína dolů. Kolemjdoucí

prosila, aby ji odvedli na  trolejbusovou zastávku.

Nad památníkem právě dozněl můj poděšený křik.

Z  čeho má mladá slepá žena hrůzu, nebylo zapo

třebí vysvětlovat. Do trolejbusu nastoupilau Slo

venské akademie věd. Vystoupila na  Šustekově,

na  konečné linky číslo dvě stě šest. Doklopýtala

k  bráně naší vily. Udělala čelem vzad. Překráčela

ulici. Za  jiných okolností by narazila do  černého

bavoráku stojícího u protějšího obrubníku.Do ba

voráku Alteho vopičáka. Na sloupku oplocení vily

z pálené cihly nahmatala zvonek. Stiskla jej. Stiskla

jej ještě jednou. Pak ještě třikrát.

... chtěla jsem, aby mě našel u svých dveří. Úplně poničenou. Chtěla jsem, aby mu došlo, že to všechno je kvůli němu.

Zu, tohle už jsi říkala.

Já vím. Budu o tom mluvit do konce života.

To nebude v pořádku.

Já z tebe snad zešílím, Pejo!

Ano. Jo. Popíjela čaj. S hlavou obrácenou k ztmavlému oknu. V černé skleněné ploše se odrážela způsobně sedící mladá žena třímající šálek s  čajem. Chtělo se mi něco říct. Povzbuzujícího. Než se mi ale povedlo zformulovat myšlenky do vět, umíraly. Nepodarky. Potrat za potratem.

To bylo to nejlepší, co se s nimi mohlo stát. Zu

promluvila až po  dlouhé chvíli. Pomaloučku. Její

krása spočívala právě v tomhle. V pomalosti.Hlavou ani nehnula.

Co jsem se narodila, v naší ulici žádný dům nepřibyl. Je to můj svět. Nikdo nemá právo měnit ho. Bez mého souhlasu ne. Chci vědět, co s  vilou naproti zamýšlí. Mám na to právo.

On ti to řekne?

... chtěla jsem vědět, jak voní. Člověk voní tak, jak myslí. III Druhého dne hned zrána mi přibyl nový úkol. Bylo nutné zavolat našemu ladiči.

Zjisti, kolik by stálo přestěhování a  ladění našeho křídla.

Pan Ličanský má špatně udělanou zubní protézu. I naživo se mu dá rozumět jen tak tak.Domluvit se s ním po telefonu je velice obtížný úkol.

Co bys mu řekla, kdyby ti otevřel?

Přišla jsem se představit. Jsme přece sousedé.

Ano. A posléze? ... pak? Bylo nutné opravit se. Zu nesnášela výrazy, které se na mě nalepily při mé práci v ústavu.

Záleželo by na tom, jestli by mi voněl. A tyhle matoucí manévry si nech, Pejo. Volej panuLičanskému.

To není otázka peněz, řekl pan Ličanskýrovnou. Váš klavír ladím přes šedesát let. Ladím jej, co se váš tatínek do téhle čtvrti přistěhoval. Pro vaši familii to udělám třeba zadarmo. Jenomže takovou hloupost ode mě žádat nemůžete. Křídlo stojí na dobrém místě. To není nějaké školní pianino, je to mistrovský nástroj. Na terasu nepatří. Nedělejte to, prosím. Ani jemu, ani mně.

Spíš šeptal, než mluvil. Hlas se mu chvěl. Ano. Rozumět se mu dalo skvěle. Klavír zůstal, kde byl. Uprostřed salonu. Zu si rozkousala dolní ret.Na odor nebyla vůbec zvyklá. Ani na  odpor v  podobě zoufalství starého člověka. Pan Ličanský měl pro Zu slabost. To on jí její skvělou kariéru předpověděl jako první. Taky pro to hodně udělal. Při jeho renomé úplně stačilo, aby se o ní někde zmínil. Dveřekoncertních sálů v Bratislavě a ve Vídni se před ní samy otevíraly. Zu své pověsti dostála. Pan Ličanský by nikdy nedoporučil nikoho, kdo by mu udělal ostudu.

Dnes a v našich kulturních poměrech zní slovo salon, mírně řečeno, nadneseně. Nepatřičně. Ano. Bydlíme ve vile se salonem. Místnost, ve které stojí koncertní křídlo Steinway z roku 1935, je salonem se vším, co k tomu náleží. Vysoký strop, dubovéparkety. Uprostřed, přímo pod křišťálovým lustrem, intarzované. Kulatý stůl z mahagonu pro dvanáct osob. Židle s vysokými opěradly a opěrkami. Taky pro dvanáct osob. Příhodná pohovka a  dvě klubovky. Vše polstrováno, v broušené kůži. Původní zařízení. Dvoje dveře. Jedny do prostorné předsíně, druhé do úzké chodby vedoucí do kuchyně. Mezi bíle natřenými dvoukřídlými dveřmi karetní stolek. Tatínek mu říkal šachový. Snad proto, že karetní hry a hazard vůbec nesnášel. Vysoké francouzské okno vede na terasu. Na naši terasu.

Tohle všechno by zajisté skončilo v ďáblově chřtánu, kdybych majetek svého vlastního otce já sám nearizoval, říkával tatínek.

Pro syna profesora Savela Marmorsteina byla

jedinou cestou k záchraně vlastního majetkuarizace. To byl taky důvod, proč se s přáteli ze studií

po vojně přestal stýkat.

Ne, nebyli tak zásadoví. Byli tak posraní,říkával opakovaně, když na to přišla řeč.

O  politice se mluvit nebude, mával tatínek pažemi, když někdo reagoval třeba na rozhlasové zprávy. Kolaborace je jediný politický program, který se ve  střední Evropě za  posledních sto let prosadil.

Je úplně jedno, o čem budeme mluvit,dobírala si ho Zu. Tak či tak skončíš u politiky.

Tatínek taky rád mluvil o architektuře.A o filozofii. Podle jeho přesvědčení byla architektura

filozofií prostorových vztahů. O  jídle mluvil taky

rád. O  dobrém jídle. Byl přesvědčený, že po  roce

1948 u  nás došlo k  civilizační katastrofě, čehož

nejlepším důkazem je úroveň restaurací, kaváren

a veřejných služeb.

Nejenže se nám nepovedlo pozvednoutbolševické barbary na naši civilizační úroveň, my jsme s  nimi dokonce kolaborovali. Parlamentem počínaje a poslední knajpou konče. Naše zastupitelská demokracie nestála nikdy za moc, ale těch hospod je mi líto. A  kaváren! A  restaurací! Jsme hloupí, tak to je.

Ano. V dobrém rozmaru se pokaždé rozpovídal o  tradiční spišské kuchyni. Kuchyně jeho dětství byla esencí toho, co tradiční evropská kuchyně může tradičně založenému člověku nabídnout. O  své matce říkával, že to byla hodná ženská a  skvělá matka, protože vařila opravdu skvěle.

Její repertoár jsem miloval! Uzená šunka

s křenem a sladkým kynutým koláčem s rozinkami!

Grejzupa, šedá zabíjačková polévka. Vepřový lalok

a játra vařené ve velikém kotli na dvoře. Pak hodně

cibule a  dusit, až pokrm dosáhne hedvábné vláčnosti. Cibule tolik, kolik je vepřové matérie! Ani

více, ani méně, ho-ho-ho!

Tatínek se hlasitě smál jen zřídkakdy. Krom případů, když mluvil o  kuchyni své matky. Ano. V  takových chvílích úsměv jeho rty takřka neopouštěl. Jednoho každého reprezentanta uváděl halasným ha-ha-ha a  ho-ho-ho. Hovězí vývar s  obřím játrovým knedlíkem. Ha-ha-ha! Koule z  bramborového těsta plněné uzeným, ho-ho-ho! Když jsme u  brambor, bylo by hříchem zapomenout na lokše! Zavinuté jako malé rolády. Maštěné rozpuštěným vepřovým sádlem, vydatně sypané skořicí a  cukrem! Nebo plněné povidly a  mákem! Ne, ne — kachní paštikou, ho-ho-ho! Pozor!Bramborové koule a pečená kachna se smí podávat jenom s  dušeným hlávkovým zelím. S  kyselým to dělají jenom vyslovení barbaři! Ha-ha-ha! Husa! Ať si je třeba košer, ale péci se musí v řádné chlebové peci. Na hliněném pekáči. Když už jsme u zelí a chleba, nesmíme zapomenout na domácí klobásu. A vysoký špek prorostlý nejmíň třemi proužky masa. Obojí dušeno v  kysaném zelí. U  povídaček o  tom, že ze zelí se hloupne, bylo hodně hlasitého a obhroublého smíchu. Smál se tatínek, Zu a taky já. Ano. Schválně.

Matce se tenhle humor nikdy nezamlouval, vysvětloval tatínek. Nikdy si nebyla jistá tím, jestli se jí náhodou s  tátou neposmíváme kvůli tomu, že je venkovanka. Slovenka a  ke  všemu ještě katolička.

Márie, jaký je dneska svátek?

Popeleční středa.

Zelený čtvrtek už byl? A  Velký pátek? Bílá sobota? Zlatá neděle? Velikonoční pondělí...

Savle!

Na  úterý se nedostalo, Márie? Anebo jste na něj zapomněli? Synu, prohlédni Poutníka svato‑ vojtěšského své matky. Snad se tam někde nachází alespoň nějaký svátek i v ten opomíjený den.

Savle, u nás doma se o těchhle věcechnežertovalo nikdy!

A  to je ten rozdíl, Márie. Moji předci své svátky světí. Tví o nich jenom nežertují.

Svému synovi bys měl jít příkladem.

Vždyť taky že jo. Udělal jsem malý posun v  gramatice, synu, sklonil se táta z  výše své profesury ke  mně, a  taky v  přístupu — žertuji a nesvětím.

Savle, dnes si budeš muset udělat kafe sám. Zákusek je v kuchyni pod skleněným zvonem. Jdu na  nešpory. Petříčku, pojď, půjdeš s  maminkou.

Tatínek říkával, že v  takových chvílích měl

svého otce nejraději. Věděl, že profesor vymýšlí

naivistické animace křesťanských svátků jenom

proto, aby synka pobavil.

Jen běž, mrkl profesor Marmorstein na syna, když Mária vykráčela z pokoje, se zákuskem na tebe počkám.

Mária se nikdy nedovedla zlobit déle než

chvíli. Dost možná se nedovedla zlobit vůbec.

Tohle všechno a  ještě sto jiných věcí na ní oba

muži jejího života milovali. Spišské pirohy pak

nade vše.

Brynza, brambory, dokřupava osmažený špek, posypáno drobně sekanou pažitkou... ho-ho-ho!

Mária si pokaždé dala záležet na tom, aby maso

bylo od košer řezníka. Až na vepřové. Vepřovékošer být nemůže, i kdyby stokrát bylo. Ale i s tím se

profesor uměl vypořádat.

Pomodleme se, vyzvala své kluky Mária vstoje, když bylo prostřeno.

Petříček byl poslušný synáček. Povstal a sepjal

ruce. Ve dnech největších křesťanských svátkůdokonce i Savel Marmorstein ulevoval své heretické

duši kratičkou modlitbou.

Křtím tě jménem ryba, pronesl nad vepřovou kotletou.

Savle!

Márie?

Není dovoleno takhle se rouhat Pánu!

Já se nerouhám. Tenhle řízek je už od pohledu košer.

Důležité bylo, aby byl obroubený límečkemz bílého špeku, který se pod trojobalem hezkyvysmažil do masa. V profesorově domácnosti se rodinné

porady konaly zásadně u nedělní kávy a zákusku.

Káva se podávala jenom bílá, s velkým množstvím

mléka. U  kávy byl tatínkův otec nejpřístupnější

a matka nejsebevědomější.

Měli bychom chlapce zaopatřit.

Vilu v  Bratislavě přepíšeme na  jeho jméno. Tenhle byt taky.

Ožeň se se mnou a  klukovi dej své jméno. A  nic nebude zapotřebí přepisovat. Jednoduše to zdědí.

Profesor mlčel. Mária s ním kvůli tomu dvaměsíce ani nepromluvila. Do konce svého života žila

v přesvědčení, že si ji profesor Savel Marmorstein

nechtěl vzít proto, že je ze vsi, katolička a Slovenka.

Ani ve  snu ji nenapadlo, že nás tím chtěl ochránit, dodával tatínek pokaždé, když na  jeho otce, matku a naši vilu přišla řeč.

Je to povaleč, opakovala Zu pořád dokola. Anebo gigolo.

Gigolo?

Ne. Taková představa se mi nelíbí.

Možná je to vrah.

Myslíš nájemný zabiják? Ne.

Mou verzi příběhu souseda v bílé košiliakceptovat a rozvíjet odmítla.

Je to povaleč, trvala na svém.

Ano. Sledovat, co se děje na terase protější vily,

bylo vyčerpávající. Nedělo se tam nic. To proto. Zu

se s občasným omrknutím situace nespokojila.Požadovala podrobnosti. Po příchodu z ústavu musely

mé kroky zamířit rovnou na terasu a Zu minedovolila odejít z ní ani na malý okamžik. Ráno soused


53

opouštěl svůj dům ještě dřív než já ten náš. Vila

naproti nevykazovala žádné známky přítomnosti

nějakého člověka.

Alteho starý vopičák svůj původní flekneopouštěl. Oni byli vlastně dva. Střídali se. Rozpoznat je bylo možné jenom podle tetování. Jeden mělna záěstí dýku obtočenou ornamenty. Druhý měltetování na zátylku. Tetování. Hezké slovo. O moc hezčí než to, co pojmenovává. Druhý Alteho vopičák měl na  zátylku lebku s  růží v  zubech. Střídali se vždy v  šest. Ráno a  taky večer. Zaparkovali na  tom samém místě. U protějšího chodníku, nad našímdomem. Jeden černý bavorák se od obrubníku tišeodoutal. Druhý k němu se zhasnutými světly vzápětí připlul. Ulice v těch místech prudce klesala. Nebo stoupala, viděno zespod. Vopičák měl z auta výhled přímo na naši terasu. Na branku k našemu domu. Na celý náš dům. A přilehlý kus ulice. Branku vily odnaproti měli Alteho vopičáci přímo před sebou.

Vopičák s lebkou a růží byl ten, který to od nás schytal na Slavíně. Podívat se mi do obličeje se už neodvážil. Předtím čučel jako umanutý. Jeho pohled se s mým potkal mockrát. Neodvrátil se ani omylem. Ani když viděl, jak na něj při odchodech a návratech vyplazujeme jazyk. Pokaždé.Od událostí na  Slavíně jsme se oba tvářili, že jeden pro druhého neexistujeme. Ano. Byla v  tom zuřivost. Zu hlídka u  našeho domu nezajímala. Zajímal ji soused.

Máš pravdu, Pejo.

Ano. Je to vrah.

Ne. Gigolo.

Seš si jistá?

V čem?

Že je gigolo.

Vůbec si nejsem jistá. Jenom si to mohutně nepřeju. Gigolo! Nestačí, že přišel, aby zničil naši ulici?

Zu...

Ano, Pejo?

Jsem toho názoru, že tentokrát si tvémyšlenky nedělají žádné starosti samy se sebou.

Proč myslíš?

Vycházíš z nesprávného předpokladu. Copak každý, kdo se sem nastěhuje nebo tady koupí dům, chce bourat a stavět?

Jistě.

Takový předpoklad je nesprávný.

Není.

Taky tvrdíš, že říkám, co neříkám. To skutečně není rozumné v tom smyslu, jak násrozumnosti učil tatínek.

Zabiják nebo gigolo — jaký je v tom rozdíl?

Smím ti to vysvětlit?

Ne.

Není to rozumné, Zu.

Někdy je člověk rozumný, když se chovánerozumně, Pejo.

Ano. Tomu nerozumím.

Nedovedu ti to vysvětlit.

Můžeš mi to vysvětlit na příkladu.

Vždyť ti to celou dobu říkám. Koukni se přes ulici. Proč by se sem jinak nastěhoval? Vilu na  svého syna profesor přepsat nestihl. Než se s  Márií udobřili, vznikl Slovenský stát. Po  14. březnu 1939 nebylo občanům židovské národnosti dovoleno nakládat se svým majetkem bez souhlasu státu. V praxi to znamenalo, že když ho chtěli prodat, nebo někomu darovat, bylipovinni nabídnout ho přednostně slovenskému lidu. Za cenu, kterou určil opět stát. To platiloi v případech, že svůj majetek prodávat či darovat nechtěli. Ano. Stát rozhodoval o tom, za jakých podmínek bude jejich majetek postoupen případnýmzájemcům. Výhradně árijským. Tatínek v tom čase ještě plnoletý nebyl. V právních úkonech musel býtzastupován. Žádost o  arizaci majetku, profesorova majetku, podepsala jeho matka Mária. Po skončení války levicově uvědomělí příbuzní pohotově našli Márii v seznamech arizátorů. Při návratu z nedělní mše jí to vykřičel jeden z revolučně naladěnýchbratránků.

Matka sebe samu definovala skrze nás, říkával tatínek, skrz mého otce a mne. Život po boku gymnaziálního profesora vnímala jako společenský závazek. Byla matkou jeho jediného syna. Profesor se z lágru nevrátil. Syn jí z města svých studií vzkázal, že jestli ho chce vidět, ať za  ním přijede do Bratislavy. Krajané a příbuzní jí plivli do obličeje. Arizátorka, štěkali na  ni. Pošta jí doručila rekomando. Předvolání na  národní výbor v  Popradě. Ve věci arizovaného majetku Savela Marmorsteina. Rekomando jí bylo doručeno v  pátek. Pošťačka ji našla v pondělí. Klepala, nikdo neodpovídal. Stiskla kliku. Nebylo zamčeno. Mária Biela visela v kuchyni na lustrháku. V salonu bytu gymnaziálního profesora by se pověsit neodvážila.

Tatínkovi zůstal alespoň profesorův majetek,

když už přišel o matku. Něco nesmlouvavého mě

pobízelo konejšit Zu.

Bylo to k ničemu. Ano. Třebaže to zřetelněracionální potenciál mělo. Po nástupu bolševiků k moci revoluční národní výbor v  Popradě vyzval Petra Bielého, ať projeví své pokrokové cítění a zřekne se majetku Savela Marmorsteina dobrovolně. Toudobou třetím rokem studoval inženýrské stavitelství na Vysoké škole technické. Bratislava, učiteléa spolužáci mu tehdy byli již mnohem blíž než rodná Spiš.

Mnohem bližší, říkával tatínek.

Rozhodl se nechat si jenom vilu na Palisádách.

Zejména výhled z terasy se mu zamlouval. Zařekl

se, že do rodného města se už nevrátí.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist