načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ztroskotání – Emily Bleeker

Ztroskotání

Elektronická kniha: Ztroskotání
Autor: Emily Bleeker

– Lillian a Dave přežili leteckou havárii a trvalo téměř dva roky, než se dostali z pustého ostrova zpátky domů. Vracejí se k rodinám, ale jejich život už není jako dřív. Odmítají říct, co se po pádu letadla skutečně odehrálo, a novinářům i ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 293
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Wreckage ... přeložila Markéta Polívková
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0955-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Lillian a Dave přežili leteckou havárii a trvalo téměř dva roky, než se dostali z pustého ostrova zpátky domů. Vracejí se k rodinám, ale jejich život už není jako dřív. Odmítají říct, co se po pádu letadla skutečně odehrálo, a novinářům i veřejnosti předkládají smyšlené historky. Jak dlouho jim lhaní vydrží a co se vlastně pokoušejí skrýt? Trávit čas na neobydleném kousku země uprostřed oceánu je obtížné, ale žít s temným tajemstvím je horší…

Zařazeno v kategoriích
Emily Bleeker - další tituly autora:
Ztroskotání Ztroskotání
Ostrov -- Príbeh o prežití Ostrov
Tajemství modrých dopisů Tajemství modrých dopisů
 (e-book)
Tajemství modrých dopisů Tajemství modrých dopisů
 (e-book)
Ostrov Ostrov
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ztroskotání

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Emily Bleeker

Ztroskotání – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


motto


Emily Bleeker Ztroskotání


Emily Bleeker

ZTROSKOTÁNÍ

Praha 2017



Mému manželu Joeovi – jsi můj nejlepší,

nejdůvěrnější přítel a jediný člověk,

se kterým bych chtěla ztroskotat

na pustém ostrově.


Text Copyright © 2015 Emily Bleeker

This edition made possible under a license arrangement originating

with Amazon Publishing, www.apub.com

Translation © Markéta Polívková, 2017

Cover Photograph © EpicStockMedia/Shutterstock.com

Cover Photograph © prapann/Shutterstock.com

Cover Photograph © hidemozart/Shutterstock.com

ISBN tištěné verze 978-80-267-0955-8

ISBN e-knihy 978-80-267-1022-6 (1. zveřejnění, 2017)

Tento příběh je smyšlený. Jména, osoby, organizace,

místa a události jsou výplodem autorčiny fantazie

a neodpovídají realitě.

Přeložila Markéta Polívková


9

KAPITOLA 1

LILLIAN

Současnost

Někdy musíte zalhat. Někdy je to jediná možnost, jak ochránit ty,

které milujete. Lillian si tu větu přeříkávala v hlavě a pohrávala si

se snubním prstenem. Posledních osm měsíců si to připomínala

každý den. Možná že dnes tomu konečně uvěří. Jediná možnost,

opakovala si Lillian, a za každou lež, kterou řekla, pootočila zla

tým kroužkem na prstu. Třikrát po sobě se v počítání ztratila,

a tak si zasunula ruku pod stehno, aby už nemusela začínat

znovu. Kdyby lhaní bylo těžší, možná by toho nechala. Ale lhát

bylo jednoduché. Rozhodně jednodušší než říkat pravdu.

A žádné slzy, poručila si. Nabrečela se před úplně cizími

lidmi už dost. Dnes byla odhodlaná světu ukázat své silné já,

a ne ošklivou uplakanou tvář. Nikdo na to není zvědavý. Navíc

pláč by jí rozmazal make-up nanesený po celém obličeji. Za

posledních několik let ho na sobě tolik neměla a milá dívka

jménem Jasmine jí přidávala další vrstvu.

Jasmine vytáhla velký růžový sprej a začala lakovat Lillian

vlasy a skončila až ve chvíli, kdy na nich Lillian mohla mít

nálepku „nebezpečí požáru“. Popošla o krok zpátky, podívala

se na konečný výsledek a pokrčila rameny, jako kdyby říkala:

Lepší už to nebude. To nebylo zrovna povzbudivé.


10

KAPITOLA 1

Když maskérka odešla, Lillian tiše usedla a pozorovala své

upravené nehty nalakované vínově červenou barvou a připa

dala si jako malá holka, co si zkouší máminy šaty. V dětství

se chovala spíš jako kluk, dnes má dva syny a  nikdy se ne

chtěla měnit, ale nemohla popřít, že ji teď lákalo předstírat,

že je úplně jiný člověk. Pokud nemohla být tou starou Lillian

a nemohla vystát tu novou, vymyslet si falešnou Lillian byla

nejspíš ta nejlepší možnost.

Dům, stejně jako ona, byl přizpůsoben potřebám filmového

štábu. Potom, co Lillian strávila celý týden uklízením, to konečně

vzdala a najala si firmu, která zanechala dvoupatrovou koloniál

ní budovu bez chybičky. Pochopitelně netrvalo ani pět minut

a dva asistenti produkční se rozhodli, že je všechno špatně.

Do domu vpadli předními dveřmi hned po rozednění.

Lillian byla příliš nervózní, než aby se nasnídala. Potichu po

zorovala, jak jeden z vystresovaných asistentů, ten, který voněl

po kávě a tabáku, běhal z jedné místnosti do druhé a sbíral

všechny vystavené rodinné fotografie. Přestěhovali starožitná

křesla z pracovny do obývacího pokoje a každé z nich dali na

jednu stranu pianina Linden a fotografie strategicky rozmís

tili na horní desku nástroje.

Lillian si odfoukla z očí pramínek elektrizujících vlasů a stu

dovala konečné uspořádání fotek. Rodinný portrét z hlavní

chodby nahradil obraz s květinami, který visel nad pianinem,

a fotografie Jerryho a kluků z Joshova nočního stolku se uve

lebila naproti stříbrně zarámované fotce, kde Lillian drží za

ruce dva malé chlapce s batohy.

Vypadala na tom obrázku cize. Jak to bylo dlouho? Tři,

možná čtyři roky? Dlouhé hnědé vlasy jí lemovaly tvář a ne

předstíraný úsměv rozjasňoval smaragdové oči. Její pleť byla

tenkrát krémová jako podmáslí a nos měla posetý skořicovými

pihami. Kdyby Lillian tuhle ženu potkala na rodičovském

sdružení, pozvala by ji k  sobě domů i s  dětmi a  nabídla jí

zmrzlinu. Vypadala šťastně.


11

LILLIAN

O kousek dál byla fotografie z horní chodby. Pořídil ji Jerry

před několika měsíci, když si uvědomil, že si neudělali žád

nou společnou rodinnou fotku od doby, kdy... kdy se vrátila

domů. Jerry vybíral finální verzi sám, protože Lillian nechtěla.

Dopadlo to strašně. Kluci tam ve stejných kravatách působili

neuvolněně a Jerry měl ruku kolem jejích ramen tak nepři

rozeně, že to vypadalo, jako by se jí nechtěl dotknout. Teď to

bude v televizi. Všichni uvidí ty dvě Lillian vedle sebe, před

a po. Lillian „po“ si ostříhala dlouhé vlasy a ofinu z čela jí držela

sponka. Usmívala se nuceně a oči už neměla smaragdové, ale

vybledlé jako jadeit. Představovala si, jak jde k pianinu a kaž

dou z těch fotek shodí na zem. Stačilo by jednou máchnout

paží a dostala by je všechny. Roztříštily by se o podlahu, zbyla

by hromada skla a lesklého papíru. Kousla se do horního rtu,

aby potlačila pobavený úšklebek. To pomyšlení ji uspokojo

valo, ale to poslední, co teď chtěla, bylo připoutat k sobě ještě

víc pozornosti.

Aby zabránila dalšímu fantazírování, Lillian se přestala

upřeně dívat na rámečky plné šťastných úsměvů a soustředila

se na prach na pianinu. Mahagonový povrch byl magnetem na

nečistoty a vůně pomerančového oleje, kterým ho ošetřovala,

se stále ještě vznášela ve vzduchu. Lillian to pianino milovala.

Předtím, než se Josh narodil, donutila Jerryho, aby ho koupil.

Vysmál se jí, protože ani jeden z nich nedokáže ani zabrnkat,

ale ona na tom trvala. Pianino nebylo pro ně, bylo pro to malé,

které v ní rostlo, pro Joshe a potom pro Daniela.

Lillian zakroutila hlavou. Není divu, že se ta mladá ma

minka na fotkách tak spontánně směje. Ještě nevěděla, že

osud někdy vybere jinou cestu, než kterou byste chtěli jít.

Zatracený osud.

Těžké vchodové dveře z dubového dřeva se náhle otevřely

a Lillian leknutím nadskočila. Vysoká elegantní žena v hnědém

kostýmku se nesla místností, jako by tam prožila celý život.

Lillian ji fascinovaně pozorovala. Poznala by tu tvář kdekoli:


12

KAPITOLA 1

dlouhý úzký nos, vysoké lícní kosti a propadlé tváře, slámově

blond vlasy jako helma a oči tak světle modré, že byly téměř

bezbarvé. Ta tvář patřila neodmyslitelně Genevieve Randallové

z  pořadu Událo se. Lillian s  Jerrym se na zpravodajský pro

gram dívali každý pátek večer a v legraci diskutovali o příbě

zích ze života, které slečna Randallová na obrazovce vyprávěla.

Ve skutečnosti byla ještě štíhlejší.

Skvělé. Kamera opravdu přidává pět kilo. Lillian zatáhla bři

cho za pásek.

Štáb investigativní novinářce zezadu prostrčil pod sakem

a  halenkou mikrofon a  pak jej diskrétně připnul na klopu.

Lillian byla ohromená, jak Genevieve Randallová dokáže igno

rovat ruce, které jí šmátrají pod blůzou. Procházela balíkem

kartiček s  poznámkami, dokud neskončili. Potom si uhla

dila sako a načechrala bílou hedvábnou blůzku, která z něho

vykukovala. Uchopila několik dalších papírů, urovnala je do

úhledné hromádky a upřela nepřítomný pohled na Lillian.

Na chvilku to vypadalo, že se reportérka dívá skrz ni, nebo

spíš do ní, jako by viděla všechna tajemství v Lillianině hlavě.

Lillian měla chuť zakrýt si tělo, aby se před jejím pronikavým

rentgenovým pohledem ochránila.

„Paní Lindenová,“ zavolala Genevieve Randallová z druhé

strany pokoje a její hlas se rozléhal v chodbě dvoupatrového

domu. „Je úžasné se s  vámi setkat osobně. Děkuji, že jste

s dnešním rozhovorem souhlasila.“ Její červené lodičky na

vysokých jehlách hlasitě klapaly na dřevěné podlaze, když

kráčela k druhému křeslu naproti Lillian.

Odkud mě Genevieve Randallová zná? Lillian se podivila. Po

tom si vzpomněla. Každý věděl, kdo je Lillian Lindenová, její

tvář byla na televizních obrazovkách s přestávkami už dva a půl

roku. Byla to skutečnost, která ji ještě stále překvapovala.

Genevieve Randallová se posadila do křesla, jako když

padá peří, a hned zaujala reportérskou polohu: rovná záda,

uvolněná ramena a zářící úsměv. „Je mi velkým potěšením,


13

LILLIAN

že vás potkávám, paní Lindenová,“ natáhla k ní ruku s dlou

hými hubenými prsty.

„Také mě těší,“ šeptla Lillian, nasadila nervózní úsměv, po

třásla studenou rukou a doufala, že jemnou pokožku slečny

Randallové neodřela svou mozolnatou dlaní.

„Byla jsem nadšená, když nám na tenhle projekt dal pro

ducent zelenou.“ Slečna Randallová položila ostýchavě ruce

na stoh papírů v klíně. „Váš příběh jsem sledovala od samého

začátku. Nemůžu se dočkat, až ho uslyším přímo od vás.“

„Děkuji, že jste přišla.“ Lillian si poposedla.

„Je mi potěšením. Začneme za pár minut. A prosím, zkuste

být při rozhovoru uvolněná. Mluvte, jako kdybychom byly

přítelkyně, které si povídají u kávy. Dobře?

Pamatujete si na otázky, které jsem vám poslala? Mám

v plánu u nich zůstat, nechystám žádné překvapení. Jediné,

co od vás potřebuji, je, abyste byla v líčení co možná nejkon

krétnější a nejpřesnější. Myslíte, že to zvládnete?“ Při úsměvu

ukázala zuby bělené tak často, že byly téměř průsvitné.

„Já... já se vynasnažím.“ Krůpěje potu na Lillianině čele

ohrožovaly její dokonalý make-up.

„A jste srozuměna s tím, že se jedná o exkluzivní rozho

vor? Po podepsání smlouvy nemůžete přijmout žádnou jinou

nabídku.“

„Naprosto.“ Lillian se kousla zevnitř do tváře. Klauzule

o exkluzivitě ve smlouvě byl jediný důvod, proč na rozhovor

přistoupila. Ta krátká věta pro ni znamenala únik z mediál

ního cirkusu, který se stal součástí jejího života. Pokud tohle

interview zvládne, bude konečně v bezpečí.

„Dobrá. Musela jsem s vámi ty právní věci probrat.“ Genevieve

se letmo rozhlédla. „Kde je váš manžel, paní Lindenová? Jerry.

Doufala jsem, že s ním budu moci mluvit, až skončíme.“

„Je nahoře, připravuje se.“ Lillian si málem začala oku

sovat nehet u  palce, ale zarazila se, když si vzpomněla na

lesklý lak.


14

KAPITOLA 1

„Říkala jsem mu, že nemusí sledovat celý rozhovor. Je to

pro nás oba tak lepší.“

„To je v pořádku. Tady jde o vás. Chci, abyste se cítila co nejlépe. A co děti?“ Víčkem červeného robustního popisovače

Sharpie si klepala na zuby, zatímco procházela poznámky.

„Jsou u sousedů,“ Lillian přimhouřila oči. „Myslela jsem,

že jsem se vyjádřila jasně, když jsem říkala, že nechci, aby

u toho byly.“ Děti už zkusily hodně. Žádné další rozhovory.

S Jerrym se tak dohodli už dávno.

Genevieve na okamžik zvedla hlavu. „Ne, ne, jen jsem dou

fala, že uděláme na závěr rodinný snímek. Nebojte se, Lillian, nebudu jim klást žádné otázky.“

„Dobře, možná jeden snímek.“ Pro Joshe a  Daniela byly fotoaparáty v posledních letech běžnou záležitostí. Jednoho nenápadného kliknutí spouště by si nejspíš ani nevšimli.

„Já už jsem tady skoro připravená,“ vyhrkla Genevieve netrpělivě na muže se sluchátky. „Moje otázky, Ralphe.“

Mladý muž s popelavě blonďatými vlasy a velkými brýlemi

s černými obroučkami, který přestavěl všechny Lillianiny fotky,

přiběhl k reportérce a sklopil zrak jako pes před svou domi

nantní fenou. Předala stážistovi pár pomačkaných počmáraných stránek a pak se vrátila ke svému balíku kartiček.

„Projděte ty poznámky se Stevem, než začneme,“ přikázala mu Genevieve Randallová. Mladý muž se pokorně odplížil.

Lillian to dostatečně vystrašilo.

Po zkoušce zvuku se štábem pomohl Ralph Lillian s mik

rofonem a pak zavolal Jasmine, aby udělala poslední úpravy

vizáže obou žen, i když Lillian byla přesvědčená, že to bylo

hlavně kvůli ní. Pak vše utichlo a  jediná v  pohybu byla Genevieve. Uhladila si už tak dokonalé vlasy a řekla: „Jdeme na to.“ Kamery se zapnuly.

„Pět, čtyři, tři, dva, jedna... rozhovor s Lillian Lindenovou.“

15

KAPITOLA 2

LILY – DEN 1.

Fidži

Dveře se zlehka otevřely a vlhký horký fidžijský vánek se smí

sil se zatuchlým vzduchem z letištní klimatizace. Zhluboka

jsem se nadechla. Pach ochlazeného vzduchu unikajícího do

atmosféry je zjevně stejný všude na světě.

„Koukni se na nás, Lillian, jsme párek snobů.“ Margaret

mě vzala za paži a rukou plnou pigmentových skvrn mě táhla

k tryskáči, který se objevoval na obzoru. „Škoda že sis neob

lékla pro tuhle příležitost něco... vhodnějšího.“

V  resortu jsem na sebe přes plavky hodila ustřižené dží

nové kraťasy a obnošené zelené tílko asi dvě minuty předtím,

než přijela limuzína. Sotva jsem stihla vklouznout do svých

ošoupaných tenisek Nike a pikolík mi už házel tašky do auta.

Všem je jedno, jak na Fidži vypadáte, kromě Margaret. Klidně

bych mohla jít na pláž nahá a barmani by se mě jenom zeptali,

jestli nechci další koktejl.

Na Fidži jsme už týden a ani jednou jsem si nenesla svou

vlastní tašku. Vypadá to, že všichni mají striktně nakázáno se

k nám chovat jako k celebritám. Díky neuvěřitelnému množ

ství jídla a nedobrovolnému nedostatku cvičení přijedu domů

o deset kilo těžší.

16

KAPITOLA 2

„Promiň, Margaret, to jediné jsem měla čisté. Nikdo mě na

žádný dress code neupozornil.“

„Nejde o dress code, je to otázka sebeúcty. Pokud to nedoká

žeš udělat pro sebe, mysli aspoň na mě. Zabilo by tě, kdyby ses

trochu namalovala a upravila si vlasy?“ Pohodí vlasy, nejspíš

aby ukázala, kolik úsilí by člověk měl vložit do svého vzhledu.

„Máš tak krásnou tvář, proč ji ostatním nepředvedeš?“ Na jazyku

mám tucet odpovědí, ale neřeknu nic. Nikdy nic neřeknu.

„V tašce mám make-up. Trochu se nalíčím, až se usadíme,

jestli ti to udělá radost.“ Margaret se zašklebí a  upře pohled

na můj špinavý modrý batoh JanSport ze studijních let, což

je moje verze kabelky. Naprosto ji to vytáčí. Mám od ní plnou

skříň kabelek, které mi za posledních devět let, co jsme s Jer

rym spolu, darovala. Každá z nich je malý pokus o to, abych se

batohu zbavila. Občas si nějakou vezmu při zvláštní příležitosti,

ale nikdy, když je v blízkosti Margaret; je to můj dokonalý pa

sivně agresivní způsob, jak dát najevo, že ona mi neporoučí.

„Ano, drahoušku, děkuji.“ K mému překvapení nepadne

tentokrát o batohu ani slovo. „Myslím, že sama přijdeš na to,

že se takhle cítíš líp.“ Empaticky mě poplácá po rameni a já

spolknu námitku. Pokaždé je to těžší.

Margaret vypadá, že se pro takovýhle styl života narodila,

ale dřív to tak nebývalo. Jako mladá vdova na venkově v Iowě

kupovala zboží v akci a vystřihovala si slevové kupony. Za po

slední týden si ale osvojila umění přivolávat nosiče zavazadel

a jemným dotykem prstů jim do dlaně vsunovat spropitné.

Dnes byla celá v bílém a její outfit vypadal jak ze začátku

osmdesátých let. Rozhodně působila, že se spíš chystá na oběd

s kamarádkami než na výlet letadlem, ale ona to brala jako vr

chol módy. Když pominu oblečení, slušelo jí to. Medově zlaté

vlasy měla načesané, sluneční brýle posazené ležérně na nose.

Když se usmála, jemné vrásky na tvářích zdůraznily třpytivý

make-up, který si dnes ráno pečlivě nanesla.

„No, tak tady ho máme,“ vzdychla Margaret.

17

LILY – DEN 1.

Zblízka vypadal tryskáč ještě o něco méně impozantně. Na

stranách měl červené a modré závodní pruhy a působil spíš

jako maketa pro film než jako letadlo, kterým bychom měly

letět. Byl malý, mnohem menší, než jsem si představovala.

Napočítala jsem všeho všudy tři okna a neviděla jsem nic, co

by připomínalo nákladový prostor.

Program na dnešní den, který nám byl ráno podstrčen

pod dveřmi, říkal, že poletíme skoro čtyři a půl hodiny. Ně

jaký chlápek z Carlton Yogurt se s námi měl potkat v letadle

a doprovodit nás na „soukromý ostrov“. Čtyři hodiny s tchyní

a úplně cizím člověkem? Budu si muset vzít Margaretin prá

šek na spaní, abych ten let přežila.

Po zdolání pouhých tří schůdků se ocitáme u vchodu ma

lého šedivého tryskáče. Margaret kráčí první a já ji dobrovolně

následuju. Tohle byla od začátku její dovolená, já jdu, kam

chce ona. Vyhovuje to oběma. Většinou je po jejím a  já se

z toho za odměnu nezblázním.

Když nám zavolala a řekla, že vyhrála v soutěži zájezd na Fi

dži, nemohla jsem tomu uvěřit. Myslela jsem si, že ji obalamutil

nějaký šikovný prodejce. Bydlí od nás čtyři hodiny daleko upro

střed pustiny v Iowě v domově důchodců a je jediným člověkem

na světě, který se těší, až jí zavolá někdo z telemarketingu.

Mám Margaret svým způsobem opravdu ráda, to ale ne

znamená, že je jednoduché s ní vyjít. Tahle dovolená na Fi

dži je pro mě srovnatelná s návštěvou gynekologa: nezbytná,

ale nepříjemná. Jerry si myslel, že si potřebuju odpočinout

od svých mateřských povinností, a Margaret zase, že se víc

sblížíme – a tak jsem tady.

Díkybohu jsem poslechla. Fidži je ráj na zemi i s Margaret

v patách. Nevím, jestli je to skvělým počasím nebo opojnou

vůní květin ve vzduchu, ale něco je na Margaret jiné, jinak

se ke mně chová. Když tu Jerry ani kluci nejsou, zdaleka tak

často mi neříká, jak mám být dokonalá manželka a matka. Taky

proto si to tady užívám víc, než jsem si původně myslela.

18

KAPITOLA 2

Přikrčená jsem prošla zaoblenými dveřmi, otočila se a pro

hlížela si vnitřek letadla. První, čeho jsem si všimla, bylo pět

dokonalých kožených sedadel, na každé straně byly dvě za

sebou a pak ještě jedno uprostřed v zadní části. Margaret se

protlačila okolo letušky, která se něčím tiše zabývala v přední

části tryskáče, a zamířila k místu v druhé řadě. Na zadní straně

každého sedadla byly obrazovky a v kapsách občerstvení, které

by vystačilo pro celou třídu v Danielově školce. Vypadá to, že

jsem se spletla. Tohle má styl. Jídlo a ještě i televize? To je

moje představa dovolené.

Měla jsem víc důvěřovat Janice, zástupkyni Carltonu.

Stále nám říkala, že druhá půlka našeho výletu bude úžasná.

Ona sama na pláži Adiata Beach nikdy nebyla. Její šéf ob

vykle jezdí na obě části cesty, ale tentokrát první týden

nemohl. V oddělení PR proběhlo velké losování o to, kdo

pojede místo něj, a  Janice vyhrála. Moc mě mrzí, že už

s námi dál nebude, ale tvrdí, že její šéf je fajn chlap. Ten

mě rozhodně nebude umět rozesmát tak jako Janice; ona

je prostě neuvěřitelná. Dala mi e-mail, abychom mohly

zůstat v kontaktu.

„Promiňte, slečno, mohla bych dostat vodu, prosím?“ Mar

garet křikne dopředu do letadla, než se uvelebí na sedadle.

„Margaret,“ špitnu, „já ti ji donesu.“

„Ne, drahoušku, je to její práce. Jen ji nech,“ řekne trapně

nahlas.

Uličkou k nám přijde vysoká blondýnka. S jemnými liniemi

kolem očí a úst působí přátelsky a je milá, i když promluví.

„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ Hlas má zastřený

medovým jižanským přízvukem.

„Přinesla byste mi vodu? Balenou, jestli je to možné. Bez

ledu. A skleničku.“ Margaret se odmlčí a něco zvažuje. „Dou

fám, že už je vychlazená.“

„Jistě.“

„Výborně. Lillian, řekni té milé ženě, co si dáš.“

LILY – DEN 1.

„Nic, děkuju.“ Poslední, co bych chtěla, je ztěžovat letušce život. Od toho je tady Margaret.

„Dá si to samé co já,“ pronese Margaret s autoritou v hlase,

což mi zabraňuje s ní dále diskutovat.

Když letuška odkráčí, sáhnu do přední kapsy batohu, kde

nosím knížky. Kapsa má dokonalou velikost pro jakýkoliv typ románu, i když některé druhy ruské literatury ji zbytečně roztahují. Než vyndám knihu a  nalistuju první stránku, je letuška zpátky.

Buď je ve své práci velmi dobrá, nebo je jasnovidec. Podá

Margaret ubrousek navíc, polštář a deku. Nejspíš by jí dala i pe

čené žebro, kdyby si o ně řekla, což se naštěstí nestalo. Letuška

nás obsluhuje každou z jedné strany, obě dvě nás odhadla.

„Jsem Theresa. Dejte mi vědět, pokud budete něco potře

bovat.“

Margaret jen přikývne, je příliš zaneprázdněná překonává

ním ochranného uzávěru pro děti na lahvičce a výběrem tabletek. Vloží si do pusy dva malé bílé kulaté prášky a spolkne

je. To ji na pár hodin uspí.

„Děkuju.“ Pokouším se být aspoň trochu zdvořilá. Theresa

přikývne, spíše pobaveně než uraženě.

„Máme před sebou klidný let, určitě se dobře vyspíte. Dobrou noc,“ zašvitoří na Margaret a mně vnutí dobře vychlazenou vodu. „Tady máte.“

„Díky.“ Schovám si ji do batohu na později.

„Není zač, je to přece má práce.“ V očích jí zajiskří a mně

je jasné, že Margaret předtím slyšela. „Teď si udělejte pohodlí.

Dave přijde co nevidět a pak můžeme vyrazit.“

„Dave?“ To jméno mi bylo povědomé. „Tak se jmenuje pilot?“

Letuška zakroutí hlavou, nalakované pramínky obarvených

vlasů jí pošimrají tvář. „Ne, Dave je ten od jogurtů. Nebojte

se, je milý a taky hezký.“

„Dave Hall?“ Myslím, že tak nějak to říkala Janice.

„Ano, to je on.“

20

KAPITOLA 3

DAVE

Současnost

Telefon zazvonil v 5:30. Dave spal tak napůl a při prvním pro

nikavém zazvonění okamžitě otevřel oči. Bylo příliš brzy. Mobil

ležel na malém černém nočním stolku na jeho straně postele.

Podíval se na svou ženu, v saténové masce na spaní a se

špunty v uších vypadala, že ještě spí. Dave si vždycky myslel,

že takhle chodí do postele jenom lidé ve filmu, a potom potkal

Beth. Měla víc požadavků než princezna na hrášku. Kdysi ho

to štvalo, ale teď mu to začalo připadat roztomilé.

Telefon zazvonil znovu. I když měla Beth špunty v uších, za

vrtěla sebou a přehodila si přes hlavu polštář, takže vykukovaly

jen zlatavé kadeře. V L.A. bylo horko a svítilo slunce, ale oni měli

na posteli hromadu dek. Beth udržovala teplotu v bytě na osm

nácti stupních, opovrhovala ochránci životního prostředí a zá

roveň nechávala svého manžela mrznout. Dave zatřásl hlavou,

aby se probral a zvedl telefon dřív, než začne znovu zvonit.

„Prosím,“ ozval se chraplavě.

„Dobrý den, chtěl bych mluvit s Davidem Hallem. Je doma?“

Telemarketing. Dave se okamžitě naštval. „Je pět ráno a já

vím určitě, že nechci nic z toho, co prodáváte. Vyškrtněte si

mě prosím ze seznamu a už mi nikdy nevolejte,“ zavrčel.

21

DAVE

Než stihl zavěsit, hlas pokračoval: „Pane, počkejte, prosím.

Dostal jsem na vás číslo od Lillian Lindenové.“

Dave se zarazil a přiložil si telefon zpět k uchu. „Co jste

to říkal?“ Srdce mu tlouklo, rozčilení ustupovalo a začala se

objevovat zvědavost.

„Jsem z  pořadu Událo se. Mám pro vás vzkaz od Lillian

Lindenové,“ řekl mladý nervózní hlas.

Dave se na posteli obrátil, pomalu se posadil a telefon si při

tiskl k uchu těsněji. Zatřásl se zimou, když se bosé nohy dotkly

dřevěné podlahy, a hbitě po špičkách odešel do koupelny, která

byla hned u ložnice. Když potichu zavřel dveře, přestal šeptat.

„Poslouchejte mě, nevím, kdo jste, ale mé číslo je vyřazené

ze seznamu z určitých důvodů. Už jsem vám novinářům po

skytl všechno, co jste chtěli – rozhovory, fotky, veřejně jsem

vystoupil. Nechte mě a mou rodinu už na pokoji.“

„Myslím, že mi nerozumíte, pane Halle, volám vám s do

volením paní Lindenové. To ona mi na vás dala číslo.“

„To určitě,“ řekl Dave pohrdavě. „Lillian vám dala moje

číslo? No jasně. Víte vy co? Jste pěkná špína, když ji do toho

taháte. Nemyslíte si, že už si toho prožila dost? Dejte mi va

šeho editora nebo produkčního nebo kohokoliv, kdo je váš šéf,

protože já se postarám o to, abyste dostal padáka.“

V telefonu bylo ticho. Dave si začal myslet, že mladík za

věsil, když v pozadí uslyšel slabé hlasy a pak výměnu rukou

na telefonu.

„Dobrý den, mluvím s panem Hallem? Davidem Hallem?“

Tentokrát se ozval zralý muž, určitě nadřízený.

„Ano, a s kým mluvím já?“ Dave nasadil svůj nejserióznější

tón, který používal, když v práci jednal s managementem.

„Jmenuju se Bill Miller. Jsem produkční v Událo se. Přál

jste si se mnou mluvit?“

„Ano. Nevím, kdo je ten mladík, ale jak už jsem mu řekl,

neposkytuju žádné další rozhovory a nevystupuju na veřejnosti.

Stálo mě velké úsilí vrátit se do anonymity a rád bych, aby to

22

KAPITOLA 3

tak zůstalo. Ocením, když zapomenete, že moje jméno a číslo

někdy existovaly,“ skřípal zuby. „Hlavně v pět hodin ráno!“

„Je mi to vážně líto, pane,“ povzdechl si Bill Miller. „Ralph,

náš stážista, si neuvědomil, že žijete v Kalifornii, zatímco my

jsme v New Yorku, a nevzal v potaz časový posun.“ Pro Ral

pha to nevypadalo moc dobře.

„Dobře, fajn. Ta hodina byla nedorozumění, ale i tak, ten

hle Ralph tvrdil, že na mě dostal číslo od Lillian Lindenové.

Je jasné, že je to lež. Nevím, kde jste moje číslo našli, ale my

slím, že jsem se vyjádřil dost jasně. Žádné další rozhovory

s novináři nechci.“

Bill si opět povzdechl. „Pane Halle, nerad vám oznamuju,

že paní Lindenová nám opravdu vaše telefonní číslo poskytla.

Souhlasila, že bude exkluzivně vyprávět váš příběh právě v na

šem pořadu Událo se.“

Dave měl otevřenou pusu dokořán, ale nevyšlo z  něj ani

slovo. Lillian ustoupila? Nemluvili spolu několik měsíců, ale

taková zpráva rozhodně stála za to, aby mu předem zavolala.

Určitě neměla na mysli podělit se o „celý příběh“, jak pan Miller

tvrdil. Toho se Dave nebál. Ale nabízet exkluzivní rozhovor

útočnému pořadu s nedobrou pověstí bylo víc než matoucí.

Dave si třesoucí se rukou prohrábl rozcuchané vlasy, svá

děl vnitřní boj. Toužil jí zavolat, slyšet její smích a vědět, že

je šťastná. Umíral touhou slyšet ji vyprávět o synech, o jejím

novém životě, o... ale věděl, že to nejde. Žádný kontakt. Tak

zněla dohoda.

„Nezlobte se pane Millere, zníte sympaticky, ale já nemám

zájem.“ Snažil se působit rozhodně. „Nechci se vrátit do svě

tel reflektorů a moje rodina taky ne. Budete to muset udělat

beze mě.“

Na druhé straně bylo slyšet lehké pousmání. „Víte, ona mi

říkala, že mi tohle povíte. Skoro slovo od slova. To je šílené.“

Nechtěně se mu zvedly koutky. Lily měla zvláštní schop

nost odhadnout, co si myslí ještě předtím, než ho to napadlo

23

DAVE

samotného. Bylo by těžké spočítat, kolikrát ji z legrace obvi

nil z jasnovidectví. Daveovo srdce se naplnilo zvláštní smě

sicí štěstí a touhy. Proto o ní nemluvil, nemluvil o společně

stráveném čase.

„No, tak jí můžete vyřídit, že měla pravdu. Na shledanou,

pane Millere.“

Miller se rychle ozval: „Pane Halle, prosím vás, ještě je tady

jedna věc. Paní Lindenová mě poprosila, abych vám vyřídil

vzkaz, pokud řeknete ne.“

Copak ta konverzace nikdy neskončí? „Dobře, povídejte,

ale potom zavěsím.“

„Takže...“ Bill Miller si odkašlal a  na chvilku se odmlčel.

„Hm... no... Chtěla, abych vám vyřídil toto: ,Dlužíš mi to.‘“

Měl pocit, že dostal facku. Opřel se, aby nespadl.

Najednou nebyl schopný stisknout červené tlačítko ukon

čující hovor, nemohl říct všechna ta sprostá slova, která se

mu nakupila v hlavě. Mohl jen sedět, neschopen ze sebe vy

dat hlásku, protože ten muž měl pravdu. Dave dlužil Lillian

víc než komukoliv jinému, ale věděli to jenom oni dva.

24

KAPITOLA 4

DAVID – DEN 1.

Fidži

Počasí je skvělé. Palmy se rytmicky pohupují a  průhledná

modrá hladina na mě v jasné sluneční záři pomrkává a po

kouší se mě zlákat ke svým břehům. A já tady stojím a je mi

to úplně fuk.

Mám na sobě stejné oblečení jako před dvaceti čtyřmi ho

dinami, na nohách luxusní hnědé kožené boty, které mi dala

Beth loni k Vánocům a které mě při každém kroku tlačí. To ale

není nic ve srovnání s utrpením, které mě čeká na palubě.

Vím, že to Janice a  další kolegy štve, ale já celým Fidži

a pláží Adiata Beach pohrdám. Nejde o to, že by se mi tyhle

ostrovy uprostřed jižního Pacifiku nelíbily. Jen musím být

k dispozici naprosto cizím lidem – většinou starým – po dobu

dvou týdnů. A v okamžiku, kdy vstoupím do toho stísněného

tryskáče, musím předstírat, že ty lidi mám rád.

Nevím, co to vypovídá o Carlton Yogurt, ale za posledních

pět let bylo vítězům Dovolené snů přes sedmdesát let. Ales

poň se ukazuje, že reklamní kampaň slibující „pravidelnost“

díky speciálním probiotikům funguje. Poznámka pro mě:

Najít si novou práci v mladém kolektivu, v nějaké moderní

společnosti, jako je Pixar nebo Apple. Nemusel bych každý

25

DAVID – DEN 1.

rok jezdit na Fidži a taky bych nemusel mluvit o tom, jak pra

videlně chodí staří lidé na velkou.

Myslím, že mi jižní Pacifik znechutili navždy, protože

když přijedu na Fidži, nedokážu myslet na nic jiného, než

komu budu muset zase dělat chůvu. Ještě že je to letos jen

na jeden týden.

To je moje mantra: jen jeden týden, jen jeden týden. Opakuju

si to na každém kroku k vratkému kovovému schodišti do ka

biny letadla. Přimhouřím oči a do zorného pole se mi dostane

Theresa. I když je příšerné horko, její účes je dokonalý.

Nepochybuju, že na to padla půlka laku na vlasy. Je fajn

vidět známou tvář, a navíc přátelskou.

„Ahoj, Dave, ráda tě zase vidím!“ zdraví mě. „Prý ses přidal

až teď, jsem ráda, že na tu nejlepší část. Soukromý tropický

ostrov, letovisko s balíčkem all inclusive, kéž bych věděla, jak

získat tvou práci.“

Ušklíbnu se. Naštěstí si toho nevšimne, je příliš zaneprázd

něná ukládáním mojí cestovní tašky do přihrádky blízko pi

lotní kabiny. Otočí se, hlavou kývne směrem ke kabině a svým

jižanským přízvukem zašeptá: „Místo toho tady musím řešit

kapitána Kenta Chmatáka.“

„Takže asi předpokládám správně, že už spolu s Kentem

nejste?“ Nevypadalo to, že by jí Kentovy doteky vadily minulý

rok, když spolu žili.

Zakroutí hlavou. „Ne, ale jeho ruce ten fakt ještě nezazna

menaly.“ Zasměje se svému vlastnímu vtipu a změní téma.

„Jak se daří miminku? Máš fotky?“

Slovo miminko mi probodává srdce. „Žádné nemáme,

Thereso. Zatím ne.“

Otočí se na masivních modrých podpatcích a na jejím při

rozeně veselém obličeji se objeví ustaraný výraz.

„Promiň, Dave. Já myslela... říkal jsi, že se pokoušíte o dítě

před dvěma lety a minulý rok jsi povídal, že půjdete na umělé

oplodnění, tak jsem předpokládala...“

26

KAPITOLA 4

Proč jsem se kdy před někým zmínil o  tom, že se „po

koušíme“ mít dítě? Nejdřív si ze mě všichni dělali legraci

a významně do mě strkali loktem a teď už vzbuzuju jenom

lítost.

„Umělé oplodnění taky nedopadlo. Zkusíme ještě jednu

možnost a  pak...“ Pokrčil jsem rameny, protože jsem nevě

děl, co přijde pak. Kdybych se chtěl podělit o  každý detail

svého osobního života, řekl bych jí, že Beth trpí předčasnou

menopauzou a  používáme dárcovská vajíčka. Řekl bych jí,

že uvažuju o adopci, ale Beth je posedlá myšlenkou na těho

tenství. Ale neřeknu nic, protože by mi Theresa nerozuměla.

Nikdo by tomu nerozuměl.

„Je mi to líto, Dave, neměla jsem ani tušení,“ řekne, jako

kdyby promlouvala k rodině na pohřbu.

„To je dobrý.“ Stisknu držadlo tašky notebooku jednou,

dvakrát. „Asi bych měl jít pozdravit kapitána víš koho.“

Její dlouhé purpurové nehty poklepávají na malé dveře

s  označením NOUZOVÝ VÝCHOD a  plast přitom vydává

dutý zvyk. „Jasně, jen do toho. Můžeš si u mě objednat pití,

až budeš hotový.“

Naštěstí se otočí a odejde, aniž by se pokusila o další omluvu.

Trávit čas s cizími lidmi bude možná přesně to, co teď potře

buju. Lehce zaťukám na kovové dveře pilotní kabiny. Když

nikdo neodpovídá, prudce je otevřu.

„Zlato, doneseš mi prosím tě kafe?“ řekne Kent, aniž by se

otočil. „Jo a podívej se, kde se toulá pan PR. Jestli nezvedneme

krovky za deset minut, budeme muset čekat další hodinu.“

Jeho kouty jsou dvakrát větší než před rokem a  jeho zbylé

blonďaté vlasy jsou ostříhané nakrátko. Nevypadá to dobře.

Neměl bych z toho mít radost, ale mám.

Odkašlu si, bere můj příchod na vědomí bez jakéhokoliv

pocitu trapnosti. Pochybuju, že Kent ví, co to trapas je. „Čau,

chlape, jsem rád, žes dorazil. Tak a teď se uveleb, ať můžem

vzlítnout, a prosím tě, zavřel bys za sebou?“

27

DAVID – DEN 1.

Konverzace skončila. Proč se snažím bavit s  křupanem,

asi nikdy nepochopím. Zabouchnu dveře a mačkám držadlo

tašky, znovu a znovu. Stále to nepomáhá.

Jdu úzkou chodbou ke kabině a nemůžu se ubránit úsměvu.

V tomhle letadle jsem za posledních několik let strávil spoustu

hodin. Je to skoro jako být doma. Všechny malé nedostatky

mám rád, například drobnou trhlinu na dveřích od toalet

nebo prasklou žárovku v zadní části letadla, kterou nikdo dva

roky nevyměnil.

Kromě těchto nepatrných nesrovnalostí, které dokáže odha

lit pouze ten, kdo letadlo opravdu dobře zná, není na interiéru

nic zvláštního. Pět hnědých kožených sedaček, skládací stoly

v  plné velikosti na každé přední sedačce a  malé obrazovky,

které mohou vzbuzovat dojem, že se za letu bude promítat

nějaký film. Nebude, ale pro vítěze soutěže je to skvělá iluze.

Je to jako létat v nóbl krabici od bot, a ačkoliv celý tenhle výlet

nesnáším, jsem rád, že můžu být tady, a ne doma.

„Víš, jak to chodí,“ říká Theresa, „vyber si, které místo chceš,

připoutej se a  nech všechna elektronická zařízení vypnutá,

dokud nebudeme ve vzduchu. Dej mi vědět, kdybys něco po

třeboval. Vpředu máme malé občerstvení. Tak a teď už můžeš

jenom odpočívat.“

„Díky, Thereso.“ Poslouchám ji jen napůl ucha, protože moje

pozornost je zaměřena na vítězky soutěže. Zatímco Theresa

kráčí do přední části letadla, ukládám tašku s notebookem pod

sedadlo před sebou a jedním okem pozoruju ženu v druhé

řadě. Na levé straně starší dáma s načechranými světle hně

dými vlasy už pochrupuje. To je určitě Margaret Lindenová.

Dostal jsem od Janice krátký popis obou žen, abych se zori

entoval, když jsem promeškal týden, takže něco málo o Mar

garet vím: To ona vyhrála tenhle zájezd, je starší (překvapení),

žije v Iowě a jako doprovod si vybrala snachu Lillian.

Naproti v uličce se mladá žena opírá o okénko s plně vyta

ženým stínítkem. V ruce drží knihu, ale sedadlo před ní mi

28

KAPITOLA 4

brání přečíst její název. Kéž bych věděl, co čte. Je do ní tak

zabraná, že si neuvědomuje, že jí hnědé vlasy padají do nena

malované a po týdnu na pláži opálené tváře. Slunce jí svědčí,

vypadá, jako kdyby se koupala v umělém osvětlení při natáčení

filmu. Vysychá mi v ústech – je překrásná.

To se může stát jenom mně. Se staršími dámami to umím,

asi léta praxe, ale z atraktivních žen mám úzkost, jsem ner

vózní a říkám jim neuvěřitelně hloupé věci. A to jsem si stě

žoval, že vyhrávají jen starší ročníky.

Cítím tep na spáncích. Doufám, že jsem si s sebou přibalil

ibuprofen, možná Theresa bude nějaký mít. Prsty si mnu čelo

a snažím se vzpomenout, co bylo napsáno u jejího jména: tři

cet let, Margaretina snacha, žena v domácnosti. Ani okem jsem

se nepodíval na její fotku v  pase. Jednou s  ní budu muset

promluvit, ale teď ne. Teď si potřebuju vzít prášek. Škubám

taškou, a čím déle jsem v předklonu, tím horší moje bolest je.

Konečně tašku mám, poposednu si, abych nepřepadl. Může

ten den být ještě horší? Vyhazuju objemné kožené zavazadlo

na vedlejší sedadlo a otevírám zip přední kapsy. Jestli mám

s sebou prášky, nemůžou být nikde jinde.

Náhodně nahmatávám kancelářské potřeby, propisky,

útržky papírů a  překvapivě velké množství drobných. Při

tom potichu nadávám. Kdybych si udělal pořádek, jak mi

Beth neustále připomíná, neměl bych teď tenhle problém.

Sakra. Zavírám kapsu větší silou, než je třeba, a cítím, jak

se na mě dívají světle zelené oči. To je ona. Má stažené rty,

jako kdyby zadržovala smích, a zamává mi, jako bychom byli

staří přátelé, kteří se dlouhou dobu neviděli, což ve mně na

chvíli vyvolá paniku. Ne – takový úsměv bych nezapomněl,

nebo bych si aspoň pamatoval, že se mi z něj potí ruce a pod

lamují kolena.

Pokládá si prst na ústa, ukazuje na spící Margaret Linde

novou a šeptne: „Potom.“

„Dobře,“ přihlouple zvednu palec. Jsem fakt zoufalec.

DAVID – DEN 1.

Když se vrátí ke své knížce, zabořím se do sedadla a  na

klín si položím notebook. V hlavě mám plno protichůdných

myšlenek a lehce sebou trhnu, když počítač vydá zvuk.

Nevím, jak je možné, že toužím po domově a zároveň jsem

rád, že doma být nemusím, ale je to tak. Část mě touží po Beth.

Chtěl bych najít uprostřed dne její vlas zamotaný na knoflíku u své košile nebo slyšet, jak se otvírají dveře, a podle jejích kroků poznat, že je doma. Přesto sedím tady s počítačem plným e-mailů

a cítím se svobodnější než za posledních několik měsíců.

Nikdy jsem si nedokázal představit, že by početí dítěte

mohlo být tak stresující. Je to něco tak snadného, že se to ně

kterým lidem povede, aniž by chtěli, ale vypadá to, že pro nás je to příliš obtížné. Silně si promnu kořen nosu, jako kdybych

tím mohl odstranit všechny vzpomínky – měsíce hádek, sledo

vání teploty, tabulky a negativní těhotenské testy. Musím na to

zapomenout, protože právě teď se v Bethině děloze uvelebují

tři embrya. Jestli se uchytí všechna, mohli bychom mít troj

čata. Trojčata. Vím, že bych asi měl mít strach, ale nemám.

Je dobře, že jsem tady, máme možnost si od sebe odpoči

nout, a než se vrátím domů, pročistí se vzduch. Po krevních

testech můžeme spřádat nové plány. Jestli se embrya neujmou, je tady možnost, že se Beth obsese s těhotenstvím vzdá. Mohli bychom si znovu promluvit o adopci. Ze všeho nejdůležitější je přece mít dítě; toužím být otcem. Tohle odloučení je možná

to nejlepší, co se nám mohlo stát.

V kapse kalhot mi začne vibrovat telefon a já leknutím nad

skočím. Díkybohu jsem si ho dal při svém posledním letu na

vibraci, jinak by paní Lindenová byla hrubě probuzena vyzvá

něcím tónem AC/DC. Asi mi volá pan Janus, aby se ujistil, že jsem stihl letadlo. Ještě než telefon zvednu, vidím Theresu, jak se na mě zamračeně dívá.

„Dvě minuty,“ vykrouží pohybem rtů. Přikývnu a klepnu

na zelené tlačítko.

„Prosím?“


30

KAPITOLA 4

„Dave?“ odpoví Beth vážným a zastřeným hlasem.

„Ahoj. Co se děje?“

„Potřebovala jsem slyšet tvůj hlas.“ Lehce si povzdechne,

jako by se jí ulevilo, když jsem se ozval. „Včerejší noc pro mě

byla ta nejhorší v mém životě a přála jsem si, abys tady byl

a pomohl mi.“ Zadrhne se a já se narovnám v sedadle.

„Co se stalo, Beth?“

„Je mi to tak líto Dave... Nevím, co se to se mnou děje. Já...

já jsem včera začala krvácet a dneska ráno jsem byla u dok

tora. Říkal... říkal, že přicházíme o embrya.“ Vysouká ze sebe

ta slova jako nechtěnou návštěvu.

Otočím se k okénku a zašeptám. „Co tím chceš říct? Jak

se to proboha mohlo stát? Tvrdili, že budeme něco vědět až

za týden.“

S  tlumeným pláčem vyhrkne: „Zapomněla jsem si pích

nout injekci.“

„Co myslíš tím, že jsi zapomněla?“ Věděla, jak moc jsou

ty injekce důležité. Její tělo nevytváří dostatek hormonů, aby

donosilo dítě. Doktor Hart to říkal jasně.

„Já nevím, zapomněla jsem. Nebyl jsi tady, abys mi to připo

mněl, a já jsem toho měla v práci hrozně moc a z těch injekcí

jsem dost unavená. Prostě jsem zapomněla. Říkala jsem ti,

ať nikam nejezdíš. Říkala jsem ti, že tě tady potřebuju.“

„Jak jsi mohla zapomenout, Beth? Tohle není jako dát ráno

nažrat psovi, tohle mohly být naše děti.“ Moje děti, chci za

křičet, ale zadržím ta slova, než mi uniknou. „Kolik injekcí

sis nepíchla?“

„Tři,“ zašeptá.

Tři. Nerozumím tomu. Jsem pryč jenom dvacet hodin. Ne

dva dny, a rozhodně ne tři. Při dvou „zapomenutých“ injekcích

jsem byl doma. Ptal jsem se jí, jak se cítí, po každé injekci jsem

ji utěšoval a ujišťoval se, že je v pořádku. Beth mi pokaždé

řekla, že šla ke kamarádce Stacey, která dělá zdravotní sestru

a injekce jí píchala tak, že to Beth ani necítila. Proč lhala?


31

DAVID – DEN 1.

Nemůžu dýchat. Nikdy jsem netrpěl klaustrofobií, ale takhle

nějak to asi vypadá – jako by v místnosti nebyl dostatek kys

líku, jako by na vás padaly stěny.

Snažím se utrhnout horní knoflík na svém triku s límeč

kem a bojuju s myšlenkou, které nechci uvěřit – ona to udě

lala naschvál. Přitisknu čelo na chladné okno letadla. Ruka,

ve které držím telefon, se mi třese a  já se snažím uklidnit,

abych mohl mluvit.

„Dave, miláčku, jsi tam? Prosím tě, nebuď na mě naštvaný,

prosím. No tak, zlato, mluv se mnou. Prosím.“ Její hlas mi

skřípe v uších.

Letadlo sebou trhne a vrátí mě do reality. Dveře se během

mé konverzace tiše zavřely. Theresa stojí v uličce mezi kok

pitem a kabinou. Opět ten lítostivý výraz. Ukáže na mobil a na

značuje mi, abych ho vypnul, abychom mohli vzlétnout.

„Musím už jít, budeme startovat.“ Jsem překvapený, jak

drsně to říkám.

Beth popotáhne. „Dobře. Zavolej mi později, jo?“

„Jo, jasně.“

„Miluju tě,“ zašeptá.

Nedokážu jí říct totéž.


32

KAPITOLA 5

LILLIAN

Současnost

„Povězte mi, Lillian, proč si Margaret vybrala jako doprovod

vás?“ Genevieve se v příběhu posunula.

„Říkala, že si zasloužím odpočinek. Nikdy jsme nebyly na

dovolené spolu samy, myslela si, že by to mohla být zábava.“

Lillian sepnula ruce a předstírala, že výlet na Fidži byl důleži

tější, než doprovodit Daniela první den do školky.

„První týden na Fidži proběhl bez problémů?“ Reportérka

zvedla dokonale vytvarované obočí a vyzvala tak Lillian k po

drobnému popisu. V Lillianině příručce byla vedle této otázky

poznámka v závorce: Zajímají nás všechny detaily. Nacvičovala

to s Jerrym, pověděla mu o výletě s jeho mámou všechny po

drobnosti. Když skončila, měl oči zalité slzami. Nikdy o Mar

garet tak hezky nemluvila.

„Ano, ostrov byl překrásný a  lidé byli neuvěřitelně milí

a přátelští. Carlton nám poskytl někoho z oddělení PR, kdo

nám byl k  dispozici celou dobu, aby nám zajistil úžasnou

dovolenou. První týden jsme letěly na prohlídku ostrova he

likoptérou, plavily jsme se při západu slunce a měly hodiny

potápění – nebo spíš já jsem je měla, zatímco Margaret si šla

raději zaplavat a opalovat se. Ale popravdě jsme nejvíc času


33

LILLIAN

strávily jedením, poleháváním a lenošením.“ Lillian se obje

vil na tváři úsměv.

„Druhý týden jste měly být kde?“

Úsměv se jí vytratil a v hlase se ozval strach a výčitky. „V pri

vátním letovisku ve Francouzské Polynésii, Adiata něco... hm,

Adiata Beach, myslím. Zařizovala to společnost.“

„Můžete nám říci, jak vás a vaši tchyni chtěla společnost

na ostrov dopravit?“ Genevieve se naklonila dopředu. Věděla,

že je to důležitý okamžik, část, která má diváky naladit.

Lillian spolkla knedlík v  krku a  mohla odpřisáhnout, že

ucítila kombinaci benzinu a rozpáleného asfaltu, když odpo

věděla: „Měly jsme k dispozici soukromý tryskáč.“

Potom reportérka položila otázku, které se bála a kterou

to všechno začalo. Všechny ty lži.

„Co se přihodilo v letadle, Lillian?“

Lillian si uvědomovala, jaké naděje redaktorka do tohohle

rozhovoru vkládala – chtěla slzy, nářek a při troše štěstí i du

chovní osvícení. Po tom všichni toužili.

„Všechno začalo normálně. Když jsme nastoupily do leta

dla, Margaret si vzala prášek na spaní a za chvilku začala na

hlas oddychovat. Letuška Theresa nám nabídla pití, já jsem

si četla a myslím, že Dave pracoval. Abych byla upřímná, byl

to klidný let.“

Lillian nikdy nepochopí, že to slovo ze sebe vůbec mohla

vypravit. „Upřímná“ při líčení opravdu nebyla, ale znělo to

dobře. Kdyby byla upřímná, řekla by, že ty tři hodiny ve vzdu

chu se zdály jako snový moment a zároveň jako to poslední,

co bylo v jejím životě skutečné. Všechno, co se odehrávalo

od té doby, bylo jako bizarní sen, ze kterého se nemohla

probudit.

Ale na druhé straně, ona se přece nesnažila být upřímná.

Lillian se pokusila znovu soustředit. Pokud bude myslet

na to, co se opravdu přihodilo, moc jí to při rozhovoru ne

pomůže. Zrovna teď si ostatně nebyla jistá, co byla pravda.


34

KAPITOLA 5

Jen v  noci ve tmě cítila, že nemůže zapomenout. Ve tmě

by bylo nemožné poslouchat nesmyslné otázky Genevieve

Randallové o tom, jak vzlétali nebo co si objednala za pití...

protože Lillian věděla, co následovalo. Za denního světla to

bylo jednodušší.

„Teď mi, Lillian, povězte, kdy se začaly objevovat potíže.“

Jiskra, která jí probleskla v očích, Lillian obtěžovala. Viděla

ji u tuctu novinářů. Nejhorší chvíle jejího života se přeměnila

v naději reportérů vystoupat výš na kariérním žebříčku. Vřelo

to v ní a na chvilku se odmlčela, aby si narovnala neviditelný

ohyb na džínách.

„Seděli jsme na svých místech a asi pětačtyřicet minut před

tím, než jsme měli přistát v letovisku, se ozvala velká rána

v pravé části letadla. Bylo to, jako kdyby do nás někdo narazil,

ale z okýnka jsem viděla jenom mraky.“

„A co se stalo potom?“

„Theresa, naše letuška, vyšla z kuchyňky a oznámila nám,

že se porouchal motor, ale že bude všechno v pořádku. Řekla

nám, abychom se připoutali, pevně se drželi a že na místě

budeme co nevidět.“

„Musela jste být vyděšená,“ poznamenala Genevieve a obočí

se jí opět zvedlo. Kdyby neměla botox, její čelo by bylo plné

ustaraných vrásek. Každá otázka byla spíš přání než dotaz

a  s  hlavou na stranu vypadala redaktorka jako rozmazlený

kokršpaněl loudící odměnu.

Žádnou odměnu nedostaneš, moje milá, pomyslela si Lillian,

než odpověděla. „Therese jsem důvěřovala. Nikdy jsem ne

letěla soukromým tryskáčem a ona byla zkušená letuška, tak

proč bych si měla myslet něco jiného? Připoutala jsem se

a snažila se nedělat si starosti.“

Pustila roztřesenou ruku do klína. Od doby, kdy celou tu

propracovanou lež vyprávěla, uběhlo už mnoho měsíců a její

mozek pracoval na plné obrátky, aby si vybavil všechny po

drobnosti popořádku. Poslední, co potřebovala, bylo, aby si


35

LILLIAN

Genevieve všimla nějakých nesrovnalostí. Ta žena se očividně

uměla zaměřit na detaily.

„Dobře tedy, kdy jste si to uvědomila? Kdy jste přišla na to,

že je situace velmi vážná?“

„Letadlo začalo ztrácet výšku a  tehdy jsme se dostali do

bouřky. Turbulence byly neuvěřitelné,“ zašeptala. „Z amplionu

se ozval kapitánův hlas, který říkal, že se máme připravit na

náraz. Všechno bylo tak nereálné, že jsem si ani nebyla jistá,

jestli se to skutečně děje.“

„Co se odehrává v hlavě člověka, který se dostane do situace,

kdy mu jde o život?“

Lillian se upřeně dívala na své lesklé nehty a přemýšlela,

kolik toho má říct. Krátké tmavé vlasy jí padaly do tváře a ona

si přála, aby ji kaštanové pramínky nějak ochránily.

„Myslíte na svou rodinu, na věci, které jste neřekla a ne

udělala. Pak přemýšlíte nad tím, jak se z  toho dostat, jak

přežít.“

Genevieve se na rtech objevil náznak úsměvu. Zavětřila

první senzaci.

„Jak se na náraz připravovali ostatní? Co dělala vaše tchyně

Margaret?“

„Margaret probudily turbulence a  byla v  šoku, stále ještě

lehce omráčená. Mezi námi byla ulička, byl tam hrozný hluk,

takže jsme nemohly mluvit. Dokud nám Kent neřekl, že se

máme připravit na nejhorší, držela jsem ji za ruku. Snažila

jsem se jí říct, že ji mám ráda, že to dobře dopadne. Dave

seděl přede mnou. Neviděla jsem ho.“

„A Theresa, co dělala ona?“

Theresa. Jednou, bylo to skoro tři měsíce po návratu domů,

letěla Lillian do Kalifornie a měla pocit, že ji viděla. Letuška

chodila uličkou sem a tam a servírovala nápoje, blonďaté vlasy

jí zakrývaly půlku obličeje.

Po havárii to byl Lillianin první let a po diazepamu, který

jí předepsal psychiatr, byla v polospánku. Bylo těžké nechat


36

KAPITOLA 5

Jerryho s chlapci doma, ale on už si nemohl vzít žádné další

volno. Místo něj vedle ní seděla Jill.

„Dobrý den, mohu vám nabídnout něco k  pití?“ Známý

jižanský akcent byl nezaměnitelný.

„Thereso?“ zachraptěla. „Jste to vy?“ V té chvíli se málem uto

pila v naději a zmatku, dokud tvář nedostala jasné obrysy.

„Kdepak, já jsem Jen. Ale můžete mi říkat Thereso, jestli

chcete.“ Letuška na ni rošťácky mrkla.

„Nedám si nic,“ zamumlala Lillian. Jill se omluvila, objed

nala jí jablečný džus a Lillian okamžitě usnula s jistotou, že

právě spatřila Theresina ducha.

Lillian setřásla nejasnou vzpomínku, nasadila odvážný

výraz a  připravila se na strmou jízdu na horské dráze. Při

cházelo to, viděla to před sebou, ten propad, který všichni

tak milovali, kromě ní. Pro Lillian to nebylo nijak vzrušující.

Cítila jenom, jak padá.

„No, Theresa byla v kokpitu s Kentem, ale po jeho hlášení,

přišla za námi a připoutala se jako my ostatní.“

Genevieve se nahnula a předstírala znepokojení. „Lillian,

vím, že je to pro vás těžké, ale řekněte mi, jak Theresa zemřela.“


37

KAPITOLA 6

LILY – DEN 1.

Let 1261

Letuška stojí vepředu a předvádí, jak si zapnout bezpečnostní

pás a co se záchrannou vestou, ale neposlouchám ji. Dívám

se na Davea Halla. Je opřený o  okénko a  hledí do prázdna.

Nevidím jeho tvář. Když Theresa předstírá nasazení kyslíkové

masky, Dave si promne spánky a potom jako by si z obličeje

utíral slzy.

Theresa dokončí svůj výstup, usadí se přede mnou a za

pne si pás, abychom mohli vzlétnout. Nikdo nemluví. Dave

Hall sedí jako přibitý, hrbí se u  okénka a  dívá se dolů na

oceán, zatímco stoupáme. Tlak při vzlétnutí mě zamáčkne

do sedadla a já se dobrovolně vzdávám, naposledy se dívám

na Fidži, žhnoucí bílé pláže obklopující bohatý zelený střed

jako náhrdelník z perel. Pak už je vidět jen voda, jiskřivá, sa

fírově modrá.

Když se konečně letadlo dostane do vyrovnané polohy,

znovu si otevřu knihu. Je o  lásce. Obvykle takové romány

nečtu, ale měla jsem u sebe jen deset dolarů a tenhle byl nej

levnější. Jsem uprostřed vášnivé scény. Trochu se červenám,

přelétnu kapitolu a hledám stránky, na kterých nebudou pul

zující části těl.


38

KAPITOLA 6

V  hlavě se mi dokola opakují slova Davea Halla: Tohle

mohly být naše děti. Jak jsi mohla zapomenout? Zavřu knihu,

povzdechnu si a  rukou si pročesávám zašmodrchané pra

mínky vlasů. Bude to dlouhý let.

Ozve se hlasité pípnutí. Letuška si rozepne pás a podívá

se na nás.

„Všichni můžete znovu používat elektronická zařízení, po

kud chcete. Kromě telefonů.“ Podívá se na Davea, jako by

mu chtěla ještě něco říct, ale místo toho odkráčí směrem ke

kuchyňce.

Konečně se můžu odreagovat. Beru si batoh a vytahuju z něj

těžkou černou tašku s notebookem a pokládám si ji na klín.

Za normálních okolností bych s sebou na dovolenou k moři

počítač nevláčela, ale Jerry stáhl nějaký videochat. Mohla

jsem vidět kluky, jak šli první den do školy, a potom jsem je

viděla každý druhý den. Není to stejné jako být doma, ale je

to lepší než telefon.

Ze stříbrného obalu vyndám svůj digitální foťák a připojím

ho dlouhou bílou šňůrou k počítači. Posílala jsem Jerrymu

fotky a historky z dovolené e-mailem, aby je mohl ukazovat

dět



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.