načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Ztráty a nálezy -- Příběh, který vás rozesměje, rozpláče a přesvědčí o tom, že na změnu není nikdy pozdě. - Brooke Davisová

Ztráty a nálezy -- Příběh, který vás rozesměje, rozpláče a přesvědčí o tom, že na změnu není nikdy pozdě.
-20%
sleva

Kniha: Ztráty a nálezy -- Příběh, který vás rozesměje, rozpláče a přesvědčí o tom, že na změnu není nikdy pozdě.
Autor:

Millie je sedmiletá holčička se zrzavými kudrnami a červenými gumáky. Vede si seznam mrtvých tvorů, na němž kromě pavouka a sousedovic kočky figuruje také tatínek. Jednoho dne ji ovšem ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  299 Kč 239
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 19.03.2015
Počet stran: 269
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: nálezy / Brooke Davisová
přeložila Jana Hejná
Jazyk: česky
Vazba: kniha, vázaná vazba
Doporučená novinka pro týden: 2015-12
ISBN: 9788020436818
EAN: 9788020436818
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Millie je sedmiletá holčička se zrzavými kudrnami a červenými gumáky. Vede si seznam mrtvých tvorů, na němž kromě pavouka a sousedovic kočky figuruje také tatínek. Jednoho dne ji ovšem maminka zanechá samotnou v obchodním domě pod stojanem s obrovitánskými spoďárami a už se nevrátí. Agatha nevyšla od smrti manžela z domu. Prázdnotu ve svém životě vyplňuje pořváváním po kolemjdoucích, sledováním televize a přesným denním rozvrhem. Písař Karl se najednou ocitne v domově důchodců. V náhlém radostném popudu však zatouží znovu žít a uprchne. Náhoda svede tyto tři dohromady. Společně se vydávají na cestu přes půlku Austrálie, aby našli Milliinu maminku a v konečném důsledku zjistili, že i mladí mohou být moudří, že stáří nerovná se smrt a že klíčem ke šťastnému životu může být i občasné porušení pravidel. Tento okouzlující příběh čtenáře rozpláče i rozesměje a přesvědčí je o tom, že nikdy není pozdě svůj život od základů změnit. Autorka získala ocenění Australian Book Industry Awards v kategoriích Nejlepší próza roku a Objev roku.

Kniha je zařazena v kategoriích
Brooke Davisová - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Ztráty a nálezy -- Příběh, který vás rozesměje, rozpláče a přesvědčí o tom, že na změnu není nikdy pozdě." mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

– 11 –

Millie Birdová

Milliiným vůbec prvním Mrtvým tvorem byl její pes Rambo.

Objevila ho u krajnice toho rána, kdy nebe viselo tak nizoučko

nad zemí, jako by padalo dolů, a mlha obtáčela jeho potlučené

tělíčko jako duch. Oči a tlamičku měl doširoka rozevřené, jako

by si pro něj smrt přišla uprostřed štěknutí, a  levá zadní noha

mu nepřirozeně trčela do strany. Mlha se zvedla, nebesa sezatáhla bouřkovými mračny a Millie začala přemítat, jestli se její

pejsek mění v déšť.

Teprve když si Ramba odnesla domů ve  školním batohu, rozhodla se jí máma vysvětlit, jak to na světě chodí.

Je teď na lepším místě , křikla na ni při luxování obýváku.

Na lepším místě?

Co? No jo. V  nebíčku, miláčku. Copak tys o  něm nikdy neslyšela? To vás v  té zatracené škole fakt vůbec nic neučí? Zvedni nohy! Rambo je v psím nebi, kde nikdy nedojdou psí suchary a může kakat, kde se mu zachce. Dobrý, nohy dolů. Řekla jsem nohy dolů! A všichni tam kakají... co já vím, psí suchary, takže čoklíci celý den nedělají nic jiného než že kakají a cpou se psími suchary a pobíhají kolem a  žerou hovínka ostatních psů. Což jsou ve  skutečnosti taky psí suchary.

Millie se na  okamžik zamyslela a  pak se zeptala: Ale proč potom ztrácejí čas tady?

– 12 –

Cože? No, oni si to napřed musí... ééé... zasloužit. Musí zůstat tady na zemi, dokud nejsou přechodu na lepší místo hodni. Je to něco jako psí „Kdo přežije“.

Takže Rambo je teď na jiné planetě?

No, ano. Teda tak trochu. Chci říct... Tys fakt ještě nikdyneslyšela o nebi? O Bohu, co sedí na obláčku, a Satanovi v hlubinách pekelných a tak dále?

Můžu jet Ramba na jeho novou planetu navštívit?

Její mamka vypnula vysavač a upřeně se na ni zadívala. Jenom pokud máš kosmickou loď. Máš?

Millie sklopila oči ke špičkám bot. Ne.

V tom případě se na jeho novou planetu nedostaneš.

Jenže o několik dní později Millie zjistila, že Ramborozhodně není na žádné nové planetě, ale u nich na zahradě, ledabylezahrabaný pod nedělními Timesy. Millie noviny opatrně nadzvedla a naskytl se jí pohled na pejska, který Rambem současně byli nebyl – na scvrklého Ramba, v rozkladu, plného červů. Od toho dne se večer co večer tajně plížila ven, aby mu mohla dělat společnost, zatímco se jeho tělíčko zvolna mění z něčeho v nic.

Staroušek přecházející přes ulici byl jejím druhým Mrtvým tvorem. Sledovala, jak letí vzduchem, když ho to auto srazilo, a mohla by přísahat, že se v tu chvíli usmíval. Jeho kloboukpřistál na vrcholku značky „Dej přednost v jízdě“, hůl se roztančila kolem kandelábru a pak následovalo křupnutí těla o obrubník. Millie se prodrala skrz les nohou a  vykřičníků, poklekla vedle něj a zadívala se mu upřeně do očí. Muž jí pohled oplácel, jako by byl pouhou malůvkou. Bříšky prstů mu přejela přes vrásky ve tváři a přemítala, k čemu je asi používal.

Pak ji ovšem zdvihli ze země a nařídili, aby si zakryla oči, protože je ještě dítě. Domů Millie zamířila oklikou a cestou se rozhodla, že je nejvyšší čas zeptat se tatínka na lidské nebe.

– 13 –

Víš, kulíšku, existuje nebe a taky peklo. Do pekla posílajívšechny špatné lidi, třeba zločince, podvodníky a  policajty, co rozdávají pokuty za špatné parkování, zatímco do nebe přicházejí dobří lidé. Jako ty, já a ta pohledná blondýnka z „Masterchefa“.

A co se stane pak?

V nebi trávíš čas s Bohem a Jimim Hendrixem a koblihy simůžeš dopřát, kdy se ti zamane. V pekle musíš... ééé... tancovatmacarenu. Navěky. Na nekonečnou smyčku hitů z „Pomády“.

A kam přijdeš, když jsi dobrý i špatný zároveň?

Cože? To nevím. Do Ikey?

Pomůžeš mi vyrobit kosmickou loď?

Počkej, kulíšku. Můžeme to dořešit o příští reklamní přestávce?

Millie si brzy všimla, že všechno kolem umírá – brouci,pomeranče i vánoční stromky, domy a poštovní schránky, cesty vlakem, fixy a svíčky, staří lidé, mladí lidé a všichni mezi tím. Tehdy ještěnetušila, že až si do své Knihy mrtvých tvorů zaznamená dvacet sedm různých bytostí – například pavouka, ptáka, babičku a sousedovic kočku Gertrudu –, stane se Mrtvý tvor i z jejího tatínka. Že si ho zapíše k číslu dvacet osm písmeny tak obrovskými, že zaberoucelou dvoustranu: MŮJ TÁTA; že po jistou dobu bude nesmírnětěžké vymyslet, co si počít se svým časem, tedy kromě civění na tapísmenka tak dlouho, až jí jejich smysl začne docela unikat, což bude provádět usazená v  chodbě před ložnicí rodičů s  baterkou v  ruce a  přitom naslouchat, jak její maminka uvnitř předstírá spánek.

První den čekání

Kdykoliv si Millie hrála na  číselné spojovačky, byla vždycky

Jedničkou, její máma Dvojkou a  táta Trojkou. Čára vycházela

Jedničce z hlubin bříška a obtáčela se kolem Dvojky a Trojky –


– 14 –

který se většinou koukal na telku – a pak zase zpátkyk Jedničce, takže tvořila trojúhelník. Millie pobíhala po  domě, až se jí

zrzavé kudrny na  hlavičce natřásaly, a  trojúhelník vířil kolem

nábytku mezi nimi. Když ji maminka okřikla: Přestaň, Millicent!, změnil se trojúhelník v  nestvůrného děsivého dinosaura.

Když ji taťka pobídl: Pojď si ke mně sednout, kulíšku, stalo se z něj

obrovské tlukoucí srdce. Bum-bum, bum-bum, špitla si dívenka

pro sebe a začala nemotorně poskakovat do rytmu. Uhnízdila se

na  pohovce mezi Dvojkou a  Trojkou. Trojka popadl Jedničku

za ruku a vesele na ni mrkl, blikající obrazovka v temnotěozářila jeho tvář. Bum-bum. Bum-bum. Bum-bum.

První den čekání stojí Millie přesně tam, kam maminkaukázala. Hned u Obrovitánských spoďárů a naproti figuríně oblečené

v havajské košili. Hned jsem zpátky, prohlásí její máma a Millie jí

věří. Dvojka má dnes na nohou své zlaté boty; ty, díky nimž její

kroky připomínají sérii výbuchů. Zamíří směrem k parfémům –

Buch! –, kolem oddělení s pánskou módou – Řach! – a nakonec

zmizí z dohledu – Prásk! Čára mezi Jedničkou a Dvojkou tahá

a škube a Millie sleduje, jak slábne a slábne, dokud z ní nezbude

jen docela droboulinká mžitka ve vzduchu.

Bum-bum. Bum-bum. Bum-bum.

Tohle si v sobě Millie ponese už navždycky, obrázek čím dál tím menší odcházející maminky, a v průběhu života se jí tolikrát začne sám od sebe odehrávat za víčky – až z úst filmovýchhrdinů uslyší: Hned jsem zpátky; až se po čtyřicítce zadívá na vlastní ruce a uvědomí si, že je vůbec nepoznává; až ji napadne hloupá otázka a nedokáže přijít na nikoho, komu by ji mohla položit; až bude plakat; až se bude smát; až bude v něco doufat. Kdykoliv

– 15 –

uvidí zapadající slunce zmizet pod vodní hladinou, zachvátí ji

panika a ona nebude chápat proč. Automatické dveřeobchodních domů v ní budou už napořád vyvolávat úzkost. Když se jí

v dospívání poprvé dotkne chlapec, představí si ho jakovzdálenou tečku mizející na obzoru, mimo svůj dosah.

Ale nic z toho Millie zatím neví.

V  tuhle chvíli ví jen jediné – že ji z  dlouhého stání bolí nožičky. Sundá si batoh a zaleze si pod stojan s Obrovitánskými spoďárami. Maminka jí jednou vyprávěla, že existují paní, které si vůbec nevidí na pipinku, protože se v jednom kuse cpoukyblíky kuřat. Možná že jsou tyhle kalhotky určeny právě pro ně? Millie kuře v kyblíku ještě nikdy neviděla. Ale doufám, že se mi to povede, oznámí nahlas a zlehka se spoďárů dotkne. Jednou.

Je tu příjemně, pod baldachýnem obrovitých kalhotek,které jí visí nad hlavou tak nizoučko, že se na látce sráží její dech. Holčička rozepne batůžek a vytáhne jedno z vychlazenýchpitíček, která jí maminka zabalila. Cucá ho brčkem a škvírami mezi prádlem pozoruje nohy na procházce. Některé někam jdou, jiné nejdou nikam, jedny tančí, druhé poskakují, šourají se, vržou. Jsou tu maličké nožky, obří nohy a všechno možné další;tenisky, lodičky, sandály; červené, černé, zelené. Ale zlaté ani jedny. Žádné vybuchující kroky.

Kolem se proplouží modré holínky a Millie sklopí očik vlastním gumákům. Vím, že závidíte, ujistí je. Ale my musíme zůstat tady. Mamka to řekla. Natáhne krk, aby mohla sledovat holínky hopsající uličkou pryč až do oddělení hraček. Hmm, zahučí. Pak z  batohu vytáhne Knihu mrtvých tvorů a  vytrhne z  ní stránku, na kterou napíše Mámě: hned jsem zpátky. Přeloží list napůla postaví ho na podlahu přesně na to místo, kam maminka ukázala.

Pak vezme gumáky na  procházku. Nahoru a  dolů po jezdících schodech – napřed po nich chodí, potom skáče a hopsá

– 16 –

a mává davům jako královna. Sedí na samém vrcholku a sleduje,

jak schody polykají samy sebe. Co se stane, když se včasnezploští? zeptá se svých holínek a představuje si, jak se schody vyvalí

na  pás a  rozlijí se do  uliček. Zkouší zachytit pohled každého

kolemjdoucího, a  když se to podaří, vzduch mezi nimi se zachvěje jako v těch starých filmech, které má ráda její maminka.

Hraje na schovávanou s klukem, který to netuší. Když muMillie oznámí, že ho našla, na oplátku se jí zeptá, proč má takové

vlasy, a ukazováčkem naznačí spirálu.

Jsou to baletky, nechá se slyšet holčička. V  noci mi vždycky seskočí z hlavy a předvedou mi taneční vystoupení.

Pff ! Chlapec srazí barbínu s Transformerem a předstírávýbuch, až mu z pusy vyletí sprška slin. To teda nene.

Millie posedává na podlaze v dámských kabinkách. Můžu vám ukázat, kde na vás mají spoďáry, navrhne ženě, která se před zrcadlem točí dokolečka, jako by se pokoušela zavrtat do země. Promiň, ale co jsi zač? zeptá se paní a Millie jen pokrčí rameny. V  jedné kabince si povídají dvě ženy a  Millie v  mezeře pode dveřmi vidí jejich nohy; jedny bosé, na druhých třpytivé válenky. Nevykládej si to špatně, jako by ty huculky říkaly, ale seš si jistá, že ti korálová sluší? Palce bosých nohou se zkroutí pod chodidlo. Já myslela, že je to růžová, jako by odpovídaly.

Čeká spolu s muži posedávajícími v křesílcích předkabinkami. Čekají tu na své ženy a vykukují zpod hromady kabelek a  nákupních tašek jako vyděšená zvířátka. Okolní stěny jsou polepené ohromnými fotkami obrovských rozesmátých dívek ve  spodním prádle, které se navzájem objímají. Muži po  nich poočku pokukují a Millie napadne, že by ty gigantické spoďáry mohly být určené pro tyhle gigantické paní.

Posadí se do  křesla vedle plešatého pána, který si okusuje nehty. Viděl jste někdy kuře v kyblíku? zeptá se ho.

– 17 –

Muž si položí ruku na  koleno a  úkosem na  ni pohlédne. Já tu jen čekám na svou ženu, holčičko, prohlásí místo odpovědi.

Millie stojí pod sušičem rukou na  toaletách, protože je jí příjemné, když se jí vítr prohání ve  vlasech. Jako by při jízdě na  dálnici vykláněla hlavu z  okýnka, nebo byla Superman a rychle jako blesk kroužila kolem zeměkoule. Jak tyhle přístroje vědí, že mají začít foukat, když pod ně strčíte ruce? Je to zázrak, ale ženy kolem si toho nevšímají, jen vyděšeně poulí očido zrcadla a pokoušejí se přijít na to, co je s nimi v nepořádku, dřív než všichni ostatní.

Schovaná za  květináči s  velkými rostlinami, které lemují zdejší kavárnu, pozoruje páru stoupající z  šálků kávy. Muž, co vypadá jako Santa Claus, a žena s nesmírně rudými tvářemi se k sobě nad hrníčky nakloní blíž. Nemluví, ale pára z jejichnáojů se spolu líbá a tančí jim kolem tváří, vystřeluje vysoko nad hlavu. Jiný pán se při jídle na  svou ženu nedívá a  jeho kávová pára vytváří ve  vzduchu ty nejnádhernější tvary. Millie žádné takové ještě nikdy neviděla. Je vůbec ještě možné vymyslet nové obrazce? Paní s  ukřičenými dětmi má kafíčko, které zhluboka dýchá, dlouze a unaveně vzdychá.

U stolku v rohu sedí muž s obličejem zvrásněným jako kůra stromů. Na sobě má fialový oblek s červenými kšandami a šálek svírá oběma rukama, jako by se mu pokoušel zabránit v odletu. Na kytce před Millie přistane moucha. Co by se stalo, kdyby umělo létat úplně všechno? zeptá se dívenka šeptem holíneka pozoruje, jak muška přelétá z  listu na  list. Večeře by vám sama vlétla do pusy a nebe by bylo plné stromů, ulice by se přemisťovaly, jak by se jim zachtělo. Ale někteří lidé by nejspíš trpěli mořskou nemocí a na letadlech už by nebylo nic zvláštního.

Pán s kůrovitou kůží foukne do hrnečku tak silně, až káva vyšplíchne a  pára se rozdvojí. Jeden proud vystřelí vpřed, ten

– 18 –

druhý dál stoupá ke stropu. Muž chvíli zamyšleně zírádo hlubin šálku a pak znovu foukne.

Vstává. Musí se oběma rukama zapřít o stůl a pořádnězatlačit, aby se mu to podařilo. Projde kolem Millie, která se snaží silou vůle přitáhnout jeho pohled, ale stařík kráčí s  očima upřenýma na  zem. Moucha se vydá za  ním a  začne mu poletovat kolem těla. Pán zvedne ruku a pleskne se do stehna. Muška padá k zemi.

Millie se k ní po čtyřech odplazí a nabere ji do dlaně.Zvedne si ji k  očím, pak ruku sevře v  pěst a  vstane, pozoruje záda kůrovitého muže, který se šourá pryč z kavárny a hlavnímvchodem ven.

Millie pod Obrovitánskými spoďárami nahmatá batoh a vytáhne z něj svou zavařovačku „pro všechny případy“. Sevře ji mezi koleny, odšroubuje víčko a mouchu do ní opatrně spustí. Pak sklenici zavře a vyndá Knihu mrtvých tvorů a fixy. Číslo 29, napíše. Moucha v  obchodním domě. Skrz tenký papír vidí zrcadlově obrácené slovo TÁ TA. Poklepe si fixou o holínky a zvedne si sklenici k obličeji. Skulinou mezi kalhotkami vidí, jak na ni zírá ten panák odnaproti. Na sobě má zářivě modrou košili se žlutými palmami a skrz sklo zavařovačky působí jeho očiobrovsky, jako by byly pouhé centimetry od těch jejích. Millie posune dvoje spoďáry, aby mu viděla jen po kolena.

Celé odpoledne drtí v rukou sklenici a čeká na zlaté boty. Když se podvečer přehoupne v  noc, poslední dveře se zaklapnou, cvakne zámek a všechno zčerná – vzduch, zvuk i země –, Millie to připadá, jako by se kolem ní zavíral celý svět. Tiskne tvář na výkladní skříň, ze stočených rukou si udělá dalekohled a  pozoruje lidi přecházející k  autům v  doprovodu jiných lidí: manželů, manželek, partnerů, partnerek, dětí a  babiček, dcer a otců a matek. A pak odjíždějí pryč, všichni do jednoho, dokud se parkoviště nevyprázdní tak dokonale, až ji z toho rozbolí oči.

– 19 –

Odplazí se zpátky pod Obrovitánské spoďáry a z batůžkuvytáhne obložený chléb. Při jídle škvírou mezi kalhotkami pozoruje

figurínu panáka, která jí pohled oplácí. Ahoj, špitne Milliena pozdrav. Jediným dalším zvukem je hučení zářivek ve vitrínách.

Druhý den čekání

Dřív Millie věřila, že bez ohledu na to, kde usnete, vždycky se

probudíte ve vlastní postýlce. Hlavička jí klesla u stolu,na podlaze u  sousedů nebo na  kolotoči, ale pokaždé se vzbudila pod

vlastní peřinkou a nad hlavou viděla strop svého pokojíku. Pak

se ovšem jednou probrala už cestou od auta k domu. Zpodrozespalostí ztěžklých víček vzhlédla k tatínkovi. Tos byl celou tu dobu

ty, zašeptala mu do ramene.

Druhý den čekání probudí Millie klapot blížících se podpatků.

Ve spánku natáhla nohy a chodidla jí teď vykukují zpod stojanu

se spodním prádlem. Rychle si přitáhne kolínka k bradě, obejme

je rukama a se zatajeným dechem sleduje, jak jehlové podpatky

cvakají kolem. Klap-klop, klap-klop, klap-klop. Lodičky jsoučerné, lesklé a na špičce z nich vykukují rudě nalakované palce, jako

by se dovnitř pokoušela prodrat dvojice berušek.

Proč ji maminka nechala celou noc pod spoďárami?

Millie se chytí za bříško a vykoukne mezerou ven.Ve skutečnosti ví, proč ji tu maminka možná nechala, ale na to myslet

nechce, a tak to nedělá. Panák na ni pořád zírá a Millie muzamává. Je to rozvážné gesto, prstíky se jeden po druhém ohýbají,

až skončí v sevřené pěsti. Zatím neví jistě, jestli se s ním chce




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist