načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Ztráty a nálezy -- Příběh, který vás rozesměje, rozpláče a přesvědčí o tom, že na změnu není nikdy pozdě. - Brooke Davisová

Ztráty a nálezy -- Příběh, který vás rozesměje, rozpláče a přesvědčí o tom, že na změnu není nikdy pozdě.

Kniha: Ztráty a nálezy -- Příběh, který vás rozesměje, rozpláče a přesvědčí o tom, že na změnu není nikdy pozdě.
Autor:

Millie je sedmiletá holčička se zrzavými kudrnami a červenými gumáky. Vede si seznam mrtvých tvorů, na němž kromě pavouka a sousedovic kočky figuruje také tatínek. Jednoho dne ji ovšem ...


Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  239
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  299 Kč
20%
naše sleva
8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Rok vydání: 19.03.2015
Počet stran: 269
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: nálezy / Brooke Davisová
přeložila Jana Hejná
Jazyk: česky
Vazba: kniha, vázaná vazba
Doporučená novinka pro týden: 2015-12
ISBN: 9788020436818
EAN: 9788020436818
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Millie je sedmiletá holčička se zrzavými kudrnami a červenými gumáky. Vede si seznam mrtvých tvorů, na němž kromě pavouka a sousedovic kočky figuruje také tatínek. Jednoho dne ji ovšem maminka zanechá samotnou v obchodním domě pod stojanem s obrovitánskými spoďárami a už se nevrátí. Agatha nevyšla od smrti manžela z domu. Prázdnotu ve svém životě vyplňuje pořváváním po kolemjdoucích, sledováním televize a přesným denním rozvrhem. Písař Karl se najednou ocitne v domově důchodců. V náhlém radostném popudu však zatouží znovu žít a uprchne. Náhoda svede tyto tři dohromady. Společně se vydávají na cestu přes půlku Austrálie, aby našli Milliinu maminku a v konečném důsledku zjistili, že i mladí mohou být moudří, že stáří nerovná se smrt a že klíčem ke šťastnému životu může být i občasné porušení pravidel. Tento okouzlující příběh čtenáře rozpláče i rozesměje a přesvědčí je o tom, že nikdy není pozdě svůj život od základů změnit. Autorka získala ocenění Australian Book Industry Awards v kategoriích Nejlepší próza roku a Objev roku.

Kniha je zařazena v kategoriích
Brooke Davisová - další tituly autora:
Stratení a nájdení Stratení a nájdení
Davisová, Brooke
Cena: 286 Kč
Ztráty a nálezy Ztráty a nálezy
Davisová, Brooke
Cena: 144 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Ztráty a nálezy -- Příběh, který vás rozesměje, rozpláče a přesvědčí o tom, že na změnu není nikdy pozdě." mají také často zájem o tyto tituly:
Policie Policie
Krištůfková, Kateřina; Nesbo, Jo
Cena: 347 Kč
Mnich, který prodal své ferrari Mnich, který prodal své ferrari
Sharma, Robin S.
Cena: 203 Kč
Aristokratka ve varu Aristokratka ve varu
Boček, Evžen
Cena: 188 Kč
Skleněný pokoj - nové vydání Skleněný pokoj
Mawer, Simon; Novák, Lukáš
Cena: 329 Kč
Pod sněhem Pod sněhem
Soukupová, Petra
Cena: 329 Kč
Malá noční žranice Malá noční žranice
Šimáček, Jiří
Cena: 236 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

– 11 –
Millie Birdová
Milliiným vůbec prvním Mrtvým tvorem byl její pes Rambo.
Objevila ho u krajnice toho rána, kdy nebe viselo tak nizoučko
nad zemí, jako by padalo dolů, a mlha obtáčela jeho potlučené
tělíčko jako duch. Oči a tlamičku měl doširoka rozevřené, jako
by si pro něj smrt přišla uprostřed štěknutí, a  levá zadní noha
mu nepřirozeně trčela do strany. Mlha se zvedla, nebesa se
zatáhla bouřkovými mračny a Millie začala přemítat, jestli se její
pejsek mění v déšť.
Teprve když si Ramba odnesla domů ve  školním batohu,
rozhodla se jí máma vysvětlit, jak to na světě chodí.
Je teď na lepším místě , křikla na ni při luxování obýváku.
Na lepším místě?
Co? No jo. V  nebíčku, miláčku. Copak tys o  něm nikdy
neslyšela? To vás v  té zatracené škole fakt vůbec nic neučí? Zvedni
nohy! Rambo je v psím nebi, kde nikdy nedojdou psí suchary a může
kakat, kde se mu zachce. Dobrý, nohy dolů. Řekla jsem nohy dolů!
A všichni tam kakají... co já vím, psí suchary, takže čoklíci celý den
nedělají nic jiného než že kakají a cpou se psími suchary a pobíhají
kolem a  žerou hovínka ostatních psů. Což jsou ve  skutečnosti taky
psí suchary.
Millie se na  okamžik zamyslela a  pak se zeptala: Ale proč
potom ztrácejí čas tady?





– 12 –
Cože? No, oni si to napřed musí... ééé... zasloužit. Musí zůstat
tady na zemi, dokud nejsou přechodu na lepší místo hodni. Je to něco
jako psí „Kdo přežije“.
Takže Rambo je teď na jiné planetě?
No, ano. Teda tak trochu. Chci říct... Tys fakt ještě nikdy
neslyšela o nebi? O Bohu, co sedí na obláčku, a Satanovi v hlubinách
pekelných a tak dále?
Můžu jet Ramba na jeho novou planetu navštívit?
Její mamka vypnula vysavač a upřeně se na ni zadívala.
Jenom pokud máš kosmickou loď. Máš?
Millie sklopila oči ke špičkám bot. Ne.
V tom případě se na jeho novou planetu nedostaneš.
Jenže o několik dní později Millie zjistila, že Rambo
rozhodně není na žádné nové planetě, ale u nich na zahradě, ledabyle
zahrabaný pod nedělními Timesy. Millie noviny opatrně nadzvedla
a naskytl se jí pohled na pejska, který Rambem současně byl
i nebyl – na scvrklého Ramba, v rozkladu, plného červů. Od toho dne
se večer co večer tajně plížila ven, aby mu mohla dělat společnost,
zatímco se jeho tělíčko zvolna mění z něčeho v nic.
Staroušek přecházející přes ulici byl jejím druhým Mrtvým
tvorem. Sledovala, jak letí vzduchem, když ho to auto srazilo,
a mohla by přísahat, že se v tu chvíli usmíval. Jeho klobouk
přistál na vrcholku značky „Dej přednost v jízdě“, hůl se roztančila
kolem kandelábru a pak následovalo křupnutí těla o obrubník.
Millie se prodrala skrz les nohou a  vykřičníků, poklekla vedle
něj a zadívala se mu upřeně do očí. Muž jí pohled oplácel, jako
by byl pouhou malůvkou. Bříšky prstů mu přejela přes vrásky
ve tváři a přemítala, k čemu je asi používal.
Pak ji ovšem zdvihli ze země a nařídili, aby si zakryla oči,
protože je ještě dítě. Domů Millie zamířila oklikou a cestou se
rozhodla, že je nejvyšší čas zeptat se tatínka na lidské nebe.





– 13 –
Víš, kulíšku, existuje nebe a taky peklo. Do pekla posílají
všechny špatné lidi, třeba zločince, podvodníky a  policajty, co rozdávají
pokuty za špatné parkování, zatímco do nebe přicházejí dobří lidé.
Jako ty, já a ta pohledná blondýnka z „Masterchefa“.
A co se stane pak?
V nebi trávíš čas s Bohem a Jimim Hendrixem a koblihy si
můžeš dopřát, kdy se ti zamane. V pekle musíš... ééé... tancovat
macarenu. Navěky. Na nekonečnou smyčku hitů z „Pomády“.
A kam přijdeš, když jsi dobrý i špatný zároveň?
Cože? To nevím. Do Ikey?
Pomůžeš mi vyrobit kosmickou loď?
Počkej, kulíšku. Můžeme to dořešit o příští reklamní přestávce?
Millie si brzy všimla, že všechno kolem umírá – brouci,
pomeranče i vánoční stromky, domy a poštovní schránky, cesty vlakem,
fixy a svíčky, staří lidé, mladí lidé a všichni mezi tím. Tehdy ještě
netušila, že až si do své Knihy mrtvých tvorů zaznamená dvacet sedm
různých bytostí – například pavouka, ptáka, babičku a sousedovic
kočku Gertrudu –, stane se Mrtvý tvor i z jejího tatínka. Že si ho
zapíše k číslu dvacet osm písmeny tak obrovskými, že zaberou
celou dvoustranu: MŮJ TÁTA; že po jistou dobu bude nesmírně
těžké vymyslet, co si počít se svým časem, tedy kromě civění na ta
písmenka tak dlouho, až jí jejich smysl začne docela unikat, což bude
provádět usazená v  chodbě před ložnicí rodičů s  baterkou v  ruce
a  přitom naslouchat, jak její maminka uvnitř předstírá spánek.
První den čekání
Kdykoliv si Millie hrála na  číselné spojovačky, byla vždycky
Jedničkou, její máma Dvojkou a  táta Trojkou. Čára vycházela
Jedničce z hlubin bříška a obtáčela se kolem Dvojky a Trojky –





– 14 –
který se většinou koukal na telku – a pak zase zpátky
k Jedničce, takže tvořila trojúhelník. Millie pobíhala po  domě, až se jí
zrzavé kudrny na  hlavičce natřásaly, a  trojúhelník vířil kolem
nábytku mezi nimi. Když ji maminka okřikla: Přestaň,
Millicent!, změnil se trojúhelník v  nestvůrného děsivého dinosaura.
Když ji taťka pobídl: Pojď si ke mně sednout, kulíšku, stalo se z něj
obrovské tlukoucí srdce. Bum-bum, bum-bum, špitla si dívenka
pro sebe a začala nemotorně poskakovat do rytmu. Uhnízdila se
na  pohovce mezi Dvojkou a  Trojkou. Trojka popadl Jedničku
za ruku a vesele na ni mrkl, blikající obrazovka v temnotě
ozářila jeho tvář. Bum-bum. Bum-bum. Bum-bum.

První den čekání stojí Millie přesně tam, kam maminka
ukázala. Hned u Obrovitánských spoďárů a naproti figuríně oblečené
v havajské košili. Hned jsem zpátky, prohlásí její máma a Millie jí
věří. Dvojka má dnes na nohou své zlaté boty; ty, díky nimž její
kroky připomínají sérii výbuchů. Zamíří směrem k parfémům –
Buch! –, kolem oddělení s pánskou módou – Řach! – a nakonec
zmizí z dohledu – Prásk! Čára mezi Jedničkou a Dvojkou tahá
a škube a Millie sleduje, jak slábne a slábne, dokud z ní nezbude
jen docela droboulinká mžitka ve vzduchu.
Bum-bum. Bum-bum. Bum-bum.
Tohle si v sobě Millie ponese už navždycky, obrázek čím dál
tím menší odcházející maminky, a v průběhu života se jí tolikrát
začne sám od sebe odehrávat za víčky – až z úst filmových
hrdinů uslyší: Hned jsem zpátky; až se po čtyřicítce zadívá na vlastní
ruce a uvědomí si, že je vůbec nepoznává; až ji napadne hloupá
otázka a nedokáže přijít na nikoho, komu by ji mohla položit; až
bude plakat; až se bude smát; až bude v něco doufat. Kdykoliv





– 15 –
uvidí zapadající slunce zmizet pod vodní hladinou, zachvátí ji
panika a ona nebude chápat proč. Automatické dveře
obchodních domů v ní budou už napořád vyvolávat úzkost. Když se jí
v dospívání poprvé dotkne chlapec, představí si ho jako
vzdálenou tečku mizející na obzoru, mimo svůj dosah.
Ale nic z toho Millie zatím neví.
V  tuhle chvíli ví jen jediné – že ji z  dlouhého stání bolí
nožičky. Sundá si batoh a zaleze si pod stojan s Obrovitánskými
spoďárami. Maminka jí jednou vyprávěla, že existují paní, které
si vůbec nevidí na pipinku, protože se v jednom kuse cpou
kyblíky kuřat. Možná že jsou tyhle kalhotky určeny právě pro ně?
Millie kuře v kyblíku ještě nikdy neviděla. Ale doufám, že se mi to
povede, oznámí nahlas a zlehka se spoďárů dotkne. Jednou.
Je tu příjemně, pod baldachýnem obrovitých kalhotek,
které jí visí nad hlavou tak nizoučko, že se na látce sráží její dech.
Holčička rozepne batůžek a vytáhne jedno z vychlazených
pitíček, která jí maminka zabalila. Cucá ho brčkem a škvírami mezi
prádlem pozoruje nohy na procházce. Některé někam jdou, jiné
nejdou nikam, jedny tančí, druhé poskakují, šourají se, vržou.
Jsou tu maličké nožky, obří nohy a všechno možné další;
tenisky, lodičky, sandály; červené, černé, zelené. Ale zlaté ani jedny.
Žádné vybuchující kroky.
Kolem se proplouží modré holínky a Millie sklopí oči
k vlastním gumákům. Vím, že závidíte, ujistí je. Ale my musíme zůstat
tady. Mamka to řekla. Natáhne krk, aby mohla sledovat holínky
hopsající uličkou pryč až do oddělení hraček. Hmm, zahučí. Pak
z  batohu vytáhne Knihu mrtvých tvorů a  vytrhne z  ní stránku,
na kterou napíše Mámě: hned jsem zpátky. Přeloží list napůl
a postaví ho na podlahu přesně na to místo, kam maminka ukázala.
Pak vezme gumáky na  procházku. Nahoru a  dolů po 
jezdících schodech – napřed po nich chodí, potom skáče a hopsá





– 16 –
a mává davům jako královna. Sedí na samém vrcholku a sleduje,
jak schody polykají samy sebe. Co se stane, když se včas
nezploští? zeptá se svých holínek a představuje si, jak se schody vyvalí
na  pás a  rozlijí se do  uliček. Zkouší zachytit pohled každého
kolemjdoucího, a  když se to podaří, vzduch mezi nimi se
zachvěje jako v těch starých filmech, které má ráda její maminka.
Hraje na schovávanou s klukem, který to netuší. Když mu
Millie oznámí, že ho našla, na oplátku se jí zeptá, proč má takové
vlasy, a ukazováčkem naznačí spirálu.
Jsou to baletky, nechá se slyšet holčička. V  noci mi vždycky
seskočí z hlavy a předvedou mi taneční vystoupení.
Pff ! Chlapec srazí barbínu s Transformerem a předstírá
výbuch, až mu z pusy vyletí sprška slin. To teda nene.
Millie posedává na podlaze v dámských kabinkách. Můžu
vám ukázat, kde na vás mají spoďáry, navrhne ženě, která se před
zrcadlem točí dokolečka, jako by se pokoušela zavrtat do země.
Promiň, ale co jsi zač? zeptá se paní a Millie jen pokrčí rameny.
V  jedné kabince si povídají dvě ženy a  Millie v  mezeře pode
dveřmi vidí jejich nohy; jedny bosé, na druhých třpytivé válenky.
Nevykládej si to špatně, jako by ty huculky říkaly, ale seš si jistá, že
ti korálová sluší? Palce bosých nohou se zkroutí pod chodidlo. Já
myslela, že je to růžová, jako by odpovídaly.
Čeká spolu s muži posedávajícími v křesílcích před
kabinkami. Čekají tu na své ženy a vykukují zpod hromady kabelek
a  nákupních tašek jako vyděšená zvířátka. Okolní stěny jsou
polepené ohromnými fotkami obrovských rozesmátých dívek
ve  spodním prádle, které se navzájem objímají. Muži po  nich
poočku pokukují a Millie napadne, že by ty gigantické spoďáry
mohly být určené pro tyhle gigantické paní.
Posadí se do  křesla vedle plešatého pána, který si okusuje
nehty. Viděl jste někdy kuře v kyblíku? zeptá se ho.





– 17 –
Muž si položí ruku na  koleno a  úkosem na  ni pohlédne.
Já tu jen čekám na svou ženu, holčičko, prohlásí místo odpovědi.
Millie stojí pod sušičem rukou na  toaletách, protože je
jí příjemné, když se jí vítr prohání ve  vlasech. Jako by při
jízdě na  dálnici vykláněla hlavu z  okýnka, nebo byla Superman
a rychle jako blesk kroužila kolem zeměkoule. Jak tyhle přístroje
vědí, že mají začít foukat, když pod ně strčíte ruce? Je to zázrak,
ale ženy kolem si toho nevšímají, jen vyděšeně poulí oči
do zrcadla a pokoušejí se přijít na to, co je s nimi v nepořádku, dřív
než všichni ostatní.
Schovaná za  květináči s  velkými rostlinami, které lemují
zdejší kavárnu, pozoruje páru stoupající z  šálků kávy. Muž, co
vypadá jako Santa Claus, a žena s nesmírně rudými tvářemi se
k sobě nad hrníčky nakloní blíž. Nemluví, ale pára z jejich
nápojů se spolu líbá a tančí jim kolem tváří, vystřeluje vysoko nad
hlavu. Jiný pán se při jídle na  svou ženu nedívá a  jeho kávová
pára vytváří ve  vzduchu ty nejnádhernější tvary. Millie žádné
takové ještě nikdy neviděla. Je vůbec ještě možné vymyslet nové
obrazce? Paní s  ukřičenými dětmi má kafíčko, které zhluboka
dýchá, dlouze a unaveně vzdychá.
U stolku v rohu sedí muž s obličejem zvrásněným jako kůra
stromů. Na sobě má fialový oblek s červenými kšandami a šálek
svírá oběma rukama, jako by se mu pokoušel zabránit v odletu.
Na kytce před Millie přistane moucha. Co by se stalo, kdyby umělo
létat úplně všechno? zeptá se dívenka šeptem holínek
a pozoruje, jak muška přelétá z  listu na  list. Večeře by vám sama vlétla
do pusy a nebe by bylo plné stromů, ulice by se přemisťovaly, jak
by se jim zachtělo. Ale někteří lidé by nejspíš trpěli mořskou
nemocí a na letadlech už by nebylo nic zvláštního.
Pán s kůrovitou kůží foukne do hrnečku tak silně, až káva
vyšplíchne a  pára se rozdvojí. Jeden proud vystřelí vpřed, ten





– 18 –
druhý dál stoupá ke stropu. Muž chvíli zamyšleně zírá
do hlubin šálku a pak znovu foukne.
Vstává. Musí se oběma rukama zapřít o stůl a pořádně
zatlačit, aby se mu to podařilo. Projde kolem Millie, která se snaží silou
vůle přitáhnout jeho pohled, ale stařík kráčí s  očima upřenýma
na  zem. Moucha se vydá za  ním a  začne mu poletovat kolem
těla. Pán zvedne ruku a pleskne se do stehna. Muška padá k zemi.
Millie se k ní po čtyřech odplazí a nabere ji do dlaně.
Zvedne si ji k  očím, pak ruku sevře v  pěst a  vstane, pozoruje záda
kůrovitého muže, který se šourá pryč z kavárny a hlavním
vchodem ven.
Millie pod Obrovitánskými spoďárami nahmatá batoh
a vytáhne z něj svou zavařovačku „pro všechny případy“. Sevře
ji mezi koleny, odšroubuje víčko a mouchu do ní opatrně spustí.
Pak sklenici zavře a vyndá Knihu mrtvých tvorů a fixy. Číslo 29,
napíše. Moucha v  obchodním domě. Skrz tenký papír vidí
zrcadlově obrácené slovo TÁ TA. Poklepe si fixou o holínky a zvedne
si sklenici k obličeji. Skulinou mezi kalhotkami vidí, jak na ni
zírá ten panák odnaproti. Na sobě má zářivě modrou košili se
žlutými palmami a skrz sklo zavařovačky působí jeho oči
obrovsky, jako by byly pouhé centimetry od těch jejích. Millie posune
dvoje spoďáry, aby mu viděla jen po kolena.
Celé odpoledne drtí v rukou sklenici a čeká na zlaté boty.
Když se podvečer přehoupne v  noc, poslední dveře se
zaklapnou, cvakne zámek a všechno zčerná – vzduch, zvuk i země –,
Millie to připadá, jako by se kolem ní zavíral celý svět. Tiskne
tvář na výkladní skříň, ze stočených rukou si udělá dalekohled
a  pozoruje lidi přecházející k  autům v  doprovodu jiných lidí:
manželů, manželek, partnerů, partnerek, dětí a  babiček, dcer
a otců a matek. A pak odjíždějí pryč, všichni do jednoho, dokud
se parkoviště nevyprázdní tak dokonale, až ji z toho rozbolí oči.





– 19 –
Odplazí se zpátky pod Obrovitánské spoďáry a z batůžku
vytáhne obložený chléb. Při jídle škvírou mezi kalhotkami pozoruje
figurínu panáka, která jí pohled oplácí. Ahoj, špitne Millie
na pozdrav. Jediným dalším zvukem je hučení zářivek ve vitrínách.
Druhý den čekání
Dřív Millie věřila, že bez ohledu na to, kde usnete, vždycky se
probudíte ve vlastní postýlce. Hlavička jí klesla u stolu,
na podlaze u  sousedů nebo na  kolotoči, ale pokaždé se vzbudila pod
vlastní peřinkou a nad hlavou viděla strop svého pokojíku. Pak
se ovšem jednou probrala už cestou od auta k domu. Zpod
rozespalostí ztěžklých víček vzhlédla k tatínkovi. Tos byl celou tu dobu
ty, zašeptala mu do ramene.

Druhý den čekání probudí Millie klapot blížících se podpatků.
Ve spánku natáhla nohy a chodidla jí teď vykukují zpod stojanu
se spodním prádlem. Rychle si přitáhne kolínka k bradě, obejme
je rukama a se zatajeným dechem sleduje, jak jehlové podpatky
cvakají kolem. Klap-klop, klap-klop, klap-klop. Lodičky jsou
černé, lesklé a na špičce z nich vykukují rudě nalakované palce, jako
by se dovnitř pokoušela prodrat dvojice berušek.
Proč ji maminka nechala celou noc pod spoďárami?
Millie se chytí za bříško a vykoukne mezerou ven.
Ve skutečnosti ví, proč ji tu maminka možná nechala, ale na to myslet
nechce, a tak to nedělá. Panák na ni pořád zírá a Millie mu
zamává. Je to rozvážné gesto, prstíky se jeden po druhém ohýbají,
až skončí v sevřené pěsti. Zatím neví jistě, jestli se s ním chce






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.