načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Ztracený relikviář - Peter Tremayne

Ztracený relikviář
-20%
sleva

Kniha: Ztracený relikviář
Autor:

Příběh z Irska v 7. století je určen všem, kteří si oblíbili historické detektivky se sestrou Fidlemou a bratrem Eadulfem. Autor opět nezapomíná na historické souvislosti z dějin Keltů
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
již pravděpodobně nedoručíme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  298 Kč 238
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-01-01
Počet stran: 296
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 291 stran
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Council of the cursed
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Věra Heroldová-Šťovíčková
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788074290718
EAN: 9788074290718
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Sestra Fidelma s bratrem Eadulfem jsou vyzváni k účasti na náboženské konferenci v burgundském Autunu, kde mají působit jako poradci keltských představitelů. Toto shromáždění si dalo za úkol především nalézt společnou cestu, jež by vedla ke sjednocení jednotlivých církví, které se v této době od sebe lišily rozdílnými jazyky, obřady a rituály. Není proto divu, že situace na tomto "horkokrevném" koncilu byla značně vypjatá, docházelo zde k mnoha prudkým sporům a názorovým střetům, které mnohdy přerostly i ve rvačku a nakonec vyústily v zavraždění jednoho z delegátů. Obětí se stal opat Dabhóc, prosazující názor, aby všech pět tehdejších irských království bylo podřízeno biskupskému úřadu. Do této rozjitřené atmosféry příjíždějí Eadulf s Fidelmou, kteří jsou vzhledem ke svým věhlasným schopnostem požádáni, aby se ujali vyšetřování. To je však komplikováno dalšími událostmi, mezi nimiž vynikají hlavně krádež vzácného relikviáře i postupné mizení místních žen a dětí, jež údajně souvisí s šířícími se zvěstmi o obchodu s otroky... V pořadí již jededenáctý historický detektivní příběh ze sedmého století, v němž v roli vyšetřovatelů vystupují příslušníci řeholnického keltského řádu sestra Fidelma a bratr Eadulf.

Popis nakladatele

Příběh z Irska v 7. století je určen všem, kteří si oblíbili historické detektivky se sestrou Fidlemou a bratrem Eadulfem. Autor opět nezapomíná na historické souvislosti z dějin Keltů (případ sestry Fidelmy)

Další popis

Román představuje klasické dílo americké utopické literatury, jímž se inspiroval George Orwell při psaní svého ""1948"". ""Železná pata"" (197) zachycuje formou zápisků ženy amerického revolucionáře, publikovaných pomyslně kolem roku 26, obraz sociálních otřesů v USA na začátku 2. století. Ústřední postavou je Arnošt Everhard, vůdce povstání proti oligarchii monopolistických korporací – Železné patě. Proti oligarchii s jejími žoldáky staví London masu zaměstnanců, neschopnou organizovaného boje. Revolucionáře líčí jako anarchisty z řad intelektuálů, kteří se po zradě odborářských vůdců stahují do podzemí a omezují se na individuální teroristické akce.
""... široké vrstvy obyvatelstva [žily] v přesvědčení, že prostřednictvím voleb vládne státu lid. Ve skutečnosti však byla země ovládána tzv. politickými mašinami. Zpočátku vyžadovali vůdci těchto mašin, aby jim kapitalističtí páni platili těžké peníze za to, že budou prosazovat zákony výhodné pro kapitalisty. Avšak zanedlouho přišli kapitalisté na to, že je přijde levněji, mají-li vlastni politické mašiny a vydržují-li si vlastní vůdce takových mašin.""



Ještě nikdy nebyla sestra Fidelma vystavena tak velkému nebezpečí, hrozícímu ztrátou osobní svobody, jak ve Ztraceném relikviáři. Však také ještě nikdy nebyla tak daleko od domova, od rodného Irska, jako tentokrát. Do města Autun na území Burgundska byl svolán velký církevní koncil, který měl učinit konec samostatným křesťanským církvím, zejména pak svobodomyslné církvi keltské, respektující rovné postavení žen, a všechny církve podrobit jednotnému řízení z Říma. Ačkoli byla původně s bratrem Eadulfem povolána do Autunu jako poradce keltské delegace, záhy se museli oba vrátit do role vyšetřovatelů, neboť na místě, kde docházelo k tak velkým názorovým střetům, došlo i na vraždu. A nezůstalo u jedné. Fidelma musí odhalit zlo dřív, než zaplatí životem sama.


Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Ztracený relikviář" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

••J HISTORICKÁ DETEKTIVKA J

••

J••


PETER

TREMAYNE

Z TRACENÝ

RELIKVIÁŘ

PŘÍPAD SESTRY FIDELMY

VYŠEHRAD


Copyright © 2008 by Peter Tremayne

Cover illustration by Lee Gibbons

Translation © Věra Š/ovíčková-Heroldová, 2010

ISBN 978-80-7429-071-8

Na pamě/ velkého přítele,

Petera Haininga (2. dubna 1940 – 19. listopadu 2007)

„kmotra“ sestry Fidelmy.

Jeho humor a podporu budu bolestně postrádat.

Jemu podobný zde už nikdy nebude.


AD 670: ... at ad sacrosanctum concilium Autunium, Luna

in sanguinem uersa est.

Chronicon Regum Francorum et Gothorum

***

AD 670: ... a na posvátném koncilu v Autunu nabyla Luna

barvy krve.

Kronika franckých a gótských králů


••J HLAVNÍ POSTAVY J

••

Sestra Fidelma z Cashelu, dálaigh čili advokátka soudníhodvo

ra v Irsku sedmého století

Bratr Eadulf ze Seaxmund’s Ham v zemi Jižního lidu, její druh

V Autunu (církevní osoby)

Leodegar biskup a opat v Autunu

Nuncius Peregrinus papežský nuncius a vyslanec

Ségdae opat a biskup z Imleachu

Dabhóc opat z Tulach Óc

Cadfan opat z Gwyneddu

Ordgar biskup z Kentu

Bratr Chilperich Leodegarův pomocník

Bratr Gebicca ranhojič

Bratr Sigerich písař

Bratr Benevolentia Ordgarův pomocník

Bratr Gillucán Dabhókův pomocník

Bratr Andica kameník

Abatyše Audofleda abbatissa z Domu Femini

Sestra Radegund správkyně Domu Femini

Sestra Inginde

Sestra Valretrade

V Autunu (městě)

Lady Beretrude

Lord Guntram její syn

Verbas z Peqini

Magnatrude sestra Valretrady

9

J••


Agerich kovář a Magnatrudin manžel

Chlodomar kovář

Chlotar III. král Austrasie

Ebroin jeho rádce

V Nebirnu

Arigius opat v Nebirnu

Bratr Budnouen Gal

10


••J HISTORICKÉ POZADÍ PŘÍBĚHU J

••

Události v tomto příběhu se odehrávají na koncilu ve městěAu

tun. Město se nachází ve Francii, tam, kde je dnes Burgundsko.

V římské Galii to byla významná pevnost, tehdy zvanáAugusto

dunum. Koncil v Autunu byl důležitým křes/anskýmshromáž

děním, které rozhodlo, že se řehole, stanovená svatýmBenedik

tem, stává běžným klášterním zákonem,* a zavrhlo tak zvyklosti

keltských klášterních náboženských ústavů v Galii. Rozhodnutí

z Autunu uvedla tak opět jednou keltskou církev do defenzivy,

nebo/ Řím se pokusil napadnout její obřady a zvyklosti a dostat

ji pod svou kontrolu. Autun se snažil posílit rozhodnutí, učiněná

ve Whitby AD 664, kde Oswy z Northumbrie přijal pro své

království zásady římské církve a zavrhl ty, které zároveň skřes

/anstvím přinesli misionáři z řad irských mnichů. Oswyhoroz

hodnutí přizpůsobit se římským pravidlům postupně ovlivnilo

ostatní anglosaská království.

Koncil v Autunu rovněž přikázal veškerému duchovenstvu

naučit se nazpamě/ Atanášovo krédo. Kardinál Jean Baptiste

François Pitra (1812–1889) se ve své Histoir ed eSaint Lég er

(Paříž 1846) domnívá, že tento kánon či rozhodnutí bylonamíře

no proti monotelétismu, který se tehdy šířil mezi keltskýmicírk

vemi v Galii. Jeho cílem bylo objasnit, v jakém vztahu je lidská

a božská přirozenost v osobě Ježíše Krista. Jeho stoupenciuči

li, že Ježíš má dvě přirozenosti, (lidskou a božskou), ale pouzeje

dinou božskou vůli. Monotelétismus se ve Fidelmině době těšil

velké podpoře, ale na šestém ekumenickém koncilu vKonstan

11

J••

* „Modli se a pracuj“, pozn. překl.


tinopoli byl za přítomnosti papeže Agatha AD 680–681 oficiálně

odsouzen jako kacířství.

Kronikáři zřejmě nemají jasno, pokud jde o rok, kdy sekoncil v Autunu konal, ale většinový názor se kloní k AD 670. Toto datum jsem přejal i já, nebo/ mi připadá racionálnější nežostatní. Přesné datování v kronikách a análech bývá někdy matoucí, protože se dochovaly pouze v opisech nebo kompilátechsestavených o několik století později. Neomlouvám se za to, že jsem se rozhodl pro toto dohodnuté datum podle vlastní úvahy.Koneckonců nesleduji žádné jiné záměry, nebo/ příběhy sestryFidelmy jsou skutečně fikce.

Pro ty, kdo pochybují o takových věcech, jako že manželky kleriků a jiných církevních osob byly prodávány do otroctví se souhlasem Říma, musím zdůraznit následující: za časů papeže Lva IX. (1049–1054) pontifex souhlasil s tím, aby byly manželky kněží pochytané a staly se z nich otrokyně v Lateránskémpaláci. A co více, když byl do funkce papeže zvolen Urban II. (1088 až 1099), posílil celibát nejen dekretem, ale také silou. Nakoncilu v Remeši, jehož se zúčastnil, dal souhlas remešskémuarcibiskupovi, aby přikázal Robertovi, hraběti z Remeše, unést všechny manželky kněží a řeholníků s tím, že budou prodány do otroctví. Mnoho těchto žen, dohnaných k zoufalství, spáchalo sebevraždu. Jiné uprchly a další se bránily. Za nepřítomnosti švábského hraběte z Veringen, který právě pronásledovalmanželky kleriků, byla jeho vlastní manželka nalezena na loži, zpomsty otrávena.

Čtenáři může usnadnit zařazení míst děje, když si všimne, že galská řeka Liga, což je keltské jméno, které znamená bahno či usazeninu, a polatinštělá Liger, je nyní majestátní Loire; galská řeka jménem Aturavos je dnešní Arroux a Rhodanus je Rhôna. Město Nebirnum se dnes jmenuje Nevers, Divio Dijon aarmorický přístav Naoned je dnes městem Nantes.

12


••J KAPITOLA PRVNÍ J

••

V temných stínech mauzolea byly dvě postavy v kápích sotva

rozeznatelné. Stály mlčky u velkého sarkofágu, který zaujímal

střed tohoto malého úseku zatuchlých katakomb, které sepatrně táhly pod opatstvím do všech stran. Byla to někdejšínekroole; existovala tu ještě předtím, než nad ní postavili opatství.

Jelikož bylo toto místo po příchodu Nové víry posvěceno, byly

zde k poslednímu odpočinku uloženy celé generace opatů.

Kromě kapající vody kdesi v dáli tu panovalo naprosté ticho. Vzduch byl vlhký a téměř dusivý. Do podzemních jeskyňpronikalo slabé světlo, a do jisté míry odlehčovalo temnotě, takže předměty bylo možno rozeznávat podle nejrůznějších rozdílů ve světle a stínu, by/ i ne do podrobností. Dvě postavy stály bezpohnutí, téměř jako by samy byly vytesané z kamene.

Když vtom náhle, na rozdíl od sotva zřetelně kapající vody, se ozval tichý šustivý zvuk, jako když se kůže tře o kámen. Jedna z postav znatelně ztuhla, když se na druhém konci jeskyněobjevilo mihotavé světlo a uvedlo do pohybu stíny tančící v šeru sem a tam. Mezi hrobkami se objevila třetí postava, nesoucí svíci.

Tato postava byla rovněž oděna do šatu s kápí. Zastavila se před mauzoleem.

„Přicházím ve jménu Blahoslaveného Benigna,“ zanotoval skřehotavý hlas.

Čekající dvojici ve tmě se viditelně ulevilo.

„Jsi vítán ve jménu Benigna, jehož jméno a myšlenky jsouposvěceny,“ řekla jedna z postav tichým ženským hlasem. Slova byla pronášena latinsky.

Nově příchozí spěšně vkročil do mauzolea a postavil svíci na jednu stranu mramorové hrobky.

13

J••


„Tak co,“ zeptala se druhá z čekajících postav. „Ještě to má?“

Nově příchozí spěšně přisvědčil. „Vzal si to do svého pokoje.“

„Odtamtud to můžeme snadno odnést. Bude to znamením, že Bůh našemu úsilí žehná,“ odpověděl druhý.

„Ale musíme jednat rychle. Vyslanec z Říma s ním o tom už mluvil. Máme-li to, až nadejde čas, použít jako náš symbol,musíme to odnést hned.“

„Má-li to zapůsobit v náš prospěch a vyburcovat lid, je třeba mu zabránit, aby o tomto velkém symbolu šířil pravdu. Lidé v něj musí uvěřit beze všech pochybností.“

„Jsme připraveni na to, co musíme udělat?“ ozval se znovu ženský hlas.

„Je to pro větší dobro,“ pronesl její druh.

„Deus vult!“ dodal nově příchozí slavnostně. Bůh to chce.

„Jsme tedy dohodnuti?“ zeptala se žena s dechem zatajeným, jakoby zahlcena studeným vzduchem.

„Čin musí být vykonán dnes v noci,“ řekl nově příchozírozhodně.

Všichni tři na sebe hleděli v soumračném světle a pakjednohlasně zamumlali: „Virtutis fortuna comes!“ Odvážným štěstí přeje.

Bez dalších slov se stínové postavy pod temnými klenbamikatakomb rozešly různými směry.

***

„Nebudu nadále tolerovat aroganci tohoto člověka!“

Když se hlas odrazil ozvěnou od kamenné klenby, v kapli se rozhostilo užaslé ticho. Opati a biskupové, kteří seděli vetmavých dubových vyřezávaných křeslech, rozestavených předhlavním oltářem, se téměř jako jeden muž obrátili k zachmuřenému kolegovi. Ten sice stále seděl, ale obviňujícím prstem ukazoval na řeholníka sedícího v řadě o kousek dál.

„Uklidni se, opate Cadfane,“ napomínal ho biskup Leodegar, který poradě předsedal. Kaple byla zařízena tak, aby mohlasloužit i jako jednací síň. „Jsme zde proto, abychom diskutovali o budoucnosti našich církví, které v této době rozdělují jazyky a obřady. Pamatuj, že při hledání společné cesty, která nás má sblížit, abychom dosáhli jednoty, může tu a tam padnout i drsnější slovo. Taková slova by však neměla být chápána jako osobní urážka.“

14


Mluvil rozhodně v latinském jazyce, který byl všem společný.

Zamračená tvář opata Cadfana ještě potemněla.

„Odpus/, že to řeknu bez obalu, Leodegare z Autunu,“ řekl, „ale jsem schopen rozeznat urážku od názoru vyjádřeného v upřímné debatě. Nehodlám strpět žádné urážky od nepřátel mé krve a mého lidu.“

Starší šedovlasý duchovní, který seděl po pravici opataCadfana, položil mírně ruku na paži svého druha. Byl to opat Dabhóc z Tulach Óc, který zde zastupoval biskupa Ségéne z Ard Macha; muže, který požadoval biskupskou nadřazenost nadvšemi pěti irskými královstvími.

„Jsem přesvědčen, že biskup Ordgar nechtěl, aby jeho slova vyzněla arogantně,“ řekl diplomaticky. „Mluvíme latinsky, což není náš mateřský jazyk, a tak často použijeme neobratný výraz, který je nám blízký. Možná že se skutečně jedná o nešikovnývýraz, nebo snad o rozdílně interpretovaný důraz?“

Biskup Ordgar, který byl příčinou původního bouřlivéhovýbuchu, dále hleděl na opata Cadfana se vzdorovitým výrazem ve tváři; obličej s ostře řezanými rysy, černé vlasy, ústa neš/astně tvarovaná tak, jako by se permanentně ušklíbala – a nyní muž upřel bojechtivý zrak na opata Dabhóka.

„Obviňuješ mě, že neumím dobře latinsky?“ zaburácel. „Co můžeš ty, barbarský cizinče, vědět o jemnůstkách tohoto jazyka?“

Opat Dabhóc zrudl. Než měl možnost odpovědět, opat Cadfan se štěkavě zasmál.

„Další arogance – a od jednoho z těch, jejichž lid se dosudnevymanil z pohanského divošství. Což my Britonové nevarujeme naše sousedy z Hibernie, že by se neměli pokoušet obracet tyhle Sasy od jejich pohanských zvyklostí na pravou víru, učit je o Kristovi, učit je gramotnosti a vzdělávat je? Nejsou dostatečně civilizovaní, aby věděli, co si s tím počít.“

Opat Cadfan užil pro pět irských království latinského jména Hibernie.

Biskup Ordgar udeřil pěstí do opěradla svého dřevěnéhosedadla. „Mým lidem jsou Anglové, vy barbarští Weliskové.“

Opat Cadfan lhostejně pokrčil rameny. „Anglové nebo Sasové, to je totéž, stejný skřehotavý jazyk a stejná nevědomost. Já vás alespoň nazývám vašimi vlastními jmény, zatímco vy mě ve své aroganci nazýváte Weliskem. Údajně to slovo prý znamenácizinec. Jenomže cizinci na území Britanie jste přece vy. Já jsem

15


Briton a Britoni žili v této zemi od počátku časů, zatímco vaše

barbarské hordy sem přišly o dvě století později. Vplížili jste se

do této země potají a lstivě, a pak jste podnikali nájezdy anašemu lidu přinášeli krveprolití a smrt. Nejde vám o nic jiného, než

o vyhubení všech Britonů. Ale říkám ti, barbare, že to se vámneodaří. My Weliskové – jak nás posměšně nazýváš – přežijeme,

a možná že vás jednoho dne vyženeme ze země, kterou nynínazýváte Země Anglů a která kdysi bývala naší pokojnou Britanií.“

Biskup Ordgar vyskočil se svraštělým obočím, odstrčil křeslo dozadu a hmátl po neexistujícím meči po svém boku.

Opat Cadfan se posadil, znovu se štěkavě zasmál a rozhlédl se kolem sebe po vážných tvářích prelátů u stolu.

„Vidíte, jak barbaři reagují? Kdyby měl zbraň, uchýlil by se k primitivnímu násilí. Není způsobilý k tomu, aby se zvalmírotvorcem, zástupcem Kristovým, a debatoval s těmi, kdo dosáhli stupně civilizace. Je to stejný divoch jako ostatní malí náčelníci jeho lidu, kteří, když neválčí s námi Britony, vedou války mezi sebou.“

Výstup přerušil náhlý rozruch. Vysoký muž snědé pleti,sedící vedle biskupa Leodegara v bohatém šatu a se stříbrnýmkřížem na krku – který hlásal, že je mezi nimi mužem vysokéhopostavení – povstal a hlasitě zabušil na podlahu úřední holí.

„Tacet! Mlč!“ zaburácel. „Bratři, oba se zapomínáte.Shromáždili jste se na koncilu, který sleduje oko Boží a zdejší biskup. Jako vyslanec Svatého otce z Říma se stydím za to, že jsemsvědkem takovéhoto výbuchu mezi vyvolenci Víry.“

To, že se římský vyslanec, nuncius Peregrinus, cítil nucenzasáhnout, byla výtka adresovaná biskupu Leodegarovi zanedostatek autority, kterou prokázal při řízení delegátů koncilu.

Biskup Leodegar nyní zvedl ruku a naznačil vyslanci, aby opět usedl. Pak řekl rázně: „Bratři, skutečně si sami děláteostudu před naším vznešeným hostem. Toto je shromážděnípředních opatů a biskupů západních církví, kteří mají rozhodnout, jakými zásadními cestami dosáhnout naší jednoty. Je pravda, že toto mělo být neformální zahájení, bez přítomnosti našich písařů a poradců, tak abychom se mohli poznat navzájem předzahájením hlavních debat, ale není to tržiště, kde se my křes/anémůžeme hádat a prát mezi sebou.“

Od stolu, kolem něhož sedělo asi dvacet mužů, se neslomumlání.

16


Biskup Leodegar se nyní obrátil na biskupa Ordgara.

„Ordgare, ty jsi tu jako osobní představitel Theodora, jehož náš Svatý otec Vitalian v Římě nedávno jmenoval arcibiskupem v Canterbury. Pronesl by Theodor skutečně ta slova, jichž jsipoužil vůči prelátovi církve Britonů?“

Ordgar se chystal odpovědět, když ho přísný pohled přiměl sklesnout do křesla s trpkým výrazem ve tváři.

„Cadfane,“ pokračoval biskup Leodegar, „přišel jsi sem jako představitel svého lidu, Britonů. Skutečně mluvíš jménem svého lidu, když kážeš válku a vyhubení království Anglů a Sasů?“

Opat Cadfan odmítl přijmout tuto výtku mlčky.

„My jsme nežádali Angly a Sasy, aby vtrhli na naše území a snažili se nás vyhubit,“ odsekl. „Je mezi vámi někdo, kdonečetl dílo Gildase Moudrého De Excidio et Conquesta Britanniae – Zničení a dobytí Britanie? Neslyšeli jste, kolik lidí bylopovražděno či nuceno uprchnout ze svých domovů do jiných zemí, když přišli Anglové a Sasové? Jsme zatlačováni stále více na západ; a další utekli do Armoriky, do Galicie, do Hibernie a dokonce i do země Franků, aby unikli drancujícím hordám.“

„K tomu v minulosti skutečně došlo,“ odpověděl biskupLeodegar. „Ale my musíme žít v přítomnosti.“

„Patří Benchoer do minulosti?“ zeptal se opat Cadfan.

Biskup Leodegar upadl do rozpaků. „Benchoer? Všiml jsem si, že Drostó, opat z Benchoeru, zde není. Cos to říkal oBenchoeru?“

„Měl by ses zeptat, proč tu Drostó z Benchoeru není,“pokračoval opat Cadfan. „Benchoer je jedno z našich nejstaršíchopatství, v němž žijí tři tisíce bratří, oddaných Kristu. Vím, žeDrostó měl být nejstarším představitelem našich církví zde, nikoli já. Bojí se Sas, který sedí přede mnou, říci vám, proč Drostó nyní nesedí na tomto místě?“

Biskup Ordgar se zamračil. „Weliskové vždycky dělají potíže,“ odpověděl kysele. „Jejich vůdce, jehož cizácké jméno nejdevyslovit, se obzvláště vychloubal, co hodlá udělat mému lidu.“

„Králem Gwyneddu je Cadwaladar ap Cadwallon,“ odpověděl opat Cadfan hněvivě. „Pochází z rodu velkých králů, velkých už tehdy, když se vaši předkové ještě brodili blátem!“

Tentokrát zabušil holí do podlahy a vyzval je k pořádkubiskup Leodegar.

17


„Jestli to takhle půjde dál, tak tento koncil okamžitěrozpustíme,“ pohrozil Leodegar.

Opat Goelo z Bro Waroc’h, opatství, které se nachází vArmorice, si odkašlal. „S veškerou úctou, Leodegare, domnívám se, že koncil potřebuje slyšet odpověi na otázku, kterou položil náš vážený bratr z Gwyneddu.“

„Pravdou je, že jsme očekávali, že Ctihodný Drostó bude na tomto koncilu zastupovat vaši církev, opate Cadfane,“ řeklbiskup Leodegar. „Co naznačuješ odkazem na Benchoer?“

Opat Cadfan zamířil tvrdé modré oči přímo na biskupa Ordgara, který tam seděl se sevřenými rty.

„Opatství Benchoer už neexistuje, Drostó spí s několika málo přeživšími v gwyneddských lesích a každý večer se stěhují ze strachu o své životy. Před několika měsíci vůdce Sasů zMercie...“

„Anglů,“ opravil ho biskup Ordgar hlasitě.

„...Nějaký barbar jménem Wulfhere vtrhl se svými hordami do Gwyneddu, zapálil a zničil naše opatství v Benchoeru a svým mečem připravil o život přes tisíc našich mnichů. Je toto čin křes/anského panovníka?“

„Na tisíc bratří?“ vydechl pohoršeně jeden z galských delegátů.

Opat Ségdae z Imleachu seděl a mlčky naslouchal sporu. Byl biskupem v království Muman, největšího z pěti irskýchkrálovství. Nyní se pohnul a zamyšleně pohlédl na biskupa Ordgara.

„Je to pravda, biskupe Ordgare?“ zeptal se tiše.

„Wulfhere je Bretwalda a – “

„Bretwalda? Co je to?“ chtěl vědět opat Ségdae.

„To je titul, který stvrzuje, že Wulfhere je nejvyšším vládcem Welisků, stejně jako obou království, Anglů i Sasů.“

„A kdo to stvrdil?“ zasmál se opat Cadfan ironicky. „Britoni určitě ne. Je to titul, který nic neznamená. My nemámežádného ,vládce Britonů‘ – protože to právě ten titul znamená –ledaže by to byl Briton. My žádného Sasa neuznáváme...“ odmlčel se... „ani Angla,“ dodal důrazně, „jako pána nad námi.Samozřejmě nebudeme souhlasit s tím, že nějaký barbar takové právo má. Každopádně jsme se dozvěděli, že Wulfhera neuznávají jako vládce ani ostatní saští králové.“

Biskup Ordgar zlobně hleděl přes stůl. „Eorcenbehrt z Kentu, království, v němž se nachází sídlo arcibiskupa z Canterbury, ho jako takového uznává, a dal mu za ženu svoji dceru.“

18


„Naznačuješ, že Theodore, tvůj arcibiskup z Canterbury, tuto funkci schvaluje?“ zeptal se opat Goelo.

„Theodore k nám přišel z Říma a Vitalian ho ustanovilhlavním biskupem všech západních ostrovů.“

„Nemá nejmenší právo nárokovat si toto postavení v žádném z pěti irských království,“ řekl okamžitě opat Dabhóc.

Opat Ségdae souhlasně přikyvoval a pak pohlédl na biskupa Leodegara, ale oslovil všechny.

„Přišel jsem sem do starobylého města Autun, abych sevyslovil k návrhům, které máme na žádost Říma prodebatovat. Byla to dlouhá a svízelná cesta, na níž nás čekala mnohá nebezpečí. Zastupuji mumanské církve, zatímco můj druh, opat Dabhóc, je zde jako představitel biskupa Ségéne z Ard Macha. Tento spor se netýká návrhů, které jsme sem přišli projednat. Záležitost,která je předmětem sporu, jakkoli hrůzná a vyžadující smírčí řízení mezi Britony a Sasy, se netýká záležitostí, o nichž zde mámerozhodnout.“

Opat Dabhóc vrtěl hlavou. „Nesouhlasím. Což nás tytozáležitosti nestaví před otázku, jak dalece je vhodné, aby biskup Ordgar seděl mezi námi na tomto koncilu? Schvaluje jednání svého lidu, který masakruje řeholníky? Zdá se, že jednají s jeho souhlasem. Myslím, že to budeme muset projednat.Vyslechněme si názory představitelů církví Franků, Galů, země Kernow z Cornwallu a království v Armorice.“

„Je správné, abychom dostali slovo,“ souhlasil postaršíbiskup. „Jsem Herenal z Bro Erech v zemi Armorica. A říkám, že to, co jsem slyšel z úst biskupa Ordgara, nesvědčí o jeho poslání jakožto mírotvorce.“

„Pchá!“ Zvuk, připomínající plivanec, vyšel z úst biskupa Ordgara. „Armorikánci, Galové, Kern-weliskové, všichni jsou stejní. Všichni drží při sobě. Nemrhejme časem tím, že budeme naslouchat jejich řečem. Jsem zde na pozvání mých bratříFranků a máme diskutovat o církvi, a nikoli poslouchat jekotbarbarů.“

Okamžitě se ozvaly sborem hněvivé hlasy. Biskup Leodegar přísně vrtěl hlavou.

„Bratři v Kristu! Naléhavě váš žádám, abyste uvažovali ozáležitostech, které nás sem přivedly z našich různých zemí, od lidu, který zde každý z nás zastupuje. Jeho Svatost Vitalian náspožádal, abychom zvážili prohlášení naší základní víry v Krista aře>19


hole, k nimž bychom se měli všichni přihlásit v každém řádovém

domě v naší zemi. Jeho Svatost vyslala nuncia Peregrina, aby

naslouchal naší debatě. To jsou otázky, které by měly poutat

naši pozornost. Ty a nic jiného.“

Opat Dabhóc se zvedl ze svého křesla. „Bratři, je jasné, žeatmosféra je dusná žárem hněvu a obviňování. Navrhuji, abychom odložili zahájení koncilu o jeden den a noc. Nemáme tu písaře ani poradce, takže žádná z těchto sporných záležitostí nebude zaznamenána. Rozejděme se a přemýšlejme o tom, co zde bylo řečeno.“

„Urážlivý návrh,“ reagoval jedovatě biskup Ordgar. „TyLeodegare, by ses měl stydět, že jako Frank podporuješ tyhle Welisky. Jsou to nepřátelé tvého lidu, stejně tak jako mého.“

Ozvaly se další výkřiky „Hanba!“

„Jsme všichni jedno v Kristu,“ zdůraznil opat Dabhóc, „nebo to snad biskup Ordgar popírá? Je-li to tak, pak jsi osvědčil to, co obhajuje opat Cadfan. Nepatříš mezi účastníky koncilu.“

„Já jsem plnou moc dostal od Theodora z Canterbury, který byl zase jmenován přímo Svatým otcem v Římě. Od koho máš plnou moc ty, barbare?“ Biskup Ordgar hrozivě svraštil obočí.

„Mne zmocnila církev, které sloužím,“ nakousl větu opat. „A – “

Biskup Leodegar opět bušil berlou svého úřadu do podlahy. Vyměnil si tázavý pohled s nunciem Peregrinem, který pokrčil rameny a pak odpověděl kývnutím hlavy. Biskup Leodegar topovažoval za souhlasnou odpověi s nevyslovenou otázkou, povstal a pohlédl delegátům do tváře.

„Končím toto zasedání. Po jeden den a noc se budeme modlit a rozjímat o cíli tohoto shromáždění. Až se sem vrátíme, a to s našimi písaři a poradci, nebudeme se už takto přít. Musíme promyslet a prodebatovat mnohem naléhavější záležitosti.Kdyby se někdo pokusil v takovýchto sporech pokračovat, byl by z jednání koncilu vyloučen bez ohledu na to, z kterého kouta světa přichází. Bratři, dovolte, abych vám dal naléhavou radu: in medio tutissimus ibis – bezpečně poplujete středem. Tei se rozejděte a jděte v míru, ve jménu Nejsvětějšího, pod jehožkormidlem a bdělým okem se shromažiujeme, abychom Mu vzdali hold.“

Opati a biskupové vstávali ze sedadel a požehnání odbiskua přijímali téměř váhavě – hlavní soupeři pak se značnounelibostí.

20


Když se shromáždění začalo rozcházet, opat Ségdae zamířil k opatu Dabhókovi.

„Je to dlouhá cesta na to, abychom pouze naslouchaliBritonovi, který se pře se Sasem,“ řekl unaveně.

Opat Dabhóc pokrčil rameny. „Já soucítím s Britony. Cadfan říká pravdu. Jak Anglové, tak Sasové soustavně královstvíBritonů přepadávají.“

„Já bych však byl očekával, že Cadfan a Ordgar, jakožtomužové církve, uplatní diplomacii a obrátí mysl všech k tomu, co jsme sem přišli projednat.“

Oba muži vycházeli z kaple na nádvoří s tryskající fontánou uprostřed, obklopenou vonícími zahradami a vysokými stavbami s římskými sloupy.

Opat Dabhóc se zastavil a uznale se rozhlédl kolem sebe.

„Dlouhá cesta stojí za to, když vidíme takovéto zázraky,Ségdae,“ poznamenal. „Města, která postavili Římané, jsou jiná než města irská.“

Je pravda, že stranou opatství se rozkládalo město Autun, sestávající z římských staveb, původně postavených mnohostaletí předtím, než Římané vkročili do Galie a porazili galskou armádu Vercingetorigovu. Postavili město u řeky a nazvali je Augustodunum; když však Galové a Římané ustoupili asplynuli s Burgundy, kteří sem vpadli, vešlo město ve známost jako Autun, jedno z nejranějších křes/anských středisek v té části Galie, která byla nyní zvána Burgundie. Opatství si mnohéstavby starých Římanů, paláce a chrámy, ponechalo a nově jezasvětilo křes/anské víře; není divu, že opatu Ségdae tak toto město, tolik odlišné od malých městských celků v jeho rodné zemi,přiadalo svými k nebi se vypínajícími stavbami, dílem lidských rukou, jako miniaturní Řím.

Náhle k němu z nádvoří dolehl křik.

Opat Ségdae se vytrhl z úvah a udiveně zíral na druhý konec nádvoří, kde se několik prelátů pustilo do rvačky. Byl mezi nimi i Ordgar, který vzal jiného duchovního pod krkem. Byl toCadfan. Tito dva muži na sebe ječeli a bušili do sebe jakorozhádané děti. Ostatní se je pokoušeli od sebe odtrhnout. Cadfan měl potrhaný šat, zatímco Ordgarova tvář byla zalita krví. Nebylotřeba být jazykovědcem, aby člověk porozuměl kletbám, kterými se navzájem častovali.

21


Biskup Leodegar se k nim rozběhl s nunciem Peregrinem po boku.

Ostatní drželi každého z bojovníků od sebe, nebo/ kdyby je pustili, nepochybně by se na sebe zase vrhli.

„Bratři! Jste bratry v Kristu, nebo divoká zvířata, že se takto chováte?“ zaburácel biskup Leodegar hromovým hlasem.

Opat Cadfan zamrkal a zdálo se, že přichází k sobě.

„Ten Sas mě napadl,“ řekl mrzutě.

„Ten Welisc mě urazil,“ odsekl biskup Ordgar, ale zdálo se, že i jemu se vrací sebeovládání.

Biskup Leodegar smutně potřásal hlavou.

„Hanba vám oběma. Vra/te se do svých pokojů a modlete se, aby vám byly odpuštěny hříchy proti učení našeho Pána. Hanba budiž vaším údělem, dokud své kroky neodčiníte. Dám vámoběma poslední šanci účastnit se našich jednání, nikoli kvůli vám samotným, ale kvůli těm, které zde zastupujete. Vyšlu posly k Theodoru z Canterbury a k Drostóovi z Gwyneddu a budu je informovat, jak vykonáváte své posvátné povinnosti. Jestli bude, až se příště sejdeme, mezi vámi stále ještě nepřátelství,žádnému z vás nedovolím účastnit se tohoto koncilu, a budemepokračovat bez vás. Je vám to jasné?“

Nastalo ticho a poté, jako rozmrzelé děti, nejprve opat Cadfan a po něm biskup Ordgar, zamumlali něco na souhlas.

Biskup Leodegar si zhluboka oddechl. „Tei se rozejděte,“přikázal. Rozhlédl se po kolemstojících. „Všichni se rozejděte.“

Po jednom, po dvou začali muži odcházet z nádhernéhonádvoří a mířili k hlavním budovám.

Opat Dabhóc se zazubil. „Řeknu ti, Ségdae, tohle je tennejhorkokrevnější koncil, jakého jsem se kdy zúčastnil. Domníval jsem se, že spory mezi našimi lidmi, když se jedná o záležitosti víry, jsou dosti divoké, ale ještě nikdy jsem neviděl, že by seosoby duchovní uchýlily k pěstním útokům.“

„Obávám se, že náš hostitel je přespříliš optimistický, jestliže se domnívá, že ti dva během zasedání koncilu spolu uzavřou mír,“ odpověděl Ségdae. „A nebudou to jenom války meziBritony a Sasy, ale spory budou přiživovat i myšlenky, přicházející z Říma. Frankové a Sasové za nimi stojí – a my tei musímevystupovat proti nim. V takové debatě se nutně musí rodit nové rozpory.“

„Co dělají Frankové a Sasové ve své zemi se nás netýká,“za>22


mračil se opět Dabhóc. „Máme naši vlastní církev a vlastníliturgii. A/ padnou na tomto koncilu jakákoliv rozhodnutí, nemohou

se nás dotknout víc, než rozhodnutí učiněná ve Whitby.“

Opat Ségdae nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Nejprve Whitby a tei koncil tady v Autunu. A kde příště? Toto nahlodávání naší víry a kultury vychází z nového myšlení Říma, a to se mi vůbec nelíbí. Za ta léta koncily jako je tento změnily či opravilypůvodní koncepce víry tak, že si už nemůžeme být jisti původnímučením Otců zakladatelů.“

Opat Dabhóc se zhrozil, ale Ségdae pokračoval: „Říkám ti, že je to tak. Není to poprvé, co se musíme přít s Římem o to, jak pozměnil dokonce i samotné datum umučení našeho Pána. Což se nepřel o toto datum s římským biskupem dokonce i náš Columbanus?“

„To je pravda, i když jsme si v Ard Macha začali myslet, že pro křes/anstvo bude lépe, když budeme konat bohoslužby všichni v jednom dni.“

„Lépe uctívat v pravdě než v mýtu,“ zabručel opat Ségdae.

„No dobrá, ale tento koncil se nezabývá kalendáři ani daty obřadů, ale tím, v co věříme, a jak bychom se měli chovat vřeholních domech,“ uzavřel opat Dabhóc. „Pokud jde o mne, já se na debaty těším.“

Poprvé si opat Ségdae dopřál, aby přes jeho zachmuřenou tvář přelétl lehký úsměv.

„Soudě podle chování našich bratří, budou tyto debatypřinejmenším živé,“ zažertoval.

Zastavili se na chodbě hospitia neboli hostinských pokojů, kde byly po dobu trvání koncilu jednotlivé místnosti vyhrazeny výše postaveným účastníkům.

„Slyšel jsem, že tví poradci dosud nepřijeli,“ připomněl náhle opat Dabhóc.

Do tváře opata Ségdae se vrátil ustaraný výraz. Cestujísamostatně a už tady měli několik dní být.“

„Moře mohlo být bouřlivé, a cesta je to dlouhá ještě předtím, než člověk dorazí do této země. A pak ho ještě čeká plavba na velkou vzdálenost po řece. Kdo je to? Máš v Mumanu mnoho schopných učenců.“

„Fidelma z Cashelu souhlasila, že přijede jako poradce vprávních záležitostech, s nimiž můžeme souhlasit – tedy, jak jsou aplikovány na zákony Fénechusovy.“

23


Opat Dabhóc vykulil oči. „Fidelma? Její jméno je v pětikrálovstvích citováno při každé příležitosti, zejména od té doby, copočátkem tohoto roku vyšetřila vraždu Nejvyššího krále. Jenže vražda je jedna věc; ale rady na téma, jak mohou rozhodnutí koncilu ovlivnit zákony a obvyklé postupy v pěti královstvích, to je něco úplně jiného.“ Najednou se zasmál. „Možná že – budou-li naši britonští a saští přátelé pokračovat tak, jak si vedli dosud – budeme jí moci předložit novou vraždu, aby měla co vyšetřovat!“

Opat Ségdae takové řeči neschvaloval.

„O takových věcech se nežertuje, bratře. Já bych si ze všeho nejvíce přál, když vidím, jak se v tomto opatství věci vyvíjejí, abych ji sem nikdy nepozval. Ale vidím, že se připozdívá. Máme sotva čas se před večeři vykoupat.

***

Někdo jím zatřásl. Byl si vědom hlasu, který ho naléhavě volal.

Opat Ségdae se probudil a zamrkal, oslněn světlem svíčkyuzavřené v lucerně, kterou někdo držel nad ním.

„Biskup Leodegar vzkazuje, že máš hned přijít!“

Opat Ségdae zaostřil zrak na stínovou postavu řeholníka,který se ho pokoušel probudit z hlubokého spánku. Uvědomil si, že je ještě tma a v místnosti je zima.

„Co se děje?“ ptal se.

„Biskup Leodegar říká – “ začal druhý.

„To jsem slyšel,“ odpověděl opat a pracně se zvedal. „Co se stalo?“

Mnich byl zjevně rozrušený. „To nemohu říct – musíš tam jít.“

S povzdechem se opat Ségdae zvedl z lože a začal si navlékat šat. Za pár minut následoval řeholníka tmavou chodbou.

„Kam jdeme, nebo mi nesmíš říct ani to, bratře... bratře...?“

„Jsem bratr Sigerich.“

„Tak kam to jdeme?“

„Do pokoje saského biskupa, biskupa Ordgara.“

„Proč?“

„Bylo mi řečeno pouze abych tě tam přivedl na naléhavoužádost biskupa Leodegara.“ Opat Ségdae si podrážděně povzdechl. Bylo jasné, že další informace nedostane.

***

24


Netrvalo dlouho a došli k pokoji, jehož dveře byly otevřené. Bratr

Sigerich mu naznačil, aby šel dál. Podívaná, kterou měl opat

Ségdae před očima, způsobila, že zůstal stát na prahu.

První, co uviděl, byl řeholník sklánějící se nad postavouležící na zemi. Tělo poznal okamžitě, byl to opat Cadfan. Mužzasténal a opat Ségdae si uvědomil, že Cadfan je napůl v bezvědomí, díky Bohu! Pak viděl, že biskup Leodegar stojí nad druhýmtělem, ležícím vedle Cadfana. Mělo na sobě rovněž řeholní šat.

„Biskup Ordgar?“ zeptal se stručně. „Cadfan ho zabil?“

Vtom se ozvalo sténání z lůžka za dveřmi.

Opat Ségdae se bleskově obrátil. Biskup Ordgar zCanterbury ležel na lůžku téměř v bezvědomí. Užaslý opat se obrátil zpět k biskupu Leodegarovi a k druhému tělu.

„Obávám se, že je to tvůj kolega, opat Dabhóc z Tulach Óc,“ řekl biskup Leodegar vážně. „Proto jsem pro tebe poslal, bratře. Opat Dabhóc byl zavražděn.“

25


PETER TREMAYNE

ZTRACENÝ RELIKVIÁŘ

Z anglického originálu The Council of the Cursed,

vydaného nakladatelstvím Headline Book Publishing, 2008,

přeložila Věra Heroldová-Š/ovíčková

Typografie Vladimír Verner

Ilustrace na obálce Lee Gibbons

Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2010 jako svou 965. publikaci

Vydání první. AA 15,10. Stran 296

Odpovědná redaktorka Marie Válková

Vytiskla tiskárna Finidr, spol. s r. o.

Doporučená cena 298 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

ISBN 978-80-7429-071-8




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist