načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ztracený letec - Seth Meyerowitz

Ztracený letec

Elektronická kniha: Ztracený letec
Autor:

Odhodlání. Vůle přežít. Lidská sounáležitost. Společný odpor proti nenáviděnému nepříteli. To je Ztracený letec! Arthur Meyerowitz, americký letec, byl sestřelen se svým ... (celý popis)
219
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 288
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-7290-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Odhodlání. Vůle přežít. Lidská sounáležitost. Společný odpor proti nenáviděnému nepříteli. To je Ztracený letec! Arthur Meyerowitz, americký letec, byl sestřelen se svým bombardérem B-24 Liberator nad územím okupované Francie. Nejdříve byl prohlášen za nezvěstného, po několika měsících za mrtvého. Arthur však přežil, podařilo se mu uniknout z nacisty ovládaného území a po šesti měsících se objevil na pobřeží Gibraltaru. Tato kniha je strhující autentickou výpovědí jeho záchrany a zároveň jde o poctu lidem, kteří nezištně riskovali svůj život pro to, aby pomohli druhému člověku.

Související tituly dle názvu:
Ztracený letec Ztracený letec
Meyerowitz Seth
Cena: 339 Kč
Ztracený letec Ztracený letec
Meyerowitz Seth
Cena: 219 Kč
Ztracený symbol Ztracený symbol
Brown Dan
Cena: 335 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Seth Meyerowitz

Ztracený letec

CPress

Brno

2018


Ztracený letec

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Seth Meyerowitz

Ztracený letec – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Pro mého dědečka Arthura...

A všechny muže a ženy Francie, kteří mu zachránili život


ZTRACENÝ LETEC

4


PŘEDMLUVA

5

PŘEDMLUVA

Leden 2012

Tak jsem tady. Píše se polovina ledna roku 2012. Sedím v letadle a poprvé v životě mířím do Evropy. Směřuji vstříc dobrodružství či snad osobní pouti, která takříkajíc vznikala již téměř šedesát osm let. Cesta, na níž snad vzdám čest Arthuru Meyerowitzovi a nebojácné skupině mužů a žen francouzské země, kteří v roce 1944 zachránili jeho život. Naplňuje mě stoupající nadšení a nespavost. Nemám po‑ nětí, co mě v  daleké Francii čeká. Co po  Arthurovi zbylo ani koho na  své cestě naleznu. Avšak pomyšlení na  to, že se setkám s  lidmi, kteří opravdu znali pilota Arthura Meyerowitze, ve mně teď vzbuzuje emoce, o nichž jsem před měsícem ani nesnil.

Před méně než měsícem jsem Arthura Meyerowitze neznal. Tedy ne ve  smyslu, kdy někoho opravdu dobře znáte. Věděl jsem, že se narodil v  Bronxu, měl bratra Seymoura a  jeho rodiče se jmenovali David a  Rose. Věděl jsem, že ve  svých dvaceti pěti letech (tedy jen o několik méně, než je teď mně samotnému) byl odveden, aby bojoval za  svou vlast, a  ve chvíli, kdy byl na  cestě do  Francie v  bombardéru B‑24 pojmenovaném Harmful Lil Armful (Malý ozbrojený škoditel) také netušil, co jej na konci cesty čeká. Bylo mu však jasné, že šance

ZTRACENÝ LETEC

6

na návrat domů je mizivá. Rotný seržant Arthur Meyerowitz – palub‑ ní střelec, příslušník 8. letecké armády – mířil do války.

Rovněž mi bylo známo, že Arthur se nestihl zúčastnit více než dvou letů, než byl sestřelen německou luftwaffe, a jeho rodina marně a zoufale čekala na jakékoliv zprávy z tehdejšího Ministerstva války. Zoufale čekali několik měsíců. Byl prohlášen za  nezvěstného, ame‑ rický Žid v nacisty okupované Francii, byl v nesnázích. Nikdo netu‑ šil, zdali je naživu, či mrtev, dokud se o šest měsíců později neobjevil u Gibraltaru. Nakonec vím, že jej zachránili Francouzi. Pamatuju si, že na mé slavnosti bar micva a také při dalších významných rodin‑ ných událostech vždy hrála francouzská hymna, ale nikdy jsem ne‑ pochopil rozsah ani význam toho, co to znamenalo.

Tyto poznatky jsou vše, co jsem znal o svém dědečkovi Arthuro‑ vi. Potom však přišel prosinec roku 2011, kdy se všechno změnilo.

‑‑‑

Jak to začalo:

Započalo to pozvánkou do Španělska. Během dovolené v Mexiku jsem poznal několik přátel, kteří mě pozvali na  návštěvu do  Mad‑ ridu. Začal jsem plánovat a  zjistil, že mi bude stačit necelý měsíc na  přípravu. Zeptal jsem se otce, Arthurova syna, na  místa, jimiž Arthur ve Francii procházel. Zajímalo mne, jestli budu schopen ně‑ která z  nich osobně navštívit. Otec mi však žádné vodítko nemohl zanechat. Arthur zemřel více než deset let před mým narozením. Jediné, co zbylo z  jeho života ve  válce, bylo pár mlhavých příběhů a krabice starých dopisů.

PŘEDMLUVA

7

,,To je výzva,“ proběhlo mi hlavou. Počítač mi nebyl cizí, díky dospívání ve  věku technologií a  internetu. Ve  dvanácti letech jsem byl autorem své první webové stránky a  to mě postupně přivedlo ke kariéře ve světě online marketingu. Dá se říci, že mě život připra‑ vil na rozlousknutí příběhu mého dědečka. Ani tehdy jsem ale stále netušil, jak pozoruhodný příběh mne čeká.

Nejprve jsem pročítal dopisy, které dědečkovi posílali lidé stojící za jeho záchranou ve Francii. Jakmile jsem použil kouzlo online svě‑ ta, netrvalo mi ani dvacet čtyři hodin, než jsem učinil první podstat‑ ný objev: Dědečkův nedávno odkrytý vládní spis a záznam z doby, kdy se objevil v Gibraltaru, necelých šest měsíců po sestřelení bom‑ bardéru Harmful Lil Armful z nebes.

Během třiceti šesti hodin jsem našel knihu o  odboji sepsanou profesorem Bernardem Boyerem, na jejích stránkách jsem pak ob‑ jevil jména několika mužů a žen, kteří byli autory dědečkových do‑ pisů. Do týdne jsem telefonicky zkontaktoval Patricka, syna Gisele Chauvinové, odvážné a  neochvějné členky odboje, jež se chopila Arthura v  jedné z  nejhorších částí jeho života a  stála za  jeho zá‑ chranou.

A tak jsem teď na cestě za Patrickem a jeho rodinou. Navštíví‑ me Bernarda, jehož otec byl velitelem odboje a patřil mezi Arthu‑ rovy zachránce. Součástí mého hledání bude rovněž návštěva místních historiků a kurátorů muzeí, kteří snad přispějí k odkrý‑ vání dědečkovy odyssey okupovanou Francií. O  důležitosti pá‑ trání jsem přesvědčil i  mého otce, i  on se tedy zúčastní tohoto dobrodružství, této jedinečné události. A to vše se seběhlo během pouhých tří týdnů.

ZTRACENÝ LETEC

8

3. leden 2015

Od Arthurovy cesty uplynulo už více než sedmdesát jedna let a dva roky uběhly od mé první návštěvy. V mezidobí jsem měl mož‑ nost navštívit Francii ještě dvakrát, v  listopadu 2013 a  poté společ‑ ně s  některými dalšími členy mé rodiny v  srpnu 2014. Celkem nás přijelo osm a bylo vskutku fantastické umožnit setkání našeho rodu a rodu Chauvinů. Naše tři generace Meyerowitzů tam zažily vskut‑ ku nádherné dny, kdy jsme měli možnost procházet městy a místy, kde náš pradědeček, dědeček a  otec přežil. Po  návratu do  Lesparre k  Chauvinovým jsme měli možnost spatřit překrásná zákoutí, pa‑ noramata okolní krajiny a  získat přemíru nádherných vzpomínek. Arthura pravděpodobně nikdy nenapadlo, že jednou dostaneme tuto možnost.

Již za  pár dní budeme předkládat první verzi tohoto rukopisu a já pořád nemohu uvěřit, jakým způsobem jsme příběh odkryli a co všechno jsme nalezli. S nesčetnou pomocí odborníků, archivářů, na‑ šeho přítele Petera Stevense a mnoha šťastných a náhodných objevů jsme byli schopni kousek po  kousku poskládat tento neuvěřitelný příběh, jenž nás zasáhl více, než jsme mohli tušit.

Doufám, že čas, který jsem věnoval tomu, abych dědečkův příběh vložil na papír, byl využit dobře a že touto formou dokážu vyjádřit svůj nesmírný vděk a  též obdiv všem francouzským rodinám a  je‑ dincům, kteří riskovali svůj život pro Arthura. Pro jediného člověka v obrovské válce.

Nyní už mám pocit, že Arthura znám. Rozhodně více než před mou cestou. Byl jedinečným mužem, který musel projít peklem, aby se mohl vrátit ke  své rodině. Byl odvážným hrdinou, avšak věděl,

PŘEDMLUVA

9

že záchranu jeho života svým pomocníkům nejspíše nikdy neoplatí.

Proto bych se o  to rád pokusil alespoň takto, zveřejněním příběhu

o skupinách francouzského odboje a o válce, která probíhala na úze‑

mí Francie. Ne o válce mezi Spojenci a Osou. Ale o válce, kterou lidé

Francie bojovali za  svou svobodu, jíž zasvětili veškerý svůj tehdejší

život, a i přesto našli ve svých srdcích místo pro neznámého vojáka,

který spadl z nebes.

Zde je tedy pravdivý příběh Arthura a všech lidí, kteří s ním zkří‑

žili cestu. Doufám, že četba tohoto příběhu pro vás bude tak uspoko‑

jivá, jako pro mne bylo jeho hledání.

ZTRACENÝ LETEC

10

PROLOG JEHLA V KUPCE SENA

11

PROLOG

JEHLA V KUPCE SENA

Dne 18. června roku 1944 kráčel přes rozpálenou písečnou pláž Rockaway Beach v New Yorku mladý muž. Zatímco se prodíral blu‑ dištěm dek, plážových lehátek a  pestrobarevných slunečníků, zíral na  něj zástup návštěvníků a  kolemjdoucích. Vypadal lehce nepat‑ řičně, když tak kráčel ve  svých dlouhých kalhotách ohrnutých nad kotníky a propocené bílé košili se jmenovkou. Jeho oděv však nebyl hlavním důvodem zájmu přihlížejících. Tím byl kus kartonu, jejž dr‑ žel nad hlavou, a zejména nápis, který měl dokázat téměř nemožné.

Tento mladý muž pracoval v obchodě se sladkostmi nacházejícím se při plážové promenádě a zhruba před hodinou obdržel vášnivý te‑ lefonický hovor. Naléhavý hlas jej přinutil vydat se mezi návštěvníky s narychlo seškrábanou zprávou na kusu kartonu, doufaje, že najde muže a ženu, které neznal a nikdy neviděl.

Desítky mužů a  žen sledovaly mladého obchodníka, zatím‑ co si užívali slunečný den u  moře. Někteří jej pozorovali úzkostli‑ vě a  pozorně, zatímco jiní na  něj vzápětí zapomněli. Každý z  nich však chápal význam a  důležitost naškrábané zprávy. Po  dvou a  půl letech válečného stavu s nacistickým Německem a imperialistickým

ZTRACENÝ LETEC

12

Japonskem znala většina z nich někoho, kdo oblékl uniformu. Mno‑ ho z nich někoho takového už i ztratili. Jak se muž prodíral davem, lidé stále více rozuměli obsahu jeho zprávy, vytvářeli mu volný prů‑ chod, a několik z nich jej dokonce následovalo kolem pobřeží.

Kráčel vytrvale více než hodinu, pravidelně si otíral zpocené čelo a  unaveně vzdychal vyčerpáním z  horkého nemilosrdného slunce, které jej stihlo viditelně spálit. S  každou další minutou už začínal věřit tomu, že šlechetná mise, na  niž byl vyslán, bude asi zbytečná. Začal pochybovat, že v  tomto davu nalezne dva naprosto cizí lidi. I přesto však dál pokračoval v úmorné pouti mezi slunečníky.

Na chvíli se zastavil, aby dal odpočinout svým unaveným pažím a chytl nový dech. V tu chvíli se k němu začali prodírat muž a žena středního věku spolu s  tmavovlasou dívkou. Slzy stékaly po  jejich opálených tvářích, když hleděli na naškrábaný nápis.

KAPITOLA 1 ,,JEN ZAJEDU S MLÉKEM“

13

KAPITOLA 1

,,JEN ZAJEDU S MLÉKEM“

31. prosinec 1943, brzké ráno

Seething Airfield, Norfolk, England

Ledový poryv větru se opřel do rotného Arthura Meyerowitze, když

vykročil ze  shromaždiště své 448. bombardovací skupiny krátce

po páté hodině ráno. Rychle si zvedl límec své kožené letecké bundy

a  řádně si upravil čepici na  hlavě. Několik chvil jen zíral na  pravi‑

delnou řadu kasáren v jižním křídle Seething Airfield, domovu jeho

715. perutě v Norfolku, v Anglii. Setrvával u vchodu hlavní haly, za‑

tímco ostatní letci a piloti pobíhali kolem něj.

Zatraceně dobrej způsob, jak trávit konec roku, pomyslel si. Musel

zkontrolovat Harmful Lil Armful, Liberator B‑24 jejich 448. bom‑

bardovací skupiny. Byl vzhůru už od půl třetí ráno, kdy jej vzbudilo

ostré světlo baterky a velitel s příkazem vydat se na misi s Harmful Lil

Armful, jehož letový technik a palubní střelec seržant George Gleva‑

nick byl na cestě do vojenské nemocnice. Nyní po ranním briefingu

a snídani se Arthur chystal na svou druhou misi.

ZTRACENÝ LETEC

14

První misi absolvoval 24. prosince v bombardéru B‑24, pojmeno‑ vaném Consolidated Mess. Cílem útoku byla nacistická raketová zá‑ kladna V‑1 u Labroye, poblíž francouzské strany La Manche, u měs‑ ta Pas‑de‑Calais. Doufal, že s  trochou štěstí bude zpět v  Seethingu na oslavy Nového roku, které se konaly na základně v asi deset mil vzdáleném městě Norwich na východním pobřeží.

Zatracenej šťastlivec, přemítal nad Glevanickovým osudem, který měl jisté, že přežije do  roku 1944. Nakonec se Arthur obrnil proti všudypřítomné zimě a vydal se po zablácené cestě k betonovým při‑ stávacím dráhám.

Když procházel kolem skupiny mladých Angličanek, jako pra‑ vý gentleman sundal čepici. I  přes brzkou ranní hodinu dámy ne‑ trpělivě čekaly na  své amanty, kteří dostali dvoudenní propustku na  oslavy Nového roku. Za  normálních okolností musely návštěvy čekat za hlavní bránou, avšak díky svátkům a bezpečnostní prohlídce mohly jít vyzvednout své muže přímo na základnu.

Zatímco čekaly na  své letce, věnovaly se rozhovorům a  kouřily. Arthur si prohrábl své husté tmavé vlasy a věnoval jim úsměv. Něko‑ lik z nich se rozhodlo zdvořilý úsměv pohlednému pětadvacetileté‑ mu pilotovi opětovat.

Pěkná blondýna si všimla jeho ramenní nášivky, na které byl zob‑ razen svalnatý šklebící se králík v kostýmu superhrdiny a plášti, letící na světle modré letecké bombě.

,,Nejste ze 715. perutě? Kam Králíci uhánějí tak blízko před No‑ vým rokem?“ zakřičela jeho směrem.

,,Máme rande s němčoury,“ odpověděl.

KAPITOLA 1 ,,JEN ZAJEDU S MLÉKEM“

15

,,Hodně štěstí! A vyřiďte těm bastardům pozdravy i od nás,“ za‑ křičela další žena, na což Arthur zamával a pokračoval v cestě

1

.

Pozornost žen nebyla Arthurovi ničím cizím. Se svými 177 centi‑ metry a 72 kilogramy si rotný seržant, zvyklý na ulice svého rodného Bronxu, vykračoval sebejistě a to bylo pro ženy vždy přitažlivé. Před nástupem do armády dokázal Arthur utratit velkou část své výplaty za módní doplňky a oblečení, díky čemuž působil elegantně a přitaž‑ livě. Jeho rodina byla zvyklá na krásné mladé ženy, jež Arthura často obklopovaly.

Arthur si v  Norfolku rád užíval konverzaci s  příjemnými atrak‑ tivními Angličankami, ale vždy to ukončil po několika pivech či tan‑ cích ve městě nebo na vojenské základně. Důvodem byla fotografie, kterou uchovával v peněžence zastrčené v náprsní kapse letecké bun‑ dy. Esther Loew, jeho tmavovlasá přítelkyně a láska z Bronxu. Krátce před jeho odletem mu byla představena jeho tetou a  mladý Arthur byl brzy mladou, jednadvacetiletou Esther naprosto okouzlen. Do té míry, že ihned zvažoval sňatek. Tyto plány však byl nucen odložit, protože si dobře uvědomoval, že bombardovací perutě nebyly zná‑ mé svým plnopočetným návratem. Ba naopak, statistiky byly ještě horší než u osádek ponorek. Rozhodl se, že nemůže Esther postavit do řady truchlících válečných vdov. To však Esther nebránilo v čeká‑ ní na jeho návrat, což jí Arthur nedokázal rozmluvit.

Kromě fotky Esther si Arthur přivezl ještě jednu vzpomínku na  domov, a  tou byl dárek na  rozloučenou od  jeho matky. Kolem krku mu visel zlatý řetízek s hebrejským symbolem života – chai.

Arthur neměl čas přemýšlet nad Esther ani nad jeho rodinou v  New Yorku, když kráčel mlhavým, mrazivým ránem a  před jeho

ZTRACENÝ LETEC

16

zraky se objevovala řada vyrovnaných letounů. Celá skupina spo‑

léhala na  něj, na  letového technika, že správně zkontroluje stroj

a  připraví jej k  odletu. Každý věděl, že se blíží invaze do  uvězněné

Evropy. Bombardéry amerického a britského letectva ve vlnách úto‑

čily na  okupovanou Francii, v  přípravě na  operaci Overlord, která

měla být zatím největším připravovaným útokem v dějinách lidstva.

Nikdo však, krom nejvyšších velitelů zatím nevěděl, kde a jak zaútočí

britští a američtí spojenci na francouzské území.

‑‑‑

Na ranním briefingu charizmatický velitel 448. bombardovací skupi‑

ny, sedmatřicetiletý James M. Thompson, odkryl velkou mapu Evro‑

py a ukazovátkem namířil na tři červené body. Místnost zaplnilo ti‑

cho. Piloti a vojáci napjatě pozorovali Thompsona, jenž svým účesem

a knírkem trochu připomínal filmovou hvězdu Clarka Gablea, a če‑

kali, jak svým nezaměnitelným texaským přízvukem popíše nadchá‑

zející operaci. Z letišť východní a střední Anglie vyletí dvě stě padesát

bombardérů typu B‑17 a B‑24, včetně Harmful Lil Armful, v dopro‑

vodu stovek stíhacích letounů P‑47 Thunderbolt a  P‑51 Mustangů,

aby za  denního světla napadly nacistické letiště La Rochelle/Laleu,

jihozápadně od Bretaňského poloostrova. Při špatné oblačnosti bylo

jako náhradní cíl útoku stanoveno letiště Château‑Bernard.

Nebojácný velitel Thompson, který měl za sebou pětapadesát vo‑

jenských misí po celé Evropě a byl znám tím, že svým mužům nema‑

zal med kolem pusy, přiznal, že německé kanony Flak a jejich stíhací

letouny budou útok silně a nemilosrdně opětovat.

KAPITOLA 1 ,,JEN ZAJEDU S MLÉKEM“

17

Arthur si uvědomoval, že zanedlouho budou v průšvihu, vysoko na francouzském nebi.

Nikdy si nepředstavoval, že někdy navštíví Anglii nebo Francii, a už vůbec ne, že půjde do války. Celý život jej však doprovázela tou‑ ha po dobrodružství.

Arthur přišel na  svět 15. srpna 1918 v  Bronxu, tvrdé čtvrti slo‑ žené z židovských, italských a irských rodin, žijících v obytných do‑ mech seřazených na Findlay Avenue. V čísle 1205, budově postavené v roce 1915, žila rodina Meyerowitzů ve třetím patře dvoupokojové‑ ho bytu. Arthurův bratr Seymour se narodil 11. srpna 1927, a když vyrostl z dětské postýlky, dělili se s bratrem o jednu postel v obýva‑ cím pokoji.

Třiačtyřicetiletý David Meyerowitz emigroval do  New Yorku z dalekého Rumunska. Školu však dokončit nemohl, jelikož v osmé třídě byl donucen pracovat, aby rodinu uživil. Našel si místo jako řidič a prodavač v pekařství a oženil se s Rose Blumenthalovou, tem‑ peramentní tmavovlasou dívkou odchovanou v  prostředí tvrdého Bronxu. S  blížící se ekonomickou krizí roku 1929 zažívala rodina Meyerowitzů těžké a kruté časy, stejně jako téměř celé obyvatelstvo Findlay Avenue. Davidovi se sice vždy podařilo vydělat dost na  to, aby svou rodinu nakrmil a  oblékl, nicméně s  rozpočtem vycházeli natěsno. Zápasili s účty, což jim znemožňovalo přestěhování do vět‑ šího bytu.

Aby Arthur přežil na Findlay Avenue, naučil se používat své in‑ stinkty, ale taky své pěsti. Okolí Findlay Avenue bylo místem neu‑ stálých bojů o  území mezi Židy z  východní Evropy a  Ruska, Italy a Iry. Na druhou stranu v budově, ve které žil Arthur a jeho rodina,

ZTRACENÝ LETEC

18

byli lidé zvyklí starat se vzájemně jeden o druhého. A tak když jedna rodina přišla o  práci nebo někoho zasáhla nemoc, ostatní sousedé přispívali, co jim síly stačily.

Arthur byl veden k respektu k ženám a měl silný smysl pro spra‑ vedlnost, díky čemuž se nikdy nebál postavit proti násilí. Když jed‑ nou zaslechl, jak muž ze sousedství evidentně bije svou ženu, roze‑ běhl se k  jejich dveřím a  bušil pěstmi tak dlouho, dokud mu rudý, potící se soused neotevřel. Bylo to, jak se Arthur domníval. V malé místnosti spatřil vyděšenou plačící sousedovu manželku v roztrha‑ ných šatech a s modřinou na tváři. Arthur se zaťatými pěstmi zíral upřeně na muže, který před jeho zběsilým pohledem o krok ustoupil. Po chvíli ticha přiložil Arthur jeden prst pod mužovu bradu a kývl směrem ke  schoulené ženě. Pak se otočil, vyšel do  chodby a  zavřel za  sebou dveře. Ještě chvíli setrval a  počkal, až uslyší jen tlumené klidné hlasy. Žádný křik ani facky...

Během následujících dní se ukázalo, že soused Arthurovu hrozbu pochopil. Kdyby se ještě dotkl své manželky, Arthur mu oplatí stej‑ nou měrou.

Arthur úspěšně dokončil studium na  škole Robert Morris High School, postavené v  roce 1897, proslulé jako nejlepší veřejná škola ve  městě. Studenti se každý den scházeli v  rozlehlém školním sále, kde byli obklopeni ozdobnými sloupy a nástěnnými malbami na pa‑ mátku první světové války, díky nimž byla škola zařazena do  Ná‑ rodního dějepisného registru. Arthur měl toto dílo francouzského umělce Augusta Gorgueta, nazvané „Po válce přichází mír“, na očích každý den, avšak v  té době výjevy z  válečné Francie pro teenagera mnoho neznamenaly.

KAPITOLA 1 ,,JEN ZAJEDU S MLÉKEM“

19

Po úspěšné maturitě v roce 1936 nastoupil Arthur rovnou do prá‑ ce. Ekonomická krize pořád otřásala národem, a  rodina proto po‑ třebovala každý dolar. Prodával elektronické součástky pro svého strýce Jacka Meyerowitze a  také v  druhé práci působil jako proda‑ vač – a po čase i zodpovědný vědoucí deseti zaměstnanců ve společ‑ nosti na prodej lampových stínidel. I když měl obrovské štěstí, že byl vůbec zaměstnán, jeho výdělek činil pouhých 400 dolarů. S otcový‑ mi patnácti sty dolary však dokázali tak tak zaplatit potřebné výdaje, na víc jim nezbývalo.

Arthur si postupně začínal připadat příliš zaseklý v  jednom bodě a ani jeho finanční situace jej příliš neuspokojovala. Rozhodl se tedy hledat další, více výhodnější způsoby obživy. Odjakživa na‑ lézal oblibu v letadlech a toužil po tom nějaké pilotovat. Ke konci roku 1940 dostal příležitost promluvit si s  armádním náborářem na  Manhattanu. Seržant mu prozradil, že pro kadety Armádního vzdušného sboru není univerzitní vzdělání nutné v případě, že na‑ vštěvovali elitní střední školu. Také dodal, že po úspěšném ukonče‑ ní základního tréninku a absolvování fyzických a psychologických testů může nastoupit ke vzdušným silám.

2

Naplněn vzrušením, po‑

depsal Arthur 8. ledna 1941 papír k jednoročnímu zařazení a chys‑ tal se tak poprvé v životě vyrazit za hranice New Yorku a New Jer‑ sey. Zpočátku byl sice umístěn ve Fort Dix v New Jersey, ale hned poté byl přesunut do  Fort Bragg v  Severní Karolíně, kde započal jeho výcvik.

Jakmile jej úspěšně dokončil, zažádal u svého kapitána o dvě pro‑ pustky: Jednu na slavnost bar micva jeho mladšího bratra Seymoura, druhou pro přeřazení k  Armádnímu vzdušnému sboru. Propustku

ZTRACENÝ LETEC

20

k bar micva zamítl seržant okamžitě. A co se týče žádosti o přeřazení, úředník Arthurovi vysvětlil, že se přihlásil k jednoročnímu náboru, a  armáda přece nebude plýtvat časem nebo penězi za  jeho letecký výcvik. Arthur se smířil s  faktem, že mu náborový úředník lhal, a tak naplněn oprávněným vztekem netrpělivě odpočítával dny, než uplyne jeden rok. Svému bratrovi poslal k obřadu zasvěcení alespoň dárek v podobě jednoho měsíčního armádního platu. Mezitím zod‑ povědně pokračoval ve výcviku a získal dobré hodnocení jako střelec a kulometčík s ráží .50.

Arthura, stejně jako mnoho jiných, hluboce zasáhla zpráva o ja‑ ponském náletu na Pearl Harbor, a tak měsíc před ukončením jeho roční služby, v návalu patriotismu, upsal svou duši armádě na další tři roky. Seymourovi napsal, že „moje vyhlídky na přežití na pozici kulometčíka nejsou nijak valné, počítám, že budu mít tak třináct vte‑ řin. A přesně tak chci i létat a bojovat – jako by mi zbývalo posled‑ ních třináct vteřin života“.

3

Odvážný a  inteligentní Arthur měl pevné nervy a  vyznačo‑ val se velicími schopnostmi, což z  něj dělalo vynikajícího adepta pro kokpit. Prvním krokem k  naplnění jeho snu byl podplukovník E.  O.  Lee, velitel 60. regimentu Spojených států amerických 9. pě‑ chotní divize ve Fort Braggu, který jej označil za „vynikajícího vojá‑ ka“, a doporučil proto jeho přesun k Armádnímu vzdušnému sboru. K  doporučení připojil navíc kladné hodnocení od  tří dalších lidí, kteří měli možnost Arthura za posledních několik let poznat. Všech‑ na tato doporučení představovala Arthura jako ,,člověka s  dobrým charakterem, spolehlivého, důvěryhodného a  přínosného pro jaký‑ koliv druh služby, který si zvolí“.

4

Arthurovi tak nezbývalo nic jiného,


KAPITOLA 1 ,,JEN ZAJEDU S MLÉKEM“

21

než čekat a doufat, že jeho přesun proběhne dřív než odvelení do se‑ verní Afriky nebo Pacifiku na pozici pěchotního vojáka.

16. června roku 1942 byl Arthur povolán do  kanceláře podplu‑ kovníka Leeho. Srdce mu bilo vzrušením v  tušení dobrých zpráv. Když o  několik málo minut později z  kanceláře vycházel, nesl si s sebou potvrzení o přestupu k Armádnímu vzdušnému sboru. Od‑ cházel s  vědomím, že už není pouhým pěšákem. Ze  srdce si přál, aby mohl rovnou zavolat své rodině, ale vzhledem k  jejich finanč‑ ní situaci vlastnila telefon pouze sousedka, která tak tuto radostnou zprávu mohla pouze předat. Jejich syn, vojín Arthur Meyerowitz, se oficiálně stal leteckým kadetem a byl na cestě zasloužit si svá „křídla“ (Pozn. překladatele: připínací odznak ve tvaru křídel, který dostávali kadeti při úspěšném ukončení výcviku.)

Cesta do nebes však byla vydlážděna dlouhou a náročnou cestou. Arthura čekal fyzický trénink následovaný třídní výukou a teoretic‑ kými výklady. Pokud zvládne tento režim, bude jej následovat další fyzický test. Kadeti byli nuceni projít dlouhou sérií vyřazovacích tes‑ tů, které z  možných budoucích pilotů vyřadily všechny se sklonem k  závratím či praskajícím ušním bubínkům. Pokud projde celým procesem úspěšně, může Arthur vzlétnout v kokpitu.

Po úvodních přípravách v Severní Karolíně byl Arthur přesunut na vojenskou základnu v Nashvillu ve státě Tennessee a poté do státu Mississippi. Dařilo se mu ve třídě stejně tak jako při výcviku v Tech‑ nické škole vzdušného sboru, kde se spolu s ostatními kadety po‑ drobně seznamoval s leteckou technologií a mechanikou.

Nejnáročnější moment jeho výcviku přišel v srpnu roku 1942, kdy podstoupil obávanou tělesnou zkoušku a test ze znalostí, poslední krok

ZTRACENÝ LETEC

22

před vzletem. Připevněn k mechanickému otáčedlu musel Arthur vy‑ držet, zatímco byl nakláněn do  několika úhlů při změnách rychlosti a intenzity, což mělo zajistit jeho výdrž v letadle při manévrech, náh‑ lých propadech či vývrtkách, nutných k úspěšnému přežití v boji. Při těchto náhodných otáčecích manévrech mnoho kadetů omdlelo či zvracelo už během první minuty. Po zastavení mechanického otáčedla měl kadet jen několik vteřin na to, aby se postavil, jinak byl z výcviku vyřazen. Těch několik, kterým se podařilo postavit a vydržet stát rov‑ ně, bylo okamžitě posláno na zrakový test, kde museli číst řádky textu, což mělo určit jejich schopnost vzpamatování se ze závratě. Pokud ka‑ det neprošel testem během jedné minuty, byl vyřazen.

Po oční prohlídce, kterou Arthur rovněž prošel, byl kontrolován doktory od hlavy až k patě, při hledání sebemenšího sluchového po‑ stižení, pomalých reflexů, které by jej z výcviku rovněž vyřadily. Trhl sebou při tom, když mu doktor strčil do nosu dlouhou trubici, aby rozpoznal poškozené přepážky či záněty. To ale stále nestačilo. Ná‑ sledně byli vyhnáni ven, kde museli i s přetrvávající závratí uběhnout jednu míli ve spalujícím horku a mít změřen puls a srdeční tep. Výsledky byly odeslány ke  zdravotnickému zhodnocení v  Utahu, a na Arthura tak čekal závěrečný test z teorie. Kadeti museli dosáh‑ nout hranici osmdesát procent úspěšnosti, Arthurovi se podařilo při testech dosáhnout osmdesáti dvou procent. Zbývalo jen čekat na vý‑ sledky fyzických testů.

2. srpen byl pro Arthura „jeden z nejlepších jeho života“.

5

Byl to

den, kdy bylo rozhodnuto, že mladý muž z  Bronxu zdárně prošel všemi testy, a je tedy uzpůsoben pro pozici vojenského pilota.

KAPITOLA 1 ,,JEN ZAJEDU S MLÉKEM“

23

Spolu s  ostatními úspěšnými kadety odjeli na  na výcvikou zá‑ kladnu do  města Laredo ve  státě Texas. Prašné, drsné místo připo‑ mínající Divoký západ. Na  mladé muže ale zapůsobilo svou atmo‑ sférou – rozhodli se využít tuto příležitost a naučit se jezdit na koni jako praví kovbojové. Arthur si byl jistý, že to nemůže být tak těžké jako výcvik pilota.

Během první lekce se mu podařilo udržet se v sedle. Když se však snažil uvázat sedlo, kůň prudce otočil hlavou a tlamou vrazil naklo‑ něnému Arthurovi přímo do oka.

Arthur padl k zemi na kolena se zavírajícím se okem. Z nosu se mu spustila krev. Jeho přátelé bez váhání přiběhli, naložili zraněného do džípu a vydali se zpátky na vojenskou základnu. Celý omámený z  nepříjemného incidentu zíral Arthur tupě na  japonského dokto‑ ra v  bílém plášti. Po  útoku na  Pearl Harbor byli Japonci považová‑ ni za  národní hrozbu, a  Arthur tak váhal s  léčbou právě od  tohoto muže. Než však stihl cokoliv říct, doktor jej předběhl:

,,Možná jsem Japonec, ale srdcem jsem Američan. Vaše oko to bez operace nezvládne a věřte, že na ten úkol nenajdete lepšího člověka.“

6

Arthur se zmohl jen na  slabé přikývnutí. Dobře si uvědomoval, co tohle zranění znamenalo zásadního. Nebýt toho, že měl oko roz‑ močené od nárazu, bylo by stejně smáčené slzami.

Doktor dostál svým slovům. Při zákroku na sítnici odsál vytéka‑ jící tekutinu a krev, tlakem proti oku a oční bulvě. Pro pilota byl jeho zrak tím nejcennějším. Poškození na  Arthurově oku bylo sice po‑ měrně malé, ale i to kadeta vylučovalo z programu. I když byla šance na  trvalé uzdravení, národ, který byl ve  válce, nemohl tak dlouho čekat.

ZTRACENÝ LETEC

24

Odmítal se vrátit k  pěchotě, ale opustit armádu nechtěl. Útok na Pearl Harbor stejně jako zla páchaná nacisty na židovských oby‑ vatelích jej naplňovaly spalujícím vztekem, který nedokázal popsat. Chtěl za  svou zemi bojovat! Když ne z  kokpitu, tak musí najít jiný způsob, jak zůstat ve vzduchu!

13. listopadu roku 1942 byl povolán do Wendoveru před školskou radu vzdušných sil, která mu oznámila, že z  důvodu tělesného po‑ škození byl z výcviku vyloučen.

Dalším krokem požádal o  zařazení na pozici administrativního pracovníka v letecké škole vzdušných sil. Poukazoval na  své dobré výsledky při tréninku, i když věděl, že adepti s univerzitní zkušeností budou zvažováni před ním.

Jeden z  úředníků, který byl ohromen Arthurovými výsledky, se jej zeptal, zdali je jiná pozice, kterou by preferoval, pakliže tato bude zamítnuta.

Arthur měl již několik týdnů připravenou odpověď:

,,Ano, pane. V tomto případě bych byl rád zvažován na pozici le‑ tového technika.“

7

Rada rychle s  touto možností souhlasila, vzhledem k  tomu, že Arthur nebyl odvolán na  základě svých výsledků, ale pouze své‑ ho očního postižení. Byl zařazen do  tréninku pro letové techniky a vzhledem k jeho zkušenostem kulometčíka byl okamžitě zhodno‑ cen za ideálního kandidáta.

Jakmile se Arthur zotavil ze svého zranění, začalo další kolo jeho leteckého výcviku, tentokrát však jako letový inženýr. Jak se ukázalo, trénink v lavici uměl být stejně náročný jako fyzický trénink pro pilo‑ ty. Dlouhé hodiny trávil Arthur při učení se základů letecké údržby,

KAPITOLA 1 ,,JEN ZAJEDU S MLÉKEM“

25

hydraulických systémů, fungování leteckých motorů, elektrických systémů, palivových nádrží, teorii létání, vytěžování letadlového motoru v nejrůznějších podmínkách či kontroly letadla při provozu. Velice brzy zjistil, že je po něm požadováno, aby o letadle věděl víc než pilot, navigátor nebo kdokoliv jiný na palubě B‑17 nebo B‑24.

V říjnu roku 1943 bylo Arthurovo oko konečně uzdraveno. Prošel dvěma dalšími intenzivními tréninkovými programy jako palubní střelec a byl povýšen na funkci rotného. Poslední část jeho tréninku absolvoval již jako člen 715. perutě 448. bombardovací skupiny. Zbý‑ valy mu jen letecké zkoušky na bombardéru B‑24 v Kansasu a finální test teoretických znalostí pro letové techniky. To jediné, co stálo mezi ním a  válkou, by byly neúspěšné výsledky. Ani pak by však nevě‑ děl, kam jej armáda poslala, zdali do Evropy či do Pacifiku, jelikož o umístění se dozvěděli až po svém vyslání.

30. října 1943, čtyři dny před svým odletem, sepsal Arthur svým rodičům dopis.

‑‑‑

Ve třetím patře apartmánu na Findlay Avenue tiše syčely radiátory. Rose Meyerowitzová stírala z oken ranní listopadový mráz a sledo‑ vala ulici pod okny, probouzející se k  životu zvukem projíždějících aut a shluky lidí žijících své běžné každodenní životy. David odešel do práce v sedm hodin ráno a Seymour půl hodiny po něm do školy.

Když spatřila odcházejícího pošťáka, seběhla Rose dolů po scho‑ dech a z kovové schránky vytáhla několik dopisů adresovaných jejich rodině. Mezi několika účty spatřila obálku odeslanou z hotelu West,

ZTRACENÝ LETEC

26

v Sioux City v Iowě. Poznala synovo písmo. Pospíšila si honem naho‑ ru, usadila se do svého pohodlného, i když zašlého křesla vedle okna a tiše zírala na dopis. S hlubokým nádechem jej otevřela a začala číst:

Drahý otče a matko,

píšu Vám těsně před mým odjezdem ze Států. Píšu Vám společ

ně, protože tohle je ta jedna věc, u které vím, že patří Vám obě

ma. Vím, co ke mně cítíte, a vězte, že já cítím to stejné k Vám.

Od  mých prvních vzpomínek na  Vás jste mi byli vynikajícími

rodiči. Dali jste mi možnost, abych byl, kým budu chtít, a abych

se dostal, kam budu chtít.

Odjíždím za  oceán. Věděl jsem, že tato chvíle se blíží, však

jsem se na ni také dlouhou dobu připravoval. Myslím, že mám

nyní dost dobrou šanci na  to, abych to vše zvládl a  vrátil se

k Vám domů živý a zdravý. Největší starost mám o Vás a o to,

jak se o mě budete bát. Prosím, nedělejte to. Nemusíte.

Na konci toho všeho uvidíte, že se mi nic nestalo. Když mi

to slíbíte, odjedu s lehčím srdcem a bude mi líp. Jediné, o co tě,

tati, prosím, je, ať se postaráš o mámu a Seymoura. Víš, co tím

mám na mysli. Víc už o tom psát nebudu. Jen řekni mámě, ať se

nestrachuje, protože vše bude v pořádku. Z toho, co vím, mám

pocit, že pojedu na místo, kam jsem si přál. Vypadá to na Čínu.

Celou cestu tam poletíme a  mám z  toho neuvěřitelnou radost!

Nechtěl jsem tam plout na lodi.

Přijdou chvíle, kdy o mně neuslyšíte a kdy žádné dopisy ne

obdržíte. Nemějte starosti, jen to teď bude trvat delší dobu. Tak

KAPITOLA 1 ,,JEN ZAJEDU S MLÉKEM“

27

tomu prosím věřte a  pochopte to. To je vše, co jsem chtěl teď

napsat.

Tati, postarej se o mámu.

S veškerou mou láskou

Váš Arthur

8

Rose zastrčila dopis do kapsy na zástěře, věnovala úsměv a chvíli ti‑ cha a modlitby pro svého syna, stejně tak jako si přála, aby se za ná‑ vrat modlil i jeho bratr Seymour. Protože i když to byl její syn, kdo byl v nebezpečí války, bála se i o ty, co zůstali a museli sledovat hro‑ zivé zprávy z válečné fronty.

Poté se zvedla ze židle a vrátila se k úklidu.

‑‑‑

Dne 11. listopadu 1943 se Arthur přemístil na palubě transportního letadla C‑47 na vojenské letiště West Palm Beach na Floridě. Každý voják věděl, že je čeká těžký boj, každý z nich si uvědomoval, že ztrá‑ ty u jejich jednotek jsou nejzávažnější.

Tisíce vojáků se pohybovalo po  letišti a  čekalo na  své přidělení. Někteří měli štěstí a mohli odletět na frontu v nových bombardérech typu B‑24 nebo B‑17, zatímco ostatní se museli tlačit v přeplněných transportních letounech či nákladních lodích.

Příslušníci 8. a 15. letecké armády, mířící do Itálie a Anglie, mu‑ seli přeplout bouřlivým podnebím Atlantiku, za neustálého strachu před ponorkami nacistického Německa. Mnoho z lodí bylo zničeno

ZTRACENÝ LETEC

28

jen pouhých pár mil od Floridy německými torpédy. Každý věděl, že na přímé lince do Evropy budou muset čekat na útok, nebo na štěstí.

Arthur byl jeden z těch šťastlivců, kteří byli přiděleni na převoz v nové Maid of Tin, bombardéru B‑24. Svoji destinaci se dozvěděli až na palubě, po otevření zapečetěné obálky.

19. listopadu 1943 ve tři hodiny ráno byli Arthur a jeho kolegové ze 715. perutě probuzeni jedním z generálů a bylo jim nařízeno na‑ stoupit s plnou polní do Maid of Tin. Předtím však absolvovali krát‑ ký briefing, o němž se jeden z pilotů, William Blum, vyjádřil takto: „Byla pořád ještě noc a vzduch byl nepříjemně vlhký... Místnost byla přeplněná vojáky, kteří si dobře uvědomovali dlouhý let před sebou. Bylo to rychlé. Krátké informace o tom, které jednotky odjíždí, pří‑ kazy od velitelů, záběry letišť, na kterých se bude přistávat, pomocné mapy pro navigátory, nouzové plány a předpověď počasí.“

9

Naházeli do sebe snídani a vydali se k řadě bombardérů čeka‑ jících na  své posádky. Blum vzpomíná: „Ještě jsme se všichni se‑ šli na  poslední cigaretu v  domovině... Před tím velkým skokem za louži.“

10

Několik dní před odletem byl Arthur požádán, aby si vyřídil svou závěť a tak v případě smrti odkázal vládní pojištění pro vojáky v hod‑ notě 10 000 dolarů své matce. Jakmile Maid of Tin vzlétla a hnala se větrným a deštivým vzduchem směrem k Puerto Ricu, předal pilot řízení kopilotovi, vzal si do ruky obálku s nápisem TAJNÉ a zapnul interkom. „Pánové, přišel čas zjistit, jaký je cíl naší cesty.“ Posádka utichla. V interkomu zaznělo slabé trhání obálky a pilot pokračoval:

,,Vaše místo určení – Britské ostrovy.“

KAPITOLA 1 ,,JEN ZAJEDU S MLÉKEM“

29

Slova Williama Bluma odráží Arthurovy pocity: „Nikdo neřekl jediné slovo. Doufali jsme, že to bude Čína. Britské ostrovy zname‑ naly špatné počasí a horkokrevné britské piloty.“

11

Přelet jim trval téměř dva týdny kvůli povinným zastávkám v  Puerto Ricu, Trinidadu, Brazílii, Dakaru a  Marrakéši v  severní Africe, než 3. prosince konečně přistáli na  letišti Seething Airfield, stanici 146. Když Arthur vstoupil na britskou zem, nevěděl, co čekat. Když je vojenské džípy vezly přes zmrzlé bahno kolem řady narychlo postavených kasáren, okolo přihlížející vojáci na ně křičeli:

„To vás ještě bude mrzet!“ nebo ,,Tady je čerstvý maso!“

12

I když se toto uvítání zprvu zdálo chladné, později se Arthur do‑ zvěděl, že se jednalo o tradiční vítání pro nově příchozí.

Zanedlouho byli zavezeni ke  svému novému domovu, chatce Nissen s  přiděleným číslem 715, jejíž papírové a  neizolované stěny hostily tři postele s tenkými matracemi a s necelým metrem volné‑ ho místa mezi nimi. Ve  vzduchu čpěl nepříjemný zápach uhlí, ci‑ garetového kouře, vlhkých bavlněných prostěradel a  propocených uniforem. Jak Arthur sám zjistil, ten pach získával na  přitažlivosti po každém dalším návratu z mise.

Další tři týdny na základně byly věnovány předbojovému výcvi‑ ku. Součástí byly rozmluvy velitelů o tom, že ,,žádná mise není jako rozvoz mléka“, ,,nálet, při kterém vás nezastihnou protivníkovy jed‑ notky“ nebo také o nebezpečí pohlavních nemocí spojeném s okol‑ ními lehkými děvami, potloukajícími se v blízkosti základny.

Některé lekce však zaujaly místní nováčky a donutily je k plné po‑ zornosti. Byly jim známy statistiky týkající se následujících dvaceti pěti misí proti Hitlerově Evropě: ,,Průměrně ztratí vojenské letectvo

ZTRACENÝ LETEC

30

čtyři ze sta letadel na každou misi... s přihlédnutím k tomu, že neče‑ kaná agresivní odveta protivníka může být daleko tragičtější.“

Lektor pokračoval:

,,Skupiny, které letí provádět dvacet pět misí, mají téměř stopro‑ centní šanci na  to být zasaženy před dokončením všech.“

13

A  v  tu

ránu si uvědomili krutou pravdu. Mnoho z nich se už domů nikdy nevrátí...

Na rozdíl od mnoha jiných, Arthur si byl této skutečnosti vždyc‑ ky okrajově vědom. Při svém loučení s bratrem mu řekl:

,,Jestli mám zemřít, tak raději ve vzduchu než na zemi.“

14

Ale jak mu také zdůraznil, žádné zranění mu nedovolí nepostavit se nacistům. Byl připraven padnout za svou vlast a uvědomoval si, že jej to jako člena posádky bombardéru B‑24 nejspíše čeká. Přemýšlet nad tím a  slyšet to z  úst leteckého veterána jsou však dvě rozličné věci. Realita doby se jim vtiskla do mysli, kde setrvávala a děsila.

A  teď, na  předvzletovém mítinku, jej udeřila znovu a  naplno. Všude kolem bylo plno pilotů, kteří nebyli v  letovém plánu, ale ztráty na životech či zranění způsobily, že i oni museli být ve 3 ráno probuzeni a připraveni na odlet. Plukovník Thompson jim chladně a bez okolků oznámil, že nadcházející mise bude pro mnoho z nich poslední. Po  jeho závěrečných slovech ,,Nakopejte jim zadky!“ se Arthurův žaludek začal nepříjemně chvět.

15

Na nadcházející snídani se nálada nelepšila a  v  kantýně tak šlo lehce poznat členy ranního brífinku a  ostatní, kteří byli ušetřeni. Brífinkoví členové totiž nejedli, či hodně málo, a klopili do sebe šálek kávy za druhým. Zbytek si brali do termosek, aby se nahoře v mrazi‑ vém anglickém počasí něčím zahřáli.

KAPITOLA 1 ,,JEN ZAJEDU S MLÉKEM“

31

Při příchodu k  bombardéru dle předpisů zasalutoval pilotovi a kopilotovi, jimiž byli poručíci Philip Chase a William H. Thomas. Párek univerzitních frajírků, přeběhlo Arthurovi hlavou, ale nechtěl si let ještě více znepříjemňovat. To však netušil, že kdyby seděl v ka‑ bině on, mohlo vše dopadnout jinak.

Arthur se zastavil u  přední části bombardéru a  špičkami svých prstů pomalu přejížděl po chladném, lesklém, ocelovém trupu s mal‑ bou dívky v bílých bikinách a zelené sukni (Pozn. překladatele: z anglického pin up girl neboli obrázek dívky přišpendlený na vývěsce), která něžně objímala bombu Harmful Lil Armful. Znovu provedl inspekci dvacet metrů dlouhého bombardéru s  jeho 33metrovým rozpětím křídel a čtyřmi silnými motory značky Pratt & Whitney R‑1830 o síle tisíc dvě stě koní v každém z nich. Německé válečné a stíhací letouny už s jeho nováčkovskými nervy řádně zahýbaly 24. prosince na pa‑ lubě Consolidated Mess, a  tak měl teď určitou představu, co jej nad francouzskou zemí čeká.

Starosti mu přikládal také fakt, že Harmful Lil Armful byl o den dříve zasažen střepinami z protiletadlových granátů. Tušil, že zásah před tak krátkou dobou nemusel být zcela a úplně opraven. Věnoval proto neobvyklou pozornost hlavně motorům bombardéru.

Od ostatních inženýrů se naučil, že B‑17 Flying Fortress mají daleko větší schopnost odolávat těžkému poškození než jeho B‑24, jemuž se často také přezdívalo ,,létající rakev“. Měl pouhé dva úniko‑ vé východy, z čehož jeden byl umístěn v zadní části, a tak jakýkoliv výbuch před ním mohl zabránit jeho využití. Druhý východ byl ote‑ vírací spoj pro vypuštění pum vespod letadla, který se však následky výbuchů a otřesů často zasekával.

ZTRACENÝ LETEC

32

Bombardér byl také známý pro svou náchylnost k explozi. Piloti německé luftwaffe se brzy naučili ostřelovat palivové přívody umístě‑ né ve vrchní části trupu, což následně vedlo k výbuchu a další význam‑ né vadě bombardéru B‑24. Jeho křídla totiž neměla výdrž a v případě poškození se rozpadla či utrhla. Při první misi zažil Arthur několik případů, kdy kolem nich prolétla sestřelená B‑24 s utrženými či hoří‑ cími křídly. Padaly k zemi jako motýli v plamenech.

V ranním pološeru bylo možno zahlédnout posádky házící si fot‑ balovými míči. Mohli jste klidně zaslechnout též svist baseballového míče a tlumený náraz do baseballové rukavice. Zvuky, které mladým mužům na chvíli připomněly domov a sladké vzpomínky nepozna‑ menané válkou. Špičky cigaret hořely všude dokola jako plamínky posledních záchran.

Desítky náklaďáků naplněných čtvrttunovými bombami projíž‑ děly po ranveji a nakládaly pumy do připravených letadel. Bombo‑ vé zapalovače budou odjištěny ve chvíli, kdy se bombardéry přiblíží ke  svým cílům na  francouzském území. Zbylé náklaďáky přivážely nábojové pásy do ostřelovacích kulometů ráže .50.

Arthur prošel kolem letadla a opakovaně si v hlavě přemítal kon‑ trolní body inspekce. Zbytek posádky se mezitím seřadil u nástupní plošiny. Když Arthur zkontroloval dva ze  čtyř motorů a  vynořil se zpod levého křídla, spatřil statnou figuru štábního rotmistra Thoma‑ se M. McNamary, veterána ze čtyř misí, který byl považován za pa‑ trona či „staršího bratra“ spousty mladých nováčků. Arthur si všiml, jak starostlivě plácá po rameni devatenáctiletého Williama D. Dun‑ hama, farmáře z Ohia, jehož tvář byla viditelně zkroušená starostmi a strachem.

KAPITOLA 1 ,,JEN ZAJEDU S MLÉKEM“

33

Arthur se zastavil a pokynul jim na pozdrav. I přesto, že posád‑ ka Harmful Lil Armful nebyla jeho vlastní, strávil s  ní už dost času na  to, aby se s  Thomasem McNamary seznámil. Tento vysoký muž s  hranatým obličejem a  širokými rameny byl zásobárnou rozptylu‑ jících a  vtipných historek, týkajících se jak jeho dospívání ve  čtvrti Hell‘s Kitchen v New Yorku, tak stěhování jeho rodiny do státu Mi‑ chigan. McNamara byl také proslulý detailní znalostí bombardéru B‑24 i B‑17, a to díky jeho předchozímu zaměstnaní ve výrobní hale Henryho Forda pro bombardéry B‑24 ve  městě Willow Run v  Mi‑ chiganu .

Ať už se nacházeli v  promrzlých ubikacích, ve  společenské hale nebo lektorských místnostech, Thomasova sebedůvěra, přátelskost a zkušenosti působily na všechny nováčky v jeho jednotce uklidňu‑ jícím dojmem. Stejně tak i piloti se jej chodili často vyptávat na rady týkající se detailů provozu Liberatorů B‑24.

Při náhlém prásknutí výfuku jednoho náklaďáku mladý Dunham leknutím poskočil a zaklel.

„Je jen nervózní. Zvládne to,“ ujistil jej McNamara. Arthur se pousmál, přešel ke  křídlu na  druhé straně, aby mohl zkontrolovat zbylé dva motory. Kolem letadla postávali ostatní členové jejich le‑ tecké posádky při jejich vlastních kontrolách. Navigátor a  poručík Harry K. Farrell spolu se střelcem a  letovým důstojníkem Edwar‑ dem E. Georgem – dvojice pocházející z prestižní Ivy League (Pozn. překladatele: elitní sdružení osmi soukromých univerzit USA)  – tiše konverzovali a přicházejícího Arthura krátce pozdravili. I přes jejich elitní výchovu a  prostředí, z  něhož vzešli, je McNamara označoval pouze jako ty „dobré“.

ZTRACENÝ LETEC

34

Devatenáctiletý rádiový operátor Joseph Defranze se zvlněný‑ mi vlasy a úšklebkem na tváři se na Arthura široce usmál a pozna‑ menal:

„Dohlídni prosím tě, ať máme všechny čtyři vrtule, jo?“

Arthur bystře odvětil:

„Plukovník Thompson mi řekl, že je potřeba jen jedna!“ Vedle nich se vtipné výměně zasmál zadní střelec Howard P. Reck. Nebyl známý pro svou výřečnost, ale každý věděl, že se se svým Brownin‑ gem ráže .50 prokázal jako zabijácký stroj.

Arthur však už nevnímal, neboť jeho bystrý zrak přezkoumával stopy po německých střelách v oblasti motoru. Našel tři. Na jeho vkus až příliš blízko vrtule. Nejméně dvanáct děr objevil v  plášti a  pod křídly, kde je strefily kulomety německých letounů Messerschmitt 109. Neotálel a pospíchal za piloty, s vědomím, jak málo odolná jsou křídla B‑24. Zasalutoval a spustil:

„Pane,“ promluvil k  poručíku Chasovi, ,,letoun je nezpůsobilý k letu – motory musí být nutně spraveny.“ Chase a Thomas jej chvíli sledovali a pak mu Chase odpověděl:

„Uklidněte se, Meyerowitzi. Tohle je jen další rychlý milk‑run. Opravíme to po návratu.“ S těmito slovy se otočil k Arthurovi zády.

Arthur jej zčásti chápal. Každá další mise je přivedla až k  číslu dvacet pět. Oni prostě letět chtěli.

Avšak každá mise byla nebezpečná, a  to i  s  nepoškozeným mo‑ torem. Jeho úlohou však bylo vznášet pochybnosti a  upozorňovat pilota na stav letounu. Pilot i kopilot byli oba seznámeni s důležitou úlohou leteckého inženýra a  byli několikrát upozorněni, aby jeho hodnocení letounu poslechli.

KAPITOLA 1 ,,JEN ZAJEDU S MLÉKEM“

35

„Poručíku Chasi,“ promluvil na  něj Arthur znovu. Thomasova ramena se nahrbila a Chase se otráveně otočil zpět na Arthura.

„Opravy by nezabraly více než jeden den,“ snažil se mu vysvětlit, ale poručík Chase jej hrubě přerušil:

„To stačí, seržante!“

Arthur si byl vědom trestu za neposlušnost a věděl, že má mlčet. Avšak nedokázal to, protože viděl poškození na vlastní oči a on sám by jako pilot na sebe tento risk nikdy nevzal.

„Nechte ten letoun opravit!“ zakřičel po  poručíku Chasovi, než mu vůbec došlo, co udělal.

Poručíkovy oči se zúžily do  tenké linky. ,,Tak dost! Nejste pilot a  nevelíte tady! Harmful Lil Armful dnes poletí, přesně podle plá‑ nu!“

16

Arthur odhodil desky se záznamem o stavu letounu na zem, oto‑ čil se a beze slova odešel ke zbytku náhle ztichlé posádky.

ZTRACENÝ LETEC

36

KAPITOLA 2

OSUDOVÁ MISE

Ve čtvrt na devět ráno se do vzdálenosti deset mil od letiště Seething

nesl zvuk vydávaný řvoucími motory osmnácti bombardérů B‑24.

V plné síle čítala 448. bombardovací skupina šedesát čtyři bombar‑

dérů B‑24 Liberator. Německé stíhací a bojové letouny je však stači‑

ly připravit o 16 bombardérů a dalších třicet jich muselo postoupit

opravy. Kdyby poručík Chase uposlechl Arthurovu radu, bylo by jich

třicet jedna. Muži nastupovali do letounů a s vědomím, že mnoho se

jich nevrátí, upírali své zraky k obloze, v duchu prosíce Boha, aby se

ta čísla nezvedla. Po  celé Anglii probíhal stejný vzlet. Bombardéry

B‑24, B‑17 a letky P‑38, P‑47 a P‑51 stíhacích letounů stoupaly k ne‑

besům v minutových intervalech, aby ve vzduchu vytvořily formaci

krabice, která se táhla po délce sto padesáti mil, ve výškovém rozpětí

pět až devět kilometrů nad zemí.

Jak Arthur a  ostatní členové posádky pochopili, ve  chvíli, kdy

byly letouny seřazeny v těsné blízkosti, tak že pilot viděl pouze letoun

před sebou, hrozilo nebezpečí vzájemných srážek. Arthur sám zažil

podobnou situaci při své první misi, kdy se dvě spojenecká letadla

zaklínila do sebe. Podařilo se jim však přistát do bezpečí. A tak první

KAPITOLA 2 OSUDOVÁ MISE

37

chvíle, kdy se posádky mohly cítit bezpečně, nastaly až ve chvíli, kdy proťaly mračný strop. Pocit bezpečí byl však silně pomíjivý a skončil v  momentě, kdy spatřili německou luftwaffe či kanóny protiletecké obr any.

Arthurovo tělo se napjalo, když se letoun B‑24 před nimi roz‑ jel po dráze a vzlétl. Ve chvíli, kdy poručík Chase roztočil vrtule a nastartoval motory, které začaly pohánět letadlo kupředu, ucí‑ tila posádka vibrace a otřesy v každé části letounu. Chase odšlápl brzdu a letadlo se s nabírající rychlostí začalo řítit kupředu. Hna‑ lo se rychlostí a na poslední chvíli se vzneslo do vzduchu, těsně před parkujícími ambulancemi na  kraji letiště. Arthur zahlédl kontrolní věž, tři letištní dráhy a sněhem pokrytá pole a farmy. Poté už je obklopila mračna barvy střelného prachu a  výhled oslepl.

„Zatáhnout podvozek,“ štěkl Chase na Thomase.

1

Arthurova druhá mise, které se neměl nikdy účastnit, započala.

‑‑‑

Bombardérům B‑24 a  jejich doprovodu trvalo téměř hodinu, než utvořily požadovanou formaci. Kolem deváté hodiny dopoledne mířily jihovýchodním směrem přes Anglický kanál a nastavily kurz na jihozápad Francie. Cílová zóna, která byla přidělena Harmful Lil Armful, se nacházela asi šest set mil jihovýchodně od Seethingu. Při rychlosti 250 mil za  hodinu měli dorazit k  místu určení, letišti La Rochelle Laleu Airfield, před dvanáctou.

ZTRACENÝ LETEC

38

Harmful Lil Armful provedl začleňovací manévr „Purple Heart Corner“, kdy se umístili nahoře do  nejzranitelnější pozice ve  for‑ maci. Tak byli vystaveni očekávané přímé palbě německých proti‑ letadlových kanónů, které si prostřelovaly cestu od nejvyššího místa formace k nejnižšímu. Chase příliš riskoval, když spoléhal na to, že motor poškozený třetí motor vydrží další salvu nepřátelských střel, navíc riskovali zasažení ze spodních řad své formace, která by začala ostřelovat německé útočníky nad nimi.

Nejprve se zkusil uklidnit jejich počtem a leteckým doprovodem kolem nich. Jako kdyby měl samotný počet zaručit jasnou výhru. Jeho mysl ale brzy zabloudila zpět k poškozenému motoru. B‑24 byla sice schopná letu i při třech funkčních motorech, ale Arthur rozhod‑ ně neměl zájem o to, aby při své teprve druhé misi tyto schopnosti jejich letounu otestoval. Jejich třetí oddíl byl v přímém ohrožení, je‑ likož nepřátelské jednotky je mohly napadnout bez obavy z  odvety druhého a prvního oddílu, které byly pod nimi. Německé bombar‑ déry tak mohly snadno napadnout letoun, jemuž vynechává motor, a donutit jej opustit už tak nebezpečnou pozici.

Arthur se ponořil do své práce technika – snažil se dávat pozor na všechny letové systémy, nad nimiž měl dohled, stejně tak na me‑ chaniku stroje. Jakmile se však dostali na požadovanou pozici ve for‑ maci, stoupl si za piloty – přesně tak, jak se od letového technika vy‑ žadovalo. Byl třetím párem očí, který měl kontrolovat palubní desku. Pomocí ovladačů musel také hlídat rozložení paliva mezi nádržemi, aby napomáhal vyrovnávání letounu.

Zatímco se pomalu blížili k  pobřeží Francie, Arthur dle před‑ pisů informoval Chase a  Thomase o  technickém stavu motorů

KAPITOLA 2 OSUDOVÁ MISE

39

a  navigačních systémů. Oznámil, že vše funguje bez závady, a  oba piloti jeho zprávu přijali vlažným pokynutím hlavy či naprostou ig‑ norací. Dávali najevo pramalý zájem o hlášení od náhradníka.

Ačkoliv kontrolky nehlásily žádnou poruchu, Arthur nepře‑ stával znovu a znovu kontrolovat motor číslo tři. Obával se, že pokud je po minulé misi oslabená hřídel, může dojít k problému či úplnému vyřazení motoru z činnosti bez jakéhokoliv varování. Jen proto, že zatím fungoval bez problému, neznamenalo, že vy‑ drží německý útok.

K Francii se přibližovali ve vysoké výšce, což znamenalo nízkou teplotu uvnitř letounu, jenž nebyl nijak vytápěný. Arthur tak musel trávit více času a  vyvinout víc úsilí, aby mohl kontrolovat všechna potřebná zařízení a ověřovat funkčnost letounu. Něžně otíral námra‑ zu z přístrojových budíků a  lehce do  nich ťukal, pokud se ručičky z a s e k ly.

V interkomu zaburácel Chasův hlas:

„Vstupujeme do nepřátelského leteckého prostoru!“

2

Arthur si vylezl do horní věže a připoutal se za kulomet Martin Electric Upper Deck ráže .50, s překvapivým zjištěním, že je tam dost místa a on se nemusí v malém prostoru cítit až tak stísněně. Horní věž byla obecně pohodlnější než ta spodní, které se mezi muži pře‑ zdívalo „pekelné sedlo“. Upravil si kyslíkovou masku a zapojil kabel vedoucí z jeho reostatového obleku do jedné ze zdířek v trupu leta‑ dla, sloužící k  regulování chladného vzduchu kolem. Pod leteckou kombinézou měl celotělový trikot. Jelikož zkrat by mohl způsobit rychlé vzplanutí obleku, hadice se neprodleně po spatření nepřátel‑ ského letounu vytahovala.

ZTRACENÝ LETEC

40

S  roztřeseným žaludkem se Arthur připravoval na  smrtící duel s německými stíhacími letouny a vražednou palbu jedné z nejobáva‑ nějších válečných zbraní: německého protiletadlového 88mm kanó‑ nu. Při výcviku se dozvěděl, že kanón Acht-Acht Flak 18 je schopen vystřelit během minuty patnáct až dvacet granátů do výšky až 9 kilo‑ metrů. Při své první misi nad La Broye poprvé zažil jeho sílu, a tak se jeho obavy z 88 mnohonásobně zvý



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist