načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Ztracený aeroplán - Juraj Martiška Pavel Valach

Elektronická kniha: Ztracený aeroplán
Autor:

Prázdninové dobrodružství tří dětí v městečku Jahodov. Jakub má rád letadla, ale zatím má jen jedno, které je polámané a vyspravené leukoplastí. Klára je chytrá a všechno ví, ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  121
+
-
Doporučená cena:  129 Kč
6%
naše sleva
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Počet stran: 195
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace (některé barevné)
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustroval Juraj Martiška
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-4426-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Prázdninové dobrodružství tří dětí v městečku Jahodov.
Jakub má rád letadla, ale zatím má jen jedno, které je polámané a vyspravené leukoplastí.
Klára je chytrá a všechno ví, neboť ve škole sedí v první řadě. A tomu třetímu se říká Bidlo - ničemu nerozumí, do všeho se hrne, ale je to dobrák od kosti.
Společně mají touhu létat. Ale kde vzít opravdové letadlo? Kamarádi si ho koupí! Že to nejde? Ale jděte, děti neznají slovo nejde. Městečko Jahodov totiž skrývá jedno velké tajemství...

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Ztracen ý aeroplán
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.albatros.cz
www.albatrosmedia.cz
Pavel Valach
Ztracený aeroplán – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Albatros










5
PAVEL VALACH
Albatros
Ilustroval Juraj Marti
š ka










7
UPROST ŘED NOCI
T
é noci nebylo vidět ani na krok. Úzkou pěšinou
klikatící se lesem klopýtalo několik mužů. Nesli něco
velkého a těžkého. Záda se jim pod tou tíhou hrbila
a nohy třásly. Před nimi kráčel vysoký muž, ukazoval
cestu a ostatní tiše pobízel.
„Přidejte, noc netrvá věčně.“
„Snažíme se, šéfe,“ ozvalo se ze tmy udýchané
zabručení. „Ale je to strašně těžký.“
„Zaberte, přece jim to nenecháme,“ řekl muž
vpředu a ukázal kudy dál.
Kdosi zakopl o kořen stromu, hekl a tiše zaklel.
Hned nato škobrtnul jiný muž a zaklel o něco víc.
„Nevidíme na cestu, rozsviťte někdo lampu!“ ozvala
se ze tmy prosba.
„Kuš! Měsíc vám svítí dost,“ okřikl je muž vpředu.
To si ale krapet vymýšlel. Úzký srpek měsíce se krčil
za mraky a nesvítil o nic víc než unavená světluška.
Tmu by šlo krájet a každý by tu po pár krocích
zabloudil. Naštěstí muž vpředu bydlel nedaleko a znal tu
každý kámen, strom i pěšinu.
Dál klopýtali lesem, prohýbali se pod tou tíhou
a dech se jim pomalu krátil.
„Ještě že jsou koleje tak blízko!“ řekl muž vzadu.
„Stejně musíme jít ještě jednou,“ odpověděl mu
kdosi nespokojeně.





8





„Zaberte a nemluvte,“ ozval se jiný muž.
A takhle na sebe vrčeli a tiše se pobízeli. Náhle se ze
tmy ozval hlas jiný – zvědavý.
„Šéfe, najde to někdo?“
Udělalo se ticho a všichni se rázem zastavili. Každý
našpicoval uši, protože tohle ho zajímalo, tohle chtěl
vědět taky. Muž, který je vedl, se podíval do nebe a
zamyšleně si pohladil velký knír. Pak se usmál, zakroutil
hlavou a tiše odpověděl.
„Vyloučeno.“
Tato slova zazn ěla na lesní pěšině před více než sto
lety. Bylo to uprostřed noci roku 1914. Co muži nesli?
Pod čím se prohýbali? Proč šli v noci? Odkud a kam
šli? To nikdo z nich nikdy nikomu neprozradil, zůstalo
to tajemstvím. Jen měsíc na obloze si to pamatuje, ale
ten nic nepoví.





10
PRÁZDNINY
S
lunce h řálo tak, jak to o prázdninách dovede,
a vzduch voněl dobrodružstvím. Krajinou ujížděl
vlak a měl naspěch. Projížděl pole a lesy, s pískotem
míjel přejezdy, u kterých stály zástupy aut
spěchajících z měst. Ve třetím vagonu, s nosem
přitisknutým k oknu, seděl Jakub. Věčně rozcuchaný blonďák
s hubenýma rukama i nohama. Pozoroval ten ruch
za oknem jako zrychlený film a nemohl se toho
všeho vynadívat. Po prázdninách měl jít do třetí třídy, ale
už teď měl rozumu za dva. Tak to o něm aspoň říkala
jeho máma. Ta nemohla jet s ním, musela zůstat doma
a chodit do práce. Prý aby byly peníze, že to jinak
nejde, že by ráda, a tak všelijak. S tátou byla ještě větší
potíž. Toho už několik let Jakub neviděl, a proto si
raději říkal, že on musí do práce také. A tak se stalo, že
Jakub vyrazil na prázdniny k babičce úplně sám. Měl
strach, ještě nikdy tak daleko nejel, ale stejně se na
tyhle prázdniny ohromně těšil.
Vedle Jakuba stál papírov ý kufr polepený obrázky
velbloudů a pyramid. V něm měl svačinu, trenýrky,
trička, tenisky, krátké kalhoty, pyžamo a další věci, které
mu máma nabalila. Jakub vůbec netušil, proč se musí
táhnout s takovou hromadou zbytečností. Jemu by
stačila jedna jediná věc a ta si hověla v přihrádce nad jeho
hlavou. Co to bylo? Letadlo. Dá rozum, že ne opravdo-





11
vé. Tohle dostal k Vánocům a měl z něho obrovskou
radost. Málem se jim pod stromeček nevešlo. Ale to
bylo spíš tím, že měli malý stromek.
Do kupé nakoukla průvodčí Iveta. „Všechno
dobrý?“ zeptala se starostlivě.
Jakub přikývl. V poledne, kdy ho máma posadila
do rychlíku, se průvodčí jmenoval Karel. Vypadal jako
hromotluk, sotva prošel dveřmi, mluvil jako ze sudu,
ale byl ohromně hodný. Ukázal Jakubovi
lokomotivu, poštovní vagon i vůz,
kde lidé jedli a pili. Tam
měli strašně dobrou
limonádu. Pak Jakub přestoupil
do tohohle vlaku a tady se
průvodčí jmenuje Iveta.
Všemu se směje a děsně
se přitom zubí. Má se
postarat, aby Jakub
vystoupil u babičky v Jahodově.
Ani o stanici dřív, ani
o stanici později.
Přesně v
Jahodově. Každou chvíli
Iveta strčí hlavu
do kupé, vycení zuby
a ptá se, jestli je všechno
dobrý.
Jako kdybych byl n
ějaké mrně, pomyslel si Jakub.
Vždyť už půjdu do třetí třídy
a umím napsat všechna písmena.





12
Tedy mimo velkého Q, ale to mo žná neumí ani pan
ředitel.
Za oknem přibylo kopců a údolí. Vlak se mezi nimi
proplétal a občas se zahoukáním projel tunelem. Cesta
ubíhala a ze svačiny zbylo Jakubovi akorát rajče. Dveře
do kupé se otevřely.
„Jdu si s tebou popovídat,“ zazubila se průvodčí
Iveta a sedla si naproti. „Těšíš se na prázdniny?“
Jakub prudce zakýval hlavou.
„Jedeš k babičce, viď?“
Jakub opět pokýval hlavou.
„No, moc výřečný tedy nejsi,“ usmála se Iveta.
„Já budu pilot,“ vyhrkl Jakub a ukázal na letadlo.
„Opravdu?“ zubila se Iveta, „tak to příště na
prázdniny poletíš.“
Teď už se smál i Jakub. Poznal, že si z něj průvodčí
dělá legraci.
„A svezeš mě?“ vyzvídala Iveta. „Mě ještě žádný
mužský letadlem nesvezl.“
„Svezu, proč bych nesvezl,“ sliboval Jakub, i když si
vůbec nebyl jistý, za jak dlouho se tím pilotem stane.
Vlak začal brzdit. Iveta vykoukla ven a řekla: „Ještě
pár zastávek a jsi u babičky. Nikam nechoď, přijdu si
pro tebe.“ Vyklouzla z kupé a spěchala uličkou pryč.
Jakub byl od té chvíle jako na trní. Pokaždé když
vlak jen trochu přibrzdil, vyskočil, chytil kufr a postavil
se ke dveřím kupé. Střídavě tiskl nos na okno a vyhlížel
Jahodov, nebo tiskl nos ke dveřím kupé a vyhlížel
průvodčí Ivetu. Když ho to pobíhání zmohlo, sedl si a bylo
mu smutno. Uvěřil, že průvodčí Iveta na něj dočista
zapomněla, Jahodov dávno přejeli a on se bude muset





13
vrátit zpátky do města. Z prázdnin u babičky nebude
nic, jen ta dlouhá cesta vlakem. Ale dopadlo to jinak.
Vlak začal zpomalovat. V tu chvíli se rozlétly dveře
od kupé a v nich stála průvodčí Iveta. Zubila se od ucha
k uchu a hlásila: „Stanice Jahodov! Vystupovááát –
neotálet – za mnóóóu!“ Chytila Jakubův kufr a spěchala
uličkou pryč. Jakub na nic nečekal a běžel za ní. Ještě si
nechat utéct průvodčí, nestihnout vystoupit a
prošvihnout prázdniny. To by tak scházelo!
Vlak ještě brzdil, ale průvodčí Iveta už otevřela
dveře a mávala. Zaskřípalo to, pod podlahou něco hrklo
a vlak zůstal stát. Průvodčí kohosi na nástupišti
pozdravila a podala mu kufr. Jakub se nedočkavě protáhl
ke dveřím a pán v modré uniformě ho chytil a postavil
na zem. Konečně Jakub uviděl babičku. Bílé vlasy
spletené do drdůlku jí od minulých prázdnin zbělaly o něco
víc. Taky se zdálo, že je babička o malinko menší. Ale
možná to bylo trochu jinak.
„Ty jsi vyrostl,“ radovala se babi čka a cuchala mu už
tak rozcuchané vlasy.
Pak se obrátila na průvodčí Ivetu a hezky jí
poděkovala.
„Ale to nestojí za řeč,“ mávla rukou průvodčí. „Já
mám slíbeno...“ Vtom se zarazila, otočila na patě a
zmizela ve vlaku. Než by řekl švec, byla zpátky a držela
letadlo. „Ještě tohle, pilote!“
Jakubovi se rozzářily oči, vzal letadlo do náruče
a starostlivě hladil místa slepená leukoplastí.
Pán v uniformě ukazoval na Jakuba a cosi vyprávěl
babičce. Ta přikyvovala, drdůlek jí na hlavě
poskakoval a taktéž mu cosi vyprávěla. Jakub stál mezi nimi,





14
poslouchal to ševelení hlasů a byl rád, že dojel. Vtom
průvodčí Iveta začala pokašlávat, jako by jí zaskočil
bonbon. Když si toho pán v uniformě všiml, zeptala se
ho: „Pojedeme, pane přednosto stanice?“
„Ale jistě,“ rozpomenul se pán v uniformě.
Poodešel o tři kroky blíž k lokomotivě, stoupl si do pozoru,
zapískal, vytáhl z podpaží plácačku a zvedl ji vysoko
nad hlavu. Vlak zasyčel, cukl sebou a dal se do pohybu.
Průvodčí Iveta zamávala, naposled se zazubila a
zabouchla dveře.
„Tak to bychom m ěli,“ řekl pán v uniformě, když se
poslední vagon ztratil v zatáčce. „To byl dnes poslední
vlak. Ještě zvednu závory, pozamykám a sejdeme se
před nádražím.“ Vzal kufr a byl pryč.





Babi čka Jakubovi vysvětlila, že ten pán v uniformě
je přednosta stanice Jahodov. Stanice tak malé, že je tu
přednosta jen ve dne a v noci tady běhá jen pár koček.
Navíc je to její dobrý kamarád a bude tak hodný a
odveze je domů autem. Pak se ptala, co je nového, jaká
byla cesta, a než došli před nádraží, přednosta stanice
tam už čekal.
Nasedli do auta. Pan přednosta s babičkou
dopředu a Jakub se svým kufrem a letadlem dozadu. Pan
přednosta dostal od babičky za to, že je tak hodný,
velkou krabici. Otevřel ji a usmál se. Byla plná buchet!
Neodolal, chvíli vybíral a nakonec si vzal makovou. Hned
se do ní zakousl. Nastartoval, zakvedlal řadicí pákou
a s plnou pusou zahuhlal: „Tak jedem!“





16
SEN
P
ř ednosta stanice neměl ledajaké auto. On měl
takového automobilového dědečka. Jeho vozidlo
pamatovalo dobu, kdy se benzin doléval zahradní konví
a na silnicích nebyl asfalt, ale jen uježděný štěrk. Také
jste cestou nepotkávali mercedesy a fordy, ale spíš
krávy a koně. Nikdo se však panu přednostovi nesmál
a netroubil na něj, že se po silnici loudá. Právě naopak.
Každý hned zpomalil, smál se a mával. Nejeden řidič
panu přednostovi jeho automobil tak trochu i záviděl.
Ale to hlavní – auto pana přednosty nemělo střechu.
A to se Jakubovi líbilo ze všeho nejvíc.
S rachotem opustili parkoviště před nádražím a
vyjeli na silnici. V motoru to trošku chrastilo, zepředu
to skřípalo a zezadu skučelo. Sedadla byla tvrdá jako
na horské dráze, až z nich bolel zadek, a všecko se to
houpalo jako v lunaparku. Ale nic z toho Jakubovi
nevadilo. Právě naopak. Byl šťastný a za nic by neměnil.
Takhle by měly začínat každé správné prázdniny! Na to
by měl existovat zákon nebo nějaká vyhláška.
Pan přednosta spokojeně točil volantem, vousy měl
zaprášené od cukru a pomlaskával si, jak jsou ty
buchty dobré. Bez přestání chválil babičku, že by takovou
dobrotu mohla péct třeba i králům. Vítr svištěl kolem
uší a stromy nad hlavou ubíhaly kamsi dozadu a Jakub
byl rád, že mu začaly prázdniny.





17
Pak mu zt ěžkla víčka, svět se zhoupl a potemněl.
Ale silnice ani auto za to nemohly. To únava ho zmohla.
Hlava mu klimbla na prsa a všechen hlomoz jako
mávnutím kouzelného proutku ustal. Než pan přednosta
dojedl první buchtu, spal Jakub jako dřevo.
Dojeli k přejezdu a zastavili. Na semaforu blikala
střídavě červená světla a závora byla dole. Měl jet vlak.
Pan přednosta začal s plnou pusou brblat:
„Já, zaměstnanec drah, přednosta stanice Jahodov,
po tolika letech služby, já přece nebudu čekat na vlak.
To přeci nejde.“ Mračil se na závoru a vrtěl se přitom,
jako by mu byla uniforma malá. Nakonec řekl:
„Vezmeme to zkratkou.“
Zahrkal řadicí pákou, šlápl na plyn a provedl cosi
šíleného. Něco, co by nikdo a nikdy neměl dělat. Objel
závoru a vjel na koleje.
V tom okamžiku zmizelo přední sklo i všechny
dveře. Kola se změnila na malá kovová kolečka, která
přesně zapadla do kolejnic. Když jste se podívali pod nohy,
byly tam šlapky. Stejné jako jsou u jízdního kola. Jen
Jakub se musel postavit, aby na ně dosáhl. Před
panem přednostou už nebyl volant, ale jen takové madlo
k držení s malou trumpetkou a kouskem svíčky pro
jízdu za tmy. Než se kdo nadál, celé auto se proměnilo
v železniční drezínu.
„Tak jedem!“ vykřikl pan přednosta a babička
zatroubila na trumpetku. I když ono to víc kvákalo, než
troubilo. Takže spíše zakvákala na trumpetku. Všichni
se opřeli do šlapek a vyrazili.
Pan přednosta šlapal a něco veselého si
pobrukoval. Babička šlapala, sukně se jí natřásala na kolenou





18
a broukala si to samé. Jakub šlapal, ale celé mu to
připadalo divné – takové hodně praštěné. I když
nakonec proč ne? Proč by nemohl přednosta stanice jezdit
domů drezínou.
Nejeli dlouho ani daleko a pan přednosta zvolal:
„Á, pan kolega!“
A opravdu. Před nimi vedle kolejí stál jiný přednosta
stanice a držel nad hlavou zvednutou plácačku
červeným dopředu. Všichni tři přestali šlapat a drezína
pomalu dojela. Stál tu přednosta stanice, který jako by
z oka vypadl tomu našemu. Modrá uniforma, pod
nosem vousy, jen neměl v puse buchtu. Zpoza
přednosty vyskočila průvodčí Iveta, zazubila se a zeptala se:
„Není mezi vámi letec?“
„Není prosím pěkně,“ odpověděla babička. „Ale
mohla bych vám nabídnout makovou buchtu. Ta by
vám mohla pomoci.“
Průvodčí Iveta si vzala buchtu a zakousla se do ní.
Pomlaskávala si a zubila se s plnou pusou máku.
„Vezměte si taky,“ pobídla babička toho cizího pana
přednostu.
Ten se nenechal dvakrát prosit a vybral si jednu
zvlášť naducanou. Zakousl se do ní, nestihl ani
polknout a oči se mu rozzářily.
„To je dobré, moc dobré,“ huhlal s plnou pusou. „To
je královsky dobré.“
„Tak snad bychom mohli jet, pane kolego,“ řekl náš
pan přednosta.
Ten cizí pan p řednosta vytáhl píšťalku a zkusil
zapískat k odjezdu. Ale místo pískotu z píšťalky vylétla
jen maková zrnka.





19





20
„Jako by se stalo, pane kolego,“ řekl shovívavě náš
pan přednosta.
Babička zakvákala na trumpetku, všichni se opřeli
do šlapek a jelo se dál. Cizí pan přednosta s průvodčí
Ivetou za nimi volali slova díků a babička s Jakubem jim
na oplátku mávali.
Přejeli výhybku, minuli semafor a stál tam další pan
přednosta s červenou plácačkou. Nachlup stejný jako
ten první i ten náš přednosta. Za ním se krčila průvodčí
Iveta – jen vyskočit. A všechno se to opakovalo. Pane
kolego sem, pane kolego tam. Není mezi vámi letec?
Nedáte si buchtu? Tak snad abychom jeli. A nakonec
makové pískání. Všechno do puntíku stejně. Jeli dál.
Pan přednosta, babička a Jakub se opírali do
šlapek, jen se pražce pod nimi míhaly. Slunce zašlo za
obzor a začalo se šeřit. Tmy přibývalo a pomalu nebylo
vidět na cestu. Ale drezíně to nevadilo, ta jela, kam ji
koleje vedly. Nestačili se ani pořádně rozjet a byl tu
další kolega, další zubatá průvodčí Iveta a všechno se
to opakovalo. Jako by v kině pouštěli ten samý film
stále dokola.
Zásoba babiččiných buchet se začala tenčit.
Jakubovi se sbíhaly sliny, ale zatím se na něj buchty
nedostalo. Zato přednosta stanice si je do pusy ládoval po
dvou. Navíc každou chvíli dostali po jedné buchtě cizí
přednosta stanice a zubatá průvodčí Iveta. Jakub jim
to přál, ale aspoň jednu buchtu by si dal taky.
Nakonec se setmělo tak, že nebyl vidět ani měsíc,
ani hvězdy. Jakub si dokonce neviděl ani na nos. Když
chtěl zjistit, jestli ho ještě má, musel si na něj sáhnout.
Taková byla tma. Pan přednosta zpomalil, zašátral po





kapsách a vytáhl sirky. Škrtl a zapálil svíčku, která
stála vpředu uprostřed. Svíčka se nejistě rozhořela. V tu
chvíli se stalo něco nečekaného. Černá tma okolo nich
ožila. Na obloze se objevil měsíc a hvězdy. Podél trati
se rozletěly světlušky, cvrčkové spustili svůj noční
koncert a nikterak jim nevadilo, že každý vrže tu svou.
Stavěli ještě mockrát. Každý přednosta stanice
dostal makovou buchtu a stejně tak každá průvodčí Iveta.
V krabici už bylo vidět dno, jen v koutě se krčilo pár
posledních buchet. Nakonec pan přednosta zvolal: „Před
námi je tunel!“
Vjeli do něj a nebe potemnělo. Pak už nebylo nic.
Nebyl měsíc ani hvězdy. Světlušky přestaly padat do
trávy a cvrčci odložili housle. Komu by taky hráli?
Plamínek na předku drezíny se zatřepotal a zhasl.





22
KLÁRA A BIDLO
R
áno se Jakub probudil a neslyšel nic. Bylo ticho.
Doma ve městě pod jeho oknem jezdily tramvaje,
hučela auta, rachotili popeláři, cinkala kola a štěbetaly
sousedky. Ve městě o sobě každý dával jaksepatří
vědět. Snažil se, aby ho snad ostatní nepřeslechli. Tady to
bylo jiné. Průvan si v otevřeném okně tiše pohrával se
záclonou a kdesi v dálce štěkal pes. Do toho tiše
bručel třepot tisíců včelích křídel v úlech za domem. Přes





23
les sem dolétlo houkání vlaku, ale mo žná to jen předla
kočka na zápraží.
Jakub si promnul o či. Ležel ve veliké posteli s
dřevěnými čely přikrytý jen lehkou dekou. Poznal babiččinu
ložnici.
Prázdniny, pomyslel si a spokojeně se protáhl.
Vymotal se z postele a bosky vyrazil do kuchyně.
„Dobré ráno,“ ozval se babiččin hlas od plotny.
„Dobré ráno, babi,“ pozdravil Jakub. Očima přelétl
kuchyni a zůstal zírat s otevřenou pusou. Uprostřed
stolu stála mísa buchet plná až po okraj. Nevěřil
vlastním očím a začal z toho koktat. „Já-já my-myslel, že
jsme je v noci všechny rozdali.“
„V noci? Rozdali?“ divila se babička.
„No jasně,“ kýval hlavou Jakub a nechápal, čemu se
babička diví. „Ti cizí přednostové stanic jich snědli
aspoň kopec. A průvodčí Iveta taky,“ žaloval.
„Víš co,“ navrhla babička a usmála se. „Sedni si ke
stolu, já ti k těm buchtám udělám kakao a ty mi o tom
budeš vyprávět.“ Nato buchty pocukrovala, asi jako
když nasněží, a postavila na kamna hrnec s mlékem.
Jakub snídal buchty, které už dávno měly být
rozdané a snědené, a s plnou pusou vyprávěl. Jak
šlapali na drezíně, jak je každou chvíli stavěl stejný
přednosta stanice, jak se průvodčí Iveta smála a měla
v zubech mák, o nebi nad hlavou a tunelu, co neměl
konce. Babička se uculovala a na oplátku pověděla
Jakubovi, že v autě usnul a přednosta stanice ho
musel přenést do postele. Oba se smáli, jak jsou
některé sny pěkně vypečené. Přitom jedli buchty, olizovali
si sladké prsty a srkali horké kakao. O prázdninách





24
chutná a v Jahodov ě dvojnásob. Že neznáte
Jahodov? Místní o něm mluví jako o městečku. No, proč
ne. Uznejte sami: Mají tu kostel, dvě hospody,
obchod paní Cabrnochové se smíšeným zbožím, školu,
rybník a železniční zastávku. Babička tu bydlí,
protože její maminka tu bydlela a její maminka tu bydlela
a její... Těžko říct, kdo a kdy to začal. Ale nedivme se
mu. Jahodov je hezké místo a až budete mít cestu
kolem, zastavte se.
Jakub dosnídal, převlékl se z pyžama, vzal svoje
letadlo a šel ven. Babička měla dům malý, ale zahradu
velkou. Navíc měla několik kotců králíků, tři úly včel
a slepice, o kterých nikdy nevěděla, kolik jich vlastně
je. Taky tu stála stodola a pár stromů, na které se
dobře leze. Ale tohle už Jakub znal z minulých prázdnin.
Všechno prolezl, na všechno vylezl a pořádně
prozkoumal. Nebylo tu nic, co by už neviděl.
Tento rok Jakub ví, že nepoleze na stromy a ani
slepicím do kurníku. Táhne ho to k letadlům. Chce je
vidět, číst o nich a mluvit o nich. Letadla mu nedají spát.
A pokud se dobře díval, tak babička nemá ani jedno.
Na zahradě ani ve stodole, ani pod postelí.
Aspoň že mám to svoje, pomyslel si a došel
doprostřed zahrady. Naslinil prst, zvedl ho a zkusil,
odkud fouká vítr. Naposledy zkontroloval letadlo,
přihladil leukoplast na polámaných křídlech a hodil. Letadlo
prudce vzlétlo k nebi, jednou zakroužilo a dlouhým
obloukem postupně minulo záhon mrkve, cibule,
hrášku a keř růží. Pak přelétlo plot a v kotrmelcích přistálo
na silnici.
Jakub si povzdechl.





25
„A ť dělám, co dělám, vždycky to končí v
kotrmelcích.“
Rozběhl se k brance, už bral za kliku, když tu se
zarazil. U jeho letadla stála holka. Do výšky asi jako
Jakub, v sukýnce a červených teniskách. Na nose měla
brýle a nad každým uchem jí trčel culík. Jakub ji
pozoroval skrz branku a pomyslel si: To mi tak ještě
scházelo. Holka – s těma je vždycky potíž. Letadlům nerozumí
ani za mák a chtějí si jen povídat. Stále se na něco ptají
a člověk neví, co jim má říkat.
„Já tě neukousnu,“ ozvala se ta s culíky.
A je to tady, pomyslel si Jakub. Mám hlavou kývat,
nebo vrtět? Nakonec si dodal odvahy, otevřel branku
a došoural se k holce. Ta si ho zvědavě prohlížela skrz
veliké brýle a nakláněla přitom hlavu na stranu, jako by
stál Jakub šikmo.
„Já jsem Klára,“ řekla ta holka a udělala pukrle.
„Ja-Jakub,“ vykoktal ze sebe Jakub. „To-to je moje
letadlo!“
„Je hezký,“ řekla Klára, „ale krapet potlučený a taky
malý.“
„Je, jak ý je,“ bránil Jakub svoje letadlo.
„Jestli chceš,“ nabídla holka, „můžeš jít se mnou
na letiště. Dnes je tam letecký den.“
„Tady je letiště?“ vyhrkl Jakub překvapením a úplně
zapomněl na svoji stydlivost. „Opravdové letiště? Tam
co létají velká letadla?“
Klára jen přikyvovala a usmívala se.
Jakub nevěřil vlastním uším. „Tak to já bych šel,“
přešlapoval nedočkavě. „Jen se musím zeptat
babičky.“ Otočil se na patě a uháněl k domu.





26
Klára šla za ním. To proto, že nesla letadlo, které
Jakub samou roztržitostí zapomněl uprostřed silnice.
Tak y v y s větlí babičce, k am že to v l a s tn ě mají namí
řeno, a do třetice Klára je holka, která u ničeho nesmí
chybět.
Babička neměla nic proti. Dokonce měla radost, že
první, koho Jakub potkal, je právě Klára.
A tak šli. Jakub střídavě dva kroky před Klárou,
nebo dva kroky za Klárou. Nikdy vedle ní. Těšil se, že
by nejraději běžel. Stále tomu nemohl uvěřit – letiště
v Jahodově. Kdo to kdy slyšel? Proč mu to ještě nikdo
neřekl?
Když minuli poslední domky a cesta se rozběhla do
polí, ozvalo se hvízdnutí. Ve stráni nad cestou seděl
rozčepýřený kluk, zubil se od ucha k uchu a nevěděl
co by.
„Kam jdete?“ houkl na ně z vršku.
„Na letiště,“ pochlubil se Jakub.
„Ha!“ vykřikl kluk a sjel po zadku ze stráně dolů.
Postavil se před Jakuba, opucoval si kolena a představil
se: „Bidlo, jméno mé.“
Jakub se trošku podivil, že kluk sjel po zadku, ale
pucoval si kolena. Později pochopil, že u tohohle kluka
to ani jinak nejde. On totiž všechno dělal jinak.
Vždycky obráceně a hlavně bláznivě. Taky dělal čest svému
jménu. Byl o hlavu vyšší než Jakub nebo Klára. Dost
možná byl nejvyšší kluk z celého Jahodova. Ruce a
břicho mu vyčuhovaly z trička, jako by přes noc vyrostl.
Kalhoty měl kratší než krátké, kšandy široké na tři
palce a na nohách boty jako dvě lodě. Uši mu krapet
odstávaly a okolo nosu měl drobné pihy.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist