načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ztracení - Henrik Fexeus

Ztracení

Elektronická kniha: Ztracení
Autor:

Napínavá urban fantasy odehrávající se hluboko pod ulicemi dnešního Stockholmu. Když Ky omylem prorazí kladivem zeď ve svém pokoji, objeví za ní něco, co nikdy objevit neměla. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 331
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ze švédského originálu De förlorade ... přeložila Romana Švachová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7451-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Napínavá urban fantasy odehrávající se hluboko pod ulicemi dnešního Stockholmu. Když Ky omylem prorazí kladivem zeď ve svém pokoji, objeví za ní něco, co nikdy objevit neměla. Něco, co její život jednou provždy změní. Adam, který bydlí v jiné části města, mezitím pozoruje, jak se mu okolní svět začíná sám od sebe přetvářet před očima, a neví, co si o tom má myslet. Zbláznil se snad? Anebo se stal obětí nějakého nemístného vtipu? Adama na každém kroku sleduje zvláštní stříbrné auto. A taky nějací vytáhlí podivíni v šedém, kterým nejde pořádně vidět do obličeje. Mladík se na útěku před svými pronásledovateli dostane do těsných podzemních tunelů, v nichž se sice nedá volně dýchat, ale zato se v nich dá rychle ztratit. Cesty Adama a Ky se propletou v klaustrofobickém dobrodružství, které je oba přinutí pochybovat o tom, co je skutečnost.

Zařazeno v kategoriích
Henrik Fexeus - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

HENRIK FEXEUS

POSLEDNÍ

ILUZE 1

Když Ky omylem prorazí kladivem zeď

ve svém pokoji, objeví za ní něco, co

nikdy objevit neměla. Něco, co jejíži

vot jednou provždy změní. Adam, který

bydlí v jiné části města, mezitímpozo

ruje, jak se mu okolní svět začíná sám

od sebe přetvářet před očima, a neví,

co si o tom má myslet. Zbláznil se snad?

Anebo se stal obětí nějakéhonemístné

ho vtipu?

Adama na každém kroku sleduje

zvláštní stříbrné auto. A taky nějací

vytáhlí podivíni v šedém, kterýmne

jde pořádně vidět do obličeje. Mladík se

na útěku před svými pronásledovateli

dostane do těsných podzemních tunelů,

v nichž se sice nedá volně dýchat, ale

zato se v nich dá rychle ztratit.

Cesty Adama a Ky se propletou

v klaustrofobickém dobrodružství,

které je oba přinutí pochybovat o tom,

co je skutečnost. Co když je svět kolem

nás — ten, o kterém si myslíme, že ho

tak dobře známe — opravdu jen iluze?

Strach se nejprve plížil kolem, pak se na Ky vrhl a ochromil

ji. Už se nebála díry ve stěně, ale toho neznáma za ní. Přála

si, aby se ten otvor dal nějak zavřít, aby do něj nikdy nebyla

bývala lezla. Aby se ten plakát nikdy nesnažila pověsit.Hou

dini byl už natrvalo vykázán do vyhnanství na druhé straně

pokoje, opřený o psací stůl. A dobře mu tak. Proč vlastně tu

díru zvětšovala? Tenký papír fi lmového plakátu pověšeného

na stěně byl to jediné, co teď stálo mezi ní a tím, co nikdy

nemělo spatřit světlo světa.

V pokoji teď trávila čím dál méně času. Tátovi to vůbec

nevadilo, byl rád a mile překvapen, že s ním teď tak často

sedává v obývacím pokoji místo toho, aby se zavírala u sebe.

Když už do pokoje musela, například když byl čas jít spát,

vyhýbala se své posteli — sundala z ní matraci, přestěhovala

ji na druhou stranu pokoje a přespávala tam. Na plakát na

stěně se ani nepodívala — nejen kvůli tomu, co bylo za ním,

ale i kvůli popraskanému ledu na něm. Měla pocit, jako by

na ni díra skrze ty praskliny volala, upozorňovala na sebe,

lákala ji k sobě, provokovala. Jako by se jí posmívala.

(nar. –—˜–) je známý

především jako tzv. mentalista,odbor

ník na řeč těla a metody ovlivňování

mysli. Je autorem několika titulů zob

lasti psychologie, z nichž nejznámější

je Naučte se číst myšlenky! (›œœ˜;

česky Grada ›œ–¡). Ve Švédsku sepro

slavil také svým televizním pořadem

Hjärnstorm (Mentální bouře). Román

Ztracení: Poslední iluze  je jehobeletri

stickým debutem.

POSLEDNÍ

ILUZE 1

HENRIK FEXEUS

Foto © Daniel Stigefelt

Prolog

1

Dívka

ve zdi

2

V podzemí

3

Chlapec

ve věži

/

Epilog





POSLEDNí

ILUZE 1


De Förlorade © Henrik Fexeus 2017

by Agreement with Grand Agency

Translation © Romana Švachová, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

(elektronické vydání)

The translation of this work was supported

by a grant from the Swedish Arts Council.

Překlad této knihy vychází s laskavou finanční

podporou Švédské umělecké rady.

ISBN 978-80-7577-523-8 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-524-5 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-525-2 (Formát MobiPocket)


Prolog



9

×

Třásl se zimou. Neměl sklon k  sebelítosti, ale tentokrát se

opravdu litoval. Přitáhl si promoklou deku blíž k  tělu. No

dobře, tak občas se možná lituje. Třeba když přišel o práci.

Nebyla to jeho chyba. Poslední dovnitř, první ven, jak se říká.

Tak to prý zkrátka chodí, když se snižuje počet zaměstnan­

ců. A na něj to prostě padlo. I tak tam ale dělal už dva roky

a myslel si, že práci má jistou. Dostat padáka ve dvaadvaceti

není nic moc příjemného. Pitomci.

Snažil se ještě víc přitisknout ke zdi, aby se schoval před

vodou, ale stříška nad ním nebyla zrovna nejširší. Déšť ho

bičoval a  velké kapky mu z  plavé ofiny stékaly rovnou do

očí. Seděl u zdi, co nejblíž to šlo, ale stejně mu to nijak nepo­

mohlo. Podíval se na své břicho a stehna. Jestli se dalo říct,

že vůbec někdy vypadal dobře, bylo to už hodně dávno. Dva

roky hltání mražených pirožků pětkrát týdně se na něm zře­

telně podepsaly. Na žádném trhu by ho už nepovažovali za

atraktivního. To bylo asi to nejhorší. Ten fakt, že už ho nikdo

nepotřebuje. Ale co. Tak ať se jdou vycpat.

Celé dny tehdy proležel v  posteli a  litoval se. Žaluzie ne­

chával zatažené. Kašlal na to, že by měl třeba vynést odpadky,

nebo na to, že by měl jíst. A kašlal taky na účty. Když kdosi

zazvonil u dveří, neotvíral. Zvonek vřeštěl, znovu a znovu, čím

dál tím zuřivěji. Nakonec dovnitř vpadla nějaká ženská. Po­

dle všeho k tomu měla povolení. To exekutoři mívají. Tlachala


10

něco o nějaké neziskové agentuře a sociální správě, ale on ji

neposlouchal.

Místo toho skončil tady, třesoucí se u  studené zdi kdesi

v koutě uprostřed ničeho. Ještě před pár měsíci měl byt a prá­

ci. Proklestit si cestu zpátky k takovému luxusu se teď zdálo

zhruba stejně nemožné jako odletět na Mars.

Shodil ze sebe promoklou deku. To už nikde nezbyl je­

diný suchý koutek? Vysoko nad ním byla ve zdi malá dvíř­

ka. Nejspíš servisní poklop. Kdysi dávno k němu určitě vedly

i schůdky.

Sám nevěděl jak, ale nakonec se tam nahoru dostal. Musel

vyšplhat po cihlách ve zdi. Konečky prstů po ní zoufale šmát­

ral a hledal v nerovném povrchu škvírky, pomocí kterých by

se mohl přitáhnout nahoru. Nakonec se centimetr po centi­

metru vyškrábal až k úzké dřevěné plošince pod poklopem.

Vytáhl se na ni a  postavil se. Velikost dvířek mu pořád ješ­

tě nechávala naději — zvenku to vypadalo, že by šachta za

nimi mohla být dostatečně velká na to, aby se do ní vešel.

Dolů to ale byla výška. Kdyby uklouzl, nejspíš by se zabil.

Otevřel poklop a  vlezl dovnitř. Vevnitř se dalo dokonce

i  postavit. Byla tam ale tma jako v  kobce. No samozřejmě.

Bylo tu však sucho. Nechal poklop pootevřený jen na úzkou

škvíru a  svlékl si mokré oblečení. Pak si roztřeseně lehl na

zem a usnul.

Déšť v  průběhu noci ustal. Probudily ho sluneční paprsky,

které se odvážily proklouznout škvírou a  polechtaly ho na

obličeji. Potřeboval se vyčurat. Otevřel dvířka dokořán, aby

dovnitř vpustil trochu tepla. Ranní světlo vtrhlo dovnitř, dál

než na okraj místnosti však nedosáhlo. Rozhlédl se po slabě

osvětleném prostoru. Někdo tu už před ním byl. Na podlaze

leželo několik zhasnutých stavebních svítilen. Natočených ke

zdem, jež byly černě pomalované nepravidelnými klikyháky.


11

I  na podlahu někdo něco načmáral. Kruh. Uprostřed ležel

zápisník.

Vyčural se do jednoho rohu, pak sebral zápisník a začal

v  něm listovat. Nedávalo to smysl. I  když nechápal, co to

vlastně čte, nelíbilo se mu to. Ani trochu. Začal ho naplňovat

jakýsi tupý a nepříjemný pocit. Nakonec se rozhodl zapnout

svítilny. Ostré světlo plně odhalilo, co to vlastně stojí na

zdech. Pokrývaly je pruhy a čáry, stejně tak i strop a podlahu.

Nešlo však o žádné nahodilé čmáranice. Byla to písmena.

Podíval se znovu do zápisníku, jejž pořád ještě svíral

v ruce. Pak si pozorně přečetl všechno na zdech.

Vrátil se pohledem k textu v knize.

Zdi.

A kniha.

Pocítil takovou lítost jako nikdy předtím. Ne však kvůli

sobě.

Kvůli světu.



1

Dívka

ve zdi



15

•

Ky se podívala na díru ve stěně. Byl to dokonalý kruh, skoro

jako by ho někdo vyřezal skalpelem. Jak se jí ale mohlopo

dařit něco tak vrcholně nemotorného? Nejenže se netrefila

do hřebíku, ale ke všemu stěnu prorazila kladivem. Se vším

všudy. A to si přitom chtěla jen pověsit nový zarámovaný

plakát, který dostala k narozeninám. Byl to plakát s jejím

největším idolem, mistrem úniků Harrym Houdinim. Stěží

si dokázala představit něco horšího než zůstat někdezavře

ná, ale Houdini, ten se přece dokázal dostat odevšad. Ona

se sice taky naučila odemykat několik typů dveří a zámků

a ano, není zrovna nejlehčí se takové věci naučit sám a bez

pomoci. Ale zvládnout něco takového, jako třeba uniknout

z řetězů a pytle v bedně na dně jezera, to je už přímonad

lidský výkon, který si zaslouží uznání. Opatrně vytáhla ze

stěny špičku kladiva. Kousky sádrokartonu se uvolnilya po

padaly na postel.

Ten plakát jí dal táta.

„Všecko nejlepší k sedmnáctinám, zlato,“ zahalekal, když

jí předával dárek zabalený ve vánočním balicím papíru.

Dech mu přitom zase voněl po mentolkách. Přesto z něj

bylo cítit ještě něco dalšího, mnohem kyselejšího. Před

stírala, že si toho nevšimla. Každopádně se alespoň snažil.

SMS od mámy si ani nemusela číst, bylo jí jasné, že na kontě

jí jako vždy přibyla tisícovka švédských korun. S  mámou

oslavila narozeniny naposledy ve dvanácti. Od té doby jí


16

každoročně posílala jednu a  tutéž zprávu, pořád dokola.

Ky nepochybovala o tom, že si to vůbec neuvědomuje.

Všechno nejlepší, moje milá. Ať se ti v  tom dalším roce

něco povede. Máma.

Ať se ti něco povede. Jako by předpokládala, že doteď její

dcera neudělala vůbec nic, díky čemu by na ni mohla být

pyšná. Ky se zamračila, a zatímco si vzkaz znovu a znovu

přehrávala v  hlavě, prudkými pohyby rukou se pokusila

smést z  postele drobty sádrokartonu. Ty ale uvízly mezi

vlákny deky a nechtělo se jim pryč. No vida, takžesedmnác

tý rok jejího života nezačíná zrovna nejslibněji. Zarámovaný

plakát byl zatím opřený o psací stůl. Do toho velkéhopozla

ceného rámu ho zasadila sama. Na obraze stál Houdiniomo

taný řetězy, uprostřed spouštění na dno nádoby na mléko,

dostatečně velké na to, aby se do ní vešel, ale už se uvnitř

nemohl ani pohnout. Nádoba byla plná vody a zabezpečená

visacím zámkem.

Ty jeho oči. Hleděl z  obrazu s  výrazem, který jako by

říkal:

Za chvíli jsem u tebe. Mám to pod kontrolou.

Přála si být taky taková. Nikdo by ji nikde nemohl držet,

kdyby to nechtěla. Měla před sebou už jen dva roky na

střední, pak bude dospělá. Potom začne ten opravdový život

tam venku. Život se vším všudy. Včetně odpovědnosti sama

za sebe. To jí máma vysvětlila opravdu svědomitě.

Když ze stěny konečně uvolnila všechny drolící se kous -

ky, díra vypadala o trochu větší. Ky najednou popadla chuť

strčit dovnitř ukazováček, ale neodvážila se. Jak asi tátovi

vysvětlí, že zničila stěnu? Jak je něco takového vůbecmož

né? Bydleli v jednom z domů na Uhlířské ulici, v maléstock

holmské čtvrti na jihu města zvané Bagarmossen. Jejich

panelák byl taková typická kostka z  padesátých let  — tři


17

poschodí z betonových panelů. Žádný křehký tenkýsádro

karton. Ale podle všeho někdo přehradil sádrokartonovou

stěnou zrovna její pokoj. Proč by ne?

Hlavou jí problesklo, jestli by se prostě nemohla tvářit,

jako by se nic nestalo. Kdyby si stoupla do dveří a jen pokoj

přelétla očima, sotva by si té díry všimla. A vůbec, jak často

teď táta nosí brýle? Místo lehké paniky jí pomalu začala

prostupovat spíš zvědavost. Takový otvor ve stěně, to není

jen obyčejná díra. Je to taky vstup. Otvor do něčeho. A na

druhé straně se vždycky něco najde a ona ještě nikdynevi

děla žádnou zeď zevnitř. Přitiskla obličej ke stěně a jedním

okem nahlédla dovnitř.

Uvnitř nebylo nic. Jen prázdno a tma.

Čekala přinejmenším nějaké trámy, potrubí anebo ale

spoň elektrické a  síťové kabely. Prostě něco. Cokoliv. Za

stěnou se však převalovala pouze hustá tma. Ale třeba tam

opravdu něco je a v té tmě to jen nejde rozeznat. Baterka

ležela někde ve skříni na chodbě, zahrabaná mezi mopy

a utěrkami. Vydala se pro ni. Když procházela kolemostat

ních stěn, zaklepala na ně. Beton.

Nakonec baterku našla. Baterie vevnitř byly už docela

staré, ale baterka pořád ještě svítila poměrně ostře.

Když posvítila do otvoru, proužek světla se odrazil od

protější stěny. Odhadla, že mezera mezi stěnami může být

přibližně třicet centimetrů široká. Za protější stěnou stál

šatník. Chvíli potichu poslouchala a čekala, jestli se k ní od

schodů na chodbě nedonese nějaký šramot. Kdyby se táta

vrátil domů, přišel by ji pozdravit a všiml si té díry, určitě

by dostal záchvat vzteku. Ještě si dobře pamatovala, co se

strhlo tehdy, když si ostříhala husté černé vlasy a to málo,

co z nich zbylo, si odbarvila na bílo. Měl už hodinu zpoždění,

což věstilo, že dorazí každou chvíli. Zároveň to ale mohlo

znamenat, že přijde o  to později. A  čím déle mu to trvá,

tím hůř se pak orientuje. A  v  takovém případě už žádné


18

mentolky nepřebijí ten silný alkoholový odér, který se mu

line z pusy. A pokud se zdrží víc než dvě hodiny, už sine

všimne vůbec ničeho, ani toho, že začala s destrukcí jejich

společného domova.

Ona a táta. Takhle to bylo přece odjakživa.

Máma byla vichřice v lidské podobě a zároveň tátůvpřes

ný opak. Když byla Ky ještě malá, máma na ni působila jako

nějaké ztělesněné exotické dobrodružství. Často zmizela i na

několik dní v  kuse. Pak bez varování vtrhla do bytu, po

každé uprostřed nějakého důležitého telefonátu, popadla

počítač, stále plně v pracovním zápalu, a o pár hodin později

se zase vyřítila z jejich životů pryč, s výrazem, který si Kyni

kdy nedokázala vyložit nijak jinak než jako hořké zklamání.

A jednou už se zkrátka nevrátila vůbec.

Ky teď ve stěně potřebovala najít alespoň něco, aby to

mohla nechat být. Kdyby se jí tak podařilo v tom tmavém

prostoru něco zahlédnout. To by z celé té záležitosti mohla

mít o trochu lepší pocit než teď, kdy stěnu prostě jenzby

tečně zničila. V té malé díře, která ve stěně zbyla po kladivu,

se však nedalo baterkou moc dobře otáčet. Nedařilo se jí

posvítit, kam potřebovala. Kdyby ten otvor trochu zvětšila,

viděla by možná líp. Opatrně přejela prstem po okrajích díry.

Překvapeně tenounkou vrstvu sádrokartonu ohmatávala.

S lehkým praskáním se jí sama drolila pod prsty.

K uším jí dolehlo tlumené dovření vchodových dveří o tři

poschodí níž. Táta. U stolu pořád ještě stál plakáts Houdi

nim. Kouzelník ji vyzývavě pozoroval, zvěčněný s rukama

v řetězech uprostřed své cesty na dno nádoby.

„Takhle se na mě nekoukej,“ zašeptala, „lidi se dají uvěznit

mnoha způsoby, abys věděl.“

Obraz by díru zakryl, kdyby ho konečně pověsila, alene

odvažovala se to znovu zkoušet a riskovat, že pod náporem

stresu udělá ve stěně další díru. Zároveň ji ale něčím zakrýt

musela. Filmový plakát se záběrem scény z Věčného svitu


19

neposkvrněné mysli byl přilepený na zdi u skříně. Ten bude

zatím muset stačit. Odlepila rohy, přenesla plakát a pře

kryla jím díru nad postelí. Na plakátu vedle sebe leželi Jim

Carrey a Kate Winslet, zády na zamrzlém jezeře, a povídali

si, přestože jen kousek od nich, téměř uprostřed záběru, led

roztínaly dlouhé praskliny.

Ky se zasmála. Tohle byl přece ten nejstarší trik na světě.

Pod svícnem je největší tma.

Naslouchala krokům dunícím na schodech a  přejížděla

prsty po lepicí pásce v horních rozích plakátu. Spodní okraj

papíru jen zahnula dovnitř, aby ho mohla snadnonadzved

nout, až se rozhodne, co s dírou udělá. Houdini zatím holt

zůstane tam, kde je. Rozhlédla se po pokoji. Kromědrobeč

ků sádrokartonu v posteli vypadalo všechno jako obvykle.

Vrchní strana přehozu na posteli byla navíc posetá bílými

hvězdičkami, takže kousky sádrokartonu se mezi nimidoce

la ztratily. Vyšla na chodbu a stihla tak akorát vrátit kladivo

nazpátek do krabice s nářadím, když ve dveřích zarachotily

klíče.


20

9

Adam měl zpoždění. Byl v  předposledním roce na střední

škole a  právě nestíhal začátek hodiny fyziky. A  důvod se

nacházel přímo před ním, sotva pár centimetrů od jeho

obličeje.

Ještě před chvílí byl na cestě do třídy. Došel si na chodbu

ke své skříňce, vytáhl si učebnice, zamkl skříňku a vzápětí

zůstal stát jako přikovaný. Navzdory přísnému školnímu

řádu a zákazu jakéhokoliv vandalismu mu někdo naskříň

ku přilepil jakousi nálepku. O to ale nešlo, ta nálepka tam

byla, už když na škole začal téměř před třemi lety studovat,

a  nikdy mu nevadila tak, aby se nad ní vůbec pozastavil

a pokoušel se ji sloupnout. Vlastně se mu spíš dokonce líbila,

protože byla příšerně stará. V podstatě by se dalapovažo

vat za památku na politickou kampaň z  osmdesátých let,

kdy jeho školu v  Björkhagenu, čtvrti na jižním předměstí

Stockholmu, založili. Narazil na to ve své učebnici historie.

Nálepka měla sytě žluté pozadí a uprostřed se vyjímalo rudé

slunce doprovázené sloganem: Jaderná energie? Ne, děkuji!

Nebo lépe řečeno, vždycky si myslel, že tohle tam stojí.

To se však mýlil. Na nálepce nestálo „jaderná energie“.

Bylo tam „jadrná energie“. Bez písmene „e“. Jadrná energie?

Ne, děkuji! Když ty nálepky tiskli, museli se prostěpřehléd

nout, byl to zkrátka překlep. Tu nálepku ale vídal každý den

několikrát, už skoro šest pololetí. Nedokázal pochopit, jak

je možné, že si té chyby nevšiml už dávno.


21

Vlastně to jen dokazovalo, jak fungují dobré reklamní

a kampaňové slogany. Věděl dobře, jak mozek v těchtopří

padech pracuje. Stačilo, že z jiných souvislostí už znal ten

ikonický rudý sluneční kotouč, který v  kampani použili,

a  mozek mu napověděl, co na nálepce stojí, ani se na ni

nemusel dívat. Myslel si, že si ji přečetl, ale vlastně to nikdy

neudělal. Alespoň ne pořádně.

Chtěl o tom zvláštním objevu někomu říct, ale když se

svým spolužákům pokoušel vysvětlit, co se mu honí hlavou,

většinou na něj jen zaraženě zírali. Chytrost očividněneby

la vždy tou nejméně problémovou vlastností, jakou někdo

v kolektivu mohl mít. Ve skutečnosti by ho nejspíš odšoupli

do rohu k outsiderům už dávno, nebýt jedné věci.Zachráni

lo ho to, že byl mrštný a šikovný, díky čemuž se mu dařilo

v tělocviku. Kluci, kteří dělali nějaký sport, o něm nakonec

řekli, že je v pohodě, a snášeli ho mezi sebou. Slušně jezdil

na skateboardu, trénoval parkour a v přírodě měl velkouvý

drž. Věděl ale, že ostatní spolužáci mají problém si ho někam

zařadit, a to ho zneklidňovalo. Už dávno přišel na to, že lidé

se bojí právě toho, čemu nerozumí. Dobře si uvědomoval,

že ostatní si o něm šeptají za zády, protože nikam nepatří.

Připadalo mu, že jeho spolužáci se zběsile nadchnou pro

každou sebemenší pitomost, vrtnou se hned doleva, hned

zase doprava, protože na to mají zrovna náladu. Byl rád, že

jemu se nic takového neděje. Ty jejich neustálé vrtochy na

něj působily nesmírně únavně.

Nebylo ale jednoduché být vždycky ten „ujetej Adam“.

Snažil se proto působit co nejnormálněji to šlo. Což zna

menalo, že tentokrát o  svém objevu pomlčí. Slíbil si však,

že se o nálepce zmíní aspoň před svou učitelkou literatury,

jakmile ji potká. Ta to určitě pochopí.

Zahloubal se do vlastních myšlenek natolik, že úplně

zapomněl na čas. Když naposledy zazvonilo, trhl sebou.

Z chodby tou dobou zmizeli už i poslední opozdilci. Nechal


22

nálepku nálepkou a  rychle se vydal ke třídě, kde začala

hodina.

Po cestě ze školy se v půli kroku zastavil v podchoduu me

tra. Zaujalo ho jedno graffiti. Obvykle si jich nevšímal, ale

tohle zničehonic přitáhlo jeho pozornost. Vlastně sejedna

lo jenom o  několik písmen. Lépe řečeno o  adresu. Pod ní

byl autorův podpis: Carpere20. Nedávalo to smysl. A právě

v tom byl zakopaný pes, právě proto to bylo tak vzrušující.

Kdo by jen tak nasprejoval anonymní adresu na zeďnějaké

ho tunelu? Proč by to vůbec dělal? Pozorně nápisprozkou

mal, ale pořád ho nenapadala žádná odpověď. Nedařilo se

mu tu záhadu rozluštit. Pak ho napadlo, že to nejspíšstej

ně není nic jiného než další virální marketingová kampaň,

které si opět prostě jen dřív nevšiml. Takové věci mu totiž

většinou unikaly. Ale i tak. Přejel rukou po písmenech na

zdi, jako by tím mohl odhalit jejich tajemství.


23

×

V dalším týdnu měla Ky tolik práce do školy, že na díru ve

stěně skoro zapomněla. Vypadalo to, jako by se její učitelé

spikli a domluvili se, že všechny důležité testy naplánují na

stejný týden. Téměř každý večer teď trávila u některého ze

svých spolužáků, kde se společně učili, a domů se vracela

pozdě v  noci. Kvůli učení jí tedy nezbývalo moc času na

to, aby vysedávala u  sebe v  pokoji a  přemýšlela nad tím,

co udělá s tou dírou. Zato se jí však o ní každou noc zdálo.

Nezáleželo na tom, o co ve snu zpočátku šlo. Někde v pozadí

se vždycky objevil malý tmavý kruh, který se pomalu, ale

nepřetržitě zvětšoval, až byl nakonec tak velký, že překryl

všechno ostatní a  hrozilo, že vzápětí spolkne i  ji. Nic jiné

ho neexistovalo, jen ta díra a zvuky, které se z ní ozývaly.

Škrábání a šustění, hlasy a šepot. Tak blizoučko, že se téměř

dala rozeznat jednotlivá slova. Řinula se z díry a vtékala jí

ušima do hlavy jako jemný pramínek. Občas se uprostřed

noci s trhnutím probudila a měla dojem, že někde těsně za

sebou slyší ze stěny něčí hlas, ale pak si vždycky uvědomila,

že to byl jen sen.

Už si přestala dělat hlavu z toho, že stěnu zničila. Táta

se před pár dny rozčílil u televizních zpráv a mrštil potele

vizoru soškou slona, která stála na stole. Byla to mámina

soška. Přivezla si ji z jedné ze svých cest. Ky si pořád ještě

pamatovala, jak ji tehdy obřadně postavila na stůl. A táta se

ani nesnažil zamířit, hodil soškou jen tak nazdařbůh, takže


24

minula cíl a narazila do zdi nad televizí. Slonovi se ulomil

ocas. Táta pak vyskočil, rychle ho zvedl ze země a opatrně

ho dal zpátky na místo. Nemotorně se snažil připevnitocá

sek tam, kam patří. Když znovu odpadl, vypadalo to, že

táta se co nevidět dá do breku. Ky se na to nemohla dívat,

musela z pokoje pryč.

Rozdrolené pukliny ve stěně si ani nevšiml.

Nakonec ji přemohla zvědavost. Jedno středeční odpoledne

se ze školy vyplížila už před poslední hodinou a vydala se

do velkého železářství v  centru města. Potřebovala vyba

vení. V obchodě se probírala zásuvkami s nožíky, paletami

a  špachtlemi, dokud si nevybrala úzkou pilku s  modrým

držadlem, která ji vyšla na rovnou stokorunu. Ta pilka byla

jako stvořená k tomu, co si vzala do hlavy. Usmála se. Teď

už potřebovala jen nějakou lepší baterku.

Když dorazila domů, byla v myšlenkách tak zabraná do

svých plánů, že prošla kolem táty, jako by byl duch. Ani ho

nepozdravila.

„Ky?“

Když uslyšela jeho hlas, trhla sebou. Nejraději by sepro

stě nezastavila a  pokračovala až ke dveřím svého pokoje.

Věděla ale, že ji potřebuje. Už zase měl ten svůj prosebný

tón. Otočila se. Seděl na svém místě na pohovce.

„Ahoj, tati. Co děláš?“

„Nic. Vůbec nic.“

Přejel vodnatýma očima po vypnuté televizi.

„To kvůli té podělané stávce těch pitomých autobusáků.

Jak dlouho to bude ještě trvat, co? Nemůžu jet ani do práce.

Z  čeho mám pak asi tak zaplatit nájem? Už jsem ti říkal,

jak to tady řídí banky, celý stát? Normální lidi si ani ne

škrtnou.“

Povzdychla si. Pravdou bylo, že stávka místních řidičů

autobusů se opravdu vlekla už dlouho a  znepříjemňovala


25

život spoustě lidí, ale problémy jejího táty jakoukolivstáv

ku dalece přesahovaly. Když nepil, nebylo to tak hrozné.

To býval i šťastný. Občas. Někdy jí vyprávěl historky z dob,

kdy do sebe s mámou byli ještě zamilovaní. Jak jejich city

nakonec vždy převážily všechno ostatní a překonalyvšech

ny rozdíly mezi nimi. Ona, vědkyně, která nikdy ani chvíli

nevydržela na jednom místě, neustále se hnala za dalšími

a  dalšími objevy. A  on, sochař, kterému vůbec nezáleželo

na tom, že o jeho výtvory nikdo nemá zájem, a tak se musí

živit bokovkou na částečný úvazek. A přestože podle táty

to mezi ním a mámou těch několik prvních let bezproblé

mů klapalo, Ky dobře věděla, co po určité době vystřídalo

lásku. To, co si ona sama pamatovala ze všeho nejlíp. Totiž

mámino neutuchající zklamání. Z toho, že ani jeden z nich

se jí vůbec nepodobá.

Přesto si táta dlouho udržoval dobrou náladu a pozitivní

přístup. V tu hromádku neštěstí, která teď seděla napohov

ce, se proměnil až později. Plíživě a nenápadně, vlastně ani

nevěděla, kdy to celé začalo. Zpočátku se ho snažilapodpo

rovat, ale nakonec ta vlezlá beznaděj zaryla drápky i do ní.

Za všechno mohl někdo jiný, všechno byla chyba ostatních.

To, že se táta nezvládal postarat sám o sebe, zavinilo jedno

velké spiknutí.

Věděla naprosto přesně, kdy nastal ten okamžik, kdy to

úplně vzdal. Věděla i to, proč se to stalo, ale jeho sklíčenost

ji tou dobou už svazovala jako svěrací kazajka. V životě se

kvůli ničemu necítila hůř.

„Jedls něco?“

„Jo.“

„To je dobře.“

Oba věděli, že lže.

„Jak... jak bylo ve škole?“

„Dobře. Máme toho teď hodně.“

„Potřebuješ s něčím pomoct?“


26

Zakroutila hlavou. Úleva, která se mu v tu chvíli zračila

v obličeji, byla téměř hmatatelná. Uhnula pohledema zamí

řila do pokoje. Znovu pocítila ten starý známý ochromující

pocit — strach, že uvízla v pasti. Musí se z tohozačarova

ného kruhu nějak dostat, už musí najít cestu ven. Dřív než

bude pozdě. Rozuměla tomu, jak se máma asi musela celou

tu dobu cítit. Vzdala to ve stejnou chvíli jako táta. Oba svým

způsobem utíkali sami před sebou. Problém byl v tom, že

každý to dělal po svém.

Ky nechtěla opakovat jejich chyby. Nehodlala před ničím

utíkat. Chtěla se rozběhnout něčemu naproti. Potřebovala

jen vědět kam a k čemu poběží. Potřebovala nějaký cíl.

Nadzvedla spodní hranu plakátu, otočila ji a  přichytila

lepicí páskou na zeď o kousek výš. Takhle jí při práci plakát

nebude překážet. Popadla pilku. Pak se ale zarazila. Opravdu

to chce udělat?

Ta díra nebyla zase tak velká. Ještě pořád by se daladoce

la snadno spravit. Ohlédla se na zarámovaný plakáts Hou

dinim u stolu.

„Tak co říkáš? Mám?“

Houdini jí zatvrzele oplácel pohled. V očích mu jiskřilo.

„Takže mám.“

Řezala pečlivě podle plánu. Díra už měla v průměru deset

centimetrů. Ky popadla novou baterku a posvítila si dovnitř.

Nic tam nebylo. Stále nedohlédla na nic jiného než na

prázdný prostor mezi stěnou pokoje a zadní stěnouvesta

věného šatníku na druhé straně. Bude muset otvor ještě

zvětšit.

Od toho dne pracovala Ky na díře každé odpoledne. Tátovi

napovídala, že učitelé jim zase zadali hromadu úkolů a že se

potřebuje v klidu učit. Už ji nehnala vpřed jen zvědavost —

to bezbřehé prázdno za stěnou ji vysloveně provokovalo.

Mělo by tam něco být.


27

Díra už nebyla kulatá. Ky zjistila, že je mnohem jedno

dušší do stěny řezat rovně. A čtvercový otvor bylkoneckon

ců pro to, co plánovala, i vhodnější.

Každé ráno při odchodu do školy propašovala z pokoje ve

své školní tašce všechen nadrobený sádrokarton a vhodila

ho do koše na papír připevněný na zdi v kuchyni. Pokaždé

ji naplnil tentýž pocit chvějivého vzrušení, jako když byla

malá a  skrývala před ostatními nějaké velké tajemství.

Bylo to její vlastní dobrodružství.

Trvalo dva týdny, než ze stěny odstranila posledníkou

sek přebytečného sádrokartonu a otvor byl téměř tak velký

jako plakát, který ho přes den zakrýval. Ky odložila pilku

a udělala na posteli krok vzad, aby si své dílo prohlédlaz od

stupu. Dílo, které z ní dost dobře mohlo udělat bezdomovce,

kdyby se o něm táta dozvěděl. Otvor byl už dost velký na

to, aby se jím protáhla. Když se bude trochu snažit, dostane

se za stěnu.

Musela ale počkat až do soboty, než nadešel čas, kdy ve

své tajné výpravě mohla pokračovat. Ke snídani udělala

pro sebe i pro tátu míchaná vajíčka se slaninou. V sobotu

obvykle odcházel brzy po ránu za svými kamarády. Během

snídaně netrpělivě poposedávala na židli, hrála si s černou

tužkou, kterou měla v kapse, a čekala na to, až se tátako

nečně zvedne. Když se pak za ním zabouchly dveře od bytu,

vyskočila ze židle, rozběhla se do pokoje, nadzvedla okraj

plakátu a páskou ho zase připevnila o kus výš. Vylezla na

postel a opatrně do díry prostrčila levou nohu. Jakmile pod

špičkami prstů ucítila pevný povrch, přehodila přes okraj

i  druhou nohu. Pokud se mezi stěnami zasekne, bude to

velice nepříjemné, to bylo jasné  — stěny stály dost těsně

u  sebe. Sklonila však hlavu a  sklouzla z  okraje dolů. Byla

tam tma. Okamžitě ji polil studený pot. Cítila, jak začíná

panikařit.


28

Byla tam pohřbená zaživa. Instinktivně se vrhla zase

nazpět, aby se okamžitě dostala ven, zatímco ji začaly za

plavovat vzpomínky. Znovu ucítila pach zatuchlé matrace.

Vykřikla, rozhodila rukama a  odstrčila se od příčky za se

bou, takže se praštila čelem a  loktem o  stěnu před sebou.

Po několika nekonečně dlouhých vteřinách nakonec znovu

nahmatala okraje díry ve stěně, vytáhla se nahoru a přelezla

nazpátek do své postele, ve které pak zůstala ležet. Se za

vzlykáním se schoulila do klubíčka a přinutila se zhluboka

a pomalu dýchat, přestože staré vzpomínky ji v duchupo

řád trýznily. Má sotva čtyři roky a ti velcí kluci ve školce ji

zavřeli do skříně na matrace. Už zase. Už si nepamatuje, jak

dlouho v té tmě a smradu molitanových matrací přešlapuje

z nohy na nohu. Vždycky to trvá celou věčnost, než se dveře

zase otevřou. Venku stojí v karmínovém kabátě máma,vy

soká a krásná. Ky vyleze ze skříně, vzhlédne k ní a chytne

ji za ruku. Hledá v ní útěchu. Je jí zima a kalhoty má celé

mokré, protože ji v té skříni nechali příliš dlouho.

Ale tenkrát přece byla malé děcko. Myslela si, že teď už to

zvládne líp. Neodvažovala se však ani zvednout zraka podí

vat se na Houdiniho u stolu. Určitě ho zklamala.

Ležela schoulená na posteli ještě několik minut, než seúpl

ně uklidnila. Pak znovu pomalu vsunula nohu do díry. Za

vřela oči, a když zase pocítila nával paniky, začala se opět

soustředit na vlastní dech. Tak jako když v tělocvikuzkou

šeli meditovat. Pomalu se nadechnout, napočítat do čtyř.

Zadržet dech, napočítat do čtyř. Vydechnout, napočítat do

čtyř. Tep se jí zpomalil. Sevřela pevněji víčka a sklouzla dolů,

tentokrát ale čelem k zadní stěně šatníku. Pak se v tomtěs

ném prostoru narovnala. Málem ji zase zachvátila panika,

ale ona se usilovně snažila nebrat v potaz jakoukolivmyš

lenku, která se netýkala dýchání.

„Jsem Houdini,“ řekla nahlas a otevřela oči.


29

Zadní stěna šatníku byla blízko. Opravdu blízko.Adrena

lin se jí začal rozlévat do celého těla a v plicích se jízničeho

nic splašil roj včel. Každý sval v jejím těle se chtělrozběh

nout někam jinam. A zpoza dveří se ozvaly tlumené hlasy.

To ti obří kluci.

Řekni kurva a pustíme tě ven.

Přinutila se zůstat stát.

Překoná to.

Není přece pohřbená zaživa.

Pomalu, ale jistě si na tu myšlenku zvykala. Panika pořád

ještě číhala za rohem, ale prozatím se jí podařilo si ji alespoň

udržet dál od těla.

„Řekla jsem přece, že jsem Houdini,“ zamumlalaa rozsví

tila baterku.

Skoro se tam nedalo otočit hlavou. Nechala paprsek

svět la klouzat kolem. Kromě malé hromádky sádro karto -

nu, který jí křupal pod nohama, tu bylo pusto a  prázdno.

Ve výšce prsou měla jen několik dřevěných trámů přichy

cených k zadní straně šatníku. Tu a tam z nich trčely lesklé,

ostře vypadající hřebíky. Prostor mezi stěnami byl sotva

třicet čtyřicet centimetrů široký. Po krku jí stekla kapka

potu. Namířila baterkou napravo.

Něco tam nebylo, jak by mělo. Musela si na to posvítit

z několika různých úhlů, než si byla jistá, že senepřehléd

la. Ale bylo to tak, ať už si na to místo posvítila jakkoliv,

připadalo jí, že na konci prostoru mezi stěnami je jakýsi

tmavší stín. Jako by tam něco požíralo světlo. A pak jí to

došlo. Jejich šatník přece nebyl tak velký — jeho zadnístě

na nesahala až k vnější zdi domu, ale končila necelého půl

metru před ní. To znamenalo, že šatník se dá obejít. Snažila

se vybavit si, jak velká ta šatní skříň vlastně je. V duchu si

ji umístila do plánku jejich bytu a pak ho otočilao devade

sát stupňů. Nikdy si neuvědomila, že místo, kam si každý

den chodí pro kalhoty a trička, je vlastně o půl čtverečního


30

metru užší, než by v poměru k vedlejšímu pokoji mělo být.

Není divu, že vždycky měla dojem, že se té do skříně skoro

nic nevejde. Ale k  čertu s  tím, bojovala o  to, aby se sem

dostala, a  tohle místo patří jen jí. Přitiskla se ke stěně za

sebou a začala se bokem sunout doprava, aby senezachy

tila o žádný z hřebíků trčících ze stěny. Chtěla najít nějaké

příhodné místo na zdi nebo na podlaze, kam by vyryla své

jméno, jako když si objevitel dělá nárok na nový světadíl, ke

kterému zrovna připlul.

Po zádech jí stékal pot. Připadala si jako v  miniaturní

sauně. Bylo tam dusno, vzduch byl prosycený prachema pa

chem starého dřeva. Svědily ji z toho prsty a celá pokožka

hlavy. A  bylo tam horko. Příliš velké horko. Zastavila se.

Jestli se chce dostat až za roh šatníku, bude musetvymys

let něco jiného. To, že je to tak namáhavé, ještě neznamená,

že se to nedá zvládnout. Musí to brát jako trénink. Není to

nic víc. Je to namáhavé, ale ne nemožné. Zavolala naHou

diniho u stolu.

„Mimochodem, je to pěkně těžký, abys věděl!“

Znovu napočítala do čtyř a otočila hlavu, aby se projis

totu ohlédla nazpátek na díru nad postelí. Tamhle. To je

východ. Nic se neděje. Pořád se má jak dostat ven.A vlast

ně by se mohla kdykoliv prodrat ven i  z  toho místa, kde

zrovna stojí, vzhledem k tomu, jak tenké ty stěny jsou.Po

maličku se sunula vpřed, dál a dál od uklidňujícího světla,

které dírou ve stěně prosvítalo z jejího pokoje. Zdálo se jí,

že uplynula celá věčnost, než pravým ramenem konečně

narazila do čehosi pevného. Vnější zeď. Je tam. Celé tělo ji

bolelo, v krku mělo sucho, a když zakašlala, pálilo to. A před

ní zela neprostupná tma. Už se ale mohla volně hýbat,pro

stor kolem se totiž rozšířil. Mohla klidně vykročit vpřed.

Otázkou zůstávalo, jak daleko to půjde. Znovu si v  duchu

vybavila pomyslný plánek bytu, postoupila o krok dopředu

a posvítila si na cestu.


31

Temnota v dálce paprsek světla pohltila.

Před ní byla úzká chodbička, delší, než kam dosáhlosvět

lo. Něco takového přece není možné.

Tohle už je příliš. Musí ven. Hned. Panika se k ní přihnala

tempem expresního rychlíku a málem ji srazila k zemi.

Ky se otočila, aby se co nejrychleji prodrala nazpětk ot

voru ve zdi, ale zničehonic se nedokázala znovu vměstnat

mezi stěny. Zoufale se snažila protlačit do toho úzkéhopro

storu, byl však příliš těsný. Z hrdla jí uniklo jakési zakňučení,

které se nedalo zadržet. Pak si vzpomněla. Musí se přece

sunout bokem. V půli cesty se však o cosi zachytila nohou,

a  když se pokusila vysvobodit, vyjekla bolestí. Jestli tady

uvízne, umře strachem. Vtom se cosi roztrhlo a ona ucítila

ostrou bolest v pravém lýtku. Něco jí stékalo po noze. V tu

chvíli na tom ale nezáleželo. Záleželo jen na hvězdičkách

na dece na její posteli, které viděla na druhé straně otvoru

ve zdi, a  na tom, že se k  nim nakonec nějak vyškrábala.

Lehla si na postel a rozplakala se.

„Vždyť to šlo tak dobře!“ zavyla vztekle o chvíli později.

Jednu nohavici měla natrženou a silně jí krvácelo lýtko.

Nejspíš se zranila o  některý z  těch hřebíků v  trámu. Krev

rychle přebarvila nebesky modrou deku na posteli na sytě

karmínovou. Hvězdy na líci deky teď vypadaly jako nějaké

tmavé brány, kterými vytéká rudá obloha. Ky měla dojem,

že cosi hluboko uvnitř ní ten obraz dobře zná. Jako by na

něj raději zapomněla, protože ho zná až příliš dobře. Ale

vzápětí ten pocit zmizel.

Deku strčila do pračky. Potřebovala obvaz, ale lékárnič -

ka v koupelně zela prázdnotou. Nakonec našla v jednézá

suvce ve skříňce pod umyvadlem kus chirurgické pásky.

To bude muset zatím stačit. Dokulhala do kuchyně, hodila

kalhoty do odpadkového koše pod dřezem, vytáhla sáček

z koše a vyhodila ho do popelnice na chodbě přede dveřmi

od bytu.


32

Když se vrátila k sobě do pokoje, otočila plakát s Harrym

Houdinim zadní stranou k sobě a pečlivě přelepila všechny

rohy plakátu na stěně novými kousky lepicí pásky.


33

•

Adam na tu nálepku s překlepem úplně zapomněl. Do cesty

se mu připletly mnohem důležitější věci. Jeho rodiče odjeli

na víkend pryč a on se musel postarat o svou desetiletou

sestřičku Sáru. V poslední době to sice musel dělat čím dál

častěji, ale jemu to nevadilo. Sára jediná mu opravdu ro

zuměla a pro něj byla tou nejmilejší osobou na světě. Beze

všech ostatních by se klidně obešel, bez ní však ne. Se Sárou

si totiž nepřipadal jako „ujetej Adam“. S  ní byl prostě jen

Adam. Měli k  sobě blízko už od jejího narození. Tehdy ke

své sestře natáhl dlaň a ona se mu malou ručkou obtočila

kolem malíčku. Vždycky chtěla být s ním, ať už dělal cokoliv.

A to přestože byli vlastně jako den a noc. Díky tomu se

totiž vzájemně doplňovali. On byl vysoký, vytáhlý chlapec

s tmavými nepoddajnými vlasy a nikdy neposeděl v klidu.

Hlavou se mu neustále honily tisíce myšlenek, a když se

je snažil někomu vysvětlit, přeskakoval od jedné věci ke

druhé a nedokázal se u ničeho zastavit. Jeho sestra muna

opak klidně naslouchala a jen si pohráva la s pramínky blond

kadeří, které jí vždy splývaly podél hlavy přesně tak, jak

měly. Na první pohled možná působila stydlivě a nesměle,

ale zdání klame. Nedalo se ji uhlídat.

Navzdory tomu všemu k němu Sára zkrátka ale patřila.

Od toho odpoledne, kdy si všiml hrubky na nálepce,uply

nuly už dva týdny. První hodina toho dne měla začít cone

vidět a on zrovna otevřel skříňku, aby si do ní jako obvykle


34

schoval svůj skateboard. Když se ji pak ve spěchu snažil

zavřít, zachytil se mu o  dvířka svetr. Nebyl to sice žádný

nový svetr, ale patřil k jeho oblíbeným. Z šedé vlny, s bílou

kostrou srnce na hrudi. Opatrně proto vytáhl vláknaz pet

lice na dvířkách. Během těch několika málo vteřin navíc,

které tak u  skříňky strávil, přejel očima i  po nálepce. To,

co spatřil, však nebylo možné. Nestálo tam totiž „Jadrná

energie“, i když přesně to si od posledně myslel. Stálo tam

„Jadrná elegie“. Adam se naklonil blíž k nálepce. Teď už nešlo

jen o  to, že v  nápisu nějaká písmenka chyběla. Tentokrát

jedno dokonce přibylo. Byl si naprosto jistý, že dřív tam

opravdu stálo „energie“, ne „elegie“, že žádné „l“ se ve slo

vě nikdy nenacházelo. Přejel po nálepce bříšky prstů. Papír

byl na dotek drsný, ztvrdlý stářím. Zkusil se nehtem zarýt

pod jedno místečko s natrženým okrajem — památka na

někoho, kdo se kdysi dávno pokoušel nálepku sloupnout —,

ale lepidlo se už dávno vsáklo hluboko do povrchu dvířek

a nálepka se stala jejich pevnou součástí. Poprvé po dlouhé

době nevěděl, co si má myslet. Nedokázal přijít na žádné

řešení, na žádný způsob, jak to nějak rozumně vysvětlit. Byl

to pro něj úplně nový pocit, o kterém věděl zatím jen jedno.

Že se mu vůbec nelíbí. Zavřel dvířka, zamkl zámeka koneč

ně se otočil k odchodu. Vtom koutkem oka zahlédl, jak se

na nálepce pohnulo cosi tmavého.

Znovu se na ni podíval.

Všechno vypadalo jako předtím.

Musel to být jen nějaký stín.

Adam pomalu pootočil hlavu. V tu chvíli, když se naná

lepku nedíval přímo, ale pozoroval ji jen periferním viděním,

se to stalo znovu.

Nebyl to žádný stín. To ta písmena. Začala se pohybovat

a přeskupovat.

Hemžila se na žlutém pozadí jako roj černých mravenců,

jako by se snažila seřadit do dalších a  dalších zajímavých


35

kombinací. Když však k  nálepce znovu otočil obličej, pís

mena okamžitě ztuhla na místě. Adam zavřel oči a  pevně

semkl víčka. Věděl, co se to děje. Se svou babičkou se sice

nikdy tváří v  tvář nepotkal, ale věděl, že zemřela zavřená

v  blázinci. I  když tak už se těm zařízením neříká. A  také

věděl, že babička nebyla žádná roztomile ztřeštěná stařenka

z amerického velkofilmu, ale skutečný blázen. Její diagnóza

zněla paranoidní schizofrenie. Což patří k dědičnýmporu

chám. Pravdou ale bylo, že u babičky se projevila relativně

pozdě. Jemu je sotva patnáct let. Má toho ještě tolik před

sebou. Asi bude nejlepší, když pro dnešek zůstane doma.Po

slepu otevřel zámek na skříňce a vytáhl zevnitř skateboard.

Přinutil se myslet na jednu jedinou věc. Představoval si před

sebou velkou bílou plochu. Dělával to vždycky, když se svět

kolem stal příliš nepochopitelným a on si potřebovaluspo

řádat myšlenky. Ta čistá běloba jím po chvíli prostoupila

a uklidnila ho.

Tou dobou už dávno nechodil domů podchodem s onímta

jemným graffiti. Nepochopitelný vzkaz ztratil své kouzlo.

Na zdi žádné vysvětlení nepřibylo, autor graffiti se v kres bě

už neobtěžoval dál pokračovat a ani se o té malůvce nikde

nemluvilo. To ráno však viděl už z dálky, že se něco změnilo.

Někdo tam něco připsal. Adam přidal do kroku.

Byl tam stále tentýž nápis, tentokrát ovšem něco přibylo.

Další adresa s podpisem autora. Carpere20. Nevěděl, jestli

to opravdu má být nějaký vzkaz, vtip, anebo něco úplněji

ného. Tak jako tak to bylo velmi podivné. A on už měl toho

dne podivností právě tak dost. Pokračoval v chůzi směrem

k metru. Když koutkem oka zaznamenal, že písmena na zdi

zůstala nehybně na svých místech, ulevilo se mu.


36

9

Strach se nejprve plížil kolem, pak se na Ky vrhl a ochromil

ji. Už se nebála díry ve stěně, ale toho neznáma za ní. Přála

si, aby se ten otvor dal nějak zavřít, aby do něj nikdy nebyla

bývala lezla. Aby se ten plakát nikdy nesnažila pověsit.Hou

dini byl už natrvalo vykázán do vyhnanství na druhé straně

pokoje, opřený o psací stůl. A dobře mu tak. Proč vlastně tu

díru zvětšovala? Tenký papír filmového plakátu pověšeného

na stěně byl to jediné, co teď stálo mezi ní a tím, co nikdy

nemělo spatřit světlo světa.

V  pokoji teď trávila čím dál méně času. Tátovi to vů

bec nevadilo, byl rád a mile překvapen, že s ním tak často

sedává v  obývacím pokoji místo toho, aby se zavírala

u sebe. Když už do pokoje musela, například když byl čas jít

spát, vyhýbala se své posteli  — sundala z  ní matraci, pře

stěhovala ji na druhou stranu pokoje a přespávala tam. Na

plakát na stěně se ani nepodívala — nejen kvůli tomu, co

bylo za ním, ale i kvůli popraskanému ledu na něm. Měla

pocit, jako by na ni díra skrze ty praskliny volala,upozor

ňovala na sebe, lákala ji k sobě, provokovala. Jako by se jí

posmívala.

Aby se něčím zaměstnala a nemyslela na stěnu, vytáhla ze

skříně svou starou krabici s visacími zámky. Doba, kdy se

zámky pravidelně trénovala, byla už dávno pryč, ale jakmile

ucítila ten chladný kov znovu v rukou, rychle si vzpomněla,


37

co a  jak. Jednu dobu byla skoro jako posedlá, tak moc se

chtěla naučit, jak vyháčkovat zámky — tedy jak je otevřít

bez klíče. Táta si ji často dobíral, jestli snad trénuje naka

saře. A máma, která se v jejím věku závodně věnovalagym

nastice, zase nechápala, proč svůj čas ne vy užije k  nějaké

smysluplnější činnosti. Po nějaké době se ale oba přestali

vyptávat a  ustavičně se tomu divit. A  ona sama o  tom

nemluvila.

Pravdou bylo, že šlo o víc než jen o neobvyklý koníček.

Strach z toho, že zůstane někde uvězněná, se jí lepil na paty

už odmala. Připadalo jí, že se zkrátka neobejde bez toho, aby

se naučila, jak se z takové situace dostat ven, byla tonut

nost pro přežití. Svou první sadu planžet si koupila v jed

nom internetovém obchodě s žertovnými předměty. Tehdy

musela ve formuláři na webu zaškrtnout políčko, kterým

potvrdila, že je bude používat „pouze pro zábavní účely“.

Zpočátku se jí s nimi pracovalo dobře, ale byly příliš tenké

a křehké, takže se rychle opotřebovaly a přestaly fungovat.

Svou druhou sadu si pak sice objednala znovu na internetu,

ale tentokrát přes jeden americký obchod, kde prodávali

všechno, co by člověk mohl potřebovat k  přežití, kdyby

vypukla globální katastrofa. A tady už žádná políčkak za

škrtávání nebyla.

Planžety, které jí pak přišly, byly mnohem kvalitnější,

veskrze profesionální. Vypadaly jako z filmu, byly uložené

v šikovném koženém pouzdru, každá s úzkou kovovouru

kojetí, ze které trčel ještě tenčí kovový krček. Na jeho konci

bylo vždy několik špiček, kovových zoubků, a každý se hodil

na jiný typ zámku, záleželo i  na zvolené technice. Planže

tám se říkalo různě — Had, Diamant, Balonek, Sněhulák —,

zpravidla podle tvaru špičky. Když je třímala v rukou,při

padala si jako účinkující v potulném cirkusu z dvacátých let.

Anebo jako někdo z Dannyho parťáků. Nakonec sinašetři

la peníze i  na krabici plnou tréninkových zámků, od těch


38

nejjednodušších obyčejných visacích až po želízka. Důvod

byl jedno duchý  — těm, kteří o  zámcích nic neví, můžou

připadat všechny stejné, ale kdokoliv zkušenější dobře ví, že

jsou mezi nimi velké rozdíly. Přestože jednu věc majívšech

ny zámky na světě společnou. Aby se otevřely i bez klíče, je

potřeba pevnou, ale jemnou ruku a přesné a zkušenépohy

by. Pak jsou tu samozřejmě ještě určité klasiky, vyhlášené

výzvy. Třeba číselný visací zámek Masters M175 vymyšlený

tak, aby se žádnou planžetou otevřít nedal. V jeho případě

však stačilo do západek opatrně vložit „shimky“, tenképle

chové zástrčky ve tvaru písmene V.

Pro Ky to byl určitý druh meditace, sedět na podlaze

a  pomalu, soustředěně se snažit vyháčkovat zámek. Vyža

dovalo to veškerou její pozornost. Tak to alespoň bývalo

dřív.

Teď se jí to však tak úplně nedařilo. Ne snad proto, že

by vyšla ze cviku, její prsty pracovaly přesněji než kdykoliv

předtím. Ale myšlenkami byla někde jinde. Pokaždé kdyžzá

řez v zámku posunul háček a podkova vyskočila ven, jako by

tiše sykla: „Srabe.“ Ky přelétla očima všechny pozotvírané

zámky, které měla rozložené na podlaze kolem sebe.Rozu

měla tomu, co se jí snaží říct. Ten největší zámek, tenjedi

ný, na kterém ve skutečnosti záleželo, byl jen a pouze v její

hlavě. A  ona věděla, jak na něj. Klíč už totiž měla. Ale ne

chtěla ho. Nakonec svěsila ramena a zhluboka si povzdychla.

Už se tomu nemůže dál vyhýbat.

„Dobře, dobře, vzdávám se,“ sykla. „Vyhráli jste.“

Ohlédla se přes rameno na Houdiniho opřeného o  koš

na papír pod stolem.

„A ty taky.“

Jenže když si představila tu stísněnost a temnotu zafil

movým plakátem, zachvěla se. Buď může zůstat tam, kde

je, a v tom případě se nestane nic. Nic se nezmění. Anebo

tomu může vyjít naproti.


39

K něčemu. Ne pryč od něčeho.

Takže dolů. Dolů do nádoby na mléko.

Tentokrát se ovšem důkladně připraví.


40

×

Adam měl za sebou ve škole velice zvláštní den. Většinou

mu nedělalo problém rychle pochopit, o co v hodině jde, a to

třeba i když něco promeškal. V tomto období se navíc snažil,

protože konec roku a závěrečné známky už byly na dohled.

Toho dne mu nicméně připadalo, jako by pocházel z  jiné

planety. Jistě, každý má někdy takový den, takový ten den,

kdy vás nikdo nechápe a pokazí se všechno, na co sáhnete.

Takový ten den, kdy na ulici neustále do někoho vrážíte.

Zkrátka den blbec. Ale v  tom případě byl tohle vůbec ten

nejhorší den blbec, jaký kdy zažil. Několikrát si uvědomil,

že vůbec nechápe, o čem to učitelka mluví. Všechno začalo

hodinou matematiky. Učitelka, která zrovna suplovala,na

črtla na interaktivní tabuli tlustou černou čáru.

„Tato přímka se nazývá tečna,“ pronesla.

Pak na tabuli přikreslila červenou křivku. Ta přímku

v  jed nom místě protnula. Učitelka to místo označila čer

ným křížkem.

„Tento křížek se nazývá bod dotyku. Směrnici tečny se

říká destilace.“

Adam zamrkal. Co že to řekla? Buď právě vyslovila na

prostý nesmysl, anebo se přeslechl. Byl si jistý, že směrnice

tečny se nazývá derivace.

„Destilace je funkce, která udává, jak rychle se jiná funkce

mění,“ pokračovala učitelka ve výkladu.

Už zase? Rozhlédl se kolem.


41

Nezdálo se, že by komukoliv přišlo něco divného na tom,

co právě řekla. Zrovna se chystal otevřít pusu a zeptat se,

proč říká derivaci destilace, když se učitelka otočilaa za

čala psát na tabuli. Derivace, napsala červenou fixou. Adam

si to slovo přečetl a  několikrát zamrkal. Pravdou bylo, že

v předešlé hodině, v chemii, se bavili o metodách destilace,

takže bylo možné, že si jeho mozek vytvořil asociaci mezi

podobně znějícími termíny, i když jeden byl matematický

a druhý chemický. Ale dvakrát za sebou? Vtom učitelkazno

vu promluvila a přerušila tok jeho myšlenek.

„Když se bod dotyku nachází v  blízkosti maxima nebo

minima křivky, směrnice tečny se bude blížit bodu dole,“

prohlásila, jako by šlo o naprostou samozřejmost.

Už toho měl dost.

„Jaké dole? Kde?“ vyhrkl a  ani nezvedl ruku. „Nechtěla

jste říct, že směrnice se bude blížit nule? Nikdy jsemnesly

šel, že by se tomu říkalo prostě ‚dole‘. Anebo mi snad něco

uniklo?“

Ve třídě nastalo ticho. Cítil, že se na něj všichni dívají.

Věděl ale, že tentokrát se určitě nepřeslechl. Opravdu řekla

„dole“. Učitelka se na něj otráveně podívala.

„Jak myslíš,“ poznamenala a pak nevzrušeně navázala na

výklad, jako by se nic nestalo.

Zbytek dne pak kolem Adama proplul, jako by seděl v ně

jaké neprodyšné bublině. Svět kolem měl jen velmi nejas

né, rozmazané kontury, asi tak jako by ho někdo prohnal

Photo shopem, rozostřil ho a přidal na šumu. Z celého dne

vyniklo jen několik událostí, dostatečně ostrých na to, aby

si je dokázal vybavit. Třeba když se nahlas pozastavil nad

tím, proč v jeho učebnici společenských věd stojí, že „forma

vlády je banální konstrukt“. Několik jeho spolužáků sehlasi

tě zasmálo. V učebnici podle všeho stálo „sociální“. Neba

nální. Se zatnutými zuby se také zasmál a odkýval jim to.


42

Pak se však v učebnici vrátil pohledem k tomu řádku,kte

rý ho dostal do takové trapné situace, a znovu a znovu ho

v duchu četl. V jeho učebnici zkrátka bylo opravdu napsáno

„banální“. Jenže on už pochopil, že nemá smysl se tokomu

koliv snažit dokazovat. Buď byl mnohem vyčerpanější, než

si myslel, anebo prostě začíná bláznit. Opravdu bláznit. A to

tak, že ho nakonec budou muset zavřít do blázince. Rozhodl

se, že po zbytek dne už ze sebe nevydá ani hlásku.

Hodina za hodinou se nevýslovně vlekly, ale nakonec ten

hrozný den přece jen skončil. Jako obvykle se vydal domů

spolu s Marcusem, Tobiasem a Estelle, kterých se držel už

od první třídy. Bydleli ve stejné části města, a když začali

chodit do školy, jejich rodiče se rychle domluvili, že je tam

budou posílat společně. A  i  když teď už neměli tolik stej

ných zájmů, jako když byli malí, těšilo ho, že zůstalipřáte

li. Jestli mohl vůbec někoho ve svém životě považovat za

kamarády, byli to tihle tři. Ve dnech, kdy jim škola končila

stejně, to bylo skoro jako nějaký jejich rituál, sednoutspo

lečně na me



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist