načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ztracené město opičího boha – Douglas Preston

Ztracené město opičího boha

Elektronická kniha: Ztracené město opičího boha
Autor: Douglas Preston

- Očité svědectví o jednom z velkých objevů 21. století. Jedna z 12 nejlepších knih roku podle National Geographic. - Napínavá a šokující kniha plná barvité historie, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 335
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad Eva Kadlecová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-2239-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Očité svědectví o jednom z velkých objevů 21. století. Jedna z 12 nejlepších knih roku podle National Geographic.

Napínavá a šokující kniha plná barvité historie, dobrodružství, při němž tuhne krev v žilách, i dramatických zvratů. Již od dob konkvistadora Hernána Cortése kolovaly mezi lidmi zvěsti o ztraceném městě nesmírného bohatství ukrytém kdesi v honduraském vnitrozemí jménem Bílé město nebo Ztracené město opičího boha. Až expedice vědců vybavená přísně tajnou technologií a provázená autorem bestsellerů Douglasem Prestonem potvrdila, že Ztracené město opičího boha není jen legendou.

Předmětná hesla
Honduras
Zařazeno v kategoriích
Douglas Preston - další tituly autora:
Relikvie Relikvie
Relikviář Relikviář
Město nekonečné noci Město nekonečné noci
Faraonova šifra Faraonova šifra
Verše pro mrtvé Verše pro mrtvé
 (e-book)
Verše pro mrtvé Verše pro mrtvé
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ztracené město opičího boha

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Douglas Preston

Ztracené město opičího boha – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




DOUGLAS PRESTON

CPress

Brno

2018


4

OBSAH

1. kapitola: Brány pekla 7

2. kapitola: Můžu vám říct jen, že je to v Americe 13

3. kapitola: Zabil ho ďábel, protože se odvážil pohlédnout

na to zakázané místo 17

4. kapitola: Země krutých džunglí s téměř nepřístupnými

horskými pásmy 26

5. kapitola: Vrátím se do Města opičího boha, abych se pokusil

vyřešit jednu z posledních záhad západního světa 32

6. kapitola: Vypluli jsme na kánoích do srdce temnoty 43

7. kapitola: Ryba, která spolkla velrybu 59

8. kapitola: Lasery v džungli 67

9. kapitola: Bylo to něco, co ještě nikdo nedělal 72 10. kapitola: Už nikdy bych se na tu řeku nevrátil Je to

nejnebezpečnější místo na planetě, ta řeka 81

11. kapitola: Je to nezmapované území, jste tam úplně sám, sám

uprostřed ničeho 95

12. kapitola: Je tam nějaké velké město 113 13. kapitola: Podle pozorování dostříknou jed až do vzdálenosti

přes šest stop 121

14. kapitola: Netrhejte kytky! 133 15. kapitola: Celý tenhle terén, všechno, co vidíte,

je kompletně proměněné lidskou rukou 14 8

16. kapitola: Nemůžu vůbec pohnout nohama Potápím se 157

5

17. kapitola: Říkal, že je to velmi starobylé, začarované místo 185

18. kapitola: Bývalo to zapomenuté místo – ale už není! 196

19. kapitola: Byli to naši předci a praotcové 208

20. kapitola: Klíč k propojení amerických kontinentů 219

21. kapitola: Uprostřed se tyčil kondor – symbol smrti

a přechodu 237

22. kapitola: Kam šlápli, tam vadly květiny 245

23. kapitola: Čtyři členové expedice onemocněli

týmiž příznaky 260

24. kapitola: Hlavu jsem měl jako v plamenech 277

25. kapitola: Snaží se váš imunitní systém pozvat na čaj 287

26. kapitola: La Ciudad del Jaguar 299

27. kapitola: Stali se z nás sirotci, ach, synové moji! 318

Poděkování 333

7

1. KAPITOLA

BRÁNY PEKLA

V hloubi Hondurasu, v oblasti jménem La Mosquitia, leží jedno

z posledních neprobádaných míst na Zemi Mosquitia je obrov

ská, nezkrocená oblast pokrývající asi padesát tisíc čtverečních

mil, země deštných pralesů, bažin, lagun, řek a hor Staré mapy

ji pro její hrozivost a  neschůdnost označovaly jako „Portal del

Inferno“, „Brány pekla“ Je to jedna z nejnebezpečnějších oblas

tí na  světě, která po  staletí mařila všechny snahy o  proniknutí

a  prozkoumání Ještě dnes, v  jedenadvacátém století, zůstávají

stovky čtverečních mil deštného pralesa Mosquitie nedotčené

vědou

V  srdci Mosquitie pokrývá nejhustší džungle na  světě neú

prosná horstva, některá i míli vysoká, rozeklaná strmými rokle

mi, oplývající majestátními vodopády a bouřlivými bystřinami

Zdejší terén, smáčený více než třemi metry srážek za  rok, pra

videlně zaplavují povodně a sesuvy půdy Ukrývá tůně tekutého

bahna, které dokáže spolknout člověka zaživa Podrost je plný

smrtících hadů, jaguárů a houštin bambusu se zahnutými trny

ostrými jako kočičí drápy, které se zarývají do oblečení i masa

V Mosquitii může skupina zkušených objevitelů dobře vybavená mačetami a  pilami očekávat, že za  krutý desetihodinový den urazí dvě až tři míle cesty

Nebezpečí objevování Mosquitie však přesahuje přírodní hrozby Honduras vykazuje jeden z  nejvyšších výskytů vražd na  světě Osmdesát procent kokainu z  Jižní Ameriky mířícího do  Spojených států se přepravuje přes Honduras, většina přímo přes Mosquitii Většině okolního venkova i  měst vládnou drogové kartely Ministerstvo zahraničí aktuálně zakazuje zaměstnancům vlády USA cestovat do  Mosquitie a  okolního departmentu Gracias a  Dios „kvůli věrohodným informacím o hrozbě pro občany USA“

Tato hrozivá izolace přivodila jeden zajímavý výsledek: Mosquitia je již po mnoho staletí domovem jedné z nejvytrvalejších a nejsvůdnějších legend na světě Říká se, že kdesi v této divočině leží „ztracené město“ postavené z bílého kamene Nazývá se „Ciudad Blanca“, „Bílé Město“, a říká se mu také „Ztracené město opičího boha“ Někdo tvrdí, že je to město mayské, jiní zase, že ho před tisíci let postavil jakýsi neznámý a dnes již vymřelý lid Dne 17 února 2015 jsem se účastnil porady v konferenční místnosti hotelu Papabeto v  honduraském Catacamasu Další den měl náš tým v plánu odletět helikoptérou do jednoho neprobádaného údolí, nazvaného „Cíl jedna“ („Target One“, tedy T1), hluboko ve vnitrozemských horách Mosquitie Helikoptéra nás měla vysadit na březích nepojmenované řeky a pak už mělo být jen na nás, abychom si sami vybudovali v deštném pralese primitivní tábořiště To se mělo stát naší základnou, zatímco budeme vyrážet za pátráním – jak jsme doufali – po rozvalinách

neznámého města Měli jsme být první badatelé, kteří kdy

do této části Mosquitie vstoupí Nikdo z nás neměl tušení, co do

opravdy uvidíme na tom místě zahaleném neprostupnou džun

glí, v nedotčené divočině, jež za živé paměti nepoznala lidskou

přítomnost

Na  Catacamas se snesla noc Logistickým velitelem expedi

ce, který nyní postával v čele konferenční místnosti, byl bývalý

voják jménem Andrew Wood, kterému nikdo neřekl jinak než

„Woody“ Woody byl bývalý seržant major britských speciál

ních jednotek SAS a  voják jednotek Coldstream Guards a  byl

odborníkem na  boj a  přežití v  džungli Poradu zahájil tím, že

nám oznámil, že jeho úkol je prostý: udržet náš naživu Tuhle

schůzku svolal, aby se ujistil, že si uvědomujeme všechny možné

hrozby, s  nimiž se při průzkumu údolí můžeme setkat Chtěl,

abychom my všichni – včetně formálních velitelů expedice –

pochopili a  odsouhlasili, že během těch dvanácti dnů, které

v  džungli strávíme, nám bude velet jeho tým bývalých členů

SAS: bude to kvazivojenská struktura velení, a my budeme bez

reptání plnit jejich rozkazy

Bylo to poprvé, co se v  jedné místnosti sešla celá naše ex

pedice – poněkud nesourodá parta vědců, fotografů, filmových producentů a archeologů plus já, spisovatel Naše zkušenosti co do pohybu po divočině byly nesmírně rozmanité

Woody nás svým úsečným britským stylem seznámil s otáz

kami bezpečnosti Musíme být opatrní, ještě než vstoupíme do džungle Catacamas je nebezpečné město ovládané násilnickým drogovým kartelem; nikdo nesmí opustit hotel bez ozbrojeného vojenského doprovodu Nikdo nebude s  nikým mluvit o  tom, co tady děláme Nesmíme diskutovat o  projektu v  doslechu hotelového personálu, nechávat v  pokojích dokumenty či papíry související s  naší prací ani telefonovat na  veřejnosti

10

Ve skladišti hotelu je k dispozici veliký sejf, kam si uložíme do

kumenty, peníze, mapy, počítače a pasy

Co se týkalo nebezpečí, jimž budeme čelit v džungli, na vr

cholu seznamu se nacházeli jedovatí hadi Woody nás poučil

o  křovináři aksamitovém, jinak zvaném „fer-de-lance“, který

je v těchto končinách znám jako barba amarilla („žlutý vous“)

Herpetologové ho řadí mezi chřestýšovité V  Novém světě za

bije víc lidí než jakýkoli jiný had Je aktivní v  noci a  přitahují

ho lidé a pohyb Je agresivní, útočný a rychlý Jeho jedové zuby

podle pozorování dostříknou jed až do  vzdálenosti přes šest

stop a  dovedou proniknout i  nejtlustší koženou botou Někdy

zaútočí a  pak oběť pronásleduje, než zaútočí znovu Při útoku

se někdy napřímí do výšky a zasáhne oběť až nad kolenem Jeho

jed je smrtící Pokud vás nezabije rovnou krvácení do  mozku,

velmi pravděpodobně se to stane později v důsledku sepse Když

přežijete, zasaženou končetinu je často nutné amputovat kvů

li nekrotizující povaze jedu Woody nás upozornil, že budeme

cestovat do oblasti, kam nemohou létat vrtulníky v noci ani při

nepříznivém počasí Evakuace oběti kousnuté hadem se proto

může odkládat i  několik dní Nařídil nám, abychom neustále

nosili kevlarové návleky proti hadům, včetně – a  to zvlášť –

nočního vstávání kvůli močení Padlý kmen musíme překro

čit vždy postupně – nahoru a  pak dolů – nikdy nedávat nohu

rovnou za  kládu na  místo, kam nevidíme Právě takhle přišel

ke kousnutí Steve Rankin, producent Beara Gryllse, když hledali

na Kostarice lokalitu k natáčení Přestože měl Rankin ochran

né návleky, křovinář ukrytý za odlehlou stranou kmene ho za

sáhl do  boty pod návlekem; jedové zuby projely kůží jako nůž

máslem „A dopadlo to takhle,“ pravil Woody a vytáhl iPhone

Nechal ho kolovat Na  displeji byl děsivý snímek Rankinovy

nohy, než podstoupil operaci Navzdory léčbě hadím protijedem noha nekrotizovala a  odumřelé maso se muselo odstranit až ke šlachám a kosti Rankinovi nakonec nohu zachránili, ale zející ránu museli zakrýt transplantátem z jeho vlastního stehna

1

A  toto údolí, pokračoval Woody, je pro křovináře podle všeho ideálním domovem

Odvážil jsem se podívat na  své kolegy Žoviální atmosféra toho odpoledne, s  pivy v  rukou kolem hotelového bazénu, už byla dávno pryč

Jako další následovala přednáška o  hmyzu přenášejícím nemoci, s nímž bychom se mohli setkat, včetně moskytů

2

a pí

sečných much, sametkovců, klíšťat, ploštic Triatominae (přezdívaných líbající brouci, protože rády koušou do  obličeje), štírů a  dravých mravenců zvaných „projektiloví“, jejichž bodnutí si co do bolestivosti nezadá se střelnou ranou Snad nejpříšernější onemocnění endemické pro Mosquitii je však mukokutánní leishmanióza, zvaná někdy „bílá lepra“, způsobená kousnutím infikované písečné mouchy Parazitické leishmanie migrují do sliznic nosu a rtů oběti a požírají je, čímž nakonec v místě, kde býval obličej, zůstává jen ohromný mokvavý vřed Woody zdůraznil, že je důležité natírat se pravidelně diethyltoluamidem (DEET) od  hlavy až k  patě, stříkat si ho na  oblečení a  po  soumraku se důkladně zahalovat

Pak nám Woody pověděl o  štírech a  pavoucích, kteří lezou v  noci do  bot Ty je proto třeba zavěšovat vzhůru nohama 1

Obrázek lze snadno najít na webu, ovšem doporučuji ho pouze čtená

řům se silným žaludkem. 2

Název Mosquitia však není odvozen od hmyzu. Pochází ze jména ne

daleko žijícího pobřežního lidu smíšeného indiánského a afrického původu, který před staletími poznal muškety (španělsky „mosquetes“) a začalo se mu říkat Mosquito či Miskitové. Někdo však tvrdí, že název pochází z domorodého jazyka.

na  klacky vražené do  země a  každé ráno vytřepávat Mluvil

o hrozných ohnivých mravencích, kteří se rojí v podrostu a při

sebemenším zachvění větve se spouštějí na zem jako déšť, nas

káčou vám do vlasů, rozběhnou se po krku a začnou kousat jako

šílení Vypouští přitom toxin, který vyžaduje okamžitou hospi

talizaci Proto se pozorně dívejte, varoval nás, než položíte ruku

na  jakoukoli větev, stvol nebo kmen stromu Neprodírejte se

hustou vegetací bez rozmyslu Kromě ukrytého hmyzu a  hadů

lezoucích po stromech vám mohou pustit žilou trny a výčnělky

mnoha zdejších rostlin V  džungli musíme nosit rukavice, po

kud možno potápěčské, které lépe chrání před vniknutím trnů

Woody nás varoval, jak snadné je se v  džungli ztratit – často

stačí zatoulat se pouhých deset, patnáct stop od skupiny Za žád

ných okolností proto nikdo nikdy nesmí sám opustit tábořiště

ani se vzdálit od skupiny v buši Při každé cestě, kterou podnik

neme ze základního tábora, budeme muset mít batoh se sadou

nouzových zásob – potraviny, voda, oblečení, DEET, svítilna,

nůž, zápalky, výbava do deště – pro případ, že bychom se ztratili

a museli strávit noc někde pod kusem dřeva Každý dostaneme

píšťalku, a jakmile budeme mít pocit, že jsme se možná ztratili,

musíme zastavit, zapískat na ni nouzový signál a počkat, až nás

ostatní vyzvednou

Dával jsem pozor Doopravdy V  bezpečí konferenční míst

nosti se zdálo být jasné, že Woody se nás prostě snaží vyděsit

k poslušnosti a probudit nadmíru opatrnosti u členů expedice,

kteří neměli s divočinou ještě žádné zkušenosti Já jsem byl jedním z pouze tří lidí v místnosti, kteří přes „Cíl jedna“, nesmírně odlehlé údolí, do  nějž jsme měli namířeno, aspoň přelétali Ze vzduchu vypadalo jako tropický ráj zalitý sluncem, ne jako nebezpečná, vlhká džungle zamořená nemocemi a hady, kterou nám tu vykresloval Woody Všechno bude v pohodě

13

2. KAPITOLA

MŮŽU VÁM ŘÍCT JEN,

ŽE JE TO V AMERICE

Legendu o Bílém Městě jsem poprvé slyšel v roce 1996, kdy jsem

měl napsat pro National Geographic článek o starověkých chrá

mech v Kambodže NASA nedávno vypustila nad různé světové

oblasti džungle letoun DC10 nesoucí pokročilý radarový sys

tém, aby zjistila, jestli radar dokáže proniknout příkrovem lis

toví a odhalit, co leží pod ním Výsledky analyzoval v Laboratoři

proudového pohonu v kalifornské Pasadeně tým expertů NASA

na  „dálkový průzkum Země“, tedy analýzu snímků Země poří

zených z vesmíru Po prozkoumání dat tým nalezl ruiny dosud

neznámého chrámu z 12 století ukrytého v kambodžské džung

li Sešel jsem se s vedoucím tohoto týmu, Ronem Blomem, abych

se dozvěděl víc

Blom nijak neplnil vžitý stereotyp vědce: byl vousatý, ošle

haný větrem, v  kondici, nosil letecké brýle a  klobouk à la In

diana Jones Získal si mezinárodní věhlas za  objev ztraceného

města Ubáru ve velké poušti Arabského poloostrova Když jsem

se Bloma zeptal, na  jakých dalších projektech pracuje, vychrlil

na mě hned několik dalších misí: mapování kadidlových stezek přes arabské pouště, sledování staré Hedvábné stezky, mapování lokalit války Severu proti Jihu ve  Virginii Blom mi vysvětlil, že díky kombinaci digitalizovaných snímků v  různých vlnových délkách infračerveného světla a radaru a následnému „schroustání“ dat v počítači dokáže vidět patnáct stop pod pouštní písek, prohlédnout skrz příkrov džungle, a dokonce smazat moderní stezky a silnice, aby mohl odhalit ty starověké

Starověké cesty byly samozřejmě zajímavé, ale mě mimořádně fascinoval nápad, že by tato technologie mohla dokázat odhalit i další ztracená města jako Ubár Když jsem se však na to zeptal, Blom začal najednou odpovídat vyhýbavě „Řekněme jen, že se díváme i na další místa “

Vědci umí hrozně špatně lhát: okamžitě jsem věděl, že mi tají něco velkého Naléhal jsem dál, až se Blom nakonec přiznal, že „by mohlo jít o velmi významnou lokalitu, ale nemůžu o tom mluvit Pracuji pro soukromého zadavatele Podepsal jsem do

hodu o mlčenlivosti Práce vychází z legend o ztraceném městě

Můžu vám říct jen, že je to v  Americe Z  legend vyplývá širší

oblast a my teď pomocí satelitních dat lokalizujeme cíle “

„Našli jste ho?“

„Víc vám nemůžu říct “

„S kým na tom pracujete?“

„To vám taky nemůžu říct “

Blom nakonec souhlasil, že můj zájem sdělí svému tajemnému zaměstnavateli a  požádá ho, aby mě kontaktoval Nemohl mi však slíbit, že dotyčný bude souhlasit

Rozpálený zvědavostí nad možnou identitou tohoto „ztra

ceného města“ jsem zavolal několika středoamerickým ar

cheologům, které jsem znal, aby mi nabídli vlastní spekulace

David Stuart, tehdejší zástupce ředitele projektu Corpus of

Maya Hieroglyphic Inscriptions Peabodyho muzea Harvardovy


15

univerzity, jeden z těch, kteří přispěli k rozluštění mayských glyfů, mi řekl: „Znám to místo docela dobře Jeho části jsou archeologicky téměř neprobádané Místní lidé mi vždycky vyprávěli o místech, která vídali při lovu v lesích – velkých zříceninách se sochami Většina těch zkazek je pravdivá Ti lidé nemají důvod lhát “ A ještě dodal, že i v mayských textech se nacházejí velmi lákavé odkazy na velká města a chrámy, které nesouvisejí s žádným známým místem Je to jedno z  posledních míst na  Zemi, kde by se mohlo ukrývat opravdové předkolumbovské město, netknuté po mnoho staletí

Dnes již zesnulý harvardský mayolog Gordon Willey okamžitě vytasil legendu o Bílém Městě „Vzpomínám, že když jsem byl v  Hondurasu v  roce 1970, mluvilo se tam o  místě jménem Ciudad Blanca, Bílé Město, kdesi daleko od pobřeží Byly to hospodské řeči obvyklých náhodných žvanilů, a tak jsem myslel, že půjde zřejmě o nějaké vápencové útesy “ Přesto to Willeyho natolik zaujalo, že měl chuť pověsti prozkoumat „Jenže se mi tam nikdy nepodařilo dostat povolení ke vstupu “ Honduraská vláda vydává povolení k archeologickému průzkumu odlehlé džungle jen velmi vzácně, protože je tak nesmírně nebezpečná

Týden nato mi zavolal Blomův zadavatel Jmenoval se Steve Elkins a  sám sebe popsal jako „kameramana, zvědavého člověka, dobrodruha“ A chtěl vědět, proč jsem sakra u Bloma tak vyzvídal

Odpověděl jsem, že bych chtěl napsat krátký příspěvek do New Yorkeru o jeho pátrání po legendárním ztraceném městě – ať už jde o  cokoliv Zdráhavě souhlasil, že si promluvíme, ale pouze když neprozradím lokalitu ani zemi, v  níž se nachází Mimo záznam mi nakonec prozradil, že skutečně pátrají po Ciudad Blanca, Bílém Městě, známém rovněž jako Ztracené město opičího boha Ale nechtěl, abych v článku pro New Yorker

cokoliv z toho prozradil, dokud nebude mít příležitost potvrdit

svůj objev přímo na místě „Řekněte jen, že je to ztracené město

někde ve Střední Americe Neříkejte, že je to v Hondurasu, nebo

jsme v háji “

Elkins vyslechl o Bílém Městě legendy – domorodé i evrop

ské – které popisovaly „rozvinuté a bohaté město s rozsáhlou ob

chodní sítí“ ležící hluboko v  nepřístupných horách Mosquitie,

nedotčené po celá staletí, stejně zachovalé jako v den, kdy bylo

opuštěno Byl by to archeologický objev nedozírného významu

„Mysleli jsme, že pomocí snímkování z vesmíru bychom moh

li lokalizovat cílovou oblast a  identifikovat slibné lokality pro

pozdější pozemní průzkum Blom a jeho tým nakonec vymezili

cílovou oblast asi jedné čtvereční míle, kde bylo vidět cosi, co

připomínalo stavby postavené člověkem “ Další podrobnosti El

kins odmítl prozradit

„Víc vám nemůžu říct, protože tyhle snímky pořízené z ves

míru si může pořídit kdokoliv Kdokoliv by mohl udělat totéž co

my a shrábnout zásluhy A taky by mohli místo vyplenit Nám zbývá už jen tam vyrazit, což máme v  plánu udělat tohle jaro Doufáme, že pak,“ dodal, „už budeme mít světu co oznámit “

3

3

Krátký článek, který jsem napsal pro New Yorker, vyšel 20. a 27. října

1997.

17

3. KAPITOLA

ZABIL HO ĎÁBEL,

PROTOŽE SE ODVÁŽIL POHLÉDNOUT

NA TO ZAKÁZANÉ MÍSTO

Jeho Nejsvětější Veličenstvo: ... Mám důvěryhodné zprávy o  veli

ce rozsáhlých a bohatých provinciích a mocných náčelnících, kteří

jim vládnou... Zjistil jsem, že leží osm či deset dní chůze od města

Trujillo, či spíše mezi padesáti a  šedesáti leguami. Zprávy o  této

konkrétní provincii jsou tak úchvatné, že i když připustíme značné

přehánění, měla by předčit v bohatství Mexiko a vyrovnat se mu

ve velikosti měst a vesnic, hustotě populace i úrovni obyvatel.

Tento dopis, svůj slavný „Pátý dopis“, napsal v  roce 1526

Cortés císaři Karlu V z paluby své lodi kotvící v zálivu Trujillo

u honduraského pobřeží Historici a antropologové věří, že tato

zpráva, napsaná šest let po Cortésově tažení do Mexika, zasela

semínka mýtu o Ciudad Blanca neboli Ztraceném městě opičího

boha Vzhledem k  tomu, že „Mexiko“ – tj Aztécká říše – vy

nikalo neuvěřitelným bohatstvím a  hlavním městem s  nejmé

ně třemi sty tisíc obyvatel, jeho tvrzení, že by ho nová země předčila, je velmi pozoruhodné Napsal, že indiáni nazývali toto území „Starou zemí rudé půdy“, a jeho neurčitý popis ho umisťoval kamsi do hor Mosquitie

Ale Cortés se v  té době zapletl do  intrik a  musel se bránit vzpouře svých podřízených, a proto se do pátrání po Staré zemi rudé půdy nikdy nepustil Snad ho i  rozeklané modré horské vrcholky, jasně viditelné ze zátoky, přesvědčily, že taková cesta by byla přespříliš náročná Nicméně jeho vyprávění začalo žít vlastním životem, podobně jako v Jižní Americe po staletí přetrvávaly zkazky o Eldoradu Dvacet let po Pátém dopisu misionář jménem Cristóbal de Pedraza, který se později stal prvním honduraským biskupem, prohlásil, že při jedné ze svých svízelných misionářských cest zavítal hluboko do džungle Mosquitie, kde narazil na  úchvatný výjev: z  vysokého srázu náhle shlížel na  rozlehlé, vzkvétající město rozprostírající se v  říčním údolí Jeho indiánský průvodce mu sdělil, že urození z  té země jedí a pijí ze zlatých talířů a číší Pedrazu však zlato nezajímalo Pokračoval dál a do údolí nikdy nevstoupil Jeho následná zpráva Karlu V však opět přiživila legendu

Dalších tři sta let vyprávěli historky o  zbořených městech ve  Střední Americe geografové a  cestovatelé Ve  30 letech 19 století Newyorčan jménem John Lloyd Stephens, inspirovaný zvláště spisy pruského objevitele Alexandra von Humboldta, propadl posedlosti tato města hluboko v  deštném pralese Střední Ameriky nalézt, pokud skutečně existují Podařilo se mu vybojovat si diplomatickou pozici ambasadora Federativní republiky Střední Ameriky, státu, jenž se dočkal jen krátkého života Dorazil do  Hondurasu v  roce 1839, kdy už se republika rozpadala do bezpráví a občanské války V nastalém chaosu spatřil příležitost (byť nebezpečnou) vyrazit na  vlastní pátrání po záhadných ruinách

Vzal s  sebou vynikajícího britského umělce Fredericka Catherwooda, který si přibalil cameru lucidu, aby si mohl promítnout a  okopírovat každý sebemenší detail všeho, co snad naleznou Ti dva celé týdny bloumali po Hondurasu s domorodými průvodci a honili se za zkazkami o velkém městě Hluboko ve  vnitrozemí nakonec narazili na  ubohou, nepřátelskou, moskyty zamořenou vesnici na březích řeky jménem Copán blízko hranice s  Guatemalou Od  místních se dozvěděli, že za  řekou skutečně leží starověké chrámy obývané pouze opicemi Když došli k řece, spatřili na protějším břehu stěnu z otesaného kamene Přebrodili řeku na mezcích, vylezli po schodišti a vstoupili do města

„Stoupali jsme po  velkých kamenných schodech,“ napsal později Stephens, „místy dokonale zachovaných, místy rozlámaných stromy, jež rostly v trhlinách, až jsme vystoupili na terasu, jejíž podobu nebylo možné rozeznat kvůli hustotě lesa, do nějž byla zahalena Náš průvodce nám dělal cestu mačetou... když jsme se prodrali hustým lesem, narazili jsme na  hranatý kamenný sloup... Jeho čelo tvořila socha muže, zvláštně a bohatě oblečeného; jeho tvář, očividně portrét, byla slavnostní, vážná a vyvedená tak, aby budila hrůzu Zadní strana sloupu měla odlišný vzhled, nepřipomínala nic, co jsme kdy dřív viděli, a boky pokrývaly hieroglyfy “

Až do  tohoto okamžiku objevu si většina Severoameričanů

představovala indiány jako příslušníky kmenů lovců a sběračů, o  nichž četla nebo se s  nimi setkala v  pohraničních oblastech Většina vnímala původní obyvatele Nového světa jako „polonahé divošské indiány“, kteří nikdy nedosáhli ničeho, co by se blížilo pojmu „civilizace“

Stephensovo bádání to změnilo Byl to významný okamžik

v dějinách, když si svět uvědomil, že na amerických kontinentech

20

se nezávisle rozvinuly ohromující civilizace Stephens napsal:

„Pohled na  tento neočekávaný monument v  našich myslích

jednou provždy skoncoval s veškerou nejistotou týkající se cha

rakteru amerických starověkých památek... Jako nově objevený

historický záznam prokázal, že lidé, kteří kdysi obývali americ

ký kontinent, nebyli žádní divoši “ Lidé – nakonec pojmenovaní

Mayové – kteří postavili toto rozlehlé město pyramid a chrámů

a kteří pokryli své monumenty hieroglyfickými nápisy, dokázali

vybudovat civilizaci stejně vyspělou, jako byla kterákoli v ději

nách Starého světa

Stephens, pravý podnikavý Američan, honem zakoupil ruiny

Copánu od místního majitele pozemků za padesát dolarů a na

plánoval si (později od toho upustil), že nechá budovy rozebrat,

naložit na čluny a přeplavit do Spojených států, kde z nich udělá

turistickou atrakci Dalších několik let Stephens a Catherwood

objevovali, mapovali a zaznamenávali starověká mayská města

od Mexika po Honduras Do Mosquitie se však nikdy neodváži

li; snad je odradily hory a džungle mnohem hrozivější než coko

li, s čím se setkali v říši Mayů

O  svých objevech vydali dvousvazkové dílo Příhody z  ces

tování po  Střední Americe, Chiapasu a  Yucatánu (Incidents of

Travel in Central America, Chiapas, and Yucatan) nabité vzru

šujícími příběhy o  troskách, banditech a  drsné cestě džunglí

a bohatě ilustrované Catherwoodovými úchvatnými grafikami

Jejich kniha se brzy proměnila v  jeden z  největších bestselerů

non-fikce celého 19 století Američany uchvátila skutečnost, že

Nový svět má také města, chrámy a kolosální starověké památ

ky, které mohou soupeřit s  těmi ve  Starém světě, které se mo

hou rovnat pyramidám Egypta a chloubám starověkého Říma

Práce Stephense a Catherwooda tak v mysli Američanů zažehla

jiskru romantického vztahu ke  ztraceným městům a  současně podnítila myšlenku, že džungle Střední Ameriky musejí ukrývat mnoho dalších tajemství čekajících na odhalení

Netrvalo dlouho a  Mayové se stali jednou z  nejintenzivněji studovaných starověkých kultur Nového světa, a  to nejen ze strany světských vědců Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů označila Maye za jeden ze ztracených kmenů Izraele, Lamanity, jak praví Kniha Mormonova vydaná v roce 1830 Lamanitové opustili Izrael a odpluli do Ameriky kolem roku 600 před Kristem a  Kniha Mormonova vypráví, že Lamanitům Nového světa se zjevil Ježíš a  obrátil je na  křesťanství, a  popisuje řadu událostí, k nimž došlo před příchodem Evropanů

Ve 20 století mormonská církev vyslala do Mexika a Střední Ameriky řadu štědře financovaných archeologů, aby se pokusili tyto domněnky potvrdit na  základě vykopávek přímo na  místě Přestože výsledkem byl hodnotný a  vysoce kvalitní výzkum, pro samotné vědce se zároveň ukázal jako dosti problematický: tváří v tvář důkazům, jež vyvracely mormonský pohled na  dějiny, někteří z  archeologů ztratili svou víru, a  několik z  těch, kdo své pochybnosti vyjádřili nahlas, bylo exkomunikováno

Mayská říše, která se rozprostírala od  jižního Mexika

po  Honduras, podle všeho končila v  Copánu Rozlehlé, džunglí pokryté hory východně od  Copánu, a  zvláště v  Mosquitii, byly tak nehostinné a nebezpečné, že je postihlo jen velmi málo průzkumu a ještě méně archeologie Dál východně od Copánu byly odhaleny záblesky dalších, nemayských předkolumbovských kultur, ale tyto zmizelé společnosti zůstaly nepostižitelné a  špatně prostudované Bylo také obtížné stanovit, jak daleko na  východ a  jih od  Copánu mayský vliv sahal A  právě v  tomto vakuu se dařilo lákavým pověstem o  ještě větších a  zámožnějších městech – snad mayských, snad ne – ukrytých v těchto neproniknutelných houštinách, pověstem, jež fascinovaly stejně tak archeology jako lovce pokladů

Do  počátku 20 století tyto příběhy a  zvěsti splynuly do  jediné legendy o  posvátném a  zakázaném Ciudad Blanca, nedozírném kulturním pokladu, jenž teprve čeká na objevení Název pravděpodobně vzešel od  indiánského kmene Payů (známého také jako Pech) v Mosquitii: antropologové slyšeli od Payů příběhy o  „Kaha Kamasa“, „Bílém domě“, který měl údajně ležet za  soutěskou v  horách u  pramenů dvou řek Někteří indiáni místo popisovali jako útočiště, kam se uchylovali jejich šamani na  útěku před vpády Španělů, aby je už nikdy nikdo nespatřil Jiní tvrdili, že Španělé do Bílého Města nakonec vkročili, ale bohové je za to prokleli a oni zemřeli nebo navěky zmizeli v lese Ještě další indiánské příběhy ho popisovaly jako tragické město postižené sérií katastrof Jeho obyvatelé viděli, že se na ně bohové zlobí, a tak město opustili Pak se stalo navěky zapovězeným místem a každý, kdo do něj kdy vstoupil, buď zemřel na nějakou nemoc, nebo ho zabil sám ďábel Legenda však měla i své americké verze: různí objevitelé, prospektoři a  raní vzduchoplavci vypovídali, že spatřili vápencové hradby zbořeného města tyčící se nad džunglovým porostem kdesi v  centrální Mosquitii Zdá se pravděpodobné, že všechny tyto historky – domorodé, španělské i americké – nakonec splynuly a vytvořily tak základ legendy o Bílém Městě či Ztraceném městě opičího boha

Po  Stephensových objevech sice cestovala do  středoamerických deštných pralesů celá řada objevitelů, ale téměř nikdo z nich se neodvážil vstoupit do děsivého terénu Mosquitie Ve 20 letech 20 století prozkoumal Mosquitii jako jeden z prvních Evropanů lucemburský etnolog Edouard Conzemius, který cestoval na vydlabané kánoi po řece Plátano Po cestě slyšel vyprávění o „vý

znamných troskách, které objevil jeden sběrač kaučuku před 20


23

až 25 lety, když se ztratil v buši mezi řekami Plátano a Paulaya,“ uváděl Conzemius „Ten muž poskytl fantastický popis toho, co tam viděl Šlo o trosky významného města s budovami z bílého kamene, který připomínal mramor, obehnanými vysokou zdí z téhož materiálu “ Jenže onen sběrač kaučuku krátce po své výpovědi zmizel Jeden indián Conzemiovi řekl, že „ho zabil ďábel, protože se odvážil pohlédnout na to zakázané místo“ Když se Conzemius pokusil najmout průvodce, který by ho k Bílému Městu dovedl, indiáni předstírali nevědomost Měli strach (jak mu řekli), že kdyby odhalili jeho umístění, i oni by zemřeli

Počátkem 30 let 20 století vzmáhající se legenda přitahovala pozornost amerických archeologů i významných institucí, kteří považovali nejen za možné, ale přímo za pravděpodobné, že neprobádané hornaté džungle kolem mayské hranice by mohly ukrývat zbořené město – nebo snad dokonce celou ztracenou civilizaci

4

Město by mohlo být pozůstatkem po  Mayích, nebo

také něčím zcela novým

Počátkem 30 let Smithsonovský Úřad americké etnologie vyslal profesionálního archeologa na průzkum oblasti východně od Copánu, aby zjistil, zda se mayská civilizace rozprostírala až do drsných houštin Mosquitie William Duncan Strong byl učenec, muž, který předběhl svou dobu: klidný, pečlivý a úzkostně přesný ve  své práci, odmítavý vůči okázalosti a  publicitě Byl jedním z prvních, kdo stanovil, že Mosquitii obýval starověký, neznámý lid, který nepatřil k Mayům Strong strávil v roce 1933 pět měsíců cestami po  Hondurasu, kde putoval ve  vydlabané 4

Dnešní archeologové nemají rádi výraz „civilizace“, protože impliku

je nadřazenost, a dávají přednost pojmu „kultura“. Já však budu nadále používat výraz „civilizace“ s vysvětlením, že nemám v úmyslu žádný takový hodnotový soud. Je to pouze výraz pro kulturu, která je komplexní a rozšířená. kánoi po Río Patuca a několika jejích přítocích Vedl si ilustrovaný deník, který zůstal zachován ve Smithsonovských sbírkách – nabitý detaily a  mnoha výbornými kresbami ptáků, artefaktů a krajin

Strong narazil na velká archeologická naleziště, která pečlivě popsal a  zakreslil do  svého deníku, a  provedl několik zkušebních vykopávek K jeho nálezům patřily násypy Floresta, starověká města Wankybila a  Guanquivila a  Brown Site Jeho cesta také nebyla prosta dobrodružství: někdo mu během ní ustřelil prst (Přesné okolnosti nejsou jasné Je možné, že si ho nešťastnou náhodou ustřelil sám ) Zápolil s deštěm, hmyzem, jedovatými hady i neprostupnou džunglí

Jednu věc si Strong uvědomil ihned, a sice že nejde o pozůstatky mayských měst Mayové stavěli z kamene, zatímco tento region byl rozsáhle pozměněn jakousi odlišnou, sofistikovanou kulturou, která stavěla veliké násypy z hlíny Byla to zcela nová kultura Přestože však Strongova práce definitivně objasnila, že Mosquitia není součástí Mayské říše, jeho objevy vyvolaly víc otázek, než kolik jich zodpověděly Kdo byli ti lidé, odkud sem přišli a  proč všechny stopy po  nich dodnes zmizely? Jak pro všechno na světě dokázali žít a hospodařit v tak nebezpečném džunglovém prostředí? Jaký měli vztah se svými mocnými mayskými sousedy? Další záhadu představovaly haldy a hliněné náspy: ukrývaly pohřbené budovy či hrobky, nebo byly vybudovány z nějakého jiného důvodu?

Přestože později odhalil mnoho dalších starověkých divů, nepřestával Strong slýchat příběhy a  mýty o  největší ruině ze všech, Bílém Městě, které pak odmítal jako „krásnou legendu“ Sedě na  březích Río Tinto hluboko v  srdci Mosquitie vyprávěl jeden informátor Strongovi následující příběh, který si Strong zaznamenal do deníku v zápisu nazvaném „Zapovězené město“

25

„Ztracené město leží na  březích jezera hluboko v  horách

na  severu, jeho bílé hradby jsou obklopené pomerančovníky,

citroníky a  banánovníky Kdo však zakázané ovoce ochutná,

ztratí se v horách navždy Tak praví legenda,“ napsal Strong, „ale

bylo by lepší udělat, co udělal informátorův otec – jít podle řeky,

až se promění v pouhý pramínek mezi temnými skalami a lesy,

a  potom se raději obrátit k  odchodu Tak by město bylo stále

na svém místě Jako ‚Ciudad Blanca‘ zůstane nejspíše ‚zapověze

né ovoce‘ ještě dlouho lákadlem pro zvědavce “

Všechny tyto zvěsti, legendy a  historky položily základ pro

další fázi: na  jedné straně posedlé a  osudem pronásledované

expedice hledající ztracené město, a  na  straně druhé počátky

seriózního archeologického výzkumu v  tomtéž regionu Obojí

současně začalo záhadu Bílého Města pozvolna rozplétat

26

4. KAPITOLA

ZEMĚ KRUTÝCH DŽUNGLÍ

S TÉMĚŘ NEPŘÍSTUPNÝMI

HORSKÝMI PÁSMY

Seznamte se s  Georgem Gustavem Heyem Jeho otec vydělal

jmění, když prodal svůj ropný podnik Johnu D Rockefellero

vi, a jeho syn toto bohatství ještě rozšířil jako investiční bankéř

v  New York City Heye měl však jiné zájmy než peníze V  roce

1897 jako čerstvý absolvent univerzity pracující v Arizoně nara

zil na indiánskou ženu, která přežvykovala nádhernou jelenico

vou halenu svého manžela, „aby zahubila vši“ V  náhlém hnutí

mysli od ní vešmi zamořený kus oděvu koupil

A  ona jelenicová halena odstartovala jednu z  nejnena

sytnějších sběratelských kariér v  amerických dějinách Heye

propadl posedlosti všemi indiánskými předměty a  nakonec

shromáždil sbírku čítající milion kusů V  roce 1916 založil

na Broadwayi v New York City Muzeum amerických indiánů,

kam svou sbírku umístil (V roce 1990 se muzeum přestěhova

lo do Washingtonu, D C a stalo se součástí Smithsonovského

institutu )

Heye byl impozantní muž: necelé dva metry a  sto čtyřicet kilo, hlava holá jako kulečníková koule, dětská tvář rámovaná mohutnými čelistmi, zavalitý hrudník opásaný zlatým řetízkem Nosil černé obleky a slamák a z drobných sešpulených úst mu věčně čouhal doutník Často jezdíval po celé zemi nakupovat ve své limuzíně, pečlivě sledoval nekrology v místních novinách a zjišťoval, jestli po sobě drahý zesnulý nezanechal nějakou nepotřebnou sbírku indiánských artefaktů Na  těchto cestách někdy posazoval svého šoféra na zadní sedadlo a sám se chápal volantu, aby řídil jako ďábel

Když mu jeden lékař z  New Orleans prodal sošku pásovce, která údajně pocházela z Mosquitie, rozšířila se Heyeova posedlost i  na  Honduras Tento zvláštní, půvabný předmět byl vytesaný z  bazaltu, měl komicky vyhlížející obličej, klenutý hřbet a pouze tři nohy, aby mohl pevně stát (V muzejní sbírce je dodnes ) Heye zaujal natolik, že se rozhodl financovat expedici do  tohoto nebezpečného regionu, která by mu vypátrala další artefakty Najal si objevitele jménem Frederick Mitchell-Hedges, britského dobrodruha, jenž prohlašoval, že nalezl v Belize mayské město Lubaantun, kde jeho dcera údajně objevila slavnou křišťálovou „Lebku zkázy“ Mitchell-Hedges byl do nejmenšího detailu typickým ztělesněním šviháckého britského objevitele – včetně úsečného akcentu, dýmky, obličeje ošlehaného větrem a sluncem a dvojího příjmení se spojovníkem

Mitchell-Hedges pro Heye prozkoumával Mosquitii v  roce

1930 Cestu zmařil až záchvat malárie a  úplavice tak těžká, že jejími následky oslepl na jedno oko Když se uzdravil, vrátil se s více než tisícovkou artefaktů a k tomu s úchvatným příběhem o  opuštěném městě hluboko v  horách, kde je pohřbena gigantická socha opice a které místní domorodci nazývají Ztraceným městem opičího boha Heye rychle poslal Mitchell-Hedgese zpátky do  Mosquitie na  novou expedici spolufinancovanou Britským muzeem, aby ztracené město vyslídil

Druhou expedici provázel veliký zájem Mitchell-Hedges sdělil newyorským Times: „Naše expedice usiluje o proniknutí do jistého regionu označeného v dnešních mapách jako neprobádaný... Podle mých informací obsahuje tento region rozlehlé trosky, které dosud nikdo nenavštívil “ Místo mělo ležet někde v Mosquitii, ale přesnou polohu označil za tajemství „Oblast lze popsat jako zemi krutých džunglí s  téměř nepřístupnými horskými pásmy “ Při nové expedici však Mitchell-Hedges do tohoto vnitrozemí nevstoupil, snad z opatrnosti, aby se neopakovaly jeho předchozí potíže Místo toho strávil většinu času průzkumem písečných pláží a pobřeží honduraského departmentu Ostrovy zálivu, kde z vody vytáhl několik kamenných soch, které se tam ocitly pravděpodobně v  důsledku eroze pobřeží Svou neochotu vrátit se zpět do  Mosquitie ospravedlnil ještě větším nálezem: objevil totiž pozůstatky Atlantidy, která, jak tvrdil, byla „kolébkou amerických ras“ Vrátil se s  dalšími historkami o Ztraceném městě opičího boha, které se doslechl na svých cestách kolem pobřeží

Heye začal ihned plánovat další expedici do Hondurasu s novým objevitelem, tentokrát moudře bez účasti Mitchell-Hedgese, snad proto, že poněkud opožděně pojal podezření, že ten člověk je šarlatán Pravda byla, že Mitchell-Hedges byl podvodník velkolepého rozsahu Lubaantun neobjevil a  jeho křišťálová lebka byla (mnohem později) odhalena jako padělek Přesto se mu podařilo oklamat mnoho svých současníků Dokonce i  jeho nekrolog v  New York Times nakonec uvedl jako pravdu celou řadu pochybných skutečností, které Mitchell-Hedges celé roky rozhlašoval: že „přežil osm střelných ran a tři bodné rány nožem“, že bojoval s  Panchem Villou, za  první světové války byl americkým tajným agentem a  pátral v  Indickém oceánu po  mořských stvůrách se synem Sira Arthura Conana Doylea Mezi archeology se však našli skeptici, kteří Mitchell-Hedgese označovali za šarlatána už před jeho druhou cestou do Hondurasu a na jeho následné výroky ohledně nalezení Atlantidy reagovali hlasitým posměchem

Ke  své třetí expedici do  Mosquitie se Heye spojil s  Honduraským národním muzeem a  prezidentem Hondurasu, který doufal, že by tento odvážný podnik mohl pomoci otevřít rozlehlý region Mosquitie osídlení moderními Hondurasany S  vědomím, že takové expanzní snahy by bohužel zahrnovaly i  vysídlení nebo i  zhoubu domorodých indiánů, kteří na  místě stále žili – ne nepodobně tomu, k čemu došlo na americkém Západě – vláda i Národní muzeum dychtily zdokumentovat indiánský způsob života dříve, než zmizí Důležitým cílem expedice bylo proto provedení průzkumu stejně tak etnografického jako archeologického

Navzdory svým úmyslům najmout seriózního profesionála Heye opět projevil slabost pro vychloubačné osobnosti pochybné poctivosti Muž, kterého si tentokrát zvolil pro hledání své „velké ruiny zaplavené hustou džunglí“, byl kanadský novinář jménem R Stuart Murray O patnáct let dříve, kdy se zúčastnil jedné mrzké revoluce v Santa Domingu, se Murray sám pasoval do hodnosti „kapitána“ V rozhovoru před odjezdem do Hondurasu Murray prohlásil: „Údajně je zde ztracené město, po němž budu pátrat Indiáni jej nazývají Městem opičího boha Sami se k němu bojí přiblížit, neboť věří, že každý, kdo se ocitne v jeho blízkosti, do měsíce zemře na kousnutí jedovatým hadem “

Murray vedl pro Heye do  Mosquitie dvě expedice, v  letech 1934 a 1935, později známé jako První a Druhá honduraská expedice Postupoval při nich podle různých vyprávění a  popisů Ztraceného města opičího boha a  věřil, že se ocitl až dráždivě blízko k jeho nalezení Ale vždycky znovu, zrovna když si myslel, že je na pokraji úspěchu, jeho snahy cosi zmařilo – džungle, řeky, hory nebo úmrtí jednoho z průvodců V archivech Muzea amerických indiánů najdeme fotografii Murraye na břehu řeky, jak klečí vedle řádky malých mlecích kamenů metlatlů s  překrásnými rytinami hlav ptáků a  zvířat Na  zadní stranu fotografie napsal Murray Heyeovi vzkaz:

„Pocházejí ze ‚Ztraceného města opičího boha‘. Indián, který je přinesl, byl v září uštknut křovinářem a zemřel. A s ním zemřelo i tajemství polohy města – Více, až se vrátím.

R. S. Murray“

Mezi mnoha artefakty, které Murray přivezl, byly i dva, které podle něj představovaly vodítka ke  ztracenému městu: kámen pokrytý „hieroglyfickými“ znaky a  malá soška opice, která si zakrývá tvář tlapkami

Po  expedici z  roku 1935 se Murray vrhl na  jiné projekty V roce 1939 byl pozván, aby jako host přednášel na Stelle Polaris, nejelegantnější výletní lodi své doby Tam se setkal s  mladým mužem jménem Theodore A Morde, který měl na lodi editovat palubní noviny Ti dva se spřátelili Murray Mordea zasypával hromadami historek ze svého pátrání po Ztraceném městě opičího boha, zatímco Morde Murrayovi vyprávěl o svých dobrodružstvích novináře působícího ve  španělské občanské válce Pak loď zakotvila v  New Yorku a  Murray seznámil Mordea s  Heyem „Honil jsem se za  tím ztraceným městem celé roky,“ prohlásil Murray Teď byla řada na někom jiném

Heye okamžitě najal Mordea, aby vedl třetí honduraskou ex

pedici do  Mosquitie, cestu, která snad konečně – jak doufal –


31

odhalí světu Ztracené město opičího boha Mordeovi bylo tepr

ve dvacet devět let, ale jeho expedice a její monumentální objev

měly rezonovat dějinami navěky Americká veřejnost, kterou

příběh o Ztraceném městě opičího boha velice zaujal, ji sledovala

s ohromným zájmem a expedice poskytla budoucím historikům

a  dobrodruhům lákavou, nikdy nekončící látku k  debatování

a  dohadování Nebýt Mordea a  jeho osudové expedice, mnohé

z bizarních, bláhových a zavádějících cest za hledáním ztracené

ho města, které zuřily mnoho desetiletí od padesátých do osm

desátých let devatenáctého století, by se nikdy neodehrály Nebýt

Mordea, Steve Elkins by se legendu zřejmě nedoslechl a nikdy by

se nevrhl do vlastního výstředního pátrání po Ztraceném městě

opičího boha


32

5. KAPITOLA

VRÁTÍM SE DO MĚSTA OPIČÍHO BOHA,

ABYCH SE POKUSIL VYŘEŠIT

JEDNU Z POSLEDNÍCH ZÁHAD

ZÁPADNÍHO SVĚTA

Theodore Morde, pohledný muž s  tenkým knírkem, hladkým

vysokým čelem a vlasy uhlazenými dozadu, se narodil roku 1911

v massachusettském New Bedfordu do staré velrybářské rodiny

Rád se dobře oblékal – dával přednost bílým oblekům z Palm Be

ach, naškrobeným košilím a bílým polobotkám Žurnalistickou

kariéru zahájil na střední škole jako sportovní reportér místních

novin, později se přemístil do  rozhlasové oblasti coby pisatel

a  komentátor zpráv v  rádiu Nějaký čas navštěvoval Brownovu

univerzitu, než začal v  půli 30 let pracovat jako editor novin

na  palubách různých výletních lodí V  roce 1938 působil jako

korespondent a  fotograf ve  španělské občanské válce Tvrdil,

že jednou přeplaval řeku, která tvořila hranici mezi fašistickým

a republikánským táborem, aby mohl vyzpovídat obě strany

Heye dychtil po tom, aby Morde vyrazil na expedici co mož

ná nejdříve, a  Morde s  její organizací na  nic nečekal Požádal


33

bývalého spolužáka z  univerzity, geologa Laurence C Browna,

aby se k němu přidal V březnu 1940, kdy po celé Evropě propu

kala válka, vyrazili Morde a Brown z New Yorku do Hondurasu,

vyzbrojení tisíci librami vybavení a zásob Heye cestu oficiálně

nazval Třetí honduraskou expedicí Následovaly čtyři měsíce ti

cha Když se oba objevitelé konečně vynořili z Mosquitie, zaslal

Morde Heyeovi dopis o jejich ohromujícím nálezu: podařilo se

jim něco, co dosud žádné jiné expedici Novinky byly zveřejněny

12 července 1940 v New York Times:

„MĚSTO OPIČÍHO BOHA

ZŘEJMĚ NALEZENO“

EXPEDICE OZNAMUJE ÚSPĚCH

PŘI BÁDÁNÍ V HONDURASU

„Podle zpráv, které obdrželi financovatelé,“ psal článek v Ti

mesech, „expedice stanovila přibližnou polohu legendárního

‚Ztraceného města opičího boha‘ v  téměř nepřístupné oblas

ti mezi řekami Paulaya a  Plátano “ Americká veřejnost zprávy

hltala

Morde a Brown se vrátili do New Yorku v srpnu s velkou slá

vou Dne 10 září 1940 poskytl Morde rozhlasový rozhovor CBS Zápis dodnes existuje, opatřený poznámkami přímo Mordeovou rukou, a podle všeho se jedná o nejucelenější veřejnou výpověď o jejich nálezu „Právě jsem se vrátil z místa objevu ztraceného města,“ oznámil svému obecenstvu „Vydali jsme se do  oblasti Hondurasu, kterou nikdy nikdo neprobádal... Celé týdny jsme se plahočili kolem spletitých pramenů v džungli Když už to nešlo dál, začali jsme si džunglí prosekávat stezku... po  týdnech tohoto života jsme byli vyhladovělí, zesláblí a znechucení A pak,

34

právě když jsme to chtěli vzdát, jsem z vrcholku nevelkého útesu

uviděl něco, co mi vzalo dech... Byla to zeď města – Ztraceného

města opičího boha! ... Nedovedl jsem odhadnout, jak je město

velké, ale vím, že sahalo daleko do džungle a mohlo tam kdysi žít

možná třicet tisíc lidí To však bylo před dvěma tisíci let Dodnes

nezbylo víc než haldy země pokrývající rozdrolené zdi v  mís

tech, kde kdysi stály domy, a kamenné základy, které mohly pa

třit velkolepým chrámům Vzpomínám na starověkou legendu,

kterou mi vyprávěli indiáni Říkala, že ve  Ztraceném městě se

jako božstvo uctívala gigantická socha opice Viděl jsem ohrom

ný násyp porostlý džunglí, který, kdybychom ho někdy mohli

vykopat, by podle mě mohl ukrývat toto opičí božstvo Dnešní

indiáni v blízkosti této oblasti se bojí na Ztracené město opičího

boha byť jen pomyslet Věří, že město obývají velicí chlupatí lidé

podobní opicím, zvaní Ulakové ... V říčkách poblíž města jsme

nalezli bohaté zásoby zlata, stříbra a platiny Nalezl jsem obliče

jovou masku... připomínala tvář opice... Podoba opice – opi

čího boha – byla vyrytá takřka do všeho... Vrátím se do Města

opičího boha, abych se pokusil vyřešit jednu z posledních záhad

západního světa “

Přesnou polohu města Morde odmítl prozradit ze strachu

z jeho vyrabování Zdá se, že tuto informaci tajil i před samot

ným Heyem

V  jiné výpovědi, tentokrát psané pro časopis, Morde po

drobně popisoval trosky: „Město opičího boha bylo obezděné,“

napsal „Nalezli jsme některé z  těchto zdí, které zelená magie

džungle jen málo poškodila a  které odolaly záplavě vegetace

Jednu zeď jsme sledovali tak dlouho, až zmizela pod násypy, kte

ré nesly veškeré známky toho, že se kdysi jednalo o velké budo

vy Ano, dodnes se tam nacházejí budovy skryté pod prastarým

závojem

Bylo to ideální místo,“ pokračoval „Tyčící se hory zajišťovaly dokonalé pozadí Nedaleko odtud se do zeleného údolí ruin rozléval hučící vodopád, nádherný jako třpytivá večerní róba Ptáci, sami krásní jako drahokamy, poletovali ze stromu na strom a z okolní opony hustého listoví na nás zvídavě vykukovaly obl ič ejí k y opic “

Podrobně vyzpovídal starší indiány a získal tak o městě informace, jež „dostali od svých předků, kteří ho viděli na vlastní o č i “

„Vyprávěli, že k  němu objevili dlouhou stupňovitou cestu, postavenou a  vydlážděnou po  způsobu zbořených mayských měst na  severu Přístupovou cestu lemovaly kamenné podobizny opic

Srdce chrámu tvořila vyvýšená kamenná plošina, na níž stála socha samotného opičího boha Předtím sloužila jako obětiště “

Morde přivezl řadu artefaktů – kamenné a  hliněné sošky opic, svou kánoi, hrnce a  kamenné nástroje Mnohé z  nich jsou dodnes ve sbírkách Smithsonovského institutu Slíbil, že se na místo vrátí následující rok, aby „zahájil vykopávky“

Jenže do  toho vstoupila druhá světová válka Morde se stal špionem Úřadu pro strategické služby OSS a válečným dopisovatelem a jeho nekrolog dokonce tvrdil, že se účastnil spiknutí, jehož cílem bylo zavraždění Hitlera Do  Hondurasu už se nikdy nevrátil V roce 1954 se Morde, který propadl alkoholismu a jeho manželství bylo v troskách – oběsil ve sprše letního domu svých rodičů v massachusettském Dartmouthu Polohu ztraceného města nikdy neprozradil

Mordeovo vyprávění o  nálezu Ztraceného města opičího boha si získalo velikou publicitu a  podnítilo představivost jak Američanů, tak Hondurasanů Umístění města se po jeho smrti stalo předmětem rozsáhlých spekulací a prudkých debat Tucty

36

lidí po něm bez úspěchu pátraly, analyzovaly jeho spisy a výpo

vědi a hledaly v nich sebemenší vodítka A svatým grálem všech

objevitelů se stal jediný předmět: Mordeova milovaná vycház

ková hůl, dosud majetek jeho rodiny Jsou do ní vyřezány čtyři

tajuplné sloupce čísel, které jako by udávaly směr či souřadni

ce – např „SV 300; V 100; S 250; JV 300 “ Kanadský kartograf

jménem Derek Parent byl znaky na holi přímo posedlý – strávil

celé roky prozkoumáváním a mapováním Mosquitie, zatímco se

snažil údaje použít jako vodítka ke ztracenému městu V rámci

tohoto úsilí vytvořil Parent některé z  nejpodrobnějších a  nej

přesnějších map, jakých se Mosquitia kdy dočkala

Nejnovější pátrání po  Mordeově ztraceném městě proběh

lo v roce 2009 Novinář Wall Street Journal, držitel Pulitzerovy

ceny Christopher S Stewart, podnikl svízelnou cestu do  srdce

Mosquitie ve  snaze vysledovat Mordeovu trasu Stewarta do

provázel archeolog Christopher Begley, který napsal o  archeo

logických nalezištích v  Mosquitii dizertační práci a  více než

stovku jich osobně navštívil Begley a Stewart postupovali proti

proudu a probojovali se džunglí až k velké ruině jménem Lan

cetillal na  horním toku Ría Plátana, kterou kdysi postavil ten

týž starověký lid, jaký podle Stronga a dalších archeologů kdysi

obýval Mosquitii Toto již známé, ale téměř nikdy nenavštívené

město leželo přibližně v oblasti, kde se údajně pohyboval Mor

de, aspoň pokud mohli soudit Begley se Stewartem Skládalo

se z  jedenadvaceti hliněných násypů ohraničujících čtyři pro

stranství a cosi, co snad mohlo být hřištěm pro mezoamerickou

míčovou hru V  džungli nějaký kus za  troskami objevili tyčící

se bílý útes, který podle Stewarta mohl být z dálky mylně pova

žován za zbořenou zeď Napsal o tomto pátrání široce uznáva

nou knihu nazvanou Jungleland: Tajemné ztracené město, špión

z  druhé světové a  skutečný příběh smrtícího dobrodružství Je

37

to fascinující čtení, ale Begley a Stewart ani přes nejlepší snahy

prostě nenalezli dostatek důkazů na  zodpovězení otázky, jsou

li trosky Lancetillal skutečně Mordeovým Ztraceným městem

opičího boha

Jak vychází najevo, všichni tito badatelé strávili téměř tři čtvrtě

stole



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist