načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: ZTRACENÁ BRÁNA -- Některé dveře je lépe neotvírat - Arnošt Vašíček

ZTRACENÁ BRÁNA -- Některé dveře je lépe neotvírat

Elektronická kniha: ZTRACENÁ BRÁNA -- Některé dveře je lépe neotvírat
Autor:

V spletitém podzemí Starého Města řádí záhadné monstrum. Jeho oběti mají na těle zvláštní škrábance. Ke všem napadením došlo poblíž rotundy svatéího Kříže. Podle pověstí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  120
+
-
4
boky za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Mystery Film
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 180
Rozměr: 21 cm
Úprava: 16 stran barev. obr. příl. : ilustrace , faksim.
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-740-4086-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Komisař Sumara, inspektorka Šímová a znalec symbolů a sekt doktor Runa tentokrát pátrají po vraždícím maniakovi v labyrintu pražského podzemí. Neznámé individuum zabíjí nebo napadá své oběti a pak mizí kdesi v podzemí kolem rotundy sv. Kříže. Jak je u autora zvykem, do případu se zaplétá tajemno: dosud nerozluštěný Voynichův rukopis, list zvláštní rostliny či podivné bratrstvo Sat Bhai. Bude vůbec možné rozluštit všechny záhady? A je Praha opravdu bránou do paralelního světa? Trojlístek vyšetřovatelů a tajuplný děj volně spojují tuto mystickou detektivku s televizně zpracovaným příběhem Ďáblova lest. Doplněno fotografiemi.

Popis nakladatele

V spletitém podzemí Starého Města řádí záhadné monstrum. Jeho oběti mají na těle zvláštní škrábance. Ke všem napadením došlo poblíž rotundy svatéího Kříže. Podle pověstí podobné stvoření útočilo na stejném místě již počáítkem 15.století. Pokouší se pachatel napodobovat sériového vraha z minulkosti, nebo se tajemné zlo vrací? A proč vzápětí umírají další lidé? Souvisí jejich násilná smrt s Voynichovým rukopisem, který se pokoušeli rozluštit?  Je na stránkách této nejzáhadnější knihy světa ukryto nějaké strašné tajemství? Nachází se právě zde mapa mystického bratrstva Sat Bhai, zachycující nejtajnější místo neviditelné Prahy? Napínavý detektivní příběh, plný zapovězených tajemství, konspiračních teorií a překvapivých zvratů volně navazuje na úspěšnou Ďáblovu lest.Expert na tajné sektyx, znalec hermetických symbolů a černé magie doktor Runa spolu s komisařem Sumarou a inspektorkou Šímovou řeší nový tajemný případ, v němž se sami ocitnou v zóně ohrožení.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Arnošt Vašíček



Některé dveře je lépe neotvírat

MYSTERY FILM

Ostrava 2016

Arnošt Vašíček


Arnošt Vašíček: ZTRACENÁ BRÁNA

Mystery Film, Ostrava 2016, první vydání

Copyright ©Arnošt Vašíček

Veškerá práva vyhrazena (All rights reserved)

Tato kniha ani jakákoliv její část nesmí být publikováná, kopírována,

elektronicky ani jiným způsobem šířena bez výslovného povolení.

Vydal: Arnošt Vašíček - Mystery Film, Mánesova 20, Ostrava 2

Obálka, grafická úprava a sazba Josef Liďák

Mystery Film

Ostrava 2016

ISBN 978- 80-87730-41-6


Kam vedou zamčené dveře, plné pavučin, které se nikdyneotvírají? Co je za oprýskanými zdmi? Jiný svět snepochopitelnými zákony?

Franz Kafka

4

Nahá mladá žena se otřásla zimou.

A možná se jí zmocnil strach!

Věděla, co přijde, ale přesto se cítila nejistě. Rozhodla se

správně? Opravdu se chce podrobit zasvěcení? Těšilo ji, že

získala důvěru Vědoucích, ale zároveň měla obavy. Zvládne

svůj úkol? Dokáže vykonat vše, co se od ní čeká? Zaslouží si

být jednou z těch, kteří odhalili Tajemství?

Obřadník po jejím levém boku pozvedl ruku tak, aby do ní

mohla vložit svou dlaň. Pomalu ji vedl dál do útrob starobylé

oválné síně. Žebra stropní klenby se sbíhala uprostřed dopo

doby osmicípé hvězdy. Prostor pod ní ozařovaly vysokésví

ce, rozestavěné na kamenné podlaze. V mihotavém světle

plamenů se pohybovalo několik postav. Všechny halily až po

zem dlouhé, indigem zbarvené pláště s kapucemi. Obličeje

kryly masky, zhotovené stejně jako rukavice z látky všedo

modrém odstínu pleti hinduistických bohů. Na krku každého

z přítomných visela dlouhá žlutá šerpa.

Rituální oděv pro Adeptku čekal na malém stolku. Vedleslo

žených šatů ležela dýka s dlouhou čepelí.

Ženu zamrazilo. Nečekala, že iniciace bude spojena sproli

tím krve.

S prolitím její krve!

Ticho přerušil táhlý tón. Posvátná slabika óm se neslaskle

pením. Základní zvuk, z něhož podle tradic pochází celý svět,

se odrážel od holých stěn, vibroval vzduchem a slaďovalje

jich mysl s Absolutnem.

Mistr nezpíval. Zvedl plášť ze stolku a pomohl ženě soble

čením. Jak se k němu otočila zády, všiml se, že u koncepáte

ře, těsně nad přitažlivým pevným zadkem má vytetovanýma

lý znak. Věděl, co znamená a překvapilo ho to.

Počkal, až si Adeptka nasadí masku a rukavice, přehodil ji

přes krk šerpu a lehce, jakoby bezděčně, si přejel prsty poče

le. Jsem ten, kdo ví.

5

Rozuměla tomu vzkazu a na okamžik si sáhla na ucho.Sly

ším.

„Hé“ pronesl Mistr obřadně.

„Ad Oriente,“ odpověděla.

„Fós,“ ukončil dialog.

Věděla, že celá věta znamená Světlo přichází z Východu

a že ve formě Hó ab Oriente fós ji použil hrabě Cagliostro vjed

né ze svých knih.

Podali si pravice. Dlaněmi na sebe, palec a ukazovačekob

jal palec toho druhého. Na sevřené palce, obrácené nahoru,

položili oba dlaně svých levých rukou na znamení, že totopo

dání rukou má být zatajeno.

Mistr sáhl po dýce.

Adeptka strnula. Napjatě čekala, co přijde. Viděla, jakpře

vrátil dýku špičkou dolů, z konce masivní střenky odšrouboval

kovový uzávěr a vyklepal na dlaň malý kousek horskéhokřiš

ťálu. Neměla kdy postřehnout jeho tvar, dostala pokyn, aby se

přidala k ostatním.

Všichni se seřadili do kruhu okolo podivného předmětu.

Nikdy neviděla nic podobného. To záhadné cosi bylo asi

jeden metr vysoké. Tři široké nohy nesly zřejmě dutý, bohatě

zdobený, válcovitý trup, který se v několika místech zužoval

a opět rozšiřoval. Na vrcholu se týčila nízká věžička. Pokud

šlo o nádobu, nebylo jasné, proč je tak členitá. Byl to nějaký

přístroj? Nebo ta divná věc nahrazovala oltář?

Posvátné óm znovu ovládlo prostor.

Mistr odložil dýku. Zvedl křišťál do výše očí.

Teprve teď si všimla, jak je jedinečně vybroušen. Tvarempři

pomínal vadžru, hromoklín, bájnou zbraň boha Indry.

Netušila, k čemu tento zdroj skryté energie slouží. Dokudne

byla plně zasvěcena, nesměla vědět nic o cestě, kterou se

chystali nastoupit.

Mistr přešel k oltáři. Opatrně zasunul vadžru do věžičky najeho vrcholu. Vzepjal ruce. Pronesl pár nesrozumitelných slov.

Zpěv zesílil. Podmanivá síla óm je přiváděla k extázi.

Mistr zopakoval první část magické formule a pokračoval.

Z křišťálu se začalo linout slabé světlo.

Mistr téměř křičel.

Prastarý zvuk óm burácel sklepením. Z vadžry vyšlehlpronikavý záblesk.

A v ten okamžik se to stalo!

Očima ani sluchem, žádným z lidských smyslů,nezaznamenali sebemenší změnu. Nepostřehli vůbec nic. Všezůstávalo při starém. Zářící křišťál na oltáři odrážel plamínkysvíček. Ve vzduchu čpěl kouř a pach roztaveného vosku.Magická Praha nad jejich hlavami dál pokojně nabízela svá kouzla

i prokletí, ale kdesi v jejím podzemí, někde blízko nich, skoro

na dosah ruky, se cosi hnulo.

Netušili, co způsobili, a neměli ani zdání, jak to zastavit. Apřitom jim i městu zbývalo tak málo času k záchraně.


7

1.

Ze tmy se ozval podivný zvuk. Temný a děsivý.

Kruml zvedl hlavu. Napjatě naslouchal.

Všechno to skřípění, vrzání a práskání, obvyklý koncert

podzemního labyrintu, dobře znal. Ale tohle bylo jiné. Trvalo

pár sekund, než našel správný výraz.

Bylo to živé!

Nacházel se přímo pod rotundou svatého Kříže. Do této

části chodeb pod Starým Městem skoro nikdo nechodil. Tak

co ten neznámý zvuk vyvolalo? Stál nehybně a snažil se tu

hádanku rozluštit.

Jedna z lamp začala pohasínat.

Kruml měl v batohu náhradní baterie, ale i tak se rozhodl

práci rychle dokončit. Otočil se ke kamenné stěně. Ve výši očí

byl vyrytý jakýsi symbol. Nikdy dřív si ho nevšiml. Možná

nějaký nedávný otřes shodil ze zdi nános letité špíny a odhalil

špatně zřetelné obrysy.

Kruml očistil rytinu od prachu a několikrát ji vyfotil. Přesunul

se stranou, aby pořídil pár snímků zboku. Zmáčkl spoušť.

Blesk pročísl černotu hluboko do chodby.

Čemusi tam vzadu se to nelíbilo.

Záhadný zvuk se ozval znovu. Zněl stejně výhrůžně

a rozhodně blíž.

Pohybuje se?

Kruml si byl jistý, že ta zvláštní směsice skřeku šílence a

zavrčení zvířete přišla z vedlejší větve, která ústila do hlavní

chodby jen pár metrů od něj. Sevřel v ruce velkou kovovou

svítilnu. Opatrně vykročil. Těsně před spojením chodeb

zůstal stát. Vzrušeně oddechoval. Snažil se uhádnout, kdo

asi se skrývá za rohem. Náhle udělal prudký pohyb vpřed,

zároveň se otočil a proud světla jako pistoli namířil do

prostoru, odkud zvuk přišel.


8

„Je tady někdo?“

e

Prahu rychle pohlcoval soumrak. Mlha houstla. Zvedala se

od hladiny Vltavy. Záhy se převalila přes nábřeží

a bezostyšně se drala do sousedních ulic.

V prvním patře jednoho z domů poblíž rotundy svatého

Kříže se otevřelo okno. Ven do dvora vyhlédla buclatá ženská

tvář.

„Lukášku, pojď už domů.“

Sotva šestiletý chlapec zrovna nakopl míč do výše. Jak se

podíval po matce, nestačil zachytit jeho návrat. Míč spadl na

dláždění, párkrát poskočil, odrazil se k otevřeným dveřím

a skutálel do sklepa.

Lukáš se rozběhl za ním. Tma tam dole ho zastavila. Ohlídl

se k oknu, ale to už bylo zavřené. Na vypínač nedosáhl. Stál

na prahu a nerozhodně zíral do černé hlubiny pod sebou.

Cítil, že není čas na statečnost. Vrátí se domů.

Míč se pomalu přikutálel zpátky k poslednímu schodu.

Zastavil se uprostřed malého ostrůvku světla dopadajícího

shora. Ležel a čekal.

To rozhodlo.

Chlapec seběhl dolů. Popadl svou kořist a chtěl rychle

zpátky. V tom mu došlo, že to byla past. Pár metrů od něj

kdosi stál. Slyšel jeho těžký přerývaný dech. Zahlédl svit očí.

Pokud to oči byly!

Ztuhnul strachem. Míč mu vypadl z ruky.

Cosi děsivého vystoupilo ze tmy a pomalu se blížilo.

Lukáš ucítil příšerný zápach. A pak to dorazilo až k němu.

Vykřiknout nedokázal.


9

2.

O hodinu později se Josef Putna vrátil domů. Cítil se

unavený. Sundal si kabát, setřásl z něj prach a pověsil ho na

skobu zatlučenou do vnitřní strany vchodových dveří. Pravý

rukáv hyzdilo pár malých rudých skvrn. Přejel po nich rukou.

Zaschlé a vpité hluboko do látky setrvaly na svých pozicích.

Nechal je být. Přesunul se do jediné obytné místnosti svého

temného sklepního bytu s malými okénky těsně pod stropem.

Vešla se sem jen postel s ušmudlanou dekou a pár kusů

starého oprýskaného nábytku. Stěny zdobilo několik svatých

obrázků. Na poličce vedle porcelánové sošky Panny Marie

ležely ohmatané náboženské knížky.

Putna otevřel křídlové dveře velké černé skříně. Na její

zadní části visel kříž. Dřevěná příčka pod ním nahrazovala

oltář. Rozpraskaný povrch pokrýval pruh zašlé bílé látky. Po

stranách stály vysoké voskové svíce.

Putna je zapálil, poklekl a začal se modlit. Dlouho a vytrvale.

Pak vstal, nechal domácí kapli připravenou k modlitbě před

spaním, otevřel láhev piva, zapnul televizi a usadil se do

křesla.

Obrazovku rozjasnil úsměv půvabné moderátorky. „Vítám

vás u dalšího pokračování diskusního cyklu Věda

v rozpacích.“

Na tenhle pořad by se Putna nedíval ani ve věznici, a že jim

bachaři nedávali zrovna na výběr. Chystal se přeladit na jinou

stanici – stále si na tu možnost svobodné volby nemohl

zvyknout – ale další věta moderátorky ho udržela v křesle.

„Dnešní tématem je záhadná smrt svaté Ludmily. Naše

pozvání přijali inženýrka Ivana Ormová z Útvaru kryptologie,

ředitel Ústavu historických bádání profesor Kamil Bauer

a znalec náboženských symbolů, tajných společností a sekt

doktor Michal Runa.“


10

Otočila se k nejstaršímu z hostů: „Pane profesore, vy jste

dlouho váhal, zda se naší debaty zúčastníte. Můžete nám

prozradit, proč?“

„Především proto, že v Ludmilině smrti nevidím žádnou

záhadu.“ Bauer se pokusil o úsměv. „Nic, s čím by si věda

opravdu nedokázala poradit.“

„Vaší kolegové se ovšem dohadují hned o několika

neobjasněných okolnostech. Kněžna Ludmila byla

zavražděna v půlce září roku 921. Nevíme ale proč.“

„Nechala ji zabít její snacha Drahomíra, aby získala

veškerou moc.“

„Někteří vědci o tom pochybují. Vrahové pocházeli z nějaké

cizí země. Ludmilu uškrtili pruhem látky. To bylo tehdy velmi

neobvyklé,“ shrnula rychle nejpodezřelejší okolnosti.

„Nechtěli prolít ani kapku její krve, aby se nestala

mučednici,“ oponoval

Bauer.

„Inženýrka Ormová nabízí

jinou teorii.“

O r m o v á n e r v ó z n ě

poposedla. „Já vím, že to

bude znít šíleně, ale ten

zvláštní způsob usmrcení

i řada dalších okolnosti, to

všechno velmi připomíná

rituál uctívačů hinduistické

bohyně Káli.“

„To snad nemyslíte vážně?“ Profesor Bauer se nedokázal

rozhodnout, zda se má smát nebo vztekat. „Uvědomujete si,

že mluvíme o první české kněžně, o první ženě v našich

dějinách, kterou spolehlivě známé jménem, o naší první

světici?“


11

Moderátorka rychle přehodila výhybku: „Náboženské

obřady jsou vaše parketa, pane doktore.“

„Jistě,“ Runa si chvílí srovnával myšlenky. „Inženýrka

Ormová má zřejmě na mysli vražednou sektu Thugů, která

v Indii údajně zabila až dva milióny lidí. První písemné zprávy

o ní pocházejí z 13. století.“

„Takže dávno po smrti Ludmily,“ vpadl mu do řeči Bauer.

Runu tím nezaskočil.

„Vzhledem k tomu, že Thugové svůj původ odvozovali od

prvotních sedmi muslimských kmenů, nelze vyloučit, že jejich

řádění vypuklo už o pár set let dříve.“

„Můžete nám popsat rituály této sekty?“ Moderátorka se na

Runu tázavě podívala. „Mohly, alespoň vzdáleně, připomínat

okolnosti, za kterých zemřela kněžna Ludmila?“

Runa rychle vzpomínal na vše, co o těchto indických

komandech smrti věděl. Thugové poté, co opustili islám,

začali sloužit bohyni zkázy. Záhadná a krvežíznivá Kálí podle

pověsti kdysi bojovala s mocným démonem Raktabijiou, který

chtěl ovládnout svět. Pokoušela se jej zabít mečem, ale

z každé kapky démonovy krve se vždy zrodila další nestvůra.

Tehdy prý bohyně stvořila dva muže a každému dala rumal,

žlutý šátek, aby jim Raktabiju uškrtili. Pak jim šátky ponechala

s tím, ať zabíjejí ty, kdo nejsou jejich krve. Ti dva prý byli první

zasvěcenci. Od těch dob thugové přinášeli svému idolu

nesčetné lidské oběti. A všechny spolehlivě okradli. Název

thug ostatně vznikl z hindského slova thag – zloděj. Vraždící

řemeslo se dědilo z otce na syna. Početnou armádu thugů

rozprášili Angličané až v první polovině 19. století, ale

proslýchalo se, že její následníci občas udeří i dnes.

Runa si uvědomil, že všichni čekají na jeho odpověď.

„Thugové neútočili odněkud z úkrytu. Obvykle se s obětí

seznámili, ujišťovali ji o svém přátelství, nabídli ochranu nebo

pohostinství.“


12

„Ludmilini vrazi postupovali podobně. Na hrádek Tetín se

dostali bez potíží. Kněžna jim dokonce připomněla, že je

zahrnovala stejnou péčí jako své syny. Musela tedy oba dobře

a zřejmě již dlouho znát.“

Moderátorka gestem ruky zastavila Ormovou a vybídla

Runu, ať dokončí svou řeč.

„Vraždili výhradně v noci.“ K další větě nedostal příležitost.

„Jako v případě Ludmily. Zemřela o první noční vigilii,“

triumfovala Ormová.

Runa nevědomky hnal dál vodu na její mlýn.

„Oběť uškrtili žlutým šátkem. Pak obětovali cukr a obřadními

krumpáči vykopali mělký hrob. Tělo uložili přímo do holé

země.“

„Stejně tak skončila Ludmila. Byla zahrabána u hradeb

Tetína. Proč ji služebnictvo nezhotovilo alespoň jednoduchou

rakev?“

„Protože se to tak tehdy dělalo,“ vyštěkl Bauer. „Prostý lid se

pohřbíval rovnou do země až do 15. století.“

„Ale Ludmila byla jednou z nejvýše postavených osob

v knížectví. Zasloužila si honosný pohřeb,“ uzemnil ho Runa.

Bauer polkl nasucho. „To nepopírám. Ten spěšný úklid těla

byl podivný, ale jinak to všechno jsou jen báchorky, ničím

nepodložené spekulace.“ Střelil očima po Ormové. „Jak jste

na takový nesmysl přišla?“

„Jsem kryptoložka...“

Bauer se neubránil arogantnímu úšklebku. „No právě.“

Ormová útok ignorovala. „Takže jsem nemohla přehlédnout

některé jinotaje.“

„Jaké jinotaje?“

„Například ve jménech Ludmiliných vrahů. Jeden z nich byl

Thuna, druhý Gomon. Spojením prvních písmen těchto jmen

dostaneme slovo thug, tedy název příslušníka vražedné

sekty. Je to jen náhoda?“


13

Bauer nevěřícně zvedl oči v sloup. „Vážená, já se jmenuji

Kamil Bauer. Ká Bé. Takže podle vaší logiky bych měl mít

něco společného třeba s Komerční bankou nebo

s karlovarskou becherovkou?“

„Chci jen podotknout, že podobné náznaky nebyly zas tak

neobvyklé,“ hlesl skoro neslyšně Runa. „O čem se nesmělo

mluvit, bylo zašifrováno. Už v bibli a v starých kronikách jsou

jména některých osob nebo názvy míst občas ukryté pod

zástupným označením.“

„Například?“ vyzvala ho moderátorka.

„Podle pověsti Prahu založila kněžna Libuše. Kronikáři tím

jménem možná jen zdůrazňovali, že šlo o jasnovidku,

o vědmu. Když totiž původní podobu jména Lybis přečteme

pozpátku, dostaneme Sibyl, tedy Sibyla.“

Bauera se zmocňoval sílící pocit totálního zmaru. K čemu

se to zase nechal přemluvit? Bezmocně rozhodil rukama.

„I kdyby se k nám na počátku 10. století nějakým řízením

osudu zatoulala skupinka thugů, jistě by na cestách našli dost

bohatých obětí. Proč by měli vraždit zrovna starou opuštěnou

ženu, která celé dny trávila na modlitbách?“

„Možná právě proto,“ prohlásila Ormová. „Ludmila před

svým pokřtěním horlivě přinášela oběti jakýmsi cizím

božstvům. Nechala zhotovit modlu nazývanou Krosina. Jan

Kollar v tom rozpoznával překroucené jméno hinduistického

boha Krišny.“

„Krosina, pokud vím, měla ženskou podobu,“ připomenul

Bauer a rozhodl se Ormovou popravit smrtící dávkou ironie.

„Nemohla to být nakonec samotná Káli?“ zeptal se jízlivě.

„Neuctívala Ludmila zrovna tuto děsivou bohyni?“

Salva profesorových vražedných otázek spolehlivě minula

cíl.

„Vyloučit se to nedá,“ připustila Ormová. „Každopádně

Ludmila svou původní víru opustila a nechala se pokřtít.


14

Možná právě za to měla být potrestána. Thugové přece

zabíjeli jen ty, kteří nebyli z jejich krve.“

Josef Putna cítil, jak se mu prudce zvedl tlak. Ta

kryptologická kráva mu hnula žlučí. Vymrštil se z křesla,

vypnul televizi, na poličce našel tužku a do umolousaného

notýsku si cosi poznamenal.

3.

Hlášení o vraždě v ulici Karoliny Světlé zastihlo pražskou

mordpartu v baru U Fizlárny. Její šéf, policejní rada Václav

Bervida stál u stolu a vedl uvítací řeč.

„Většina z vás už naše nové posily zná,“ pootočil se k vedle

sedícímu detektivovi. „Komisař Sumara a inspektorka

Šímová nastoupili už před pár týdny. Dobu hájení nevedeme,

ale i tak, nenechte je ve štychu, kdyby něco potřebovali.

Postarejte se, ať se jim u nás dobře dejchá.“ Pozvedl plnou

sklenku. „Vítejte do party.“

Přiťukl si se Sumarou a symbolicky na dálku i se Šímovou,

která stála u baru. „A vy jim, pacholci, ukažte, že postup mezi

elitu není zrovna laciný,“ zavelel lidem u stolu.

„Šéfe, teda to je nejrozumnější rozkaz, co jsem kdy od tebe

slyšel,“ zasmál se kdosi.

Sklo zazvonilo.

Komisař Jarema se zvedl ze židle a zamířil k Šímové. „Co

kdybychom se za chvíli vytratili? Posedíme, pokecáme,

zavzpomínáme na staré dobré časy?“

„Kdo říkal, že byly dobré?“ odsekla.

Jarema se rozpačitě usmál: „Ještě pořád mi ten úlet

nemůžeš zapomenout?“

„Já zapomněla už dávno. I na tebe.“

Šímová si všimla, že Bervida přiložil k uchu mobil, přijal


15

hovor a hned nato začal cosi vysvětlovat Sumarovi.

„Tomu nevěřím,“ prohlásil Jarema, „něco jsme přece spolu

prožili.“ Snažil se ji uhranout pohledem.

Za těch pár roků, co se neviděli, se skoro nezměnila. I po

třicítce měla stále štíhlou postavu. Drobný obličej s lehce

pihovatým nosíkem a výraznýma kočičíma očima nabízel

zvláštní směsici oduševnělé krásy a primitivní živočišnosti,

jen místo dlouhých zrzavých loken ho teď lemoval skoro

chlapecký sestřih platinově zbarvených vlasů. Na prvý pohled

vypadala křehká a zranitelná, ale Jarema už věděl, že dovede

být pořádně ostrá a divoká.

Šímová byla stále zatraceně přitažlivá mrcha!

„Dal bych si říct i dneska,“ omylem vyslovil nahlas, co ho

ovládalo.

„S každou, co jde okolo, že?“

„Nepřeháněj.“ K další přestřelce nedostal šanci.

Sumara dorazil k baru a hodil ručník do ringu:“Odcházíme.“

Šímová se neptala proč.

Účet nechali otevřený a společně opustili bar.

Po pár minutách kvapné chůze dorazili k domu s dokořán

otevřenými vraty. Prošli dvorem a po starých ošlapaných

schodech sestoupili do sklepa.

Spoře osvětlená chodba se táhla na obě strany. Na jejím

levém okraji ležel míč. Kousek za ním se rýsovaly špatně

rozpoznatelné otisky. Vypadaly jako rozmazané stopy bosých

nohou. Vpravo se pohybovali technici z výjezdovky a před

dveřmi do jedné ze sklepních kójí soudní lékař ohledával

mrtvé tělo.

„Víme už, kdo to je?“ zeptal se Sumara, když dorazili blíž.

„Jmenoval se Bergstein. Bydlel tady v domě.“ Doktor se

postavil a odkryl jim výhled na starého hubeného muže

s očima vytřeštěnýma hrůzou. Jeho tvář, krk i hřbet rukou

pokrývaly dlouhé, hluboké škrábance zalité krví.


16

„Kdy asi zemřel?“

„Mezi 19.15 až 19.25.“

Sumara udiveně zvedl obočí.

„Když ho pán domovník našel, ještě dýchal,“ vysvětlil

doktor.

„Ale už to měl spočtený, nemohl jsem nic dělat,“ ozval se

malý podsaditý muž na samém konci chodby.

Šímová vyrazila za ním. „Řekl vám něco?“

Domovník to popřel zavrtěním hlavy. „Jen sípal. Nebylo mu rozumět.“

„Nikoho jiného jste tu neviděl?“

„Ne. Ale je to divný.“

„Proč?“

„Venkovní vrata byla zamčená. Nikdo cizí se nemohl dostat dovnitř.“

Sumara zavětřil stopu. „Byl Bergstein s někým v domě na ostří nože?“

„S nikým se tu nestýkal. Pracoval doma dlouho do noci nebo vysedával v hospodě naproti.“

„Co dneska?“

„Cítíte, ne? Táhne z něj na sto honů.“

Domovník musel mít nos ohaře. Sumara vnímal jen zápach plísně a zatuchlé špíny.

„Půjdu se poptat, s kým seděl u stolu,“ navrhla Šímová. „Třeba neodešel domů sám.“

Sumara nakrabatil čelo: „Myslíš, že vrah mu sebral klíče

a vrata za sebou zamkl?“

Doktor přistřihl téhle úvaze křídla: „Klíče má v kapse. Tedy pokud nějaký nechybí.“

„Stejně tam zajdu,“ trvala na svém Šímová.

Sumara se obrátil k domovníkovi.

„Bydlel sám?“

„Jo, a pokud vím, neměl ani žádnou rodinu.“


17

Sumara se rozhlédl. Všechny sklepní kóje byly zavřené.

„Nevíte, co tu dělal tak na večer?“

„Možná se chtěl ještě napít. Vzít si domů flašku. Má plný

sklep slivovice.“

„A vy?“

„Co já?“

„No, co jste tu dělal vy?“

Poplach opustil Kovářskou uličku a přestěhoval se do

domovníkovy tváře.

„Nic. Co by?“ Tlouštík se snažil srovnat dech. „Otevřel jsem

okno v kuchyni, abych si zakouřil, a všim si, že dveře do

sklepa jsou dokořán. Dole ale byla tma. Říkal jsem si, že zase

někdo zapomněl zamknout. Tak jsem to šel napravit.“

„Shora od dveří jste ale Bergsteina nemohl vidět,“

poznamenala tiše Šímová.

„Slyšel jsem nějaké vzdechy a sténání. Tak jsem se šel

mrknout dolů.“

„Co pak?“

„Viděl jsem, že s Bergsteinem je zle. Utíkal jsem pro mobil

a zavolal sanitku.“

Šímová si uvědomila, co to znamená. „Takže je možné, že

útočník se tu někde schoval a utekl teprve, až když jste

odešel.“

„Možná jo. Ani mě nenapadlo se rozhlížet. Běžel jsem pro

pomoc.“ Najednou si nebyl jistý, zda se zachoval správně.

„A stejně by ten parchant neměl kam zdrhnout, když domovní

vrata byla zamčená.“

„Určitě?“ Ubezpečil se Sumara.

„Musel jsem je otevřít, aby se záchranka dostala dovnitř.“

„Dobře. Potřebuji seznam nájemníků. A sežeňte klíče od

všech sklepů.“

Sumara propustil domovníka a otočil se k doktorovi: „Víš už,

jak zemřel?“


18

„Prozatím ne.“

„Co ty rány?“

„Netuším, co je způsobilo. Možná nějaký nástroj s kovovými

hroty, nebo velké, ostré drápy.“

Šímovou ta možnost překvapila. „Mohlo ho napadnout

nějaké zvíře?“

Sumara se ušklíbl: „A to pak za sebou zamklo vrata?“

Kdesi na druhé straně chodby se cosi pohnulo.

„Nebo je stále někde tady.“

Šímová netušila, jak je ve svém odhadu blízko.

4.

Runa vyšel z budovy televize. Zůstal stát na venkovním

schodišti. Se zavřenýma očima se nechal hýčkat přílivem

chladného nočního vzduchu.

„Díky za pomoc.“

Otočil se po hlase. Těsně u něj stála Ivana Ormová.

„Nepotřebovala jste ji.“

„Ale ano. Bez vaší podpory by mě pán profesor rozcupoval.“

Runa se nechtěl ujmout role ďáblova advokáta. „Já přece

neřekl, že máte pravdu. Mně ta vaše hypotéza taky připadá

pořádně přitažená za vlasy.“

Ormová se mu vpila do očí. „Nemůžete, ovšem popřít, že

některé okolnosti Ludmiliny vraždy jsou podivné.“

„To ano,“ připustil Runa. Cítil se nejistě, když ho její pohled

propaloval. Pod tímhle žhavým přílivem by záhy přiznal, že

v tom jel taky.

„Co to rozebrat někde u sklenky?“ navrhla. „Slíbila jsem sice

sestře, že se brzy vrátím, ale snad mi odpustí, že jsem dala

přednost vám.“


19

Jasná nabídka vyrazila Runovi dech. Ta holka nesporně

popadla rovnoprávnost za pačesy. Překvapeně zíral na

pohlednou tmavovlásku v elegantním kostýmku, s dokonalou

postavou, které dominovala velká oblá ňadra, a chtělo se mu

křičet: Ano. Jdeme a hned. Místo toho slyšel, jak se tichým

hlasu omlouvá: „Je mi líto, mám ráno přednášku. Musím si

ještě něco připravit.“

„Rozumím, byl to hloupý nápad, promiňte.“

Trochu zapýřená byla ještě hezčí.

„Třeba někdy příště,“ vysoukal ze sebe Runa. „A na tu

sklenku, zvu já vás.“ S tváři staženou rozpaky ji podal svou

vizitku.

„Snad,“ souhlasila Ormová, ale jako příslib to neznělo.

Obdařila ho úsměvem na rozloučenou a seběhla po

schodech.

Díval se za ní, dokud nezmizela ve tmě. Naštvaný sám na

sebe nechápal, jak mohl zahodit takovou příležitost.

5.

Výslech nájemníků nevedl k ničemu.

Sumara sešel o patro níž k posledním třem bytům. Krátce

zazvonil u prostředních dveří. Nečekal, až se uvnitř něco

pohne, a zvonění opakoval. Prst nechal na spoušti déle, než

by se slušelo.

Ženě, která přišla otevřít, to na náladě nepřidalo. „Vzbudil

jste mi syna,“ pronesla nakvašeně.

„Omlouvám se.“ Komisař vytáhl průkaz. „Asi už víte, co se

stalo.“

„Ano, vím.“

Z temných útrob bytu se přišoural chlapec v pyžamu.


20

„Nevšimla jste si tu dneska někoho cizího?“

„Ne, ale našeho Lukáše vyděsil nějaký otrapa,“ pohladila

kluka po vlasech.

„Kdy se to stalo?“

„Večer krátce před sedmou mu spadl do sklepa míč. Když

pro něj šel, někdo tam dole byl.“

Sumara se sklonil k chlapci. Snažil se tvářit vlídně. „Poznal

jsi ho? Bydlí tady v domě?“

Lukáš odmítavě zavrtěl hlavou.

„Jak vypadal?“

„Jako příšera.“

Byl prý celý zarostlý a smrděl,“ vysvětlila matka. „Lukáš se

vylekal a utek.“

Sumara se snažil vydedukovat, co se za tím může skrývat.

Možná se do sklepa dostal nějaký dlouho neostříhaný,

neoholený, nemytý bezdomovec. Rozhodl se přijmout

chlapcovu hru. „Řekneš mi, co měla ta příšera oblečené?“

Malý svědek mlčel.

Sumara tuhle informaci nutně potřeboval. Bezdomovci

chodí celé měsíce ve stejných hadrech. Pochůzkáři by mohli

snadno zjistit, o koho jde. „Nevšiml sis, jaké měl šaty?“

Chlapec neodpověděl. Tulil se k matčině noze. Pak si

vzpomněl, co uviděl, když před tou hrůzou sklopil oči. „Ztratil

boty,“ zašeptal.

Sumarovi se vybavily otisky na podlaze. „Kde přesně jsi

toho bosého člověka viděl?“

Matka odpověděla za syna: „Přišel prý z chodby vlevo od

schodů, tam jak jsou na konci ty velké hnědé dveře.“

e

„Ale já od nich nemám klíče.“ Domovník se snažil držet

s komisařem krok.


21

„A kdo je má?“

„Nevím. Asi někdo z inženýrských sítí.“

Bok po boku chvátali přes dvůr ke vchodu do sklepa.

Sumara koutkem oka zahlédl Šímovou, jak se vrací

z hospody naproti, a gestem ji přivolal.

Všichni tři společně sešli dolů. Po těle na pravé straně

chodby zbyl jen křídový obrys na podlaze. Místo činu hlídal

uniformovaný policista.

Vydali se vlevo.

„Já ty dveře nikdy neviděl otevřené,“ dušoval se domovník.

„Ale teď jsou.“ Sumara zkušeným okem zhodnotil situaci.

Rezavý zámek byl ohnutý. V zašlých veřejích se světlala rána

po vyštípnutém dřevě. Dveře byly staré, ale masivní. Ten, kdo

je vyrazil, musel mít velkou sílu. A rozhodně přišel z druhé

strany.

Jak to, že si toho z výjezdovky nikdo nevšiml? Protože

dveře byly přivřeny na úzkou škvírku a poškození nebylo

vidět? Nebo technici na tuto stranu chodby vůbec nezašli?

Šímová si přikryla prsty papírovým kapesníkem, otevřela

dveře dokořán a nahlídla za ně. „Nemáte baterku?“ požádala

policistu. O pár sekund později převzala velkou svítilnu.

„Mám taky jednu,“ ohlásil nadšeně domovník v naději, že si

právě vysloužil účast na chystané expedici. Z kapsy vytáhl

plochou lampičku.

Sumara mu ji vzal z ruky. „Díky. Bude se mi hodit.“ Nenechal

se zlomit majordomovým nakvašeným výrazem a přikázal

mu: „Počkejte tady a na nic nesahejte.“

Vešli do staré podzemní chodby, skromně ozářené světlem,

dopadajícím ze sklepa za jejich zády.

„Kam to asi vede?“ nadhodila Šímová.

Sumara neměl zdání. „Ke stokám nebo k nějakému potrubí.

Co já vím?“

Pomalu kráčeli kupředu. Kužely světla se snažili zachytit


22

sebemenší stopu. Na zčernalých stěnách neviděli nic. Ale na

zemi něco bylo. Tam, kde kamennou podlahu pokrývala vyšší

vrstva mazlavé špíny, se daly rozpoznat čerstvé otisky

bosých nohou. Přicházely ke sklepu, vzdalovaly se od něj,

místy se vzájemně překrývaly. Kdosi bez bot si tu udělal

pochodové cvičení. A nebyl sám. Jeho šlépěje se prolínaly

s otisky velkých sportovních bot a pak se k nim přidaly ještě

jedny s výrazným vzorem.

Sumara se Šímovou je sledovali až k místu, kde se chodba

dělila do několika větví. Ve všech panovalo ticho a tma. Na

suché podlaze se nedalo rozpoznat nic. Rozhodli se vrátit

zpět.

Šímová náhle zastavila. „Počkej. Támhle něco je.“

V jedné z bosých stop kousek před nimi uvízlo cosi

zeleného.

„Posviť mi,“ požádal Sumara a dřepl si. Pozorně prohlížel

nález. „Co to sakra je?“

Velký zablácený list nějaké rostliny připomínal děrný štítek.

Jeho povrch byl protkaný spoustou zvláštních otvorů.

Duchovně založený člověk by v nich nejspíše rozpoznal

oddělené poloviny čínského symbolu jin a jang. Podle

Sumary vypadaly spíš jako spermie. Přestal zkoumat tvar

těch podivných děr, nasadil si rukavice, opatrně list vyprostil

a vložil do silonového sáčku. Když se postavil, všiml si

světlého fleku přímo nad stopou. Kdosi očistil kousek stěny

a odhalil vyrytou změť čar.

Sumaru ani nenapadlo zkoumat proč.


23

6.

„Říká se, že nic není tak nezničitelné jako symbol a nic

nenabízí tolik různých výkladů.“ Runa přerušil svůj monolog,

odpověděl na pozdrav a zadíval se na půvabnou drobnou

černovlásku, která právě vešla do třídy. „Zaspala jste?“

Kráska přikývla s provinilým výrazem. Tyhle ranní

přednášky od sedmi snad měli za trest.

„Tento týden už podruhé.“ Nekáral, jen konstatoval.

Studenti měli Runu rádi. Nelpěl na formalitách. Zajímaly ho

pouze výsledky.

„Omlouvám se. Koukala jsem na vás v televizi a pak

nemohla usnout. Byla jsem úplně rozhozená.“

„Já taky,“ poznamenal chlapec v první lavici.

Runa popošel až k němu. „Vy jste ze mne byl taky úplně

rozhozený? To mě docela děsí, pane kolego.“

„Chtěl jsem říct, že jsem se taky díval.“

„Odkdy mají ve Sport baru naladěný vzdělávací kanál?“

Pár studentů se zasmálo.

„Byl jsem doma. Holky říkaly, že je to povinné. Že kdo se

bude na vás dívat, nemusí psát seminárku.“

Runu tyhle provokace nikdy nevyvedly z míry: „Šetřete

střelivem, Tomáši. Na tu vaši práci se těším už teď.“ Vrátil se

k tabuli s nakreslenými symboly. „Tak, kde jsme skončili?“

Dívka, která přišla pozdě, se hlásila o slovo.

„Ano, Moniko?“

„Zajímala by mě, nakolik jste to včera myslel vážně.“

„Co jako?“

„No že staré texty ukrývají různá tajemství, že jsou plné šifer

a kryptogramů.“

„Tak jsem to snad neřekl, ale svým způsobem je to pravda.

Příkladů najdeme spoustu.“

Runa se na okamžik zamyslel. „Třeba v bibli prorok


24

Jeremjáš hovoří o králi jménem Šéšak. Ve skutečnosti jde

o zákrytné označení nepřítele. Kdo znal správný kód, přečetl

jméno Šéšak jako Bábel, tedy Babylon.“

Tomáše vždycky přitahovaly záhady. „Jaký byl ten kód?“

„Dost jednoduchý. Podle toho, na jakém místě je dané

písmeno od začátku abecedy, tolikátým je zaměněno od

konce abecedy.“

„Jasně, b je v hebrejštině druhé a š předposlední.“ Tomáš se

rád blýskl znalostmi nepovinného jazyka.

„A jak to teda bylo s Ludmilou?“ Monika se konečně

nasoukala do lavice. „Zabili ji uctívači bohyně Káli? To je přece

volovina, ne?“ Vzpomněla si, na čí straně stál Runa v diskusi,

a začala brzdit: „Nebo má ta kryptoložka pravdu?“

„Nevím, jestli se z jmen těch dvou vrahů dá opravdu složit

slovo thug. Kromě nejčastěji uváděných Thuna a Gommon se

totiž dochovaly i další obdoby. Třeba Tuman, Tuňa, Kuman

nebo Gunar. Nedovedeme určit, které jméno je správné.

Některé dávné události jsou jako případ neobjasněné vraždy.“

Runa si uvědomil, že u záhadné smrti kněžny Ludmily to

platí doslova.

7.

Soudní lékař byl z výsledku pitvy zjevně nesvůj. „Těch

škrábanců jsou desítky. Na tváři, na krku, na rukou. Všude,

kde tělo nechránily šaty.“

Umytá tvář nahého hubeného muže na kovovém stole

naháněla větší hrůzu, než když ji zalévala krev. Skoro každý

centimetr kůže byl rozseknutý do hloubky.

Sumara netušil, co mohlo oběť takhle zřídit. „Napadl ho

nějaký šílenec?“


25

„Vyloučit to nemůžu.“

„Možná z psychiatrie utekl nebezpečný pacient a my o tom

ještě nevíme.“

Doktor se nechtěl omezit jen na tuto možnost: „Záchvat

zuřivosti může popadnout i zdravého. Hodně lidí má

pocuchané nervy. Stačí maličkost a vybuchnou jak Papinův

hrnec.“

„To odpovídá jedné z našich verzí. Bergstein šel do sklepa

a někoho tam vyrušil. Možná nějakého bezdomovce, který

tam přišel krást. Dostali se do hádky, vypukla rvačka.“

„Ty drápance ho ale nezabily.“

„A co tedy?“

„Selhalo mu srdce. Asi z toho šoku.“ Doktor bezradně

rozhodil rukama: „Nechápu to. Útok byl velmi agresivní

a přitom na těle není ani jedná podlitina, ani jedna zlomená

kůstka, ani jedno vážnější zranění.“

„Vrah oběť vůbec neudeřil?“

„Ne. Jen škrábal a škrábal, jako zvíře.“

„Ale čím?“ Sumara se znovu zadíval na oběť. Pokožka na

tvářích byla roztrhaná na cáry. „Měl přerostlé nehty?“

„Nenašel jsem žádný úlomek.“ Doktor vzal do ruky pinzetu

a pootevřel jeden ze šrámů. „Vidíš? Rány jsou poměrně

hluboké. Aspoň v jedné z nich by mělo něco zůstat.“

„Třeba použil nějaký nástroj. Kovový kartáč nebo hřeblo.“

Doktorovi se tahle úvaha nezdála. „Proč by vrah měl něco

takového u sebe?“

„Možná je to údržbář, který tam dole odstraňoval starý nátěr

z trubek. Nebo někdo venku kartáčoval psa a hřeblo

zapomněl v kapse.“ Sumara nechtěl opomenout žádnou

možnost. Napadlo ho, že ten, koho hledá, může taky nosit

hřeblo pořád u sebe, ostatně jako všechny své další věci.

Plno bezdomovců se toulá po městě i se svými čokly.




Arnošt Vašíček

ARNOŠT VAŠÍČEK


27. 8. 1953

Arnošt Vašíček je český spisovatel, scénárista a záhadolog.

Arnošt Vašíček vystudoval Karlovu univerzitu v Praze, Fakultu žurnalistik. Patří k nejakčnějším českým záhadologům.

Arnošt Vašíček píše o záhadách knihy a scénáře. Navštívil například Jižní Ameriku za mystérii podivných mumií a hrozivého zvířete sachamamy. Právě tohoto tvora spatřilo několik domorodců na severozápadě Peru. O podobném živočichu si odjakživa vyprávějí peruánští indiáni. Říkají mu sachamama, ale v jiných částech Amazonie je známý jako minhacao. ˇUdajný netvor, dlouhý 15 - 40 metrů prý dokáže dlouhé týdny pod hladinou, odkud se občas vynoří a ničí vše, co mu přijde do cesty. O tom všem informují peruánská a světová média. Když to Vašíček zjistí, neváhá a vyráží do hlubin peruánské džungle. Je první, kdo se dostal na místo, vyfotil čerstvou stopu a vyslechl očité svědky. Své zážitky popisuje v knize - Tajemná minulost.

Vašíček se vydal i na indonéský ostrov Jáva za tajemnými trpasličími bytostmi.

Dalším Vašíčkovým velkým tématem je hledání důkazů o přítomnosti mimozemských civilizací na Zemi. Odvolává se na nálezy tisíce let starých kreseb ve skalách např. v Austráli, na nichž rozpoznáváme létající stroje a postavy astronautů.

Vzpomíná na okamžiky, na které nelze zapomenout, např. návštěva zapovězené jeskyně na souostroví Fidži, pobyt u kmene Dani na Západním Iránu, setkání s marockými mágy a kouzelníky ad.

Svou pozornost věnuje spisovatel také Česku. Vydává se do míst s templářskou minulostí, pokouší se o rozluštění tajemství Ďáblovy bible.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist