načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Koruna tří: Zrození Toronie - J. D. Rinehart

Koruna tří: Zrození Toronie

Elektronická kniha: Koruna tří: Zrození Toronie
Autor:

Závěrečný díl dobrodružné fantasy trilogie o síle osudu a touze po moci. Hra o trůny pro mladší čtenáře. Dávné proroctví říká, že až na obloze vyjdou tři hvězdy, na trůn ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 327
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Crown of three: A kingdom rises ... přeložila Romana Bičíková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7434-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Cesta k trůnu se zdá být uzavřena. Překvapivé zakončení strhující fantasy trilogie.

Popis nakladatele

Závěrečný díl dobrodružné fantasy trilogie o síle osudu a touze po moci. Hra o trůny pro mladší čtenáře. Dávné proroctví říká, že až na obloze vyjdou tři hvězdy, na trůn usednou trojčata a v Toronii zavládne mír. Hvězdy se objevily a vyvolenými trojčaty jsou Galf, Tarlana Elodie. Teď se však zdá, že se jim cesta k trůnu uzavřela. Může se předpověď velkého čaroděje plést? Tarlan při posledním souboji s otcem, nemrtvým králem Brutanem, zahlédl Galfa, jak padá z hořící věže. Takový pád lze sotva přežít… Tarlan je navíc přesvědčený, že Elodie zradila vzbouřence i svou rodinu, aby získala trůn jen pro sebe. Tarlan ztrácí víru ve smysl marného boje, opouští všechny včetně své zvířecí smečky a míří na sever. Zdání ale klame. Ve světě kouzel a lstí může mít záměna lži za pravdu katastrofální následky. Toronie navíc čelí útoku nečekaného nepřítele, který ovládá mocnou magii, proti níž se dá jen stěží bojovat… Kdo se postaví na stranu spravedlnosti v závěrečné bitvě o tři království, ke které se schyluje? A kdo nakonec usedne na toronijský trůn? Pro čtenáře od deseti let.

J. D. Rinehart je spisovatel, který kromě psaní rád objevuje hrady, sleduje filmy a vyráží na túry do přírody se svou dogou Sirem Galahadem. Od té doby, co se ujal opuštěného mláděte sokola, je vášnivým sokolníkem. Žije v Nottinghamshiru v Anglii.

Zařazeno v kategoriích
J. D. Rinehart - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

HOST

Strhující fantasy o síle osudu a touze po moci.

Hra o trůny pro mladší čtenáře

HOST

Zr

oze

ní T

oron

ie



Koruna Tří

Kniha třetí: Zrození Toronie



Brno 2018

Zr

oze

ní T

oronie


Copyright © 2017 by Working Partners Limited

Illustrations © Filip Štorch

Translation © Romana Bičíková, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 (elektronické vydání) isbn 978-80-7577-373-9 (Formát pdf) isbn 978-80-7577-374-6 (Formát ePub) isbn 978-80-7577-375-3 (Formát MobiPocket)

Pro r. k.

Zvláštní poděkování

Grahamu Edwardsovi

V Toronii, zemi tří,

bouře dlouho zuřila,

moc svým zpěvem čarovným

slabochy zotročila.

Ctnostné krve teklo příliš

v této době podlé,

až tři hvězdy zazáří,

království se zachrání.

Pod novým světlem nebeským

tři dědicové vystoupí,

povládnou silám neznámým,

prokletého krále zabijí.

Tři koruny na trůn usednou

a mír do země přinesou.

Gryndor

první čaroděj Toronie

9

Prolog

Čaroděj Gryndor vylovil z křišťálové mísy oblázek a roztočil ho

v kostnatých prstech. Kamínek byl hladký a mléčně bílý. V míse

ležely tisíce dalších oblázků, každý měl jiný tvar a barvu.

Moje kameny, pomyslel si Gryndor. Moje magie.

Mísa stála na křišťálovém stole pod potemnělým oknem vGryn

dorově věži. Venku byly vidět černo-červené pruhované vlajky,tan

čící v nočním větru vysoko nad úchvatným rubínovým palácem

krále Warrycka. Kolem paláce se rozkládalo Celestis, království

z drahokamů, Město hvězd. Diamantové střechy se třpytily ve

svitu měsíce, safírové ulice se leskly jako řeky. Město obklopovaly

hradby, zdi, které byly letos ještě vyšší než loni.

Gryndor se na ně s obavami zahleděl. Kéž bychom mohli válku

udržet ještě jedno roční období za nimi.

Opodál se netrpělivě ošívali dva další čarodějové.

„Rád bych už viděl, co nám chceš ukázat, Gryndore,“ prohlásil

Hathka. Tmavá kůže se mu ve vlahém nočním vzduchu leskla.

„A já bych se ráda vrátila ke své práci,“ zavrčela Ravgar. Pleť měla

tak světlou, jak ji měl Hathka tmavou, a ve tváři ještě kyselejší

výraz než obvykle.

Gryndor si pohladil hustý, šedý plnovous. Když Hathku aRav

gar pozval do své věže, bylo to zpravidla proto, aby jim předvedl

10

nějaké nové kouzlo nebo jim vyložil nejnovější kouzelnickou teorii,

na které právě pracoval. Teď však bylo všechno jinak.

„A já bych vám rád ukázal, co mě trápí,“ odpověděl Gryndor

a vzal do ruky svou pokroucenou dřevěnou hůl.

Přešel širokou, kruhovou komnatu. Lem jeho stříbrného pláště

za ním vířil prach. Hathka a Ravgar šli za ním. Gryndorovi za chůze

vrzaly staré klouby, byl rád, že se může opřít o hůl.

Střed místnosti byl označen červenou tečkou, jedinýmbarev

ným bodem v bělostném křišťálu. Gryndor se s námahou sklonil,

položil na červený puntík oblázek, který třímal v ruce, a zase se

narovnal.

„Starý oceán přináší kámen,“ pronesl zpěvavě. „Kámen přináší

magii. Magie přináší pravdu. Pravda přináší osvícení...“

Mluvil stále rychleji, slova se z něj řinula jedno za druhým.Za

tímco pronášel zaklínadlo, v duchu se vrátil do doby, kdy se jako

čaroděj teprve začal rozvíjet.

Kráčel jsem po Pláži prvního dne, moře vyplavovalo kamínky

a já je sbíral; v tu chvíli jsem zjistil, že magie každého čaroděje má

svou vlastní jedinečnou píseň.

Moje píseň je kamení.

„...kamení kutálí se široko, kamení kutálí se daleko. Kamení

ukázalo nám jeden svět, tři království. Ukaž nám pravdu, kameni.

Ukaž nám pravdu.“

Odmlčel se a zprudka oddychoval. Cítil se ještě ztuhlejší než

obvykle, jako by i jeho tělo bylo z kamene. Hathka a Ravgar se

k němu tiskli každý z jedné strany a pozorovali malý bílý oblázek.

Až na to, že teď už nebyl malý. Byl obrovský, narostl done

změrné velikosti. Anebo se možná všichni tři čarodějové zmenšili.

Možná je pravda obojí, přemítal Gryndor a hleděl na kámen

velký jako celý svět, nad nímž nyní přelétali ptáci.

Hathka se zasmál a roztáhl paže jako křídla.

„Tohle je nebezpečná magie,“ vrčela Ravgar. „Co když spadneme?“

11

„Nespadneme.“

Gryndor na ně namířil svou hůl a v tu chvíli se všichni tři začali

propadat k obrovitému kamennému disku. Na povrchu balvanu

se objevovaly barevné vzory.

„To je mapa království!“ vyjekl Hathka.

„Tady je Ritherlee,“ kývl Gryndor a ukázal na rozlehloutravna

tou plochu po jejich levici.

„A tady Isur.“ Hathka ukázal na obdobně rozsáhlou lesnatou

krajinu přímo před nimi. „A tady je Celestis! Jak je zářivé!“

Na Ravgar to podle všeho neudělalo žádný dojem. „Gryndore,

my víme, která tři království tvoří Toronii. Tvá mapa je velmidů

myslná, ale my skutečně potřebujeme —“

„Tiše,“ okřikl ji Gryndor. „Dívejte se.“

Čím blíž k mapě letěli, tím větší podrobnosti viděli. Nejprve

města, pak budovy, potom i lidi.

„Jsou jich stovky!“ zalapal po dechu Hathka. „Ne, tisíce! A proč

spolu...?“ Odmlčel se.

„Zajímá tě, proč spolu bojují?“ dopověděl Gryndor.

Tři čarodějové mlčky sledovali, jak lidé pod nimi svádí lítý

boj. Obyčejní lidé z celé Toronie bojovali zemědělským náčiním

a čímkoli, co měli po ruce, proti společnému nepříteli:vojá

kům v černo-červených uniformách.

„Ale to je královská armáda,“ hlesl zoufale Hathka. „Proč král

Warryck bojuje proti vlastním lidem?“

Gryndor je navedl blíž k Ritherlee, takže jasně viděli, že na

polích a pastvinách nic neroste. Po bahnitých pláních se vlekly

vyhublé, shrbené a vyčerpané postavy.

Hathka rozzuřeně zakřičel. Ravgar semkla rty do pochmurné

tenké čárky. „I tohle je dílo krále Warrycka,“ řekl Gryndor.„Ne

chal své lidi vykrvácet. Jen co úroda v Ritherlee dozraje, nechá

ji sklidit a odvézt do svých kuchyní. Zatímco Warryck tloustne,

jeho lidé hladoví.“

12

Teď už letěli nad Isurem, kde malí človíčkové poráželi stromy

a vztyčovali zlověstně vyhlížející věže.

„Lov je zakázán, lovit smí jen král a jeho muži. Ty, kdo se příkazu

vzepřou, oběsí. Mysleli jste si, že Isur je království lesů? Stalo se

z něj království šibenic.“

Máchnutím hole je Gryndor přenesl do Celestis.

„A co se týče Města hvězd,“ pokračoval, „nikdo už nemá naza

placení daní, které po nich Warryckovi výběrčí požadují.Obyva

telé Celestis nemají vůbec nic. Lidé v celé Toronii už nemají vůbec

nic. Je snad překvapivé, že se vzbouřili?“

„Až příliš dlouho jsem byl zabraný do svého studia,“ litoval

Hathka. „Nebyl jsem si jejich utrpení vědom.“

„Čas na studium je nenávratně pryč,“ odpověděl Gryndor.„Na

dešel čas jednat.“

„Jednat?“ zopakovala Ravgar. „Gryndore, víš, že ténespravedl

nosti chceme učinit přítrž. Ale jsme čarodějové, ne válečníci.“

„Přesto musíme jednat.“ Gryndor ukázal na řady vojáků valící se

z bran Celestis. „Další jednotky Warryckovy armády vyslanépo

tlačit povstání. Zahynulo už příliš mnoho lidí. A to je jen začátek.

Pokud ihned nezasáhneme, vypukne v Toronii skutečná válka.“

Hathka se zděsil. „K tomu přece nemůže dojít. Warryck přece

musí dříve či později přijít k rozumu.“

Gryndor zaťal ruku v pěst. „Co kdybych vám řekl, že ta válka

bude trvat tisíc let? Co kdybych vám řekl, že mrtví se nebudou

počítat na tisíce, ale na miliony?“

„Jak to můžeš vědět?“ zachvěl se Hathka.

„Moje kameny,“ vysvětlil Gryndor. „Ukázaly mi všechno, copo

třebuji vědět — to, co vidíme teď, není nic ve srovnání s tím, co

ještě přijde. Tisíc let temnoty. Tisíc let utrpení. Taková jebudouc

nost... pokud tomu nezabráníme.“

Ravgar podezřívavě přimhouřila oči. „A co přesně bychom

podle tebe měli udělat?“

13

„Musíme svrhnout krále!“

Gryndor máchl holí v širokém kruhu. Mapa se zhroutila, ze tří

toronijských království se staly pouhé tečky, magie vyprchala.

Tři čarodějové opět stáli v nejvyšší komnatě křišťálové věže.

Ravgar se ke Gryndorovu překvapení zasmála. „Zabít krále?

Vskutku smělý nápad! Mně osobně by nebylo líto vidět hlavu toho

tyrana nabodnutou na kůl. Přeji ti ve tvém úsilí mnoho štěstí.“

Hathka ale vrtěl hlavou. „Gryndore... a co proroctví? Kdyžpo

čkáme, třeba Toronii před válkou zachrání.“

„Proroctví?“ odsekla Ravgar. „Pche! To je jen povídačka pro

děti. Ve světle kouzelných hvězd se králi narodí tři potomci?

Trojčata, která zachrání Toronii? Hathko, to vážně Gryndorovi

skočíš na všechno, co řekne?“

Gryndor sebral z podlahy mléčně bílý oblázek a strčil si ho

do kapsy. Dokonce i tady zuří bitva. Pokud spolu nedokážeme

žít v míru my čarodějové, jakou naději pak má zbytek království?

„Já jsem to proroctví vyřkl,“ pronesl ztěžka, „ale jak dobře víš,

Ravgar, nejsem jeho původcem. Tím jsou hvězdy, původci nás

všech.“

„Jestli si myslíš, že to proroctví —“

„Nemyslím, vím. Proroctví bylo vyřčeno. Ale ještě se nemusí

naplnit, Ravgar. Ještě ne.“

Vrátil se k oknu, vnořil prsty do mísy s oblázky a roztočil je.

Kamínky o sebe cinkaly, zvonily jako rolničky.

„Bez vás to nedokážu, přátelé,“ zašeptal tichým, upřímnýmhla

sem. „Pokud se Warryckovi postavím sám, selžu. Třem čarodějům

se ale neubrání. To nedokáže žádný člověk. Přidejte se ke mně,

prosím, a společně Toronii zachráníme.“

Hathka polkl, chvíli se rozmýšlel a pak přistoupil k oknu. Chytil

Gryndora za ruku. „Budu se řídit tvými rozkazy, Gryndore.“

Gryndor se obrátil k Ravgar a tázavě zvedl obočí. Ravgar se

zamračila, rty stále semknuté do bílé čárky.

14

„V proroctví nevěřím,“ prohlásila nakonec. „Věřím však vespra

vedlnost. Přidám se k tobě, Gryndore.“

„Kdy udeříme?“ zeptal se Hathka.

Noc za oknem plnil křik a smích. Okna královské hodovní síně

jasně zářila, vzduchem se nesl pach ohně a pečeného masa.

„Král hoduje,“ řekl Gryndor.

Ravgar se v bledé tváři zračilo pochopení. „Útok nebude čekat,“

pronesla pomalu.

Gryndor přikývl. „Lepší příležitost už nejspíš mít nebudeme.“

Teď, když nadešel klíčový okamžik, měl pocit, že má záda rovná

jako v dobách, kdy byl pouhým učněm. Prsty se mu dychtivěsví

raly v předzvěsti boje.

„Udeříme hned.“

Tři čarodějové popadli svoje hole a rozběhli se ke dveřím.Sou

těživá Ravgar se prohnala kolem nich a její prsty uchopily kliku

jako první.

Ozvalo se zasyčení.

Gryndor se zastavil, jako by ho uštkl had, a ohromeně hleděl

na prskající vlákna světla, která se objevila kolem rámu dveří.

„Jiskrovír!“ vykřikl a zvedl hůl.

Pozdě.

Dveře vzplály. Gryndora zasáhl horoucí poryv vzduchu jako

pěst a odmrštil ho zpátky. Čaroděj dopadl na záda tak tvrdě, že

si vyrazil dech. Ve zbytcích dveřního rámu zuřily bílé plameny

a Gryndor v jejich záři rozeznal dvě pokroucené postavy.Nezbý

valo z nich o moc víc než kosti. Křehké kostry se před jeho očima

proměnily v prach.

Hathka a Ravgar byli pryč.

Podlaha se otřásla. Křišťálová zeď za Gryndorem pukla

a z praskliny se začal valit hustý bílý dým. Druhá puklina seob

jevila v podlaze a neustále se rozšiřovala. Celá věž se rozpadala

na dvě části.

15

Gryndor se s námahou vyškrábal na nohy. Srdce mu naplňovala

bolest a strach. Byl si jistý, že za tímhle stojí Warryck —pravdě

podobně si domyslel, že na něj Gryndor bude chtít zaútočit, a tak

kolem jeho komnat nastražil jiskrovír, který měl čarodějepři

pravit o život. Copak ale Warryck nevěděl, co se stane, kdyžze

mře čaroděj?

Nebo dokonce dva?

Puklina v podlaze se zvětšila tak, že z ní byla propast. Gryndor

své unavené kosti pohnal do akce a přeskočil ji. Ve dveřích stále

hořel žhoucí bílý jiskrovír. Za ním stoupal kouř, hustý a štiplavý

jako mlha.

Gryndor si uvědomil, že má prázdné ruce. Ohlédl se nadru

hou stranu propasti. Jeho pohled dopadl na hromádku dřevěných

třísek.

Moje hůl!

Ze dveří vyšlehl plamen. Gryndor se pod ním přikrčil akul

hal k oknu, s očima upřenýma na mísu s oblázky. Pouhých pět

kroků od svého cíle si všiml, že se celá věž naklání. Mísa spadla

ze stolku, kamínky se rozkutálely po dlaždicích a sypaly se do

trhliny v podlaze.

Moje magie!

Další ohromná prasklina rozlomila věž na dva kusy. Tentokrát

se z ní nevalil kouř, ale světlo hvězd. Gryndor vrávoral směrem

k němu. Následující strašlivý otřes rozkymácel celou budovu. Ze

stropu se sypaly křišťálové střepy. Dvěma se Gryndor vyhnul, ale

třetí — kruté diamantové ostří vysoké jako dospělý muž — mu

projel hrudí.

Gryndor zavyl bolestí, vyprostil se a vrhl se do průrvy. Ocitl se

na otevřeném schodišti, které se po vnější straně vinulo kolem

věže, a zastavil se, zděšený tím, co viděl. Po celém Celestis se

vzňaly plameny. Ulice z drahokamů byly plné bojujících,prchají

cích, ječících lidí. Vlajky na střeše paláce hořely.

16

Jenže to nebylo to nejhorší. Celé město se... naklonilo. Nakaž

dou budovu, která ještě stála, připadaly dvě skácené. Třpytivé

království Celestis se před Gryndorovýma očima měnilo vhro

madu střepů. Vypadalo jako dětská skládanka, kterou její majitel

v návalu vzteku rozbil.

Podívej se, co jsi provedl, Warrycku! Tím, že jsi zabil Hathku

a Ravgar, jsi odsoudil ke smrti i Celestis!

Město se dál naklánělo. Gryndor se držel křišťálové balustrády

a nevšímal si krve, jež se mu řinula z rány na hrudi, ani bolesti,

která mu projížděla celým tělem.

Budovy kolem paláce se pod ním zřítily na hromádku střepů.

Mezi ruinami probíhali křičící lidé, které ihned zasypaly hroutící

se zdi nebo je spolkly průrvy, jež se otevíraly jako hladové chřtá ny

pod jejich nohama.

Gryndor zvedl hlavu.

Jeho skromná věž byla jen malou součástí mnohem větší stavby:

Nebeské věže, nejvyšší věže v celém království. Jako jediná ze

všech budov v Celestis zůstala stát.

Schodiště, na kterém Gryndor stál, vedlo přímo na její vrchol.

Čeká na mě.

S tváří staženou bolestí se klopýtavě vydal po schodech nahoru.

S každým dalším krokem se Celestis pod ním dál hroutilo a bořilo.

Kolem celého města se k nebi vzpínaly obrovské kamenné sloupy.

Celestis se propadalo a okolní země se nad ním uzavírala.

Gryndor pokračoval v bolestném výstupu a přemítal, co asi

zažívají Hathka a Ravgar. Čarodějové nemohou vejít do Říšemrt

vých. Jejich netělesné duše se prodírají z tohoto světa do dalšího

a nechávají za sebou zmatek a zmar.

Gryndor přemýšlel, kam mají namířeno.

Brzy už nad tím nebudu muset dumat. Přitiskl si roztřesenou

dlaň na růžici krve, která mu vykvetla na plášti. Brzy tam zamí­

řím také.

17

Ale ne dřív, než dokončí svůj poslední úkol.

Závěrečný mučivý výstup ho přivedl na vrchol Nebeské věže.

Gryndor už neztrácel čas sledováním propadajícího se města.

Místo toho se soustředil na to, co ho čeká.

Na vršku věže stály tři obrovské sochy — každá byla vysoká jako

deset mužů. Silná hadí těla byla svinutá ve smyčkách zeleného

smaragdu. Každá socha měla pod průzračným trupem dvě vejce,

která vypadala jako ptačí, a každé ze zad vyrůstala ohromnáze

lená křídla. Zpod zuřivých plazích čel zíraly oči z oslnivě rudých

rubínů, které se zlatě leskly.

Wyvernové!

Gryndor se ztěžka táhl po střeše věže. Ve světle bdělých hvězd

za sebou nechával hustou temnou stopu krve.

Strčil ruku do kapsy a roztřesenými prsty nahmatal oblázek.

Vytáhl ho.

Poslední zbytek mé magie.

„Kámen přinese nebe,“ zaskřehotal, vyděšený tím, jak slabě

jeho hlas zní. „Nebe přinese let. Let přinese konečnou nápravu.“

Sevřel mléčně bílý kamínek ještě pevněji. Oblázek se roztříštil

a střepy se zaryly Gryndorovi hluboko do kůže. Gryndor tohone

dbal. Veškerou svou pozornost soustředil na wyverny.

Tři hadi se ladně rozvinuli. Jejich smaragdová těla seprotaho

vala a skřípala. Křídla se jim napínala jako zelené plachtyvzdouva

jící se ve větru. Začali jimi máchat. Z piedestalů se zvedly mocné

nohy s pařáty. V tlamách se zaleskly zlověstné rubínové tesáky.

Wyvernové zavřískali.

Křik rodících se wyvernů naplnil nebe a Gryndor padl na bok.

Jeho práce byla u konce. Teď už mu zbývalo jen zemřít.

To vědomí ho zoufale rozesmutnilo. Ještě horší však bylajis

tota, že když Celestis padlo, jeho nejhorší obavy se nepochybně

na plní.

„Tisíc let temnoty,“ zašeptal. „Tisíc let utrpení.“

18

Zadíval se na wyverny, kteří se rozlétli ke hvězdám.

Ach, vzdychl v duchu obdivně. Jste nádherní!

Přerývaný dech mu rozdíral poraněnou hruď. Věž pod ním se

zakymácela a začala se hroutit do smrtící propasti. Alespoň že

Melchior byl v bezpečí, daleko ve své dílně v lesích, mladýčaro

děj, který se svědomitě učil všechno, co měl jako Gryndorův učeň

ovládat. To pomyšlení Gryndora potěšilo.

Kéž bych tě jen naučil to proroctví, Melchiore. Dozvíš se někdy

o jeho existenci? Přežijí aspoň nějaké z mých knih, abys je mohl

najít? A až se konečně rozzáří hvězdy z proroctví a narodí se tro­

jice, která přivede Toronii zpátky ke světlu, budeš vědět, co dělat?

Gryndor sebral poslední zbytky sil a zakřičel na kroužícíwy

verny. „Najděte si ve světě bezpečné místo! Leťte tam a počkejte!

Kdyby mělo proroctví selhat, vydáte se Toronii na pomoc! Potom

znovu poletíte!“

Nebeská věž se s kolosálním skřípavým rachotem svezla do

strany. Gryndor s hrůzou sledoval, jak nejbližšího wyverna zasáhl

letící střep. Jeho křídla se roztříštila na tisíc třpytivých úlomků

a jeho krk se se strašlivým prasknutím přelomil.

Jeho neživé tělo padlo, stejně jako Celestis.

Gryndor už necítil bolest. Cítil jen beznaděj a to bylo ještě

mnohem horší. Wyvernové byli jeho poslední naděje, jakochrá

nit proroctví. A teď mu umírali před očima.

Všechno je ztraceno. Proroctví selže. Toronie je odsouzená

k zániku.

Vtom se zřítil do propasti. Než se nad ním zavřela země, vyslal

poslední pohled ke hvězdám.

A hvězdy jeho pohled opětovaly.

První dějství

O 1013 let později

23

Kapitola první

Tarlan se po břiše skácel na Theetin hřbet. Každý nádech ho v hrdle

sežehnutém kouřem pálil. Tvář měl zmáčenou slzami.

Pryč, běželo mu hlavou. Je načase utéct pryč, někam daleko.

Ztěžka se přesunul do měkké prohlubně mezi Theetinýmtep

lým krkem a ohromnými máchajícími křídly. Chvilku tamodpo

číval, potom vystrčil hlavu a zadíval se dolů.

Hluboko pod ním hořelo město Idilliam. Vysoká štíhlá věžzve

dající se ze zhrouceného hradu Tor se před Tarlanovýma očima

zřítila a zmizela v prachu a kouři. On a Theeta kolem ní ještě před

pár okamžiky letěli a snažili se zachránit Galfa.

Ale selhali jsme! Můj bratr spadl — a já ani neměl šanci se s ním

seznámit!

Jenže Galf nespadl sám. Když prolétali kolem, Theeta dopla

menů strčila i nemrtvého krále Brutana. Z tyranského monstra,

otce Tarlana, Galfa a jejich sestry Elodie, nezbývalo víc než prach

rozfoukaný větrem.

„Dosáhli jsme spravedlnosti, Theeto,“ ucedil mezi vzlyky Tarlan.

„Brutan Galfa zabil, ale zaplatil za to.“ Ztěžka polkl. „Ale ne dost.

Nikdy to nebude dost.“

Theeta mlčela.

24

„K čemu to všechno bylo?“ Tarlan se narovnal a vztekle si otíral

slzy. „Ta bitva u Hlubokého Úvalu? Všechno bylo k ničemu!“

„Příběh hvězd,“ zakrákala Theeta. „Světlo života.“

Zvláštnosti thorrodí řeči občas Tarlana mátly, ale tentokrát

měl zcela jasno.

„Mně na proroctví nezáleží! Ten můj domnělý osud je miukra

dený. No a co, že nějaká stará pověst tvrdí, že Galf, Elodie a já

máme vládnout Toronii? No jasně, náš otec je mrtvý, přesně jak

to stojí v proroctví, ale všechno je horší než dřív. Galf umřel!Elo

die zradila! A já...“

Odmlčel se.

Už nebudu brečet! Nebudu!

„S lidmi jsem skončil. Chci jen čistý vzduch, pramen vody, ze

kterého můžu pít. Nic z toho mi v Yalasti nechybělo. Měl jsem

tam zůstat.“

„Letět daleko,“ řekla Theeta.

„Přesně tak, Theeto. Letět daleko.“ Tarlan do sebe zhlubokana

sál vzduch a pomalu vydechl. „Předtím ale musím udělat ještě

jednu věc.“

Něžně Theetu zatahal za zlatavé peří na krku a vedl ji pryč od

hořících ruin Idilliamu, zpátky k Isuru, zelenému království lesů.

Za chviličku už kroužili nad Hlubokým Úvalem.

Theeta se blížila ke svahu pod opevněným městem a Tarlanovi

poskočilo srdce. Tam, kde nebyla půda vypálená, bylo rozbahněné

bitevní pole rozryté hlubokými rýhami. Tarlan viděl, že je poseté

těly ležícími v tratolišti krve, těly medvědů a koní, tygroňů a vlků.

Jeho věrných přátel, kteří bojovali po jeho boku. Bojovali pro něj.

A teď jsou mrtví. Tarlan potlačil za sténání.

Neměl jsem právo hnát je do bitvy, spílal si v duchu. Co těm

ubohým stvořením sejde na tom, kdo vládne téhle zemi? Toronia né,

Galadroňané... jaký je v tom rozdíl?

25

Obrátil pozornost k městu a sledoval, jak skupinka mužů

sta ví lešení kolem rozeklané díry v hradbách. Kdysi to bý

vala brána Hlubokého Úvalu. Jeho obyvatelé se teď snažili

opravit velké škody, které tu napáchaly válečné strojeGaladro

ňanů.

Práce řídil obránce Hlubokého Úvalu, obrovitý muž s divokou

kšticí zářivě rudých vlasů, kterému se říkalo Buchar. Vedle něj

stál vrásčitý stařec v ušmudlaném žlutém hávu. Když přes muže

přeletěl Theetin stín, oba vzhlédli.

Theeta otevřela zobák a vřískla. Muži opravující hradby sipři

plácli dlaně na uši. Dokonce i zvířata, která buď zraněnápolehá

vala na zemi, nebo bloumala mezi mrtvými, zvedla hlavu, aby

se podívala, co se to strhlo za povyk.

Mezi nimi i další dva thorrodi.

„Nasheen!“ křikl Tarlan. „Kitheene!“

Ohromní ptáci máchli křídly a zaskřehotali na pozdrav.Tarla

novi se trochu ulevilo.

Mí přátelé! Moje smečka!

Theeta přistála vedle thorrodů a s každým z nich si lehce ťukla

zobákem. Zatímco se Theeta zdravila s ostatními thorrody, trávou

se k ní přiřítila modrobílá šmouha a vyskočila jí na hřbet. Tarlan

mladého tygroně objal kolem krku a nechal ho, aby mu olízal

obli čej horkým mokrým jazýčkem.

Filis začala příst. „Moc ráda tě vidím, Tarlane!“

„Tak už stačí, Filis! Vždyť mě utopíš.“

Filis ho stáhla na zem, kde už čekali Šedotrn a Brok. Tarlan

vlka i medvěda jednoho po druhém objal a dával pozor, aby se

nedotkl Šedotrnových ran.

„Co oči?“ zeptal se a pohladil vlka po slepené srsti kolem levého

oka, pokrytého bílým povlakem.

„Jedno mi bohatě stačí,“ zavrčel Šedotrn.

26

„Brok zabil mnoho nepřátel!“ zahřměl medvěd. ZatnulTarla

novi před očima dvě mohutné tlapy. „Brok bude bojovat, kdykoli

Tarlan přikáže!“

Tarlan medvědí spáry rázně odstrčil. „Už po tobě nebudu chtít,

abys bojoval, Broku. Nebudu po tobě chtít vůbec nic.“

Medvěd zmateně svraštil střapaté čelo. „Brok nechápe.“

Filis šťouchla Tarlana čumákem do dlaně. „Tarlane? Co se děje?“

Tarlan tygroně podrbal za špičatýma ušima. „Nic. Všechno

bude v pořádku.“

Všichni na něj hleděli s otázkou v očích: Filis a Šedotrn, Brok

a tři thorrodi. Za nimi se začali shromažďovat další tvorové,pře

živší ze zvířecí armády, kterou Tarlan vedl proti galadronským

nájezdníkům. Jeho smečka.

„Tarlane!“

Na rameni mu přistála kostnatá ruka a otočila ho. Tarlan stál

tváří v tvář starci ve žlutém hávu.

„Melchiore,“ zabručel. „Já odcházím.“

Čaroděj se zamračil, takže se mu vrásky v sešlé tváři ještězná

sobily. Pohublou rukou si přejel po zacuchaném bílém plnovousu.

„Jak to myslíš, Tarlane?“

„Nech mě být!“

Zamračený výraz se změnil v ustaraný. „Co se stalo v Idilliamu?

Našel jsi Galfa?“

Tarlan se odtáhl. „Přišel jsem pozdě! Galf umřel! Tak co, jsi

spokojený?“

Ze skupiny přihlížejících zvířat se ozvalo zavrčení. Melchior

vytřeštil oči.

„Umřel?“ zopakoval čaroděj a těžce se opřel o dřevěnou hůl.

„Chceš říct...?“

„Víš moc dobře, co tím chci říct! Galf je mrtvý. Takže s tím tvým

milovaným proroctvím je taky ámen.“

„Co se stalo?“

27

Tarlan čaroděje probodl zuřivým pohledem. „Sejde na tom?“

„Pověz mi to.“

„Spadl do ohně. Stačí? Celé město hořelo a Galf spadl přímo

do plamenů.“

„A viděl jsi ho zemřít?“

Tarlan zavrtěl hlavou. „Ani jsem nemusel. Ten žár by nikdone

přežil. Nikdo! Galf je mrtvý! A už brzo...“

Tarlan se kousl do jazyka. Otočil se k Melchiorovi zády apo

klekl před svou smečkou.

„Omlouvám se,“ vydechl a snažil de ovládnout svůj hněv. „Nikdy

jsem vás neměl žádat, abyste bojovali pro marnou věc. Beze mě

vám všem bude líp.“

Šedotrn a Filis na něj ohromeně hleděli. Brok rozpačitěpře

šlápl z nohy na nohu. Nasheen a Kitheen sklonili hlavy. Tarlan

za létl očima k Theetě a ta ho zpražila svým nejpronikavějším

pohledem.

„Jste volní,“ pokračoval Tarlan, ale sotva ze sebe ta slovadoká

zal vypravit. „Všichni. Můžete si jít, kam chcete. Už mě nemusíte

následovat.“

Rozhostilo se ticho. Tarlan cítil, jak se mu vlhkost z trávy vpíjí

do ošoupaných kamaší. Čekal, co mu zvířata odpoví. Zároveň však

doufal, že neřeknou nic.

„Když jsi mě našel,“ ozval se nakonec Šedotrn, „byl jsem vězněm

ve Vicerinově zámku. Osvobodil jsi mě.“ Šedivý vlk upřel naTar

lana svoje zdravé oko. „Je to už dávno, Tarlane. Teď tě následuju

proto, že jsem se tak rozhodl.“

„Zachránil jsi mi život,“ přidala se Filis. „Půjdu tam, kam ty.“

„Otevřel jsi Brokovu klec,“ zavrčel medvěd. Tvářil se ztraceně.

Za nimi — jakoby z celého bitevního pole — se ozvalonespo

kojené mručení. Společný zármutek Tarlanovy smečky.

Nasheen a Kitheen si vyměnili nečitelný thorrodí pohled apřed

stoupili. K Tarlanově překvapení to byl Kitheen, thorrod s černou

28

náprsenkou, který se obvykle mluvit zdráhal, kdo mu oznámil, co

si thorrodi myslí.

„Zůstaň, chlapče,“ zakrákal obrovský thorrod. V tmavých očích

se mu zuřivě blýskalo.

Nemůžu, pomyslel si Tarlan a vyškrábal se na nohy. Ještě chvíli

a nebudu schopný dotáhnout to do konce.

Obrátil se na Theetu, ale zjistil, že mlčky odlétla na blízkýpaho

rek. Zdálky na něj zírala, v obličeji neproniknutelný výraz, křídla

roztažená, jako by byla připravená okamžitě vzlétnout.

„Omlouvám se,“ zajíkl se Tarlan. „Sbohem.“

S těžkým srdcem se k nim otočil zády a vydal se k čekající Theetě.

Než stihl udělat krok, zastoupil mu cestu Melchior.

„Mýlíš se, Tarlane.“ Čaroděj mluvil tichým, ale pevným hlasem.

„S proroctvím ještě není konec. Pokud teď odejdeš —“

„Já odcházím!“ Tarlan se pokusil kolem Melchioraprosmýk

nout, ale čaroděj ho chytil za zápěstí. „Pusť mě! Tys mě snad

neslyšel? Galf je mrtvý! Elodie zběhla zpátky k Vicerinům! Je po

všem!“

„Copak to nechápeš? Galf může být stále naživu. Ty, Galf aElo

die máte vládnout Toronii. Je to váš osud. Je to v proroctví apro

roctví je mocné. Mocnější než oheň, který jsi viděl, mocnější, než

kdokoli z nás může pochopit. Dokonce mocnější než takový starý

čaroděj jako já.“

„Ano! Poslechni čaroděje!“ zaburácel další hlas.

Tarlan přes Melchiorovo rameno uviděl, jak k nim kráčí Buchar,

a za ním se trousili měšťané z Hlubokého Úvalu. Tarlan zaúpěl.

Takže se mu nepovede jen tak vyklouznout.

„Proroctví přináší naději,“ pokračoval Buchar. „Bez nadějene

jsme nic.“

„V tom případě nejsme nic,“ vřískl hlas z davu. „Ten kluk má

pravdu. Všechno to bylo k ničemu.“

Další hlasy se k němu přidávaly.

29

„A co to proroctví?“

„Na toho kluka zapomeňte! Musíme znovu postavit město!“

„Poslechněte Buchara!“

Hlasy se slily v neartikulovaný křik. Tarlan se vymanil zMelchio

rova sevření a rozběhl se k Theetě. Přitiskl své nejlepší kamarádce

čelo na obrovitý, zahnutý zoban.

„Půjde Tarlan,“ zakrákala tiše Theeta, „půjde Theeta.“

Myslíš, že tomu rozumíš, pomyslel si Tarlan. Ale nerozumíš.

„Promiň mi to, Theeto. Ale musím tu nechat i tebe. Já jsem... se

mnou není bezpečno.“

„Theeta půjde,“ zopakoval thorrod.

„Ne. Zůstaň s ostatními. Postarej se o ně. Budou tě potřebovat.“

Theeta otočila mohutnou hlavu a zadívala se na svah, kde stáli

zbylí dva thorrodi. Ostatní zvířata z Tarlanovy smečky se tiskla

obřím ptákům k bokům a tvářila se neklidně a zmateně.Obyva

telé Hlubokého Úvalu spolu s Bucharem umlkli a zvědavě Tarlana

pozorovali. A proč vlastně ne? Copak jim ještě před nedávnem

netvrdil, že je jejich král?

Melchior, čaroděj, který snad vždycky věděl, co dělat, stál bez

hnutí a ve vrásčité tváři se mu zračil smutek.

Tarlan se zadíval Theetě do očí.

To ty jsi mě našla. Nedůvěřoval si dost na to, aby promluvilna

hlas. Kdyby otevřel ústa, nevyšlo by z nich nic jiného než tříštivý

zvuk jeho pukajícího srdce. Zachránila jsi mě, když jsem byl pouhé

dítě ztracené ve sněhu. Donesla jsi mě Mirith, ledodějce, která

pro mě byla jako matka, když jsem svoji vlastní matku ztratil.

Ale byla jsi to ty, Theeto... to ty jsi mě skutečně přivedla na svět.

Vzal do dlaní Theetin smrtelně ostrý zobák. Thorrod by mu

jediným sebemenším pohybem proděravěl ruku naskrz. Bylo to

gesto naprosté důvěry.

„Sbohem, Theeto.“

Otočil se a klopýtal bahnem pryč.

30

Prvních padesát kroků se musel vyhýbat rýhám a jizvám, které

v půdě zanechal lítý boj. Nakonec se klesající svah změnil vhrbo

latou louku a chůze byla o něco snazší. Před ním se tyčila stěna

čekajícího isurského lesa. Tarlan celou cestu k lesu hleděl k zemi,

každý krok byl jen matnou ozvěnou jeho bušícího srdce. V hlavě

neměl žádné myšlenky, jen dunivý řev. Nešel vstříc světu, nořil

se do něj, propadal se do něj jako do tekoucího písku. Svět ho

stáhne dolů a pak se nad ním uzavře. A potom už bude jen tma.

Jeho otupělostí pronikl slabý, syčivý zvuk. Tarlan zamrkal,roz

hlédl se a pak se podíval nahoru. Nad hlavou se mu mihl stín. Tvář

mu ovanul vlahý vzduch. Oslepil ho záblesk slunečního svitu.

Tarlan si zastínil oči a užasle sledoval, jak se Theeta snáší z nebe

přímo před něj. Zlaté peří jako by jí hořelo. V hlubině jejíchpro

nikavých černých očí se odráželo slunce.

„Půjde Tarlan,“ zakrákala, „půjde Theeta. Půjdou všichni.“

„Ale —“

„Nemluv. Půjdeme.“

Tarlanovu mysl zaplavilo zlatavé světlo a připravilo ho oschop

nost mluvit. Žádná slova, žádné myšlenky. Žádní lidé, žádná

smečka. Jen on a Theeta.

Vyšplhal thorrodovi na hřbet. Theeta se ohromnými pařátyod

razila od země. Máchla ve vzduchu širokými zlatými křídly, pak

znovu, jednou, dvakrát, stokrát. Svět se řítil pryč. Vzduch ve výšce

byl čistý jako chladivá horská bystřina. Tarlan se ho zhlubokana

dechl a cítil se očištěný.

„Thorrod poletí,“ prohlásila Theeta. „Poletí daleko. Bezzasta

vení.“

Thorrodi se málokdy na něco ptají, ale Tarlan z Theetinapo

malého kroužení vyrozuměl, že čeká na jeho pokyny. Zadíval se

dolů k lesu, ze kterého byla jen sluncem zalitá zelená mozaika,

potom se ohlédl přes rameno k jihu, kde leželo Yalasti, jehole

dová domovina.

31

Obrátil se k severu. Netušil, co se tím směrem nachází. Nikdy

tam nebyl.

„Tam, Theeto.“ Slyšet zase hlas vycházející z vlastního hrdla byl

úžasný pocit, jako by nikdy předtím nepromluvil. „Na sever,do

kud nezapadne slunce. Pak si odpočineme. A potom poletíme

dál.“

„Bez zastavení,“ dodala Theeta a řítila se jasnou, svěží oblohou

vpřed.

„Přesně tak, kamarádko. Bez zastavení.“

32

Kapitola druhá

Elodie zírala do přízračné tváře. Všechno ostatní vybledlo:ka

menná zeď její cely na vrcholku Bílé věže, noční tma zazamřížo

vaným oknem, Sylva a Cedrik, kteří se vedle ní pomalu postavili.

A Samial, obvykle tak vážný, který se křenil od ucha k uchu.

Duch, který za svého života býval lady Darrandovou,promlu

vil. „Co přikazujete?“

Elodii se vybavilo staré rčení, které se v Ritherlee používalo,

když se někdo cítil nervózní nebo se na něco těšil: mám v břiše

můru. Až na to, že Elodie neměla v břiše jen jednu můru.Připa

dalo jí, že jich tam poletují stovky.

„Volnost,“ odpověděla duchovi lady Darrandové. „Můj rozkaz je

volnost a vítězství!“

Srdce jí bušilo jako o závod. Věděla — najednou tak jistě, až

se jí tajil dech —, že dny jejího věznění jsou u konce.

Že se všechno rázem změní.

Lady Darrandová povstala. Žlutý plášť se jí třepotal kolem

nablýskaného brnění. Zasunula meč do pochvy, přelétlapohle

dem z Elodie na Sylvu a Cedrika a nakonec se očima zastavila

u Samiala.

„Jsi jako já,“ pronesla pomalu. Napůl se otočila a ukázala na řadu

přízraků, které stály v chvějícím se zástupu za ní — ritherleeští

33

šlechtici, jež stejně jako ji nechal před pouhými pár dny zabít lord

Vicerin. „Jsi... mrtvý.“

„Ale neupadl jsem v zapomnění, má paní,“ odpověděl s úsměvem

Samial. „O to se postarala Elodie. Viděla mě. Viděla nás všechny,

celé vojsko. Vedla nás do bitvy...“

Samial se odmlčel a zadíval se na Elodii, jako by hledalujiště

ní. Elodie se na svého přízračného kamaráda usmála. Má pravdu,

blesklo jí hlavou. Ale to, co jsem udělala teď, je něco jiného.

Skutečně to bylo jiné. Vojáci z Plačícího lesa se k ní přidali

dobro volně, z vlastní vůle. Ale lady Darrandová a ostatnírither

leeští šlechtici tu byli proto, že je Elodie přivolala.

U Elodiiných nohou ležela hromádka předmětů, které těmto

duchům za života patřily a které Samial posbíral na zámeckém

nádvoří: zlatý náhrdelník, mince, kousek ohořelého hedvábí,prs

ten lady Darrandové. Díky nim se Elodii nějakým způsobempo

vedlo vyvolat duchy jejich majitelů.

„Elodie,“ špitla Sylva. „My je vidíme. Cedrik a já — vidíme tydu

chy a slyšíme je. Jak je to možné?“

Elodie se usmála. „Vážně? Nejspíš jsem čím dál tím silnější.“

Lady Darrandová pozvedla meč a přejela prsty po ploché straně

čepele. Starý muž oděný v honosné zlaté tunice, který stál za ní,

se rozhlédl po Elodiině cele. I ostatní duchové se rozhlíželi.

„Volnost a vítězství,“ zopakovala lady Darrandová. Její hlas zněl

silně, a přesto vzdáleně, jako by k nim doléhal z opačné strany

rokle. „Pověz mi víc.“

Elodie stiskla rty. Kde začít?

„Celý život jsem byla vězněm,“ spustila nakonec. „Vyrostla jsem

v domnění, že lord Vicerin je můj ochránce. Ale on mi lhal. Slíbil

mi, že jednoho dne budu královnou, jenže teď už vím, že mě jen

využíval. Možná bych skutečně na trůn usedla, ale vládl by on.“

„Ach, Elodie,“ svěsil hlavu Cedrik. „Sylva ani já otci nikdyneod

pustíme, co ti provedl.“

34

„Z dcery loutkou,“ přemítala nahlas lady Darrandová. „Z loutky

vězeňkyní. Jak ses dostala do této cely, Elodie?“

Pro Elodii byla úleva, že ten příběh konečně může vyprávět.

Celé týdny jen hrála svou roli, předstírala, že je na Vicerinově

straně, ale ve skutečnosti hledala způsob, jak osvobodit Fessana.

Když si to Vicerin uvědomil, nechal ji uvrhnout do žaláře. Teď, po

všech těch lžích, mohla Elodie mluvit pravdu. Byl to skvělý pocit.

„Před mnoha měsíci mě z Vicerinského zámku unesl Trojzubec.

Chtěli, abych se stala jejich vůdkyní. Trojzubec je —“

„Armáda vzbouřenců, kteří chtějí, aby se proroctví naplnilo, já

vím. Podporovala jsem je, posílala jsem jim zbraně a jídlo, když

to potřebovali.“ Lady Darrandová vytřeštila oči. „Elodie, o čem

to mluvíš?“

Elodie se zhluboka nadechla. „Lord Vicerin měl v jedné věci

pravdu: budu královnou. Tak to stojí v proroctví.“

Zástup duchů rozvlnil šepot. Všichni jako jeden muž předElo

dií poklekli.

„Trojče z proroctví,“ vydechla užasle lady Darrandová. „Nuže,

Elodie, jedna ze tří, našla jsi už svoje sourozence?“

„Jen jednoho. Byl se mnou, když Trojzubec zaútočil na Idilliam.

Poté co lord Vicerin zajal Fessana — vůdce Trojzubce —, vrátila

jsem se sem, abych ho zachránila. Ale...“

„Ale co, má drahá?“

„Vicerin nechal Fessana popravit. Pak mě donutil, abych se za

něj provdala a on se tak mohl zmocnit mého trůnu.“ Mávla rukou

k přihlouplým zlatým svatebním šatům s vlečkou ze stuh. „Jsem

opět jeho vězněm. Ale teď, když jste tady vy, budu zase volná.“

Za oknem věže blýskl oheň. Noční oblohu začaly olizovatoran

žové plameny.

Samial se rozběhl k mříži. „Bojují,“ oznámil. „Ti losí mužina

padají vicerinské. Mnoho Vicerinových vojáků je mrtvých, padli

na nádvoří. Západní věž je v plamenech.“

35

Elodie přetlumočila Sylvě a Cedrikovi, co jí Samial řekl.

„Losí muži?“ zopakoval Cedrik a také si stoupl k oknu. „Myslíš

Helkragy?“

„Ty, co nás zavraždili?“ zeptal se duch ve zlaté tunice.

„Ano,“ přikývla Elodie. „Ale nerozumím tomu. Myslela jsem, že

se přidali k Vicerinovi.“

„To pochybuju,“ ušklíbl se Cedrik. „Co jsem slyšel, Helkragové

neposlouchají nikoho. Jediné, na čem jim záleží, je dostatzapla

ceno.“

„Otec jim zaplatil, aby zabíjeli?“ zhrozila se Sylva.

„Čím jim zaplatil?“ Hlas lady Darrandové zněl příkře a ledově.

„Jaká byla cena za naše životy?“

Ostatní duchové se shlukli kolem ní. Někteří tasili meče a dýky.

Všichni se tvářili rozzuřeně.

„Dětmi,“ odpověděl Samial. „Vicerin vězní děti. Chystal se je dát

losím mužům jako otroky.“

„Jak to víš?“ nechápala Elodie.

„Slyšel jsem, jak se o tom baví dva strážní. Když je jedennevi

ditelný, zaslechne toho hodně.“

„Pamatujete na ty děti, které jsme osvobodili?“ připomnělaElo

die. Společně s Cedrikem a Sylvou je vyvedli z kobek a předali

do péče kapitánu Leomovi a ten je odvedl do bezpečí — kam, to

Elodie nevěděla. „Takže cenou měly být ony,“ proneslaznechu

ceně. „Když Helkragové zjistili, že jim Vicerin nemůže zaplatit,

obrátili se proti němu.“

Ohnivá koule krátce zbarvila nebe dožluta. Ozvaly se výkřiky

a hned po nich rachot padajících cihel. Všichni, duchové i lidé,

se nahrnuli k oknu. Všichni kromě Elodie. Elodie už věděla, jak

vypadá bitva, nepotřebovala přihlížet další. Byla to ovšem skvělá

příležitost k útěku.

Rychle posbírala věci, s jejichž pomocí vyvolala duchy. Nacpala

je do kapsy zabahněných svatebních šatů, ve které měla i hrot

36

Samialova šípu, díky němuž mohl Samial zůstat po jejím boku

ve světě živých. Doufala, že ostatní předměty umožní totéž idu

chům ritherleeských šlechticů.

„Poslouchejte!“ Všichni se k ní obrátili. Elodie se zadívala do

tváře lady Darrandové. „Ptali jste se, co vám přikazuji.“

„A tys přikázala,“ odpověděla lady Darrandová. „Volnost avítěz

ství, pokud si dobře vzpomínám.“

„Ano. Ale nejen pro mě.“ Elodie o krok předstoupila. „Uděláme

to takhle. Dostaneme se z cely. Potom znovu získáme šperky...“

„Šperky?“ podivil se Cedrik.

„Zelené drahokamy.“ Elodie měla co dělat, aby nedala najevo

netrpělivost. Teď nebyl čas na dlouhé vysvětlování. Nastala chvíle

jednat. „Já a mí bratři máme každý jeden. Jsou důležité — nevím

proč, prostě jsou. Vicerin dva z nich ukradl.“

„To je tedy musí vrátit,“ kývla lady Darrandová.

„Taky že vrátí!“

„A až ty šperky budeme mít?“ zeptala se Sylva.

„Seženeme vojsko a potáhneme na Idilliam. Najdeme mojebra

try a já pak společně s nimi usednu na trůn. Budu královna! Mí

bratři budou králové! Proroctví bude naplněno! To mám na mys li,

když mluvím o volnosti a vítězství. Nebude to volnost a vítězství

jen pro mě. Nebude jen pro vás. Bude pro celou Toronii!“

Elodie se celá udýchaná zarazila. K jejímu úžasu většinadu

chů opět poklekla a sklonila hlavu. Samial a lady Darrandová se

k nim přidali.

Ze schodiště za dveřmi k nim dolehly kroky těžkých bot. Ozvalo

se zakašlání a chrastění klíče v zámku. Elodie se obrátila právě

včas, aby viděla, jak se dveře rozlétly dokořán. Dovnitřvpocho

dovali čtyři urostlí strážní s modrými vicerinskými šerpami přes

otlučené pláty brnění. Jeden z nich — podsaditý muž se zarudlou

tváří, na které se mu perlil pot — zvedl několik řinčících řetězů

a ostnatých pout.

37

„Máte jít s námi,“ štěkl. „Odvedeme vás pryč od boje. LordVi

cerin říká...“

Odmlčel se. On i jeho tři společníci neupírali pohled na Elodii,

ale na to, co bylo za ní.

Elodie založila ruce na hrudi. „Mluvil jste o lordu Vicerinovi?“

Cítila, jak se jí cosi lehce otřelo o ramena, to duchovéritherlee

ských šlechticů vykročili a s tasenými přízračnými meči se vrhli

na strážné.

Brunátný voják vyjekl, otočil se na patě jako čamrda, upustil

řetězy a snažil se přes svoje společníky dostat pryč. Tři zbylívo

jáci krátce přelétli očima místnost plnou duchů a vyběhli za ním.

„Všichni za mnou!“ křikla Elodie a utíkala za vojáky.

Se zatajeným dechem seběhla po schodech a sukni svatebních

šatů si držela vysoko vykasanou, aby nezakopla o stuhy. Za ní se

řítila Sylva, Cedrik, Samial a přízrační šlechtici. Točité schodiště

je po třech otáčkách přivedlo k úzké chodbě, z níž bylootevře

nými dveřmi vidět na naprostý chaos venku.

Na opačné straně nádvoří ležely zbytky Západní věže, zřícené

menší sousedky Bílé věže. Ze zavalité kamenné stavby zbývaly

jen sutiny, v nichž hořely roztříštěné dřevěné trámy.

Kolem sutin bojovaly muž proti muži stovky vojáků:Vicerino

vé v nablýskaných brněních s modrými šerpami proti barbarským

Helkragům v odřeném koženém brnění a kožešinách zdobených

tesáky. Vzduch se chvěl cinkotem vicerinských mečů narážejících

na helkragské sekery.

„Severní regiment!“ snažil se Cedrik překřičet hřmot bitvy. „Otec

přivolal posily!“

Elodie se podívala směrem, kterým ukazoval, a zahlédlajez

decký oddíl vicerinských vojáků, kteří si pomalu razili cestubi

tevní vřavou. Koně byli velcí a chundelatí a jejich jezdci měli těžká

brnění a stříbrné přilbice s ostny.

„Vidím ho,“ přidala se Sylva. „Podívej, tamhle, mezi nimi.“

38

Elodie se sykavě nadechla. Byl to on: lord Vicerin, muž, kterého

kdysi nazývala otcem.

Až na to, že ty nejsi muž, pomyslela si zachmuřeně. Jsi zrůda.

Vicerinův hřebec byl ještě větší než ostatní koně Severníhore

gimentu — ohromný bílý válečný oř s hustou hřívou spletenou

do copů. Ve Vicerinově nablýskaném brnění se odráželo světlo

ohně a obrovitá modrá péra na jeho přilbě se komíhala v horkých

poryvech větru.

„Náš pán vypadá jako hotový hrdina,“ ušklíbla se lady Darrandová.

„Pěkný hrdina, když čeká v bezpečí za pěti řadami rytířů nako

ních,“ zamumlal Cedrik.

Elodie sledovala, jak Vicerin máchá mečem a vykřikuje povely —

většinou to byly spíš výhrůžky, kterými strašil svoje vojáky a hrozil,

co s nimi bude, pokud se jim nepovede nepřítele porazit.

„Ještě nikdy jsem nezažila, že by byl Severní regiment povolán

zpátky na zámek,“ podotkla.

„A není jediný,“ řekl Cedrik. „Tamhle, za těmi plameny — vidíš

prapory Expedičního pluku? Vypadá to, že náš otec svolal zpátky

všechny jednotky. Na zámku je celé vicerinské vojsko.“

„Je zoufalý,“ pokývala hlavou lady Darrandová.

„A slabý,“ dodala Elodie.

Všichni se k ní otočili.

„Slabý?“ zopakovala Sylva. Trhla hlavou směrem k bitvě. „Tolik

vojáků pohromadě jsem ještě nikdy neviděla.“

„Je slabý,“ trvala na svém Elodie. „Svolal všechny svoje vojáky

na jedno místo. To ho činí zranitelným.“ Potřásla hlavou. „Copak

neví nic o základech vojenské taktiky?“

„Ten chlap je jen rozmazlený, napudrovaný hlupák,“ prohlásila

lady Darrandová. „Elodie, tamhle vidím mezeru. Tou můžešpro

běhnout. Udržím Viceriny napravo.“

Starý muž ve zlaté tunice se ostřím meče zlehka dotkl svého

čela. „A já se postarám o ty Helkragy nalevo,“ slíbil.

39

„Děkuju,“ vydechla Elodie. „Omlouvám se — neznám vaše jméno.“

„Lord Winterborne. Moje panství leží na západních planinách,

blízko moře. Jsem vám k službám.“

„Můžete nám pomoci dostat se bezpečně k vnější zdi?“

Lord Winterborne se hluboce uklonil. „Bude nám potěšením,

Vaše Výsosti.“

Skupinka duchů začala máchat meči jako srpy při žnutí trávy,

rozdělila se na poloviny a vrhla se do boje. Elodie s ostatními

spěchala ke skulině, která se mezi bojujícími vytvořila. Elodie

s chmurným potěšením sledovala překvapené a zděšené výrazy

Vicerinů i Helkragů, když se na ně z noci ozářené plameny vyřítili

duchové s přízračnými meči.

Běžela dál a zaslechla hlasy. Velmi nejasné. Velmi staré. Velmi

slabé. Hlasy, které k ní dolehly i přes bitevní vřavu.

Hlasy mrtvých.

Přicházely ze zdí zámku, který se nad nimi tyčil, prastarý

a ohromný.

Mohla bych je přivolat taky? přemítala Elodie.

Zahnuli za roh a ocitli se v malé bylinkové zahradě. Před bitvou

je chránily zdi porostlé břečťanem. Po pachu krve a kouře byla

sladká vůně šalvěje a kerblíku vítanou změnou. Úzkými dveřmi

na opačné straně zahrady prosvítala slabá rudá záře, kterou ale

nevydávaly plameny. Byly to červánky.

Dlouhá noc se konečně chýlila ke konci.

„Někdo tu je,“ ozval se Winterborne a zvýšil hlas. „Ukaž se!“

Elodie se duchovi podívala přes rameno. Z přítmí se vynořily

dvě tajemné postavy.

Další duchové?

Pak se postavy zhmotnily — nebyli to duchové, ale živí lidé,

které Elodie poznala.

„Frído!“ vykřikla a vrhla se k černě oděné čarodějce, která se

pokusila vyléčit lady Vicerinovou z účinků jedu, jímž ji otrávil její

40

manžel. Elodie ji pevně objala. Frída se tu zjevně schovávala se

svým synkem. Chlapeček se s vytřeštěnýma očima tiskl kmat

čině paži.

Frída pohladila Elodii po tváři. „Jsi v bezpečí,“ vydechla. „Díky

hvězdám.“

„Ale co vy dva?“ zeptala se Elodie. „Jestli vás tu Vicerin najde...“

„Umím se postarat o to, aby nás nikdo neviděl.“

Zvedl se vítr. Přinášel k nim pach kouře — a mumlánípřízrač

ných hlasů. Tentokrát zněly silněji, rozléhaly se po celé zahradě.

Frída na Elodii upřela zkoumavý pohled. „Slyšíš je, že ano?“

Elodie přikývla.

„Je to píseň minulosti. Píseň mrtvých. Zakořeněná v tomto

zámku. Zakořeněná v této zemi.“

Elodie chytila Frídu za ruce. „Pomoz mi, Frído. Vím, že by za

mě bojovali. Ale... nevím, jak je přivolat.“

„Když je zavoláš, přijdou.“

„Ale jak? Já vím, že umím vyvolávat duchy — celou armádu,

když to bude potřeba.“ Pustila Frídu a zklamaně si prohrábla

krátké vlasy. „Potřebuju k tomu ale držet něco v rukou. Jejich

majetek. Oblečení. Cokoli. Pokud se nemůžu něčeho dotknout,

nedokážu...“

„Věci nejsou důležité, má drahá. Ta síla je v tobě.“

„Ale jak je mám...?“

„Jdi za nimi. Buď jim nablízku. Najdi místo, kde leží, a mluv

k nim. Uslyší tě. A povstanou.“

Čarodějka zavedla Elodii k úzké brance ve zdi zahrady.Uká

zala skrz šlahouny břečťanu ke vzdálenému kopci, na jehož vršku

rostlo několik roztroušených stromů.

„To místo leží za těmi stromy,“ pronesla. „Až ho uvidíš, poznáš

ho. Říká se mu Zapomenutý hřbitov.“

Elodie se tím směrem podívala a v tu chvíli se slunce vyhouplo

nad obzor a zalilo vrcholek kopce zlatavým světlem. Na okamžik

41

se zdálo, že stromy stojí v jednom ohni. Elodie cítila ve tvářihře

jivé paprsky a zamhouřila oči před jejich oslňující září.

Jdu za vámi, vzkázala v duchu mrtvým, kteří tam bylipocho

váni. Teď už nebudete zapomenutí.

Otočila se zpátky k ostatním.

„Povolám mrtvé Vicerinského zámku,“ prohlásila. „Dnes sesta

nou mým vojskem. Dnes povstanou!“

42

Kapitola třetí

Po dvou dnech nepřerušeného letu se Tarlan a Theeta dostali

k úpatí ohromného horského masivu. Idilliam zůstal daleko za

nimi, Isur ještě dál. V dálce na jihu leželo Ritherlee a za nímle

dové pláně Yalasti, které Tarlan kdysi nazýval domovem. I teď

na Yalasti vzpomínal, zatímco je Theetina široká křídla nesla výš

a výš, vzduchem, který začínal řídnout. Obrovské hory před nimi

byly pokryté sněhem. Jejich svahy byly prudké a vrcholkyroze

klané. Vypadaly mnohem hrozivěji než pohoří, která Tarlan znal

z domova.

Nemůžu se ani vrátit, pomyslel si. Z Yalasti už není nic než

hřbitov.

Zalila ho vlna smutku. Vybavil si tvář umírající ledodějky Mirith,

její mrazivý pohled. A nebohého Seethana, nejstaršího thorroda

z jeho hejna, kterého losí lovci zavraždili přímo před jehoroz

hořčenýma očima. Smrt a zase jen smrt.

Když Tarlanovu tvář ovanul náhlý poryv chladného vzduchu,

zatnul Tarlan zuby a poplácal Theetu po šíji.

„Co myslíš, Theeto? Nejsou tu hrady. Po lidech ani stopy. Jen ty

a já a spousta divoké zvěře, kterou můžeme lovit.“

„Nový domov.“

„Přesně tak.“

43

Rozhoupal je další poryv větru. Tarlana štíplo ve tváři cosihru

bého, až se otřásl a rychle zamrkal. Otevřel ústa, aby promluvil,

a závan větru mu do pusy vehnal další hrubá zrnka. Tarlan jevy

plivl a otřel si rty. Když se podíval na svou ruku, zjistil, že tone

jsou jen tak ledajaká zrnka.

Byl to písek.

„Vzduch horký,“ poznamenala Theeta. Poryvy větru s ní házely

ze strany na stranu, měla co dělat, aby zvládla letět rovně.

Měla pravdu. Vichr je bičoval dál a Tarlan si uvědomil, že se potí.

„Co se to děje?“ snažil se překřičet kvílení větru. „Vždyť jsme

neletěli přes žádnou poušť.“

Vtom se před nimi vztyčil sloupec písku a divoce se otáčel.Vy

padal jako gigantický žlutý had plazící se do nebe. Ocasem byl

pevně zakořeněný v zemi hluboko pod nimi, hlavu mělzaboře

nou v oblacích.

„Písečná bouře!“ vřískla Theeta a instinktivně před vírem uhnula.

K nebi se vzedmuli dva další píseční hadi a zatarasili jim cestu.

Tarlan se dusil horkým pískem, skoro nemohl dýchat. Oči mu

slzely.

„Vrátíme se!“ zakrákala Theeta a její hlas byl ještě skřípavější

než obvykle.

„Ne! Já se nevrátím! Leť dál!“

Theetina křídla se zachvěla. Tarlan měl na okamžik strach, že

ji bouře přemohla. Pak uviděl, že se zmýlil.

Theeta váhala.

Ještě nikdy se nezdráhala splnit můj rozkaz. Ani jednou jedin­

krát. Tak proč...?

Než stihl dokončit myšlenku, obrovitý thorrod s mohutným

mácháním křídel vyrazil přímo dopředu, stočil se nejprve doleva,

pak doprava, prodíral se mezerami mezi písečnými víry. Ať už

Theetino zaváhání způsobily jakékoli pochyby, zdálo se, že jsou

ty tam.

44

Ale jak to, že je v horách písek? honilo se Tarlanovi hlavou, když

se tiskl k Theetinu hřbetu. Je to snad nějaké kouzlo?

Byl to snad Melchior? Pokusil se ho zastavit?

Tarlan se snažil prohlédnout skrz pichlavý písek, podívat se

dolů na zem. Jenže to nešlo. Tohle navíc nepůsobilo jako kouzla,

která obvykle dělal Melchior.

Jeho magie spočívá v číslech.

Do očí Tarlanovi stékal pot. Otřel si ho. Vzduch byl stále

hor ký.

Písek. Horko.

Něco ho napadlo. Když se občas snažil navázat vztah s novými

zvířaty, cítil v sobě nával přesně takového písečného horka.

Co to znamenalo? Souviselo to nějak s proroctvím? Stál tam

dole někdo se stejnými schopnostmi jako on? Se stejnou magií

vzešlou z pouště?

Tarlan ale nebyl čaroděj. Už ho přestalo zajímat, kde se písečná

bouře vzala. Ať už ji vyvolal kdokoli, pocházel ze světa lidí. Ze

světa, ke kterému se on sám otočil zády.

„Leť dál, Theeto,“ zamumlal a vyplivl další písek. „Neohlížej se.“

Theeta ho poslechla. Mhouřila velké temné oči a máchalamo

hutnými zlatými křídly ve zrádných vzdušných vírech. Tarlan jí

zabořil tvář do peří a držel se tak pevně, jak to šlo.

Nakonec se obloha začala projasňovat. Vítr se utišil a vzduch

byl chladnější. Vynořili se ze závoje písečné bouře a před očima

se jim znovu objevily hory.

„Dokázali jsme to!“ Tarlan poplácal Theetu po šíji a ohlédl se

přes rameno. Nebe bylo prázdné. Když se podíval dolů, viděl jen

beztvaré pláně pokryté sněhem. Žádná bouře, žádný písek.

Stalo se to vůbec?

Čím víc se blížili k horám, tím víc se země pod nimi vzdouvala.

Slunce se kutálelo k obzoru a Theeta začala klesat k ledovýmsva

hům, které se zvedaly před nimi.

45

„Můžeme letět ještě trochu dál,“ zatahal ji Tarlan za peří na šíji.

Theeta neodpověděla. Místo toho naklonila křídla a v rozmách

lém klesajícím kruhu se snesla k zemi pod skalní útes. Větrem

ošlehaný sloup černého kamene se nad nimi tyčil jako prstněja

kého obra, který umrzl při snaze vyhrabat se ze sněhu.

„Co to děláš?“ zatahal ji Tarlan znovu za peří. „Ještě je světlo.

Chci letět dál.“

„Už ne,“ odpověděla Theeta.

Tarlana to ohromilo. Takhle se mu Theeta ještě nikdynevze

přela. Co se s ní dělo?

„Jsi unavená, Theeto?“ Nejistě se rozhlédl po mrazivé pustině.

„No, je pravda, že ta skála nám poskytne aspoň trochu úkryt...“

„Unavená ne.“

„Tak proč jsi...?“

„Špatný směr.“

„Není to špatný směr. Letíme na sever celou dobu, přesně jak

jsme se rozhodli.“

„Tarlan rozhodl.“

„Dobře, já jsem to rozhodl. Ale pořád jsme —“

„Tarlan se mýlí.“

To ho připravilo o řeč. Sklouzl Theetě ze hřbetu a obešel ji po

křupajícím sněhu, aby stál přímo před ní. Theeta na něj upřelana

supený pohled, oči stejně černé jako útes, který se nad nimi tyčil.

„Proč se mýlím?“ zeptal se Tarlan tiše.

Theeta na něj dlouhou chvíli hleděla, nehybná jako socha.

„Špatné místo,“ odpověděla nakonec.

„Co je na něm špatného?“

Theeta zacvakala zobákem a pohodila hlavou, neklamnézna

mení rozhořčení.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist