načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zrcadlová říše - Kameron Hurley

Zrcadlová říše

Elektronická kniha: Zrcadlová říše
Autor:

Temná hvězda, zvěstovatel bědných zítřků, stoupá na obloze a zdá se, že je jen otázkou času, než bude celý svět pohlcen v kataklyzmatu zkázy a utrpení. Zatímco se svět připravuje ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  284
+
-
9,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 525
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The mirror empire ... přeložil Ondřej Kronich
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7619-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Nad světem se vznesla temná hvězda a svět už nemá být pro nikoho klidným místem. Nastávají zlé časy smrti a utrpení. V podivné lesní říši se tak nedobrovolně musí chopit moci vládce, který se pokusí sjednotit kmeny a zemi pozvednout. Zkušená krvavá válečnice má ze své pozice generála za úkol pozabíjet bezmocné zubožené otroky a zvláštní dívka unikne svým útrapám, aby objevila svou krvavou minulost. Jednotlivé osudy spějí ke společnému průsečíku, každá tragédie má někde své kořeny. Svět se promění a bude jen na hrdinech příběhu, jakým směrem se nyní vydá. Ambiciózní zajímavá fantasy překračuje stereotypy zaběhlých "klišé" fantasy příběhů. Rozsáhlý zajímavý a poutavý dark fantasy román je úvodem epické ságy Světoborci a zavede čtenáře do světa, nad kterým se zatahují černé mraky zkázy a zmaru.

Popis nakladatele

Temná hvězda, zvěstovatel bědných zítřků, stoupá na obloze a zdá se, že je jen otázkou času, než bude celý svět pohlcen v kataklyzmatu zkázy a utrpení. Zatímco se svět připravuje na válku, útrapami stižená dívka jen tak tak unikne smrti a otroctví, aby objevila svou vlastní krvavou minulost... V lesní říši, chráněné masožravými rostlinami a pohybujícími se stromy, se musí moci chopit nedobrovolný vládce, aby spojil kmeny a navrátil zemi její dávno zašlou slávu. A ve zdánlivě všemocné říši je bitvami zocelená generálka postavena před svůj dosud nejtěžší, nepochopitelný úkol - vybít vyhladovělé a bezmocné otroky, a stát se tak někým, koho nenávidí ze všeho nejvíc. Každý čin má své následky a každá tragédie kořeny. Svět a dávné jistoty se začínají hroutit a nikdo již nebude jako dřív...

Zařazeno v kategoriích
Kameron Hurley - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KAMERON HURLEY

Zrcadlová říše

SÁGA SVĚTOBORCI

KNIHA PRVNÍ

TALPRESS


Copyright © Kameron Hurley 2014

Map by Steff Worthington

Translation © Ondřej Kronich 2016

Cover by Richard Anderson

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-635-6 (pdf)


Pro Rennyho, Heidi a Ryana:

zloděje, královnu, šaška.



„Naše stíny si nosíme s sebou.“

Dhajská moudrost


PROLOG

Když byly Lilii čtyři roky, její matka naplnila mělkou misku její

krví a dala ji vypít divokým kancům, kteří střežili trnitý plot.

„Trnitý plot nemůže nic překročit,“ řekla Liliina matka,zatímco vylévala krev na hladový, pokroucený plot. Kanci na druhé straně krev slízávali. Lilii se líbily žluté oči kanců a jejichsvraštělé, hlenem pokryté čenichy. Připomínaly jí hladové děti. Trnitý plot zadržoval na druhé straně zpola vnímající kráčející stromy a tlupy domobrany, které občas vylezly od rozbouřeného zálivu, který se tiskl k úpatí útesů. Útesy a plot je měl ochraňovat věčně. Její matka byla čarodějka krve a nikdy o svých schopnostech nepochybovala. Když nějakou věc nakrmíš dostatečnýmmnožství mkrve, říkávala její matka, bude dělat, cokoliv po ní budeš chtít.

Lilie přejela po jizvách na matčiných pažích i po svýchvlastních, a uvěřila jí.

Až do dne, kdy plot cosi překročilo.

Podzim byl na svém vrcholu a padalo listí. Lilie seděla nanízkém, vybledlém výběžku, z něhož měla výhled na jedovatou směs levandulových máků a sloního břečKanu, která zarůstala planinu mezi její vesnicí a trnitým plotem. Vzduchem vířilo mořebarevných listů. Lilie byla oblečena do otrhaného oděvu z bílých listů kostěného stromu a předstírala, že je dhajská hrdinka Faith Ahya. Hrála si sama, tváře si otírala o květy pampelišek a dělala, že dokáže létat. Její matka nenáviděla, když hrála tuto hru, protože to znamenalo, že vylezla na výběžek a seskočila z něj na zem,

9


s pažemi rozpřaženými, a přitom s každým skokem doufala, že ji

nějaký mocný vítr vynese do oblak.

Bledě zelené světlo satelitu jménem Tira zalévalo svět leskle smaragdovým jasem. Širá obloha byla jasným jantarovýmpřelivem. Byla to jediná barva oblohy, kterou Lilie znala. Tira,dárkyně života, byla na vzestupu tak dlouho, jak si jen pamatovala.

Lilie se znovuvydrápalanavrcholvýběžkuaroztáhla paže.Tentokrát ji vítr už jistojistě odnese. Jak se připravovala na skok, uviděla, jak se na druhé straně planiny rozechvěly stromy. Ztuhla. Mezi ní a stromy stál trnitý plot. AK se tam pohnulo cokoliv, ona byla odhodlaná tomu čelit s hlavou vztyčenou.

Z baldachýnu stromů vyskákala vlna chlupatých šedýchpoletuchů. Roztáhli své pavoukovité končetiny a snesli se dolů namakové pole – byly jich tucty. Tvorové s velkýma očima se k nídlouhými skoky blížili, načež se začali vrhat na trnitý plot. Nejdřív jeden, pak dva, šest, osm, dvanáct. Probodáni hladovými ostny.

Lilie vyjekla a sklouzla z výběžku dolů. Úponky ohrady seovíjely kolem chvějících se těl poletuchů. Vyrazila vpřed v zoufalém pokusu je osvobodit.

„Vezmi si mě, vezmi si mě!“ křičela na plot a rozpřahovala své zjizvené paže. „Je nech jít.“ Zakopla a spadla do makového pole.

Z lesa se mocně ozval funivý, praskavý zvuk. Lilie vystrčila hlavu nad makové hlavičky. Z lesa se vynořili obrovští bílímedvědi s nepravidelnou černou hřívou. Z masivních mord plných zubů jim plandaly rozeklané jazyky. Jejich jezdci měli na sobě chitinózní rudo-jantarové brnění a jako zbraně měli zeleně zářící borověčníkové větve, které byly prodchnuty mocí Tiry. Lilie znala tyto zbraně velmi dobře – její matka je používala k zabíjení rosomáků a kráčejících stromů.

Oddíly domobrany vyslané Dhajci z údolí, aby nabraly lidi pro jejich velkou válku, nosily tyto zbraně také. Lilie slyšela temné příběhy o dětech odtáhnutých během noci. Strach z toho, že by byla odvlečená, aby se přidala k hrozivé armádě, ji přemohl, a ona se začala dusit vzlyky. Vydrápala se zpátky do stínů kamenného výběžku. Jse mhrozná poseroutka, pomyslela si. Te* to bude vědět každý.

10


Jezdci se řítili k trnitému plotu a cestou zadupávali umírající poletuchy. Když dorazili k plotu, pozvedli zbraně a plot posekali tak snadno, jako by to byly mladé tulipány. Lilie se snažila zůstat potichu. Jestli tihle lidé dokážou překročit plot, dokážou cokoliv, a to jí děsilo víc než vidina, že bude považovaná za zbabělce.

Prohnali se kolem Liliina kamenného výčnělku a zamířili pryč – k vypínající se mase síKoviny, která jako v kokonu obepínalastromy kolem vesnice a chránila ji před hemžícími se polovědomými rostlinami, které bloumaly lesem.

Lilie uchopila uvolněný kámen u své nohy a rozběhla se za nimi. Možná se s nimi nemohla střetnout tváří v tvář, alerozhodně nebudou čekat, že jim vpadne do zad.

Nebyla si jistá, kdy si poprvé všimla toho kouře, ale ve chvíli, kdy doběhla k potoku ohraničujícímu okraj vesnice a lapala po dechu, ucítila, jak ji ten kouř dusí. Obrovské jazyky plamene pohlcovaly kokonovitý povlak nad ní, čímž vystavovaly vesnici nebezpečenstvím, která číhala v lese.

Doklopýtala do středu kruhovité vesnice. Nalezla vřeštícízmatek. Kouř měl hořkou pachuK. Rozběhla se k pozemku své matky, mohutnému ovinutému kokonu, který visel z břízy na opačném konci vesnice.

Ze závojů kouře se vynořil medvěd.

Lilie vyjekla a sevřela kámen jako nějaký ochranný talisman. Jezdkyně na medvědovi měla vytaženou zbraň, která zářila zeleně a krvavě, jílec vylézal z temného semene vloženého do jejího zápěstí. Jezdkyně neměla na hlavě helmu, takže Lilie mohla vidět její tvář. Byla to skutečně jedna z Dhajek z údolí, taková, okterých jí matka říkala, aby se držela daleko, daleko od nich, i vpoklidných dobách.

Lilie zůstala stát na místě. Pozvedla kámen. Její matka jinaučila, jak vyléčit stovku různých zranění a nemocí a jak třesením vysvobodit oběK z kostěného stromu, ale nikdo ji nikdy nenaučil, jak se prát. Nechtěla se připojit k armádě.

Medvěd na ni zavrčel. Jezdkyně se zasmála.

„Li!“ Hlas její matky.

Lilie mrštila kamenem a minula. Vzduch začal být těžký. Naja>11


zyku ucítila měS. Ohlédla se za sebe. Za ní stála její matka, paže

zvednuté.

Z holé země mezi Lilií a jezdkyní vyrazil oslepující strom, který Lilii zvedl do vzduchu. Oslepující strom rozvinul své keříčkovité větve a vystříkl silný déšK kyseliny, jakousi rosu, která rozežírala kůži, vlasy a stejně tak i brnění. Ulpěl na jezdkyni a jejím jízdním medvědovi – a rozstříkl se po Liliině pravém chodidle.

Lilie vykřikla a pokusila se kyselinu setřít, zatímco jezdkyně vřískala a házela sebou.

Její matka ji chytila za ruce. „Nedotýkej se toho!“

Z Liliina chodidla se začalo odlupovat maso, což odhalilokrvavé šlachy a bublající, rozleptávající se kost. Kyselina jíznecitlivěla svaly stejně tak efektivně, jako je rozložila. Lem listíkostěného stromu na jejím improvizovaném šatu zasyčel a zadýmal.

Jak Lilie úpěla, její matka jí odtrhla šaty od těla, a zanechala tak na ní jen tenký lněný proužek. Lilie sebou házela. Její zorné pole se vlnilo. Náhle měla lehkou hlavu. Já umřu, pomyslela si. Tolik krve přijde nazmar.

Její matka ji táhla s sebou, rychle a tiše, zatímco svět kolem nich hořel. Lilie byla omámená, příliš vyděšená, než aby dokázala mluvit. V lepkavé klenbě stromů hořely mohutné kokony, ve kterých žil její lid. Obří sežehlé kusy kokonů padaly na zem v dešti ohně a masa natolik zničujícím, že vše nabraloneskutečnou auru snu. Ženy prchaly podrostem, oděny ve zcumlaných zelených slavnostních šatech určených pro Oslavu sestupu Tiry. Dnes večer se mělo oslavovat. Krvavničková polévka. Plněné můry. Tanec. Ale to vše bylo pryč, vše bylo v troskách.

Když dorazily na druhý konec planoucí vesnice, její matka kopnutím rozevřela odpadlý nedospělý kokon.

„Schovej se tady,“ řekla jí matka. „Jako chňapavá fialka.“

Lilie se nasoukala dovnitř. Kůže její matky byla zvlhlá potem a krví, přestože Lilie netušila, odkud se ta krev vzala. Když se Lilie otočila a podívala se z kokonu ven, matka jí vtiskla cosi do měkké kůže zápěstí a zamumlala modlitbu k Tiře. Lilie uviděla rudý úponek vypálený do jejího vlastního masa: trojlístek sestočeným stonkem.

12


„To tě přivede zpátky ke mně,“ řekla jí matka. „VraK se ke mně.“

„Já se vrátím,“ řekla Lilie. „Slibuju, že se vrátím. Prosím, neodcházej!“

„Najdeš mě,“ řekla matka a tleskla rukama. Porušená struktura kokonu se zacelila.

„Slibuju, mami. Neopouštěj mě.“

Lilie opřela tvář o okraj kokonu, kde si nějaký hmyz dal tu práci a vykousal otvor. Viděla, jak její matka stojí před tuctem jezdkyň, které měly na sobě chitinózní karmínovou zbroj. Seděly pevně na svých mohutných medvědech. Žluté oči medvědů se leskly. Vůdčí jezdkyně vyrazila vpřed; byla to přísně vyhlížející žena se snědou tváří a širokou čelistí.

Lilie znehybněla jako had. Přiložila si ruce k ústům ze strachu, že vykřikne, a prozradí tak svou matku.

„Kde je?“ zeptala se jezdkyně.

„Pryč, Kaj,“ řekla Liliina matka.

„Lžeš.“ Kajina zbraň se jí vyplazila ze zápěstí, borověčník délky provazu, který vydával slabé zelenkavé světlo. „Nemáš dost krve na to, abys vyčarovala bránu.“

„TeS už mám,“ řekla Liliina matka.

Lilie cítila, jak vzduch houstne, jako by na ni dosedala váha celého světa. Zavřela oči a přiložila si ruce k uším. Těžký vzduch znamenal, že někdo přivolával sílu Tiry k přeměně podoby věcí. Ale zakrytí uší nepotlačilo onen vřískot.

Zem se zachvěla. Když Lilie otevřela oči, stála nad ní matka, pokrytá od hlavy k patě krví. Trhnutím rozevřela kokon a vzala Lilii do náručí.

„Věděla jsem, že mě neopustíš,“ řekla Lilie.

Ale Lilie spatřila něco za matčinými rameny. Čtyři kroky za ní se matérií lesa zavlnil temný, potrhaný stín, jako by nějaká obrovská šelma vyřízla díru v látce, která tvoří oblohu. Mezi černými cáry spatřila Lilie náznaky dalšího lesa, polečerného máku a nějakou obrovitou stavbu v dálce. Tvar dvojitýchpřesýpacích hodin, které tvořilo světlo sluncí, se tam odrážel od masivní skleněné kupole. Ze světla bolely Lilii oči. Za tím vším uviděla Lilie bledou rudou skvrnu třetího slunce vlevandu>13


lově prodchnuté modré obloze, v dáli zalité zeleným světlem

Tiry.

Lilie zamrkala a zadívala se vzhůru na oblohu nad sebou, na své straně předělu. Uviděla stejná slunce ve tvaru přesýpacích hodin a třetí rudé slunce. Ale obloha na její straně byla jantarová, nikoliv levandulově modrá. A když slunce na jejíobloze zapadala, obzor se stal zářivým, planoucím karmínem, jako by sluncekrvácela. Proč byla obloha na druhé straně jiná?

„Je na čase být statečná,“ řekla její matka. „Pamatuješ, co jsem ti říkala o tom být statečná?“ Postavila Lilii na zem a postrčila ji k trhlině ve světě. „Otevřela jsem bránu. Rychle, pospěš si.Přivedu ostatní děti a pak projdu také.“

„Ale mami...“

„Žádné otázky. BuS statečná. Vzpomínáš, co jsem ti říkala o Dhajcích z údolí, a co se stane, jestli přijdou sem, mezi lesní Dhaje? TeS jdi, Li, než bude moc pozdě a tohle všechno přijde vniveč.“

„Nejsem poseroutka,“ řekla Lilie. Zalily se jí oči slzami. Chtěla se vrhnout matce k nohám. Místo toho si setřela slzy z očí akloýtavě se vydala vpřed.

Propadla skrze vlnící se cáry mezi zrcadlícími se světy a skácela se do pole černých máků pod novou oblohou. Ohlédla se.

Její matka byla obrácená zády k bráně. Kaj stála proti ní,krvavou borověčníkovou zbraň v ruce, po druhé paži se jí plazila změK jedovaté vinné révy. Víno smáčela krev. Kaj máchla svou zbraní.

Zbraň rozdrtila Liliině matce klíční kost. Zhroutila se jako nějaký přelomený sukulent.

Kaj stanula nad tělem, lesklou karmínovou zbroj potřísněnou krví a rozdrcenými kousky rostlin. Víno na její paži se svrašKovalo a stával se z něj hnědý prach.

Kaj natáhla ruku po Lilii...

Ale její prsty se zastavily na její straně předělu mezi světy, jako by narazily na nějakou neviditelnou bariéru. Kaj hněvem svraštila obličej.

„Ty osiřelá lesní hlupačko,“ řekla Kaj. „Mám i jiné cesty. Oma stoupá a já budu stoupat s ní.“

14


Vzduch kolem Lilie se sevřel. Svět ji stahoval dolů, jako by vážila trojnásobek své normální váhy. Přiložila si ruce na uši. Zavřela oči.

Když je znovu otevřela, stála sama v makovém poli uprostřed hlubokého, zalesněného údolí. Trhlina v matérii světa byla pryč. Vysoko na levandulově modré obloze viděla smaragdové světlo Tiry a přesýpací hodiny dvojice sluncí. Hrozně ji bolela noha; pomalu se do ní vracel cit. Uviděla krvavé, rozleptané maso svého zničeného chodidla pokrytého hlínou a zvědavými muškami.

Lilii se zvedl žaludek.

„Dítě?“

Na okraji mýtiny stála zavalitá žena. Měla milý obličej a hustou hřívu stříbrných vlasů; v pramenech vylézaly zpod široké kapuce jejího pláště. Měla dlouhou vycházkovou hůl.

„Kde je Nava, dítě? Tvá matka? Kde jsou ostatní?“

Lilie natáhla svá zápěstí. „Prosím, řízněte mě,“ řekla. „Jestli jste taky čarodějka krve, můžete ji přivést sem.“

Žena se odtáhla. „Dítě, dej ty ruce dolů. Nemluv tady tímto způsobem, ne, ne. Věci se tu mají docela jinak. Já jsem Kalinda Lasa. Ty půjdeš se mnou, rozumíš mi? A žádné další zmínky o čarodějkách krve. Ze všeho zrovna čarodějky? U Tiřiných slz.“

Lilie natažené ruce nespouštěla. „Já jsem to slíbila.“ Hlas jí přeskočil. „Musím najít svou mámu. Slíbila jsem to.“

„Všichni chceme hezkou kopu věcí, dítě, ale to neznamená, že ji dostaneme,“ řekla Kalinda. „Je mi líto. Svět – všechny světy – jsou větší než my obě a i než tvá matka.“ Vrhla pohled naLiliino chodidlo. „Jestli si chceš uchovat tu končetinu, musíme si pospíšit.“

„Moje máma,“ řekla Lilie a konečně spustila ruce. Bylo to jako chytat se vzduchu. To děsivé ráno jí již připadalo jako nějaký hororový příběh, který se stal někomu jinému.

„Tvoje matka je nejspíšmrtvá,“ řeklaKalinda.„Tebe také stihne stejný osud, jestli nepůjdeš se mnou.“

„Ale já musím...“

Kalinda ji jemně vzala za ruku. Lilie se cítila otupěle. Ztrácela pozornost. Světlo zde bylo natolik odlišné, oslňující, jako by

15


přišla z místa, kde vídala věci pouze skrze opar kouře. Bylo to

touoblohou, uvědomila si, když se zadívala na levandulověmodrý přeliv. Obloha byla tolik odlišná.

„Svého slibu se můžeš držet,“ řekla Kalinda jemně, „ale učiň tak, až budeš ženou, ne malou holkou. Tvoje matka ti promine, že čekala o něco déle.“

Kalinda ji přivedla do malého tábořiště na druhé straně pole a ovázala jí nohu. Pak naložila Lilii na korbu povozu taženého medvědem. Cestovaly nějakou dobu, než se zastavily u schodů majestátního chrámu. Lilie v něm poznala stavbu, kterou poprvé viděla, když nahlédla trhlinou ve světě.

„Škoda, že zatím nemáš žádný talent ke kouzlení,“ řeklaKalinda a zadívalasenablednoucísvětloTiry. „Ale my všichni máme nějaké své místo. Chrám Omy se o tebe postará, dítě. ChoS s hlavou skloněnou. Nezpůsobuj žádné trable. A nevyprávějžádné divoké příběhy. Byla jsi nemocná a tvoje matka je mrtvá. To je vše, co potřebují vědět. Žádné čarodějky krve. Žádné armády. Rozumíš?“

Lilie přikývla, ačkoliv nerozuměla ani trochu.

„Tady budeš v bezpečí,“ řekla Kalinda. „Až do doby, než si pro tebe znovu přijdou. Ale to už budeme připravené, je to tak?“

Když se Lilie následujícího rána probudila ve své prosté posteli v prádelně chrámu Omy a uviděla, že rudý úponek, který jímatka vtiskla do masa, je pryč, kůže zarudlá a plná puchýřů, jako by byla smočena v jedovatém břečKanu, začala přemítat, jestli ona sama není pouhým stínem, vzpomínkou někoho jiného na jakýsi jiný život.

Bylo to v chrámu Omy, o mnoho měsíců později, kdy se Lilie podruhé setkala s Kaj.

„BuSte zde vítáni,“ řekla Kaj Lilii a dvanácti dalším dívkám a chlapcům přijatým do chrámu onoho ročního období, kteří se postavili do řady v hlavním předsálí, aby se s ní setkali, bezpečně chránění síKovinou voliéry, které zadržovala ty nejhorší jedovaté rostliny, které se stále plazily po údolí. Tato Kaj měla ten stejný přísný, nepřívětivý obličej, který si Lilie pamatovala z jejichprvního setkání. Ale neměla na sobě žádnou zbroj a v jejím zápěstí

16


se neukrývalo žádné semeno zatahovací zbraně. Pokud vůbec

Lilii poznala, nedala to najevo.

„A co sem přivádí tebe?“ zeptala se Kaj.

„Moje matka,“ řekla Lilie. „Někteří lidi říkají, že je mrtvá, ale já ji hodlám najít.“

Kaj se usmála, ale byl to smutný úsměv. „Ty jsi lesní Dhajka,“ řekla Kaj. „Poznám to z tvého přízvuku.“

„A vy jste jedna z Dhajek z údolí,“ řekla Lilie. „Ale kde máte svou armádu?“

Kaj se zasmála. „Armádu? Nevím přesně, co lesní Dhajcivyráví svým dětem, ale tady žádná armáda není. Jsmemírumilovný lid, tak jako ty.“

„Ale já vás viděla s mečem.“

„Je mi líto, dítě, ale nikdy v životě jsem žádnou zbraň nedržela v ruce.“ Zaváhala, pak řekla: „Musí být dost matoucí ztratit rodinu. Neměj strach. My jsme teS tvá rodina. Všechno může vypadat nějakou dobu hodně cize. Ale my ti pomůžeme topřekonat.“

Lilii napadlo, že se také zeptá na oblohu, ale Kaj se už přesunula k dalšímu dítěti.

Dhajští obyvatelé údolí vůbec nebyli takoví, jak si Liliepředstavovala. Ve skutečnosti přemítala, zda to jsou opravdu ti stejní lidé, co spálili její vesnici, nebo jestli se jí to nakonec všechno jenom nezdálo.

Po mnoho následujících let Lilie snívala o poletuších. Některé roky dokonce zapomněla na svůj slib daný matce. Ale když jí bylo patnáct, dlouho po sestupu Tiry, kdy Para, Dechotvůrkyně,zalévala svět v modrém světle, udělala na zadní stranu knihy vchrámové knihovně črtu. Nakreslila trojlístek se stonkem, který jí matka vtiskla do kůže. Pak předala knihu svému nejlepšímukamarádovi Rohovi – novicovi, který se učil, jak přivolat dech Pary – v naději, že o tom najde nějaký záznam v chrámových knihovnách, do kterých ona neměla přístup. Chtěla vědět, kolik z jejích vzpomínek na bývalý život je děsivou fantazií mladé holky.

„K čemu to je?“ zeptal se Roh, zatímco zkoumal papír apohuoval se na patách.

17


„Byla jsem zbabělec už moc dlouho,“ řekla. „Je na čase být odvážná.“

Zasmál se. Ona ne.

Onu noc, poprvé za víc než deset let, se Lilii nezdálo okrvelačné dhajské armádě.

18


1

Protože zkáza přicházela tak často z oblohy, nesena vrtkavými

satelity na bludných oběžných drahách, Šao Maralah Daoniu

nenapadlo se podívat k moři, dokud nebylo příliš pozdě.Očekávala, že další vlna vetřelců přijde po zemi poté, co spadnou

trhlinou v obloze, jako tomu bylo posledních šest let.

Namísto toho útočníci přirazili za ranního přílivu. Hnali před sebou vřící záplavu rostlinného masa – masivní černou vlnu smrti, která se vyplazila na břehy jako vyhladovělí hadi zkyselinových chaluh, požírající všechno, co jim přišlo do cesty. Šest měst padlo během šesti týdnů pod tím stejným náporem aMaralah byla se svou armádou zahnána dále na jih. Nyní dorazili k pobřežnímu městu Aaraduanu, poslední pevnosti vnejsevernější provincii Saiduanu.

Maralah očekávala, že Aaraduan obsadí stejně snadno jako ostatní města, ale nikoliv předtím, než evakuuje svého Patrona, spálí archivy a spolu s ní sprovodí legii útočníků ze světa.Nevadilo jí, že tu zemře. Armáda jejího bratra byla jen den a půl odsud, zpomalena pórovitou tundrou a permafrostem, což byl povrch v letním horku naprosto nepředvídatelný. Až konečně vpadne do města poté, co bude obsazeno, spoléhala, že zabije každého přeživšího, kterého nedokázala dorazit ona.

Maralah povolala vzdušného paradžistu na vrcholu svých sil, aby zajistil vnitřní a vnější brány Aaraduanu mihotavými klubky vzduchu a zeminy. Zírala na popraskaný povrch stoupajícíhvězdy, Pary, jež zářila mléčnou modří na levandulové obloze.Pro>19


klela vetřelce za to, že nedorazili ke břehům o patnáct let dříve,

kdy její hvězda, Sina, byla v ascendentu, a ona představovala

nejhrozivější sílu v Saiduanu. Nyní cítila jen nejnepatrnějšíspojení se svým nachově zářícím satelitem a k posílení hradeb mohla

přispět jen o málo více než jen rozdáváním rozkazů. Své dny, kdy

sesílala blesky a ohně z čistého nebe, měla dávno za sebou. Jestli

všechno půjde tak, jak to předpovídala, pak zemře dřív, než Sinu

znovu uvidí.

Maralah napochodovala do pevnosti, aby přihlížela páleníarchivů. Půltucet sanisiů – saiduanskýchzabijáků obdařenýchschopností povolávat hvězdy tak jako ona – házel starobylé spisyzaznamenané na bambusu, lidské kůži, exoskeletech masožravých rostlin, prstních kůstkách a roztlučených mrtvolkách křídlatého hmyzu – z nichž většina byla již dávno vyhynulá – do planoucího krbu. Za jiných dní, ne natolik šílených, si Maralah představovala samotného Patrona Saiduanu, jak sedí vedle krbu s knihou poezie a zestárlými prsty přejíždí po sloupcích textu, zatímco sinadžista svými kouzly přiživuje plameny v krbu, aby na to dobře viděl. Ale Patron zde již nikdy sedět nebude. Místnost samotná bude brzy pozřena a všichni sanisiové spolu s ní.

Ty záznamy, které nedokázali zachránit, zničili. Maralahslýchávala ty stejné výpovědi ze všech měst – vetřelci vrazili nejdříve ze všeho do knihoven a archivů, hnali se tam jako skvrnití brouci přilákáni nektarem drápatých lilií. AK už pátrali po jakémkoliv vědění, radši to uvidí v plamenech, než aby jim poskytla topotěšení ho získat.

Maralah byla jako ostatní sanisiové oděna v dlouhém černém plášti z ohňové trávy a vláknité kůry, který se dotýkal podpatků jejích bot. Měla vycpávanou tuniku po kolena a dlouhé kalhoty. Jílec jejího prostoupeného meče jí vyčníval zpod pláště. Byla to zkroucená větev trnovrby, která zářila bledě nachovou barvou. Zbraň o ní prozrazovala, že je jednou ze Sininých sběratelek duší. I když byla Sina na sestupu, zbraň si uchovávala svou moc. Stále mohla jejím dotykem poslat nějakého kouzelníka na onen svět.

Nejmladší sanisi jménem Kadaan vzhlédl od stohů. Jeho tmavé ruce byly ještě černější, neboK je měl zamazané od sazí. Když byl

20


ještě chlapcem, byla to Maralah, kdo vložil bonsovníkovou zbraň

prostoupenou silou Pary do jeho ruky, pokroucenou žlutouvětev, která žhnula modře, když ji vytasil. Postarala se o to, aby jej

mentoroval nejlepší paradžista, kterého znala, muž, jenž honaučil, jak přivolat dech Pary k proměňování počasí a strhávání

hradeb z pevného kamene pomocí silného vichru. To Maralah si

nyní vzala na bedra zodpovědnost za jeho osud.

„Tady jsme skoro hotoví,“ řekl Kadaan. „Dovol mi zemřít na hradbách spolu s ostatními. Odmítám se stát jejich otrokem.“Maralah viděla, jak se mu v jeho průzračných očích odráží oheň. Ach, být tak zase dvacetiletá. A pošetilá.

Archivář Bael, který dohlížel na pálení archivu, byl již pryč spolu s tím, co si vybral zachránit. Maralah si přála, aby mohla poslat nejmladšího sanisiho za ním.

„Ti, co jsou na hradbách, budou do hodiny mrtví,“ řeklaMaralah. „Zabití jednoho kousavého úponku je k ničemu. Musíš spálit hnízdo, ve kterém je samotné semeno. Pokračuj v pálení.“

Maralah vstoupila do chodby vedoucí z archivu, kde chtěla najít úlevu od tíživého horka. Zaslechla, jak se pevností roznesl silný zívavý povzdech. Maralah nechala své prsty spočinout na jednom ze svých kratších mečíků a vkročila do dlouhé zrcadlové síně, ze které byl výhled na pobřeží. Zadívala se přes stověžaté černé město, které bylo stále povlečeno slupkou pozdně letního sněhu, až k přístavu, kde vetřelci zakotvili své neskutečné lodě z kostí a šlach. Bude muset tajně protáhnout Patrona, jehochovnou stráž a archiváře ven a vydat se s nimi opačným směrem přes tundru plnou komárů v naději, že armáda jejího bratra je najde dřív než nějaká skupina cizích zvědů.

Pátrala po zdroji toho vzdychu, ale nenašla po něm ani stopu. Z tohoto místa byl zvuk plazícího se rostlinného životapožírajícího hradby nerozlišitelný od burácení moře; všechno ostatní ustoupilo do pozadí.

Položila ruce na hřejivé hrazení. Pevnosti takto daleko naseveru byly starobylými věcmi, vypěstovány a ovládány dávnomrtvými tiradžisty z dávných dob, kdy byli nazýváni jinými,mnohem obávanějšími jmény. Tito čarodějové se od té doby stali

21


kněžími, mučiteli a inženýry, protože jejich práce stále dýchala

a žila; přetrvávala. Ale to, co bylo vypěstováno, se dá sníst.

A vetřelci to věděli.

Maralah znovu zaslechla to tiché, lkavé zasténání. Upravila si límec svého pláště. Někdo si mohl myslet, že to je jen vítr vanoucí prázdnými chodbami, zalézající do ranek v prastarých živých zdech, rozechvívající papírové lucerny, v nichž spočívaly dávno mrtvé ohnivé mušky. Ale ona věděla, že je to něco jiného.

Maralah vytáhla krátký meč, který měla u pasu, obrátila se nalevo a bodla hluboko do stínů za sebou, kde se nacházelbalkonek zakrytý závěsem. Čepel narazila na odpor. Pronikla masem.

Postava sykla a trhla sebou, aby unikla čepeli. Jak postava vstoupila na světlo, Maralah uviděla, že to je nejspíše muž – to bylo u Tajgana vždycky těžké odhadnout – ale ano, všimla sizacuchaných vousů, které nyní pokrývaly jeho tvář. Byl ažpedantsky vysazený na to, jakým rodem jej častovali ostatní, závislý na své nejnovější podobě.

„Tajgane,“ řekla, když se vysoukal ze stínů, přičemž si svíral svůj zakrvácený bok. Zasunula čepel. „Nějak jsi vyměkl... a začaldělat hluk.“

„Zbav mě tvého odkazu,“ řekl, „a já ti ukážu, jak moc jsemvyměkl.“ Odtáhlsvézakrvácené prsty od boku. Krev kolem rányzačala bublat a syčet, jak sám sebe opravoval. Ucítila spálené maso.

Tajgan byl oděný do vyleštěné kůže a vycpávaného hnědého pláště ze psích chlupů. Neměl u sebe žádnou viditelnou zbraň. Byl vysoký a temný, vlasy měl ostříhané nakrátko a podivně se hrbil: pozůstatek po zranění, které mu způsobila ona sama,takové, které si nedokázal opravit, ledaže by přemluvil jinéhoobdařeného sanisiho, aby mu pomohl, a to šlo pouze v době, kdy bude Sina opět v ascendentu. Když Patron zbavil Tajgana jehohodnosti před čtyřmi roky za to, že ho zradil, Maralah odňala odkaz, který Tajgana vázal k Patronovi. Maralah se domnívala, že ho Patron zabije, pokud tedy bylo možné Tajgana zabít, ale jeho schopnosti byly příliš užitečné, než aby je promarnil vevyhnanství v nějaké rybářské vesnici.

„Byla ona ta pravá?“ zeptala se Maralah.

22


Tajgan přesunul váhu, zatímco další závan chladného větru pronikl okny a přinesl s sebou vůni moře a štiplavý zápachrostlin. „Umřela v troskách jedné poničené brány,“ řekl, „takžedoufejme, že ne. Možná že všichni, kdo dokážou otevřít bránu, jsou mrtví, a ty mě tak můžeš nechat jít v pokoji.“

Maralah se vrátila k hrazení a sledovala vetřelce, jak vystupují ze svých přeplněných lodí.Naplážise tetelily postavy mužů vchitinózních zbrojích. Všechno muži. Ještě mezi nimi nevidělajedinou ženu. Nejezdili na žádných psech ani medvědech, nepřiváželi s sebou žádné smečky zvířat nebo obléhací stroje, pouzepřekyující masu rostlin a hub a záplavy červených řas, a ty s sebou tahali od pobřeží k pobřeží jako ryby vláčené ve velkých sítích.

Zatímco je pozorovala, nad loSmi se roztrhl kus oblohy, jako cosi z vybájené noční můry. Spatřila záblesk čehosi... jinéhomísta, kde obloha byla kalně jantarově oranžová, jako by byla vplamenech. Nebe přetnul nějaký mihotavý stín, černá hmota, ze které jí naskočila husí kůže a ona zalapala po dechu. Obloha se opět zamihotala a ten šev mezi jejím světem a... tím druhým se zacelil. Vydechla. Ukázala k obloze. „Svět se chystá sám od sebe rozpadnout. Je tam omadžista s většími schopnostmi, než mám já nebo ty, který tohle dělá.“

Tyto bláznivé trhliny na obloze začali spatřovat před osmi lety, na dalekém, dalekém severu. Zpočátku oněm pozorovánímnevěřila, myslela si, že to jen nějaký opilý pěstitel hlíz byl ošálen obzvláště jasnou polární září. Ale ne, Oma, temná hvězda, sesunula zpátky na oběžnou dráhu. Světy se k sobě přibližovalymnohem rychleji, než kdokoliv očekával.

„Mezi dhajským lidem bude nějaký omadžista, který dokáže otevřít bránu,“ řekla. „Vždycky se tam nějaký najde, když Oma vychází. Nemusíš vybírat z mnoha Dhajců. Stačí nám jediný.“

„Dhajové jsou slabomyslní kanibalové. Nech ty vetřelce, aK sprovodí tu červivou zemi ze světa a jejich omadžisty spolu s ní.“

Maralah bojovala s vetřelci na každém pobřeží, v každéprovincii, na vrcholcích všech zasněžených kopců. Když po boji vyhledala dům svého otce v Albaariku, nalezla pouzepolitováníhodné trosky a sliznaté zbytky červených řas rozmazaných po

23


zdech do výše kolen, kam dosáhl nejvyšší příliv. Ona ani její bratr

s otcem nebo sestrami nepromluvili celých dvacet let, aleMaralah i tak vstoupila do domu ve snaze najít žijícího příbuzného –

skorobratrance, druhou matku, třeba i vesnického bratra –navzdory panujícímu tichu. Neobjevila nic, pouze pachuK kouře.

Tihle útočníci nikdy za sebou nezanechávali těla... Maralah po

důvodu nijak nepátrala. Nicméně kolovaly zvěsti, že mají slabost

pro chuK krve.

„Tohle město je ztracené, Tajgane,“ řekla Maralah. „TeS se musíš rozhodnout, jestli padneš spolu s ním.“

„NechK tě tedy tvé cesty dovedou daleko,“ řekl Tajgan a ušklíbl se.

„I tebe,“ řekla Maralah. „Nevracej se bez omadžisty.Skutečného. Rozumíš?“

„Už se dostali na hradby,“ řekl.

Maralah se podívala. Černá, plazivá těla rostlin se hemžila po lesklých modrých zdech, i přes to, že na ně stavba plila a syčela. Sanisiové stojící nahoře na hradbách zvedli ruce, aby přivolali na svou ochranu hvězdu Paru, paní vzduchu, stojící vysoko na obloze.

Když se podívala zpět, Tajgan byl pryč.

Maralah uchopila opotřebovaný jílec své zbraně a vytáhla ji ze svého pouzdra na zádech. Místnost ochladla. Měkké fialovésvětlo vyzařovalo po celé délce trnovrbové větve. V reakci na její dotek se větev probudila; jílec se prodloužil a dvakrát se jí ovinul kolem zápěstí, spojil tak její osud s osudem zbraně. Sledovala, jak větev mokvá krví, která se sbírá na jejím konci a odkapává na kameny. Zbraň jí zpívala hlasy hladových duchů, všechnoSaiduanci, všichni získaní živou zbraní, když Sina byla na svém nejvyšším bodě. Vetřelci neměli duchy, protože jejich duše nebyly z tohoto světa. Škoda. Její zbraň byla vždycky tak hladová.

Maralah máchla mečem nad hlavou a tnula jím do živého masa pevnosti. Předočimajívybuchlofialovésvětlo.Zbraň zalkala.Pevnost zasténala, jak se na jejím povrchu objevila mohutná rána. Z pevnosti začala vytékat hustá, viskózní zelená tekutina, stékala jí po pažích, kapala jí na boty. Zbraň dychtivě olizovala dušipevnosti.

Modlila se k Sině, aby to stačilo na přežití dnešní noci.

24


2

Vrcholné léto, období slavností, kdy chrám Omy hostil tucty

kupců a řemeslníků, všichni hodovali a potili se a popíjeli ve

velkém banketním sále chrámu. Během dekády strávené vchrámu Omy se Lilie naučila, jak proplouvat masou lidí jako zkušený

námořní kapitán.

Trávila čas v chrámové kuchyni, kde čistila dřezy pomocíMorvernina dráčkovce nebo stáčela med do sklenic z obrovitých skvrnitých vosích hnízd v zadní zahradě. Během odpoledníkulhavě vycházela po dlouhém rameni hlavního schodiště, přičemž se snažila nezatěžovat svou chromou nohu – která se nikdypořádně nezhojila – a měnila ložní povlečení chrámovým novicům – Orám – paradžistům, tiradžistům a sinadžistům, kteří obdrželi titul Ora poté, co prošli iniciační zkouškou. Ostatní chrámy – ty zasvěcené Paře, Sině a Tiře – vychovávaly pouze jeden typ džistů, ale chrám Omy si nárokoval to nejlepší z nich všech a slučoval je dohromady do jediné – a dle Liliina názoru pořádněnamyšlené – partičky.

Když Lilie scházela dolů a za sebou vláčela pytel špinavého povlečení příliš objemného, než aby jej protáhla schodištěm pro pomocný personál, uviděla svého kamaráda Roha, který na ni čekal vedle složitě vyřezávaného sloupku zábradlí.

Zaváhala na schodech. Roh si jí všiml a usmál se. Jeho úsměv by dokázal vyplnit celou místnost. Bodlo ji u srdce pokaždé, když jej uviděla, protože kvůli tomu úsměvu měla nutkání za ním dolézat jako nějaká zaláskovaná hlupačka, a to už viděla dost

25


novicek a pomocnic kolem něj chovat se podobným způsobem,

aby si uvědomila, jak hloupě to vypadá.

Kolem něj prošla zavalitá novicka jménem Saronia. Kdyžuviděla, jak se usmívá na Lilii, řekla: „Svoje emoce bys měl umět nasměrovat do vyšších sfér, Rohu. Ty si to můžeš dovolit.“

Roh jí nevěnoval pozornost. Nabídl Lilii ruku: „Nech to prádlo ležet. Chci ti něco ukázat.“

Saronia obrátila oči v sloup. Objevili se u ní další dvanovicové, s hladkými tvářemi, dobře živení, pocházející z klanuGarika. Měli na sobě modré tuniky, kalhoty a zelenou zástěrunoviců; vlasy měli střižené nakrátko a tmavé, jako měl Roh – i Lilie. „Je dobrá jenom na sbírání špinavého prádla,“ řekla Saronia. „Neřekly ti tvoje matky, že máš flirtovat s Gariky a ne spomocnicemi? Moje matka zná ty tvoje, víš, a ty by s tímnesouhlasily.“

Roh si na Saronii vyšlápl. „Běž si zchladit hlavu do litanií,“ řekl. „Možná si je příště zapamatuješ a neztratíš Paru uprostřed vytváření víru.“

„Mám větší talent, než...“

„Máš talent přesvědčovat lidi, že máš talent,“ řekl Roh.„Kdybych tě pohřbil po krk do prádla, tvoje Para by ho ani nedokázala rozfouknout.“

„Jsi arogantní fracek.“

„A ty jsi neskutečně žárlivá ženská,“ řekl Roh, „protože moje matka mohla být tvoje. Je škoda, no, žes byla tak málo nadaná a ona tě dala pryč.“

V Dhaji existovalo pět rodů – ženský asertivní, ženský pasivní, mužský asertivní, mužský pasivní a neurčený. Saronia pro sebe vždycky používala ženské asertivní označení, zatímco Lilie o sobě přemýšlela v rodě žensky pasivním. Ale Roh, když mluvil oSaronii, rád používal neurčený rod. To bylo považovánosamozřejmě za neslušnost, použít špatný rod, ale zdálo se, že Saronii to rozčiluje dvojnásob.

„Povím Oře Almeysii, co jsi řekl.“

„Jen si posluž. A já jí povím, kam se kradeš ven po setmění,“ řekl Roh.

26


Saronia ohrnula ret a otočila se k nim zády.

Lilie čekala, dokud neodejdou, pak se znovu vydala poschodech dolů. Její šaty byly stejné jako u noviců, až najednoduchou šeS chrámových pomocníků, která byla v kontrastu kzářivé modři noviců.

Roh jí vyběhl naproti po schodech. Měla zoufalé nutkáníchytnout jej za jeho hedvábné vlasy a přitáhnout si ho blíž. Ale místo toho ustoupila vzad a odvrátila pohled.

„Našel jsem ten symbol,“ řekl. „Trojlístek se stonkem, jaký jsi mi nakreslila.“

Z kapsy své tuniky vytáhl knihu, do které znak vepsala. Také si všimla růžku jednoho z Kalindiných dopisů vyčuhujícího ven, o kterém si byla jistá, že mu nikdy nedala. Ukradl jej snad?

„Kde?“ zeptala se Lilie.

„Nejdřív mi řekni, jak ti to pomůže najít tvou matku,“ řekl. „Poptával jsem se kolem, Li. Podle všeho jsi sirotek.“

„To je moje věc, Rohu.“

„Požádala jsi mě, aK ti pomůžu.“

Lilie se pokusila mu knihu vytrhnout, ale Roh byl příliš rychlý. S jeho hbitostí a lehkýma nohama bylo vždycky těžké rozpoznat, kolik z toho se dalo přičíst jeho hodinám tance a nakolik si hrál se silami Pary. Ladně od ní odplul, lehčí než vzduch.

„Jak přede mnou chceš uhýbat, až bude Para na sestupu?“ zeptala se Lilie. „Tvoje triky pak nebudou účinkovat.“

„V té době už budu skutečný bojovník,“ řekl, „ženatý sespoustou mocných sinadžist, které mě před tebou ochrání.“

Roh měl před sebou šest let, aby se stal plně vycvičeným Orou – jedním z džistů dhajského údolí vyškoleným v teologii a etice – a Para bude na sestupu mnohem dříve, než k tomu dojde. I se svou bludnou oběžnou dráhou nebude vládnoutobloze více než dva nebo tři roky. Na řadu měla přijít Sina. Lilie přemítala, jak si Roh v té době povede, protože si nedokázala představit, že by byl šKastný, aniž by mohl povolávat sílu satelitu.

„Takže už mi řekneš, co to znamená, nebo ne?“ řekla Lilie. Od té doby, co mu minulý týden předala ten symbol, spala velmi dobře; žádní vřískající poletuchové nebo medvědi s krvavýma

27


očima. To jen posílilo její odhodlání. Byla dost stará na to plnit

své sliby. Nebyla už ta slabá, malá holka.

„Je to hned nahoře,“ řekl a ukázal prstem.

Lilie neviděla žádnou Oru, která by je sledovala z velkého točitého schodiště. Nahoře po ní pomrkávaly přesýpací hodiny slunečních dvojčat skrz obrovskou kupoli, která dvanáct pater nad ní zastřešovala předsálí chrámu. Odpolední jídlo už bylopřiraveno a omyto. Nějakou dobu po ní nebude sháňka. I když byla pouhá pomocnice, často se účastnila strategických her snovici, a občasisOrami,alejejí hra měla začít až v podvečer.

„Tak dobře,“ řekla a položila prádlo stranou, hned u patyschodiště pro služebnictvo, které se nacházelo za banketním sálem. Začala se vracet k hlavnímu schodišti, ale Roh jí gestem naznačil, aby se namísto toho vydali po schodišti pro služebnictvo.

Belhavě se za ním vydala a za sebou táhla svou znetvořenou nohu. Kalinda se postarala o to, aby neztratila celou nohu, ale chyběly jí dva palce a většina polštářku chodidla, navíc roztavené maso a zjizvená tkáň, která zůstala, nebyla příliš hezká na pohled. Roh se jí jednou zeptal, jestli to bolí. Jen když se na ni podívá, řekla mu. Když se tomu zasmál, věděla, že budou přátelé.

Vyšli čtyři ramena schodů a minuli dva další zvědavépomocníky. Bez rodiny a talentu, stejně jako Lilie.

„Jak vysoko musíme jít?“ zeptala se Lilie. „Nemám dovoleno jít výš než do šestého patra.“

„Nepovím to, když ty také ne.“

V noze jí už tepalo. Těžce se jí dýchalo. Cítila tlak na hrudi, který často signalizoval zavzdušnění plic. Stiskla čelist, opřela se o zábradlí a šla dál. Co jí chybělo na fyzických silách, doháněla výdrží a trpělivostí.

Když minuli jedenácté patro, Lilii rozbolelo na prsou.Nesnášela, že jí Tira omezovalav tolikavěcech.Chytla se Rohovy tuniky. „Nemůžeme jít nahoru. To jsou ubytovny Kaj a knihovny Or.Služebníci tam nemají přístup.“ Dopřála si chvilku, aby popadla dech.

„Tak chceš to vidět nebo ne?“ řekl Roh. „Kaj je nemocná, takže se přemístila o pár pater níž. Nikdo tady nahoře není. Chceš vědět, co ta značka znamená?“

28


„Proč mi to prostě nemůžeš říct?“

„Protože to musíš vidět.“

Roh dorazil na konec schodů. Nalézali se v chodbě předschůzovní komnatou, kde se Kaj často setkávala se staršími Orami a klanovými vůdci. Lilie zde nikdy nebyla, ale komnatu poznala podle znaků na dveřích.

Roh zatlačil na dveře, které se otevřely. Byla to starobylá práce z ambroňového dřeva opásaná železem a poznačenádhajskýmipísmeny, která znamenala „jednat společně“. Lilie se šourala za ním.

Uvnitř komnaty celému prostoru dominoval masivní kulatý stůl z černého ořešáku. Vzhledem k tomu, že se nacházeli v nejvyšší části chrámu, střecha zde byla tapisérií barevného skla. Přesýpací hodiny dvojice sluncí zabíraly střed, přesně nad stolem, aosvětlovaly jej, jako by to byla nějaká boží svatyně zasvěcená Omě. Lilie vstoupila hlouběji do místnosti a spatřila celou oblohu, která byla zobrazená na skle: dvojité slunce, někdy nazýváno Šar, malé rudé slunce, Mora, a všechny tři satelity – modrá Para, zelená Tira, fialová Sina. Na samotném okraji vzorovaného skla, nejblíže druhémuklenutémuvchoduvedoucímu do zasedacímístnosti, byla čtvrtá hvězda, téměř černá. Nepolapitelná Oma. Lilie ji neviděla zobrazovanou často. Táhla se za ní černá oháňka, jako by se po skle plazila popínavá rostlina. Na druhé polovině střechy byly měsíce – malá Zini, nepravidelný Mur a velký bílý Ahmur se svým mlžným diadémem satelitů.

„Li,“ řekl Roh.

Lilie odtrhla pohled od stropu. Roh stál u velkého dřevěného stolu a ukazoval do jeho středu.

Uprostřed stolu uviděla mozaiku vzorovaných kamenů. Byla to mapa Dhaje.

Roh poklepal na část mapy na okraji lesů, na úplně opačné straně země, za Ahyinou horou, poblíž moře Hahko. Zubatý hrot ze zelených kamenů zde vytvářel poloostrov o délce prstu.Umístěný hned nalevo od poloostrova byl kus jadeitu vyřezaný do přesného tvaru symbolu, který jí Liliina matka vtiskla do kůže. Bylo šokujícítovidětpotakdlouhédobě.Napůl si myslela, že si to vybájila, spolu se vším ostatním, co se jí událo toho dne v lesích.

29


„Řekneš mi už konečně, co to znamená?“ řekl Roh.

„Znamená to, že nejsem blázen,“ odpověděla Lilie.

„No, s tím by se dalo polemizovat.“

Lilie se naklonila přes stůl, aby lépe viděla. Prsty přejela po tvaru jadeitu: dokonalý trojlístek s dlouhým, zatočenýmstonkem. Bolest jí vystřelovala do její chromé nohy, ale sotva tomu věnovala pozornost. Uviděla i jiné symboly, které nepoznávala. Trojúhelník s dvěma kruhy, kde by měl stát chrám Pary; kruh s dvěma čárami přes něj v lesích kolem chrámu Tiry; svinutá vlnka s kruhem ve středu poblíž chrámu Siny; a čtverec sdvojitým kruhem uvnitř nad chrámem Omy. Byl tam ještě jeden poblíž pevnosti Liona, který označoval horský průsmyk, který jeodděloval od Dorinahu – trojlístek se čtyřmi stonky, každý jako střelka kompasu.

„Co všechny tyhle věci znamenají?“ zeptala se Lilie. „Tady není žádnýchrámanipevnost.Vímto.Byla jsem tam. Ale je to označeno stejně jako ostatní.“

„Tak bys to měla zjistit,“ řekl Roh.

Odtáhla ruku pryč. „To je na druhé straně země. Za lesy.“ Nebyla obdařená. Jak by mohla zvládnout celou tu cestu sama?

„Co budeš teda dělat, celý život uklízet po chrámovýchnovicích?“ Roh si založil ruce. Byl téměř tak vysoký jako ona a o víc než rok mladší, ale štíhlejší a silnější. Na okamžik si přála, aby měla jeho dokonalé nohy a neotřesitelnou sebejistotu.

„Jsem ráda, žes to našel,“ řekla. Sestoupila ze židle a vydala se zpátky ke schodišti pro služebnictvo.

„Poslyš,“ řekl Roh. „Já nemůžu odejít z chrámu bez dovolení, ale ty ano. Seš jenom pomocnice.“

„Díky, žes mi to připomněl.“

„Víš přece, jak jsem to myslel.“

„Vážně to vím?“

Povzdechl si. „Moje matka se jednou zeptala nějaké jinéjasnovidkyně na můj osud,“ řekl Roh, „protože aK se snažila sebevíc, sama ho nedokázala uvidět. Jasnovidkyně řekla mé matce, že umřu jako starý člověk v sadu. Budu farmářem, se šestimanželkami a tuctem dětí.“

30


„Paradžista a farmář v jednom? To si nedovedu představit.“

„Já taky ne,“ řekl Roh, „ale Para bude po dalších pár let klesat. Co když se už nikdy nevrátí?“

„Vždycky se vrátí.“

„No, ta jasnovidkyně viděla něco jiného,“ řekl.

Lilie se zadívala na temný tvar na stropě, který se táhl za Omou. „Všechny se vždycky vrátí,“ zopakovala.

„Možná,“ řekl Roh. „A možná taky ne.“

„V životě jsi dostal spoustu dobrých figurek,“ řekla.

„Je pro tebe všechno jen nějaká strategická hra?“

„Vlastně jo,“ řekla a pomyslela na rodovanku, deskovou hru, která se hraje se dřevěnými figurkami představující členy rodiny. Roh měl velkou rodinu, mnoho matek a otců a sourozenců adalších příbuzných. „BuS šKastný, jak se věci vyvinuly. Máš rodinu, která tě miluje.“

„Ty mě nemiluješ,“ řekl Roh.

To ji vykolejilo. „O čem to mluvíš?“

Jeho barva potemněla, což ji překvapilo ještě víc. Paradžisti z mocného klanu Garika nenechávali oči na osiřelých pomocnicích.

„Jsme dobří přátelé,“ řekla. „To ti nestačí?“

Okouzlující, namyšlení kluci, jako byl on, milovali osobu jen do doby, dokud jim lásku neopětovala.

Otočila se a začala se belhat dolů ze schodů, přičemž se držela madla zábradlí, aby neupadla a nezřítila se po hlavě celýchdvanáct ramen schodiště. Dýchalo se jí lépe, ale bude muset navštívit chrámového ranhojiče. Trávení času s Rohem se poslední dobou stávalo čím dál víc matoucí. Víc než co jiného od něj odcházela frustrovaná. Jejím cílem byl slib, který dala své matce. To je vše.

Dostala se téměř o poschodí níž, když zaslechla hlasyvycházející zespoda.

Lilie se pokusila couvnout a upadla. Roh ji chytil za paži, aby jí navrátil rovnováhu. Pustil ji téměř okamžitě a omlouval se jí, že se jí dotkl bez požádání.

„To je v pořádku,“ řekla. „Někdojde.“Lilie se snažilakolem něj proklouznout a vyběhnout nahoru po schodech, ale bylo tu málo místa.

31


„Můžeš mě políbit,“ řekl, přičemž se díval přes rameno khlasům, které se blížily.

„Cože?“ zeptala se.

„Jaký jiný důvod bychom mohli mít, že jsme tady nahoře?“

„Při Paře, Rohu, přestaň si se mnou hrát.“

„Nesnažím se tě naštvat,“ řekl.

„A to odkdy?“

„Můžu tě políbit?“ zašeptal. „Máme jim snad říct, že tu pereme prádlo?“

Bylo to hrubé a někdy nebezpečné, dotýkat se někoho bez souhlasu. Nikdo si od jejích dvanácti nedovolil víc než ji zatahat za rukáv. Lidé v chrámu s ní mohli hrát strategické hry, ale nikdo se neobtěžoval s tím se jí dvořit. Nebyla si úplně jistá, zda bylapřiravená.

„Ne,“ řekla.

„Co to tu děláte?“

Lilie nadskočila. Roh vykvikl. Lilie si zakryla ústa, aby senerozesmála.

Ora Almeysia, vedoucí noviců, vyšla ze zákrutu schodů před nimi. Almeysia byla vysoká a šlachovitá, jako pták, s hnízdem zacuchaných bílých vlasů, do kterých měla vpletené bledé pentle.

„Omlouvámse,“řeklaLilie.Tvářejíplanuly. Vrhla letmý pohled na Roha. Jeho barva také potemněla a jí se z toho chtělo smát ještě víc. Všechno to slídění po symbolu na mapě, ke kterému neměla ani tušení, jak se dostat.

„Už jsme na odchodu,“ řekl Roh.

„Rohinmeji Tadiso Gariko,“ řekla Almeysia. „Tohle neníporvé, co jsem tě načapala někde, kdes neměl být. Chci, aby ses za soumraku hlásil v mé pracovně. Vymyslíme ti trest za tuto neuváženost. A ty... ty jsi kdo?“

„Jenom pomocnice,“ řekla Lilie.

„Pomocnice mají jména. Jak ti říkají?“

„Lilie Sona.“

„Žádný klan.“

„Jsem lesní Dhajka,“ řekla Lilie.

Almeysiasipohrdavěodfrkla.„Lesní.Paknenížádné překvapení

32


vidět takové chování od tebe. Říkala jsem Kaj znovu a znovu, aby

vászdenetrpěla,necivilizovanébuřiče. Služebný vedoucí se otomhle přestupku dozví. Běž, než tě hodím do záhonu džbánkovnic.“

Lilie proklouzla kolem hubené Almeysie a odbelhávala dolů po schodech nejrychleji, jak dovedla.

Dostali se o čtyři další ramena schodiště níž, než Roh řekl: „Proč šla Almeysia po schodišti pro služebnictvo? Ona přece tam nahoře být může. Mohla jít po hlavním schodišti.“

„S někým mluvila,“ řekla Lilie. „Slyšela jsem hlasy.“

„Ale byla sama.“

„Měli bychom ji začít špehovat, když už jsme porušilichrámová pravidla?“

„Nebylo to kdovíjak důležité chrámové pravidlo,“ řekl Roh radostně.

„Hádám, že až budeš tak starý, taky budeš trpět samomluvou.“

„Bude to podobné jako povídat si s tebou,“ řekl. „Akorát se mi bude dostávat mnohem víc komplimentů.“

Zbytek cesty po schodišti šli v tichosti. Lilii vystřelovaly nohou od kotníku ke koleni malé jehličky bolesti. Po každých několika nádeších se rozkašlala. Soustředila se na dýchání a s námahou opustila schodiště pro služebnictvo a zamířila zpátky dobanketního sálu. Běžně tam mezi jídly pracovalo jen několik Or,usrkávaly skořicový čaj nebo pokuřovaly tordinské cigarety, ale nyní tam nikoho neviděla. Dokulhala k místu, kde schovala prádlo, a doufala, že za ní Roh nepůjde.

V tu chvíli zachytila pohyb postav stojících pod vstupem do předsálí. Nejméně tucet noviců a pomocníků upíral pozornost na obří dveře z ambroňového dřeva.

Lilie došla k nim a za sebou táhla prádlo. V předsálí stál velice vysoký, tmavý muž, který hovořil se čtyřmi staršími Orami. Měl na sobě dlouhý černý plášK. Lilie uviděla jílec čepele, který mu vyčníval ze zadní části pláště. V Dhaji bylo dovoleno nosit zbraně jen vycvičeným členům milice.

„Kdo to je?“ zeptala se Roha, který se objevil za ní.

Jeden z noviců, chlapec jménem Kihin, se po nich otočil: „Je to sanisi, až ze Saiduanu.“

33


„Viděl jsem sanisie v knihách,“ řekl Roh. „Nevypadá jakosanisi. Ne jako opravdový.“

„Ora Ohanniho našla, když se snažil dostat skrz síKovinu kolem zahrady,“ řekl Kihin. „Odhaduju, že tam u nich žádné síKové ploty nemají. Můj otec říká...“

Ale v tu chvíli sanisi zvedl hlas a obrátil se k nim. „PřiveSte mi vaši Kaj, nebo si k ní prosekám cestu sám. Jsem tu, abychzachránil vaši červivou, kanibalistickou malou zemičku. Navzdorysvému přesvědčení.“

Sanisi se pohledem střetl s Liliiným. Zamračil se. Ustoupila za Kihina ve snaze vyhnout se cizincovu pohledu. Roh se po ní ohlédl.

„Jmenuju se Tajgan. Potřebuju mluvit s Kaj,“ zopakoval sanisi. Jak Lilie nakoukla přes Kihina, uviděla, že sanisi na ni pořád hledí. „Jestli události tady budou postupovat stejně jako v mé zemi, je na čase, abyste přestali křepčit kolem olivovníků a začali se připravovat na válku.“

34


3

Ahkio se probudil v náruči třech silných žen, jejichž jména si ke

své radosti zapamatoval. Jeho bratranec Liaro ležel roztažený

a nahý vedle něj: vytáhlý, štíhlý muž s tváří, která nijaknepodněcovala k poetickým myšlenkám. Počet prostoupenýchborověčníkových zbraní a bandalírů rozházených po zemi mupřipomněl, že jeho spolunocležnice byly příslušnice dhajských milicí

s vojenskou základnou v pevnosti Kuallina.

Nebyl to nepříjemný způsob, jak začít ráno.

Poté, co se Ahkio vyhrabal z postele, odkradl se zadem z domu, aby nenatrefil na svou spolubydlící Meynu a její děcko. Jejímanželé byli pravděpodobně venku, kde pracovali na ovčíchpastvinách, což jeho odchod značně ulehčilo. Sešel dolů rampouvedoucí k sukovitému exteriéru jejich živého domu. Většina domů v centrální Dhaji byla vykotlána z gonsovníků, jejichž koruny byly tak velké, že zakrývaly oblohu. Trvalo dobroupůlhodinu chůze, než se dostal ze stínů gonsovníků na náměstí klanu Osono.

Tucet studentů, které učil náboženství a etiku, již bylshromážděn pod nedospělým gonsovníkem stojícím vedle náměstí, který jednou bude natolik velký, že do dvanácti let bude schopen pojmout plnohodnotnou školu, až bude Tira v ascendentu atiradžisti využijí svou schopnost k jejímu vytvarování. V dálceuviděl hedvábná vlákna síKoviny, která odrazovala ty nejhoršíkráčející stromy před tím, aby zaplevelily náměstí. Většina usedlostí za síKovinou měla pouze trnité ploty a podomácku vypěstovanou

35


obranu, jako byly liškolapky, které chránily jejich rodiny adobytek před plazivou vegetací lačnící po krvi a kostech.

„Ahkio!“ zvolali studenti, když ho uviděli, a on jim zamával, neboK na okamžik zapomněl na své paže. Děti se přestaly ptát na jeho jizvy, když jim pověděl, že jednou bojoval s medvědem, který měl ohnivý dech. Byl to hezčí příběh než ten, který jimmožná řekli jejich rodiče.

„Dneska si budeme povídat o dhajské vládě,“ řekl.

„Znamená to, že nám budeš vyprávět o své matce?“ zeptala se jedna z dívek. „A jak zemřela, aby se tvoje sestra mohla stát Kaj?“

Ahkio sebou trhl. „Kajům se někdy stávají hrozné věci,“ řekl, „jako třeba to, co se stalo mým rodičům. O tom budemediskutovat, až vám budu vyprávět o rodové linii Kajů, a také vám povím o Faith Ahyi, která dala zrodit prvním z nás.“

Ahkio se pokusil usmát, ale stálo ho to velké úsilí. Jeho sestra Kirana byla nyní Kaj ve věku třiceti let – téměř o jedenáct let starší než on – a mluvit o jejím domnělém božství mu působilonepohodlí. Jeho sestra se nesnesla ze satelitu tak, jako to udělala Faith Ahya v Knize Omy, přestože byly dny, kdy si přál, aby tomu tak bylo. Většinou bylajenjehosestrou – vřelou, někdy otravnou ačasto moudrou ženou, která v něj věřila, i když ho zbytek zemětoužil vidět ve vyhnanství kvůli jeho šílenstvívyvolaném smrtí rodičů.

„Vládu neustanovuje Oma,“ řekl Ahkio. „Jestli se v dnešní hodině nenaučíte nic jiného, zapamatujte si tohle. Je vytvořena lidmi, jako jste vy. Když jsme byli otroky pod nadvládou těch doriňanských čarodějnic za horami před pěti sty lety, ženajménem Faith Ahya zahořela láskou k muži jménem Hahko. Adhajský lid se s nimi a celým svýmrodem vydalnacestusvobody zokovů Dorinahu, ale ne pro jejich hrubou sílu nebo vychytralost, ale pro jejich víru ve vizi, kterou jim Faith a Hahko předestřeli. Toto bylo to útočiště, které vytvořili. Nyní každý z vás spoluvytváříte vizi jejich budoucnosti.“

Jenom jedna studentka obrátila oči v sloup. Ahkio si udělal poznámku, aby jí později pověděl nějaký děsivý příběh o tom, jak lidé ze Saiduanu unášeli arogantní mladé studenty, kteříneoslouchali své učitele.

36


„U Omy,“ zamručel nahlas, protože si uvědomil, že přesně takový druh příběhu slyšel od Or z chrámu, když byl mladší. Bylo mu nejspíš souzeno skončit jako stařec, který bude vyprávět dětem pastýřů, aby se bály příšer z lesa.

V poledne většina studentů odešla domů pomáhat odtahovat trnité ploty svých rodin, aby mohli přesunout ovce z jednoho políčka obecní půdy na druhé. Ahkio si zdříml a strávil nějaký čas v místní čajovně, kde hrál rodovanku se Saurikou, klanovým vůdcem Osona, příjemně obtloustlým mužem s korálkovýmaočima, který si neustále osvojoval svou vůdčí figurku dávno předtím, než smetl Ahkiovy rodinné figurky z desky.

„Jsi podvodník,“ řekl mu Ahkio.

„Ty máš co mluvit,“ řekl Saurika. „Rodovanku jsem naučil hrát tvé sestry a teS vidím, že používáš mou vlastní obranu proti mně.“

Později toho odpoledne se několik studentů vrátilo na hodinu aritmetiky, což bylo něco, v čem Ahkio nebyl zdaleka tak kovaný jako v náboženství a etice. Když ho to unavilo, pozval všechny k sobě domů, aby povečeřeli s Meynou a jejími manžely.

Dorazili do Meynina domu a zasedli k velkému společnému stolu v zadní části – Ahkio, tři jeho studenti, jeho bratranec Liaro a Meynini manželé, kteří byli také bratry – velký Hadaoh avyhublý malý Rhin. Bratři měli stejného otce a člověk spatřoval vzájemnou podobnost v jejich tvářích i v držení jejich těl.Hadaoh postával u venkovních kamen, dloubal do uhlíků a upíjel ze džbánku víno. Rhin masíroval Meynino oteklé chodidlo asděloval jí nějaké drby z náměstí ohledně nového manžela obchodnice. Meyna byla v pokročilém stadiu těhotenství se svým druhým dítětem. Její první, Mey-Mey, bylo dva roky staré a tancovalo kolem stolu s dlouhým stonkem lilie, přičemž zpívalo nesmyslné písničky o rozzlobených vrabčácích, kteří žili v břicháchmedvědů.

Noc byla horká a můry kroužily kolem lamp lemujících cestu k domu. Jeho studenti byli hluboce zabráni do diskuse s Liarem o ctnostech druhé Kaj této země, a zda je pravda či ne, že Faith Ahya skutečně zářila, když se zjevila prorokům a jasnovidcům.

37


Ahkio měl ruce zastrčené do dlouhých rukávů. Díval se za své studenty ke světlům a poslouchal smích přicházející od rodin žijících poblíž, které dělaly to samé, co oni – scházely se kvůli dobrému jídlu a dobré společnosti během jedné z posledních příznivých nocí vrcholného léta. Zaslechl nějaké zaklení a kdosi bodl do noci po nějaké máchající věci. Zpoza stínů za jedním stolem vyla žena a v ruce držela zplihlou květinu, jejíž lepkavé úponky se stále svíjely. Hodila ji do venkovního ohniště. Ačkoliv byl na sto kroků daleko, slyšel, jak rostlina syčí.

„Ahkio?“ řekla Meyna.

Trhl sebou. „Ano?“

„Skoč mi pro víno, lásko. TeS jsi s donáškou na řadě ty.“

Ahkio se dotkl palcem čela výsměšným způsobem – přehnaně formální gesto mezi příbuznými – a zvedl se od stolu. Na okamžik se zastavil a jal se ji obdivovat. Naklonila hlavu a usmála se; byla krásná v každém ohledu a navíc budila respekt svými obávanými obchodními schopnostmi.

„To připíjíme na naše zasnoubení?“ řekl.

„A co bys do naší rodiny přinesl?“

„Pohledná tvář snad nestačí?“

„Nejsi až tak pohledný,“ řekla.

Liaro se zasmál. „TeS nás jen taháš za nos,“ řekl. „Kdybych nepřivedl Ahkia s sebou do čajovny, nikdy by se mi nepodařilo přilákat k sobě takovou skvělou ženu.“

„Liaro má v něčem pravdu,“ řekla Meyna. „Ty milicionářky v domě dnešního rána tě určitě dost zaměstnaly.“

„Toho všeho bych se pro tebe vzdal,“ řekl Ahkio a domníval se, že tón jeho hlasu je laškovný, ale jeho srdce se zachvělo, když to řekl, protože to byla pravda. Vzdal by se spousty věcí, kdyby si mohl vzít Meynu a její manžele. Více, než byl ochoten připustit.

„Dones nám pití,“ řekla Meyna vřele. „Pak si o tompromluvíme.“

Usmál se a zvedl se od stolu. Liaro za ním zvolal: „Nenech se tím oklamat, Ahkio! To říká každému!“

Meyna na to řekla něco mnohem míň lichotivého.

Ahkio obešel dům ze strany a otevřel vchod do sklípku. Jak se

38


vydal dolů, něco upoutalo jeho pozornost. V matném světle lamp

s ohnivými muškami před domem spat



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist