načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zrádce trůnu - Alwyn Hamiltonová

Zrádce trůnu

Elektronická kniha: Zrádce trůnu
Autor:

Zapomeňte všechno, co jste dosud věděli o Mirádži, o džinech i o Modrookém banditovi. Jisté je jen jedno - všechno se mění.  Amání utekla ze zapadlého města spolu se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 439
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Martina Buchlová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4508-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zapomeňte všechno, co jste dosud věděli o Mirádži, o džinech i o Modrookém banditovi. Jisté je jen jedno - všechno se mění.  Amání utekla ze zapadlého města spolu se záhadným cizincem Jinem hledat vlastní svobodu. Teď ale bojuje za svobodu celého pouštního národa Mirádži, který si chce podmanit krvežíznivý sultán, jenž zabil vlastního otce, aby se dostal na trůn.

Zařazeno v kategoriích
Alwyn Hamiltonová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zrádce trůnu

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Alwyn Hamiltonová

Zrádce trůnu – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


zrádce

trůnu

A LW Y N H A M I LT O N ová


Přeložila Martina Buchlová

Copyright © 2017 by Blue ‑Eyed Books

Translation © Martina Buchlová, 2018

Map illustration © 2017 by Juliet Percival

Graphic Design by Stefano Moro

Illustration by Daniele Gaspari

© Giunti Editore S.p.A., Firenze‑Milano

www.giunti.it

ISBN 978‑80‑7544‑508‑7


Pro Rachel Rose Smithovou, která mi vždycky kryje záda.





9

1

Cizí princ

Kdysi dávno žil v pouštním království Mirádži mladý princ,

který toužil po otcově trůnu. Neměl na něj jiný nárok než

vnitřní přesvědčení, že jeho otec je slabý panovník a že on

by byl silnější. A tak se trůnu zmocnil násilím. Jedné krva‑

vé noci padl sultán i princovi bratři za oběť meči mladého

prince a cizí armádě, jíž stál v čele. Za úsvitu už nebyl prin‑

cem. Byl sultánem.

Mladý sultán se proslavil tím, že si obstarával manžel‑ ky do harému stejným způsobem, jakým vládl svojí zemi: silou.

V prvním roce jeho vlády mu dvě takové manželky po‑ rodily pod stejnými hvězdami dva syny. Jedna z nich byla dívka narozená v písku. Její syn patřil do pouště. Druhá z dívek se narodila za mořem v království jménem Čchicha a vyrostla na palubě lodi. Její syn do pouště nepatřil.

Oba synové však přesto vyrůstali jako bratři, jejich mat‑ ky je chránily před tím, před čím je zdi paláce ochránit ne‑ mohly. A na nějakou dobu se jim v sultánově harému da‑ řilo dobře.

Dokud první manželka znovu neporodila, tentokrát to‑ tiž její dítě nepatřilo jejímu manželovi. Byla to dcera džina,

s nepřirozenými vlasy a nepřirozeným ohněm v žilách. Sul‑

tán se své ženě za tu zradu zuřivě pomstil. Zemřela pod tí‑

hou jeho ran.

Ve svém hněvu si vůbec nevšiml, že druhá z manželek

se dvěma syny a  džinovou dcerou utekla z  harému a  od‑

jela zpátky za moře do království Čchicha, odkud ji jako

malou unesli. Její syn, cizí princ, mohl předstírat, že tam

patří. Princ z pouště nic takového předstírat nemohl. Byl

v té zemi stejným cizincem jako jeho bratr v zemi jejich

otce.  Ani jednomu z  nich však nebylo souzeno zůstat

dlouho. Oba zanedlouho vyměnili zemi Čchicha za širé

moře.

Na lodích, které nikam nemířily a  nikam se nevracely,

se bratrům nějakou dobu dařilo dobře. Plavili se z jednoho

neznámého pobřeží k druhému a patřili přitom na každé

z nich stejnou měrou.

Až se jednoho dne na obzoru znovu vynořilo Mirádži.

Princ z  pouště uviděl svou zemi a  vzpomněl si, kam

opravdu patří. Na tom známém pobřeží pak opustil svou

loď i svého bratra. Ačkoli princ z pouště bratra požádal, aby

se k němu připojil, cizí princ odmítl. V jeho očích byla ot‑

cova země prázdnou pustinou a nedokázal pochopit, proč

na ní jeho bratr tolik lpí. A tak se rozloučili. Cizí princ zů‑

stal na moři a tiše zuřil, že jeho bratr dal přednost poušti.

Nakonec přišel den, kdy cizí princ odloučení od brat‑

ra nevydržel. Když se vrátil do pouště Mirádži, zjistil, že

v  ní jeho bratr rozdmýchal oheň vzpoury. Princ z  pouště

mluvil o  velkých věcech, velkolepých myšlenkách, o  rov‑

nosti a  o  blahobytu. Obklopovali ho noví bratři a  sestry,

kteří poušť milovali stejně jako on. Říkalo se mu rebelský

princ. Ale i tak přivítal muže, který mu byl celý život brat‑

rem, s otevřenou náručí.

A nějakou dobu se povstalcům dařilo dobře.


11

Dokud se neobjevila jedna dívka. Dívka, která si říka‑ la Modrooký bandita, zrozená v písku, vybroušená pouští a rozžhavená jejím ohněm. A cizí princ poprvé pochopil, co jeho bratr na poušti tolik miluje.

Cizí princ a Modrooký bandita společně prošli dunami až k  velké bitvě u  města Fahálí, kde se usadila sultánova cizo krajná armáda.

V bitvě u Fahálí povstalci dosáhli svého prvního velkého vítězství. Ubránili poušť před sultánem, který ji chtěl sežeh‑ nout na popel. Osvobodili demdžiho, z něhož sultán pro‑ ti jeho vůli chtěl udělat zbraň. Zabili sultánova syna, který chtěl prolévat krev, dokud si nezíská otcovu přízeň. Naruši‑ li sultánovo spojenectví s cizinci, kteří poušť soužili už celá desetiletí. A povstalci si zabrali kus pouště pro sebe.

Příběh o  bitvě u  Fahálí se rychle šířil. A  s  ním i  zvěs‑ ti, že poušť by se znovu mohla stát snadnou kořistí. Poušť Mirádži byla totiž jediným místem, kde stará magie mohla přebývat společně s  novými zbraněmi. Jedinou zemí, kte‑ rá  dokázala chrlit zbraně dost rychle na to, aby vyzbroji‑ la dostatek mužů do velké války zuřící mezi severními ná‑ rody.

K Mirádži se obrátily pohledy z cizích pobřeží, hladové pohledy. Na poušť se rychle sneslo ještě víc cizích vojsk, připochodovala ze všech stran a každé z nich se snažilo vy‑ moci nové spojenectví nebo rovnou celou zemi pro sebe. A  zatímco sultánovy hranice ohlodávali vnější nepřátelé, a  udržovali tak jeho armádu  ve střehu, ve vnitrozemí po‑ vstalci dobývali jedno město za druhým, vytrhávali je tak sultánovi z rukou a získávali lid na svou stranu.

A  nějakou dobu  se povstání, Modrookému banditovi a cizímu princi dařilo dobře.

Dokud se situace nezačala převažovat v  neprospěch jeho bratra, rebelského prince. Dva tucty povstalců padly

do pasti, která na ně čekala v poušti, byli obklíčen a přemo‑

ženi. Město povstalo proti sultánovi a provolávalo do noci

jméno rebelského prince, avšak ti, z jejichž úst to volání vy‑

cházelo, spatřili nadcházející úsvit prázdnýma očima mrt‑

vých. Modrookého banditu zasáhla během bitvy v horách

kulka a to vážné zranění ho skoro stálo život. Tam se popr‑

vé od okamžiku, kdy se nitky jejich příběhů zapletly, cesty

Modrookého bandity a cizího prince rozdělily.

Zatímco se Modrooký bandita jen tak tak držel při ži‑

votě, cizího prince vyslali na východní hranici pouště. Tam

tábořilo vojsko ze země Čchicha. Cizí princ si ukradl uni‑

formu a nakráčel do tábora, jako by tam patřil. Všechno mu šlo snadno, protože mezi tamějšími lidmi nevypadal jako cizinec. Stál při nich v bojích se sultánovou armádou a taj‑ ně přitom špehoval pro rebelského prince.

A nějakou dobu se cizímu princi, který se skrýval v cizí

armádě, dařilo dobře.

Dokud nedorazila z nepřátelského tábora depeše, jejíž

posel na sobě měl sultánovu zlatobílou uniformu a  svíral

mírovou vlajku.

Cizí princ by neváhal vraždit, jen aby zjistil, co v depe‑

ši stojí, pro svou stranu, ale to nebylo zapotřebí. Vědělo se

o něm, že mluví jazykem pouště. Povolali ho do stanu čchi‑

chjánského generála, aby tlumočil rozhovor mezi sultáno‑

vým poslem a Čchichjáncem, a ani jeden z nich netušil, že

cizí princ je nepřítelem obou z nich. Ten se přitom dozvě‑

děl, že sultán žádá o  příměří. Krveprolití ho už unavuje,

stálo ve zprávě. Je připraven vyjednávat. Cizí princ zjistil,

že vládce Mirádži k sobě povolává všechny ostatní panov‑

níky, aby si pohovořili o novém spojenectví. Sultán požádal

každého krále, královnu, císaře či prince, který by si chtěl

dělat nároky na jeho poušť, aby přišel svůj případ přednést

k němu do paláce.


13

Hned následujícího rána se depeše vydala k čchichján‑

skému císaři. A děla utichla. Začalo příměří. Po něm přijde

vyjednávání. Nakonec mír mezi sultánem a útočníky. A až si nebude muset hlídat pobřeží, pouštní vladař se znovu ob‑ rátí do vnitrozemí.

Cizí princ pochopil, že nadešel čas vrátit se k bratrovi.

Z jejich povstání se měla stát válka.


14

2

Tuhle košili jsem měla vždycky ráda. Škoda té krve.

Aspoň že většina nebyla moje. Vlastně moje nebyla ani ta košile – tu jsem si vypůjčila od Šazád a nikdy jsem se ji neobtěžovala vrátit. No, teď už ji nejspíš chtít nebude.

„Stůj!“

Trhnutím mě zastavili. Měla jsem svázané ruce a provaz se mi bolestivě zařezával do odřených zápěstí. Sprostě jsem zaklela a zvedla hlavu, abych konečně odlepila oči od svých zaprášených bot a upřela pohled do pouštního slunce.

Hradby Saramotai v posledních paprscích denního svět‑

la vrhaly opravdu dlouhé stíny.

Byly přímo mytické. Netečně přestály jednu z  největ‑

ších bitev První války, mezi hrdinou Attalláhem a  Ničitel‑

kou světů. Byly tak starobylé, že vypadaly, jako by je tvoři‑

ly kosti samotné pouště. Avšak ta slova, ledabyle načrtnutá

nad branou bílou barvou... ta byla nová.

VÍTEJTE VE SVOBODNÉM MĚSTĚ.

Na některých místech barva natekla do prasklin v pra‑

starých kamenech, než v žáru vyschla.


15

Nejradši bych jim na to, jak mě do toho svého takzva‑

ného Svobodného města přitáhli svázanou jako kozu na

rožni, něco pěkného řekla, ale i mně bylo jasné, že není

zrovna nejvhodnější doba pouštět si pusu na špacír.

„Ohlaste se, nebo budu střílet!“ zavolal někdo z hradeb.

Ta slova sama byla mnohem impozantnější než hlas, kte‑

rý je pronesl. Při tom posledním mu hlas mladistvě pře‑

skočil. Zamžourala jsem zpoza šemagu nahoru po kluko‑

vi, který na mě z  vrcholu hradeb mířil puškou. Nemohlo

mu být víc než třináct. Samá ruka, samá noha. Vypadal, že

tu zbraň nedokáže držet správně, i kdyby mu šlo o život.

Což mu nejspíš šlo. Vzhledem k tomu, že jsme byli v Mi‑

rádži a  vůbec.

„To jsme my, Ikare, ty tupče jeden,“ zařval mi u  ucha

chlap, který mě držel. Zašklebila jsem se. Takhle křičet teda

vážně nemusel. „A koukej tu bránu okamžitě otevřít, nebo

přísahám Bohu dohlídnu na to, aby do tebe táta bušil víc

než do těch svých podkov, dokud ti do tý hlavy nevtluče

trochu rozumu.“

„Hossáme?“ Ikar pušku ještě nespouštěl. Takhle vyner‑

vovaného jsem ještě nikoho neviděla. Což nebylo s prstem

na spoušti zrovna nejlepší. „Koho to tam máš?“ Ukázal puš‑

kou na mě. Hlaveň se divoce zhoupla a já jsem se instink‑

tivně natočila bokem. Vypadal, že by se nestrefil do stodo‑

ly, ani kdyby chtěl, ale já jsem nehodlala riskovat, že by mě

zasáhl omylem. Kdyby se mu to podařilo, radši se nechám

střelit do ramene než do prsou.

„Tohle,“ Hossámovi se do hlasu vkradl náznak pýchy

a s trhnutím mi zaklonil hlavu a natočil mou tvář do slun‑

ce, jako bych byla nějaká lovecká kořist, „je Modrookej ban‑

dita.“

To jméno dopadlo s větší vahou než dřív a po něm se

rozhostilo ticho. Ikar na mě z  hradeb vyjeveně zíral. I  na tu dálku jsem viděla, jak mu na okamžik spadla brada, než ústa stihl znovu zavřít.

„Otevřete bránu!“ zaskuhral Ikar nakonec a začal se štra‑ chat dolů. „Otevřete bránu!“

Obří železná vrata se otevírala bolestivě pomalu, jak bo‑

jovala proti písku, který se před nimi přes den nahroma‑

dil. Staré panty skřípěly, zatímco mě Hossám a jeho chlapi

rychle pobízeli kupředu.

Brána se neotevřela úplně dokořán, jen dost na to, aby‑

chom jí prošli jeden po druhém. I po tisících let vypadala

stejně bytelně jako na úsvitu lidstva. Byla z masivního žele‑

za, tlustá na rozpětí mužských paží a ovládal ji nějaký me‑

chanismus závaží a kladek, který zatím žádné město nedo‑

kázalo napodobit. Tuhle bránu nikdo neprorazí. A každý ví,

že hradby Saramotai jsou nedobytné.

Skoro jako by v tuhle chvíli neexistoval jiný způsob, jak

se dostat dovnitř, než nechat se protáhnout branou jako za‑

jatec s něčími prsty kolem krku. Mám to ale štěstí.

Saramotai leželo západně od středových hor. Což zna‑ menalo, že patřilo nám. Nebo nám aspoň patřit mělo. Ah‑ med si tohle území přivlastnil po bitvě u Fahálí. Zatímco gallanští okupanti, kteří tuhle polovinu pouště tak dlou‑ ho drželi, vyklízeli ulice, většina měst mu rychle přísahala věrnost. Nebo jsme si jejich spojenectví snadno vydobyli sami.

Saramotai bylo něco jiného.

Vítejte ve Svobodném městě.

Saramotai vyhlásilo vlastní zákony a  dotáhlo povstání ještě o krůček dál.

Ahmed toho o zavedení rovnosti a majetku pro chudé

dost namluvil. Lidé v Saramotai se rozhodli, že rovnost si

vybojují jedině tak, že stáhnou dolů ty, kteří stáli nad nimi.

Že se z  nich boháči nestanou jinak, než když boháčům


17

seberou majetek. Tak se pod rouškou toho, že přijali Ahme‑

dovu vládu, obrátili proti bohatým.

Ahmed však pokus o převrat rozpoznal na první pohled. O Malikovi Al ‑Kizzámovi, muži, který Saramotai ovládl, jsme toho zas tak moc nevěděli, kromě toho, že býval emírovým sluhou, že emír teď byl po smrti a že Malik bydlel v paláci.

Tak jsme tam poslali pár lidí, aby nám zjistili víc infor‑

mací. A aby s tím něco udělali, když se nám situace nebu‑

de líbit.

Nevrátili se.

To byl problém. Další spočíval v  tom, jak se dostat za nimi.

A tak jsem se tu ocitla já, s rukama svázanýma za zády tak pevně, až jsem v nich ztratila veškerý cit, a s čerstvým zraněním na klíční kosti, kde něčí nůž jen o vlásek minul můj krk. Bylo vtipné, jak jsem z  úspěšné mise mohla mít úplně stejný pocit, jako kdybych se nechala chytit.

Hossám mě prostrčil úzkou mezerou v  bráně před se‑ bou. Klopýtla jsem a rozplácla se v písku tváří k zemi, ces‑ tou dolů jsem si o železnou bránu bolestivě narazila loket.

Kurvadrát, to bolelo víc, než jsem čekala.

Zasyčela jsem bolestí a překulila se. Na ruce a zápěstí, pod provazem úplně zpocené, se mi nalepil písek. Hossám mě popadl a s trhnutím mě postavil na nohy. Postrčil mě do‑ vnitř a brána se za námi s tichým zařinčením zavřela. Skoro jako by se něčeho báli.

Za branou už se nastřádal menší dav čumilů. Půlka z nich svírala revolvery. Víc než půlka jich mířila na mě.

Tak moje pověst mě opravdu předcházela.

„Hossáme.“ Někdo se protlačil dopředu. Byl starší než moji věznitelé a vážným pohledem vyhodnotil můj zubože‑ ný stav. Prohlížel si mě s  klidnějším výrazem než ostatní. Nenechá se zaslepit stejnou horlivostí. „Co se stalo?“

„Chytili jsme ji v  horách,“ zakrákal Hossám. „Pokusila se nás přepadnout, když jsme se vraceli z  toho obchodu s  puškama.“ Dva další členové našeho doprovodu pyšně shodili na zem těžké pytle se zbraněmi, jako by měli potře‑ bu dokázat, že jsem se jim v tom nijak nepletla do cesty. Ty pušky nebyly vyrobené v Mirádži. Byly amonpúrské. Vypa‑ daly stupidně. Celé ozdobné a vyřezávané, vyrobené ručně místo strojově a stály dvakrát víc, než jakou měly cenu, je‑ nom proto, že se někdo obtěžoval udělat je pěkné na po‑ hled. Nezáleží na tom, jak hezky něco vypadá, když vás to dokáže zabít úplně stejně. To jsem se naučila od Šazád.

„Jenom ona?“ zeptal se ten muž s vážnýma očima. „Sama?“ Zalétl ke mně pohledem. Jako by ze mě dokázal vysát prav‑ du jen tím, že se na mě podívá. Jestli by si sedmnáctiletá holka opravdu měla tu drzost myslet, že se dokáže sama postavit půl tuctu dospělých chlapů s  ničím víc než hrstí nábojů a  vyhraje. Jestli by slavný Modrooký bandita mohl opravdu být tak hloupý.

Já jsem dávala přednost výrazu „unáhlená“.

Ale držela jsem klapačku. Čím víc toho řeknu, tím prav‑ děpodobnější bude, že plácnu něco, co by se mohlo obrá‑ tit proti mně. Zůstaň zticha. Tvař se zachmuřeně. Zkus se ne­ nechat zabít.

Jestli to ostatní nevyjde, soustřeď se jen na to poslední.

„Ty jseš opravdu Modrookej bandita?“ vyhrkl Ikar a tím obrátil všechny pohledy k  sobě. Slezl ze svého stanoviš‑ tě na hradbách, aby na mě mohl civět spolu s ostatními. Horlivě vykukoval přes hlaveň svojí pušky. Kdyby teď vy‑ střelila, stálo by ho to obě ruce a obličej. „Je pravda, co se o tobě říká?“

Zůstaň zticha. Tvař se zachmuřeně. Zkus se nenechat zabít.

„Záleží na tom, co se říká.“ Sakra. To mi to moc dlouho ne‑

vydrželo. „A takhle bys tu pušku držet neměl.“


19

Ikar si nepřítomně přehmátl, ale nespouštěl ze mě oči. „Říká se, že dokážeš chlapovi vystřelit oko z patnácti met‑ rů v úplný tmě. Že jsi v Iliazu prošla deštěm kulek a  vrátila se se sultánovýma tajnýma válečnýma mapama.“ Já jsem si Iliaz pamatovala trochu jinak. Tak zaprvé jsem skonči‑ la s  kulkou v  břiše. „Že jsi svedla jednu z  manželek dža‑ lázskýho emíra, když byli v Izmánu na oficiální návštěvě.“ Tak tohle byla novinka. Slyšela jsem o tom, jak jsem svedla emíra samotného. Ale třeba měla emírova manželka ráda i ženy. Nebo se ta historka při vyprávění překroutila, vzhle‑ dem k tomu, že tak polovina vyprávění o Modrookém ban‑ ditovi poslední dobou měla za to, že jsem muž. Už jsem si přestala ovazovat hrudník, abych vypadala jako kluk, ale na to, abych všechny přesvědčila, že Bandita je holka, jsem se zjevně potřebovala ještě trochu zakulatit.

„Ve Fahálí jsi zabila stovku gallanských vojáků,“ pokračo‑ val a jeho slova zakopávala jedno o druhé a vůbec se nene‑ chala zastrašit mým mlčením. „A taky jsem slyšel, žes uprch‑ la z Malálu na hřbetě ohromnýho modrýho rocha a nechala

za sebou jen zatopenou modlitebnu.“

„Neměl bys věřit všemu, co slyšíš,“ konstatovala jsem, když se Ikar konečně odmlčel, aby se nadechl, a oči měl tak vytřeštěné vzrušením, že vypadaly jako dvě lauzi.

Sklesle se nahrbil. Byl to jen malý kluk, který chtěl vě‑ řit všem těm příběhům, stejně jako já v jeho věku. Ačko‑ li vypadal mladší, než jsem si pamatovala, že bych kdy byla já. Neměl tu takhle s puškou co pohledávat. Ale na druhou stranu, tohle nám poušť udělala všem. Nadělala z nás snílky se zbraní. Přejela jsem si jazykem přes zuby. „A  to s  tou modlitebnou v  Malálu byla nehoda... z  větší části.“

V  davu to zahučelo. Lhala bych, kdybych řekla, že mě přitom příjemně nezamrazilo v zádech. A lhaní je hřích.

Už uplynulo skoro půl roku ode dne, kdy jsem s Ahme‑ dem, Jinem, Šazád, Hálou a dvojčaty, Izzem a Mazem stanula ve Fahálí. My všichni proti dvěma armádám a Núršamovi, demdžimu, z něhož sultán vyrobil zbraň. Demdžimu, který byl náhodou taky mým bratrem.

Stáli jsme tam tváří v tvář nemožným vyhlídkám a ohrom‑ ně ničivému demdži. Ale přežili jsme. A odtud se příběh o bit‑ vě u Fahálí rozběhl pouští ještě rychleji než vyprávění o sul‑ timských zkouškách. Už tucetkrát jsem ho slyšela od lidí, kteří netušili, že je poslouchají povstalci. S každým dalším vyprávěním byly naše eskapády úžasnější a  neuvěřitelnější, ale příběh skončil vždycky stejně, v tom smyslu, že i když vy‑ pravěč už utichl, příběh ještě pokračuje. Tak nebo tak, poušť po bitvě u Fahálí už nikdy nebude jako dřív.

Mýtus o Modrookém banditovi narůstal spolu s příbě‑ hem o  Fahálí, až se ze mě stala legenda, kterou jsem tak docela nepoznávala. Tvrdilo se v ní, že Modrooký bandita je zloděj, ne povstalec. Že jsem se lstí dostala lidem do po‑ stele, abych získala informace pro svého prince. Že jsem na bitevním poli zabila vlastního bratra. Tu historku jsem ne‑ snášela ze všech nejvíc. Možná proto, že se to v jednu chví‑ li s prstem na spoušti skoro splnilo. A já jsem ho nechala utéct. Což bylo skoro stejně špatně. Byl někde tam venku s veškerou svou mocí. A na rozdíl ode mě neměl žádné dal‑ ší demdži, kteří by mu pomohli.

Někdy, pozdě v  noci, když už všichni ostatní v  tábo‑ ře šli spát, jsem si nahlas sama pro sebe říkala, že je naži‑ vu. Jenom abych věděla, jestli je to pravda, nebo ne. Zatím jsem to pokaždé dokázala říct bez zaváhání. Bála jsem se však, že jednou přijde den, kdy už to nepůjde. To by zna‑ menalo, že ta slova jsou lež a že můj bratr zemřel, vystra‑ šený a sám, někde v téhle nemilosrdné poušti rozpolcené válkou.

„Jestli je tak nebezpečná, jak se říká, měli bysme ji zabít,“ zavolal někdo z davu. Byl to muž s hrudníkem opásaným jasně žlutou vojenskou šerpou, která vypadala, jako by ji někdo sešil z cárů látky. Všimla jsem si, že je jich tak přepá‑ saných víc. To asi bude nově ustavená saramotaiská hlídka, vzhledem k  tomu, že tu opravdovou hlídku museli zabít. Svíral zbraň. Mířil mi na břicho. Zranění břicha nevěstí nic dobrého. Zabijí vás pomalu.

„Ale jestli je to Modrookej bandita, patří k rebelskýmu princi,“ ozval se někdo jiný. „Neznamená to, že je na naší straně?“ Tak to byla otázka za milion fauza.

„Zvláštní způsob, jak se chovat k někomu, kdo je na vaší straně.“ Důrazně jsem si promnula svázané ruce. Davem proběhlo zamručení. To bylo dobře. Znamenalo to, že nejsou tak jednotní, jak za těmi svými neproniknutelnými hradba‑ mi vypadali. „Takže když jsme tu teda všichni kamarádi, co kdybyste mě rozvázali, abychom si mohli popo vídat?“

„Dobrej pokus, Bandito.“ Hossám mě sevřel pevněji. „Ne‑

hodláme ti dát příležitost dostat se k  nějakýmu revolveru.

Slyšel jsem ty historky, jak jsi zabila tucet chlapů jednou kul‑

kou.“ Byla jsem si dost jistá, že něco takového není možné.

Navíc, já jsem na to, abych sejmula tucet mužů, žádný revol‑

ver nepotřebovala.

Bylo to skoro k smíchu. Spoutali mě provazem. Ne že‑ lezem. Kdyby se mě někde na kůži dotýkalo železo, byla bych stejně lidská jako oni. Ale dokud to tak nebylo, moh‑ la jsem proti nim zvednout celou poušť. Což znamenalo, že jsem se svázanýma rukama mohla nadělat větší škodu, než jsem kdy dokázala, když jsem v nich svírala zbraň. Ale tady jsem žádné škody v plánu neměla.

„Stejně by o  tom, co s  Banditou uděláme, měl rozhod‑

nout Malik.“ Muž s vážnýma očima si při zmínce o samo‑

zvaném vůdci nervózně promnul bradu.


22

„Já mám náhodou i jméno,“ nadhodila jsem.

„Malik se ještě nevrátil,“ vyštěkl ten, který na mě mířil.

Vypadala, že je takový roztěkaný typ. „Než se vrátí, kdo ví,

co tu ona může natropit.“

„Amání. Tak se jmenuju.“ Nikdo mě neposlouchal. „Kdy‑

by to někoho zajímalo.“ Tohle dohadování jim klidně může

ještě nějakou dobu trvat. Skupinová rozhodnutí nejsou ni‑

kdy nic rychlého. Vlastně jsou většinou něco úplně nemož‑

ného.

„Tak ji zavřete, než se Malik vrátí,“ zvolal hlas odněkud

ze zadní části davu.

„Má pravdu,“ přidal se k němu jiný hlas z druhé strany,

další tvář, na kterou jsem neviděla. „Hoďte ji do basy, kde

nemůže dělat žádný potíže.“

Davem projela vlna souhlasného šumu. Muž s vážnýma

očima nakonec ostře pokývl hlavou.

Shluk lidí se urychleně rozdělil a Hossám mě začal táh‑

nout do vzniklé mezery. Jenže oni se nerozestoupili moc

daleko. Každý si chtěl Modrookého banditu pořádně pro‑

hlédnout. Zatímco mě chlapi vedli kolem, přihlížející na mě

civěli a  strkali se. Úplně přesně jsem věděla, co vidí. Hol‑

ku mladší než dcery některých z  nich, s  rozseklým rtem

a tmavými vlasy, potem a krví připláclými k obličeji. Legen‑

dy nikdy nebyly takové, jaké jste čekali, jakmile jste se na

ně podívali zblízka. Já jsem v tomto ohledu nebyla žádnou

výjimkou. To jediné, čím jsem se lišila od všech ostatních

hubených tmavých holek z  pouště, byly oči, které hořely

jasnější modří než polední obloha. Jako ta nejrozpáleněj‑

ší část ohně.

„Ty patříš k nim?“ To byl nový hlas, který se ječivě nesl

nad hlukem davu. Do přední řady se protlačila žena ve žlu‑

tém šemagu. Na látce byly vyšité květy, které mi skoro ladi‑

ly k očím. Ve tváři se jí zračila zoufalá naléhavost, která mě


23

znervózňovala. Na tom, jak řekla k nim, bylo něco podivné‑

ho. Jako by tím myslela demdži.

I někdo, kdo o demdži věděl, většinou nepoznal, že k nim patřím. My, děti džinů a  smrtelnic, jsme vypadali lidštěji, než většina lidí myslela. Zatraceně, vždyť se mi skoro sedm‑ náct let dařilo klamat i samu sebe. Většinou jsem nevypada‑ la nadpřirozeně, jen jako poloviční cizinka.

Prozradily mě oči, ale jen když jste věděli, po čem se koukat. A to tahle ženská nejspíš věděla.

„Hossáme.“ Zakopla, jak se s  ním snažila udržet krok, zatímco mě táhl ulicemi. „Jestli patří k nim, má úplně stej‑ nou cenu jako moje Raná’a. Můžeme ji vyměnit místo ní. Můžeme...“

Ale Hossám ji odstrčil stranou a  táhl mě hlouběji do města, zatímco ženu znovu pohltil dav.

Ulice Saramotai byly nejen starobylé, ale i úzké, a tak se

s tím, jak jsme postupovali dál, masa lidí musela ztenčovat,

až se vytratila úplně. Zdi nás v prodlužujících se stínech sví‑

raly z obou stran a na několika místech jsem se o zeď otí‑

rala oběma rameny. Prošli jsme mezi dvěma domy s jasně

barevnou omítkou a vyraženými dveřmi. Na zdech jsem po‑

střehla stopy po střelném prachu. Dveře a okna zatlučená

prkny. Čím dál jsme šli, tím víc stop po bojích bylo na okolí

vidět. Město, kde se bitva přiřítila zevnitř, ne zpoza hradeb.

Tomu se nejspíš říkalo povstání.

Zápach hnijícího masa jsem ucítila dřív, než jsem spat‑ řila těla.

Prošli jsme pod úzkým obloukem, přes který byl přeho‑ zený těžký koberec, aby na slunci uschl. Když jsem se pod ním shýbala, třásně mi přejely po krku. Jakmile jsem znovu zvedla hlavu, spatřila jsem před sebou dva tucty těl, houpa‑ jících se za krk. Visela na provazu na vysoké hradební zdi jako lucerny.

Lucerny s očima vyklovanýma od supů.

Jen těžko by se dalo určit, jestli ti mrtví byli staří, nebo

mladí, hezcí, nebo zjizvení. Nebylo však pochyb o tom, že

všichni byli bohatí. K jejich košilím prošívaným honosně

obarvenou nití nebo k  rukávům jejich chalátů z  jemného

mušelínu se ptáci nedostali. Z toho puchu mi bylo na zvra‑

cení. Smrt a pouštní vedro s těly udělaly rychlý proces.

Slunce mi zapadalo za zády. Což znamenalo, že až na‑ stane úsvit, mrtvoly se rozzáří světlem.

Nový úsvit. Nová poušť.

3

Vězení páchlo snad ještě hůř než ty mrtvoly.

Hossám mě postrčil dolů po schodech, které vedly do podzemních cel. Než mě šoupl do jedné z nich, ještě jsem si stihla všimnout dlouhé řady cel s železnými mřížemi, kte‑ ré se táhly naproti sobě po obou stranách úzké chodby. Tvrdě jsem narazila ramenem na zem. Sakra, z toho bude modřina.

Nepokoušela jsem se znovu postavit. Ležela jsem s hla‑ vou na chladné kamenné podlaze, zatímco za mnou Hos sám celu zamkl. Z kovového zvuku železa na železe mě zabrněly zuby. Když kroky odeznívaly na schodišti, pořád ještě jsem se nehýbala. Počkala jsem, třikrát se pomalu nadechla a s po‑ mocí svázaných rukou a loktů se vyškrabala na kolena.

V horní části cely bylo malé okénko, které dovnitř pouš‑ tělo akorát dost světla na to, abych tam nemusela tápat úpl‑ ně potmě. Skrz železné mříže jsem viděla do cely naproti. V rohu se tam choulila holčička, které nemohlo být víc než deset let, třásla se ve světle zeleném chalátu, který už byl dost špinavý, a sledovala mě vykulenýma očima.

Tváří jsem se opřela o mříže. Chladné železo se zakous‑ lo hluboko do mojí demdží podstaty.

„Imíne?“ zavolala jsem do chodby vězení. „Mahdí?“ Če‑

kala jsem se zadrženým dechem, ale odpovědělo mi jen ti‑

cho. Potom jsem až na druhém konci vězení spatřila okraj

tváře natlačené k mřížím s prsty zoufale svírajícími železo.

„Amání?“ ozvala se odpověď. Ten hlas zněl nakřáple, ale

jeho nesnesitelně nosový, panovačný podtón nikam nezmi‑

zel. Podtón, s kterým jsem se důkladně seznámila během

několika měsíců poté, co Mahdí a  pár dalších z  té jejich

izmánské skupinky intelektuálů přicestovali z města do na‑

šeho tábora. „Jsi to ty? Co tu děláš?“

„Jsem to já.“ Nahrbila jsem se úlevou. Ještě byli naživu.

Nepřišla jsem pozdě. „Přišla jsem vás zachránit.“

„Tak to je škoda, že ses taky nechala chytit, co?“

Kousla jsem se do jazyka. Věděla jsem, že na Mahdího

se můžu spolehnout, že se ke mně bude chovat nabubřele

i  z  vězeňské cely. Neměla jsem nijak zvlášť skvělé mínění

ani o  Mahdím ani o  nikom jiném z  té jejich bandy měst‑

ských kluků, kteří se do srdce povstání zapojili až příliš poz‑

dě. Teprve když jsme prolili tolik krve, abychom si přivlast‑

nili polovinu pouště. Ale na druhou stranu tohle byli kluci,

kteří Ahmeda podporovali, když poprvé přijel do Izmánu.

Ti, s kterými si vyměňoval filosofické myšlenky a poprvé

s  nimi zažehnul jiskru povstání. Kdybych navíc nechala

umřít každého, kdo mi lezl na nervy, měli bychom zatrace‑

ně málo spojenců.

„No,“ nasadila jsem svůj nejsladší hlásek, „jak jinak jsem

se měla dostat za bránu potom, co jste zbabrali svoji misi

natolik, že celý město uzavřeli?“

Z druhého konce vězení mi na to odpovědělo uspoko‑

jivě mrzuté mlčení. Ze špatné strany mříží nebude ani pro

Mahdího snadné se dohadovat o tom, že vlastně nic nezba‑

bral. Vyžívat se ve své škodolibé radosti každopádně můžu

někdy jindy. Mezitím se začínaly vytrácet poslední zbytky denního světla, musela jsem si pospíšit. Odstoupila jsem si od železné mříže. Promnula jsem prsty a snažila se vrátit si tak do dlaní trochu citu.

Písek, který zůstal v  mezerách mezi nimi, když jsem u brány předstírala zakopnutí, si nedočkavě poskočil. Měla jsem ho i  v  záhybech šatů  – ve vlasech, v  potu na kůži. V  tom byla krása pouště. Dostal se všude, zavrtal se vám až do duše.

Tak mi to jednou řekl Jin.

Zapudila jsem tu vzpomínku a  zavřela oči. Zhluboka jsem se nadechla a odtáhla si písek od kůže – každé zrnko, každá částečka vyslyšela mou výzvu, a když se ode mě od‑ lepily, zůstaly opatrně viset ve vzduchu.

Když jsem otevřela oči, obklopoval mě obláček písku, co se třpytil ve zlatavém zbytku odpoledního slunce, který ještě dopadal do cely.

V  cele naproti mně se dívka v  zeleném chalátu trochu napřímila a vyklonila se ze tmy, aby lépe viděla.

Nadechla jsem se a  písek se poslepoval do tvaru biče. Odtáhla jsem si svázané ruce co nejdál od těla a tím pohy‑ bem pohnula i  pískem. Ostatní demdži zjevně nechápali, proč se potřebuju hýbat, když používám svou moc. Hála ří‑ kala, že tak vypadám jako nějaký pokleslý šarlatán z izmán‑ ského tržiště. Jenže jí její moc byla k dispozici už od naroze‑ ní. Tam, odkud jsem pocházela já, jste k tomu, abyste mohli používat zbraň, potřebovali ruku.

Písek mi prosvištěl mezi zápěstími jako čepel a přesekl lano. Moje ruce se se škubnutím oddělily.

Teď jsem konečně mohla nadělat pořádnou škodu.

Popadla jsem písek a v čistém oblouku švihla paží k ze‑ mi, jako kdybych se rozmachovala mečem. Písek ji následo‑ val a opřel se do zámku cely s veškerou mocí pouštní bouře koncentrovanou do jediné rány.

Zámek se s uspokojivým zapraštěním roztříštil. A byla

jsem volná.

Rozkopla jsem dveře a přitom si dávala pozor, abych se

nedotkla železa, zatímco jsem si přivolala písek zpátky do

hrsti. Holčička v zeleném ze mě pořád nespouštěla oči.

„Takže.“ Loudala jsem se na druhý konec chodby a ces‑ tou si snažila ze zápěstí strhat zbytky přeseknutého pro‑ vazu. Z  pravé ruky jsem ho sundala snadno a  zůstala mi po něm zarudlá odřenina. Když jsem se zastavila před ce‑ lou, ve které trčel Mahdí, ještě jsem se prala s uzlem na le‑ vém zápěstí. „Jak jde to diplomatické vyjednávání?“ Posled‑ ní zbytky provazu sklouzly k zemi.

Mahdí se zatvářil kysele. „Přišla ses nám posmívat, nebo

nás zachránit?“

„Nevidím důvod, proč bych nemohla zvládnout obojí.“

Lokty jsem se opřela o dveře cely a bradu si položila do dla‑

ní. „Můžeš mi ještě jednou připomenout, jak jsi řekl Šazád,

že nepotřebuješ, abychom s  vámi šly, protože ženy přece

při politickém vyjednávání nikdo nemůže brát vážně?“

„Vlastně,“ ozval se hlas ze zadní části cely, „myslím, že

řekl, že byste se Šazád všechny ‚zbytečně rozptylovaly‘.“

Imín přistoupil ke dveřím, takže jsem na něj konečně pořádně viděla. Jeho tvář mi nic neříkala, ale ty jízlivé žlu‑ té oči bych poznala všude. Náš demdží měnič. Když jsem Imín viděla naposledy, při odjezdu z tábora, měla podobu drobné ženy v příliš velkých mužských šatech – aby uleh‑ čila břímě koni. Byla to povědomá podoba, kterou jsem na ní viděla už víckrát. Ačkoli to byla jen jedna z nekoneč‑ ného arzenálu lidských podob, které na sebe Imín mohl vzít: kluk, holka, muž, žena. Teď už jsem na Imínovu pro‑ měnlivou tvář byla zvyklá. Znamenalo to, že to někdy byla malá holka s  velkýma očima, která se na koni úplně ztrá‑ cela, nebo bojovník s  takovou silou, že dokázal zvednout člověka ze země jednou rukou. Jindy to byl pohublý uče‑ nec, který vypadal v zadní části cely v Saramotai popuzeně, ale neškodně. Ale ať už to byl muž nebo žena, kluk nebo holka, ty překvapivě zlaté oči se nezměnily nikdy.

„To je ono.“ Obrátila jsem se zpátky na Mahdího. „Mož‑

ná jsem to zapomněla kvůli tomu, jak mě ohromilo, že ti

hned na místě nevyrazila zuby.“

„Skončilas?“ Mahdí se zatvářil, jako by se zrovna zakousl do nakládaného citronu. „Nebo tu hodláš dál plýtvat ča‑ sem, který bychom mohli využít k útěku?“

„Jo, jo, dobře.“ Odstoupila jsem si a natáhla ruku před sebe. Písek se mi v odpověď nahrnul do dlaně. Stáhla jsem dlaň zpátky a vychutnávala si pocit moci, který mi narůstal v prsou. Potom jsem písek mrštila k zemi. Zámek se rozletěl.

„Konečně.“ Mahdí zněl otráveně, jako bych byla nějaká služka, která se mu nepřiměřeně dlouho loudala s jídlem. Pokusil se protlačit kolem mě, ale zarazila jsem ho vystrče‑ nou paží.

„Co to...“ začal a už v něm bublalo pohoršení. Přitiskla jsem mu dlaň na ústa a umlčela ho, abych se mohla zapo‑ slouchat. Rozhořčený výraz zmizel, jakmile to uslyšel i on. Kroky na schodišti. Slyšely nás stráže.

„Muselas dělat takový randál?“ zašeptal, hned jak jsem odtáhla dlaň.

„Víš co, příště už se možná nebudu obtěžovat tě zachra‑ ňovat.“ Strčila jsem ho zpátky do cely a myšlenky se mi už

rozběhly směrem k tomu, jak nás odsud dostat živé. Imín

se protáhl kolem Mahdího a  vyšel do chodby. Jemu jsem

v tom nijak nebránila. Stejně by mi to k ničemu nebylo. Za

chůze měnil podobu a postupně se zbavoval vzezření ne‑

škodného učence a bobtnal, až byl o dvě hlavy vyšší než já

a dvakrát tak široký. V téhle podobě bych Imína nechtěla

potkat někde v temné uličce. Protáhl si ramena, přes která


30

mu teď byla košile nepříjemně těsná. U jednoho ramene se

mu rozpáral šev.

To už byla skoro úplná tma. V celách panovalo jen pří‑

tmí. Viděla jsem, jak se na schodišti pohupuje světlo lucer‑

ny. Dobrá, to bude výhoda. Přitiskla jsem se do slepého zá‑

koutí pod schody. Imín mě napodobil a udělal to samé na

druhé straně.

Čekali jsme a  poslouchali, zatímco kroky na schodišti

nabíraly na hlasitosti. Napočítala jsem čtyři páry bot. Mož‑

ná pět. Byli jsme v menšině a oni měli zbraně, ale budou

na nás muset jít po jednom, což znamenalo, že jim ta pře‑

sila k ničemu nebude. Jak sestupovali dolů, světlo lucerny

se komíhalo po zdech. Měla jsem na své straně moment

překvapení. A jak vždycky říkala Šazád, když bojujete s ně‑

kým, kdo je dvakrát větší než vy, musíte si dát záležet na

tom, aby první rána za něco stála. Rána, kterou ten druhý

především vůbec nečeká. Tím líp, když se vám povede, aby

to byla i vaše poslední.

Holčička v zeleném naproti mně si přesedla tak, že teď

byla hned za mřížemi, a fascinovaně nás sledovala. Přitiskla

jsem si prst na rty a doufala jsem, že to pochopí. Přikývla

na srozuměnou. Dobře. Byla ještě malá, ale byla to holka

z pouště. Věděla, jak přežít.

Dala jsem se do pohybu, hned jak se objevila hlava prv‑

ního dozorce.

Jeden prudký poryv písku přímo do spánku ho poslal

střemhlav do mříží dívčiny cely. Když jeho lebka zapraště‑

la o železo, holčička odskočila. Imín vojáka popadl zezadu,

zvedl ho ze země a  přitiskl ho ke zdi. Jeho polekaná tvář

byla to poslední, co jsem viděla, když jeho lampa spadla na

zem a roztříštila se. Zhasla. A já jako bych oslepla.

Ozval se výstřel, v  jehož závěsu následoval v  celách

i mimo ně sbor výkřiků. Pod tím vším jsem rozeznala jeden hlas, který se hlasitě modlil. Já jsem si místo toho šeptem zaklela a přitiskla se ke stěně. Zbloudilé kulce se s největ‑ ší pravděpodobností vyhnu tak, že nebudu uprostřed míst‑ nosti. Potřebovala jsem se zamyslet. Byli stejně slepí jako my. Ale oni měli zbraně a  já musela předpokládat, že by jim na tom, že by zastřelili některého vězně zbloudilou kul‑ kou, nejspíš nezáleželo tolik jako mně. Zazněl další výstřel a tentokrát i výkřik, ve kterém se zračilo víc bolesti než stra‑ chu. Moje myšlenky se snažily prorazit nenadálou narůsta‑ jící vlnou paniky, zatímco jsem se pokoušela zjistit, odkud ty zvuky přicházejí. Už dlouho jsem nebyla v  bitvě sama. Kdyby tu byla Šazád, věděla by, jak z toho ven. Já jsem se sice mohla ve tmě bránit, ale pravděpodobnost, že zasáhnu nepřítele, byla úplně stejná, jako že trefím Imína nebo tu holčičku. Potřebovala jsem světlo. Nutně.

A potom, jako v odpověď na modlitbu, ve vězení vyšlo slunce.

Před očima mi vyskákaly hvězdičky. Pořád jsem byla oslepená, ale tentokrát tou jasnou září. Divoce jsem mrkala a snažila se těmi světélky prohlédnout.

Zrak se mi vracel nebezpečně pomalu a panický tlukot srdce mi připomínal, že jsem k ničemu, slepá a v obležení ozbrojených nepřátel. Okolí se mi do zorného pole vracelo kousek po kousku. Dva dozorci na zemi. Bez hnutí. Další tři si mnuli oči a revolvery jim jen visely z prstů. Imín při‑ tisknutý ke zdi a  krvácející z  ramene. A  ta holčička v  ze‑ leném ve svojí cele s malým sluncem, ne větším než pěst, v dlaních. Její tvář v tom jasném bledém světle zářila a ze‑ spoda na ni dopadaly podivné stíny, kvůli kterým vypadala mnohem starší. A teď už jsem viděla, že ty velké oči, který‑ ma mě pozorovala, měly stejně nepřirozenou barvu jako ty moje nebo Imínovy. Barvu pohasínajícího uhlíku.

Byla demdži.

4

Na to, abych si lámala hlavu se svojí novou demdží spojen‑

kyní, bude dost času později. Teď jsem musela využít dar,

který nám věnovala. Revolvery dozorců už se zvedaly ke

mně – písečný poryv jim je vyrazil z rukou. Jeden z dozorců

zavrávoral a pozpátku vrazil do Imína. Ten se po něm na‑

táhl, prudce škubl a zaslechla jsem křupnutí páteře.

Jiný dozorce po mně skočil s  nožem v  ruce. Rozdělila

jsem písek na dvě části, půlkou jsem mu odrazila ruku do

strany, než se ke mně stihl přiblížit, zatímco druhou půlku

jsem vytvarovala do podoby zahnuté písečné čepele. Čistým

řezem mu přejela přes hrdlo a z rány se vyřinula krev. Imín

se zmocnil opuštěné zbraně. Sice možná nebyl tak dobrý

střelec jako já, ale v takhle stísněném prostoru by bylo těž‑

ké minout. Přikrčila jsem se a Imín vypálil. Z cel se ozvaly

další výkřiky, ale výstřely odrážející se od stěn je přehlušily.

A pak ticho. Narovnala jsem se. Bylo po všem. Imín i já

jsme byli stále naživu. Stráže ne.

Mahdí vyšel z cely, a jak si prohlížel to krveprolití, na‑

špulil nad těmi těly vyčítavě ret. Tak to s  těmi intelektuál‑

skými typy bylo vždycky. Chtěli přetvořit svět, ale jako by si

mysleli, že se to všechno dá udělat bez prolití jediné kapky krve. Nebrala jsem ho na vědomí a obrátila jsem se k cele s tou demdží holčičkou v zeleném chalátu. Pořád ještě sví‑ rala to malé slunce a prohlížela si mě vážnýma rudýma oči‑ ma. Byly znepokojivě jasné.

Rozdrtila jsem její zámek písečným výbuchem. „Ty jseš...“ začala jsem, když jsem ty dveře s  námahou otevírala, ale holčička už byla na nohou, protáhla se kolem mě ven z cely a na druhý konec vězení.

„Samiro!“ volala. Přiblížila se k mřížím, ale nedotýkala se jich. Věděla dost na to, aby se od železa držela dál. Víc než já v jejím věku. Opřela jsem se o kamennou zeď. Teď když už bylo po boji, jsem začínala cítit, jak se na mě sápe únava.

„Raná’a!“ Jiná dívka se protlačila do přední části cely a po‑ klekla na zem, aby malé demdži viděla do očí. Než se na ní podepsalo vězení, byla nejspíš opravdu krásná. Teď pro‑ stě vypadala unaveně. Tmavé oči propadlé ve svraštělé tvá‑ ři. Rychle jsem ji přejela očima, jestli náhodou není taky demdži, ale vypadala stejně lidsky jako kdokoli jiný. Nejspíš byla stejně stará jako já. Moc mladá na to, aby byla něčí má‑ mou. Že by sestra? Natáhla se skrz mříže a položila holčič‑ ce dlaň na tvář. „Není ti nic?“

Ta malá demdži, Raná’a, se obrátila na mě a její ústa už se naštvaně špulila. „Pusť ji ven.“ Byl to rozkaz, ne žádost. Od někoho, kdo byl zvyklý je rozdávat.

„Nikdo tě nenaučil říkat prosím, holka?“ Vyjelo mi to bez ohledu na to, že tohle nebylo zrovna to nejpříhodněj‑ ší místo k tomu, začít ji učit dobrému vychování. A já jsem k tomu nejspíš nebyla zrovna ta nejpříhodnější osoba.

Raná’a na mě upřela pohled. Na většinu lidí to asi zabí‑ ralo. Ty její rudé oči znepokojovaly i mě, a to jsem na dem‑ dži byla zvyklá. Vzpomněla jsem si, jak se v některých pří‑ bězích mluvilo o tom, že Adíl dobyvatel byl tak zlý, že jeho oči rudě žhnuly. Byla zvyklá těma očima získat všechno, co

chce. Ale já jsem zase nebyla nijak zvlášť zvyklá dělat, co se

mi řeklo. Přesýpala jsem si písek mezi prsty a čekala.

„Pusť ji ven, prosím,“ vyzkoušela to a dupla si bosým cho‑

didlem. „Hned.“

S povzdechem jsem se odrazila od zdi. Tak jsem to as‑

poň zkusila. „Odstup.“ Rozkazovat dovedu i já.

Jakmile se zámek rozletěl, Raná’a se vrhla k ní, obtočila

drobné paže starší dívce kolem krku a přitom stále v jedné

ruce opatrně svírala tu světelnou kouli, zatímco druhou se

přidržovala špinavé látky jejího chalátu. V  záři malinkaté‑

ho slunce na její dlani jsem viděla na zbytek cely. Stísněný prostor byl nacpaný vězeňkyněmi, tucet žen tam byl na‑ mačkaný tak natěsno, že neměly místo ani na to, aby si mohly lehnout. V tuhle chvíli už se drápaly na nohy, úlev‑ ně se hroutily na chodbě před celou, zajíkaly se po svobo‑ dě a bylo na Imínovi s Mahdím, aby je jakž takž usměrnili.

Všechno to byly ženy nebo dívky. Ostatní cely na tom

byly úplně stejně, došlo mi, když jsem se rozhlížela po obe‑

zřetných, vystrašených tvářích, které vykukovaly z temnoty

za mřížemi, bály se nás, ale zároveň zkusmo doufaly v zá‑

chranu. Mahdí s Imínem našli u jednoho z mrtvých stráž‑

ných kroužek s  klíči a  hned se pustili do osvobozování

ostatních zajatkyň. Měla jsem za to, že to asi bude jedno‑

dušší než všechny ty zámky rozbíjet. Vězeňkyně se jedna

za druhou hrnuly z cel, některé spěchaly někoho obejmout,

některé jen vyklopýtaly na chodbu jako plachá zvířata.

„A muži?“ zeptala jsem se Samiry, když se vymanila ze

sevření Raná’a, i  když jsem tušila, že odpověď už nejspíš

znám.

„Byli nebezpečnější než my,“ řekla Samira. „Tedy tak to

aspoň říkal Malik, když...“ Zarazila se a zavřela oči, jako by

je tak nemusela vidět zemřít rukou muže, který se města

zmocnil. „A měli menší cenu než my.“


35

Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila významný po‑ hled, který na mě přes hlavu Raná’a upírala. Pak mi to do‑ šlo. Ženy, které potácivě vycházely z cel, byly všechny mla‑ dé. Poslední dobou kolovala spousta zvěstí o tom, že války využívají otrokáři. Unášejí dívky z naší půlky pouště a pro‑ dávají je vojákům, sloužícím daleko od manželek, nebo boháčům v  Izmánu. A  pak tu taky byla otázka hodnoty demdži...

„Raná’a.“ Prohrabávala jsem se v paměti. To jméno už jsem dnes někde slyšela. Ta žena se šemagem vyšitým mod‑ rými květy, došlo mi. Ta, která chtěla vědět, jestli jsem dem‑ dži. Teď už jsem chápala, proč mě poznala. „Tvoje matka si o tebe dělá starosti.“

Holčička mě přejela přezíravým pohledem, tvář stále při‑ tisknutou na Samiřinu hruď. „Tak proč mě odsud nepřišla dostat?“

„Raná’a,“ sykla na ni Samira káravě. Takže jsem asi ne‑ byla jediná, kdo se malé demdži pokoušel vštípit trochu slušnosti. Samira se opřela o dveře cely. Natáhla jsem k ní ruku, abych jí pomohla z kleku na nohy. Raná’a pořád ješ‑ tě svírala lem jejího umouněného chalátu, a  tak zesláblé Samiře ještě víc znepříjemňovala pohyb. „Odpusť jí,“ řekla mi Samira. Svým přízvukem mi připomínala Šazád, ačkoli zněla mnohem jemněji. „Nemá často důvod mluvit s cizími lidmi.“ Při těch posledních slovech upřela na holčičku vý‑ znamný pohled.

„Tvoje sestra?“ zeptala jsem se.

„Něco takového.“ Samira položila jednu ruku mladší dívce na hlavu. „Můj otec je,“ zaváhala, „byl emírem Sara‑ motai. Teď je po smrti.“ Řekla to přímo a  věcně, vnitřní bolest skrývala. Věděla jsem, jaké je sledovat, jak vám umí‑ rá rodič. „Její matka byla služebná v  otcově domácnosti. Když se Raná’a narodila a vypadala... jinak, její matka mého otce prosila, aby ji ukryl před Gallany.“ Samira zvedla ruku k  mojí tváři. Většinou jsem dokázala předstírat, že jsem člověk, i s těma modrýma očima. Existovalo však pár lidí, kteří o  demdži už něco věděli, a  tak mě dovedli odhalit, tak jako Jin. „Předpokládám, že tobě nemusím vysvětlovat, proč.“

Já jsem měla štěstí. Šestnáct let jsem Gallany přežívala,

protože jsem dokázala vypadat jako člověk. Raná’a se nic

takového nikdy povést nemohlo. A pro Gallany byl každý,

kdo není člověk, automaticky nestvůra. Demdži pro ně ne‑

byl nic jiného než lidokožec nebo noční můra. Raná’a by

se svýma rudýma očima byla mrtvá, jakmile by ji jedinkrát

spatřili.

Samira holčičku něžně pohladila po vlasech v uklidňu‑

jícím gestu, nasvědčujícím o  příliš mnoha nocích, kdy se

snažila vystrašené děvčátko uchlácholit, aby usnulo. „Vzali

jsme ji k sobě a ukryli. Když začala dělat... tohle,“ Samiřiny

prsty se zavlnily kolem světla v rukou Raná’a, „otec prohlá‑

sil, že to musí být znovuzrozená princezna Hawá.“

Když jsem vyrůstala, byl příběh o princezně Hawá jeden

z mých nejoblíbenějších. Pocházel z těch úplně nejranněj‑

ších dnů lidstva, když po zemi ještě kráčela Ničitelka svě‑

tů. Hawá byla dcerou prvního izmánského sultána. Její hlas

byl tak překrásný, že přivedl každého, kdo ho slyšel, do ko‑

len. To její zpěv k  ní přilákal lidokožce v  převleku za jed‑

noho z jejích sluhů. Ukradl jí oči rovnou z hlavy. Princezna

Hawá křičela a hrdina Attalláh jí přiběhl na pomoc dřív, než

si lidokožec stihl vzít i její jazyk. Potom toho ghúla obelstil

a  získal od něj její oči. A  když Hawá dostala zpátky svůj

zrak a poprvé spatřila Attalláha, zastavilo se jí srdce. To, co

Hawá cítila, bylo tak nové a zvláštní, až si myslela, že umí‑

rá. Hawá poslala Attalláha pryč, kvůli tomu, jakou bolest jí

pohled na něj působil. Ale jakmile byl pryč, její srdce bolelo


37

o to víc. V příbězích stálo, že to byli první smrtelníci, kteří

se kdy do sebe zamilovali.

Jednoho dne dorazila k Hawá do Izmánu zpráva o tom,

že velké město na druhém konci pouště je v obležení ghúlů

a bojuje tam i Attalláh. Město se každý den snažilo vybu‑

dovat nové obranné valy, ale ghúlové je každou noc znovu

strhli a nutili tak obyvatele, aby za úsvitu, až ghúlové zmi‑

zí, začali znovu. Jakmile Hawá uslyšela, že Attalláha čeká

téměř jistá smrt, vyšla do pouště za Izmánem a ronila tak

mučivé slzy, že jeden z búraqi, nesmrtelných koní z písku

a větru, se nad ní slitoval a přišel jí na pomoc. Přecválala na

něm poušť a  zpívala tak krásně, že jakmile dojela Attallá‑

hovi po bok, na oblohu vyšlo slunce. Když dorazila do Sa‑

ramotai, udržela slunce na nebi a tím i ghúly od města po

celých sto dní, dost dlouho na to, aby lidé ze Saramotai po‑

stavili svoje vysoké neproniknutelné hradby, a tak na nich

pracovali dnem i nocí, dokud nebyli v bezpečí. Když byla

práce konečně hotová, Hawá slunce pustila a v bezpečí za

městskými hradbami se provdala za svou lásku, Attalláha.

Hawá pak na hradbách hlídkovala každou noc, když Attalláh vyjížděl do bitvy, a  pokaždé se jí za úsvitu vrátil. Dalších sto nocí Attalláh vyjížděl za brány hájit město. V bit‑ vě byl nedotknutelný. Žádný z ghúlů mu nedokázal zkřivit ani vlásek. Princezna Hawá stála na hradbách každou noc a  o  stoprvní noci její hlídky zasáhl hradby zbloudilý šíp z bitvy a skolil ji.

Když ji Attalláh viděl padat z hradeb, srdce se mu zasta‑ vilo žalem. Ochrana, která mu po sto nocí tak dobře slou‑ žila, najednou zmizela, ghúlové ho přemohli a vyrvali mu srdce z hrudi. Ale v okamžiku, kdy Attalláh a Hawá zemřeli, slunce naposledy zazářilo uprostřed noci. Ghúlové na slun‑ ci bojovat nemohli. Místo toho je jeho záře spálila a Hawá s Attalláhem tak město svým posledním dechem zachránili. Obyvatelé města ho pak pojmenovali na počest Hawá: Sa‑ ramotai. V prvním jazyce to znamenalo „princeznina smrt“.

Přemýšlela jsem, jestli to ten džin pokládal za dobrý vtip, dát dceři, která se narodila ve městě Hawá, stejný dar, jako měla ona.

Ale Hawá přece byla člověk. Nebo tak to aspoň bylo v  tom příběhu. Předtím jsem nad tím nikdy nepřemýšle‑ la. Postavy z příběhů prostě někdy měly schopnosti, které se jen tak vynořily. Třeba byla Hawá jednou z nás a prav‑ du o  tom, že Hawá byla demdži, a  ne opravdová princez‑ na, pohřbily staleté nánosy převyprávění. Koneckonců i ze současných převyprávění sultimských zkoušek vyplývalo, že něžná, krásná Delíla je nějaká příšerná rohatá nestvůra. A některé z historek o Modrookém banditovi nějak opomí‑ jely tu drobnost, že jsem holka.

„Po Fahálí jsme si mysleli, že bude víc v bezpečí.“ Sami‑

ra si Raná’a přitáhla blíž. „Ukázalo se, že i když ji nechtějí

zabít, někdo ji chce k něčemu jinému.“ Podle jedné hloupé

pověry dokáže kousek demdži vyléčit každý neduh. Hála,

naše demdži se zlatou kůží a Imínova sestra, se připomín‑

ky na tu pověru už nikdy nezbaví: dva prsty na ruce jí uřízli

a prodali. Nejspíš, aby si nějaký boháč mohl vyléčit překy‑

selený žaludek. „Říká se, že po demdži teď pase i sultán.“

„O tom víme,“ přerušila jsem ji ostřejším tónem, než jsem

měla v úmyslu. Potom, co se to k nám doneslo, jsem se víc

než čehokoli jiného bála, že sultán vystopuje Núršama. Měla

jsem za to, že pravděpodobnost, že by se nějaký další dem‑

dži dokázal vyrovnat čiré ničivé síle mého bratra, bude dost

mizivá. Ani já jsem nedokázala srovnat město se zemí tak

jako Núršam. Každopádně jsme si v posledních měsících

dávali pozor, abychom někde neutrousili, že Modrooký ban‑

dita a demdži, který dokáže přivolat pouštní bouře, je jedna

a ta samá osoba. Ne že by na tom záleželo. Nehodlala jsem


39

se nechat sultánem chytit živá. Teď jsem však přemýšlela

nad tím malinkým sluncem v rukou Raná’a. Bylo neškodné,

jak si ho tak držela v dlaních. Ale kdyby se stokrát znásobi‑

lo, už by tak neškodné být nemuselo. Najednou vypadaly

sultánovy vyhlídky poněkud nadějněji.

„Vaše povstání ho zatím udrželo mimo tuhle část pouš‑ tě. Jak dlouho si myslíš, že to ještě vydržíte?“

Tak dlouho, jak bude potřeba. Radši se propadnu, než bych sultánovi dovolila, aby nějakému jinému demdži udě‑ lal to, co Núršamovi. Raná’a sice možná byla vypiplaný fra‑ cek s hlavou v oblacích z toho, jak jí celý život lili do hlavy, že je reinkarnací mytické princezny. Ale byla demdži. A my se o svoje lidi starali.

„Můžu ji odvést do bezpečí.“ Tady jsem ji nechat nemoh‑ la. Ne, když existovala možnost, že ji najdou a já na ni budu koukat a mířit na ni revolverem. „Ven z města.“

„Já s tebou nikam nechci,“ vzpírala se Raná’a. Obě jsme ji ignorovaly.

„Princ Ahmed chce zajistit, aby celá země byla pro demdži bezpečná, ale než na to dojde, vím, kde bude pod ochranou.“

Samira na okamžik zaváhala. „Můžu jít s ní?“

Ramena mi poklesla úlevou. „To se uvidí. Můžeš chodit?“

Imín Samiře pomohl a  podpíral ji, zatímco se belhala ke schodišti. Raná’a  se jí přitom pořád držela jako klíště. Už jsem se chystala odvrátit, když světlo Raná’a  dosáhlo až k zadní stěně. Cela ještě nebyla prázdná. V rohu ležela schoulená žena ve světle žlutém chalátu a ani se nehnula.

Na okamžik jsem si myslela, že je mrtvá, že ji celé dny ve stísněném vězení tolik vyčerpaly. Potom se její záda vze‑ dmula a znovu poklesla, jenom malinko. Pořád ještě dýcha‑ la. Přikrčila jsem se k  ní a  položila jí dlaň na holou paži. Její kůže byla teplejší, než by takhle daleko od slunce být měla. Měla horečku. Při mém dotyku se s leknutím probrala a prudce otevřela vyplašené oči. V panice si mě prohlížela zpoza umouněné opony vlasů. Krev a špína jí je přilepily ke tváři a její rty byly popraskané žízní. „Dokážeš se posta‑ vit?“ zeptala jsem se. Neodpověděla, jen na mě dál zírala vy‑ kulenýma tmavýma očima. Ale mohla jsem si tipnout. Vy‑ padala mnohem hůř než kdokoli jiný, koho jsem tu viděla vyklopýtat z cely. Sotva udržela oči otevřené, natožpak aby někam utíkala.

„Imíne!“ zavolala jsem. „Potřebuju tu trochu pomoct. Mů‑ žeš...“

„Záhijo?“ To jméno pronesené šeptem vyznělo skoro jako modlitba, chraplavě se vydralo z  hrdla, které jako by bylo vyschlé na troud, jen vteřinu předtím, než se její hlava zno‑ vu malátně zaklonila a žena znovu upadla do horečnatého spánku.

Znehybněla jsem. Od hlavy k  patě. Napadlo mě, jestli se takhle nějak necítila Hawá, když se jí v hrudi zastavilo srdce.

Najednou jsem nebyla Modrooký bandita. Ani povsta‑

lec, rozdávající rozkazy. Nebyla jsem ani demdži. Byla jsem

znovu jen holka z  Prachova. Protože tam jsem naposledy

uslyšel



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist