načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Jet: Zrada - Russell Blake

Jet: Zrada

Elektronická kniha: Jet: Zrada
Autor:

Krásná Jet je zpátky ve hře a vyráží na životní misi. Aby našla a dostala zpět svou malou dceru, musí definitivně vstát z mrtvých a vrátit se ke kariéře tajné agentky. Odvést ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Fantom Print
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 302
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Jet: Betrayal ... přeložila Helena Dvořáková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-8340-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhá část z volné řady thrillerů, jejichž hrdinkou je bývalá elitní agentka izraelského Mossadu. Krásná Jet je zpátky ve hře a vyráží na životní misi. Aby našla a dostala zpět svou malou dceru, musí definitivně vstát z mrtvých a vrátit se ke kariéře tajné agentky. Odvést Hannah z domu jejích pěstounů je přitom ten nejjednodušší krok... Nyní ji čeká cesta z Nebrasky do vykřičených čtvrtí Bangkoku a dál, až do nebezpečných džunglí Laosu a Myanmaru ovládaných drogovými gangy - cesta plná krve, násilí, smrti a zrady. Ale pokoušet se zradit Jet se rozhodně nevyplácí.

Popis nakladatele

Krásná Jet je zpátky ve hře a vyráží na životní misi. Aby našla a dostala zpět svou malou dceru, musí definitivně vstát z mrtvých a vrátit se ke kariéře tajné agentky. Odvést Hannah z domu jejích pěstounů je přitom ten nejjednodušší krok…  Nyní ji čeká cesta z Nebrasky do vykřičených čtvrtí Bangkoku a dál, až do nebezpečných džunglí Laosu a Myanmaru ovládaných drogovými gangy – cesta plná krve, násilí, smrti a zrady. Ale pokoušet se zradit Jet se rozhodně nevyplácí.  Fanoušci Kill Billa , Bourneovy trilogie a seriálu 24 hodin si v této zběsilé akční jízdě rozhodně přijdou na své.

Zařazeno v kategoriích
Russell Blake - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2012 by Russell Blake

Translation © Helena Dvořáková, 2016

Cover Image © Michael Schubert / Lucifer-Verlag, 2014

Cover Design © Jan Matoška, 2016

Czech Edition © FANTOM Print, Ostrava 2016

ISBN 978-80-7398-812-8 (ePub FANTOM Print)

ISBN 978-80-7398-813-5 (mobi FANTOM Print)

ISBN 978-80-7398-814-2 (PDF FANTOM Print)

ISBN 978-80-88096-16-0 (ePub Mystery Press)

ISBN 978-80-88096-17-7 (mobi Mystery Press)

ISBN 978-80-88096-18-4 (PDF Mystery Press)


1. KAPITOLA

Gordon dloubl do svého spícího společníka. „Dougu, probuď se.“

Doug měl bradu svěšenou na hrudi a jeho špinavé zelenévojenské tričko bylo úplně propocené. Byla horká, dusná noc.

Gordon do něj znovu šťouchl ramenem.

Doug se zachvěl, zvedl hlavu a pootevřel zakalené oko.

„Co?“

„Psst. Potichu,“ zasyčel Gordon. „Ať na sebe neupozorníme strážce.“

Pohnul nohama mezi rostlinami hnijícími v bahně a pak letmo pohlédl na lýtko svého přítele. Maskáčové kalhoty měl odstřižené u kolen a jeho střelná rána, omotaná špinavým obinadlem, byla plná hnisu. Červenohnědá skvrna zaschlé krve na obvaze se hemžila mravenci, kteří čile prozkoumávali kdysi bílou gázu.

Doug byl bledý. Jeho tělo bojovalo s infekcí a horečkou. To, že už dva dny neměli ani sousto a každé čtyři hodiny dostávali jen trochu vody, jim také zrovna moc neprospívalo. Džungle v horách na jihu Myanmaru byla i za těch nejpříznivějších podmínek krutá anemilosrdná a bylo víc než jasné, že když je nezabijí jejich věznitelé,udělá to brzo sama příroda.

„Už se mi téměř podařilo uvolnit si ruce,“ zašeptal Gordon.„Přisuň se blíž, ať můžu zapracovat i na těch tvých.“

Oba muži byli na okraji mýtiny připoutáni ke kůlu zatlučenému do země a ruce měli za zády svázané provazem – poněkudprimitivní, avšak účinný způsob věznění. I když ne že by kolem bylo moc

5


míst, kam by se dalo utéct. Zlatý trojúhelník, který se táhl odMyanmaru až k Vietnamu a zahrnoval i část Laosu a severního Thajska,

byl oblastí, kde neplatily žádné zákony. Kromě několika náhodně

roztroušených domorodých vesnic, jejichž obyvatelé žili v naprosté

bídě, se od obzoru k obzoru táhla jen džungle a rozlehlá opiová

pole.

„Jak?“ zamumlal Doug, na Gordonův vkus až příliš hlasitě.

„Zmlkni. Prostě se trochu přišoupni. A hlavně buď zticha.“

Doug udělal, co mu řekl. Přisunul se, aby Gordon dosáhl na jeho zápěstí.

Noc byla temná. Slabá měsíční záře, pronikající skrz koruny stromů, však poskytovala dost světla na to, aby odhalila ztrhané rysy Dougovy tváře. Když pohlédl doprava, dokázal Gordonrozoznat stany hlavního tábora na mýtině a několik chatrčí z hrubě otesaného dřeva nedaleko lesa, jen kousek od jedné znespočetných říček v horách Šanského státu, které lemovaly hranici sLaosem a Thajskem.

Ostrým kusem bambusu, který se mu podařilo odštípnout ze spodní části kůlu, začal Gordon řezat provaz. Zubaté ostří se muzatínalo do kůže a z rukou mu tekla krev – na tom však nezáleželo. Bylo to prosté. Pokud neuprchnou, zemřou.

Tušil, že je asi jedna hodina ráno. Slunce zapadlo už nejméně před pěti hodinami. Přestože bylo Gordonovo vnímání času poněkud zkreslené, tohle dokázal podle narůstající dehydratace, hladu aměnících se povětrnostních podmínek odhadnout poměrně přesně.Nechávali je venku bez povšimnutí během pravidelně se opakujícíchlijáků a horský vítr, který následně osušoval jejich kůži, s sebou přinášel roje komárů. Gordon už měl z jejich štípanců úplně oteklý a zarudlý každičký nechráněný kousek těla. A stejně tak i Doug.

O nemocech přenášených komáry, které byly pro tuto oblasttypické, raději ani nepřemýšlel. Horečka dengue, malárie, žlutá zimnice, 6


chikungunya... stejně tak i břišní tyfus, žloutenka, mor,hemoragická horečka a spousta dalších radostí, které člověka mohli potkat

z pouhého pití vody nebo při kontaktu s obyvateli džungle.

Právě teď ale měli závažnější problémy.

Gordon napínal uši, jestli z tábora nezaslechne nějaký zvuk.Všude bylo ticho. To však mohlo být jen zdání, protože mezi chýšemi a džunglí se dnem i nocí zcela neslyšně pohybovaly náhodné hlídky, tvořené dvěma až třemi muži s útočnými puškami přehozenými přes rameno. Byli to Šanové: místní domorodci, kteří znali tuhle oblast jako svoje vlastní boty. Nájemní zabijáci, placení za to, že žili jako psanci a hlídali muže, který pro ně představoval svýmzpůsobem boha.

Byl to běloch.

Neasiat. Byl neuvěřitelně bohatý, nesmírně si chránil soukromí a svoje území ovládal jako vojenský diktátor.

Gordon jejich nepolapitelný cíl – faranga, který byl podochranou domorodců a v jehož táboře byli nyní nedobrovolnými hosty, ani nezahlédl. Z tlumených hovorů dozorců vyrozuměl, že tamnejspíš vůbec není. Takže i kdyby vše proběhlo podle plánu a podařilo se jim vplížit do tábora, aniž by je zajali, stejně by to bylo marné.

Cítil, že provaz, kterým měl Doug svázané ruce, se díky jehoúsilí s bambusem pomalu, ale jistě třepí, a dál systematicky pokračoval v řezání.

Během další hodiny Doug znovu upadl do bezvědomí. Gordon ho nechal být. Veškerou sílu, kterou teď načerpá, bude už velmi brzo potřebovat.

Temné ticho rozřízl jakýsi hluk. Ozvalo se praskání větví a na mýtinu vstoupili dva ozbrojení muži, kteří se spolu bavili v místním nářečí – dorazila noční hlídka. V táboře byl klid i během dne, muži se líně poflakovali a jediné, čemu se věnovali, bylo vaření,bezpečnostní obchůzky a hraní karet. Když tam jejich patron nebyl,neby>7


lo koho chránit. Kdo by se asi tak chtěl postavit po zuby ozbrojené

skupině mužů jen proto, aby jim zabavil stany nebo zbraně? V téhle

části světa byla zbraní hromada – v místních horských vesnicích

byly běžnější než boty.

Gordon přimhouřenýma očima sledoval, jak nově příchozízamířili k malému ohni, kde seděl další muž s kalašnikovem na klíně. Oba mu shodně pokynuli, aby jim podal svoji láhev. Nejdřív tak trochu protestoval, ale potom se zasmál a vydal jim ji. Vytáhlicigarety, pak i nezbytné karty a promíchali je. Tím byly přípravy nadalší noční přerozdělování bohatství ukončeny.

Až se cíl vrátí, bude podobné lajdáctví tabu. Nakonec oba četli jeho dokumentaci. Bylo velké štěstí, že se Gordonovi podařilouvolnit provaz právě v noci, kdy byla ochranka tak laxní. To by mohla být výhoda, díky níž si třeba nakonec zachrání život.

I když Dougovy vyhlídky nebyly moc dobré.

Střela sice minula kost, ale do rány se muinfekce, což ho budevýrazně limitovat v tom, jak velký kus cesty bude schopen urazit.Gordon zvažoval, že by se vypařil bez něho, neměl na to však srdce.Dobře věděl, že kdyby utrpěl zranění on, Doug by s ním zůstal. Po všem, čím spolu prošli, bylo tohle to nejmenší, co mohl pro Douga udělat.

Což však neznamenalo, že by jeho šance byly nějak zvlášť příznivé.

Gordon doufal, že když budou strážci pokračovat v pití, mohli by se s Dougem za hodinu pohnout z místa a zmizet v džungli. Ale co pak? Byli celé dny vzdáleni od čehokoli, co by aspoň trochupřiomínalo civilizaci. A tohle nebyla jediná ozbrojená skupina vregionu. Pašeráci drog, gangsteři, obchodníci s bílým masem, pytláci: na podobné existence mohli v zemi nikoho, kterou představoval Trojúhelník, narazit doslova na každém kroku. A bylo jisté, žekdokoliv z nich je bez sebemenšího zaváhání zabije.

No, nebyl to zrovna ten nejlepší scénář. Ani tím se však nebudou muset vzrušovat, pokud se Gordonovi nepodaří uvolnit ruce. 8


O dvacet minut později konečně ucítil, jak se i poslední kousek lana s tichým lupnutím oddělil. Znovu šťouchl do Douga.

„Hej. Jsi volný. Teď ty. Přeřízni stejným způsobem zbývající kus mého provazu.“

Doug sebou trhl a nechápavě na Gordona pohlédl.

Možná přece jen byla chyba čekat. Byl mimo. Blouzněnívyvolané infekcí už příliš pokročilo.

„Dougu, popadni ten kus bambusu. Ruce nech za zády a nedělej žádné prudké pohyby. Řež, dokud nebudu volný.“

Doug se probral a vrátil zpět do reality. Gordon ucítil, jak jeho prsty sevřely bambusový úlomek.

Po chvíli se jeho pouta konečně oddělila. Odtrhl od sebe zápěstí. Do strnulých rukou mu zase začala pořádně proudit krev a poněkudnepříjemným způsobem se mu do nich opět vrátil cit. Chvíli pozoroval ozbrojence. Právě dorazili láhev, mastili karty a jako obvykle bezuzardění švindlovali. Jejich tichou noční hlídku přerušovalo jen občasnéříhnutí či suchý kašel. Strážci od nich byli vzdáleni asi šedesát pět metrů a Gordon doufal, že když se jim podaří doplazit se do houští, bude trvat celé hodiny, než si vůbec někdo všimne, že zmizeli. Od západu slunce je nikdo nekontroloval a podle průběhu posledních dvou nocípředpokládal, že dřív než za rozbřesku se na ně nikdo ani podívat nepřijde.

„Dougu, poslouchej,“ zašeptal Gordon. „Proklouzneme kolem tamhletoho trsu rostlin a pak práskneme do bot. Zvládneš to?“

Když teď měl volné ruce a byla tady šance uniknout, vypadal Doug zase trochu čilejší.

„Myslím, že ano. Jak to uděláme?“

„Půjdu první. Je tady málo světla, takže pokud neuděláme nějakou hloupost, nemůžou si nás všimnout. Jakmile budu mimo dohled,přilížíš se za mnou. Pak se vydáme z kopce dolů. Když vydržíme do svítání, dokážeme podle slunce určit směr, kterým pokračovat. Tak bychom se mohli dostat k thajským hranicím.“

9


Doug přikývl.

Gordon naposledy pohlédl na hlídače, opatrně se přikrčil,přetočil se na břicho a pak se začal plazit směrem ke stromům. Nikdo si ho nevšiml – neozvaly se žádné výstřely, nespustil se žádný poplach. Jakmile dorazil do houští, otočil se a vyhlížel Douga. Doufal, ženeudělal fatální chybu, když se ho rozhodl vzít s sebou.

O dvě minuty později se Doug objevil vedle něj. Postavili se a Doug nejistě přenesl váhu na zraněnou nohu. V očích se muzračila krutá bolest, snažil se ji však potlačit.

Naposledy se ohlédli k táboru a pak se ponořili do křovinatého porostu. Za doprovodu zvuků nočních tvorů se proplétali těžko prostupnou vegetací a doufali, že jim slabý měsíční svit pomůženajít nějakou cestičku.

Trmáceli se kupředu a pokračovali ve své nesnadné cestě zasvobodou. Gordon podpíral Douga, který už byl z děsivé infekce, která dávala jeho tělu pořádně zabrat, hodně vyčerpaný. Nestěžoval si však a vlekl se dál. Gordonovu ruku svírala palčivá bolest v místě, které se zanítilo poté, co mu dozorci surově vyřízli implantovaný sledovací čip. Zůstala mu tam hluboká otevřená rána. Jak strašně musel trpět Doug, to si mohl jen domýšlet.

Klestili si cestu houštím a spletí popínavých rostlin, až došli kpotoku, který se vinul dolů od tábora. Podél jeho břehů vedla zvířecí stezka. Ta jim umožnila zrychlit tempo.

„Kruci. Ach bože...“ vykřikl Doug, když si v rozryté brázděpodvrtl kotník a ještě víc si rozdrásal těžce poraněný lýtkový sval. Do očí mu vyhrkly slzy.

„Dáme si chvíli pauzu a propláchneme ten obvaz. Voda tipomůže a budeš se cítit lépe,“ řekl Gordon, zatímco Doug klesl k zemi a chytil se za nohu.

Když Gordon odvíjel gázu, Doug jen s obtížemi lapal po dechu a chroptěl. 10


Byl to nesnesitelný zápach. Jako hnijící maso. Nahoru podél žil se táhlo nepěkné zabarvení a z rány prosakovala krev smíšená s hnisem. Gordon poranění opatrně omyl. Hmyz, který se v něm zabydlel, raději nekomentoval. Voda ho odplavila, avšak Gordon si nic nenalhával. Pokud Doug přežije, nejspíš o tu nohu přijde.Ledaže by se jim snad podařilo dostat včas k nějakým zázračnýmantibiotikům.

„Jak to vypadá? Bolí to jako s...“

Gordon pootočil hlavu na stranu a zvedl prst ke rtům.

„Co se děje?“

„Psst,“ zašeptal Gordon a nastražil uši. „Zatraceně. Musíme se pohnout. Hned. Ukaž, dodělám to. Nemáme času nazbyt.“

Gordon vyždímal obvaz a rychle ho ovinul kolem rány – kulka sice prošla čistě lýtkovým svalem, následná infekce ale napáchala nesmírné škody.

Doug se na něj znepokojeně podíval. „Co jsi zaslechl?“

„Psa.“

S obtížemi se postavili na nohy a vstoupili do potoka. Doufali, že tím zahladí stopy – i když Gordon se obával, že zápach, který selinul z Dougovy rány, bude představovat nesmazatelnou pachovou stopu.

Neměli tušení, jak se jejich věznitelé dostali ke psovi.Pravděpodobně v některé z okolních vesnic. Za pár dolarů tam bylo možné koupit cokoliv, dokonce i ve tři hodiny ráno. Štěstí je právě opustilo.

Po obloze se honily mraky a náhle, bez varování, se spustil prudký liják. Oba muže zmáčel a jejich cesta byla v tu chvíli ještě temnější než dřív. Před průtrží mračen se nebylo kam ukrýt. To, žepromoknou na kost, bylo ale tak jako tak jejich nejmenším problémem.

Doug několikrát klopýtl a zařval bolestí. Znovu si natáhl už tak dost rozdrásaný sval a tentokrát to vypadalo, že nebude schopenpokračovat dál.

11


„Nech mě tady,“ procedil skrz zaťaté zuby.

„Ani náhodou. No tak. Seber se.“

„Já... nezvládnu to. Je to strašně...“

Dávka vypálená z pušky rozervala Dougovo tělo a kulkyprosvištěly kolem Gordona, který se instinktivně vrhl na zem. Doug se zkroutil, složil se vedle něj, zachrčel, naposledy vydechl a pak zůstal nehybně ležet. Hluk, který vydávali muži a zvíře deroucí se džunglí jen několik set metrů odtud, mluvil jasně: Gordonův čas vypršel. Přemítal, jestli se s ním potáhnou zpátky, nebo na místě ukončí jeho utrpení kulkou do hlavy.

Déšť znovu nabral na síle a na Gordona začaly dopadat velké kapky. Využil dočasného krytí, které mu to nabízelo, a snažil seprodrat vpřed a navýšit vzdálenost, jež ho oddělovala odpronásledovatelů. Jeho boty s dusotem narážely na kamenité koryto, přívaly vody kolem něj však vše spolehlivě přehlušovaly. Gordonovou jedinou nadějí teď bylo, že nikdo z nich nemá brýle na noční vidění. Nebo ještě hůř – infračervený zaměřovač. Pokud ano, byl už prakticky mrtvý.

Držel se potoka, dokud nedorazil k místu, kde rozbouřená voda přecházela ve vířící pěnu. Přívaly deště proměnily potok v bystřinu plnou peřejí. Opatrně našlápl na vyčnívající kameny a začalpostupně přeskakovat z jednoho na druhý. Doufal, že se mu podaří dostat na protější břeh a že liják jeho únik zakryje.

Na třetím kameni mu podklouzla noha. Ztratil rovnováhu aucítil, že padá. Dezorientovaný tvrdě dopadl do vody a síla nárazu mu vyrazila dech. Zatřásl hlavou, aby se vzpamatoval. Přitom si všiml teplého pramínku, který mu stékal po krku. Zvedl ruku a sáhl si na týl. Když ji odtáhl, spatřil krvavou šmouhu.

Rozhlédl se kolem, vydrápal se na nohy a pak se rozeběhl podél břehu stále se rozšiřujícího potoka. Přitom napínal sluch, zdanezaslechne pronásledovatele. Tlumený psí štěkot mu zodpověděl vše, 12


co potřeboval vědět. Bylo třeba od nich zvýšit odstup, dokud to

bylo možné. Až přestane pršet, bude na ráně. Všichni strážci byli

místní, najatí z nedalekých osad, a Gordon vůbec nepochyboval

o tom, že mnozí z nich fungovali jako průvodci po pašeráckých

stezkách, kterými byly okolní hory protkány. Jeho jedinouvýhodou teď byl drobný náskok a temná noc. Jakmile přijde ráno –pokud tedy vůbec tak dlouho vydrží –, bude z něj mrtvý muž.Ledaže by se mu podařilo dostat přes hranice do Thajska do relativní

civilizace.

Ironií bylo, že si dobře uvědomoval, co to znamená být kořistí. Tohle byla mise „najdi a znič“ a cíl, přestože stále unikal, bylrelativně bezproblémový. Gordon už dříve úspěšně provedl podobnéoperace v Afghánistánu, na Balkáně a na Středním východě. On byl predátorem. Tohle se nemělo stát.

Stále ho pronásledoval hluk mužů, kteří si razili cestu mezistromy. Nyní však už z větší dálky.

Možná byl jeho manévr úspěšný. Ale i kdyby... teď se musí co nejdříve dostat pryč od potoka. Svému účelu už posloužil. Avšak držet se ho bylo až příliš snadné.

Napravo zahlédl stěží viditelnou pěšinu, která se vinula směrem od vody. Chviličku zaváhal a pak se překotně rozeběhl po stezce dolů. Ze ztráty krve se mu točila hlava, přesto se snažil přimět k co nejvyšší rychlosti. Brzy bude muset zastavit a pokusit se s krví vytékající z rány něco udělat, aby ozbrojencům příliš neusnadňoval práci.

Džunglí za ním se rozléhaly výkřiky. Bylo to však dostatečnědaleko na to, aby jiskřička naděje stále ještě žila. Pokud pes ztratil u potoka pachovou stopu, pak byli pronásledovatelé stejně slepí jako on. A tohle byla rozlehlá oblast.

Stezka se zúžila a pnoucí se rostliny drásaly Gordonovi kůži. Dal by v tu chvíli všechno za mačetu a pušku M4. Mačeta by stačila – i s tou by s amatéry, kteří mu byli na stopě, udělal krátký proces.

13


V dálce se ozvaly výstřely. Neprovázelo je však lámání a drcení vegetace. Ozbrojenci stříleli po přeludech.

Na jednom ze stromů zaznamenal pohyb a zarazil se. Spatřil upřený pohled svítících očí. Zamžoural v šeru a pak sebouleknutím trhl. Na větvi se krčil levhart skvrnitý – šelma schopná skolit jelena.

Velká kočka s prskáním sledovala, jak se opatrně sune pryč.Udržoval přitom oční kontakt, aby si snad šelma nemyslela, že se jí bojí. Gordon dobře věděl, že zvířata dokážou vycítit strach. On však teďnesváděl boj s hladovým levhartem a rozhodně ho nechtěl jakkolidráždit. Nakonec vážil alespoň třicet kilogramů, takže by mohl Gordonovi hodně ublížit – obzvlášť teď, když byl tak oslabený. Couvl, zdálo se však, že levhart je odhodlaný ho napadnout. Zjevně cítil krev.

Dělilo je pouhých šest metrů a navzájem na sebe zírali, dokud si kočka neuvědomila, že v džungli jistě najde snazší kořist, ladněpřeskočila na jinou větev, pak se postupně propracovala až k zemi a plavnými skoky zmizela v listí.

Gordon si s úlevou vydechl a dál si razil cestu pěšinou. Velice dobře si uvědomoval, že ozbrojenci jsou mu i nadále v patách. Podle zvuku posledních výstřelů odhadoval, že od něj můžou být tak čtyři sta metrů, možná i víc. Do svítání se jim ale chtěl vzdálit, pokud to bude jen trochu možné, na několik kilometrů. Když pes znovu nezachytí jeho pach, mohl by to zvládnout. Jestliže tedynevykrvácí nebo ho něco nesežere.

Seběhl z kopce a zpomalil. Pohltila ho hustá, silná vrstvapřízemní mlhy, která jako závoj zahalovala údolí. Měl zhruba představu o tom, kde se nachází, nicméně poté, co byli s Dougem přesunuti z místa, kde je zajali, to byla představa vskutku jen přibližná.Příruční GPS by teď rozhodně přišla vhod.

Z kopce zazněly výkřiky a po nich i štěkání. V tu chvíli Gordonvěděl vše podstatné. Pes znovu zavětřil pach krve a vedl pronásledovatele 14


přímo k němu. Štěkot psa se zdál každou minutou hlasitější. Gordon

se nenechal odradit. Zaťal zuby, zabral a znovu zrychlil tempo.

Klopýtl o jednu z plazivých rostlin, sletěl na zem a už se kutálel ze svahu. S neustále se zvyšující rychlostí se řítil dolů z kluzkého,rozbahněného kopce. Oběma rukama se snažil pád zpomalit, ale bylo to k ničemu. Zemská přitažlivost ho měla v moci a povrchrozmáčený deštěm připomínal kluziště.

Pak jeho pád náhle zastavil prudký náraz do kmene stromu.Zadunělo to a Gordon měl pocit, jako by mu v hrudi něco křuplo. Vytušil, že to bude zlomené žebro. Možná dvě. Jednoduchý úkol se nyníproměnil v tvrdou zkoušku a Gordon začínal pochybovat, že z nívyvázne živý. Z hlavy mu pořád tekla krev a ruce měl úplně rozdrásané.Jedinou dobrou zprávou bylo, že o podobný – nejméně sto metrů dlouhý – sešup ze srázu se žádný z jeho pronásledovatelů, jestliže to má v hlavě v pořádku, pokoušet nebude. Takže pokud se mu podaří najít další pěšinu a jakžtakž udržet rychlost, mohl by mít šanci.

Přestože si připadal, jako by měl za sebou deset kol v ringu s medvědem, donutil se vstát. Sípavě dýchal a při každém nádechu mu hrudí projela bodavá bolest. Pořád se ale zdálo, že by to mohl zvládnout.

Rozrazil rameny křoví. Dával přitom dobrý pozor, kam šlape, protože si uvědomoval, že kolem kromě ozbrojenců číhají i jinánebezpečí. Levharti, sem tam tygr, barmská krajta – ti všichni lovili pod rouškou tmy. A Gordon byl zraněný a krvácel, neměl žádnou zbraň a byl vyhladovělý a vyčerpaný, což z něj činilo lákavou kořist pro cokoliv, co by se na něm rozhodlo vyzkoušet své štěstí.

A co bylo vůbec nejhorší, poprvé v kariéře selhal.

Přišel o parťáka. Byl zajat. A nezjistil nic, co by nevěděl už před začátkem téhle katastrofální operace.

Mrholení ustalo a stromy kolem vypadaly jako němí strážci,zatímco Gordon bezcílně klopýtal a snažil se najít stezku, která by mu

15


pomohla odpoutat se od pronásledovatelů. V okolní trávě cvrkal

a bzučel hmyz a občas jeho strastiplnou cestu zpestřil nějaký šelest –

to když nějaké zvíře nepozorovaně odpelášilo pryč. Podrážky bot

mu ztěžkly nánosy bláta a nohy měl jako z olova. Nedostatekspánku a hlad si vybíraly daň, a síly ho pomalu opouštěly, jak se snažil

z potlučeného těla vymáčknout maximum.

Právě když se Gordon dostal k malé mýtině, mraky se trochurozestoupily a vykoukl měsíc. V jeho přízračné záři zahlédl na protější straně v houštině mezeru.

Pak se nad otevřený prostor přeplazila mlha a zdánlivý přelud zahalila. Gordon se dopotácel ke stromům. Byl přesvědčený, že to nebyla jen pouhá vidina. Z dáli za ním se znovu ozval štěkot,který ho donutil pohnout se kupředu.

Tam.

Jen pár metrů.

Na okamžik myslel, že ztratil rovnováhu, pak však zaslechlpraskání suchých větví a zřítil se do tmy.

Tělem mu projela omračující bolest. Příšerná, pronikavá bolest, která zachvátila celou jeho hruď, břicho i nohy.

Zastřeným zrakem hleděl na oblohu, odkud měsíc s úšklebkem sledoval tu úžasnou podívanou – Gordonovo tělo bylo nabodnuté na naostřených bambusových kůlech na dně jámy a jeho tmavá krev s děsivými odlesky prosakovala kolem smrtících kopí. Jeho mysl, v tu chvíli jakoby odtržená od těla, přemítala, zda byla past nachystána na divočáka, jelena či nějakou jinou kořist. Vědomípostupně opouštělo jeho zubožené tělo a bolest ustupovala. Jeho život spěl k nečekanému konci v bezejmenné, bohem zapomenuté,špinavé díře kdesi uprostřed džungle.

Gordona přemohl příval lítosti a vzpomínek a čas jakoby senáhle zastavil. Jeho poslední myšlenka byla, že takhle to přecenemělo skončit, že toho měl ještě tolik před sebou. Ačkoli bylo mnoho 16


těch, kteří zemřeli jeho rukou, zatímco on vždy jen lhostejněpři

hlížel, jak jejich život vyhasíná, jeho vlastní konec ho zaskočil a on

konečně pochopil zmatený pohled v očích svých obětí, když přišla

jejich chvíle.

Ještě jednou se mimovolně zachvěl a jeho tělo se mezi kůlynapja

lo. Ztuhl, svaly se mu křečovitě sevřely a pak ochably. Plíce se mu

zaplnily krví, zachroptěl a naposledy vydechl. Jeho srdce vzdalo

marný boj a přestalo tlouct.

17


2. KAPITOLA

Současnost, Omaha, Nebraska

Letiště bylo plné lidí. Všechno bylo moderní, z chromové oceli

a početné restaurační řetězce nabízely předražené bagety a dalšílehké svačinky a kávu za šest dolarů. Prim zde zjevně hrálo hovězí a ze

všech zdí, pokud zrovna nebyly vyzdobeny reklamními poutači,lákajícími zákazníky na výjimečné hamburgery nebo extra velkénáoje či zákusky, vyvaloval na kolemjdoucí oči skot.

Vzduch byl svěží a Jet se s kufrem v ruce přes parkoviště pomalu blížila k autu z půjčovny, přičemž se musela vyhýbat četnýmkalužím z tajícího sněhu. Rozlehlý stát Nebraska spatřila už při příletu a její první dojem z něj i z Omahy by se dal shrnout jedním slovem: placka. Zahlédla jen několik kopečků, vysokých sotva pár desítek metrů a pokrytých zemědělskou půdou. Navzdory tomu, jak bylo město veliké, v něm panovala rodinná atmosféra, jako na typickém americkém předměstí. Ze vzduchu vypadalo jako jedna obrovská zástavba rodinných domů.

Našla svůj Chevrolet, hodila kufr na zadní sedadlo, vklouzla za volant a nastartovala motor. Malý čtyřválec se roztočil, a jakmile se zahřál, začal monotónně hučet. Mezitím už Jet dorazila k výjezdu a podala obsluze potřebné papíry.

Let z Paříže byl dlouhý a navazující část cesty z Chicaga otravná, nicméně teď byla tady. Zbývala jen otázka, co dál. Měla adresu ajméno. A to bylo vše. Neměla žádný plán. Žádnou konkrétní strategii. 18


Snažila se něco vymyslet v letadle, ale na to, aby byla schopnádoracovat se k plánu, který by byl smysluplný a účinný, toho věděla příliš málo. Jedinou informací, kterou měla k dispozici, bylatotožnost osoby, jíž byla její dcerka předána poté, co jí ji po porodu ukradli. Neměla vůbec představu o tom, co ten člověk či lidé vědí, nebo nevědí. Netušila, jakou historku jim David navykládal. Silně však pochybovala, že by jim řekl pravdu. To nikdy nebyl jeho styl. Nejspíš si mysleli, že je dítě sirotek nebo že bylo odebráno znějakého nevyhovujícího a násilnického prostředí.

Jet svoji dcerku Hannah nikdy ani nespatřila. Byla si jistá, žesvoji dvouletou holčičku pozná, pravda ale byla taková, že by ji poznat nemusela. Od chvíle, co malá dívenka zmizela po komplikovaném porodu z nemocnice, o jejím životě Jet nevěděla vůbec nic – doktor jí tenkrát nalhal, že děťátko zemřelo během porodu.

Nevěděla dokonce ani to, jak se její dcerka jmenuje.

Neznala její nové jméno. Jméno, jež jí dali lidé, kteří byli těmijedinými rodiči, jaké kdy poznala.

Jet do očí vyhrkly slzy, snažila se však přemoct a neplakat. Z utrpení, kterým si prošla během posledních několika dnů, byla už vyčerpaná: Smrt milovaného muže, jenž padl do rukouGrigenka, nemilosrdného vraždícího ruského oligarchy, který poslal tým zabijáků i na ni. Přestřelka na jeho jachtě. Nervy drásající útěk z Francie. Odhalení, že její dcera, kterou považovala zamrtvou, ve skutečnosti žije.

Věděla, že jí docházejí síly a že už mele z posledního, nemohla se však zastavit, dokud svoji dcerku nebude mít zpět.

A co potom?

Co dál?

Dívala se na svůj odraz ve zpětném zrcátku a prohlížela sinedávno zastřižené, na černo obarvené vlasy. Pak se zarazila při pohledu na své oči. Zračila se v nich únava. Poslední týden se na ní podepsal

19


a prožitý stres se už začínal projevovat, přestože to nikdo kromě ní

neviděl. Potřebovala si odpočinout.

Nejdřív ale musí dostat zpátky svoji holčičku.

Jet zalovila v kabelce a vytáhla příruční GPS jednotku. Stiskla palcem tlačítko a zapnula ji. Nevelký displej zablikal. Na maličké klávesnici vyťukala prstem adresu, kterou si vryla do paměti, a pak se zahleděla na obrazovku. Podle navigace byla dvanáct kilometrů od domu a rychlý pohled na zobrazenou mapu jí prozradil, že by tam mohla dorazit během čtvrt hodiny.

Zahnula na hlavní tepnu, která směřovala k okrajové části Omahy, a hlavou se jí honily nejrůznější scénáře, co asi tak spatří, až dojede na místo, kde její dcerka strávila celé dva roky svého života.Nevěděla, co očekávat, a hrdlo měla sevřené nahromaděným napětím. Snažila se uklidnit a uvolnit. Příliš se rozrušovat bylo nebezpečné a k ničemu.

Když dorazila k zástavbě, zjistila, že je stejně anonymní jako všechny, které kdy viděla. Tvořily ji takřka identické domy,postavené podle jednoho ze tří typizovaných vzorů – byly to vcelkuobyčejné, nepříliš velké nemovitosti, určené pro střední třídu pracujících, která patrně představovala většinu obyvatel Omahy. U domůparkující vozy byly z velké části středně drahé americké modely, aprotože byl zrovna všední den odpoledne, ulice byly prázdné – všichni byli v práci nebo vyzvedávali děti ze školy.

Jet ve Spojených státech ještě nikdy nebyla, takže čtvrť Normana Rockwella pro ni byla – stejně jako naprostá většina všehoostatního, na co narazila – naprosto cizí. Všechno bylo strašně velké:nákupní centra, auta, lidé, silnice. Bylo to, jako kdyby někdo celou zemi předimenzoval. Nikdy nic podobného neviděla, ale bylaodhodlaná snažit se tomu přizpůsobit a nebudit zbytečnou pozornost. Její největší výhodou byl v tuto chvíli fakt, že se jí podařilo všem dokonale zmizet z dohledu. Cestovala na jeden ze svých falešných 20


pasů, podle kterého byla nezávislou belgickou novinářkou, a nikdo

jí nevěnoval žádnou zvláštní pozornost.

Když dojela na kýženou adresu, zpomalila a zkušeným okemletmo přelétla nenápadný přízemní dům. Plot, za domem bezpochyby dvorek, garáž na dvě auta, asi tři ložnice – soudě podle velikosti. Naprosto nic, čím by se jakkoli odlišoval od stovek dalších domů na dlouhé, klidné ulici.

Zajela ke kraji vozovky a z cedule, umístěné na dvorku před sousedním domem, si opsala telefonní číslo do realitníkanceláře. Byla to šťastná náhoda. Pokud se dostane dovnitř, dozví se vše, co potřebuje vědět o vnitřním uspořádání domu, úrovnizabezpečovacích systémů, ostraze v okolí či dveřních a okenních zámcích.

Stinnou stránkou čtvrti bylo, že nabízela jen málo míst, kde by se dalo ukrýt, a navíc se zdálo, že tam každý každého zná, takženebylo možné dům bez problémů sledovat. Musí zapojit veškerý svůj důvtip. Bude mít jen jeden pokus, aby dostala svoji dcerku, a nesmí to zpackat.

Pomalu projela ulicí a poznamenala si pár dalších telefonníchčísel. Očividně tam bylo docela hodně prodávajících, kteří se stali obětí vleklé, již téměř pět let trvající finanční krize. Všechny cedule hlásaly to samé, totiž zabavení majetku či fakt, že dům je vevlastnictví banky – včetně toho, který přímo sousedil s domem, který byl Jetiným cílem.

Nebylo už nic, co by tam ještě stálo za vidění. Teď si potřebovala obstarat mobil s předplacenou kartou a pak někde v okolí najítnějaký motel. Zatočila volantem a stejnou cestou, kterou přijela, si to namířila zpět. Když znovu míjela dům, který ji zajímal, ohlédla se. Nezaznamenala tam žádné zjevné známky života, avšak vzhledem k tomu, že na předních oknech byly stažené rolety, bylo dostobtížné odhadnout, zda je někdo doma.

21


O několik bloků dál zastavila Jet na parkovišti. Vypnula motor, otevřela zavazadlový prostor a pak přemístila svůj kufr tak, abynebyl vidět. Proč by se měla zbytečně podbízet zlodějům? I když podle toho, co doposud spatřila, vypadala Omaha jako reklama nabezečné předměstí, kde nikomu nehrozí sebemenší riziko.

O deset minut později už byla zpátky v autě a volala ze svéhonového předplaceného mobilu.

„Svět realit. U telefonu Joanie,“ zašvitořil na druhém konci až přehnaně veselý hlas.

„Dobrý den, tady Susan,“ zalhala Jet. „Poohlížím se po nějakém domě a před jedním, který by se mi líbil, jsem našla ceduli s vaším číslem...“

„Ó, ano! Dům! Tak to jste tady na správném místě! Který z nich to byl?“

Jet jí sdělila příslušnou adresu.

„Hmm. Ano, vím, který máte na mysli. Je to skvělá nabídka.Vlastní ho banka a chce se ho co nejdříve zbavit. Dalo by se říct, že ho díky tomu můžete prakticky ukrást, a ještě vám na to půjčí peníze!“

„Dobře, to je užitečná informace. Hledám všude možně a tohle mi připadá jako příjemná, klidná čtvrť. Mohla bych si ten důmněkdy prohlédnout?“

„Samozřejmě. Co třeba za hodinu? Vyhovuje vám to?“

„To by bylo perfektní.“

„Susan, že ano? A vaše příjmení?“

„Jacobsová.“

„Bude s vámi váš manžel?“

„Ne, dům je pro mě.“

„To je skvělé! A máte vyřešené potřebné financování, abyste mohla dát nabídku?“

Neustálé vyptávání a ověřování už Jet pomalu, ale jistě lezlo na nervy. 22


„Nepředbíhejme. Je tam i spousta jiných domů. Pokud serozhodnu pro koupi, budu platit v hotovosti, a jakmile dům koupím, vezmu si hypotéku.“

„Ano, dobře. Tak se mi to líbí. Víte, co chcete, a nehodlátezbytečně ztrácet čas.“

Jet si povzdechla. „Setkáme se za hodinu u domu, ano?“

„Rozhodně!“

Jet jen žasla, jakým že to kurzem asertivity ta sugestivní realitní agentka asi musela projít, pak zavrtěla hlavou a ukončila spojení. Podívala se na hodinky a přesvědčila se, že má ještě dost času na to, aby si našla nějaké místo, kde přenocuje. Nějaké klidné místo.

Za dvacet minut se ubytovala v jednom z typických místních motelů. Měl dvě podlaží a dveře od pokojů ústily ven z budovy, takže příchody a odchody hostů tam nikdo nesledoval. Požádala o co nejtišší místo z těch, které mají k dispozici, a recepční jiposlala do pokoje v přízemí na vzdálenějším konci komplexu. Pokoj byl dostačující – jednoduchý, čistý, vybavený elektronickým trezorem a bezdrátovým internetovým připojením. Rychle si vybalila pár věcí. Doklady a většinu hotovosti, kterou měla u sebe, zamkla do trezoru. Až si blíže prohlédne dům, získá lepší představu o tom, co všechno si bude muset sehnat a opatřit. Joanie byla žena kolem čtyřicítky a její vzezření přesně odpovídalo jejímu hlasu. Měla natupírované vlasy a neustále se nadšeněusmívala. Na sobě měla kalhotový kostým a praktické boty. Tak trochu chlapským stylem podala Jet ruku a pak ze sebe začala chrlitnekonečný gejzír informací a otázek.

Procházely domem a Jet předstírala, že ji zajímá množství místa v kuchyni, pracovní deska kuchyňské linky vyrobená z imitace žuly a nové spotřebiče. Nebyl tam žádný nábytek, koberce byly podle všeho nedávno vyměněny a celý interiérvy>23


malován – nevětrané místnosti byly prosyceny pachemchemických prostředků.

„Jak už jsem řekla, banka má zájem. Víte, jak se věci mají,“rozlývala se nadšeně Joanie.

„No, vypadá to docela slušně. A co mi můžete říct o okolí? Je tady bezpečno?“

„Ó ano, naprosto bezpečno. V celé Omaze byste našla jen málo míst s tak nízkou kriminalitou, jako je tady.“

„To jsem potřebovala vědět. A co sousedská hlídka?“

„Víte, myslím, že žádnou nemají. Už celé roky tady nedošlo kjedinému vloupání. A když říkám celé roky, tak tím myslím skutečně mnoho, mnoho let. Takové věci se tady prostě nestávají. Jen stěží najdete bezpečnější místo, než je tohle.“

„Jak dlouho se už dům nabízí k prodeji? Bylo tady hodně zájemců?“

Joanie se podívala do papírů.

„Zdá se, že téměř pět měsíců. A ne, neprošlo tudy moc lidí. Není moc těch, kteří by se chtěli stěhovat během zimních měsíců apotýkat se přitom se sněhem, vánicí a tak. Myslím, že ho tím pádem můžete dostat doslova za hubičku.“

Jet strávila s neodbytnou makléřkou asi půl hodiny a bavila se tím, jak ze sebe Joanie sypala jeden přesvědčující argument zadruhým a vše vychvalovala až do nebes. Pak usoudila, že už viděla dost. Joanie trvala na tom, že jí ještě ukáže dvorek za domem, který byl poté, co se o něj celou zimu nikdo nestaral, v dost zuboženémstavu, a pak vpředu na verandě prohlídku ukončily. Snažila se z Jetvytáhnout co nejvíce informací. Aby ji umlčela, napovídala jí Jet smyšlenou historku, že přichází ze Seattlu a že sem byla přeložena proto, aby pomohla rozjet novou pobočku pojišťovny, a že sedefinitivně rozhodně do týdne... Když Joanie slyšela, že chce Jetkoui uskutečnit tak brzy, oči se jí nedočkavostí rozšířily, ještězintenzivnila své naléhání a snažila se Jet za každou cenu přesvědčit, že 24


tenhle dům je pro ni naprosto perfektní.

„Myslím, že byste měla napsat nabídku. Klidně i podhodnocenou, tou v tuhle chvíli nemůžete nic pokazit, a pokud se vám za ni poštěstí dům získat... nakonec, existují nejrůznější druhy dohod a obchodů...“

„Joanie, děkuji za váš čas. Kontakt na vás mám. Pokud bych dům potřebovala ještě vidět, spojím se s vámi a napíšu...“ Zarazila se uprostřed věty, protože na příjezdové cestě u vedlejšího domuzastavilo auto, vystoupila z něj nějaká žena, přešla k zadním dveřím a otevřela je, aby...

Aby z dětské sedačky uvolnila batole.

Jet se zatajil dech.

Žena byla středně vysoká, s medově blonďatými vlasy, měla na sobě šaty vhodné nejspíš někam do kanceláře a neobratně zápolila s k prasknutí nacpanou igelitovou nákupní taškou. Přitom sesnažila rozepnout přezku na dětské autosedačce.

Nepřetržité brebentění Joanie se postupně vytrácelo a znělo jako vzdálené vibrato, zatímco se Jet nahrnula krev do hlavy a srdce jí začalo bít jako o závod. Slyšela sama sebe, jak něco mumlá aneurčitě souhlasí s neustále opakovaným návrhem té příšerně otravné ženské, že by měla napsat cosi ohledně domu. Pak čas zaseposkočil kupředu. Několik sekund trvající stav, kdy bylo vše jakobyzpomalené, skončil a Jet se vrátila zpátky do reality.

Blondýna zvedla caparta ze sedačky a něžně ho postavila napříjezdovou cestu. Na první pohled zdravá dvouletá holčička tam chvíli nejistě stála a pak si to její buclaté a trochu vratké nožičkynamířily k domovním dveřím.

Byla tak rozkošná.

Nic úžasnějšího Jet ještě nikdy nespatřila.

Nemohla se mýlit. I když byla devět metrů od ní, poznávala v její malé tvářičce samu sebe. Ty oči a nosík. Byla to její dcera. Její Hannah. Jet si v ten okamžik vzpomněla na chvíle, kdy jino>25


sila pod srdcem. Na chvíle, kdy její maličké srdíčko bilo spolu

s tím jejím. A najednou měla pocit, jako by se jí v břiše třepotaly

tisíce motýlů.

Přestože byla jako v transu, donutila se Jet s velkýmsebezapřením odvrátit zrak jinam. Nechtěla v Joanie vzbudit sebemenšípodezření nebo snad udělat něco, čím by se jí vryla do paměti. Bylo to poměrně snadné, vzhledem k tomu, že jediné, co byla realitní agentka v tu chvíli schopná vnímat, byla příležitost prodat dům, a to pokud možno ještě dnes.

„Joanie, opravdu si moc vážím toho, jak jste mě tady provedla, právě jsme si ale všimla, kolik už je hodin. Musím pospíchat na schůzku. Zítra či pozítří, jakmile se tady kolem ještě porozhlédnu, vám zavolám. Každopádně tenhle dům je velkým favoritem. Má vše, co potřebuji.“

Když to Joanie slyšela, viditelně jí to sebralo vítr z plachet.Naděje na rychlý obchod zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. Zkusila na Jet ještě jednou zapůsobit, původní zanícení a horlivost však z ní už zjevně vyprchaly.

„No, jakmile se zlepší počasí, budu dům ukazovat častěji. Takže být vámi, jednám rychle. Je nádherný. A tak útulný. A bezpečný. A banka...“

„Ano, vím, banka má zájem – slyšela jsem to jasně a zřetelně. Podívejte, Joanie, díky moc za prohlídku a za čas, který jste mivěnovala. Oceňuji to a slibuji, že se vám brzy ozvu.“

Jet naposledy letmo pohlédla stranou na svoji dcerku, pak seotočila, potřásla Joanie její masitou rukou a zamířila zpět k autu. Hrozilo, že se jí každou chvíli závratí roztočí hlava a že se celá situace vymkne kontrole.

Strčila klíček do zapalování, nastartovala motor a snažila sezklidnit dech. Zatímco navenek vypadala klidná a vyrovnaná, uvnitř ní to vřelo – jen taktak dokázala ovládnout neskutečnou touhu vběh- 26


nout do domu a hned teď Hannah popadnout.

To by však nebylo řešení s trvalým efektem. Musí se k ní dostat, to je jasné. Zároveň však musí postupovat mazaně a zahladit stopy tak, aby – až ji bude mít zpátky u sebe – ji měla už napořád.

Jet zařadila rychlost a pomalu se odlepila od obrubníku.Odměřeně zamávala Joanie, a zatímco odjížděla, hlavou se jí honilyrozoruplné pocity. Její dcera byla pouhých pár kroků od ní, zdravá a krásná, přesto byla Jet nucena odjet, jako by holčička vůbecneexistovala. Zatímco odbočovala do větší ulice, která vedla khlavnímu bulváru, tahle příšerná nespravedlnost ji naplňovala hořkostí. Nedopustila se ničeho špatného, přesto byla její holčička ukradena a podstrčena nějaké cizí ženě, aby ji vychovala. A stál za tím David. Muž, který byl otcem malého děvčátka. Muž, kterého Jet milovala, kterému však zároveň nikdy nedokáže odpustit to, že jí Hannahsebral.

Jak o tom přemýšlela, nabývala pachuť zrady neustále naintenzitě. Pak ji zase během okamžiku zaplavila vlna smutku, to když si vzpomněla na Davidovy poslední okamžiky, kdy se snažil odčinit neodpustitelné. Nakonec vše udělal jen proto, aby ochránil ty, které miloval.

Jet najela ke stopce, rozhlédla se oběma směry a pak pokračovala v jízdě. Zahnala pocit zmaru a z tváře si otřela slzy.

Co se stalo, nelze odestát. David byl mrtvý a už se nikdy nevrátí. A ona teď byla v Nebrasce a měla před sebou nejdůležitější úkol svého života.

Našla svoji Hannah.

Konečně.

Teď ji musí získat zpátky.

Všechno ostatní byl nakonec jen bezvýznamný šum.

Dostat zpět Hannah bylo to jediné, na čem skutečně záleželo.

27


3. KAPITOLA

S vypnutými reflektory najela Jet ukradenou Toyotou Camrypomalu k obrubníku a zastavila asi třicet metrů od domu. Ve všech

okolních domech byla tma. Až na pár světýlek na verandách – tajediná slabě problikávala jinak temnou půlnocí. Vystoupila z vozu,

popadla černý nylonový batoh, který si koupila předchozí den,

a namířila si to k neobydlenému domu, jímž ji před třemi dnyprováděla Joanie.

Došla k verandě, sehnula se a rychle našla bezpečnostní schránku na klíč. Pak navolila kombinaci čísel, kterou si zapamatovala, když tam byla s Joanie. Schránka se otevřela a Jet z jejích útrob vylovila klíč. Její latexové rukavice přitom při kontaktu s hladkýmpovrchem nepříjemně zapískaly. Jakmile odemkla vchodové dveře,vrátila klíč zpátky do schránky a naslepo pootočila číselníkem tak, aby se zastavil v náhodné poloze.

Když byla uvnitř prázdného domu, vytáhla z batohu nejdříve brýle pro noční vidění, které si obstarala v internetovém obchodě – byla to vskutku bleskurychlá dodávka – a nasadila si je. Kupovat podobné specializované věcičky přímo v Omaze by nebyl zrovna nejlepší nápad. Obezřetnost byla neodmyslitelnou součástí přípravy všech akcí, kterých se kdy účastnila. V tomhle se záchrana vlastní dcery od ostatních operací nijak nelišila.

Po nasazení brýlí – byl to jen běžný komerční model, na dnešní úkol však zcela dostačující – interiér domu kolem ní ozářilotlumené zelené světlo. Pak si vybalila i zbývající část výzbroje.

Se zkříženýma nohama seděla Jet na podlaze a dobrých pětačtyři- 28


cet minut sledovala ulici před domem. Dávala bedlivý pozor, zda

nezaznamená nějaký pohyb či jiné známky života. Nevšimla si však

ničeho. Nikde žádná auta. Žádní chodci, kteří by venčili psy. Ve

čtvrti panoval naprostý klid.

Proplížila se k zadním dveřím, pomalu je otevřela a opatrněpřešla k plotu, který odděloval sousední zahradu. Nezahlédla nicpodezřelého, a tak se přehoupla přes dřevěné plaňky a přesunula se k zadnímu vchodu do domu, v němž žila Hannah. Napínala přitom uši, zda zevnitř nezaslechne nějaké zvuky.

Překonat zámek jí zabralo pouhých patnáct sekund. Dávala si dobrý pozor, aby nenadělala sebemenší hluk. Pomalu pootočilaklikou, a když se uvolnila západka, otevřela dveře. Panty – díky pár kapkám oleje, které na ně nanesla předtím, než vypáčila zámek – ani nevrzly.

Dům byl věrnou kopií neobydleného sousedního domu, takže přesně věděla, kde se nachází hlavní ložnice a kde pokoje prohosty. Bylo víc než pravděpodobné, že Hannah bude mít svůj vlastní pokoj.

S běžeckými botami na nohou se zcela neslyšně plížila chodbou k ložnicím. Možná se na ni usměje štěstí a domnělí rodiče Hannah budou spát za zavřenými dveřmi. Pokud ne a probudí se, byla Jet připravená se s nimi vypořádat. Doufala však, že jim nebude muset nijak ublížit. Pravděpodobně v tom byli zcela nevinně. Nakonec znala Davida a jeho způsob práce. Jednotliví účastníci azainteresovaní od sebe byli vždy důsledně oddělováni a nikdo nikdy nevěděl víc, než bylo nezbytně nutné.

Přemítala nad tím, jak David přišel právě na tyhle lidi, pak však došla k názoru, že na tom vlastně nezáleží. Díky své práci apostavení v Mossadu měl přístup k takovým zdrojům a informacím, okterých se jí ani nesnilo. Nejspíš to bylo tak, že zařídil, aby se Hannah dostala k nějakému páru, který byl na seznamu čekatelů na adopci.

29


Věděla, že existuje bezpočet způsobů, jak dosáhnout čehokoliv,pokud má člověk k dispozici dostatek peněz. A z Davidova vyprávění

věděla i to, že jeho rozpočet, určený na financování tajných operací,

byl takřka neomezený. A navíc i nedohledatelný.

Dveře hlavní ložnice byly zavřené. Jet přešla k první z ložnic pro hosty – jedné ze dvou, které by, na základě prohlídky sousedního, navlas stejného domu, nejspíš použila jako dětský pokoj. Klika cvakla a dveře se otevřely.

Uvnitř spatřila první problém – dětskou chůvičku, kterájakýkoliv zvuk, který Hannah vydá, přenese do reproduktoru rodičovské jednotky umístěné v ložnici. Nahmatala prsty kapesní nůž, sáhla po kabelu a pevnou rukou ho jediným řezem přerušila. Hannah se v postýlce tiše zavrtěla. Spala však dál a netušila, že její skutečná matka je jen metr od ní.

Teď nastal okamžik pravdy.

Sklonila se a zvedla Hannah z postýlky. Holčička se jí chvílimlela v náručí a pak se k ní přitulila. Jet ji k sobě přitiskla. Hannah dál tvrdě spala. Jet překvapilo, jak je těžká – mohla vážit tak čtrnáct kilo – a na kratičký okamžik ji zarazilo, jak strašně málo toho vlastně ví o dětech a mateřství.

Když Hannah, která se jí hlavičkou opírala o krk, popotáhlanosíkem a zakňourala, zjihlo Jet srdce.

Vyplížila se z domu a pak postranní přístupovou cestoupokračovala dál směrem k autu. Jakmile k němu dorazila, sundala si brýle pro noční vidění. Ulice byly stále stejně klidné, prázdné a chladné. Zatímco poutala Hannah do dětské sedačky, holčička se probudila. Zamžourala na Jet ospalýma očima, v nichž se jí zračil zmatek z toho, že teď – uprostřed noci – někam pojede.

Jet ji připoutala, usmála se a nastavila dlaň. Hannah si s ní dětsky roztomile plácla a radostně se rozhihňala.

„Zlatíčko, jsem tak strašně ráda, že jsem tě konečně našla. Miluju 30


tě. Maminka tě miluje.“

Hannah vypadala zmateně, což bylo v tu chvíli pochopitelné. Jet jí říkala, že ji miluje. Tomu Hannah rozuměla – byla to slova, kterádobře znala. Nechápala však, proč ji Jet zároveň ujišťuje, že ji miluje imaminka.

„Chtěla by ses projet?“

Hannah se znovu rozesmála.

„Dobře, broučku, vyrazíme na projížďku. Hned teď.“

Jet obešla předek auta, usedla za volant a spojila dva volně visící dráty. Motor tiše zavrčel a Jet se pomalu rozjela ulicí. Se zapnutím reflektorů počkala až do chvíle, kdy zmizí v zatáčce, která je dovede mimo zástavbu.

Zatímco mířila ke tři kilometry vzdálené průmyslové zóně, kdenechala svoje auto z půjčovny, přemýšlela nad tím, co právě udělala, a nad překážkami, které ještě bude muset překonat, než dostane Hannah pryč ze země. Bude potřebovat cestovní pas a další nezbytné doklady. Kromě toho – a to je ještě důležitější – se bude muset důsledně vyhýbat všemu, co by případně mohlo vést k jejímu zatčení a vzetí do vazby.

Jet pečlivě promyslela všechny náležitosti útěku a odhadovala, že po deseti náročných hodinách jízdy by s Hannah mohly dorazit do Dallasu. Tam se pak spojí s prostředníky, kteří jí pomohou sehnat potřebné doklady. Prakticky v každém větším městě bylo dokonale prosperující podsvětí, takže jistě najde někoho, kdo pro ni udělá vše, co potřebuje. Do rozednění se však musí dostat co nejdál od Nebrasky, což znamená, že nesmí ztrácet čas.

Odbočila na hlavní silnici a pohlédla na Hannah na zadnímsedadle. Houpavý pohyb auta ji už pomalu ukolébal ke spánku. Jet si uvědomovala, že s batoletem bude všechno obtížnější, nebylo však cesty zpět. Teď měla svoji dceru u sebe. Zbytek se ukáže a vyřeší za pochodu.

Když přesedly do jiného vozu, vytáhla Jet ze zavazadlovéhopros>31


toru plný pětilitrový kanystr, otevřela uzávěr a polila kradenouToyotu zevnitř i zvenčí benzínem. Zároveň na sedadlo spolujezdceodložila svoje rukavice a boty a vyměnila je za nové, které mělaschované v autě z půjčovny. Otevřela krabičku cigaret, kterou si

zakoupila právě pro tento účel, a jednu si zapálila. Párkrát z nípotáhla, a jakmile její konec rudě zazářil tmou, otevřeným okýnkem ji

hodila do lesknoucí se Toyoty.

Výpary se s typickým třesknutím vzňaly. O tři minuty později už byla Jet se svojí holčičkou zpátky v ulicích města a pokračovaly v cestě k motelu, přičemž Hannah teď po chvilkovém vzrušení z improvizovaného ohňostroje, spojeného s upálením auta,pospávala.

Zatímco Jet čekala na semaforu, dojel ji policejní vůz. Strážník na ni pohlédl. Z jeho tváře čišela nuda. Žena v domácnosti vrodinném autě pro něj byla v pozdních večerních hodinách přesně tak nezajímavá, jak by se dalo očekávat. Jakmile na semaforu bliklazelená, šlápl na plyn a se zaburácením vyrazil vpřed. Jet se v duchu usmála a sama se opatrně a pomalu rozjela.

V polovině cesty směrem k dalšímu bloku policejní auto náhle zapnulo výstražné majáčky a se skřípěním brzd se za řevu sirén prudce otočilo.

Někdo musel nahlásit hořící auto. Nebo možná vzplála palivová nádrž a vyburcovalo to ostrahu skladů v okolí. Ať tak či onak,přitáhne to pozornost všech policistů v dosahu několika kilometrů a Jet to zajistí ničím nerušenou a klidnou cestu ven z města.

Tlumená světla motelu dopadala na plochu přilehléhoparkoviště. Jet si povšimla, že tam od chvíle, kdy odtud odjela, přibyla pěkná řádka aut. V žádném z pokojů se nesvítilo. Zdálo se, že všichni spí. Může tak bez problémů vklouznout do svého pokoje, vzít si z trezoru všechny nezbytné věci a během několika minut zase pokračovat v cestě. Už před pár hodinami ukradla Chevrolet 32


Equinox a zaparkovala ho těsně vedle autopůjčovny, takže v tomhle

směru zbývalo jediné: odstavit vypůjčené auto a přesunout všechno

potřebné do SUV. Neměla v úmyslu vyvolat zbytečný povyk jen

kvůli tomu, že by nevrátila auto zpět do půjčovny.

„Dobře, zlatíčko. Budu hned zpátky. Musím si jen vzít své věci. Buď hodná,“ obrátila se s šepotem k Hannah, která ji chvílipozorovala ospalýma očičkama a pak je zase pomalu zavřela.

Jet přelétla pohledem zaparkovaná auta. Pozorně přitom sledovala, zda nezahlédne něco neobvyklého či podezřelého. Neviděla však nic. V duchu přemýšlela nad tím, co všechno bude muset pro Hannah obstarat – plenky, jídlo, hračky, postýlku, oblečení – všechny tyrozličné věcičky, bez kterých se péče o batole neobejde. Jakmile překročí hranici státu, bude se muset někde zastavit. Při troše štěstí budepolicie zalarmována až ráno. A než pak vydají oficiální oznámení spřesným popisem a fotografií Hannah, bude to také jistě ještě chvíli trvat. Do té doby bude v Kansasu nebo Oklahomě a pojede dál do Texasu.

Naházela do kufru oblečení a z koupelny si vzala hygienicképotřeby. V zavazadle měla dostatek místa jak na své věci, tak i na vše, co bude případně potřebovat pro Hannah. Za doprovoducharakteristického pípavého zvuku otevřela trezor a rychle ho vyprázdnila. Jeden z cestovních pasů si strčila do zadní kapsy u kalhot a namísto černého trička, které měla na sobě, si oblékla kaštanově hnědé. Celá v černém by v zemědělských státech amerického vnitrozemí mohla budit nepatřičnou pozornost. O to nestála. Naopak. Chtěla být tak nenápadná, jak jen to bylo možné.

Podívala se na hodinky. Byla uvnitř šest minut.

Popadla rukojeť kufru, přes rameno si přehodila kabelku a přešla ke dveřím. Pak si naposledy prohlédla malý pokoj. Když sepřesvědčila, že na nic nezapomněla, vzala za kliku a s kufrem na kolečkách za zády vykročila do noci.

Když se vrátila k autu, Hannah pořád ještě spala. Při otevíráníza>33


vazadlového prostoru se proto Jet snažila počínat si co nejtišeji, aby

ji neprobudila.

Zatímco nakládala zavazadla, projela jí stehnem bodavá bolest. Otočila se a instinktivně si sáhla na bolavé místo. Nahmatala něco tvrdého. Zrak se jí začal pomalu rozostřovat. Přestože se ze všech sil snažila zůstat při vědomí, podlomila se jí kolena a klesla k zemi.Poslední, co zahlédla, byli dva muži, kteří se k ní přibližovali odmodré dodávky, zaparkované asi o deset metrů dál. Jeden z nich cosi nesl. Vypadalo to jako vzduchovka.

Pak se svět kolem ní roztočil a zatmělo se jí před očima. 34


4. KAPITOLA

První, co Jet zaznamenala, byl fakt, že leží na tvrdé pryčně a všude

kolem je tma. Otočila hlavu a pokusila se pohnout končetinami,

avšak bezvýsledně. Byla spoutána nějakými popruhy.

Snažila se prsty nahmatat na poutech nějaké slabé místo apokoušela se uvolnit si ruce, ale popruhy zůstávaly bezpečně na místě. Ten, kdo ji spoutal, to určitě nedělal poprvé.

V hlavě jí tepalo a nosem jí projížděla ukrutná bolest, snažila se to však potlačit a nevnímat. Potřebovala se soustředit. V rohumístnosti něco pravidelně odkapávalo. Voda. Jedna kapka každých deset až patnáct sekund. Bylo tam vlhko a chladno a vzduch smrdělplísní a zatuchlinou.

Co to sakra mohlo být?

A pak ji zachvátila panika.

Kde je Hannah?

Dech se jí zrychlil a tepová frekvence prudce vyskočila, když se pokoušela vymanit z pout. Veškeré mrskání a šermování rukama však bylo marné a pomalu, ale jistě při něm ztrácela drahocenné síly. Musela ze sebe vydolovat všechnu sebekázeň a disciplínu,kterou si jako tajná agentka osvojila, aby se zase uklidnila. Ztratit hlavu by ničemu nepomohlo. Potřebovala si dát dohromady co nejvíce dostupných informací o místě, kde momentálně skončila, a pak si počkat na vhodnou příležitost.

Přemýšlej. Co se stalo?

Poslední, na co si vzpomínala, bylo, že ji někdo zasáhl šipkou, a potom bylo najednou všechno jako v mlze.

35


Zřejmě šlo o nějaká sedativa.

Ale proč? A kdo vůbec mohl vědět, že je v tom motelu? Dávala si přece dobrý pozor. Nevšimla si, že by se na ni někdo pověsil. Tím si byla jistá. Nedávalo to smysl.

A přesto teď byla svázaná v temné místnosti, v zajetí neznámých únosců.

Zaslechla dunění kroků na betonu a pak zaskřípání – jako když o sebe navzájem drhnou dvě kovové plochy. Dveřmi, které seotevřely na opačném konci místnosti, dovnitř proniklo světlo. Pakvešel nějaký muž. To, že je to muž, poznala Jet podle jeho siluety. A také podle jeho kolínské. Odporně sladké kolínské. Další muži nejspíš čekali na chodbě – slyšela víc než jen jedny kroky.

Muž natáhl ruku do strany a místnost rázem zaplavilo žluté světlo z lampy upevněné na skládací trojnožce, která stála u šedivé stěny. V záři žárovky teď Jet jasně viděla oprýskané, vlhké zdi.

Zavřela oči a předstírala, že je mimo. Pokud si budou myslet, že je stále v bezvědomí, mohli by se třeba dopustit nějaké chyby.

„No tak. Prober se. Droga už vyprchala, takže nebudemezbytečně ztrácet čas. Vím, že slyšíš každé moje slovo, tak laskavě otevři oči a pustíme se do práce, ano?“ řekl ten muž. Způsob, jakýmvyslovoval souhlásky, byl podivný. Jako kdyby šišlal, ale tak nějak jinak. Nejspíš trpěl jakousi zvláštní vadou řeči.

Jet otevřela oči a pohlédla na něj.

„Vida. Nebylo to tak těžké, že? Omlouvám se za to svázání, ale varovali mě, že jsi nesmírně nebezpečná a že – byť to může znít jako klišé – je celé tvoje tělo doslova jako smrtící zbraň. Takže bylonezbytné, znemožnit ti volný pohyb... alespoň do chvíle, než budeme mít možnost si spolu popovídat.“

„Popovídat si? Takhle tomu říkáš?“ vypěnila Jet.

„No, budeš muset omluvit moje způsoby. Musel jsemimprovizovat. Tohle je to nejpohostinnější místo, které se mi v krátké době, 36


kterou jsem měl k dispozici, podařilo zajistit. Ale ano, hezky sispolu popovídáme a dozvíš se, jak mi můžeš pomoci, abych pak já

mohl na oplátku pomoci tobě.“ Jeho hlas i intonace byly vskutku

hrůzostrašné. Přestože mluvil tiše a skoro až laskavě, znělo to daleko

děsivěji, než kdyby na ni řval a chrlil jednu nadávku za druhou.

„Pomoct ti? Nemám tušení, co jsi zač. Proč bych ti asi tak měla pomáhat? Uprostřed noci jsi mě unesl z motelu a bůhví co...“

„Prosím, ušetři mě toho. Vím, kdo jsi. Vím o tobě všechno.Takže ještě jednou, přestaň zapírat a odporovat a neplýtvej zbytečně mým časem.“

Jet se kousla do jazyka.

„Uvidíme, co ty na to. Tvoje krycí jméno bylo Jet. Téměř šest let jsi pracovala pro izraelskou tajnou službu a svojí výkonností jsi trhla všechny rekordy. Atentáty, únosy, vydírání a další rebelie, útoky pod falešnou vlajkou... když Mossad potřeboval někoho, kdo by odvedl tu nejšpinavější práci, poslal tebe. Nezní ti to povědomě?“

Přimhouřila oči. „Kdo jsi?“

„Ááá, konečně jsme se pohnuli z místa. Připouštíš tedy, že si už přestaneme pohrávat? Můžeš mi říkat Arthure. Těší mě... Jet.“ Přiblížil se k ní a světlo z lampy ozářilo jeho tvář. Něco na ní bylo v nepořádku. Jeho kůže. Byla kompletně protkaná jizvami, byla jako...

„Nuže, takhle to vypadá, když se ti na tváři vyřádí plameny. Přes šest náročných operací, které následovaly, je tohle ten nejlepšívýsledek, jakého bylo možné dosáhnout. Ale naučil jsem se s tím žít. Byla to dávka napalmu od přátel z Vietnamu. Kdysi dávno. Strašně dávno. Mám vlastně obrovské štěstí – nepřišel jsem o zrak, vidím dokonce na obě oči. Nemůžeš mi pomoci, říkám to jen proto, abys pochopila, proč mám obtíže s vyslovováním některých hlásek. To je bohužel nepříjemný následek toho, když někdo přijde o rty.“

„Arthur. To by šlo. Kdo jsi?“

37

<


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist