načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zpověď lovce ekonomik – John Perkins

Zpověď lovce ekonomik

Elektronická kniha: Zpověď lovce ekonomik
Autor: John Perkins

John Perkins po skončení vysokoškolských studií začal pracovat u firmy MAIN na pozici ekonomického odborníka. Cílem této společnosti bylo ovládnout co nejvíce rozvojových zemí na světě a dostat je pod americký ekonomický i politický vliv. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  269
+
-
9
bo za nákup

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Edice Knihy Omega
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 452
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: přeložil: Petr Červený
Skupina třídění: Světová ekonomika a mezinárodní finance
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-0441-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

John Perkins po skončení vysokoškolských studií začal pracovat u firmy MAIN na pozici ekonomického odborníka. Cílem této společnosti bylo ovládnout co nejvíce rozvojových zemí na světě a dostat je pod americký ekonomický i politický vliv. Stal se z něj "lovec ekonomik"- byl zodpovědný za poskytování nevýhodných půjček rozvojovým státům a tyto země měl přivést k bankrotu. Autor vzpomíná na své působení u této firmy, která ho zavedla do států Latinské Ameriky, Blízkého východu nebo jihovýchodní Asie. Na počátku 80. let se rozhodl, že kvůli špinavým praktikám firmu MAIN opustí. V následujících kapitolách popisuje svůj další život i metody "práce" současných lovců ekonomik. Zabývá se také různými možnostmi, jak omezit vliv nadnárodních korporací. Vzpomínky bývalého zaměstnance mezinárodní poradenské společnosti MAIN.

Popis nakladatele

Prezidentské volby v USA jsou za dveřmi a otázky amerického zbrojení, dopad průmyslu na životní prostředí a zahraniční politika jsou opět předmětem každodenních debat. Bývalý ekonomický Hit Man John Perkins odkrývá zákulisí současné geopolitické krize a nabízí odvážné řešení nejnaléhavějších problémů. V návaznosti na rozhovory s jinými ekonomickými zabijáky (Hitmany), šakali, agenty CIA, reportéry, podnikateli a ekologickými aktivisty Perkins odhaluje utajené skutečnosti událostí, které pomáhaly stvořit současnou světovou velmoc – USA. V knize se dozvíte: Že z porážek ve Vietnamu a Iráku y byl velký byznys,O roli Izraele jako Pevnosti Ameriky na Středním východě,O tragických důsledcích asijského ekonomického kolapsu,O revolucích v Latinské Americe a poučení pro demokracii z nich,O hrubých chybách USA v Tibetu, Kongu, Libanonu a Venezuele. Od americké armády v Iráku až k rozvoji infrastruktury v Indonésii, od mírových sborů dobrovolníků v Africe až k šakalům ve Venezuele... Perkins odhaluje spiknutí a korupci, která jsou zdrojem nestability ve světě a antiamerických nálad po celém světě. Perkins řeší, jak by Američané mohli vytvořit klidný a stabilní svět pro budoucí generace.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
John Perkins - další tituly autora:
Spoveď ekonomického zabijaka Spoveď ekonomického zabijaka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

John Perkins

ZPOVĚĎ LOVCE

EKONOMIK


THE NEW CONFESSIONS OF

AN ECONOMIC HIT MAN

by John Perkins

 Berrett–Koehler Publishers, Inc., 2015

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Překlad Petr Červený, 2016

Obálka Jiří Miňovský – ARBE, 2016

© DOBROVSKÝ s.r.o., 2016

ISBN 978-80-7585-815-3 (pdf)


John Perkins

ZPOVĚĎ LOVCE

EKONOMIK

Přeložil: Petr Červený


Mojí babičce Lule Brisbin Moodyové, která mi vštěpovala

sílu pravdy, lásky a představivosti, a mému vnukovi Grantovi

Ethanovi Millerovi, který mi dává inspiraci k tomu, abych

napřel všechny síly k budování světa, který on, jeho bratři

a sestry napříč celou planetou budou jednou chtít zdědit.


OBSAH

Předmluva 7

Úvod: Nová zpověď 13

ČÁST I: 1963–1971

1 Špinavá hra 19

2 Zrození lovce ekonomik 29

3 „Do konce života“ 41

4 Indonésie: Poučení pro lovce ekonomik 51

5 Zachraňuji zemi ze spárů komunismu 55

6 Zaprodávám svou duši 61

ČÁST II: 1971–1975

7 V roli inkvizitora 69

8 Civilizace před soudem 75

9 Životní příležitost 81

10 Hrdinný prezident Panamy 89

11 Piráti v průplavovém pásmu 95

12 Vojáci a prostitutky 99

13 Rozhovory s generálem 105

14 Nové a neblahé období dějin ekonomie 111

15 Saúdské praní špinavých peněz 117

16 Podpora a financování Usámy bin Ládina 131

ČÁST III: 1975–1981

17 Vyjednávání o Panamském průplavu a Graham Greene 139

18 Íránský král všech králů 149

19 Zpověď mučeného muže 155

20 Pád krále 161

21 Kolumbie: Klíč k Latinské Americe 165

22 Americká republika proti globálnímu impériu 171

23 Klamavý profesní životopis 179

24 Ekvádorský prezident v boji proti ropným magnátům 189

25 Končím 195


ČÁST IV: 1981–2004

26 Smrt ekvádorského prezidenta 201

27 Panama: Smrt dalšího prezidenta 207

28 Moje energetická společnost, Enron a George W. Bush 211

29 Přijímám úplatek 217

30 Invaze Spojených států do Panamy 225

31 Propadák LE v Iráku 235

32 11. září a jeho důsledky pro mne osobně 243

33 Saddám zachraňuje Venezuelu 253

ČÁST V: 2004–SOUČASNOST

34 Spiknutí: Chtěli mne otrávit? 261

35 Šakal promluvil: Spiknutí na Seychelách 269

36 Ekvádorští rebelové 275

37 Honduras: CIA zasahuje 283

38 Tvůj přítel bankéř v roli LE 289

39 Vězeňská lekce z Vietnamu 295

40 Istanbul: Nástroje novodobého impéria 303

41 Spiknutí proti Fundación Pachamama 311

42 Další bankovní skandál LE 317

43 Kdo jsou dnešní lovci ekonomik? 323

44 Kdo jsou šakalové současnosti? 335

45 Několik lekcí pro Čínu 343

46 Co můžete udělat vy 351

47 Co je potřeba udělat 363

Dokumentace aktivit LE v letech 2004 až 2015 376

Důležité mezníky v životě Johna Perkinse 417

Poznámky 422

Poděkování 446

O autorovi 449


7

PŘEDMLUVA

Lovci ekonomik (LE) jsou skvěle placení profesionálové,

kteří země celého světa šidí o bilióny dolarů. Peníze

od Světové banky, Americké agentury pro zahraniční rozvoj

(USAID) a dalších organizací zahraniční „pomoci“ přelévají

do sejfů obřích korporací a kapes několika mála bohatých

rodinných klanů, které ovládají světové přírodní zdroje.

K jejich nástrojům patří falešné finanční zprávy, falšování

volebních výsledků, úplatky, (sexuální) vydírání a vraždy.

Hrají hru, která je stejně stará jako impérium samotné, ale

která nabyla hrozivých rozměrů v dnešní době globalizace.

Měl bych to asi dobře vědět; byl jsem jedním z nich.

V

ýše uvedená slova jsem napsal v roce 1982 na úvod své

knihy s pracovním názvem Svědomí lovce ekonomik. Kni

ha byla věnována prezidentům dvou zemí, mužům, kteří svého času byli mými klienty, mužům, které jsem respektoval a vnímal jako spřízněné duše – Jaimemu Roldósovi, prezidentovi Ekvádoru, a Omaru Torrijosovi, prezidentovi Panamy. Oba dva nedávno před tím zahynuli při leteckých neštěstích. Jejich smrt nebyla náhodná. Byli zavražděni, protože se postavili proti komplotu korporátních, vládních a bankovních špiček, jež usilují o vybudování globálního impéria. LE se nepovedlo Roldóse a Torrijose přesvědčit, tak se do hry vložili ti druzí lovci – šakalové, které řídí CIA a kteří vždy stáli těsně za našimi zády.

Bylo mi řečeno, abych v knize nepokračoval, a během následujících dvaceti letech jsem se k ní čtyřikrát vrátil. Při každé této příležitosti mne k tomu vedly aktuální události ve světě: invaze USA do Panamy v roce 1989, válka v zálivu 1991, Somálsko, Zpověď lovce ekonomik 8 vzestup Usámy bin Ládina, ale hrozby či úplatky mne pokaždé přesvědčily, abych psaní zanechal.

V roce 2003 si ředitel velkého vydavatelství, které vlastní velká nadnárodní společnost, přečetl pracovní verzi Zpovědi lovce ekonomik. Její obsah mu připadl jako „strhující příběh, o jaký je potřeba se podělit“. Potom se však smutně pousmál, zavrtěl hlavou a řekl, že vzhledem k tomu, že jeho nadřízení v ústředí by mohli mít proti tomu námitky, nemůže si dovolit riskovat a moji knihu vydat. Poradil mi, abych ji převedl do románové formy. „Potom bychom ji mohli inzerovat jako dílo ve stylu spisovatelů, jakými jsou John le Caré a Graham Greene.“

Tohle však není žádný román, je to pravdivý příběh mého života. Je to příběh o systému, který jsme vytvořili a neosvědčil se. Trochu odvážnější vydavatel bez nadnárodního ústředí souhlasil, že mi vyjde vstříc.

A co mne nakonec přesvědčilo, že jsem přestal věnovat pozornost výhrůžkám a nabídkám úplatků?

Odpověď je jednoduchá. Můj jediný potomek, dcera Jessica, dokončil vysokou školu a postavil se na vlastní nohy. Když jsem jí řekl, že uvažuji o vydání knihy, a podělil jsem se s ní o své obavy, odpověděla. „Tati, neboj se. Kdyby se ti něco stalo, já navážu tam, kde jsi skončil. Musíme to takhle udělat pro tvé vnuky, kterých, doufám, se jednou ode mne dočkáš.“ To je ta jednoduchá odpověď.

Širší odpověď souvisí s mou oddaností zemi, v níž jsem vyrůstal; s láskou k ideálům, které formulovali Otcové zakladatelé; až po mou věrnost Americké republice a současným hodnotám: „životu, svobodě a touze po štěstí“ lidem celého světa. Souvisí také s mým odhodláním, které nastartovalo 11. září 2001, již nečinně nepřihlížet tomu, jak LE tuto republiku přeměňují v globální impérium. To je rámec mé širší odpovědi. Celkový obraz naleznete v následujících kapitolách této knihy.

Jak je možné, že jsem nebyl zavražděn za odhalení pravdy v této knize? Jak vysvětlím dále na jejích stránkách, ona samotná se stala mojí životní pojistkou.

Předmluva

9

Její příběh je pravdivý. Každou jeho minutu jsem prožil na vlastní kůži. Místa, lidé, rozhovory a pocity, které popisuji, jsou součástí mého života. Jsou to mé osobní zážitky odehrávající se na pozadí světových událostí, jež formovaly naše dějiny. Posunuly nás tam, kde se nacházíme nyní, a položily základy budoucnosti našich dětí. Poctivě jsem se snažil, abych skutečnosti, lidi a rozhovory vykreslil co nejpravdivěji. Kdykoli popisuji historické události nebo dávám zpětně dohromady obsah rozhovorů, mám k ruce různé pomůcky; oficiální dokumenty; osobní zápisky a poznámky; vzpomínky – mé osobní i ostatních; pět rukopisů, které jsem původně rozepisoval, a postřehy ostatních autorů o té době – především nedávno zveřejněné materiály, které byly dříve tajné nebo nebyly k dispozici z jiných důvodů. Čísla vás odkazují na poznámky, aby se mohl zvídavý čtenář věnovat danému tématu více do hloubky. V některých případech jsem několik rozhovorů, jež jsem vedl s konkrétním člověkem, zkombinoval do jedné konverzace pro potřeby lepší srozumitelnosti děje příběhu.

Můj vydavatel se mne zeptal, jestli jsme sami sebe nazývali lovci ekonomik. Ujistil jsem ho, že tomu tak opravdu bylo, i když jsme nejčastěji používali pouze zkratku. Vybavuji si ten den roku 1971, kdy jsem měl první lekci s Claudine, mou instruktorkou. Ta mi sdělila: „Mým úkolem je udělat z vás lovce ekonomik. Nikdo nesmí vědět o tom, co vlastně děláte, ani vaše manželka.“ Potom zvážněla. „Jakmile se jednou stanete součástí systému, není cesty zpátky.“

Claudine si nebrala servítky, když mi popisovala, co budu vlastně dělat. Náplní mé práce bude přesvědčovat světové lídry, aby se stali součástí velkého systému, který podporuje americké obchodní zájmy. Na konci tohoto procesu jejich země upadnou do dluhové pasti, na jejímž základě si pojistíme jejich loajalitu. Potom se na ně můžeme kdykoliv obrátit, aby uspokojili naše politické, ekonomické a vojenské potřeby. Na oplátku jim pomůžeme zajistit upevnění jejich politických pozic tím, že vybudujeme průmyslové zóny, elektrárny a letiště pro potřeby jejich Zpověď lovce ekonomik 10 obyvatel. A majitelé amerických strojírenských a stavebních firem se budou válet v penězích.

Kdybychom snad zakolísali, na naše místo nastoupí šakalové, násilná verze LE, a i kdyby oni nebyli úspěšní, pak je tu armáda.

◌ ◌ ◌ ◌ ◌

Nyní, téměř dvanáct let od prvního vydání knihy Zpověď lovce ekonomik si já i můj původní vydavatel uvědomujeme, že nazrál čas k tomu, aby vyšlo vydání nové. Lidé, kteří četli první vydání, mne zaplavili tisíci e-mailů, v nichž se mne ptali, jakým způsobem napsání knihy ovlivnilo můj život, co podnikám pro to, abych odčinil své hříchy mládí, jak se snažím změnit systém LE a co oni sami mohou udělat, aby se podíleli na změně. Tato kniha je odpovědí na tyto otázky.

Důvod k novému vydání také spočívá v tom, že svět se mezitím radikálně změnil. Systém LE – který je svou podstatou založen na principu zadlužení a strachu – je v současnosti ještě zrádnější, než tomu tak bylo v roce 2004. Počet LE se markantně zvýšil a používají se nové krycí metody a nové nástroje. A my, Američané, jsme na to dost zásadně doplatili. Doplatil na to celý svět. Je zřejmé, že jsme se ocitli na pokraji katastrofy – ekonomické, politické, sociální a ekologické. Je potřeba jednat.

Tento příběh nesmí zapadnout. Žijeme v období ohromné krize – a ohromné příležitosti. Příběh konkrétního lovce ekonomik je příběh o tom, kam až jsme to dopracovali a kde se právě nacházíme a proč čelíme krizi, která jako by neměla východisko. Tato kniha je zpovědí člověka, který v době svého působení jako LE byl součástí relativně malé skupiny. V současnosti je lidí podobného ražení mnohem více. Jejich pracovní tituly znějí nadneseně; procházejí se po chodbách společností, jakými jsou Exxon, Walmart, General Motors a Monasanto, a používají systém LE k prosazování svých zájmů

Ve své podstatě je tato kniha příběhem o nové generaci LE.

Předmluva

11

Je to také váš příběh, příběh vašeho i mého světa. Všichni se na něm podílíme. Musíme přijmout za něj svůj díl odpovědnosti. LE jsou úspěšní proto, že my jim vlastně pomáháme. Svádějí nás, přemlouvají nás a vyhrožují nám, ale zvítězí pouze tehdy, když nad tím mávneme rukou nebo se prostě necháme přesvědčit.

Problém si musíme nejprve připustit, abychom ho následně mohli začít řešit. Přiznání hříchu je prvním krokem k vykoupení. Ať se tedy tato kniha stane prvním krokem k našemu spasení. Nechme se inspirovat jejím obsahem, ať nás pozvedne k novým výšinám oddanosti dobré věci a vede nás k uskutečnění našeho snu o vyvážené a úctu si zasluhující lidské společnosti.

John Perkins

listopad 2015


13

Úvod

NOVÁ ZPOVĚĎ

K

aždý den mne pronásledují vzpomínky na činy, kterých

jsem se dopouštěl jako lovec ekonomik (LE). Pronásle

dují mne lži o Světové bance, které jsem neváhal použít. Pronásleduje mne pomyšlení na způsoby, jakými tato banka a její přidružené organizace za mého přispění pomáhala americkým korporacím roztahovat svá zkázonosná chapadla napříč planetou. Pronásledují mne úplatky poskytované politikům chudých zemí, vydírání a výhrůžky, co se jim může stát, pokud nepřijmou nabízené podmínky půjček, které je uvrhnou do dluhové pasti, a že šakalové CIA se postarají o jejich svržení nebo zinscenují atentát.

Občas se probouzím uprostřed noci z hrozivého snu o tom, jak hlava státu, můj osobní přítel, umírá násilnou smrtí jenom proto, že odmítl zradit svůj vlastní lid. Podobně jako Shakespearova Lady Macbeth se snažím smýt krev ze svých rukou.

Krev je však pouze jedním z příznaků.

Zrádný nádor bující pod povrchem, který byl rozkryt v prvním vydání Zpovědi lovce ekonomik, se dostal do stadia metastáze. Rozšířil se přes hospodářsky rozvojové země do Spojených států a zbytku celého světa, ohrožuje samotné základy demokracie a život na planetě jako takový.

Všechny nástroje LE a šakalů – podvodná ekonomika, falešné sliby, výhrůžky, podplácení, vydírání, dluhy, podvody, převraty, atentáty, neomezená vojenská moc – se v dnešním světě běžně používají, dokonce v mnohem větším měřítku než

Zpověď lovce ekonomik

14

tomu tak bylo za éry před více než deseti lety. A i když tento

nádor nyní pronikl do hloubi široké lidské společnosti, mnozí

lidé o něm nemají ani tušení, i když zkáza, kterou má na svě

domí, se dotýká každého z nás. V současnosti je dominantním

systémem v oblasti ekonomiky, vládních kruhů a lidské spo

lečnosti.

Motorem tohoto systému je strach a zadlužování. Jsme bom

bardováni zprávami s neblahým obsahem, které mají za cíl nás

přesvědčit o tom, že musíme být ochotni zaplatit jakoukoli cenu,

přijmout jakýkoli dluh, abychom zastavili nepřítele, který, prý,

číhá na prahu našeho domu. Zdrojem našich problémů je někdo

jiný. Povstalci. Teroristi. „Oni.“ A řešení tohoto problému spo

čívá v utrácení obrovského množství peněz za zboží a služby,

jež nabízejí ti, které já nazývám korporatokracie – ohromná síť

obchodních společností, bankovních institucí, spřízněných vlád,

a bohatí a mocní lidé, kteří jsou s nimi propojeni. Ohromně se

zadlužíme; naše země a její finanční pochopové ve Světové ban

ce a sesterských organizacích přinutí další země, aby se také

masivně zadlužily; staneme se otroky dluhu a totéž se poté stane

i ostatním zemím.

Tato filozofie pak vede ke vzniku „ekonomiky smrti“ –

založené na válečných konfliktech nebo hrozbách rozpoutá

ní válečného konfliktu, zadlužování a drancování přírodních

zdrojů. Je to neudržitelná ekonomika, která ve stále větší míře

vyčerpává ty nejdůležitější zdroje, na nichž sama závisí, a zá

roveň znečišťuje ovzduší, vodu a potraviny, které potřebujeme

k životu. I když ekonomika smrti je jednou z forem kapitali

smu, je důležité uvést, že slovo kapitalismus ztělesňuje eko

nomický a politický systém, v němž obchod a průmysl jsou

ovládány více soukromým sektorem než státním. Obsahuje

na jedné straně místní farmářské trhy a na straně druhé vel

mi nebezpečnou formu globálního korporátního kapitalismu

ovládaného korporatokracií. Pro ni je přirozené chovat se dra

vě, vytvářet ekonomiky smrti, což nakonec povede k jejímu

sebezničení.

Úvod

15

Rozhodl jsem se napsat tuto knihu, protože za posledních deset let se změnilo velmi mnoho věcí. Zhoubný nádor se rozšířil po celých Spojených státech i do ostatního světa. Bohatí ještě více zbohatli a všichni ostatní z reálného hlediska zchudli.

Mocná propagandistická mašinérie, jež vlastní a ovládá korporatokracie, nám předkládá příběhy, které nás mají přesvědčit, abychom akceptovali dogmata, která slouží jejich zájmům, nikoli našim. Jejich smyšlené příběhy nás přesvědčují o tom, že máme přijmout systém strachu a zadlužování za svůj, abychom hromadili věci a rozdělovali a panovali všem, kteří nejsou „my.“ Jejich příběhy nám servírují lež o tom, že systém LE nám poskytne bezpečí a učiní nás šťastnými.

Někteří lidé mají tendenci přičítat naše současné problémy organizovanému globálnímu spiknutí. Kéž by to bylo tak jednoduché. Píšu o tom o něco dále: existují stovky různých spiknutí – ne pouze jedno a veliké – která mají dopad na nás na všechny, systém LE je živen něčím mnohem nebezpečnějším, než je jedno spiknutí. Nestojí za ním malá skupina lidí, ale koncepce, která je přijímána jako evangelium. Jsme přesvědčeni, že ekonomický růst je lidstvu prospěšný a že čím je vyšší, tím lépe. V podobném duchu jsme přesvědčeni, že lidé, kteří stojí za ekonomickým růstem, by měli být oslavováni a náležitě odměňováni, zatímco ti, kteří se narodili na okraji společnosti, jsou odsouzeni k vykořisťování. A jsme také přesvědčeni, že jakékoli nástroje, včetně těch, které užívají současní LE a šakalové, jsou obhajitelné, pokud vedou k ekonomickému růstu; zajišťují nám náš pohodlný bohatý západní styl života a vedou války proti komukoli (například islámským teroristům), kdo by se odvážil ohrozit naši ekonomickou stabilitu, pohodlí a bezpečí.

Na základě mnoha požadavků čtenářů jsem přidal mnoho detailních informací a epizod o tom, jak vypadala naše práce v době mého působení u LE, a vyjasnil jsem některé otázky, které vyvstaly v již dříve vydaných kapitolách. Přidal jsem také úplně novou část, v níž popisuji, jaká jsou pravidla hry Zpověď lovce ekonomik 16 LE v současnosti – kdo mezi ně patří, kdo se řadí mezi šakaly a o tom, jak jejich podvodné praktiky a nástroje, které mnohdy vedou k zotročení, mají daleko větší dosah, než tomu bylo kdykoliv předtím.

Z podnětu čtenářů jsem také v části 5 přidal dvě nové kapitoly. Ty jsou návodem k tomu, jak odstranit systém LE a jakou specifickou taktiku je třeba k tomu použít.

V závěru knihy jsem zařadil část nazvanou „Dokumentace aktivit LE v letech 2004 až 2015“, která doplňuje můj osobní příběh dalšími detailními informacemi pro potřeby čtenářů, kteří hledají více informací o mých tvrzeních a chtějí se jim věnovat ve větší šíři.

Navzdory všem špatným zprávám a pokusech magnátů dnešní doby ukrást nám demokracii a naši planetu, má naděje přetrvává. Vím, že v okamžiku, kdy bude dost těch, kteří pochopí pravou tvář systému LE, spojíme se ke společné akci, která povede k odstranění zhoubného nádoru. Tato kniha odhaluje, jakým způsobem tento systém funguje v současné době a co vy a já – my všichni – můžeme učinit, abychom se mu postavili na odpor.

Tom Paine inspiroval americké revolucionáře těmito slovy: „Pokud má dojít k nesnázím, nechť se tak děje v době mého života, aby mé děti mohly žít v klidu.“ Tato slova mají dnes úplně stejnou hodnotu, jakou měla v roce 1776. Důvod, proč jsem napsal tuto knihu, je podobný: klade si za cíl nás všechny inspirovat a přesvědčit o tom, že je třeba udělat vše, co je v našich silách, aby naše děti žily v klidu a míru. ČÁST I: 1963–1971 KAPITOLA 1

ŠPINAVÁ HRA

K

dyž jsem v roce 1968 ukončil studia na vysoké ekonomické

škole, byl jsem rozhodnut, že bojovat do Vietnamu nepů

jdu. Krátce před tím jsem se oženil s Ann. Ona také byla proti válce a díky své dobrodružné povaze souhlasila s tím, abychom oba vstoupili do Mírových sborů.

Poprvé jsme se do ekvádorského Quita dostali v témže roce.

Bylo mi dvacet tři a jako dobrovolníkovi mi bylo určeno, abych zakládal kreditní a spořicí společnosti pro obyvatele žijící hluboko v amazonské džungli. Ann měla na starosti poskytování lekcí ohledně hygieny a péče o děti domorodým ženám.

Ann už předtím navštívila Evropu, ale pro mne to byla první cesta mimo území Severní Ameriky. Věděl jsem, že Quito je jedno z nejvýše položených hlavních měst na světě – a zároveň jednoho z nejchudších. Čekal jsem, že to bude pro mne úplně nová zkušenost, ale realita se naprosto minula s mým očekáváním.

Když naše letadlo klesalo směrem k letišti, naskytl se mi šokující pohled na shluky primitivních chatrčí podél přistávací dráhy. Ze svého prostředního sedadla jsem se naklonil přes Ann do uličky a ekvádorského obchodníka, který seděl naproti, jsem se zeptal: „Tam opravdu bydlí lidé?“

„Naše země je chudá,“ přikývl s vážným výrazem ve tváři.

Obrázek, který se nám naskytl při pohledu z oken autobusu po cestě z letiště, byl dokonce ještě horší – žebráci v roztrhaných oděvech opírající se o podomácku vyrobené berle, ploužící se po ulicích pokrytých haldami odpadků, děti s nepřirozeně naZpověď lovce ekonomik 20 fouklými bříšky, psi vyhublí na kost a městečko z lepenkových krabic, jež sloužily coby příbytky.

Náš autobus zastavil před pětihvězdičkovým hotelem InterContinental v centru Quita, ostrovem luxusu v moři chudoby, a místem, kde pro dobrovolníky Mírových sborů byly organizovány vstupní brífinky.

Během naší první lekce, po které následovalo mnoho dalších, jsme se dozvěděli, že Ekvádor je kombinací feudální Evropy a amerického Divokého západu. Naši lektoři nás upozorňovali na mnohá nebezpečí: jedovaté hady, malárii, anakondy, smrtonosné parazity a nepřátelské, bojovně naladěné domorodce. Pak přišla ta dobrá zpráva. Texaco nedávno objevilo značné zásoby ropy nedaleko od místa, kde budeme působit. Bylo nám řečeno, že díky ropě se Ekvádor přemění z jedné z nejchudších zemí světa na jednu z nejbohatších v širokém regionu.

Jednou odpoledne, když jsem čekal na výtah, dal jsem se do řeči s vysokým světlovlasým mužem s texaským přízvukem. Byl to seismolog, jeden z poradců firmy Texaco. Když zjistil, že Ann a já jsme nemajetní dobrovolníci z Mírových sborů, kteří se chystají na misi do deštného pralesa, pozval nás na večeři do honosné restaurace v nejvyšším patře hotelu. Jídelní lístek jsem již předtím viděl, a tak mi bylo jasné, že naše jídlo bude dražší než celé naše měsíční kapesné.

Ten večer, kdy jsem se kochal pohledem z okna restaurace na Pichinchu, mohutnou sopku tyčící se nad ekvádorským hlavním městem, a usrkával margaritu, ten muž a způsob jeho života mi naprosto učarovali.

Vyprávěl nám, že občas létá soukromým letadlem z Houstonu, které dosedá na přistávací dráze, která byla vykácena přímo v džungli. „Pasová a celní kontrola nás nezajímá,“ chvástal se. „Máme speciální povolení od místní vlády.“ Jeho pobyt v deštném pralese se odvíjel v klimatizovaných karavanech za popíjení šampaňského a konzumace čerstvých rybích filet podávaných na porcelánovém nádobí. „Hádám, že u vás to asi bude vypadat trochu jinak,“ řekl a zasmál se.

Špinavá hra

Potom mluvil o zprávě, kterou právě dává dohromady a která hovoří o „ohromném oceánu ropy pod povrchem džungle“. „Na základě této zprávy,“ pokračoval, „Světová banka poskytne zemi vysoké půjčky a přesvědčí lidi z Wall Street, aby vložili své investice do Texaca a dalších společností, které budou profitovat z rozmachu ropného průmyslu.“ Když jsem se podivil nad tím, že se věci mohou dát do pohybu tak rychle, udiveně se na mne podíval. „Co vás to proboha učili na ekonomické škole?“ zeptal se.

Nevěděl jsem, co na to říct.

„Podívejte se,“ řekl. „Je to obehraná písnička. Znají ji v Asii, na Blízkém východě i v Africe. A teď se hraje tady. Udělá se podzemní průzkum, přijde jeden dobrý ropný vrt, pěkně nacucaný a... Prásk, jackpot.“ Usmál se.

Ann podotkla, že v Ekvádoru jsou všichni nadšení z toho, že ropný průmysl dopomůže zemi k rozkvětu.

„Jenom těm, kteří vědí jak na to,“ poznamenal.

Já jsem vyrůstal v New Hampshire, ve městečku pojmenovaném po přičinlivém muži, který si postavil honosné sídlo na kopci za peníze vydělané prodejem lopat a pokrývek kalifornským prospektorům v roce 1849. „Obchodníkům,“ řekl jsem. „Byznysmenům a bankéřům.“

„Přesně tak. A dneska to jsou velké korporace.“ Zhoupl se ve své židli. „Tahle země nám patří. Vstup do ní bez celních formalit je jen špička ledovce.“

„A co ještě tedy máte povoleno?“

„Můj bože, vy se ještě máte toho dost co učit.“ Pozvedl svou sklenici s martini a pokynul směrem ke světlům města. „Zaprvé, ovládáme místní armádu. Dáváme jí peníze na platy a nakupujeme pro ni vybavení. Oni nás pak chrání před Indiány, jimž se nelíbí ropné věže na jejich území. Ten, kdo v Latinské Americe ovládá armádu, ovládá i prezidenta a soudy. My jsme ti, kteří tvoří zákony – určujeme výši pokut za ropné úniky, výši platů, prostě všechny zákony, které jsou pro nás potřebné.“

„A to všechno platí Texaco?“ zeptala se Ann. Zpověď lovce ekonomik 22

„No, ne tak docela...“ natáhl se přes stůl a přátelsky ji po

klepal na rameno. „Vy to platíte. Váš taťka taky. Americký daňový poplatník. Peníze protékají přes USAID, Světovou banku, CIA a Pentagon, ale všichni tady okolo“ – máchl rukou směrem k městu za oknem – „vědí, že za nitky tahá Texaco. Nezapomínejte, že země, jako je tato, mají ve svých dějinách množství státních převratů. Když se nad tím pořádně zamyslíte, přijdete na to, že většinou k nim dochází, když jejich vlády netancují tak, jak my pískáme.“

„Chcete tím říci, že Texaco klidně svrhne vládu?“ zeptal jsem

se.

Zasmál se. „Řekněme, že vláda, která nespolupracuje, je vní

mána jako loutkový režim Sovětského svazu. Tím pádem ohrožuje americké zájmy a demokracii. A to nemůže CIA nechat jen tak.“

Ten večer se mi dostalo první lekce v oboru, který jsem později pro sebe nazval systémem lovců ekonomik.

Následujících osmnáct měsíců jsme s Ann strávili v Amazonském deštném pralese. Potom nás přemístili do And, kde jsme měli za úkol pomáhat vesnickým cihlářům, zatímco Ann školila tamní tělesně postižené, aby mohli získat práci u místních zaměstnavatelů.

Bylo mi řečeno, že místní cihláři potřebují zvýšit efektivitu výroby cihel ve svých zastaralých pecích. Všichni si však sborově stěžovali na majitele nákladních vozů a skladišť ve městě pod horami.

Ekvádor byla země, kde téměř neexistovala sociální mobilita. Několik málo bohatých rodin, tzv. ricos, ovládalo v podstatě všechno včetně místních firem a samospráv. Jejich nákupčí nakupovali cihly od chudých cihlářů za neskutečně nízké ceny a poté je prodávali přibližně za desetinásobek nákupní ceny. Jeden z nich si postěžoval u místního starosty a o několik dní později ho srazil nákladní vůz. Byl na místě mrtev.

Mezi místními obyvateli zavládl strach. Lidé mi tvrdili, že byl určitě zavražděn. Mé vlastní domněnky v tomto směru se potvrdily tehdy, když náčelník policie oznámil, že mrtvý muž byl jedním z článků kubánského spiknutí, které mělo za cíl nastolit v Ekvádoru komunismus (Che Guevara byl zabit v rámci operace CIA necelé tři roky předtím). Bylo naznačeno, že pokud by nějaký další cihlář činil potíže, bude považován za povstalce a zatčen.

Jeho kolegové na mne naléhali, abych to u místních ricos nějak vyřešil. Byli ochotni udělat cokoli, aby si je více nerozhněvali, a dokonce si nalhávali, že pokud se podvolí, ricos jim poskytnou ochranu.

Nevěděl jsem, co mám dělat. U místního starosty jsem neměl šanci. Uvědomoval jsem si, že pětadvacetiletý cizinec by svou snahou jen přilil olej do ohně. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo je vyslechnout a vyjádřit jim podporu.

Nakonec jsem si uvědomil, že ricos jsou součástí strategie – systému, který utlačuje domorodé andské národy pomocí strachu už od dob španělských dobyvatelů. S lítostí jsem si uvědomil, že tímto přístupem místní obyvatele k aktivitě nevybudím. Bylo potřeba, aby se naučili postavit čelem ke svým obavám, bylo nutné, aby si přiznali hněv, jenž v sobě potlačují, bylo nutné, aby si uvědomili bezpráví, kterého se jim dostává, a bylo třeba, aby se o pomoc přestali obracet na mne. Bylo nutné, aby oni sami vystoupili proti ricos.

Jednou navečer jsem s místními na toto téma zavedl hovor.

Řekl jsem jim, že je načase začít jednat. Že je nutné udělat co

koli – třeba dát v sázku i vlastní život – aby se jejich potomci

měli lépe.

Když jsem si uvědomil, že dokážu místní komunitu stimulo

vat, pocítil jsem silný pocit zadostiučinění. Bylo mi zřejmé, že

místní lidé se sami podílejí na udržování tohoto nespravedlivé

ho systému a že jediným řešením bude vyzvat je k tomu, aby vzali věci do svých rukou. A opravdu to fungovalo.

Cihláři vytvořili obchodní družstvo. Každý z nich poskytl cihly zdarma a zisk z jejich následného prodeje byl využit na pořízení nákladního auta a skladu ve městě. Ricos jejich

Špinavá hra


Zpověď lovce ekonomik 24 družstvo bojkotovali, ale potom norská luteránská misie uzavřela smlouvu s družstvem na dodávku cihel pro školu, kterou stavěla za pětinásobně vyšší cenu, než ricos platili cihlářům, ale za polovinu ceny, kterou chtěli ricos po luteránech. Byl to výhodný obchod pro všechny, kromě ricos. Po této transakci se družstvu výrobců cihel začalo velmi dařit.

Uběhl necelý rok a naše práce dobrovolníků v rámci Míro

vých sborů byla u konce. Bylo mi dvacet šest a vojenská povinnost se už na mne nevztahovala. Stal jsem se lovcem ekonomik (LE).

Když jsem své rozhodnutí učinil, byl jsem přesvědčen, že dělám správnou věc. Jižní Vietnam padl do rukou komunistického Severního Vietnamu a celosvětovou hrozbu představovaly Čína a Sovětský svaz. Moji profesoři ekonomie vždy tvrdili, že financování rozvoje infrastruktury za pomoci masivního dluhu vůči Světové bance umožní zaostalým zemím vymanit se z chudoby a uniknout ze spárů komunismu. Tuto tezi podporovali jak odborníci ze světové banky, tak i z USAID.

Když jsem však zjistil, jak mylný je tento koncept, systém mne už měl pevně ve své moci. V době, kdy jsem navštěvoval internátní školu v New Hampshire, uvědomoval jsem si, že jsem chudý. Nyní jsem však vydělával spoustu peněz, cestoval jsem první třídou do zemí, o nichž jsem vždy snil, pobýval v těch nejlepších hotelích, navštěvoval ty nejluxusnější restaurace a setkával se s hlavami států. Měl jsem vše, na co jsem si vzpomněl. Jak by mne vůbec mohlo napadnout se toho všeho vzdát?

A potom mne začaly pronásledovat noční můry.

Probouzel jsem se v potemnělých hotelových pokojích propocený skrz naskrz a před zrakem se mi odvíjely obrazy beznohých žebráků připásaných k dřevěným bednám na kolečkách pojíždějících po ulicích Jakarty, žen a mužů koupajících se ve vodních kanálech plných hnilobně zelené břečky, zatímco o kus dál jiní vykonávali velkou potřebu; tlející mrtvola člověka na skládce prolezlá červy obsypaná mouchami; děti přespávající v papírových krabicích přetahující se s toulavými psy o zbytky jídla. Uvědomil jsem si, že jsem citově naprosto otupělý. Jako mnoho jiných Američanů, začal jsem tyto bytosti vnímat jako podlidi; byli to „žebráci“, „vyděděnci“ – prostě „oni“.

Jednou večer jsem se vracel do hotelu. Má vládní limuzína

zastavila na křižovatce na červenou. Náhle mi malomocný muž pootevřeným okénkem vrazil svůj znetvořený pahýl ruky dovnitř vozu. Můj řidič na něj cosi zakřičel, ten nebožák ho odměnil bezzubým úsměvem a jeho paže zmizela. Jeli jsme v poklidu dál, ale duch toho malomocného jako by cestoval se mnou. Připadalo mi, že mne cíleně vyhledal, jeho pahýl byl krvavým vykřičníkem, jeho úsměv poselstvím. „Staň se lepším člověkem. Zpytuj svědomí,“ jako by říkal.

Začal jsem svůj okolní svět podrobněji zkoumat. Stejnou po

zornost jsem věnoval i sobě samému. Pochopil jsem, že i když se mi daří, kam se podívám, cítím se prachbídně. Každý večer jsem do sebe ládoval valium a pil jak zjednaný. Když jsem ráno vstal, kopl jsem do sebe hrnek kávy, hrst stimulantů a odpotácel se na jednání o stomilionovém kontraktu.

Tento způsob života mi připadal normální. Zakoupil jsem si podíl ve vymyšlených příbězích. Bral jsem si půjčku na podporu svého životního stylu. Poháněl mne strach – strach z komunismu, z toho, že ztratím práci, že nenaplním očekávání a že nedosáhnu na materiální statky, které jsou, jak mi ostatní říkali, k životu potřeba.

Jedné noci jsem se probudil z jiného snu. Zdálo se mi, jak jsem vešel do pracovny prezidenta země, v níž byly přednedávnem nalezeny velké zásoby ropy. „Naše stavební společnosti,“ oznámil jsem mu, „si pronajmou stroje od pobočky John Deere vedené vaším bratrem. Zaplatíme dvojnásobek běžné ceny a váš bratr se s vámi podělí o zisk.“ Můj sen pokračoval tím, jak mu vysvětluji, že podobné dohody uzavřeme s přáteli, kteří vlastní Coca-Colu, dalšími potravinovými společnostmi a kontraktory. Jediné, co jsem po něm chtěl, bylo, aby podepsal dohodu o půjčce se Světovou bankou, v jejímž rámci budou osloveny americké společnosti za účelem výstavby místní infrastruktury.

Špinavá hra


Zpověď lovce ekonomik 26

Potom jsem jen tak mimochodem zmínil, že pokud nebude souhlasit, může očekávat neblahé následky. „Vzpomeňte si,“ nadechl jsem se, „co se stalo s...“ a odrecitoval jsem mu seznam jmen, mezi nimiž byli iránský Mossadegh, guatemalský Arbenz, chilský Allende, konžský Lumumba nebo vietnamský Diem. „A každý z nich,“ dodal jsem, „byl svržen nebo...“ – výmluvným gestem jsem si ukazovákem přejel vodorovně po krku.“

Ležel jsem na posteli, zbrocený studeným potem, a uvědomoval jsem si, že tento sen odrážel mou každodenní realitu. Tohle všechno už jsem zažil.

Stejně jako v mém snu bylo snadné zásobovat vládní představitele podobnými příběhy, aby mohli před svými občany obhájit podobné půjčky. Personál, jenž jsem měl k dispozici, se skládal z ekonomů, finančních odborníků, statistiků a matematiků a byl zběhlý v sestavování ekonometrických modelů, které dokazovaly, že investice do energetických sítí, stavby silniční infrastruktury, přístavů, letišť a průmyslových zón nastartují ekonomický růst.

Dlouhá léta jsem těmto modelům důvěřoval hlavně proto, abych sám sebe přesvědčil, že mé úsilí přináší pouze pozitiva. Ospravedlňoval jsem to tím faktem, že hrubý domácí produkt se zvýšil pokaždé, když byla vybudována infrastruktura. Zanedlouho jsem se však musel začít vypořádávat se skutečnostmi, které stály za těmito zdánlivě jednoduchými počty. Statistické údaje byly hrubě zkresleny, byly překrucovány ve prospěch rodinných klanů, které ovládaly průmysl, bank, obchodních a potravinových řetězců, hotely a mnohých dalších odvětví, která profitovala z vybudované infrastruktury.

Oni prosperovali.

Všichni ostatní trpěli.

Finance, které byly původně vyčleněny na zdravotní péči, vzdělání a sociální služby, byly odkláněny pro potřebu splácení úvěrů z půjček. Jistinu se však nikdy nepodařilo splatit a země se ocitla v dluhové pasti. Potom se na scéně objevili agenti Mezinárodního měnového fondu (MMF) a žádali po vládě, aby poskytla své ropné zásoby, stejně jako zásoby jiných surovin, našim společnostem výrazně pod cenou a aby privatizovali všechny státní energetické, vodohospodářské, komunální společnosti, aby je poté mohli prodat korporatokracii. Velký byznys triumfoval.

Klíčovou podmínkou těchto půjček bylo, že všechny projekty budou realizovány našimi strojírenskými a stavebními společnostmi. Většina peněz vlastně nikdy neopustila území Spojených států, prostě byly převedeny z banky ve Washingtonu do sídla strojírenské společnosti v New Yorku, Houstonu nebo v San Francisku. My, coby LE, jsme se postarali o to, aby cílová země souhlasila s tím, že naše firmy jí prodají letadla, traktory, léky, počítačové technologie a další zboží a služby.

Navzdory tomu, že peníze byly poslány v podstatě okamžitě na účty členům korporatokracie, cílová země (dlužník) byla přesto nucena veškeré pohledávky splatit – jak původní částku, tak i úvěr. Pokud byl LE stoprocentně úspěšný, půjčky byly tak závratně vysoké, že dlužník nebyl schopen splátky pokrývat. V případě vzniku takovéto situace, my, LE, stejně jako mafie, jsme si řekli o „krvavé výkupné“. Tím se většinou rozumělo: hlasování na půdě OSN dle našich pokynů, výstavba vojenských základen na území dané země či přístup ke zdrojům nerostných surovin, například ropným nalezištím. Dlužník však, přirozeně, nám nadále dlužil – a další země se tím pádem zařadila do portfólia našeho globálního impéria.

Těžké sny, o kterých jsem již psal, mne utvrzovaly v přesvědčení, že takhle žít nechci. Začal jsem si uvědomovat, že, podobně jako andští cihláři, musím vzít můj život do vlastních rukou a přijmout za něj odpovědnost a za skutky, které mají dopad na mne samotného, ale i na obyvatele zemí, ve kterých působím. Avšak předtím, než se mi podařilo vstřebat důležitost tohoto prozření, jež na mne neodbytně dotíralo, musel jsem si sám odpovědět na zásadní otázku. Jak je možné, že se tenhle hodný kluk z venkova v New Hampshire stal součástí takové špinavé hry?

Špinavá hra


29

KAPITOLA 2

ZROZENÍ LOVCE EKONOMIK

Z

ačalo to celkem nevinně.

Narodil jsem se v roce 1945 do středostavovské rodi

ny a zůstal jsem jedináčkem. Moji rodiče pocházeli z tradičního rodu, který již tři století žil v Nové Anglii, a jejich přísné moralistické názory a neochvějný příklon k republikánům byly odrazem smýšlení několika generací jejich puritánských předků. Jako první z celé rodiny vystudovali vysokou školu se stipendiem. Má matka poté pracovala jako učitelka latiny na střední škole, zatímco můj otec se dal do armády a sloužil v hodnosti poručíka u námořnictva. V období druhé světové války působil jako velitel střelecké posádky na obchodním námořním tankeru. V době, kdy jsem se v Hanoveru, ve státě New Hampshire, narodil, zotavoval se ze zlomeniny kyčle v nemocnici v Texasu. Poprvé jsem ho viděl, když mi byl jeden rok.

Po válce začal učit jazyky na venkovské chlapecké internátní škole v Tiltonu, v New Hampshire. Areál školy hrdě, někteří by řekli arogantně, shlížel z vrcholu pahorku na své okolí. Bylo to specializované zařízení, které přijímalo do jednoho ročníku maximálně padesát studentů od deváté do dvanácté třídy. Studenti se rekrutovali převážně z bohatých rodin sídlících v Buenos Aires, Caracasu, Bostonu a New Yorku.

Moje rodina vůbec neměla peníze na rozdávání, ale určitě jsme se nepokládali za nemajetné. Platy učitelů byly nevelké, avšak o naše denní potřeby bylo postaráno: bydlení, strava, vytápění, voda byly poskytovány zdarma a školní personál se Zpověď lovce ekonomik 30 staral o pozemek okolo našeho příbytku. Byly mi čtyři roky a stravoval jsem se ve školní jídelně, podával jsem míče na fotbalových trénincích, které vedl můj otec, a rozdával čisté ručníky v šatnách.

Pokud řekneme, že učitelé a jejich manželky se cítili kastou nadřazenou místním, bude to znít ještě celkem lichotivě. Častokrát jsem zaslechl, jak moji rodiče vtipkují o tom, že jsou panstvo, které vládne prosťáčkům z městečka. Bylo mi jasné, že to je myšleno v podstatě vážně.

Moji kamarádi na základní škole se rekrutovali z řad těchto vesnických prosťáčků a žili ve velmi nuzných podmínkách. Jejich rodiče byli farmáři, dřevorubci či dělníci. Nesnášeli „honoraci z pahorku“, a proto mi moji rodiče zakazovali kamarádit se s děvčaty z městečka a nazývali je courami a cuchtami. Od počátku mé školní docházky jsem se s těmito dívkami dělil o učebnice a pastelky a postupem času jsem se zamiloval rovnou do tří z nich. Jmenovaly se Ann, Priscilla a Judy. Bylo pro mne velice těžké pochopit filozofii mých rodičů, ale jejich přání jsem respektoval.

Každý rok jsme trávili tříměsíční letní prázdniny na chatě u jezera, kterou postavil můj dědeček v roce 1921. Nacházela se hluboko v lesích a v noci bylo slyšet houkání sov a řev kuguárů. V okolí nebylo žádné další obydlí, byl jsem jediné dítě široko daleko. Své dny jsem trávil představami, že okolní stromy jsou rytíři Kulatého stolu a krásky v nesnázích se jmenují Ann, Priscilla a Judy, což se každý rok měnilo. Mé city byly bezpochyby stejně silné jako ty Lancelotovy ke Guinevře – a dokonce mnohem více utajované.

Ve čtrnácti letech jsem začal zdarma studovat na otcově škole. Po naléhání mých rodičů jsem tak zavrhl vše, co bylo spojené s naším městečkem, a už jsem se nikdy se svými dlouholetými kamarády nesetkal. Vždy, když moji noví spolužáci odjížděli na prázdniny do svých honosných sídel a letních bytů, zůstával jsem osamocen na školním pahorku. Moji spolužáci chodili s děvčaty z prominentních rodin, já jsem žádnou známost neměl. Všechny dívky, které jsem znal, byly „coury“, já se s nimi přestal vídat a ony na mne zapomněly. Cítil jsem se osamocený a neskutečně frustrovaný.

Moji rodiče byli mistry manipulace. Ujišťovali mne, že bych měl být vděčný za možnost studovat za takových podmínek a že jednou jim budu vděčný. Jednoho dne si najdu dokonalou dívku, se kterou se ožením, takovou, jejíž morální profil bude splňovat jejich představy. Ve mně to však vřelo. Toužil jsem po dívčí společnosti – myšlenky na sex byly více než lákavé.

Místo vzdoru jsem však svou frustraci ventiloval tím, že jsem ve škole exceloval. Studoval jsem s vyznamenáním, byl jsem kapitánem dvou sportovních týmů a vydavatelem školního časopisu. Byl jsem odhodlaný zastínit své bohaté spolužáky a své působení na škole Tiltonu hodit jednou provždy za hlavu. Během mého závěrečného roku studia mi bylo uděleno plné stipendium na Brownově univerzitě. Navzdory tomu, že nejprestižnější univerzity oficiálně neudělovaly sportovní stipendia, mně bylo jasně naznačeno, že se budu moci věnovat fotbalu. Kromě toho mi bylo také uděleno čistě akademické stipendium na Middlebury College. Zvolil jsem Brownovu univerzitu, protože jsem se chtěl nadále věnovat sportu a protože se nacházela ve větším městě. Moje matka vystudovala Middlebury College, můj otec tam získal titul magistra, a tak navzdory tomu, že Brownova univerzita patřila mezi nejprestižnější, oba se spíše přikláněli k Middlebury.

„A co když si třeba zlomíš nohu?“ zeptal se mne otec. „Akademické stipendium je rozhodně lepší.“ Podvolil jsem se.

Podle mne Middlebury College byla jen o něco větší verze Tiltonské školy, pouze s tím rozdílem, že se nacházela na vermontském venkově. Pravda, byla to smíšená škola, ale v porovnání s ostatními jsem byl chudý, a navíc jsem čtyři roky chodil na ryze chlapeckou školu. Chybělo mi sebevědomí, cítil jsem se nešťastný a odstrčený. Naléhal jsem na otce, aby mne odtamtud vzal nebo abych aspoň mohl na rok studium přerušit. Toužil jsem po Bostonu, kde bych přičichl k pravému životu

Zrození lovce ekonomik


Zpověď lovce ekonomik 32 a začal poznávat ženy. O tom však nechtěl otec ani slyšet. „Jak bych mohl předstírat, že připravuji děti na studium na univerzitě, když moje vlastní studovat nechce?“ ptal se mne.

Pochopil jsem, že život se skládá z řetězců náhod. Je to jen o tom, jak se k nim postavíme, jak nakládáme s tím, čemu se říká svobodná vůle, a volby, které činíme v rámci zvratů osudu, určují naše směřování. Dvě zásadní události, které určily běh mého života, se udály v Middlebury. Nositelem jedné z nich byl syn íránského generála, osobního poradce samotného šáha, druhým z nich byla dívka, která se jmenovala Ann, tak jako moje láska z dětství.

Farhad, řekněme, že se tak jmenoval, předtím, než se přistěhoval do Spojených států, hrál fotbal na profesionální úrovni v Římě. Jeho atletická postava, černé kadeřavé vlasy, mírné tmavě hnědé oči, jeho původ a charisma mu zajišťovaly mimořádný úspěch u žen. V mnohých ohledech byl mým pravým opakem. Po značném úsilí se mi podařilo navázat s ním přátelství a on mne naučil mnoho věcí, které se mi v budoucích letech hodily. V té době jsem také poznal Ann. I když v té době měla vážný vztah se studentem z jiné univerzity, vzala mne pod svá ochranná křídla. Náš platonický vztah byl pro mne první opravdovou láskou.

Farhad mne nabádal, abych pil alkohol, chodil na večírky a neposlouchal své rodiče. O své vlastní vůli jsem se rozhodl, že se přestanu učit, abych otci ukázal, že mu dokážu vzdorovat. Mé studijní výsledky se rapidně zhoršily, přišel jsem o stipendium. Univerzita mi poskytla studentskou půjčku. A tak jsem poprvé poznal, jaké to je být zadlužený. Koncept, že po dokončení studia budu muset nejen všechno splatit, ale doplatit i úrok z půjčky, mi připadal nechutný.

V polovině druhého ročníku jsem se rozhodl ze školy odejít. Můj otec mi hrozil, že mne za to vydědí; Farhad mne vybízel, ať to udělám. Vtrhl jsem do děkanovy kanceláře a prohlásil, že končím. Byl to rozhodující okamžik mého života.

S Farhadem jsme to potom šli oslavit do místního baru. Tam

mne opilý farmář, chlap jako hora, obvinil, že flirtuji s jeho


33

manželkou, zdvihl mne do vzduchu a mrštil mnou o zeď. Farhad skočil mezi nás, vytasil nůž, máchl jím po farmáři a rozřízl mu tvář. Potom mne odvlekl k oknu a vystrčil mne ven na římsu nad potokem. Potom jsme spolu seskočili dolů a podél jeho toku uháněli zpátky na kolej.

Druhý den hned ráno mne přišla vyslechnout univerzitní policie. Nepokrytě jsem lhal a řekl, že o jimi popisovaném incidentu nic nevím. Přesto byl Farhad ze školy vyloučen. Oba jsme se přestěhovali do Bostonu a šli spolu do podnájmu. Sehnal jsem si práci osobního asistenta šéfredaktora u Record American/Sunday Advertiser, novin, které patřily magnátu Hearstovi.

Během roku 1965 byli někteří mí kolegové z novin povoláni do armády. Abych se tomu vyhnul, zapsal jsem se na fakultu ekonomie a řízení Bostonské univerzity. Tou dobou byla Ann již nezadaná a často za mnou dojížděla z Middlebury. Její po

zornost mi lichotila. Nebyla s ní nuda, nezkazila žádnou legra

ci a dávala mi zapomenout na vztek, který ve mně vyvolávala

válka ve Vietnamu. Studovala angličtinu a přivedla mne k psaní

povídek. Školu dokončila v roce 1967, mně ještě zbýval jeden rok na Bostonské univerzitě. Když jsem navrhl, abychom začali spolu bydlet, trvala na tom, že jedině až po svatbě. I když jsem žertoval, že to je z její strany vydírání, a vnímal to jako uplatňování zastaralých a prudérních názorů mých rodičů, její občasná společnost mi byla příjemná, ale jenom to mi nestačilo. Tak jsme se tedy vzali.

Otec Ann byl vynikající inženýr, který vyvinul navigační systém pro nejvyšší třídu řízených střel. Za dobře odvedenou práci se mu dostalo vysoké pracovní pozice v námořnictvu. Jeho nejlepší přítel, muž, o kterém Ann mluvila jako o strýčkovi Frankovi (bylo to smyšlené jméno), působil na jednom z nejvyšších postů v rámci Národní bezpečnostní agentury (NSA), což byla nejutajovanější, ale zároveň největší výzvědná organizace ve Spojených státech.

Nedlouho po naší svatbě si mě předvolala armáda, abych podstoupil test fyzické zdatnosti. Požadavky jsem splnil, a tak

Zrození lovce ekonomik


Zpověď lovce ekonomik 34 bylo velmi pravděpodobné, že po dokončení studia budu povolán do Vietnamu. Z představy, že bych měl válčit v jihovýchodní Asii, jsem byl vnitřně rozpolcený, i když válečné konflikty mne vždy fascinovaly. Byl jsem odkojen příběhy o našich předcích – kolonistech – mezi něž patřili Thomas Paine a Ethan Allen, a ve svém dětství jsem navštívil všechny památníky bitev francouzských, indiánských a revolučních válek v Nové Anglii a severní části státu New York. Měl jsem načteny všechny možné historické romány. Upřímně řečeno, v okamžiku, kdy americké speciální jednotky byly vysazeny v jižní Asii, měl jsem sto chutí se do armády sám přihlásit. Potom však na veřejnost začaly prosakovat zprávy o páchaných krutostech a překrucování zpráv z bojiště a já jsem začal na věc nahlížet jinak. Přistihl jsem se, jak přemýšlím o tom, na jakou stranu by se asi přidal Paine. Byl jsem si jist, že by se určitě dal k nepřátelům Vietcongu.

Mou záchranou se stal strýček Frank. Řekl mi, že je k dispozici místo u NSA, které zaručí odklad povolávacího rozkazu, a domluvil mi několik schůzek v sídle agentury. Součástí jedné z nich byl celodenní vyčerpávající rozhovor na detektoru lži. Bylo mi řečeno, že výsledky těchto testů určí, jestli jsem vhodný subjekt pro vstup do NSA a následný výcvik, a pokud ano, tyto testy odhalí mé silné a slabé stránky, na jejichž základě bude určeno směřování mé kariéry. Vzhledem k mému postoji k válce ve Vietnamu jsem byl přesvědčen, že testy neprojdu.

Během dotazování jsem prohlásil, že jako americký vlastenec jsem proti válce, a velmi mne překvapilo, že můj tazatel toto téma dále nerozvíjel. Místo toho se jeho otázky točily okolo mé výchovy, mého vztahu k rodičům a mých pocitech, které jsem zažíval s ohledem na to, že jsem byl vychováván ve skromném puritánském duchu a vyrůstal v prostředí bohatých a konzervativních hédonistů. Kroužili také okolo mé frustrace pramenící z absence žen, sexu a peněz v mém životě a mém světě představ, který jsem si následkem toho vytvořil. Byl jsem ohromen tím, jak moc je zajímá můj vztah k Faradovi a mé rozhodnutí lhát při výslechu univerzitní policií, abych ho ochránil.

Zprvu jsem se domníval, že všechny tyto skutečnosti, které mi připadaly tak negativní, ze mne udělaly člověka naprosto nevhodného pro práci v NSA, ale následovaly další pohovory, které naznačovaly, že se mýlím. Až po několika letech jsem si uvědomil, že z hlediska NSA všechna má negativa byla vlastně pozitivy. Ve svých hodnoceních se nezaměřovali na otázky mého vlastenectví, více je zajímaly mé životní frustrace. Zloba vůči mým rodičů, posedlost opačným pohlavím a má touha vést spořádaný život. To vše mne vyprofilovalo jako člověka, jehož je možno ovládat. Mé odhodlání být nejlepší ve škole i ve sportu, můj nikdy nekončící vzdor vůči mému otci, má schopnost navazovat kontakt s cizinci a ten fakt, že jsem ochoten bezostyšně lhát policii, byly přesně ty atributy, které potřebovali. Později jsem také přišel na to, že Farhadův otec pracoval pro americkou výzvědnou službu v Íránu. Naše přátelství bylo tedy pro mne jednoznačným plus.

Několik týdnů po ukončení pohovorů mi nabídli po dokončení mého studia na Bostonské univerzitě studovat předmět špio náž. Než jsem však stihl tuto nabídku přijmout, bez většího přemýšlení jsem navštívil seminář pořádaný Mírovými sbory na půdě univerzity. Nejlákavější na tom bylo, že působit v Mírových sborech znamenalo, podobně jako u NSA, dostat odklad u odvodu do armády.

Mé rozhodnutí zúčastnit se toho semináře byla jedna z mnoha náhod, která se zprvu nezdála být příliš důležitá, nakonec se zařadila mezi ty, které určují běh života. Přednášející hovořil o několika místech na světě, kde je potřeba dobrovolníků. Mezi tato místa patřil amazonský deštný prales, kde, jak poznamenal, tamní domorodci žijí podobným způsobem, jakým žili severoameričtí Indiáni do příchodu Evropanů.

Vždy jsem toužil po tom, abych žil stejným způsobem jako kmen Abenaki, jenž se usadil v New Hampshire někdy v době, kdy se tam objevili i moji předkové. Věděl jsem, že mi v žilách koluje jejich krev, a chtěl jsem získat vlastní zkušenost se životem mimo civilizaci. Po skončení přednášky jsem zašel

Zrození lovce ekonomik


Zpověď lovce ekonomik 36 za řečníkem a zeptal se ho, jestli se mohu přihlásit jako dobrovolník právě do Amazonie. Ujistil mne, že v tomto regionu je velká poptávka po dobrovolnících a že mám velmi dobrou šanci se tam dostat. Zavolal jsem strýčkovi Frankovi.

Ten, k mému překvapení, mne podpořil a doporučil mi se k nim dát. Sdělil mi, že po pádu Hanoje – což z hlediska jeho pozice v NSA byla informace velmi důvěryhodná – se dalším ohniskem zájmu stane právě Amazonie.

„Pod zemí tam leží oceán ropy,“ řekl mi. „Potřebujeme tam dobré agenty – lidi, kteří budou rozumět místní nátuře.“ Ujistil mne, že Mírové sbory jsou vynikajícím odrazovým můstkem, a nabádal mne, abych se naučil jak španělsky, tak i místní domorodé jazyky. „Nakonec,“ usmál se, „možná místo práce pro vládu skončíš v soukromém sektoru.“

V té době jsem nechápal, jak to myslí. Ze špióna jsem byl

povýšen na LE, i když v té době jsem ten termín vůbec neznal a než jsem se s ním seznámil, uběhlo mnoho dalších let. Neměl jsem ani ponětí, že po celém světě jsou rozmístěny stovky mužů i žen, kteří a které pracují pro poradenské firmy a další soukromé společnosti, lidé, kteří neviděli ani cent od své vlády, přesto však pracují v žoldu impéria. Ani jsem také nemohl tušit, že na konci tisíciletí se počet těchto lidí znásobí do tisíců, že jejich aktivity dostanou mnohem eufemističtější přívlastky a že já se budu zásadně podílet na výstavbě armády lovců ekonomik.

Spolu s Ann jsme si podali přihlášku do Mírových sborů a požádali o umístěnku do Amazonie. Když nám přišla odpověď, byli jsme zprvu velmi zklamáni, protože nás posílali do Ekvádoru.

Proboha, říkal jsem si. Chtěl jsem do Amazonie, ne do Afriky.

Vytáhl jsem z knihovny atlas a začal hledat Ekvádor na mapě. K mému úžasu jsem ho nikde v Africe nenašel. Podle rejstříku jsem potom dohledal, že leží vlastně v Jižní Americe, a zjistil jsem, že horské říčky, které na jeho území vytékají z andských ledovců, se stékají do horního toku mohutné Amazonky. Další informace, které jsem shromáždil, mne ujistily v tom, že ekvádorská džungle patří k těm nejbarvitějším a nejpůsobivějším na naší planetě a že životní styl tamních domorodců se za staletí v podstatě nezměnil. Nabídku jsme tedy přijali.

Poté, co jsme absolvovali školení Mírových sborů v jižní Kalifornii, jsme v září 1968 odletěli do Ekvádoru. Dostali jsme se na území kmene Chívarů, jejichž způsob života byl velmi podobný indiánským kmenům žijícím na území Severní Ameriky před příchodem kolonistů. Následně jsme se přemístili do And, kde jsem se věnoval práci s místními cihláři, potomky kmene Inků. Do té doby mi obraz obyvatel Jižní Ameriky vytvářel pouze jeden bohatý studentík navštěvující školu, na níž učil můj otec. Přistihl jsem se, že tito prostí lidé, kteří se živili lovem, zemědělstvím a výrobou cihel ve svých primitivních pecích, mi přirostli k srdci. Jako bych k nim nějakým způsobem patřil. Trochu mi připomínali vesnické prosťáčky, které jsem si pamatoval ze svého dětství.

Jednoho dne se v naší komunitě objevil jistý Einar Greve. Dorazil na místo soukromým letadlem a ve svém elegantním obleku se představil jako jeden z viceprezidentů společnosti Chas. T. Main. Inc. (MAIN) mezinárodní poradenské společnosti, která vystupovala velice nenápadně a měla za úkol vytvořit studie, na jejichž podkladě by se mělo rozhodnout, jestli Světová banka poskytne Ekvádoru a jeho sousedům půjčky v řádu miliard dolarů na výstavbu hydroelektrárny a dalších prvků infrastruktury. Vyšlo také najevo, že Einar Greve je plukovníkem americké armády v záloze.

Začal mi vypočítávat výhody práce pro takovou společnost, jakou byla právě MAIN. Když jsem se mu zmínil, že mi původně nabídla práci NSA, a že přemýšlím, že pro ně začnu pracovat, sdělil mi, že v některých situacích funguje jako styčný důstojník NSA a změřil si mne pohledem, který ve mně vyvolal podezření, že mu NSA dala za úkol mne prověřit. S odstupem času mohu spolehlivě říct, že tomu tak opravdu bylo a že jeho hlavním posláním bylo zjistit, jak dokážu přežívat v prostředí, jež by našinec mohl označit jako nepřátelské.

Zrození lovce ekonomik


Zpověď lovce ekonomik 38

V Ekvádoru jsme spolu strávili několik dní a poté jsme spolu začali komunikovat prostřednictvím dopisů. Požádal mne, abych posílal zprávy o odhadu rozvoje ekvádorského hospodářství. Měl jsem s sebou malý přenosný psací stroj, psaní mne velmi bavilo, a tak jsem mu s nadšením vycházel vstříc. Během jediného roku jsem Einarovi napsal minimálně patnáct obsáhlých dopisů. Dopisy obsahovaly mé spekulace ohledně vývoje místní ekonomiky a politické situace a informace o rostoucí frustraci mezi místními, kteří se snažili odolávat tlaku ropných společností, mezinárodních rozvojových agentur a dalším podnětům, které všechny měly za cíl modernizovat způsob jejich života.

Po vypršení mého kontraktu u Mírových sborů mne Einar pozval na pracovní pohovor do ústředí MAIN v Bostonu. Během našeho setkání mezi čtyřma očima zdůraznil, že hlavním odvětvím jeho firmy je strojírenství, ale jejich nejvýznamnější klient, Světová banka, naléhá, aby do svých řad přijali ekonomy, kteří by byli schopni vytvářet ekonomické odhady zásadní důležitosti, na jejichž základě by se určovala proveditelnost a rozsah daných projektů.

Svěřil se mi, že jeho společnost dříve najala tři vysoce kvalifikované ekonomické experty s nejlepšími doporučeními – všichni s univerzitními tituly, jeden byl navíc držitelem PhD. Všichni tři však tot



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.