načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Zpátky do boje - Phil Klay

Kniha: Zpátky do boje
Autor:

Povídková kniha od veterána z Iráku oceněná americkou Národní literární cenou! Válka. Jak vyjádřit hrůzu, kterou v sobě ukrývá, jak přetlumočit osudy, do nichž zasáhla? ...


Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  260
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  299 Kč
13%
naše sleva
8,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Rok vydání: 2016-09-14
Počet stran: 304
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 315 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil David Koranda
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2016-38
ISBN: 9788025905678
EAN: 9788025905678
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Povídková kniha od veterána z Iráku oceněná americkou Národní literární cenou! Válka. Jak vyjádřit hrůzu, kterou v sobě ukrývá, jak přetlumočit osudy, do nichž zasáhla? Povídkový soubor Zpátky do boje od Phila Klaye můžeme směle zařadit ke klasickým dílům literatury s válečnou tematikou, k jakým patří slavné romány Hlava XXII, Komu zvoní hrana či Na západní frontě klid aj. Stěžejním motivem všech dvanácti různě rozsáhlých povídek je bojové nasazení a válečný konflikt v Iráku. Klay dokáže i na malé ploše bravurně, bez okázalých prostředků a otřepaných frází čtenáři obnažit pocity člověka vystaveného dennodennímu tlaku válečné mašinerie. Zabij, nebo zemři, to je příkaz, který hrdinové Klayových povídek bez výjimky plní, protože jiná možnost není. Nebo ano? Prožité hrůzy se nedají ani sdělit, ani zamlčet, a tak protagonisté tápou i po návratu ze služby, kdy by mělo být vše zlé definitivně pryč. Ovšem to je jen zdání a bývalým vojákům nastává nový boj. Američan Phil Klay v povídkách zpracoval i vlastní bezprostřední zkušenoust s válkou a za svůj knižní debut získal v roce 2014 americkou Národní knižní cenu. (povídky)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7
ZPÁTKY DO BOJE
Stříleli jsme psy. Ne omylem. Dělali jsme to záměrně a říka -
li tomu „Operace Scooby“. Psy zbožňuju, takže jsem o tom
dost přemýšlel.
Poprvé to bylo z pudu sebezáchovy. Slyšel jsem, jak
O’Leary vykřikl: „Kristova noho,“ a vedle něj stálo vychrtlé hnědé
psisko a  chlemtalo ze země krev, jako by pilo vodu z  mísy.
Americká krev to sice nebyla, ale stejně, ten čokl ji prostě
chlemtal. Myslím, že tohle byla poslední kapka. Od té doby
jsme psy stříleli v jednom kuse.
V  tu chvíli nad tím moc neuvažujete. Spíš vás napadá,
kdo všechno v  tom baráku je, čím je vyzbrojený, jak vás
a vaše parťáky oddělá. Obcházíte blok za blokem, v rukách
pušku s dostřelem 550 metrů, a z pěti střílíte do lidí uvnitř
betonových kostek.
Přemýšlet člověk začíná až později, když mu na to dají
čas. Víte, ona od války do obchoďáku v Jacksonville nevede
zas tak přímá cesta. Těsně před koncem bojového nasazení
nás poslali do dočasného tábora, takové logistické
základny uprostřed pouště, abychom tam trochu upustili páru.
Doteď si nejsem jistý, co tím vlastně mysleli. Upustit páru.
Sami jsme to pochopili tak, že si máme často honit ve
sprchách, pálit jedno cigáro za druhým a celý den mastit karty.
Zanedlouho nás ale odvezli do Kuvajtu a  posadili nás do
letadla domů.





8
A  to je vlastně celé. V  jednu chvíli jste uprostřed váleč -
né zóny a  vzápětí dřepíte v  polstrované sedačce, zíráte na
malou trysku, která vám do obličeje fouká chladný vzduch,
a  říkáte si, co tohle všechno kurva znamená? Stejně jako
všichni ostatní svíráte mezi koleny pušku. Někteří
mariňáci místo nich mají M9, ze kterých jim ovšem
sundali bodáky, protože s  noži se do letadla nesmí. Sice jste se
sprchovali, ale do jednoho vypadáte ušmudlaně a 
pohuble. Všichni mají vpadlé oči a vyšisovaná konga. Zavřete oči
a přemýšlíte.
Největší potíž je v  tom, že vás nic nenapadá popořadě.
Neřeknete si, jo, jasně, nejdřív jsem udělal A, pak B, pak
C a potom D. Chvíli třeba vzpomínáte na domov
a najednou jste zpátky v  mučírně. Vidíte v  chlaďáku naskládané
kusy lidských těl a v kleci zavřeného toho retarda. Kdákal
jako slepice. Hlavu měl scvrklou na velikost kokosového
ořechu. Chvilku vám trvá, než si vybavíte, jak vám doktor
vysvětloval, že mu do lebky píchali rtuť, ale ani pak vám to
moc neštymuje.
Před očima vám probleskne to poslední, co jste viděli, když
jste párkrát málem zařvali. Rozbitá televize a mrtvola
nějakého čmouda. Zkrvavený Eicholtz. Poručík ve vysílačce.
Vybavíte si tu holčičku. Curtis našel její fotky ve stole. Na
první byla rozkošná malá Iráčanka, mohlo jí být tak sedm
nebo osm let, bosá a oblečená do krásných bílých šatů,
skoro jako by šla poprvé ke svatému přijímání. Na další fotce
byla v červených šatech, na vysokých podpatcích a se
spoustou make-upu. Poslední fotka, stejné šaty, ovšem obličej má
rozmazaný. A u hlavy si drží pistoli.





9 9
Snažil jsem se myslet i  na jiné věci, třeba na svou ženu
Cheryl. Má bledou pleť a jemné, tmavé chloupky na pažích.
Stydí se za ně, ale mně přijdou hebké. Něžné.
Z myšlenek na Cheryl jsem se ale cítil provinile, takže jsem
raději zavzpomínal na svobodníka Hernandeze, desátníka
Smithe a Eicholtze. S Eicholtzem jsme si byli blízcí jako brat -
ři. Společně jsme jednou zachránili život jinému mariňákovi.
O pár týdnů později Eicholtz přelézal zeď, a když byl v půlce,
nějaký vzbouřenec vykoukl z okna a střelil ho do zad.
Takže přemýšlím i o tom. Vidím před očima toho retarda,
holčičku i zeď, na které umřel Eicholtz. Jednu věc vám ale
musím říct. Hodně, ale jako fakt často přemýšlím i o těch
zasraných psech.
A  myslím také na svého psa. Pátera. Na útulek, ze kterého
jsme si ho vyzvedávali, a jak mi Cheryl vysvětlovala, že si
musíme vzít nějakého staršího psa, protože o ty nikdo nemá zájem.
Vzpomínám, jak jsme ho nedokázali vůbec nic naučit. Jak
neustále zvracel srágory, které v první řadě vůbec neměl jíst. Jak
se potom vždycky provinile plížil pryč s ocasem u země, hlavou
svěšenou a  přikrčenýma zadníma nohama. Jak mu dva roky
poté, co jsme si ho koupili, začala šedivět srst, a jak měl po čase
na čumáku tolik bílých chlupů, že to vypadalo, jako by měl knír.
Takže takhle to dopadlo. Celou cestu jsem myslel na
Pátera a Operaci Scooby.
Nevím, na zabíjení lidí se člověk možná i  dá připravit.
Střelbu si cvičíte na terčích ve tvaru lidského těla, takže na
to připravení vlastně jste. Kromě nich samozřejmě máme
i takzvané „psí terče“. Terče tvaru Delta. Jenže ty psa
nepřipomínají ani zdálky.





10
Zabíjet lidi ale není snadné. Ve výcvikáči se mariňáci ka -
sají, jak z  nich budou hotoví Rambové, ale jakmile přijde
na věc, očekává se od nich profesionalita. Většinou. Jednou
jsme třeba objevili vzbouřence, který očividně mlel z 
posledního. U pusy krvavou pěnu, celý se třásl, prostě byl
úplně na sračky, chápete? Schytal to ráží 7.62 do hrudi
a pánve. Měl to už vyloženě za pár, ale náš výkonný důstojník
k němu stejně přišel, vytasil svůj Ka-Bar a podřízl mu krk.
Řekl nám: „Muže je dobrý zabíjet nožem.“ Mariňáci si mezi
sebou vyměňovali pohledy, které říkaly: „Do hajzlu, co
tohle mělo bejt?“ U  svobodníka by taková hnusárna možná
nepřekvapila, ale od důstojníka to nikdo nečekal.
Během letu jsem přemýšlel i o něm.
Je to vlastně docela legrační. Sedíte tam, v  rukách kvér,
ale munice žádná. Letadlo přistane v Irsku, aby doplnilo
palivo. Všude je mlha, takže je hovno vidět, ale vy přesto víte,
že jste v Irsku a že tu musí mít pivo. Jenže kapitán, zasranej
civil, vám do interkomu přečte nějakou zprávu o  tom, jak
pro vás obecná nařízení platí až do příletu do Spojených
států, takže jste de facto stále ve službě. Takže žádný chlast.
No, náš velící důstojník v  tu chvíli vyskočil ze sedadla
a  řekl: „To dává asi takovej smysl jako hrát fotbal pálkou.
Takže, mariňáci, máte rozchod tři hodiny. Slyšel jsem, že
tu prej čepujou Guinness.“ Hurá hurá, pičo. Desátník
Weissert si poručil pět piv najednou a nechal si je před sebou
vyskládat do řady. Nedal si ani loka, jen je chvíli s blaženým
výrazem ve tváři pozoroval. O’Leary mu povídá: „Kdyby ses
viděl. Culíš se jak buzerant v  čuráčím háji.“ Curtis tenhle
výraz zbožňuje, takže se zachechtá a řekne: „To je teda





11
ně pojebanej háj,“ a  v  tu chvíli se začneme tlemit všichni,
šťastní, že se můžeme uvolnit a ožrat jako dogy.
Ztřískali jsme se rychle. Většina z  nás zhubla tak deset
kilo a poslední kapku alkoholu jsme pili před sedmi měsíci.
Svobodník MacManigan se v baru válel po podlaze, z mas -
káčů mu lezly koule, a  on mariňákům nadával: „Nečum
mi na kule, ty bukvice.“ Svobodník Slaughter vydržel celou
půlhodinu, než na záchodech hodil šavli. Svobodník Craig,
střízlivý mormon, mu tam pak pomáhal, zatímco
svobodník Greeley, opilý mormon, blil ve vedlejší kabince.
Zlískalo se dokonce i velení.
 Bylo to fajn. Když jsme se vrátili do letadla, okamžitě jsme
všichni odpadli. Probrali jsme se až v Americe.
Jediný zádrhel spočíval v tom, že když jsme dosedli na
námořní leteckou základnu Cherry Point, nebyl tam ani
živáček. Byla půlnoc, strašná kosa a polovinou z nás cloumala
první kocovina po několika měsících, což bylo sice na pytel,
ale zároveň i fajn. Jen co jsme se vyštrachali z letadla,
čekala na nás jen prázdná přistávací plocha, asi šest vojáků na
výpomoc a pár zaparkovaných náklaďáků. Z rodiny nikdo.
Velitelé nám vysvětlili, že na nás všichni čekají na
základně Lejeune. Čím rychleji všechno přeskládáme, tím dříve
se s nimi uvidíme.
Příjem. Rozdělili jsme se do pracovních skupin a  začali
házet jezevce a loďáky na korby. Vcelku dřina, ale člověku
se v té zimě alespoň rozproudila krev. A taky se tím
vypotilo trochu alkoholu.
Pak nám přistavili autobusy a my nastoupili. Byli jsme tam
namačkaní jak sardinky, hlavně M16 nám navzdory





12
nostním pravidlům mířily do všech stran, ale nám to bylo
u prdele.
Cesta z Cherry Pointu do Lejeune trvá cirka hodinu. Nej -
dřív se jede lesem, takže toho v noci není moc vidět. A ani
když se napojíte na čtyřiadvacítku, tak se to nezlepší.
Spousta krámů, co ještě neotevřely. U  benzinek a  barů září
neonová světla. Trošku jsem rozpoznával, kde vlastně jsem, ale
doma jsem si nepřipadal. Říkal jsem si, že ten pravý pocit
domova přijde, až políbím manželku a pohladím si psa.
Do Lejeune jsme vjeli postranní bránou, která je zhruba
deset minut cesty od areálu našeho praporu. Spíš patnáct,
napadlo mě, protože tenhle řidič s námi jede jako s hnojem.
Když jsme se dokodrcali na McHughovku, všichni začali být
trochu natěšení. A pak řidič uhnul na áčko. To prochází
naším areálem. Okamžitě jsem zmerčil kasárna a  řekl si, už
jsme tady. Jenže autobus se zastavil nějakých čtyři sta
metrů před nimi. Přímo před zbrojnicí. Klidně jsem mohl za
rodinnými příslušníky doběhnout. Viděl jsem, že za
kasárnami vytvořili něco jako uvítací prostor a že tam svítí světla.
Všude stála auta. Ulicí se k nám nesl hluk davu. Čekali tam
na nás příbuzní. Ale my se postavili do řady a mysleli jen na
to, jak jsou blízko. Já myslel na Cheryl a Pátera. A čekalo se.
Když jsem se dostal k okýnku a odevzdal svoji pušku,
trochu mě to zarazilo. Bylo to po několika měsících poprvé, co
jsem ji neměl u sebe. Nevěděl jsem, co s rukama. Nejdřív jsem
si je dal do kapes, pak je zase vyndal a překřížil si je na prsou
a nakonec jsem je nechal volně a nečinně viset podél těla.
Jakmile se odevzdaly všechny kvéry, nadrotmistr si nás
nechal na férovku nastoupit do pochodové formace.





13
předu nějaký šašek dokonce mával korouhví. A my mašíro -
vali po áčku. Jen co jsme došli k prvním kasárnám, lidé nás
začali hlasitě vítat. Neviděl jsem je, dokud jsme nezahnuli
za roh, ale pak najednou byli přímo před námi. Ohromná
zeď lidí, kteří stáli pod venkovními reflektory a  mávali na
nás transparenty. Světla ale byla příliš jasná a mířila přímo
na nás, takže mezi lidmi bylo těžké někoho rozeznat.
Kousek stranou stály piknikové stoly a nějaký mariňák
v letňákách tam griloval hot dogy. A taky tam byl nafukovací hrad.
Fakt že jo, bez prdele.
Pochodovali jsme dál. Pár dalších mariňáků v maskáčích
drželo lidi u kraje a my mašírovali tak dlouho, dokud jsme
všichni nestáli přímo proti davu. Teprve v tu chvíli nám dal
nadrotmistr povel k zastavení.
Všiml jsem si televizních kamer. Všude vlála spousta
amerických vlajek. Celá MacManiganova famílie se nacpala do
první řady, přímo doprostřed, a  nad hlavami drželi
transparent s  nápisem: SLÁVA SVOBODNÍKU BRADLEYMU
MACMANIGANOVI. JSME NA TEBE PYŠNÍ.
Projel jsem celý dav očima sem a tam. Ještě v Kuvajtu jsem
Cheryl zavolal, žádné vykecávání, jenom „Čau, všechno
v pohodě“ a „Jo, do osmačtyřiceti hodin jsme tam. Když tak
brnkni tomu chlapíkovi z Úřadu pro rodinný záležitosti. On už ti
řekne, kdy tam máš bejt“. Říkala, že přijede, ale po telefonu
to znělo zvláštně. Naživo jsem její hlas neslyšel už hrozně
dlouho.
Pak jsem uviděl Eicholtzova tátu. I on měl v rukách
transparent. Psalo se na něm: VÍTEJTE DOMA, HRDINOVÉ
ROTY BRAVO. Podíval jsem se na něj a  vzpomněl si, jak





14
jsem si o  něm při odjezdu myslel: „To bude Eicholtzův
táta.“ A v tu chvíli nám dali rozchod. A zároveň pustili i ro -
diny.
Ani jsem se nehnul, zatímco všichni mariňáci kolem mě,
Curtis, O’Leary, MacManigan, Craig i Weissert, se rozběhli
k davu. Spousta lidí se jim vydala naproti. I Eicholtzův táta
popošel dopředu.
Potřásal si rukou s  každým mariňákem, který procházel
kolem. Myslím, že ho spousta kluků ani nepoznala,
a ačkoliv jsem věděl, že bych mu měl něco říct, neudělal jsem to.
Ustoupil jsem kousek dozadu, vyhlížel manželku a  uviděl
svoje jméno na jedné cedulce: SERŽANTE PRICI, stálo na
začátku. Zbytek jsem neviděl, protože mi lidé v davu
zakrývali výhled. Ani jsem nevěděl, kdo tu ceduli drží. Vydal jsem
se k ní, pryč od Eicholtzova táty, který zrovna objímal
Curtise, a spatřil zbytek nápisu: SERŽANTE PRICI, KDYŽ SES
KONEČNĚ VRÁTIL DOMŮ, ČEKÁ TĚ SPOUSTA ÚKOLŮ.
UDĚLEJ: 1) MI TO, 2) OPAKUJ ČÍSLO 1.
A tu ceduli držela Cheryl.
Sice byla kosa, ale přesto měla na sobě jen maskáčové
kraťasy a tílko. Nejspíš si je oblékla kvůli mně. Byla
štíhlejší, než jsem si ji pamatoval. Také měla více make-upu.
Byl jsem nervózní, unavený a ona vypadala trochu jinak.
Ale byla to ona.
Obklopovali nás ztrhaní mariňáci a široké úsměvy a rodinní
příslušníci. Došel jsem k Cheryl, a jen co mě uviděla, celá
se rozzářila. Bylo to už pěkně dlouho, co se na mě nějaká
žena takhle usmála. Naklonil jsem se k ní a políbil ji. Přišlo
mi, že bych asi měl. Jenže jsme se nelíbali strašně dlouho





15
a oba jsme byli nesví, takže jsme nakonec jen tak na sucho
přitiskli rty k sobě. No nevím. Maličko ode mě odstoupila,
podívala se na mě, položila mi ruce na ramena a rozbrečela
se. Sáhla si k obličeji, promnula si oči, objala mě a přitáhla
si mě k sobě.
Její poddajné tělo mi krásně zapadlo do náruče. Po celou
službu jsem spal buď na zemi, nebo na kabriu. Na těle jsem
měl neprůstřelnou vestu a  chrániče a  přes sebe přehoze -
nou leda pušku. Nic podobného Cheryl jsem celých sedm
měsíců nezakusil. Jako bych téměř zapomněl, jaký to byl
pocit, nebo jako bych to nikdy nezažil, a teď jsem najednou
cítil něco zbrusu nového, vedle čeho všechno ostatní
bledlo a ustupovalo do pozadí podobně jako šeď před barvami.
Pak se mě pustila, já ji chytil za ruku, společně jsme
posbírali moje věci a odešli.
Zeptala se mě, jestli bych chtěl řídit, a to si piš, že chtěl,
takže jsem si vlezl za volant. Musím říct, že po docela
dlouhé době. Zařadil jsem zpátečku, vycouval a rozjel se domů.
Napadlo mě, že bychom to mohli zaparkovat někde v přítmí
a přitulit se k sobě na zadním sedadle jako kdysi na střední.
Ale nakonec jsem z parkoviště najel přímo na
McHughovku. Jet tudy autem bylo úplně jiné, než když jsme přijížděli
autobusem. Takhle Lejeune vypadá ve skutečnosti. Tudy
jsem jezdil do práce. A teď byla všude tma. A ticho.
Cheryl se mě zeptala: „Jak ti je?“ Čímž měla na mysli: Jaký
to tam bylo? Jeblo ti z toho?
Odpověděl jsem: „Dobrý. V pohodě.“
A  pak bylo zase ticho. Odbočili jsme na
Holmcombovu a já byl rád, že řídím. Mohl jsem se na něco soustředit.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.