E-kniha: Zpackané kouzlo – Ivana Nováková

1

2

Ivana Nováková

Zpackané kouzlo

1. vydání

vydáno v červenci 2019 jako 88. publikace

vydal Pavel Kohout (www.kknihy.cz)

ISBN 978-80-7570-148-0 (epub)

ISBN 978-80-7570-149-7 (mobi)

ISBN 978-80-7570-150-3 (pdf)

3

Sotva jsem v davu uchazeček zaregistrovala onu krasavu, blondýnku

něţnou, věděla jsem, ţe moje šance získat toto zaměstnání se limitně

blíţí nule. Moţná vám to připadá zvláštní, kdyţ příběh čtete. Kdybych

vám ho vyprávěla, hned byste věděli, kolik uhodilo.

Já totiţ nejsem krásná. Nemůţu říct, ţe nejsem hezká, jenţe hezký je

kaţdý, kdo má dvě oči, nos a všechny zuby. V případě střetu

s prvoplánovou krasavicí nemám šanci.

Nejrozumnější by pochopitelně bylo se sebrat a vypadnout. Zapít někde

ţal čajem a zakousnout chlebíčkem. Moţná bych v tomto případě

potřebovala něco drsnějšího, jako třeba kafe s dortem. Dobře, měla jsem

vypadnout na panáka.

Smůla je, ţe tu práci fakt potřebuju. Akutně, nutně a bezpodmínečně.

Takţe si odstojím hodinku dvě, neţ se díky narůstajícímu zpoţdění

dostanu na řadu, nervy mi potečou někam do kanálu, abych pak mohla

plna sil a optimismu odpovídat na stupidní otázky typu:

„Mohla byste nám říct něco o sobě?“

„Proč máte zájem právě o toto zaměstnání?“

„Jaké jsou vaše největší kvality?“

Jedna členka hodnotící komise, obzvlášť zákeřná baba, konkurzní

otázky ještě upgradovala na vyšší verzi, kdyţ se mě zeptala: „A jaká je,

podle vás, vaše slabá stránka?“

A pochopitelně vítěz top ten: „Jaká je vaše představa o platovém

ohodnocení?“

Zkusíme odpovědět podle pravdy:

Jsem totální ţivotní smolařka. Před rokem jsem dokončila vysokou

školu v poměrně neperspektivním oboru. Od té doby se plácám mezi

úřadem práce, různými brigádami a pokladnou v supermarketu. O toto

zaměstnání mám zájem především proto, ţe jsem naprosto bez peněz. Je

lhostejné, co budu dělat, hlavně kdyţ dostanu zaplaceno. Dobře, úplně

4

jedno to není, ale případné katastrofické scénáře se uţ pohybují

v mantinelech protizákonné činnosti. V rámci legislativních norem beru

cokoli.

Nejvyšší kvality? Ochota poloţit pro výplatu zdraví a ţivot.

Slabá stránka? Těch mám tolik, ţe bychom tu seděli do zítřka.

Moje představa o platovém ohodnocení? Líbila by se mi jakákoli částka

začínající na minimální mzdě.

Je vám zřejmé, ţe pravdivě se na konkurzech neodpovídá. Pevně si

mačkám ruce, aby nebylo vidět, ţe se třesou. Usmívám se. Pokouším se

uvolnit napjatá ramena. Mluvím v naučených větách. Co jiného můţe

hodnotící komise, propána, čekat, kdyţ pokládá typizované dotazy?

„Na firmě S&K Invest mě nejvíc zaujala její obchodní strategie a důraz,

který při vší obdivuhodné expanzi klade na environmentální otázky

dopadu své produkce.“

Dodám několik odpapouškovaných dat a frází z internetových PR

stránek této obří korporace a zákeřná jeţibaba se lehce pousměje. Dál

pokračuji v oslavném chorálu, jak ráda bych patřila k vítěznému týmu

organizace. K mým největším kvalitám patří – jak jen je ta básnička? –

flexibilita, spolehlivost, tvůrčí myšlení, tah na branku, schopnost

týmové spolupráce. Slabé stránky? Pokus o provinilý úsměv – obávám

se, ţe jsem kvůli práci ochotna zanedbávat svoje blízké.

Na chodbu jsem se vypotácela po obvyklých zaklínacích formulích typu

– jak jste si všimla, uchazečů o tuto pozici máme víc (plná hala), do

konce příštího týdne vám dáme vědět, jak jsme se rozhodli. Časová

ztráta dvě hodiny. Sebevědomí na nule, nervy v kýblu. Teď uţ to ani

chlebíček, kafe nebo půl litru vodky nezachrání. Ach jo.

5

Nosem jsem pochopitelně narazila na krasavu, která s lehkým

sebevědomým úsměvem popíjela břečku z automatu. Oblečená

v dokonalém kostýmku Prada si změřila moje laciné a nepadnoucí

hadry. Kdyby tušila, ţe hodnotí mé elitní oblečení, umřela by smíchy.

Teď mě napadá – neměla bych jí to říct?

Konec srandy.

Při pohledu na blondýnu se zbytky mých nadějí na zaměstnání u S&K

Invest rozplynuly jako jinovatka na slunci. Zamířila jsem k ostrůvku

tramvaje. Miluju hromadnou dopravu.

„Jak to dopadlo?“ zavolala z kuchyně spolubydlící Dana, sotva jsem

odemkla dveře. Pověsila jsem klíče na háček, skopla boty pod botník,

servala sáčko a hodila na věšák.

„Do týdne mi dají vědět.“ Zachováváme přísnou neutralitu.

Dana se nedala odbýt a vyběhla do miniaturní předsíňky. „Jak vypadala

konkurence?“

„Katastrofa jako obvykle. Představ si komickou vloţku, jak jsem se

pokoušela vysvětlit, proč chci pracovat jako asistentka, ačkoli mám

vystudovaný cestovní ruch. Padaly tam vtipy lepší neţ v Teorii velkého

třesku.“ S povzdechem jsem zavrátila oči a zapadla na toaletu.

„Půjdeš s námi do hospody zapít ţal?“ navrhla ta dobrá duše, kdyţ jsem

trochu resuscitovala.

No, to bych moc ráda, jenţe: „Jsem úplně bez peněz. Jestli rychle něco

neseţenu, nemám příští měsíc na nájem. Jděte sami a připijte mi na

úspěch. Já jdu pročítat pracovní servery.“

6

„Víš, kdyby to nevyšlo, já bych toho zas tak moc nelitovala,“

pokračovala Dana v masáţi mé psyché. „Ten inzerát zněl strašně divně.

Kdo potřebuje asistentku dvacet čtyři hodin denně? Tobě by nevadilo

být ve dne v noci k ruce nějakému hlavounovi?“

„Upřímně? Za ty prachy ne. Opravdu si myslím, ţe bych to zvládala.

Mám obskakovat tlupu zpovykaných turistů nebo jednoho kravaťáka?

Jaký je v tom rozdíl?“

Dana po mně hodila opravdu soucitným pohledem. Ona měla kliku.

Získala zaměstnání snů v Národním muzeu hned po absolutoriu. Díky

jejímu stálému příjmu jsme si mohly dovolit tohle nuzné bydlení. Jenţe

mě přepadal pocit, ţe se jí charita vůči mé osobě začíná zajídat.

Kaţdým dnem jsem čekala, ţe neţádoucí spolubydlící vyexportuje

pod most a do volné postele nastěhuje Lukáše.

„Pojedeš o víkendu domů?“ zeptala se nevinně.

A je to tu! Potřebuje volný kvartýr.

„Jo, napíšu mámě, aby mi poslala nějaký prachy.“

Kdo lţe, ten krade. Já se zasekla v první fázi. Matku o peníze poţádat

nemůţu, protoţe mi je nedává. Ona půjčuje. Sice bezúročně, ale uţ jí

visím dvě výplaty. Sotva něco vydělám, vţdycky si nárokuje potřebný

podíl.

Pakárna!

Potřebuju práci!!!

Kdyţ je štěstí unavený, sedne si i na vola. Tentokrát muselo trpět

těţkým únavovým syndromem, protoţe mě pozvali do druhého kola.

7

Tak jo. Pokusila jsem se trochu zhodnotit svůj zevnějšek, ale kde nic

není, ani Kovářová nebere.

V hale výše jmenovaného syndikátu jsem, to byste neuhodli, narazila na

blondýnku něţnou. Usoudila jsem, ţe si mě hodnotící komise vybrala,

abych té dobračce dělala stafáţ. Blondýna šla na řadu přede mnou.

Z místnosti, v níţ probíhal pohovor, se ozývaly výbuchy smíchu. Pokud

jsem napoprvé byla nervózní, dnes bych bez potíţí ušejkrovala

margaritu, jak se mi klepaly ruce. A uvaţovala jsem, podle čeho lze

v průběhu jednoho dvou rozhovorů vedených v těţce formálním duchu

vybrat vhodnou kandidátku.

„Prosím, slečno Kovářová,“ vyzval mě sympatický muţ středních let.

Personalista.

Něco se ve mně zlomilo. Sejmul mě pocit, ţe nezáleţí na tom, co umíte,

nýbrţ jak to prezentujete. Není důleţité, jací jste, ale jak vypadáte.

Momentálně nebylo v mé moci se této filozofii přizpůsobit.

Komisi jsem začala odpovídat pravdu.

Zeptali se, co bych dělala v modelové situaci. Letíme na kongres do

Madridu, letadlo kvůli poruše přistane někde v Pyrenejích, oprava bude

trvat dvanáct hodin, kongres začíná za šest hodin, manaţer, jemuţ

asistujete, tam má klíčový příspěvek.

„Můţu zopakovat učebnicové řešení z kurzů time-managementu. Jenţe

to si můţete přečíst v příručkách. Pravda je taková, ţe nevím.

Za krizových okolností se obecně nechovám hystericky nebo zbrkle, ale

zatím jsem se nikdy nedostala do situace ohroţení ţivota. Nevím, jak

bych v takovém případě zareagovala, jestli bych byla schopná v klidu

poskytnout první pomoc, nebo bych omdlela zděšením.

8

Pouţívám praktické uvaţování a myslím, ţe umím docela slušně

zhodnotit rizika. Jsem hráč spíš na jistotu, ale dokáţu se přizpůsobit

a neutíkám před rizikem. Příkladem budiţ moje účast v konkurzu na

vámi nabízené zaměstnání.“

V průběhu mého pohovoru se teda nikdo smíchy za břicho nepopadal.

Kdyţ došlo na mé dotazy, pokusila jsem se upřesnit otázku, která

ve mně trochu, ale opravdu jen mírně vyvolávala nejistotu. Jednou

z podmínek pracovní pozice byla naprostá a permanentní dosaţitelnost.

Co si pod tím mám představit?

Členové komise se po sobě podívali. „Správně. Je nezbytné, abyste se

přestěhovala do sídla firmy a byla našemu manaţerovi plně k dispozici

nepřetrţitě čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu. Bohuţel to bude

znamenat radikální omezení osobního ţivota, ale s tím jsme počítali

v platovém ohodnocení. Zaměstnání je časově limitováno, pracovní

smlouvu byste uzavřela na rok.“

A pak mi řekli zmiňované finanční ohodnocení.

Musela jsem nasucho polknout. Za tyhle prachy (i v hrubém) bych byla

ochotna poskytovat sexuální sluţby. A zčervenala jsem. Mám se na to

zeptat? Není to fakt drzé? A potřebuješ soldy? Kurva, potřebuješ. Tak

jo.

„Máte ještě pořád zájem u nás pracovat?“

„Ovšem. Proto jsem přece tady.“

„Dobrá. Do týdne vám dáme vědět.“

Takţe třetí kolo? Semifinále? Finále? Zvedla jsem se a odkráčela

středem. V hale uţ bloncka nepostávala. Teď bych na panáka zašla.

9

Jakoţe jsem v peněţence měla hotovost tak akorát na čaj. A ten si můţu

uvařit doma.

Na ostrůvku tramvaje jsem si uvědomila, jaký je nádherný květnový

den. Modrá obloha, lehký větřík, příjemně teplo. Akáty a hlohy opojně

voněly. Podél obrubníků vedly cestičky ze spadaných okvětních plátků,

které z chodníků spláchla noční přeháňka. Okraje louţí zdobil zlatý lem

z pylu. Nějak mě to smířilo s nevyhnutelnou prohrou.

Tramvaj dorazila s duněním a hysterickým zvoněním. Nalezla jsem

dovnitř a pověsila se na tyč. Sledovala jsem ruch velkoměsta za oknem

a v hlavě mi zelo podivné prázdno. Pojedu domů, plánovala jsem.

Uvařím si čaj. Svalím se do křesla s knihou. Vyberu nějaký echt veselý

příběh. Přímo k popukání.

Akorát jsem vystoupila na Kulaťáku, abych vlezla do metra, kdyţ se

v kabelce rozeřval mobil. Ohlásila jsem se na neznámé číslo.

„Dobrý den, tady Mach, S&K Invest. Ještě stále máte zájem u nás

pracovat?“

Co je to za blbou otázku? „Samozřejmě ano.“

„Tak vám s radostí oznamuji, ţe jste byla vybrána na místo asistentky

vrcholového manaţera naší firmy. Blahopřeji, slečno Kovářová. Jak

jsme se domlouvali, nastoupíte ihned. Dostavte se, prosím, zítra po

osmé hodině k nám na personální oddělení, abychom mohli vyřídit

formality.“

Juch!!!

***

10

Pracovnice personálního oddělení mě vedla luxusní prosklenou

chodbou v budově generálního ředitelství k výtahům. Chovala se

profesionálně příjemně a mně se svíraly vnitřnosti nejistotou. Zírala

jsem na její kostým, který cenou několikanásobně převyšoval všechny

věci, které jsem vláčela sbalené ve sportovní tašce. Doufám, ţe součástí

platu bude i ošatné. Nebo ţe dostanu aspoň malou zálohu předem,

abych si mohla koupit něco ucházejícího na sebe.

Na personálním se vyjádřili, ţe by to neměl být problém. Jenţe já se

taky nezeptala na plná ústa, ţe. Tak nějak zatím drţím situaci za pačesy.

A teď, v kabině výtahu svištícího vzhůru k nejvyšším patrům budovy,

trnu obavami.

Zastavili jsme úplně nahoře. Vystoupili jsme na malou podestu, z níţ

vedly jediné dveře přímo naproti výtahové šachtě. Ty se otevřely

a objevil se vysoký, rozloţitý a téměř holohlavý muţ. Přeměřil si mě

černýma očima a beze slova natáhl ruku, aby popadl zavazadlo.

Personalistka mi představila pana Tlučhoře, komorníka, (Boha jeho!),

a vrátila se do kabiny.

Svalovec mě pohybem hlavy vyzval, abych vstoupila.

No potěš koště.

(Potřebuješ, kurva, ty prachy? Potřebuješ!)

Jak se dalo očekávat, octla jsem se uprostřed luxusu a nádhery. Velká

vstupní hala se utápěla ve slunečním svitu, který sem proudil

ohromným vypouklým světlíkem ve stropě. Komorník nečekal, aţ si

ukroutím krk, a rychle pokračoval do chodby vpravo. Před jedněmi

dveřmi se zastavil a otevřel je. Gestem mě vyzval ke vstupu. Z toho, ţe

mi k nohám poloţil tašku a s lehkou úklonou se odporoučel, jsem

pochopila, ţe se jedná o můj pokoj.

11

Apartmá?

Něco tak hustýho lze v klidu kombinovat s komorníkem z Addamsovy

rodiny a permanentní pohotovostí. Otázkou zůstává, jak to půjde do

veršů s mým šatníkem. Vlastně s celou mou osobou. Hlavně klid.

Nejdřív jsem jen tak stála a provozovala panoramatický náhled. Strýček

Fester mě odvedl do místnosti s prosklenou stěnou, za níţ následovala

rozlehlá terasa se spoustou květin. Salónek byl zařízený nízkým

světlým nábytkem, pohovka, luxusní koţená křesílka, taburet, coţe –

domácí bar? televize, nějaké hi-fi, no super! Popojedem. Napravo vedly

široké posuvné dveře do loţnice s velkorysou přistávací plochou

a naprosto úchvatným loţním prádlem. Boţe, super, super, super!!!

Takţe jsem navštívila koupelnu. Jo, nic není bez kazu. Uprostřed

mramorové nádhery jsem drahnou chvíli zkoumala, jak se vlastně

pouští voda. To dám, mám vysokou školu! Na háčcích visely ručníky

a ţupany utkané z tak jemného froté, ţe na jeho výrobu nejspíš bylo

pouţito chmýří z andělských křídel. Ţertuju.

A nejlepší vtip nakonec. Šatna. Místnost velká jako byt, co jsme dosud

obývaly s Danou. Cha chá! Všechny věci, které jsem přinesla, by se

vešly do nočního stolku vedle postele. Vyrovnala jsem svoje hadříky

a pověsila je na ramínka. Vypadalo to hrůzostrašně. Jako ohromná

lednice, ve které leţí jeden oschlý lístek salátu. Zavřela jsem dveře

obludária a šla se věnovat příjemnějším věcem.

Čas na průzkum terasy. Trpím šílenými závratěmi. A tady jsem se octla

opravdu hodně vysoko nad Prahou. Jo, slyšíte dobře – nad Prahou!

Doslova a do písmene zlatá vyhlídka. Jen si uvařit kafe, svalit se do

brutálně luxusních ratanových křesílek a čumět. Já to tedy beru, šéfe!

Kdyby tohle viděla blondýnka něţná, určitě by mě nechala zavraţdit na

zakázku. Cha!

12

Rázné zaklepání na dveře přerušilo slastné snění a šupem mě vrátilo do

reality. Jsi tu pracovně, pamatuješ? Tak hybaj!

Za dveřmi stála asi padesátiletá paní. Na první pohled jsem ji tipla, no

to je fakt trapný, na hospodyni. Pozdravila jsem.

„Jmenuji se Agáta Veselá a pracuji u pana Thomase jako hospodyně.

Vítám vás. Prošla jste si apartmá? Jste spokojená?“

Zdrţela jsem se vtipných komentářů, ţe chybí zlacené kliky a podlaha

intarzovaná perletí. Naopak jsem ji horlivě ujistila, ţe je všechno

v nejlepším pořádku. Podle Zákoníku práce jsem ještě ve zkušební

době, to nebudu pokoušet.

Ustoupila do chodby a pokynula. „Následujte mě, prosím.“

Prováděla mě bytem, který se rozkládal, jak jsem tipovala, přes půlku

budovy.

Obývací pokoj dosahoval rozměrů rytířského sálu na honosném zámku.

Nebudu popisovat zařízení, nalistujte si libovolný časopis o designovém

interiéru. Bylo mi sympatické, ţe všechny barvy ladily do přírodních

a spíše světlých tónů. Nelíbí se mi černý nábytek. A všude stála spousta

rostlin, taky pěkné. Takţe si představte místo televize domácí kino, jako

dekorace koncertní křídlo, prosklená stěna na terasu.

Paní Veselá, říkejte mi Agáto, prosím, předvedla, jak se zatahují na

prosklených plochách ţaluzie.

V další místnosti se nacházela knihovna. Naprosto boţí! Podél zdí stály

vysoké police plné svazků. Budu muset odhalit, v jakém schématu jsou

srovnané. Rozhodně jsem neočekávala svůj vlastní domácí systém –

padni, komu padni. Regály vyčnívaly i směrem do místnosti a tvořily

přirozené členění prostoru na útulnější kouty, kde stálo vţdy nějaké

křeslo nebo aspoň lavice nebo taburet, a pochopitelně lampa. Napadlo

mě, zda to není kapku přepych pro jednoho člověka. Tím myslím

tajuplného kravaťáka.

13

„Nevíte, kdy se pan Thomas se mnou hodlá setkat?“ nadhodila jsem

opatrně problém, který mi pomalu začínal vyplňovat celou operační

paměť.

„Nejsem informována o jeho rozhodnutích a programu. Dnes se

ubytujte a seznamte s prostředím.“

Hospodyně se otočila v prachové záři slunečního svitu mezi tisícovkou

knih. Z jejího gesta, jak očima lehce zabloudila cestou ke mně, mi

zatrnulo.

„Agáto, vy... nevidíte?“

„Šedý zákal.“ Pokrčila smířeně rameny. „Mám dosud zbytky zraku

a pan Thomas byl s mými sluţbami vţdy naprosto spokojen.“

„Jste obdivuhodná,“ vykoktala jsem. „téměř to není poznat. Ale šedý

zákal je, aspoň myslím, moţné operovat, není to tak?“

„Mám bohuţel ještě další zdravotní komplikace, vysoký tlak a podobně.

Doktoři pořád čekají na příznivější okolnosti.“ Nedala mi příleţitost

vyplácnout další třeskutě vtipnou hlášku a pokračovala v exkurzi.

Kuchyň a jídelna. Ukázala mi lednici, vinotéku (hustý!), kávovar,

informovala o časech, v nichţ se podávají hlavní jídla. Samozřejmě je

plně v mé kompetenci si mimo uvedené intervaly vzít všechno, nač

budu mít chuť. Poprosila jsem o čaj.

Na nejkrásnější město světa padal tmavomodrý soumrak. Dřepěla jsem

na terase a upíjela čaj. Představa, ţe se při večeři uvidím se svým

zaměstnavatelem, byla naivní.

U ohromného stolu v jídelně bylo prostřeno pro jednoho člověka. Pro

mě. Agáta obsluhovala. Cítila jsem se příšerně. Navíc jídlo jako kdyby

vyskákalo z lifestylových časopisů, takové to úchvatné, pohledné nic

plné lanýţů, kaviáru a citrónové trávy (vymýšlím si, nepoznám nic

z toho). Snědla jsem všechno, měla jsem děsný hlad. A pak jsem

14

poprosila Agátu, jestli by nemohla nechávat jídlo v kuchyni

u bufetového pultíku, pokud budu jíst sama.

„Jak si přejete,“ zněla hrůzostrašná odpověď.

Tak sedím na ratanovém křesílku pod noční oblohou a uvaţuju, co tady

vlastně skutečně budu dělat. A proč vybrali právě mě? Samozřejmě,

u pohovoru jsem lhala, jako kdyţ tiskne. Jenţe oni zjevně taky. Jsme si

sice hezky fifty-fifty, otázkou ale zůstává, zda došlo k partnerství typu

win-win. Jednoznačně okupuji nejniţší příčku potravního řetězce.

Ruch města sem doléhal velmi vzdáleně. Mé úvahy nabraly směr od

zářivých výšin k temným kanálům. Ani zlatá vyhlídka vydělaného

bohatství nedokázala plně odstínit černé obavy.

Hele, to nech momentálně plavat, přikázala jsem si rázně. Nic hrozného

se zatím nestalo. Podivnost situace musíš zvládnout se ctí. Být na tvém

místě krasava, uţ do sebe lije balantýnku z baru a sleduje telenovely na

televizi o úhlopříčce sto dvacet čísel. Uţívej si. Kdo ví, jak dlouho bude

pohoda trvat, a posléze budeš litovat, ţe jsi strávila tenhle překrásný

večer pochybami.

Dobrá. Hrnek jsem odloţila na stolek, zvedla se, došla k zábradlí

a opřela se. Dole zářily miliony elektrických světýlek a nahoře občas

blikla statečná hvězda, která prorazila světelné znečištění velkoměsta.

Nádhera, nádhera.

Vládl tu takový klid, ticho sloţené ze vzdáleného hukotu v ulicích

a šumění listů po terase rozmístěných ibišků, oleandrů a palem, ţe jsem

poskočila leknutím, kdyţ jsem zaslechla podezřelý šramot. S trhnutím

jsem se otočila tím směrem. Byly to kroky? Jeţka jsem v téhle výšce

vyloučila jako nesmysl. Takţe člověk? Srdce se mi rozbušilo strachy.

Terasa samozřejmě vedla podél všech místností tohoto křídla bytu.

V druhé půli, nalevo od vstupní haly, se nacházely soukromé pokoje

pana Thomase, jak mi sdělila Agáta. Vstup přísně zakázán. Jasan,

nejsem pitomá.

15

Stála jsem a brejlila do houstnoucí tmy plné falešných přísvitů

a matoucích stínů.

„Je tu někdo?“ zaútočila jsem na medailové pozice soutěţe

o nejstupidnější hlášku roku. Srdce se mi mohlo zbláznit. V uších

hučela rozbouřená krev, takţe mi připadalo, ţe se ozývá víc

podezřelých zvuků, neţ by mělo.

Ve chvíli, kdy jsem spatřila záblesk, jakýsi relikt pohybu, to má

vyděšená psychika nezvládla. Kdo uteče, vyhraje, aneb zachraň se, kdo

můţeš! V běhu jsem vrazila na terase do stolku a rozbila hrnek. Třemi

skoky jsem zapadla zpět do pomyslného bezpečí svého pokoje. Zavřela

jsem za sebou posuvné dveře tak rychle, jak to šlo. Zasekly se jenom na

chviličku. Okamţitě jsem zatáhla ţaluzie, přeběhla pokoj a zamkla

dveře z chodby.

No potěš koště!

Napadlo tě, náhodou, promluvil můj vnitřní antivirák, ţe přesně tohle

chování se neslučuje s pracovní náplní?

Jo? A odhadneš, chytráku, jak brzy by po mně začali známí a příbuzní

pátrat, kdyţ jsem všem nahlásila, ţe na rok odjíţdím a nebudu

dostupná? A kdo by se vlastně obtěţoval? Moţná matka, protoţe by se

pídila po pohledávkách.

Uţ blbnu, usoudila jsem, kdyţ jsem si v koupelně opláchla obličej.

Mohl to být pták. V té tmě se zaleskly... asi oči. Znovu se mi sevřely

útroby. Uvědomila jsem si, ţe to zcela jistě byly oči. Ve výšce člověka.

Strýček Fester? Neblázni! Uklidni se!

Vysprchovala jsem se a zalezla do postele.

16

Jak se mi tady ta nádhera navečer líbila, tak jsem si ji momentálně

nedokázala uţít. Naopak. Leţela jsem v hedvábí, v ústech hořkou

pachuť, srdce mi tlouklo jako blázen. Něco jsem v houstnoucí tmě na

terase viděla. Něco... strašlivého...

***

Vstala jsem nechutně brzy. Jednak jsem toho moc nenaspala, a i

chvilkové dřímoty byly podbarveny tak úděsnými sny, ţe skutečnost

vykazovala jednoznačně lepší parametry. Navíc mě mučil vzrůstající

pocit nesplněné povinnosti. Jsem tu jako zaměstnanec. Byť to zní

úchylně, jedná se o jedinou věc, která mě drţí při zdravém rozumu.

Jsem připravena podávat pracovní výkony.

Aţ v pusté kuchyni mi doteklo, ţe jsem se dostavila minimálně o dvě

hodiny dřív, neţ byla stanovená oficiální doba snídaně. V pět rozhodně

vstávat nemusím. Můj intelekt evidentně prodělával restart. Kéţ by se

rychle srovnal.

Pokusila jsem se o přípravu kávy, coţ se podařilo. Drobné,

bezvýznamné plus. Našla jsem nějaké pečivo a nasoukala to do sebe.

Včerejší večeře chutnala prazvláštně a energetický náboj konvertoval

k nule. Zapomněla jsem zmínit, jsem opravdu dost štíhlá, a jak uţ to

takoví týpci mívají, trpím permanentním hladem a snědla bych, co

vidím. Metabolismus mi jede na plný výkon.

S hrnkem kouřící, sladké kávy jsem zamířila do knihovny. V této

dimenzi se dostávám pravidelně do časových smyček, kdy já mám

pocit, ţe uběhlo sotva pět minut, a ve vnějším světě mezitím uplynou

hodiny. Momentálně mě tento paradox můţe spasit.

Bloumáním mezi regály jsem odhalila poměrně průzračný systém

řazení knih abecedně podle autorů v rámci obsahových témat. Je vám,

doufám, jasné, ţe ţádnou Sophii Kinsellu nebo Meg Cabotovou jsem

nenašla, ale nemusí přijít přívalové deště, stačí, kdyţ lehce mrholí.

Nevyspalý, vykolejený a osamělý člověk rád vezme zavděk Jane

17

Austenovou, Čapkem či Shakespearem. Agatha Christie taky dobrá.

A jéje, hurá, sláva, vivat, Terry Pratchett.

„Podává se snídaně.“

Agátin hlas mě probral k vědomí. Samozřejmě jsem si sedla do křesla

s Herculem Poirotem a usnula jak dřevo. Boţe, to je trapné!

Vyběhla jsem na chodbu.

„Dobré jitro. Promiňte, mohla byste mi ukázat, kde tady odkládáte věci

na úklid? Včera jsem se něčeho lekla na terase a rozbila hrnek. Zametu

střepy.“

Stála v chodbě a počkala, aţ dorazím. Nevidoucíma očima mě vcelku

přesně lokalizovala.

„Uţ jsem to uklidila,“ oznámila klidně. „Tady se nemáte čeho bát,“

dodala se stopou výčitky.

„Omlouvám se.“

Tak jo, jídlo leţelo nachystané na barovém pultíku.

„Agáto, uţ jste jedla?“

„Proč se ptáte, slečno?“

„Asi bych se cítila líp, kdybych nestolovala sama. Pan Thomas se

nepřidá?“

„Pan Thomas si přál snídani do soukromých pokojů.“

S povzdechem jsem přikývla. Upřela jsem na ni, pevně věřím, psí

pohled, načeţ mi doteklo, ţe na ni zabírat nebude. Chtěla jsem ji

poţádat, jestli bychom nemohli jíst všichni dohromady. Ona by mi

vyhověla. Strýček Fester nejspíš taky. Oba z povinnosti. Cítila bych se

potom líp? Asi ne.

Věnovala jsem se snídani. O míchaných vejcích, čerstvých loupácích či

másle si můţu nejspíš nechat zdát. Rýpala jsem se v grapefruitovém

18

salátu. Agáta mě zpovídala ze stravovacích zvyklostí. Jím všechno.

Opravdu cokoli. Tedy vyjma melounu. Nechutná vám? Ne, je mi po

něm zle. To je hodně divné. No jo, já vím.

Pak jsem začala s výslechem já. „Jaká je pracovní pozice pana Thomase

ve firmě?“

„Tuto otázku s vámi probere on osobně.“

„Jestli můţu být tak drzá, kdy?“

„To záleţí pouze na něm.“

Odevzdaně jsem její tautologii akceptovala.

„Jaký je? Myslím pan Thomas jako zaměstnavatel?“

„Co chcete slyšet, slečno?“

Zadívala jsem se z okna ven. Kuchyň vedla na opačnou stranu budovy

s výhledem na Dejvice, Šárku a Suchdol. Všechno zalité ranním

sluncem.

„Podepsala jsem pracovní smlouvu, která stanovuje, ţe zastávám funkci

asistentky na plný úvazek. A šéf se mi dosud ani nepředstavil. Zahrnul

mě luxusem, který není k vidění ani v hollywoodských filmech, ale

stravuje se o samotě ve svých pokojích. Vám by to nebylo divné,

Agáto? Co se tady vlastně po mně ţádá doopravdy?“

„Proč myslíte, ţe bych vám to já měla říkat?“ pronesla se silným

podtónem rozladění.

„Protoţe jste jediný člověk, který se mnou vůbec mluví. Mohu se aspoň

zeptat, co bych teda měla celý den dělat, neţ pracovní povinnosti panu

Thomasovi dovolí, aby si našel chvilku a taky mě do nich zapojil?“

Hospodyně se zhluboka nadechla a zase vydechla. Jsem drzá? Jo, já

vím.

19

„Dělejte si, co je vám libo. Za knihovnou máte zařízenou pracovnu

včetně počítačového vybavení. Pan Thomas zjistil, ţe jste zpracovala

velmi zajímavou diplomovou práci. Můţete klidně pokračovat v dalším

výzkumu.“

Vyrazila mi dech. Virtuální šéf se o mě zajímal? (Neučinilo tak jeho HR

oddělení?)

Takţe jsem se vydala na průzkum pracoviště. Počítač. Fajn. Najela jsem

na mail. Nemáte ţádnou novou zprávu. Co se dá dělat. Zkusíme

předpověď počasí? A není to lhostejné? Jeden dva hudební klipy na

YouTube, ale při jejich sledování ve mně vzrůstal pocit nepatřičnosti.

Tohle bych přece v zaměstnání dělat neměla.

Otevřela jsem diplomku. Můj konzultant si jí velice cenil a zkušební

komisi jsem naprosto oslnila. Mluvilo se o jejím publikování

v odborných časopisech. Mluvilo. Tak ses vykecal a odchod na párek.

Zase jsem soubor zavřela a věděla, ţe uţ jej nikdy nechci ani vidět.

Pokud bych totiţ na něm dál chtěla pracovat, jenom drobnou závadou

by byla okolnost, ţe by bylo dobré pokračovat v průzkumu, případně

aplikovat nové poznatky v praxi. A to se neslučovalo s mou momentální

pracovní náplní.

Horší bylo, ţe se mi udělalo hořko v ústech z pocitu, jak úţasný efekt

mělo moje relativně náročné studium. Nula, nula, nic. Mám-li být

upřímná, všem potenciálním zaměstnavatelům byl titul inţenýrky spíš

na překáţku. Na vysokoškolské pozice mě nechtěli, na středoškolské

jsem byla přehnaně kvalifikovaná. A na obsazení současné pozice

absolvovaná škola neměla nejmenší vliv, tím jsem si začínala být jistá.

Vypnula jsem počítač, vstala od stolu, opustila místnost a zavřela dveře.

Byla jsem nevyspalá. Nervózní. Pociťovala jsem obavy. Začínala jsem

se nudit.

Obývací pokoj byl zalitý sluneční září, prostupující skrz prosklenou

stěnu. Jak jsem otupěle stála, uvědomila jsem si, ţe zírám na ohromné