načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zóna smrti – Chris Ryan

Zóna smrti
-4%
sleva

Elektronická kniha: Zóna smrti
Autor: Chris Ryan

Politický thriller odehrávající se v ohnisku teroristické skupiny v Afghánistánu a současně v Irsku a Velké Británii. Zkušený voják elitního týmu SAS, Jack Harker, je vyslán spolu s kolegy zničit tajnou laboratoř Tálibánu. Od počátku se mu
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  175 Kč 168
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4% 97%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Naše vojsko
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 382
Rozměr: 24 cm
Název originálu: Kill zone
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Petr Tůma
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 0.9
PDF velikost (MB): 1.6
MOBI velikost (MB): 1.1
Nakladatelské údaje: Praha, Naše vojsko, 2012
ISBN: 978-80-206-1267-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Politický thriller odehrávající se v ohnisku teroristické skupiny v Afghánistánu a současně v Irsku a Velké Británii. Zkušený voják elitního týmu SAS, Jack Harker, je vyslán spolu s kolegy zničit tajnou laboratoř Tálibánu. Od počátku se mu však uváděné skutečnosti zdají podezřelé a o pravém smyslu operace pochybuje. Ve stejné době se v Belfastu snaží policistka Siobhan Byrne vypátrat síť distribuce drog, kterou by měl řídit bývalý velitel IRA. V Londýně je odhalen závažný teroristický útok, jež se měl odehrát právě při návštěvě prezidenta USA. Ani londýnští policisté, ani voják Harker a ani policistka zatím ovšem netuší, že jejich práce spolu úzce souvisí.

Popis nakladatele

Vojáci SAS vědí, že pokud bojují proti Tálibánu, stojí proti skutečně těžkému protivníkovi. Tálibánci jsou tvrdí, krutí a lstiví. A pokud vojáci SAS vstupují na území, které má Tálibán pod kontrolou, vědí, s čím mohou počítat…

Zařazeno v kategoriích
Chris Ryan - další tituly autora:
Vraždící elita -- Elitní jednotka SAS Vraždící elita
Zabijáci Zabijáci
Nulová šance Nulová šance
Lovec zabiják Lovec zabiják
Globální úder Globální úder
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

NAŠE VOJSKO

2014

CHRIS

RYAN

ZÓNA SMRTI


Copyright © 2010 by Chris Ryan

Translation © 2011 by Petr Tůma

Copyright Czech edition © 2014 by Naše vojsko, s. r. o.

Jacket design © 2012 by Jindřich Procházka – Naše vojsko, s. r. o.

All rights reserved

ISBN: 978-80-206-1490-2


PODĚKOVÁNÍ

Poděkování patří mé agentce Barbaře Levy,

nakladateli Marku Boothovi, Charlottě Haycock

a ostatním pracovníkům týmu v Coronetu.



Mysli vždy dva tahy dopředu...

1. oblast vojenských operací s vysokou mírou smrtelných ztrát

2. část lidského těla, jejíž zasažení střelou způsobí smrt



/ 9 /

PROLOG

Írán, kdesi v blízkosti hranic s Afghánistánem, 1980 U vchodu do jeskyně hořel oheň.

Nebyl to velký oheň, protože ani jeskyně nebyla příliš velká, poskytovala však dostatek prostoru čtyřem osobám v černém oděvu, které ji používaly jako svůj příbytek: starému muži, staré ženě a dvěma dětem ve věku osm a devět let. Přestože ten den pálilo slunce, oheň byl vítaným zdrojem světla a tepla. Lidé, kteří žijí v poušti, vědí, že až přijde noc, bude se venkovní teplota pohybovat kolem bodu mrazu.

Oranžové plameny tančily ve tmě jeskyně. Jejich světlo se odráželo od kovu pušky. Nebyla to nová zbraň, nebyla ani nijak mimořádně drahá nebo vzácná. Jednalo se o starou ruskou útočnou pušku AK-47 s oblýskanou a otlučenou pažbou. Starý muž, kterému puška patřila, tvrdil, že byla vyrobena v Rusku, ve skutečnosti to však byl kříženec, stejně jako psi, jejichž smečky se proháněly v okolí: byla poskládána ze součástí několika zbraní, vyrobených v různých zemích, v Maďarsku, v Číně... Puška ležela na klíně starého muže, sedícího se zkříženýma nohama u ohně. Ukazováček pravé ruky měl jemně – téměř něžně – položený na spoušti.

Muž vyprávěl chlapcům příběhy o válce a smrti, které jako by patřily k jeho drsné, větrem ošlehané tváři. Chlapci jej poslouchali a v jejich velkých tmavých očích zářily odlesky plamenů.

„Az sheytan-e bozoeg bar hazar bashed,“ řekl muž ve svém rodném jazyce. „Musíme se mít na pozoru před Velkým Satanem – Amerikou. Musíme se chránit před jejím poskokem, Británií. Žijí tam bezbožní, nevěřící lidé. Jste muslimové, potomci Proroka – nechť je mu požehnáno a odpočívá v míru – a proto bude vaší povinností bojovat spravedlivou a svatou válku proti těmto hříšníkům. Přijde čas, kdy všichni, co jsou věrní Prorokovi, budou vyzváni, aby povstali a bojovali proti nim.“

Upřel svůj vážný pohled nejdříve na staršího a poté i na mladšího chlapce.


/ 10 /

CHRIS RYAN

„A vy musíte být připraveni uposlechnout této výzvy.“

Zaznělo cinkání nádobí. Stará žena postavila nedaleko ohniště hrnec a zamíchala jeho obsah lžící. „Neměl bys malým dětem říkat takové věci,“ poznamenala. Na kůži měla hluboké vrásky, její hlas zněl chraplavě. „Jsou na to ještě malí.“

Starý muž se zamračil. Jeho oči, ukryté pod hustým obočím, se hněvivě zaleskly. „Ty nevíš, co mluvíš,“ odsekl. „Nikdo není příliš mladý na to, aby pochopil, jaký cíl má jeho život.“

„To j e tvůj cíl,“ zamručela žena. „Ne jejich.“

„Buď zticha!“

Ruce, v nichž starý muž svíral pušku, se chvěly. Chvíli trvalo, než ovládl zlost. „Co může žena o těchto věcech vědět?“ pokračoval po několika minutách. „Jen muži dokáží pochopit, jak to na světě chodí.“

„Jenže oni nejsou muži,“ namítla žena potichu. Hlas se jí chvěl strachem, mluvila však jako člověk, který cítí, že promluvit musí. „Vždyť jsou to ještě děti.“

Starý muž se rázně postavil. Pušku nechal padnout na zem. Přistoupil ke své ženě, rozpřáhl se a prudce ji udeřil do tváře. Možná byl starý, jeho paže však ještě síla neopustila. Žena vykřikla. Vzápětí ji muž udeřil ještě jednou. Upadla na prašnou zem. Z nosu jí vytékal pramínek krve. Zůstala ležet na zemi a rozplakala se.

„Co se týká žen, u nichž cítíš vzdor, napomeň je, potrestej je, vyžeň je ze svého lože, zbičuj je!“ řekl její muž přísným hlasem.

Stará žena znala dobře svatá slova ze svatého koránu. Během života je vyslechla již mnohokrát.

S hlavou skloněnou se zdvihla na kolena a z tváře si setřela krev. Poté vzala lžíci a pokračovala v míchání jídla v hrnci. Muž se vrátil ke svým vnukům.

„Budete připraveni poslechnout výzvu?“ zeptal se hlasitě.

„Ano, dědo,“ odpověděli chlapci jednohlasně. „Budeme připraveni.“

Farzad si sedl blíže k ohni. On i jeho bratr již mnohokrát viděli, jak děda bije jejich babičku.

Mnohokrát. Obdivovali, jak k nim rozhodně promlouvá. Obdivovali jeho zanícení. Babička se neustále pletla do věcí, do kterých jí nic nebylo. A kdykoli přestoupila hranici, kam jako žena nesměla, byla potrestána. Tak to bylo správné, tak to bylo spravedlivé. Byla bita doposud, bude bita


/ 11 /

ZÓNA SMRTI

zas. Farzada se bití babičky nedotýkalo. Myslel na to, co řekl jeho děda. Na to, co jim ukázal. A také na pušku, která nyní ležela na zemi u ohně. A mohl si být jistý, že jeho bratr uvažuje stejně.

Starý muž na chlapce kývl, aby dal jasně najevo, že co právě udělal, je správné. Sedl si na zem vedle nich. Vzal pušku do rukou a začal ji rozebírat. Pečlivě pokládal jednotlivé součásti na zem před chlapce. Nejdříve vysunul zásobník. Poté pušku namířil ústím hlavně z jeskyně, stáhl závěr dozadu a ujistil se, že v nábojové komoře nezůstal náboj. Když se přesvědčil, že je zbraň vybitá, vytáhl z ní vytěrák zasunutý pod hlavní. Z pouzdra závěru sundal jeho horní plechovou část a zevnitř vyjmul vratnou pružinu. Cítil hrdost, když viděl, jak jej jeho vnuci napjatě sledují a doslova hltají všechno, co dělá. Nacvičeným pohybem ze zbraně vytáhl závěrový mechanismus a sundal nadpažbí. Chlapcům poté podal odstrojené tělo zbraně.

„Farzade,“ oslovil staršího z vnuků. „Je ti devět let. Když jsem byl stejně starý jako ty, naučil jsem se, jak se zachází s puškou. Tak, teď mi ukážeš, jak ji umíš složit.“

Farzad pocítil vzrušení. „Ano, dědečku,“ řekl. A poté, podle dědových rad, začal pušku skládat. Tichem jeskyně znělo jen cinkání kovových součástí. Netrvalo dlouho a kalašnikov byl složený a připravený ke střelbě.

„Dobrá,“ řekl starý muž. Otočil se k menšímu chlapci. „Adeli, jako první budeš střílet ty,“ oznámil mu a odešel s oběma chlapci z jeskyně.

Vzduch nad ztemnělou pouští začal právě chladnout. V dálce viděli mihotavá světla z míst na úpatích hor a přilehlých planinách, kde měli lidé své skromné příbytky. Starý muž pomohl Adelovi uchopit pušku, opřít pažbu o jeho vyhublé rameno a zamířit do tmy.

„Tahle páka má tři polohy,“ vysvětloval chlapcům. „Když je nahoře, je zbraň zajištěná. Nemůže vystřelit.“ Zatlačil na páku na pravé straně pušky a přesunul ji z horní polohy do prostřední. Ozvalo se slabé cvaknutí.

„Tohle je dávka. Když stisknete spoušť, bude puška střílet sama od sebe dál a dál, dokud spoušť nepustíte nebo dokud nedojdou náboje.“ Znovu opřel palec o páku a stlačil ji zcela dolů. „Teď bude puška střílet ránu za ranou,“ prohlásil. „Stiskneš spoušť, vystřelíš, a když chceš vystřelit znovu, musíš spoušť uvolnit a znovu stisknout.“

Vzal za páku závěru, stáhl ji rychle dozadu a pustil ji. Závěr se s třesknutím zavřel. Muž podal pušku Adelovi a ustoupil stranou. Dvacet metrů


/ 12 /

CHRIS RYAN

od místa, kde stáli, začínal nízký morušový háj, vysoký jen několik metrů. Ve tmě viděli jeho okraj. „Zamíříš do křoví, a až budeš připravený, tak vystřelíš,“ řekl starý muž vnukovi.

Jiné děti by možná byly zbrklé a roztřesené, nikoli však Adel. Byl pečlivý a opatrný. Klidně dýchal a vystřelil, až když měl zbraň pevně opřenou a zamířenou.

Pouští se rozlehla mnohonásobná ozvěna třesku výstřelu. Z dálky uslyšeli zoufalé skučení zvířete, vyděšeného silným zvukem. Zpětný ráz byl pro malého chlapce silný, Adel však tiskl zbraň pevně. Ještě chvíli držel pušku u ramene, poté spustil ruce a beze slov ji podal bratrovi. Farzad sebevědomě uchopil pušku. Nepotřeboval ani, aby mu děda pomohl s držením a mířením zbraně. Temnou nocí zazněl další výstřel.

„Dobře,“ řekl děda, když Farzad spustil pušku k boku. „Velmi dobře.“ Starý muž přistoupil k chlapcům a položil dlaně na jejich ramena. Chvíli všichni tři tiše stáli a dívali se střídavě na sebe a do tmy. „Kdo ví, jak se bude válčit, až vy budete muži,“ poznamenal tiše stařec. „Až budete povoláni do boje – a je jisté, že budete povoláni – musíte znát svoji zbraň a musíte ji znát dobře. Ale pamatujte! Zbraň není to nejdůležitější,“ poklepal si dvěma prsty na hlavu. Oba chlapci jej pozorně sledovali. „Se zbraněmi vyhrajete bitvu,“ prohlásil, „ale válku vyhrajete myšlením.“

Bylo ticho.

Povzbuzený dědou, Farzad pozdvihl zbraň znovu k rameni. Tentokrát vtlačil páku do polohy pro střelbu dávkou.

Pevně přilícil, rozkročil se a stiskl spoušť. Stejně jako mnozí nezkušení střelci stiskl spoušť příliš silně. Dávka výstřelů zdvihla ústí hlavně nahoru a doprava. Zdálo se, jako by v rychlém sledu zazněly desítky výstřelů. Když Farzad uvolnil spoušť, roztáhl tvář do spokojeného úsměvu.

Po příští roky si bude neustále připomínat, co se odehrálo v následujících vteřinách. Chtěl se přesvědčit, zdali se ústí hlavně při střelbě zahřálo. S puškou stále opřenou o rameno natáhl levou ruku dopředu, aby se dotkl hlavně. Byla horká. Toto zjištění jej potěšilo a otočil se k dědovi, aby se pochlubil, na co přišel.

Jeho děda se však zatvářil ustaraně.

„Takhle ne!“ vyštěkl stroze. „Musíš pušku nejdřív za...“

Poslední větu již nedokončil.

V ten okamžik měl Farzad palec stále ještě položený přes ústí hlavně.


/ 13 /

ZÓNA SMRTI

Náhle mu puška sklouzla a mířila nalevo od dědy. Ozvala se krátká dávka.

Výstřel utrhl Farzadovi palec. Ústí hlavně se při střelbě posunulo doprava a další výstřely zasáhly starce do břicha a hrudníku.

Farzad zaječel bolestí.

„Dědo!“ vykřikl jeho bratr.

Starý muž otevřel ústa, nevydal však ani hlásku. Ozvalo se zachrčení a z úst se vyvalila krev. Zhroutil se na zem.

Farzad poklekl. Z ruky mu proudem tekla krev. Jakoby v mlze si uvědomoval, že bratr si kleká vedle něho. Adel se snažil třást dědečkem a vrátit jej k životu. Marně.

Starý muž umíral.

Jeho poslední vydechnutí bylo dlouhé a bolestné. Z rány na břiše se řinula krev, protékala oblečením a kapala na zem.

Chlapci klečeli tiše vedle sebe. Farzad se roztřásl po celém těle.

„Děda je mrtvý?“ zašeptal nakonec Adel.

Farzad položil nezraněnou ruku na hlavu milovaného dědečka.

„Ano, Adeli,“ procedil mezi zuby sevřenými bolestí.

„Je mrtvý.“

A poté začal sténat. Z poraněného prstu se řinula krev. Náhle se objevila babička. Zjistila, co se stalo, a začala hystericky naříkat.

Farzad se na ni díval, na její siluetu, která se rýsovala proti plamenům ohně. Její křik přehlušil ten jeho, nyní to byl její zoufalý nářek, který se ozýval do noci. Farzad ohrnul spodní ret. Palčivá bolest v ruce trvala, ještě silnější však byla náhlá zlost, kterou pociťoval vůči babičce. „Ticho!“ řekl a snažil se co nejlépe napodobit dědečka. Stará žena jej však neposlouchala. Místo toho došla rychlým krokem k vnukům. Zřejmě si neuvědomovala, že má Farzad ošklivě poraněnou levou ruku. Zasypala jej údery svých kostnatých pěstí, které byly překvapivě silné.

Farzad se zvedl ze země a na obranu pozdvihl zakrvácenou ruku, babička jej však bila dál.

„Cos to udělal? Cos to proboha udělal? Takovou strašnou věc? Jsi tak zlý. Věděla jsem to, už když ses narodil! Vždycky na tobě bylo něco zlého, a teď... Co jsi to udělal?“

Adel popošel několik kroků k místu, kde stará paní tloukla jeho bratra a spílala mu. Postavil se za ni a hrubě ji odtáhl od Farzada. Žena zakopla


/ 14 /

CHRIS RYAN

a upadla na zem, její nářek však neustával. Nyní zněl možná ještě zoufaleji a hlasitěji.

„Buď zticha!“ zasyčel Farzad. Zraněnou ruku si tiskl k sobě v marné snaze zastavit krvácení. „Někdo sem přijde a uvidí, co se stalo.“

„Cos to udělal, cos to jen udělal?“

Farzad se třásl po celém těle nikoli bolestí, ale hněvem. Díval se na babičku. A poté se ohlédl na bratra.

Vyměnili si pohledy. Nepadlo mezi nimi jediné slovo, ale přesto si rozuměli. Musejí něco udělat. Jestli bude babička stále naříkat, přijdou sem lidé z okolí a uvidí, co se stalo. Najdou mrtvého dědečka a zjistí, že jej zabil Farzad. Místní kněz ho bude soudit a poté jej ukamenují. Jako muže jej zakopou jen po pás – zatímco ženy zakopávali až po ramena, aby nemohly volně pohybovat pažemi – a poté na něj místní lidé budou házet kameny.

Podle tradice měl mužský příslušník rodiny odsouzence právo hodit kamenem jako první a pokusit se nešťastníka omráčit, aby při kamenování trpěl méně. Jenže právě dědeček byl jediným mužským příbuzným chlapců a ten již na nikoho kamenem nehodí.

Přijde čas, kdy všichni, co jsou věrní Prorokovi, budou vyzváni, aby povstali a bojovali proti nim.

Farzad věděl, co musí udělat: musí se postarat o své a bratrovo bezpečí, aby mohli bojovat svoji svatou válku, jak je vyzýval jejich dědeček. Byl rád, že s ním bratr souhlasí. Ani na okamžik nezaváhal. Babička stála zády k ohni, možná tři metry od Farzada, a s hysterickým pláčem si rvala vlasy. Farzad namířil puškou na její hlavu. Babička jej neviděla, měla zavřené oči a zoufale naříkala.

V zásobníku zbývalo jen několik nábojů, ale i krátká dávka stačila na to, aby žena utichla navždy.

Výstřely zasáhly stařenu do hlavy. Farzad s neskrývanou zvědavostí sledoval, jak se její tělo hroutí na zem a nohy a ruce sebou ještě několikrát škubnou, než navždy znehybní. Sotva si všiml, že jej postříkalo několik kapek teplé krve.

Bratři stáli vedle sebe. V poušti kolem nich se náhle rozhostilo ticho. A před nimi ležela mrtvá těla jejich blízkých.


/ 15 /

ZÓNA SMRTI

Se zbraněmi vyhrajete bitvu, ale válku vyhrajete myšlením.

Farzad i Adel museli uvažovat rychle a správně. Bylo by hloupé nechat zde mrtvé ležet. První člověk, který by šel kolem, by zjistil, že staré lidi někdo zabil.

Místní lidé jejich dědu a babičku dobře znali. A rychle by se dovtípili, kdo je vinen smrtí jejich sousedů. Bratři jednali rychle. K domluvě jim stačilo jen několik slov.

Nejdříve bylo třeba ošetřit Farzadovu ruku. Dědeček jim jednou ukazoval, jak se vypaluje rána u zraněné kozy. Zachránil tak drahocenné zvíře před smrtí. Nyní si bratři řekli, že stejným způsobem zabrání hrozivému krvácení z rány na Farzadově ruce. Poklekli k ohni. Farzad měl v očích výraz nepopsatelného strachu. Adel pevně stiskl zápěstí zraněné ruky.

„Jsi připravený?“ zeptal se mladší chlapec.

Farzad kývl. Pevně sevřel rty a poté nechal Adela, aby krvácející pahýl prstu přiložil ke žhavým uhlíkům.

Farzad očekával, že bude křičet, ale nevydal ani hlásku. Bolest byla tak strašná, že nebyl schopen ani křičet. Téměř nemohl dýchat, ale udržel poraněný palec v žáru ohně pět sekund.

Deset sekund.

Vytáhl ruku z ohniště a namáhavě dýchal, jako by měl za sebou rychlý běh. Poté ponořil ruku do malého hrnce s vodou, stojícího nedaleko ohniště. Krutou palčivou bolest nyní pociťoval ještě intenzivněji, ovládl však touhu křičet. Když vytáhl ruku z vody, zděšeně zíral na zmrzačený pahýl svého palce.

Adel se také díval vylekaně. V tu chvíli si Farzad uvědomil, že je za mladšího bratra odpovědný. Snažil se tvářit, jako by jej ruka nebolela.

„Musíme to udělat,“ zašeptal.

Adel přikývl.

Nejdříve k ohni dotáhli tělo babičky. Každý ji vzal za jeden kotník. Když byli u okraje ohniště, kývl Farzad na Adela, spolu popadli tělo za ramena a převrátili je na oheň. Plameny ohně na chvíli zmizely, brzy se však znovu rozhořely. Nejdříve začalo hořet oblečení. Jeskyně se brzy zaplnila štiplavým pachem z hořících vlasů staré ženy, které oheň rychle strávil. Poté se na ohništi objevily jasnější plameny a jeskyni zaplnil pach podobný tomu, jaký chlapci znali z opékání poražených tučných kusů dobytka.


/ 16 /

CHRIS RYAN

„Potřebujeme více dřeva,“ usoudil Farzad. Měl pravdu. Tělo sice hořelo, zůstávalo však stále stejně velké.

Spálení těl trvalo mnohem déle, než chlapci předpokládali. Zásoba dříví byla uložena v jeskyni vzadu. Nejdříve na oheň přikládali malá polena, aby se rozhořel silněji. Pach spalovaného masa a tuku byl stále silnější. Časem na ohniště přikládali silné kusy dřeva.

Když se chystali spálit druhé tělo, z obočí jim stékal pot.

Smrt dědečka chlapce skutečně rmoutila. Zatímco oheň dále spaloval mrtvolu babičky, stáli chlapci u těla starého muže a tiše se za něj modlili. Nemohli však nečinně truchlit příliš dlouho.

„Určitě by si přál, abychom byli v bezpečí,“ řekl Farzad. Adel přikývl.

Sehnuli se k mrtvému a odtáhli jej k ohni. Starý muž byl těžší než jeho žena, ale ne zas tak těžký, aby ho nedokázali pozdvihnout a položit do ohniště na zbytky dohořívajícího těla. Plameny sežehly kůži na jeho obličeji. Jeskyně se znovu zaplnila pachem spáleného masa.

Celou noc přikládali na oheň dříví. Brzy ráno již spotřebovali veškeré zásoby dřeva z jeskyně. Z těl zbývala podlouhlá ohořelá torza. Jejich délku oheň příliš nezkrátil. Chlapce překvapilo, že ani po mnoha hodinách na ohni se spálená těla stále ještě nerozpadají na popel. Na ohniště nalili vodu. Zatímco Farzad odtáhl těla k morušovému háji, Adel došel do jeskyně pro rýč. Vykopali jámu a zahrabali do ní to, co zbylo z jejich prarodičů.

„A teď musíme zmizet,“ přikázal Farzad, když byli hotovi.

Adel poněkud nejistě přikývl. Farzad si uvědomil, že jeho mladší bratr má strach.

„Vzpomeň si, co říkal dědeček,“ zašeptal. „Je naší povinností připravit se na boj. A mojí povinností je postarat se o tebe. Přísahám Prorokovi, že nedovolím nikomu, aby ti ublížil.“

Farzad se postavil a přešel k místu, kde na zemi ležela dědečkova puška. Přehodil si zbraň přes rameno, vrátil se k bratrovi klečícímu u hrobu a podal mu zdravou ruku. Adel ji sevřel a postavil se. Jejich ruce zůstaly pevně stisknuté.

„Bratře,“ zašeptal Farzad.

„Bratře.“

Bez dalších slov se vydali na cestu. Kráčeli ostrým světlem vycházejícího slunce. Za sebou nechali ostatky svých příbuzných a svůj dosavadní život.


O TŘICET LET POZDĚJI



25. ČERVNA



/ 21 /

KAPITOLA PRVNÍ

Provincie Helmand, Afghánistán 03.00 Uprostřed afghánské pouště zářil ohromný světelný dóm.

Byl vidět mnoho kilometrů daleko a připomínal soptící vulkán, obklopený rovnou krajinou a pískem. Kdo se nebál a přišel pěšky až do jeho blízkosti, uslyšel hučení obrněných vozidel chystajících se na hlídkové jízdy a téměř ohluchl z řevu motorů vzlétajících a přistávajících vojenských letadel. Kdo se odvážil ještě blíže, mohl uslyšet hlasy vojáků Koalice, povely velitelů a křik těch ostatních. Tohle místo kypělo životem za světla i za tmy čtyřiadvacet hodin denně.

Žádný z místních obyvatel se však neodvažoval přiblížit, pokud sem nebyl pozván. Ke Camp Bastionu se jen tak na výlety nechodilo.

Jack Harker rychle kráčel britskou základnou. Do východu slunce zbývaly dvě hodiny a již nyní bylo velmi teplo. Teploměr ukazoval dvacet pět stupňů. V poledne se dalo počítat s padesátkou. Každý na základně se systematicky naléval vodou. Lékaři vojákům doporučovali pít tolik vody, aby alespoň jednou denně měli bezbarvou moč. Jack netušil, jak na takovou hloupost mohli lékaři přijít. On sám nenačural bezbarvou moč již pět měsíců.

Základna byla ohromná. Na prostoru šest a půl kilometru dlouhém a tři a půl širokém žilo a pracovalo na 4000 vojáků. Základna se stále rozšiřovala. Měla supermoderní nemocnici a dokonalou síť komunikací. Zajištění stravy, hygieny a ubytování pro tak velký počet vojáků byl náročný úkol.

Jack rychle prošel kolem prodejny Pizza Hut, stojící v samém středu základny jako milá připomínka domova. Podnik vojákům dával alespoň na chvíli zapomenout, že slouží v jedné z nejzapadlejších částí světa, uprostřed dobře vyzbrojených nepřátel. Prodejna byla nyní zavřená, před ní však posedávalo několik vojáků, kouřilo a odpočívalo v relativ


/ 22 /

CHRIS RYAN

ním chladu, který u budovy panovalo. Muži se spolu živě bavili. Nebyla to hádka, smáli se.

Cestou na místo schůzky se svojí jednotkou míjel Jack nejrůznější válečné nástroje. Námořní pěchota pečlivě ošetřovala béžová hlídková vozidla Jackal. Jízda v nich člověku dávala poměrně slušnou šanci, že při najetí na minu nastraženou Tálibánem přežije. To bude platit ovšem jen do doby, než bude mít Tálibán větší miny. Bylo jen otázkou času, kdy k tomu dojde.

Jack prošel kolem týmu techniků, který se lopotil s jedním z bezpilotních letadel, vyzbrojených početnou sadou řízených střel Hellfire. Polovina strojů byla řízena z Nevadské pouště, což jim na účinnosti nijak neubíralo. Z dálky Jack slyšel typický hluk přistávajícího letounu. Čtyři motory dopravního C-17, přepnuté do reverzního režimu, vydávaly kvílivý zvuk. Jack stroj slyšel, ale neviděl. Většina přistání se odehrávala za tmy. Veškerá světla na povrchu letadla se při přiblížení k zemi zhasínala. Piloti raději přistávali s pomocí přístrojů nočního vidění, než aby riskovali, že je zasáhne nepřátelská raketa.

Všude byla spousta vojáků pravidelné armády. Všichni byli opálení, všichni měli v očích poněkud neklidný výraz. Chystali se na hlídku. Nikdo z nich nevěděl, jestli si právě dnes nevyslouží návrat do Británie v igelitovém pytli a smuteční průjezd přes britské městečko Wootton Bassett, na jehož vojenském letišti letadla z Afghánistánu přistávala. Právě před dvěma dny na základnu přivezli osmnáctiletého mladíka, kterého nedaleko od Lashkar Gah, hlavního města provincie Helmand, zasáhla tálibánská pancéřovka. Výbuch mu odtrhl polovinu tváře a vyrval oko z důlku. Pravá ruka chlapce položeného na nosítkách se bezvládně komíhala sem a tam jako bumerang, který se nikdy nevrátí zpět. Mezi vojáky na základně se říkalo, že nešťastník dostal dvě dávky morfinu, aby přestal křičet. Bylo jasné, jak to skončí. Takové zranění se nedalo přežít. Evakuačnímu a zdravotnickému týmu trvalo tři čtvrtě hodiny, než se dostal na místo neštěstí, a již v tu chvíli bylo jasné, že vojákovi nemůže pomoci. Ministerstvo obrany s hlubokou lítostí oznamuje...

Několik dní předtím Tálibánci zajali amerického vojáka. Pro politiky je taková věc zlým snem a pro vojáky také – pro každého ovšem z jiného důvodu. Tálibánci byli tvrdí bojovníci. Disciplinovaní. Dobře vyzbrojení. A bezmezně krutí, pokud jste se jim dostali do rukou.


/ 23 /

ZÓNA SMRTI

Bůhví jaký osud tomu nebožákovi připravili.

Jack byl člověk připravený Tálibáncům jejich krutost oplácet. Díky dlouhodobému pobytu v nepřátelském prostředí a každodenním kontaktům s protivníkem se zevrubně seznámil s jeho kvalitami. Kontakty se zpravidla omezovaly na krátké přestřelky. Střetnutí byla skutečnými souboji, v nichž nebylo o vítězi nikdy předem rozhodnuto. Člověk na ně nemohl být všestranně připravený, i když měl za sebou mnoho hodin výcviku na anglických vřesovištích, kde se vojáci učí dokonale zvládnout přesnou střelbu z ručních zbraní, z pancéřovek a minometů. Britští vojáci sice věděli, že při skutečně vážných potížích mohou na pomoc přivolat leteckou podporu, každý si však uvědomoval, že o výsledku války, jako je tato, rozhodují pěšáci. Pokud jsou vašimi protivníky bojovníci Tálibánu, ukrytí mezi místním civilním obyvatelstvem, nezáleží na tom, jak mocnou leteckou podporu máte. V boji proti muži s puškou má šanci zvítězit zase jen muž s puškou.

Jack zažil, jak Tálibánci opouštěli bojiště se smíchem. Tyhle lotry hned tak něco nevyvedlo z míry. Samozřejmě, do značné míry to bylo dáno tím, že bojovali v domácím prostředí.

S vojáky Koalice to bylo úplně jiné. Po šestiměsíčním turnusu v Afghánistánu je čekalo šest měsíců doma a poté návrat zpátky. Po půl roce v zemi, kde jim každý den někdo usiloval o život, toho měli až dost.

Vojáci z Jackovy jednotky postávali v malé skupince nedaleko dílny technického zabezpečení, před malým seskupením obytných buněk, které byly součástí pozemku vymezeného pro pluk SAS. Pozemek ležel daleko od míst, která na základně patřila k nejrušnějším, a byl obehnán silnými stěnami postavenými z hranatých vaků Hesco, naplněných pískem a hlínou. Přes vysoké stěny nebylo zvenčí vidět mnoho, pouze vysoké signalizační stožáry a střechy kontejnerů ISO, v nichž bylo uloženo všechno, ručními zbraněmi počínaje, až po vojenské motocykly. Z oken obytných buněk vycházelo žluté světlo. Uvnitř pracovalo mnoho mužů. Bílé límečky se v uplynulých čtyřiadvaceti hodinách pěkně zapotily. Jack věděl proč.

Předešlý den jela čtyřčlenná jednotka SBS s hlídkovým kolovým vozidlem Jackal na sever, do údolí Sangin. Vojáci SBS byli fajn chlapi. Jack jich znal několik osobně – jako člen potápěčského týmu se podílel na několika jejich operacích, ovšem ne tady, ve vyprahlém Helmandu. Jelikož měli


/ 24 /

CHRIS RYAN

Britové všeobecný nedostatek personálu, nasadili v Afghánistánu muže speciálních jednotek bez ohledu na jejich specializaci. Hlídka SBS se stala terčem útoku. Protivník přinutil vojáky opustit vozidlo a nechat je na místě i s veškerým nákladem.

Ve vozidle zůstala pořádná zásoba zbraní a střeliva: univerzální kulomet GPMG s nábojovými pásy na 200 nábojů, těžký kulomet ráže 12,7 mm a odstřelovačská puška L96. To však nebyly věci, jejichž ztráta by bílým límečkům stahovala vnitřnosti. Ve vozidle byly také tři ruční protiletadlové řízené střely Stinger, včetně odpalovacích zařízení. Bojové hlavice zbraní, které se při střelbě opírají o rameno, se navádějí na zdroj tepla a dokáží sestřelit letadlo z výšky 200 metrů až čtyři kilometry. Zvláště nebezpečné byly pro nízko letící letadla. V každém případě se jednalo o zbraně, které neměly padnout do špatných rukou.

Jenže právě to se nyní stalo. Jednoho z mužů SBS zasáhla střela do hlavy. Byl na místě mrtev. Ostatním se podařilo ustoupit k nejbližší předsunuté bojové základně, Tálibánci se však stačili zmocnit výzbroje vozidla dříve, než jim v tom mohl někdo zabránit. O téhle věci se nemělo příliš mluvit, ve skutečnosti však polovina všech speciálních jednotek, které Britové v Helmandu měli, nyní usilovně pracovala na nalezení ztracených zbraní. Zpráva o průšvihu SBS se rozšířila nevídanou rychlostí a dostala se i na pořad každodenní pracovní schůze premiéra v jeho londýnském úřadu. Úředníci ministerstva obrany se děsili představy, že zbraně nakonec objeví Američané, a svoji nervozitu šířili i mezi podřízenými. Zatímco bílým límečkům šlo o jejich kariéry a teplá místa, pro muže v poli to znamenalo jediné: žádný další průšvih se nepřipouští.

Když Jack přišel ke kolegům, jeden z nich se k němu otočil.

„Kurva, jdeš zase pozdě,“ přivítal ho. Mluvil s výrazným skotským přízvukem. „Kdepak ses zapomněl? Že by ses pořádně vypotil na té bábě od zpravodajců, co jsem tě s ní viděl včera večer?“

Jack se ušklíbl. „Nech si ty blbý kecy. No tak jsem jednou přišel pozdě, Rede. To neznamená, že jsem slevil ze svých zásad.“

Druhý muž pokrčil rameny. „Nekecej. Po půl roce v týhle díře je pěkná každá.“

„Nejsme každej jako ty, Rede. Tobě by stačilo prkno s dírou, kdyby dejchalo a mělo třicet šest stupňů.“

„No tak se nestyď Jacku, vždyť je to zdravý.“


/ 25 /

ZÓNA SMRTI

Red Hamilton patřil k nejlepším vojákům, jaké Jack znal. Znali se od chvíle, kdy prošli výběrovým kurzem, poté spolu válčili v pokračovacím výcviku. To bylo již před dvaceti lety.

Red se ve skutečnosti jmenoval Tom, každý mu však říkal Red kvůli jeho hustým rezavým vlasům. Red dospěl k názoru, že jeho přezdívka je nejlepší z alternativ oslovení, které se nabízely. Ti, co se mu snažili říkat jinak, byli buď stateční, nebo pitomí. Tu a tam se v Herefordu našel chytrák, který se jej zeptal, jestli mají jeho chlupy mezi nohama stejnou barvu jako jeho vlasy. Zpravidla toho poté litoval.

Jack se usmál na Reda, potom obrátil pozornost ke zbytku osmičlenné jednotky. „Tak, chlapi,“ řekl. „Teď se půjdeme připravit a poté nám nějaký pan důležitý vysvětlí, jak máme dělat naši práci.“

Všichni se zasmáli. Věděli, na co Jack naráží. Den předtím po poledni si je zavolal na poradu jeden panák z ministerstva. Jack si nepamatoval jeho jméno, ale tenhle typ lidí znal důvěrně. Ministerští panáci chodili po základně jako pes se dvěma ču... a byli na sebe hrdí, že se odvážili do tak nepřátelského prostředí. Vůbec jim nedocházelo, že britská základna je zřejmě nejbezpečnějším místem široko daleko. Kdyby tohohle chytráka poslali za hranice základny, hrozilo by, že by se vrátil se spodním prádlem poněkud zahnědlým. Pokud by se vrátil.

Chlapík kromě kasárenské pořadovky zřejmě žádné jiné praktické bojové zkušenosti neměl, stály však za ním špičky SAS a jeho vysoce postavení kolegové z ministerstva obrany. Jeho úkolem bylo Jackově jednotce předat úkoly.

Jako každý kancelářský bojovník, také tenhle začal špatně. Již první větou ztratil u vojáků veškerý respekt.

„Jsem si naprosto jistý, že vám nemusím připomínat,“ řekl se slizkým úsměvem a nadutým hlasem, „že všechno, o čem zde bude řeč, je důvěrné a podléhá režimu ochrany podle zákona o státním tajemství.“

Rozhlédl se kolem sebe. V plátěném stanu se v nesnesitelném poledním vedru potilo osm mužů. Na úvodní slovo pána z ministerstva reagovali všichni netečnými pohledy. Nikdo se ani nepohnul. Muž cítil, že jeho dobře míněné varování nebylo příznivě přijato. Zkusil to tedy kamarádsky. „Chlapci, možná že nevíte...“

Jako by na muže mluvil přes skleněnou výlohu. Nakonec rezignoval a rychle se snažil obrátit pozornost vojáků k mapě promítnuté na tabuli vpředu.


/ 26 /

CHRIS RYAN

Jack se díval na podrobný satelitní snímek provincie Helmand. Obrázky, jako byl tento, znal každý voják na základně, ať už ze speciálních jednotek nebo pravidelné armády. Snímky často ukazovaly obydlené plochy po celé zelené zóně – úrodná místa podél břehů řek nebo v údolích, které byly pro tuto část Afghánistánu charakteristické. V těchto oblastech provincie Helmand žila většina místního obyvatelstva. Obytné stavby se soustředily na pozemcích obehnaných vysokými stěnami, obklopujících centra měst. Na vojenských mapách byly tyto pozemky pečlivě očíslovány. Mapy se často aktualizovaly a čísla pozemků se měnila podle toho, zda některé území padlo do rukou nepřátelské strany. Na mapě, kterou vojáci nyní měli před sebou, však žádná obydlená území nebyla. Snímek zachycoval písčitou a skalnatou krajinu, v jejímž středu, právě v místě, kam ukazoval pečlivě pěstěný prst toho ministerského osla, byl zřetelně vidět...

„Tady se nachází jeskynní systém,“ oznámil muž z ministerstva.

„No to mě podrž, Sherlocku,“ zabručel Red. „Prosím, připomeň mi – na kterou stranu je sever? Nahoru nebo dolů?“

Ostatní muži se hlasitě zasmáli. Pán z ministerstva zrudnul. Cítil se hloupě jako učitel, který ví, že jej třída nebere vážně. Teprve varovný pohled velitele roty, majora Harryho Palgravea, vojáky přinutil, aby se utišili a poslouchali dále. Muž z ministerstva se napřímil, zhluboka se nadechl a pokračoval:

„Váš úkol je následující. Ve tři třicet ráno vás vrtulník přepraví do výsadkové zóny ležící jeden kilometr od vstupu do jeskynního systému.“

„Co je tohle za pitomý divadlo?“ znovu se ozval Red. „Jde vám o ty stingery, že jo? Tak jestli jste si tak jistý, že jsou schovaný tady v tý jeskyni, tak proč tam doprdele nevyšlete rychlou vzdušnou? Dopřejte těm hajzlům pořádný rozlučkový ohňostroj! Tady není žádný riziko ztráty životů civi –“

„Tady nejde o stingery,“ přerušil jej muž z ministerstva. „Máme informace, že se zde nachází středisko al-Káidy na zpracování máku. Najděte ho. Zajistěte ho. Osoby, které potkáte, zneškodněte.“

Odmlčel se, jako by očekával, že jeho prohlášení vzbudí rozruch. Nestalo se.

„Až nám potvrdíte, že je cílový prostor zajištěný, pošleme k vám dopravní vrtulník s civilním pozorovatelem. Od něho dostanete další instrukce.“


/ 27 /

ZÓNA SMRTI

Muž se rozhlédl po stanu, aby se přesvědčil, zda jej někdo nechce doplnit.

Major Palgrave se zvedl ze židle. „Operace má volací znak Delta pět jedna. Máte celý den na to, abyste se seznámili s terénem. Za čtvrt hodiny se sejdeme v operační místnosti. Tam se dozvíte více. Nějaké otázky?“

Jack zvedl ruku a zadíval se směrem k muži z ministerstva. „To mě nenapadlo, že je státním tajemstvím, že se v Helmandu pěstuje mák.“

Muž věnoval Jackovi temný pohled. Zjevně nevěděl, co říci.

Jack pokrčil rameny. „Jenom si představuju, že bych –“

„Dobrá, Harkere, to stačí. Teď to ukončíme.“ Palgrave hrozící diskusi raději rychle uťal.

„Ano, pane.“

Zbytek odpoledne strávili s operačním důstojníkem Mattem Cooperem. Jack si nepamatoval, že by jej někdy viděl bez žvýkačky. Před lety s ním zažil řadu operací v Iráku, jako nováček se s ním setkal v Severním Irsku. Cooper žvýkal vždy a všude. Čím byla situace napjatější, tím rychleji žvýkal.

Nyní spolu strávili několik hodin nad mapami a upřesňovali taktický plán. „Co je zač ten pozorovatel, co nám tam pošlou?“ zeptal se Jack.

„Nějaký vládní vyslanec. Přiletí dnes večer z Kandaháru.“

„Někdo od MI5?“

„Možná. Víc nám neřekli.“ Cooper zdvihl obočí.

„Blbečkové. Jsou jedno velké tajemství. Nechávají si všechno pro sebe. Však víš, co jsou zač.“

„Jo.“ To Jack věděl. „Na to, že máme dostat pár dealerů máku, je to nějak velká operace.“

Cooper neodpověděl, jen začal žvýkat trochu rychleji. Oba věděli, že v Helmandu pěstují mák snad všichni. Postoj Koalice byl v tomto směru poměrně jasný, byť nevyslovený: nechejme je být. Jakmile jim sebereme jejich jediný zdroj obživy, přidají se na stranu Tálibánu rychleji, než řekneme fatwa.

Jackovi nešel z hlavy tajemný pozorovatel. Nelíbila se mu představa, že se bude řídit pokyny někoho cizího, zvláště když ani nevěděl, kdo jej vysílá. Nemělo však cenu se tím dlouho zabývat. Nyní se musel plně soustředit na přípravu akce. Vrátil se znovu k mapám.

Když se setmělo, odešel s ostatními do jídelny, aby se najedli. A poté šel


/ 28 /

CHRIS RYAN

spát. Ten chytrák z ministerstva mluvil o akci, jako by to byla procházka v parku. Jack však věděl, že se svým týmem vyráží do části Helmandu, kterou Koalice nemá pod kontrolou. Všichni tady dobře věděli, že v této části provincie je Tálibán aktivnější než kdekoli jinde. Právě tady měli jeho velitelé základny, ze kterých řídili své jednotky. Ze zpráv rozvědky vyplývalo, že tady někde má Tálibán velký sklad zbraní. Několik týmů SAS se již pokoušelo sklad vypátrat, ale neúspěšně.

Tálibánci měli své opěrné body na obou stranách prostoru, kde se plánovala akce Jackova týmu. Pokud zjistí, že se jim po jejich území prochází jednotka SAS, udělají všechno pro to, aby ji dostali. Představa, že by padl do zajetí po zuby ozbrojených muslimských fanatiků, Jacka právě netěšila, nicméně i tak se vyspal dobře. Nikdy neměl potíže s odpočinkem před operací, a když přišel čas, cítil se plný síly a připravený na všechno, s čím proti němu mohl jeho protivník vyrukovat. Ještě jednou se na několik minut věnoval mapám terénu, kde je měl vrtulník vysadit. Byl velitelem jednotky a chtěl vědět o prostoru nasazení co možná nejvíce ještě předtím, než do něj vstoupí.

Do odletu vrtulníku zbývalo půl hodiny. Jackovi vojáci dotáhli k mohutné stěně z vaků Hesco velkou leteckou bednu. Jack ji otevřel. Uvnitř našel všechno, co budou při akci potřebovat. Byly tu dva lehké kulomety Minimi, satelitní telefon, laserový značkovač cílů pro případ, že by potřebovali požádat o rychlou leteckou podporu, a zlověstně vyhlížející černý komplet odpalovacího zařízení LASM s termobarickými náboji. Kromě toho měli vojáci svoji vlastní výzbroj a další součásti výstroje. Každý měl pušku M16 s tlumičem, podvěsným granátometem ráže 40 mm, výkonnou svítilnou Maglite s infračerveným filtrem a plným zásobníkem. Další zásobníky si vojáci dali do sumek na opasku, na němž měli také v příslušném pouzdru pistoli Sig ráže 9 mm Luger, nabitou a zajištěnou.

Hlavy si chránili lehkou zelenou přilbou z kevlaru, rozšířenou kolem uší. K přilbě byl upevněn pasivní přístroj nočního vidění.

„Jste všichni připraveni?“

Jack se postupně podíval do očí všem svým vojákům. Všichni souhlasně přikývli. Red měl kromě standardní výbavy na pravé noze chránič, který šetřil kolenní kloub ve střelecké poloze vkleče. Dalšími členy Jackova týmu byli Fly a Dunc Forsythovi, vystudovaní lékaři. Ve střílení lidí byli stejně zruční jako v jejich ošetřování. Ray Duke – „Dukey“ – sloužil


/ 29 /

ZÓNA SMRTI

u Pluku teprve krátce, to však neznamenalo, že by byl horší než jeho spolubojovníci.

Al Heller, severoirský protestant, uměl na bojišti pracovat neobyčejně rychle. Pixie Tucker vynikal přesnou střelbou, což bylo při jeho šilhavosti něco nepochopitelného. Frankie McBride měl pověst největšího záletníka jednotky.

Byli připraveni. A dobře vyzbrojeni. Jejich tváře prozrazovaly napětí.

„Ano,“ odpověděli všichni najednou, téměř jednohlasně. „Jsme připraveni.“

03.30. Do východu slunce zbývala hodina a půl.

Rotor vrtulníku Black Hawk se otáčel a kolem heliportu rozvířil oblak prachu. Muži jednotky Delta pět jedna se s hlavami skloněnými a s veškerým vybavením urychleně přesunuli ke stroji. Dovnitř naskládali své věci a sedli si na místa.

Dvoučlenná osádka vrtulníku měla již na očích noktovizory. Dnes ráno bude vzlétat bez naváděcích světel. Během několika sekund se vrtulník zdvihl ze země a rychle nabral stanovenou výšku, aby se bezpečně vzdálil většině zbraní, kterými jej mohl nepřítel ohrozit.

Předpokládaná doba letu k výsadkové zóně činila patnáct minut. Uvnitř vrtulníku byla tma. Jediným zdrojem světla byla pilotní přístrojová deska a odrazy měsíčního světla od hladiny řeky Helmand v hloubce pod nimi. Po celou dobu letu vojáci kontrolovali, zda mají dokonale připravenou výzbroj a výstroj.

„Pět minut do přistání!“ oznámil pilot.

„Co myslíš, že udělaj těm klukům od SBS, co přišli o ty stingery?“ zeptal se Fly. Snažil se mluvit hodně nahlas, aby mu bylo přes hluk vrtulníku rozumět.

„Velitele poslali zpátky na základnu v Poole,“ odpověděl Red. „Alespoň jsem to slyšel.“

„No tak to je skoro odměna,“ zakřičel Fly. „Možná že zrovna teď píchá svoji babu.“ Všichni se zasmáli, každý z nich ale věděl, že tomu nešťastníkovi není co závidět. Kromě toho, že mu na bojišti zahynul voják, byl s celou jeho kariérou zřejmě konec. A to ještě navíc kvůli průšvihu, za který on sám tak docela nemohl.

Musel se však najít obětní beránek, aby to neodskákal někdo z výše postavených. Vždycky to tak bylo.


/ 30 /

CHRIS RYAN

„Minuta do přistání!“

Jack cítil, jak vrtulník ztrácí výšku. Vzlet a přistání na cizím území bylo vždy nejnebezpečnějšími momenty letu zvláště tehdy, když se odehrávaly na nepřipraveném terénu a navíc v noci. Rotující listy ze země zdvihly oblak prachu. Když zvířený prach narazil na listy rotoru, objevilo se jiskření, které zářilo do daleka a mohlo prozradit polohu vrtulníku. Posádka se proto hodlala na zemi zdržet jen několik vteřin potřebných pro vyložení mužů a jejich zbraní.

Jakmile se vrtulník zbavil nákladu, pokračoval v letu stejným směrem, aby tak u případného pozorovatele vyvolal dojem, že nad oblastí pouze přelétá. Vysazení jednotky mělo být dále maskováno přeletem stíhačky F-16 nad hlavami vojáků právě v okamžiku, kdy budou opouštět vrtulník. Hluk nadzvukového letadla byl nad Helmandskou pouští slyšet často. Bzučení vrtulníku se v něm snadno ztratilo.

Muži se připravili k opuštění vrtulníku. Z každé strany měli vystoupit čtyři muži a nést s sebou své vybavení. Blízkost země prozradil oblak písku, který za okny stroje vystřídal noční tmu, a poté jiskření způsobené třením písku o listy rotoru. Stroj dosedl na zem.

Jednali rychle. Opuštění vrtulníku trvalo jednotce sotva dvě vteřiny. Jakmile stanuli na písčité půdě, ze tmy nad jejich hlavami se vynořila stíhačka a okolní pouští zazněl nadzvukový třesk. Black Hawk se znovu vznesl do výše a pokračoval v cestě. Po půl minutě z něj zbývala jen temná tečka mezi hvězdami, které zářily do zeleného mlžného oparu Jackova noktovizoru. Zvuk motorů připomínal bzučení vzdáleného hmyzu.

Vrtulník byl pryč. Obklopilo je ticho.

„Nezbývá, než se vydat na cestu,“ vzdychl Dukey do mikrofonu. Nikdo neodpověděl.

Jack se nejdříve zorientoval. Připomněl si podobu terénu, kterou měl nastudovanou ze satelitních snímků, a uvědomil si, kde se nyní nacházejí. Byli v mělkém údolí. Směrem na sever, přibližně ve vzdálenosti jeden kilometr, se prostíral pás pohoří. Vstup do jeskynního systému ležel na úpatí kopců.

Na západ a na východ ležela dvě říční údolí, která se směrem k jihu sbíhala. Jejich soutok ležel asi tři kilometry na jih od Jackovy jednotky. Kolem obou koryt řek se prostíraly rozsáhlé plochy s hustým zeleným porostem, jejichž hranice byly vzdáleny asi čtyři kilometry. V těchto ob


/ 31 /

ZÓNA SMRTI

lastech se nacházely četné vesnice. U domků byly čtvercové ohraničené obytné pozemky, kolem nich se prostírala pestrobarevná mozaika polí s různými plodinami. Vesnice byly pod kontrolou povstalců. Sem jednotky Koalice vstupovat nemohly.

Terén, který se mezi Jackem a úpatím hor prostíral, byl nerovný. Mělo to své výhody i nevýhody. Na jednu stranu se tu vojákům skýtalo výhodné přirozené maskování a úkryty, na druhou stranu to znamenalo, že případného nepřítele, který by se k jednotce přiblížil, by vojáci mohli odhalit třeba až v okamžiku, kdy by se nacházel v bezprostřední blízkosti. Tálibánci však měli naštěstí ve zvyku bavit se vysílačkami otevřeně, bez jakéhokoli ochranného kódování. Příslušné středisko na základně Koalice tak snadno zjišťovalo, co je obsahem nepřátelské komunikace. Pokud Tálibánci odhalí jejich přítomnost, středisko jim o tom dá včas vědět.

Sledování komunikace protivníka bylo potřebný nástroj zvláště tehdy, když se operace musela potýkat s náročnými podmínkami. Jack hodnotil situaci. Terénní bariéry na severu a na jihu, nepřátelské vesnice na západě a východě. Měsíc nízko nad obzorem jasně svítil a vytvářel dlouhé stíny. Podmínky operace byly stěží ideální. Z taktického hlediska to byl skutečný zlý sen. Věděl to každý voják Jackovy jednotky. Ale všichni byli odhodláni vyrazit do akce a bojovat. Jack nemusel nikomu nic říkat: každý věděl, co má dělat.

Pixie s Alem se oddělili od ostatních a s kulomety Minimi zaujali pozice na dvou vyvýšeninách, vzdálených od sebe asi sto metrů. Zbraněmi mířili směrem ke vstupu do jeskyně. Pixie sice byl nejšilhavějším chlapem u SAS a možná v celé Británii, ale dokázal střílet naprosto přesně s jakoukoli zbraní. Spolu s Alem byli nyní připraveni v případě potřeby pálit na nepřítele a umožnit tak ostatním bezpečný ústup. Dalších pět mužů jednotky vytvořilo rojnici s rozestupem deset metrů. Jack šel před ostatními.

V dlouhé řadové formaci byla malá jednotka obtížně pozorovatelná pro případné nepřátelské střelce, kteří by hlídkovali v blízkosti jeskyně.

Postupovali pomalu vpřed.

Jacka ani nenapadlo uvažovat o tom, že by zde mohly být nastraženy výbušniny. Byli na území nepřítele, a i když Tálibán jeskyni, k níž nyní směřovali, skutečně k nějakému účelu využíval, nebylo pravděpodobné, že by její nejbližší okolí zaminoval.

Pochopitelně existovalo nebezpečí, že narazí na minu nalíčenou v ne


/ 32 /

CHRIS RYAN

dávné minulosti. Během okupace Afghánistánu Rusové svými minami zemi doslova zamořili a mudžahidé proti nim bojovali stejným způsobem. Nezbývalo, než se s tímto rizikem smířit. K jeskyni se museli přiblížit potichu a jinak než pěšky to nešlo.

Měli před sebou tři sta metrů dlouhou cestu.

Dvě stě metrů.

Vnímali, jak se nad nimi začíná zvedat masa hor. Měsíc zmizel, což bylo dobře – nyní byli ukryti v jednolitém stínu. Jack zdvihl ruku. Na jeho znamení jednotka vytvořila klínovou formaci. Tu sice mohl protivník odhalit snáze než řadu daleko od sebe postupujících mužů, ale nyní, když se přiblížili k jeskyni, bylo důležitější, aby mohl každý v případě nutnosti střílet bez rizika, že zasáhne kolegu.

Posledních sto metrů.

Padesát metrů.

Před Jackem se objevil vstup do jeskyně.

Byl malý – možná dva metry vysoký a dvakrát tak široký. Nad ním vystupoval rozeklaný převis, před vchodem ležely dva balvany o výšce kolem dvou metrů. Vstup do jeskyně vypadal velmi nenápadně. Nepochybně právě kvůli tomu si nepřítel toto místo vybral. V písku před jeskyní se táhly koleje vyjeté nějakým autem, směřující dovnitř. Bylo zřejmé, že se tam něco děje.

Když jednotka došla až k balvanům, Jack ukázal na Flye a Dunca. Přikývli na znamení, že rozumí, a přikrčili se u vnějších stran balvanů. Puškami M16 mířili směrem k poušti. V ranním šeru nebyli u balvanů vůbec vidět – nepřítel by se o jejich přítomnosti dozvěděl až v okamžiku, kdy by začali střílet.

Zbývající čtyři muži potichu vklouzli dovnitř. Zatuchlý pach prozrazoval, že jeskyně slouží jako útočiště nějakým zvířatům. Pokračovala do nitra hory a měla tvar podélné chodby. Při cestě do hloubky Jack zjistil, že noktovizorem, pracujícím se zbytkovým světlem, vidí čím dál hůře. Zapnul proto svítilnu Maglite. Kužel infračerveného světla, nepozorovatelného pouhým okem, ozářil jeskyni. Svítilny si zapnuli i ostatní. Jeskyní nyní zářily čtyři silné zdroje světla jako světlomety jedoucího auta.

Jack šel znovu před ostatními. Držel se u stěny po své pravé ruce. Ostatní šli kousek za ním: Red postupoval podél protější stěny, Dukey a Frankie šli středem jeskyně.


/ 33 /

ZÓNA SMRTI

Pohybovali se naprosto neslyšně. Za léta služby se Jack naučil našlapovat velmi opatrně. V uzavřeném prostoru jeskyně znělo každé zaskřípání kaménku jako poplašný signál.

Vpředu se objevil nějaký pohyb.

Jack se zastavil. Nervy měl napjaté k prasknutí. Zdvihl levou ruku s palcem směřujícím dolů. Všichni se zastavili. Věděli, co to znamená: nepřítel je před nimi.

Jack pátral po jeskyni infračervenou svítilnou. Bylo ticho. V uších vnímal, jak mu divoce bije srdce. A poté se ozval kvílivý zvuk. Uviděl před sebou dvojicí očí, ve výšce asi půl metru od podlahy jeskyně. Při noční výpravě vyrušili nějaké zvíře. Znovu se vydal kupředu.

Uplynula asi minuta. Poté znovu zaslechl nějaký zvuk. Zastavil se a naslouchal.

Bylo to hluboké hučení, jaké vydávají elektrické přístroje. A kromě něho... hlasy. Zdvihl ruku a ostatní se zastavili.

Jack přešel k Redovi u druhé stěny chodby, ostatní se připojili. Byli asi padesát metrů od vstupu do jeskyně.

„Zůstanete tady“, zašeptal Jack směrem k Dukeyovi a Frankiemu. „Já s Redem se tam půjdeme podívat. Vy se postaráte, aby k nám nikdo nepřišel zezadu.“

„Jasně,“ zamumlali a zaujali hlídkové pozice.

Jack a Red si připravili pušky pohotově ke střelbě a pokračovali v cestě do tmy. Postupovali podél stěny chodby, která se stáčela doprava. Hučení zesílilo. Jack si uvědomil, že bezděčně zadržuje dech. Snažil se myslet na to, že má dýchat pravidelně. Musejí jít dál.

Do chodby pronikalo světlo.

Když postoupili ještě dále, okolní světlo zesílilo a bylo pro jejich noktovizory již příliš jasné. Jack si sundal přístroj z očí. Red udělal to samé. Světlo mělo zdroj možná třicet metrů před nimi.

Vycházelo z otvoru po levé straně. Do chodby pronikalo ze vstupu do dalšího podzemního prostoru.

Zadívali se jeden na druhého. Jack přikývl a všichni se znovu dali do pohybu. Nebylo pochyb: hluk a světlo vycházely z postranní jeskyně. Jack s Redem došli jako první ke vstupnímu otvoru. Velmi pomalu, opatrně vstoupili dovnitř.

Tak středisko na zpracování máku, říkal pán z ministerstva. Jack nikdy


/ 34 /

CHRIS RYAN

žádnou takovou laboratoř neviděl, ale byl si naprosto jistý, že to, co má před sebou, žádná výrobna drog není.

Jeskyně se ukázala velmi prostorná. Její strop byl tak vysoko, že Jack nedohlédl na jeho zadní konec. Uprostřed, přibližně dvacet metrů od místa, kde spolu s Redem stáli, byly dva silné reflektory. Elektřinu pro ně vyráběl hlučný generátor. Reflektory osvětlovaly tři dlouhé ocelové dílenské stoly. Kolem nich stáli lidé. Jack je pečlivě přepočítal. Bylo jich celkem dvanáct, deset mužů a dvě ženy. Osm z nich byli Arabové s tmavou pletí, čtyři byli evropského typu. Na jednom stole leželo několik bílých kombinéz a u každé z nich byla připravena černá maska a dýchací přístroj. Na nejbližším stole stála letecká bedna. Byla asi metr dlouhá, půl metru široká a dvacet centimetrů vysoká. Vypadala jako trochu větší diplomatický kufřík, Jack však tušil, že tahle bedna neslouží jen k přenášení papírů.

V jeskyni dále stály nějaké přístroje, několik notebooků a větších elektrických zařízení, které Jack nedokázal zařadit. Vrátil se od vstupu do jeskyně zpátky za roh a zadíval se na Reda.

„Co to kurva je?“ zeptal se svého kolegy. Byl si jistý, že se jeho hlas ztrácí v hluku generátoru.

„To vypadá, že si z nás náš přítel na základně dělal prdel,“ přidušeným hlasem řekl Red. „Jestli se tady vyrábí heroin, tak potom já jsem největší drogovej boss na světě.“

„Ticho!“

Zevnitř jeskyně zazněl hlas, který překřičel ostatní hluk.

„Takže nyní si všichni vezmete kombinézy a masky.“ Někdo další jeho pokyn přeložil do arabštiny.

Jack ztuhl. Ten člověk, který v jeskyni zavelel, byl Brit. O tom nebylo pochyb. Co se ale děje tady, v provizorní laboratoři uprostřed provincie Helmand? To si Jack nedokázal představit.

„Tohle se mi nelíbí,“ zašeptal Red. Jako by četl Jackovy myšlenky. „Říkám, zmizíme odtud a zavoláme na základnu.“

Jack chvíli přemýšlel. Možná má Red pravdu. Dát zprávu na základnu a čekat na další pokyny. Poté se však zadíval na hodinky. Byly 04.12. Tři čtvrtě hodiny do východu slunce. Zatím měli výhodu, že je chránila tma, to však nebude trvat dlouho.

Rozkaz zněl jasně. Všechny zneškodnit.


/ 35 /

ZÓNA SMRTI

„Přiveď ostatní,“ řekl. „Rychle.“

„Jak myslíš,“ zamumlal Red a zmizel ve tmě. Jack se znovu zadíval za roh, dovnitř jeskyně. Lidé v jeskyni se oblékali do kombinéz. Jeden z nich již na sobě měl dýchací přístroj a přicházel ke stříbrné letecké bedně.

Jack cítil, jak má sucho v ústech. Ať již je v té bedně cokoli, určitě nebude dobré se k ní přibližovat pouze ve vojenských maskáčích.

Slyšel, jak přicházejí ostatní. Dívali se soustředěně, v tvářích se jim nepohnul ani sval. Všichni věděli, co bude v nejbližších minutách následovat.

„Dvanáct cílů,“ zašeptal Jack. „Je tam stůl a na něm kovová letecká bedna. Dejte si pozor, ať ji nezasáhnete. Já s Redem nejdříve odstřelíme světla. Potom vyřídíme je.

Dukey a Frankie přikývli a nasadili si noktovizory. Jack a Red se připravili k akci – Jack u vchodu do jeskyně, Red opřený zády o protější stěnu.

Jack zdvihl ruku s pěti prsty nataženými. Počítal.

Čtyři.

Tř i.

Dva.

Jedna.

Hluk výstřelů ze zbraní s nasazenými tlumiči nebyl příliš silný – připomínal prasknutí nafouknutého pytlíku – provázel jej však třesk střepů z reflektorů. Jack s Redem mířili přesně. Jacka na okamžik oslepila tma, která se náhle rozhostila, avšak cítil, jak ostatní zaujímají svá místa u vchodu do jeskyně. Do chvíle, kdy si zapnul přístroj nočního vidění, již padly čtyři výstřely.

Čtyři střely byly určeny čtyřem nejblíže stojícím osobám. Vzduch se zaplnil dýmem ze spáleného střelného prachu.

Do temnoty v jeskyni pronikly čtyři proudy infračerveného světla, kterými střelci pátrali po svých cílech. Jeskyní se rozléhal nářek a vyděšené výkřiky. Jack klidně zamířil na jeden ze zelených cílů – na muže zírajícího bezradně do tmy – a stiskl spoušť. Temná tečka na čele, křečovité škubnutí – muž se zhroutil na zem. Jack bez váhání pátral po dalším cíli. Když svítilnou prohledával levou část prostoru, uviděl jednu postavu, jak běží ke vchodu do jeskyně.

Muž neběžel dlouho.

Další Jackův výstřel jej zasáhl do krku. Muž zavrávoral a začal se točit


/ 36 /

CHRIS RYAN

na místě. Z rány na krku mu tryskala krev. Po několika vteřinách se i on zhroutil na zem.

V jeskyni zavládlo ticho.

Vojáci vstoupili do jeskyně. Jejich infračervená světla je vedla k místům, kde zasáhly své cíle. Všude ležela zkroucená nehybná těla. Byla pod stoly i za generátory. Jack však napočítal jen jedenáct těl. Buď na někoho zapomněl, nebo se někdo stačil ukrýt.

Netrvalo dlouho a našel scházející dvanáctý cíl. Byla to žena. Prozradil ji její pláč. Lidé, kteří vědí, že zemřou, reagují různě. Někteří křičí, jiní prosí. Další pláčou a strachem se nedokáží ani hnout. Právě k nim patřila i žena, po které Jack pátral. Byla schoulená u stěny jeskyně, hlavu držela v rukou a srdceryvně vzlykala.

„Prosím,“ zašeptala. „Prosím...“

To byla její poslední slova. Jack ji umlčel krátkou dávkou ze tří metrů. Střely zasáhly její ruce a hlavu. Vzlykání okamžitě ustalo. Žena se tiše zhroutila na zem.

Nyní zbývalo jen zkontrolovat všechna těla v jeskyni a zmizet pryč.

„Dobrá, chlapi,“ ozval se Jack. „Nyní závěrečná kontrola, potom rychle odsud a vrtulníkem zpátky na základnu.“

Věděli, co to znamená. Každý ze své svítilny sundal infračervený filtr. Jeskyni zaplnilo jasné bílé světlo. Každý mrtvý byl ještě jednou, pro jistotu, střelen do hlavy. Nesmělo se stát, aby se jim při odchodu přihodilo nějaké překvapení.

Poté co se přesvědčili, že jsou všichni v jeskyni mrtví, zamířili z jeskyně ven. U vstupu do chodby na ně čekali Fly a Dunc.

„Alfa nulo, tady je Delta pět jedna. Přepínám.“

„Alfa nula, slyším.“

Jack mluvil stručně do satelitního telefonu. „Cíle zneškodněny, objekt zajištěn.“

„Rozumím. Dobrá práce, Jacku. Vrtulník teď startuje ze základny.“

Jack dvakrát stiskl přepínací tlačítko, aby potvrdil, že rozumí. Zadíval se na hodinky. 04.24. Za půl hodiny vyjde slunce. Nákladní vrtulník sem dorazí za čtvrt hodiny. To znamená, že jim bude zbývat jen dvacet minut, než se slunce vyhoupne nad horizont a každý, kdo má pár očí, je uvidí. Jack doufal, že je jejich host – ať již to bude kdokol



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.