načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Znovuzrozená - Soňa Kolmanová

Znovuzrozená

Elektronická kniha: Znovuzrozená
Autor:

O tom, jak zásadní může být proměna, která provází přechod ženy do mateřství, ve své osobní výpovědi neobyčejně upřímně zaznamenala Soňa Kolmanová. Její introspektivní kniha ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 199
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-753-6064-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

O tom, jak zásadní může být proměna, která provází přechod ženy do mateřství, ve své osobní výpovědi neobyčejně upřímně zaznamenala Soňa Kolmanová. Její introspektivní kniha Znovuzrozená provází čtenářky a čtenáře obdobím Sonina mimořádného osobního poznávání a zrání v čase těhotenství, porodů a raného mateřství. Publikace poodhaluje i mnohá obtížná rozhodování pro volbu okolností porodu, jimž v České republice čelí mnoho žen, které příchod svých dětí na svět vnímají v širším, také psychologickém a spirituálním kontextu. Předmluvu ke knize napsal uznávaný francouzský porodník Michel Odent.

Zařazeno v kategoriích
Soňa Kolmanová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ZNOVUZROZENÁ

VĚNOVÁNO TĚM, KTERÉ HLEDAJÍ

Copyright © 2016 Soňa Kolmanová

http://www.sonakolmanova.cz

Grafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2016

1. vydání © Lukáš Vik, 2016

ISBN ePub formátu: 978-80-7536-062-5 (ePub)

ISBN mobi formátu: 978-80-7536-063-2 (mobi)

ISBN PDF formátu: 978-80-7536-064-9 (PDF)

Konverze do elektronických formátů:

webdesignér Lukáš Vik

http://www.lukasvik.cz


PODĚKOVÁNÍ

Za podporu, lásku a trpělivost děkuji svému

manželovi Petrovi, bez kterého bych nenašla

odvahu stát se sama sebou. Dětem Lauře a

Oliverovi děkuji za to, že vůbec jsou a že jsou, jací

jsou. Neobešla bych se bez pomoci a podpory své

tchyně Dáši, které tímto děkuji, že pravidelně a

svědomitě hlídá a je ochotná přijet, když ji nejvíce

potřebuji, čímž mě nepřímo podporuje v mých

aktivitách. Tchánovi Petrovi děkuji za respekt k

našemu soukromí, zachovávání zdravého rozumu

a všechno to skvělé jídlo, které nám vaří. Svojí

sestře Ditě děkuji, že se vždy upřímně snažila se

mnou udržovat vztah a mírnila vyhrocené situace.

Taťkovi děkuji, že mě učil síle podvědomí svým

vlastním životním příběhem. Mamce děkuji za

životní postoj, že léčit by se člověk měl v první řadě

sám a k doktorovi jít, až už si vůbec neví rady. Jim

oběma děkuji, že si mě vůbec pořídili a nějak se

mnou doklepali těch prvních nejtěžších třicet let

rodičovství. Děkuji kamarádce Marušce za podporu

při sportování, tradiční nedělní návštěvy a všechny

ty úžasné zákusky, které naší rodině pravidelně nosí.

Kamarádce Lucce děkuji za letitou podporu, ochotu

absolvovat se mnou některé kurzy, wellness víkend a


respekt k mému rozhodnutí rodit doma. Mnohokrát

se mi dostalo pomoci od starších, informovanějších

a zkušenějších žen. Mé porody proběhly dobře také

díky práci mnoha žen, které pořádaly semináře,

ženské kruhy, festivaly, psaly články, příručky, knihy.

Jim vděčím za své krásné porodní vzpomínky.

Jmenovitě děkuji Evě Labusové, dule Monice

Morsteinové, Petře Sovové, Lilii Khousnoutdinové

a Lucii Suché Groverové. Fyzicky jsem v momentě

porodu byla sama, ale ony mě dovedly až na jeho

práh, a tím mi umožnily ho takto prožít. Má kniha

by nevyšla bez podpory mnoha žen. Děkuji Evě

Labusové, Karle Mikové, Petře Sovové, Johance

Kubaňové, Anně Kohoutové, Monice Morsteino vé,

Alici Kirš, Pavle Malinovské, Janě Šafránkové, Elišce

Müllerové, Anně Škvorové, Barbaře Kubániové,

Lence Kubištové, Lence Vinohradníkové a mnoha

dalším.


PŘEDMLUVA

Po tisíciletích socializace porodu se stále občas

najdou ženy, které porodí autentickým “reflexivním

vypuzením plodu“. Povinností těchto žen je sdílet

s námi svoji zkušenost. Naší povinností je jim

naslouchat. Jsou to tyto ženy, které ukazují cestu

z propasti, ve které se lidstvo nachází.

Michel Odent


MŮJ ŽIVOT JE MÝM SDĚLENÍM

Není pro mě snadné přiznat, jak krásný byl můj

porod, přesněji řečeno, druhý porod. Nevěřila bych,

že to může být tak jednoduché, slastné, rychlé. Je to

dávno, co jsem si kladla otázku, proč by nás příroda

chtěla trestat za to, že přivádíme na svět nové životy.

Pro mě je dnes odpověď jasná, příroda nás netrestá,

příroda nás odměňuje. Trestáme se samy. Proč tedy

věříme, že porod bolí? A proč většinu žen skutečně

bolí? A proč mě bolel ten první porod taky?

Pokusím se popsat to, co mě na mých přípravách

zajímalo nejvíc. Jak to udělala? Čemu to přikládá?

Jak žila? Co četla? Jak o těhotenství, porodu a

dětech smýšlela? Co z toho si můžu převzít pro

sebe? Jelikož nevím, co vše je důležité, a protože v

životě vše souvisí se vším, vezmu to trochu ze široka

už svým zrozením, přes svoji cestu k těhotenstvím,

jejich průběh a porody samotné. Pokusím se popsat

to, co se mi přihodilo. Nejedná se o žádný návod

ke krásnému porodu ani obhajobu toho, jak jsem

rodila, nebo jak žiji. Spíš bych si přála zachytit

myšlenky, motivaci a prožívání své ho ženství a

mateřství, které je silně vedeno intuicí. A má intuice

mě teď nutí své nejniternější prožitky a zážitky

sdílet, i když o většině z nich jsem byla přesvědčená,


že o nich nikdy mluvit nedokážu. Píšu, protože z očí

do očí o ničem z toho nemluvím. Nazvala bych to

zpovědí.


1983

JAK JSEM SE NARODILA, MAMI?

Moje maminka měla svůj první porod těžký.

Po rod se sám hezky rozběhl, ale vzpomíná, jak

za ní po pří jezdu do porodnice hrozivě zaklaply

železné dveře, za kterými zůstal tatínek. Padla na ni

úzkost. Nevím moc podrobností, ale porod ukončil

doktor, který mamce bez varování skočil na břicho.

(Jedná se o Kristellerovu expresi, která se přes zákaz

dodnes hojně používá.) Při prvním pokusu šel tlak

směrem k obličeji, kde jí popraskalo mnoho žilek.

Při druhém pokusu vypudili plod, čili mě. Narodila

jsem se odborně vedeným úderem. Veliké na tržení

se bralo jako běžná součást porodu. Porodník byl

překvapený, že vůbec dýchám, protože jsem měla

třikrát omotanou pupeční šňůru. Druhý den se

novopečený tatínek nějakým zázrakem propracoval

k tomu, že maminku na pět minut viděl, a byl v

šoku z toho, jak po porodu v obličeji vypadala.

Já jsem první 24 hodin byla na novorozeneckém

oddělení, naprosto bez kontaktu s rodiči. Dokonce

i sestřičky mamince opakovaně zmiňovaly můj

neustálý pláč. Byla jsem údajně nejhlasitější. Není

toho mnoho, co o svém zrození vím, jen že jsem ho

nesla velmi těžce.


2012

PRAVDA OSVOBOZUJE

Jak můžu vědět, že jsem to těžce nesla? Vždyť

si to nemůžu pamatovat. Já už bych něco takového

tvrdit nedokázala. V době, kdy už byla na světě

má první dcera, jsem prožívala krásné období

svého života. Dceři byl rok. Neměla jsem si na

co stěžovat, sama jsem nenacházela racionální

důvody pro ten vnitřní pocit nestability, neklidu,

nespokojenosti. Ty stavy mě pronásledovaly zas a

znova. Nic podobného jsem do té doby nezažila.

Opakovaně jsem si kladla otázku: „Co je to?“ „Co

mi vadí?“ Nemohla jsem na nic přijít. Dobře, takže

je to ve mně. Chápu, mám dobré období, takže

vyvstávají staré běsy. Pamatuji si, jak jsem si říkala:

„Jsem připravená se na to podívat, chci to vědět,

ať už je to cokoliv. Chci to vědět!“ A když jsem si

to říkala, ještě jsem si k tomu dupnula. Na radu

kamarádky jsem se objednala na kineziologii, ale k

neznámé terapeutce. Paní mi tvrdí, že můj problém

spočívá v tom, jakým způsobem jsem se narodila.

Z našeho setkání jsem odcházela s pocitem, že si

to terapeutka možná i vymyslela. Nic se neděje.

Je pátek 28. 9. 2012. Setkání ve mně nechalo

pouze pocit, že jsem pravděpodobně narazila na


začátečnici a příště dám na doporučení. Když už

nepomohla, alespoň neublížila. V úterý 2. 10. 2012

mi na email přijde vyrozumění z městské knihovny,

že na mě čeká rezervovaná kniha Tibetské umění

pozitivního myšlení od Christophera Hansarda,

kterou jsem si rezervovala úplnou náhodou. Cestou

do knihovny nechávám dceru část cesty ťapat, aby

se trochu unavila. Po příchodu domů se naobědvá

a usíná. Mám chvilku pro sebe. Cvičit jsem byla

předchozí večer, takže můžu žehlit, nebo si číst.

Otevřu knížku a listuji. V životě člověka jsou klíčové

momenty a první z nich je zrození, dozvídám se.

Meditujte na téma porodu, doporučují. Nemám

žádné zkušenosti s meditací, ale ta paní říkala, že

je to můj problém. Proč to tedy nezkusit. Sednu si

na postel a zkouším si − podle zadání − představit

světlo. Jsem neklidná a vůbec se mi to nedaří. Po

dvou pokusech si říkám, že to není nic pro mě.


ZASUNUTÉ VZPOMÍNKY

Lehám si a doufám, že usnu a trochu se dospím.

Mám zavřené oči. „Aha, oni tím světlem mysleli

moment početí. Co kdybych byla ta vítězná

spermie“, říkám si z legrace a zkouším si představit

scénu z filmu: Kdopak to mluví. Moje tělo se samo

od sebe rozvlní takovým způsobem, jak bych to

záměrně vleže na zádech nedokázala. Není to mé

vědomí, které by tělu dávalo impulz. Pohyb je

nebývale koordinovaný a ladný. Prostě se děje. Buší

mi srdce. Spěchám. Najednou se ve mně rozhostí

pocit božského klidu, jaký jsem nikdy nezažila, a

se zavřenýma očima se blaženě usmívám od ucha

k uchu. Vtom začnu lapat po dechu, zmocní se

mě pocit, že se nemůžu udržet, a začnu plakat.

Napadá mě „ona mě nechce“. Držím se zuby nehty,

starostmi mám pokrčené čelo, je to velice obtížné,

ale vydržím. Strach o to, jak to se mnou bude, už

zůstává. Mám intenzivní pocit, že jsem se otočila

o 180°. Jsem z toho dezorientovaná, otevírám oči,

abych se ujistila, kde vlastně ležím. Pocitově je to

totiž, jako by se mi prohodila pozice hlavy a nohou.

Vnímám tlak, jako bych měla těžkou korunu na

hlavě. Tlak postupně sílí. Hlavu mám lehce na

stranu. Přichází napětí, zrychleně dýchám.


Najednou intenzivně pláču. Celý obličej tvoří

škleb, jako tomu bývá u novorozenců, a do toho mi

po tvářích teče jedna slza za druhou. Pláč ne a ne

ustat. Cítím, jak mám uši plné vody z vyplakaných

slz. V pláči jsou pauzy, kdy si mlaskám a polykám.

Než se ale stihnu trochu uklidnit, už jsem opět sama

a pláču. Vzdávám to, jsem rozhodnutá, že nechci

žít. Mám pocit, že to tady nezvládnu. Přichází jisté

období klidu, po kterém měním názor. Nevím, co

se stalo, ale v duchu si říkám, „dobrá, zůstanu, ale

citově se toho ne můžu účastnit, nevydržela bych

to“. Ležím, ale už se nic neděje. Jsem zpět. „Co

to bylo???“ Vstanu. Chodím po bytě a snažím se

posbírat zbytky rozumu. „Asi jsem si vybavila z

paměti svůj nitroděložní vývoj, porod a poporodní

období. Co jiného by to bylo? Je to vůbec možné?“


CO VÍM O SVÉM POČETÍ

A PRENATÁLNÍM OBDOBÍ

Věděla jsem, že asi ve třetím měsíci těhotenství

jeli moji rodiče s fotbalovým mužstvem na výlet

na Pálavu. Tam trenér vyhlásil soutěž o to, kdo

bude první na kopci. Můj otec je velmi soutěživý

a rozhodl se, že se zúčastní, i když měl s sebou

těhotnou ženu na konci prvního trimestru. Nejdřív

šla mamka sama, poté jí docházel dech, a tak

ji taťka tlačil před sebou. Nahoře prý byla celá

zelená a sama si myslela, že snad potratí. Trenér

to komentoval slovy „to bych nečekal, že ty budeš

až třetí“ a kroutil nad výkonem mého otce hlavou.

Z tohoto období by mohlo být lapání po dechu a

pocit, že se mě chtějí zbavit. Je možné, že by mě

nechtě li? Podle toho, co vím, jsem byla plánované

dítě. Narodila jsem se deset měsíců po svatbě.

Rodiče spolu dlouhá léta chodili. Po porodu jsem

údajně plakala tak, že to komentovaly i sestřičky

na novorozeneckém. Po příchodu domů jsem

nepřestávala a během několika dní jsem skončila

na dětské JIP se zánětem středního ucha. Že by z

uší plných slz? Bohužel jsem opakovaně zvracela

antibiotika a situace se moc nelepšila až do doby,

kdy mi léky zamíchali do banánu, který zklidnil


zažívání. To by mohlo odpovídat období, kdy jsem

se rozhodla zemřít, ale nakonec z neznámých

důvodů zůstala. Rozhodnutí nic intenzivně

neprožívat by také odpovídalo. Celé roky jsem

prožila bez jediné slzy, nic se mě nedotýkalo, ale

také mě nic ne nadchlo, nezajímalo, nedojalo,

nebavilo. Byla jsem vnitř ně mrtvá. Něco prožívat

jsem si dovolila pouze o samotě. Asi mě to

rozhodnutí hodně ovlivnilo, ale co teď s tím?


TO VÍŠ, ŽE TI VĚŘÍM, ALE...

Ještě před tímto zážitkem jsem věřila, že si dítě

svůj nitroděložní vývoj pamatuje, proto jsem se

snažila dceru v průběhu těhotenství ujišťovat o

tom, že je chtěná a že se na ni těšíme. Nečekala

jsem ovšem, že bych si ně kdy vzpomněla na svůj

nitroděložní vývoj. Neměla jsem o něco takového

zájem. Večer jsem svůj prožitek popsala manželovi.

Díval se na mě dost zvláštně. Tvrdil, že mi věří,

ale divil se, že jsem se pozměněného stavu vědomí

nebála. „Mám zkušenosti z konstelací,“ odvětila

jsem, „bylo to podobné, jen jsem prožívala svůj

příběh.“ Zkušenost jsem ještě tentýž týden popsala

nejlepší kamarádce a reagovala podobně jako

manžel. Potom jsem o zážitku přestala mluvit.

Nevěděla jsem jak a s kým. Otázky, proč se to stalo

a jak s tím teď naložit, ale zůstávaly nezodpovězeny.


2013

LIMBICKÝ OTISK

Život si šel dál svým tempem. Nejlepší

kamarádce jsem k třicetinám darovala oslavu

Samhaimu u Lilie Khousnoutdinové. Ze zvědavosti

jsem šla s ní. Byl to pro mě velmi silný a krásný

zážitek, a když jsem hledala další její kurzy, našla

jsem večerní seminář − Porodní trauma a limbic

recoding. Bylo to v den mých 30. narozenin, což

bylo symbolické. Narodit se znovu a lépe, když ten

první pokus moc nevyšel. Lilia měla připravenou

meditaci. Abychom se dostali do nálady a uvolnili

se, tančili jsme na jednu píseň. Na další skladbu

jsme se měli pohybovat jako vodní rostlina v

proudu. Třetí úkolem bylo dělat výrazné mimické

pohyby včetně zapojení dolní čelisti a vydávat

opičí skřeky. Při tomto cvičení se během pár

vteřin něco velmi primitivního ujalo vlády a já

se do ničeho nemusela nutit. „Jak to zastavím?“,

ptám se sama sebe, ale po odeznění písně to samo

brzy ustane. Poté si leháme a Lilia nám popisuje

ideální průběh našeho vlastního těhotenství i

porodu, který si máme vizualizovat. Je to těžké.

Mám spoustu rozporuplných pocitů, připomínek,

ale snažím se. „Chci přeci přenastavit ten svůj


nešťastný vstup na tento svět,“ říkám si v duchu.

Když o návštěvě semináře říkám další kamarádce,

která mi telefonuje, aby mi popřála k narozeninám,

nechápavě se ptá, proč jsem tam šla. „Nevím, zdálo

se mi, že to tak má být, a taky teď mám v souvislosti

s porodem zvláštní pocit. Možná že to, jak jsem

porodila dceru, nebylo dost dobré.“ Je to pro mě

novinka. Myslela jsem, že jsem dosáhla maxima. Že

jsem pro ni i pro sebe udělala to nejlepší. Tolik jsem

se na její příchod připravovala. Co všechno jsem

přečetla a jaké psí kusy jsem dělala jen proto, aby se

narodila přirozeně. Dokonce se mi podařilo dodržet

většinu bodů z mého porodního přání. Co víc si

přát? Na konci semináře nás Lilia prosí o porodní

příběhy pro její plánovanou knihu Ženské příběhy

II. Druhý den se chystám napsat pouze děkovný

mail za včerejší seminář, ale bezmyšlenkovitě

sepisuji i porodní příběh narození mé dcerky.

Je veliká úleva to téma otevřít. Proč? Vždyť vše

proběhlo v pořádku! Skutečně? Ale jistěže! Jak

tedy proběhl můj první porod? Abych mohla rodit,

mu sela jsem nejprve otěhotnět a tomu jsem se

vyhýbala jako čert kříži. Já nechci děti, říkala jsem

často a všem. Říkala jsme to i sama sobě.


2010

PROČ BÝT VŮBEC MATKOU?

O dětech jsme s manželem teoreticky mluvili

už několik let, ale stále jsme si říkali, „za dva roky“

a termín odsouvali. Bydleli jsme spolu pět let,

když jsme se v srpnu 2009 brali. V červenci 2010

jsme byli na dovolené, na kterou jsem si s sebou

vzala knihu 7 návyků skutečně efektivních lidí od

Stephena Coveyho. Bylo to těžké čtení. Po každém

odstavci jsem se zamýšlela nad vlastním životem a

musela si přiznat, že nežiji dobrý život. Určitě ne

takový, na který bych byla hrdá. V druhé kapitole

Začněte s myšlenkou na konec, bylo cvičení, kdy si

čtenář má sepsat, co by si přál, aby o něm řekli na

pohřbu zástupci rodiny, přátel, spolupracovníků

a členů komunity. Toto cvičení nám má pomoci

uvědomit si své vlastní priority a zbavit nás

přesvědčení, které nám nejsou vlastní. U všech

skupin jsem měla tři charakteristiky, které byly

vždy stejné. Co mě ale zarazilo, byli zástupci rodiny.

Vidím skupinku lidí u rodinné hrobky. Pozoruji

především ženu a za ní stojícího muže. Nikdo jiný

mě ne zajímá. Vím, že jsou to mé dospělé děti.

Úplně jim visím na rtech a doufám, že řeknou

jediné „měli jsme šťastné dětství“. Rozpláču se. Jak


je to možné? Děti jsem nikdy nechtěla. Odsouvám

je, jak jen můžu. Nejsem mateřský typ. Děti jsem

považovala za něco, co ve svém živo tě snad ani

nepotřebuji. Byla to pro mě „brzda“, jak jednou

děti označila má matka. Nikdy jsem nesnila o

tom, že budu maminkou. Na základní škole jsem

se bláznivě zamilovala do jednoho spolužáka a

mým ideálním scénářem bylo, že žiji sama až do

čtyřiceti, kdy on se rozvede. On bude mít děti z

prvního manželství a teprve poté spolu budeme žít.

Jeho děti bych každý druhý víkend přežila. Já bych

mezitím studovala, pracovala, cestovala a možná

bych měla dva psy. To byla moje představa. Chtěla

jsem si užívat a mít klid. V porovnání s původním

plánem jsem si vzala někoho jiného a ten zatím

žádné děti nemá. Já si ale stále nedovedu představit,

že bych se na mateřství těšila. Z tohoto přesvědčení

mě jednou týdně vytrhávaly pouze komentáře Evy

Labusové, kterou jsem poslouchala na Českém

rozhlasu i ze záznamu. Zdály se mi sice takové

mravokárné, ale něčím mě oslovovaly. Vždy jsem si

je pustila a přemýšlela. Pořad se jmenoval Hovory o

rodině a později Hovory o vztazích. Paní Labusová

byla evidentně věřící a často horovala pro rodinu

a tradiční hodnoty. Já jsem ateista a děti a rodina

jsou pro mě synonymem problémů, ne-li rovnou


zpackaného života. Proč si pouštím něco takového?

Proč jsem se vdala za někoho, o kom vím, že děti

chce a byl by skvělý otec? A proč se rozhlížím po

dětských hřištích a říkám si, tam by si mohly hrát

naše děti? A teď mi navíc v jakémsi testu vyšlo, že

jsou pro mě děti důležité. Je možné, že jsem takto

pomýlená? Lžu sama sobě? Přebírám názor, který

se neslučuje s mými skutečnými hodnotami? Vždy

jsem věděla, že můj manžel by rád měl děti. Tchyně

s tchánem se na vnoučátka moc těšili a věděla jsem,

že by nám i pomáhali. I proto jsem si před svatbou

říkala, že se tedy přemůžu a jedno, maximálně dvě

děti nějak „dám“. Odnosím to, porodím, najdu si

hlídání nebo jesle, večer se s manželem podělíme o

péči. V životě jsem viděla tolik ženských, které děti

neberou za srdce a taky je mají. Moje děti by nebyly

jediné, které by měly matku − studený čumák.

Jenže proč jsem brečela u toho testu a chtěla pro ty

parazity šťastné dětství? Takhle se neznám.


PROČ JSME TO NEZKUSILI UŽ

DÁVNO?

Nedalo mi to. Po příjezdu z dovolené jsem se při

hlásila na konstelace na Vyšehradě. Na konstelacích

jsem byla poprvé v lednu toho roku, protože jsem

nedokázala rozdýchat, jak se moje původní rodina

postavila k naší svatbě. Bez nadsázky mi to tenkrát

zachránilo život. Tentokrát to také vypadá na

rodinné téma. Neměla jsem žádné reference, ale

když jsem do Starého purkrabství dorazila, věděla

jsem, že jsem tady správně. Byly zde samé ženy a

mateřská postava Seemy můj pocit umocňovala.

Přihlásila jsem se jako první. Když jsem začala

popisovat, že s manželem stále odkládáme pokus

o otěhotnění, ač nám v tom vlastně nic ne brání,

rozplakala jsem se. Předpokládala jsem, že největší

problém bude u mě, ale jen se ukázalo, co už jsem

dávno věděla. Ženy v mé mateřské linii vinily děti

za své zpackané životy. Kde já bych byla bez dětí?

Proto se mi kariéra jevila atraktivnější než rodinný

život. Překvapivě se ale ukázalo, že i můj manžel

se velmi bojí. Bál se pořídit si děti, protože by nám

mohly zemřít. Věděla jsem, že manželovi zemřel

mladší bratr ještě v porodnici a později proběhl

nějaký potrat, ale nevypadalo to na rodinné tabu


nebo trauma. Občas se to mezi řečí zmínilo a

zdánlivě to bylo vyřešené.

Po mém příchodu domů jsme byli tak zvláštně

nabití energií a měli jsme chuť si dítě pořídit ještě

ten večer. Ale byl to jen měsíc, co jsem dobrala silná

antibiotika po infekci od klíštěte. Fyzicky jsem se

cítila velice slabá, a tak jsme vzali rozum do hrsti a

ovládli se. Za dva měsíce, kdy už jsem se cítila lépe,

jsme se do toho pustili. Byl to hodně zvláštní pocit

„snažit se otěhotnět“. Už od léta jsme jeli v režimu

žádný alkohol, žádná káva, žádná kola, žádné léky,

pohyb a zdravá strava. Dokonce jsem přestala i se

žvýkačkami kvůli aspartamu. A to ani nemluvím o

tom, že jsem si nechávala vyměňovat amalgámové

plomby a preventivně jedla kyselinu listovou. Při

koupeli jsem si říkala, že chci děťátko, které se k

nám bude hodit a bude u nás spokojené. Ne každé

mu, by náš životní styl vyhovoval, ať se k nám tedy

narodí někdo, komu u nás bude dobře.


JAK OTĚHOTNĚT A NEZBLÁZNIT SE

Nikdy jsem nebrala hormonální antikoncepci a

poslední roky jsme už nepoužívali vůbec nic − jen

přerušovanou soulož. Já jsem ani nevěděla, kolik

dní má můj cyklus, nebo kdy mám ovulaci. Celé

roky jsem to nechala běžet „na volno“, jak jsem

to pro sebe pojmenovala. Dlouho jsem věděla, že

kdybych se svým manželem otěhotněla, tak on

bude rád, takže šlo spíše o srovnání mých cílů a

myšlenek. Bylo to pro mě velmi pohodlné. Jen

jsem si hlídala, abych měla po ruce tampon, a

jinak nic neřešila. Právě proto, že jsme nepoužívali

žádnou ochranu, tak jsme občas přemýšleli, jestli

nebudu mít s otěhotněním problém. A když jsme

se rozhodli to zkusit, padla na nás obava, jestli

nám to půjde. Pamatuji se, jak jsem se po milování

bála vstát, abych to třeba nezkazila, a hned první

měsíc jsem byla přesvědčená, že se to povedlo. Měla

jsem divné pocity, vše jsem cítila, bylo to jasné.

Manžel se svěřil zkušenějšímu kolegovi v práci a

ten mu doporučil koupit těhotenský test. „My jsme

byli falešně těhotní tři měsíce za sebou, než se to

doopravdy podařilo,“ říkal. To, že bych měla něco

potvrzovat testem, se mě dotklo, ale nakonec jsem

svolila. Moje těhotenské sebevědomí bylo s jedním


čuráním rázem pryč. Potvrdila se slova kolegy,

těhotná jsem nebyla. Jen jsem si to vsugerovala.

Byla to prohra. Je to jasné, jsme neplodní, co

teď budeme dělat? Aby to neskončilo rozvodem!

Dokonce jsem vše i obrečela. Celé roky jsem tím

pohrdala, ale najednou mi to nešlo, a tím to pro

mě stouplo na hodnotě a důležitosti. Manžel byl

naštěstí trochu víc při smyslech a snažil se spočítat

ovulaci pro další měsíc, a tak zjistil, že jsme se

pokoušeli o početí až po skončení předchozí

ovulace. Další měsíc jsme příznakům nechtěli

věřit a čekali na test. Koupili jsme ho ve čtvrtek

a byl opět negativní. Byla jsem z toho špatná, ale

už jsem to snášela lépe. Pátek jsem měla příšerně

pracovně nabitý a večer jsem slíbila kamarádkám

jít bruslit na Štvanici. Přeci nebudu pořád trčet

doma. Odpoledne jsem padala únavou, chvilku

jsme si zdřímla a dobelhala se do restaurace na

večeři a poté na půlnoční bruslení na Štvanici. Než

jsem si stačila zavázat brusle, kamarádka donesla

čaj s rumem. Včera mi vyšel negativní test. Kdo

ví, jak dlouho to takhle půjde dál, a tak to do sebe

bez řečí kopnu. Další rundu čajů kupuji sama, pro

sebe ale bez rumu. V sobotu ráno jdu na konstelace

na Vyšehrad a účastníci se mě ptají, jestli nejsem

nemocná, zdám se jim dost pobledlá. V neděli


se přihlásím do fitka a upíšu se k roční smlouvě.

Smutek je třeba rozptýlit, ale nějak zdravě. V úterý

manžel přijde s dalším testem. Nechápu to, vždyť

už mi ten předchozí nevyšel, proč to tedy zkoušet

znovu? Test vyšel. Vzpomenu si na rum, konstelace

a celý náročný program. Je 14. 12. 2010 večer.

Právě nám vyšel pozitivní těhotenský test, ale jsme

zaražení. Díváme se na seriál a jdeme brzy spát. Je

cítit napětí, které mi není příjemné.


1. KONTROLA

Únava se postupně zhoršuje. Celý volný čas trávím spánkem. Hledám číslo své gynekoložky, abych zjistila, že odešla do důchodu a její ordinaci převzal dok tor − muž. V životě jsem neměla gynekologa a teď s tím nehodlám začínat! Hledám jinou možnost. Až skončím 23. 12. 2010 v ordinaci gynekoložky na první kontrole.

„Přicházíte s nějakým problémem?“

„Vyšel mi těhotenský test.“

„Tak to je senzace! A dítě je plánované?“

„Ano.“

„Chtěné?“

„Ano.“

„Uděláme první ultrazvuk. Vše je v pořádku. Ale vy máte úplně prázdná střeva. Vidíte, jak se mrskají?“

„Trpím teď nechutenstvím, nemůžu jídlo ani vidět,“ vysvětluji.

„Nějak to musíte přelstít, nemůžete úplně hladovět. Cestou odsud si zajděte na jídlo a přijďte opět mezi svátky.“

PRVNÍ VÁNOCE

Doma začínám chystat podle receptu z internetu linecké. Nějak to spatlám dohromady ale jsem nesmírně unavená, a tak si jdu lehnout. Vstávám a říkám si, že rozválím to těsto. Neuvěřitelně se lepí. Zavolám manžela, jsem nesoustředěná, i čtení mi dělá problémy.

„Hmm, a není tam chyba v receptu? Je to samé máslo!“ Dosype mouku, ale já už jsem zase příliš unavená a jdu si lehnout. Vstávám a z kuchyně voní linecké. Man žel dělá většinu příprav sám, mně je ze všeho zle, občas zvracím a potom opět spím. Jsme poprvé na Vánoce sami a ve většině receptů tápeme.

„Musíme to nacvičit, aby − až budou děti větší − jsme byli za profíky!“ říkám.

TEĎ UŽ SE BUDEME JEN BÁT

Jedeme do Hradce k manželovým rodičům. Ukazujeme jim fotky z našich Vánoc. Na jedné z nich jsou pod stromečkem tři linecká srdíčka.

„Jste těhotní, že?“ konstatuje tchán.

„Ano,“ odpovídám. Atmosféra houstne

„Gratulovat vám nebudeme,“ říká tchyně, „nám gratulovali a jak to dopadlo.“ Není moc co dodat.

Jdeme spát. Ráno se sejdeme všichni v kuchyni.

„Z té novinky jsme nespali,“ řekne tchyně. „Je to sice hezké, ale teď už se budete jen bát,“ dodá tchán.

Při mytí nádobí po obědě se tchyně rozvypráví o tom, že druhé dítě se narodilo poškozené, „asi to bylo podáním nevhodných léků v prvním trimestru, ale kdo ví, mohlo to být i genetického původu“. Okamžitě mě na padá, jestli je nějaké riziko i pro mé dítě. Teď se začínám bát i já. Když jedeme zpět domů, řeknu o poškození jeho bratra manželovi. Je překvapený, nic o tom nevěděl. Svěří se mi se svým velkým tajemstvím, za které se evidentně ještě teď stydí. Bylo toho svěřování na jeden víkend pro unavenou prvorodičku až příliš.

KDYBYCH NEVĚDĚLA, ŽE JSEM

TĚHOTNÁ, MYSLELA BYCH SI, ŽE

UMÍRÁM

Jsem permanentně vyčerpaná, ospalá a z jakéhokoliv jídla mi je špatně. Je mi špatně, i když na jídlo jen pomyslím. Často mě bolí hlady žaludek. Je mi na zvracení. Když otevřu lednici, stejně nic nevyberu a v obchodě taky jen projdu.

A do toho všeho přemýšlíme nad tím, jestli i našemu dítěti hrozí poškození. Co když to bylo genetické ho původu? Zvládli bychom postižené dítě? Co když mi doporučí jít na potrat? Neměla jsem se tuto informaci dozvědět před svatbou? Je mi ještě hůř. Jdu zvracet.

Silvestra strávíme v klidu u kamarádky a hrajeme společenské hry. Jsme doma asi o půl druhé, ale i to je příliš pozdě. Zbytek noci zvracím a k ránu už jsem zoufalá. Nevydrží ve mně ani čaj, piškoty nebo kola. Naštěstí ráno manžela napadne udělat mi hovězí vývar a to je má záchrana.

Jak tohle můžou ostatní ženy zvládat? Nemá se jednat o radostné období? Proč je ale pro mě tolik náročné? Nikdy jsem se fyzicky necítila tak mizerně. Kdybych nevěděla, že jsem těhotná, myslela bych si, že umírám. Jednou sedím v kuchyni



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist