načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Znamení odkazující k nebi - Jan Heller

Znamení odkazující k nebi

Elektronická kniha: Znamení odkazující k nebi
Autor: Jan Heller

První svazek nové edice přináší záznam rozhovorů s profesorem Janem Hellerem vysílaných v letech 2003 až 2006. Představují bohatou životní i odbornou „sklizeň“ tohoto našeho ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  136
+
-
4,5
bo za nákup

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2009
Počet stran: 277
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 2.
Spolupracovali: rozhlasové rozhovory o biblických textech vedl s autorem Petr Vaďura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Vyšehrad, 2009
ISBN: 978-80-702-1975-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

První svazek nové edice přináší záznam rozhovorů s profesorem Janem Hellerem vysílaných v letech 2003 až 2006. Představují bohatou životní i odbornou „sklizeň“ tohoto našeho známého biblisty a starozákoníka. Profesor Heller v nich vykládá svým specifickým způsobem. Počítá s nepoučeným čtenářem, takže uvádí i fakta běžným čtenářům Bible známá, ovšem na druhé straně čtenáře nešetří a vyžaduje po něm aktivní přístup: chce, aby s ním čtenář myslel a domýšlel napovězené. I přes svou osobitou laskavost a vnímavost pro lidské slabosti se nevyhýbá radikálním výrokům na adresu pokrytců, mocných zneužívajících své postavení, či na adresu různých náboženských podvodníků. Nebojí se vyznat svou osobní víru, ale činí tak s vnitřním zaujetím, neideologicky a s hlubokou životní zkušeností. V odborných pasážích velmi často vychází ze svých bohatých religionistických znalostí, takže na biblické texty vrhá nové světlo. Rozhovory s profesorem Hellerem jsou velmi dynamické, získaly si široký okruh rozhlasových posluchačů a jistě dobře poslouží i těm, kdo se nad jejich tématy chtějí zamyslet hlouběji. Rozhlasové rozhovory o biblických textech vedl s autorem Petr Vaďura (externě spolupracuje s Českým rozhlasem a TWR).

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jan Heller - další tituly autora:
Jak orat s čertem -- Kázání Jak orat s čertem
 (e-book)
Na čem mi záleží Na čem mi záleží
 (e-book)
Podvečerní děkování Podvečerní děkování
 (e-book)
Starověká náboženství -- Náboženské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu Starověká náboženství
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Rozhovory

nad BIBLÍ



Jan Heller

Znamení odkazující k nebi

Vyšehrad

Rozhlasové

rozhovory

o biblických

textech

vedl s autorem

Petr Vaďura

Copyright © Petr Vaďura, 2007

ISBN978-80-7021-848-8

Tato kniha vychází

s laskavým souhlasem

rozhlasových stanic

Obsah

Slovo úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Ranní slova

Pastýř zBetléma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

Povzbuzení Hospodinovo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18

Chrámový pramen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25

Povolání proroka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30

Čisté anečisté . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37

Zápas ovztah sBohem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43

Vzývání Boha pomsty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49

Ukoho hledat pomoc? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55

Má to všechno vůbec ještě smysl? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60

Budoucí naděje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66

Stvoření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72

Hlavy pomazané . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77

Zápas ovíru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83

Píseň ovinici . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89

Role zákona vIzraeli adnes . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93

Dům Hospodinův adům Davidův . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99

Porážka konzumu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .105

Nepostižitelné Boží jednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111

Ostatní rozhovory nad biblí

Medvědice trhající děti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117

Mojžíš aSipora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .129

Prorok zJudska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135

Naamán Syrský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147

Ezechielovo vidění uprůplavu Kebaru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157

JHVH . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .168

Jonášova modlitba vrybě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176

Žalm 137 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183

Biblická témata

Amálek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197

Ovesmíru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .202

Vzkříšení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213

Jména vbibli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217

Prostituce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .229

Voda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237

Egypt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .243

Zlo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253

Čas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259

Příloha

Příprava prof. Jana Hellera na pořad o čase . . . . . . . . . . . . . . . . . 271

Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .279 Slovoúvodem Kniha, kterou držíte vruce, vznikla jako přepis rozhlasových rozhovorů, které byly odvysílány na různých rozhlasových stanicích vobdobí od listopadu 1997 do června 2006. Rozhovory jsme nahrávali s prof. Hellerem nejprve na půdě Evangelické teologické fakulty, později, když už musel vdůsledku nemoci rezignovat na učení, uHellerů doma.

Vzpomínám na první natáčení na podzim 1997. Přebíral jsem tehdy po Petru Kolářovi pořad Českého rozhlasu 3– Vltava Ranní slovo a trochu nesměle jsem začal točit první rozhovory právě s prof. Hellerem. Velmi brzy jsme však přešli od vztahu pracovního kpřátelskému, protože jsme usebe odhalili stejnou nemoc: lásku kbibli. Naše spolupráce byla zajímavá: on – odborník, profesor, já – laik aamatér. Vznikaly však pořady, které (podle posluchačských ohlasů) oslovovaly jak křesťany, tak lidi hledající azkoumající.

Čas od času jsem si připravil na pana profesora nějakou „lahůdku“ vpodobě dotazu na zvlášť ošidný biblický text (třeba ten o medvědicích, které roztrhaly 42 dětí) nebo na nějaký problém značně vzdálený od ctihodného akademického prostředí teologické fakulty (jako bylo povídání oprostituci). Profesor Heller to bral jako výzvu stextem či tématem se poprat amálokdy mi rozhovor odmítl.

Natáčení probíhalo i v době velkých zdravotních potíží pana profesora aněkteré pořady vznikly doslova zázrakem. Pořad očase jsme točili v době, kdy se zdravotní problémy stupňovaly a pan profesor měl být hospitalizován (po kolikáté za těch pár let?). Nabídl jsem, že nahrávání odložíme, ale profesor Heller to odmítl. Kdo slyšel tento pořad, stěží uvěří, v jak obtížné situaci vznikl a v jaké fyzické i psychické slabosti jej pan profesor natáčel. Na pořadu očase je zajímavé ještě něco: příprava. Pan profesor nikdy nenahrával bez přípravy. Na začátku natáčení mi vždy poskytl průklep psaný na psacím stroji, ve kterém byl text pečlivě rozebrán – vlastně to byla vždy malá biblická studie. Většinou jsme se toho při natáčení nedrželi, ale málokdy jsme na konci zjistili, že by se něco z přípravy v pořadu neobjevilo. Příkladem je právě zmíněný pořad očase. Vzávěru knihy se čtenář může podívat, jak taková příprava vypadala – dáváme tak vlastně nahlédnout do naší společné rozhlasové kuchyně.

Tuto knihu bych chtěl jako editor věnovat dvěma ženám, bez jejichž obětavé pomoci by nevznikla – paní Hellerové asvé manželce Evě. Paní Hellerová poskytovala zázemí, kávu a chlebíčky ataké péči ozdraví apohodlí pana profesora. Patří jí za to velká úcta a dík. Moje manželka Eva snášela zase trpělivě mé mnohdy iněkolikadenní odjezdy zTachova do Prahy na natáčení, poslouchala trpělivě při nočním vaření všechny pořady a byla a je tou nejlaskavější kritičkou. Děkuji.

Rozhlasové vysílání trpí jedním velkým nedostatkem: pořad se odvysílá, odezní – aje pryč. Nelze se kněmu vrátit, nelze si nic zopakovat, zůstává jen to, co uchovala paměť. Nahrávací media ainternet, kde jsou naše pořady k dispozici, sice tuto slabinu poněkud napravují, ale i tak je mnohdy život i zajímavého pořadu krutě krátký. Děkuji tedy nakladatelství Vyšehrad, že život našich rozhovorů nad biblí touto knihou prodloužilo. Přeji laskavému čtenáři, aby se ke knize rád vracel a nalézal v ní stálé duchovní obohacení.

V Tachově 10. 9. 2006

Petr Vaďura

10 Ranníslova PastýřzBetléma Micheáš 5,1– 4a

A ty, Betléme efratský, ačkoliv jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi

vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode

dnů věčných. I když je Hospodin vydá v plen do chvíle, než rodička po

rodí, zbytek jeho bratří se vrátí zpět k synům Izraele. I postaví se a bude

je pást v Hospodinově moci, ve vyvýšeném jménu Hospodina, svého

Boha, a budou bydlet bezpečně, jeho velikost bude nyní sahat až do dálav

země. A on sám bude pokoj. Za tři dny bude Štědrý den. My jsme se dnes sešli nad textem, který se velmi často cituje o Vánocích; Betlém nám přímo symbolizuje Štědrý den. Nicméně prorok Micheáš není žádný idylický prorok, který by vytvářel lacinou selanku. Zařaďte nám ho, pane profesore, do kontextu celé prorocké tradice.

Micheáš prorokoval nedlouho po pádu Samaří a severního

Izraele, tedy po datu 721 před naším letopočtem. Tento tragický otřes samozřejmě vykládá prorok stejně jako řada dalších proroků jako Boží soud. Ale dovedeme si dobře představit, že Micheášovo proroctví osoudu bylo živě aktualizováno událostmi kolem pádu Jeruzaléma ababylónského zajetí (586 před Kristem). Podstatná část textu je ohlašování soudu, ale ta část knihy, ve které stojí ináš text, obsahuje naopak výhled kupředu, jakési proroctví obnovy. Jsou zde motivy jako Nový Jeruzalém (ve 4. kapitole), nový vládce (v5.kapitole) adalší. Ty motivy se ještě vdalších kapitolách ozývají znovu. Je zajímavé, že právě proto, že je zde výhled kupředu, máme ztohoto místa zřejmý ohlas vMatoušově evangeliu ve 2. kapitole. Když Herodes zjišťuje, kde se narodí Mesiáš, dozví se od rabínů, že to bude v Betlémě. To je ohlas tohoto textu?

Ano. Mudrci odpovídají zcela bez rozpaků, že nový král přijde

zBetléma. Je příznačné, že ivJanově evangeliu máme ohlas tohoto textu. Tam se píše, že Ježíše někteří posluchači odmítali, protože pocházel zGalileje. Jejich argument zní: „Neříká Písmo, že Mesiáš vzejde z potomstva Davidova a z Betléma, odkud byl David?“Někdo se může ptát, proč na tom tak mnoho záleží. To pochopíme, když nezůstaneme na rovině geografické. Zde totiž nejde jenom okousek země. Jména těch míst nám ukazují jejich ráz acharakter ataké to, co ta místa symbolizují. Neboli co všecko těmito místy vstupuje na scénu. Takže zkoumejme teď Betlém. Vykladači tento název překládají jako „dům chleba“. Můžeme tedy říci, že tímto názvem vstupuje na scénu symbol hojnosti a blaženosti?

Ano, ale můžeme jít ještě dál: Betlém je místo, odkud přichází ten, který sytí celý svět mocí své oběti. Nežijeme přeci jen ztoho, že máme dát co do úst, ale také ztoho, že nás má někdo rád. Bez lásky člověk hyne. A při ponoru do hlubiny člověk rozpozná, že všecka láska, která se děje na celém světě, má svůj poslední původ v Bohu. Je Božím darem. Projevem skutečnosti, že Kristus mezi námi pracuje nejenom skrze ty, kteří to vědí, ale iskrze ty, kteří to nevědí. Pane profesore, nahlédl k něčemu takovému prorok Micheáš?

Asi ne docela, ale iten prorok patří do kupy kamínků, ze které je potom sestavena nová mozaika, jíž je příběh adílo Ježíše Krista. Ty kamínky ovšem jsou ze Starého zákona. Na nás je ponechat svatopiscům, Kristu aPánu Bohu samému svobodu, aby nám inějakým starozákonním místem řekli nové věci. My nemáme samozřejmě právo promítat do takového místa Písma svoje sny a fantazie. Když je ale čteme s vědomím širokého kontextu (a to nejen v kontextu Starého zákona, ale celé bible), může nám říci věci, které z něho neslyší ti, kdo ho četli nebo čtou jen tak, bez kontextu. Je tedy třeba povšimnout si kontextu i toho zaslíbení, které dnes čteme v Micheášově proroctví. O zajetí Izraele jsme se zmínili, teď zkoumáme některé pojmy. Zde je napsáno: „Z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů

RANNÍ SLOVA14


věčných.“To je vyjádření přímo kosmické nebo mírněji řečeno nadčasové.

Ano, ito slůvko vládce je zvláštní. Prorok se tu vyhýbá slůvku král, stejně jako se vyhýbal tomuto titulu Pán Ježíš, aby nebyl chápán politicky. Slovo vládce (hebrejsky mošel) znamená toho, kdo napřimuje, seřazuje, pořádá, kdo obnovuje Boží řád.

Slovní spojení „původ odpradávna“ nám ukazuje velice daleko. Vepištole Židům 7,3 se taková předvěkost přičítá tajemnému králi Melchisedechovi (jméno znamená v překladu „král spravedlnosti“), se kterým se setkal Abram po vítězství nad pohanskými králi. Tohoto krále vykládá epištola Židům přímo avýslovně jako předobraz Krista. Něco podobného, či snad by se dalo říci, že vnitřně totéž, říká evangelium Janovo ještě mnohem ostřeji: mluví oBožím Slově totožném svěčným Synem, vtěleném vJežíši, které bylo od počátku, ještě před stvořením. My se zatím můžeme spokojit stím, že se zde setkáváme sBožím tajemstvím, které překračuje naše vnímání času akteré leží za naším horizontem, to jest do něhož nevidíme.

Raději než pokoušet se vysvětlovat tato tajemství bych vás rád pozval kpřemýšlení oBoží transcendenci, přesažnosti. Neoddělitelnou součástí křesťanství přeci je víra, že Bůh má plné právo přesahovat naše chápání. Ve 2. verši našeho dnešního textu je trochu záhadná formulace: „I když je Hospodin vydá v plen do chvíle, než rodička porodí, zbytek jeho bratří se vrátí zpět ksynům Izraele.“Přiznám se, že této formulaci příliš nerozumím.

Vydání v plen je formulace týkající se zajetí – a to buď zajetí asyrského po pádu Samaří, nebo zajetí babylónského po pádu Jeruzaléma.

Když to ale zvážíte, my všichni jsme vydáni vplen: křesťan by řekl, že našim hříchům, přemýšlivý člověk či filozofický existencialista by řekl, že smrti. Té nejsme schopni uniknout žádný znás, ta nás poplení jako nikdo jiný a její příznaky pociťujeme už v průběhu svého života. PASTÝŘ Z BETLÉMA 15

Prorok zde ale říká něco závažného: „Zbytek se navrátí.“ Ba dokonce říká: „Zbytek jeho bratří se navrátí.“Znamená to, že ne všichni, ale jen zbytek. Kdo se nevrátí, kdo nevykročí ze zajetí svého sobectví a sebestřednosti směrem k Bohu, zůstane v zajetí svého vnitřního bezdomovectví. V životě se s tím dá vydržet jen tehdy, když si zakážeme myslit na vlastní konec. Jak je ale ve finále těm, kdo celý život žili jen ztoho, co vlastnili? Co jim vtu chvíli na hranici života asmrti zůstane?

Jaký můžeme mít motiv volat takové lidi kpravému vnitřnímu návratu? Může jím být láska, protože je chceme ušetřit toho, co je před nimi neblahého. Neměla by jím ale být snaha získat posily do svých řad. V textu je časové určení, že to bude dřív, než rodička porodí. Co tam dělá rodička?

Znamení rodičky zde má funkci konce lhůty, která je zde opsána právě slovy: „Než rodička porodí.“ Narození dítěte či syna je motiv, který se v Písmu stále vrací. Často je to znamení počátku nových věcí, nových vztahů, nového věku. Izajáš prorokuje oženě, po jejímž porodu přijde ten, kdo je očekáván – Mesiáš. V Izraeli každá žena, která rodila syna, čekala zjevně nebo tajně, že to je nebo může být Mesiáš. Proto je také v bibli tolik komplikací kolem prvorozených.

My víme, že Mesiáš už přišel, ale on chce stále přicházet skrze každého znás. Aproto bych byl velice rád, kdybychom dokázali vidět vkaždém dítěti, vkaždém novorozenci Boží přitakání kživotu, nabídku nového začátku a znamení, že alespoň v lásce kněmu se bude počínat to nové, co nám Pán Bůh dává apřeje. Nově narozený vládce se má stát pastýřem národa. Bude pást své stádo v Hospodinově moci a ve vyvýšeném jménu Hospodina, svého Boha. Důsledkem toho bude, že lid bude bydlet bezpečně a Hospodinova velikost bude sahat až do dálav země. Motiv pastýře v souvislosti s Ježíšem Kristem známe z Janova evangelia. Proč se objevuje ale zde?

RANNÍ SLOVA16


Pastýř, který vede ovce, je motiv nejen biblický, nýbrž staroorientální. Vladaři se často nazývali pastýři, čímž chtěli dát najevo svou péči olid. Byli ajsou ovšem pastýři všelijací. Třeba ti neblazí pastýři, kteří se za pastýře spíš jen vydávají. Ježíš o tom říká ve vámi vzpomenutém textu, že když přijde nebezpečí, tito falešní pastýři se rozutečou avlk ovce chytá alapá. Ten pravý pastýř pase vsíle Hospodinově. To je něco jiného než vsíle lidské. Všimněte si: vsíle Hospodinově. Mohli bychom říci: vsíle Ducha svatého. Jeho lidé pak budou bydlet opravdu bezpečně, neboť – ateď už volně parafrázuji text – velikost tohoto vládce-pastýře (pravého pastýře, Pastýře s velkým P) se rozšíří až do končin země. Až se po celé zemi rozšíří Boží láska a spravedlnost, nebude třeba se ničeho bát. Pak budeme bydlit bezpečně.

Zatím to tak není, to sami pociťujeme často. Leckde ve světě je to ještě mnohem horší. VAfghánistánu, zdá se, skoro každé horské údolí má svého vládce, centrální vláda se neprosadila. VIráku se sice podařilo svrhnout zpupného vladaře, ale nezdařilo se zavést právo, dále se tam umírá. Tam však, kde se vládcem stane dobrý pastýř, nastane nová situace.

Už dnes je on sám uprostřed bídy aválek starého věku náš pokoj, jak to říká začátek verše čtvrtého. Astejně se vyjadřuje apoštol Pavel vlistu Efezským 2,14: „On je pokoj náš.“Anebo podle ekumenického překladu: „V něm je náš mír.“ V něm je tedy smíření sBohem asetkání asmíření sbratrem. Pokoj, šalom,to je pravé odpočinutí vtom, který sám je naším domovem. Ranní slovo, Český rozhlas 3– Vltava, 21. 12. 2003 PASTÝŘ Z BETLÉMA 17 PovzbuzeníHospodinovo Izajáš 55

„Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá.

Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno

a mléko! Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co ne

nasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem!

Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Uzavřu s vámi

smlouvu věčnou, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná.“

„Hle, dal jsem ho za svědka národům, národům za vévodu a zákono

dárce. Hle, povoláš pronárod, který neznáš, pronárod, který tě nezná,

přiběhne k tobě kvůli Hospodinu, tvému Bohu, za Svatým Izraele, který

tě oslavil.“ Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte

ho, dokud je blízko. Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničem

nostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním,

k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho. „Mé úmysly nejsou úmysly vaše

a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa

vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly

vaše. Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky,

nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě

tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem,

které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vy

koná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ „S radostí vyjdete

a budete vedeni v pokoji. Hory a pahorky budou před vámi zvučně plesat

a všechny stromy v poli budou tleskat. Místo trní vyroste cypřiš, místo

plevele vzejde myrta. To bude k oslavě Hospodinova jména, za trvalé

znamení, které nebude vymýceno.“ Dnes ráno máme před sebou krásný text, velké zaslíbení a jedno z nejhezčích starozákonních prorockých míst. Pane profesore, 55. kapitola bývá považována za závěr takzvaného Deuteroizajáše. O čem tato část knihy Izajáš je?

Charakter celé knihy lze dobře vysvětlit pomocí významu pro

rokova jména. Jéša znamená spasení, -ja je zkratka tetragramu, čtyřpísmenného znaku JHVH, který se vnašich biblích překládá slovem Hospodin. Nu aspasení Hospodinovo je tématem celého Izajáše.

Zatímco první část knihy Izajáš mluví v rozličných souvislostech, tato druhá část, tedy kapitoly 40 až 55, mluví do jedné určité situace. Je to poselství pro ty, kdo se ocitli v babylónském zajetí akdo byli tímto zajetím unaveni, sevřeni, ztrápeni akdo už ztráceli naději. Atu přichází Boží posel aříká: „Nenechte se zdeptat. Vaše vykoupení, vaše spasení, vaše vysvobození se blíží, pozdvihněte srdce, čas je blízko. Hospodin sám vám spěchá na pomoc.“

Oni se trápili aříkali: „Vždyť jsou na obzoru nové války. Perský král Kýros chce dobýt Novobabylónskou říši, to budeme zase smýkáni dějinami.“ Ale prorok říká: „Ne, ne, je to jinak. I skrze tyto události se Pán Bůh chystá být tu svámi aotevřít vám dveře knávratu domů.“ Velkým tématem Izajášova proroctví je konfrontace Hospodina s monumentálním babylónským náboženstvím. Izraelité byli svědky mnoha velkých triumfálních slavností, které se pořádaly na počest vítězných babylónských bohů, zatímco oni byli porobeni a vzdáleni od Jeruzaléma a od Hospodinovy svatyně. Tenkrát byli všichni bohové vnímáni ve spjatosti se svým územím, kde byly jejich svatyně a kde žili ti, kteří je uctívali. Judejci však byli najednou z této své země násilně deportováni někam jinam, takže zásadní otázka, která je musela trápit, byla: Kde je ten náš Hospodin?

Ano, říkáte to přesně ajá se to pokusím jen trochu aktualizovat: Imy máme někdy pocit, jako bychom vtom, včem žijeme, nebyli doma. Vnitřní ztrátě domova se moderně říká odcizení. Zajetí babylónské je příklad takového odcizení, model, do kterého můžeme dodnes snadno vstupovat nebo do kterého častokrát vstupujeme, aniž jsme si toho vědomi. Pak si otevřeme Izajáše, čteme ho, apokud se opovážíme ztotožnit stěmi malomyslnými, ke kterým prorok mluví, rozezní se nám najednou to jeho slovo nově asvěže. Naše dnešní kapitola začíná vyvoláváním, jako kdybychom byli na nějakém velkém orientálním tržišti, na kterém prodavač POVZBUZENÍ HOSPODINOVO 19 vyvolává: „Pojďte, pojďte, tady máte něco zadarmo, bez placení, pojďte si to vzít!“ Je to docela nezvyklá forma.

Jistě. Akdybychom ji aplikovali do ekonomie, tak by nám to asi moc nevyšlo. Ovšem když to trochu zvnitřníme, můžeme přemýšlet o tom, do čeho všeho investujeme svoje síly, myšlenky, úsilí aněkdy izdraví. Často nás spotřebovávají jen iluze, pohlcuje nás to, co nás ale nechává prázdnými. Akdyž nás něco pohlcuje (atím vzdaluje od Boha), jedná se vlastně o modlu. Poučení tedy zní: zatímco za modly se platí, Boží milost je jediná opravdu zadarmo. Té stačí se otevřít aodevzdat. V našem textu je spousta metafor: víno, mléko, chléb, duše se má kochat tukem... To jsou všecko symboly něčeho pozitivního a dobrého. Korunou slibů je pak věta: „Uzavřu s vámi smlouvu věčnou.“ Slovo smlouva má velký význam v celém starozákonním kontextu. K jakému posunu dochází, stane-li se smlouva smlouvou věčnou?

Tenkrát to bylo slovo nesmírně aktuální. Izrael věděl (nebo věřil) apřipomínal si to ivkultu, že sním Hospodin uzavřel smlouvu. Proroci mnohokrát stvrzovali, že Hospodin od této smlouvy neodstoupí. Náhle však přišel pád Jeruzaléma, zničení chrámu, zničení Judského království, takže mnozí lidé, ti tehdejší Židé zajatí v Babylóně, si říkali: „Smlouva byla jen dočasná a proroci nám lhali.“

Vreakci na taková podezření říká Hospodin ústy Izajáše: „Ne, ta smlouva je věčná. Její podstatou je skutečnost, že milosrdenství Hospodinovo je nové každého jitra.“ „Ataké,“ ato je slovo zase jiného proroka, „že nás miluje láskou věčnou.“ Ovšem je obtížné ktéto smlouvě ajejím hodnotám prozřít zokamžiku utrpení. Aby se to člověk naučil, ktomu mu pomáhá prorocká zvěst. Ta byla určena především starozákonnímu Izraeli. Nám navíc pomáhá, když hledíme na trpícího Krista. Všechny ty kříže, které nacházíme vkatolických kostelích, nám vlastně mají pomoci, abychom skrze utrpení Spasitele prozírali kvěčné slávě.

RANNÍ SLOVA20


Izajášovo proroctví potom pokračuje: „Hle, dal jsem ho za svědka národům, národům za vévodu a zákonodárce.“Koho?

Samozřejmě, první odpovědí by mělo být: Davida. Ale s tím Davidem je to složité. Někteří badatelé říkají: „Nu ano, proroci čekali, že se David vrátí aDavidem je unich Mesiáš.“ To je svým způsobem pravda, ale dnes už to musíme říci trochu diferencovaněji. Především: slovo „David“ znamená milovaný – totiž milovaný Hospodinem. Vznikla otázka, ve které biblisté nejsou zajedno, zdali to, co my považujeme za jméno, nebyl původně titul, který vlastní jméno překryl. Proč? Protože vyjadřoval vztah mezi Bohem atímto Božím milovaným. Proč je vlastně David milovaný?

Rozhodně ne proto, že by byl neomylný anikdy nic zlého nevyvedl. On ale ze všech těch svých pochybení aprůšvihů našel cestu ku pokání. Čili David je model kajícího vladaře. Rozhlédněte se prosím po starých vladařích ataké po našich novodobých vladařích, kolik je v kterém z nich hotovosti k pokání? A tento David, tento pokorný David, který vede lid kupředu právě svou pokornou hotovostí kpokání, ten se stává modelem. Čili nejde oto, že by starý David jakoby povstal azase znovu byl tady, jak si to někteří až příliš hmotně představovali, nýbrž jde oto, že Božím milovaným je ten, kdo jde Davidovou cestou. Tomu přísluší jméno nebo chcete-li titul „David“. Atím je ten Přicházející. Mám samozřejmě na mysli to klasické místo Zjevení Janova z 1. kapitoly, 8.verše: „Já jsem ten, který přichází, ten který jest a který byl a který přijíti má.“

David je svědek pro národy. Zajisté asi ne tím, že by kázal, ale svým jednáním, ze kterého voní láska. Ktakovému vladaři se pak národy pochopitelně začnou sbíhat. Takže úkolem Davida, Božího milovaného, je povolat národy (tedy nevěřící pohany), kteří kněmu rádi přiběhnou.

Zde vždycky dosazoval křesťanský výklad za Davida Krista. To je v pořádku, jestliže si uvědomíme, že se na tento text díváme retrospektivně aže už ho interpretujeme křesťansky. POVZBUZENÍ HOSPODINOVO 21 Všechno to konání má ale podle našeho textu jeden jediný cíl: „To bude koslavě Hospodinova jména, za trvalé znamení, které nebude vymýceno.“

Ano ato je velmi závažné. Já bych řekl, že to je brzda. Má být totiž zřejmé, že všecko, co přijde, se nestane ani kvůli Davidovi, ani kvůli Izraeli, ale kvůli Hospodinu. Ten tě, Izraeli, oslavil. Jak? Zjevil azjeví skutky svého milosrdenství, zde zvláště návratem ze zajetí. David bude svědkem toho všeho, protože to bude on, kdo je ze zajetí vyvede. David – náš Pan Ježíš Kristus – je svědek lásky, kterou nás dodnes vede ze zajetí našeho sobectví. Dostali jsme se nějak příliš rychle k závěru. Já bych se proto rád vrátil do střední části textu. 6. veršem se začíná obsahově i formálně odlišný oddíl. Je to výzva k návratu, výzva k pokání, výzva k hledání Hospodina. Výzva určená tomu, kdo se už zdál být odepsaný. Náš český text mu dává označení svévolník, to je člověk, který si jde svou vlastní cestou. A tomuto člověku je náhle určena výzva, aby i on hledal Hospodina, protože má šanci jej najít.

To jste řekl přesně. Dalo by se říci, že klíčem ke všemu je komunikace. My většinou známe komunikaci jen vrovině horizontální, která je samozřejmě důležitá. Může však zbujet do nepředstavitelných podob, pokud nemá vertikální regulativ. Ne každý ho ale dokáže přijmout. Nejprve se totiž musí člověk dotazovat, co se Pánu Bohu líbí aco si přeje. Znamená to tedy vstoupit do komunikace sBohem, naslouchat mu aorientovat se na jeho slovo.

Ve starověku bylo prorocké slovo velmi konkrétní atrochu polemické, protože v pohanských kultech se komunikovalo s bohy věštěním. Tady ovšem prorok odkazuje posluchače na slovo, které přichází od Boha, které obnovuje, napravuje ajehož prostřednictvím koná své dílo Bůh sám. Zde už není možné, aby si člověk skrze vynucenou věštbu sám vyrobil nějakou normu, podle níž se pak bude chtít řídit. Slovo Boží je v našem úryvku poměrně dost zásadním způsobem vyzdviženo, ovšem s jistým upozorněním (alespoň já je tam vnímám), že je třeba je brát jinak nežli slovo lidské. Mimoděk

RANNÍ SLOVA22


tak narážíme na problém, jak sdělovat božské reálie, božské skutečnosti lidskými slovy. Taková snaha musí být vždy nedokonalá; my se vlastně jen blížíme k vystižení Boží reality. Tento text nás upozorňuje, abychom si toho byli vědomi.

Ze srdce svámi souhlasím. Navíc nám zde hrozí ijedno obrovské nebezpečí. My si totiž dokonce ve své upřímně myšlené, ale ne příliš domyšlené zbožnosti tvoříme často ze svých představ oBohu aoBožím slovu modly. První vlastností teologa musí být pokora, ve které se stále znovu musí ptát, zdali tomu, co slyší od Pána Boha aočem věří, že vtom je Boží oslovení (všimněte si, řekl jsem oslovení, tedy něco dynamického), rozumí správně. Boží slovo totiž ex principio (principiálně) přesahuje všecky naše představy a přání. Přesně to tady říká prorok: „Jako nebesa přesahují zemi...“Pak ale přichází něco velmi podivuhodného. Toto slovo koná své dílo tak, že mu nelze odpírat, nelze je zadržet, stejně jako nelze zadržet či vrátit déšť, který přichází shůry a zabezpečuje úrodu achléb. Tak platí, že Slovo mění neplodnou zemi lidského srdce vněco, co nese ovoce Ducha. Boží slovo zkrátka nemůže být neúčinné. My je možná nedokážeme uchopit, zpředmětnit apředložit, ale můžeme se stát svědky toho, co dělá. Stejně tak nevidíme vítr, ale přesto vidíme, co unáší.

Co Slovo koná? Vše, co chce Bůh, ato navzdory lidským přáním apředstavám. Působí ovšem zevnitř, atedy nenásilně, zúrodňuje tvrdá srdce, vyvolává jejich proměnu, atak připravuje návrat. Už se nejedná jen onávrat zBabylóna do Izraele nebo do Jeruzaléma, nýbrž onávrat kBohu, onávrat do našeho věčného domova, návrat znašeho odcizení vhříchu, který nás svým sobectvím oddělil od druhých, aodsoudil nás do samoty ado odcizení. O návratu vnitřně proměněného člověka do Boží blízkosti mluví v závěru našeho dnešního textu i prorok. „S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. Hory a pahorky budou před vámi zvučně plesat a všechny stromy v poli budou tleskat. Místo trní vyroste cypřiš, místo plevele vzejde myrta.“

Ano, ty krásné a působivé obrazy připomínají ráj. Všecky ty krásné stromy zde tvoří protiklad pouště. Poušť, vyprahlost asmrt POVZBUZENÍ HOSPODINOVO 23 mají svůj protiklad vzahradě, hojnosti abohatství života. Ovšem nejde jen oto, že navrátilci dojdou zpouště apřes poušť do zaslíbené země. Důležité je, že sama země se jim pod nohama začne měnit v zahradu, v ráj. Tam, kde člověk žije láskou (Boží láskou), která skrze něho prostupuje, tam se najednou kolem něho projevuje ovoce Ducha. Lidské vztahy se mohou proměňovat tak hluboce, že nám začne být spolu dobře. To je přesně to, co se tady popisuje. Plané stromy se promění a začnou nést hojné ovoce. Vzpomeňte na Ježíšovo slovo o stromu, který nese dobré ovoce. Tak se planá srdce promění azačnou nést úrodu (7. kapitola Matoušova evangelia). Tím je také zlomena klatba země vyslovená ve 3. kapitole knihy Genesis. Nastává pak nový rajský věk. Askutečností je, že tento nový rajský věk už dnes nastává mezi těmi, kteří se milují láskou obětavou anezištnou, tedy láskou Kristovou. Kde mezi námi či uprostřed nás stanul Kristus, tam začíná nový věk, navrací se ráj. Prorocký obraz končí slovy: „To bude koslavě Hospodinova jména, za trvalé znamení, které nebude vymýceno.“Co je tedy tím znamením?

Závěr to chce jakoby všechno zpečetit a stvrdit. Kde i my čekáme na slovo a dáváme se jím utvářet, tam se, už jsme si řekli, naše srdce mění v úrodnou půdu. Obnovená země rodí radost a pokoj. Ale pozor, to všecko ukazuje nejenom na ten náš ráj, ve kterém se my cítíme dobře, ale především to ukazuje vzhůru, kBoží slávě. Proto nás tento text stále znovu oslovuje. Vnitřní proměna člověka se stává znamením, které, jak se zde říká, nebude vymýceno, ale bude trvale sloužit korientaci všem budoucím pokolením.

Věřím tomu, že každé zrníčko lásky, které smělo na této zemi kdy vzejít aukterého třeba vůbec nedokážeme dohlédnout, kam až dorostlo, je nezničitelné aposlouží jako bytostná orientace pro ty, kteří přijdou po nás. Ranní slovo, Český rozhlas 3– Vltava, 14. 3. 2004

RANNÍ SLOVA24


Chrámovýpramen Ezechiel 47,1–12

Přivedl mě znovu ke vchodu do domu. A hle, zespodu prahu domu vyté

kala k východu voda; průčelí domu je totiž obráceno k východu a voda

tekla dolů zpod pravého boku domu na jižní straně oltáře. A vyvedl mě

branou severní a vedl mě venku okolo k vnější bráně směrem na východ.

A hle, voda se řinula z pravého boku domu. Když odcházel ten muž na

východ, měl v ruce měřicí šňůru. Odměřil tisíc loket a provedl mě vodou;

vody bylo po kotníky. Znovu odměřil tisíc a provedl mě vodou; vody bylo

po kolena. Odměřil dalších tisíc a provedl mě; vody bylo po bedra. Odmě

řil ještě tisíc a potok nebylo možno přebrodit; voda vystoupila a muselo se

v ní plavat; byl to potok, který se už nedal přebrodit. Řekl mi: „Vidíš, lid

ský synu?“ Vedl mě dál a znovu mě přivedl k břehu toho potoka. Když

jsem se tam vrátil, hle, na břehu potoka bylo po obou stranách velmi

mnoho stromoví. I řekl mi: „Tato voda odtéká do východního obvodu,

teče dolů do Araby a vlévá se do moře. Tam, kde vtéká do moře, stávají se

vody zdravými. Každý hemžící se živočich bude žít všude, kam se vlévá

potok. A ryb bude velmi mnoho. Neboť kam se vlévají ony vody, tam se

vody moře stávají zdravými a zůstane naživu všechno tam, kam se ten

potok vlévá. I postaví se u něho rybáři; od Én-gedí až k Én-eglajimu se

budou rozprostírat sítě. Ryb rozličného druhu bude velmi mnoho jako

ryb ve Velkém moři. Avšak jeho bažiny a mělčiny nebudou ozdravěny,

bude se tam získávat sůl. Při potoku na obou březích vzejde rozličné

ovocné stromoví, jemuž nebude vadnout listí, jež nepřestane plodit, ale

každý měsíc přinese rané plody, neboť vody, které je zavlažují, vytékají

ze svatyně. Jeho ovoce bude sloužit za pokrm a jeho listí jako lék.“ Text nás přivádí do závěrečné části knihy proroka Ezechiele, jejíž proroctví nepatří k příliš radostné biblické četbě, naopak jsou spíš chmurná. Ezechiel píše svou knihu v době babylónského zajetí, proto je zde spousta tragických obrazů a vizí. Závěr knihy však vyznívá jinak. Ezechiel najednou vidí obnovenou zemi a vidí také chrám, zpod jehož prahu vytéká pramen. Pane profesore, jak tento závěrečný Ezechielův popis budoucnosti ovlivňuje celkové vyznění knihy?

Řekl jste, že proroctví Ezechiele souvisí s babylónským zaje

tím. To je závažné. Možná ale, že když je člověk sevřen velikým trápením, je právě tím připraven k výhledu do budoucna. Srovnejme si Ezechiele s jinými proroky: zatímco Izajáš je prorokem vykoupení aJeremjáš prorokem pokání, Ezechiel je prorokem obnovy. Tato obnova je zde představena jedním výrazným obrazem: obnoveným chrámem vJeruzalémě. Acelá poslední část Ezechiele (od 40. kapitoly až do konce) popisuje tento obraz. Jeho součástí je také to, co pro starověkého člověka (zvláště na suchém Předním východě plném pouští) bylo nesmírně důležité, totiž voda. Voda není vmyšlení starověkých lidí neutrální živel. Třeba voda vmoři je často nebezpečná, také řeky nás mohou ohrozit záplavami. Ale vodu, která vychází zpod chrámu, je možno naprosto jistě brát jako Boží dar. Dvojznačnost vody jakožto živlu oživujícího ismrtícího je obrazem chrámového pramene podtržena. Posluchačům prorocké vize možná tento obraz připomněl vody na počátku, při stvoření, když se nad nimi vznášel Boží Duch. Takové vody se není třeba bát, protože taková voda přináší zcela jistě oživení. Ezechielův text popisuje potok, který vyvěrá zpod prahu chrámu a postupně mohutní. Jedná se o popis reálného úkazu, nebo je to čistě obrazná řeč?

Já si nemyslím, že jde opouhý obraz, ale řekl bych to trochu jinak. Pán Bůh nás obklopuje aleckdy přímo zahrnuje Božími dary, které k nám přicházejí způsobem naprosto protikladným tomu, na co jsme zvyklí znašeho světa. Vněm to dobré spíš mizí. Ještě včera jsem třeba byl plný naděje apotěšujícího výhledu, ale dnes už se to všechno ve mně chmuří a cítím, jak mi ubývají síly. Toto ubývání sil, které je projevem našeho tíhnutí ke smrti, je rozpoznávacím znakem našeho starého, (biblicky řečeno) nevykoupeného věku. Prorok zde ale chce posluchačům postavit před oči věk nový, který je přesně opačný. Vněm se totiž zmalých věcí najednou stávají věci veliké. Měření hloubky vpotoce, jehož jsme svědky a které tvoří značnou část vyprávění, ukazuje, že vody přibývá i bez přítoků. To je samozřejmě něco, čeho v našem empirickém světě těžko můžeme dosáhnout.

V Damašku tečou dvě řeky. Písmo je nazývá Abána a Parpar, dnes jsou jejich arabská jména poněkud upravená. Tyto řeky tečou

RANNÍ SLOVA26


zlibanonských hor (kde padá sníh akde jsou iledovce) do pouště. Zavlaží Damašek, který je vlastně jednou velikou oázou, zde se většina jejich vod spotřebuje aony se pak ztratí vpoušti. Voda je pryč. To je výstižná metafora všeho, co ústí do smrti. Ezechielův potok je opakem této empirické skutečnosti a chce nám ukázat Boží princip vyjádřený Ježíšovým podobenstvím: i z malého zrníčka vyroste veliký keř. Lze to aplikovat: Začni smalým kouskem lásky, ale opravdově aupřímně. Když se vní odevzdáš bez podmínek, zázračným Božím požehnáním se ti bude rozhojňovat nad všechna tvoje očekávání. Ale pozor, láska se rozhojňuje právě tím, že „teče“; nesmí být zavřená vcisterně. Atak se máme odevzdávat Pánu Bohu abližnímu atímto odevzdáním žít (ane oněm jenom hovořit, případně si ho růžově představovat ve své fantazii).

Anděl, který proroka v našem textu doprovází, mu klade otázku: „Vidíš, lidský synu?“ Ezechiel neodpovídá, ale obsah otázky je zkontextu jasný: „Ty sis myslel, že to vyschne, viď? Aono už to nevyschne.“ Jsme vnovém věku aoživující moc vody působí, takže zde např. roste spousta stromů. My jsme na zarostlé zahrady zvyklí apod slovy houšť aspoušť si spíš představíme neproniknutelné množství křoví, které nám brání pokračovat v cestě. Tehdy to však bylo jinak. Stromy byly vzácné, a kde se objevily, tam byl život. Staří předizraelští obyvatelé staré Palestiny měli dokonce za to, že kde roste strom v pustině, tam prostupuje na povrch zhlubin matičky země (kterou měli za živou aza bohyni) jakýsi pramen životodárné síly. Proto také měli tendenci takový význačný strom uctívat. Pane profesore, zůstaňme ještě chvíli u pramene. Co je nám sdělováno tím, že vyvěrá právě zpod prahu chrámu?

Předně chrám (jedná se ovidinu obnoveného jeruzalémského chrámu) je místo, kde je Bůh. Prorok nám tedy svým popisem říká, že všechno dobré pochází od Boha, vše začíná u něj a vychází z něj. V době vzniku textu (tedy v době babylónského zajetí) vyvolávalo slovo chrám emoce. Jedním ze základních článků víry Babylóňanů totiž bylo přesvědčení, že jakékoliv božstvo může působit pouze tehdy, má-li chrám. Jestliže tedy Hospodinův CHRÁMOVÝ PRAMEN 27 chrám vJeruzalémě zbořili, je Hospodin vyřízen anemůže působit. A tu náhle proroci říkají: „Izraelci, nebojte se. Božím chrámem je přeci celé jeho stvoření. Bůh vněm působí aBabylóňané, Asyřané avšichni ostatní nejsou nic než nástrojem vjeho ruce.“

Významný je také motiv prahu, pod kterým potok pramení. Práh byl ve starověku místo posvátné. Když například Hospodin povalil pelištejskou modlu Dágona, zůstaly její ruce ulomené ležet na prahu. Dál se modla nedostala, protože ijejí chrám vyplnila moc Hospodinova. (Příběh je vylíčen v První knize Samuelově 5,1–5.) Dágonovi kněží od té doby v Ašdódu nešlapali na práh. Proč? Šlo zřejmě onějaký magický rituál. Ještě staří Slované věřili tomu, že pod prahem přebývá had hospodáříček.

Jak to ale říci moderně a zřetelně? Práh tvoří hranici mezi vnějškem avnitřkem. Kdo stojí na prahu, otevírá se tomu, co přichází. Kdo práh překročí, ocitá se jakoby v úkrytu a uzavírá se všemu novému. Práh je tedy místo zlomu. U chrámového pramene není zajímavý pouze jeho počátek, ale i jeho ústí do Mrtvého moře, protože jeho voda v tom místě moře uzdravuje a naplňuje rybami. Co to signalizuje?

Zkušenost tehdejších lidí byla opačná – když Jordán se sladkou, zavlažující asvým způsobem tedy životodárnou vodou vteče do Mrtvého moře, stává se jeho součástí: voda je znehodnocena asmrt vítězí. Je to obraz starého věku, ve kterém nad námi vítězí smrt. Voda prýštící zpod chrámu dělá opak: mění slanou, chcete-li mrtvou vodu moře ve vodu životodárnou. Důsledky jsou divuplné – kolem vyroste plno stromů avoda se hemží množstvím ryb. Ryby a různí živočichové jsou šifrou návratu z říše smrti do života. Je to stejné poselství vratnosti (reverzibility), jako to, které prolamuje naši představu, že smrt má poslední slovo. Poslední slovo nad našimi životy má totiž Bůh sám, ne smrt. Avtom je naše naděje. Kolem řeky se objevuje stromoví, které nám připomíná stejný motiv z knihy Zjevení. I tam je řeka živé vody, na jejíchž obou březích roste stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do

RANNÍ SLOVA28




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist