načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Známe sami sebe? -- Člověk v zajetí moderní civilizace - Bohumil Ždichynec

Elektronická kniha: Známe sami sebe? -- Člověk v zajetí moderní civilizace
Autor:

Pohled lékaře na složitý život moderního člověka, návod, jak se orientovat ve světě, do kterého jsme se narodili a který vědomě či nevědomě měníme. Právě dnes, v ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  279
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  297 Kč
6%
naše sleva
9,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Alferia
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 357
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-271-0005-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pohled lékaře na složitý život moderního člověka, návod, jak se orientovat ve světě, do kterého jsme se narodili a který vědomě či nevědomě měníme. Právě dnes, v přetechnizované době plné stresu, spěchu a nárůstu civilizačních chorob, je ta pravá chvíle si položit otázku: jak lépe žít? Známý lékař a vědec ve své knize, psané přístupným jazykem a s uvedením příkladů z praxe, nabízí celostní pohled na současné problémy spojené s hektickým stylem života. (...změníme-li sebe, změníme i dobu - nebojme se přemýšlet, jen tak budeme svobodnější : (analýza vnitřního světa současného člověka))

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Bohumil Ždichynec - další tituly autora:
Bojujeme s migrénou -- Aby nemoc nevyhrála Bojujeme s migrénou
Ždichynec, Bohumil
Cena: 52 Kč
Člověk, viry a ptačí chřipka -- Praktický rádce z pohledu lékaře ai chovatele Člověk, viry a ptačí chřipka
Ždichynec, Bohumil
Cena: 97 Kč
Žízeň v srdci spící Žízeň v srdci spící
Ždichynec, Bohumil
Cena: 159 Kč
Známe sami sebe? -- Člověk v zajetí moderní civilizace Známe sami sebe?
Ždichynec, Bohumil
Cena: 296 Kč
Blues pro lidská srdce -- "naděje neumírá touhou..." Blues pro lidská srdce
Ždichynec, Bohumil
Cena: 167 Kč
Hamlet v tekuté době Hamlet v tekuté době
Ždichynec, Bohumil
Cena: 165 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

BOHUMIL ŽDICHYNEC
BOHUMIL ŽDICHYNEC ČLOVĚK V ZAJETÍ MODERNÍ
CIVILIZACE
ZNÁME
SAMI
SEBE?
ZNÁME SAMI SEBE?
Pohled lékaře na složitý život moderního člověka, návod,
jak se orientovat ve světě, do kterého jsme se narodili
a který vědomě či nevědomě měníme. Právě dnes,
v přetechnizované době plné stresu, spěchu a nárůstu
civilizačních chorob, je ta pravá chvíle si položit otázku:
Jak lépe žít? Známý lékař a vědec ve své knize, psané
přístupným jazykem a s uvedením příkladů z praxe,
nabízí celostní pohled na současné problémy spojené
s hektickým stylem života.
Bohumil Ždichynec , MUDr., CSc.,
odborný lékař – specialista, vědecký
pracovník.
Nyní pracuje jako internista
v soukromém lékařském centru
v Praze 2. Napsal řadu vědeckých
a odborných prací, mj. i v zahraničí
(Švýcarsko, Francie, Německo, USA),
některé z nich byly oceněny prestižními
cenami. Publikoval také články a eseje
v novinách a časopisech, povídky
a poezii v časopisech a sbornících.
V předkládané knize „Známe sami
sebe?“, motivované současnou devalvací
elementárních lidských hodnot, autor
nementoruje, ale vybízí vnímavého
čtenáře k vlastní úvaze o tom, jak
úspěšně překonávat nástrahy civilizace.
„Vše, co jsme dělali v minulosti
i na co teď myslíme, v nás zanechává
stopu. Máme také psychická traumata
v buněčné paměti. Jsme nositeli
informací, jichž si jsme či nejsme
vědomi. Tato energie zahrnuje
zkušenosti a emoce spojené s minulostí
a s našimi předky. Vrátíme-li se
do minulosti a využijeme tyto archetypy,
které nám blokují zdravé myšlení,
umožní nám to zbavit se zkresleného
pohledu na svět a zároveň porozumět
sobě samým v dnešní nelehké době.“
Grada Publishing, a. s.
U Průhonu 22, 170 00 Praha 7
tel.: 234 264 401, fax: 234 264 400
e-mail: obchod@grada.cz, www.grada.cz










ZNÁME
SAMI
SEBE?
... změníme-li sebe, změníme i dobu – nebojme
se přemýšlet, jen tak budeme svobodnější
(analýza vnitřního světa současného člověka)
BOHUMIL ŽDICHYNEC
***





MUDr. Bohumil Ždichynec, CSc.
ZNÁME SAMI SEBE?
© Grada Publishing, a. s., 2016
Redakce Luděk Skok
Obálka, grafická úprava a sazba Jakub Karman, Art007
Vydala Grada Publishing, a. s. v Praze roku 2016
pod značkou Alferia
jako svou 6114. publikaci
Tisk Tiskárny Havlíčkův Brod

Grada Publishing, a. s.,
U Průhonu 22, Praha 7
ISBN 978-80-271-0005-7 (print)
ISBN 978-80-271-9030-0 (pdf )
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována
a šířena v jakékoli podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.





Motto:
„Kam až se pořád chceš vznášet?! Pohleď!
Dobro je ti tak blízko. Nauč se jen uchopit štěstí,
neb ono stále je tu!“
(J. W. Goethe)
„Kdo čte, učí se vpouštět k sobě nejen texty, ale
také lidi, je stále zpomalován, vnímá i to tiché,
drobné, vidí odstíny, nuance, detaily i rozdíly.“
(Urs Faes, švýcarský spisovatel)










7
PĚŠÍ ZÓNA
Nápis „Poznej sám sebe“, řecky ΓΝΩΘΙ ΣΕΑΥΤΟΝ, zdobil prů -
čelí Apollónova chrámu v Delfách – tento výrok je tradičně
přisuzován tomuto starořeckému bohu
Jako zemětřesení tu jiskří seizmické doteky našich dětí, nesoucích
na svých bedrech jaderný úděl. Rituál doby jeví se dravě: – Tady a teď
ber či míjej zástup těl stoupající na Himálaj. Kolik je možných cest?
„Kdo překypuje plností života, dionýský bůh a člověk, může si dovolit
nejen pohled na  vše strašlivé a  problematické, nýbrž i  strašlivý čin
a jakýkoli luxus zkázy, rozkladu, záporu; zlé, nesmyslné a ošklivé se
u něho jeví jako přípustné, v důsledku přemíry tvořivých,
oplodňujících sil, které jsou s  to proměnit každou poušť v  bující, úrodnou
zemi. Naopak člověk nejvíce trpící a  život postrádající by nejvíce
potřeboval mír, pokoj, dobrotu, v myšlení i v jednání, pokud možná
boha, který by byl ve  vlastním smyslu bohem nemocných –
spasitelem; a  také logiku, pojmovou srozumitelnost bytí – neboť logika
uklidňuje, dodává důvěry –, zkrátka jakousi teplou, před strachem
chránící malost a sevřenost v optimistických horizontech“ (Friedrich
Nietzsche: Radostná věda). Sebeklam je nejničivějším rysem našeho
života. Marniví... stále prahnem po křídlech... Ikarovský vzlet a pád,
nad propastí globalizovaného světa. Hojnost a nadvýroba, zadlužení
a  hlad, ty pekelné vysavače nadnárodní finanční oligarchie... Živá
planeta sténá bolestí v  ozvěně prázdnoty. – Sbal prachy a  vypadni
rychle odsud, heslo podsvětí. Generace podobně jako jedinci, jsou
málokdy tím, čím se zdají. Hlas vnitřní evoluce: – Rozhořči se, ale
ponejprv přemýšlej. „Mysl, jež pochopila cíl a mez těla a potlačila
bázeň z věčnosti, učiní náš život sám o sobě dokonalým, takže
nepotřeBOHUMIL ŽDICHYNEC
8
bujeme k němu ještě nekonečnosti; přitom se ani nevyhýbá slasti, ani
nehyne, když přijde čas odejít ze života, s pocitem, že ještě nedosáhla
něčeho z  toho, co je na  životě nejlepšího“ (řecký filozof Epikúros).
– Kde je výchozí bod? Začínat stále znovu. Jedni jsou špatní, druzí
k špatným shovívaví. Jednota v různosti, anebo různost v jednotě? Až
teplota mezilidských vztahů se přiblíží absolutní nule, zvedne se vítr
pouště, kolem tmavomodrého talíře obzoru vytrysknou sluneční vý -
buchy hněvu: – Misantropové, proč nenávidíte sami sebe? Jako by se
přiblížilo poselství Grálu: – Proč oheň odmítá přežít popel člověka?
Vhled do nitra snu, než se ztratí v prázdnu... Díváš-li se obráceným
dalekohledem, vnímáš zrcadlovými neurony mozku skutečnost...
Brownův pohyb molekul...Včera Dnes Zítra...?
ZTRÁCÍME VNITŘNÍ
SVOBODU
Jak lépe žít? – Být vzorem sami sobě – Znáte sami sebe? – své
„ego – já“? – Chápeme správně svět? – Co je produktivní myšlení?
– Jak začít? – Myšlení není luxus
Málokdo je spokojen s  hektickým životem, který chtě nechtě
vede: – Jak lépe žít? Odpověď lze hledat v  odpovědi na  otázku: –
Známe sami sebe?
Stále se vymlouváme na nedostatek času, chceme být takříkajíc
„in s dobou“, ale spíše pouze nedokážeme stihnout všechna možná
šidítka virtuálního života, který vedeme, přičemž ten vnitřní, au -
tentický život, který je podstatou humanity, nám uniká jako
přesýpaný čas, mezi našimi prsty, nuceně počítajícími inflační bankovky.





ZNÁME SAMI SEBE?
9
Hodnocení života každé doby je v  čase proměnlivé, pomníky
v jednom čase stržené bývají s odstupem let s novou adorací vzty -
čené, žijeme v  historickém sebeklamu. Možnost dnes uložit a 
vyvolat v  digitální paměti kdeco vede k  povrchnosti a  dezorientaci.
Digitální paměť se tříští a zároveň rozpíná tak, že detaily nakonec
nerozeznáváme a ztrácejíce vlastní paměť, pozbýváme
akceschopnosti. Řešíme zástupné, nikoli podstatné problémy. Co posléze
zbude po  e-mailech a  chatech? Dovedeme se ve  zrychlené době
na  chvíli zastavit, pohovořit spolu i  mezigeneračně, poslechnout
vážnou hudbu, navštívit uměleckou galerii a  přečíst si zajímavou
knihu?
Dochází k pomalé smrti přirozených hodnot a jen skutečné, kva -
litní umění by mohlo pomoci restartovat lidskou osobnost tam, kde
vinou rozvoje masmédií a života z druhé ruky stále více mizí
konkrétní lidská zkušenost. Jak, kam a kudy jít se stalo součástí mediální
loterie, v nevstřebatelném objemu účelových a redundantních
informací pochybné kvality se lze těžko vyznat, vše vypadá jen zdánlivě,
jeví se, ale nemusí tak být, ba namnoze ani není, nad naším životem
se vznáší přízrak polopravdy, podvodu nebo sprosté lži.
Mezilidská komunikace se  zplošťuje, na  facebooku, v  mimikry
svých virtuálních ulit, dlejí lidé uzavření, odlidštění, nevidí vůbec,
jací jsou ti lidé na druhé straně, a jejich nehybné postavy
zpovzdáli monitoru připomínají dinosaury v ohnisku časoměrného filmu.
Trpíme digitální amnézií a jsme ohroženi digitální demencí. Řeč se
zredukovala na zkratky, orální komunikaci dnes rádoby nahrazuje
digitální televize a útržkovité, spíše senzacechtivé brouzdání
po internetu. Jako by nás informační doba, ve které žijeme, omračovala
stále novými, rodícími se technologickými možnostmi a současně
vyprazdňovala naše nitro svou roztříštěností, abychom posléze
rezignovali do  povrchní lhostejnosti a  klipovitosti životů. Takovým
přístupem nešetříme svůj osobní čas, nýbrž naopak se o něj sami





BOHUMIL ŽDICHYNEC
10
okrádáme, a  navíc nesprávný životní styl a  průmyslové kontami -
nanty životního prostředí podlamují imunitní obranu
organismu. Ve své praxi jsem poznal, že náhled na stávající způsob žití se
mnohdy změní, až když je člověk okolnostmi donucen se na chvíli
zastavit a rozebrat průběh svého života.
Chceme moderní svět v této podobě?
Uvědomění si životního deficitu pozoruji mnohdy u  svých
pacientů, ale téměř výlučně v případech, kdy člověku životní cestu
zastoupila závažná choroba, a  její vyústění souvisí s  neporozuměním
životu a vyvěrá i ve špatné orální komunikaci, dříve sobě blízcí lidé
spolu čím dál méně hovoří. To, že lidé dnes nejen spolu málo přímo
hovoří, ale i málo čtou, se svádí zčásti na internet, na televizi,
na nezájem způsobený duchovním vyprázdněním, na  prostor vyplněný
akustickým smogem, už dětem odmalička blokujícím podprahově
chuť číst. Na druhé straně se odborníci shodují, že dětem by
postačilo dvacet minut společného čtení s rodiči denně k podpoření obliby
četby knih. Victor Nell v knize Ztraceni v knihách uvádí, že čtenáři,
kteří si knihu užívají, ve  svém čtení zpomalí. Kombinace rychlého
dekódování slov a  pomalého pokroku, beze spěchu, umožňuje
čtenáři reflexi čteného s vlastními vzpomínkami nebo názory, dává mu
prostor, kde se vytváří vztah s postavami knihy, s příběhy, které
vypráví, ale i s osobou autora, který nám předává svoje názory.
Bohatý jazyk plný narážek, odkazů a  metafor, emocionální stavy
a  morální dilemata tvoří mentální reprezentace, které zpracovávají
stejné oblasti v  mozku jako v  případě, že se jedná o  scény z 
reálného života. Čtení z  monitoru či displeje mobilu nebo tabletu
prochází v  mozku jinými strukturami, než když čteme text v  tištěné knize.
Jak se dnes třeba čte Bible, kniha knih, historicky absolutní bestseller





ZNÁME SAMI SEBE?
11
mezi všemi knihami? Americká biblická společnost zjistila, že prů -
měrná křesťanská domácnost v USA vlastní bible dokonce čtyři, jenže
polovina dotázaných si v Bibli nikdy nečetla, případně se biblickými
texty zabývali tak jednou dvakrát do  roka. O  křesťanské morálce lze
říci, že je lidskou tváří svědomí, ale denně čte Bibli pouze třináct
procent křesťanů. Podle ředitelky Muzea biblických zemí Amandy
Weissové „biblický analfabetismus není ani tak záležitostí víry, jako spíše
pochopení sebe sama... Jak by mohli křesťané a  židé – sice v  rámci
svých společenství víry založených na  biblických textech, avšak bez
znalosti dějin – společně vyřešit problémy tohoto světa?“
Spěcháme, protože nevíme, co s adrenalinem?
Jak se zprvu pomalu vzdalujeme od  svého narození ve  svém
zrnku prostoru mlčenlivým časem genů, tím později pospícháme
vstříc smrti. Zkusit se na  chvíli zastavit, zapomenout na 
celebrity a  mediálně-reklamní stres, zapřemýšlet, jak zabránit
zběsilému tempu konzumního života, šetřit své nadledvinky a uvědomit
si náboj tvořivosti v  sobě a  schopnost se o  sebe postarat, změnit
chaoticky odžívané paralelní životy – tak to jste správně vykročili
na  cestu za  vnitřní svobodou. Člověk přece nemusí konzumovat
bez výběru vše, co je mu falešnými proroky nabízeno.
Spoléhejme více na orální a vlastní paměť; je škoda, že
počínaje školáky málo dnešních lidí čte kvalitní literaturu, pokud vůbec
něco čte. Dominují nekonečné televizní seriály a bojové počítačové
hry, není povinná vojenská služba a už 70 let nebyla světová válka
a  tento laxní způsob života v  lidském těle hromadí stresové
hormony, zvolna nás zevnitř zabíjí a  smrt se při tom na  nás usmívá.
Ve  zmatcích doby hledáme mediální vzory, ale proč nedokážeme
být vzorem sami sobě? S úpadkem normativní společnosti, kdy se





BOHUMIL ŽDICHYNEC
12
literatura, výtvarné umění i  film pod nadvládou trhu propadají
jako zboží v  seriálové záplavě adrenalinového braku – a  snad jen
divadlo dosud odolává, chybějí takové bestsellery, které by lidem
dávaly skutečné vzory a pozitivní podněty, podporující schopnost
žít produktivní život.
Nechcete se s  deficitním životem smířit? Abyste na  tuto otáz -
ku mohli zodpovědně odpovědět, je třeba si položit nejprve jinou
otázku: – Znáte cestu k sobě?
Co o sobě skutečně víme?
Mnoho toho nevíme, ale naše sebevědomí je někdy velké, teprve
pády ukazují, zač je všeho loket. Generační zkušenost je nepřenosná,
zamrzli jsme ve  svých ideálech. Ocitli jsme se na  cestě zmaru, kdy
skutečné, lidské hodnoty jsou vyvraceny z kořenů a náš svět utopickou
přetvářkou idejí ztrácí mravní základ. „Spousta těch, co žijí, zaslouží
smrt. A někdo umírá, a zasluhuje život. Můžeš mu ho dát? Potom ne -
vynášej příliš horlivě rozsudky smrti. Protože ani ti nejmoudřejší
nedohlédnou do všech konců“ (Gandalf In: J. R. Tolkien: Pán prstenů).
Nevěřím moc tvrzení, že velké hodnoty jako láska, víra, naděje
jsou záležitostí nějakých obecných idejí; ty jsou sice důležité, ale
musejí být konkrétně prožívané. Už v 5. stol. př. n. l. filozof Sókratés
obracel pozornost k člověku, když tvrdil, že člověk by se měl
zabývat sám sebou, kým je a jak má žít, řídě se zásadou –
Poznej sám sebe!
Nebát se analyzovat svoji mysl: – Kdo jsem? Jaký je můj úkol
tady na zemi? Mám jasnou představu o tom, co chci od svého života?





ZNÁME SAMI SEBE?
13
Jaký smysl má lidská existence, stojí-li, obrazně řečeno, člověk stále
jednou nohou na prahu smrti? Na tyto otázky je třeba v současnosti
ještě intenzivněji hledat odpověď, nechceme-li pozbýt úcty sami
k sobě.
Naši osobnost tvoří jednak racionální složka ego neboli „já“,
řídící se principy svědomí, povinností, sociálních jistot – tedy
reality – a  vyrovnávající působení vrozené nižší, pudové, nevědomé,
iracionální složky, zvané Id neboli „ono“ (latinsky to), která působí
v  oblasti podvědomí (nevědomí). Id – „ono“ vyhledává
spontánně, co daného člověka uspokojuje – od elementárních smyslových
a  životních potřeb (přání, touhy) až po  ty vyšší (prestiž, uznání).
„Ego – já“ – je pro každou osobnost jedinečné, umožňuje
rozpoznání a pochopení osobní identity, vnímané vlastními smysly
i pocity, a  výsledkem jeho činnosti je lidské chování. Jsme šťastni
takoví, jací jsme, anebo jen věříme, že tomu tak je? Jsme takoví, jací
chceme být, či takoví, jaké nás chtějí mít ostatní? Vracet se k sobě,
hledat své staré, bytostné „já“, ale místo toho tam jen šumí mořský
příboj a ozvěna přicházející z daleké minulosti.
Zbyly nám ještě nějaké ideály?
Začneme-li se takto zamýšlet, umožní nám to lépe chápat
hloubku své bytosti. Naučíme se znát své silné a slabé stránky, přednosti
i  slabosti. „Nebojte se toho, co jste sami vytvořili, nebojte se ani
všeho, co člověk vyrobil a  čím je den ode dne více ohrožován!“
řekl ve svém poselství Jan Pavel II. při uvedení do papežského
úřadu v  říjnu 1978. Nebojme se „přijímat se takoví, jací jsme, a  pak
dokážeme rozhodně kráčet vstříc budoucnosti“, říká i  peruánský
spisovatel Hernán Huarache Mamani. V knize Kurandera
na osudovém příběhu peruánské dívky Kantu ukazuje, že člověk v  sobě





BOHUMIL ŽDICHYNEC
14
může nalézt sílu změnit svůj osud. Kantu žije celkem poklidně
v Cuzku, pradávném městě Inků, až nečekaná událost zcela změní
její osud. Postupně překoná svůj strach a odmítavý postoj ve střetu
s realitou, která je pro ni nepochopitelná, a s pomocí kuranderů –
lidových léčitelů – a pradávného učení Pachamany nastupuje cestu,
která ji zavede až k objevení obrovské energie vlastního nitra. Ten -
to životní příběh zklamání, každodenních starostí a nenaplněných
snů dokládá, že je možné nalézt ve  svém vnitřním životě
dostatek síly, odvahy, vůle a vytrvalosti k tomu, aby bylo možné ovlivnit
osud a proměňovat záporné síly vnějšího světa v pozitivní energii
a pocit naplnění.
Pro kvalitu života jsou nejdůležitější dny, které
opravdu žijeme, nikoli ty dny, ve kterých pouze
přežíváme.
K  jejich naplnění je zapotřebí snažit se poznat lépe sebe sama
a  pokusit se znovu nalézat ztracenou životní harmonii, nazvěme
ji rovnováhou – homeostazí mysli. Ve  chvílích ohrožení a  zmatku
umět kdykoli na chvíli spočinout ve své duchovní podstatě, zastavit
se v meditaci a naučit se produktivně přemýšlet. Takto si můžeme
vybudovat v mysli pevné zdi, vhroužené do naší osobnosti jako
semínka pravdy, rozdávající jistotu a víru našemu srdci. Jistě to není
snadná cesta, vedoucí k pomyslnému hradu rovnovážné mysli, ale
věřte, že nemusíte na této cestě napřed ztratit sami sebe, abyste se
v sobě poznali. Mozek dnešního člověka je nepřetržitě
bombardován a  zahlcován informacemi zvnějšku – tiskem, rozhlasem,
televizí, internetem a  jinými prostředky, znemožňujícími pochopit
podstatu světa tak, jak to dokázali staří filozofové před tisíci roky,
pomocí orální zkušenosti, bez současných technických
vymožeZNÁME SAMI SEBE?
15
ností. Jak takový způsob života změnit? Možná je tolik realit, kolik
má člověk možností volby; ale jak říkal T. G. Masaryk, „myšlení
někdy bolí“. Někoho napadne: – Nač si v podivném chaosu blázni -
vého světa unavovat mozek nějakými úvahami, když třeba víc už
ani nechceme o svém vnitřním světě vědět, žijíce anonymní životy
v neprůhledné atmosféře duchovního vyprázdnění doby?
A přece, chceme-li pochopit vlastní identitu, i mozek je třeba
trénovat, stejně jako svaly v  posilovnách, kterých vyrostlo vůkol jako hub
po dešti. Každý z nás potřebuje mozek a neměl by jeho závity nechat
zareznout. Myšlení nás vtahuje do reality společenského dění; ale
dokonce i samotné myšlení může být následně předmětem myšlení.
Lidskou osobnost lze připodobnit ke stromu, jehož listy touží po kyslíku
a  jehož semena vítr roznese ve  formě myšlenek do  všech stran, ale
člověk sám, jako entita, přežije jen díky vlastním kořenům.
Pro běžného člověka samozřejmě nemá smysl pouze myšle -
ní pro myšlení, podobně jako je „lartpourlartismus“ nesprávně
pochopenou autonomií umění. Mozek nám mohou dlouhodobě
spoutat falešné ideje, náš mozek může být i knokautován
dobovými manipulacemi a stáváme se potom třeba dobře živeným tělem,
ale bez duše, protože ztrácíme svoji vnitřní svobodu. Ten, kdo
mozek moc nenamáhá, může se hned zeptat, zda nejsme na tomto
podivném světě vlastně omylem a možná je lepší jít do hospody, kde
to hučí jako ve včelím úle, s počtem piv se stávat ředitelem
zeměkoule a tlachat páté přes deváté, zkrátka takzvaně vyčistit si rychle
mozek. Někteří anonymové už dokonce přímo vyzývají na 
plakátech: „I  ty někdy potřebuješ vymýt mozek – Uděláme ti závislost!
Cool Drink Vodka + Energi. Svoz i odvoz zdarma!“ U člověka
s otupeným smyslem pro cokoli duchovního je každá dobrá rada
drahá, žádné přechodné a ošidné řešení ve vlastní hlavě nic nevyřeší,





BOHUMIL ŽDICHYNEC
16
znamená jen posouvání nevyřešených problémů. Bohužel s ránem
příštího dne přichází obvykle deziluze a takto beznadějný průběh
žití se může cyklicky opakovat až do úplného zničení osobnosti.
Myšlení je konstruktivní činnost.
Není snadné vysledovat logiku lidské psychiky, struktury obra -
zů paměti, zahrnující rodinnou historii; i  osobní vzpomínky jsou
pomíjivé, individuálně modifikované, ale představují východiska
chápání reality života. Povaha paměti je mnohovrstevná,
představuje systém propojený množstvím vzájemných vazeb, umožňující
přijmout a  udržet si určité informace a  následně umožnit jejich
vybavení. Lidské myšlení je konstruktivní činnost, kdy s  pomocí
mozku člověk dotváří informace z vnějšího prostředí, rekonstrukcí
obrazů v  paměti doplňuje chybějící místa vzpomínek a  při
konstrukci bezděčně utváří nové obrazy.
Lidský život má hlubší smysl než pouhá existence, spojená se
sháněním živobytí. Jste schopni o tom uvažovat při „knedlu, vepřu
a zelu“, anebo s ohledem na prospěch těla máte utilitárně
namířeno k veganství, trápí vás vaše hmotnost či mezilidské třenice,
způsobené k životu nesprávně využívanou energií? Máte cizí příběhy
uzavřeny v „chatech“ svých příběhů a jaké myšlenky nyní
„metabolizuje“ vaše duše? Jste schopni zpracovávat informace, které na vás
ze všech stran chrlí okolní svět? Nenalézáte princip toho všeho
dění kolem? Nebojte se ptát – proč tomu tak je a proč to nezměnit?
Žijeme odcizeni,
přítomnost v nás zápasí s minulostí a život se smrtí, aby nás věč -
nost nakonec vrátila do konkrétního místa genového zrodu.
NeznáZNÁME SAMI SEBE?
17
me samotný princip, důvod, proč jsme právě zde a  zda jsme tady
vůbec správně. Kam se ztrácejí naše nenaplněné sny a co mohu udě -
lat pro to, abych žil lepší život? Průzkumy veřejného mínění, tyto
mlýny „postmoderní“ doby, imputují do  mysli účelové politikum,
když nabízejí člověku falešné iluze, že vše je o. k., před lidmi stojí
už už zářné zítřky, je třeba jen se smířit s  tím, že příště bude líp,
a příště zase přespříště, až posléze lidé zjistí, že se kola těchto mlýnů
začínají protáčet. Podle gusta doby je dávkován adrenalin, postačí,
podíváme-li se na televizní noviny, jsme rázem přehlceni
negativními informacemi, jako bychom už nechtěli kromě pikantností kolem
takzvaných celebrit slyšet o něčem normálním, hezkém, o nějakém
dobrém činu, jsme nepříjemně vzrušováni v  prozatímním bezpečí
svých virtuálních ulit, uklidňujeme se, že naše geny svou povahou
se zdají nesmrtelné, jenže ve  své celistvosti nás život přesto zabíjí,
a proto, abychom z civilizace vymykající se z kloubů nezblbli,
potřebujeme nově, prakticky, kriticky a samostatně přemýšlet.
***
Co to je produktivní myšlení?
Raději neváhat, srovnat si vše po  pořádku v  hlavě a  zkusit se
čas od času na chvíli zastavit a prohlédnout z dobové informační
tříště, spočinout svou myslí během dne v krátké meditaci, uvolnit
přetíženou duši od informačního balastu a zkusit se dívat na život
vlastníma, mediálně neovlivněnýma očima. Takto neztrácíte, ale
naopak získáváte čas, ale málokdo to dnes už dokáže. Nemohl by
se ani inspirovat současným módním trendem duševního života
západních celebrit a rezervovat si kratší či delší pobyt v některém
buddhistickém klášteře v  Tibetu, Indii či v  Japonsku, protože by





BOHUMIL ŽDICHYNEC
18
na to jednoduše neměl prostředky. Víra v sílu života je naší osobní
mocí, ale kam se poděla? Marnost nad marnost? Chyba lávky! Ne -
potřebujeme extrémy, je možno zvolit jednodušší, schůdnější cestu
k  sobě – naučit se produktivně myslet, mít vůli se z  kolotoče
podivného zmatku v hlavě dostat nad virtuální realitu pozlátkového
světa, který bezhlavě a apaticky žijeme. Samo produktivní myšlení
je výsledkem hlubokého pochopení podstaty a vztahů v dané
situaci a umožňuje vhled do problému.
Ke dřeni vlastní identity...
Pokusím se v  dalším textu rozebrat, na  základě dlouhodobých
profesních poznatků, některé náměty pro zamyšlení nad součas -
ným životem, který vedeme, i  nad věcmi a  ději okolo nás, o 
kterých si mylně myslíme, že nejsme schopni je ovlivňovat. Nastínit
tak myšlenkovou skicu, jak v povrchním, zrychleném civilizačním
životě s  pomocí produktivního myšlení získat samostatný náhled
na různé situace, do kterých nás doba, ve které žijeme, postavila –
a na základě toho se pokusit nalézat konkrétní řešení. Existuje řada
dokladů pro tvrzení, že člověk ovládající svou mysl svými
myšlenkami přitahuje – vybere-li si to pozitivní, nebo naopak odpuzuje
– vybere-li si to negativní, ve  svém životě lidi, události i  situace,
jejichž je následně účasten. Nevíte-li si rady sami se sebou, sotva si
můžete vědět rady s problémy druhého, který je pro vás buď totéž
co vy, anebo cosi negativního. Nechybí vám posléze zpětná vazba,
abyste se mohli naučit správně chápat svět? Jde pouze o otázku
volby. Budete-li chtít, můžete se stát v  pravém slova smyslu
produktivní bytostí ve svém životním konání. Pokaždé, kdy rozum myslí,
je pravdivé Descartesovo: „Myslím, tedy jsem,“ a  komu se podaří
změnit své myšlení, změní tím i svůj život.
*





ZNÁME SAMI SEBE?
19
Rozdíl mezi pozitivním a negativním myšlením
můžeme ilustrovat známým příkladem s lahví
do poloviny zaplněnou: pesimista takovou lahev
označí jako poloprázdnou, kdežto optimista ji vidí
poloplnou.
Produktivně myslet ale neznamená předstírat, že je něco skvě -
lé, když tomu tak zjevně není, nýbrž řešit prakticky své životní
deficity a hledat kolem sebe co nejvíce dobra. Prakticky vždycky
máme možnost ve vlastním životě i ve světě, v němž v trysku
úžasných dní žijeme, něco alespoň trochu změnit. Jeden starý citát
z karmické filozofie zní: „Hleď si svých myšlenek, stanou se tvými
slovy; hleď si svých slov, stanou se tvými činy; hleď si svých činů,
stanou se tvými zvyky; hleď si svých dobrých zvyků, stanou se
tvým charakterem; hleď si svého charakteru, stane se tvým
osudem.“ To je vlastně součást produktivního myšlení. Myšlení není
jen luxus pro intelektuály, ale dozajista každý by měl dnes o 
životě přemýšlet. Poznal jsem hodně přemýšlivých, charakterních,
chytrých, manuálně zručných lidí, kteří z  různých důvodů
nedosáhli na  středoškolské či vysokoškolské vzdělání, ale potkávám
i lidi s vysokoškolským titulem, nepříliš inteligentní, kteří chápou
formální vzdělání pouze jako výtah k penězovodům a moci, žijící
prázdně životy. Současná společnost tento stav, myslím,
dostatečně ilustruje.
Proč rezignovat, žít beznadějný, stádný život,
nechávat se někým opít rohlíkem nebo utáhnout
na vařenou nudli?
Anebo zkusit „nakopnout“ svoji vůli a  začít myslet produk -
tivně? Na  samostatnou cestu za  pravdou života můžete vykročit,





BOHUMIL ŽDICHYNEC
20
máte k tomu předpoklady. Každý máme svého dvojníka, který nás
přesahuje v  transcendentnu a  současně je přítomen v  naší mys -
li. Stmívání mysli mezi červánky naděje padající tma zachytí, ale
soumrak iluzí neznamená konec, myšlenky a pocity vytváří náš
život. Současný pohled na život je roztržitý a cesta se potom ztrácí
v mlze, když pohodlnost nabývá převahy. Bolest, sestra úzkosti, ta
tíha hmoty, zmatek z lidské omezenosti, krutost z agrese, jíž je
člověk schopen, odvádí stranou náš pohled. Zkusme raději s pomocí
analýzy obrazu své mysli hledat způsob, jak změnit svůj ukvapený,
přemírou podnětů a  informací rozptylovaný a  roztříštěný život,
který podobně jako škodlivý stres, také nazývaný distres, působí
permanentně negativně na naše zdraví. Slunce v duši, to je, co
lidské mysli sluší. Bohužel někdy teprve těžký životní zážitek vyvolá
katarzi k nastoupení této cesty, na které si uvědomíme, že
přijmeme-li pravdivě svůj život, život přijme nás.
Řešením pro záporné životní situace je znalost produktivního
myšlení. V navazujících kapitolách se mimo jiné seznámíte
s jednoduchými metodami, které vám prakticky pomohou dosáhnout
lepší duševní rovnováhy. Vaše samoléčba, autoterapie, může začít
s  použitím jednoduchého, ale účinného postupu, jehož léčebné
působení se odvíjí od prostého umění kdykoliv se na chvíli umět
ve  své mysli zastavit a  ztišit. Co vám přijde na  mysl? Ta horší
stránka „já“ ve vašem nitru vám zpočátku možná bude
namlouvat, že zastavení vprostřed ticha, ztišení, je pouze vnímaný
„tinnitus“ čili ušní šelest, hlukem okolního prchavého světa
přehlušovaný šum, ale není tomu tak. Teprve odloučení od nadbytečného
shonu a stresu je podstatou rozvoje duchovních schopností
člověka, o čemž dobře vědí třeba indičtí jogíni nebo tibetští mniši.
Chceme-li porozumět esoterickým informacím, musíme nejprve
zklidnit svoji mysl; pochopení smyslu meditace následně přijde





ZNÁME SAMI SEBE?
21
jakoby samo od sebe. Jsme ale ochotni a připraveni nastoupit ta -
kovou cestu?
Není naděje na poznání sebe sama pouze
klamným očekáváním životní změny, která se
nedostaví? Není myšlení určitým druhem iluze?
Představme si pro ilustraci, že jsme se ocitli na  poušti svého
předvědomí. Písek proniká vším, nedá se udržet, nemá trvalé
místo. Rozprostře se v  tenké vrstvě, na  všem, kam se dostane. Nemá
žádnou vlastní kvalitu, pouze vstřebává teplo slunce a při jeho
západu v nočním vzduchu zchladne, vítr ho svane do přesýpajících se
dun. Zachovává stopu nohou, které v něm prošly, ale ne nadlouho,
stále proměňuje svoji formu s událostmi, které přicházejí, dokud jej
vítr znovu nepřemístí a stopu nezahladí. Tělo není schopno se
postavit na odpor písku, který žhavý prudký vítr zdvihne a zvíří tak,
že zatemní slunce a písek pak dusí svou neohraničeností vše na své
cestě. Na poušť nevědomí přichází světlo poznání
v paprscích tvrdých a  rychlých čar; obloha v  jednom okamžiku odvolá hvězdy
noci, aby nakonec zbyla otázka:
Kde končí odvěká prázdnota naší existence?
To je otázka, která zároveň spojuje i  rozděluje naše žití.
Světlo na konci tunelu? Je to pouhá, byť krásná iluze? Proč nám není
možno komunikovat v pozemském životě s těmi, kdo do neznámé
prázdnoty před námi už odešli? Proč se naše vědomí stále
militantněji propadá v  nesplněných nadějích? Dokážete se zkoncentrovat
na  drobné věci všedního dne, abyste aktuálně mohli řešit sporné
věci s  nadhledem? Nechat věci na  chvíli tak, jak jsou? I  v  tom je





BOHUMIL ŽDICHYNEC
22
možná kus pravdy, která ovšem inteligentního, smysluplně přemýš -
livého člověka nemůže zcela uspokojit.
Abychom se v životě zbavovali všedních
malicherností, potřebujeme žít sen, velký cíl,
i když musíme počítat s tím, že se třeba nikdy
nesplní.
V takto prožívaném snu budou přicházet na mysl i otázky
hlubšího vědomí. Střet myšlenek a  citů, souhra vědomí a  nevědomí
v  archeologii naší mysli. Bude nám někdy možno vracet se
bezpečně svým vědomím zpět, z imaginárního místa prostoru, odkud
dosud není pro člověka fyzického návratu? Jsou naše autentické
životy, ukotvované geny, součástí informace, ozvěny pocházející
z  vesmíru? Není to utopie? Jaký smysl má veškeré naše konání?
Z hlediska zásadního poznání své existence nevíme o mnoho víc,
než jsme věděli před pár staletími. S  tím se musíme ve  své mysli
smířit, ale v  náš prospěch mluví to, že jsme v  našem poznávání
vytrvalí. Nejsou velké a  malé myšlenky, spíše jsou jen myšlenky
pro život pozitivní či negativní, a ten, kdo hledá v sobě autentickou
víru, může být zároveň i šťastným.
Hledat a nacházet smysl života v životě samém má praktický
význam pro každého člověka, děje se vytvářením osobnosti, která
nechce žít pouze stádným životem takříkajíc od  nevidím do  nevidím,
ale chce ve  společnosti ostatních lidí žít aktivně a  při tom
samostatně přemýšlet.
***





ZNÁME SAMI SEBE?
23
/ ... CO KDYŽ JE NÁŠ
ŽIVOT ILUZÍ? /
Je život iluzí? – Iluze a vědomí – Jsme schopni objektivně vní -
mat skutečnost? – Jste spokojeni se svým životem? – Budou živit
dál klamné naděje naše vědomí? – Něco křehkého v nás přebývá
Que sais-je? ptal se francouzský esejista Michel de Montaigne.
Co vím?
Neschopnost člověka říci závazně buď vím, či nevím vede
k takové otázce. Jak žít s  iluzí, že třeba i  náš život představuje iluzi?
Nejde o  trauma. Každý z  nás k  životu potřebuje iluze, i  když se
jich – čistě materialisticky vzato – nenajíme. Zažili jste někdy iluzi,
například také při pohledu na vodní hladinu, kdy tyčka ponořená
do vody vypadá jako zlomená, anebo neuvěřitelné iluze při
zhlédnutí kouzelnických triků? Iluze je mylný smyslový vjem,
vycházející ze skutečného podnětu, který je smyslovými čidly chybně
interpretován. Iluze vzniká běžně z nedostatečné pozornosti.
Jak vchází iluze do našeho vědomí?
Záleží na tom, který smyslový receptor – čili čidlo – je klamán:
například jde-li o  zrakový smysl, dojde ke  zrakové iluzi.
Podobně jako na  poušti existuje optický jev v  atmosféře, kdy lze vidět
díky teplotní inverzi obraz nějakého vzdáleného objektu
zrcadlící se ve  vzduchu atmosféry, existuje i  iluze, jakási „fata morgána“





BOHUMIL ŽDICHYNEC
24
duše. Tento terminus technicus se odvíjí od Morgany Le Fay (víly
Morgany), mytické sestry anglického krále Artuše. Z pouště naše -
ho podvědomí může iluze přicházet do naší mysli jako exkluzivní
naděje. Podobné v  podvědomí se vyskytující jevy se projeví jako
neskutečné, volně se vznášející objekty, jakési vzdušné zámky.
Uvedu příklad existenciální iluze, vnímaný, podle záznamu
jednoho pacienta pod vlivem léčebné hypnózy, takto: – Středověký
hrad, chráněný podkovou soutoku dvou řek, zbudovaný na 
skále, jejíž svahy z  druhé strany srázně spadají do  hradního
příkopu s  klubkem jedovatých hadů, bezhlavý jezdec přijíždí na  koni
po  spuštěném padacím mostě se základnou u  těžkých, dubových,
okovaných vrat; cimbuří hradeb propouští jen úzký práh měsíčního
světla; odstíny světla a stínů neznámé krajiny se přichycují
na kámen duše jako lišejník zvyku; uvnitř hradního opevnění je prázdná
kaple, hospodářské i obytné prostory jsou vystavěny z megabuněk
původně lidského těla; nad konturou hradu mlčí hlásná věž v čísi
neznámé řeči; divoká drsnost skaliska připomínajícího zkamenělý
prekambrický mozek jako by předznamenávala dny, které nemusejí
mít zítřka, kdyby se někdo pokusil o  zteč, jen neznámý, bezhlavý
jezdec je vpuštěn dovnitř. Je hrobové ticho, ve kterém divoké byliny
mezi křovinami na skalních svazích a březích vod dávají v tónech
své sytosti proniknout modravému závoji z  oparu vod, stvoření
imaginárního prostoru, jehož dimenze se staly dokonalým
vězením pro sen, který zde zavřel všechny své únikové brány. Je toto
místo posledním odpočinkem duše člověka? – Každý to může vidět
jinak. Máte občas podobnou iluzi? Nebojte se iluzí.
Iluze vystupující z podvědomí mohou pomáhat
regenerovat lidskou mysl. Představme si let
ptáka, neznámo odkud, neznámo kam. Proč





ZNÁME SAMI SEBE?
25
existuje spíše něco, a nikoli nic, jestliže přece
nebýt je snazší než být? Co je vlastně skutečnost,
jsme ji svým mozkem schopni objektivně vnímat?
Skutečnost je především opak iluze. V  okolním světě pozoru -
jeme děje odehrávající se nezávisle na nás, ale zároveň
probíhající v  pojmové oblasti jako součást našeho myšlení. Imaginace
má nesmírnou moc – představivost Mikuláše Koperníka změnila
náš obraz oblohy a Galileův génius o tom přinesl důkazy. Odtrhli
jsme se sice od  přírody, ale přesto hodně z  ní dosud přetrvalo
v  naší podstatě, v  křídlech našeho snu. Tuto přírodní podstatu
našeho bytí bychom měli sami v sobě jako skutečnost
respektovat, máme-li nalézt souvislost svého vývoje, své evoluce, která
se promítá i  do  způsobu našeho myšlení. „Naším cílem by mělo
být osvobodit se pochopením všech živých stvoření a  celé
přírody v  její nádheře,“ napsal Albert Einstein. Poohlédneme-li ale
k  přítomnosti lidského bytí, jako by současný člověk uprostřed
fragmentované skutečnosti pozvolna ztrácel vědomí reality,
svoji svéprávnost, sounáležitost k  přírodě, vlastní identitu. Jako by
podlehl falešné iluzi, že veškeré lidské snažení je marné. Jste
takto spokojeni se svým životem?
***
Nabízí se otázka: – Proč současný člověk, tento v  žebříčku
potravního řetězce nejvýše postavený živočich, postupně přestává žít
svobodný duševní život, nedokáže být sám sebou, bojí se svého stínu
a  ve  své profánní existenci potlačuje svoje „ego – já“, místo aby ho
poznával?
Takovým člověkem je pomalu každý z nás. Zmítá se mezi svo -
bodou a anarchií duše nesourodé doby. Je to trest za dědičný hřích?
Je tímto trestem naše nevědomí?





BOHUMIL ŽDICHYNEC
26
Naše smyslové vnímání je v  základní etáži spojeno s  pudy, kdy
jednotlivé vjemy vyvolávají chtění. Druhou etáž přestavuje cítění,
jehož kultivace může být spojena s mravním jednáním, humanitou.
Třetí etáží je myšlení, a  tedy schopnost představování si, abstrakce.
Motivy jednání se odvíjejí obvykle z předchozí zkušenosti, z nauče -
ných vzorců chování. Proč člověk nekoná to, k čemu byl předurčen?
Přece navzdory všemu svoboda konání člověka má křídla; vždyť
jediným vdechem našich plic jsme spojeni se svým elementárním „já“
a sám život náš se může stát přijatým darem s příslibem lásky, dobra
i  jeho konání. Máme každý v  různé míře daný předpoklad,
jakousi vnitřní schopnost, spoluvytvářet reálný svět i  svůj osud v  pojetí,
které sami přijmeme za  své. Člověk je stádný, ale také tvárný. Má
duši, sílu víry ve  své nedokonalé mysli, přijmeme-li tu naději jako
holý fakt. Sama biologická podstata člověka se ale mění neskutečně
pomaleji než jeho historický produkt – civilizace; vždyť jak dalece
se od  antické doby změnilo psychické ustrojení člověka? To může
vytvářet iluzi jiného světa.
Pak je i legitimní se ptát, zda naše vize světa vychází z autentické
skutečnosti, anebo zůstává jen vlastní iluzí?
A přece – v překonávání ptačího letu tempo civilizace má stále
větší zrychlení a negativní vliv těchto změn na člověka je daleko
závažnější, než tomu bylo dříve, což je dáno tím, že se člověk naučil ovládat
hmotný svět rychleji, než je schopen se mu přizpůsobit. Biologicky
účelné mechanismy pro přežívání a  vyhýbání se ohrožení vytvořené
evolucí se geneticky mění jen velmi pozvolna, a  proto i  u 
současného člověka si emoce zachovaly své původní biologicky účelné funkce,
sloužící k fyzickému přežití. Pomocí emocí pracujeme v našem
vědomí s iluzemi. Nevědomě provádíme jakousi samoléčbu. Ze své bohaté
orální historie jsme přenesli do svého podvědomí i rituály.
Při povrchním pohledu se zdá, že v  podivném životě dosud plném
symbolicZNÁME SAMI SEBE?
27
kých hrozeb ztratily rituály povětšinou svou adaptivní funkci. Přesto
lidé na různé formy existenčního ohrožení reagují i dnes, stejně jako
před tisíci a tisíci lety, stejnými obrannými mechanismy, které se stále
stávají důvodem pro mobilizaci fyzické síly, jež je však nepoužitelná
pro boj nebo útěk, poněvadž nejde o fyzické, nýbrž o společenské bytí
člověka.
Nedávno jsem četl plakát, pozvání na workshop, nesoucí název
„ Agrese je o. k. Přijďte honem změřit své síly.“ I ten plakát je
maličkým dokladem toho, že jsme vnitřně stále v kůži pračlověka.
Jestliže žádný vyšší smysl lidské existence nedokáže naplnit obraz naší
duše, nitro „postmoderního“ člověka, jestliže vidíme v  rozbitém
zrcadle doby stále týž obličej znetvořené duše, odlitý stresem, tak
aspoň maximálně uspokojit tělesné smysly s  iluzí vlastního bytí,
i když nemocný svět okolo něho sténá bolestí. To je myslím největší
chyba, jakési civilizační harakiri, které sami na sobě vykonáváme.
Nestává se náš život iluzí?
Virtuální doba vystavuje obyčejného člověka neobyčejnému
tlaku a  jeho duše čeká, dívá se z  podvědomí, co to s  ním udělá,
jak bude jeho vědomí reagovat, člověk ale není pouhou
schránkou z  masa a  kostí, krytou kůží. Potřebujeme nejen kulturistiku
těla, ale i  posilovnu mysli. Budou živit dál klamavé naděje naše
vědomí? Skutečnost současné doby je taková, že její zrychlující se
civilizační trend nemusí člověk jako biologická bytost dlouhodobě
vydržet. Trvá-li příčina civilizačního stresu příliš dlouho, lidský
organismus se vyčerpává, v režimu vysoké aktivace je možné
vydržet jen omezenou dobu a logicky nastupuje život na dluh. Zhoršuje
se duševní i tělesná výkonnost, schopnost komunikovat a celková
pracovní výkonnost; posléze nastupuje lhostejnost, různě se
naBOHUMIL ŽDICHYNEC
28
venek projevující – například syndromem vyhoření („burn out“).
Život dnešního člověka se takto dostává do slepé uličky. Stres byl
odpradávna navigačním systémem jedince v jeho životě, ale člověk
rychle ztrácí schopnost adaptovat se na stres z civilizace.
Jde o zhoubný stres – distres.
Je možná obrana proti němu? Můžeme ovli vnit intenzitu
negativního stresu tím, jak vnímáme určité situace; je to přísně
individuálně formováno našimi životními postoji. Z průběhu života se
zdá, že vše, co jsme schopni si představit, je možná
zaznamenané v univerzálním podvědomí, a to, co pokládáme za své vlastní
podvědomí, je ve skutečnosti součástí celku této univerzální
paměti – ale zatím nedokážeme porozumět své duchovní podstatě.
Lidstvo tvoří souhrn jednotlivců, kteří ve hře života nejen vnímají
sebe sama, ale současně se identifikují, a to díky svému
psychickému ustrojení, se svým smrtelným tělem; jako něčím
nepatrným, co samo o  sobě nemá žádnou moc. Hovořme proto v  této
souvislosti více o duši a obraťme se k prazákladu našeho lidství.
Nenamlouváme si úlitbou své pohodlnosti, že známe sami sebe?
Byli bychom schopni žít bez iluzí? Nikoli, potřebujeme i více
pozitivního stresu – eustresu, který se může stát stimulem našeho
produktivního myšlení.
***
Psyché – dvojník těla.
V řecké mytologii Psyché zosobňuje lidskou duši a je zobrazo -
vána také jako dívka s motýlími křídly. Když Psyché podle legendy





ZNÁME SAMI SEBE?
29
opustila podsvětí, otevřela skříňku, aby si z ní vzala trochu krásy,
soudíc, že jí to zajistí Erótovu lásku. Jenže uvnitř však byl věčný
spánek, který ji uspal. Erós, když jí odpustil, přiletěl k jejímu tělu
a sejmul spánek z jejích víček, poprosil bohy Dia i Afrodítu o svo -
lení ke sňatku s Psyché, což se stalo, Zeus dal Psyché nesmrtelnost
a Afrodíté tančila na jejich svatbě. Z lásky Eróta a Psyché se
narodila kráska Hedoné (v římské mytologii Voluptas). Od té doby,
podle mytologie, když psyché – lidská duše – opustí tělo, získá
samostatnou existenci. Podle legendy jde o  dvojníka zemřelého,
který si obvykle našel své místo v  Hádu, kde žil jako stín a 
přízrak. Homér mnohokrát popisuje, jak psyché opouští s posledním
dechem umírajícího jako motýl (jenž se v řečtině nazývá rovněž
psyché).
Psyché podle Carla Gustava Junga zahrnuje celou lidskou bytost,
vědomou i  nevědomou. Ta přirozeně směřuje k  cíli, touží po  růstu,
celistvosti a rovnováze. Tím se liší od pojmu bytostné „Já“, které
znamená cíl, k němuž psyché směřuje. Psyché tvoří dvě složky – vědomí
a  nevědomí (podvědomí). Pomocí nevědomí kompenzujeme
vědomé postoje; pokud je vědomý postoj moc jednostranný, jeho
nevědomý protiklad se autonomně projeví tak, aby vytvořil znovu
rovnováhu, podobně jako se tomu děje ve  fyzickém těle – tedy jakousi
duševní homeostazi.
V  oblasti psyché se to děje prostřednictvím snů a  představ;
a pokud se rovnováha neupraví, znamená to nakročení k nemoci.
Nevědomá složka se může realizovat i zvnějšku; pak jde o projekci.
Projekcí je kupříkladu nadměrná emoční reakce na  jinou osobu
nebo situaci – třeba citové vzplanutí zamilováním anebo
hluboký odpor k  někomu. Takto se nevědomý obsah snaží proniknout
do  vědomí, ale může se objevit pouze v  projekci na  jinou osobu.
Ale to, co milujeme či nenávidíme, není druhá osoba, ale část nás





BOHUMIL ŽDICHYNEC
30
samých, na  tuto osobu projikovaná. Aby naše tělo mohlo žít a  ne
živořit, k tomu potřebuje renesanci mysli.
Je to naše informacemi přetížené nitro, že jsme až dosud rezig -
novali na hledání východiska z prekérní situace tohoto vývojového
stadia civilizace? Něco křehkého v nás přebývá, bylo by škoda
dopustit, aby se to zcela rozbilo do střepů.
***
ŽÍT JE TO NEJTĚŽŠÍ
Zvláštní hnutí srdce – Kde se rodí čas, který žijeme? – Je osud
naším životem? – Ale co je osud? – Kam se ztrácí náš vnitřní svět?
– Chybná interpretace skutečnosti
Jsou podivuhodná hnutí srdce, při kterých se čas od času dostaví
vznešený pocit, jakási závrať, uvolňující tíha nekonečné síly života,
a v mysli, biografu magické paměti, se promítají vracející se obrazy
dávných snů. Možná takto promlouvá o  pravdě evoluce, v  přesahu
našich emocí, univerzálním jazykem život. V takovém okamžiku si
dokáže člověk zhmotnit navracející se okamžik štěstí, třeba v obra -
zu  atmosféry těsně po  bouřce, osvěžené ozónem, kdy z  oblohy
dopadají na zelenou louku stříbřité kapky doznívajícího, osvěžujícího
deště a slunce jediným tahem kreslí po obloze duhu, zatímco
v nevyčíslitelné dálce, v  tajemném pohledu neznámého, zkapalněného
vesmíru, už se zjevuje obrys molekulárního zrodu, jednotlivá zrnka
časoprostoru, tvar geneze subatomárních částic, vpravdě přicházející
zachvění duše, vyvolení či znamení lidské touhy zakotvené v genech,
touhy, jež od dob stvoření měnila člověka během evoluční exploze,
od kambrických kořenů živočišných druhů.





ZNÁME SAMI SEBE?
31
Kde se rodí a kam odchází spát čas, který žijeme,
regenerujeme ho v našich snech? Je to zvláštní
pocit, že člověk musí začínat žít s každým novým
jitrem jakoby stále znovu.
Okamžiky radosti a  štěstí zažije každý ve  svém životě, ale ne -
dají se v našem čase zakonzervovat, jsou předobrazem pozitivního
stresu – eustresu. Sama existence života je ve  své podstatě
fantazie. Nikdy neuvidíme pouhým okem čtvrtý rozměr hmoty, i  když
o  něm víme, ale naši naději posiluje, že technologické nástroje,
které k tomuto poznání používáme, jsou z tohoto světa a zatím se
vždy dokážeme vracet na  pevnou zem. Boží poslání adresované
člověku, vrcholovému predátoru planety? S uvědoměním si
gravitace chápeme newtonovsky, že žít je to nejtěžší. Podle teorie
„zamrzlé evoluce“ se pohlavně rozmnožující druhy, mezi které
patří i člověk, mohou měnit jen bezprostředně po svém vzniku, kdy
odpovídají na  přirozený přírodní výběr – selekci, čím dál méně,
až od určitého okamžiku zcela odpovídat přestanou, po ukončení
selekce se elasticky vracejí do původního stavu a po 98 % – 99 %
doby své existence jsou už „evolučně zamrzlé“, tedy pasivně
čekají, až v důsledku změn prostředí vyhynou. Zdá se, že člověk je
už na této planetě evolučně zamrzlým druhem, a tím je dán náš
osud.
Co by nastalo, kdybychom osídlili podobnou
planetu?
Představte si gumu, kterou stlačíte – tj. obrazně vzato „plastická
fáze“ vývoje pohlavně se rozmnožujícího druhu; jestliže tlak po -
volíte, guma se elasticky vrací do původního tvaru – tj. „elastická“
čili „zamrzlá“ fáze. Pokud by člověk v  malém počtu jedinců
koBOHUMIL ŽDICHYNEC
32
lonizoval podobnou, vzdálenou planetu, malý počet kolonistů si
tam v původní populaci přítomných variant dědičných vloh – genů
– přinese jen malou část genetické různorodosti. Pokud by lidská
kolonie následně přežívala na nové planetě v málo početném stavu,
řada dalších variant genů, které si kolonisté s sebou původně při -
nesli, postupně vymizí díky náhodě zvané „genetický drift“ (zkrat,
posun v dědičné hmotě). Tato populace se začne vyvíjet „plasticky“,
s  jistým předpokladem vzniku nového lidského druhu – příštími
paleontology a archeology třeba pojmenovaného Člověk moudřejší.
Postupem času se i v této populaci bude hromadit čím dál více
variant jednotlivých genů, neboť mnohé z nově vznikajících náhlých
změn genů – mutací – budou výhodné, jsou-li v populaci vzácné,
a nevýhodné, když jsou hojné. Ovšem s narůstající dědičnou
různorodostí se stane i tato populace čím dál méně „evolučně
plastickou“, až nakonec přejde do „elasticko-zamrzlého“ stavu.
V následné řadě generací tak populace kolonistů buď vyhyne, nebo se stane
geneticky zcela uniformní; to znamená, že od každého genu se v ní
bude vyskytovat pouze jediná jeho varianta.
„Elastická existence“ lidského druhu trvá
v pohybu a konání, veškerý život se odehrává
v neustálém plynutí.
„Je nutné, aby zesílila jistota, že existuje ten, kdo drží v  rukou
osudy tohoto pomíjivého světa, kdo má v  rukou klíče od  smrti
a  podsvětí, kdo je alfou i  omegou. A  tento někdo je Láska... Jen
on se může plně zaručit za slova: – Nebojte se!“ napsal Jan Pavel II.
Naše vědomí potřebuje pevnou půdu pod nohama, aby nekončilo
na poušti slov. Víte vždy, kde ji nalézat, v rádoby se do našeho
vědomí vtírající a jako pokušení okolo nás se etablující orwellovské





ZNÁME SAMI SEBE?
33
době? Nechybí nám všem více lásky kolem – a  proč tomu tak je,
chápeme správně potřebu přesahu v lásce, jako transcendenci své
duše? Je to Bůh, kterého podvědomě hledáme, ale kterému zároveň
bráníme, aby k  nám přišel? Škoda že okamžiků prozření srdcem
zažívá lidská mysl v dnešním světě jen poskrovnu.
Co je za životem, černá noc, dlouhý, nekonečný
sen, nový den?
Kdybych si měl vybrat mezi nicotou a vírou, volil bych vždy to
druhé, ale je to osobní rozhodnutí, víra k nám přichází sama, jen
my nejsme mnohdy doma. Myslíte, že člověk, který se dá „opít roh -
líkem“, si mnohé v životě ušetří? Naopak – stádnost a lhostejnost je
životním omylem, člověk takto ztrácí sám sebe. „Někteří lidé vidí
věci takové, jaké jsou, a  bezradně se ptají: – Proč? Já raději sním
o věcech, které nikdy neexistovaly, a ptám se: – Proč ne?“ vyslovil
George Bernard Shaw. Ztraceni v tichém rozjímání snu, snažíme se
nalézt místo působící hojivě na duši, dotýkající se lidské podstaty
a  připomínající v  podvědomí původní domov našich buněk.
Potřebujeme k dobrému životu vlastní identitu, podněty a pocit
bezpečí molekulárních dějů v  našem organismu, jenže kam odplula
z  našeho vědomí autentická archa úmluvy s  desaterem přikázání,
předaná nám jako zákon pro společné žití z místa největšího
setkání na hoře Sinaj? Lze opravami genů předejít našemu zhloupnutí?
Je osud způsobem svobody našeho života?
Žít je ta nejtěžší cesta k jedinečnému cíli, ale lidské vědomí se
koncentruje jen na jedny věci a druhé pomíjí. Iluze jsou
jednoduchou ukázkou schopnosti transcendence lidské duše. Člověk je
byBOHUMIL ŽDICHYNEC
34
tostí, která je schopna reálně vnímat, ale i dosahovat mimořádných
stavů vědomí, jaké jsou popisovány při použití relativně mimořád -
ných prostředků, například při holotropním dýchaní, intenzivní
meditaci či při zážitcích blízkých smrti. Kupříkladu u  přírodních
národů jsou tyto stavy považované za  normální a  tvoří běžnou
součást jejich života. Mnohým z  nás se občas stane, že chceme
druhému sdělit nějaké věci, zatímco on nás ve své slovní výpovědi
předběhne a začne s námi o nich hovořit. Mnohokrát se mi stalo,
že jsem si vzpomněl na někoho, koho jsem dlouho neviděl, a on mi
za  pár okamžiků sám zatelefonoval. Jednou jsem takto jel autem,
někdo mi zavolal, zastavil jsem na odstavném pruhu, a když jsem
se znovu po pár minutách rozjel, přijel jsem k místu tragické
havárie, jejímiž účastníky byla také dvě auta, která mne během mého
zastavení předjela. Proč zrovna v  jednom konkrétním časovém
okamžiku se protnou cesty konkrétních lidí a  buď je, anebo není
nikdo, kdo by pomohl jejich neštěstí odvrátit?
Co je to za magii, ale je to magie? Můžeme, ale nemusíme tomu
říkat šestý smysl, anděl strážný či telepatie.
Někdy jako by nám osud svým přesahem, transcendencí
lidské mysli do  budoucnosti


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.