načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zmizet - Petra Soukupová

Zmizet

Elektronická kniha: Zmizet
Autor: Petra Soukupová

Tři novely současné české autorky, držitelky ceny Jiřího Ortena za rok 2007. Ve třech příbězích popisuje autorka mezní rodinné situace, které dají rodinám nový směr. V první ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2009
Počet stran: 340
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace (některé barevné)
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: ilustrace Milan Soukup
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2009
ISBN: 978-80-729-4317-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Tři novely současné české autorky, držitelky ceny Jiřího Ortena za rok 2007. Ve třech příbězích popisuje autorka mezní rodinné situace, které dají rodinám nový směr. V první novele je to chvíle, kdy vypravěč, malý chlapec celoživotně soupeří se svým starším bratrem o přízeň rodičů. V klukovské potyčce utíká před svými pronásledovateli a vběhne pod auto. Kvůli těžkému úrazu přichází o nohu a tím získává větší pozornost rodičů. Naopak starší bratr se náhle ztrácí. Zpočátku se zdá, že možná utekl z domova, právě kvůli současné rodičovské nepřízni, po čase je však jasné, že jde o něco mnohem vážnějšího. I druhý a třetí příběh reflektuje niterné rodinné vztahy a sourozenecká pouta, která ani tady nejsou příliš silná.

Popis nakladatele

Intimní rodinné či partnerské vztahy jsou tradiční doménou ženských a dívčích románků. Vyšší literatura se tohoto tématu jako by bála a možná i trochu štítila. Tím větší pozornost potom budí, dokáže-li je nějaký autor uchopit neprvoplánově, nesentimentálně a netradičně. Petře Soukupové se to podařilo hned v první knize nazvané K moři. I v jejím novém souboru tří rozsáhlých povídek jsou hlavním tématem rodinné vztahy. Tentokrát však autorka zvolila stylizaci dětského hrdiny. V prvních dvou textech jsou děti vypravěči příběhu, ve třetím je vypravěčem sice již dospělá žena, ale těžištěm jsou její vzpomínky na dětství. Ve všech povídkách se hrdinové snaží vyrovnat s určitým rodinným traumatem, které je vzdaluje od jejich blízkých, nutí je hledat identitu a místo v rodině. Nejde však o dramatické filmové zvraty, které by životy hrdinů převracely naruby, to podstatné se odehrává v nitru postav. Do tohoto velmi intimního prostoru však dokáže autorka čtenáře vtáhnout natolik, že je schopen sdílet i ta nejsubtilnější vnitřní hnutí a nazírat je jako skutečná existenciální dramata. Zdá se to být i poněkud paradoxní, neboť jazyk vyprávění téma spíše zcizuje a zaznamenává jakoby chladným okem kamery. I v tom se však projevuje vypravěčský talent Petry Soukupové. Nová kniha lapidárně nazvaná Zmizettak představuje v rámci současné české literatury polohu, která neláká čtenáře prvoplánovou exkluzivitou, zato jej nutí přemýšlet i nad zdánlivě nedramatickými okamžiky jeho života. A mimo jiné i v tom je smysl každé dobré literatury. Magnesia Litera 2010 - Kniha roku Petra Soukupová (1982) vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. V současnosti pracuje jako scenáristka úspěšného pořadu Comeback. Za svůj debut K moři získala Cenu Jiřího Ortena, byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého a cenu Magnesia Litera. Za scénář k povídce Na krátko získala třetí místo v soutěži Cena Sazky za nerealizovaný scénář a ukončila jím studium na FAMU. Její druhá kniha, triptych povídek Zmizet, byla rovněž nominována na Cenu Josefa Škvoreckého, v roce 2010 získala hlavní cenu Magnesia Litera - kniha roku. Více na www.petra-soukupova.cz

Zařazeno v kategoriích
Petra Soukupová - další tituly autora:
Pod sněhem Pod sněhem
Pod sněhem Pod sněhem
Kdo zabil Snížka? Kdo zabil Snížka?
Nejlepší pro všechny Nejlepší pro všechny
 (audio-kniha)
Kdo zabil Snížka? Kdo zabil Snížka?
Až se zamiluju Až se zamiluju
 
K elektronické knize "Zmizet" doporučujeme také:
 (e-book)
Ten sen Ten sen
 (e-book)
Vyhnání Gerty Schnirch Vyhnání Gerty Schnirch
 (e-book)
Muži, kteří nenávidí ženy -- nový design Muži, kteří nenávidí ženy
 (e-book)
Zdeněk Svěrák – POVÍDKY Zdeněk Svěrák – POVÍDKY
 (e-book)
Zeptej se táty Zeptej se táty
 (e-book)
K moři K moři
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

zmizel 11

teď 13

předtím 14

jako šnek 19

noha 22

bez nohy 27

pirát 30

postel 36

podzim, zima, jaro, léto 40

nožičkova holka 48

sobota 55

neděle 62

a dál 69

první vánoce nové doby 73

po vánocích 77

táta 82

máma 90

léto 92

sešit 97

zvířátko je za topením 102

na krátko 109

výlet 111

tlustý nejim 113

plamen 117

maminka 129

švédské tričko 142

učebnice, odveta, míč 152

loď 161

viděla sem tvýho fotra 170

vlasy, lísteček, míč 177

chci k tátovi 183

lančmít 192

ve vzduchu pořád něco je 200

překvapivé návštěvy 212

třídní schůzky 227

stejnej ksindl 234

ráno 243

pro rohlíky 249

věneček 257

přijeď 259

mirek 265

tatínek umřel 273

malý pejsek 278

obložený chleba 297

evo 301

sestřička 315

to sme dva 329

co takhle v sobotu 337

nádherný, přenádherný večer 341

hužva 358



petra soukupová: zmizet

Brno 2011

host




© Petra Soukupová, 2009

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2009, 2011 (elektronické

vydání)

ISBN 978-80-7294-422-4 (Třetí, elektronické vydání. Formát

PDF)

ISBN 978-80-7294-423-1 (Čtvrté, elektronické vydání. Formát

ePub)

ISBN 978-80-7294-442-2 (Páté, elektronické vydání. Formát

PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7294-443-9 (Šesté, elektronické vydání. Formát

MobiPocket)


Pro Tomu



Nejlépe bylo by vzdálit se

a nikdy se nenavrátit,

svým bližním a nejbližším ztratit se,

a sám sobě se ztratit.

František Gellner

Radosti života



zmizel



13 zmizel

teď Je sice srpen, ale ráno je zima a ve vzduchu už voní podzim. Naše město je placka, všude kolem taky, až pak hory, který sou vidět, jenom když je úplně jasno, v zimě září do dálky bíle, i když tady po sněhu ani stopa. A dneska určitě vidět sou. Po­ znám to, hned jak se probudim, v pokoji je chladno, jak mám celou noc otevřený okno. Začnu se usmívat. Připadá mi, jako by i počasí souhlasilo s mým záměrem. Dneska je den, kdy se mají dělat velký věci, cejtim.

Vstanu v sedum deset, k snídani kakao a chleba s marme­ ládou, jahodovou, ale koupenou, oni sedí u stolu a každý si všímáme svýho, on si čte a ona přemýšlí, a není těžký říct nad čím.

Pak se oblíknu, pomalu, dneska je všechno obřad, už je­ nom zavřu obě tašky i batoh, všechno mám sbalený nejmíň od předvčerejška. Znova přelítnu očima celej pokoj, nic, co bych ještě chtěl, tu není, ale pak kouknu i na bráchovu po­ ličku, na kterou jinak ani nešáhnu, a seberu takovej zavírací nožík, co dostal kdysi od táty, vždycky sem mu ho záviděl a stejně sem si nedovolil ho vzít, tak teď jo. Určitě se bude hodit.

Je úplně zaprášenej, protože se ho nikdo nedotkl už léta.

Aby mělo zvířátko kamaráda.

Pak jedem autobusem na nádr, on mi nese jednu tašku a chce vzít i druhou, ale já nechci, nesu si ji sám, i batoh, a mám to docela těžký, tak trochu jako skoro kulhám, protože je to prostě moc velká zátěž, a na to nejsem zvyklej.

Projdem halou na první nástupiště, hodíme tašky do vlaku a pak všichni tři stojíme, slunce svítí a nikdo nevíme, co by­ sme si už teď řekli, tak mi dává táta kázání, jak se mám chovat, a máma jak si mám na sebe dávat pozor, a pak se ona snaží nebrečet, na to sme sice dávno zvyklí, ale stejně se oba trochu petra soukupová stydíme, ale ani to nás nijak nesbližuje, je to jenom takovej hloupej okamžik.

Znovu ji tedy ujišťuju, jak si budeme pořád volat a jak budu

psát a co nejčastěji jezdit domů, i když vim, že ne, a ona se uklidní a už zase kouká skrze mě, vim, přemýšlí nad další fotkou.

Pak už musím nastoupit, obejmu ji a pusa, s ním si potřesu

rukou, možná na úplnou setinku vteřiny si kouknem do očí, možná ne, nastoupim, v uličce otevřu okno a koukáme na sebe ještě asi pět dlouhejch minut, než se vlak rozjede, chvilka má­ vání, než zmizej, pak si jdu sednout do kupé ke svým věcem a sedim sám, schválně sem řekl, že pojedu hned ráno, aby byl

vlak prázdnej, a je.

Sedim a koukám z okýnka a kolem ubíhá krajina a mně je

nádherně, tohle je taková síla, že se mi chce skoro brečet, ale

jen nad tou krásou, ne žádným smutkem ani strachem

Vlak jede přes Prahu do Plzně, kde mi za pár dnů začne škola. Je mi patnáct let a těšim se. Sedim v tom kupéčku a nevnímám nic jinýho, než jak to běží kolem.

předtím

Kdysi mi je v podobným vlaku necelých sedum let, koukám na krajinu a vedle mě sedí brácha, jemu je deset, a teď do mě

pořád šťouchá, ošívám se, nechci odtrhnout oči od okýnka,

ale pak mě dloubne pořádně, tak se otočim a brácha na mě

udělá ksicht.

„Seš dement? Dělej, vystupujem.“

Než já stačim udělat ksicht na něj, už se otočí a pakuje se,

a táta, ten už je skoro venku, vlak zpomaluje a mně se nechce, ale musim, tak pomalu vstanu, s rychlostí mám asi trochu zmizel problém, jak mi pořád všichni říkaj, a i když se třeba snažim, tak je to stejně na nic, brácha mě popadne za ruku a táhne mě ven, vystupujem.

Cukám se, drží mě moc pevně a bolí to.

Jenže nechci dělat scény, mamka tu není a táta pro to nemá moc velký pochopení.

Takže vystoupíme z vlaku, sme normální rodinka na ne­ dělním vejletě, akorát bez mamky, která doma uklízí a vaří si dopředu, protože v týdnu na to nemá čas.

Já s bráchou máme skoro identický oblečení, sportovní

bundy i boty, to protože táta věří tý jedný značce, takže je to bez debat.

Takže jasně že má táta na sobě totéž, akorát dospělácký. Taky má na krku na řemínku foťák a pořád nás fotí, a taky celý oddíl, i teď nás vyfotí. Brácha mě chytne kolem ramen a zubí se.

Sme moc roztomilí.

Sem v tý době malinkej, je mi sice skoro sedum, ale vypa­ dám na pět, sem úplně světlounkej, bílý řasy i vlasy a skoro průhlednej, ještě to není tak dávno, co si mě ženský na ulici pletly s holkou, možná teda vypadám spíš jako holčička než jako sportovec, kterým bych měl podle táty být. To brácha sportovec je, a taky je daleko hezčí, hotovej anděl.

Mamka má taky svůj foťák a fotila nás při těch nejběžněj­ ších věcech, odjakživa, ve vaně, v posteli, u stolu, při zavazo­ vání bot, při breku, při oblíkání rukavic.

Máme doma fotek, na kterých sme já a brácha malí, možná čtyři krabice od bot nebo třeba i víc.

Rodiče se seznámili přes fotografování, i když je mamka učitelka. Je to asi jediná věc, kterou měli společnou. Jenže poslední dobou už mamka tolik nefotí. Zato začala chodit na keramiku pro dospělé. Byt nám zaplavujou odporný hnědý hrnky, kde i voda vypadá tmavá. To nemám rád. petra soukupová Vyrazíme od nádraží, a ještě než dojdeme do nějakýho lesa, táta s bráchou nasadí děsnou rychlost, takže mám co dělat, abych jim stačil, skoro utíkám. Stejně jim nestačim. Popohá­ ní mě.

Táta se postupem času začne tvářit popuzeně, což v tý době nechápu a je mi to akorát líto. Taky mě píchá v boku a chtěl bych se tu trochu porozhlídnout. Ale táta mi vždycky řekne něco jako: Co tam zase zevluješ? Když třeba koukám na mra­ veniště, což je fakt paráda, zázrak světa, dokázal bych u toho sedět hodiny.

Jenže musim jít. Můj táta trénuje atletiku a taky dětskej oddíl orientačních běžců. Brácha je první nebo druhej v okrese ve svý kategorii, podle toho, jakou má ten den formu. Já běhat neumim, nebo jenom pomalu, a moc mě to nebaví. Sem beznadějnej. Na ce­ lým orientačním běhu mě nejvíc baví ztratit se v lese, objevit něco skvělýho a koukat na to. Zevlovat. Slunce mezi listama stromů tvoří obrazce. Tráva ohýbající se větříkem, jako by kaž­ dou chvilku měl přijít někdo hrozně lehoučkej a neviditelnej. Jenže pak mě stejně někdo najde. Tyhle výlety s oddílem každý víkend. Na podzim, když už je ráno fakt zima, hrozně chci zůstat v posteli, ale to neexistuje, jedem. Mamka se sice přimlouvá, abych mohl být doma, ale v tomhle prostě velí táta.

Samozřejmě v týdnu tréninky. Snažim se ulejvat. Vymejšlim si pohádky, jak mě bolí hlava, jak mě bolí ruka, jak mě bolí zub, jednou mě táta odvleče k zubaři, což sem teda nemyslel,

že by fakt udělal, tak potom už si nevymejšlim nic, co by šlo

tak snadno ukázat, ale dlouhodobě je mi to stejně k ničemu, akorát mě táta má za bábovku. zmizel

Odpoledne zase vlakem domů. K obědu chleba se sýrem, co nám mamka udělala, jablko, paprika, tatranku nebo něja­ kou jinou sušenku, a výjimečně hranolky někde v nádražce. Sedíme večer u večeře, máme kuře s bramborama, táta s brá­ chou probíraj dnešní běh, vydrží jim to celý jídlo, rozebíraj každej bráchův pohyb, výdech, všechno, a táta se na mě za celou dobu ani nepodívá.

Mamka se se mnou baví normálně, jenže to je mi v tu chvíli jedno, chci, aby mě taťka pochválil, jenže vlastně není moc za co, jsem opravdu nešikovnej a pomalej.

A tak sedim jako holčička a je mi do breku, ale nebrečim, leda až po večeři v pokojíku, jenže když brečim, tak je to ješ­ tě horší, to si ze mě navíc dělá brácha děsnou srandu, a to už fakt nemůžu, brečim tím víc a pak se začnu hrozně vztekat, a stejně nemůžu nic, protože on mi chytne obě mý ruce do svý jedný a druhou mě lechtá a já se musim smát a přitom ho nenávidim.

Pak mě pustí, většinou až když přijde mamka a vynadá mu. Já se skoro nemůžu nadechnout, což mamku úplně dostane, a ječí na bráchu ještě víc, a když pak odejde, brácha na mě už jenom kouká a mně je znova do breku, protože je v tom fakt velkej vztek nebo nenávist, nevim, sem malej, vim jenom, že mu vadim.

A přitom sem nic neudělal.

Vůbec se nemáme rádi. Každej žárlíme na toho druhýho,

on má celýho tátu a já celou mamku a každej chce i kus toho

zbylýho rodiče. Jenže on je starší, a tak stejně může všechno.

Je noc a já se najednou probudim, nevim proč, vidim jenom

siluety nábytku, a jak se tak snažim rozkoukat, zahlídnu, že

u stolu někdo sedí, ale proč, je tma, proč by tam brácha seděl,


18 petra soukupová ale stejně ho volám jménem a hlas už se mi chvěje, ale ta po­ stava nic, a pak se zvedne, já mlčim, protože sem už strachy mimo, a dojde až ke mně, a je to zrůda, já začnu řvát a řvu, co to jde, taky se počůrám, a zrůda rozsvítí a sundá si z obličeje

punčošku a brácha na mě syčí, abych přestal, ať se uklidnim,

ale já nemůžu, brácha do mě párkrát šťouchne, ale já sem k ne­ zastavení, tak on zhasne a zaleze do postele, a to už je tu máma a nejdřív mě utěší, taky řekne bráchovi, aby jí to laskavě vy­ světlil, ale on dělá, že je rozespalej a že vůbec neví, co se děje, mamka mu nevěří, pak přijde táta a řekne, ale prosim tě, kdo ví, co se mladýmu zdálo, a brácha se zase otočí ke zdi, mam­ ka s tátou na sebe koukají chvilku beze slova, pak mě mamka

sebere, převlíkne a uloží k sobě, a zatímco já pomalu usínám

v ložnici, slyšim v polospánku, jak se máma s tátou v obýváku kvůli tomu hádaj. A ráno se na mě brácha šklebí.

Někdy je ale táta z dohledu a brácha to odnese. Protože

žaluju. Nesnáší mě pak o to víc. Já se ho bojim.

A takhle je to pořád.

Nepamatuju si na jedinou chvilku toho, čemu se říká sou­ rozenecký pouto, nějaké povědomí o tom, že to, co máme my dva spolu, je něco, co s nikým jiným na světě mít nemůžu. My spíš nemáme vůbec nic. Je mi šest let a osum měsíců a třináct dní, začal sem chodit do školy, kde se mi docela líbí. Až na to, že brácha mě nemá rád a táta si mě moc nevšímá, se mi v životě neděje nic špatnýho, ale takhle to zatím nevnímám. Prostě nemám rád tréninky a nemám rád bráchu, když mě straší.

Báječný chvilky, když sem nemocnej, ale jenom trochu, ne aby mi bylo fakt špatně, tak, abych mohl zůstat doma sám s mamkou a pomáhat jí s vařením. zmizel

jako šnek Je sobota někdy začátkem dubna, a když se při snídani podí­ vám z okna kuchyně, na trávě je jinovatka. Přesto se po sní­ dani oblíknem a jedem někam na závod, nebo vlastně já ani nevim, jestli je to závod, akorát vim, že za chvíli jedem.

Přijde táta, už má na sobě tepláky, a taky moc dobrou ná­ ladu, vesele mě pobídne, ať to tu nesrkám do oběda, a pak na mě mrkne, musim se usmát, jak mě to potěšilo. Pak si ještě uděláme výlet na Křivoklát, na hrad, víš?

Nevim, ale to je jedno, dokonce se na dnešek začnu těšit, tak fakt dopiju kakao a jdu se rychle oblíkat. V pokojíku se brácha rozcvičuje, má při tom dokořán okno, což je fakt ne­ příjemný, protože je tam velká zima, hned se mi udělá husí kůže.

Jedem, jízda vlakem, obvykle nejhezčí část výletu, mě dnes­ ka nebaví, teď najednou si přeju, aby to už uběhlo, aby bylo po závodě a mohli sme na hrad.

Ani nevim, proč se tak těšim. Možná proto, že na mě táta

mrkl, možná proto, že si nepamatuju, že bych byl kdy na hra­ dě, a slibuju si od toho něco skvělýho.

Takže i závod docela zvládnu, ne že bych sice nějak zazářil, ale aspoň se v půlce cesty neztratim někam do lesa.

Po závodě se oddělíme od skupiny ostatních, jedou s dru­ hým trenérem domů, a skoro slavnostně se vydáme na hrad, jenom my tři, a tentokrát mi ani nevadí, že se táta s bráchou baví o běhu a mě si nevšímaj. Jdu za nima a těšim se.

Jenže celý hrad nestojí za nic. Je to nuda. Sem zklamanej.

Cestou dolů narazíme na skalní městečko, vylezeme všich­ ni tři na malou skalku, brácha už stojí i s tátou nahoře, kam vede příkrej zub skoro bez výstupku, mně to nejde a oni mě každej chytnou za jednu ruku a vyzdvihnou mě nahoru jako petra soukupová pírko, okamžik, jako bych letěl. Okamžik, kdy chci, aby mě nikdy nepustili.

Třeba to není žádná výjimka, to jenom atmosféra toho dne, kterej pro mě byl důležitej, proto si to pamatuju, přece mi ruku podávali miliónkrát předtím i potom.

Stojíme teda na skalce a táta za chvíli, že vyleze na vedlejší, daleko větší, ať tu počkáme, a brácha hned, že musí jít s ním,

to je jasný, protože brácha byl za tátou jako pejsek, ale táta že

ne, ostatně já přece nemůžu zůstat sám na skále.

Já bych sice klidně mohl, ani bych se nehnul, ale táta na

tom trvá, vyblejskne si nás, bráchu naštvanýho, a jde. Brácha

má asi vážně děsnej vztek, strčí do mě a já spadnu.

Nic to není, vstanu a dělám že nic a on se ke mně přibližuje a tváří se dost zle, a já ustupuju, až sem u samýho kraje a budu asi brečet, on mě chytne a zaklání mě, a je to dost hnusnej po­ cit, ale držim se, protože vim, že je to hra.

A on mě najednou v tom záklonu trochu jakoby pustí a hned chytí, začne se smát, brácha se nádherně směje, a když se směje, je jak veselej anděl, nadpřirozeně krásnej, s těma ku­ drnatejma vlasama. Ale já začnu brečet a kvílim jak šílenec, protože sem se fakt lekl.

Brácha mě utěšuje, ale táta je v momentě zpátky a vyna­ dá bráchovi a mě taky zpraží, ať přestanu kňourat, a jdeme dolů.

Táta si dá v nádražní hospodě pivo a nám koupí žlutou limonádu, sedíme tam a ani jeden nemluvíme, už toho máme dost, a brácha je navíc uraženej. A tak srkáme, obyčejná ná­ dražka, a najednou se ve dveřích objeví chlap s berlí a jednou nohou bezvládnou, táhne ji za sebou a šourá se k pultu, a číš­ ník si ho hned všimne. A než ten chlapík k pultu dojde, už

má natočený pivo, podá číšníkovi mince, opře si berli o pípu

a pivo nadvakrát vypije. Vezme berlu a belhá se pryč.


21 zmizel

A já na něj koukám, protože je jako šnek, a sem tím úplně

fascinovanej, až mě táta okřikne, ať takhle necivim.

A celou dobu, než přijede vlak, a taky cestou a taky doma

u večeře a než usnu pořád na toho chlapa myslim a říkám si, na tohle už nikdy nezapomenu.

Do týdne na něj zapomenu.

A za rok si na něj zase vzpomenu.

Otec si na tenhle výlet nepamatuje. Pamatuje si ale na to, jak obvykle tyto výlety probíhaly, Jakub se zase coural vzadu, pořád ho musel hlídat a popohánět, protože on byl doslova

nemožnej. Stejně jako při jakýmkoliv sportu. Ale to by otec

chápal, každýmu to holt jít nemusí. Nechápal však, jak mohl

Jakub na všechno tak kašlat. Nemohl si pomoct, ale když vi­ děl Jakuba v lese při běhu nebo při tréninku na dráze, cítil především marnost. Proč se trochu nesnaží? Každej nemusí bejt talent, ale trochu zatnout zuby, od čeho je to chlap! Ale to ne, ona z něj chce mít holku, alespoň jednu dceru. Matka má o Kubíka trochu strach. Ví, že ho sport nebaví. Snaží se to říct otci, ale ten ji neposlouchá, jeho synové pros­ tě musí sportovat a hotovo. Podívej se na Martina, řekne jí vždycky, snaží se, a jak mu to jde, ale kluci nejsou kopie, jed­ nomu to jde, druhýmu to jít nemusí, Kubík na to prostě není typ. Taky ji trochu trápí, že se k němu Martin někdy chová

ošklivě. Má si přece dát pozor, je o tolik silnější, Kubík je tak

křehký. Snaží se být v jejich hádkách spravedlivá soudkyně.

Ale je přece přirozené, že chrání toho slabšího. Máťa se na ni

pak dívá jako na vraha. petra soukupová

noha Za další rok jsem nevyrostl víc než o tři centimetry. Mamka se jednou u doktorky, která mě přeměřovala, rozplakala. Ale snažila se, abych to neviděl. Bylo mi to líto.

Sem prostě strašně malinkej. Cestou od doktorky mi ale mamka koupila nanuk.

Horší bylo, že od tý doby mě ještě víc nutila do jídla, což bylo hrozný. Kolikrát sem seděl u stolu třeba dvě hodiny, u studenýho karbanátku s bramborama, a máslo, kterým byly ty brambory přelitý, pomalu chladlo a tuhlo a já věděl, že už nesním ani sousto.

Tehdy mě někdy brácha vysvobodil, takže třeba je tohle to sourozenecký poutko. Prostě přišel do kuchyně a najednou si to nacpal do pusy a zase odešel. Pak sem dal talíř do dřezu a odešel taky. Když sem vyšel z kuchyně, mamka na mě po­ každý z obýváku zavolala, jesli sem to snědl, i když věděla, že já bych prostě nevstal, když mi to zakázala.

Anebo sem to někdy vyhodil z okna. Ale to sem se bál. Jed­ nou padl kus masa na parapet sousedů pod náma.

Během tohodle roku to taky táta se mnou pomalu vzdává. Na podzim, když začlo bejt zase ráno zima a mně se nechtělo ven, kňoural sem, a mamka se za mě přimlouvala pořád víc, až táta nakonec prostě mávl rukou a odešli s bráchou sami.

A čím častěji sem zůstával doma s mámou, tím míň si mě

táta všímal. Když sem přestal úplně chodit na tréninky, bejval

sem pořád, celý odpoledne s mamkou a třeba sme vařili ve­

čeři a fakt mě to bavilo, už tehdy sem se naučil knedlíky s va­

jíčkem, teda pod dohledem, abych na sebe nezvrhnul pánev

s rozpáleným olejem.

Měl sem takovou malou stoličku, abych všude došáhl.

Anebo sme sušili byliny. Mamka mě učila znát kytky. Znám je. Taky sem v tý době začal kreslit a mamka měla pocit, že zmizel sem hrozně moc dobrej, tak sem začal chodit na výtvarku, což mě teda baví o dost víc než běhání, ale zase mi trochu vadí, že nemůžu kreslit, co chci, což jsou většinou nějaký přírodni­ ny, ale že mě učitelka, která má hrozně silný brejle na dálku, takže za nima má už jenom malinký očička, prudí, ať kreslim to, co nám zadala. Potom tam sedim a čmárám jen tak a ona si stěžuje mamce. Mamka mi domlouvá.

Před tátou se ale o kreslení vůbec nemluví. Mluví se buďto o bráchovejch úspěších, nebo o našich školních věcech, a jinak vlastně o ničem. Táta mluví daleko víc s bráchou než s mam­ kou. Se mnou jenom letmo, jdi si umejt ruce, už je večeře, kde máš svetr, co ve škole, ty se neučíš? A tak podobně. Chováme se k sobě trochu jako cizí, ale slušní lidé. Už mi to ani není líto, protože sem rád, že nemusim běhat. A taky mám mamku a kreslení a v tý době mi mamka koupí rybičky. Koukám na ně celý dny, průhledný a třpytivý.

Zato s bráchou se k sobě moc slušně nechováme. Sem po­ řád stejně slabounkej a stejná slečinka, někdy se v noci pořád počůrávám, když se mi zdá nějakej hroznej sen.

Brácha mi za tohle dělá nejhorší věci. Hrozně se stydim a on to vytahuje přede všema, dokonce i jednou když za mnou přijde spolužák Robert s úkolama, dělá si ze mě legraci, sna­ žim se nereagovat, protože pak ho to možná přestane bavit, ale potom už to nevydržim a on je hrozně nad věcí, já brečim

a chudák můj spolužák chce co nejrychleji vypadnout, jak je

to trapný, a pak to stejně rozkecá po třídě.

Jediný, co můžu já, je říct to mamce, ale za to se taky moc

stydim, takže to nechám a jenom si všechnu tu nenávist k brá­ chovi schovávám.

A takových zážitků je asi víc. Někdy kolem ledna, kdy je mi osum, chodíme už s bráchou kolem sebe jako náhodní spolubydlící, ale před rodiči děláme, že je všechno v pořádku. Brácha mě vodí do školy, aby mamka každý ráno nemusela, petra soukupová což spočívá v tom, že se na první křižovatce rozdělíme a od­ poledne se na téhle křižovatce zase sejdeme.

Ten kousek do naší ulice jdeme sice vedle sebe, ale ne tak blízko, aby někoho napadlo, že k sobě patříme. V únoru si koupíme do družiny křečíka. Máme služby, kdo se o něj ten určitý den stará. Beru ale služby i za ostatní. Čis­ tim mu pelech a hraju si s ním, z knih, ze samých Robinso­ nů Crusoeů, který sou připravený v knihovničce pro společný čtení, mu stavim labyrint. Nevim, proč doma nemám žádný zvířátko. Teda suchozemský. Ale když to řeknu mamce, zaťuká si na čelo. Fuj, myš, řekne. Mám chuť si taky zaklepat na čelo, křeček není žádná myš. Je středa devatenáctýho března. Venku na ulicích leží zbytky sněhu, bílý fleky na hnědý zemi. Nejošklivější bezčasí mezi zimou a jarem.

Dneska má křečka Veronika a nechce, abych tam zůstal, čumí na mě jako husa, ať už vypadnu, není to jenom tvůj kře­ ček, dneska ho mám já, tak jdu.

V šatně jsou ještě Robert a Kája, obouvám se, ještě že mám zalepovačky, myslim si, jinak by mi utekli, ale později mně to bude tisíckrát líto.

Teď vyběhnem na ulici a tam Kája vrazí do nějakýho osmá­ ka, kterej tam stojí se skupinkou dalších skoro dospělých, a ty Káju hned chytnou, omluv se, a Kája se omluví, oni mu ješ­ tě trošku zanadávaj a pustí ho a Kája poodejde k nám, a pak na ně zakřičí vy píčusové posraný a všichni tři se dáme do běhu a oni taky. A Kája na ně pořád řve, a všichni tři běžíme, teď se mi hodí i moje dávné běhání, protože nejsem poslední, poslední je Robert, on je dost tlustý, běžim a koukám na Ká­ jovy záda, i on běží, už asi nemá dech na nadávání, tak mlčí

a běžíme.


25 zmizel

Kája vběhne do ulice a já běžim za ním a ještě se ohlédnu, protože slyšim, jak Robert piští, někdo ho asi chytnul, a jak se otočim, tak zakopnu a pak slyšim jenom hrozný troubení a ně­ jaký zvuky aut, není to zpomalený jak v nějakým filmu, nevim, co se stane, a neproběhne mi před očima celej život, naopak, je to tak rychlý, že nemůžu udělat vůbec nic, jenom vim, že teď sem v hajzlu, a dál už nevim nic, nevim ani, jak dopadnu na zem, ani jak za týden po tom dětem ve škole křeček uteče. Během hodiny fyziky zaklepe na dveře kolegyně Horáčková. Jenom očima si sdělí, že má matka v ředitelně nějakou špat­ nou zprávu. Puberťáci natahujou uši. Odejde ze třídy a je jí špatně strachy, co se komu mohlo stát. Stejně ví, že to bude Kubík. Nakonec se rozběhne, běží tichou školní chodbou. Ať to nejsou děti, ať je to Michal. Hned do nemocnice, zástupce ji odveze. Když se v nemocnici dozví, co se přesně stalo, roz­ pláče se, ale pláče stejně tak i úlevou, tohle všechno je jedno — hlavně že její chlapeček žije. Probudim se v nemocnici. Kolem mě je bílo, nemůžu moc pohnout hlavou, takže vidím jenom bílý strop. Snažim se ale hlavou pohnout, bolí. Nade mnou stojí mamka a brečí. Ne­ dokážu určit, jestli radostí, či z jiného důvodu. Jak se pomalu

probouzim, cejtim, jak mě strašně bolí pravá noha. Chci mlu­

vit, ale moc to nejde, mám sucho v puse a tak.

Rozbrečim se, noha fakt strašně bolí. Trošku se kroutim na posteli, to mě ale pak bolí víc věcí. Přichází sestra a něco mi píchá do ruky. Probouzim se podruhý. Je to daleko lepší. Mamka tu není. Vedle mě na posteli někdo leží. Jsem v trojlůžkovém nemoc­ ničním pokoji.

Za chvíli mamka přijde. Má kafe v kalíšku. Moc pěkně voní. petra soukupová

Stěžuju si na nohu a ona začne znovu brečet.

Nohu nemám. Bolí mě noha, kterou nemám.

Mám štěstí, prej sem mohl být mrtvej. Možná mám štěstí, ale nemám nohu.

Brečim, protože máma brečí.

Teprve v noci, když nemůžu spát, tak je mi to líto. Teprve v noci brečim, protože nemám nohu. Zbytek nohy, co mi zů­ stal, končí nad kolenem. Mamka chodí pořád. Snaží se se mnou mluvit. Nezajímá mě to. Ptá se mě, co bych chtěl, říkám, že nohu. Zase brečí.

Táta chodí taky každý den, ale jenom na chvilku. Snaží se mi, jak by asi řekl on, dodat odvahu. Hučí do mě, jak mu­ sim překonat sám sebe. Jak je to teď celý na mně. Jak se mám

držet. Jak sem správnej chlap a ty přece bojujou.

Brácha přijde jednou. Přinese mi velkej pytlík buráků. Chvilku si sedne na židli a těká očima po pokoji. Ani jeden nevíme, co bysme si povídali.

Brácha je na tuhle místnost moc hezkej. Vůbec se sem ne­ hodí.

Když odejde, sním všechny buráky najednou, až mi od soli popraská pusa. A v noci mám pak hroznou žízeň. Nakonec musim vypít z kelímku čaj Honzíkovi, kterej leží vedle na po­ steli a fňuká, protože ho furt bolí břicho, bábovka, protože svůj čaj už mám vypitej.

Jednou se zastaví Kája se svojí maminkou, přinesou mi fakt moc dobrý bonbóny, ale nikdo neví, co by se mělo říkat, je to nepříjemná situace, Kája se přede mnou tak strašně stydí, že docela brzo řeknu, že sem unavenej. Okamžitě odejdou a je vidět, jak se jim ulevilo. Mně taky. Otec má na matku vztek. Vidí Kubu, jak tam leží a odmítá cokoliv udělat, cvičit, snažit se, aby brzy chodil. A ona tam zmizel u něj sedí a pláče. To je pak jasný, že se kluk cítí jako největší

nebožáček.

Ale to jí otec nevysvětlí, že čas lítosti je pryč, teď že se musí

zase něco dělat.

Hrozně ho mrzí, že jí dovolil, aby Kuba přestal trénovat,

aby se z něj stala holčička. Otec si vyčítá, že ho nevedl tvrdě­

ji, víc chlapsky, protože to by teď jistě měl víc síly postavit se tomu.

Po několika marných hádkách s matkou má otec takový vztek a pocit zbytečnosti, který lze překonat jen tréninkem nebo chlastem, a tak to udělá, raději obojí.

A i když trénuje a pije už léta, teď najednou je to z jiného důvodu, a skutečně, je to zcela jiné. I kdyby se později ne­ stalo všechno, co se stane, otec by stejně nakonec s alkoholem problém měl.

bez nohy Nejdřív se mi do ničeho nechce. Čím víc mi všichni říkají, jak musim cvičit a musim se snažit, tím míň se mi do něče­ ho chce. Naštěstí mi mamka nosí knížky, v nemocnici se na­ učim číst, jako kdybych byl nejmíň ve čtvrtý třídě, a ne ve druhý.

A pak začne jaro a já pořád ležim, protože necvičim, takže mám slabý ručičky, ani se nemůžu učit s berlema. Maximálně mě posadí na vozíček a vyvezou na terasu.

Kromě nohy mi vlastně nic hroznýho není. Pár modřin. Na­ ražený žebra. Rána na hlavě na pár stehů. Všechno se rychle hojí, akorát noha pořád nechce dorůst.

Když začne ve vzduchu vonět léto, sem v pořádku, pokud

ovšem nemluvím o noze. Jsem ještě o trochu hubenější, ale já už předtím vypadal dost nezdravě a tak, takže to asi není petra soukupová zas takovej rozdíl, myslim si. Pak za mnou přijde mamčina kolegyně, všimnu si jejího pohledu, snaží se dělat že nic, ale nejde jí to, musim teda vypadat fakt hrozně.

Nevim, proč se začnu snažit. Asi že cejtim ten teplej vzduch a chci z nemocnice pryč. Prostě začnu.

Jednou, když už se mi zdá, že sem na tom docela dobře, se pokusim vstát s berlema z postele a spadnu na zem.

Ležim tam a brečim a vůbec ne bolestí nebo lítostí, ale děs­ ným vztekem, a když přijde sestřička a chce mi pomoct, tak ji kousnu do ruky.

Nevim, co se během těch měsíců změnilo, ale najednou sem plnej vzteku. Nenávidim celej svět.

Pahejl vypadá jako něco mezi rohlíkem a srolovanou po­ nožkou a je podivně citlivej.

Učím se chodit.

Bolí mě podpaží.

Mamka je ze mě celá špatná, pořád mě hrozně opečová­ vá. Když se vrátim domů, musíme si s bráchou vyměnit po­ stele. Máme palandu a mý místo je nahoře. Kdysi sem si to

vybrečel. Od tý doby se časy změnily. Teď už brácha naho­

ru nechce. Ale celkem bez řečí to udělá, když mě přivezou z nemocnice.

Už umim docela chodit o berlích, mám moc pěkný, mod­ rý, ale vozík mám taky. A taky mám protézu. Je fakt pirátská,

napadne mě jednou, když mám dobrou náladu.

Takže mě táta přinese do pokojíku, držim si berle, a položí

mě na dolní postel a brácha na mě kouká, a když táta odejde z pokoje pro nějaký další věci, který zůstaly v autě, řekne brá­ cha: „Tak co? Jak to de?“

Pokrčim rameny, ale mlčim. Co bych asi tak měl říct? Pak se mi začne chtít na záchod. Snažim se vstát, ale jak na mě čumí, sem nervózní, a tak spadnu. Padat už umim.

Brácha vystřelí ze židle a sebere mě. Cejtim, jak je silnej. zmizel

„Seš jak pírko,“ řekne on a znova mě posadí. Pak mi podá berle a pomůže mi vstát. Jdu z pokoje a vím, že na mě pořád kouká.

Čůrám vsedě.

Když jdu večer ten první den spát, najdu pyžamo na dolní

posteli a nikdo neřekne ani slovo. Mamka mi pomáhá s pře­

vlíkáním a přehnanou péči věnuje pahejlu. Brácha dělá, že nic, ale taky trochu po pahejlu pokukuje. Pak mi dá mamka pusu na dobrou noc, to už sem dlouho nezažil, nový zvyky, chce dát i bráchovi, ten se odtáhne, mamka odejde. Další dny se už bráchovi pusu dát nesnaží. Jednou si všimnu, jak na mě brácha kouká, jak mi něco závidí. A přitom já bych mu mamčinu voňavou pusu klidně nechal, v nemocnici sem taky usnul bez ní. Matka je strašně šťastná, že Kuba začal spolupracovat. Zatím­ co on se vzteká, ona je plná lítosti. Dělá jí velké problémy vidět ho, jak zápasí s berlemi, jak kulhá a jak se ještě víc uzavírá do

sebe, chudinka, čím si tohle zasloužil? Matka se snaží hovořit

o tom s otcem, ale ten je rád, že se Kubík konečně začal snažit, nic jinýho vidět ani slyšet nechce, a pořád matce dokola opa­ kuje, ať si to tak nebere. Ale matka si to bere. Jako by chtěla Kubovi vynahradit nohu, i pobyt v nemocnici, i nepohodlí při cvičení, a vlastně všechno špatné, co se mu kdy přihodilo, pečuje o něj, jako by byl malé dítě. Martina v té době opravdu moc nevnímá. Je velký a zcela samostatný, a jestli není, tak se takovým musí stát. Matka si to ale v žádném případě teď ne­ uvědomuje. Je to jako zvířecí instinkt, starat se víc o mládě, které je na tom hůř. Ale za čas jí to bude líto. Otec je opravdu rád, že se Jakub začal snažit. Dokonce tak rád, že si Jakuba všímá, až musí mít Martin někdy pocit, že teď už ho nemá nikdo rád. Naštěstí má v té době výborně petra soukupová natrénováno, takže vyhrává, opravdu se snaží, najednou tak moc záleží na tom, aby nebyl druhý, a to otce zase nasměruje k němu. Otec už si ale zvykl zajít si po práci na tři piva a po tréninku na další čtyři, snadný zvyk. A teď, když se všech­ no obrací k lepšímu, tak o nic nejde, když nepije ze vzte­ ku, tak pít vlastně ani nemusí, takže je to, jako by skoro ani nepil.

pirát Takže sem doma a trochu chodim o berlích. Ale musim tréno­ vat, protože pořád moc nevydržim. Mamka je se mnou doma

a stará se o mě. Nejdřív je to paráda, ale pak už nejsem ani

chvilku sám, chci sedět a dívat se na rybičky, dvě bráchovi umřely, když sem byl v nemocnici, ale já si pak mohl vybrat jinou, mám teď novou, je velikánská a ploutvičky a ocas za ní vlajou jako závoje, je krásná, ale stejně bych měl radši ty starý, a mamka přijde do pokoje, co dělám, a hned vymyslí něco, co bych dělat moh nebo spíš měl, a ne že by to nebyla legrace, mám soukromý hodiny výtvarky s tetou Klárou, která učí na stejný škole co mamka, taky můžu daleko víc koukat na tele­ vizi, teda na něco, nejvíc koukám na dokumenty o zvířatech, hlavně mě baví ptáci.

Je mi líto, že sem tenkrát, když se mamka ptala, co bych

chtěl, neřek místo nohy papouška.

Teď když to řeknu znovu, tak se na to mamka moc ne­ tváří.

Mám pořád co dělat, ale sem doma a venku už je skoro léto, teplíčko, a za chvíli končí škola, ale já ven nechci, protože se bojim a stydim. Sice by mamka šla se mnou, ale to je mi jedno, s ní nebo bez ní, jednou sem vyšel před vchod a všichni na mě koukali, a to sem vůbec nemoh vydržet. zmizel

Ale stejně jednou ven musim, protože rodiče chtějí, abych se po prázdninách vrátil do svý třídy, takže musim udělat ně­

jaký testy, aby bylo jistý, že sem dohnal zmeškaný učivo.

Vzbudí mě ráno v půl sedmý, stejně jako bráchu, a vypravu­ jem se do školy, a já nemůžu ani snídat, jak je mi blbě z toho, že musim s berlema ven, a navíc do školy mezi lidi, který mě znají. Ale mamka mě pořád uklidňuje, ať nejsem nervózní, že test jistě udělám. Ale to si myslim taky, trochu sem se s mam­ kou učil a stejně sem byl vždycky ve škole dobrej.

Sedim u stolu a chleba se ani nedotknu, mamka je naštva­ ná, ale co se dá dělat, musíme jít.

A tak jdeme na autobus a jedem ty tři zastávky do školy, brácha jde pod nějakou průhlednou záminkou raději pěšky, aby ho neviděli se mnou. A já pořád cejtim ty pohledy lidí, lí­ tostivý i posměšný, až se z toho začnu hrozně červenat. Když dojdem ke škole, tak sem celej červenej a pálej mě uši, a to nejhorší teprve přijde.

Protože děti ve škole nekoukaj, ale taky to komentujou, sly­ šim to, oni samozřejmě vědí, že nemám nohu, slyšim, jak je to hrozně zajímá, slyšim bez nohy a noha, mamka jde a dělá, že je všechno v nejlepším pořádku, a já nemůžu jít tak rychle. Asi po sto miliónech let se dostanem do učebny, kde je moje třídní učitelka, potřese si se mnou rukou, vede takovou tu hrozně povzbudivou řeč, pak se s mamkou baví, jak sem dobrej, ne­

poslouchám, snažim se uklidnit, ale místo toho, abych myslel

na cokoliv užitečnýho, vybavujou se mi další a další lidi, kte­

rý sme míjeli na chodbě a jak se koukali, jak nad tím takhle

zpětně přemýšlím, tak se mezi nima objeví i Robert, kterej ale

dělá, že mě nevidí.

Test neudělám. Vůbec to nejde. Nemůžu.

Odevzdám to a pak s mamkou čekáme, než se na to třídní

podívá. Mamka se vyptává a já se trochu kroutim. Přesto ji

překvapí, když se učitelka vrátí a řekne, že ne. Je jí to moc líto, petra soukupová

povídá a mamka se proti tomu ohrazuje, to není možný, učil

se, jenom chvilková indispozice, ale učitelka stále opakuje, jak

je jí to líto a že se nic neděje, že si prostě zopakuju ročník, to

přece není žádná tragédie.

Konečně můžem vypadnout a já sem strašně unavenej, teď

když jdeme po chodbě, je úplně prázdná, protože je zrovna hodina, mamka spěchá, je naštvaná a já jí nestačim, a mamka mluví, pořád se mě ptá, jak je to možný, a já vůbec nemám na

to jí to vysvětlit, je mi hrozně smutno nebo co, jediný, co chci,

je bejt doma a sám.

Tenhle zážitek mě zase na chvilku vrátí do doby, kdy sem

byl v nemocnici, jenom ležim a doskáču akorát na záchod, nic

se mi nechce, protože k čemu, je léto a já nemůžu ven, tak co

bych se snažil.

Měl bych jet jako každý prázdniny k babičce, ale nepo jedu.

Ležim a odmítám všechno a mamka zase brečí a táta, kterej,

když sem se vrátil z nemocnice a celý dny chodil po bytě, sem

tam a pořád, sem tam, z obýváku do chodby a pak do každý­

ho pokoje a zase do obýváku, byl hrozně spokojenej, mluvil

se mnou víc než kdy předtím, vim, že měl radost, ale brácha

pak zase vyhrál nějakej závod a táta si mě zas všímat přestal,

prostě mi uhýbal, když sem chodil, ale to je všechno, tak táta

za mnou zase několikrát přijde a přemlouvá mě a je to nepří­ jemný a já se před ním jednou schovám pod postel, ležim tam

a vidim jeho nohy a on se dolů nepodívá, ale samozřejmě ví,

že já tam sem, sedne si na postel a chvíli mlčí a pak řekne: „Co

si myslíš, že se stane? Že ti ta noha znovu naroste?“

A v tu chvíli musim brečet, jak je mi líto, že mi znova nena­

roste, a jak brečim pod postelí, tak samozřejmě přijde mamka

a chce mě vytáhnout, ale já nechci, bránim se, vířim prach,

a ona mě nechá, pak se zeptá táty, co se stalo, a táta je nerud­

nej, oba odejdou a já slyšim, jak se hádají v obýváku. Vylezu

a oblečení mám celý zaprášený. zmizel

Až za čas mi dojde, že to táta myslel v dobrým, to ale až v době, kdy už sem zas z toho špatnýho venku, takže to můžu pochopit, že to myslel tak, že prostě jenom marnim čas, že ji­ nak už to nebude, a že čím dřív vyjdu a naučim se to brát, tím

dřív mi bude líp. Asi.

Ale zatím ležim a trucuju, jak je to nefér, a venku je třicet

stupňů a já bych moh bejt u babičky, jenže když si předsta­

vim, jak jedu vlakem a ty lidi se na mě dívaj, tak se nemůžu

ani zvednout.

Nakonec mě z toho dostane papoušek. Mamka mi ho sa­ mozřejmě koupí. Je nádhernej. Jednou odpoledne odejde na nákup, a když se vrátí, hned od dveří volá, Kubo, vstaň, mám pro tebe něco, jako kdyby nevěděla, že já ani náhodou nevstanu.

Takže přijde ke mně do pokoje a chvíli si se mnou hraje, jako že co bych chtěl a hádej, co mám, a tak, ale moc to ne­ jde, protože já sotva odpovídám. Mamka pak položí k posteli klec a v ní je ten nádhernej ptáček a já cejtim, jak bych brečel samou radostí, ale zvládnu to, pak vstanu a děkuju mamce, obejmem se a brečet bude asi ona.

Postavim klec na stůl a koukám a koukám.

Po večeři mi mamka nadiktuje podmínky, starat se o něj, přinesla mi nějaký knihy, tak ty si přečíst, a hlavně cvičit a chodit.

Jasně že jo. Ani mi to nemusí dávat podmínkou.

Úplně si představuju, jak ho naučim sedět mi na rameni, a pak budu opravdovej pirát.

Taky jak ho naučim mluvit.

A vůbec všechno.

Večer přijde brácha a hrozně se naštve. Pustil sem totiž předtím Piráta z klece a brácha začne řádit, že jesli ho neza­ vřu, tak on to tam všechno posere, a chce po mně, abych ho

zavřel zpátky, což ovšem není tak jednoduchý.


36 petra soukupová

Pak si jde brácha stěžovat do kuchyně, jenže to moh če­ kat, že mu to bude málo platný, mamka ho uklidňuje, ale to je všechno, rozhodně mu neřekne, no to máš pravdu, ten pták to všude posere, ať ho hned dá do tý klece, spíš mu řek­ ne, nech toho a nedělej scény, buď rád, že je Kuba takhle šťastnej.

Nakonec sice Piráta chytnu, ale až pozdě v noci. Zatím není na nic zvyklej. A stejně ho ráno zase pustím prolítnout se.

Zbytek prázdnin se bavim s Pirátem. Učim ho různý kous­ ky. Učim ho mluvit.

Taky začnu chodit ven. Nejdřív na chvilku, pak se to sna­ žim prodlužovat. Zjistim, že jde spíš o to nevnímat ostatní lidi. Učim se nevnímat nikoho.

Netrvá to nijak dlouho. Na konci srpna, těsně před začát­ kem školy, už chodim ven normálně a nikdo jinej než já na

ulici neexistuje.

Taky už chodim bez berlí. Akorát hrozně kulhám. Sem jako náčelník všech pirátů světa, jenom můj papoušek mi na rameni sedět nechce.

postel Ještě než se vrátim do školy, definitivně, alespoň se zdá, že to tak bude, se vyřeší naše záležitost s bráchou, tedy s jeho postelí.

Už sem totiž fakt dobrej, můžu, co potřebuju. Sice kulhám, ale není to nijak kritický, teda nebolí mě to a ani mě to nijak neomezuje. Nemůžu běhat, ale můžu se o to pokusit.

A pořád spim dole na bráchový posteli. A pořád pouštim Piráta po pokoji, aby se prolít, protože v kleci se odnaučí lítat a netrénuje křídla, a kdyby někdy potřeboval, tak neulítne ani deset metrů, protože bude z tý klece celej zakrnělej.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist