načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zmizení Sáry Lindertové – Kateřina Šardická

Zmizení Sáry Lindertové

Elektronická kniha: Zmizení Sáry Lindertové
Autor: Kateřina Šardická

Sára sestoupila do stanice metra a zem jako by se po ní slehla. Vyšetřovatel Richard Ehler si případ zmizení spojuje s jiným nevyřešeným případem, který se stal před deseti lety. Na vlastní pěst po sestře pátrá i Klaudie a Sářin přítel ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 406
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-4134-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Sára sestoupila do stanice metra a zem jako by se po ní slehla. Vyšetřovatel Richard Ehler si případ zmizení spojuje s jiným nevyřešeným případem, který se stal před deseti lety. Na vlastní pěst po sestře pátrá i Klaudie a Sářin přítel Oliver. Všichni tak dojdou k závěru, že nitky se sbíhají nedaleko židovského hřbitova.

Popis nakladatele

Mysteriózní detektivka od vítězky literární soutěže Hvězda inkoustu.

Jednoho podzimního večera vešla bezproblémová studentka Sára Lindertová do metra a víckrát ji nikdo neviděl. Hlavní vyšetřovatel Richard Ehler spojuje Sářino zmizení se starým případem, který mu ani po letech nedá spát. Po dívce pátrá i její sestra Klaudie a Sářin přítel Oliver. Oni i policie vědí, že neodešla dobrovolně. A není jediná. V metru totiž začíná mizet stále více lidí. Klaudie je přesvědčená, že hluboko pod městem žije neviditelné zlo...

Zařazeno v kategoriích
Kateřina Šardická - další tituly autora:
Zmizení Sáry Lindertové Zmizení Sáry Lindertové
 (audio-kniha)
Zmizení Sáry Lindertové Zmizení Sáry Lindertové
 
K elektronické knize "Zmizení Sáry Lindertové" doporučujeme také:
 (e-book)
Mrchožrout Mrchožrout
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zmizení

Sáry Lindertové

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Kateřina Šardická

Zmizení Sáry Lindertové – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Věnováno těm, kteří mě k psaní inspirovali,

ale nikdy si tenhle příběh nepřečtou.

A stejně tak všem, kteří se do tmy ohlíží přes rameno.


„Smrt vrhá delší a delší stíny. Světlo života pohasíná. Šeří

se. Znamení blížícího se konce se množí. Anděl smrti, mal’ach

ha – mavet, roztahuje svá křídla; už je cítit jejich závan.“

Židovské obřady a symboly – Simon Philip De Vries


Část první

Padlé duše



9

Kapitola první

Cesta do zatracení

Ten den, 27. října 2018

S

ára odjakživa věděla, že základy jejího života jsou vy­

stavěny na tajemstvích. O tom nepochybovala. Ten­

tokrát ji však poprvé napadlo, že tajemství je možná jen uhlazenější výraz pro lež. Ano, lži. Byly to samé lži.

Ona sama v jedné žila.

Den se přehoupl v pozdní odpoledne, na obloze opar, slu­

neční svit byl těžký a všudypřítomný jako bronzový prach, Sára zamyšleně okusovala tužku a  přemýšlela nad tím, jak dlouho ještě dokáže předstírat, že se na svět dívá stále stejný­ ma očima. Nesoustředila se. Nedokázala udržet myšlenku déle než pár vteřin. Myslela na to, co objevila, ale přesto, že dů­ kazy byly nezvratitelné, zdráhala se uvěřit. Nemohla to být pravda. Kdyby přece jen uvěřila, kdyby přijala, co se možná

Zmizení Sáry Lindertové

stalo, popřela by tím absolutně všechno. Ta myšlenka jí spa­ lovala hrdlo, hlas se kdesi zadrhnul. Do úst se jí drala slova, která by nejraději z plných plic vykřikla, ale držela jazyk pev­ ně za zuby.

Třeba je blázen, napadlo ji. A třeba není. Třeba jsou blázni všichni okolo.

Její kolegyně sedící ve vedlejší kóji se hlasitě rozesmála do telefonu a praskla bublinu ze žvýkačky. Sára sebou trhla. Ne­ vědomky semkla prsty kolem hrnku s  vychladlým čajem o něco naléhavěji, jako by ten kus otlučeného porcelánu před­ stavoval talisman, jediný pevný bod v celém vesmíru, který se kolem ní mezitím řítil nadpozemskou rychlostí.

V kanceláři byl hluk. Hukot hlasů připomínal úl rozhně­ vaných včel, zvuk se rozléhal prostorem určeným k tomu, aby se řeč donesla i do posledního kouta. Vytáčeli čísla, opakova­ li směšně naučené fráze, usmívali se nepřítomně na neviditel­ ného klienta, jako by seděl před nimi, a  nakonec pokládali sluchátka zpátky do přístroje, to vše s železnou pravidelností.

Klap. Klap.

Kancelář měla svůj rytmus, svůj mechanismus, pracovala jako hodinový strojek. Sára bezděčně sklouzla očima k cifer­ níku, do konce směny jí zbývalo posledních deset minut. Na­ šla na seznamu dalšího z klientů a vyťukala devítimístné číslo. Ze sluchátka se dlouho ozýval jen vyzváněcí tón. Na malý okamžik zadoufala, že to nezvedne a ona nebude muset s ni­ kým mluvit, ale po několika vteřinách se přece jen na druhé straně ozval mužský hlas.

Část první – Padlé duše

Spustila naučenou písničku – hlavně za žádnou cenu klien­ ta nenechat mluvit, dokud mu neřeknete celou nabídku se všemi výhodami a nepřesvědčíte ho, že mu právě vy nabízíte životní šanci. Zvládla to téměř na jediný nádech, až ji z ne­ dostatku kyslíku rozbolela hlava.

Muž na druhém konci sluchátka se nečekaně chytil do pas­ ti. Sára nevěděla, jestli je natolik hloupý, nebo zdvořilý, ale povídal si s ní, dokud jí neskončila směna. Výhodný balíček produktů, které jsou ve skutečnosti k ničemu, mu nakonec neprodala, alespoň si však nevysloužila káravý pohled od nadří­ zeného. Jiní kolegové tolik štěstí neměli.

Z budovy vycházela v houfu ostatních. Nebylo divu, že se jim přezdívá kancelářské krysy, vždyť se tak i chovají. Stejné šedivé kostýmky a obleky, stejné pohyby, nemohla se zbavit dojmu, že některé kolegyně místo normální řeči doslova piš­ tí. Firma sídlila v jedné z těch vysokých prosklených budov, odkud měli výhled na další stovku zoufalců pracujících na­ proti. Korporátní svět se jí hnusil. Doufala, že je to jen do­ časná brigáda, aby měla z čeho zaplatit účty, ale pracovala tam bezmála už dva roky.

Většina zaměstnanců se nahrnula na autobusovou zastávku, kde marně vyhlížela další z městských linek. Sára se rozhodla jít do centra pěšky, snad doufala, že si alespoň provětrá hlavu. Když sešla dolů do podchodu pod čtyřproudovou silnici, ve světě nad povrchem najednou bez zjevné příčiny vypadl proud.

Všimla si toho až v okamžiku, kdy se o pár minut pozdě­ ji vynořila zpátky nahoře a připojila se ke skupince postarších

Zmizení Sáry Lindertové

pánů čekajících na přechodu. Upřeně zírala do země, ruce vražené hluboko v  kapsách, a  pokoušela si vzpomenout na všechny položky z nákupního seznamu, který ráno v roztrži­ tosti nechala ležet na kuchyňské lince. Prsty nahmatala kaštan, před pár dny ho sebrala ze země. Přejížděla po chladivém a hladkém povrchu plodu bříšky prstů. Svým způsobem ji to uklidňovalo. Opatrovala ho, chránila ho, jako by byl jediným smysluplným bodem celého jejího vesmíru, jako by jí jeho přítomnost v kapse dodávala odvahu.

„Zatraceně, proč ty pitomý světla nefungujou?“

Sára apaticky zvedla hlavu a zírala s ostatními na zčernalý semafor. Ani oranžová nesvítila. Na vozovce zavládl chaos. Řidiči stojící na křižovatce si nevěděli rady, jeden na druhého netrpělivě troubili, některá auta se váhavě rozjížděla, ale vzá­ pětí se ozvalo skřípění brzd a tlumené nadávky.

Jsou tady, problesklo jí hlavou. Srdce se jí divoce rozbušilo až ve spáncích. Okolní hluk ji však vtáhl zpátky do reality.

„Na tohle nemám celý den,“ zamumlal chlap vedle ní a vběhl drze do vozovky. Někdo na něj vztekle zatroubil, ale nakonec řidičům nezbylo nic jiného než ho pustit. To už se rozběhl i zbytek skupinky a Sára se k nim přidala.

Za přechodem se jejich skupinka rozrostla v dav proudící směrem do centra. V polovině města stále nešel proud, ná­ kupní čtvrť se halila do nezvyklého šera. Obklopená jinými lidmi na okamžik odsunula obavy, které ji ještě před chvílí sužovaly, stranou, jako by shluk anonymních osob okolo ní vystavěl bezpečnou zeď.

Část první – Padlé duše

Podařilo se jí zapomenout jen do chvíle, než zahnula za roh a přímo proti ní vyletěl pták. Instinktivně si zakryla ob­ ličej rukou a zvíře jí nezvyklou silou narazilo přímo do hrud­ níku. Pera z roztažených křídel jí sklouzla po bradě. Někdo vedle ní překvapeně vyjeknul. Zvíře dopadlo s tupým žuch­ nutím k zemi. Byla to vrána, černá pera se jí leskla ve světle projíždějícího auta. Zůstala ležet mrtvá.

„Jste v pořádku?“ zeptal se někdo, ale než Sára stačila od­ povědět, dotyčný zmizel.

Zůstala šokem přikovaná na místě.

Její oči zachytily odraz ve výloze knihkupectví. Byl nejas­ ný jako nakopírovaný negativ. Odraz, co neměl tvář. Vysoký muž, pokynul jí na pozdrav, jako by říkal: Tak ses vrátila. Prud­ ce se otočila, ale nikdo za ní nebyl, jen dav proudící dál po své vlastní ose.

Byl ten odraz skutečný? Nebo to byl snad přelud?

Znovu v  dlani sevřela kaštan. Byl to takový malý rituál, konejšivé gesto. Když byla dítě, před jejich domem jeden ros­ tl a ona podzimní dny trávila tím, že rozlupovala zelené ost­ naté tobolky a hledala lesklou hnědou kuličku uvnitř. Narva­ la si jimi kapsy k prasknutí, nosila je s sebou do školy, usínala s nimi v dlani.

„Víš, že se ten strom nejmenuje kaštan?“ opravovala ji ses­ tra s rukama založenýma na prsou jako pokaždé, když ji o ně­ čem poučovala. „Je to jírovec maďal, latinsky Aesculus hippo­ castanum. Kaštan je jen semeno uvnitř tobolky, spousta lidí si to plete.“

Zmizení Sáry Lindertové

Při té vzpomínce si povzdychla, se sestrou nemluvila celou věčnost. Potřebovala by ji teď víc než kdy jindy, ale přesto si nedokázala o její pomoc říct přímo.

Zamířila k hřejivě žlutému neonu supermarketu, který na ni poblikával. Zdálo se, že alespoň tady proud fungoval. Sot­ va za ní automatické dveře zapadly, cítila se mnohem líp. Chtěla se stavit pro pár maličkostí, ale jak už to tak bývá, na­ konec měla plný košík. Obchod byl v  pokročilou večerní hodinu prakticky prázdný, což znamenalo, že v provozu byla jediná pokladna, u které se vytvořila fronta. Většina zákazníků podobně jako ona spěchala z práce, snad až na výjimku přímo před ní, což byl nějaký ochmelka s basou piv. Prodavačka jí znuděně namarkovala zboží, nejspíš už toho měla taky plné zuby a těšila se, až odloží vestu se jmenovkou a půjde domů.

Sára automaticky vytáhla platební kartu a přiložila ji k ter­ minálu.

„Vaše karta nebyla přijata,“ oznámila jí prodavačka tónem, který napovídal, že ji rozhodně nechce soudit, ale přesto to dělá.

„Cože?“ zeptala se Sára.

„Zamítnuto,“ klepla prodavačka uměle prodlouženými neh­ ty na displej pokladny. „Buď jste překročila limit, nebo tam nemáte dostatek peněz.“

„Zaplatím to hotově,“ odpověděla Sára a zalovila v peně­ žence. Do tváří jí stoupalo horko, nebyla si jistá, jestli má ho­ tovost, ale nakonec přece jen částku vylovila a spěšně obchod opustila.

Část první – Padlé duše

Když vyšla ven, znovu se jí zmocnily pochyby. Teprve teď si uvědomila, že ulice jsou prázdné. Začínala noc. Za jiných okolností by ještě vyrazila na večerní trénink, ale už řadu dní se bazénu vyhýbala.

Temnota stoupala zpod obzoru k obloze jako plíživý kouř. Neměla tmu ráda, tma představovala hrozbu. Noc ji tiskla k zemi jako těžký balvan. Sáhla do kapsy kabátu pro mobil. Stisknutím tlačítka rozsvítila displej, odemkla ho a  dvěma rychlými ťuknutími vytočila poslední volané číslo. Neozval se však důvěrně známý tón, přístroj zůstal hluchý. Zmateně se na mobil podívala a zjistila, že nemá žádný signál. Netrpě­ livě do mobilu několikrát zaklepala dlaní, ale nic se nestalo.

Vykročila k autobusové zastávce, na které se tísnil nezvykle obrovský hlouček lidí. Jakmile se přiblížila, pochopila z útržků rozhovorů, že systém autobusových linek kvůli nefunkčnímu proudu selhal. Spoje vůbec nedodržovaly jízdní řád a silnice před zastávkou byla v obou směrech beznadějně neprůjezdná. Větši­ na lidí čekání po chvilce vzdala a vyrazila na metro.

To jediné podle všeho fungovalo.

Sára se zdráhala. Dolů do podzemí se jí z hloubi duše ne­ chtělo. Když ani po dvaceti minutách přešlapování na místě žádný autobus nepřijel, připustila si, že nejspíš nemá na výběr.

Metro. Místo, ze kterého se stala noční můra.

Zhluboka se nadechla a udělala první váhavý krok.

Cesta k metru jí zabere sotva šest minut. Co se koneckon­ ců může během šesti minut stát? V duchu sama sebe pokára­ la za iracionální chování. S nepříjemným pocitem se rozhlédla

Zmizení Sáry Lindertové

kolem, ale nic nezvyklého neviděla. Vydala se ulicí směrem ke stanici, ale nedokázala se zbavit myšlenky, že dnes je něco jinak. Něco nebylo správně. Ale co...?

Šest.

Světla na protější straně ulice pořád nesvítila. Přešla most a koutkem oka zahlédla v korytu řeky plechovku, jak plula po proudu a  narážela do betonových břehů. Vrby se pod tíhou větru ohýbaly k zemi. Jako by se snažily větvemi do­ sáhnout na trávu. S  podzimem se město vracelo ke svému pravému já, melancholickému a chladnému. Aniž si to uvě­ domovala, přidala podvědomě do kroku.

Pět.

Nebylo až tak zvláštní, že cestou už nikoho nepotkala. Lístek z bankomatu, který oznamoval, že stroj je mimo provoz, před jejíma očima uletěl a zmizel v nedalekém křoví. Mimo provoz byl jen jiný výraz pro to, že ho někdo tento týden vykradl. Igelitová ucha těžké nákupní tašky se jí zařezávala do prstů.

Čtyři.

Nejpodivnější bylo to ticho. Slyšela jen vítr, který jí čechral vlasy. Byl jiný, nehodil se sem. Ne do tohoto místa, ne do této chvíle. Nemohla se blížit sněhová bouře, na tu bylo příliš brzy. Ale na letní bouřku bylo zase příliš pozdě. A přitom v tom větru cítila něco povědomého, něco jako příslib brzkého deš­ tě, vůni vlhké hlíny.

Vůni smrti, problesklo jí hlavou. Další vzpomínka na sestru. Znovu poslepu nahmatala telefon a zadívala se na něj. Žádný signál. To už přece nemohla být jen náhoda.

Část první – Padlé duše

Tř i .

Cítila na zátylku místo, kde jí šála špatně doléhala ke kůži. Byla však příliš promrzlá a taška příliš těžká, než aby si šálu upravila.

Slyšela za sebou kroky. Instinktivně se otočila. Nikdo tam nebyl. Přirozeně, nikdy tam nikdo nebyl, ale přesto se muse­ la přesvědčit. Na kurzu sebeobrany je učili jedno základní pravidlo. Čas, místo a způsob přepadení vybírá predátor. Na vás je, abyste se ubránili.

Neměla tenhle úsek cesty ráda, v té zatáčce nebylo žádné světlo a míjela řadu několika neobydlených domů, které svo­ jí prázdnotou naháněly hrůzu i za normálních okolností. Vítr si hrál se stíny stromů. Mihotaly se ďábelsky kolem jako lidé v bouřlivém tanci. Doslova slyšela, jak se jí vysmívají. Jí a její paranoii. Na co si hraje? Odjakživa přece ví, že má příliš buj­ nou fantazii. Přeběhla cestu, od metra ji dělil jen malý parčík.

Dvě.

Nebe bylo černé. Měla ráda noční oblohu. Na kraji města, kde jako dítě vyrůstala, byly hvězdy vždycky krásně viditelné. Někdy v létě se sestrou jen tak ležely v trávě a pozorovaly je. Pamatovala si, jak si u  padající hvězdy vždycky něco přála. Teď už nevěděla co. Nejspíš to bylo povrchní a dětinské přá­ ní malé holky.

Toho večera nebyly vidět žádné hvězdy, žádný měsíc. Mráz ji štípal do tváří. Minula studnu na okraji Severního parku, na které bylo přišroubováno varování o závadnosti vody. Ple­ chová cedulka bouchala do železné pumpy. Bum. Bum. Bum.

Zmizení Sáry Lindertové

Nevědomky svůj krok s tím zvukem sladila. Jako voják. Mezi stromy konečně zahlédla vchod do metra.

Jedna.

Stanice metra přitahovala i ostatní, najednou nebyla sama, z temných koutů parku se vynořilo několik osamělých po­ spíchajících postav. Vešla do stanice. Dvakrát do ní někdo vrazil, ostatní se kolem protahovali, jak nejrychleji svedli. Na vlak vždycky všichni pospíchali, jako by měl být poslední, nebo v něčem rozhodující, jako by právě na téhle konkrétní soupravě závisel jejich život.

Eskalátor se dolů plazil pomalu a ztěžka. Zato vítr se be­ tonovým tubusem proháněl neuvěřitelnou rychlostí – vnikal až pod teplé vrstvy oblečení a nemilosrdně všem připomínal, že se blíží zima. Několik cestujících vyjíždělo po vedlejších schodech nahoru a na těch Sářiných nebyl kromě jedné vzdá­ lené postavy před ní vůbec nikdo. Přesto se neubránila poci­ tu, že ji neustále sledují něčí oči.

Je to jen v tvé hlavě, kárala se. Jen výmysl, nic víc.

Ohlédla se, ale viděla jen vzdalující se vchod do stanice metra. Ten pocit, že po ní slídí něčí oči, byl natolik děsivý, až jí tuhla krev v žilách. Anebo za to mohl ten vítr. Ten vítr ji pořád srážel – nepřál si, aby jela dolů. Žadonil, aby se vrátila, tahal ji za ruce zpátky nahoru. Naslouchala jeho šeptání a opravdu odolávala nutkání vrátit se zpátky.

Její kroky se prázdnými chodbami nepříjemně rozléhaly. Ve­ šla na nástupiště, kde postávala parta rozjařených teenagerů, pár posledních navrátilců z  práce a  v  zastrčeném rohu na lavičce

Část první – Padlé duše

podřimoval nějaký feťák. Nikdo z těch, kdo tu čekali na sou­ pravu metra, vlastně ničemu kolem sebe nevěnoval pozornost. Většina měla uši zacpané sluchátky a tváře jim ozařovaly ob­ razovky mobilních telefonů. Sáru napadla myšlenka, jak jsou zoufale slepí.

Do stanice zavál náhlý příval vzduchu a z tunelu se ozval ra­ chot blížícího se metra. Souprava vjela na nástupiště, otevřela své dveře a vypustila ven několik málo cestujících. Sára udělala automaticky krok vpřed, když v tu chvíli se uši tašky roztrhly a nákup se rozkutálel všude kolem. Ze rtů jí uniklo několik na­ dávek. Sehnula se nemotorně k zemi a začala věci sbírat a cpát zpátky dovnitř. Promrzlými prsty uši zauzlovala, ale než se jí to podařilo, dveře metra se zavřely a souprava odjela.

Sára se napřímila a zjistila, že stojí ve stanici úplně sama. Uvědomila si, že jim bezmyšlenkovitě nakráčela přímo do otevřená náruče.

Vtom se ozval nějaký zvuk, tupé krátké klepání pravidel­ ného rytmu. Zadívala se do tunelu. Viděla jen koleje, kabely, beton. Dál nic, jen samá temnota a prázdno.

„Je tam někdo?“ zvolala nejistě.

Její hlas se v ozvěně odrážel od stěn, ale odpovědi se ne­ dočkala.

Je tam někdo? Je tam někdo? Je tam... někdo...?

Udělala několik váhavých kroků směrem ke kolejišti. Jen se podívá a odejde. Jenom jeden letmý pohled.

Překročila žlutou čáru a  nahlédla dolů přes okraj. Mezi kolejními pražci ležela další vrána. Mávala z  posledních sil

Zmizení Sáry Lindertové

zlomeným křídlem a  pokoušela se vzlétnout. Kolem jejího tělíčka se rozlévala krev.

Nedokázala od umírajícího ptáka odvrátit oči, ten pohled ji fascinoval a děsil současně.

Potom se stalo několik věcí najednou. Zvedl se silný vítr, který jí strhl šálu z  krku, světla ve stanici varovně zablikala a pohasla. Nástupiště se ponořilo do neproniknutelné tmy.

Když se zářivky jen o pár vteřin později znovu rozsvítily, Sára Lindertová byla pryč.

Kapitola druhá

Zlo mezi námi

Den poté

K

laudie procitla z neklidného snu téměř okamžitě.

Probrala se však do ještě těžšího rána. Na zlomek

vteřiny ji napadlo, že se jí muselo v noci něco stát. Tělo měla rozbolavělé, jako by se účastnila pouliční rvačky. Nejvíc to odnesla hlava, ve které jí nepříjemně bušilo. Jenže pak ucítila v puse pachuť alkoholu a nevyčištěných zubů a prv­ ní vzpomínky na včerejší večer na sebe nenechaly dlouho čekat. Její kamarádka Alice vždycky říkala, že Klaudie neumí pít, že nedokáže odhadnout tu správnou hranici mezi příjem­ ným otupěním smyslů a  úplným výpadkem. Včera se jí to zřejmě zase nepovedlo. Marně si vybavila, jak jí nějaký kluk dolévá sklenku, jak ji rum pálí v hrdle a jak všechny starosti s každým dalším douškem mizí.

Zmizení Sáry Lindertové

Pokoušela si vybavit, jak se z hospody dostala domů, ale v hlavě měla prázdno. Opatrně otevřela oči a ke svému zdě­ šení zjistila, že domů sice dorazila, ale ustlala si kompletně oblečená a obutá v obývacím pokoji na gauči – poslední tři metry do pokoje byly zřejmě nad její síly. Jediný pohled na konferenční stolek, kde stála lahev s vodou a plato tabletek proti bolení hlavy, ji utvrdil v tom, že ji takhle zřízenou vi­ děly spolubydlící.

Cítila, jak z  ní táhne odér alkoholu a  smaženého jídla. Klaudii se při vzpomínce na hranolky, které do sebe před pár hodinami ládovala, obrátil žaludek. Pokud měla abstinence nějakou výhodu, pak to byla rána bez kocoviny, žaludku na vodě, třeštění hlavy a hanby. Všechny tyhle vjemy si bolestně uvědomovala. Namáhavě se posadila a v zátylku jí nepříjem­ ně zapraskalo. Přesně jak předpokládala, před očima se jí na pár vteřin úplně zatmělo. Neměla nejmenší tušení, jak se jí to podařilo, ale na neuvěřitelně vratkých nohou se došourala až ke dveřím koupelny.

Třesoucími se prsty si rozvázala tkaničky u bot a překva­ peně se zadívala na špínu za polámanými nehty. Klouby měla sedřené. Přetáhla si přes hlavu usmolený svetr s velkou tmavou skvrnou od červeného vína a při stahování kalhot ucítila ne­ příjemnou bolest, jak společně s  džínovinou strhávala i  za­ schlou kůži. Kolena měla sedřená do krve, nárty jí hyzdily nepěkné podlitiny. Strupy povolily a krev jí začala v pramín­ cích stékat po nohách. Naházela celou kupičku oblečení do pračky a vlezla do vany.

Část první – Padlé duše

Pustila na sebe nemilosrdné proudy ledové vody, které její ztěžklé a ochablé svalstvo začaly bičovat a probouzet k životu. Přesto v sobě sváděla vnitřní souboj, aby se únavou a nechu­ tenstvím nerozplakala. Co by teď dala za další hodiny spánku? V kolik hodin vůbec přišla domů?

S každou minutou, kterou pod vodou strávila, byla její kůže od ledové vody zarudlejší a vzpomínky jasnější. Neměla nej­ menší tušení, co všechno včera večer dělala. Měla to být jen nevinná oslava začátku nového semestru, ale jako obvykle se to zvrtlo v nekontrolovatelnou jízdu, kde víno vystřídal tvrdý alkohol tak rychle, že to její tělo nemohlo ustát bez následků. Nevěděla, jestli si vůbec chce vzpomenout. Vědomí, že má nejspíš úplný výpadek, ji děsilo, na druhou stranu bylo mož­ ná lepší nevědět. Co se stalo, stalo se.

Ode dneška nepiju, složila v duchu jeden z nejčastěji poru­ šovaných slibů, které si lidstvo dává odnepaměti.

Seděla ve vaně, dokud jí na těle nevyskočila husí kůže. Usoudila, že déle už setkání s realitou odkládat nemůže, a tak se zabalila do ručníku a vylezla ven. Zatímco si čistila zuby, pára z  oroseného zrcadla postupně mizela a  odhalovala její zuboženou tvář.

Klaudie ustrnula překvapeně v pohybu a nechala kartáček viset v ústech.

„Co to zatraceně –“

Přejela prsty po levém rameni, kde se jí objevila podivná tmavá modřina. Připomínala otisk ruky – dlouhé štíhlé prsty zepředu přes klíční kost, dlaň až na zádech.

Zmizení Sáry Lindertové

Ze šoku ji vytrhl nepříjemný zvuk budíku. Vyplivla zbytek pasty do umyvadla a rukama zašátrala v pračce. Ze špinavých kalhot vylovila svůj mobil. Pronikavý zvuk naplnil maličkou koupelnu i její hlavu rychlostí blesku. Hbitě budík vypnula a  s  hrůzou zjistila, že jí za necelých třicet minut začíná ve škole povinný seminář.

„A do prdele.“

~••~

„Vypadáš příšerně,“ neodpustila si Magda popíchnutí, když o dvě hodiny později společně opouštěly přednáškový sál.

Klaudie se jízlivě ušklíbla a hltavě dopila zbytek vody z plas­ tové láhve. „Díky za solidaritu,“ zamumlala. Pořád to bylo málo, hrdlo měla vyprahlé. Prášky proti bolesti hlavy přestá­ valy fungovat, její tělo volalo po spánku.

„Půjdeš s  námi na oběd?“ zeptala se Magda, když se ve dveřích vyhýbaly studentům tlačícím se dovnitř na další před­ nášku.

„Ráda bych si zachovala zbytky důstojnosti, takže ne, díky.“

„Po tom, co jsi předvedla v  noci, to půjde dost těžko,“ utahovala si z ní Magda. Nebylo to od ní férové, sama měla žaludek na vodě, ale na rozdíl od Klaudie se vrátila domů chvíli po půlnoci. „Kam ses vlastně vypařila?“

„Alice mě odtáhla do dalšího baru,“ zamumlala Klaudie vy­ hýbavě a předstírala, že hledá něco v tašce přes rameno. Neby­ la si jistá, jestli to byla vážně kamarádčina chyba, nebo chtěla

Část první – Padlé duše

změnit lokál ona sama, ale až ji potká, musí se jí zeptat, jak se vlastně dostala domů. Pokud ustojí Alicino popichování.

Na chodbě potkaly několik spolužáků, kteří je hlasitě zdra­ vili. Některé z nich neviděly celé léto. Klaudie jim sotva vě­ novala pozornost, většina stejně mluvila na Magdu, ne na ni. Nedokázala si ani zapamatovat jejich jména. Jak jí spolubyd­ lící s jistou dávkou škodolibosti připomínaly, byla v navazo­ vání vztahů s ostatními zoufale neohrabaná.

„A  co se stalo s  tím fešákem?“ Magdiny otázky nebraly konce.

„Fešákem?“ zopakovala Klaudie hloupě. Pokoušela se roz­ vzpomenout, o kom to její kamarádka mluví, ale čím usilov­ něji přemýšlela, tím víc ji hlava bolela. Žádná konkrétní tvář se jí nevybavovala. Bylo to horší, než si myslela.

„Však víš, ten, co z tebe nemohl spustit oči,“ šťouchla ji spiklenecky do ramene.

Klaudie se pochybovačně zasmála. Těžko uvěřit tomu, že z ní nějaký kluk nemohl spustit oči. Z jejich trojlístku spolu­ bydlících byla ta poslední, která kluky zajímala. Magda se svými nezkrotnými kadeřemi do poloviny zad a hlasitým smí­ chem přitahovala veškerou pozornost, kamkoliv vešla. Nina byla křehká jako porcelánová panenka, vzbuzovala v protěj­ šcích ochranitelské pudy. Klaudie oproti nim byla příliš zá­ dumčivá a sarkastická, než aby s ní někdo dobrovolně zapře­ dl rozhovor. A  pokud se o  to pokusil, velmi rychle zase vycouval a šel si po svém.

Telefon v kapse se jí rozdrnčel. Jméno, které se objevilo na

Zmizení Sáry Lindertové

displeji, ji překvapilo tak, až se zastavila na místě. Magda udě­ lala další čtyři kroky, než si všimla, že vedle ní není.

„Co je? To je ten kluk ze včerejška?“

„Ne,“ ujistila ji Klaudie suše a hovor odmítla.

Zastrčila mobil do tašky a usoudila, že Oliver její číslo vy­ točil prostě omylem.

„Kam jdete na ten oběd?“ pokusila se změnit téma.

„Jenom do bistra na závitky nebo polívku.“

Při pomyšlení na asijskou kuchyni jí udělal žaludek kotrme­ lec. Jídlo zřejmě pořád nebylo dobrý nápad. Zahlédla svůj odraz v prosklených dveřích – oči měla maličké jako špendlíkové hla­ vičky, v obličeji byla nezdravě bledá – dnes už to zřejmě lepší nebude. Při představě, že po odpolední přednášce bude muset ještě na šest hodin do práce, se jí chtělo na místě umřít.

„Nejspíš si zajdu do knihovny.“

„Chceš si tam zdřímnout, co?“ dobírala si ji Magda.

Klaudie neměla sílu vymyslet dostatečně vtipnou odpověď, a  tak jen odevzdaně pokrčila rameny. Na školním dvoře se jejich cesty rozdělily. Knihovna byla v poledne tím nejlepším útočištěm, mohla se někde v rohu v klidu schoulit a přemýš­ let nad tím, jak do večera s kocovinou vydrží.

~••~

Po odpolední přednášce z evropských dějin, která byla snad ještě delší a úmornější než obvykle, zamířila rovnou do práce. Kolem pasu si omotala zástěru a  postavila se v  nedaleké

Část první – Padlé duše

kavárně ke kávovaru. Zvuk šlehajícího mléka jí jindy zněl jako rajská hudba, dnes ji však každý zákazník toužící po cappuc­ cinu nebo latté nadmíru obtěžoval. Sama do sebe stačila ob­ rátit dvě malé kávy, ale náhlý příval energie se nekonal. Se zatvrzelou umanutostí pozorovala nástěnné hodiny a odpočí­ távala minuty do konce směny.

„Co si dáte?“ zopakovala její kolegyně Nina přijímající objednávky snad po tisící.

„Jedno presso s sebou, prosím,“ odpověděl jí zákazník.

Klaudie bezmyšlenkovitě sáhla po papírovém kelímku a za­ čala kávu připravovat. Během odpoledne se rozpršelo a ne­ vlídná podzimní plískanice bez ustání pokračovala. Kapky deště narážely do oken a po každém dalším zákazníkovi před pultem zůstala louže.

Nina byla veselá a příjemná, taková, jaká má obsluha být. Klaudie byla vhodný typ leda k tomu, aby mlčky připravova­ la kávu a stála k zákazníkům zády. Za pultem to zkusila na dvě odpolední směny, ale když šéfová pochopila, že se nedokáže jen tak usmát, nikdy víc to po ní nevyžadovala.

Občas se zákazníky hrála takovou hru – hádala, co si ob­ jednají, dřív, než promluvili. Byla v ní docela dobrá, trefila se v naprosté většině případů.

„Jedno presso, to je pětatřicet korun,“ markovala Nina. „Díky, tady máte nazpátek, počkejte si chviličku, kolegyňka vám to hned připraví. Další, prosím! Co si dáte?“

„Zdravím, já – já si nic nedám, díky. Rád bych – jen po­ kud je to možné – mluvil s vaší kolegyní. Klaudie...?“

Zmizení Sáry Lindertové

Klaudie překvapeně trhla páčkou a polila si horkou kávou prsty. Ohlédla se přes rameno, kde stál Oliver. Z tmavých ku­ čeravých vlasů mu na kabát odkapávala voda a brýle měl směš­ ně zamlžené, jak z  chladného vzduchu vešel do přetopené kavárny. Během dne mu odmítla asi tři hovory. Nikdy by ji nenapadlo, že za ní přijde až sem. Vlastně ani netušila, že ví, kde pracuje.

„Můžu s tebou mluvit?“ požádal ji naléhavě. Prostě tam jen tak stál s tím svým nečitelným výrazem, při němž nikdy nevěděla, co si má myslet.

„Klaudie, prosím?“ pobídl ji.

Teď už ji pozorovali všichni přítomní, především zákazník, který ještě stále netrpělivě čekal na svoje presso. Znechuceně přešlapoval z nohy na nohu a poklepáváním prstů o pult dával jasně najevo, že spěchá.

„Počkej na mě venku,“ vysoukala ze sebe nakonec. Oliver vděčně přikývl a vyšel zase ven do deště. Klaudie na třetí po­ kus přikryla papírový kelímek víčkem. Muž nápoj z  pultu sebral bez jediného slova díků a zmizel.

„Vezmu si deset minut pauzu,“ oznámila Nině tónem, kte­ rý naznačoval, že se neptá na svolení, ale oznamuje jí fakt. „Udělám za tebe zavíračku,“ dodala vlídněji, když viděla její výraz.

Přehodila si přes ramena propínací svetřík a zamířila ven. Oliver stál pod plátěnou stříškou, která vchod před návaly vody chránila z posledních sil.

„Tak co se děje?“ zeptala se s rukama založenýma na prsou.

Část první – Padlé duše

„Několikrát jsem ti dnes volal,“ řekl místo odpovědi. Ne­ byla si jistá, jestli v  jeho hlase slyší výčitku, nebo má příliš bujnou fantazii.

„Mám nový telefon a nepřevedla se mi všechna čísla,“ za­ lhala pohotově. „Cizí čísla neberu. Tak co se děje? Mám ka­ várnu plnou lidí.“

Další lež. Oliver se výmluvně zadíval dovnitř, kde seděli tři návštěvníci. Nijak situaci nekomentoval, ale Klaudie cítila, jak se jí žene horkost do tváří.

„Takže nevíš, kde je, že ne?“ zeptal se. „Nevíš, protože to bys nereagovala takhle. Kdyby byla u tebe –“

„Olivere, já nechápu, o čem to mluvíš,“ skočila mu do řeči.

„Sára zmizela.“

Kdyby tušila, co ta dvě slova zapříčiní, možná by si odpus­ tila opovržlivý pohled, kterým Olivera obdařila. V tu chvíli si však nepřipouštěla jinou variantu než tu, že jde o nějaké nedorozumění.

„Zmizela?“ zopakovala nechápavě.

„Včera večer nepřišla domů z práce,“ vysvětloval. „Neob­ jevila se ani dnes a v práci taky není, volali mi, že nedorazila na směnu a její telefon je už celé hodiny vypnutý. Myslel jsem si, že by mohla být u tebe.“

Klaudie se navzdory situaci uchechtla, dávno k sobě se Sá­ rou neměly tak blízko, aby jedna k druhé utíkaly pro pomoc.

„Třeba tě měla plný zuby a konečně vzala nohy na rame­ na,“ utrousila jízlivě. „Nebo se stalo něco jinýho, co já můžu vědět.“

Zmizení Sáry Lindertové

Oliver ji probodl planoucím pohledem. „Nikdy nevím, jestli jsi tak sarkastická, nebo jsi vážně tak zlá.“

„To druhý,“ odsekla. Na okamžik se oba odmlčeli.

Klaudie se pokusila o něco smířlivější tón. „A zkoušel jsi její kamarádky?“

„Kamarádky, spolužačky i kolegyně,“ ujistil ji. „Nikdo o ní nic neví.“

Klaudie se na Olivera dívala se směsicí nedůvěry i pocho­ pení. Oba pocity se v ní praly se stejnou vervou pokaždé, když se setkali. Byli každý naprosto jiný, nedokázali spolu dokonce ani vést rozhovor bez toho, aby jeden druhému neskákali do řeči. Ale teď vypadal opravdu zoufale.

„Jak dlouho?“ zeptala se. „Jak dlouho je...?“

Pohřešovaná. Nezvěstná. Zmizelá. Nedokázala žádné z těch slov vyslovit nahlas.

Oliver se zahleděl někam přes její rameno, jako by pečlivě zvažoval odpověď.

„Několik hodin, myslím. Já – já nevím přesně. Hrozně jsme se pohádali, a když včera nepřišla domů, myslel jsem si, že se na mě pořád ještě zlobí a spí u některé z kamarádek.“

„A není možný, že ti některá z nich lhala?“ napadlo Klau­ dii. „Třeba tě prostě jen nechce vidět a někdo ji kryje.“

„To by Sára nikdy neudělala,“ zavrtěl hlavou. „Není lhářka, neřeší problémy útěky, víš, že nesnáší komplikace, tohle není její styl, neudělala by to. Není jako –“

Odmlčel se a nervózně si odkašlal. Jako ty, chtěl říct, ale zarazil se. Vyčetla mu to němé obvinění z očí. Sára není jako

Část první – Padlé duše

ty, Klaudie. To ty jsi ta divná sestra, ta nevyzpytatelná, ta problé­ mová. To ty jsi ji vždycky táhla dolů.

„Co po mně chceš, Olivere?“ Znělo to útočněji, než za­ mýšlela.

„Naposled ji viděli včera, když odcházela z práce,“ vysvět­ lil. „Za chvíli to bude už čtyřiadvacet hodin, měli bychom zavolat na policii.“

„My?“ povytáhla obočí.

„Ty. Jsi její jediná příbuzná, měl by to být rodinný přísluš­ ník, já jsem jen... nikdo.“

Za levým okem ucítila tupou bolest. Ten den byl horší a horší. Zadívala se na protější stranu ulice, aby získala čas na rozmyšlenou. Na popelnicích před restaurací seděla vrána a upřeně ji pozorovala.

Klaudie si promnula spánky. Začíná mi šplouchat na maják, pomyslela si. Vrány přece na lidi nezírají.

„Klaudie?“ pobídl ji prosebně.

„Čtyřiadvacet hodin,“ řekla. „Počkám do půl deváté. Jest­ li se do té doby neukáže doma, volám na policii.“

Oliver vděčně přikývl. „Zkusím... zkusím to ještě ve ško­ le a pak půjdu domů. Pokud ti nezavolám...“

„Tak nepřišla,“ doplnila ho. „Dobře.“

Zůstali jeden na druhého zírat, jako by si nebyli jistí, jest­ li se mají nějak rozloučit. Oliver nakonec ještě jednou přiký­ vl, přitáhl si límec kabátu blíž ke krku a vyběhl do deště.

Klaudie chvíli otálela. Hlavou jí vířily miliony myšlenek, ale zároveň žádnou z  nich nedokázala pořádně uchopit.

Zmizení Sáry Lindertové

Alkoholem vymytý mozek ji neposlouchal. Ohlédla se za pro­ jíždějícím autem a znovu očima zabloudila k popelnicím. Teď na nich seděly vrány tři a všechny ji upřeně pozorovaly.

S nepříjemným pocitem v žaludku zatlačila do dveří a vrá­ tila se zpátky k práci.

~••~

Jedinou výhodou práce v maličké literární kavárně byly stře­ deční podvečery, kdy se nekonaly žádné kulturní akce, žádná autorská čtení nebo křty zoufalých amatérských spisovatelů, kteří si samizdatem vydali pár usmolených sbírek básní pro přátele. Nina odešla před necelou půlhodinou a Klaudie zů­ stala sama. Už dobrých deset minut se pokoušela spočítat kasu. Bankovky jí šustily mezi prsty, ale pořád dokola dělala stejné početní chyby. Nedokázala se soustředit, očima neustále tě­ kala od hodin k mobilnímu telefonu. S divoce tlukoucím srd­ cem čekala na telefonát od Olivera, že se Sára vrátila v pořád­ ku domů.

Jenže displej telefonu na ni pořád němě zíral. V hloubi duše začínala tušit, že se stalo něco zlého.

V tu chvíli někdo zabouchal na dveře. Klaudie nadskočila, než si uvědomila, že se na ni skrz skleněnou výplň šklebí Ali­ ce. Mávla na ni rukou, že má ještě otevřeno.

„Hergot, to je dneska hnusný počasí,“ ulevila si Alice, když vešla dovnitř. Otřepala se jako pes a kolem dokola se rozstřík­ ly kapičky vody. Klaudie se ani nenamáhala ji upozornit, že

Část první – Padlé duše

už má vytřenou podlahu. Alice by byla schopná natruc setřást bláto z  tenisek do rohožky, jen aby jí dokázala, co si myslí o světě okolo. Byla už taková – hlučná a divoká, žádná pra­ vidla ji nesvazovala.

„Zlato, potřebuju jednoho vyprošťováka bez mlíka,“ zazí­ vala a vyhoupla se na barovou stoličku.

„Kávovar je vypnutý a vyčištěný,“ upozornila ji Klaudie.

Alice se ušklíbla. „Tohle je mizerný podnik.“

„A ty jsi mizerný zákazník,“ oplatila jí Klaudie nevzrušeně. „Zavírali jsme před půl hodinou.“

Alice vzdychla. „Mimochodem, jak se dnes cítíš, hlavička náhodou nebolí?“

„Cítím se jako odpadní kanál. A taky jsem tak vypadala, jako naprostý ubožák. Mohla bys mi říct, jak jsem se dostala domů?“

„Ty si to nepamatuješ? Copak máš okno?“

„Nemám okno,“ ohradila se Klaudie. „Mám doslova celou výkladní skříň! Nepamatuju si nic. Vážně, nic.“

„Moc rumu, málo koly,“ pokývala Alice hlavou mezi zá­ chvaty smíchu. „Nemáš tam aspoň černý čaj? Nebo něco, co simuluje kofein?“

Klaudie postavila vodu na čaj a hodila sáček do největšího papírového kelímku, co nabízeli. „Ani jsem se neodvážila po­ dívat do peněženky, jestli mi zbyly nějaký peníze.“

„Buď v  klidu,“ mrkla na ni Alice přes pult. Prohrábla si prsty mokré vlasy a stáhla si je do gumičky. Několik zářivě růžových pramenů se jí uvolnilo a  zůstalo viset ledabyle

Zmizení Sáry Lindertové

kolem tváře. Klaudii napadlo, jak je příroda nespravedlivá. Na Alici nikdy nebyla poznat jediná probdělá nebo propitá noc, pořád vypadala odpočatá a plná energie.

„Domů jsem tě doprovodila já a tvoje peněženka žádnou újmu neutrpěla, protože tě celý večer zval ten tajemný krasavec.“

„Pak jsem ti nesmírně zavázána,“ oddychla si Klaudie a nali­ la horkou vodu až po okraj kelímku. „Tobě a neznámému muži, jehož jméno a obličej mi na věky věků zůstanou záhadou.“

Alice se zasmála. „Poslyš, dnes večer na fakultě pořádají večírek pro prváky –“

„Ne, díky,“ skočila jí Klaudie do řeči. „Dám si den volna.“

„Co jsem dlužná?“

„To je na účet mizernýho podniku.“

„Fajn, tak kdyby sis to rozmyslela, víš, kde mě najdeš.“

Alice se naklonila přes pult, zběžně ji objala a zamířila ke dveřím. Na prahu dveří se však ještě zarazila.

„Klaudie?“

„Jo?“ zvedla k ní znovu oči.

„Je všechno v pohodě?“

Na zlomek vteřiny měla chuť se se vším svěřit, ale neudě­ lala to.

„Jen se potřebuju vyspat,“ ušklíbla se a  pokusila se o  co nejvíc bezstarostný výraz.

„Spát budeš v rakvi, zlato. Život běží teď!“

Alice jí ode dveří zamávala a zmizela ve tmě.

Klaudie počkala, dokud její tmavá silueta nezmizela za ro­ hem. Teprve potom uvolnila obličej. Nevěděla, proč Alici

Část první – Padlé duše

neřekla pravdu. Byla to koneckonců její nejlepší kamarádka, říkaly si přece všechno.

Jenže tohle bylo jiné.

Roztřesenými prsty odemkla telefon a vyťukala číslo. Te­ prve potom si všimla kelímku s čajem, který tu Alice zapo­ mněla.

Někdo to zvedl hned po prvním zazvonění.

„Dobrý večer, tady Klaudie Lindertová,“ představila se, „chci nahlásit... zmizení svojí sestry Sáry Lindertové. Pohře­ šujeme ji čtyřiadvacet hodin, nezdržuje se u nikoho ze zná­ mých, ani příbuzných a její telefon je vypnutý...“

O necelých deset minut později byla připravená k odcho­ du. V kavárně bylo uklizeno a zhasnuto, právě zamykala vchod. Měla namířeno na nejbližší policejní stanici, kam měla přijít sepsat protokol a přinést sestřinu aktuální fotografii. Byla váž­ ně příšerná sestra, vždyť ani žádnou neměla, musela požádat Olivera, aby nějakou vzal. V duchu začínala panikařit. Tohle už nebyl jen zlý sen, skutečně se to stalo – její sestra se po­ hřešuje.

Svět okolo zčernal. Na malý okamžik začala ztrácet vědo­ mí a cítila, jak se jí roztřásly nohy. Svezla se na kolena a mar­ ně se bránila mdlobám. Netušila, kolik času uplynulo, než se znovu dokázala postavit.

Strčila si klíče do kapsy a vytáhla telefon, aby zkontrolova­ la jízdní řád. Na displeji svítila zpráva od neznámého čísla.

Vím, co jsi včera večer udělala.

36

Zmizení Sáry Lindertové

Musela několikrát zamrkat, než vůbec pochopila, na co se

její oči dívají. Zamrazilo ji v zátylku. Od kůže až do morku

kostí jí projel čistý strach. Pokoušela se na cokoliv rozpome­

nout, ale cítila jen chuť rumu na jazyku a dusný cigaretový kouř

v plicích. Před očima se jí v paměti mihlo několik rozmazaných

obrazů. Než se dokázala vzpamatovat, žluč jí vyletěla do krku

a Klaudie se pozvracela přímo na rohožku u dveří.

Kapitola třetí

Bezmocní

Dva dny poté

V

ečerní tlačenice v metru právě vrcholila. Zaneprázd­

nění lidé, mladí, staří, tlustí i hubení, pospíchali sem

a tam. Všichni měli dost vlastních starostí – hlavně se co nejrychleji dostat domů a schovat se před zimou. Nikdo si nevšímal staršího pána s plnovousem, který nejistě sestoupil z es­ kalátoru a šouravými kroky se ploužil po nástupišti. Spoj ve smě­ ru do centra přijel a spolkl davy cestujících do svého chřtánu.

Stařec se musel přidržet informační tabule, když do něj vra­

zila banda rozjařených dětí. Vlak odjel a ve stanici se rozhos­ tilo ticho. V klidu došel až ke žluté čáře a čekal na svůj spoj v opačném směru. Souprava vjela na nástupiště, stařec nastou­ pil, jak nejrychleji mu to jeho tělo dovolilo. Dveře se za ním zavřely a vlak se trhavě rozjel. Posadil se na jednu z červených

Zmizení Sáry Lindertové

sedaček a rozhlédl se po prázdném vagónu. Kromě podřimu­ jící spoře oděné dívky tu nikdo další neseděl. Nechal se kolébat trhavým rytmem podzemky. Zleva doprava a zase zpátky.

„Příští zastávka Petrov,“ oznámil příjemný ženský hlas z re­ produktoru.

Trvalo jen chvíli, než souprava začala zpomalovat a zvolna vjela na liduprázdné nástupiště.

„Petrov.“

Z vedlejšího vagónu vystoupila žena ve středním věku. V jed­ né ruce za sebou vlekla malý kufr na kolečkách, druhou ruku jí svíralo plačící dítě, které sotva stačilo jejím rázným krokům.

Stařec se za nimi ohlédl a s nostalgií zavzpomínal na dny, kdy takhle jezdil metrem se svým synem. Je možné, že od té chvíle už uplynulo čtyřicet let?

„Ukončete, prosím, výstup a nástup, dveře se zavírají.“

Vlak zase pokračoval ve své cestě. Dívka spící v rohu se ani nepohnula.

„Vážení cestující, upozorňujeme, že provoz ve stanici Židovský hřbitov je přerušen z důvodu opravy nástupiště. Vlak zastavuje až ve stanici Severní park.“

Ani si nepamatoval, jak dlouho už tu stanici opravují. Ne­ horáznost. Za jeho mladých let by se něco takového rozhod­ ně nestalo. Říkal tomu paradox dnešní doby  – svět se řítil kupředu, všichni někam pospíchali, ale tak banální věci, jako oprava nástupiště, trvaly. Jak to naložili se svobodou a s mož­ nostmi, které se nabízely?

Vlak nabral vysokou rychlost a  řítil se tunelem. Stařec

Část první – Padlé duše

pozoroval míhající se šmouhy za oknem. Zahlédl jen kabely a  občasný záblesk tlumeného světla označujícího nouzový východ. Po necelé minutě jízdy začal stroj zpomalovat a z ne­ proniknutelné tmy se vynořila šedivá opuštěná zastávka. Vy­ padala, jako by se jí prohnala ničivá vichřice. Dlaždice kdysi tvořící skvostné obležení pilířů i zdí byly strhané a válely se roztříštěné na kusy po podlaze. Rozbitá cedule Židovský hřbi­ tov visela nakřivo. Stavební práce byly pořád jen demoličního rázu. Všechno staré se srovnávalo se zemí. I on je starý. Zna­ mená to snad, že je nepotřebný?

Souprava sebou nečekaně škubla. Vagónem projelo zlostné pištění brzd. Před pádem ho zachránila sedačka před ním, na kterou dopadl oběma rukama. V  posledních měsících vlak uzavřenou stanicí pouze projížděl, ale toho večera zastavil a dveře se otevřely.

„Židovský hřbitov.“

Stařec se narovnal a zmateně se rozhlédl. Napadlo ho, že metro má nejspíš nějakou poruchu. Jeho myšlenku vzápětí potvrdila světla, která několikrát varovně zablikala.

„Židovský hřbitov,“ zopakoval hlas. „Konečná stanice.“

Co to bylo za hloupost? Linka měla přece normálně dál pokračovat. Jezdil tuhle trasu celý život.

Znervózněl. V celém voze zřejmě zůstal jen on a stále spí­ cí dívka. Světla znovu zablikala a  tentokrát pohasla úplně. Svítit zůstaly jen nouzové nápisy nad dveřmi.

„Upozorňujeme cestující, že provoz metra je ukončen,“ ozvalo se z reproduktoru. „Opusťte, prosím, prostory metra.“

Zmizení Sáry Lindertové

Váhavě vstal ze svého místa a došoural se k otevřeným dve­ řím. Vystrčil hlavu na nástupiště plné prachu a sutin.

„Haló?“

Jeho hlas se odrazil od prázdných zdí a nesl se podzemním prostorem, který ozvěnou vytvářel dojem nekonečna.

Vlak stál pořád na místě. Uplynulo několik minut a pak zvuky stroje utichly. Napadlo ho, že se třeba strojvedoucímu mohlo udělat nevolno. Možná potřebuje pomoc.

Opatrně vkročil na nástupiště. Nejdřív jednou nohou, pak druhou. Vyrazil co nejrychleji k přední části vlaku.

„Upozorňujeme cestující, že provoz metra je ukončen,“ ozvalo se z reproduktoru. „Opusťte, prosím, prostory metra.“

Zmocnil se ho nepříjemný pocit, že ho někdo sleduje. Několikrát se ohlédl přes rameno, ale nikdo za ním nestál.

V tu chvíli se nástupištěm rozlehl nový zvuk.

„Co se tady děje?“ Doposud dřímající dívka v příliš krát­ kých šatech se vypotácela ven z vlaku. Na vysokých podpat­ cích nestabilně zavrávorala. „Proč ten pitomej vlak nejede?“

Pronikavý dívčí jekot bylo to poslední, co uslyšel.

Vlak o pár okamžiků později dorazil do zastávky Severní park.

Dva z cestujících chyběli.

~••~

Oliver si připadal jako uprostřed odporné noční můry, ze kte­ ré se nedokázal probudit. Seděl v otevřeném prostoru poli­ cejní stanice, kde jednotlivé kóje připomínaly prasečí chlívky,

Část první – Padlé duše

a už hodiny stále dokola odpovídal na tytéž otázky, avšak ty jeho nikdo doposud nezodpověděl. Přehazovali si ho mezi sebou jako horký brambor – to je ten kluk s nezvěstnou pří­ telkyní, pozor, ať se nespálíš, tady ho máš!

Sundal si brýle z očí a promnul si bolavá víčka. Už dvě noci se pořádně nevyspal. Obrátil celou jejich garsonku vzhůru nohama, jen aby našel nějakou stopu, nějaké rozumné vysvět­ lení, kam se Sára poděla. Stále dokola jí volal, byť jeho zprávy padaly do hlasové schránky s nevyhnutelností osudu podzim­ ního listí.

„Většina pohřešovaných se během krátké doby zase objeví, obvykle stačí pár dnů až týden. Těch, kteří se opravdu nena­ jdou, je minimum,“ prohlásil policista. Znělo to jako nauče­ ná fráze z příručky. Nejspíš ji vylovil z paměti, kde uvízla před třiceti lety při učení na závěrečné zkoušky.

Oliver se na něj zadíval takovým způsobem, až dotyčný raději sklopil oči zpátky k papírování. Byl to ten nejubožejší pokus o uklidnění, jaký za posledních několik hodin dostal.

„Nedáte si kávu?“

„Ne, děkuju, já –“ Oliver si hlasitě povzdychl. „Rád bych mluvil s nějakým vedoucím vyšetřování nebo kýmkoliv, kdo ví, co dělá.“

Policista se zamračil a stiskl propisku takovou silou, až mu zbělaly klouby.

„Bez urážky,“ dodal Oliver chvatně, ale omluva z jeho úst zněla stejně slabě, jako policistovo konejšení před chvílí. Teď už mezi oběma vládlo hmatatelné napětí.

Zmizení Sáry Lindertové

„Musíte počkat, major Ehler teď provádí výslech, jakmile bude hotov, bude se vám věnovat.“

„Ano, to už jsem slyšel,“ zamumlal Oliver sotva slyšitelně a nervózně sevřel Sářin notebook, který celou dobu držel na klíně. Ať byla Sára kdekoliv, čas neúprosně běžel. Čím déle byla pryč, tím větší jí hrozilo nebezpečí a on tu mezitím po­ řád jenom seděl.

~••~

Říká se, že dělat chyby je lidské. Ještě lidštější je však svou verzi pravdy zevrubně bránit. Bít se za ni i v okamžiku, kdy se nám začne rozpadat pod rukama. Lidé rádi věří tomu, co si přejí, aby byla pravda. Nikdo není rád, když zjistí, že se mýlil. Major Richard Ehler byl pravděpodobně světlou vý­ jimkou, mýlil se totiž zatraceně rád.

Náplní jeho práce bylo odhalit pravdu, dopadnout pacha­ tele. Za svou kariéru řešil případy, u kterých se chtěl mýlit – doufal, že ho jeho šestý smysl zklamal, protože skutečnost byla příliš děsivá nebo brutální. Po osmnácti letech práce u policie toho začínal mít dost. Některé dny vstával s pocitem, že bude nejlepší, když podá výpověď. Jeho plán však pokaždé ztrosko­ tal na tom, že neměl nejmenší tušení, co jiného by dělal.

Pro tuhle práci se narodil. Byla jako droga, nedokázal bez ní žít. Zároveň ho však ničila, rozebírala kousíček po kousíčku, a nikdy si nemohl být jistý, že z něj na konci ještě něco zbude.

Ehler seděl za počítačem, na čele hlubokou vrásku, a opož­

Část první – Padlé duše

děně psal zprávu svým nařízeným o nočních událostech na oddělení. Za okny dávno svítalo. Už před hodinou měl být doma. Spolkl by prášek na spaní, vypil jednu skleničku a na pár hodin se natáhnul. Zdržela ho však naprosto nudná ad­ ministrativní práce, kterou z hloubi duše nenáviděl. Zuřivě prsty bušil do klávesnice a dělal při tom jednu chybu za dru­ hou, ale bylo mu to jedno.

Konečně měl hotovo, odeslal poslední mail, vypnul počítač a s bundou v ruce vyšel ze své kanceláře. Myslel jen na hor­ kou sprchu a teplou postel.

„Richarde, výborně, ještě jsi tady!“

Jeho kolega se k němu blížil s nebezpečně dychtivým vý­ razem, který nevěstil nic dobrého.

Ehler se ho pokusil setřást. „Jsem na odchodu.“

„Bude to jen chvilka, přísahám. Máme zoufale málo lidí, dvě hlídky v noci vyjely do města k vloupání, a ještě se ne­ vrátily, půlku oddělení schvátila ta chřipková epidemie, je nás prostě málo, jedeme nadoraz.“

Ehler si povzdychl. Představa o sprše a spánku se pomalu vytrácela v nenávratnu. Jako obvykle v něm vítězila ta zvrá­ cená stránka, která byla práci pro policii ochotná obětovat vše.

„Tak co tam máme?“ zeptal se nakonec.

Jeho kolegovi se viditelně ulevilo. Strčil mu rychlým po­ hybem do ruky složku, snad aby si svou blahosklonnost ne­ rozmyslel.

„Jedna pohřešovaná holka, nic zvláštního. Máme tu její sestru, která to přišla nahlásit. Kluci to s ní sepsali.“

Zmizení Sáry Lindertové

„No a?“ nerozuměl tomu, kde je problém. „Když je to sepsaný, není co řešit. Pošlete to dál jako obvykle.“

Kolega se nervózně ošil, jako by měl z Ehlera strach. „Ka­ rolína říkala, že tě to bude zajímat.“

„Karolína ti nemá do rozkazovat,“ skočil mu do řeči.

Zavládlo mezi nimi napjaté ticho. Ehler složku otevřel a přejel očima prvních pár řádků. Vráska na čele se o něco prohloubila.

„Fajn,“ řekl po chvíli výrazně jiným tónem, „přebírám to.“

~••~

„Promiňte, ale pořád nerozumím tomu, co tady dělám.“ Klau­ die se snažila, aby její hlas neprozrazoval, jak moc je nervózní.

Výslechová místnost byla nevlídná šedivá díra bez oken, jen s jednostranným zrcadlem na pravé straně. Uprostřed stál ko­ vový stůl přišroubovaný k zemi a čtyři kovové židle. Na stro­ pě svítily dvě zářivky a v jejich ostrém a nelidském světle vy­ padal major Richard Ehler hrozivě. V těsném a neforemném obleku Klaudii připomínal karikaturu, která si jen na vyšet­ řovatele hraje. Příliš častým praním ztratil horní knoflíček u košile, a z výstřihu mu proto bujely tmavé chlupy. Výraz v jeho očích napovídal, že svoji práci miluje a nenávidí stej­ nou měrou, což znamenalo, že ji bere příliš vážně. Neměla z něj dobrý pocit.

„Nahlásila jste zmizení svojí sestry,“ připomněl jí vyšetřo­ vatel, zatímco přecházel s hrnkem kávy tam a zpátky.

Část první – Padlé duše

„To ano,“ souhlasila. I před ní stál hrnek směšné parodie na kávu, kterou by za jiných okolností navzdory nekvalitě vypila, ale pod drobnohledem se cítila nesvá.

„Jak jsem vyrozuměl, jste její nejbližší osoba, musíme vás přirozeně vyslechnout.“

„Zase tak blízké si nejsme,“ odsekla, ale vzápětí toho zali­ tovala, protože Ehler okamžitě povytáhl obočí. Přestal se po­ hybovat, otočil si židli opěradlem k hrudníku a pohodlně se usadil naproti. Zírali jeden druhému zpříma do očí.

„Jak to? Povídejte mi o tom,“ cvaknul propiskou a připra­ vil si zápisník.

Napadlo ji, jestli to odkoukal ze starých kriminálek, které pořád opakují v televizi. Dělil je od sebe jen stůl a Klaudii těsná blízkost cizí osoby začínala být nepříjemná. Očima ner­ vózně zašilhala do rohu, odkud ji pozorovalo vševidoucí oko kamery.

„Máte najít moji sestru, ne dělat psychologický rozbor na­ šich vztahů,“ vzpírala se, „se Sárou se prakticky nestýkáme, to vám musí stačit.“

Major Ehler krátce přikývl a zkoumavě naklonil hlavu na stranu. „Tak jak to, že jste nahlásila její zmizení do čtyřiadva­ ceti hodin?“

„Oliver mě o to požádal.“

„Oliver?“ pobídl ji a načmáral si něco drobným písmem do zápisníku.

Klaudie se pokoušela jeho poznámky přečíst, ale byly pří­ liš drobné. Když neodpovídala, Ehler k ní znovu zvedl oči.

Zmizení Sáry Lindertové

„Její přítel,“ řekla. „Podívejte – já nechápu, co tu hrajete za hry, ale tohle jsme už všechno absolvovali, několikrát. Ne­ tvrďte mi, že to nemáte v nějakém pitomém hlášení...“

„Rád si dělám vlastní závěry. Ne že bych nedůvěřoval prá­ ci svých kolegů, ale nejsem zrovna týmový hráč, tomu myslím rozumíte, ne?“

Nevěděla, jak si má jeho slova vyložit. Co tím myslel?

„Takže tenhle ten Oliver...?“

„Klainer, Oliver Klainer,“ doplnila ho netrpělivě.

„Pan Klainer je přítelem vaší sestry. Jak dlouho spolu chodí?“

Klaudie trhla ramenem na znamení, že ji takové věci ne­ zajímají. „Nevím přesně, asi tři roky.“

„Bydlí spolu ve společné domácnosti.“

„Evidentně.“

Ehler po ní šlehl pohledem, rysy ve tváři mu ztuhly. „Pří­ liš mi nepomáháte, slečno Lindertová.“

„Nejsem zrovna hovorná,“ oplatila mu tvrdý pohled.

„A vaše sestra? Ta je sdílnější?“

„Sára je ten typ člověka, kterého má každý rád. Je... bez­ konfliktní, přátelská, posílá peníze na charitu, vzala si domů kočku z útulku, ve škole je premiantka, platí včas účty a nejí maso,“ vychrlila ze sebe, jako by to neříkala poprvé. „Taková je Sára.“

Ehler si znovu zapsal něco do notýsku a usrkl kávy. Klaudie netrpělivě podupávala nohou. Střelila očima k jednostranné­ mu zrcadlu. Stál někdo na druhé straně? Pozoroval ji?

Nebuď směšná, okřikla se v duchu.

Část první – Padlé duše

Vyšetřovatel otevřel tenkou složku, která doposud ležela mezi nimi na stole. Vytáhl z ní Sářinu fotografii a upřeně se na ni zadíval. Její tvář byla jako po dlouhé zimě – sametově bledá, lemovaly ji vlasy v  barvě písku spadající na ramena. Nebyla nijak oslnivě krásná, ale její velké tmavé oči dokázaly přitáhnout jako magnet. Klaudie o tom věděla své, vždyť se koneckonců jednadvacet let dívala do zrcadla na ten stejný odraz. S jedním významným rozdílem – Sára měla kolem očí a úst drobné vějířky vrásek, jak se usmívala. Ty Klaudie ne­ měla, jí zbyla jen hluboká rýha mezi očima od toho neustá­ lého mračení.

„Jste dvojčata,“ prohlásil Ehler překvapeně.

Klaudie odevzdaně pokrčila rameny na znamení, že k tomu nemá co říct.

„Kdy jste se sestrou mluvila naposled?“

„Jedenáctého května.“

Ehler si její odpověď zapsal do notýsku, a teprve potom se zarazil. „Víte to na den přesně?“

„Ano.“

„Máte dobrou paměť.“

„Říká se to.“

Vyšetřovatel přimhouřil oči, jako by ho svou odpovědí za­ ujala. „Proč jedenáctý květen?“

Klaudie se pokusila působit pokud možno uvolněně. „Cho­ díme společně na hřbitov.“

„Vaši rodiče...?“ nechal větu nedořečenou, jako by si te­ prve v  polovině uvědomil, že se chová netaktně. Mohl se

Zmizení Sáry Lindertové

pokusit to celé ještě zamaskovat, ale touha po odpovědi byla zřejmě silnější.

Klaudie cítila, jak jí v krku vyrostl knedlík. Místnost se za­ čala zmenšovat a rázem z ní zmizel všechen vzduch. Přestala se kontrolovat a sevřela prsty hranu stolu.

„Naše matka... je pryč,“ vydrala ze sebe nakonec. „Otec její odchod nesl velmi špatně a nakonec ho nezvládl. Vyrůs­ taly jsme u babičky.“

„To je mi líto.“

To je mi líto. Klaudie strnule přikývla. Kdyby měla spočítat, kolikrát v životě tu větu slyšela. Je mi to líto. Taková příhodná, prázdná fráze. Ani za mák nevystihovala, co si musely prožít. Čtyři slova, která druhé chránila před bolestí. Těžkou, skliču­ jící, vytrvalou bolestí. Tou, co vás sežere zaživa. To nemohl nikdo chápat.

Ehler si nuceně odkašlal a vytrhl ji tím ze zamyšlení. „Od května uplynula dlouhá doba.“

„Máme každ



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.