načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zmizelý - C. L. Taylor

Zmizelý

Elektronická kniha: Zmizelý
Autor: C. L. Taylor

Psychothriller anglické autorky je příběhem pevného pouta mezi čtrnáctiletým chlapcem a jeho matkou, která ale trpí závažnou psychickou poruchou, vedoucí až ke ztrátě vědomí její ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2% 90%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 432
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The missing ... přeložila Zuzana Pernicová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8219-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Psychothriller anglické autorky je příběhem pevného pouta mezi čtrnáctiletým chlapcem a jeho matkou, která ale trpí závažnou psychickou poruchou, vedoucí až ke ztrátě vědomí její vlastní identity. Čtrnáctiletý Billy uprostřed noci záhadně zmizel z domu. Každý člen rodiny to klade za vinu sobě samému. Wilkinsonovi jsou zkrátka tajnůstkáři, a tak není divu, že trvá celý rok, než díky veřejné prosbě o pomoc začne vyvstávat na povrch děsivá pravda. Billyho matka Claire je na pokraji šílenství. V podivném stavu mysli se ocitá v omšelých hotelových pokojích nebo bloumá neznámými ulicemi, aniž by tušila, jak se tam vlastně dostala. V její kabelce se objeví předměty, které nikdy předtím neviděla. Claire ztrácí vědomí vlastní identity. Když se to stane poprvé, lékař to připisuje neobvykle silné reakci na stres. Když se ale jednoho dne Claire probudí s krví na rukách, nikdo nechápe, jak se to mohlo stát. A nejméně ze všech tomu rozumí právě Claire...

Popis nakladatele

Čtrnáctiletý Billy uprostřed noci záhadně zmizel z domu. Každý člen rodiny to klade za vinu sobě samému. Wilkinsonovi jsou zkrátka tajnůstkáři, a tak není divu, že trvá celý rok, než díky veřejné prosbě o pomoc začne vyvstávat na povrch děsivá pravda.
Billyho matka Claire je na pokraji šílenství. V podivném stavu mysli se ocitá v omšelých hotelových pokojích nebo bloumá neznámými ulicemi, aniž by tušila, jak se tam vlastně dostala. V její kabelce se objeví předměty, které nikdy předtím neviděla. Claire ztrácí vědomí vlastní identity.
Když se to stane poprvé, lékař to připisuje neobvykle silné reakci na stres. Když se ale jednoho dne Claire probudí s krví na rukách, nikdo nechápe, jak se to mohlo stát. A nejméně ze všech tomu rozumí právě Claire...

(psychothriller)
Zařazeno v kategoriích
C. L. Taylor - další tituly autora:
Lež Lež
 (e-book)
Lež Lež
Nehoda Nehoda
 (e-book)
Strach Strach
Spánek Spánek
 (e-book)
Spánek Spánek
 
K elektronické knize "Zmizelý" doporučujeme také:
 (e-book)
Koruna Koruna
 (e-book)
Příběhy se šťastným koncem: Uzdravený poník Příběhy se šťastným koncem: Uzdravený poník
 (e-book)
Trojhra Trojhra
 (e-book)
Nerozlučný pár Nerozlučný pár
 (e-book)
Co přede mnou tajíš? Co přede mnou tajíš?
 (e-book)
Žízeň Žízeň
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2017


Copyright © 2016 by C. L. Taylor

Translation © 2017 by Zuzana Pernicová

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE MISSING,

vydaného nakladatelstvím HarperCollins, Londýn 2016,

přeložila Zuzana Pernicová

Jazyková redaktorka: Hana Pernicová

Korektura: Karla Bedrlíková a Milena Nečadová

Sazba písmem Minion Pro a grafické zpracování obálky: Rajka Marišinská

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v červnu 2017

ISBN 978-80-7498-220-0


Pro moje zesnulé babičky

Milbrough Griffithsovou a Olivii Bellu Taylorovou



7

Čtvrtek 5. února 2015

Jackdaw44: Chceš si zahrát hru?

ICE9: Ne.

Jackdaw44: Žádnou sexuální.

ICE9: Tak jakou?

Jackdaw44: Na otázky. Nudím se. Bude to sranda.

ICE9: ...

Jackdaw44: Beru to jako souhlas. Fajn. První otázka. Co

by ti bylo milejší: ohluchnout, nebo oslepnout?

ICE9: Ty se fakt nudíš, co? Ohluchnout.

Jackdaw44: Utopit se v řece, nebo uhořet při požáru?

ICE9: Ani jedno.

Jackdaw44: Musíš si vybrat.

ICE9: Utopit se v řece.

Jackdaw44: Nechat se pohřbít, nebo zpopelnit?

ICE9: Tahle hra se mi nelíbí.

Jackdaw44: O nic nejde. Jenom se tě snažím líp poznat.

ICE9: To je dost divnej způsob.

Jackdaw44: Miluju tě. Chci o tobě vědět všecko.


8

C. L. TayLor

ICE9: Pohřbít.

Jackdaw44: Bejt vyhlášenej grázl, nebo nula, kterou

nikdo nezná?

ICE9: Radši ta nula.

Jackdaw44: Fakt???

ICE9: Jo.

Jackdaw44: Já rozhodně beru vyhlášenýho grázla.

ICE9: To mě nepřekvapuje.

Jackdaw44: Budeš brečet na mým pohřbu, nebo si

schováš slzy na doma?

ICE9: COŽE?!! Nebuď tak morbidní.

Jackdaw44: Nejsem. Jenom se tě snažím připravit.

ICE9: Na co?

ICE9: Haló, jsi tam?

ICE9: HALÓ?


9

1. kapitola

Středa 5. srpna 2015

Co byste si vzali na sebe, kdybyste měli pohlédnout do oka kamery a žebronit, ať vám někdo, úplně kdokoli, prosím prosím poví, kam se podělo vaše dítě? Blůzu? Svetr? Brnění?

Dneska mám podruhé vystoupit s prosíkem v televizi. Můj syn je už půl roku nezvěstný. Půl roku? Jak je možné, že už je to taková doba? Terapeutka, ke které jsem začala chodit měsíc po jeho zmizení, mi tvrdila, že bolest časem otupí, že mě jeho ztráta už nikdy nebude trýznit tolik jako v první den.

Lhala.

Trvá mi skoro hodinu, než se na sebe dokážu podívat do zrcadla, aniž bych se rozbrečela. Krátký sestřih, který jsem si minulý týden nechala udělat, se nehodí k mému širokému hranatému obličeji a oči se pod ofinou zdají tmavé a hluboko posazené. Blůza, která mi večer přišla slušná a vhodná, mi najednou připadá moc tenká a laciná, úzká sukně ke kole­ nům mi příliš těsně obepíná boky. Vyberu si místo nich tma­ vomodré kalhoty a tenký šedý svetřík. Působí to formálně, ale ne přespříliš, a decentně, ale ne ponuře.

C. L. TayLor

Mark se mnou v ložnici není. Vstal v 5:37 ráno a tiše vyklouzl z pokoje, ani nevzal na vědomí můj rozladěný po­ vzdech při pohledu na budík. Když jsme večer zalezli do po­ stele, jen jsme mlčky leželi jeden vedle druhého, nedotýkali jsme se a kvůli vnitřnímu napětí nám nebylo do řeči. Trvalo hodně dlouho, než se dostavil spánek.

Nijak jsem Markovo brzké vstávání nekomentovala. Od­ jakživa je ranní ptáče a vyhovuje mu hodinu se osaměle po­ tloukat po domě, než se probudí ostatní.

U nás doma to po ránu vždycky bzučelo jako v úle, Billy s Jakem se hádali, kdo půjde dřív do koupelny, a když se pak vrátili do svých pokojů převléknout, pustili si na plné pecky muziku. Bušila jsem jim na dveře a hulákala na ně, ať ji zti­ ší. Mark hluk nesnáší. Týden co týden tráví hodiny v autě, protože coby obchodní zástupce farmaceutické firmy objíždí různá města, ale nikdy přitom neposlouchá hudbu, audio­ knihy ani rádio – jezdí zásadně v tichu.

„Marku?“ V půl osmé konečně vejdu do kuchyně a opa­ trně překročím rozbitou dlaždici u lednice, abych si o ni ne­ roztrhla silonové ponožky. Když si Billy před třemi lety šel pro něco do ledničky, vypadla mu z ní láhev vína a rozbi­ la dlaždicovou podlahu, kterou Mark dokončil pouhý den předtím. Vzala jsem vinu na sebe.

„Marku?“

Konvice je ještě teplá, ale po mém manželovi nikde ani stopy. Nakouknu do obýváku, ale není ani tam. Vrátím se do kuchyně a vyhlédnu ze dveří na příjezdovku. Vrata garáže jsou dokořán a dolehne ke mně hlasité rrr-rrr-rrr startující sekačky.

„Marku?“ Vklouznu do Jakeových tenisek, které nechal vá­ let vedle rohožky, a zamířím ke garáži. Tahám za sebou nohy, abych z bot pětačtyřicítek nevypadla. Je srpen, takže slunce už stojí vysoko na nebi, park naproti přes ulici hýří barvami a náš trávník se třpytí rosou. „Přece teď nebudeš sekat –“

Ve dveřích garáže se zarazím. Můj vysoký světlovlasý manžel se sklání nad sekačkou, oblečený ve svém parádním tmavomodrém obleku. Nad levým kolenem má mastný čer­ ný flek od oleje.

„Marku! Co to proboha vyvádíš?“

Nezvedne oči.

„Dávám do pucu sekačku.“ Zase škubne za startovací šňůru a motor nespokojeně zavrčí.

„Te ď ? “

„Nebyla v provozu už měsíc. Když nebudu dělat údržbu, tak zreziví.“

Nevím, jestli se mám smát, nebo brečet.

„Dneska přece máme to televizní vystoupení kvůli Billy­ mu.“

„Vím, co je za den.“ Konečně vzhlédne. Je rudý ve tváři a čelo se mu od širokého huňatého obočí až k ustupujícím vla­ sům leskne potem. Otře si ho dlaní a tu si vzápětí otře o no­ havici, takže k fleku od oleje přidá ještě pot. Nejradši bych na něj zařvala, že si zničil nejlepší oblek a nemůže v něm jít do televize, jenže teď není vhodná chvíle na hádku, a tak se zhlu­ boka nadechnu.

„Je půl osmé,“ řeknu mu. „Za půl hodiny musíme vypad­ nout. Detektiv Forbes s námi chce ještě před začátkem pro­ brat pár věcí.“

Mark si zaťatou pěstí promasíruje bedra a napřímí se. „Jake už se nachystal?“

C. L. TayLor

„Asi ne. Když jsem šla dolů, měl do pokoje zavřeno a nic se odtamtud neozývalo.“

Jake se dělí o pokoj se svou přítelkyní Kirou. Začali spolu chodit na střední škole, když jim bylo šestnáct, už jsou spo­ lu tři roky a poslední rok a půl společně bydlí u nás. Jake mě uprosil, ať u nás Kiru nechám. Její máma měla čím dál větší problémy s alkoholem a začala Kiru slovně i fyzicky napadat. Jake mi vysvětlil, že jestli ji k nám nevezmu, bude se muset odstěhovat k dědovi do Edinburghu a uvidí se spolu jednou za uherský rok.

„No, když se Jake neobtěžuje vylézt z postele, tak pojede­ me bez něj,“ prohlásil Mark. „Nemám energii na to, abych se s ním dohadoval. Dneska ne.“

Odjakživa to byl Billy, kdo Markovi přinášel jedno zkla­ mání za druhým. Billy s tím svým „kašlu na školu“ a neo­ chvějným přesvědčením, že mu život dluží bohatství a slávu. Jake byl proti němu v Markových očích přímo zlatý. Ve škole se snažil, seč to šlo, složil závěrečné zkoušky z šesti předmětů za jedna až za tři a hladce se vyučil elektrikářem. Jenže po­ slední dobou nás trápí stížnosti, že Jake nechodí do práce, ne Billyho průšvihy.

Taky nemám na dohadování s Jakem energii, ale nedo­ kážu nad tím jen mávnout rukou jako Mark. V médiích po­ třebujeme působit jednotně. Za ten stůl musíme usednout všichni společně. Silná a soudržná rodina – aspoň navenek.

„Tak já zas jdu. Najdu ti ve skříni nějaký jiný oblek,“ řek­ nu Markovi, ale ten už se zase věnuje sekačce.

Šourám se v Jakeových obřích botách zpátky a zanechá­ vám za sebou ve štěrku brázdy. Sáhnu po klice.

Sotva otevřu dveře, ozve se zevnitř výkřik.

2. kapitola

„Dej to sem, Jakeu!“ nese se z patra Kiřin křik a následu­ je žuchnutí, jako by něco spadlo na podlahu – anebo někdo.

Skopnu Jakeovy boty a beru schody po dvou. Přeběhnu podestu a bez zaklepání vpadnu do Jakeova pokoje. Kira s Ja­ kem se od sebe poplašeně odtrhnou. Kira, dlouhovlasá blon­ dýnka, která měří na výšku jen nějaký metr padesát, vypadá v růžových kalhotkách a přiléhavém bílém tričku droboučce jako panenka. Jake má na sobě jenom černé boxerky, kte­ ré mu těsně obepínají boky. Ramena a hruď má tak široké a svalnaté, že se zdá, jako by zaplňoval celý pokoj. U nohou mu leží rozbitá láhev, ze které se do béžového koberce vpíjí světlehnědá tekutina. Střepy se válí i na kotoučích na činku poskládaných na zemi.

„Mami!“ Jake odskočí od Kiry a došlápne pravou nohou na rozbitou láhev. Zavyje bolestí. Z chodidla mu trčí střep.

„Ne!“ křiknu, ale už je pozdě, už si ho vytáhl. Z rány se mu na prsty řine jasně rudá krev a kape na koberec.

„Nehýbej se!“ Upaluju do koupelny a popadnu první ruč­

C. L. TayLor

ník, který uvidím. Když se vrátím do pokoje, Jake sedí na po­ steli, jednou rukou se drží za kotník a druhou si tiskne k ráně. Mezi prsty mu prosakuje krev. Kira pořád stojí uprostřed místnosti a ve tváři je bledá jako stěna. Opatrně prokličkuju mezi střepy a podřepnu u Jakea. Koberec páchne alkoholem.

„Pusť to.“

Odtáhne prsty a zkřiví přitom tvář bolestí. Rána je sotva půlcentimetrová, ale hluboká a pořád krvácí. Co nejpevněji ji omotám ručníkem, abych krvácení zastavila.

„Podrž to,“ pokynu Jakeovi k ručníku. „Přinesu zavírací špendlík.“

Za chvilku jsem zpátky a snažím se provizorní obvaz sep­ nout. Jake má tmavé kruhy pod očima a z tváře mu čiší napě­ tí. Nejsme s Markem jediní, kdo toho v noci moc nenaspal.

„Co se stalo, Jakeu?“ zeptám se opatrně.

Podívá se přese mě na Kiru, která si obléká džíny. Ta po­ otevře pusu, jako by chtěla něco říct, ale pak sklopí oči a dál se mlčky souká do kalhot. Dole se hlučně otevřou dveře – Mark se vrátil dovnitř – a následuje klapání bot po dlaždicích v kuchyni. Za chviličku se přijde nahoru podívat, co se děje.

Nasaju nosem vzduch. Jakeovi táhne z úst. „Pil jsi ten rum, než jsem přišla?“

„Mami!“

„Tak co? Pil?“

„Večer jsem si trochu dal, to je všecko.“

„A pak trochu víc, co?“ Seberu z koberce velký střep, na kterém je pořád nalepená etiketa. „Co sakra blbneš?“

„Jsem ve stresu.“

„Nemám na taxík,“ posteskne si Kira a předvede nám hrstku mincí, které vydolovala z kapsy džín.

„Claire!“ zaburácí pod schody Markův hlas. „Už je osm. Musíme jít!“

„Dost spěchám,“ řekne Kira. „Jedeme se školou do Lon­ dýna, do Národní portrétní galerie, a musím být v půl deváté na nádraží.“

„Jasně.“ Gestem jí naznačím, ať nepanikaří. „Moment.“

„Marku!“ zavolám z podesty. „Máš u sebe něco v hoto­ vosti?“

„Asi tři libry,“ křikne zezdola. „Proč?“

„Ale nic.“

Vrátím se do Jakeova pokoje. „Kiro, já tě na nádraží ho­ dím. A ty, Jakeu...“ Ručníkem omotaným kolem nohy už krev neprosakuje, ale bude potřeba ránu vyčistit a měl by si nechat píchnout protitetanovou injekci. Kdybych měla čas, vysadila bych Kiru na nádraží a pak ho hodila k doktorovi, jenže to prostě nestihnu – a do televize nesmím přijet pozdě. Proč se to muselo stát zrovna dneska?

Rychle se rozhodnu, co dál. „Jakeu, zůstaň tady, koukej vystřízlivět, a až se vrátím, odvezu tě k doktorovi. Kdybys něco potřeboval, máš v sousedním domě Liz. Jde do práce až později.“

„Ne, jedu s váma. Musím na tu tiskovku.“ Jake se s bolest­ nou grimasou nadzvedne z postele a postaví se na zdravou nohu, takže se ocitneme tváří v tvář. Na rozdíl od Billyho, který se ve dvanácti ohromně vytáhl do výšky, měří Jake jen metr pětasedmdesát. Kdykoli si ti dva vjeli do vlasů, neod­ pustil si Billy nějakou kousavou poznámku ohledně bratro­ vy postavy. Jake si to nenechal líbit a propukla třetí světová válka.

„Claire!“ zakřičí Mark, tentokrát hlasitěji. Jestli uvidí

C. L. TayLor

Jakea v tomhle stavu, tak vyletí z kůže. „Je tu detektiv Forbes. Už musíme jít!“

„Ty nikam nepůjdeš,“ syknu na Jakea. Kira se kolem mě s omluvným výrazem protáhne z pokoje. Dojde ke skříni na podestě, přehodí si přes sebe bundu a šátrá v kapsách.

„Billy je můj brácha,“ prohlásí Jake. Zkřiví tvář a na oka­ mžik zase vypadá jako děcko, ale pak se mu napnou šlachy na krku a výbojně zvedne bradu. „Nemůžeš mi to zakázat.“

„Pil jsi,“ pronesu co nejklidnějším tónem. „Jestli chceš Billymu pomoct, tak nejlepší, co můžeš udělat, je zůstat doma a vyspat se z toho. Popovídáme si, až se vrátím.“

„Claire!“ křičí Mark ze schodů.

„Mami...“ Jake se mě pokusí nataženou rukou zarazit, ale už jsem ve dveřích. Sotva je za sebou zabouchnu, vynoří se na podestě Mark.

„Už se Jake nachystal?“

„Není mu dobře.“ Přitisknu dlaně ke dveřím.

„Co mu je?“

„Bolí ho žaludek,“ ozve se do nepříjemného ticha Kiřin jemný hlas. „V noci kvůli tomu skoro nespal. Asi mu nesedlo to vindaloo.“

Věnuju jí pohled plný vděku. Chudák holka, přistěhovala se sem, aby unikla dramatům ve svojí rodině, a teď musí čelit těm našim.

Mark se podívá po zabouchnutých dveřích za mými zády a pak na mě. „Tak jdem?“

„Potřebuju hodit Kiru na nádraží, jedou se školou na vý­ let. Jeď s detektivem Forbesem napřed a sejdeme se na mís­ tě.“

„Jak to bude vypadat, když pojedeme každý zvlášť?“ Po­

17

dívá se na Kiru. „Proč jsi nám o tom výletě neřekla už –“

Povzdechne si. „No nic. Kašli na to. Tak se potkáme až tam,

Claire.“

Nepřevlékl se do jiných kalhot. Na levém stehně se mu

pořád rýsuje tmavý flek od oleje, ale nemám to srdce upo­

zornit ho na něj.

3. kapitola

Mlčky nasedneme do auta a já nastartuju. Mlčení trvá, ještě když míjíme nákupní centrum Broadwalk a jedeme po Wells Road. Až když na křižovatce zastavím na červenou a Kira vy­ táhne z kapsy iPod, prolomím ticho otázkou.

„Co to mělo znamenat?“

„Prosím?“ Poplašeně se po mně podívá, jako by zapo­ mněla, že sedím vedle ní.

„Ta vaše hádka s Jakem.“

„To nic, jenom...“ Upírá zrak na červenou na semaforu, jako by ji telepaticky přesvědčovala, ať zezelená. Bez silných očních linek a vydatné dávky bronzeru se její srdčitá tvář zdá bledá a se sprškou pih na nose vypadá mladší, než ve skuteč­ nosti je. „Jenom... prostě... prostě jsme se kapku chytli.“

„Působilo to dost vážně.“

„Kapku se nám to vymklo z ruky, to nic.“

„Jake v noci vůbec nespal, viď?“

„Ne, nespal.“

„Ach jo.“ Zhluboka si povzdechnu. „Teď se o něj bojím ještě víc.“

„Fakt?“

Zatváří se tak překvapeně, že mě to tne do živého. „No jistě. Vždyť je to můj syn.“

„Ale Billy to není, co?“

„Co tím chceš říct?“

„Nic. Promiň. Nevím, co to melu.“

Čekám, že mi to nějak vysvětlí, ale už neřekne ani slovo. Zašátrá v kabelce, vytáhne oční linky a sklopí sluneční clonu se zrcátkem. Se soustředěně pootevřenými rty si černě ob­ krouží oči a pak korektorem zakryje naběhlé zarudlé místo u pravého spánku. Vypadá to, jako by se jí tam dělala modřina.

Na semaforu naskočí oranžová a vzápětí zelená, a tak zase šlápnu na plyn.

Pár minut obě mlčíme. Podívám se na bouli na Kiřině spánku a všechno se ve mně sevře.

„Jake tě praštil?“

„Cože?“

„Když jste se přetahovali o tu láhev. Máš na hlavě modři­ nu. Uhodil tě?“

„Ne, probůh!“

„Tak jak jsi k té bouli přišla?“

„Včera večer v klubu.“ Zase sklopí sluneční clonu, studuje v zrcátku svůj spánek a zkusmo ho ohmatává ukazováčkem. „Upadnul mi mobil, a když jsem se pro něj sehnula, praštila jsem se o roh stolu.“

„Kiro, vím, že nejsem tvoje máma, ale jsi pro mě skoro jako dcera, a kdyby ti někdo ubližoval –“

Zaklapne sluneční clonu. „Jake mě nepraštil. Jasný? To by nikdy neudělal. Nechce se mi věřit, že z něčeho takovýho po­ dezíráš vlastního syna.“

C. L. TayLor

Sevřu volant pevněji.

„Promiň,“ omlouvá se honem. „Vím, že to se mnou myslíš dobře, ale –“

„To nic.“ Blížíme se ke kruhovému objezdu, a tak zpoma­ lím. „Jenom mi pověz jedno. Jak dlouho už po ránu pije?“

Neodpovídá.

„Jak dlouho, Kiro?“

„Myslím, že jenom dneska.“

„Myslíš?“ neubráním se nevěřícnému tónu. Ti dva spolu tráví veškerý čas. Jak by ohledně něčeho takového mohla mít pochybnosti?

„Jo.“ Zapne kosmetickou taštičku a zadívá se z okna na kruhový objezd. Už se blížíme k nádraží. Dám levý blinkr, zajedu na parkoviště a bezděky pročesávám pohledem lidi, kteří u vchodu pokuřují cigarety nebo čekají na taxi. Ať jsem kdekoli, rozhlížím se po Billym.

„Nemá náhodou s pitím problémy?“

„Ne,“ zavrtí hlavou Kira, rozepne si pás a otevře dveře. „Není alkoholik, jestli se ptáš na tohle. Otevřel ten rum, když jsme se vrátili z klubu. Byl rozrušený a nemohl usnout.“

„Kvůli tomu televiznímu vystoupení?“

„Jo.“ Natočí se na sedadle, položí jednu nohu ven na chodník a nedočkavě pokukuje po vchodu do nádražní bu­ d ov y.

„Kiro,“ nakloním se k ní a položím jí ruku na rameno. „Nechceš mi něco říct?“

„Ne.“ Vyskočí z auta, a než stačím dodat cokoli dalšího, s kabelkou a kosmetickou taštičkou přitisknutými k hrudi se rozeběhne ke vchodu.

4. kapitola

Je to malá konferenční místnost zastrčená v suterénu radnice, nemá okna a na stropě bzučí zářivka. Oproti té, kde jsme osmačtyřicet hodin po nahlášení Billyho zmizení natáčeli první televizní prosbu o pomoc, je asi čtvrtinová. Zatímco tehdy byly všechny umělohmotné židle v řadách naproti nám obsazené, dneska se tu sešla jen hrstka novi­ nářů a fotografů. Většinou civí do mobilů. Když společně s detektivem Forbesem vejdeme dovnitř, vzhlédnou, ale vzápětí zase sklopí zrak k displejům. Pár si jich začne psát p oz n ám ky.

Paní Wilkinsonová působí ve světlešedém svetru a

kalhotách zasmušile. Pan Wilkinson v tmavomodrém

obleku se tváří nevrle a roztržitě, na nohavici má

tmavou skvrnu, nejspíš od bláta nebo oleje.

Netuším, jestli si zapsali právě tohle. Ale zítra to nejspíš zjistím. Nedokážu číst noviny, hlavně ty internetové, kde se

C. L. TayLor

pod články kupí příšerné odsuzující komentáře, ale vím, že Mark se do nich pustí. Bude si je zevrubně pročítat, vrčet, na­ dávat a trousit poznámky o „debilní veřejnosti“.

Když Billy zmizel, netušila jsem, že se ze zájmu médií vy­ klube dvojsečná zbraň. Zoufale jsem si přála, ať novináři náš příběh zveřejní, kde se dá – oba s Markem jsme byli přesvěd­ čeni, že čím víc pozornosti se Billyho zmizení dostane, tím líp –, jenže jsem netušila, jakou záplavu spekulací a odsouze­ ní si tím vykoledujeme. Na první tiskové konferenci jsem prý byla pobledlá a rozrušená – tak mě většina novinářů popsala. Mark podle nich působil chladně a rezervovaně. Vůbec nebyl rezervovaný, byl bez sebe strachy stejně jako já. Jenže zatím­ co já se klepala jako sulc a žmoulala jsem si pod stolem ruce, Mark seděl vzpřímeně s dlaněmi na kolenou a nehybně upíral zrak na ozdobné hodiny na protější zdi. V jednu chvíli jsem ho vzala za ruku, ale on se po mně ani nepodíval, jen odříkal do kamery prosbu. Hrozně mě to ranilo, ale v soukromí našeho obýváku mi pak řekl, že mě hrozně chtěl utěšit, ale prostě to nedokázal.

„Víš, že abych se vypořádal se stresem, musím si všech­ no rozškatulkovat,“ vysvětlil mi. „Potřeboval jsem odreci­ tovat tu prosbu a nesesypat se přitom. Kdybych se tě dotkl, kdybych se na tebe třeba jenom podíval, rázem bych byl na hromadě. A to jsem si nemohl dovolit, když jsem potřeboval udělat tak důležitou věc. Chápeš to, viď?“

Chápala jsem to a zároveň nechápala, ale každopádně jsem mu záviděla schopnost odříznout se od myšlenek a po­ citů, které se mu zrovna nehodí do krámu. Já svoje pocity do imaginárních šuplíků v hlavě zavřít nedokážu. Jsou proplete­ né a zašmodrchané jako vyšívací příze v košíku mojí babičky. A všemi se jako červená nit proplétá jedna neodbytná myš­ lenka a omotává mi srdce: Kam se poděl Billy?

„Claire,“ osloví mě detektiv Forbes. „Už se nachystali na vaše vystoupení.“

V uličce mezi řadami umělohmotných židlí stojí televizní kamera a objektiv mi míří přímo do obličeje. Už před něja­ kou dobou jsme se rozhodli, že tentokrát budu mluvit já.

„Veřejnost reaguje příznivěji, když promluví matka,“ vy­ světlil detektiv Forbes. Nezmínil se o těch příšerných komen­ tářích, které se vyrojily na internetu po Markově televizní prosbě před půl rokem. Například:

Může za to fotr, to je jasný jak facka. Je od pohledu

úplně bezcitnej. Nebo: Vsadil bych si na tátu. Ten

v tom mívá prsty pokaždý.

„Můžeme začít?“ zeptá se mě detektiv Forbes a já se na židli napřímím a zhluboka se nadechnu nosem. Cítím z For­ bese vodu po holení, kdežto z Marka po mé druhé straně slaboučce zavání motorový olej. Cítím na sobě jeho pohled, ale nepodívám se po něm; sáhnu na stůl po papíru s připra­ veným textem. Zvládnu to. Nepotřebuju, aby mě někdo vodil za ručičku.

„Dneska je tomu přesně šest měsíců,“ pronesu s pohledem upřeným do kamery, „co zmizel můj mladší syn Billy. Ztratil se z našeho domu v Knowle na jihu Bristolu časně ráno ve čtvrtek pátého února. Bylo mu pouhých patnáct let. Vzal si s sebou školní batoh a mobil a pravděpodobně měl na sobě džíny, tenisky Nike, černou bundu a kšiltovku s nápisem NYC...“ Odmlčím se, protože vidím, že někteří novináři se na

C. L. TayLor

židlích otáčejí, místo aby si zapisovali poznámky. Mark vydá slabý mručivý zvuk a detektiv Forbes se předkloní a opře se lokty o stůl. „Billy nám všem hrozně chybí. Jeho zmizení za­ nechalo v naší rodině díru, kterou nic nezaplní, a...“ Dál upí­ rám pohled do objektivu, ale vnímám, že se vzadu v místnos­ ti něco děje. Ve dveřích se někdo s někým přetlačuje. „Billy, jestli se díváš, ozvi se nám, prosím tě. Máme tě hrozně moc rádi a nic na světě to nezmění. Jestli se nechceš ozvat přímo nám, zajdi prosím na nejbližší policejní stanici nebo dej vědět někomu ze svých kamarádů.“

Režisér, který stojí vedle kamery, poklepe kameramanovi na rameno a ukáže dozadu. Kamera se tam natočí a zároveň se ode dveří ozve křik.

„Pusťte mě! Mám právo tady být! Mám právo promluvit.“

5. kapitola

„Co tu Jake dělá?“ Mark zírá přes hlavy novinářů ke dve­ řím, kde se Jake hádá s policistou. Místností šlehají blesky fotoaparátů. „Vždyť jsi říkala, že je mu špatně.“

„Taky že bylo... teda je. Nech to na mně.“

„Počkejte, paní Wilkinsonová!“ volá za mnou detektiv Forbes, ale já už spěchám přes místnost a prodírám se mezi novináři, kteří se shlukli kolem mého syna. Vidím z něj jen hlavu; rozcuchané světlé vlasy, které nezkrotil gelem, mu trčí na všechny strany. Vzápětí k němu přistoupí policista a za­ cloní mi výhled.

„S dovolením. S dovolením, prosím.“

Kameraman nespokojeně sykne, když se kolem něj tla­ čím, ale režisér ho umlčí. „To je máma, dostaň ji do záběru.“

Proběhnu kolem dvojice radničních úředníků a dorazím k policistovi, který strká Jakea ven ze dveří. Poklepu mu na záda černé ochranné vesty, ale nebere mě na vědomí, tak ho chytím za paži.

Ani se po mně neohlédne a dál upírá pohled na Jakea –

C. L. TayLor

na Jakea, který je nejmíň o patnáct centimetrů menší, ruce svěšené kolem boků zatíná v pěst a na krku se mu napínají š l a chy.

„Prosím vás, nechte ho,“ zavolám. „Prosím. Je to můj syn.“

„Mami?“ řekne Jake a policista se po mně překvapeně po­ dívá. Nepustí ho, ale trochu uvolní sevření.

„Je to můj syn,“ zopakuju.

Policista zajede pohledem za mě, k plakátu s Billyho fot­ kou, který je vystavený na tabuli u stolu.

„Ne, ne Billy,“ vysvětlím. „Jake – můj druhý syn.“

„Druhý syn? Bylo mi řečeno, že další příbuzné nečeká­ me...“ Pohlédne na detektiva Forbese.

„To je v pořádku, konstáble Georgi,“ ujistí ho Forbes. „Vy­ řídím to.“

Detektiv Forbes se už s Jakem potkal. Den po Billyho zmizení ho se svým týmem důkladně vyslýchal, stejně jako vyslýchal další členy naší širší rodiny a kamarády.

„Představení skončilo.“ Gestem režisérovi naznačí, ať přestane točit, a novinářům, ať se vrátí na sedadla. Nikdo se ani nehne.

„Jakeu!“ ozve se novinářka s blond mikádem, natáhne se mi přes rameno a namíří Jakeovým směrem diktafon. „Co jste nám chtěl povědět?“

Režisér mu nabídne mikrofon. „Přál byste si Billymu něco vzkázat, Jakeu?“

Můj syn o krok postoupí; ramena drží vzpřímená, bradu vystrčenou. Podívá se po konstáblu Georgeovi a triumfálně povytáhne obočí.

„Co se vám stalo, Jakeu?“

Malý plešatý chlapík, kterému se z vyhrnutých rukávů košile derou chlupatá předloktí, ukáže na Jakeovu pravou te­ nisku. Vnitřní stranou, která je normálně sněhobílá, prosa­ kuje nahnědlá krev.

„Jakeu?“ přidá se Mark.

Otec a syn si jeden druhého měří a místnost ztichne. Všichni čekají, co Jake řekne. Já čekám taky. Je mi jasné, že Mark zuří. Naplnila se jeho nejhorší noční můra – naše dů­ stojné, uměřené televizní vystoupení se zvrhlo v hospodskou rvačku.

Kamera po mé levici tiše vrčí; nejspíš v detailu zabírá Jakeovu bledou napjatou tvář. Jake si hřbetem ruky otře zpo­ cené čelo, věnuje mi kratičký pohled a pak se otočí na patě zdravé nohy a odbelhá se z místnosti.

28

Pondělí 11. srpna 2014

Jackdaw44: Život stojí za hovno.

ICE9: To neříkej.

Jackdaw44: Proč ne? Můj fotr je zasranej pokrytec

a moje máma o tom nemá ani šajn.

ICE9: Zeptal ses táty na ten víkend?

Jackdaw44: Děláš si ze mě prdel?

ICE9: Musíš mu dát šanci, aby to vysvětlil.

Jackdaw44: Aby vysvětlil co? Že je slaboch, bezpáteřnej

lhář a zkurvenej chlívák? Ne, děkuju.

ICE9: Třeba to není tak, jak se zdá.

Jackdaw44: Děláš si ze mě srandu, že jo? Víš, co jsem

udělal.

ICE9: To byla pěkná blbost.

Jackdaw44: Patří mu to. Škoda, že jsem neviděl jeho

ksicht, když to okýnko u auta zmerčil. Doma řek mámě,

že to udělal nějakej vandal. Hahaha. Ten vandal jsem já.

Jackdaw44: Jsi tam ještě?

ICE9: Jo. Promiň. Něco tu dělám.

29

Jackdaw44: Jasně. Jenom jsem ti chtěl poděkovat, díky

tobě jsem vychladnul. Nebejt tebe, tak mi úplně ruply

nervy.

ICE9: Taky že ti ruply.

Jackdaw44: Mohlo to bejt horší.

ICE9: Hmm.

Jackdaw44: No nic. Díkes.

6. kapitola

„Co tě to sakra napadlo?“ Mark stojí uprostřed obýváku, paže založené na hrudi. Povolil si kravatu a rozepnul horní knoflík košile. Kůži pod krkem má otlačenou a zarudlou.

„Do háje s tím vším.“ Jake se zvedne z křesla a chce odejít. Když došlápne na poraněnou nohu, zkřiví tvář bolestí.

„Zůstaň, kde jsi!“ zařve na něj Mark a já pevněji sevřu polštářek, který si tisknu k hrudi. „Tohle je můj dům, a do­ kud tady bydlíš, budeš mě poslouchat.“

„Jo? S Billym se to taky osvědčilo, co?“ Jake nezvýší hlas, ale Mark zakolísá, jako by mu zařval z plných plic přímo do tváře.

Celý jako by se schoulil, ale hned se otřepe. „Cos to řekl?“

„Nic.“

„Zopakuj to.“

„Prosím tě, nech toho,“ ozvu se. „Prosím!“

„To je dobrý, mami,“ řekne Jake. „Tátu zmáknu.“

„Že mě zmákneš?“ Mark se zasměje. „Nechal sis narůst pár svalů a hned si hraješ na drsnýho chlapa? Steroidy ti do­ dávají kuráž, synáčku?“

Vyděšeně se po Jakeovi podívám. „Nebereš steroidy, že ne?“

„Táta žvaní nesmysly.“

„Ještě slovo a vykopnu tě na ulici,“ řekne Mark.

„Prosím!“ naléhám. „Prosím tě, nech toho! Prosím! Je to tvůj syn, Marku! Tvůj syn.“

Rozhostí se napjaté ticho, do kterého zaznívá jen můj pře­ rývaný dech. V duchu se připravuju na další kolo. Ale Mar­ kovi poklesnou ramena a ztěžka vydechne.

„Za padoucha jsem tu vždycky já,“ podívá se ze mě na Jakea. „Vždycky jenom já.“

Ráda bych něco řekla. Vyvrátila mu to. Zastala se ho. Jen­ že to bych si musela vybrat mezi manželem a synem. Je to zase jako tu noc, kdy zmizel Billy – rodina se mi rozpadá před očima a já nemám, jak tomu zabránit.

„Mami,“ řekne Jake, když se za Markem zabouchnou dve­ ře. „Já ti to vysvětlím.“

„Později.“ Hrdlo mám tak sevřené, že se stěží zmůžu na slovo. „Popovídáme si později.“

7. kapitola

„Tumáš.“ Liz přede mě postaví kouřící hrníček čaje, při­ táhne si židli a posadí se. Vteřinu nato se zase zvedne, přejde přes kuchyň a začne se přehrabovat ve spíži, která přetéká konzervami, sklenicemi a balíčky těstovin a rýže. Je den po televizním vystoupení. Chtěla jsem k Liz zaskočit už včera, ale po tom všem, co se seběhlo, jsem na to neměla energii.

„Jo! Věděla jsem, že ji tu někde mám.“ Zamává stogra­ movou tabulkou čokolády a vrátí se ke stolu. „Schovávám ji před Calebem, abych ji měla v záloze pro případ nouze.“ Po­ loží čokoládu přede mě. „Anebo na dny, kdy kašlu na hub­ nutí.“

„Nemám hlad.“

„A nevadí ti, když si dám já?“ Zajede nehtem pod zlatý obal a ulomí si čtyři kostičky. Zakousne se do čokolády, lok­ ne si čaje a usměje se od ucha k uchu. „Hned je to lepší. Caleb ráno frfňal, držkoval, že nemá čistý ponožky. No tak, kluku, oba chodíme do práce a je ti dvacet. Tak si ty svoje pitomý ponožky vyper. Čekala bych, že když si někoho našel, bude se s osobní hygienou víc snažit. Už jsem ti říkala, že má no­ výho přítele?“

Zavrtím hlavou.

„Potkal ho v hospodě v Old Marketu. Je mu osmnáct, pracuje v obchoďáku House of Fraser. Ještě mi ho neukázal. Tvrdí, že ho nechce odradit tím, že ho se mnou seznámí. Pa­ cholek drzá. No nic.“ Liz se opře na židli a založí si paže. „Jak se máš? Chtěla jsem se koukat na to televizní vystoupení, ale na zahradu mi vlezla sousedovic kočka. Už zase. Chtěla se mi vykadit na trávník, tak jsem ji musela postříkat vodou. Když ses vrátila, chystala jsem se za tebou zajít, jenže jsem viděla Marka, jak se řítí z domu. Vypadal děsně naštvaně, tak jsem usoudila, že to nebude nejvhodnější chvíle.“

Tohle se mi na Liz líbí; Billyho zmizení na našem přátel­ ství vůbec nic nezměnilo. Zatímco všichni ostatní se tomu tématu neohrabaně vyhýbají, anebo ze mě naopak páčí, co je nového, Liz je prostě Liz. Když se vám přihodí něco hrozné­ ho, prahnete po normálnosti. Všechno, úplně všechno vám připomíná, co jste ztratili, a občas na to prostě chcete přestat myslet. Ráda Liz poslouchám, jak si stěžuje na svého manže­ la Lloyda. Baví mě její hudrování na adresu syna Caleba nebo Elaine, šéfové v supermarketu, kde pracuje.

Mark si potřebuje život rozškatulkovat. Má ty svoje šuplí­ ky v hlavě, do kterých se schovává. Já ne. Ale aspoň mám Liz.

„Tak jak to šlo?“ zeptá se.

„Hrůza a děs.“

Povím jí o Kiřině křiku, láhvi alkoholu, Jakeově pořezané noze i o tom, jak vpadl do natáčení a jak jsme se doma po­ hádali.

C. L. TayLor

„Jsem strašně utahaná,“ postesknu si, když sebere z oken­

ního parapetu krabici papírových kapesníků a přistrčí mi ji.

„Chci, aby se Billy vrátil domů a tohle všechno skončilo. Stýs­

ká se mi po něm, Liz. Hrozně moc se mi po něm stýská.“

„Já vím,“ řekne. „Já vím.“

Vytáhnu z krabice kapesník a otřu si jím tváře. Štve mě,

že moje standardní emocionální reakce je brek. Radši bych

řvala a mlátila věcmi.

„Promiň,“ omlouvám se.

„Za co? Kdyby ses nemohla vybulet u nejlepší kámošky v kuchyni, tak kde?“

Před Markem a Jakem se snažím nebrečet, protože ne­ chci, aby si o mě dělali starosti, ale s Liz je to jiné. Její ku­ chyně je bezpečný přístav. Známe se už celé roky; Liz s Lloy­ dem se nastěhovali do sousedního domu, když byli kluci ješ­ tě malí. Nechávaly jsme s Liz děti, aby si hrály na zahradě, a samy jsme se přitom válely na lehátkách a klábosily. Ze za­ čátku jsme se nenápadně oťukávaly, ale brzy jsme si začaly navzájem pomáhat s hlídáním a školními aktivitami. Když jsme si spolu poprvé zašly do hospody, opily jsme se, hodily zdvořilost za hlavu a úplně se jedna druhé otevřely. Na konci večera jsme obě bulely jak želvy. Od té chvíle jsme jedna dru­ hé oporou v každé situaci – když Liz loni opustil Lloyd, když můj tchán dostal infarkt, když zmizel Billy.

„Co teď podnikneš?“ zeptá se Liz, ulomí si další kus čoko­ lády a strčí si ho do pusy.

„Potřebuju Marka s Jakem nahnat do jedné místnosti, aby si to spolu vyříkali.“

„Claire...“ Liz se natáhne přes stůl a překryje mi ruku dla­ ní. „Říkám ti to, protože tě mám hrozně ráda. Možná bys je měla nechat, ať si to spolu urovnají, až sami uznají za vhod­ né. Když se na to nevykašleš, jen si ještě víc zavaříš.“

„Na co se mám vykašlat?“

„Na ně. Nejsi zodpovědná za štěstí všech ostatních.“

„Šťastný z nás není nikdo.“

„A ty jsi na tom vůbec nejhůř.“ Pátravě se na mě zadívá. „Mark s Jakem se občas chytnou – s tím se musíš smířit.“

„Když nezakročím, tak se navzájem zabijou.“

„Ale nezabijou.“

„Jake se odstěhuje.“

Tiše si povzdechne. „Byla by to katastrofa? Je mu devate­ náct. Jako elektrikář si slušně vydělává. Může si dovolit gar­ sonku.“

„A co Kira?“

„Ta se tam vejde taky. Podle toho, co mi vykládáš, ti dva beztak tráví většinu času v Jakeově pokoji. Takže dokonce budou mít víc místa.“

„Ale doma by bez nich bylo hrozně prázdno. A navíc chci, aby všechno zůstalo přesně stejné, jako když Billy ode­ šel. Takže až se najde, budeme se moct vrátit k normálu.“

Liz na mě upře dlouhý pátravý pohled. Očividně by ráda něco řekla, ale cosi jí v tom brání.

„Copak?“

Zavrtí hlavou. „Ale nic.“

„Něco jo. Cos mi chtěla říct?“

„Jen si myslím, že...“ Odvrátí se a přejede si prsty přes rty. Takhle rozpačitou jsem ji snad ještě neviděla. „Jen si myslím, že možná marníš život čekáním na něco, co se třeba vůbec nestane. Měla by ses... připravit na špatné zprávy. Už je to půl roku, Claire.“

C. L. TayLor

Prudce vstanu. „Musím jít.“

„Ach jo.“ Liz se taky zvedne. „Radši jsem měla mlčet. Není ti nic? Jsi celá pobledlá.“

„Ne, není.“

„Uvařím ještě čaj. A fakt nechceš čokoládu? Vypadáš –“

„Budu zvracet.“ Přitisknu si ruku k puse, sprintem vyběh­ nu z kuchyně, a sotva vpadnu do koupelny a skloním se nad toaletní mísou, sevře se mi žaludek a začnu naprázdno dávit.

„Claire?“ ozve se za mnou Liz. „Je ti něco?“

„To bude dobrý. Jen se potřebuju napít vody.“

Když sahám po kohoutku, padnou mi do oka noviny čou­ hající z koše pod umyvadlem.

„Ne!“ vykřikne Liz, když po nich sáhnu. „Ne, Claire! Nečti to.“

Otočím se k ní zády, vmáčknu se do rohu koupelny a kvap­ ně noviny rozložím. Na titulní stránce stojí Billyho jméno.

POTYČKA

KVŮLI NEZVĚSTNÉMU BILLYMU

Pod křiklavým titulkem se skví fotka – jsem na ní já s vy­ třeštěnýma očima a vedle mě Mark. Natahuju se přes noviná­ ře k Jakeovi, který se hlavou opírá o zeď a vedle obličeje má po obou stranách ruce zaťaté v pěst.

Při včerejším natáčení televizní prosby o pomoc

ohledně nezvěstného školáka z Knowle, Billyho Wil

kinsona, vypukla nečekaná vřava. Když Billyho mat

ka Claire Wilkinsonová (40) hovořila do kamery, vtrhl

na radnici Jake Wilkinson (19), starší bratr pohřešo

vaného chlapce. Byl zjevně opilý a pokřikoval, že má

právo promluvit. Jeho matka Claire a otec Mark (41)

přerušili svůj proslov, aby zakročili, a bylo slyšet, jak

Mark Wilkinson křičí: „Odveďte ho odtud! Odveďte ho

odtud!“ Když rodina odcházela, byla paní Wilkinsono

vá zjevně otřesená. Reportér Bristol Standardu Steve

James mluvil se sousedem Wilkinsonových, který vy

stoupení sledoval v televizi. „Nikdy jsme s Wilkinso

novými neměli žádný konflikt. Působí jako naprosto

normální rodina, ale člověk se neubrání úvahám, jestli

někdo z nich neví o Billyho zmizení víc, než přiznává.“

„Claire!“ Liz mi vyškubne noviny z rukou, než si stačím přečíst cokoli dalšího. „Jsou to kecy. Vymýšlejí si blbosti, aby se noviny co nejlíp prodávaly. Nikdo to nebere vážně.“

Vezme mě kolem ramen, ale já se jí vysmeknu, odstrčím ji k umyvadlu a spěchám z koupelny pryč. Je tam hrozně horko a nemůžu dýchat.

Schody dolů beru po dvou a prudce rozrazím vstupní dveře. Jakmile se ocitnu venku, dám se do běhu.

8. kapitola

Stojím v nohách postele, nohy těsně u sebe a paže doširo­ ka rozpřažené, pak se zakloním a přepadnu dozadu. Přehoz při dopadu příjemně zašustí a péra nespokojeně zaúpí. Ani se nepamatuju, kdy jsem naposled byla takhle šťastná.

„Ne!“

Ohlédnu se po hlase, ale nikdo u postele není. Jsem v po­ koji sama. Že by se to ozvalo z chodby? Asi se tam nějaká ženská hádá s manželem, i když hluboký mužský hlas nesly­ ším.

„Ne!“

Zase ten hlas, tentokrát je tišší, ale přichází zblízka, jako by mi někdo šeptal přímo do ucha. Zvednu se do sedu a při­ táhnu si kolena k hrudi.

„NE!“

Připlácnu si ruce k uším, ale ten ženský hlas neumlčím, křičí to slovo přímo kulometnou rychlostí – NE, NE, NE, NE, NE.

Je to uvnitř mojí hlavy. Ten hlas se mi ozývá v hlavě.

„CLAIRE!“ řve. „JSEM CLAIRE. JSEM CLAIRE.“

Claire? Kdo je Claire? Poznávám to jméno, ale nijak mě to netěší. Nechci vědět, kdo je Claire. Chci se vrátit na nábřeží. Na sluníčko a čerstvý vítr, do kavárny na konci mola.

„JSEM CLAIRE! JSEM CLAIRE!“

Ten hlas mi zaplňuje celý mozek, vřeští na mě, až mi hlava duní, a pocit štěstí a bezstarostnosti se vytrácí.

Tma. Světlo. Tma. Světlo.

Moje myšlenky tonou v mlhavé temnotě, pak se projasní a na okamžik, na kratičký zlomek vteřiny, vím, kdo je Claire, jenže vzápětí se temnota vrátí a spolu s ní se dostaví tako­ vý zmatek a dezorientace, že bezděky sevřu ruce, protože se potřebuju něčeho chytit, čehokoli pevného. Pod prsty cítím cosi hladkého a měkkého. Povlečení. Sedím na posteli. Ale není to moje postel, není to můj pokoj. Napravo visí na stěně zarámovaná vybledlá reprodukce – je to obraz od Lowryho, droboučcí lidé hemžící se v městské ulici. Uprostřed výjevu osaměle stojí chlapec. Je ke mně otočený zády, dívá se na lidi proudící z jedné budovy. Koho hledá? Kdo se mu ztratil?

Vtom se ozve pronikavý zvuk, až nadskočím leknutím. Na oranžovém nočním stolku po mé pravici drnčí drobný černý mobil. Z displeje svítí jméno volajícího. Nepoznávám ho. Ale z toho hluku mě bolí hlava, potřebuju ho utnout.

Sáhnu po telefonu a přitisknu si ho k uchu.

„Mami?“ ozve se z něj.

Ráda bych zareagovala, ale nedokážu ze sebe vypravit ani slovo. Vůbec mi to nemyslí. Prostě to nejde – jako by se mi mysl rozpadla na kousíčky. Nedovedu se soustředit... Nedo­ vedu zformulovat souvislou myšlenku... Co se to se mnou děje?

C. L. TayLor

„Mami?“

„Claire,“ řeknu nahlas. Zní to divně. Jako nezřetelný zvuk, zarachocení, chraplavý výdech. „Clairrrrr.“

„Proč říkáš svoje jméno, mami?“

Moje jméno?

„Clairrrrrr.“

„Mami, ty mě děsíš. Nech toho.“

„Claire.“ Konečně se mi to jméno povede vyslovit zřetel­ ně. A chutná mi povědomě. Jako bych ho znala už dlouhou dobu. Třeba jako toasty s máslem. Nebo zubní pastu. „Claire. Claire Wilkinsonová.“

„Prokristapána. Tati, připadá mi, že má mrtvici nebo tak něco.“

Moje hlava... moje hlava... bolí mě mozek... ale není to jako běžná bolest hlavy... tone mi v mlze... a pak tmou pro­ razí myšlenka a já se jí chytím, jako bych se upínala k pevné skále, abych si uchovala příčetnost.

„Jmenuju se Claire Wilkinsonová?“

„Jo, jo, jasně. Proboha, mami, snažíme se ti dovolat už ně­ kolik hodin. Kde jsi?“

Mami... Jsem máma? Ten člověk v telefonu zní vyděše­ ně. Bojí se o mě? Anebo se bojí mě? Nevím. Nic mi nedává smysl.

„Kde jsi?“ ptá se hlas v telefonu.

„Jsem... Jsem...“ Na okně visí těžké závěsy, je tu vysoké zrcadlo. A pod sebou mám přehoz přes postel. Měkký, růžo­ vý, saténový. Zatnu do něj prsty a pevně ho sevřu, celá zko­ prnělá strachy. „Nevím. V nějakém pokoji, ale nepoznávám ho.“

„To nic, mami,“ chlácholí mě ten muž. „Jenom... Počkej moment, prosím tě.“ Telefon ztichne, jako by překryl mikro­ fon dlaní, ale přesto zdálky nezřetelně slyším jeho hlas.

„Mami?“ ozve se zase hlasitě. „Je tam okno nebo dveře? Pověz mi, co vidíš.“

Nechce se mi vstát z postele. Nechci otevřít dřevěné dveře po své pravici ani roztáhnout závěsy na protější straně po­ koje.

„Prosím tě, mami. Jakmile zjistíme, kde jsi, tak pro tebe zajedeme.“

Kdo? O kom to mluví? Kdo pro mě zajede? Hrozí mi ne­ bezpečí. Potřebuju utéct, jenže se nedokážu ani hnout.

„Je tu se mnou i táta. Mám ti dát k telefonu jeho?“

„Ne,“ řeknu, ani sama nevím proč.

„Fakt ne?“ zeptá se a mně najednou v zamžené mysli úpl­ ně jasně vyvstane obraz mladíka s rozcuchanými, po stra­ nách vyholenými světlými vlasy a širokými rameny, jak leží na posilovací lavici a zvedá nad sebe činku.

„Jakeu?“ řeknu zkusmo.

„Jo, mami. Jsem to já, Jake. Jsem doma s tátou. Stavila se tu Liz a chtěla s tebou mluvit. V tu chvíli nám došlo, žes ně­ kam zmizela.“

Pátrám v paměti po něčem, co by mě uklidnilo, po čem­ koli, co by rozptýlilo pocit, že se řítím volným pádem. Kde mám domov? Proč si to nepamatuju?

„Jo, já vím, jasně. Já vím, tati.“ Ten člověk už zase mluví s někým dalším. „Vždyť jsem se jí na to ptal. Mami, můžeš mi popsat, co kolem sebe vidíš?“

Zase se zadívám na reprodukci obrazu od Lowryho, na chlapce, který hledí do davu a někoho tam hledá, pak přeje­ du pohledem lesklý růžový přehoz na posteli, zrcadlo, laciný

C. L. TayLor

noční stolek z borového dřeva a bílý čajový servis na pod­ nose.

„Asi jsem v hotelovém pokoji.“

„Je tam telefon? Můžeš zavolat do recepce a zeptat se, kte­ rý hotel to je? Anebo neválí se tam někde reklamní prospekt nebo menu pokojové služby?“

Sklouznu z postele, položím chodidla na prošlapaný béžový koberec a pak pomalu vykročím přes pokoj. Pošil­ hávám po zavřených dveřích a mířím ke stolku u zrcadla. Na podnose stojí bílá porcelánová konvice na čaj a dva hrníčky s podšálky. A taky talířek s čajovými sáčky, kávou, cukrem a miniaturními krabičkami mléka. Nikde žádný reklamní prospekt, menu ani telefon. V pokoji není nic jiného než mo­ je kabelka a boty na zemi u postele, ze kterých čouhají zastr­ čené ponožky.

Sáhnu po závěsu a váhavě ho o kousek poodtáhnu. Uvi­ dím balkón obehnaný zábradlím a za ním šedohnědé moře. V dálce se rýsuje ostrov ve tvaru želvího krunýře.

„Steep Holm,“ poznám ten povědomý kus země upro­ střed mořských vln a temnota v mé mysli zbledne z černé do šedivé. „Jakeu, jsem ve Westonu­super­Mare.“

Předává tu informaci dál a já najednou dostanu hroz­ nou chuť rozrazit okno a hltat plnými doušky svěží mořský vzduch, ale když zkusím okenní tabulku vysunout nahoru, po několika centimetrech se zasekne.

„Víš, ve kterém hotelu, mami?“ zeptá se Jake. „Zůstaň, kde jsi, dojedeme pro tebe.“

Pokoj je malý a zašlý, ale působí čistě a je v něm příjemně teplo. Květinová tapeta se v rohu za postelí odchlipuje. Zajdu do koupelny, ale na poličce nad umyvadlem nenajdu žád­ né toaletní potřeby s logem hotelu, jen univerzální kostičku mýdla zabalenou v papíru a skleničku zmatnělou stářím. Na stolku s čajovým servisem neleží žádný uvítací balíček ani tácek nebo poznámkový bloček s logem.

„Recepce,“ zamumlám si pro sebe. „Musím zajít do recep­ ce.“ Ale vtom si všimnu požárního a evakuačního řádu při­ špendleného na zdi u dveří. Je pod ním podepsán Steve Jen­ kins, majitel hotelu Pohoda.

„Pohoda,“ řeknu do telefonu. „Jsem v hotelu Pohoda.“

„Tam jsme jezdili, když jsme byli malí,“ řekne Jake a já se musím opřít o stěnu, protože se přese mě přelije vlna smutku a vyrazí mi dech.

Billy.

Mám dva syny, Jakea a Billyho. Billy je nezvěstný. Zmizel.

„Mami?“ Jakeův ustaraný hlas se ode mě odrazí jako ká­ men hozený žabkou.

Popadnu kabelku, boty a ponožky a sáhnu po klice.

„Mami?“ zopakuje a já rozrazím dveře.

„Billy!“ zakřičím do prázdné chodby. „Billy, kde jsi? Kam ses poděl?“

44

Pátek 22. srpna 2014

Jackdaw44: Jsi tam?

ICE9: Jo.

Jackdaw44: Liv je kráva.

ICE9: Kdo je Liv?

Jackdaw44: Holka, se kterou jsem chodil.

ICE9: To je pro mě novinka.

Jackdaw44: Dyť jo. Já si svoje soukromí nechávám pro

sebe.

ICE9: Aha.

Jackdaw44: Ale dneska jsem se fakt nasral. Potřebuju si

s někým pokecat. A vím, že ty udržíš tajemství.

ICE9: Je na tobě, jestli mámě povíš, cos viděl. Mně do

toho nic není.

Jackdaw44: A právě proto jsi super.

ICE9: Ha! Takhle mě ještě nikdo nepochválil. Tak proč je

Liv kráva?

Jackdaw44: Řekla Jess, ať se mnou nechodí. Děsně mě

pomluvila. Prohlásila, že mám malý péro.

45

ICE9: A máš?

Jackdaw44: Jdi do prdele.

9. kapitola

Když se přiřítím k recepčnímu pultu, muž za ním sebou škubne leknutím.

„Je tady?“

„Kdo jestli tu je?“ Je to vysoký chlap, kolem metru deva­ desáti, s řídnoucími vlasy a kaštanovým knírem. Pupek mu napíná košili, div mu neuletí knoflíky.

„Můj syn. Billy. Je mu patnáct. A je asi takhle vysoký.“ Zvednu si ruku nad hlavu.

„Ubytoval se tu s vámi?“

Nevím. Poslední, co si pamatuju, je úprk z Lizina domu. Jak jsem se sem dostala a proč si na to nevzpomínám? Spím? Jsem v bezvědomí? Že bych v běhu upadla a uhodila se do hlavy? Ale připadá mi to jako skutečnost. Pod prsty cítím tvr­ dý recepční pult. Přes vůni leštěnky vnímám zatuchlý odér starého nábytku. „Nemám ponětí. Mohl byste se prosím po­ dívat, jestli je tady ubytovaný? Jmenuje se Billy Wilkinson.“

Recepční si přejede palcem narezlý knír. „A vy se jme­ nujete?“

„Claire Wilkinsonová.“

Sáhne po psací podložce položené na pultu a zvedne si ji k očím. „Bez brejlí nic nepřečtu,“ zamumlá, odloží podlož­ ku a začne šátrat v zásuvce. Zatímco hledá, bubnuju prsty o pult. Musím ruce nějak zaměstnat, abych se nevrhla po té psací podložce.

„Tamhle!“ ukážu na brýle odložené na knížce. „Tamhle je máte.“

„Aha, díky.“ Trvá mu celou věčnost, než je sevře v prstech a odklopí nožičky, a když si je konečně posadí na nos, hned si je zas sundá a otírá skla lemem svetru.

„Mohl byste si pospíšit? Prosím. Je to naléhavé.“

„Mějte strpení, paní Wilkinsonová, už na to jdu.“

Vydechne nosem. „Hmm. Pokoj jedenáct, je to tak?“

Na schodech zaduní kroky, ale je to nějaký chlap ve střed­ ním věku, ne Billy. Zvesela zamává recepčnímu. „Číslo poko­ je nevím, nedívala jsem se.“

Recepční na mě zaskočeně pohlédne a pak řekne: „Paní Wilkinsonovou tu mám v pokoji číslo jedenáct. Pokoj s man­ želskou postelí, jeden přihlášený host.“

Přitisknu si ruku na čelo. V hlavě mám pořád hustou mlhu. Zjevně jsem se ubytovala v hotelu ve Westonu. Vůbec si to nepamatuju, takže buď jsem to vážně udělala a paměť mi neslouží, anebo... nic. Místo paměti mám jen černou díru. „Nemohl se Billy ubytovat v některém jiném pokoji?“

Mužovy rty zmizí pod huňatým knírem. „Informace o ostatních hostech vám poskytnout nemůžu. Bylo by to pro­ ti předpisům.“

V duchu se vidím, jak mu vyškubávám psací podložku z rukou a tluču ho s ní do hlavy – buch buch buch. Musím

C. L. TayLor

pevně zavřít oči, abych ten výjev zapudila. Když je zase ote­ vřu, recepční na mě pořád civí a špulí rty.

„Billy je můj syn. Zmizel. Musíte mi říct, jestli tu je.“

„Zmizel? Proboha. Oznámila jste to na policii?“

„Ano. Už před šesti měsíci. Prosím vás! Potřebuju vědět, jestli tady je, nebo ne.“ Nakloním se přes pult a hmátnu po podložce, ale včas ucukne a přitiskne si ji k hrudi.

„Mám s sebou leták.“ Shýbnu se a zalovím v tašce. „Tady.“ Předvedu mu papír s informacemi o pohřešované osobě, takže se ocitne tváří v tvář Billyho fotografii.

Když leták dočte, nepatrně přikývne a setkáme se pohle­ dem. Spustím ruku. A je to tady. Ten pohled. Ten pohled, který tak dobře znám, ten, co říká „chudák ženská“.

„Normálně bych to nedělal, ale...“ Pomalu si posune brý­ le na nose výš, odtáhne si podložku od těla a sklopí hlavu. Okousaným nehtem přejíždí po seznamu hostů, a když se zastaví, poskočí mi srdce.

Že by...

Našel snad...

Recepční zavrtí hlavou. „Je mi líto. Žádného Billyho Wil­ kinsona tu nemáme.“

„Mohl se přihlásit pod jiným jménem.“

Odloží psací podložku na pult a opře se o ni dlaněmi. „To­ hle je malý hotel, paní Wilkinsonová, jenom třináct pokojů. Máme tu párek teenagerů a asi šest rodin s dětmi. Kdybych vašeho syna přihlašoval, tak bych si ho pamatoval.“

„Nepracuje v recepci ještě někdo?“

V očích teď má lítost. Lítost a soucit. „Ne. Opravdu mě to mrzí.“

Vnitřní napětí, díky kterému jsem se celou dobu držela vzpřímeně, ze mě vyprchá a musím se opřít o pult, protože mám pocit, jako by mě vykuchali. Mám co dělat, abych si na studené dřevo nepoložila hlavu a nezavřela oči.

„Moc mě to mrzí,“ zopakuje recepční.

Vzhlédnu. „Mě jste přihlašoval taky?“

Přisvědčí. „Ano. Na jednu noc, zaplatila jste předem. Co­ pak si to nepamatujete?“

„Ne. Nepamatuju si, že jsem sem šla, dokonce si ani nepa­ matuju, jak jsem se dostala do Westonu. Prostě jsem si poví­ dala s kamarádkou v Bristolu a pak...“ Neumím vysvětlit, co se stalo, protože to sama nechápu. Když jsem v pokoji přišla k sobě, nebylo to takové, jako když se člověk probouzí z krát­ kého zdřímnutí nebo z dlouhého spánku. Ani jako když se pomalu probírá z narkózy. Byla jsem vzhůru, ale v hlavě jsem měla zmatek, změť zvuků, výjevů a myšlenek, která pozvolna odeznívala. A pak se mi najednou mysl rozjasnila, zase jsem všechno viděla ostře a vnímala jsem své okolí. A vyděsilo mě to. Nahnalo mi to hrůzu.

„Trochu jste si po obědě přihnuly, viďte?“ řekne recepční a už se netváří tak soucitně.

„Ne,“ zavrtím hlavou. „Pily jsme čaj.“

„V tom případě byste si měla zajít k doktorovi.“

„Zajdu. Jen co se dostanu domů.“ Podřepnu, natáhnu si ponožky a obuju boty. Když si házím tašku přes rameno, cí­ tím, jak mi po zádech stéká kapka potu.

„Díky,“ řeknu a vykročím ke dveřím.

„Není zač.“

Otevřu dveře, ale když mi do obličeje dýchne mořský vzduch, ještě se otočím. Recepční se po mně dívá, v ruce po­ řád drží leták s Billyho fotografií.

50

C. L. TayLor

„Můžu se vás zeptat ještě na něco? Přišla jsem sem sama?“

„Ano.“

„A tvářila jsem se poplašeně? Vystrašeně? Zmateně?“

„Ne. Působila jste...,“ hledá správné slovo, „... normálně.“

10. kapitola

Vítr mi fouká vlasy do obličeje. Položím si kabelku na klín a rozepnu zip. Na mobilu mám pět vzkazů od Jakea, jsou čím dál ustaranější.

„Zůstaň, kde jsi, mami. Jedeme pro tebe.“

„Za půl hodiny jsme tam. Zkoušel jsem ti volat. Zvedneš to, prosím?“

„Mami, kde jsi?“

„Jsme ve Westonu. KDE JSI?“

„ZVEDNI TO, MAMI, NEBO VOLÁME NA POLICII!“

Zavolám mu. Zvedne telefon po prvním zazvonění.

„Mami?“ slyším z jeho hlasu úlevu. „Kde sakra jsi?“

„Na nábřeží. Na lavičce napravo od mola.“

„Dobře. Nikam nechoď. Hned jsme u tebe.“ Zmlkne a če­ kám, že hovor ukončí, ale vzápětí se zase ozve: „Slib mi, že nikam nepůjdeš.“

„Nikam nepůjdu, Jakeu. Slibuju.“

„Fajn. Sedí na lavičce napravo od mola...“ Poslouchám, jak Markovi tlumočí, kde jsem, a pak linka ohluchne.

C. L. TayLor

Je vrchol léta, ale přes tenkou látku trička se do mě zaku­ suje vítr, a tak se obejmu a zastrčím si ruce do podpaží. Na té­ hle lavičce jsme sedávali, když byli kluci malí. Lízali zmrzlinu a já s Markem jsme z papírových kelímků popíjeli horký čaj. Oba kluci výlety do Westonu­super­Mare zbožňovali. Jásali nad blikajícími světly, pípáním a cinkáním dětských herních automatů v zábavním parku a Mark jim do nedočkavě nata­ žených rukou vkládal dvoupencové mince. Mně z toho zvo­ nilo v uších, a tak jsem vždycky vyklouzla ven na molo, zhlu­ boka nabírala do plic svěží mořský vzduch a vychutnávala si pocit volnosti a svobody, který ve mně vzbuzoval pohled na otevřené moře.

S Markem jsem se seznámila v osmnácti; v devatenácti jsem si ho vzala, v jednadvaceti se mi narodil Jake a v pěta­ dvaceti Billy. Hladce jsem se přesunula z rodiny, v níž jsem vyrůstala, do té, kterou jsme s Markem vytvořili. Nikdy jsem své volby nelitovala, ani jedinkrát, ale občas jsem svým svo­ bodným kamarádům záviděla. Zvlášť když Mark odjel někam na školení, a ať jsem zkoušela kluky zabavit jakkoli, vždycky se to zvrhlo v chaos, rvačky a slzy, a já si ani nemohla dojít na záchod, aniž by mi na dveře bušily drobné pěstičky a dětské hlásky se dožadovaly vstupu. Jaké by bylo číst si bez vyrušo­ vání knížku, kurýrovat si na gauči kocovinu u dobrého filmu a hromady čokolády anebo si objednat zájezd a vyrazit na dovolenou? Jaké by bylo mít zaměstnání, kde si mě ostatní váží a neberou mě jako součást inventáře, a jaké by bylo mít ložnici sama pro sebe, kam si můžu zalézt, kdykoli mi leze na nervy celý svět? Takové myšlenky se mi sice tu a tam honily hlavou, ale vždycky jsem se kvůli nim cítila provinile a hned jsem je zapudila a zasunula co nejhlouběji, aby mě neobtěžo­ valy. Uvědomovala jsem si, jaké mám štěstí, že mám milují­ cího manžela a dvě zdravé děti.

Stisknu rty a přejedu si patro jazykem suchým jako smir­ kový papír. Mám žízeň. Bůhví, kdy jsem naposled pila. Na konci mola je kiosek, kde prodávají limonády a příliš silný čaj, ale nemůžu se vzdálit od lavičky, aby mě Jake s Markem nehledali marně. Rozepnu kabelku a šátrám uvnitř. Na sucho v ústech by mi pomohla žvýkačka. Prohrabávám se papíry, kapesníčky, účtenkami a líčidly. Časy, kdy jsem na dně ka­ belky občas našla autíčko nebo zmačkané poloprázdné ba­ lení vlhčených ubrousků, už jsou dávno pryč, ale pořád tam mám nepořádek. Každých pár týdnů si v kabelce uklízím, ale ať se snažím sebevíc, vždycky se mi uvnitř zase nahromadí drobný bordýlek.

Odstrčím leták zvoucí na koncert, kam beztak nepůjdu, a do oka mi padne drobný žlutý předmět. Jsou to papírové žetony z herního automatu, je jich celkem pět poskládaných dohromady. Automaty je vyplivují, když se trefíte basket­ balovým míčem do koše, praštíte krtka nebo se



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist