načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Zmizela v mlze - Michaela Klevisová

Elektronická kniha: Zmizela v mlze
Autor:

Tajemný příběh z malé norské vesničky za polárním kruhem, kde dochází k podivným úmrtím. Na místě se nachází kriminalista Josef Bergman, který zde původně chtěl trávit očišťující dovolenou, ale nakonec mu nezbyde než se do případu zapojit také.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
Doporučená cena:  159 Kč
6%
naše sleva
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 334
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0909-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh se točí kolem psychosomatičky Katrine, která je podivným způsobem zatažena do sebevraždy své sousedky. Ann-Solveig měla strach z manžela a na radu Katrine se ho nakonec rozhodla opustit, místo toho ale skočila z útesu do moře. Rok po tragédii dojde k opět úmrtí další Katrininy pacientky a lékařka sama dostává výhružné dopisy. Josef Bergman jako svědek případu je nucen přerušit rybářskou dovolenou a zapojit se do vyšetřování, které je díky mnoha místním tajemstvím záhadně komplikované.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Zmizela v mlze
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.motto.cz
www.albatrosmedia.cz
Michaela Klevisová
Zmizela v mlze – e‑kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2017
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





MICHAELA
KLEVISOVÁ
ZMIZELA
V MLZE
PRAHA 2017





© Michaela Klevisová, 2017
ISBN 978-80-267-0909-1





Tuto knihu věnuji své úžasné mamince.
Za cennou pomoc děkuji Simoně Martínkové-Rackové.





„Mým domovem je mé srdce,
cestuje se mnou.“
Sámský autor Nils-Aslak Valkepää, z knihy Putování větru





7
Prolog
Před dvanácti měsíci
Už dávno měla pocit, že se vyplatí být neviditelná. Držet v
tajnosti, koho zná a co dělá. Mít starý tlačítkový mobil bez internetu
a v něm anonymní předplacenou telefonní kartu, ať není snadné
zjistit, že tohle číslo je její. Ignorovat sociální sítě, aby si nikdo
nemohl snadno dohledat její kontakty. Jednou v novinách četla
rozhovor s kriminalistou, který vysvětloval, že sociální sítě policii
ohromně usnadňují vyšetřování. Lidé dnes na internetu bez obav
zveřejňují celý svůj život. Ann-Solveig si ten rozhovor vytrhla
a schovala do šuplíku. S hřejivým vědomím, že ona se liší.
Připadalo jí, že ve své generaci je snad jediná, kdo si úzkost -
livě chrání soukromí. Její přátelé i partner si klepali na čelo.
Přece nemá důvod předpokládat, že se o ni někdy bude
zajímat policie nebo že jí kdokoli půjde po krku – vždyť žije
naprosto jednoduchý, klidný, předvídatelný život. V tomhle měli
pravdu. Ann-Solveig už tři roky bydlela s manželem v ošklivém
státním řadovém domku těsně za továrnou na zpracování
krabů ve dvoutisícovém přístavním Båtsfjordu na jednom z nejvýš
položených poloostrovů Norska. Léto trávili v chatě ve dvacet
kilometrů vzdálené osadě Syltefjord. Alex jí vyprávěl, jak v tom
zapadlém koutě s rodiči žil, dokud před necelými třiceti lety
kraj nezrušil školu, školku, poštu i autobusovou linku a
nepřestal v zimě protahovat silnici. Lidi psali petice, protestovali,
ale nakonec jim stejně nezbylo nic jiného než přijmout státní
Prolog





8
řadovky nebo byty v Båtsfjordu a své původní domy si nechat
jen jako chaty na léto. Syltefjord už vlastně neexistoval, a tak
se ani nerozvíjel. Jako by se v něm zastavil čas. Ann-Solveig tu
vesnici měla ráda.
Ale i Båtsfjord jí vyhovoval. Byly tu restaurace, obchody,
všechno po ruce. Než se Ann-Solveig stala matkou, prodávala
v båtsfjordském obchůdku s biopotravinami a bytovými doplňky
na hlavní silnici. Po narození dcery začala doma šít
patchworkové deky a rozvážet je po obchodech se suvenýry – ruční práce
ji odjakživa bavily a teď zjistila, že si jimi i docela slušně vydělá.
Měla tu svůj život a nechtěla ho měnit. Prostě ji jen těšilo
vědomí, že kdyby čistě teoreticky z jakéhokoli důvodu potřebovala
zmizet, bylo by těžké ji najít.
Člověk přece nikdy nemůže vědět, jaké trable ho v budoucnu
potkají. Osud její mámy toho byl důkazem.
„Kroť se,“ radil jí Alex. „Nevyšiluj tolik. Když tomu propadneš,
budeš magor jako tvoje máma, nezapomeň, co máš v genech.
Jednoho dne přestaneš vycházet z domu, aby tě třeba neunesli
ruský námořníci a nezatáhli tě na loď. Jen si to představ,“ ztišil
hlas do zlověstného šepotu. „Vypluli by s tebou na moře, tam
by si s tebou užívali, a až by ses jim omrzela, prostě by tě hodili
přes palubu a už by tě nikdy nikdo nenašel...“
Alex měl bujnou fantazii a liboval si hlavně v temných
představách. Pořád Ann-Solveig sliboval, že díky jeho schopnosti
spřádat hrůzné příběhy jednou budou bohatí. Rozesílal na
všechny strany úryvky ze svých románů a filmových scénářů;
zatím bezvýsledně. Ann-Solveig to celé připadalo padlé na
hlavu. Pracuje jako prodavač v bazaru v jedné z
nejzapadlejších děr severního Norska, proboha! Vážně si myslí, že na něj
čeká něco lepšího? Upřímně? Podsouvá jí, že se chová jako
blázen. Ale on má tak co říkat!





9
„Jsem prostě jenom opatrná,“ hájila se. „Čistě teoreticky –
kdyby ti někdo šel po krku, u koho se schováš, když stačí pár
kliknutí, a komukoli vyjede kompletní seznam tvých kamarádů
a známých?“
„Čistě teoreticky, Ann-Solveig – tohle je sice město, ale je to
tu jako na venkově. Všichni tvoji známí znají nazpaměť kom -
pletní seznam tvých dalších známých. Na to nikdo
nepotřebuje internet. A kdo by ti jako měl jít po krku? Policajti za špatný
parkování?“
Smál se jí. Vyčítal jí, že moc kouká na filmy. Ale co jiného by
měla v tomhle zapadákově pořád dělat? Vždycky se ráda
vciťovala do hrdinek, které před někým prchaly a musely se skrývat.
Byla bych chytřejší, napadalo ji často. Udělala bych to líp.
Samozřejmě si uvědomovala, co si o ní známí myslí: je
praštěná, výstřední, paranoidní. Ještě ujetější než ten její vyšinutý
pisálek.
A vida, nakonec se jí všechna ta opatrnost přece jen hodí.
*
Všechno se změnilo před rokem, když se narodila Agnes. Ač -
koli – jisté náznaky Ann-Solveig vnímala už dávno předtím, ale
rozhodla se je přehlížet. Byla jedináček, otce neznala a matka jí
už umřela, a tak se přimkla k jedinému člověku, který se choval,
jako by mu na ní záleželo – ke svému manželovi. Alex byl pevný
bod. Jistota. Ann-Solveig nepatřila k lidem, kteří lehce mění svůj
život. Určitě se to zlepší, opakovala si. Třeba jsem přecitlivělá...
Jenže se to spíš zhoršovalo. Už nešlo jen o náznaky. Alex se
choval podivně. Tohle je muž, se kterým chtěla zůstat už
napořád? Vážně? Co se to s ním stalo? Ann-Solveig se ho začínala
bát. Navíc se od porodu necítila dobře a nebylo to zdaleka jen





10
nevyspáním. Čím dál častěji ji bolela hlava, po ránu se jí děla -
lo špatně od žaludku a pořád jí pískalo v uších; to bylo ze
všeho nejhorší, občas by nejraději začala bušit hlavou o zeď, aby
ten protivný zvuk utišila. Oběhala kvůli tomu spoustu doktorů
a nakonec se dozvěděla: „Máte tinitus. Nedá se s tím nic dělat.“
Strávila mnoho hodin v čekárnách a ordinacích, jen aby se
dozvěděla latinský název pískání v uších!
Podle všech vyšetření byla zdravá. Když si poněkolikáté stěžo -
vala praktické lékařce na strašlivou únavu a naléhala, že
potřebuje další testy, protože cítí, že s ní není něco v pořádku, starší
žena si sundala brýle a vážně jí pohlédla do očí. „A nemáte spíš
problém s hypochondrií?“
Ann-Solveig tedy začala chodit na konzultace k Alexově staré
známé Katrine. Psychosomatička měla ordinaci ve městě
kousek od jejich domova, ale přijímala klienty také ve svém letním
domě v Syltefjordu. Ann-Solveig za ní chodila tam i tam, jak se jí
to zrovna hodilo. A Katrine ji nechala mluvit a mluvit, až se z
toho jednoho dne Ann-Solveig rozbrečela a nemohla přestat.
Cestou domů si pak připadala lehčí, očištěná.
„Jen klidně breč, křič, nadávej, povol ventil toho fekálu,“
povzbuzovala ji drsně Katrine – a bylo to trefné přirovnání.
A tak Ann-Solveig prozrazovala Katrine pořád víc a víc;
vyklopila jí dokonce i věci, o kterých si myslela, že je nahlas nikdy
nevysloví.
„Ten tinitus máš z Alexe,“ oznámila jí nakonec Katrine. „Máš
ho plnou hlavu, tak ti zvoní v uších. A od žaludku je ti taky
špatně z něj. Nemůžeš jeho chování strávit, chápeš? Rozumíš,
jak to funguje?“
„To je nesmysl.“
Katrine vzdychla. „Víš, co je na mojí práci hrozný? Lidi si za
strašnou spoustu nemocí můžou sami. Jenže když jim řeknu, že





11
by se nejspíš uzdravili, kdyby na svým životě něco zásadního
změnili, kdyby se třeba zbavili člověka, kterej je dusí, nebo práce,
která je ubíjí, spousta z nich mi na to poví to, co ty: ‚Nemůžu.‘“
„To je strašně složitý, Katrine. Asi radši vydržím to pískání
v uších.“
Ann-Solveig sousedce zaplatila a šla domů.
Jenže Katrinina slova jí uvízla v hlavě. O několik dní později
Ann-Solveig manželovi vpálila, že by taky klidně mohla
odejít.
Nevzrušeně opáčil: „To bys jistě mohla. A já bych tě taky
klidně mohl zabít.“
Ten večer se Ann-Solveig rozhodla, že ho opravdu opustí.
Navzdory tomu, že s ním má dítě. Je lepší vzít dceři otce, nebo se
toho chlapa dennodenně bát?
Už předtím si dávala stranou hotovost a měla dost na dva tři
měsíce, než se někde usadí. Čekala jen na příležitost. A teď ji
konečně dostala – Alex odjel na pohřeb pratety až do Osla. Tak
daleko! Řekla, že se s ním trmácet nebude, vždyť tu paní ani
neznala. Překvapilo ji, že neprotestoval. Možná byl rád, že si od
ní a od dítěte odpočine. Byl červen, takže zůstala s malou v
letním domě v Syltefjordu.
Měla pět dní na to, aby se v klidu sbalila.
A dostala strach. Takže teď? Má se vzdát tohohle všeho –
téhle chaty, řadovky ve městě, obou míst, na která je zvyklá? Dva
dny byla jako paralyzovaná. Nebalila si věci, nedělala nic,
prostě jen dál plnila rutinní úkoly. Nakrmit malou, pohrát si s ní,
jít s ní ven. Když najednou mohla něco změnit, vlastně se jí ani
nechtělo – tenhle život byl známý, vyzkoušený, pohodlnější.
Třeba Katrine nemá pravdu... Třeba se to zlepší...
Pak se jednou ráno probudila v pokoji se stropem z
popraskaných trámů a uvědomila si, že jí zbývají poslední dva dny na





12
to, aby se pokusila začít znovu. Pokud tu šanci nevyužije, neod -
hodlá se nejspíš už nikdy.
A tak ještě v noční košili vytáhla ze skříně kufr na kolečkách
a začala do něj skládat věci. Jen ty nejnutnější. Jen ty, které sama
koupila nebo dostala. Rychle, aby neztratila odvahu.
„Pojedeme na výlet,“ oznámila dceři, přestože roční dítě z toho
nemohlo mít rozum. „Na pár dnů. Těšíš se? Já jo. Strašně moc.“
Holčička se rozplakala. Může batole vycítit, že to, co mámu
lechtá v žaludku, není radostné vzrušení, ale strach?
Ann-Solveig schovala do ledvinky obálku se svými úspora -
mi. Oblékla si teplý rolák, prošívanou bundu, pletenou čepici.
Je sice červen, ale na krátké léto si tady na severu ještě počkají.
Zaváhala při pohledu na černé pouzdrové šaty, které jí nechala
ušít máma k jedenadvacetinám – nebyl to jakýkoli nahraditelný
kus hadru, ale zhmotnělá vzpomínka na těch několik
slavnostních událostí, které v nich prožila. Naposledy je měla na sobě
na Agnesiných křtinách. Přejela po nich konečky prstů; nechá je
tu. Potřebuje hlavně dost místa na oblečení pro Agnes. A navíc,
nesmí se poutat k věcem.
Představila si, že ze sebe právě svléká svůj život jako had sta -
rou kůži. Nová kůže vespod je citlivá, zranitelná. Ale brzy si
zvykne, zhrubne. S touhle vidinou se jí odcházelo trochu líp.
Ann-Solveig zabouchla dveře, zamkla dům, naložila tašky do
auta a usadila Agnes do dětské autosedačky.
A v tu chvíli ztratila sílu. Co to dělá? Nemůže přece jen tak
zmizet a unést Alexovo dítě. A kam vlastně odjede? Kdyby odcházela
sama, bylo by to jiné. Ale takhle? Alex je může nechat hledat
policií. Všechny její teorie o dokonalém útěku jí budou nanic,
protože nemůže žít úplně anonymně – bude muset chodit s malou
k lékaři, vzít si podnájem a časem přihlásit holčičku do školky.
Alex se dcery jen tak nevzdá. Najde si je, ať budou kdekoli.





13
Nechala věci v autě, přendala Agnes do dětské krosničky a
vyrazila s ní na procházku jako každý jiný den. Její život je
takovýhle. Možná by byla šťastnější, kdyby přestala snít o jiném.
Brzy ráno měly všechny domy zatažené závěsy a jen auta
parkující na příjezdových cestách svědčila o tom, že vesnice není
liduprázdná. U Katrinina domu Ann-Solveig napadlo, že by se
k ní měla zase objednat. Mluvit o sobě. Dlouho. Beze strachu,
že ji ten druhý odsoudí. Anebo by se mohla jen zastavit na čaj
u Hildy v přívěsu nebo u Isaka s Olgou; u sousedů se může
vypovídat zadarmo. Nejspíš se dozví totéž, co od Katrine: Tady se
trápíš, tak už si přestaň jenom stěžovat a něco s tím udělej. Odejdi.
„Jenže já nemůžu,“ namítla Ann-Solveig nahlas. „Nemůžu se
jen tak vypařit.“ S těmi slovy se jí od úst vznesl obláček páry.
Kdyby se necítila tak mizerně, usmála by se tomu.
Ann-Solveig se na chvíli zastavila na dřevěném můstku přes
řeku kousek od jejího ústí do moře. Prkna byla na několika
místech prohnilá, ale můstek pořád ještě držel pohromadě. Za
přílivu na něm i na březích řeky postávali rybáři, ale teď už
začal odliv, takže tu byla sama. Ann-Solveig pomalu pokračovala
z vesnice a po pěšince na vrchol prvního útesu. Už před chvílí
vycítila, že jí Agnes na zádech usnula; procházka dceru vždycky
spolehlivě uspala.
Stráně ještě pokrývala loňská tráva, dožluta sežehlá mrazem,
ale mezi starými stébly už vyrůstaly svěže zelené trsy. Z vrcholu
skály vypadaly barevné domky ve vsi maličké. Ann-Solveig šla
dál. Znala zdejší pěšiny tak dobře, že by po nich mohla
bezpečně jít i poslepu. V údolíčku mezi dvěma skalisky byla oblázková
pláž, na kterou moře naplavilo spoustu nepořádku: barevné
bójky a lodní lana, rybářské sítě, kostru utonulého soba vybělenou
solí. Nikdo tu nikdy neuklízel – co moře za jedné bouře přineslo,
to si za jiné zase vzalo.





Ann-Solveig se vydala příkrou pěšinkou na vysoký útes nad
pláží. Vyplašila stádečko sobů. Plavně odklusali za ohyb stezky.
Šla za nimi, a když se dostala na vrchol a do tváře jí foukl jemný
vlhký větřík od otevřeného moře, konečně se nadechla trochu
volněji. Stála na travnatém plácku vysoko nad mořem, které se
kdesi dole s burácením tříštilo o skaliska. Jeho hukot přehlušil
i protivné pískání v uších a Ann-Solveig se úlevou pousmála.
Na ostrých hranách útesů hnízdili rackové, alky a terejové,
občas se s křikem vznesli a kroužili jí nad hlavou. Rozeklané skály
už jí zakryly výhled na vesnici. Dlouho jenom stála a zhluboka
dýchala. Byla tu jen ona, ptáci a moře. Dokud si představovala,
že ze Syltefjordu odejde, uvědomovala si, že po tomhle místě se
jí bude stýskat.
Jenže teď už je jisté, že zůstává. Všechno bude pořád stejné.
Nebo horší. Pořád dokola. Bez východiska. Nemá smysl se
vzpírat – tohle je její život, život, jaký si zaslouží, jaký si ho udělala.
Neukáže své dceři lepší svět, nemá na to sílu.
Protože je to svým způsobem jednodušší.
Ann-Solveig pokračovala po pěšince dál k hraně nejvyššího
útesu. Zastavila se dva metry od ní a dívala se, jak se z dálky
od ocelově šedého moře blíží bleděšedá stěna mlhy. Až teď si
uvědomila, že se najednou úplně utišil vítr. Vzduch byl lepkavý
a prosycený vlhkostí. Byly slyšet jen vlny a křik ptáků.
Měla by se vrátit. Zanedlouho studená mlha všechno zahalí,
a kdyby cestou zpět sešla z pěšiny, mohla by se zřítit do propasti.
Pohlédla hluboko do zpěněných vln.
A poprvé ji napadlo, že má i jinou možnost.





15
Kapitola 1
Přítomnost
Katrine Nordbergová měla hezký život. Uspořádaný, zaběhlý,
pravidelný, bezpečný. Měla ráda svou práci, manžela, byt, let -
ní dům. (Na tom posledním nic nezměnily ani dva překřížené
nože, které se jí nedávno jako neurčitá výhrůžka objevily na
zápraží.) A měla ráda sama sebe. Vážila si toho, protože
vždycky tomu tak nebylo.
Dětství a dospívání bylo peklo. Katrine vyrůstala právě tady
v Syltefjordu, který teď milovala, ale jako školačka
netoužila po ničem jiném než z toho zapadákova zmizet. Neměla
tu kamarády, prostě nezapadala. Byla dcera jedné ze dvou
syltefjordských učitelek, navíc nehezké dítě s neposlušnými
vlasy, silnými brýlemi a odstávajícíma ušima, kvůli kterým jí
spolužáci přezdívali Ušoplesk.
Když byl Syltefjord vysídlen, bylo Katrine deset. Z pozice
outsiderky nevyklouzla ani v sousedním Båtsfjordu, kam se
přestěhovala většina rodin. Často uvažovala, čím se vlastně
tolik liší, že nedokáže najít skulinku do žádné party. A čím
asi svádí spolužáky k tomu, aby se jí pochechtávali a
odstrkovali ji od sebe ještě dál? Nerozuměla si ani s rodiči, kteří jí
připadali omezení – matce snad záleželo jen na tom, aby měla
napečené skořicové šneky a neposkvrněná okna, a otec trávil
většinu času ve svém bazaru na hlavní silnici v Båtsfjordu
a nic jiného než staré krámy ho nezajímalo. Jak můžou vést
Kapitola 1





16
tak plochý život? Vážně jsou šťastní? Nejspíš proto se Katri -
ne rozhodla, že bude studovat psychiatrii. Aby líp pochopila
ostatní... ale především sama sebe.
Na univerzitě v Oslu už si sice přátele našla, ale pořád ji
ubíjely pochybnosti o vlastním vzhledu a touha po uznání,
které nepřicházelo. Měla nanejvýš průměrné studijní výsledky,
v ničem nevynikala. Pořád jen přešlapovala na okraji nějaké
party a snažila se do ní vklínit. Ne že by ji ostatní vyloženě
neměli rádi, ale byli prostě jiní. Byla pro ně divná holka z
dalekého severu...
Tehdy se na sobě pokusila změnit alespoň to, co se změnit
dalo. Podstoupila operaci odstávajících boltců. Laserem si
nechala vyhladit jizvičky po akné. Odbarvila si vlasy na téměř
platinovou blond a začala si je každé ráno žehlit. A
uvědomila si úžasnou věc. Nemusí se cítit dokonalá – úplně stačí,
když bude dokonalost předstírat. Přestala se lidem vnucovat
a usilovat o jejich uznání, naopak nasadila masku chladného,
povzneseného nezájmu.
Kupodivu to fungovalo. Čím odtažitější byla, tím víc se o ni
ostatní zajímali. Vlastně dělala totéž, co dosud – byla sama.
Dávala však okázale najevo, že je to její volba, nikoli úděl.
A navíc se propracovala k tomu, že byla docela hezká.
Vyloupla se do krásy, říkal táta. Byť k jeho způsobu života měla
milion výhrad, takovéhle ocenění pro ni bylo vším. A tak se
Katrine snažila ještě víc... až se dostala do průšvihu.
Ale i ten nakonec dokázala vyřešit.
Proto se z Osla vrátila sem na sever, proto se rozhodla
zariskovat a otevřít si soukromou psychosomatickou poradnu v místě,
kde většina lidí ani netuší, co se v takové ordinaci vůbec řeší.
A postupně se ukázalo, že to bylo dobré rozhodnutí.
Zatímco v Oslu byla Katrine jednou z mnoha, tady naprosto vy-





17
nikala. Vysokoškolačka, psychosomatička... a jak zkrásněla!
Všichni, včetně těch, kteří na ni kdysi pokřikovali Ušoplesku,
ji zdravili s úctou a respektem. A její obavy ze stesku po Oslu
se nenaplnily. Ukázalo se, že město je jako televizní seriál;
dokud běží, říkáte si, co budete dělat, až skončí, čím si pak
vyplníte večery – a pak ho přestanou vysílat a vy s úžasem
zjistíte, že vám vůbec nechybí.
Kuchyní se nesla vůně kávy. Katrine si nalila. Cinknutí
drahého porcelánového šálku o podšálek. Čiré blaho. Bylo léto,
a tak s Nilsem žili v Syltefjordu. Většina sousedů se do svých
zdejších domovů přesouvala na celé léto. Katrine tu i
přijímala klienty, zařídila si k tomu velkou místnost v přízemí. Bylo
to pohodlnější než denně pendlovat do Båtsfjordu a Katrine
měla pocit, že výhled z okna na motorové čluny v malém
přístavu klienty uklidňuje a někteří se za ní vracejí i kvůli němu.
Za čtvrt hodiny přijede klientka; nikoho dalšího už na
dnešek objednaného nemá. Pak si zajede ke kadeřnici. A zítra má
narozeniny. Katrine se rozhlédla po místnosti plné drahého
nábytku a krásných věcí, které si pořídila za peníze, jež sama
vydělala, a zalilo ji tak hluboké uspokojení, že se usmála.
*
Trochu ji podráždilo, že klientka dorazila s dvacetiminutovým
zpožděním. Ale dobře, tady na severu jsou vzdálenosti mezi
městy a vesnicemi velké a cestou se může přihodit ledacos.
Žena se objednala přes internet na jméno Elsa Morante,
které znělo italsky a Katrine bylo matně povědomé, ale
nedokázala si ho s nikým konkrétním spojit. Žena psala perfektní
norštinou, takže o cizinku asi nepůjde. Možná dcera nějakých
přistěhovalců? Anebo si jméno vymyslela, aby se k jejím známým





18
nedoneslo, že navštívila psychosomatickou poradnu? Katrine
popravdě řečeno bylo jedno, jestli jí lidé prozrazují svou pra -
vou identitu, nebo chtějí zůstat v utajení. Hlavně že zaplatili.
Neměla smlouvu s žádnou zdravotní pojišťovnou a sama
skutečná jména svých klientů znát nepotřebovala.
Když paní Morante konečně vstoupila, Katrine vstala od
stolu, aby ji přivítala. Připadalo jí, že už se někdy viděly –
nejasně si vybavovala, že ji možná potkala před několika dny
ve vesnici. Žena lelkovala před kostelem. Tehdy ji
považovala za turistku.
„Našla jste cestu bez problémů?“
„Ano, nejsem v Syltefjordu poprvé,“ potvrdila žena její
domněnku. Měla hrubý hlas, jakým mluví silní kuřáci.
„Jste tu u někoho na návštěvě?“
„Ne.“
Nic víc neprozradí? Katrine lehce povytáhla obočí. „Dáte si
čaj? Kávu? Vodu?“
„Kafe. Díky.“ Zase tak strohá odpověď. Žena se obrátila k oknu
a zadívala se na fjord. Katrine ji přelétla zkoumavým pohledem.
Else Morante mohlo být něco mezi třiceti a čtyřiceti a byla jiná
než většina Katrininých klientek. Její dlouhé vlasy, zcuchané
větrem, vypadaly, že se jich hodně dlouho nedotkl kadeřník,
rukávy bundy měly ošoupané lemy a džíny vytahaná kolena.
Bílé koženkové kozačky, umazané blátem, už si tolik okopala, že
vypadaly, jako by jimi přejížděla po struhadle. S lehce
zanedbaným zevnějškem však ostře kontrastovala úplně nová, na první
pohled velmi drahá kabelka z kvalitní kůže. Katrine
zauvažovala, jestli Elsa vůbec bude mít na zaplacení. Ale pokud si mohla
pořídit takhle pěknou tašku, pak snad úplně bez prostředků
nebude. Možná patří k podivínům, kteří schraňují na účtu miliony,
a přitom vypadají, jako by žili od výplaty k výplatě.





19
„Posaďte se, prosím.“ Katrine ukázala na křesílko pro
klienta. Bylo velmi nízké – Katrine požádala Nilse, aby seřízl nohy
na polovinu – a sedák byl nakloněný trochu dozadu, aby
v křesle člověk napůl ležel. Katrine naproti klientovi
sedávala na normálně vysoké kožené kancelářské židli. Připadalo jí,
že díky tomu lidé hned od začátku přijmou fakt, že ona
terapii vede, zatímco oni jsou v podřízeném postavení. Někteří
proti křesílku protestovali a trvali na tom, že s ní chtějí sedět
u stolu jako rovný s rovným, jiní do křesílka vděčně zapluli
a přijali pravidla hry. Ty druhé měla raději. Obvykle to byli
lidé, kteří se upřímně chtěli zbavit svých problémů a přišli za
ní s vírou, že jim opravdu dokáže pomoct.
Elsa Morante do křesílka sotva dosedla, a hned zase
popuzeně vstala. „Proboha, co je to za pitomý křeslo? Nemáte
normální židli?“
Takže ji odhadla správně. Tahle bude dělat problémy.
Katrine se přinutila ke zdvořilému úsměvu. Ukázala na křesílko.
„Alespoň ho vyzkoušejte. Je moc pohodlné.“
Ale klientka už odsouvala od stolu židli. „Budu sedět tady.“
Mluvila podrážděně. Nejspíš patří k lidem, kteří celostní
medicíně víceméně nevěří a přicházejí zčásti ze zvědavosti
a zčásti s potřebou nachytat terapeuta při chybě a sami sobě
dokázat, že jde o podvod. Možná o sobě bude lhát, vymýšlet
si, překrucovat pravdu. Katrine nikdy úplně nepochopila
motivaci podobných klientů; vždyť za konzultaci musí zaplatit,
a přitom dorazí už s přesvědčením, že je zbytečná. Třeba se
jen snaží vyhovět někomu blízkému, kdo má na celostní
medicínu jiný názor než oni.
Když Katrine nesla ke stolu šálek s kávou, žena k ní
obrátila vážnou tvář s hrubými rysy. „Představovala jsem si vás
jinak,“ řekla pomalu.





20
V tu chvíli Katrine pocítila nevysvětlitelnou úzkost.
Něco nebylo v pořádku.
Žena asi patnáct minut mluvila o svých bolestech zad a
problémech s rodiči, zřejmě smyšlených. Katrine se nemohla
zbavit dojmu, že k ní Elsu Morante přivádí něco docela jiného.
A nemýlila se.
Elsa zničehonic prohlásila, že si to rozmyslela a chce
konzultaci ukončit. Vytáhla z kapsy umolousaných džínů ruličku
bankovek nízké hodnoty a odpočítala z nich přesnou částku.
Pak se dlouze nadechla, jako by sbírala odvahu nebo se
uklidňovala – a začala mluvit o Ann-Solveig.
*
Pukliny ve starém betonovém přístavním molu někdo přes
víkend zalil asfaltem. Leskl se a páchl novotou a na jednom
místě v něm zůstal otisk čísi podrážky. Ruth Nordbergová si
černé klikyháky prohlížela s rostoucím znepokojením.
Působily na ni zlověstně. Viděla obrazce... znaky... slova psaná
neznámým písmem... Je to vzkaz, ano, určitě je to vzkaz. Od
koho a komu?
Ohlédla se. Na molu kromě ní nikdo nebyl. Mírný
severovýchodní vítr přinášel od moře vlhký chlad a vlny hlasitě
šplouchaly o balvany a betonové kvádry navršené na návětrné
straně mola. Domy měly zavřená okna i dveře, na předzahrádkách
nikdo nebyl. Jen proužky kouře nad střechami prozrazovaly,
že vesnice není úplně vylidněná. Ruth se nemohla zbavit
pocitu ohrožení. Znovu pohlédla na roztřesené klikyháky a o krok
ucouvla, jako by na ni mohly zaútočit.
Vzkaz. Musí ho zničit. Nikdo jiný si ho nevšimne, lidi se
vůbec nedívají kolem sebe, nezamýšlejí se nad tím, co vidí. Je





21
to jen na ní. Přitáhla si bundu blíž k tělu a s rukama v kapsách
a se zvednutými rameny spěchala zpátky do domu své snachy.
Vezme velký štětec a plechovku s bílou barvou na loď, všimla
si, že ji má Nils v domku na nářadí.
Byla kousek od domu, když ze dveří vyšla dlouhovlasá žena
a nastoupila do staré červené toyoty s velkými přídavnými
světlomety na přední masce. Katrinina klientka. Ruth ji v
Syltefjordu viděla už nejméně počtvrté za poslední týden; zřejmě
bude někde v okolí ubytovaná. Na lidi měla dobrou paměť
a tahle ženština navíc nosila pořád stejnou zelenou větrovku.
Ruth vytáhla z kapsy dalekohled a přiložila si ho k očím; spíš
ze zvyku, než že by ji ta osoba opravdu zajímala.
Předpokládala, že žena rovnou odjede z vesnice, ona však zabočila
opačným směrem a pomalu projížděla podél přístavu. Vystoupí
a přijde na molo?
Má něco společného s tím vzkazem?
Ruth si nebyla jistá, jestli ji potěšilo, nebo rozladilo, že
červené auto pokračovalo dál. Zastavilo před kavárnou a galerií
Isaka Maggy. Žena vystoupila a vešla do domu.
Ruth si oddálila dalekohled od očí. Nic zajímavého.
Každý cizák, který dorazí do Syltefjordu, jde buď na kafe a vafli
do turistického centra, nebo se nechá zlákat nápisem Galerie
a utratí spoustu peněz za Isakovy kýčovité pomalované
kameny. Tím veškeré atrakce končí – tedy pokud nejste rybář.
Když se Ruth o čtvrt hodiny později na molo vracela s
plechovkou barvy a štětcem, právě začalo mrholit. Vrcholy
útesů na protější straně fjordu se ztrácely v mracích. U mola teď
parkovalo auto s francouzskou značkou. Dva chlapi v
holinách vytahovali z kufru rybářské pruty a plastové krabičky
na nástrahy, zmrzlými prsty zápolili s vlasci a vítr jim
nadouval zelené pláštěnky. Když přišla blíž, poznala v nich klienty





22
svého syna, který pracoval jako rybářský průvodce. Další muži
s pruty se začínali shlukovat asi sto metrů odsud na
dřevěném mostku v místě, kde se do moře vlévá říčka. Ruth znala
důvod: hodinu před vrcholným přílivem a ještě asi hodinu
po něm je možné na rozhraní sladké a slané vody chytit
mořského pstruha, aniž by k tomu člověk potřeboval drahou říční
povolenku.
Ruth zatěkala očima mezi postavami v broďácích a
pláštěnkách a podle barevné čepice poznala svého syna. Přívlačil
pár metrů od mostku. Stál zády k ní. Proč rybaří jinde než ti
jeho Francouzi? Pohádal se s klienty? Ruth pořád spekulovala
o vztazích mezi ostatními lidmi, o jejich tajemstvích, byla to
taková její záliba. Právě proto nosila v kapse malý dalekohled
a zdánlivě bezcílně se toulala vesnicí. Bylo jí čtyřiaosmdesát
a daleko už nedošla, ale tenhle okruh ještě zvládla. Cestou
vždycky nahlédla do několika oken, a kdykoli se někde něco
dělo, namířila tím směrem dalekohled. Netajila se tím – nedělá
přece nic špatného. Prostě ji jen zajímá, co ostatní provádějí.
Pokud nemají co skrývat, nemělo by jim to vadit. A ona se ve
svém věku nemusí nikomu z ničeho zpovídat.
Ruth Nordbergová byla svobodná matka a svého jediného
syna Nilse porodila v jednačtyřiceti – v době, kdy obojí
představovalo téměř netolerovatelnou výstřednost. Byla zvyklá se
lišit a ignorovat názory ostatních. Včetně názorů své snachy,
ačkoli před tou se bohužel musela hlídat a přetvařovat,
protože trávila už třetí léto tady v jejím domě a byla by škoda,
kdyby o tuhle možnost přišla. Ruth se ohlédla na dřevěný
dům se žlutě natřenou verandou – byl to nejhezčí a největší
dům v Syltefjordu a popravdě nechápala, kde na něj Katrine
vzala. Vážně jí to šarlatánství tolik vynáší? Nevydělává si ještě
jinak? Ruth byla odjakživa podezíravá; domnívala se, že ta-





23
hle vlastnost se přirozeně snoubí se zvědavostí. Jedno věděla
jistě: Nils jako rybářský průvodce by si takovéhle letní sídlo
nikdy nemohl dovolit. Oženil se dobře... pokud jde o majetek.
Ale pokud jde o Katrininu povahu... Ruth nespokojeně
mlaskla.
Tuhle zaslechla, jak ji Katrine v rozhovoru s Nilsem tituluje
„ta bláznivá čarodějnice“ (rozčilovala se kvůli tomu, že Ruth
každé léto přijede do Syltefjordu spolu se svými kočkami).
Takže averze je oboustranná; tak už to bývá.
Napadlo ji, že by mohla za Nilsem k ústí řeky zajít a o
divném vzkazu psaném asfaltem mu povědět, ale hned si to
rozmyslela; Nils pro její předtuchy nikdy neměl pochopení.
Neposlechl ji, dokonce ani když ho před lety varovala před
Katrine; vyložila si tenkrát na jejich vztah karty a viděla v nich
samý zmar a temnotu. Ale Nils nic takového nechtěl slyšet,
nevěřil na věci mezi nebem a zemí. Teď by jí nejspíš zakázal
ty čmáranice přemalovat a ona by se pak musela s barvou
a štětcem krást ven uprostřed noci. Protože jakmile si jednou
něco vezme do hlavy, už nemůže couvnout. Jinak by pořád
jenom myslela na to, co chtěla udělat a neudělala. Svrbělo by
ji z toho celé tělo a bzučelo by jí v hlavě, až by dočista zešílela.
Zvedla ramena, vtáhla bradu do límce a rázně kráčela
proti větru. Francouzi právě přelézali nízkou zídku podél mola
a chystali se nahazovat do vody z balvanů chránících přístav
před příbojem. Představila si, jak po jejich vlhkých hranách
sklouznou a zapadnou do hlubokých štěrbin, ve kterých
dunivě šplouchá voda. Uvíznou tam a příliv je uvězní pod
hladinou, jako se to stalo jednomu jejímu kamarádovi, když byla
malá. Našli ho až druhý den. Ne že by takhle smutný konec
těm Francouzům přála, koneckonců přivezli její rodině peníze
a neuškodí, když za rok přijedou zas.





24
Pozdravili ji, odpověděla jen pokývnutím. Přidřepla kou -
sek od nich, otevřela plechovku s barvou, nakrčila nos pod
náporem štiplavého pachu a pustila se do práce. Nebyla si
jistá, jak dobře bude barva na mokrém betonu a asfaltu držet,
ale chtěla to zkusit.
Po několika minutách se napřímila, aby si protáhla záda.
Z Isakovy galerie právě vycházela Katrinina klientka;
nezavřela za sebou dveře a k autu se vracela rychle, skoro běžela. Ruth
odložila štětec do plechovky a vytáhla z kapsy dalekohled.
Mezi dveřmi se objevil Isak a vypadalo to, že za ženou něco
křičí; přes narážení vln do kamenů nebylo nic slyšet, ale jeho
divoké gestikulování prozrazovalo, že je rozčilený.
Ukradla mu něco? Utíká bez zaplacení?
Ruth pocítila příjemné vzrušení jako vždycky, když se dělo
něco neobvyklého. Nejraději měla situace, které zaváněly
konfliktem; pokud je mohla sledovat zpovzdálí a netýkaly se jí,
okamžitě jí vlastní život připadal snesitelnější – ostatní taky
mají problémy a hádají se... Občas dokonce schválně rozšířila
nějaký drb, ať pravdivý, nebo smyšlený, jen aby mohla
sledovat, co se bude dít.
Žena sedla do auta. Isak se ji nepokusil pronásledovat. Jen
stál mezi dveřmi a díval se, jak odjíždí. Dlouhé šedé vlasy mu
povlávaly ve větru.
Červená toyota nezamířila z vesnice, jak Ruth
předpokládala, ale pomalu se sunula podél moře směrem k točně, u níž
začínala pěšina vedoucí do vedlejší opuštěné zátoky. Takže ta
ženská se chystá na procházku? V tom případě asi u Isaka nic
tak hrozného neprovedla.
Škoda, mohlo to být trochu dramatičtější. Ale lepší, než
kdyby se nedělo vůbec nic, pomyslela si Ruth. Příležitostně
se Isaka zeptá, co se přihodilo. Dívala se za autem. Skutečně





zastavilo na točně a žena vystoupila. A Ruth zničehonic i na
tu dálku všude okolo ní viděla temnotu. Zlo. Někdy mívala
takové vidiny. Stane se té ženě něco zlého? Nebo přijela do
Syltefjordu, aby naopak ona někomu ublížila? Můžou ty
podivné nápisy na molu být její dílo? Proč tu vůbec pořád
courá? Proč se objednala ke Katrine? A odkud se bere ten pocit,
že s ní do vesnice přichází zlo?
Ruth schovala dalekohled do kapsy a s povzdechem
pokračovala v přetírání mola bílou barvou. Asfaltové klikyháky
pod ní pořád prosvítaly, ale už nebyly tak zřetelné. Když byla
hotová, hřbetem ruky si odhrnula vlasy z očí a napřímila se.
Francouzi nerybařili. Pozorovali ji. Střetla se s pohledem
jednoho z nich. Rozpačitě se odvrátil.
Byl to jejich vzkaz? Jsou nebezpeční? Neměla z nich dobrý
pocit.
Minula je se zježenými chloupky na zátylku. Musí před
nimi Nilse varovat.





26
Kapitola 2
Syltefjord.
Josef Bergman se v mapě díval na úzký fjord na samém
severu Norska a uvažoval, co ho v té zapadlé díře asi čeká. Co
za lidi může žít v tak nehostinné části světa?
Kriminalista přiletěl z Prahy do severofinského Ivala ve
lněných kalhotách a lehkém svetru, ale už na schůdkách letadla
mu bylo jasné, že při balení na rybářskou dovolenou poněkud
podcenil počasí.
Teď stál u pronajatého vozu na parkovišti autopůjčovny
a uvažoval, proč se vlastně v červnu, který bývá v Česku tak
krásný, vydal za polární kruh. Ledový vítr pronikal tenkou
látkou a zábl ho na kůži. A to ho čeká tři sta padesát
kilometrů jízdy přímo na sever! Bergman vylovil ze sportovní brašny
zimní vlněný svetr, který do zavazadla přihodil na poslední
chvíli. Měl nepříjemné tušení, že ho po celou dovolenou
nesvlékne.
Když vyjel na silnici, teploměr v autě ukazoval osm stupňů
Celsia. Sice svítilo slunce, ale vzduch moc neohřívalo. Neměl
jet raději rybařit na Lipno? Kolik stupňů asi bude mít voda
v arktické řece?
Pomalu projížděl Ivalem. Město bylo moderní, strohé a
strašně nudné. Jen posílilo jeho pochybnosti, jestli si vybral cíl
dovolené správně. S rostoucími rozpaky se díval na lidi v
zimních bundách, ušmudlané stánky s rychlým občerstvením
a nevzhledné betonové krychle s obchody, jejichž výlohy
vyKapitola 2





27
padaly, jako by je naposledy někdo upravil v devadesátých
letech. Ale u moře bude jistě všechno jiné.
V samoobsluze nakoupil jídlo, které dlouho vydrží –
trvanlivé bramborové placky, tmavý chléb, sušené sobí maso, rybí
konzervy, grilovaný sýr Leipäjuusto, borůvkovou a
brusinkovou marmeládu. Po krátkém zaváhání přidal karton piv Karhu
s logem medvěda; snad se i s ním pořád ještě vejde do limitu
pro dovoz alkoholu do Norska. Ve frontě u pokladny sledoval,
jak sotva desetileté děti cpou mince do blikajících herních
automatů přímo v obchodě. Přišla k nim máma s plnými
nákupními taškami a pár drobných přihodila. V útrobách automatu
zachrastila výhra. Děti zaječely radostí. Pokladní se ohlédla
a pogratulovala jim vztyčeným palcem. Jakmile rodina odešla,
její místo nahradili další zákazníci. Zjevně tu patřilo k
dobrému zvyku nacpat cestou z nákupu trochu mincí do bedny.
Bergman se na parkovišti schoval do závětří za přístavek
pro popelnice, snědl kus grilovaného sýra Leipäjuusto a
vyrazil na cestu.
U benzinové pumpy mezi stojany lelkovalo stádo sobů;
nejspíš se tam schovali před větrem. Tankující řidiči je vůbec
nevyváděli z míry. Bergman přibrzdil, vyfotil je a poslal snímek
Alžbětě. Tohle by ji pobavilo. Chyběla mu, ale současně byl
rád, že ji s sebou na dovolenou tentokrát nevzal. Až na tuhle
bizarní scénu by ji tu nejspíš nic nenadchlo. Milovala starou
architekturu, útulné hospůdky, zalidněné kavárny, styl, design,
dekadenci. Tady by nenašla nic než život oholený na dřeň.
Nadto rybaření bylo Bergmanovo území, jeho svět, do kterého
nechtěl pustit ani nejbližší. Když začne se ženou bydlet,
přece to ještě neznamená, že odteď už musí všechno dělat s ní!
Loňský rok byl plný pochybností. Neschopnost
rozhodnout se, kam dál nasměrovat svůj život, Bergmana na několik





28
měsíců úplně zablokovala. Přestala ho těšit práce; cítil se una -
vený a vůbec si nebyl jistý, jestli opravdu chce trávit další
roky hledáním vrahů a potýkat se s tím vším negativním, co
ke kriminalistice patří. Současně začal pochybovat i o
vztahu s Alžbětou a vědomí, že vlastně nemá nic, k čemu by se
bez výhrad přimkl a těšil se z toho, ho na nějaký čas uvrhlo
do deprese.
Poté, co na holandském ostrově Schiermonnikoog
pomáhal dlouholeté kamarádce objasnit vraždu jejího manžela, se
rozhodl zůstat ještě nějaký čas na cestách. Prodloužil si
dovolenou na měsíc a navštívil holandský ostrov Ameland a pak
pokračoval přes Belgii do Normandie a Bretaně. A právě tam,
při procházce po skalnatém pobřeží ostrova Belle Ile, si
uvědomil, že možná to jediné, co mu doopravdy schází, je on
sám. Kdo vlastně je kromě toho, že je kriminalista? Co by z něj
zbylo, kdyby jeho identitu přestala určovat práce? Možná
nemusí hned dávat výpověď – třeba by stačilo, kdyby se dokázal
nadchnout ještě pro něco jiného, než je práce. Dlouhé roky
pro něj kriminalistika byla vším, ale v poslední době cítil, že
potřebuje čerpat energii z jiného zdroje. Jenže právě ten mu
schází. Chybí mu vášeň – vášeň pro cokoli.
A proto je teď tady, vysoko za polárním kruhem – sám se
sadou rybářského náčiní, na které už roky nesáhl. Doma v
Kozích Horách právě stavební firma rekonstruuje podkroví jeho
statku. Na podzim se k němu Alžběta nastěhuje. Teď na
všechno dohlíží – „Vždycky jsem snila o tom, že budu
rekonstruovat starý dům.“ – a on zatím uhání arktickou krajinou.
Fakt, že mu nebránila odjet na další osamělou cestu ani se
jeho rozhodnutí nijak zvlášť nepodivovala, považoval za jeden
z důkazů, že se rozhodl správně.
Snad se rozhodl správně...





29
Minul motorest s velkým poutačem nabízejícím dušené sobí
maso za sedm eur. Zaváhal, jestli se tu nemá pořádně najíst,
ale nakonec přidal plyn, pustil rádio a za zvuku
melancholických sámských jojků pokračoval v cestě. Těšil se na řízení.
O tři hodiny později měl Bergman za sebou dvě stě
kilometrů cesty do Syltefjordu – jednoho z nejsevernějších norských
fjordů. Po poradě se zdejším kolegou Edgarem, kterého znal
z kriminalistického kongresu, si přes internet objednal
ubytování v soukromí kousek od místa, kde do Barentsova moře
ústí nádherná arktická řeka „plná lososů“, jak se vyjádřil
Edgar. Tenhle revír byl utajený klenot kraje Finnmark, zastíněný
mnohem známějšími a většími revíry na řece Tana nebo
Lakselva. Informaci o něm si rybáři předávali spíš mezi sebou,
než že by měl kdoví jakou propagaci na internetu.
„A i kdybys nic nechytil, každopádně strávíš týden v
pořádné přírodě,“ prohlásil Edgar.
Přesně něco takového potřebuju, měl jasno Bergman, a
rovnou začal plánovat cestu.
Teď uháněl od letiště dál a dál na sever a palubní teploměr
ukazoval čím dál nižší venkovní teplotu. V průvodci se
Bergman dočetl, že silnici se přezdívá Arktická dálnice, ale když
po ní teď jel, překvapilo ho, jak málo má se skutečnými
dálnicemi společného. Byla to obyčejná dvouproudá asfaltka, na
které tu a tam potkal auto nebo autobus, ale po většinu cesty
na ní byl široko daleko úplně sám. Chvílemi mu připadalo,
že snad potkává víc sobů než aut – větší či menší stádečka se
pásla v příkopech nebo postávala uprostřed silnice a nijak
nespěchala uhnout mu z cesty. Právě kvůli nim byla na mnoha
úsecích rychlost omezená na osmdesát kilometrů v hodině.
Bergman zatím projel jen dvěma nebo třemi vesnicemi,
jinak se krajina porostlá zprvu borovými a pak březovými lesy





30
zdála neobydlená. Jen barevné poštovní schránky u
nezpevněných cest vedoucích kamsi mezi stromy prozrazovaly, že
tu přece jen nějaká lidská obydlí budou. Na náhorní plošině
Finnmarksvidda, vysmýčené větrem, už pak nebyly lesy ani
schránky – jen donekonečna se táhnoucí pusté pláně
porostlé trávou, nízkými keři a neduživými břízkami. Jednotvárnou
krajinu tu a tam ozvláštnila jezera, jinak za povšimnutí nestálo
nic... tedy kromě toho obrovského neosídleného prostoru. Na
tachometru přibývaly kilometry, desítky kilometrů a Bergman
si uvědomil, jak je uklidňující, když na jeho pozornost
neustále neútočí billboardy a nejrůznější stavby podél cest.
Volnost – to bylo slovo, které se mu na liduprázdné monotónní
planině pořád vracelo na mysl.
Teploměr ukazoval čtyři stupně nad nulou, ale představa
studeného odchovu u arktické řeky mu najednou vůbec
nevadila.
Několik kilometrů před norskými hranicemi se podél
silnice znovu začaly objevovat skromné dřevěné domy. Bergman
zastavil u malého bistra na svahu nad řekou Tana. Edgar mu
vysvětlil, že ve Finsku je všechno mnohem levnější než v
Norsku – proto také Bergman přiletěl do Ivala a půjčil si tam auto.
Teď se rozhodl, že se ještě za finské ceny dobře nají. Znovu si
oblékl silný vlněný svetr, který si na cestu sundal, a vystoupil
do ledového větru.
Bistro mělo dvě stěny prosklené a jeho interiér, zařízený ve
světlých barvách, zalévalo slunce. Díky tomu tu bylo příjemně
teplo. Bergman si vzpomněl na jednu Edgarovu větu, když si
povídali o Laponsku: „Víš, jak se pozná místní? Po příchodu
do hospody si nesundá bundu.“ Obyvatelé těchto končin jsou
prý zvyklí, že všude ledově fouká a odevšad studeně táhne,
a tak už ani nepředpokládají, že by jim někde mohlo být teplo.





31
V tomhle útulném bistru ale hřejivé vrstvy nebyly třeba.
Seděla tu jen jedna žena, unaveně a opotřebovaně působící,
lehce prošedivělá dlouhovláska v okopaných botách; mohlo jí
být stejně tak pětatřicet jako pětačtyřicet. Přejel ji zkoumavým
pohledem; zvláštní, že má tak zničené boty, ale na první
pohled novou a možná i docela drahou koženou kabelku. Jedla
hamburger s hranolkami. Mezi dvěma sousty vytáhla z kapsy
džín ruličku bankovek a začala je přepočítávat – ve tváři se jí
při tom objevil spokojený výraz. Ačkoli bistro stálo na finské
straně hranice, žena u sebe měla norské peníze – samé
padesátikoruny. Žádnou bankovku jiné hodnoty. Proč asi nosí
peníze v kapse, a ne v peněžence uložené v kabelce? Mozek
mu hned začal nabízet možná vysvětlení. Bergman potřásl
hlavou. Zatracená profesionální deformace! Co je mu po té
ženské? Nic nevyšetřuje, není na žádné stopě, nikoho
nehledá. Má dovolenou!
Po krátkém váhání si objednal kafe a sobí hamburger s
ananasem. Rád na cestách experimentoval s jídlem a takhle
výstřední kombinaci prostě nemohl nevyzkoušet. Sedl si ke stolu
v rohu, odkud měl nejlepší výhled. Hamburger byl vynikající.
Sladká chuť ananasu se příjemně snoubila s výrazným sobím
masem.
Vychutnával si každé sousto a myslel na to, že ho čeká
dalších deset dnů bez úvah o zločinu. Nebudou ho napadat slova
jako oběť, tělo, vrah. Dřív si dovolené moc neužíval; práce mu
připadala tak vzrušující, že se adrenalinu neuměl jen tak vzdát
a ani ve volných dnech nedokázal vyhnat z hlavy nedávné
případy. Hledal si na internetu informace z oboru, četl odborné
knihy, odpovídal na e-maily, zvedal služební telefon, na dálku
kontroloval podřízené nebo uvažoval, co měl udělat jinak a lépe.
Možná právě proto nakonec přišlo vyhoření nebo co to je?





Žena u vedlejšího stolku právě platila. Zbytek hranolek –
nepatrnou trošku – si nechala zabalit s sebou. Bergman si všiml,
že si nejprve od servírky nechala v drobných eurech vrátit,
ale pak na stůl položila docela vysoké spropitné v norských
korunách. Znovu se nad ní zamyslel. Byla divná. Neobjedná
si k jídlu pití a vezme si zbytky s sebou – obojí vypovídá o
nedostatku peněz. Ale pak nechá neobvykle vysoké spropitné.
Navíc ty zničené boty a k nim zbrusu nová taška... zvláštní
osoba.
Tohle byla jedna z věcí, které ho na osamělém cestování
bavily: možnost nerušeně pozorovat cizí lidi a zamýšlet se nad
nimi. Když si s nikým nepovídal, mohl se naplno soustředit
na okolí – ať už lidi, nebo krajinu.
Obrátil se zpátky k oknu. Ze závětří působila krajina pod
zcela jasným nebem idylicky. Široká řeka se valila mezi
písčitými břehy a na stříbřité hladině se tu a tam tvořily víry.
Rybáři v neoprenech a vysokých zateplených broďácích mávali nad
hlavami muškařskými šňůrami. Jednomu z nich právě
zabrala ryba. Těžká, bojovná ryba. Její hřbet zčeřil hladinu. Prut se
ohýbal. Muž napínal svaly. Bergman měl najednou pocit, že
touhle zastávkou ztrácí čas. Tak dlouho si pořádně nezachytal!
Hned zítra ráno si koupí povolenku. A bude chytat ve dne
v noci – vždyť slunce tady svítí čtyřiadvacet hodin denně.
Jet na sever byl přece jen dobrý nápad.





33
Kapitola 3
Do stejné vesnice na pobřeží Barentsova moře mířila v tu
chvíli také penzionovaná učitelka Hilda Maggová – jen měla před
Bergmanem náskok asi dvou hodin jízdy. Po zimě strávené na
jihu se vracela na místo, kde se cítila doma.
Už to měla jen kousek. Na náhorní plošině Varangerhalvøya
ukazoval teploměr na palubní desce jejího auta čtyři stupně
Celsia. Nad kamenitými pláněmi se převalovala mlha. V příkopech
tály pruhy špinavého sněhu a odpočívaly odstavené sněžné
skútry. Na krajnici se válela kostra soba. Červen. V Chorvatsku
mělo moře osmnáct stupňů a vzduch pětadvacet, někdy i
pětatřicet, na předzahrádkách kvetly buganvilie. Ale domov je tady.
Právě projela kolem ukazatele s nápisem Syltefjord 15 km
a odbočila na vedlejší silnici. Úzká asfaltka klesala podél
koryta řeky a stará fordka s letitým obytným přívěsem se v
zatáčkách houpavě nakláněla. Od silnice tu a tam vedla kamenitá
cesta až k vodě a Hilda skrz řídké koruny bříz občas zahlédla
třpytivé peřeje, auta rybářů, obytný vůz nebo barevný stan.
Kochala se známou krajinou.
Takže tu dlouhou cestu zvládla.
V Syltefjordu se před šedesáti lety narodila a těžce nesla, že
už tu nemůže trvale žít. Když vesničku loni na podzim opouš -
těla, představovala si, jak se sem na jaře zase vrátí. Jak bude
sjíždět z pusté náhorní plošiny podél těchto vodopádů. Jak
přibrzdí na místě, odkud je nejhezčí výhled na vesnici a
moře. Jak zaparkuje přívěs na rovince vedle domu své nejlepší
Kapitola 3





34
přítelkyně Ellen a zajistí kola velkými kameny...
Představovala si vůni namořeného dřeva v Ellenině domku, tikání
staromódních kyvadlových hodin a skřípání dřevěné podlahy pod
nohama. Živě se viděla, jak zase vstoupí do budovy bývalé
školy, kde už spoustu let s Ellen provozují turistické centrum,
sedne si za katedru a zapne počítač.
Věřila totiž, že pokud si svůj návrat v duchu takhle namaluje,
zvýší tím pravděpodobnost, že se na jaře opravdu ve zdraví
vrátí.
Hilda za zimu najezdila se svým letitým fordem a ještě
starším obytným přívěsem tisíce kilometrů a občas přespávala na
prapodivných místech. Milionářka z přívěsu, přezdívala jí
Ellen. Znělo to jako název béčkového slaďáku, ale byla to pravda.
Hilda se po studiích do Syltefjordu zase vrátila a začala
učit na místní základní škole. V šestadvaceti se provdala za
Isaka Maggu, kamaráda ze sousedství, a přestěhovala se od
rodičů k němu. Manželství však vydrželo jen do chvíle, kdy
byl Syltefjord vymazán z mapy a jeho obyvatelé postupně
odešli. Isak odmítal svůj dům na zimu opustit. Tvrdil, že je
v Syltefjordu doma. Maloval zvířata a rostliny na kameny,
které pak rozvážel do obchodů se suvenýry a galerií v celém
kraji – uživil se tím, aniž by musel někam denně dojíždět.
Opakoval, že Hilda přece stejně od narození dcery
nepracuje, tak prostě zůstane v domácnosti. Anebo může třeba učit
na částečný úvazek; dvakrát třikrát týdně prostě dojede do
Båtsfjordu na skútru. Když nepojede oklikou po silnici, ale
zkratkou přes zasněžené kopce, je to sotva deset kilometrů,
takže chvilička! Civilizaci hned u nosu nepotřebují. Ať si
vláda strčí autobusy a poštu do prdele.
Hilda si nedokázala představit, jak s tříapůlletou dcerou
žije na místě, kam se půl roku dopraví jen na sněžném skútru.





35
Na místě, kam nedojede sanitka, kde není jediný obchod a
nejbližší trvale obydlený dům se nachází vzdušnou čarou osm
kilometrů daleko za zasněženými pláněmi. Byl to nesmysl.
Jasně, věděla, že ve vnitrozemí žijí lidé, především
chovatelé sobů, na ještě odlehlejších místech a také tam
vychovávají děti. Jenže to jsou rodiny, které takhle žijí už mnoho
generací; ti lidé se do pustiny narodili, dokážou s ní souznít.
Ona ale taková není. Vyrostla v sice malé a odlehlé, ale živé
vesnici s veškerým komfortem civilizace. Dodnes si
vybavovala, jak se tenkrát na manžela dívala a říkala si, že se snad
zbláznil.
On se taky tvářil zklamaně. Pamatovala si, jak si jednou
pohlédli do očí a oba pochopili, že spolu nemůžou dál zůstat.
Měli hodně společného, ale teď dospěli do bodu, který je
nejspíš rozdělí.
„Naši předkové žili támhle za kopcem, Hildo, moji i tvoji,“
mávl Isak rukou směrem k sousední osadě Ytre Syltefjord,
kterou její obyvatelé opustili před mnoha desítkami let kvůli
tomu, že ležela u otevřeného moře, a bouře opakovaně
ničily lodě v přístavu. Většina lidí se odtamtud přesunula právě
sem, do Syltefjordu. „Nevedla tam jediná cesta – v zimě ani
v létě. Naši prarodiče měli jen psy, soby, saně a lyže. A lodě.
Nemyslím, že v tom viděli problém.“
„Jo, před milionem let. Neumím žít jako lidi tenkrát.“
„Ještě v padesátejch letech tam žili Mathisenovi.“
„Jedna jediná rodina. Tři poustevníci mezi deseti
opuštěnejma barákama. Všichni je měli za blázny. Nikdy jsem
nechápala, proč neodešli s ostatníma. A to ani neměli malý děti! Já
nedokážu žít takhle alternativně, Isaku. Nejsem jako ty. Chci
dál učit, klidně ve městě, když to nejde tady. Chci mluvit
i s někým jiným než jenom s tebou. Potřebuju okolo sebe lidi.“





36
Oba pocházeli ze sámských rodin; jejich předci byli
přímořští Sámové a živili se rybolovem, mezi vzdálenějšími
příbuznými měli chovatele sobů. Jenže zatímco Isak se stále cítil
pevně spjatý s přírodou, Hilda už byla jiná. Chodila na univer -
zitu, několik let strávila ve městě, a i když se pak zase ráda
vrátila, tamní styl života jí už uvízl pod kůží. Všechno sámské,
co v ní zůstávalo, byla jen její krev. A tohle nejspíš rozhodlo.
Obyvatelé Syltefjordu se houfně stěhovali pryč; vzdali to
ještě dřív, než bylo dobojováno. Čím dál víc domů mělo
zavřené okenice. Když bylo jasné, že petice a protesty nic nezmohly
a silnice do Syltefjordu se opravdu přestane v zimě
protahovat, Hilda s Ellen už učily z původních čtyřiatřiceti dětí jen
dvanáct. Poslední měsíc seděli ve škole dokonce jen čtyři žáci.
Hildin otec nechal byt od státu Hildinu bratrovi Ottovi a sám
koupil řadový domek v nejbližším městě, dvacet kilometrů
vzdáleném Båtsfjordu s továrnou na zpracování krabů, velkým
přístavem a rušnými putykami plnými ruských námořníků.
Hilda se s Isakem dohodla, že tedy půjde s dcerou bydlet ke
svým rodičům a Isak je bude navštěvovat.
Nemyslela si, že to tak zůstane. Doufala, že Isak během první
zimy přijde k rozumu. Jenže manželství na dálku ji
nepřežilo. Isak si při jedné výpravě do Båtsfjordu nabrnkl v přístavní
hospodě servírku, která s ním do pustiny odešla.
Po rozvodu Hilda u rodičů zůstala – scházela jí energie ke
změně. Dny plynuly a nezbývalo v nich moc času ani na
snění a plánování, natož na realizaci čehokoli. Žádný její další
vztah nedospěl do fáze, kdy by s partnerem byť jen uvažovali
o společném bydlení.
A hledat si vlastní domov? Neodhodlala se k tomu. Žít s
rodiči mělo své výhody; otec se postaral o všechno praktické,
matka jí pomáhala pečovat o dceru. Hildě zpětně připadalo,





37
že po několik desetiletí jela na setrvačník. Možná ji jediná zá -
sadní změna, ke které se kdy odhodlala a jíž nakonec
litovala – odchod od Isaka k rodičům –, paralyzovala na zbytek
života. Příležitosti se zjevovaly a pomíjely, aniž by se jich zkusmo
dotkla; každou nakonec vyhodnotila jako příliš riskantní a
rozhodla se nechat vše při starém.
Měla kupříkladu nabídku jít učit do Alty a dostat tam
služební byt. Zajímal se o ni kapitán výletní lodi, která v Båtsfjordu
kotvila každý čtvrtek; byl rozvedený, měl dvě děti a domek na
Vesterålech. Odmítla ho. Jednou našla na ulici tisícovku a
napadlo ji, že by si za ty nečekané peníze mohla koupit letenku
na nějaké exotické místo, kam se jinak nikdy nepodívá. Ale
nakonec ty peníze prostě jen tak rozpustila za lepší jídlo, pár
večeří v restauraci Brygga a teplé oblečení.
Byla to zvláštní doba. Dál učila – s Ellen obě dostaly místo
v båtsfjordské základní škole. Šťastná však nebyla. Věděla, že
v opuštěném Syltefjordu by nedokázala trvale žít, a přitom
se jí po něm strašně stýskalo. Trávila tam s rodiči každé léto.
V zimě si občas představovala Isaka a Olgu, jak sedí v
Isakově domku a obklopují je desítky kilometrů pustiny. U zápraží
leží psi s čumáky na tlapách, vedle parkují skútry. Vesnice
je úplně vylidněná, sníh nedotčený, nebe tmavě modré a do
tmy září jen dvě okna Maggových. V kamnech praská dřevo,
a když vyjdete ven, slyšíte jen vítr a moře. Jeho burácení je jiné
než v létě, protože všechny zvuky tlumí sníh. Hilda si to ještě
dobře pamatovala. Vždycky se do té představy vcítila a pak
došla k oknu a zadívala se na světla v přístavu a auta na ulici.
I když Båtsfjord nebyl velké město, pořád se tu něco dělo, bylo
na co se dívat. Velké rybářské lodě s klecemi na chytání
královských krabů připlouvaly a odplouvaly. Hospody měly
otevřeno dlouho do večera. Pod okny pořvávali ruští námořníci.





38
Bylo zvláštní, že si ve městě mezi tolika lidmi občas připadá
stejně osamělá, jako jsou Isak s Olgou ve svém domku na
břehu Barentsova moře. Možná ještě víc. Cítila se vyrvaná z
kořenů, rozpolcená. Nepatřila nikam.
Po pěti nebo šesti letech tápání a pochybností si s
nejlepší přítelkyní Ellen od státu pronajaly bývalou syltefjordskou
školu a otevřely v ní turistické informační centrum, kemp
a kavárnu. Byl to Ellenin nápad – jak jinak. To ona byla v
jej


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist