načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Změna myšlení - Susan Greenfieldová

-6%
sleva

Elektronická kniha: Změna myšlení
Autor:

Provokativní kniha napsaná s cílem zajistit současným i budoucím generacím život, v němž technologie podněcují (ne zabíjí) přemýšlení, kreativitu a opravdové naplnění. Jsou naše ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 187
+
-
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 335
Rozměr: 23 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Radek Vantuch
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0450-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Provokativní kniha napsaná s cílem zajistit současným i budoucím generacím život, v němž technologie podněcují (ne zabíjí) přemýšlení, kreativitu a opravdové naplnění.

Jsou naše technologie pouze neškodnými nástroji současné reality?
Liší se mysl lidí narozených před masovým rozšířením internetu a po něm?
Jaký dopad mají technologie na digitální domorodce, tj. na ty, kteří nikdy nepoznali svět bez internetu?

Žijeme ve světě, který byl ještě před pár desítkami let absolutně nepředstavitelný. Ve světě, kde dospělí tráví deset a více hodin denně online a děti používají ke hře i k učení tablety. Úžasné nové technologie nabízejí neuvěřitelné možnosti pro práci i zábavu. Ale znáte dobře jejich cenu?
Autorka postupně odhaluje jak
-neustálá stimulace audiovizuálními podněty ovlivňuje neuronové sítě v mozku
-může hraní digitálních her formovat mozek směrem k hráčské závislosti
-surfování na internetu staví do popředí instantní informace, namísto hlubších znalostí a porozumění tématu
-nadměrné používání sociálních sítí zabraňuje dozrávání empatie a identity mladého člověka
Kniha se zabývá také výhodami digitálního životního stylu a zkoumá
-jak hraní her zlepšuje zrak a motoriku
-jak dotykové přístroje pomáhají postiženým studentům ad.

„Kniha z pera baronky a současně velmi známé britské neurovědkyně Susan Greenfieldové přináší originální pohled na zcela novou situaci, ve které se nalézá lidský mozek ve věku moderních technologií, zejména internetu. Středem jejího zájmu je především mozek dětí a dospívající mládeže, který je vystaven neobvyklému proudu informací, přicházejícím ze všech stran. Kniha nás nutně vede k zamyšlení, zda digitální technologie nemohou kromě nepochybného přínosu působit i negativně na mozek našich dětí, který je ve svém vývoji velmi plastický. „
prof. MUDr. Josef Syka, DrSc., dr. h. c.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Susan Greenfieldová - další tituly autora:
Změna myšlení Změna myšlení
Greenfieldová, Susan
Cena: 339 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
















ZMĚNA MYŠLENÍ





KNIHY SUSAN GREENFIELDOVÉ
MIND CHANGE: HOW DIGITAL TECHNOLOGIES ARE LEAVING
THEIR MARK ON OUR BRAINS
2121: A TALE FROM THE NEXT CENTURY
YOU AND ME: THE NEUROSCIENCE OF IDENTITY
ID: THE QUEST FOR MEANING IN THE 21ST CENTURY
TOMORROW’S PEOPLE:
HOW 21ST-CENTURY TECHNOLOGY IS CHANGING
THE WAY WE THINK AND FEEL
THE PRIVATE LIFE OF THE BRAIN
BRAIN STORY: UNLOCKING OUR INNER WORLD OF EMOTIONS,
MEMORIES, IDEAS, AND DESIRES
THE HUMAN BRAIN: A GUIDED TOUR
JOURNEY TO THE CENTERS OF THE MIND:
TOWARD A SCIENCE OF CONSCIOUSNESS





ZMĚNA MYŠLENÍ
JAK SE MĚNÍ NAŠE MOZKY
POD VLIVEM DIGITÁLNÍCH
TECHNOLOGIÍ
SUSAN GREENFIELDOVÁ





Změna myšlení
Jak se mění naše mozky pod vlivem digitálních technologií
Susan Greenfieldová
Překlad: Radek Vantuch
Obálka: Tomáš Šťovíček
Jazyková korektura: Pavlína Zelníčková
Odborná korektura: Josef Syka
Odpovědný redaktor: Petra Kryštofová
Technický redaktor: Jiří Matoušek
Sazbu zhotovilo Grafické a DTP studio Fragment
Authorized translation from the English language edition Mind Change: How digital technologies
are leaving their mark on our brain.
Copyright © 2015 by Susan Greenfield.
This translation is published by arrangement with Random House, a division of Random House LLC
Translation © Radek Vantuch, 2016.
Objednávky knih:
www.albatrosmedia.cz
eshop@albatrosmedia.cz
bezplatná linka 800 555 513
ISBN 978-80-265-0450-4
Informace o knihách z nakladatelství BizBooks:
www.bizbooks.cz
www.facebook.com/NakladatelstviBizBooks
www.twitter.com/BizBooks_knihy
Vydalo nakladatelství BizBooks v Brně roku 2016 ve společnosti Albatros Media a. s. se sídlem
Na Pankráci 30, Praha 4. Číslo publikace 23 648.
© Albatros Media a. s. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být kopírována
a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoli formě či jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu
vydavatele.
1. vydání





Pro Johna – mého neocenitelného přítele, učitele a kolegu










OBSAH
PŘEDMLUVA 13
1. ZMĚNA MYŠLENÍ: CELOSVĚTOVÝ FENOMÉN 21
2. DOBA BEZPRECEDENTNÍ 33
3. KONTROVERZNÍ TÉMA 41
4. MNOHOSTRANNÝ FENOMÉN 52
5. JAK MOZEK FUNGUJE 63
6. JAK SE MOZEK MĚNÍ 70
7. JAK SE Z MOZKU STANE MYSL 84
8. POMATENÍ MYSLI 98
9. SKRYTÝ PŮVAB SOCIÁLNÍCH SITÍ 107





10. SOCIÁLNÍ SÍTĚ A IDENTITA 121
11. SOCIÁLNÍ SÍTĚ A VZTAHY 137
12. SOCIÁLNÍ SÍTĚ A SPOLEČNOST 150
13. SKRYTÝ PŮVAB VIDEOHER 157
14. VIDEOHRY A POZORNOST 173
15. VIDEOHRY, AGRESE A BEZOHLEDNOST 186
16. SKRYTÝ PŮVAB SURFOVÁNÍ 203
17. KDYŽ OBRAZOVKA PŘEBÍJÍ OBSAH SDĚLENÍ 215
18. MYSLET JINAK 234
19. ZMĚNA MYŠLENÍ ZA HRANICEMI OBRAZOVKY 248
20. HLEDÁNÍ SOUVISLOSTÍ 260
PODĚKOVÁNÍ 273
POZNÁMKY 275
DOPORUČENÁ LITERATURA 331
REJSTŘÍK 333















PŘEDMLUVA
K
rozhodnutí napsat Změnu myšlení jsem dospěla po událostech,
které se odehrály během posledních pěti let, pravděpodobně se však
začaly odvíjet již mnohem dříve – možná jsem si to jen
neuvědomovala, ale patrně již od té doby, kdy jsem se začala zabývat výzkumem
nervové soustavy a začala si uvědomovat sílu i zranitelnost lidského
mozku. Pravda, v průběhu posledních několika desítek let jsem se především
snažila odhalit základní neuronové mechanismy odpovědné za demenci,
tedy doslova za pomatení mysli. Avšak již dlouho předtím, než jsem
poprvé oblékla bílý plášť, mě naprosto fascinovala širší a obecnější otázka
toho, co by mohlo být fyzickým základem mysli samotné. Jelikož jsem se
k výzkumu mozku dostala poněkud netradiční cestou od antické
literatury přes fi lozofi i, vždy mě zajímaly odvěké otá zk y, jako zda skuteč ně máme
svobodnou vůli, jakým způsobem může fyzický mozek generovat
subjektivní zkušenost vědomí a co činí každého člověka tak jedinečným.
Práce v laboratoři mi umožnila z některých aspektů těchto
provokativních témat formulovat konkrétní hypotézy, které jsme poté mohli
experimentálně ověřovat. V průběhu následujících let jsme se tedy zaměřili
na výzkum vlivu stimulujícího, interaktivními možnostmi
„obohaceného“ prostředí na mozkové procesy a na působení dopaminu, onoho





14 ZMĚNA MYŠLENÍ
všestranného a pracovitého přenašeče nervových impulzů, jenž je zase
spojen se subjektivním prožíváním odměny, radosti a závislosti. V
praktičtější rovině jsme pak zkoumali, jakým způsobem by mohl fungovat
lék Ritalin, který se používá k léčbě poruchy pozornosti s hyperaktivitou
(ADHD), a jak mohou poznatky z neurovědy přispět ke zlepšení
výkonnosti ve třídě. Všechny tyto různorodé oblasti vědeckého bádání, včetně
našeho výzkumu neurodegenerativních poruch, však měly jedno
základní společné téma: ony neobvyklé mechanismy, které probíhají v mozku.
Konkrétně jak by se tyto mohly nevhodně aktivovat v případě
nemoci a obecněji jak tyto dosud podceňované neuronové procesy umožňují
kaž dému z nás přizpůsobit své vlastní individuální životní prostředí –
tedy stát se jedinci.
Od této úžasné plasticity lidského mozku jsme pak plynule přešli k
úvahám o budoucnosti a o tom, jak by se mohly nadcházející generace
přizpůsobit značně odlišnému, vysoce technologickému prostředí
nadcházejících desetiletí. V roce 2003 jsem pak napsala knihu To m o r ro w ’s Pe o ple,
která zkoumala možné nové druhy životního prostředí a podoby
životního stylu, které s sebou přinese společné působení informačních
technologií, biotechnologie a nanotechnologie. Tento velmi odlišný, přesto
teoreticky možný svět mě zase přiměl více přemýšlet o případných důsledcích
pro identitu člověka. V roce 2007 jsem tyto myšlenky rozvedla v knize
ID: The Quest for Meaning in the 21st Century, která se následně stala
inspirací pro román o antiutopické budoucnosti (2121). V knize ID jsem
vyjádřila přesvědčení, že historicky se pro sebevyjádření nabízely tři obecné
možnosti. Scénář typu někdo, kdy člověk defi nuje své já prostřednictvím
konzumu, nabídl individuální identitu bez skutečného naplnění,
zatímco varianta kolektivní identity typu kdokoliv vedla k opaku, tedy k
naplnění, které bylo včleněno do širšího neosobního příběhu. Nakonec zde
byla možnost nikdo, tradičně spojená s vínem, ženami a zpěvem, kdy se
člověk zříká svého já ve prospěch bytí pasivního příjemce příchozích
smyslů. Zažíváme-li „senzuální“ chvíle, tvrdila jsem, nejsme si již vědomi
svého vlastního já.
Je však možné, že nadsmyslové digitální technologie jednadvacátého
století posouvají poměr od situace příležitostné a vykonstruované (pití,





PŘEDMLUVA 15
rychlé sporty, tanec) ve prospěch scénáře „ohromujících zážitků“, který
se postupně etabluje jako výchozí kognitivní mód? Tyto otázky se mi
honily hlavou, když jsem v únoru roku 2009 dostala možnost formulovat
je jasněji.
V britské Sněmovně lordů tehdy probíhala diskuse o regulaci
internetových stránek, a to zejména s ohledem na duševní pohodu a bezpečí
dětí. Pokud se při podobné příležitosti přihlásíte o slovo, bývá zvykem, že
předložíte argumenty vycházející z vaší vlastní konkrétní oblasti
odborných znalostí. Jelikož jsem nevěděla vůbec nic o právních předpisech
a normách, rozhodla jsem se nabídnout pohled, který na danou tematiku
přináší neurověda. Má teze byla poměrně jednoduchá a nijak zvlášť
originální. Kterýkoliv neurovědec by patrně řekl totéž: lidský mozek se
přizpůsobuje prostředí, a jelikož se prostředí mění bezprecedentním
způsobem, může se bezprecedentním způsobem měnit i mozek.
Reakce mezinárodních tištěných médií, rozhlasu i televize na tento
zdánlivě nevýrazný a logický argument byla naprosto neúměrná jeho
obsahu. Netřeba dodávat, že jsem musela čelit nevyhnutelným
mediálním dezinterpretacím, založených na zásadě, že prodej je důležitější než
skutečná pravda: titulek „Baronka říká, že díky počítačům nám zahnívá
mozek“ byl jen jeden z těch nechutnějších. Mezitím mi také novináři
během rozhovorů sdělovali, a to s neskrývanou radostí, jakou lidé mají,
když někomu oznamují špatné zprávy, kterak na mě v některých kruzích
blogosféry nadávají, načež se ptali, jaký z toho mám pocit.
Moje reakce byla, a stále i je, že v rámci diskuse ráda předložím
vědecké argumenty na podporu svého tvrzení a že přiznám svůj omyl
v případě, že je někdo vyvrátí ověřitelnými fakty. Tak to ostatně vědci
činí: takto publikujeme své recenzované práce a takto vytváříme i své
teorie. Většina z nás považuje profesionální kritiku za základní stavební
kámen výzkumného procesu. Skutečně zajímavá však v některých
případech byla ona zuřivá, zjevně osobní nevraživost. Kdybych řekla, že
je Země placatá, pochybuji, že by to někoho takto zvedlo ze židle. Bylo
jasné, že jsem se tehdy dotkla velmi citlivého tématu, jehož nastolením
se někteří lidé cítili ohroženi, neboť jsem jaksi podkopala jejich
autoritu. Do té doby jsem si neuvědomovala, jak důležité je toto téma pro naši





16 ZMĚNA MYŠLENÍ
společnost. Proto jsem se mu i nadále věnovala, více četla, přemýšlela
a hovořila na celé řadě diskusních fór o mozku budoucnosti a vlastně
o budoucnosti mozku.
5. prosince 2011 se pak ve Sněmovně lordů naskytla další příležitost
pro otevřenou diskusi formálnějšího charakteru. Měla jsem tehdy
možnost zahájit rozpravu, na jejímž začátku jsem položila otázku, jakým
způsobem vláda Jejího Veličenstva posuzuje vliv digitálních technologií na
duševní zdraví. Asi si dokážete představit, že dostat příležitost v oné
historické červenozlaté komoře parlamentu není snadné, a proto jsem byla
velmi ráda, když mi byl vyhrazen byť jen krátký bod programu, jenž je
znám jako „Otázka pro krátkou diskusi“. Této rozpravy se zúčastnila řada
zástupců různých odvětví, včetně byznysu, vzdělávání a medicíny.
Zajímavé bylo, že většina z urozených lordů měla tendenci
zdůrazňovat výhody technologií, obecný tón většiny diskutujících tedy budil
dojem, že není důvod k bezprostředním obavám. Závěr pak patřil
náměstkovi ministra školství, lordu Hillovi z Oarefordu, který diskusi uzavřel
s tím, že „neví o žádných podstatnějších důkazech svědčících o
negativním dopadu rozumného a přiměřeného používání technologií“, třebaže
připustil, že „přestože každá technologická revoluce může vést k velkému
pokroku, vždy přináší i neočekávané problémy, kvůli kterým je třeba
zachovávat ostražitost“.
Jak už název napovídá, jednou z nevýhod formátu Otázek pro krátkou
diskusi je velmi omezený čas a na rozdíl od delších programových bodů
různých typů není členovi Sněmovny lordů, který dané téma otevřel, jak
jsem to při této příležitosti učinila já, umožněno reagovat na podněty,
které během diskuse zazní. Netřeba dodávat, že kdybych tu možnost
měla, pokusila bych se v reakci na slova pana náměstka vyjádřit své
pochybnosti, a to ve čtyřech základních bodech.
Za prvé, v současné době britská vláda činí jen velmi málo pro
podporu výzkumu dopadů počítačové kultury na mysl mladých lidí nebo
vlastně na mysl jedinců jakéhokoliv věku. Pokud by se takový výzkum
rozhodla iniciovat, bylo by důležité říci, o jaký druh výzkumu se jedná,
v jakých oblastech, kolik fi nančních prostředků pro něj vyhradila a jak
dlouhou dobu by tento výzkum měl probíhat.





PŘEDMLUVA 17
Za druhé bych namítla, že pokud se technologie skutečně používají
„rozumně“ (což je samo o sobě subjektivní náhled), pak už ze své
podstaty by takovýto „rozumný“ přístup nemohl mít žádný významnější
negativní dopad. Především jsem se snažila zdůraznit, že ne vždy
využívají lidé technologie s mírou; jak některé výzkumy naznačují, jedná se až
o jedenáct hodin denně. Je opravdu možné takový přístup považovat za
„přiměřený“?
Za třetí bych zdůraznila, že podíváme-li se na různé aspekty
kybernetické kultury, důvod k obavám skutečně existuje. Zmíněný proslov pana
náměstka nicméně představuje dobrý příklad strategie populární nejen
u politiků a úředníků, ale v zásadě u všech, kteří chtějí klidný život:
uhýbat od odpovědnosti tak dlouho, dokud nebudou mít k dispozici více
důkazů, aniž by řekli, kolik a jakých důkazů by bylo zapotřebí k zahájení
široké diskuse za účasti politiků, rodičů, učitelů a obecně daňových
poplatníků. Takže můj čtvrtý a poslední argument by vycházel z
předsvědčení, že ony blíže neurčené „problémy“, o kterých pan náměstek hovořil,
budou „nepředvídané“ pouze tehdy, pokud se na ně nepřipravíme či
o nich nebudeme diskutovat.
A právě v tu chvíli, onou zvláštní shodou okolností, které mohou
někdy v životě nastat, mě oslovilo vydavatelství Random House s žádostí
o napsání této knihy. Změnu myšlení lze tedy v určitém smyslu chápat
jako odpověď panu náměstkovi, jejím hlavním cílem je však uspokojit
potřeby společnosti, která by již měla začít přijímat určitá rozhodnutí.
K tomuto účelu je potřeba mít vyvážený a ucelený přehled o vědeckém
výzkumu. Přestože takový přehled nemůže být nikdy zcela vyčerpávající,
měl by zahrnovat nejvýznamnější poznatky, k nimž výzkum v dané
oblasti dospěl – a právě takové poznatky naleznete v této knize. Je však
nutné poznamenat, že jsem úmyslně vynechala oblast internetové
pornografi e, kde se polemika a diskuse nevedou ani tak o tom, zda je „dobrá“, či
„špatná“, nebo o tom, jaký dopad má na typy myšlení, jako spíše o
legislativě a regulaci, což jsou oblasti spadající mimo můj obor.
Hlavním cílem Změny myšlení je popsat různé způsoby, jimiž mohou
digitální technologie ovlivňovat nejen vzorce myšlení a další
kognitivní schopnosti, ale také životní styl, kulturu a osobní ambice. Proto zde





18 ZMĚNA MYŠLENÍ
kromě rozboru recenzované vědecké literatury najdete i diskusi o
různých produktech a službách, které by mohly svědčit o novém způsobu
myšlení, včetně komentářů a zpráv z denního tisku odrážejících stav
společnosti, v níž žijeme.
Objevovat a shromažďovat tak široké spektrum různých typů
materiálu by bylo – a popravdě je – velmi náročné. Nicméně náhoda tomu
opět chtěla, a já tak měla to štěstí se na jedné plážové párty v Melbourne
v prosinci 2012 seznámit s Olivií Metcalfovou. Olivia tehdy právě
dokončila doktorát na Australské národní univerzitě v Canbeře v oboru
videohry a nebyla ještě plně rozhodnutá, kterým směrem se v životě vydat.
Překvapivě byla ochotna přispět k tomu, aby můj rukopis, tehdy ještě
v první verzi, zahrnoval široké spektrum studií zabývajících se
digitálními technologiemi. V průběhu následujícího roku byla Oliviina pomoc
neocenitelná. Její pečlivost a kritické připomínky zásadně rozšířily oblast
toho, co může Změna myšlení nabídnout: hloubkovou analýzu velmi
složitého a rychle se rozvíjejícího oboru lidské činnosti.
Před asi pětatřiceti lety, v době, kdy jsem pracovala v Paříži, mi jeden
můj kolega ukázal titulní stranu novin, jíž dominovala fotografi e velmi
zarostlého muže ve svetru pochybného vkusu. „Ten je od zelených,“
ušklíbl se a toho muže se smíchem označil za podivného excentrika.
Představa „zeleného“ hnutí mi tehdy nepochybně připadala podivná, stejně jako
spojení „změna klimatu“. Nyní tento koncept zásadním způsobem
ovlivňuje podstatnou část veřejné politiky a odráží se i v životním stylu
člověka. Kniha Změna myšlení dostala svůj název mimo jiné proto, že dle mého
názoru existují podobné paralely se změnou klimatu, byť se objevují se
zpožděním několika desítek let: obě změny jsou globální, kontroverzní,
bezprecedentní a mnohostranné. Zatímco klimatické změny vyžadují
opatření ke zmírnění škod, kniha Změna myšlení by mohla společnosti
jednadvacátého století otevřít netušené možnosti, kterak plně využít
potenciál mysli každého člověka jako nikdy předtím, avšak pouze za
předpokladu, že budeme moci prodiskutovat a plánovat, v jakém světě
chceme žít nebo, přesněji řečeno, jakými vlastně chceme být lidmi.





ZMĚNA MYŠLENÍ










1.
ZMĚNA MYŠLENÍ
CELOSVĚTOVÝ FENOMÉN
P
ojďte s námi vstoupit do světa, který bychom si před několika málo
desetiletími dokázali představit jen stěží, do světa, který v
historii lidstva nemá obdoby. Je to dvojrozměrný svět obrazu a zvuku,
který nabízí okamžité informace, propojenou identitu a příležitost získat
tady a teď zážitky tak živé a fascinující, že nám mohou dát zapomenout
na bezútěšnou realitu kolem nás. Je to svět, kde se to jen hemží tolika
fakty a názory, že nikdy nebudeme mít dostatek času na to, abychom
vyhodnotili a pochopili byť jen sebemenší zlomek z nich. Neustále se
zvyšujícímu počtu jeho obyvatel se tento virtuální svět může zdát více
bezprostřední a významnější než jeho trojrozměrný protějšek, na
který si můžeme sáhnout, ke kterému můžeme přičichnout, který můžeme
ochutnat: je to místo neustálého pocitu úzkosti nebo triumfální radosti,
jímž se necháváme unést ve víru kolektivního vědomí sociálních sítí. Je
to svět paralelní, neboť přestože se pohybujeme ve světě reálném,
můžeme vždy setrvávat i v alternativním čase a prostoru. Následná
transformace způsobu života, kterou bychom mohli již velmi brzy všichni
podstoupit, je životně důležitým tématem, ba možná dokonce tou
nejdůležitější otázkou naší doby.
1
Proč? Je totiž možné, že každodenní
existence, která se točí kolem chytrých telefonů, iPadů, notebooků a Xboxů,





22 ZMĚNA MYŠLENÍ
radikálním a bezprecedentním způsobem mění nejen náš každodenní
životní styl, ale i naši identitu, ba dokonce i naše vnitřní myšlenky.
2

Jelikož mě jako neurovědkyni fascinují možné účinky každodenního
života s počítačem na to, jakým způsobem myslíme a co cítíme, chci
zkoumat, jak může onen neskonale adaptabilní orgán, mozek, reagovat
na toto nové prostředí, které nedávno dostalo nálepku „nekontrolovaný
digitální požár“.
3
Ve vyspělých zemích mají v současnosti děti šanci jedna ku třem,
že se dožijí věku 100 let.
4
Díky pokrokům v oblasti biomedicíny
můžeme očekávat delší a zdravější život; díky technologiím můžeme rovněž
předpokládat, že se naše existence bude čím dál více oprošťovat od
každodenní domácí dřiny, která byla tak příznačná pro životy minulých
generací. Na rozdíl od životních podmínek lidstva v minulosti a mnoha
současných děsivých scénářů možného vývoje z celého světa dnes
považujeme za normu netrpět hladem, být v teple, nemuset zažívat bolest či
se neustále strachovat o vlastní život. Není tedy překvapením, že je mezi
námi mnoho těch, kteří jsou přesvědčeni, že naše společnost vzkvétá,
že tyto digitální technologie nejsou ani tak nekontrolovaný požár, jako
spíše příjemný krb v samém středu našeho současného životního stylu.
Proto také mají vždy po ruce různé uklidňující argumenty proti
pochybnostem a obavám, které bychom jinak mohli považovat za přehnané, či
dokonce hysterické.
Jedním z jejich výchozích předpokladů je, že každý má přece dost
zdravého rozumu, a proto nedopustí, aby tato nová kyberkultura zcela ovládla
jeho každodenní život. Jsme přece natolik rozumní a zodpovědní, že
můžeme sami regulovat, kolik času strávíme na počítači, a nedopustit, aby
si na něm naše děti vytvořily totální závislost. Avšak argument, že jsme
jaksi z podstaty racionální bytosti, neobstojí ve zkoušce dějin: kdy vlastně
zdravý rozum automaticky zvítězil nad snadnou, ziskovou či příjemnou
možností? Stačí zmínit neoblomnost stovek milionů lidí po celém světě,
kteří stále utrácejí své peníze za zlozvyk, který ve dvacátém století
způsobil sto milionů úmrtí a který, bude-li stávající trend pokračovat, bude
mít v tomto století na svědomí až jednu miliardu úmrtí: kouření.
5
Zde se
o nějakém zdravém rozumu skutečně hovořit nedá.





ZMĚNA MYŠLENÍ 23
Na druhou stranu bychom se na lidskou přirozenost mohli
spolehnout, pokud bychom mohli předpokládat, že naše vrozená genetická
skladba nutí většinu z nás udělat správnou věc bez ohledu na jakékoliv
vnější vlivy, které ji kontaminují. Přesto je sama o sobě tato myšlenka
v přímém rozporu s onou mimořádnou adaptabilitou lidského mozku,
která nám umožňuje obsadit více ekosystémů než kterýkoliv jiný druh na
planetě. Internet byl původně vytvořen jako prostředek vzájemné
komunikace mezi vědci. Tento vynález dal následně vzniknout fenoménům
jako 4chan, což byla sbírka diskusních fór, kam mohli lidé přidávat
obrázky a krátké textové poznámky, většinou anonymně a bez omezení
konvencemi.
6
Taková forma sebevyjádření vytváří nové prostředí,
kterému se můžeme přizpůsobit, následky však mohou být stejně extrémní
jako médium samotné. Je-li znakem našeho druhu to, že se nám daří
tam, kde se právě nacházíme, pak by digitální technologie mohly spíše
probudit než potlačit to nejhorší v lidské přirozenosti.
Další způsob, jak bez přemýšlení odmítnout obavy související s
možnými dopady digitálních technologií, představuje určitý solipsistický
postoj, kdy jejich horlivý zastánce hrdě poukazuje na svou vlastní dokonale
vyváženou existenci, která v sobě spojuje požitky a výhody kyberkultury
s životem trojrozměrným. Přesto psychologové již řadu let tvrdí, že
takováto subjektivní introspekce je coby barometr duševního stavu značně
nespolehlivá.
7
V každém případě by mělo být dostatečně zřejmé, že jen
proto, že určitý jedinec může dosáhnout ideálního poměru mezi
světem virtuálním a reálným, neznamená to automaticky, že ostatní budou
rovněž schopni uplatnit podobné omezení a zdravý úsudek. A dokonce
i lidé, kteří tvrdí, že mají vše pod kontrolou, často v nestřeženém
okamžiku přiznávají, jak „je snadné na Facebooku promrhat spoustu času“, že
jsou „závislí“ na Twitteru nebo že mají problém soustředit se natolik, aby
přečetli celý novinový článek. Vznik I, zkrácené verze seriozního
britského celostátního deníku The Independent, a zavedení pořadu 90 Second
News Update na BBC svědčí o rostoucích požadavcích stále většího počtu
čtenářů a diváků, a to nejen z okruhu mladší generace, kteří jsou schopni
udržet pozornost jen po omezenou dobu a po masmédiích požadují, aby
na to adekvátně reagovala.





24 ZMĚNA MYŠLENÍ
Další útěchou bývá přesvědčení, že se příští generace budou vyvíjet
správným směrem díky rodičům, kteří své děti mají pod kontrolou
a zasáhnou, je-li to nutné. Bohužel již dnes se ukazuje, že tato
představa je jednoduše mylná. Z důvodů, které rozebíráme níže, si rodiče
často stěžují, že nemohou kontrolovat, co jejich potomek na internetu
dělá, přičemž mnozí jsou již dnes zoufalí, neboť nejsou schopni
odtrhnout své děti od obrazovky a nasměrovat je zpět do trojrozměrného
světa.
Americký technolog Marc Prensky razil ve své práci termín
„digitální domorodec“, kterým označoval někoho, kdo je utvářen svými
vnímanými názory a schopnostmi založenými na automatických
dovednostech a obeznámenosti s digitálními technologiemi.
8
Naproti tomu
„digitální přistěhovalci“ jsou podle Prenského ti z nás, kteří si „osvojili
řadu aspektů této technologie, avšak stejně jako ti, kteří se učí cizí
jazyk v pokročilejším věku, si zachovávají určitý ‚přízvuk‘, neboť stále
stojí jednou nohou v minulosti“. Jsem přesvědčena, že naprostá většina
těch, kteří čtou tyto řádky, má jednoznačný názor na to, na které straně
tohoto předělu stojí a zda je tato skutečnost důvodem k bujaré oslavě,
nebo tíživé úzkosti. Obecně lze říci, že zde existuje spojitost s věkem,
i když ani samotný Prensky neurčil konkrétní demarkační čáru. Zdá se
tedy, že datum zrození digitálního domorodce nelze určit přesně: mohli
bychom začít hledat již v šedesátých letech 20. století, kdy do běžného
jazyka vstoupil termín „počítač“, nebo až v letech devadesátých,
jelikož v době, kdy se tehdy narozený mladý digitální domorodec učil číst
a psát, se e-mail (který vznikl kolem roku 1993) již stal nedílnou
součástí našeho života.
Tyto dvě skupiny zásadně odlišuje skutečnost, že digitální
domorodci nepoznali jiný způsob života než kulturu internetu, laptopů a
mobilů. Coby autonomní světoobčané se mohou oprostit od místních
zvyklostí a hierarchické autority a přizpůsobit své internetové aktivity
a služby, k čemuž budou využívat globální sociální sítě a informační
zdroje.
Mnohem chmurnější portrét digitálního domorodce však vykreslují
odborníci jako britsko-americký autor Andrew Keen:





ZMĚNA MYŠLENÍ 25
MySpace a Facebook vytvářejí kulturu digitálního narcismu;
stránky na bázi otevřeného obsahu, jako je Wikipedie, oslabují autoritu
učitele ve třídě; generaci YouTube více zajímá sebevyjádření než
dozvědět se něco o světě; skrze kakofonii anonymních blogů a
obsahu vytvářeného jejich uživateli k dnešní mládeži ani nemohou
dolehnout hlasy informovaných odborníků.
9
Na druhou stranu možná digitální domorodec ve skutečnosti vůbec
neexistuje. Neil Selwyn z londýnského Institutu pro vzdělávání tvrdí, že
současná generace se od těch předchozích v zásadě nijak neliší: mladí lidé
mají stejné mozky jako generace před nimi.
10
Naopak řada mladých lidí
používá technologie jen sporadicky, pasivně, samotářsky a především
jaksi mnohem méně okázale, než by se mohlo na první pohled zdát
kvůli onomu humbuku kolem blogosféry a než se nám snaží namluvit
horliví zastánci kyberkultury.
Bez ohledu na to, zda digitální věk zplodil nový typ superčlověka
nebo se jen obyčejní lidé lépe přizpůsobili životu s počítačem, můžeme se
prozatím spokojit s konstatováním, že rodiče budou s největší
pravděpodobností digitálními přistěhovalci a jejich děti digitálními domorodci.
Zatímco ti první se v dospělosti stále ještě učí využívat obrovský
potenciál těchto technologií, ti druzí neznají nic jiného. Tento kulturní rozdíl
je často příčinou toho, že rodiče nevědí, jak se nejlépe chovat v situacích,
které intuitivně vnímají jako problém, jako je například dle jejich názoru
příliš dlouhá doba strávená na počítači; děti se pak mohou cítit
nepochopeny a nebudou ochotny respektovat názory, které považují za nevhodné
a zastaralé pro dnešní život.
P řestože se relevantní st udie a pr ů zkumy zaměř ují především na
mladší generaci, obavy, které zde chci prezentovat, se netýkají pouze
digitálních domorodců. Ani zdaleka. Nicméně v důsledku závratného zvýšení
tempa vývoje stále chytřejších digitálních zařízení a aplikací jistá
generační propast již nepochybně vznikla. Jaký dopad bude tento vývoj mít
na jednotlivé generace a jejich vzájemný vztah?
Ve st ud ii Virtual Lives z roku 2011 posuzovali vědci z britské
charitativní organizace pro děti Kidscape online aktivity více než dvou tisíců dětí





26 ZMĚNA MYŠLENÍ
ve věku od jedenácti do osmnácti let. Téměř polovina dotazovaných dětí
uvedla, že se na síti chovali jinak než v běžném životě, přičemž mnozí
tvrdili, že se tak cítili silnější a sebevědomější. Jedno z dětí nabídlo
vysvětlení: „Je jednodušší být tím, kým chcete být, protože vás tam nikdo
nezná, a pokud se vám daná situace nelíbí, stačí z ní vystoupit a je
konec.“ Další s tímto názorem souhlasilo a dodalo: „Na internetu můžete
říkat cokoliv, můžete mluvit s lidmi, se kterými se normálně nebavíte,
a můžete upravovat fotky, abyste vypadali lépe. Je to, jako byste byli
někým úplně jiným.“ Tato zjištění, jak tvrdí daná studie, „naznačují, že děti
vnímají kyberprostor jako svět oddělený od reálného světa a jako místo,
kde mohou zkoumat své chování a stránky osobnosti, které by možná
v reálném životě ani jinak neprojevovaly. Zdá se, že nedokážou pochopit,
že jejich chování na síti může mít dopad i v reálném světě“.
11
Snadná
možnost alternativní identity a představa, že skutky nemají důsledky, se
nikdy předtím ve vývoji dítěte nevyskytovaly, což nastoluje
bezprecedentní otázky, jak na danou situaci co nejlépe reagovat. Přestože mozek
skutečně není automaticky uzpůsoben k tomu, aby účinně komunikoval
s počítačovými technologiemi, vyvinul se tak, že je schopen reagovat
s nevídanou citlivostí na vnější vlivy – na prostředí, ve kterém žije.
Digitální prostředí čím dál více prostupuje životy jedinců v čím dál mladším
věku. Poměrně nedávno představila fi rma Fisher-Price (americká
společnost vyrábějící hračky pro malé děti od novorozeňat po děti
předškolního věku, pozn. překl.), patrně ve snaze obohatit životní styl nemluvňat,
sedátko pro trénink chození na nočník, které je vybaveno držákem pro
iPad,
12
kde křeslu, v němž může batole strávit mnoho hodin, rovněž
dominuje obrazovka.
13
To je i důvod, proč je otázka vlivu digitálních technologií tak
důležitá. Ostřílení kapitáni průmyslu nebo vychytralí podnikatelé se ke mně
často nenápadně přitočí na fi remních akcích během přestávky na kávu
a nechají spadnout své profesní masky, když mi v zoufalství líčí onu
obsedantní fi xaci svého dospívajícího syna nebo dcery na počítač.
Takové nářky však prozatím zůstávají nevyslyšeny, alespoň tedy co se týče
určité ofi ciálnější platformy. Kde se mohou tito ustaraní rodiče podělit
o své zkušenosti s ostatními a formulovat je přesvědčivým způsobem?





ZMĚNA MYŠLENÍ 27
V současné době nikde. Na následujících stránkách se budeme zabývat
řadou studií týkajících se dětí předpubertálního věku i dospívající
mládeže; bohužel na dospělé se výzkum zaměřuje daleko méně, snad i proto,
že představují méně kompaktní a hůře identifi kovatelnou skupinu než
studenti-dobrovolníci nebo třída, kterou k tomu škola donutí. Nicméně
v každém případě je důležité, abychom tyto údaje chápali ne jako
příručku svépomoci pro výchovu dětí, ale spíše jako rozhodující faktor při
vytváření celkového obrazu společnosti.
Další argument, který někteří používají ve snaze bagatelizovat obavy
týkající se dopadů digitální kultury, vychází z představy, že do doby, než
bude přijata vhodná právní úprava, si prostě nějak poradíme. Obdobná
slova až příliš často slýcháváme od politiků a vládních úředníků:
Prozatím neexistuje žádný důkazy podložený důvod k obavám. Pokud, tedy jestli
vůbec, se nějaký objeví, samozřejmě na to budeme adekvátně reagovat a
zavedeme příslušné kontrolní mechanismy. Do té doby, budeme-li se chovat
rozumně a tyto technologie budeme používat přiměřeným způsobem, si můžeme
užívat všech výhod života v kyberprostoru. Digitální technologie nám zcela zjevně
přinášejí dříve netušené možnosti, je však namístě, aby tento pokrok
doprovázela ostražitost vůči potenciálním negativním dopadům.
14
Avšak přestože
právě určitá umírněnost může být v tomto ohledu zcela klíčová, ne vždy
jsou technologie používány s mírou. Mladí lidé ve Spojených státech
holdují zábavním médiím v průměru více než padesát tři hodiny týdně.
15

Bereme-li v úvahu mediální multitasking neboli využívání několika
různých médií najednou, stráví mladí lidé ve společnosti zábavních médií
v průměru téměř jedenáct hodin denně – což lze za rozumnou míru
považovat jen stěží.
Tendence považovat regulaci za „řešení“ je sama o sobě
problematická, neboť jakákoliv právní úprava ze své podstaty pouze reaguje na určitý
podnět, novou událost, objev či jev, případně může (mohou) za nimi jaksi
„zamést“ s cílem odstranit viditelné škody, jako v případě nezdravého
jídla, znečištění ovzduší nebo, máme-li použít příklad z oblasti užívání
internetu, sexuální výchovy dětí či jejich přístupu k extrémnímu násilí.
Směrnice a nařízení tedy budou vždy přicházet s určitým zpožděním:
politici a úředníci budou vůči předpovědím vždy nedůvěřiví, neboť si jsou





28 ZMĚNA MYŠLENÍ
správně vědomi, že by mohli utrácet peníze daňových poplatníků nebo
dárců na něco, co lze považovat za pouhou spekulaci. Bez ohledu na to,
kolik směrnic a zákonů může být potřeba pro boj se zřejmými a
bezprostředními hrozbami kybersvěta, nejsou zákony ani zdaleka tak důležité
jako nutnost dívat se dopředu a uvažovat nad co nejlepšími způsoby, jak
tyto nové technologie využít. K tomu potřebujeme dlouhodobou
představivost a odvážné myšlení, tedy vlastnosti, jimiž dnes fi nančně
strádající úředníci nebo politici, které zajímá jen znovuzvolení v nadcházejících
volbách a snadná vítězství v krátkodobém horizontu, příliš neoplývají.
A tak je to na nás ostatních. Technologie nás mohou posílit a pomoci
nám budovat spokojený život, avšak pouze tehdy, pokud se k tomu
rozhodneme my sami a chopíme se daného úkolu.
Digitální technologie nahlodávají letitá omezení prostoru a času.
Nikdy nezapomenu na bývalého prezidenta Spojených států Billa Clintona
v Aspenu v Coloradu v roce 2004, kde hovořil o třech opakujících se
fázích dějin civilizace: o izolaci, interakci a integraci. Izolace byla typická
pro vzdálené říše minulosti, do kterých se dostat bylo ještě do minulého
století značně časově náročné a nebezpečné. Interakce se pak dle Clintona
projevila jak pozitivně ve formě obchodu a výměny názorů, tak
negativně v podobě intenzivnějších válečných aktivit. V tomto století jsme pro
změnu možná vůbec poprvé svědky masivní integrace.
A přesto tato myšlenka, alespoň coby hypotetický scénář, není tak
revoluční. Již v roce 1950 francouzský fi lozof a jezuitský kněz Pierre Teilhard
de Chardin rozvinul myšlenku globalizovaného myšlení, jehož
výslednou podobu pojmenoval termínem „noosféra“.
16
Podle Teilharda de Chardin noosféra vznikne díky interakci lidské
mysli, která bude zároveň i její podstatou, neboť lidstvo vytváří stále
složitější sociální sítě. Teilhard de Chardin chápal noosféru jako součást
evoluce, jako přípravu k nástupu kvalitativně nové, defi nitivní éry, která
vznikne ve chvíli, kdy vývoj dosáhne tzv. bodu omega, nejvyššího
stupně kolektivního vědomí, k jakému vesmír dospěje, přičemž jednotlivci
budou stále ještě individuálními entitami. Jakkoliv je lákavé domnívat,
že současná digitální globalizace v oblasti sdílení okamžitého myšlení
a celosvětové komunikace realizuje jeho vize, nelze předpokládat, že se





ZMĚNA MYŠLENÍ 29
tato původně hypotetická myšlenka nyní stává realitou. Co když jedním
z bezprostředních výsledků globalizace, a tedy homogenizované kultury
bude to, že všichni začneme reagovat a chovat se více homogenním
způsobem, tedy takovým, který nakonec setře kulturní rozmanitost a
identitu? Je zřejmé, že přestože snaha pochopit původně cizí životní styly a
názory ve výsledku přináší obrovské výhody, je velký rozdíl mezi světem
obohaceným jinými, kontrastními způsoby života a světem, který sdílí
jednu standardizovanou, uniformní existenci. Přestože díky
rozmanitosti ve společnosti můžeme lépe proniknout do podstaty údělu člověka,
podobné srovnávání lze bezpochyby založit pouze na jasné a
sebevědomé identitě a životním stylu. Pouhá globální homogenizace stylu myšlení
může mít v dlouhodobém horizontu zásadní dopad na to, jak vnímáme
sami sebe a společnost, v němž žijeme.
Přestože jsou rychlost, efektivnost a všudypřítomnost zcela jistě
přínosné faktory, tato nová fáze integrace může mít i jiný, méně pozitivní
efekt, který je třeba zvážit. V minulosti jsme na doručení pošty čekali
každý den v přesně stanovených časech. Mezinárodní telefonní hovor
pro většinu lidí přicházel v úvahu pouze za zvláštních či mimořádných
okolností. Dnes však permanentní dostupnost mezinárodní komunikace
považujeme za zcela samozřejmou. Jak neustále přepínáme mezi
vysílacím a přijímacím režimem, máme tendenci očekávat okamžité reakce
a stejně tak i my sami na podněty reagujeme okamžitě.
Na jedné formální snídani, jíž jsem se nedávno zúčastnila a jejímž
hlavním řečníkem byl britský vicepremiér Nick Clegg, vedle mě seděla
žena, kterou natolik pohltilo rozesílání tweetů o tom, že je právě na
snídani s Cleggem, že vlastně ani neposlouchala, co vicepremiér říká. V roce
2012 popsalo čtyřiadvacet procent uživatelů amerických sociálních sítí
kuriózní fenomén – přiznali, že propásli klíčovou událost nebo okamžik
ve svém životě, neboť se zcela věnovali rozesíláním aktuálních zpráv
o dané události či okamžiku po sociálních sítích.
17
Často se také stává, že
lidé sledují tok myšlenek jiných, a to stylem, který ve výsledku připomíná
určitý způsob života. Když jsem se jedné kolegyně nedávno zeptala, jak
často používá Twitter, ukázala mi e-mail od svého známého, který
poměrně dobře vykresluje typický obrázek současnosti: „Twitter mám na





30 ZMĚNA MYŠLENÍ
počítači otevřený po celý den, takže se na něj dívám mezi telefonáty
nebo když čekám na spojení apod. Řekla bych, že to tak tady v kanceláři
dělají skoro všichni.“
Již nemusíme čekat, respektovat plynutí času mezi příčinou a
následkem, mezi akcí a reakcí. Většina lidí, kteří by před několika desítkami let
nikdy ani nepomysleli na zahraniční cestu, ani by si nepředstavovali, že
by někdy měli celou síť přátel mimo svou místní komunitu, dnes využívá
dříve nepředstavitelné možnosti zahrnující celou planetu. Výhod této
snadné komunikace je mnoho. Asi nikdo by nebyl schopen předložit
přesvědčivé důvody pro to, abychom se vrátili do doby, kdy doručit poštu
trvalo celé dny. Přesto by však mohlo být dobré se na chvíli zamyslet, než
budeme reagovat na různé názory a informace. Vhodné by mohlo být
i načasovat si svůj den podle sebe, dle vlastního tempa.
Zásadní otázkou je, jak se vnitřně vypořádat s tím, co se děje kolem
nás během naší každodenní cesty životem. Oleh Hornykiewicz,
rakouský lékař, který v roce 1960 položil základy současného způsobu léčby
Parkinsonovy choroby, kdysi prohlásil: „Myšlení je pohyb, probíhající
uvnitř hranic mozku.“ Pohyb se vyznačuje řetězcem vzájemně
propojených akcí, které se uskutečňují v určitém pořadí. Chůze coby
nejjednodušší příklad označuje řadu jednotlivých kroků, kdy se pravidelně
střídá jedna noha za druhou, čímž dochází k pohybu; jeden krok vede
k druhému v řetězci příčin a následků, který nepředstavuje náhodnou,
nýbrž pevně danou lineární posloupnost. Podobně je to i s myšlením.
Veškeré myšlenkové pochody, ať už se jedná o fantazii, paměť, logickou
argumentaci, podnikatelský plán, naději, nebo pocit křivdy, se
vyznačují touto pevně stanovenou posloupností. A jelikož má daná
posloupnost svůj jasně defi novaný začátek, střed a konec, musí zde existovat
i určitý časový rámec. Dle mého názoru je tato idea posloupnosti
samotnou kvintesencí myšlení a zároveň oním potřebným duševním
krokem, kterým se sled myšlenek odlišuje od jednorázové bezprostřední
emoce, jakou je kupříkladu výbuch smíchu či výkřik. Na rozdíl od
nepotlačovaného citového projevu, který představuje momentální reakci,
přesahuje myšlenkový proces onen koncept „tady a teď“ a spojuje
minulost s budoucností.





ZMĚNA MYŠLENÍ 31
Člověk není jediný, kdo má dostatečnou mozkovou kapacitu na to,
aby si spojil akci předcházející, příčinu, s akcí následnou, následkem, ba
dokonce předvídal pravděpodobný výsledek v budoucnosti. Potkan,
který dostane potravu za to, že stiskne určitý spínač, je brzy schopen
„přemýšlet“ o svém dalším nejvhodnějším postupu a časem se naučí onen
spínač cíleně používat. Vytvořila se zde tedy jasná souvislost mezi
podnětem a reakcí. Nicméně člověk je jediný, kdo si dokáže spojit lidi,
události a předměty, které v danou chvíli nejsou fyzicky přítomny, do toku
myšlenek. Jsme schopni vnímat jednu věc, včetně abstraktního slova,
v souvislosti s věcí jinou. Na rozdíl od všech ostatních zvířat, a dokonce
i od dětí, disponují dospělí lidé mluveným a psaným jazykem. Jsme tak
osvobozeni od tlaku okamžiku kolem nás, neboť se můžeme obrátit k
minulosti a pak do budoucnosti prostřednictvím symbolů, slov, a
představit si tak věci, které nejsou fyzicky přítomny: jsme schopni vzpomínat,
plánovat a představovat si. To však vyžaduje určitý čas, a čím složitější
myšlenka, tím více času potřebujeme na to, abychom učinili nezbytné
mentální kroky.
Pokud však lidský mozek, jemuž evoluce doslova přikazuje přizpůsobit
se svému prostředí, umístíme do prostředí, kde žádná zřejmá lineární
posloupnost neexistuje, kde je možné ke skutečnostem přistupovat
nahodile, kde je možno vše vrátit zpět, kde je časová prodleva mezi akcí a
reakcí minimální a především kde je obecně nedostatek času, pak může být
tok myšlenek narušen. K tomu připočtěme skutečnost, že naše smysly
jsou neustále rozptylovány všezahrnujícím vesmírem barvitých
audiovizuálních podnětů, jejichž důsledkem je stále kratší délka soustředění,
a můžeme se jaksi sami stát počítačem: systémem, který je schopen
efektivně reagovat a velmi dobře zpracovávat informace, který však není
schopen hloubavého myšlení.
Před nějakými třiceti lety termín „změna klimatu“ většině lidí mnoho
neříkal; nyní jej prakticky všichni chápou jako pojem zastřešující širokou
škálu témat, včetně vázání uhlíku, alternativních zdrojů energie,
využívání vody apod. Někteří mají pocit, že jsme odsouzeni k záhubě, jiní jsou
přesvědčení, že řadu problémů zveličujeme, a další si myslí, že nás z té
šlamastyky dostane věda. Změna klimatu je ve svých důsledcích nejen





32 ZMĚNA MYŠLENÍ
změnou globální a bezprecedentní, ale i mnohostrannou a kontroverzní.
Budeme-li chtít zodpovědět otázku, jakým způsobem budou budoucí
generace myslet a jak se budou cítit, pak může „změna myšlení“
představovat podobně užitečný zastřešující pojem.
Argument, z něhož celý koncept změny myšlení vychází, zní takto:
lidský mozek se přizpůsobí jakémukoliv prostředí, v němž se právě nachází.
Kybersvět jednadvacátého století přináší zcela nový typ prostředí. Proto
je velmi pravděpodobné, že se i mozek bude v reakci na toto prostředí
měnit odpovídajícím novým způsobem. Pokusíme-li se tyto změny, ať již
pozitivní, či negativní, pochopit a předvídat, budeme se moci lépe v
tomto novém světě orientovat. Pojďme si tedy blíže vysvětlit, proč je změna
myšlení, stejně jako změna klimatu, nejen změnou globální, jak jsme si
právě ukázali, ale i změnou bezprecedentní, kontroverzní a mnohostrannou.





2.
DOBA BEZPRECEDENTNÍ
L
idé se přizpůsobují svému prostředí. Umíme to lépe než kterýkoliv
jiný druh. Naši předchůdci se vždy museli adaptovat na měnící se
svět, v němž nové vynálezy a technologie dále určovaly jejich
životní styl, chápání, vkus a priority. Proč by to tedy mělo být v tomto
digitálním věku jinak?
Kupříkladu automobil měl obrovské, dalekosáhlé důsledky, které
zcela změnily život člověka. Proto bychom i digitální zařízení mohli
považovat za pouhou prozatím poslední novinku v dlouhé řadě inovací, které
jsou zpočátku zároveň vzrušující i znepokojující, aby se nakonec
začlenily do na šic h ž ivot ů coby h nac í sí la u rč itého nového smě r u v ý voje, s n í m ž
bude mít vždy pár tradicionalistů nějaký problém. Dejme tomu tiskařský
lis, který kolem roku 1439 vynalezl Johannes Gutenberg, nesporně
představoval obrovský milník ve vývoji civilizace. Znamenal demokratizaci
vědění, což se prostě nelíbilo reakčním silám, jež vyznávaly tehdejší
status quo – podobný postoj zaujímají v dnešní době tzv. neoluddité (tvrdí,
že některé nové technologie působí negativně na lidstvo a přírodu kolem
nás, pozn. překl.). Knihy zpřístupňovaly vědomosti stále většímu počtu
jednotlivců, kteří mohli následně podněcovat sociální změny a ty zase
vedly k osobnímu rozvoji a všeobecnému vzdělání. Dokonce i beletrie





34 ZMĚNA MYŠLENÍ
neustále upozorňovala na témata týkající se lidské existence, a umožnila
tak čtenáři vidět svět očima druhých v jiných dobách a místech, či ještě
lépe posoudit a formovat své vlastní názory a pochopit sebe sama; může
vůbec něco přinést ještě větší změnu?
Pak přišla elektřina. Až do konce devatenáctého století znamenala noc
prostě nekontrolovatelnou tmu; jedinou náhradou denního světla byly
pro naše předky svíčky, které měly odrážet neznámé hrozby, ať již
skutečné, či nadpřirozené, jež by mohly číhat za oním chabým, mihotavým
kruhem světla. Naši předkové prožívali každodenní život většinou jen
v jakýchsi z poloviny formovaných obrysech, v pološeru a v bezradné
neschopnosti ovládat své okolí. Představme si onen kataklyzmatický
rozdíl, když nakonec ten temný a zlověstný svět zaplavilo elektrické světlo.
K jaké změně myšlení a způsobu uvažování asi tehdy došlo? Ať už tato
změna byla jakákoliv, jednoznačně se jednalo o dramatickou revizi
reality, jíž se náš druh přizpůsobil a která nás tímto změnila.
Nyní se podívejme na událost relativně nedávnou: příchod televize.
Od doby jejího vynálezu kolem poloviny dvacátého století existovaly
obavy, že televize poškodí mozek dětí, že budou mít „hranaté oči“ a že
přestanou číst a hrát si venku. Nicméně jelikož televize vysílala pouze
v omezenou dobu, a to ve večerních hodinách, a jelikož té době
dominovala kultura venkovních her v přírodě, čtení a kolektivního rodinného
stravování, ve skutečnosti televize pouze spíše doplnila tehdejší životní
styl, než aby jej nějak narušila. Dalo by se říci, že v jistém smyslu spíše než
předchůdce domácího počítače připomínala viktoriánský klavír, neboť
byla prostředkem soudržného rodinného života a interakce.
Tento příměr nemá vyjadřovat nostalgii po zašlých zlatých časech.
Polovina dvacátého století byla dobou fyzicky náročnou a drsnou a
představa, že bychom se do ní vrátili, není příliš lákavá: kdo by dal
dobrovolně přednost nevytápěné ložnici a tenké kousavé přikrývce? To však byla
jiná doba. Na jednu domácnost připadal jen jeden televizor, a to jste
mohli mluvit o štěstí; zprvu se obvykle jen jedna domácnost na ulici
mohla pochlubit tímto zázrakem, který přitahoval nekonečný zástup
zvědavců. Dokonce lze říci, že až do 60. let 20. století televize
spoluvytvářela komunitní atmosféru.





DOBA BEZPRECEDENTNÍ 35
Nic nemohlo být vzdálenější představě člena rodiny jedenadvacátého
století, který spěchá z práce nebo ze školy, jen aby proseděl celé
hodiny v dobrovolné izolaci před obrazovkou. Jeden z velkých rozdílů mezi
staršími technologiemi a jejich současnými digitálními protějšky je
rozdíl kvantitativní, tedy rozdíl v délce doby, po kterou obrazovka uchvátí
naši aktivní a exkluzivní pozornost způsobem, jakým to předchozí
média jako kniha, kino, rádio či televize schopna nikdy nebyla. Futurolog
Richard Watson je dokonce přesvědčen, že právě ona intenzita, s níž
digitální technologie dominují našim životům, je zcela zásadně odlišuje
od všeho ostatního: „Lidstvo vždy vynalézalo nové věci. Vždy jsme také
z nových věcí měli strach a vždy jsme naříkali nad mladší generací.
Většina z těchto postojů přece musí nějak souviset s klasickými obavami
středního věku z technologie, nebo ne? Myslím si, že odpověď na tuto
otázku je tentokrát trochu jiná. [Obrazovka] je už úplně všude. Lidé si na
ni vytvářejí návyk. Kdo ji nemá, jako by nebyl.“
1
Průměrnou současnou domácnost od jejích předchůdců neodlišuje
ani tak ona fyzická všudypřítomnost obrazovky, jako spíše určitý
neviditelný, ještě před deseti lety zcela nepředstavitelný prvek, díky němuž
mohou být rodinní příslušníci v trvalém spojení s lidmi mimo
domácnosti, a to dokonce těsněji než se svými nejbližšími členy rodiny, s nimiž
v dané domácnosti žijí. Každý dospělý i každé dítě nyní vlastní několik
digitálních zařízení, která využívají pro zábavu, socializaci a získávání
informací.
2
V současnosti je jedinec přitahován kyberprostorem, který se mu
otevírá ve chvílích strávených v osamění s mobilním zařízením, případně
v multifunkční ložnici, což jej zase nevyhnutelně vzdaluje od někdejšího
epicentra rodiny. V minulosti byly ložnice místem trestu, kam jste dítě
vykázali za špatné chování – místem na hony vzdáleným od ráje, za který
jej dnes považuje řada mladých lidí. Teplá kuchyně nebo obývací pokoj,
kde sedávala nejužší rodina, byly hlavním fórem pro interakci a výměnu
informací, které každodenní existenci dodávalo určitý rámec a časový
rozvrh. V současnosti nabízí svět obrazovky v ložnici, případně kdekoliv
jinde, v mnoha případech alternativní možnosti, jak si nastavit vlastní
tempo, normy a hodnoty, vést rozhovory a oddávat se zábavě, zatímco





36 ZMĚNA MYŠLENÍ
nukleární rodina setkávající se u společného jídla ztrácí čím dál více na
významu, a to i díky složitějším společenským trendům rozvodu a
nového sňatku a stále proměnlivějšímu a náročnějšímu pracovnímu rytmu.
Kromě oné všudypřítomnosti odlišuje digitální technologie od
vynálezů z předchozích dob i jistý posun v tom, jak je chápeme: zatímco dříve
byly vynálezy vnímány jako prostředek k dosahování cílů, dnes
moderní technologie chápeme jako cíl sám o sobě. Auto vás přepraví z jednoho
místa na druhé; díky ledničce jsou naše potraviny déle čerstvé; kniha nás
poučí o reálném světě a lidech v něm. Avšak digitální technologie se
mohou stát životním stylem se vším všudy. Přestože mnozí z nás používají
internet ke čtení, přehrávání hudby a učení v rámci života ve třech
rozměrech, digitální svět nám nabízí možnost, ba dokonce nás k tomu svádí,
pojmout jej jako svět sám pro sebe. Společenský život, nákupy, práci,
učení a zábavu, vše, co dennodenně děláme, je nyní možné provádět zcela
jinak v nedefi novatelném paralelním vesmíru. Vůbec poprvé hrozí, že
život před obrazovkou počítače vytlačí život skutečný.
3
Ráno se probudíme. Nejpr ve zkontrolujeme sv ůj chy tr ý telefon (62 pro -
cent lidí) a zřejmě i během následujících patnácti minut jej budeme
průběžně kontrolovat (79 procent lidí).
4
V roce 2013 si 25 procent uživatelů
chytrých telefonů ve Spojených státech ve věku mezi osmnácti a
čtyřiadvaceti lety nebylo schopno vybavit ani jedinou příležitost, během níž
by neměli svůj mobil po ruce nebo by alespoň nebyl ve stejné
místnosti. Po probuzení si dáme šálek kávy a snídani a během ní kontrolujeme
e-maily, které mohly přijít přes noc, a pár jich taky sami pošleme. Dejme
tomu, že patříme mezi 20 procent Američanů, kteří mohou pracovat z
domova;
5
pustíme se tedy do práce. Přestože máme před sebou řadu úkolů,
otevřeme si také Twitter a Facebook, abychom mohli sledovat své oblíbené
celebrity a neunikly nám žádné novinky. Patrně také budeme průběžně
kontrolovat své stránky na sociálních sítích, jako např. na Instagramu
nebo Snapchatu, to nám však nezabrání vyfotit si svůj oběd (jak ten čas
letí), dát o něm vědět světu a přitom očkem sledovat, zda nám nepřišla
nějaká ta stará dobrá textovka. Protože je však celý tento multitasking při
práci poměrně vyčerpávající, můžeme si trochu oddechnout při sledování
videí na YouTube nebo si stáhnout nejnovější díl oblíbeného televizního





DOBA BEZPRECEDENTNÍ 37
seriálu. Pak už je čas objednat si jídlo a podstoupit na síti malou nákupní
terapii. V roce 2011 kupovalo ve Spojených státech zboží na internetu 71
procent dospělých uživatelů internetu.
6
Obdobná studie ve Velké Británii
dospěla v následujícím roce k číslu mírně vyššímu, kdy na internetu
nakupovalo 87 procent všech dospělých ve věku mezi pětadvaceti a
čtyřiačtyřiceti lety.
7
Dle odhadů bude v roce 2017 představovat online prodej 10
procent všech maloobchodních tržeb ve Spojených státech. Až si
uvědomíme, kolik jsme vlastně utratili, budeme potřebovat nějakou stimulaci,
vzrušení či únik, a proto se ponoříme do napínavé videohry, jak to dělá
přibližně 58 procent všech Američanů.
8
Nyní se však cítíme poněkud izolovaní a chybí nám nějaká
společnost. Mrkneme tedy opět na sociální sítě, tentokrát se však zaměříte na
online seznamky. Uživatelé internetu ve Spojených státech stráví na
sociálních sítích či blozích 22,5 procenta celkového času stráveného na
internetu.
9
Více než třetina párů, které se ve Spojených státech vzaly mezi
lety 2005 a 2012, uvedla, že svého partnera našla na internetu, přičemž
asi polovina z těchto seznámení proběhla prostřednictvím online
seznamek a zbytek prostřednictvím jiných internetových stránek, jakými jsou
například sociální sítě a virtuální světy.
10 <


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist