načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Zlomená duše / Vybouřené smutky - Antonín Sova

  > > > > Zlomená duše / Vybouřené smutky  

Elektronická kniha: Zlomená duše / Vybouřené smutky
Autor:

Zlomená duše i Vybouřené smutky, jsou sbírkami plnými pocitů – milostné vášně, erotické touhy, ale i pohrdání, vzdoru, lítosti, zhnusení… Vším tím se posléze prolíná ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  74
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  79 Kč
6%
naše sleva
2,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Monika S. Benešová - Lama
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 183
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-900-8267-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zlomená duše i Vybouřené smutky , jsou sbírkami plnými pocitů – milostné vášně, erotické touhy, ale i pohrdání, vzdoru, lítosti, zhnusení… Vším tím se posléze prolíná smutek až depresivní a beznadějný, téměř rezignace. Je až k nevíře, jak živé dokáže být dílo přes sto let staré. Básně, které vznikaly ve zcela jiné době, ve zcela jiných politických a společenských poměrech, jako by mluvily z duší mnohých dnešních lidí, jako by popisovaly naše vlastní pocity z našich vlastních každodenních zápasů.

Zařazeno v kategoriích
Antonín Sova - další tituly autora:
Básně Básně
Sova, Antonín
Cena: 298 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1







2



























Vydání jako celek (obálka, grafická úprava, případně jazyk
ová a redakční úprava a poznámky, ilustrace, předmluva,
doslov, životopis autora apod.) je chráněno autorskými pr
ávy. Nositelé těchto práv jsou uvedeni v tiráži.

Prosíme, používejte tuto elektronickou verzi knihy pouze
v souladu s platnou licencí, kterou jste si zakoupili. Žádná
verze licence k této e-knize neumožňuje rozšiřování jejich
kopií (včetně půjčování) či sdělování díla veřejnosti
(například umisťováním kopií či extrahovaného textu na servery,
ze kterých je možno tento soubor nebo text dále stahovat
nebo jej prohlížet), a to za úplatu či zdarma.





3

ANTONÍN SOVA

Zlomená duše
*****
Vybouřené smutky






4

ANTONÍN SOVA
Zlomená duše
***
Vybouřené
smutky








Praha 2014





5














Doslov © Monika S. Benešová, 2014
Obálka © Marcela Strejčková – Nomzamo, 2014
© Monika S. Benešová – Lama, 2014
(elektronické vydání)

ISBN 978-80-900826-6-3 (formát PDF)
ISBN 978-80-900826-7-0 (formát PDF pro čtečky)
ISBN 978-80-900826-8-7 (formát ePub)
ISBN 978-80-900826-9-4 (formát MobiPocket)





6







ZLOMENÁ DUŠE







7

Jeden hluchý, čta tuto malou historku,
přiznal, že slepci byli v neprávu usuzujíce
o barvách, ale trval na tom, že jedině
hluchým přísluší souditi o hudbě.

A. Voltaire: Bílý býk








8

Předmluva
Chtěl jsem již dávno vydati několik těchto stran. Jsou
to kapitoly vytržené z denníku předčasně zemřelého
přítele; bez zvláštních dějů; spíš vnitřní psychologické
postupy utrpení, citů a vášní člověka, rostoucího
v našem světě pod malým obzorem a nízkým stropem,
neuspokojeného s pustým dneškem, od něhož ztěží
čeká nápravy bez obětí a podlomeného posléze
beznadějnou svou chorobou.
Když jsem se odhodlal choditi po nakladatelských
oficinách s jakousi „nevolností prosebníka“, s
nevýmluvnými ústy a naplněn zkušenostmi minulých let,
hledal jsem v duchu nějakého intelligentnějšího
a proto – sympatičtějšího mi nakladatele. Nevím již
proč: uzdálo se mi, že by jím mohla snad býti firma
J. Pospíšilova. Vyhledal jsem ji.
Po jistém otálení bylo mi řečeno, abych si pro
rukopis přišel. Důvody: Přijde prý na řadu Svobodova
kniha Noví vesničané a pak – Švábovy kuplety. Také
společník dra. Pospíšila musil by svoliti. Ten je prý
pouhý obchodník. Pan Pospíšil se konečně rmoutil, že
nenašel v blankversech zvučných rýmů. Věc zdála se
mu těžkou, nesnadno pochopitelnou a jak doslova řekl:
filosofickou. Tedy aspoň četl.
Odtud, před rokem již, za šedivých dnů zimních,
kdy válí se plno sazových mlh nad Prahou, zašel jsem
do knihtiskárny Šimáčkovy. Chef skoro vždy sedí
v komptoiru, v jakési dřevěné boudě, vystavěné u okna





9

pro jednoho člověka, v boudě, v uzavřené, separované
kleci, kde vládne tajemství cifer, bůh ví jakých cifer,
kde to čpí jakoby vinou nevyplacených honorářů
prvým debutantům a kde favorisovaná jména mají své
každoroční rubriky a obraty. Jména obvyklá a známá
probouzejí se tu každoročně, snad i několikrát
příslušnou reklamní cestou.
Chef řekl mi, že má již na dva tři roky rukopisů
právě dost. Chef řekl mi, že i rukopisy, na něž vyplatil
zálohu (ten ubožák!), musil vrátiti a odmítnouti.
Chcili, že by snad za dvě, tři léta mohlo dojíti k vydání
rukopisů. Řekl jsem, že se poohlédnu dále. Za dvě léta
může býti po případě také konec světa.
Od té doby byl to zuřivý hon za vytištěním knížky,
Proč? Proč? Nedovedu pocitu toho určiti. Snad spíše
už ze zlomyslnosti? Činil jsem dále tedy obchůzky po
nakladatelích jiných. Ale spíše již jaksi pro
experiment, než touhou po vydání knihy. Ta se mi již dávno
zhnusila, jako věc odbytá, k níž nemáme lásky, ale
hodně pochybností, rostoucích, tížících a mučících, již
vydáváme proto, že značí předce jedničku v našem
rozvoji a že předc myslíme, že má své jisté poslání.
Nešel jsem zásadně k nakladateli, který ssaje peníze
z mrtvol, zkupovav po jich smrti za babku jejich spisy.
Mračný ten nakladatel sedí na mrtvolách bývalých
literárních mučedníků, halí se v gloriolu jednoho neb
dvou žijících, velice známých a čtených, reklamou
rozkřikovaných literátů. Je nepřítelem experimentů,
jakož i snad literatury samé; prodává knihy jako hrnce;
dobré věci, jako francouzské krvavé romány.





10

Šel jsem za to k p. Vilímkovi, u něhož jsem byl za
svého života již dvakráte. Ale nikdy nedopřáli mi jeho
zřízenci, abych s ním mluvil osobně. Skutečně, člověk,
který vzbuzuje takovou závrať. Jeden z těch, kteří
vychovali ulekanou generaci, která se krčí v předsíních
nakladatelských bureau, která čeká zbaběle a roztržitě,
obávajíc se poměrně malé intelligence nakladatele
a nevědouc proto, jak doporučiti nabízené věci. Která
dívá se buď s resignací na jeho příchod, neb osnuje
velkohubý výjev všemožných panegyrik o svých
spisech. Oh, kterak přesvědčiti takové lidi?
Odevzdal jsem knihy (prosu i verše) zřízenci
závodu a čekal jsem. Za měsíc dostal jsem rukopisy zpět.
Důvody telefonicky: Chef dlel kdesi ve Vídni,
zařizoval jakýsi závod. Chef má kaprice. Chef dostal
kopřivku a leží. Chef žádá, abych odpustil, že nemožno mu
pro ten čas ničeho čísti. Chef je ovšem chef.
Zamířil jsem rovnou k p. Beaufortovi. Prosu měl by
v úmyslu tisknout v říjnu (letošního roku). Tuto právě
vydávanou publikaci nechtěl a sice ani zadarmo.
Neptal jsem se již, zda by také prosu nechtěl snad
zadarmo; styděl jsem se už předce, do duše.
Ohmataný již jaksi rukopis, ale nečtený, zanesl
jsem konečně do nakladatelství p. Ottova. Pan císařský
rada právě před vyjitím prvního čísla „Národopisné
výstavy“ byl v rozpacích, nemilých rozpacích, jež jsem
mu způsobil. Mám jej bez odporu nejraději ze všech
nakladatelů. Řekl mi také hned předem, abych se
neurážel. Odmítne rukopis a priori. Velká publikace, jako
„Národopisná výstava“ vyžádala si tolik nákladu,
práce a zaměstnání dělnictva. (Ať si však nemyslí, že





11

jsem z těch, kteří, přinesou-li rukopis, odnášejí si ho
zas prostě domů sami.) Řekl jsem, že je dosti času,
vyjde-li kniha za delší čas. On však rozmluvil se opět,
jak produkce realistická znechutila obecenstvu čtení
a ubrala kontingent čtenářstva. Bude nucen zastaviti
Salonní bibliothéku. Něco ideálního nelze vydati.
(Ze zlomyslnosti nechal jsem přece rukopis na stole.)
Vím dobře, že Salonní bibliothéka zhynula špatnou
redakcí a opakováním se několika jmén lidí, kteří
zpachtovali si právo publikovat knihy, na nichž
nemůže býti již interessu. Stohy Vrchlického roztrhávají se,
archy se klíží na sešity, není pomoci, nakladatel je
disgustován, není z toho svým, je vyděšen a nedůvěřiv.
A při tom všem hospodaří tam názory pánů, proti nimž
bojujeme.
Ale nemyslete si, že snad to, co udávali všichni ti
pánové, bylo by tak absolutně pravdivým. Posi tivní
pravda je tu pouze jedna: Nechtěli rukopisy prostě
proto, že si od nich neslibovali zisku, jenž rovnal by se
nákladu několikanásobnému. Ujeté koleje, tak
uprostřed mezi reklamou a zděděným vkusem obecenstva,
to je terrain, kde nejsnáze lze pracovati knihkupci.
Od té doby představoval jsem si nakladatele jako
lidi velice nešťastné, vzrušené a podrážděné jaksi,
rozpačité, když jim nabízíš, co nemohly by očmuch
ávati davy, když jim nenabízíš ani básní, které se mohou
čísti jak v parvě tak v ústavech dívčích, z kterých
nedají se vybrati ani sloky do památníků ani gratulace
k jmeninám. Když jim nenabízíš básní, jež by vzrušily
politickou, v převaze jsoucí stranu, nebo aspoň kýžené





12

překlady modního a sensančního francouzského zboží,
které by vycházelo současně s originaly.
Ano, všeho toho mají dosti tito lidé. Nač by rozč
ilovali obecenstvo něčím, co se chce vymknout z
obvyklých kolejí vkusu, naučeného vkusu, zděděného
vkusu, jak jej vtloukli neintelligentní nakladatelé
do lidu po celé řady let? Když jsme v „Moderně“ řekli
„individualita nade vše“, byli to jistě oni, co se nejvíc
poťouchle a škodolibě smáli. Když jsme řekli:
„Neakcentujeme nikterak českosť: buď svým a budeš
českým. Neznáme národnostních map.“ Tu ti lidé
přikyvovali jistě vděčně těm, kdož spustili huronský křik,
viníce nás z cizáctví. A když jsme řekli ještě dále:
„Počítáme dělnictvo k národu? I tenkrát, když je
internacionálním? Ano.“ – Byli jsme usvědčováni ze sociálních
rejdů a z dokázaného již cizáctví, které spečetěno
hlavně interpretací vět: „Zachování národnosti není
nám účelem, ale prostředkem k vyšším cílům.“
Rád bych věděl, k vyššímu-li cíli národnosti
přispívá takový literát ve skrčených svých, zbědovaných
poměrech, který cítí a myslí a touží produkovat něco
nového podle svého talentu a síly, anebo ten,
všemocný nakladatel, který nepodává essenci, ono odvážné
a radostné rozepjetí duchů ve své bolesti, ponurosti
a volání po člověku, ale jenž hokynaří, živí národ
sensačními odpadky z přeplněných stolů ciziny, tyje
z národního jmění a kazí vkus národa, který ho živí?
My sami musili seznámiti se s vrcholy cizích
rozkvětlých štěpů. Málo z toho pro šíření všeobecného
vzdělání objevilo se v překladu na našem
knihkupeckém trhu. Ti co zvlňují a fanatisují massy pro porušo-





13

vání národního citu ze strany naší, ať na kathedrách
univ. professorů ať kdekoli jinde, ti jen ať hlouběji
studují, kdo všecko ten národ obluzuje, kdo všecko
považuje jej za nemyslící a blbou massu a jednání své
dle toho zařídí. Ať se podívá také na mnohého našeho
nakladatele. Na onu reklamu sprostou a urážející;
na ony frase a humbug ze středu závodu vyšlé,
přechvalující vše, co firmy ty vydávají. Ať mete každý
tam, kde toho třeba podle svých zkušeností. Urážet
však a tupit mladší generaci, že touží být poctivou
a pravdomluvnou, jak už toho jednou je potřebí, že
chce povalit byzantinism, že chce vymanit se ze světa
ramenářství a zbabělostí, to je přece jen výkvět naší
pokročilé hniloby t. zv. intelligence, naší
bezmyšlénkovité podrážděnosti, tušíme-li rodit se něco
antagonického, rušícího naši pohodlnosť, naši reputaci, naši
mnohaletou slávu a staroslavný už zvyk: nesmyslit
ničeho upřímně.

V Praze, dne 26. 11. 1895

A. Sova








14



I. Kapitola z mládí


A kterak ty víš, ženo, získáš -li muže svého?
aneb co ty víš, muži, získáš-li ženu?

Kap. VII., 16.

Žena svého vlastního těla v moci nemá, ale muž;
též podobně i muž těla svého vlastního v moci nemá,
ale žena.

Kap. VII., 4.

Z epištoly sv. Pavla ke Korintským








15

I.
Mé dětství? Moje dětství! Černou nití
smrť provlékla se jím. Tak přišla hrozně!
Tak drtivě! Tajně se připlížila
do rodiny jak hříchů starých přízrak.
Ty mrtvé sice lehce uložila,
leč námi otřásla a protáhla se
nečistě řečištěm našeho rodu,
v potomků srdcích sesedla se hořce.

Tehdy jsme obývali zpustlý statek
v údolí neúrodném. Zimomřivě
z třesavých osyk do kraje se bělal.
Můj otec ustaraný byl a chorý,
chuďoučký patricij tohoto kraje
a lidem nerozuměl. Stále říkal:
„To zanedbaný lid. To tupý lid je.
A pověrčivý. Poťouchlý a zrádný.
A krade. Pomodlí se před krádeží,
leč krade. Kněz? Ničeho nepomůže,
Kristova slova, slova nezávazná,
ni paragrafy závazné, ni lidská
průměrná úroveň dnů pokročilých,
ni řvaní po osvětě, burcování
a slova smělejší, jež s koncem věku
do mody přišla... Hle, takoví lidé
jak Hunové zde, pod kultury svícnem!
Eh, Sibíř! Maminko, jaká to Sibíř,





16

ta Bílá Ves. Toť osud, že jsem poslech’
toho neb onoho...“ Tak to šlo dále
jak články dlouhé, trapné litanie,
jak chřestění kuliček růžencových...






17

II.
Leč hospodářství... protivno mu bylo
se stýkat s lidem. Protivny mu byly
písčité, dlouhé rozvlněné lány,
na kterých vsi se bělávaly v dálce,
do nekonečna... Vymýšlel jen stále
a toužil po něčem, co obdiv budí,
měl záliby jež statek trávívaly.
Tu jakýs chov on amerických kurů
si zavedl, perličky, které denně
sám krmíval, po dvoře chodě truchle
v trepkách a županu... Kdes po šlechtici
si koupil staré, tlusté, bílé klisny
s korunkou hraběcí na lesklých plecích,
neb kočár starý vyměnil za nový
kus lánu přidávaje; stále měnil
a stále větší přicházely účty...
Podivný, tichý, poetický slaboch,
z těch jeden, kteří tajně vlastencují,
leč tak, aby to nebouřilo panstvo,
jej nezavléklo v podezření, chodil
do oratoře hraběcího rodu.
Čet denník německý. Mou sestru poslal
k anglickým pannám. Tajnou láskou přilnul
k veliké Vídni jako tepně říše.
Mne na klín bral si, slovy velkých slibů
rozpjetí líčil, kterak velká duše
obrovským rozmachem vyrazit musí,





18

vše s křídel shodit. Malicherná lnutí
k poměrům malým odsuzoval dlouze,
vše provincialním a idealním
mněl malicherným být, ten „těžký jazyk“,
jenž prý se dere na „Parnass“, jak často
ve společnosti mluvil. Oprašoval
řád jakýs často, aby pochlubil se
svým hostům novým, které štědře hostil.
Nejraděj míval druha, stařičkého
pensistu, který asi stejně mluvil.
Syn jeho počal milovat mou sestru,
osmahlou Láďu; aspoň se tak zdálo...






19

III.
As devět let mi bylo... Zřím se dosud:
drobounký biret se sokolím péřím
já nosil, sametovou hnědou bundu
a kalhoty ze šedé látky, které
končily nad koleny tam, kde stužka
punčochy spjala modře pruhované.
Mně bylo tehdy nevýslovně teskno:
byl ještě čerstvý hrob mé první matky.
A proto jsem tu – druhou nenáviděl.
Mne nevšímal si otec... Ona byla
mladičká ještě... Živá, bujná, svěží,
jak cikánka ohnivé oči měla,
jakýmsi žárem divným rozžhavené,
jenž svítí stejně všem. Smích altu timbrem
po pokojích se nes, když volala mne
neb starouše... Leč já jí nemoh zvyknout,
divoký jakýs vkus, přepjatá vášeň,
s níž líbala mne, k pláči nutila mne,
ty kypré její, stále vlhké prsty
já nemoh cítit v kadeřích, já hračkám,
jež ona vymýšlela, nerozuměl.
Má bolest rostla, když jsem vyšel někdy
na dvůr a stáje. Staré, scvrklé ženy
oráčů, čeledínů brávaly mne
do učouzených, hliněných svých s íní,
kde znal jsem všecko. Bidla pode stropem
a na nich prádlo strakaté schlo parnem





20

při otevřených oknech. Smrtník v koutě
vždy tikal někde na hliněné půdě,
kde děti válely se košilaté
a cvrček tónem vysokým sem cvrčel
od mlýnských vantrok, kde nebylo vody,
kde trosky kola mnohá léta hnily
otcovým hospodářstvím. Mlýnek dávno
stál opuštěn. A zde já u oráčů
rád prodléval jsem. Mívali mne rádi,
na dvéře K+M+B + vždy já jim psával
a dětem rozdával jsem svoje hračky.
Sborem se často modlívali večer
a říkali: „Ah mladý pane! pane!
náš ubožáčku! Jiné časy byly
za milostpaní!“ Pak mne litovali
i sestru, některé, ty citlivější
babice plakaly, – já plakal s nimi...






21

IV.
V tu dobu častokrát se strany matky
jakýsi její příbuzný k nám jezdil
šeptavě mluvící... Zrak jeho plachý
hrál zelenavým ohněm. Oblečený
vždy výstředně, s kravatou rudou, na ní
vbodnutou elektrickou malou muškou,
jež večer svítila, mne zajímával
a touhu budil po obzorech nových.
Parfum vál z jeho žlutých rukaviček,
z cylindru bezvadného, ze řas tmavých,
lesklého kabátce a haveloku; –
kol mojí matky něžně obletoval
jí přinášeje trety... Vždycky dlíval
v salonku, zahradník kam plno květin
do polokruhu schválně rozestavil
pokynem matky. Tento člověk míval
vždy pro mne slovo, úsměv. Někdy knihu
mi přivážel. Tu párek bílých myší
mi daroval, jichž oči rubínové
červeně plály, tu zas brouky vzácné,
tu lastury a mušle. Já mu říkal
vždy „strýčku“... Nebyl mlád již... Také bledý
obličej jeho vadnul, dlouhé prsty
se zachvívaly jakous nervositou...
Byl dětinský a zdálo se, že umí
vyhovět dětem... Mnohdy celé půldne
já při něm vyseděl jsem u klavíru





22

sleduje rány oktáv, cvrlikání,
žbluňkáni tichých tremol, zvonky tercí
a těžké bouře pedálových kladiv. –
Mým otázkám obzory šířil nové...






23

V.
Za parného dne jednou, když jsem seděl
u svojich úloh na zahradě v stínu
besídky březové, má sestra přišla
a němě, tupě, usedla si u mne...
Jak by jí srdce cosi užíralo,
vybouřenými, zděšenými smutky
jí oko hořelo, a svislé ruce
zlomeně visely jí podél boků...
Co je ti, co? Nu řekni?! Ale ona
se nepohnula v sebe zamyšlena.
Pak pohlédnuvši na mne s výtkou dlouze,
jak neulehčenou by bolest sama
bez svědků měla prožíti, zas zvolna
odešla, otázkou mou vyplašena...
Snad vyhýbala se mi? Já již věděl,
že nemíní se svěřit děcku... Věděl
jsem, kterak bojem těžkým strádá
a unavena dnes, jak lehne s pláčem...
Mne dráždilo to, že mne neuznává
by svěřila se mi... Se zřejmým vzdorem
já vyhýbal se jejím zrakům, které
podivnou vášní hořeti se zdály,
a démonicky ze zarudlých víček
jak ohně za noci z listnatých lesů
tajemnou hrůzou... Bylo jí to líto?...
Mé vidouc odcizení, bázeň, vzala
mne do své jizby, jaksi ustaraně





24

vše snášela, co baviti mne moh lo...
Náš otec nebyl doma... Odjíždíval
s jakýmsi mluvkou z města. V politice
utápěl svoji energii všecku
a ctižádost tak šálil nezkojenou...






25

VI.
Já nechápal jsem sestry... V rozbouřených
tragických vlnách, jež jsem nemoh tušit,
se utápěla světlá její hlava.
Já nechápal jsem vroucnost její lásky,
ba nechápal jsem, z jaké černé hloubky
děsivý její smutek rost. Tu pozděj,
když pomodlila se jak jindy večer
mne zlíbala a řekla: „Nemiluj ji,
víš, tu...“ a slzy její tekly horké
na moji hlavu... „Slyšíš? Rád ji neměj,
vždyť ona nemá nikoho z nás ráda,
ni tatínka... Já vím... Ty nesmíš vědět,
co já už vím...“ s dětinskou upřímností
tajemství předstírajíc, odhalila
kus neurčitého mi náhle světa.
„Ne, nechoď k ní... buď u mne... Zda pak umíš
své úlohy? Pojď, půjdem na zahradu
a pohrajem si spolu... Nu co? Ruďo?“
A velkým, otevřeným okem, které
budilo úžas jasem nenadálým,
že trochu sobě ulevila, na mne
se zadívala, šátkem utírala
si plachá víčka... Její krok zněl lehce,
když tiše vyšla do zvlněných stromů
po trávě vysoké, ztemnělé rosou,
ostrůvky pryskyřníků postříkané...






26

VII.
To bídáctví! Já mnil, že počla mučit
(jak slýchával jsem o macechách jiných)
mou sestru. Myslil jsem, že slovo příkré
nějaké mezi nimi vystřídáno,
jež rozvášnilo sestru... Vštěpované
se brzy objevily vzdorné vlivy
a křižovaly prudce mojí duší. –
Již sestru nespustil jsem s očí... Bázeň
mé srdce naplnila úzkostlivá,
pláč její dráždil mne a mlčelivosť
mne děsila... Na blízku ní já číhal
na slovo, na úsměv, pramalou změnu,
na drobnou třeba událosť, však přece
událosť, která moc má srdce zvolnit.
Ta chvíle přišla. V čeledníku, v noci,
když zdálo se, že spím v ložnici vedle
– (pruh dveří přivřených se žlutal světlem) –
se starou služkou rozprávěla ještě.
V přestávkách dlouhých zdálo se, že pláče,
co služka těšila ji: „Pán Bůh chce to,
dušičko drahá.“ – Ale nezkojena
vášnivě ona žalovala, v prudkých
přívalech její pláč se v slovech tlumil.
„Můj Kriste Ježíši! Maria Panno!
Ke komu jít mám, když ne k vám? A komu
si postěžovat? Vám jen, moje zlatá,
vy jste vždy pro mne tolik lásky měla!





27

A teď mám bratra jen – ten však je dítě, –
a potom vás...“






28

VIII.
Tu s ustrnutím slyšel
jsem věci hrozné. Jejich dosah celý
já nechápal, však cítil jsem, jak strašně
mi srdce bije a děs ve mně vstává.
Tma svírala mne a pruh žlutý dveří
se zdál mi zastíněný postavami,
jež protáhly se mojí fantasií.
Já vyrozuměl jen: z jakéhos listu,
jenž pohozen dnes v trávě ležel v sadu
a poletoval pod okny a rosou
byl zavlhlý, to hoře sestra četla
služce, jež stará, čísti neuměla...
Náš host je psal, jenž mdle se smával, snivě,
po boku mém do kláves kamarádsky
tlouk’, prsty klást mne učil, zpíval zašlé
podivné písně chvějným barytonem,
mně nosil bílé myši... On je napsal,
on, on... milenkou zval v něm druhou matku...
Tu více neslyšel jsem. Stromy křikly,
houk vítr, třískl v okno. Dusné noci
se mraky provalily mnohostupy,
z daleka kdesi bouře rodila se,
déšť ztemnil siné světlo. Zvučnou hudbou
okapy crčely tak jednotvárně,
švířící drůbež zapištěla bázní.
A s hlavou vztýčenou já slouchal v pláči,
však marně, marně! Jako kočka tiše





29

s kahancem náhle sestra na práh stoupla
plaše se rozhlížejíc, polekána,
a konejšíc mne, uzavřela dvéře...






30

IX.
Déšť chmurný potom nastal. Zmlklým ránem
zahrada v dešti zalitými okny
mrzutě, matně sem se rýsovala,
na loužích dvorem žluté nebe chvělo
se větru vlnami. V nich brouzdaly se
špinavé kachny líně, kolébavě,
pes ovčácký nos zdvíhal blíže stájí.
A tu já neobyčejné jsem věci větřil,
jež mžikem sběhly se... Vzhled dvora smutný
se plnil postavami za úsvitu.
V halenách režných pobíhala čele ď
klepajíc dřeváky. Jakýsi hrozný
sběh lidí zřel jsem ráno kolem oken,
jak s výkřiky a úžasem se rojil.
Ne, sen to nebyl. Jaká divná úzkost
mne přepadla, když ven mi zakázali
vyjíti! Též ta naše šedovlasá
a uplakaná, dobrá, stará chůva,
tak dobrá vždy, pojednou zabránila
mně vyjít. K smíchu! Chůva zakázala
mně vyjít?






31

X.
Pátral jsem. Pak řekli večer:
že ona zemřela. Ta, kterou z duše
jsem nenáviděl. Zemřela! A divný
já úžas cítil, jak to všecko možno,
když včera jsem ji viděl? Jak to možno?
I pocítil jsem touhu všecko vědět,
leč nemoh’ jsem. Mne okřikli pak zkrátka
mne stále hlídajíce, mysl moji
hračkami konejšíce... kterak hloupé
to připadalo mi a kterak smutné.
Já pohřeb čekal jsem. Já chtěl ji vidět,
chtěl ukázat ji. Neodbytné prosby
jen suchým odepřením vybouřili
ku dotíravým vzdorům. Otec přijel,
zmateně chodil v zlobném, němém žalu
jak stín a zavřen, návštěv nepřijímal...
A salon zamkl se. Já neviděl jsem
pohřbu ni kněží... Neviděl jsem lid í,
jen sestru plachou, posupný hled otcův,
podťaté kroky jeho. Doma zavřen,
i sestra, já, my všichni... Týden minul.






32

XI.
Mně bylo, jak bych musil vykřiknouti,
otřásti něčím, utéci, já vězeň!
Mne uděsily bledé líce sestry,
modlitby její, přítomnost ta těžká.
I učitel můj nedivil se skoro,
(jenž ze sousední vesnice k nám chodil),
že pro vše kles‘ můj zájem shasínavý
jak oheň v krbu, který slabě sténá...
Ven, ven! Mně počalo se stýskat příliš
po ní, jež záhadně tak zmizela mi,
(víc zvědav byl jsem, než ji nenáviděl!)
po jejím příbuzném a po klavíru,
po jeho darech, na něž jsem se těšil,
po jeho láskání, jež přijímal jsem
vždy rozmazleně, toužiti jsem počal...






33

XII.
Tu jak by všichni zbavit se mne chtěli,
mne zavezli do vzdáleného města
po krátkém čase... Město černé bylo
s tou branou obrovskou, kde hoši hráli
s pokřikem v míč. Nápisy starodávné
na bráně budily svět zašlý ve mně,
cimbuří stará, podloubí tu v slunci
se leskla večerním a shasínala
a divný ruch tu výskal... Mladí hoši
s knihami chodili tu večer. Lampy
hořely tiše, jasně tak a dámy
se smály, velká kašna na náměstí
crčela, jakous touhou po domovu
mne mátla píseň, ze zahrad jež zněla
restaurac otevřených... Lidé zvláštní
mi připadali... a já seznamoval
se s přátely novými na chodnících,
jež ve škamnech jsem ráno viděl... V bolesť
mou jakýs paprsk velký svítit počal
nadějí nových, starostí a práce, –
– mne nikdo nehlídal zde, – netísnilo
ovzduší pláče; prsa šířila se
hrdostí; samostatným, tichým sněním
já počal duši svoji naplňovat,
své nitro tišit, – ah, to staré město,
vzdálené město miloval jsem příliš!






Toto je pouze náhled elektronické
knihy. Zakoupení její plné verze je
možné v elektronickém obchodě
společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.