načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zlodějský tanec – Mary E. Pearsonová

Zlodějský tanec

Elektronická kniha: Zlodějský tanec
Autor: Mary E. Pearsonová

– Syn předurčený vládnout, zlodějka odhodlaná odkrýt pravdu. Nová série od autorky Kronik pozůstalých  – Když zemře král Ballengerovy říše, jeho syn Jase se stává novým vládcem. Okolní říše však nehodlají tolerovat jeho panování, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4% 97%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 447
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Jana Jašová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4789-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Syn předurčený vládnout, zlodějka odhodlaná odkrýt pravdu. Nová série od autorky Kronik pozůstalých 

Když zemře král Ballengerovy říše, jeho syn Jase se stává novým vládcem. Okolní říše však nehodlají tolerovat jeho panování, které se řídí vlastními pravidly. Na obzoru se objevuje mladá královna Vendy, která je odhodlaná vše změnit. Na tajnou misi vyšle bývalou vyhlášenou zlodějku Kazi. Ta když narazí na nového vládce Jase, rozhodne se chopit příležitosti. Oba jsou společně vrženi do vírů událostí, které nemohou ovlivnit.

Zařazeno v kategoriích
Mary E. Pearsonová - další tituly autora:
Zrádné srdce Zrádné srdce
 (e-book)
Zrádné srdce Zrádné srdce
Temná krása Temná krása
 (e-book)
Zradné srdce Zradné srdce
 (e-book)
Temná krása Temná krása
 (e-book)
Temná krása Temná krása
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zlodějský tanec

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Mary E. Pearsonová

Zlodějský tanec – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


mary e. pearsonová

zlodějsk 

Aec



Mým silným nezdolným dívkám

Avě, Emily a Lee



Zapiš to, řekl mi.

Až se tam dostaneš, zapiš každé slovo,

Dřív než pravda upadne v zapomnění. A tak píšeme. Aspoň o tom, co si pamatujeme.

Greyson Ballenger, 14



1

9

2

KAPITOLA PRVNÍ

KAZIMYRA Z BRIGHTMISTU

Duchové jsou pořád tady.

Ta slova se chvěla v povětří, každé jako mihotavý přízrak, chladný šepot varování, ale já se nebála.

Už jsem to věděla.

Duchové nikdy neodcházejí. Zavolají na vás v nestřeženém oka­ mžiku, propletou prsty s vašimi a táhnou vás k cestám, jež nikam ne­ vedou. Tudy. Naučila jsem se je moc nevnímat.

Jeli jsme Strážným údolím, kde na nás shlížely trosky Předků. Můj kůň měl ostražitě vztyčené uši a z hrdla se mu ozývalo hluboké mru­ čení. I on to věděl. Promnula jsem mu krk, abych ho uklidnila. Od Velké bitvy uteklo už šest let, ale jizvy po ní dodnes nezmizely – pře­ vržené povozy zarostlé travou, poházené kosti z hrobů, které vyhra­ bala hladová zvířata, hrudní koše obřích brezalotů rýsující se proti obloze jako elegantní vybělené klece, v nichž hřadovali ptáci.

Cítila jsem duchy, kteří tu prodlévali, pozorovali a divili se. Jeden z nich mi přejel chladnými konečky prstů po čelisti a vtiskl mi varo­ vání na rty. Pššt, Kazi, ani slovo.

Natiya nás neohroženě vedla hlouběji do údolí. Naše oči přejíž­ děly po rozeklaných skalách a rozpadající se válečnou zkázu víc a víc pohlcovala země, čas i paměť, jako když trpělivý had polyká tlustého zajíce. Brzy už všechna ta spoušť zmizí v břiše země. Kdo na ni bude vzpomínat?

10

2

Údolí se uprostřed zužovalo. Natiya se zastavila a sklouzla ze sed­ la, vytáhla z brašny složený čtverec bílé látky. Sesedla i Wren, její hu­ bené nohy se dotkly půdy tichounce jako ptačí pařátky. Synové zavá­ hala a nejistě mě pozorovala. Byla z nás všech nejsilnější, ale její oblé boky zůstaly pevně vězet v  sedle. Slova duchů ji ani za bílého dne a pod slunečnou oblohou netrápila. Mrtví do jejích snů přicházeli tak často. Pokývla jsem na ni, abych ji uklidnila. Obě jsme sklouzly z koní a připojily se k Natiye a Wren. Natiya se zastavila před zeleným pa­ horkem, jako by věděla, co leží pod pokrývkou z trávy. Nepřítomně mnula látku štíhlými snědými prsty. Trvalo to jen pár vteřin, ale při­ padalo mi to jako věčnost. Natiye bylo devatenáct, jen o dva roky víc než nám, ale najednou vypadala mnohem starší. Viděla na vlastní oči to, o čem my slýchaly jen vyprávět. Nepatrně zavrtěla hlavou a vydala se k poničené kamenné mohyle. Začala sbírat spadlé kameny a vrace­ la je na místo skromného pomníčku.

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se.

Rty se jí napjaly. „Jmenoval se Jeb. Jeho tělo spálili na pohřební hranici, protože to je dalbrecký zvyk. Tady jsem pohřbila pár jeho věcí.“

Protože to je tulácký zvyk, pomyslela jsem si, ale neřekla jsem nic. Natiya o svém životě předtím, než se stala Venďankou a gardistkou Rahtanu, moc nemluvila, ale já o svém dřívějším životě taky ne. Ně­ kdy je lepší nechat minulost minulostí. Wren a Synové rozpačitě pře­ šlapovaly, jejich šněrovací boty po sobě v trávě zanechávaly vyšlapa­ ná kolečka. Natiya neměla sklony k  sentimentálním projevům, ani k takhle mlčenlivým ne, zvlášť když by to mohlo narušit její dokona­ lý časový harmonogram. Teď ale prodlévala na místě, stejně jako její slova, která nás provázela do údolí. Duchové jsou pořád tady.

„Byl výjimečný?“ zeptala jsem se.

Přikývla. „Všichni byli. Ale Jeb mě učil. Důležité věci, takové, co mi pomohly přežít.“ Otočila se k nám a přejela po nás ostrým pohle­ dem. „Které jsem doufám naučila já vás.“ Pak její pohled změkl a hus­ té černé řasy vrhly stín pod tmavé oči. Pozorovala nás, jako by byla zkušený vojevůdce a my její ubohé vojsko. Což vlastně nebylo daleko od pravdy, napadlo mě. Jsme nejmladší z Rahtanu, ale jsme Rahtan. To

11

2

už něco znamená. Hodně to znamená. Královnina elitní garda. Do té se žádní packalové nedostanou. No, většinou ne. Byly jsme dobře vycvičené, měly jsme nadání. Na mně Natiyin pohled spočinul nejdé­ le. Tuhle výpravu jsem měla na povel, mou zodpovědností bylo činit rozhodnutí. Ne pouze správná, ale dokonalá. Což znamenalo nejen uspět, ale postarat se o bezpečí nás všech.

„My to zvládneme,“ ujistila jsem ji.

„Jo, zvládneme,“ souhlasila Wren a netrpělivě si odfoukla z čela tmavou kadeř. Už chtěla pokračovat v cestě. To čekání nás všechny vyčerpávalo.

Synové si zakroutila konce dlouhých, sytě žlutých copů. „Zvlád­ neme to skvěle, samozřejmě, protože...“

„Já vím,“ přerušila ji Natiya a zvedla ruku, aby zabránila Synové ve zdlouhavém projevu. „Dobře. Jen nezapomeňte, nejdřív musíte jet do osady. Ďáblův Chřtán přijde až potom. Na všechno se důkladně vyptejte. Shromážděte informace. Obstarejte si zásoby. A hlavně, než se tam dostaneme my, chovejte se nenápadně.“

Wren si odfrkla. Nenápadnost byla moje silná stránka, ale ten­ tokrát ne. Tentokrát jsem měla v úmyslu vyvolat menší pozdvižení.

Napjatý rozhovor přerušil dusot kopyt. „Natiyo!“

Otočily jsme se k Ebenovi, jehož koni odletovaly drny od kopyt. Oči Synové se rozjasnily, jako by do nich právě zasvítilo slunce. Eben nás objel, ale jeho pohled patřil jen Natiye. „Griz už brblá. Chce vy­ razit.“

„Už jdeme,“ odpověděla a rozložila tu bílou látku, kterou nesla. Byla to košile. Moc krásná košile. Otřela si ji o tvář a pak ji položila na kamennou mohylu. „Cruvaské plátno, Jebe,“ zašeptala. „To nej­ jemnější.“

Dojely jsme k ústí údolí a Natiya se zastavila, aby se do něj naposledy ohlédla. „Pamatujte si to,“ ozvala se. „Dvacet tisíc. Tolik lidí tady za jediný den zahynulo. Venďanů, Morrighanců a Dalbrečanů. Všechny jsem je neznala, ale někdo ano. Někdo, kdo by jim sem nosil luční kvítí, kdyby mohl.“

12

2

Nebo jemné cruvaské plátno.

Teď už jsem věděla, proč nás sem Natiya přivedla. Na královnin rozkaz. Dívejte se. Pořádně se dívejte a  myslete na ty ztracené životy. Životy skutečných lidí, které někdo miloval. Než se vydáte splnit úkol, který jsem vám dala, podívejte se na tu zkázu a vzpomeňte na to, co ji způsobilo. Co by se moh­ lo opakovat. Mějte na paměti, co je v sázce. Draci se nakonec vždycky probudí a vylezou ze svých temných doupat.

Viděla jsem naléhavost v královnině pohledu. Slyšela ji v jejím hla­ se. Nešlo jen o minulost. Bála se o budoucnost. K něčemu se schylo­ valo a ona se to zoufale snažila zastavit.

Přejížděla jsem pohledem po údolí. Takhle z dálky všechny ty kos­ ti a rozbité povozy splývaly v poklidné travnaté moře, pod jehož hla­ dinou se skrývala pravda.

Nic není nikdy takové, jak se na první pohled zdá.

Grizovo bručení nad tím, že už musíme sbalit tábor, nebylo žádnou novinou. Rád se utábořil brzy a vyrážel brzy, někdy ještě za tmy, jako by chtěl předhonit slunce. Když jsme se vrátily, měl už věci naložené na koni, ohniště bylo uhašené. Netrpělivě nás sledoval, jak si balíme pokrývky a vaky.

Hodinu jízdy odsud se naše cesty měly rozdělit. Griz měl namí­ řeno do Civiky, hlavního města Morrighanu. Královna chtěla poslat jistou zprávu svému bratrovi, tamnímu králi, a nedůvěřovala nikomu jinému natolik, aby ho tím pověřila, ani cvičeným valspreyům, kte­ ří se obvykle pro doručování zpráv na velké vzdálenosti používali. Valspreye by mohli napadnout jiní ptáci, nebo je mohl někdo za­ střelit a zprávu si přečíst. Zato Grize nezastaví nic. Mohla ho leda zdržet krátká zajížď ka do Terravinu, a možná proto tak pospíchal. Synové ho často popichovala, že tam má svou milou, a to Griz po­ každé vztekle vybuchl. Byl to gardista Rahtanu ze staré školy, jen­ že garda se změnila. Už to nebyla desítka vybraných strážců, kteří poslouchali příkazy na slovo. Teď se náš počet rozrostl na dvacet, ovšem to nebylo jediné, co se s příchodem královny k moci změnilo. Tak třeba já.

13

2

Když jsem začala skládat svůj stan, Griz přišel ke mně a koukal mi přes rameno. Jen já jediná spala ve stanu. Maličkém, nezabral moc místa. Když mě s ním viděl poprvé při výpravě do jižní provincie, chtěl mi to zakázat. My stany nepoužíváme, řekl mi s hlubokým znechu­ cením. Pamatuju si, jak jsem se tehdy styděla. V dalších týdnech jsem to pokoření přetavila v odhodlání. Slabost z vás dělá terč – a já si už hodně dávno předsevzala, že už ze sebe terč nikdy udělat nenechám. Pohřbila jsem hanbu hluboko pod pečlivě vyrobenou drátěnou koši­ lí, jíž urážky nepronikly.

Grizova hrozivá postava se nade mnou tyčila jako stín hory. „Máš něco proti mé technice skládání?“ zeptala jsem se.

Mlčel.

Otočila jsem se k němu a vyštěkla: „Co je, Grizi?!“

Zamnul si strniště na bradě. „Odsud k Ďáblově Chřtánu je roz­ lehlá otevřená krajina. Pustá a prázdná... rovina.“

„Kam tím míříš?“

„Budeš... zvládneš to?“

Narovnala jsem se a přitiskla si složený stan na břicho. Vzal mi ho. „Já to chápu, Grizi. Klid.“

Váhavě přikývl.

„Otázka je,“ vyslovila jsem úmyslně zvolna, „jestli něco nebude chybět tobě?“

Podmračeně, tázavě mě sledoval. Pak se zachmuřil ještě víc a sáhl si k boku.

S úsměvem jsem mu podala jeho dýku.

Grizovo zamračení se změnilo ve zdráhavý úšklebek. Vrátil dýku do prázdné pochvy. Uznale nazdvihl obočí a doporučil mi: „Drž se v závětří, Desítko.“

Desítka, moje tvrdě získaná přezdívka. Uznale jsem zakmitala prsty.

Nikomu nedám zapomenout na to, jak jsem si ji vysloužila.

„Nechtěls jí spíš říct, ať neplivá proti větru?“ zavolal Eben.

Zamračila jsem se na něj. A nikdo, zvlášť ne Eben, nedá zapome­ nout mně, jak jsem se dostala do Rahtanu. Ten den, kdy jsem králov­ ně plivla do tváře.

14

2

KAPITOLA DRUHÁ

KAZI

Když jsem královnu uviděla, kráčela úzkými zaneřáděnými ulicemi Brightmistu. Neplánovala jsem to, jenže i neplánované události nás mohou zavést na cesty, kudy jsme nikdy nechtěli kráčet, změnit naše osudy a to, co nás určuje. Kazimyra: sirotek, neviditelná pouliční kry­ sa, holka, která se vzepřela královně, gardistka Rahtanu.

Na jednu cestu mě osud postrčil, když mi bylo šest, a v den, kdy jsem plivla královně do tváře, mě to poslalo zase na jinou. Ten okamžik ne­ jenže určil moji budoucnost, ale královnina nečekaná reakce – úsměv – určila její vládu. Meč měla přitom zavěšený v pochvě u pasu. Dav bez dechu čekal, co se stane. Věděli, jak by to se mnou dopadlo předtím. Být na jejím místě Komizar, už by moje tělo leželo na zemi o  hla­ vu kratší. Její úsměv mě vyděsil víc, než kdyby tasila. V tu chvíli jsem s naprostou jistotou pochopila, že stará Venda, v níž jsem uměla pře­ žívat, je pryč, že už se nikdy nevrátí. A královnu jsem za to nenáviděla.

Když zjistila, že nemám žádnou rodinu, která by si pro mě moh­ la přijít, nařídila strážím, které mě držely, aby mě odvedly do Síně Svatyně. Myslím, že to od ní bylo moc chytré. Až příliš chytré na tak mladou královnu. Byla jsem jedenáctiletá holka z ulice, ze světa uzavřeného všem vetřelcům. Tam bych ji přechytračila – stejně jako všechny ostatní. To byla moje říše. Měla jsem pořád všechny prsty – a pověst, kterou jsem si díky tomu zasloužila. V ulicích Vendy mi s ti­ chou úctou říkali „Desítka“.

15

2

Mít pořád všech deset prstů bylo u zloděje ve staré Vendě něco ne­ vídaného. U údajného zloděje, protože kdyby mě někdy chytili s něčím kradeným, byla bych Devítka. Osm přednostů městských čtvrtí, kteří měli trestat krádeže, pro mě mělo jinou přezdívku. Říkali mi Stín a pří­ sahali, že i  v  pravé poledne kolem sebe dokážu vyčarovat stín, který mě ukryje. Některým stačilo, aby mě zahlédli přicházet, a už si mnuli schované amulety. Znát polohu stínů bylo důležité, ale ještě víc se vy­ platilo znát lidi na ulici a jejich strategie. Vypilovala jsem svoje umění manipulovat s nimi, štvát proti sobě jednotlivé přednosty a kupce, jako bych byla hudebník a oni bubínky pod mýma rukama, přiměla jsem je chvástat se před ostatními, že jim já nikdy nic neukradnu. Zařídila jsem to tak, aby se cítili tak chytří a prozíraví, až nemohli nikdy připustit, že bych je připravila o jejich zboží, na které jsem už měla jinde odbyt. Je­ jich pýcha byla mým komplicem, stejně jako klikaté uličky, průchody a podzemní chodby, kde jsem se vyučila řemeslu. Do práce mě jako ne­ lítostný mistr popoháněl můj žaludek. Ale byl tu ještě jiný hlad toužící po ukojení, hlad po odpovědích, které jsem ve skladištích okradených kupců najít nemohla. To byla má hlubší a temnější motivace.

Jenže kvůli královně jsem mohla téměř přes noc pozorovat, jak se moje říše hroutí. Měla jsem za sebou léta tvrdé dřiny, abych si získala pozici zlodějského esa. A nikdo mě o ni nepřipraví. Klikaté přelid­ něné ulice Vendy a podzemní chodby pod nimi byly jediným světem, který jsem znala a kterému jsem rozuměla. Jeho obyvatelé oceňovali teplo koňských koblih v zimě, nůž v režném pytli a cestičku z vysy­ paného obilí, kterou si tak vytvářeli, podmračený výraz kupce, jemuž došlo, že má v košíku o vejce míň – a když jsem na ně někdy měla vztek, tak i o celou slepici, která na těch vejcích seděla. Dokázala jsem krást čím dál větší a hlučnější věci.

Kéž bych mohla prohlásit, že jsem kradla jen z  hladu, jenže to bych lhala. Někdy jsem okrádala přednosty jen proto, aby jejich zou­ falé životy byly ještě zoufalejší. Často jsem si říkala, kdybych byla já přednosta, nechávala bych lidem usekávat prsty, jen abych si zajistila trvalou moc? Protože moc, jak jsem zjistila, může být stejně lákavá jako pecen čerstvého chleba. A ta trocha moci, kterou jsem nad nimi měla, mi někdy místo jídla úplně stačila.

16

2

S  novými smlouvami mezi královstvími, které dovolovaly osíd­ lení Cam Lanteux, začali lidé, které jsem okrádala, jeden po druhém odcházet zkusit si nový život na nekonečných pláních. Ze mě se stal oškubaný pták marně pleskající křídly, náhle zbytečný. Představa stě­ hování na farmu uprostřed pustiny mě děsila. Něco takového bych neudělala... nemohla udělat. To jsem zjistila už v devíti, kdy jsem se vydala nedaleko za hradby Svatyně hledat odpovědi, které mi nedáva­ ly spát. Když jsem se ohlédla na město, které mizelo za mnou, a uvě­ domila si, že jsem jen tečka uprostřed opuštěné krajiny, nemohla jsem náhle dýchat a obloha zběsile kroužila kolem mě. Narazilo to do mě jako vlna. Nebylo kde se ukrýt. Nikde žádný stín, s nímž bych moh­ la splynout, žádné chlopně stanu, pod nimiž bych se mohla schovat. Žádné postele, pod které bych mohla vklouznout, kdyby mě chtěl ně­ kdo chytit. Nebylo tu kam utéct. Můj svět – podlahy, stropy, stěny – se rozplynul a rozlétl se do povětří. Jen s vypětím sil jsem se dokázala vrátit do města a už z něj nikdy neodešla.

Věděla jsem, že pod širým nebem nepřežiju. Plivnutí do tváře krá­ lovny bylo mým chabým pokusem ochránit způsob života, který jsem si vypěstovala. Už jednou mi můj život ukradli. Odmítala jsem to při­ pustit znova, jenže se to stalo. Příliv se nedá zadržet. Nový svět mi šplouchal kolem kotníků jako voda valící se na pobřeží, která mě vta­ hovala do proudu.

Mé první měsíce v Síni Svatyně byly dost bouřlivé. Nechápu, proč mě tenkrát někdo neuškrtil. Zasloužila bych si to. Kradla jsem všech­ no, na co mi padl zrak, i to, na co nepadl, a nosila to tajnou chodbou pod schodiště do Východní věže. Mé pozornosti nezůstaly ušetřené ani soukromé komnaty. Natiyin oblíbený šátek, Ebenovy boty, dřevě­ ná vařečka z kuchyně, zbraně, knížky, halapartny, královnin kartáč na vlasy. Někdy jsem to vracela, jindy ne, rozdělovala jsem svou přízeň a nepřízeň jako rozmarná vládkyně. Když jsem potřetí ukradla Gri­ zovi břitvu, řval jako medvěd a pronásledoval mě chodbami paláce.

Jednoho dne si mě královna zavolala na ochoz, kde se scházela Rada, aby mě pochválila. Prohlásila, že v oboru krádeží už jsem do­ sáhla mistrovství, a teď je načase naučit se něco dalšího.

Vstala a podala mi meč, který jsem ukradla.

17

2

Zadívala jsem se jí do očí a žasla nad tím, jak se k němu dostala. „Já tu chodbu taky moc dobře znám, Kazimyro. Nejsi jediná, kdo se kdy tajně plížil po Svatyni. Pro tohle ale můžeme mít lepší využití, než aby to rezivělo pod temným vlhkým schodištěm, nemyslíš?“

Vůbec poprvé jsem neodporovala.

Chtěla jsem se naučit víc. Nechtěla jsem jen schovávat meče, nože a mačety, které jsem nakradla. Chtěla jsem se je naučit používat, a to pořádně.

Terén byl teď rovnější, jako by náš příjezd očekávaly neviditelné obří dlaně a  uhlazovaly před námi všechny pahorky. Stejné ruce zřejmě odstraňovaly z krajiny trosky. Bylo zvláštní najednou nevidět nic. Ješ­ tě nikdy jsem necestovala tak dlouho krajinou, kde by nebyly vůbec žádné stopy po předchozím světě. Trosek po předcích byla všude spousta, jenže tady se nedalo narazit ani na jedinou napůl zborce­ nou zeď, která by poskytla trochu stínu. Nutila jsem se dýchat dlou­ ze a zhluboka, soustředila jsem se na jeden bod v dálce a předstíra­ la sama před sebou, že tam na mě čeká kouzelné město ukryté ve stínech.

Griz se zastavil a domlouval se s Ebenem a Natiyou, kde se se­ jdeme. Bylo načase, aby se naše cesty rozdělily. Když porada skonči­ la, Griz se otočil a podezíravě se zadívala na nesmírnou pustinu před námi, jako by něco vyhlížel. Jeho pohled nakonec spočinul na mně. Protáhla jsem se a usmála se, jako bych si užívala výlet pod letní oblo­ hou. Slunce stálo vysoko a házelo ostré stíny na jeho obličej zjizvený v bojích. Vrásky kolem očí se mu prohloubily.

„Ještě něco. Na tomhle úseku si hlídejte záda. Přišel jsem tady ne­ daleko o  dva roky života jen proto, že jsem se včas nepodíval přes rameno.“ Pak nám pověděl, jak ho tu s jedním dalbreckým vojákem zaskočili lovci lidí a odvlekli je na nucené práce do dolu.

„Jsme dobře ozbrojené,“ připomněla mu Wren.

„A máme Synové,“ dodala jsem. „Ty nás pohlídáš, viď, Syn?“

Zamžikala řasami, jako by zrovna měla vidinu, a přikývla. „Jasně.“ Chlácholivě zatřepotala prsty. „Tak už si jeď za svou milou.“

18

2

Griz zaklel a mávl rukou, jako by mu taková hloupost za nic víc ani nestála. Zamumlal nějakou nadávku a rozjel se pryč.

Podařilo se nám odpoutat se od Natiyi, aniž jsme si musely vy­ slechnout její další pokyny. Na všem už jsme se dohodli předem, na všech úskocích i na tom, co musíme vykonat doopravdy. Eben a  Natiya mířili na jih do Parsussu, hlavního města Eislandie, aby si promluvili s jejím králem a upozornili ho, že vstoupíme na jeho území. Byl to farmář, tak jako většina Eislanďanů, a celou jeho ar­ mádu tvořila asi dvacítka gardistů, kteří zároveň pracovali na jeho polích. Určitě neměl prostředky, aby se zabýval nějakým narušením svého území. Griz o  něm mluvil jako o  slabochovi, který reaguje spíš nervózně než rozhodně a nedokáže nijak kontrolovat vzdále­ né severní oblasti. Královna si byla jistá, že panovník Eislandie ne­ bude nic namítat, ale protokol od ní vyžadoval, aby ho informova­ la. Bylo to diplomatické opatření pro případ, že by se něco vymklo z rukou.

Já ale Natiye slíbila, že se nic nevymkne.

Eislandský král se každopádně dozví jen záminku, pod níž vstou­ píme na jeho území, ne náš skutečný cíl. To bylo pečlivě skrývané tajemství, ne něco, co bychom chtěli vykládat cizímu panovníkovi.

Schovala jsem mapy a  pobídla koně směrem k  Ďáblovu Chřtá­ nu. Synové se ohlédla na Natiyu a Ebena, aby posoudila, jak daleko od sebe jedou, jak moc se mezi sebou baví. Nechápala jsem, proč k němu cítí takovou náklonnost, ale Eben nebyl jediný. Synové milo­ vala se do někoho zamilovat. Sotva jsme se dostaly z doslechu, zeptala se: „Myslíte, že to spolu dělají?“

Wren zasténala.

Doufala jsem, že myslí něco jiného, ale stejně jsem se zeptala. „Kdo jestli dělá co?“

„Eben a Natiya. No, víte. To.“

„Ty jsi ta, co má dar,“ připomněla jí Wren. „Takže bys to měla vědět.“

„Mám sny,“ opravila ji Synové. „A kdybyste se vy dvě trochu sna­ žily, měly byste je taky.“ Ramena se jí zachvěla znechucením. „Jenže tohle je sen, o který vážně nestojím.“

19

2

„Já ji chápu,“ prohodila jsem k Wren. „Jsou věci, které si člověk nechce představovat, ani o nich snít.“

Wren pokrčila rameny. „Nikdy jsem je neviděla se líbat.“

„Ani se držet za ruce,“ dodala Synové.

„Jenže ani jeden z nich není ten typ, co dává city najevo,“ připo­ mněla jsem jim.

Synové se zamyšleně zamračila. Nikdo z nás nevyslovil to, co jsme věděly. Eben a  Natiya si byli hluboce oddaní, a  to velice vášnivým způsobem. Tušila jsem, že mezi nimi toho probíhá mnohem víc než polibky, i když jsem se tím nijak zvlášť nezabývala. Vlastně mi na tom nijak nezáleželo a ani jsem to nechtěla vědět. V jistém smyslu jsem asi byla jako Griz. V první řadě jsme byli gardisti Rahtanu, a na dal­ ší věci už nezbýval čas. „Další věci“ jen komplikovaly člověku život. Moje krátké vztahy s vojáky nakonec vždycky skončily jako rozptý­ lení, o  kterém jsem usoudila, že ho nepotřebuju. Bylo to riskantní, vyvolávalo to ve mně myšlenky na budoucnost, která možná vůbec nenastane.

Jely jsme bok po boku a  Synové obstarala většinu mluvení, tak jako obvykle. Vyplňovala dlouhé hodiny jízdy svými postřehy, ať už o tom, jak se dlouhá tráva otírá o spěnky našich koní, nebo nám líčila, jakou pórkovou polévku dělá její teta. Věděla jsem, že jedním z důvo­ dů, proč pořád klábosí, je snaha rozptýlit mě. Chtěla, abych nemusela myslet na ten rovný prázdný svět, který se přece mnou občas zavlnil a zhoupl, hrozil, že se mi nahrne do otevřených úst. Někdy mi hovor pomáhal. A jindy jsem se musela rozptýlit jinak.

Wren najednou zvedla ruku jako varování a signál, že se máme zastavit. „Jezdci. Půlnoční strana,“ ohlásila. Ostří její ziethe proťalo vzduch, jak ji vytrhla z pochvy. Synové založila do luku šíp. V dálce se nad plání mihotal temný mrak a zvětšoval se, jak se k nám blížil. Tasi­ la jsem meč, jenže mrak se náhle zvedl k obloze. Přelétl nad námi se zmítající se antilopou v drápech. Vítr, který vířila křídla toho stvoře­ ní, nám rozevlál vlasy, a všechny jsme se instinktivně přikrčily. Koně se vzpínaly na zadních. Ve zlomku vteřiny bylo po všem, tvor zmizel.

„Jabavé!“ zavrčela Wren, když jsme se snažily uklidnit koně. „Co to kčertu bylo?“

20

2

Před tímhle nás Griz zapomněl varovat. Už jsem o takových stvo­ řeních slyšela, spíš jen povídačky, ale myslela jsem si, že se vyskytují mnohem dál na sever, nad Infernatterem. Tak dnes už asi ne.

„To je racaa,“ ozvala se Synové. „Pták, který žere valspreye. Ale lidi asi ne.“

„Asi?!“ vyjekla Wren. Snědé tváře jí plály hněvem. „Takže ty to nevíš jistě? Myslíš, že chutnáme o tolik jinak než antilopy?“

Vrátila jsem meč do pochvy. „Můžeme doufat, že podstatně jinak.“

Wren se uklidnila a  odložila ziethe. Nosila dvě, na každém boku jednu, a neustále si je ostřila. S dvounohými útočníky si dokázala po­ radit snadno, jenže útok z nebe pro ni byl něčím novým. Viděla jsem, jak si to přebírá v hlavě. „Dokázala bych ho složit.“

Nepochybně ano. Wren v sobě měla houževnatost jezevce zahna­ ného do kouta.

Démoni, kteří ji poháněli, byli stejně nároční jako ti mí, a  Wren vybrousila své schopnosti do nejtenčího, nemilosrdného ostří. Sle­ dovala, jak jí celou rodinu povraždili na náměstí Blackstone, když se jejich klan dopustil té chyby, že provolával slávu zajaté princezně. To­ též prožila Synové. Ta sice předstírala veselou nevinnost, ale pod její dobrosrdečnou tváří bylo stejně smrtící odhodlání. Zabila víc nepřá­ tel než já a Wren dohromady. Sedm, pokud dobře počítám.

Teď vrátila šíp do toulce na zádech a zase spustila proud své vý­ mluvnosti. Aspoň bude mít po zbytek cesty o čem mluvit. Racaa byl úplně novým rozptýlením.

Stín toho tvora ale nasměroval moje myšlenky na jinou cestu. Ně­ kdy za týden touhle dobou se rozlétneme nad Ďáblovým Chřtánem a vrhneme do jeho ulic naše stíny. A pokud to dobře dopadne, uchvá­ tíme tam něco mnohem důležitějšího než antilopu.

Před šesti lety na našem kontinentu vypukla nejkrvavější válka, jakou kdy zažil. Tisíce mrtvých, ale za celým tím běsněním stálo jen pár lidí. Jeden z nich byl pořád naživu, a někteří se domnívali, že byl ze všech osnovatelů války tím nejhorším – kapitán Královských stráží z morrighanské citadely. Zradil království, které se přísahou zavázal chránit, postupně přivedl do pevnosti nepřátelské vojáky, aby oslabil Morrighan a způsobil jeho pád. Někteří vojáci, kterým velel, prostě

21

2

zmizeli – možná je odstranil, když začali mít podezření. Jejich těla se nikdy nenašla. Dopustil se bezpočtu zločinů, mimo jiné pomáhal při pokusu otrávit krále. Zosnoval vraždu korunního prince a jeho dva­ atřiceti bojovníků. Od konce války byl kapitán Královských stráží nejhledanějším uprchlíkem na kontinentu.

Dvakrát unikl zatčení a  vypadalo to, jako by zmizel z  povrchu země. Pět let ho už nikdo neviděl, ale teď se náhodné spatření a ku­ pec ochotný podělit se o tuhle informaci stali slibným vodítkem. Obě­ toval vlastní království a tisíce životů, jen aby ukojil vlastní chamtivost, řekla mi královna. Hladoví draci můžou léta spát, ale nikdy nezmění své zvyky. Musíme ho najít. Mrtví si žádají spravedlnost a živí rovněž.

Už před návštěvou údolí mrtvých jsem chápala, co dokážou dra­ ci skrytí přes den ve svých slujích, kteří vylétají pod rouškou noci a uchvátí ze světa všechno, po čem zatouží. Morrighanský uprchlík musí zaplatit za to, že kradl lidem sny a životy a neohlížel se přitom na nic, nestaral se o spoušť, kterou za sebou nechává. Některé stvůry můžou unikat navždycky, ale kapitán Illarion, který zradil své krajany a způsobil smrt tisíců lidí, neunikne. Jeho sluj ve Skalisku ho neukry­ je. Ukradnu ho z ní a bude platit. Dřív než jeho nenasytnost připraví o život další.

Potřebuju tě, Kazimyro. Věřím ti. A královnina důvěra pro mě zna­ menala všechno.

Pro tu práci jsem měla jedinečnou kvalifikaci a tahle mise zname­ nala nezaslouženou příležitost, abych odčinila své selhání. Před ro­ kem jsem udělala chybu, která mě málem stála život a vrhla stín na té­ měř neposkvrněnou pověst královniny elitní gardy. Rahtan znamená „nikdy nezklamat“ a já zklamala zoufale. Neuplynul ani den, abych na to nemyslela.

Když jsem si velvyslance z Reux Lau spletla s jistým mužem, roz­ poutalo to ve mně něco divokého, o  čem jsem ani nevěděla, že to v sobě mám. Anebo se možná probralo to raněné zvíře v mém nit­ ru, které jsem tak dlouho tajně krmila. Zmocnilo se mých končetin a vrhlo mě proti němu. Nechtěla jsem ho bodnout, ne vědomě, jen­ že pak nečekaně vyrazil v obraně. Můj útok přežil, čepel se naštěstí nedostala hluboko. Jeho zranění si vyžádalo jen pár stehů. Celý můj

22

2

oddíl byl uvězněn, ale pak se ukázalo, že jsem jednala na vlastní pěst, a ostatní propustili. Já zůstala v cele v jižní provincii víc než dva mě­ síce. Královna sama tam musela zajet, aby všechno urovnala a vyjed­ nala moje propuštění.

Ty měsíce jsem měla hodně času na přemýšlení. Ve zlomku vte­ řiny jsem odhodila své sebeovládání i trpělivost – vlastnosti, na něž jsem byla pyšná a jež mi léta zachraňovaly kůži. Ještě horší bylo, že mě ten omyl přiměl zpochybnit vlastní paměť. Možná už si jeho tvář ne­ dokážu správně vybavit. Možná se rozplynula tak jako mnoho jiných vzpomínek, a to mě děsilo ze všeho nejvíc. Jestli si ho už nevybavuju, může to být kdokoli, kdekoli.

Když jsme se vrátili, Eben pověděl královně o mé minulosti. Ani jsem netušila, odkud to ví. Sama jsem to nikomu nevyprávěla a  ni­ kdo se ani nestaral, kde se ta pouliční krysa jako já vzala. Podobných nás bylo tolik.

Královna si mě zavolala do soukromé komnaty. „Proč jsi mi ne­ pověděla o své matce, Kazimyro?“

Srdce mi zběsile pádilo. Do krku mi vhrkla hutná slaná pachuť. Namáhavě jsem polkla a zpevnila kolena, protože jsem se bála, že se mi podlomí.

„Není o čem mluvit. Má matka je mrtvá.“

„Víš to jistě?“

V srdci jsem věděla. Modlila jsem se za to den co den.

„Jestli jsou bohové milosrdní.“

Královna se zeptala, jestli si o tom můžeme promluvit. Věděla jsem, že se mi snaží pomoct, a vážně jsem jí dlužila pořádné vysvět­ lení už za to, co pro mě udělala. Jenže tohle ve mně zůstávalo jako zauzlovaný šmodrchanec vzpomínek a hněvu, které jsem sama zatím nedokázala rozplést. Omluvila jsem se královně, ale nic jí nevysvětlila a vydala se do své komnaty.

Když jsem odcházela, narazila jsem na schodišti na Ebena a za­ stoupila mu cestu. „Do mých záležitostí ti nic není, Ebene, rozumíš?! Nestrkej do nich čumák!“

„Myslíš svou minulost, Kazi. To ale není nic, za co by ses měla sty­ dět. Bylo ti šest let. Nemůžeš za to, že tvoje...“

23

2

„Drž hubu, Ebene! Už nikdy nemluv o mé matce, nebo ti podříz­ nu krk tak rychle a tiše, až ti ani nedojde, že už jsi po smrti.“

Jeho paže vystřelila a přehradila mi cestu, takže teď zase nepouštěl on mě. „Musíš čelit svým démonům, Kazi.“

Vrhla jsem se na něj, jenže jsem se přestala ovládat a on ne. Můj útok čekal. Otočil si mě zády k  sobě a  přišpendlil mě ke své hrudi tak pevně, že jsem málem nemohla dýchat, když jsem se proti němu vzpínala.

„Já ti rozumím, Kazi. Věř mi, já chápu, co cítíš,“ zašeptal mi do ucha.

Zuřila jsem. Vřískala. Nikdo tomu nemůže rozumět. Zvlášť ne Eben. Sama jsem pořádně nechápala vzpomínky, které ve mně pro­ bouzel, pokaždé když jsem se zadívala na jeho rozcuchané husté čer­ né vlasy, které mu visely do očí, na tu bledou bezkrevnou pleť nebo temné hrozivé oči. Nechápala jsem, proč v  něm vidím toho vozku z  karavany Previziů, který se uprostřed noci vplížil do naší chatrče s lucernou v ruce a zasyčel: Kde je ten spratek? Při každém pohledu na Ebena jsem viděla samu sebe, jak se krčím v  koutě v  louži vlastní moči, příliš vyděšená, než abych se dokázala pohnout. Teď už jsem nebyla vyděšená.

„Dostalas druhou šanci, Kazi. Nezahazuj ji. Královna za tebe ris­ kovala svůj krk. Nebude to dělat věčně. Teď už nejsi bezmocná. Mů­ žeš napravit jiné věci.“

Držel mě pevně, až už ve mně nezbyla žádná chuť se rvát. Když jsem se mu konečně vyprostila, pořád rozzuřená, rozběhla jsem se ukrýt do jedné z temných chodeb Svatyně, kde mě nikdo nenajde.

Později jsem od Natiyi zjistila, že mi Eben možná přece jen ro­ zuměl. Bylo mu pět, když se musel dívat na sekeru, která se pono­ řila do hrudi jeho matky. Když musel přihlížet, jak jeho otce po­ hřbívají zaživa. Jeho rodina se pokusila usadit v Cam Lanteux před uzavřením dohod, které by je chránily. Byl moc malý, než aby mohl ukázat prstem na ty, kdo to udělali, netušil ani, z jakého byli králov­ ství. Nemohl usilovat o spravedlnost pro své mrtvé, ale ta vzpomín­ ka mu zůstala ostře v paměti. Když jsem Ebena poznala líp, když jsme spolu pracovali, už jsem v něm neviděla toho vozku Previziů.

24

2

Viděla jsem Ebena s  jeho rozmary a  zvyky, mladíka se stejně bo­ lestnou minulostí.

Můžeš napravit jiné věci.

Ten omyl se pro mě stal bodem zlomu, novým začátkem. Víc než co jiného jsem toužila dokázat svou loajalitu té, která dala druhou šanci nejen mně, ale celé Vendě. Královně.

Jednu věc už nikdy nenapravím.

Ale možná jsou jiné, které bych mohla.

Pojďte blíž, bratři a sestry.

Dotkli jsme se hvězd

a prach možnosti je náš.

Leč dílo není dokončeno.

Čas se točí v kruhu. Opakuje se.

Musíme být připraveni.

Ač Drak teď odpočívá,

zase se probudí

a bude trýznit zemi

s břichem plným hladu.

A budiž to tak

povždy.

Píseň Jezelie

26

2

KAPITOLA TŘETÍ

JASE BALLENGER

Kam až dohlédneš, vidíš zemi, která je naše. Nikdy na to nezapomínej. Patřila mému otci a předtím jeho otci. Tohle je území Ballengerů a vždycky bylo, už od časů Předků. Jsme První rodina a každý pták, který nám přeletí nad hlavami, každý doušek vzduchu, každá kapka ve vodopádu tady patří nám. My jsme zá­ kon. Vlastníme všechno, na co se podíváš. Nikdy si nenech mezi prsty proklouz­ nout ani hrst hlíny, nebo přijdeš o všechnu.

Položil jsem otci ruku k boku. Pokožku měl chladnou, prsty ztuh­ lé. Byl mrtvý už celé hodiny. Připadalo mi to neuvěřitelné. Ještě před čtyřmi dny byl zdravý a silný, a najednou, když se vyhoupl na koně, se chytil za srdce a zhroutil se. Věštkyně tvrdila, že proti otci vyslal kletbu nepřítel. Léčitelka říkala, že selhává otcovo srdce a že se proti tomu nedá nic dělat. Ať už za to mohlo cokoli, během pár dní bylo po něm.

Jeho postel ještě obklopovalo dvanáct prázdných židlí po skon­ čených vigiliích. Zvuky dlouhého loučení se proměnily v nevěřícné ticho. Odstrčil jsem židli a vyšel na balkon, kde jsem se zhluboka na­ dechl. Přede mnou se táhly hřbety kopců až k zamlženému obzoru. Ani hrst, slíbil jsem otci.

Ostatní čekali, až vyjdu zevnitř s jeho prstenem. S mým prstenem. Váha jeho posledních slov mi protékala tělem, silná a  mocná jako ballengerovská krev. Přejížděl jsme pohledem tu nekonečnou kraji­ nu, která byla naše. Znal jsem tu každý kopec, každý kaňon, každý

27

2

útes a řeku. Kam až dohlédneš. Teď jako by vypadala jinak. Ucouvl jsem z  balkonu. Brzo můžu čekat potíže. Tak jako vždycky, když někdo z nás zemřel. Jako by nás ztráta jediného muže mohla učinit zranitel­ nějšími. Ta zpráva se brzy donese k dynastiím z ligy. Tohle byla špat­ ná doba na umírání. Začala první sklizeň, Previziové chtěli vyšší vý­ nosy za přepravu nákladů a Fertig požádal o ruku mou sestru. Ještě váhala. Fertiga jsem neměl rád, ale sestru jsem miloval. Zavrtěl jsem hlavou a odstrčil se od zábradlí. Patrei. Teď bylo všechno na mně. Do­ držím svůj slib. Naše rodina zůstane silná, tak jako vždycky.

Tasil jsem dýku z pochvy a vydal se k otcově posteli. Odřízl jsem kroužek i s opuchlým prstem, stáhl ho z něj a nasadil si ho. Pak jsem se vydal do síně plné nedočkavých obličejů.

Zadívali se na mou ruku, na prsten se stopami otcovy krve. Pře­ dání moci bylo dokonáno.

Ozvalo se uznalé zamručení.

„Pojďte,“ vyzval jsem je. „Je čas se opít.“

Naše kroky zněly chodbou s jediným cílem, který měla naše víc než desetičlenná skupina společný. Když jsme mířili ke dveřím, vyšla ze západního předpokoje má matka a zeptala se, kam jdu.

„Do hospody. Než se ta zpráva rozkřikne.“

Vrazila mi pohlavek. „Rozkřiklo se to už před čtyřmi dny, pitom­ če. Supi větří smrt dřív, než doopravdy přijde, a krouží kolem. Příští týden už budou hodovat na našich kostech. A teď běž. Nejdřív pro požehnání do kostela. Pak se můžeš opít do němoty. Měj ale pořád po boku strazu. Tohle jsou nejisté časy!“ Střelila varovným pohledem i  po mých bratrech a  ti poslušně přikývli. Matčiny oči se vrátily ke mně, pořád ocelové, pichlavé a planoucí, jasné, ale já v nich viděl tu bolestně vztyčenou zeď. Matka neplakala, ani když umřeli můj bratr a sestra. Přetavila svůj smutek v novou nádrž pro chrám. Zadívala se na prsten na mé ruce a hlava jí trochu klesla. Věděl jsem, že ji rozruši­ lo vidět ho na mé ruce po pětadvaceti letech, kdy ho vídala na otcově. Ti dva spolu notně posílili Ballengerovu dynastii. Měli jedenáct dětí – devět nás bylo pořád naživu – a jednoho adoptovaného syna, příslib

28

2

toho, že jejich svět bude ještě mocnější. Na to se matka soustředila, ne na své předčasné ztráty. Zvedla mou ruku ke rtům, políbila prsten a postrčila mě ke dveřím.

Když jsme kráčeli ze schodů z terasy, Titus potměšile zamumlal: „Nejdřív požehnání, pitomče!“ Šťouchl jsem do něj ramenem a ostat­ ní se chechtali, když jsme scházeli ze schodů. Byli jsme zralí na pořád­ ně divoký večer. A na noc zapomnění. Vidět umírat někoho jako můj otec, někoho nedávno tak plného života, kdo vypadal, že má před se­ bou ještě dlouhá léta, bylo jako připomínka toho, že nám všem přes rameno nakukuje smrt.

Nejstarší bratr Gunner se ke mně přitočil, když jsme se vydali k našim čekajícím koním. „Teď se objeví Paxton.“

Přikývl jsem. „Ale ne hned.“

„Bojí se tě.“

„Asi ne dost.“

Mason mě plácl po zádech. „K čertu s Paxtonem. Stejně nepřije­ de dřív než na pohřeb, pokud vůbec. Prozatím tě hlavně musíme po­ řádně ožrat, Patrei.“

S tím jsem počítal. Potřeboval jsem to stejně jako Mason a všich­ ni ostatní. Potřeboval jsem se přes to přenést a vykročit s námi vše­ mi dál. I když byl otec před smrtí hodně slabý, podařilo se mu toho posledním dechem hodně vyslovit. Bylo mou povinností to všechno vyslechnout a přísahat věrnost jeho odkazu, i kdybych to všechno sly­ šel už mockrát předtím  – jako že ano. Vykládal mi to od narození. Měl jsem to vytetované v nitru, stejně jako erb Ballengerů na rameni. Naše dynastie – spojená pokrevními i jinými pouty – byla v bezpečí. Stejně se do mě jeho poslední namáhavě sípané pokyny zaryly hlubo­ ko. Otec nebyl připravený pustit otěže své vlády tak brzo. Ballengerové se před nikým nesklánějí. Ať ona přijede k nám. To bude signál pro ligu. Tuhle část pokynů bude možná trochu obtížnější splnit.

Supové z ligy spojených dynastií, kteří krouží nad naším územím v naději, že se ho zmocní – ti byli první, koho jsem musel rozdrtit. Paxtona především. Nezáleželo na tom, že je můj bratranec. Pořád to byl nemanželský potomek mého dávno zesnulého strýce, který zradil svou rodinu. Paxton ovládal malé území Rádž Nivad na jihu, ale to

29

2

mu nestačilo. Stejně jako ostatní z jeho rodiny i jeho sžírala žárlivost a chamtivost. I tak to byl příbuzný, takže přijede projevit úctu mému otci – a posoudit naši sílu. Rádž Nivad byl čtyři dny cesty odsud. Pax­ ton zatím nemohl nic vědět, a pokud ano, bude mu trvat aspoň tak dlouho, než sem dorazí. Mám čas se připravit.

Naše straza zavolala na věž a vojáci z věže zavolali těm k bráně, aby nám uvolnili cestu. Těžká kovová konstrukce se s  vrzáním otevřela a vyjeli jsme. Cítil jsem oči ostatních na sobě a svém prstenu. Patrei.

Ďáblův Chřtán byl v údolí hned pod Skaliskem, jen částečně vi­ ditelný přes hradbu obřích stromů, tembrisů, které ho obklopovaly jako koruna. Když jsem byl malý, řekl jsem otci, že na každý vylezu, až na vrcholek. Bylo mi osm a nechápal jsem, jak vysoko do nebe sa­ hají, i když mi otec vyprávěl, že v jejich korunách sídlí bohové a li­ dem jsou ty výšky zapovězené. Beztak jsem se tak vysoko nedostal, ani vzdáleně ne. To nikdo. A stejně jako se koruny stromů vypínaly k obloze, jejich kořeny prorůstaly až do nitra země. Byly v téhle zemi ještě víc zakořeněné než Ballengerové.

Když jsme se dostali k úpatí kopce, Gunner zahalekal a pustil se napřed. My ostatní jeli za ním a  dusot koní nám rozechvíval kosti v těle. Rádi jsme svůj příjezd do města jaksepatří oznamovali.

Zvon tiše zacinkal jako křišťálové poháry, když se setkají v přípitku. Jeho zvuk se rozléhal pod kamennými oblouky chrámu. Do města jsme přijeli hlučně, tady jsme se ale chovali s úctou. Naše rodina kos­ tel respektovala, i když jsme měli rudé oči z celonočního hraní karet a  zamlžené pohledy po sudech vypitého piva. Ještě pět úderů zvo­ nu a  můžeme jít. Gunner, Priya a  Titus klečeli z  jedné strany vedle mě, Jalaine, Samuel, Aram a Mason z druhé. Zabrali jsme celou prv­ ní řadu. Naše straza – Drake, Tiago a Charus – klečeli za námi. Kněz mluvil prastarým jazykem, míchal popel s  krví telete a  pak přitiskl lepkavé krvavé prsty na čelo každého z nás. Naše obětiny přijali váž­ ně se tvářící almužníci a prohlásili, že bohové jsou spokojeni. Asi víc než spokojeni. Bylo to tolik peněz, že za ně můžou zaplatit dalšího léčitele pro lazaret. Ještě tři zvonění. Dvě.

30

2

Jedno. Postavili jsme se, přijali požehnání a  vážně se jako jeden muž vydali k východu z kostela. Vytesaní svatí stáli na sloupech a shlí­ želi na nás. Odříkávaná bohoslužba za námi letěla povětřím jako ochra­ nářský duch.

Titus venku počkal, až bude u paty schodiště, a pak ostře hvízdl: Jde se do hospody. Platí nový Patrei. Dekorum tváří v tvář smrti vy­ neslo emoce na jeho vkus až moc blízko k hladině. Možná na vkus nás všech.

Ucítil jsem zatahání za plášť. Ve stínu sloupu se choulila věštkyně s kápí staženou do obličeje. Hodil jsem jí do košíku pár mincí.

„Co pro nás máš?“ zeptal jsem se.

Pořád mě tahala za plášť, až jsem poklekl tak, abychom si viděli do očí. Ty její byly jako azurové kamínky plující bez těla v temném stínu její kápě. Její oči se upřely do mých a naklonila hlavu, jako by klouza­ la hlouběji. „Patrei,“ zašeptala.

„Tak už jsi to slyšela.“

Zavrtěla hlavou. „Ne zvenčí. Zevnitř. Řekla mi to tvoje duše. Zven­ čí... slyším jiné věci.“

„Jako?“

Naklonila se blíž a promluvila tlumeně, jako by se bála, že nás usly­ ší někdo další. „Vítr šeptá, že přicházejí, Patrei. Přicházejí pro tebe.“

Sukovitými prsty mě uchopila za ruku a políbila prsten. „Ať tě bo­ hové ochraňují.“

Jemně jsem se jí vymanil a vstal. „Tebe taky.“

Její novina nebyla ve skutečností nic nového, ale nelitoval jsem mincí, které jsem jí dal.

Ještě jsem se ani nedostal pod schody, když se objevili dva z našich dozorců, Lothar a Rancell, a přitáhli někoho přede mě. Stlačili ho na kolena. Poznal jsem ho. Hagur z dobytčího trhu.

„Bral peníze pod rukou, aby pak nemusel platit daně,“ oznámil Lothar. „Přesně jak jste měl podezření.“

Zíral jsem na obviněného. V jeho očích nebylo popření, jen strach. Vytrhl jsem nůž.

„Ne před chrámem,“ zaprosil a po tvářích mu stékaly slzy. „Pro­ sím, Patrei. Nezostuďte mě před očima bohů.“

31

2

Objal moje nohy, sklonil hlavu a vzlykal.

„Zostudil ses sám. Tos myslel, že na to nepřijdeme?“

Neodpověděl, jen prosil o milost a schovával obličej do kůže mých bot. Odstrčil jsem ho a jeho pohled se strnule upřel do mého.

„Nikdo nesmí zrazovat rodinu.“

Mizera horlivě přikývl.

„Ale bohové se nad námi slitovali,“ připomněl jsem. „Jednou. A tak to dělají i  Ballengerové.“ Zastrčil jsem nůž do pochvy. „Postav se, bratře. Když žiješ v Ďáblově Chřtánu, patříš k naší rodině.“ Natáhl jsem ruku. Díval se na mě, jako by myslel, že je to nějaký trik, byl moc vyděšený, než aby se dokázal pohnout. Popošel jsem k němu, vytáhl ho na nohy a objal. „Jednou,“ zašeptal jsem mu do ucha. „Pamatuj si to. A příští rok zaplatíš dvojnásobnou daň.“

Odtáhl se ode mě, děkoval mi, couval tak, až zakopával o vlastní nohy, a pak se najednou otočil a dal se na útěk. Už nás nebude okrá­ dat. Bude pamatovat, že patří k rodině, a nikdo nezrazuje vlastní lidi.

Tak by to aspoň mělo fungovat.

Znovu jsem si vzpomněl na Paxtona a na slova věštkyně. Přichá­ zejí pro tebe.

Paxton byl otrapa, pijavice se zálibou ve víně. Poradíme si s ním, tak jako jsme si poradili se vším ostatním. Mrchožrouti uprchli i s našimi zásobami.

Jsou pryč? zeptal se. Přikývl jsem. Umíral mi v náručí, už teď byl jen popel a prach a pří­ zrak své velikosti. Vtiskl mi do dlaně mapu.

Tohle je ten pravý poklad. Odveď je tam. Teď je to na tobě.

Ochraňuj je. Sliboval, že tam je jídlo. Bezpečí. Sliboval to od chvíle, kdy spadla první hvězda. Už jsem nevěděl, co je to bez­ pečí. Bylo to slovo z doby předtím, než jsem se narodil. Z posledních sil mi stiskl ruku.

Vytrvej v tom bez ohledu na to, co budeš muset udělat. Nikdy

se nevzdávej. Nevzdávej se.

Ano, odpověděl jsem, protože jsem chtěl, aby ve svých posledních okamžicích věřil, že jeho úsilí a oběti nebyly marné. Že nás nakonec zachrání.

Vezmi si můj prst, vyzval mě. Jen tak se dostaneš dovnitř. Vytáhl z vesty břitvu a podal mi ji. Zavrtěl jsem hlavou. To nemůžu. Nemůžu to udělat vlastnímu dědečkovi.

Teď, rozkázal mi. Budeš muset dělat horší věci, abys pře­

žil. Někdy budeš muset zabíjet. Tohle, podíval se na svou

ruku, to nic není. Jak se mu mám vzepřít? Je hlavní velitel. Rozhlédl jsem se po těch, kteří nás obklopovali, s  propadlými tváře­ mi plnými špíny a strachu. Většinu z nich jsem stěží znal. Vtiskl mi břitvu do ruky.

Vy všichni jste teď jedno. Jste rodina. Ballengerova rodina.

Chraňte se navzájem. Přežijte. Vy jste ti pozůstalí po lidstvu,

pro něž bylo vybudováno Skalisko. Bylo mi jen čtrnáct a ostatní byli ještě mladší. Jak máme být natolik silní, abychom se ubránili mrchožroutům, vichrům, hladu? Jak to máme zvládnout jen sami?

Teď, přikázal. A já poslechl. Ani nezasténal. Jen se usmál, zavřel oči a vydechl naposledy. A  já se nadechl poprvé jako vůdce pozůstalých, pově­ řený svým dědečkem a velitelem, abych nesl dál prapor naděje. Nevím, jestli to zvládnu.

Greyson Ballenger, 14


1

34

2

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAZI

Ohrady na dobytek byly rozbité, dřevo poházené kolem, pach spále­ né trávy nám spaloval plíce. Pod kůží mi vyšlehl hněv, když jsem se rozhlížela po zkáze kolem. Wren a Synové běsnily vzteky. Naše poslá­ ní se náhle rozdrobilo a znásobilo jako odrazy v rozbitém zrcadle. Nakonec nám zuřivost poslouží, to jsme všechny věděly. Naše cha­ trná záminka, proč jsme tady – zkoumat porušování smluv – náhle získala obrysy, rozměry, obsah, ostrost, zuby, drápy a jed.

Osídlení se skládalo ze čtyř stavení, společného podlouhlého domu pro shromáždění, stodoly a několika kůlen. Všechny stavby byly po­ škozené. Stodola úplně zničená. Zahlédly jsme ohnutého muže, jak horečně okopává zahradu, jako by nevnímal tu zkázu všude kolem. Když nás spatřil přijíždět, zvedl motyku jako zbraň. Vzápětí ji spus­ til, když poznal Wrenin plášť v barvách klanu Meurasi. Moje kožená kazajka byla ozdobená thannisem, rostlinkou uctívanou ve Vendě, a kůň Synové měl na uzdě střapec jako zvířata kmenů z východních slatin. Pokud jste věděli, co hledat, všechny jsme z  dálky vypadaly vendsky.

„Kdo to udělal?“ zeptala jsem se ho, sotva jsme přijely blíž, i když jsme to už věděly.

Muž narovnal shrbená záda. Jeho obličej byl zbrázděný lety strá­ venými na slunci, jeho lícní kosti byly jako unavené pahorky v pro­ padlé krajině. Ve dveřích a škvírami v rozbitých okenicích za ním vy­

35

2

kukovaly další obličeje, osadníci příliš vyděšení na to, aby vyšli ven. Stařec se představil jako Caemus a vysvětlil nám, že záškodníci při­ jeli uprostřed noci. Byla tma a neviděl jim do tváří, ale určitě to byli Ballengerové. Jen týden předtím je přijeli varovat, ať si sbalí svoje stá­ da a vypadnou z jejich půdy. Jednu krávu si vzali jako pokutu.

Wren se rozhlédla kolem. „Jejich půdy? Tady uprostřed Cam Lan­ teux?“

„Všechna je jejich,“ odpověděl Caemus. „Kam až dohlédnou, po­ dle nich. Každé stéblo trávy patří jim.“

Klouby Synové zbělely hněvem.

„Kde je váš dobytek?“ zeptala jsem se starce.

„Pryč. Všechna zvířata nám sebrali. Nejspíš jako poplatek za vzduch, který tady dýcháme.“

Všimla jsem si, že tu nikde nevidím ani koně. „A ti raviani, které vám daroval Morrighan?“

„Odehnali všechny, až na jednu starou herku, která nám tahá po­ voz. Pár z našich s ním odjelo do města pro zásoby, ale nejspíš toho moc nepřivezou. Venďani tady musí za všechno platit s přirážkou.“

Zaťal čelist a sevřel prsty kolem motyky. Venďané se hned tak ně­ čeho neleknou, ale svěřil se nám s obavou, že se někteří zdejší osad­ níci možná vyděsili natolik, že už se ani nevrátí.

„Nebudete nikomu nic platit s  přirážkou a  ani dávat pokuty za vzduch, který dýcháte,“ prohlásila jsem a naposledy si prohlédla ško­ dy. „Může to nějakou dobu trvat, ale za tohle dostanete odškodnění.“

„Nestojíme o další potíže s...“

„Ostatní osadníci se vrátí a někdo vám zaplatí všechno, o co vás připravil.“

Pochybovačně se na mě zadíval. „Vy neznáte Ballengery.“

„To je pravda,“ připustila jsem. „A oni neznají nás.“

Ale brzo nás poznají.

Ďáblův Chřtán byl ještě třicet kilometrů daleko. Bylo to odlehlé ta­ jemné město daleko od hlavního města Eislandie a  jen málokdo o  něm věděl něco jiného, než že je to rostoucí centrum obchodu.

36

2

Ještě před pár měsíci jsem o  něm nikdy neslyšela. Očividně to bylo město dost velké, aby umožňovalo nákupy zásob a prodeje vlastní pro­ dukce osadníkům. Cestou ze zničené osady jsem byla unavená a po­ drážděná. Poslední noc jsem moc dobře nespala, ani ve stanu ne. Ta zoufalá rovina do mě klovala jako neúnavný pták a připadalo mi ne­ možné, aby někdy tady existovalo byť jen trochu větší město. Připadalo mi, že jsem se už celé dny pořádně nenadechla. Synové neustále žva­ nila, a když začala zase o racaa, vyštěkla jsem na ni jako vzteklá fena.

„Promiň,“ ozvala jsem se po dlouhé odmlce. „Neměla jsem na tebe tak vyjet.“

„Asi mi došla čerstvá témata,“ prohlásila Synové.

Cítila jsem se vážně bídně, a o to horší bylo, že Synové věděla. Vě­ děla, že nesnáším ticho, a  jen se snažila mi ho něčím vyplnit. Byla jsem zvyklá na hluk města, trvalý šum, rachot, nářky, na zvuky lidí i zvířat, na tiché bubnování dešťových kapek na střechy, na šplíchání kol povozů v bahnitých kalužích, na povykování pouličních prodej­ ců, kteří se někomu snažili prodat holuba, amulet nebo šálek horkého thannisu. Toužila jsem slyšet hukot řeky, řinkot zbroje vojáků pocho­ dujících uličkami, hekání stovky mužů, kteří spouštěli most, cvakání pamětních kostí zavěšených na tisících opasků, a  všechny ty zvuky spojené dohromady, jako by to bylo celistvé a živoucí stvoření.

Všechny tyhle věci mi pomáhaly se ukrýt. Byly mým brněním. To­ hle ticho bičované větrem působilo, že jsem se cítila jako nahá. „Pro­ sím tě,“ hlesla jsem, „jak jsi říkala, že rodí mláďata?“

„Snášejí vejce, Kazi,“ opravila mě Wren. „Tys vůbec neposlou­ chala.“

Synové si odkašlala. Byl to její signál, abychom ztichly. „Povím vám místo toho příběh.“

Wren a já jsme pochybovačně povytáhly obočí, ale i tak jsem byla Synové vděčná.

Ten příběh už nám vyprávěla mnohokrát, ale vždycky do něj při­ dala nové odbočky, které nás rozesmály. Vyprávěla o  zkáze tak, jak o ní mluvili lidé z mokřin. Vrátila se přitom k jejich huhňavé ledaby­ lé výslovnosti. V téhle verzi hrál důležitou roli anděl Aster. Bohové zlenivěli, nestarali se o zemi, jak měli, a Předkové se sami dosadili na

37

2

jejich místa, létali po nebi, překypovali silou, ale postrádali moudrost, ničili všechno, co jim stálo v cestě. A tak Aster, andělská strážkyně nebes, mávla rukou galaxií, nabrala do ní několik hvězd a hodila je po Zemi, aby zničila zlo, které tam přebývalo. Poté tam však našla Po­ zůstalé čistého srdce, nad nimiž se slitovala a vedla je z místa zkázy do bezpečí za branami Vendy. „A ty nejlepší z nich, samozřejmě, za­ vedla do mokřin a darovala jim tlusté rožněné prase s jiskřící hvězdou v tlamě.“ V každé verzi příběhu Aster darovala lidem z bažin něco jiného – většinou něco tučného a lahodného. Záviselo to na tom, jak velký hlad Synové právě měla.

Wren se ujala slova po ní a vyprávěla ten příběh tak, jak se trado­ val v jejím kmeni. V něm nebylo žádné pečené sele, ale spousta ost­ rých dýk. Já neměla žádnou svoji verzi a žádný klan, do kterého bych patřila  – i  mezi Venďany jsem byla bez kořenů. Jednu věc měly ale všechny ty legendy o zkáze společnou. Vždycky to bylo tak, že bo­ hové a andělé zničili svět, když se lidé sami snažili stát bohy a z jejich srdcí zmizelo milosrdenství.

A z lidstva zbyla jen hrstka Pozůstalých, nad nimiž se andělé sli­ tovali, a ti založili dnešní království. Jenže jak nás královna často va­ rovala, dílo není dokončeno. Čas se točí v kruhu. Opakuje se. Musíme být při­ praveni.

Teď to vypadalo, že musíme být připraveni na Ballengery.

Wren měla orlí zrak a jako první vykřikla: „Tamhle to je!“

V dálce za plání se zvedaly kopce a mezi nimi se konečně objevi­ ly rozeseté trosky, žíhající krajinu sytými bujnými stíny. Ale daleko za nimi, na úpatí hory ponořené do levandulové mlhy, se rozpíjela ještě temnější skvrna. Když jsme se blížily k ní, získávala obrys a barvu. Byla roztažená jako obrovský pes u nohou svého zasmušilého pána. Co za psisko byl Ďáblův Chřtán, anebo, což bylo důležitější, kdo je jeho pánem? Kolem něj se vznášel zelený ovál jako zlověstná ostna­ tá tiára. Stromy? Ale tak podivné, tak nepozemské. Takové jsem ještě nikdy neviděla.

Synové zadržela dech. „Tohle je Ďáblův Chřtán?“

Puls se mi zrychlil a vztyčila jsem se ve třmenech. Mije si odfrknul, připravený vyrazit do cvalu. Ještě ne, hochu, ještě ne.

38

2

Před námi se začaly vynořovat prastaré ulice jako záda podzem­ ních hadů, kteří jako by se náhle vyloupli na povrch pod našima no­ hama.

„Páni,“ hlesla Wren. „Tohle muselo být město velké jako Svatyně.“

Zhluboka jsem se nadechla uklidněním a posadila se do sedla. To­ hle bude snadné.

Město bylo hned za hranicí Eislandie, jednoho z Menších králov­ ství, které mělo tvar slzy s Ďáblovým Chřtánem ve špičce, vzdále­ ným a odlehlým od zbytku země. Vně hranic Eislandie stála pevnost Ballengerů Skalisko, která tomu všemu vévodila. Podle zpráv, které dostala královna, byla jejich pevnost nedobytná. Uvidíme.

Tohle město nemělo na rozdíl od vendské Svatyně žádné hradby, neobtékala je žádná Velká řeka, která by ho věznila ve svém sevření. Působilo jako neohrožený bojovník, jemuž se nikdo neodváží posta­ vit do cesty. Jeho domy a stavby se zvedaly proti nebi jako silné ohnu­ té prsty a jedinou hradbou města jako by byl kruh vysokých stromů, které se tyčily do nebe jako obrovský záhadný věnec. Dovnitř se dalo vstoupit na mnoha místech, a pokud jsme mohly vidět, mířili do něj i jiní poutníci. Ještě pořádný kus od města si Wren vyhlédla šikovnou opuštěnou ruinu, kolem níž jsme projížděly, a se Synové tam schova­ ly některé naše rance. Pak jsme pokračovaly dál.

Do města sice přijíždělo hodně lidí, ale sotva jsme se v něm ocitly, přitahovaly jsme pohledy. Možná za to mohly erby Vendy na našich pláštích nebo něco v  našich tvářích. Něco, co napovídalo, že jsme sem nepřijely nic nakupovat ani prodávat. Nebyly jsme zde z důvodů, které by místní schvalovali. A měli pravdu – to jsme nebyly.

Wren sykla. Zavrtěla hlavou. Zamumlala: „To se mi nechce líbit.“ Vytáhla zeithe, otočila se kolem sebe a zase ji zasunula do pochvy. Jí­ lec narazil na kůži.

Se Synové jsme si vyměnily pohledy. Věděly jsme, že tohle přijde. Byl to Wrenin rituál, přehodnocovat každé riziko těsně předtím, než usoudí, že to riziko skutečně je. „Chceš to určitě udělat?“ zeptala se mě. „Je to mocná rodina. Jestli tě zavřou...“

39

2

„Jo,“ přerušila jsem ji, než stačila navrhnout něco jiného. Tohle byl jediný způsob, jak by to mohlo vyjít. „Jak jsem řekla Grizovi, zvládnu to,“ připomněla jsem jim. Naše pohledy se setkaly. „A vy taky.“

Wren přikývla. „Aspoň nezapomeň mrkat.“

„Určitě,“ přikývla jsem.

Když člověk žije na ul



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.