E-kniha: Zlodějka příběhů - Michaela Klevisová

Zlodějka příběhů

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Michaela Klevisová

Zlodějka příběhů – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

PRAHA 2017

Přijde smrt a bude mít tvé oči.

Bude to jako zlozvyku si odnavykat,

jako v zrcadle zřít

vynořovat se mrtvou tvář,

jako naslouchat rtům semknutým.

Do jícnu sestoupíme němí.

Cesare Pavese

Všechny postavy v této knize jsou smyšlené a jejich

případná podobnost s existujícími osobami je náhodná.

Stejně tak smyšlená jsou i prostředí, v nichž se děj odehrává.

7

Prolog

Přesně si vybavovala den před osmnácti lety, kdy se její život začal ubírat nesprávným směrem.

„Neblázni. Je to jenom sex,“ řekla Anna a pomalu vyfoukla kouř. Sklouzla očima za Esteřino rameno a v zorničkách se jí odrazilo mihotání plamenů. Když přišly do restaurace, sedla si tak, aby měla výhled na krb, a Ester se musela chtě nechtě uvelebit naproti ní. Oheň ji pálil do zad a pod angorovým svetrem jí po žebrech stékaly stružky potu. „Jenom sex,“ opakovala Anna. „Akorát ve třech.“

„Mně to přijde praštěný.“ Ester zakroužila vínem ve sklenici. Pořád ještě se jí nechtělo věřit, že ji Anna o něco takového zcela vážně požádala, ale s každou další vypitou sklenicí byl údiv slabší. „Mám z toho strach.“

„Ty máš pořád z něčeho strach. Tak ho překonej, ne?“

Může se stát, že čeho se člověk zpočátku děsí, to ho paradoxně nakonec nejvíc osvobodí? Ester matně tušila, že by byl život mnohem jednodušší, kdyby si ho tak často sama nekomplikovala zbytečnými obavami. Docela ráda by se trochu víc uvolnila, ale nebyla si jistá, jestli právě teď nastala vhodná chvíle.

„Proč si nedáš inzerát?“

„Nepotřebuju inzerát, když mám tebe. S nikým přece nechodíš.“

„A co Marcela?“ nadhodila Ester s nadějí v hlase. „Zeptej se Marcely. Taky je sama. Ráda zkouší nový věci.“

„Jenže vypadá jako chlap.“ Anna se předklonila a Ester zašimral v nose její parfém. „Vážně to pro mě nemůžeš udělat? Jde jen o jeden večer.“

Ester vypila víno do dna. Horko ji donutilo se ohlédnout, aby se ujistila, že jí plameny z krbu neolizují záda. Prostě nemůžu, dralo se jí na jazyk. Nechci. Jenže kudy vede hranice mezi sobectvím a asertivitou? Nejlepší kamarádka ji žádá o pomoc. Odhaluje se Michaela Klevisová ZLODĚJKA PŘÍBĚHŮ před ní jako dosud nikdy. Nemělo by jí to spíš lichotit než nahánět strach?

„Tak dobře,“ hlesla. „Štveš mě, ale dobře, ať je po tvém. Jeden den.“

Mnohem horší dny měly teprve přijít.

Kapitola 1

V bazénu už zase plavaly mrtvé myši.

Teplý vítr přinášel od lesa vůni pryskyřice, čeřil vodní hladi­ nu a vlnky prozářené sluncem vrhaly na tyrkysové dno krajkoví odlesků. Na osm hodin ráno bylo nezvyklé horko. Na stoncích nepokosené trávy osychaly poslední kapky rosy a třpytily se chvíli zlatě, chvíli duhově, podle toho, v jakém úhlu se k nim Es­ ter postavila. Takovýhle den by chtěl každý začít koupelí v ba­ zénu, pomyslela si, jenže ty nechutné myší mrtvolky zahradní idylu kazí. Ohlédla se ke dvěma srubovým bungalovům, které pronajímala turistům. Oba měly zavřené okenice a neozývaly se z nich žádné hlasy. Je naděje, že hosté ještě spí? Mrzelo ji, že dnes vstala tak pozdě, jinak by si s utopenými hlodavci snadno poradila za rozbřesku a beze svědků, jako to udělala už několi­ krát. Do bazénu pak pokaždé přidala tabletu chlóru a hosté se mohli spokojeně koupat.

Co oči nevidí...

Do vybudování penzionu na slunném svahu na jižním okra­ ji Prahy nainvestovala Ester Černá spoustu času a peněz, svých i vypůjčených. Přijíždělo k ní mnohem méně hostů, než před­ pokládala, nejspíš kvůli mizernému spojení do centra Prahy, ale přesto nepropadala beznaději, protože si statek z počátku dvacátého století tak zamilovala, jako by to byl její rodný do­ mov. Když se neplánovaně ocitla se dvěma malými dětmi sama, bez práce a bez slušné praxe, vymyslela si, že povede penzion na rozhraní velkoměsta a venkova, a ačkoli byla mizerná orga­ nizátorka, nakonec dosáhla svého. Vzala si hypotéku a koupila a zrenovovala dům na polosamotě za humny obce Točná, která nedávno začala patřit do katastrálního území hlavního města. Ester tudíž směle mohla inzerovat „ubytování v Praze“ (hranice hlavního města ležela nějakých tři sta metrů za jejím pozem­ VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá kem), a přitom jí hned za zahradou začínal les, ze kterého občas vyšly srny, a k snídani mohla hostům dávat jahody vypěstované na vlastních záhonech. Ke statku se jezdilo po venkovsky vyhlí­ žející záplatované slepé asfaltce a nejbližšími sousedy byli oby­ vatelé dvou omšelých stavení u silnice v údolí. Za úzkým pásem smíšeného lesa se sice množily moderní domky s nevkusnými balkonky, zábradlíčky, vikýři a balustrádami a vítr z té strany přinášel drncání sbíječek a jekot cirkulárky, ale Esteřin statek naštěstí pořád ještě obklopoval les a pole. Měla bys okolní po­ zemky koupit, než se na nich také začne stavět, radila jí Anna, možná bys na tom do budoucna zbohatla! Dokonce na interne­ tu zjistila, komu pole vedle statku patří, ale tomu se Ester jenom usmívala. Má co dělat, aby si vydělala na jídlo a na režijní nákla­ dy penzionu, a měla by kupovat pole? Když loni na jaře na ob­ zoru během několika dní vyrostla vysoká montovaná hala, Ester zpanikařila. Měla Anna pravdu? Promění se okolí ve staveniště, nebo dokonce v průmyslovou zónu? Sedla do auta a jela se na halu podívat a zjistila, že je to skladiště vysokozdvižných vozíků a že vedle něj už stojí základy dalších dvou plechových monster. Probrečela večer a druhý den napsala dopis majiteli pozemků před svým penzionem, jehož adresu jí Anna vypsala z katastru nemovitostí. Prodal by svá pole? Za kolik?

Vůbec neodpověděl.

Rozhodla se tedy, že jí bude jedno, co se staví na obzoru, a když vyhlížela ze zahrady, důsledně barevné montované kra­ bice přeskakovala pohledem. V létě se trochu schovaly za jablo­ ňovou alej podél silnice, v zimě to bylo horší. Další komerční budovy k nim zatím nepřibyly. Anna si ovšem nedávno někde přečetla, že se brzy bude měnit územní plán Prahy, a nepřestá­ vala věštit katastrofy. Pole okolo Esteřina statku se rozparceluje na pozemky určené k zastavění, to je víc než jisté! Měla smysl pro drama, vždyť se živila jako scenáristka televizního seriálu, takže barvitě líčila rozbagrovanou půdu, vykácený les a pětipat­ rové činžáky pět metrů od hrany Esteřina pozemku. Ester to ne­ VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá chtěla poslouchat. Nerada se nervovala kvůli něčemu, co stejně nemůže změnit, a budoucnost ji nikdy moc nezajímala. Proč by se měla znepokojovat něčím, co ještě ani neexistuje?

Například zrovna teď jí mnohem víc starostí dělaly myši v bazénu.

Mrtví hlodavci se ve vodě objevovali denně už týden. Kde se berou? Ester trávila ve statku třetí léto, a ještě nikdy z něj ne­ musela z bazénu lovit utopené myši. Že by se letos přemnožily? Nebo je to tím horkem a suchem? Ano, nejspíš to bude suchem; hlodavci cítí vodu, jdou se do bazénu napít, ale přepadnou do­ vnitř, nedokáží se po hladkém okraji vyškrábat ven a utonou. Asi bude muset na noc bazén překrývat nějakou sítí, jenže je tak velký, že se to bude dělat špatně. Měla by ho tedy vypustit? Poprvé zalitovala, že chtěla svému penzionu dodat nádech lu­ xusu něčím tak nepraktickým, jako je obrovský bazén se svět­ ly pod hladinou, která večer nádherně září do tmy. Přidělala si tím hodinu práce denně, protože i když myši dřív z vody lovit nemusela, hladina po ránu byla vždycky plná utopených můr a brouků.

Ester pokrčila rameny, ještě jednou se ohlédla po bungalo­ vech a zamířila do kůlny pro síťku na dlouhé násadě. Na pře­ mýšlení není čas, musí se myší zbavit dřív, než hosté vyjdou ven.

Naházela hlodavce do pole, odstranila z bazénu i utopený

hmyz, přidala tabletu chlóru a zapnula cirkulaci vody. Šplou­

chání vlnek svádělo ke koupeli, jenže bazén tu byl v první řadě pro hosty a Ester na rozdíl od nich věděla, co v něm plavalo.

Že by do vody někdo ty myši házel schválně?

Někdo, komu ona nebo její penzion leží v žaludku? Někdo, kdo jí chce kazit kšefty, už tak mizerné? Ester věděla hned o ně­ kolika lidech z okolí, kteří by nejraději viděli penzion Na Statku zavřený. Kupříkladu ta kudrnatá paní z Točné, jak jen se jmenu­ je, která pronajímá podkroví svého zatuchlého domku na kři­ žovatce a nedávno v samoobsluze Ester obvinila, že jen kvůli ní VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá nemá žádné klienty a nejspíš bude muset s podnikáním skon­ čit a přihlásit se na podporu. Její nejbližší sousedé, obyvatelé jednoho ze dvou domků přilepených ke slepé asfaltce, měli pro změnu dojem, že auta Esteřiných hostů jezdí okolo jejich dve­ ří příliš rychle, a dokonce na ni kvůli tomu podali stížnost na městský úřad. Jako by mohla za chování lidí, kteří jí platí za ubytování!

Ester svraštila čelo. Je možné, že se dnes v noci někdo po­ tuloval po jejích pozemcích, zatímco ona spala ve statku úplně sama? Večer ji při usínání vyrušil dusot z půdy, a i když ho ur­ čitě měly na svědomí jen kuny, do zátylku se jí zahryzl strach.

Zalitovala, že jí při budování penzionu nezbylo dost peněz na plot a bytelnou bránu. Nebyla žádný strašpytel, ale občas ji trochu zneklidňovalo, že žije sama se dvěma malými dětmi na poměrně odlehlém místě. Osvojila si trochu podivínský zvyk: před spaním vždycky schovala všechny ostré nože a nůžky do zásuvky a zamkla je. Cítila se pak ve velkém prázdném domě bezpečněji... Možná by si měla pořídit alespoň psa. Asi poprosí svého nejbližšího souseda Matěje, aby jí udělal dobrou cenu na jedno ze štěňat, které se před měsícem narodily jeho feně ber­ nardýna.

Při pomyšlení na Matěje se Ester pousmála. Docela ráda by ho zase viděla. Že by dala do košíku čerstvě upečený bochník domácího chleba a donesla mu ho? Matěj Stránský se na hum­ na Točné přistěhoval letos v zimě, zabydlel se v zanedbaném domku u silnice, a postupem času se s Ester spřátelili. Pověděl jí o sobě málo: je rozvedený, bezdětný a přestěhoval se do Pra­ hy, protože ho doma na jižní Moravě nic nedrželo. Ester mátlo, že tak milý a pohledný muž jako on žije osaměle, ale třeba je to jeho volba, nikoli úděl. O své bývalé ženě odmítal mluvit a Es­ ter to respektovala. Ani ona se mu příliš nesvěřovala, i když by docela ráda přátelství posunula do intimnější roviny. Neměla by Matěje pozvat na večeři, když je tu teď výjimečně bez dětí? Hos­ té do té doby odjedou a nikdo další se zatím neohlásil, takže je VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá dost velká šance, že ji čeká poustevnický víkend... Docela se na vzácnou samotu těšila.

Po štěrkové cestičce lemované tújemi se vydala od bungalovů zpět do statku, jehož otevřeným oknem se ven linula vůně do­ mácího chleba. Ester se rychlým pohledem na hodinky ujistila, že snídaně pro hosty se musí ještě nejméně deset minut péct, a pak se uvelebila na dřevěné lavici v polostínu pod ořešákem. Dcery odvezla na týden k matce, měly by se vrátit až v neděli ve­ čer. Kdy naposledy měla tolik času jen pro sebe? Odkopla pan­ tofle a položila bosá chodidla na kamennou podlahu, mramo­ rovanou flíčky světla a stínu. Do koruny ořešáku se opřel vítr, nadzvedl jí lem bavlněné sukně, ale vzduch neochladil. Horké ráno jí připomnělo líné dny na Bali, kde prožila třináct let. Její tamější dům měl v oknech místo skel jen sítě proti hmyzu, proto­ že kdyby místnostmi třeba jen hodinu volně neproudil vzduch, bylo by v nich vedro k zalknutí... Ester zavřela oči a vybavila si kmen stromu prorůstající středem domu (při stavbě překážel, ale místo aby ho s Yonem nechali pokácet, jednoduše ho obe­ stavěli a koruna šuměla nad střechou), sochu Buddhy v ložnici, širokou postel plnou zářivě barevných polštářků a vzdálené hu­ čení oceánu. Na Bali se stala dvojnásobnou matkou, s čímž v té době už vůbec nepočítala, a ač tam původně odjížděla nerada a pod tlakem okolností, nakonec tam byla šťastná. Když se pak vrátila do Čech (opět nerada a pod tlakem okolností), na něja­ ký čas propadla dojmu, že ty nejlepší roky života už má za se­ bou, že přítomnost ve srovnání s minulostí už vždycky dopadne špatně a že víckrát nedokáže zapustit kořeny.

Omyl!

Rozhlédla se po dvoře zalitém sluncem a usmála se – zase je jí dobře, zase je někde doma. Opět se dokázala zamilovat... Po­ lekaně střelila pohledem po domku za lánem pšenice, jako by jí jeho obyvatel mohl na dálku číst myšlenky. Matěj je sice osa­ mělý stejně jako ona, ale to samo o sobě není dostačujícím dů­ vodem, aby považoval jejich vztah za víc než přátelský. I když

14

VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá

se často navštěvovali a rozebírali spolu kdeco, ještě o sobě ne­

prozradil nic osobního, skoro jako by si ji záměrně držel od těla

nebo se za svoji minulost styděl. Ne, neměla by si dělat naděje,

že si ji pustí k tělu. A možná je to dobře, protože její milostný

život byl odjakživa jeden velký propadák, a každá nová vášeň

bude jen předehrou pro další zklamání. Snad už se dostatečně

poučila!

Ještě loni na podzim si myslela, že ve svých čtyřiceti letech

už to má v hlavě srovnané; že její život konečně nabral ustálený

směr, ze kterého už nevybočí. Bude provozovat penzion, vycho­

vávat dcery, péct chleba v domácí pekárně, čistit bazén, navrho­

vat a šít šaty na panenky, psát si deníky a posílat dlouhé maily

Anně s Marcelou. Ne že by si chtěla hrát na jeptišku, to v žád­

ném případě, pouze se skálopevně rozhodla, že se už nikdy ne­

zamiluje, protože láska ji pokaždé zbaví vlastní vůle, promění

ji v poslušnou loutku a sama sebe tím zničí. Ester odjakživa po­

ciťovala obrovskou touhu potěšit druhé, vyjít jim vstříc, zažít

souznění duší, a poměrně záhy zjistila, že lze snadno a rychle

splynout prakticky s kýmkoli; stačí zrcadlit jeho nálady, převzít

za své jeho názory a sdílet jeho touhy. Byla mistryně ve vcítění

a už od dětství dokázala být šťastná mnoha rozličnými způsoby

podle toho, s kým, kde a jak zrovna žila. Kdykoli se zamilovala,

stala se věrným odrazem objektu své touhy. Nebyla to přetvář­

ka – Ester se měnila doopravdy. Jestliže se partner zmínil, že

nemá rád červenou barvu, hned si v ní začala připadat ošklivá;

podivil se, že si lije do kávy mléko, zamilovala si ji černou jako

on; zhnuseně ohrnul nos nad knihou na jejím nočním stolku,

nahradila ji tedy dílem jeho nejoblíbenějšího autora. Muži však

o souznění zjevně nestojí, soudila. Proč by ji jinak v její přizpů­

sobivosti podporovali, jen aby ji časem opustili kvůli hysterické,

náročné, sobecké potvoře? Zachovali se tak všichni, se kterými

dosud žila, takže chyba je zřejmě v ní. Dokázala by vůbec milo­

vat muže, který by toužil po harmonii stejně jako ona? Měla do­

jem, že by se jí líbilo, kdyby si s partnerem vycházeli vstříc na­ VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá vzájem a potkávali by se někde uprostřed. Zatím ale nepotkala žádného muže, se kterým by to bylo možné.

Rozchody Ester nesla těžce, ale jakmile smutek odezněl a sa­ mota jí dovolila navázat přátelství se sebou samotnou, pokaždé ji zaplavil úžasný klid. Proč si všechny ženy hledají partnera, aby z nich „sejmul tíhu samostatného života“, když ona se cítí nejsilnější sama? Už dávno došla k názoru, že by pro ni bylo nejlepší, kdyby procházela životem jako sólistka, jenže lásku si bohužel zakázat neuměla, takže ji z období hojivého klidu po­ každé dřív nebo později vytrhl další muž, jemuž se bezvýhrad­ ně odevzdala. Bude to tentokrát Matěj?

Po rozchodu s Yonem z Bali byl návrat k sobě samotné ob­ zvlášť deprimující. Po dramatických hádkách s otcem svých dětí měla Ester v duši jako vybombardováno a téměř nebylo kam se vracet. Zpětně byla vděčná, že z nedostatku lepších možností obživy zatoužila právě po penzionu. Z nejhorších de­ presí ji vytáhlo stěhování do rozpadlého statku, na jehož koupi a náročnou rekonstrukci kromě hypotéky použila polovinu pe­ něz za prodaný dům na Bali. Když večer dvojčata spala, Ester se nořila do svých deníků z dětství a dospívání a připomínala si, jaká kdysi byla a co měla ráda: navrhování a šití oblečení, čte­ ní cestopisů, psaní deníků, osamělé toulky po lese, červenou barvu, kafe s mlékem. Ačkoli... byly tehdy všechny tyhle záliby a myšlenky opravdu její? Nepřevzala je kupříkladu od Anny?

Ať to bylo jakkoli, vhled do minulosti jí teď dodával klid a se­ bedůvěru. Blahořečila si, že si kdysi dávno začala deníky psát. Sešity v tvrdých deskách dřímaly dlouhé roky v krabici u matky na půdě a Ester k nim při každé návštěvě tajně přidávala dal­ ší a další. Až tady Na Statku je měla konečně všechny u sebe a mohla jimi libovolně listovat.

Nevadilo by mi, kdybych se už nikdy nezamilovala, naškrábala si do sešitu loni na podzim. Samozřejmě netvrdím, že bych chtěla žít sama, ale přátelství nebo vztah z rozumu mi připadá lepší než láska, protože ta člověku bere klid a sílu. VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá

Mají to tak všichni?

Například taková Anna se dokáže zamilovat, aniž by se vzda­ la třeba jen střípku sebe sama. Samozřejmě také touží po sply­ nutí, ale představuje si, že její protějšek splyne s ní, nikoli ona s ním. O tom Ester věděla své.

Každopádně mám najednou hledání harmonie ve dvou plné zuby, stálo v dalším zápisu z posledního podzimu. Bohatě mi stačí harmonie se sebou samotnou.

Jenže pak přišla zima a ona na slepé záplatované asfaltce po­ tkala Matěje...

Ano, je to tak, už zase v tom lítá. Jak mžourala do koruny ořešáku prozářené sluncem, uvědomila si, že se navzdory roz­ hodnutí zůstat sama nechce citům bránit. Vždyť kolikrát se ješ­ tě v životě zamiluje?

V náhlém popudu sáhla do kapsy, vytáhla mobilní telefon a napsala zprávu: „Ahoj Matěji, nechceš přijít v pátek v sedm na kuře na kari? Budu doma sama.“ Odvahu ztratila až ve chví­ li, kdy vzkaz putoval éterem k příjemci, a to už se pozvání ne­ dalo vzít zpět.

Potřásla hlavou, a než aby dál v duchu rozvíjela téma „já a muži“, šla vyndat chleba z pekárny. Na snění není čas, hosté musí jíst.

Když balila bochník do utěrky, zazvonil telefon. Matěj? Ne, Anna. Její hlas zněl dutě, jako by byla nastydlá nebo uplakaná.

„Nevolala ti Agáta?“

„Kdy?“

„Dneska, včera... nevím!“ Je to tak, Anna pláče. Co jí zase dcera provedla? Pohádaly se? Nebylo by to poprvé ani naposle­ dy. „Kdykoli. Ozvala se ti?“

„Ne. Stalo se něco?“

Anna se hlasitě vysmrkala. „Utekla. Už víc než týden je ne­ zvěstná.“

„Utekla z ústavu?“

„Jo! Odkud jinud, sakra?“ VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá

„Jak mohla utéct?“ Ester začala křičet. „Proč jsi mi nezavolala dřív, Anno? Proč Agy utekla? Hledá ji policie? Co se sakra sta­ lo?“ Měla na jazyku spoustu dalších otázek, ale spolkla je. Klid, přikázala si v duchu. Měla bys jí být oporou, ne na ni ječet. Volá ti proto, že chce slyšet slova útěchy, jinak by se ti nejspíš vůbec neozvala. Jejich dlouholeté přátelství tak už bylo nastavené.

„Nevím, proč utekla. Večer měly mít holky maškarní besíd­ ku. Prý se na ni těšila. Vymýšlela ostatním kostýmy. U oběda spolubydlící slíbila, že jí odpoledne ušije nějakou čelenku nebo co.“ Anna se rozvzlykala. „Pak se zvedla od jídla a řekla, že jde na záchod. Od té doby ji nikdo neviděl!“

„Jak mohla odejít z domu, aniž by si toho někdo všiml?“

„Není to vězení, jen výchovný ústav. Nemají tam žádné mří­ že, nic takového. Snad ani nezamykají bránu. Utéct se dá snad­ no.“ Anna se odmlčela. „Já jen nechápu, proč zmizela! A když už, proč nejela domů? Kde je? Byly jsme přece domluvené, že bude celé prázdniny u tebe. Měla dostat volno už za čtrnáct dní...“

Jak utěšovat někoho, kdo pláče do telefonu? Kdyby měla Es­ ter kamarádku vedle sebe, objala by ji. Nechtělo se jí však do sluchátka opakovat prázdné fráze, a tak mlčela a čekala, až se Anna uklidní.

A kdo obejme a utěší ji?

Ester sedmnáctiletou dceru své nejlepší kamarádky milova­ la. Dlouho to vypadalo, že sama zůstane bezdětná, a tak si tišila mateřské pudy na Agátě. Žila sice na Bali, ale při každé návště­ vě v Čechách se s Annou i Agátou setkávala, a i když pak už měla vlastní rodinu, stále brala Agátu trochu jako vlastní dceru. Když otevřela penzion Na Statku, dokonce u sebe dívku na půl roku ubytovala. Agáta odsud dojížděla do gymnázia, protože ji Anna chtěla držet dál od svodů velkoměsta, ale byla to marná snaha. Na rozdíl od turistů Agáta nepovažovala mizernou do­ pravu do centra za problém. V noci vylezla oknem, doběhla na silnici a stopovala, dokud ji někdo nesvezl. Stejným způsobem VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá se pak vrátila nad ránem nasáklá pachem z cigaret a s rozšíře­ nými zorničkami... Ester se nakonec vzbouřila; s péčí o puber­ tální feťačku, byť milovanou, nešla výchova vlastních šestile­ tých dvojčat dohromady. Udělala něco dosud nevídaného: ona, poddajná a přizpůsobivá kamarádka, nejvěrnější z věrných, za­ volala Anně a řekla rázné NE. O to víc ji pak mrzelo, že Agáta navzdory své inteligenci a přísné výchově skončila mezi ztra­ cenými případy ve výchovném ústavu pro děti a mládež. Je to i její, Esteřina vina?

„Jestli ji nezavřou, tak se zničí,“ prohlásila tehdy pateticky Anna. A pak ještě: „Tuhle příšernou sebedestruktivní povahu má po otci, dej mu pánbůh lehký nebe. Měla jsem to tušit.“

Obě se domnívaly, že výchovný ústav je Agátina poslední šance a že extrémně těžká puberta bude v přísných podmín­ kách zdárně překonána. Jenže teď Agáta utekla. Je nezvěstná. Kde je? Žije vůbec?

Ester stouply slzy do očí. Ve sluchátku bylo ticho. Annu mož­ ná pobouřilo, že na ni nejlepší kamarádka v takové situaci po­ drážděně křičí, a zavěsila. „Jsi tam?“

Anna se vysmrkala. „Kde bych byla, do háje? Proč sakra mlčíš? Takže o ní nic nevíš? Neukázala se u tebe?“

„Ne. Kdyby ano, přece bych ti bývala dávno zavolala. Copak si myslíš, že bych ji tu schovávala?“

„Ne. Nevím, co si myslím. Jasně.“

„Hledá ji policie?“

„Vyhlásili po ní celostátní pátrání. Ale pochybuju, že ji ně­ jak aktivně hledají. Víš, co mi řekli? Každý rok se pohřešu­ je přes tři tisíce dětí a osmadevadesát procent z nich nako­ nec najdeme. To mě tedy uklidnili. Co ta zbylá dvě procenta? Kde jsou?“ Poslední větu Anna vykřikla a znovu se hlasitě roz­ vzlykala.

Ester si trochu oddálila sluchátko od ucha. „Mě to tedy doce­ la uklidňuje. Osmadevadesát procent je docela –“

„Zavři zobák! Nesnáším, když mě někdo utěšuje.“ VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá

Ve skutečnosti útěchu nutně potřebovala a obě to věděly. „Na­ jdou ji,“ řekla měkce Ester. „Nebo se vrátí sama.“

„Dneska jsem dala policii tvoje jméno a adresu. Chtěli znát místa, ke kterým má Agáta vztah, tak mě napadlo... Asi se ti ozvou. Nevadí ti to?“

„Samozřejmě že ne!“ Ester si až teď uvědomila, že něco ne­ hraje. Proč k ní Anna nenasměrovala policii hned první den? Annin manžel i rodiče byli už dávno po smrti a Ester byla v po­ sledních letech Agátiným druhým nejbližším člověkem, anebo v to alespoň doufala. „Měla jsi to udělat hned, jak utekla! Třeba by se podívali tady po okolí, Agáta to tu zná, možná se s někým zdejším seznámila, co my víme.“

„No... nějak mě to... nenapadlo.“

Ester se to dotklo. „A proč mi to voláš až dneska? Proč jsi s tím celou tu dobu sama?“

Rozčiluju se tu kvůli utopeným myším v bazénu a Agáta je zatím nezvěstná. Třeba ji unesli. Třeba na mě někde myslí; v nějakém sklepním vězení, ze kterého nemůže ven...

Dost, vynadala si v duchu.

„Slyšíš, Andulo? Proč mi to voláš až dneska?“

„Nechtěla jsem ti přidělávat starosti. Říkala jsem si, že když se u tebe Agáta z ničeho nic ukáže, bude ti to podezřelý a ozveš se mi sama.“

Znělo to nepřesvědčivě a přehnaná ohleduplnost k Anně ne­ seděla. Ester pochybovačně našpulila rty. „To bych samozřejmě udělala. Ale stejně nechápu, proč jsi mi celý týden –“

„Styděla jsem se.“

A zase ten zlomený hlas. Jako by to ani nebyla Anna. Ester se zhluboka nadechla (hlavně se uklidnit!). „Nemusíš se za nic stydět, Aničko. Snažila ses. Nemůžeš za to, že se ti Agy takhle vymkla.“ Vážně nemůže? „Poslyš, nechceš na víkend přijet? Vez­ mi s sebou třeba i Marcelu, vy dvě se vidíte pořád, když spolu pracujete, ale já už ani nevím, jak Marci vypadá. Co ty na to? Jsem tu sama bez dětí a nemám objednané žádné hosty.“ Ester VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá se rozloučila s víkendovou nirvánou. Pozvala sice Matěje na ve­ čeři, ale co na tom teď záleží? Nejlepší kamarádka ji potřebuje, takže všechno ostatní musí jít stranou.

„Vlastně jsem chtěla o víkendu pracovat.“ Anna se odmlče­ la. „Ale to můžeme s Marcelou i u tebe, viď? Takže se uvidíme v pátek?“

„Platí.“ Ester si pomyslela, že i když ji přijedou navštívit dvě nejlepší přítelkyně z dětství, nejspíš to nebude ani trochu vese­ lý víkend. Ale třeba do té doby policisté Agátu najdou. Nebo se vrátí sama. Anebo se za chvíli objeví na dvoře statku, hladová a špinavá, ale živá... „Tak se zatím měj. Držím palce.“

„Ester? Zkazila jsem to,“ hlesla Anna.

„Co jsi zkazila?“

„Agátinu výchovu. Agátin život. Všechno. Zkazila jsem víc, než si vůbec dokážeš představit.“

Kapitola 2

Už deset dní neviděla svoji tvář. Věděla přesně, jak dlouho je na útěku; každé ráno si nehtem vyryla čárku na prázdnou krabičku od cigaret. Deset dní se neumyla teplou vodou, nedotkla se vla­ sů hřebenem, nespala v posteli. Deset dní nevstoupila do žád­ né místnosti, pokud se ovšem nepočítá předválečný venkovský dům uprostřed lesů, ze kterého zbyla hromada suti, částečně ohraničená dvěma polorozbořenými stěnami s jediným oknem. Agáta se každý večer prodrala od stanu přes rumiště porost­ lé kopřivami a ostružiním, uvelebila se na plošince, kde kdysi zřejmě býval parapet, a pomalu vykouřila několik cigaret. Torzo domu ji přitahovalo, cítila se v jeho blízkosti ve větším bezpečí než na otevřeném prostranství nebo v lese.

Nemyté vlasy se jí slepily do pramínků a za olámanými neh­ ty měla špínu. Poprvé v životě pro ni nebylo podstatné, jak vy­ padá, záleželo spíš na tom, co cítí. Zimu, hlad, žízeň, strach. VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá Klid. Ten se v ní dnes rozhostil naprosto nečekaně, navzdory všemu, čím nedávno prošla. Když si sedla do okna, duše se jí poprvé po dlouhé době přestala krčit a třást. Rozprostřela se po blatech jako večerní mlha a Agáta seděla bez hnutí a dýchala zlehka, aby ten pocit úlevy a osvobození nezaplašila.

Stavba, v jejíchž troskách se pomalu začínala cítit jako doma, bývala kdysi součástí velké vesnice, kterou na sklonku čtyřicá­ tých let srovnali se zemí, protože stála příliš blízko ostře střeže­ né státní hranice. Podle toho, co vyprávěl Jakub, takhle v čes­ kém pohraničí dopadla spousta vesnic. Agáta se nikdy dřív o historii nezajímala, ale teď se černobílá minulost proměnila z nezáživných kapitol v učebnici v hrubou omítku pod bříšky prstů, v otevřený jícen vyschlé studny na kraji rumiště, v úlom­ ky keramického hrnku v hlíně. Z vesnice o sto padesáti chalu­ pách zbyly jen tyhle dvě stěny bez střechy, tohle jedno okno. Proč asi zůstaly ušetřeny? Dům s pohnutou minulostí byl Agá­ tě sympatický – nejspíš proto, že i v jejím životě se vyskytovala spousta různých bolavých „kdysi“.

Rychle se smrákalo, takže už nedohlédla ani na sto metrů vzdálený okraj lesa, kde měli s Jakubem postavený stan. Veče­ ry byly zpočátku na celém útěku nejhorší, protože houstnoucí tma uprostřed lesa Agátě naháněla strach. Teď už věděla, že se nemá čeho bát, protože nebezpečí jí přece hrozí především od lidí, a ti jsou daleko. Od nejbližší silnice ji dělí šest kilometrů, první vesnice je ještě mnohem dál. Její pronásledovatele by ve snu nenapadlo, že by dokázala přežívat na tak odlehlém místě. Hledají ji v městech, v nočních klubech, na nádražích, na odpo­ čívadlech u silnic. Ona zatím sedí v torzu domu uprostřed lesů a ušní bubínky jí hladí ticho.

Nenašli ji jen díky Jakubovi, na to nesmí zapomínat. To on chodí do vesnice pro jídlo, to on přivezl teplý spacák, zavedl ji do hor a postavil na odlehlém místě stan. Hned na začátku ovšem Agátu varoval, že s ní zůstane nejvýš necelé dva týdny, protože pak nastupuje do své první práce. Automaticky před­ VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá pokládal, že se Agáta vrátí do ústavu, a ona mu to zatím ne­ vyvracela, i když nic takového neměla v úmyslu. S blížícím se koncem „dovolené“ na ni dolehla absurdita jejich dočasného spojenectví: zatímco ona je na útěku, Jakub si s ní v Krušných horách užívá svoje poslední prázdniny. A z těch mu zbývají už jenom dva dny... Agáta se mračila do tmy. Jak si bez něj poradí? Utekla z pasťáku. Je nezvěstná. Když vyjde mezi lidi, dřív nebo později ji zastaví policejní hlídka a odveze ji zpátky do ústavu. A to by se nemělo stát. Je důležité, aby teď zůstala na svobodě.

To, co se stalo, není žádná maličkost, nad kterou by se dalo jen tak mávnout rukou. Agáta měla čím dál silnější pocit, že by měla jednat.

Jenže jak?

Až dosud před Jakubem úspěšně předstírala, že z ústavu utekla jen tak, z dlouhé chvíle. Neměla by se mu svěřit a po­ prosit ho, aby jí pomohl? Jenže jakmile svého ochránce zasvětí, přestane být paní situace. Jakub bude její problémy donekoneč­ na rozebírat, začne navrhovat totálně nemožná a nevhodná ře­ šení a možná ji dokonce začne přemlouvat, aby šla na policii...

Ne, nepoví mu nic. Nějak si poradí sama.

Je jen škoda, že ji na útěku znevýhodňuje vizáž, která snad­ no utkví v paměti. Příroda jí ke skandinávsky plavým vlasům nadělila tak průzračně zelenomodré oči, že je lidé považovali za barevné kontaktní čočky. Teď by se jí čočky hodily; hnědé nebo šedé, díky kterým by splynula s davem. Jenže odváží se vejít do obchodu s oční optikou, když je možné, že internetem, novina­ mi a televizí nedávno proběhla její fotka? Agáta si nebyla jis­ tá, jak důkladně policie pátrá po uprchlých svěřenkách výchov­ ných ústavů, ale dokud žila s matkou, občas sledovala televizní pořad Na stopě a v něm se snímky pohřešovaných dívek čas od času objevovaly.

Viděl celý národ i její tvář? Jestli ano, co o ní asi v televizi za­ znělo? V duchu si začala odříkávat: „Sedmnáctiletá Agáta Va­ lentová je sto sedmdesát čtyři centimetrů vysoká, štíhlé posta­ VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá vy, má dlouhé plavé vlasy a modrozelené oči. Zvláštní znamení: četné jizvy na předloktí a nápadné množství piercingových ozdob. Naposledy byla spatřena v pátek sedmnáctého června na náměstí v severočeském Mlází, kde byla od loňského srpna umístěna ve Výchovném ústavu pro děti a mládež...“

Stříbrných ozdob se zbavila hned, jak utekla; není tak hlou­ pá, aby vystavovala na odiv zřetelná poznávací znamení. V kůži jí po nich zbyly jen nepatrné dolíčky. Jizvy se už dávno naučila schovávat pod dlouhými rukávy. Zůstaly jí od dlouhých řezných ran, které si žiletkou udělala sama v dobách, kdy se jí život vy­ mknul zpod kontroly. Připadala si tehdy tak otupělá a prázdná, že pro ni bolest byla příjemnou změnou. Trestala sama sebe za to, že nedokáže v nikom vzbudit bezpodmínečnou lásku, a sou­ časně trestala i svoji matku, která neuměla lásku dávat. Takhle jí to alespoň vyložila hlavní vychovatelka v ústavu, ta jediná milá a chápající, která má teď možná o Agátu upřímný strach... Co se týče jizev, nejspíš měla pravdu. Agáta si vybavila, s jakým odporem kdysi máma pozorovala její předloktí, zbrázděná více či méně zahojenými ranami. Čím odmítavěji se tvářila, tím víc si Agáta ubližovala. Po nástupu do ústavu ještě několik týdnů oslavovala bolest; v koupelně si sama jehlou několikrát propích­ la ušní lalůčky, obočí a horní ret a ozdobila se stříbrnými krouž­ ky. Pokaždé z toho bylo hodně krve, ale také pocit vítězství nad sebou samotnou a krátké zapomnění. Postupně na sebe začala být hodnější. Nakonec asi nebylo tak špatné, že ji máma posla­ la do ústavu; ačkoli nepochybně odjakživa chtěla pro Agátu jen to nejlepší, bez její každodenní přítomnosti byl život mnohem přehlednější a snesitelnější.

Uvažovala, jestli se opravdu její fotka objevila v televizi. Po­ kud ano, tisíce lidí o ní alespoň chvíli přemýšlely, což je svým způsobem nádhera! Bavili se nad pivem a slanými buráky o tom, kam ta hubená holka s jizvami asi zmizela a jestli teď v pohra­ ničí šlape chodník, anebo se za pár dní ukáže zbědovaná a hla­ dová doma u rodičů. Agáta se pousmála do tmy. Jestliže o ní VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá mluvili v televizi, všichni matčini známí se mimo jiné dozvědě­ li, kam na celý půlrok zmizela. Do pasťáku, nikoli do soukromé jazykové školy v Londýně! Sousedé i matčini kolegové si o ní povídají, škodolibě se pochechtávají, a matce od rána do večera zvoní telefon. Nechává Anna hovory padat do hlasové schrán­ ky a tiše zuří, nebo si pro zvědavce vymyslela vysvětlení, které jí moc nepoškodí pověst? Jednu věc Agáta věděla jistě: pokud je ke zveřejnění její identity zapotřebí matčin souhlas, žádné tele­ vizní, novinové ani internetové pátrání nebylo, není a nebude.

„Stejně tě nechápu,“ ozvalo se za ní. Jakub se přikradl tmou tak tiše, že Agáta nadskočila leknutím. „Tobě vážně nevadí, že o tebe má máma strach?“

Dlouze vzdychla. „Co je ti po tom?“

„Mohla bys jí třeba odněkud zavolat, že jsi v pořádku... a pak hned položit telefon.“

Mlčky zavrtěla hlavou. Jakub ji pořádně nezná a její matku nikdy neviděl. Proč by si od něj měla nechat mluvit do života? Poprvé zalitovala, že mu po útěku z pasťáku zavolala a prozra­ dila mu, co se děje. Jenže tou dobou už byla venku osmatřicet hodin a měla za sebou jen krátký trhaný spánek v seníku s dě­ ravou střechou, kde na ni padala rosa a při každém pohybu ji v nose lechtaly zvířené částečky prachu. Poslední drobné utrati­ la u benzínové pumpy za dvojitou porci gulášové polévky a bylo jí do breku.

Proč vlastně utekla? Protože musela. V ten hrozný den si ne­ dokázala představit, že se večer bude natřásat na ústavním maš­ karním večírku, pak si lehne na úzkou postel pod zamřížované okno a bude poslouchat oddechování spolubydlících. Zatoužila po tichu, protože odjakživa s problémy bojovala mlčky a samota se jí zdála mnohem snesitelnějším lékem na zoufalství než spo­ lečnost lidí, kteří ji probodávají zkoumavými pohledy, hodnotí její chování, číhají na projevy slabosti... Potřebovala něco udělat, jednat, ale nejen to. Když začala přemýšlet o útěku, docela se jí zalíbila představa, že matce nažene strach. A tak se vypařila. VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá

Na pokoji měla pod odchlípnutým linoleem schované uškudlené peníze na cigarety, ale nebylo jich moc, takže jí po necelých dvou dnech bezcílného potulování došly. Začala uva­ žovat o návratu, ale pak vydolovala z paměti číslo na Jakuba. Seznámili se v Praze na koncertě krátce předtím, než ji poslali do ústavu, a měla s ním jedno docela příjemné rande. Zůstali spolu v kontaktu přes internet a Agáta mu nějaký čas nalháva­ la, že jí matka narychlo dojednala studium v Londýně. Docela ji bavilo popisovat neexistující školu a spolužáky, ale brzy zjisti­ la, že nemá dostatečně bujnou fantazii, nedokázala uspokojivě odpovídat na Jakubovy otázky o Londýně, a tak se raději odml­ čela. Přesto si v okamžiku zoufalství na odpočívadle benzinové pumpy vzpomněla právě na něj. Snad proto, že neznal její přá­ tele, jejichž vinou dopadla tak, jak dopadla, že nepatřil do její­ ho světa, který jí s odstupem času připadal přesně tak špinavý a prázdný, jak se jí matka roky marně snažila vysvětlit. Zavolala mu, protože s nikým jiným v tu chvíli mluvit nechtěla. A začala zpříma, jelikož vytáček a výmyslů už bylo dost: „Víš, kde jsem celý ten půlrok doopravdy byla? V pasťáku. A teď jsem zdrhla. Ne, nekecám. Promiň, že jsem ti předtím lhala. Už nevím proč. Asi jsem se za ten pasťák styděla a pak jsem se zase styděla při­ znat.“ Nic od něj nechtěla. Přesto se rozhodl, že za ní přijede, nejspíš z dlouhé chvíle...

A od toho dne jí dělá společnost, kupuje jídlo, investuje do ní své peníze a také jí nepřestává mluvit do duše. K čertu s ním, se slušňákem!

„Ono už je to asi jedno. Za dva dny stejně musím domů,“ po­ kračoval Jakub, kterému po celou dobu nešla z hlavy její matka. Jak může být Agáta tak krutá, že se jí z útěku neozve? „Budeš chtít, abych tě pak hodil někam ke Mlází, nebo k matce?“

„Nevrátím se do ústavu, Kubo.“

„Takže k matce,“ odtušil. „Dobře. Pro mě to nakonec bude jednodušší. Svezu tě s sebou do Prahy.“

„Ne,“ řekla. VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá

„Jak ,ne‘? Já už se o tebe nemůžu dál starat. Buď jeď k matce, nebo se vrať do ústavu. Nemáš prachy. Kam bys šla?“

„Do ústavu rozhodně nepojedu,“ zopakovala věcně.

„A proč ne? Ubližuje ti tam snad někdo?“

Zavrtěla hlavou.

„No tak, Agy.“ Teď na ni mluvil jako na trucovité dítě. „Ne­ zůstaneš tam přece navždycky. Buď si tě matka vezme za pár měsíců zpátky, nebo se dostaneš ven v osmnácti, to už je taky za chvíli. Pořád je to lepší, než žít na ulici.“

„Teď se tam prostě vrátit nemůžu. A dej mi pokoj!“

Opřel se o stěnu vedle okna, ve kterém seděla, a dlouze vzdychl. „Tak se mnou pojeď ke mně domů.“

Bylo to poprvé, co jí něco takového nabídl. Shodli se přece, že je jejich vztah naprosto nezávazný! Agátu v návalu iracionál­ ního štěstí napadlo, že podobný výbuch radosti nejspíš zažívají ženy, které jejich partner právě požádal o ruku. Bylo to potvr­ zení, že Jakubovi není lhostejná, že za ní nepřijel jen z nudy.

Jenže vzápětí jí došlo, že jí nabídl něco, co nemůže splnit, nebo alespoň ne hned. Žije v bytě s rodiči. Nedávno odmatu­ roval a první výplatu dostane nejdřív za měsíc. Kde by ji uby­ toval? Na rozkládací pohovce v obýváku? Oznámil by rodičům: Maminko a tatínku, tady Agáta utekla z pasťáku a bude tu teď s námi bydlet?

„To nemyslíš vážně, že ne?“

„Ne,“ připustil a nedokázal zakrýt, jak moc se mu ulevilo, že nevyhrkla: Tak dobře.

Agátu to nepřekvapilo. Celý život to bylo stejné; nikdy o ni nikdo doopravdy nestál.

„Tak proč mi to nabízíš?“ vyčetla mu klidně, uhasila cigare­ tu o zeď a nedopalek zamáčkla do spáry mezi kameny. „Poslyš, Kubo, já mám plán. Za tu dobu, co jsem tady s tebou, jsem dost přemýšlela. Už vím, kam půjdu.“

„A kam?“

„Potřebuju si něco zařídit. Mluvit s pár lidma. Pak se vrátím

27

VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá do ústavu, protože na ulici vážně skončit nechci, ale teď je na to ještě brzy.“

„Co si budeš zařizovat?“

„Musím něco... vypátrat.“ I jejím vlastním uším ta odpověď zněla směšně, ale byla pravdivá.

„Vypátrat,“ zapitvořil se po ní. „Leze mi na nervy, jak si po­ řád hraješ na tajemnou. Jestli si myslíš, že budu vyzvídat, tak se pleteš. Když mi to nechceš říct, tak mi to neříkej. Pozítří mizím zpátky do Prahy a ty si pátrej,“ vyslovil to slovo ještě pohrdavěji než před chvílí, „kde chceš!“

Pokrčila rameny. Mýlil se; nechtěla, aby se jí vyptával. Ne­ potřebovala se nikomu svěřovat, a nadto byla přesvědčená, že kdyby mu pověděla pravdu, nejspíš by jí nevěřil.

Nevydržel mlčet ani minutu. „Kam pojedeš?“ naléhal. „U koho budeš bydlet?“

„Poprosím tetu, aby mě u sebe pár dní nechala. Není to oprav­ dová teta, jen mámy kamarádka, ale půl roku jsem u ní žila, když to se mnou máma nemohla vydržet. Má mě ráda a –“

„Myslíš, že ti bude cizí ženská pomáhat na útěku z pasťáku? Není to náhodou trestný?“ vybuchl. „Sám jsem blázen, že se tu s tebou schovávám... Poslyš, Agáto, když už ses do týhle žumpy dostala, neměla by sis to dělat ještě horší. Máma tě šoupla do ústavu, s tím už nic nenaděláš. Ale když to tam vydržíš, zase tě pošlou domů a budeš žít jako normální holka. Jestli se teď za­ čneš někde poflakovat, skončíš jako štětka nebo feťačka.“

„Odpusť si to kázání.“

Nevnímal ji. „Myslel jsem, že jsi pláchla, protože si chceš užít nějaký dobrodružství. Doufal jsem, že –“

„Že se mnou budeš stanovat v lese a pak mě zase pěkně po­ tichu uklidíš, kam patřím, a půjdeš si spořádaně do práce? Moc hezky jsi to vymyslel, Jakube. Akorát že já mám jiný plány.“

„Tak ven s nima, sakra!“ vybuchl. „Dlužíš mi vysvětlení. Mě­ síce jsme se neviděli, myslel jsem, že někde v Londýně šprtáš anglický slovíčka, a pak mi najednou zavoláš, že mi celou dobu VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá lžeš, zdrhla jsi z pasťáku, trčíš na parkovišti u nějaký pitomý benzinky a otravujou tě řidiči tiráků. Taky jsem s tebou mohl pokecat, popřát ti hodně štěstí a zavěsit, že jo? Jenže já vybral prachy z bankomatu, sednul do auta a jel za tebou, protože kdy­ by se ti něco stalo, do smrti bych si nepřestal vyčítat, že jsem ti mohl pomoct a nepomohl.“

„Ach, ty jsi tak šlechetný!“ Zašklebila se. „Podle mě jsi za mnou přijel, protože jsi měl prázdniny a nechtěl jsi trčet doma.“

Zřejmě nebyla daleko od pravdy, protože Jakub místo odpo­ vědi jen stiskl rty. „Fakt jsi zdrhla jenom z nudy, Agy? A nelži.“

„Ne.“

„A proč teda?“

„Něco se stalo.“ Když se nadechl, aby položil doplňující otáz­ ku, hádavě dodala: „Kdybych ti to chtěla říct, udělala bych to už dávno, nemyslíš? Nechci se o tom bavit. Tečka.“

„Proč? Když se někomu vypovídáš, hned se ti uleví.“

Protočila panenky. „Teď mluvíš jako máma. ,Svěřená bolest je rázem poloviční‘,“ napodobila matčin tón. „Kecy! Matka to říká jenom proto, aby z lidí vytáhla důvěrnosti. Drby, to ona mi­ luje. Ona z nich žije! Víš, co si o tom jejím pořekadle myslím já? Svěřená bolest je dvojnásobná, protože jakmile ti o ní povím, už se nebudu trápit jenom já, ale i ty.“

Upřeně na ni pohlédl. Pak se odvrátil a zavrtěl hlavou. „Jak se holka jako ty dostala do pasťáku?“

„Holka jako já?“ Chraplavě se zasmála. „Vždyť jsem ti to už vyprávěla. Máma měla pocit, že na mě nestačí, takže požádala na sociálním odboru, aby mě vzali do ústavu. Byla jsem tehdy... no... divoká. Chodila jsem za školu, kouřila hašiš, kradla jsem doma starožitnosti a prodávala je do bazaru.“

Vztáhl k ní ruku a přejel jí bříškem prstu po vnitřní straně předloktí. „A nenáviděla celej svět,“ dodal.

Byl to tak nečekaný a překvapivě něžný dotek, že se Agá­ ta zachvěla. O původu svých jizev Jakubovi neřekla ani slovo, přes to neomylně odhadl, odkud a proč se vzaly. Dojalo ji to. Na­ VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá jednou ji napadlo, že možná dělá chybu, když se mu skoro s ni­ čím nesvěřuje. „Jo,“ hlesla.

„A pak?“

„Pak probíhalo řízení a já byla naštvaná, že se mě máma chce zbavit. Chovala jsem se přesně tak, jak ona nechtěla. Dopadlo to blbě.“

„Jak?“

Tohle mu původně vyprávět nechtěla, ale když už se roz­ povídala... „S kámošema jsme měli soud. Štěstí, že mi uložili jen ochrannou výchovu a ne kriminál.“ Když Jakub nereago­ val, věcně dodala: „Ozbrojené přepadení. Vyhrožování se zbra­ ní v ruce.“

Spíš tušila, než viděla, že vedle ní nevěřícně zavrtěl hlavou. „To jsi jako někoho přepadla s bouchačkou? Ty?“

„Ne. S injekční stříkačkou naplněnou vlastní krví.“

I ve tmě mu četla z očí čirý úžas. „Koho?“

„Prodavačku v butiku. Byli jsme tři, já, kámoška a kámoš. Brali jsme to jako... recesi nebo já nevím... jako dobrodruž­ ství. Něco jsme v sobě měli, moc jsme se neovládali. Kámoš­ ka chodila na zdravotní školu, takže mi nabrala krev a já vlez­ la do obchodu a začala jsem prodavačce šermovat před očima stříkačkou a vyhrožovat, že jestli mi nedá peníze z kasy, tak ji bodnu.“

„Cože?“

„Že ji bodnu.“

„Já ti rozuměl, sakra! Jenom mi to připadá úplně... úchylný.“

„No jo.“ Zasmála se ještě chraplavěji než před chvílí. „Nic jsem jí neudělala, ani jsem nechtěla. Kámoška hlídala venku, jenže špatně, a do obchodu vešel nějakej chlap. Zpacifikoval nás, zavolal policii... a už jsme se vezli.“ Odmlčela se. „Připadá mi, že se to stalo v minulým životě. V partě jsme všichni děla­ li vylomeniny. Kradli jsme třeba horský kola, kluci občas vzali i auto a v noci jsme se povozili. Mysleli jsme, že když je nám te­ prve šestnáct, nemůže se nám nic moc stát.“ VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá

Jakub dlouho mlčel. „To bylo ještě předtím, než jsme se se­ známili?“

Kývla. „Jo. Když jsem tě poznala, už jsem čekala na soud... To jsem ti samozřejmě nemohla hned první den vykládat, nebo snad jo? Ale víš co? Mně tehdy došlo, že jsem to přepískla. Kdy­ by mě bývali nechali doma, asi bych se zklidnila. Aspoň mys­ lím. Jenže máma trvala na tom, aby mě vzali do ústavu, a do­ teď říká, že mě zpátky nechce. Prý když se vrátím, tak do toho spadnu znova.“

„Stejně nechápu, proč holka jako ty –“

„Nechápeš to, protože jsi hroznej slušňák, Jakube. Po matu­ ře si dopřeješ pár tejdnů prázdnin a uprostřed léta hurá do prá­ ce. Co je to za blbost? Moje máma by z tebe učůrávala. Chtěla vždycky dítě jak z reklamy na jogurty. Posílala mě ven v bílej­ ch teplákách, který jsem nesměla ušpinit, takže ostatní děti se v parku válely po zemi, zatímco já seděla na lavičce jako dů­ chodkyně. Pak už jsem ani ven nechodila, protože jsem měla každej den odpoledne kroužky. Dramatickou výchovu, anglič­ tinu, francouzštinu, zpěv. Už v sedmi letech! Ve dvanácti mi při­ kázala ještě němčinu. A vidíš, nakonec nebudu mít ani maturi­ tu, protože v pasťáku se můžeme jenom vyučit a –“

Nelíbilo se mu, že odbočila od tématu. „Spousta dětí chodí na kroužky. To vůbec nevysvětluje, proč jsi pak začala dělat ta­ kový kraviny.“

Pokrčila rameny. Kam až má v odhalování pravdy zajít? „Ne­ vím. Máma mi pořád platila ty kurzy a mně někdy v patnácti do­ šlo, že nepozná, když na ně nebudu chodit. Začala jsem si taky falšovat omluvenky do školy. Poflakovala jsem se s tím, kdo na mě měl zrovna čas. Většinou se mi vůbec nechtělo domů. Nebo jsem tam ani nemohla.“

Přestal ji propalovat zkoumavým pohledem a zadíval se k lesu. „Nemohla? Proč?“

„Protože tam zrovna máma měla toho svýho chlapa a dala ze­ vnitř klíče do zámku,“ odsekla. VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá

„Kašlala na tebe?“

„Kdyby na mě kašlala, neplatila by mi přece všechny ty kur­ zy! Chtěla, abych byla ve všem nejlepší, ale abych se jí při tom moc nepletla do cesty.“ Pokrčila rameny. „Nejhorší bylo, že i když jsem byla nejlepší, i když jsem měla samý jedničky a vy­ hrávala jsem různý divadelní soutěže, vždycky jsem věděla, že jsem u mámy až na druhým místě. Po tom chlapovi. Přišli třeba spolu k nám domů, já si psala úkoly a ona se ho zeptala: ,Může tu Agy zůstat, nebo ji mám poslat ven?‘ Chápeš to? Ptala se jeho, jestli já můžu zůstat v našem bytě! Víš, co si myslím? Ona mě má ráda, ale jenom když jí nepřidělávám problémy. Nejrad­ ši by si vystavila dokonalou dceru doma ve vitríně jako nějakou drahou vázu.“

„A kolik ti bylo, když ti umřel táta?“

„Devět. Měla jsem ho fakt ráda, ale moc už si ho nepamatu­ ju. Vlastně si vybavuju jenom jedny prázdniny ve Finsku, ty po­ slední, než dostal infarkt. Jeli jsme sami bez mámy, spali jsme pod stanem...“

Vyprávění o minulosti ji docela bavilo a čekala, že Jakub bude dál vyzvídat, ale místo toho zavrčel: „Stejně bys měla jet domů.“

Vzdychla. „Sám jsi mi několikrát pověděl, že spolu nechodí­ me, že jsme jenom kámoši, nebo snad ne?“ Když souhlasně za­ mručel, pokračovala: „Takže je úplně normální, že až odsud vy­ padneš, půjdeme si každej po svým. Neboj se, jestli mě seberou policajti, nepovím, že jsi mi pomáhal.“

„Mně je jedno, co komu povíš!“ vybuchl. „Dobře, přiznávám, přijel jsem za tebou hlavně z nudy. Chtěl jsem, aby se něco dělo. Bylo mi jedno, co s tebou bude dál. Než tě sebrali, měli jsme jedno rande, proboha! Skoro jsem tě neznal. Ale teď už je to jiný...“

„Je,“ připustila tiše a chvíli oba mlčeli. Z lesa se ozýval sýček;

jeho táhlé volání první večery Agátu děsilo, ale postupně si na

něj zvykla.

32

VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá

„Nevěřím těm tvejm povídačkám o tetě a o zařizování důle­ žitejch věcí,“ pokračoval Jakub. „Jak mám vědět, že neskončíš v bordelu v pohraničí jako devadesát procent holek, co plách­ nou z ústavu?“

Ve svitu měsíce mu dobře viděla do tváře a najednou si uvě­ domila, jak málo ho zná. Kdo to je? Tvrdí, že mu na tobě záleží, ale co o něm víš? Co s ním děláš uprostřed lesa, kilometry od civilizace? Odkud bereš jistotu, že ti v noci nepodřízne krk? Vzdychla.

„Kubo, jsi fakt hodnej, že mi pomáháš. Ale to ještě nezname­ ná, že na mě můžeš bejt sprostej.“

Podíval se jejím směrem, ale ne na ni. „Promiň Agy,“ pronesl, ale neznělo to ani trochu procítěně.

„Ty si vážně myslíš, že půjdu šlapat, viď? Nebo že se zahra­ bu v Praze ve smradlavým squatu, kde spí každej s každým.“

„No a proč bych si to neměl myslet? V šestnácti jsi skončila v ústavu. A zrovna v tom, kterej má ze všech nejhorší pověst! U brány tam každou chvíli zastaví chlapi v mercedesu a čekaj, až holka přeleze plot, nastoupí k nim a nechá se odvézt do bor­ delu. Jen nehraj překvapenou, byla o tom reportáž v televizi a mluvily v ní i vychovatelky. Ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že jednou budu s jednou z těch...“ Spolkl nelichotivé pojmeno­ vání. „Jak mám vědět, že jsi jiná?“

„Nemůžeš to vědět. Ale já jsem jiná. Jsem docela hodná hol­ ka, Jakube. Alespoň myslím.“

„Jasně. A je ti úplně jedno, že tvoje máma doma umírá hrů­ zou, jestli jsi vůbec naživu.“

Agáta si najednou nedokázala představit, že se s Jakubem zavře v těsném stanu a celou noc bude poslouchat jeho dech. Měla ho dost. Proč na ni pořád útočí? Proč se ji nesnaží pocho­ pit? Možná právě proto, že mu zatím nedovolila, aby ji pořádně poznal. „Víš, co si myslím? Pokud mámu něco trápí, tak jedině to, že se teď její známí dozvědí, že mě zavřeli do pasťáku.“

„Ona jim to neřekla?“

„Ne. Většině z nich ne.“ VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá

„Proč?“

„Aby dál platila za paní dokonalou.“

Zamyslel se. „Co vůbec dělá tvoje máma?“

Nadechla se, aby odpověděla, ale pak zavrtěla hlavou. „Když ti to povím, budeš si myslet, že kecám.“

„Proč, proboha? Vyvíjí pro NASA pilulky na nesmrtelnost?“

Zasmála se. Možná přece jen nastal čas, aby mu o sobě víc povyprávěla. Třeba by mu i mohla prozradit, co se stalo posled­ ní den v ústavu. Vlastně proč ne? Stráví s ním už jenom dva dny, pak si půjdou každý svou cestou a těžko říct, jestli se pak ješ­ tě setkají. Může si být jistá, že si Jakub její tajemství nechá pro sebe – vždyť kdyby o ní s někým mluvil, vyšlo by najevo, že jí na útěku pomáhal. Nikdo neví, že je teď tady s ní. Jeho rodiče si myslí, že odjel s kamarádem pod stan na Šumavu, aby si užil zbytek posledních prázdnin. Nikdo si ho s ní nespojuje a Jakub se ve vlastním zájmu postará, aby to tak zůstalo.

Třeba se jí opravdu uleví, když se mu vypovídá. Je to bez­ pečné, a navíc bude docela zábavné sledovat Jakubovy reakce.

„Tak poslouchej,“ začala významně a zapálila si další ciga­ retu. „Ale to, co ti teď povím, nikdy nikomu neříkej. Slibuješ?“

Kapitola 3

Kde asi Agáta je? Má co jíst? Je jí zima? Kde bude dnes v noci spát?

Anna Valentová se ve vaně předklonila a stiskla páku vodní baterie, ale jakmile ji od okolního světa přestalo oddělovat šu­ mění a zurčení vody, v hrudi se jí s obnovenou silou vzedmulo zoufalství. Opřela se zátylkem o vykachlíkovanou stěnu a bojo­ vala s návalem paniky. V bytě bylo takové ticho, že zřetelně sly­ šela, jak venku do parapetů bubnuje déšť.

Má se před ním Agáta kam schovat? Proč z toho zatraceného ústavu utekla? Kde se tak dlouho toulá? VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá

Při představě mokré noci, ve které se její dítě pohybuje do­ cela samo, jí znovu vyhrkly slzy. Plakala teď několikrát denně a oči měla protkané rudými žilkami jako při zánětu spojivek.

Znovu naplno pustila vodu. Otřela si obličej do ručníku, umazala ho rozteklou řasenkou, a když ho odkládala, napadlo ji, jak efektně by vypadala scéna, v níž by herečka přesně takhle ležela nahá ve vaně a do bílé pěny by jí kanuly černé slzy. Jak dramatické! Kamera by ji zabírala od stropu: polocelek z nad­ hledu...

Vážně teď dokáže myslet na práci?

Dokáže. A bez pocitu studu.

Svou práci Anna milovala. Když před třemi lety z řadové sce­ náristky povýšila na šéfautorku nekonečného televizního seriá­ lu Pavlač, byla na sebe nesmírně pyšná. Z vysněné práce se sice postupně stala rutina, ale poprvé v životě to byla rutina milova­ ná a uspokojivá, protože v ní nezbýval prostor pro nudu. Anna byla tak zaneprázdněná, že měla den rozplánovaný na minuty, ale bez reptání by pracovala ještě víc, jen kdyby jí na to zbýva­ ly síly. Ze všeho nejvíc litovala, že není možné, aby celý scénář mýdlové opery vytvořila jedna žena. Kdyby byl seriál komor­ nější, určitě by dokázala všechny dějové linky psát sama a nej­ spíš by je hravě přetavila i do dialogů, ale Pavlač běžela v televizi pětkrát týdně a postav se v ní objevovalo víc než čtyřicet, takže Anna stihla jen vymyslet charaktery všech obyvatel pavlačové­ ho domu a stručně nastínit jejich osudy, a další mravenčí práci už pod jejím vedením vykonávali řadoví scenáristé. Anna jim radila, objasňovala jim povahy a osudy jednotlivých postav, po­ máhala jim vymýšlet zápletky. Podřízení byli její prodlouženou rukou; psali jen to, co jim ona schválila nebo co přímo vymysle­ la. Přesto se nemohla zbavit dojmu, že vlastními silami by scé­ nář vytvořila lépe.

V hlavě se jí rodilo tolik nápadů, že si je ani nestíhala zapi­ sovat. Myslí jí od rána do večera vířily útržky dialogů. Nejlep­ ší nápady dostávala obvykle v tu nejnevhodnější chvíli; jednou VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá ji například napadl geniální dějový zvrat na zubařském křesle, takže musela požádat lékaře, aby se jí přestal rýpat ve zkažené stoličce, nechala si od sestry podat kabelku a načmárala si do diáře nejnutnější poznámky. Nebylo výjimkou, že se uprostřed noci vzbudila a začala promýšlet osudy několika postav najed­ nou. Na nočním stolku měla blok a propisku, takže se mohla kdykoli potmě převalit na bok a psát. Ráno pak zůstávala ležet se zavřenýma očima a představovala si, že je některá seriálová postava, kupříkladu učitelka Bláhová, a že se vedle ní rozvaluje její seriálový snoubenec, učitel Špaček. Včera večer se pohádali. Jaká by asi měla být její první slova po probuzení?

Uvědomovala si, že její láska k práci hraničí s posedlostí, ale nijak zvlášť ji to neznepokojovalo. Má přece krásnou práci! V dětství často slýchávala, že má moc bujnou fantazii a že by se měla držet víc při zemi, protože jinak si bude jenom přidělávat problémy, ovšem paradoxně právě ona nebezpečně rozvinutá představivost jí vydobyla úspěch a pohádkové výdělky. Proč by ji tedy měla krotit? Často si přála, aby jí stačily tři hodiny spán­ ku denně, aby z jejího života zmizelo všechno, co ji rozptyluje od práce, aby jí nic a nikdo nebránil v plném soustředění na psaní...

Odjakživa chtěla být ve všem nejlepší. Už na gymnáziu si předsevzala, že se stane slavnou scenáristkou, na třetí pokus se dostala na FAMU a byla nejšikovnější v ročníku, jenže pak se zamilovala do mnohem staršího, ženatého spisovatele Jaromíra, a studium šlo stranou. Jaromír měl pětiletou dceru a hned na začátku vztahu dal Anně jasně najevo, že si spolu budou uží­ vat, ale o rozvodu nemůže být řeč. Anna přitakala, ale v duchu se smála. Samozřejmě Jaromíra získá; není to pro ni žádný sen, nýbrž cíl! Jaromír se po roce opravdu rozvedl (Anna nenápad­ ně zařídila, aby se o nich jeho žena dozvěděla), jenže komplika­ ce pokračovaly: měl výčitky svědomí kvůli dceři a nadto Anně oznámil, že není stavěný na monogamii a nejspíš jí nedokáže být věrný. VšechncypnhoVstoayy vékizjpuymlřízdá

Jak ho k sobě připoutat? Vlastním dítětem, usoudila zamilo­ vaná Anna, která by tehdy bývala udělala cokoli, jen aby s tím mužem byla navždy spojená bez ohledu na jeho vůli. Žádná z je­ jích kamarádek tehdy ještě děti neměla, ale Anna byla přesvěd­ čená, že jedná správně. Udrží si Jaromíra, a navíc najednou bude existovat někdo, kdo ji potřebuje, je na ní závislý a bezvýhradně ji miluje, aniž by o jeho přízeň musela usilovat. Dítě se s ní ne­ může