načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zloději zelených koní - Jiří Hájíček

Zloději zelených koní

Elektronická kniha: Zloději zelených koní
Autor:

Dramatický příběh o novodobých prospektorech pátrajících v malebné jihočeské krajině po bohatství v podobě vltavínů. Hledání se stává jejich vášní, jež je na konci stojí téměř vše, včetně vlastního života.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 144
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-729-4012-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ústřední dvojicí románu je Pavel a Karolína. On je zkrachovalý student geologie a ona jeho přítelkyně. Žijí spolu v poklidném městěčku, kde se Pavel seznámí s partou hledačů vltavínů, se kterými občas vyráží do terénu. Třetí ústřední postavou je Pavlův kamarád Kačmar, který se k dobrodružství také připojuje. Ale zpočátku nevinná zábava se postupně stává vášní a způsobem obživy. Kopáčské výpravy nabývají na intenzitě a jsou stále nebezpečnější. A Pavel v honbě za lepší budoucností se dostává do situace, kdy přijde nejen o svou přítelkyni, ale málem i o vlastní život.

Na motivy knihy Jiřího Hájíčka byl v roce 2016 natočen stejnojmenný film v režii Dana Wlodarczyka, ve kterém si hlavní role zahráli Pavel Liška, Marek Adamczyk a Jenovéfa Boková.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

3

BRNO 2015

Jiří Hájíček

Zloději zelených koní


© Jiří Hájíček, 2001

© Host – vydavatelství, s. r. o., 2001, 2015 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-458-4 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-459-1 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-460-7 (Formát MobiPocket)


budu odhánět vampýry od tvých dveří


6


7

Bylo to v Hradci na Dlouhé ulici, v kavárně s hudebnískří

ní a červenými židličkami, koncem těch zmatenýchosm

desátých let. A tam jsem se setkal poprvé s Kačmarem a za

pár týdnů i s Karolínou.

„Tuhle písničku bych chtěla mít doma na pásku apouš

tět si ji od rána do večera...“ říkala Karolína tiše a přivírala

oči, když se usmívala. V kavárně ji obehrávali pořáddoko

la, hit sezóny, byla to naše písnička, Holy Johnson zpíval

o síle lásky, ochráním tě před vším zlým, budu odhánětvam

pýry od tvých dveří, tak tě miluju, sny jsou jako andělé a láska

je světlo, kterého se bojí tma a všechno špatné...

„Mám doma sbírku kamenů,“ řekl jsem Karolíně, seděli

jsme u stolu a ona mlčela a jenom její oči svítily a čekaly, co

řeknu dál. „Já vzývám čistý věci, rozumíš, krystalickýsou

stavy, čistota a řád, to je matematika a geometrie, mřížky

atomů, a to jsou kameny, čistý krystalický látky, soli a žlutá

síra, diamant, nic než atomy prvků a krása, krásaušlechti

lejch kamenů...“

„Jak může bejt kámen ušlechtilej?“ zeptala se Karo

lína.

„Že jsou čistý. Struktura, řád, zákony přírody.“ Karolína

mlčela, dívala se na mě a já se díval na ni, a tehdy jsempo

prvé uviděl auru, ještě nikdy předtím jsem neviděl kolem

hlavy člověka zářící prstenec. Karolína měla světlounce

modrou čistou auru, točila se mi hlava v jejím dosahu,


8

v blízkosti Karolíniny bledé pleti s tušením tmavých skvrn

krve na jejím hrdle, když se napila vína.

„Vždycky mi naskočí fleky, když se něčeho napiju,“

usmála se na omluvu a zakryla si dlaní rozhalený límec

blůzy.

„Víš, kolik je na Zemi různejch nerostů a hornin? Asi

tři tisíce šest set. Přinesl jsem ti ukázat ten článek, co nám

vyšel společně s docentem Seneckým v jednomgeologic

kým časopise. Země je hrozně bohatá, víš, to si anine

dovedeš představit, je tu hodně vody a těkavejch kyselin,

a to je dobrý pro krystalizaci. A Měsíc? To je pustina, víš,

bez vody a beze všeho, je tam všehovšudy ňákejch třicet

druhů kamenů... Ale je tam spousta přírodních skel, a ty

mě zajímají, hlavně vltavíny, Karolíno, vltavíny. Taky se

jim dřív říkalo měsíční kameny, ale to je hloupost, vesku

tečnosti nemají s Měsícem nic společnýho, a jsou tady

u nás v jižních Čechách, objevil je poprvé ňákej profesor

Mayer, a ten jim říkal chryzolity od Týna, že byly zelený.

Dneska je po nich velká poptávka ve šperkařství. Brože,

přívěsky, náušnice. Je to unikátní a jedinečnej minerál.

Když víš, jak na to, můžeš na vltavínech vydělat slušný

prachy. A já jsem v týhle branži docela machr...“

„Blábolíš, viď?“ řekla tiše Karolína po půl hodině mého

řečnění u stolu. Myslel jsem si zpočátku, že mi nevěří ani

slovo a má mě za frajera, když pořád mlčí. To až pak jsem

přišel na to, že je to její dávný zvyk: mlčet. A naučil jsem se

číst v její tváři.

Jeli jsme spolu autobusem z Hradce k nám na ves a já jsem

celou dobu něco žvanil, a ještě cestou, než jsme došli

k naší chalupě. Když jsem za námi zavřel dveře svéhopo

koje, Karolína poznala, že jsem si nevymýšlel, protože celá

místnost kromě postele a psacího stolu byla plná kamenů,

na poličkách, ve vitrínách a ve speciální skříni se zásuvkami,

kde jsem měl rozdělené minerály podle tříd i s popisky na

předtištěných lístečcích, lokalita a datum sběru.


9

„Tohle je cinabarit, je to ruda rtuti a tý se říkalo ,živé

stříbro‘, tohle jsou krystaly chalkopyritu, je tam železo

a měď a síra, tohle je molybdenit a tohle vedle jsoukrystal

ky ryzí mědi, sfalerit, galenit, milerit, tam je nikl a tohle,

to je stříbro. Vidíš ty stříbrný dráty?“

„Jaký dráty?“ zeptala se Karolína a já jsem se na nipře

kvapeně podíval, jak může nevidět ty dráty ryzího stříbra,

ale vypadalo to, že nevidí ani tu krabičku, na kterou jsem

ukazoval. Tak jsem vzal ten kousek z krabičky a nehtem

jsem jí ukazoval drobné nitky stříbrného kovu a půjčil

jsem jí lupu a ona se smála, že říkám dráty tomu, copou

hým okem sotva může rozeznat.

„Tohle je fluorit, říká se mu ‚rudní květ‘ kvůli pestrejm

barvám, tady je achát a tady ametyst, ten mám odTurno

va, tohle jsou krystaly křemene, ty jsem si přivez loni ze

Slovenska, tohle je kousíček vybroušenýho malachitu,

největší naleziště jsou v Africe, tenhle kousek jsemvymě

nil na burze, víš, ještě mám azurit a tohle je akvamarín

a tohle apatit, laik si je může poplést, hlavně podle barvy...

Tohle je českej granát, pyrop, vyměnil jsem ho s klukama,

co jsou na něj specialisti, za pár vltavínů, na který jsem

zase specialista já, tenhle aragonit mám ze Slovenska...

A víš, co je tohle žlutý...? To je síra, přímo z Polska, a tyhle

krystaly jsou antimonit a na tohle si vem zase lupu, to je

totiž zlato, to jsem narýžoval v řece Otavě kousek zaPís

kem, a támhleten krásnej kámen...“

Všiml jsem si, že Karolína si sedla na židli a nedává

pozor, nic neříkala, a tak jsem taky zmlkl.

„Začala mě z toho bolet hlava,“ řekla Karolína. A já jsem

přitom nebyl zdaleka ani v polovině své sbírky minerálů.

* * *

Někdy v té době byl Kačmar s námi poprvé na vltavínech.

Jezdil jsem tehdy s Martinem a s dalšími dvěma kluky

z Hradce a okolí. Zastavili jsme se tenkrát pro Kačmara,

bydlel ve vsi, která sousedila s tou, kde jsem bydlel já. Bylo


10

zrovna po dešti, a tak jsme se rozhodli, že objedeme pár

zoraných polí, kde se vltavíny nacházejí.

Kačmar celou cestu mlčel, na nic se neptal. Zastavili

jsme na začátku polní cesty.

Rozešli jsme se po poli. Kačmar nás po očku sledoval

a pak sám procházel ty lány, shrbený až ke zkypřené zemi.

Asi po třech hodinách hledání jsem našel pět úlomků,

nic moc, vzpomínal jsem si, že minulé roky jsem právě na

téhle straně pole našel mnohem víc kousků, a lepší. Kluci

neměli o moc víc štěstí než já. Sešli jsme se u auta, jen

Kačmar pořád propátrával zrakem omoklé hroudy země.

„Máš něco, Kačo?“ zakřičel na něj zostra Martin.

Kačmar se pomalu přibližoval k nám a neodpovídal,

hlavu skloněnou.

„Našels?“ zavolal Martin znovu, tentokrát trochupo

směšně.

„Ten našel leda tak hovno,“ řekl jsem.

Kačmar mě zaslechl, ale nezdvihl hlavu, otočil sezpát

ky do pole. Zamrzelo mě to a vyrazil jsem k němu, kluci si

sedli do trávy pod jabloně, co lemovaly silnici.

„Kačo, počkej. Nic si z toho nedělej, že jsi nic nenašel.

Kdo poprvý hledá, většinou nic nenajde. Musíš vědět, jak

se máš dívat, pak máš šanci.“

„Dívat se musím snad na zem, ne?“ řekl uraženě Kačmar.

„To jistě. Ale musíš vědět, co na tý zemi můžeš vidět, na

co se máš zaměřit. Hele, když hledáš na poli vltavín, tak

koukáš hlavně na tvar, na povrch. Vltavíny mají zvláštní

tvary, jiný než normální šutry, kterejch tu leží tuny. A taky

mají jinej povrch, takovej vrásčitej, rýhovanej. Tomu se

říká skulptování. Podle tohohle musíš hledat. Nehledej

zelenej kámen, to najdeš leda střep ze zelený flašky od

piva, co tu pohodili jezeďáci.“

Kačmar mě nedůvěřivě poslouchal, díval se pořád na

zem. Sáhl jsem do kapsy a ukázal mu na dlani dvavltaví

nové úlomky.

„Podívej se, vltavín je zelenej, jenom když se na nějpo

díváš proti slunci. Jinak se ti většinou, pokud není ideálně


11

omytej deštěm, jeví jako černej kamínek. Některý jsou

hodně tmavý, takže i proti slunci jsou skoro černý, málo

průsvitný. Často vltavín připomíná seschlou švestku nebo

zaječí bobek nebo tak. Časem si vycvičíš oko.“

Kačmar posmrkával a nic neříkal. Pak z něj vypadlo:„Stejně je to na palici, ne? Vy jste toho taky zrovna moc nenašli.“

„Pokaždý nemáš štěstí a někdy přijdeš pozdě, už je to

třeba dvakrát přešlý jinou partou. Hodně to záleží na tom,

jaký máš oko. Vltavín má prostě zvláštní tvar a povrch, je

jakoby pomačkanej. Víš, co já zvedl ze země zaječíchbobků, když jsem začínal?“

Kačmar už neřekl ani slovo a šel se mnou k autu.

* * *

Toulali jsme se s Karolínou ulicemi Hradce, zavedla mě

do čtvrti s velkým parkem, a pak už byl konec městečka

a cihelna s vysokým komínem. Už byla tma, objímali jsme

se ve vchodu jednoho domu, ve kterém svítilo pár oken.

„Proč chceš jít vždycky sem, když chodíme městem?“

zeptal jsem se tiše.

„Tak, líbí se mi, že je tady klid a ticho,“ řekla Karolína.

„Všimla sis, že je tady jeden zvonek bez jména? Asi tady nikdo nebydlí. Nebo je to člověk beze jména...“

„Tak zkus zazvonit,“ řekla.

„Zazvonit?“

„Máš strach?“usmála se lišácky Karolína.

„Nemám strach...“ řekl jsem nerozhodně.

„Tak zazvoň.“

„Tak zazvoň ty.“

„Tak jo,“ řekla Karolína a třikrát stiskla tlačítko zvonku.

„Co řeknem, až někdo otevře okno?“

„To je na tobě, já jsem zazvonila.“

„Tak já třeba řeknu, že hledáme ňákýho pana Nováka...“

„To bude originální.“

Nikdo neotvíral ani nescházel po schodech dolů kdomovním dveřím. Vrátili jsme se do Dlouhé do kavárny, kde


12

nám číšník pustil tu pomalou fatální píseň o lásce, blikala

červeně a žlutě z magnetofonu po barových vitrínách a po

láhvích s nejrůznějším pitím, na které jsem neměl peníze.

Držel jsem na stole Karolíninu ruku, byla bledá jako její

tvář, tak jemná a drobná a čistá.

„Máš studený ruce, Karolíno, dej mi tu druhou.“

„Mám nízkej tlak, víš, pořád je mi zima, musím seoblíkat i do postele...“

„Mně zima nevadí, mám rád sníh a led, to je čistý, víš, miluju hory, kde je jenom kámen a led a vítr a nic jinýho, a ty jsi čistá, máš čistej hlas a oči a pleť a...“

„Zase blábolíš, viď?“ řekla roztomile Karolína.

„Máš čistou, světlounce modrou auru, a vůbec, tvoje

barva je modrá a tvůj kámen je taky modrej...“

„Můj kámen?“

„Každej člověk má ňákej svůj kámen, kterej se k němu hodí, kterej má na něj dobrej vliv, a hodně záleží, jakou má barvu. A tvůj kámen musí bejt prostě modrej, třeba akvamarín...“

„A jak to víš, že můj kámen je modrej?“

„Prostě to poznám, tak nějak cítím, že je to tak,poznám, jaká jsi...“

„A jakej jsi ty?“

„To já nevím, to musí říct jiný, co mě vidí... Já chci bejt

čistej a nezávislej.“

„Já chci bejt nezávislá a zamilovaná,“ řekla Karolína a dívala se do okna naproti a tím oknem ještě někam dál, kam jsem nemohl dohlédnout.

„A jsi?“

„Co jestli jsem?“

„Nezávislá a zamilovaná?“

„Nezávislá budu, až za rok a půl dodělám školu, snad...“

„A to druhý?“ zeptal jsem se tiše.

Karolína se na mě podívala a kývla hlavou trochu na

stranu a potom přikývla a dala mi pusu a z velkýchreproduktorů na stěnách zpíval Holy Johnson o tomtéž.


13

Odjel jsem na kolej do Prahy, začal zimní semestr, každý

večer jsem volal z telefonní budky do Hradce na internát,

kde Karolína studovala dvouletou pomaturitníekonomic

kou školu, a v polovině týdne už jsem to obvyklenevydr

žel, sedl na vlak a jel za ní.

Už napadal sníh, když přijela podruhé k nám naves

nici, naši si ji oblíbili a já jsem jí chtěl ukázat všechna

místa a zákoutí krajiny, která jsem měl rád, chodili jsme

na dlouhé procházky do polí a do lesa. Karolína statečně

šlapala ve vysokém sněhu a dýchala nosem, protože trpěla

na záněty průdušek a taky měla sklony k astmatu, asni

la o cestách k moři, uprostřed těch smrků zapadaných

sněhem.

„Vltavínů máš úplně nejvíc, že jo?“ zeptala se Karolína,

když jsme večer seděli v mém pokoji a ona si prohlížela

kameny ve vitrínách.

„Jasně, na ty se specializuju, víš, ty zkoumáme sdocen

tem Seneckým, pamatuješ, jak jsem ti o něm vyprávěl. On

je odborník na přírodní skla, a to je ohromně zajímavý, to

jsou strašně zvláštní minerály. Existuje několik vědeckejch

teorií, jak vlastně vznikly, přetavením po pádu meteoritu

na Zem, po jaderným výbuchu před milióny lety, to už je

fantazie, chápeš. Přírodní skla rozlišujeme na fulguritová

skla, diaplektická skla, impaktová skla, vulkanická sklapo

zemská, měsíční a planetární...“

„Už zase blábolíš,“ obracela Karolína oči v sloup, že

začnu s další přednáškou o kamenech. Prohlížela siob

sah mého cestovatelského tlumoku, geologické kladívko

a dláto, zápisník. V polici knihy o kamenech.

„Tohle, co teď máš v ruce, to je veliká vzácnost — Jan

Svatopluk Presl: Nerostopis čili Mineralogia. Rokvydá

ní 1838. Tuhle knihu mi závidí i docent Senecký, někdy

tě s ním musím seznámit, to je ohromnej člověk...“

„Jo? Jak je velkej...?“ dělala si ze mě legraci Karolína.

„Počkej, vážně, on je renesanční osobnost, vyzná se

ve strašný spoustě oborů, v přírodních vědách, odche

mie a fyziky až po geologii a botaniku, ve filozofii, píše


14

přednášky a články do cizích časopisů, už dva jsme napsali

dohromady, teda spíš on, ale já mu pomáhal a otiskli nás

oba jako autory, rozumíš, to je pro mě velká čest...“

„A co vymyslel, když je filozof?“ chtěla vědět Karolína.

„No, ohromný věci, třeba, třeba... O krystalech, vjed

nom článku napsal, že krystal je zhmotnění přírodních

zákonitostí, to je něco, ne...?“

„To je...“

„Ty se všemu jen směješ. Já u něj dělám asistenta, něco

jako pomocná vědecká síla, na katedře, kde on šéfuje.Do

stávám stovku za měsíc... Karolíno, musíš přijet za mnou

do Prahy...“

Když začalo jaro, neměl jsem ve škole žádné stání,po

sluchárny byly nudné a nejvíc času jsem trávil v kabinetu

docenta Seneckého. Uspořádal jsem mu knihovnu katedry

a dával do pořádku školní sbírku minerálů a hornin, objeli

jsme spolu pár burz a doplnili nové kameny. Založil jsem

panu docentovi kartotéku rešerší z geologických časopisů,

lístečky s autory roztříděné podle abecedy, využíval je při

psaní svých vědeckých prací.

A potom poprvé za mnou do Prahy přijela Karolína,

byl pátek odpoledne, kamaráda z koleje jsem vypakoval

na víkend domů, a dva dny byly naše. Toulali jsme sejar

ním městem, zase jsem mohl Karolíně ukázat všechnamís

ta, co jsem měl nejraděj, navštívili jsme docentaSenec

kého v jeho košířském domě plném knih. Seznámil jsem

ho s Karolínou a Karolínu s ním.

Když Karolína odjela, cítil jsem se v Praze jako nejosa

mělejší a nejnespokojenější člověk, táhlo mě to k nám

domů, do lesů a do polí a k rybníkům. Říkal jsem si, co

vlastně pohledávám v Praze, když chci být u Karolíny

a chodit s ní po loukách a večer k řece.

Koncem dubna mě v Hradci vypátral Kačmar, če

kal jsem v kavárně v Dlouhé na Karolínu a on si sedl ke

mně. Musel jsem se usmát, když jsem si vzpomněl na


15

podzimní výpravy za vltavíny, byl s námi celkem třikrát,

ale nenašel vůbec nic. Seděl teď naproti mně, mocnemlu

vil a já jsem jenom čekal, kdy z jeho selské hlavy konečně

vypadne, co po mně chce. Vypil pivo a kroutil se jakží

žala, tak jsem mu řekl, ať vybalí, co potřebuje, že čekám

na Karolínu. A ona zrovna přicházela, tak jsem jepřed

stavil, poprvé se ten den uviděli a bylo příznačné, že si

hned navzájem nepadli do oka, bylo to poznat. Kačmar

vzal do své tlapy Karolíninu bílou ručku a něco zamumlal,

Karolína po něm nedůvěřivě pokukovala celou dobu, co

s námi seděl.

„Potřebuju s tebou mluvit, Pavle,“ vylezlo nakonec

z Kačmara skoro po dvaceti minutách.

„Tak mluv,“ vybídl jsem ho, ale zase se vytáčel, asi mu

vadilo, že s námi seděla Karolína.

„Nepůjdeš někdy na vltavíny?“ vylezlo z něj nakonec.

„Už jsme byli letos s klukama třikrát,“ řekl jsem.Za

tvářil se zklamaně a mlčel. „Ale chtěl jsem vzít zrovna

zejtra Karolínu, viď, Karolíno, že jsi chtěla jít někdy se

mnou?“

Karolína přikývla a pozorovala pobaveně Kačmara, jak

se různě ošívá. Už jsem se na něj nemohl dál dívat.

„Tak jdeš zejtra s náma?“

Kačmar nakonec přikývl a hodil na ubruspadesáti

korunu, jako že platí za všechny, a vypadl z kavárny.

Druhý den ráno u nás na vsi před chalupouzahouka

lo auto, zrovna jsme s Karolínou snídali v kuchyni a naši

byli na zahradě. Vykoukl jsem z okna, na silnici stál zelený

žigulík kombi a před ním Kačmar v montérkách a vholin

kách, pleš se mu blýskala v ranním slunci.

Seděli jsme s Karolínou na zadním sedadle, navigoval

jsem Kačmara k jedné vesnici, o které jsem věděl, že okolo

jsou čerstvě zvláčená pole.

Vedli jsme se s Karolínou za ruce po širokánskémdruž

stevním poli, Kačmar šmejdil v pruhu narezlé písčité hlíny

u lesa, protože jsem mu to poradil, hlavu skoro u země,

jako čmuchací pes.


16

„To ho tak zajímají ty vltavíny?“ kroutila hlavou Karolína.

„Ale houby, nejspíš někde slyšel, že se na tom dá vydělat,

začal s náma jezdit loni na podzim, ale na hledání moc

není, nemá vycvičený oči, nemá vůbec páru o tom, že třeba

radiometrický stáří vltavínů je třicet čtyři miliónů let, jakej

mají původ a tak...“

„Nehraj si zase na vědce,“ řekla provokativně Karolína,

bála se další přednášky o vltavínech a mineralogii.

„Ne, počkej, Karolíno, já jsem chtěl dneska mluvit

o úplně jinejch věcech, víš, já jsem ti chtěl říct, že takhle

jsem šťastnej, když jsme spolu, někam jedeme nebo sepro

cházíme venku, já bych nemohl žít v Praze, protože tam

bych se musel zbláznit. Já potřebuju chodit po trávě a brát

sílu ze stromů...“

„Brát sílu ze stromů?“

„Jasně, obejmeš kmen a necháš do sebe proudit jeho

sílu a zdraví, tady já jsem šťastnej, a když jsem s tebou, tak

to je život, jakej chci, rozumíš, ne dělat něco, co musíš,

škola, učení, poslouchat starší, chci už bejt pořád s tebou,

bejt nezávislej, vydělávat si peníze...“

„Blábolíš, blábolíš...“ Karolína se ke mně přitiskla a vítr

byl nad námi a nad ním nebe, a to bylo všechno, co jsem

potřeboval.

Kačmar zavezl Karolínu do Hradce na internát a jeli

jsme spolu k nám domů.

„To je ňáký na palici,“ řekl po pár minutách mlčení.

„Vysvětli mi, jak můžeš na vltavínech vydělat prachy,

když jenom za benzín dáš víc, než dostaneš za to, cos

dneska našel. To jsou jenom kecy, že na vltavínech se dá

vydělat...“

Až teď jsem teprve poznal, že Kačmar neví o těchhle

věcech opravdu nic. Došlo mi, co ho tak trápilo předešlý

den v kavárně, co měl na jazyku, ale nechtěl o tom zřejmě

mluvit před Karolínou. Jak se proboha na těch zelených

střepech dají vydělat peníze.

„Kačo, samozřejmě že takhle, jak to děláš ty, na tomni

kdy nemůžeš vydělat,“ vysvětloval jsem trpělivě. „Nenašel


17

jsi nic a projel litry benzínu. Já umím hledat a známloka

lity. Ale to je stejně jedno, to pořád není to nejdůležitější.

Zásadní věc je úplně jinde, víš?“

„Nevím,“ zakroutil nechápavě hlavou.

„Abys našel pořádný vltavíny, který jsou žádaný ve

šperkařským průmyslu a který bys mohl dobře prodat,

a abys jich našel hodně, tak musíš přece kopat...“

Učil jsem se doma na zkoušky a jezdil vlakem do Prahy,

a když začalo to skutečné léto a prázdniny, vyrazili jsme

s Karolínou na dlouhý vandr, na Moravu a potom dový

chodních Čech k Turnovu, v Kozákově jsem znal naleziště

achátů, předváděl jsem Karolíně názorně, jak se rozbíjejí

kameny, které v sobě skrývají krásné krystaly, jež se potom

leští a používají na šperky. Křehká Karolína za mnouklo

pýtala po kamení, beruška, motýlek, příští dny měla nohy

samý puchýř, olepené náplastmi.

Spali jsme ve spacáku přikrytí celtou a za našimihla

vami po nedaleké silnici celou noc jezdila nákladní auta.

Vyšel jsem s baterkou, abych se podíval, byly to ruské

vojenské náklaďáky. Druhý den dopoledne jsme snídali

v Turnově v nějakém bufetu a jeden ruský důstojník se

s námi dal do řeči, Karolína mu vysvětlovala, že ješpat

né, že jsou tady jejich vojska, že my jsme suverénní stát,

Československo. A potom se k nám přimotal jeden kluk,

tvrdil, že je rockový bubeník, byl opilý a jmenoval se

Nietsche — nejhorší bylo, když jsem byl malej a děti na

mě pokřikovaly, budem si hrát bez Ničeho, vyprávěl nám

své pomotané příběhy.

Pak jsme spali na louce a Karolína dostala nějakýast

matický záchvat, nedělalo jí dobře, když dýchala pyly trav,

odešli jsme zpátky do města a dva dny jsem ji ošetřoval

v hotelovém pokoji, který měl takový zvláštní pach ana

žloutlé přítmí.


18

V srpnu odjela Karolína s rodiči na dovolenou k moři a já

jsem jezdil se starou partou kopat vltavíny do jednépískov

ny u Budějovic. Tehdy jsem vzal s sebou poprvé Kačmara.

Kluci si z něj nejdřív dělali legraci, ale já jsem se ho zastal.

Slunce pálilo a vítr svištěl kolem okýnek staréškodov

ky, dva malí kluci seděli namačkaní na předním sedadle

a Martin řídil, letěli jsme stovkou a každý plech na autě

bylo slyšet, drnčelo to a vibrovalo, jako bychom se každou

chvíli měli vznést. My s Kačmarem jsme seděli na zadním

sedadle, pod nohama krumpáče a lopaty. Ti dva malípar

chanti vpředu dělali ksichty na řidiče aut, která jsmepřed

jížděli, pískali na píšťalky, které měli kolem krku, Kačmar

nic nechápal. V té největší rychlosti, jaké byla Škoda 100

schopna, pouštěl Martin volant a jeden z těch malýchklu

ků ho přidržoval ze strany z vedlejší sedačky, jen takjed

nou rukou, a přitom pískal na píšťalku, a ten druhý vedle

ječel jako siréna. To byla naše stará parta.

Když jsme šťastně dorazili k pískovně, v což Kačmar ani

nevěřil, zaparkovali jsme auto na kraji lesa mezi prvními

stromy a vylezli jsme na val ohraničující rozlehlou jámu,

kde se těžil písek. Uprostřed stál bagr, měl otevřené dveře

kabiny, ale byl prázdný. Ve stěnách už bylo pár děr, co

začaly kopat jiné party. Rozebrali jsme si nářadí a pustili

jsme se do kopání, malí kluci se rozestavili na okrajpís

kovny, aby hlídali dvě přístupové cesty, jednu od vesnice

a druhou od okresní silnice.

Kačmar popadl krumpáč, vyhrnul si rukávy a začalko

pat, Martin od něj lopatkou odhraboval a společně jsme

prohledávali odkopaný písek. Chvílemi jsem se jen tak

díval na Kačmara, jak pracuje s krumpáčem, a říkal jsem

si, že to přece jenom má něco do sebe, že jsem ho s námi

vzal. Kačmar byl bagr, kolečkové velkorypadlo a buldozer

v jednom. Kdybych ho nebrzdil, prokopal by se za chvíli

až někam do lesa nebo až by na nás spadl písečný převis.

Kačmar makal a na nic už se neptal, protože pravidla jsme

mu s Martinem vysvětlili už cestou. Nakopané vltavíny se

dělí na tři díly mezi nás a pár střepů zbude pro kluky.


19

Asi po tři čtvrtě hodině jsme uslyšeli píšťalku,vylez

li jsme z díry, zatahal jsem Kačmara za rukáv, aby toho

nechal. Sebrali jsme nářadí, vylezli z pískovny a popošli

pár metrů k lesu. Ukázal jsem Kačmarovi prstem směrem

k vesnici, po polní cestě se blížily dva náklaďáky. Za chvíli

byly v pískovně, jeden z řidičů vlezl do kabiny bagru ana

kládal písek. Když naložil obě auta, odjeli naráz a my jsme

se mohli vrátit do díry a kluci na stráž.

„Dřív jsme kopali normálně dál, i když tu byli, sněkte

rejma lidma od nich se známe. Ale pak to někdo řek na

podniku a vyhnali nás, že tu nemáme co dělat, znáš to...“

Kačmar přikývl a přesýpal si z dlaně na dlaň párvlta

vínových střepů, které jsme našli v písku. Pak je nasypal

zpátky do sáčku k ostatním, byly mezi nimi i docelasluš

né kousky, počítal jsem, že si z nich vyberu něco do své

sbírky.

Ještě dvakrát kluci zapískali a dvakrát jsme se vrátili

zpátky na dno pískovny a pak skončila pracovní směna

šoférům a my jsme to taky zabalili. Kačmar dostal svůj díl

a vypadal poprvé spokojeně. Oba malí kluci řvali, že chtějí

víc, ale Martin se s nimi nemazlil a odbyl je pár slovy, ten

větší dorážel dál, tak ho vzal Martin do kravaty, a když mu

docházel kyslík a bylo mu do breku, tak dal pokoj. Strčil

jsem mu v autě do kapsy jeden lepší vltavín, potají, aby

Martin nevěděl.

Až do podzimu jsme jezdili kopat. Seznámil jsemKačma

ra s dalšími lidmi, kteří už léta sbírali vltavíny, byli torůz

ní týpci, od zapálených sběratelů, se kterými jsem jezdil

i na mineralogické burzy a na Slovensko i jinam porepub

lice na kameny, po party, které vyloženě jen prodávaly, šly

jen po penězích. Jedné skupince se říkalo Moricova parta,

s těmi jsem se znal jen od vidění, s ostatními jsme měli

velice dobré vztahy a pomáhali jsme si, když bylo třeba.

Pak se na vltavínových lokalitách objevovaly a zase mizely

party, které nikdo neznal, dost bylo víkendových hledačů,


20

to byli většinou vyložení amatéři, s nimi jsme moc netáhli,

stejně jako s různými slídiči z Prahy, kteří většinouděla

li hluk a jen zbytečně přitahovali pozornost. Kapitolou

samou o sobě byl Simon, samotář, věčně v zelené bundě

a černých manšestrácích, většinou se s nikým nebavil ahle

dal vždycky na vlastní pěst. Jedno nás ale všechnyspojova

lo. Byli jsme zlatokopové. Zlatokopové v Československu.

Když jsem poprvé Kačmarovi řekl, že za gram vltavínů

může dostat třicet až čtyřicet korun, a když je pěknýkou

sek, u kterého se cení sběratelská hodnota, tak i mnohem

víc, kopal ještě usilovněji, a já jsem pomalu přišel na to, že

s ním to nemá chybu, protože tolik metráků písku nebo

jílovité země, kolik dokázal překopat za dopoledne, by

sotva kdo jiný zvládl.

Začátkem září jsme kopali hlavně kolem Kaplice audě

lali jsme s kamarády z Moravy několik bezvadných tahů po

místních hospodách, nikdy předtím jsem neviděl nikoho

vypít najednou tolik piva, kolik dokázal Kačmar. Alene

vadilo mu to a druhý den kopal s ještě větším zápalem.

S Moraváky se brzo skamarádil, oni byli fajn a byla s nimi

legrace, říkali jsme jim někdy granátníci, protože tam

u nich na Moravě sbírali české granáty. Večer jsme si občas

sedli jen tak do trávy, granátníci vyndali z batohů láhve

domácího vína a Kačmar zase donesl slaninu a další dobré

věci z prasete, čuníků měl doma v chlívku hned několik.

Celý ten vydařený začátek podzimu skončil tím, že jsem

s kamarády odjel na pár dní na Moravu hledat granátyzva

né pyropy, drobné a velice tvrdé červené krystalky.

* * *

Karolína zahájila v Hradci druhý, poslední rok naekono

mické škole a já jsem jel do Prahy na zápis do dalšíhose

mestru na univerzitu. Pár dní jsem strávil na katedře udo

centa Seneckého, ale táhlo mě to do Hradce za Karolínou.

Kačmar mě zval na domácí zabijačku, chtěl jsem sse

bou vzít Karolínu, a nakonec se ozval i docent Senecký,


21

nechal mi lístek ve vrátnici na koleji, že bude mít cestu

k nám na jih Čech, protože by se rád zúčastnil sběrujiho

českých vltavínů přímo v terénu. Ten měl býtzorganizo

ván pro účastníky mezinárodní konference o přírodních

sklech, která se zrovna tou dobou konala v Praze. A že by

se u mne při té příležitosti zastavil a prohlédl si mou sbírku.

Čekal jsem celý den, kdy se pan docent objeví, ale přijel

až k večeru a byl naštvaný a zklamaný, protože nestihl včas

odjet z Prahy a přišel o to organizované sbírání vltavínů.

Seděl u mě v pokoji v křesle, Karolína mu donesla hrnek

čaje, byl mrzutý a unavený.

„Nic si z toho nedělejte, pane docente,“ utěšoval jsem

ho, „ta akce stejně stála za houby, slyšel jsem, jak to mělo

probíhat, povídali o tom tuhle kluci, co jsem se s nima

sešel na burze. Je suchej podzim, tak prej jim to vybraný

zoraný pole měli přijet hasiči polejt se stříkačkama, aby se

těm delegátům líp hledalo. To je přece šaškárna.“

„Ale přesto mě to mrzí, Pavle, takováhle akce se tady

v Československu hned tak opakovat nebude.“

„Jestli se tady zdržíte do rána, vezmu vás zejtra nanej

lepší lokalitu, co znám, je to sice trochu z ruky, alezaru

čeně něco najdeme. Vsadím se, že to místo neznáte, nikde

v odborný literatuře jsem se o něm zatím nedočetl.“

„Ale neměl jsem v plánu tady přespat,“ strachoval se

docent Senecký.

„To není žádnej problém, místa je v chalupě dost,“ řekl

jsem a pak mě napadlo něco, co se mi zdálo naprosto

skvělé. Vzpomněl jsem si na Kačmara. Jeho prase už v tu

dobu muselo být po smrti.

U Kačmarů na dvoře už ani nebylo pomalu poznat, že tu

proběhla ta radostná událost, necky byly vymyté a opřené

o barák, v ohřívači už vyhasl oheň, protože ovary už byly

hotové. Kačmar právě cpal poslední prejt do připravených

střívek, Jarmila, jeho manželka, špejlovala jelita a jitrnice

a my jsme tam vpadli s docentem a s Karolínou, vzal jsem




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist