načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zloději lidí - Robert Crais

Zloději lidí

Elektronická kniha: Zloději lidí
Autor:

Elvis Cole a Joe Pike v akci Mladá dvojice rukojmím brutálních banditů ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  254
+
-
8,5
bo za nákup

hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2% 90%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 350
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Taken
Spolupracovali: přeložili Hana a Martin Sichingerovi
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Metafora, 2013
ISBN: 978-80-735-9263-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Oba detektivové budou tentokrát vyšetřovat obzvláště nebezpečnou a bohužel i dobře organizovanou sérii zločinů založenou na únosech lidí a obchodu s nimi. Zvrhlá hra banditů, pro které člověk představuje jen dobře obchodovatelnou investici a kteří se neštítí ani nelítostného vraždění, přinese oběma hlavním hrdinům nejednu vrásku. Nakonec se tato organizovaná síť stáhne i okolo Elvise Cola a Joe Pike tedy bude mít plné ruce práce a minimu času k úspěšnému rozluštění případu a záchraně unesených včetně svého parťáka. Pokračování série krimi thrillerů, kde budou opět zločinu na stopě žoldnéř Joe Pike společně se soukromým detektivem Elvisem Colem.

Popis nakladatele

Elvis Cole a Joe Pike v akci Mladá dvojice rukojmím brutálních banditů...

Další popis

Mladá dvojice rukojmím brutálních banditů… Smrtelně nebezpečný případ Elvise Colea. Když se dva mladí lidé, Krista a Jack, vydají na noční vyjížďku do pouště, nečekají, že by se mohlo stát něco hrozného. Romantika se však brzy změní ve smrtelné nebezpečí a oni dva v kořist, která se dá zpeněžit. Kristina matka Nita Moralesová se však domnívá, že její dcera prostě utekla z domu. Přesto se obrátí na Elvise Colea, aby ji našel a přivedl nazpátek. Skutečnost je však mnohem horší. Ve hře jsou nelítostní bandité, kteří své zajatce bez milosti zabíjejí. Lepkavá pavučina organizovaného zločinu se vzápětí začíná stahovat i kolem Colea. Jeho parťák Joe Pike má náhle plné ruce práce a místo dvou unesených teď musí najít tři. Není už ale na všechno pozdě?


Mladá dvojice rukojmím brutálních banditů… Smrtelně nebezpečný případ Elvise Colea. Když se dva mladí lidé, Krista a Jack, vydají na noční vyjížďku do pouště, nečekají, že by se mohlo stát něco hrozného. Romantika se však brzy změní ve smrtelné nebezpečí a oni dva v kořist, která se dá zpeněžit. Kristina matka Nita Moralesová se však domnívá, že její dcera prostě utekla z domu. Přesto se obrátí na Elvise Colea, aby ji našel a přivedl nazpátek. Skutečnost je však mnohem horší. Ve hře jsou nelítostní bandité, kteří své zajatce bez milosti zabíjejí. Lepkavá pavučina organizovaného zločinu se vzápětí začíná stahovat i kolem Colea. Jeho parťák Joe Pike má náhle plné ruce práce a místo dvou unesených teď musí najít tři. Není už ale na všechno pozdě?


Zařazeno v kategoriích
Robert Crais - další tituly autora:
 (e-book)
Podezřelý Podezřelý
 (e-book)
První pravidlo První pravidlo
 (e-book)
Hlídka Hlídka
Slib Slib
 (e-book)
Slib Slib
 
K elektronické knize "Zloději lidí" doporučujeme také:
 (e-book)
Slib Slib
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1Zloději lidí

Robert Crais

Zloději lidí


3Zloději lidí

Robert Crais

Zloději lidí

Přeložili

Hana a Martin Sichingerovi


4 robert crais

Tato kniha je fikce. Veškeré postavy, lokality a děje vylíčené

v tomto románu jsou dílem autorovy fantazie. Veškerá podob

nost se skutečnými osobami, ať už žijícími, či zesnulými, místy

a událostmi je čistě náhodná.

Přestože autor vyvinul veškeré úsilí, aby uvedl telefonní čísla

a internetové adresy platné v době vydání, ani vydavatel, ani

autor nenesou žádnou zodpovědnost za změny, které by snad

nastaly po publikaci. dále není vydavatel odpovědný za auto

ra ani za obsah webů třetích stran.

Copyright © 2012 by Robert Crais

Translation © Hana a Martin Sichingerovi, 2012

All rights reserved

ISBN 978-80-7359-263-9 (papírová kniha)

ISBN 978-80-7359-978-2 (e-pub)

ISBN 978-80-7359-953-9 (PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7359-935-5 (mobi)

ISBN 978-80-7359-917-1 (PDF)


5Zloději lidí

S láskou Aaronu Priestovi,

který je nejen mým skvělým agentem,

ale především dobrým a spolehlivým přítelem.


6 RoBeRT CRAiS


7Zloději lidí

Říznu tě,

a teče mi krev.

Naším jménem je láska.

– Tattoed Beach Slutts

Cvrček jémine: Haló, kam jdeš?

Pinocchio: jdu ho najít!


8 RoBeRT CRAiS


9Zloději lidí

Prolog

jACK A KRiSTA


10 RoBeRT CRAiS


11Zloději lidí

Přitáhl si do náruče přítelkyni Kristu Moralesovou a dí

val se, jak se jeho dech sráží v mrazivém pouštním vzdu

chu. dvacet minut po půlnoci, čtrnáct mil jižně od Ran

cho Mirage, v jinak neproniknutelné temnotě pouště

Anza-Borrego osvětlovala jacka a Kristu ostrá červená

záře zadních světel pickupu dannyho Trehorna, a jack

byl do své dívky tak zamilovaný, že jeho srdce tlouklo

jednohlasně s jejím.

Trehorn nastartoval motor.

„Tak jedete vy dva, nebo ne?“

Krista se ještě těsněji přivinula k jackovi.

„Co kdybychom tu ještě zůstali. jenom my. Bez nich.

Chtěla bych ti něco říct.“

jack zavolal na svého přítele.

„Mañana, kámo. My se ještě zdržíme.“

„Tak my jedeme, brácho. Uvidíme se v devět.“

„Nejdřív v poledne.“

„To určitě, ty lenochu. Přijdu a vykopu ti zadek z po

stele!“

Trehorn zabouchl dveře dodávky, otočil se o sto osm

desát stupňů a za doprovodu Wagnerovy jízdy Valkýr,

která hřměla z reproduktorů jeho auta, zamířil zpát

ky do města. Chuck lautner a deli Blakeová se vydali


12 RoBeRT CRAiS

v Chuckově starodávném landcruiseru v těsném závěsu

za Trehornem, a jejich přední světla cestou olízla jackův

mustang, který stál zaparkovaný na jednom z rovnějších

míst krajnice staré cesty. Byli se tu podívat na místo, kde

v roce 1972 havarovalo letadlo, které pašovalo drogy,

protože ho Krista chtěla vidět.

jak zadní světla obou vozidel pomalu zmizela a poušť

se zahalila do tmy, jackovi začalo být chladno. Tenký

srpek měsíce a zamračená hvězdná obloha vydávaly prá

vě tolik světla, aby na sebe ti dva viděli, ale ani o trochu

víc.

„Setmělo se,“ poznamenal jack.

Neodpověděla.

„A je zima,“ pokračoval.

Přitiskl si ji k sobě, hladil ji po zádech a oba upírali oči

do tmy. jack si říkal, co asi Krista vidí.

Celý večer byla zamyšlená, už když je nutila, aby sem

jeli, a to, že mu teď chtěla něco povědět, mu přišlo zlo

věstné. jack měl neblahé tušení, že je buď těhotná, nebo

ho chce pustit k vodě. Přede dvěma měsíci absolvovala

s vyznamenáním na univerzitě loyola Marymount v los

Angeles a našla si práci ve Washingtonu. jack studium

na jihokalifornské univerzitě nedokončil.

Políbil ji do vlasů.

„Něco není v pořádku?“

odtáhla se natolik, aby na něj viděla, a pak se usmála.

„My dva jsme ten nejšťastnější pár v dějinách. Šíleně

tě miluju.“

„Nahnala jsi mi strach.“

„díky, žes dannyho přemluvil, aby nás sem vzal. Zdálo

se mi, že se mu moc nechtělo.“

„je to daleko a byl tu už asi milionkrát. Přestal sem

jezdit, když nastoupil na vysokou.“

Podle Trehorna se dvoumotorová Cessna 310 zřítila

i s nákladem kokainu jedné noci během písečné bou

ře. Místní drogový dealer, Řek Cisneros, vyčistil v poušti


13Zloději lidí

něco přes třicet kilometrů od Palm Springs pruh země

od kaktusů a kamenů a osvětlený hořícími nádobami

s benzinem ho používal jako přistávací dráhu pro leta

dla, která téměř každou noc přivážela kokain a marihu

anu z Mexika. V den havárie letadlo při přistání škrtlo

pravým křídlem o zem, selhal podvozek a levé křídlo se

těsně za levým motorem utrhlo. Palivo valící se z prasklé

nádrže se vznítilo a letoun pohltily plameny. Motory i vy

bavení letadla lidé už dávno rozebrali na náhradní díly,

ale zdemolovaná kostra zůstala ležet tam, kde skončila,

zrezivělá, zkorodovaná a pokrytá generacemi překrýva

jících se graffiti a nasprejovanými iniciálami a nápisy:

lj + dF, Vykuř mi ho, Palm Springs vede!

Krista vzala jacka za ruku a vedla ho k troskám le

tadla.

„Pojď se mnou. Chci ti něco ukázat.“

„Nemůžeš mi to říct v autě? je mi zima.“

„Ne, v autě ne. je to důležité.“

jack ji tedy následoval podél trupu až k ocasu letadla

a přemýšlel, co mu na tom pitomém letounu asi chce

ukázat, ale ona ho vedla dál až na zarostlé pozůstatky

přistávací dráhy. Upřela pohled do tmy halící poušť. její

inteligentní černé oči se třpytily jako drahokamy odrá

žející hvězdný svit. jack se dotkl jejích vlasů.

„Kris?“

Znali se už rok, dva měsíce a šestnáct dní. Po uši, šíle

ně, bláznivě, skrz naskrz, od hlavy k patě zamilovaní byli

pět měsíců, tři týdny a jedenáct dní. Nepověděl jí o sobě

pravdu, dokud mu neřekla, že ho miluje. A stejně jako

předtím on, měla teď i ona své tajemství.

Krista vzala jeho dlaň do svých a upřela na něho váž

ný, zamyšlený pohled.

„Tohle místo je pro naši rodinu výjimečné.“

jack neměl ponětí, o čem to mluví.

„Přistávací dráha pašeráků drog?“

„Tohle místo, ukryté mezi horami, dokážou lidé, kteří


14 RoBeRT CRAiS

sem přicházejí od jihu snadno najít. Ze stejného důvo

du si ho vybrali pašeráci pro přistávací dráhu. Když bylo

mojí matce sedm let, přivedli ji kojoti z jihu přes poušť.

Maminku, její sestru a dvě jejich sestřenice. Tady, u toho

letadla, na ně čekal muž s pohřební dodávkou a odvezl

je do města.“

„děláš si legraci?“ nechtěl jí věřit jack.

Krista se zasmála, ale neznělo to moc přesvědčivě.

„Vůbec jsem o tom nevěděla. Řekla mi to teprve před

pár týdny.“

„Mně to nevadí.“

„Hele, já se ti tady svěřuju se závažnou rodinnou his

torií, a tobě to nevadí?“

„Myslím to, že je ilegál – teda bez papírů. Koho to

zajímá?“

Krista zaklonila hlavu, aby se na něj podívala, pak ho

najednou chytla za uši a políbila.

„Bez papírů, ale kvůli mně nemusíš být korektní.“

Matka Kristě popsala dvanáctidenní cestu lodí, osob

ními auty i náklaďákem, ve kterém bylo tak horko, že

jeden starý pán umřel. Poslední část cesty jeli v noci

v dodávce bez oken kolem Saltonského moře a pak pět

advacet kilometrů pouští k místu té staré havárie. Ten

člověk s pohřebním autem je pak dovezl na parkoviště

před supermarketem na východním okraji Coachelly,

kde už na ně čekal jejich strýc.

Krista hleděla na jih, do tmy, jako by tam viděla mat

činy stopy.

„Nebyla bych tady, kdyby tudy nepřišla. Maminka by

nepotkala tátu. já bych nepotkala tebe. Vůbec bych ne

existovala.“

Krista pohlédla vzhůru, se svým vážným soustředě

ným výrazem studentky s vyznamenáním.

„Chápeš, jaká ta cesta musela být? jsem její dcera,

a nedokážu si to vůbec představit.“

Chystala se mluvit dál, ale jack zaslechl vzdálené kví


15Zloději lidí

lení pneumatik. Napřímil se, naslouchal a mlčel, dokud

to neuslyšel znovu.

„Slyšelas to?“

Krista se otočila, když k nim dolehl zdušený zvuk mo

toru a v mdlém měsíčním světle se objevily dva koléba

jící se obrysy. jack je chvilku zaujatě pozoroval, než mu

došlo, že jsou to nákladní auta s vypnutými světly, která

se k nim blíží přes poušť. Pocítil záchvěv strachu a ho

rečně zašeptal Kristě do ucha:

„Tohle je divný, lásko. Radši odsud zmizíme.“

„Ne, ne – já to chci vidět. Pssst.“

„Mohli by to být pašeráci drog. Raději bychom měli

vypadnout.“

„ještě počkej!“

odtáhla ho na opačnou stranu letadla, kde se vmáčk

li do malé prohlubně mezi kaktusy.

Velký kamion se skříňovým návěsem se vynořil ze tmy

jako loď z mlhy. dokodrcal po zarostlém pruhu země

na místo vzdálené ani ne třicet metrů od nich a zastavil.

Když zpomaloval, nesvítila mu ani brzdová světla. jack

by se byl nejraději udělal ještě menším a v duchu si říkal,

že měl Kristu přece jen odtáhnout.

Po chvilce se otevřely dveře kabiny a vystoupili dva

muži. Řidič popošel pár metrů před kamion a studoval

jakési svítící zařízení v dlani. jacka napadlo, že takhle

hluboko v poušti to zřejmě bude GPS.

Zatímco řidič navigaci sledoval, jeho spolujezdec obe

šel návěs a otevřel hlasitě skřípající zadní dveře. Proho

dil něco španělsky a pak jack uslyšel tiché hlasy a uviděl,

jak z kamionu vystupují nějaké postavy.

„Co tady dělají?“ šeptal.

„Pst. To je úžasný.“

„Musejí to být ilegálové.“

„Pssst.“

Krista se posunula víc dopředu a jack ucítil další nával

strachu. Krista fotila svým mobilem.


16 RoBeRT CRAiS

„Přestaň. Všimnou si nás.“

„Nikdo nás nevidí.“

lidé, kteří vystoupili, zůstali zmateně stát poblíž ka

mionu. jack nechápal, jak se jich dovnitř mohlo tolik

vejít. dobře třicet lidí neklidně postávalo v křovinách,

hovořili spolu tichými hlasy s cizím přízvukem. jack na

pínal uši, ale nerozuměl.

„Tohle není španělština. Co je to za řeč? Čínština?“

Krista schovala telefon a také se zaposlouchala.

„Několik z nich mluví španělsky, ale většinou jsou to

Asiati. Rozeznávám tam ale i něco dalšího. Že by arabšti

nu?“

Muž, který otevřel zadní dveře návěsu, se vrátil k řidi

či a promluvil nepochybně španělsky. jack si domyslel,

že tihle dva budou kojoti – převaděči, kteří se nechá

vají najímat, aby ilegálně převezli přes hranice lidi do

Spojených států. Přitiskl se blíž ke Kristě, která mluvila

španělsky plynně.

„Co říkají?“

„Kde ksakru jsou? Ti parchanti už tady měli dávno

být.“

Řidič zamumlal něco, čemu Krista ani jack nerozu

měli, a pak viditelně nadskočil, když se na obzoru asi sto

metrů za kamionem vynořila trojice předních světel aut

ještě posílená horními reflektory a ostře ozářila kontury

pouště. Tři velké terénní vozy se burácivě řítily vpřed

a vysoko nadskakovaly na obrovských pneumatikách.

oba kojoti vykřikli a popocházející postavy začaly vzru

šeně brebentit. Řidič se rozběhl do pouště a jeho kolega

zpátky ke kamionu. Vrátil se odsud se zbraní a utíkal za

svým přítelem, zatímco dvě z blížících se aut začala širo

kým obloukem obkličovat kamion a nechávala za sebou

mračna šedivého prachu. Třetí se vydalo za prchajícími

muži a ve tmě zablýskly výstřely. lidé se rozutekli všemi

směry, někteří křičeli, jiní šplhali zpátky do návěsu, jako

by se v něm mohli ukrýt.


17Zloději lidí

jack přitáhl Kristu k sobě, vyskočil a rozběhl se.

„Poběž! Honem, utíkej!“

Ze všech sil běžel k jejich mustangu, ale pak si uvě

domil, že Krista s ním není. Z terénních aut mezitím

vyskákali muži se zbraněmi a palicemi v rukou a začali

pronásledovat prchající. Krista zůstala ležet mezi kaktu

sy a fotila.

jack na ni chtěl zavolat, ale zarazil se, nechtěl při

táhnout pozornost. on i Krista byli mimo dosah světel,

ukrytí ve tmě. Raději zariskoval jen tak, že hlasitě syknul.

„Kris–“

Zamítavě potřásla hlavou – dávala mu tak najevo, že

to je v pořádku, a pokračovala ve focení. jack doběhl

zpátky k ní a popadl ji za ruku. drsně.

„jdeme!“

„dobře. Tak jo –“

Rozběhli se, a právě v tu chvíli se kolem ocasu letadla

prosmýkli čtyři Asiati a utíkali pryč, jen asi deset metrů

od nich.

ozbrojený muž oběhl letadlo za nimi a hulákal něco

španělsky. jacka mimoděk napadlo, jestli ti nebožáci vů

bec rozumějí, co na ně křičí. Asiati se zastavili a zůstali

bez hnutí stát, jako by byli jen papírová kulisa postavená

proti noční obloze.

jack zadržoval dech a v duchu se modlil. Přemýšlel,

proč uprchlíci tak nehybně stojí, a pak si všiml, že muž

se zbraní má brýle pro noční vidění.

Ten člověk se díval na ně !

V pouštní krajině zalité září měsíce, kde by nikdo ne

slyšel výstřely, zvedl zbraň a namířil na jacka Bermana.


18 RoBeRT CRAiS


19Zloději lidí

ČáST PRVNí


20 RoBeRT CRAiS


21Zloději lidí

Elvis Cole

ŠeST dNí

Po úNoSU

jACKA A KRiSTy


22 RoBeRT CRAiS

1

Když lidé volají soukromému detektivovi, protože se

pohřešuje někdo, koho milují, a především je-li to je

jich dítě, probublává jejich hlasem strach jako škvaří

cí se sádlo. Když onoho rána Nita Moralesová volala,

protože pohřešovala svou dospělou dceru, neznělo to

vystrašeně. Byla popuzená. Paní Moralesová mi volala,

protože před osmi týdny vyšel v nedělním los Angeles

Times Magazine článek, ve kterém se psalo o případu, při

němž se mi podařilo očistit nevinného muže obviněné

ho z několikanásobné vraždy. Novináři z časopisu přišli

do mé kanceláře, udělali několik moc pěkných fotek

a rozhovor, ve kterém jsem díky nim mluvil jako kříže

nec Philipa Marlowa a Batmana. Kdybych byl Nitou Mo

ralesovou, zavolal bych si také.

Nitina firma Hector Sports & Promotions sídlila na

východním břehu řeky los Angeles poblíž mostu na

Šesté ulici, nedaleko místa, kde se v klasickém filmo

vém hororu Them! z roku 1954 vyrojili ze stoky obří ra

dioaktivní mravenci, které pak usmažil james Arness. V současnosti oblast, o nic méně nebezpečnou než tehdy, ovládly velkoobchody a skladiště. Budovy pokrývaly podpisy gangů, graffiti a nápisy varovně nabádající zaměstnance, aby si zamykali svá auta. okna chránily oce


23Zloději lidí

lové mříže a střechy ostnaté dráty, ale ne před obřími

mravenci.

onoho jarního rána v 8.55 bylo nebe potažené mlž

ným oparem a denní světlo tak ostré, že jsem musel

mhouřit oči i za zrcadlovkami Wayfers, abych našel

adresu. Hector Sports & Promotions měla sídlo v no

vější budově a jejich parkoviště lemoval vysoký drátě

ný plot s železnou bránou. Když jsem zastavil, vyšel ven

mladý latinoameričan s širokými rameny a ospalým po

hledem, jako by na mne už čekal.

„Vy jste ten chlápek z časopisu?“

Chlápek z časopisu.

„jo, to jsem já. elvis Cole. V deset se mám sejít s paní

Moralesovou.“

„Musím odemknout bránu. Vidíte tamhle to prázdný

místo, tam co je nápis Zásobování? Zaparkujte na něm.

A radši si zatáhněte střechu a zamkněte.“

„Myslíte, že tady bude v bezpečí?“

Nebyl bych to já, kdybych si odpustil rýpnout do je

jich hvězdné ničivé bitevní ostrahy.

„Určitě. Kradou jen umytý auta.“

Nepřežil by, kdyby mě nedokázal pěkně usadit.

Smutně potřásl hlavou, když jsem projížděl kolem

něho.

„Kdybych já měl takovou starou corvettu, věnoval

bych jí větší péči. Rozhodně bych aspoň vyklepal ty pro

máčklý plechy.“

Nepřežil by, kdyby se v tom ještě nepošťoural. Moje

pampeliškově žlutá Corvetta Stingray z roku 1966 se sta

hovací střechou je už klasika. A je špinavá.

Zamkl za mnou železnou bránu, představil se jako

asistent Nity Moralesové a zavedl mne dovnitř. Prošli

jsme přední místností, ve které byl pult pro zákazníky

a dva stoly, za nimiž seděli muž a žena. oba vzhlédli,

když jsme procházeli, a muž držel v ruce časopis, ve kte

rém byl článek o mně. Trapas.


24 RoBeRT CRAiS

Vešli jsme dveřmi do dílny, kde asi patnáct nebo dva

cet lidí vyšívalo na šicích strojích loga na baseballové če

pice nebo je tisklo na hrníčky. Kancelář Nity Moralesové

ležela až na druhé straně dílny a měla prosklenou stěnu,

aby Nita viděla do dílny a mohla sledovat, co se uvnitř

děje. Viděla nás přicházet, a když jsme vstoupili, zved

la se od stolu, aby přivítala chlápka z časopisu. Upjatý

úsměv. Suchá ruka. Soustředěná a neosobní.

„dobrý den, pane Cole. já jsem Nita. Vypadáte stejně

jako na fotce.“

„Na té, kde vyhlížím jako idiot, nebo na té, kde se

tvářím popleteně?“

„Na té, kde se tváříte jako chytrý odhodlaný detektiv,

který si jde tvrdě za svým.“

Hned se mi začala zamlouvat.

„dáte si něco? Kávu nebo limonádu?“

„Ne, díky. Nic nechci.“

„jerry, kde je ta igelitka? Nechávals ji tady, viď?“

jerry mi podal bílou plastovou tašku a ona pokračova

la.

„Ráno jsme pro vás přichystali malý dárek. Koukněte

se dovnitř.“

V tašce bylo velké bílé tričko a baseballová čepice.

Kšiltovka mi udělala radost a triko jsem si podržel před

obličejem. Vpředu mělo sítotiskový černo-červený ná

pis deTeKTiVNí KANCeláŘ elViS Cole a pod tím

menšími písmeny Nejlepší detektiv na světě. Stejný emblém

byl vyšitý také na kšiltovce.

„líbí se vám?“

„Moc.“ Vrátil jsem obě věci do tašky a dodal: „je to

opravdu pěkné, ale já jsem ještě neslíbil, že vám pomů

žu. To jste pochopila, viďte?“

„Ale uděláte to. Najdete ji. Pro nejlepšího detektiva

na světě by to nemělo být těžké.“

Tohle měla z toho časopisu.

„To s tím „nejlepším detektivem na světě“ byla jen leg


25Zloději lidí

race, paní Moralesová. Novinář, který psal ten článek,

se zmínil, že jsem to o sobě řekl. jenže neřekl. Byla to

jenom legrace.“

„Mám tu pár věcí, které bych vám ráda ukázala. Po

čkejte chvilku. Musím to dát dohromady.“

Gestem propustila asistenta, vrátila se ke stolu a já se

mezitím rozhlížel kolem. Police na protější stěně byly

plné hrnků, sklenic, ozdobných míčků z vlny, triček,

kšiltovek, suvenýrů a tisíců dalších reklamních předmě

tů. Chcete týmové tričko pro dětský fotbalový klub? Mů

žou vám ho vyrobit. Chcete mít na slavnostním grilování

Kolumbových rytířů levné plastové skleničky se jménem

vaší pojišťovací společnosti? Přesně tohle dělali. Foto

grafie mladých týmů visely všude po stěnách, všechna

děcka na sobě měla trička vyrobená v Hector Sports.

„Kdo je Hector?“ zeptal jsem se.

„Můj manžel. Založil společnost na potisk triček síto

tiskem před dvaadvaceti lety. Teď ji řídím já. Rakovina.“

„To mě mrzí.“

„Mě také. V červnu to bude sedm let.“

„Musíte to tu zřejmě vést dobře. obchod vypadá skvě

le.“

„Zbohatnout se z toho nedá, ale vedeme si celkem

dobře. Prosím, posaďte se.“

obešla stůl, abychom si mohli sednout vedle sebe na

stejné kovové židle. Nitě Moralesové bylo něco přes čty

řicet, byla podsaditá a na sobě měla konzervativní mod

rou sukni a nabíranou bílou halenku. Rovné černé vla

sy bez náznaku šedin jí vkusně rámovaly obličej. Nehty

měla pečlivě upravené a snubní prsten stále na místě

i teď, po sedmi letech.

Ukázala mi fotografii.

„To je ona, tu máte najít. Krista.“

„ještě jsem na to nekývl, paní Moralesová.“

„Uděláte to. Podívejte se.“

„Zatím jsme nemluvili o ceně.“


26 RoBeRT CRAiS

„Podívejte se na ni.“

Krista Moralesová měla srdčitý obličej, nazlátlou pleť

a úsměv, ze kterého se jí dělaly dolíčky ve tvářích. její oči

měly barvu tmavé čokolády a černé vlasy se leskly jako

havraní křídla na slunci. Usmál jsem se na fotografii

a vrátil jsem ji.

„Pěkná.“

„Chytrá. Za dva měsíce bude promovat s vyznamená

ním na univerzitě loyola Marymount. Pak půjde praco

vat do Washingtonu jako asistentka kongresmana. Ča

sem by z ní mohla být první latinoamerická prezident

ka, nemyslíte?“

„Páni. Musíte na ni být pyšná.“

„Víc než pyšná. její otec ani já jsme vysokou školu ne

vystudovali. já do devíti let ani nemluvila anglicky. Ten

hle obchod jsme vybudovali v potu tváře jen s pomocí

boží. Krista je –“ zabubnovala konečky prstů o opěradlo

„– nejlepší z ročníku, redaktorka studentských novin,

členka sdružení nejlepších studentů National Honor

Society a spolku Phi Beta Kappa. ona uskutečňuje naše

sny.“

Náhle se zarazila a zahleděla skrze prosklenou stěnu

do dílny. i ze svého místa jsem viděl, že se jí lesknou oči.

„Pracují dobře, ale musíte na ně dohlížet.“

„Chápu. Nemusíte spěchat.“

odkašlala si, aby se dala dohromady, a pak se výraz

tváře Nity Moralesová změnil z pyšně rozzářeného slu

nečního úsvitu v temně zachmuřenou bouřkovou ob

lohu. odložila Kristinu fotku a podala mi list papíru se

jménem a adresou v Palm Springs. jméno znělo jack

Berman.

„Před sedmi dny odjela do Palm Springs. S přítelem.

Se svým klukem.“

Vyslovila „přítel“, jako by to byl jen jiný výraz pro

„omyl“.

Když mi ho popisovala, neměla pro něj jediné dobré


27Zloději lidí

slovo. Nechal se vyhodit z kalifornské univerzity, nena

šel si žádnou práci, která by měla budoucnost. Přesně

ten typ kluka, který by mohl zhatit její dceři kariéru.

letmo jsem pohlédl na adresu.

„Žije v Palm Springs?“

„Někde v los Angeles, myslím. dům v Palm Springs

patří jeho rodině, nebo nějakému kamarádovi, nejsem

si jistá. Krista mi toho o něm moc nepověděla.“

Stará písnička. Čím méně jí toho Krista prozradila, tím

méně mohla kritizovat. odložil jsem adresu stranou.

„dobře. A od kdy se pohřešuje?“

„odjela pryč na víkend. To mi aspoň řekla, a ona mi

vždycky přesně oznamuje, kam jede a jak dlouho tam

bude. Ale tentokrát je pryč už týden, a nebere mi tele

fon ani neodpovídá na textovky a já jsem přesvědčená,

že je v tom tamten kluk.“

Tamten kluk.

„jak dlouho s ním Krista chodí?“

Zdálo se, že samo pomyšlení na to ji popuzuje.

„Šest nebo sedm měsíců. Viděla jsem se s ním jen dva

krát nebo třikrát, ale nelíbí se mi. Má takové ty názory.“

Vyslovila „názory“, jako by to byl jen jiný výraz pro

„nemoc“.

„Bydlí spolu?“

její výraz ještě o něco víc potemněl.

„Krista bydlí s jednou dívkou v bytě nedaleko univer

zitního areálu. Na takového kluka nemá čas.“

Měla čas jet do Palm Springs. Stejný příběh jsem viděl

už tisíckrát a věděl jsem, co za tím je. Poslušná dcera se

vzbouřila proti své dominantní matce.

„Paní Moralesová, jednadvacetileté ženy si občas vyje

dou na výlet se svým přítelem. A někdy je jim spolu tak

dobře, že vypnou telefony a zůstanou pryč o pár dnů

déle. Nic jiného v tom není, tedy pokud nemáte důvod

si myslet opak. ona se vrátí.

Nita Moralesová si mě chvíli pozorně prohlížela, jako


28 RoBeRT CRAiS

by byla zklamaná. Pak zvedla chytrý telefon a dotkla se

displeje.

„Mluvíte španělsky?“

„Umím pár slov, ale ne moc.“

„Přeložím vám to. Tohle je druhý hovor. Nahrála jsem

si ho –“

Z malého reproduktoru zazněl hlas Nity Moralesové

odpovídající na příchozí hovor.

„Kristo, jsi to ty? Co se to tam děje?“

její dcera vypálila rychlou salvu španělských slovíček.

Nitin hlas ji přerušil.

„Mluv anglicky. Proč se chováš tak divně?“

Krista přešla do angličtiny se silným přízvukem.

„Mama, já vím, že ty chce, já cvičila angličtina, ale ne

můžu –“

Přešla zpět do španělštiny a v tu chvíli Nita záznam

zastavila.

„Předstírá to. Přehání akcent, hraje, že má chabou

angličtinu. Má dcera nemluví s přízvukem. Takhle ona

nikdy nemluví.“

„Co říká?“

„Začala tím, že se zlobí, protože nedostali peníze.“

„Kdo se zlobí?“

Zvedla prst.

„Poslouchejte –“

Znovu pustila nahrávku. Kristin hlas vystřídal hlas

mladého muže, který také mluvil španělsky. Zněl klidně

a rozumně a pár vteřin hovořil, než Nita zastavila repro

duktor.

„Rozuměl jste něčemu?“

Trochu zahanbeně jsem potřásl hlavou.

„Říkal, že musí nějak pokrýt výdaje. Chce, abych po

slala pět set dolarů, a jakmile ty peníze dostane, dohléd

ne, aby se Krista vrátila domů.“

Předklonil jsem se na židli.

„Co to má znamenat? Unesli ji?“


29Zloději lidí

Nita protočila oči a zamítavě mávla rukou.

„jistěže ne. Pokračují jenom španělsky. Přeložím vám,

co říkali.“

„Ne. Přehrajte to znovu. Chci slyšet emocionální ob

sah.“

Záznam se znovu rozjel. Nita ho opakovaně zastavo

vala. Muž zůstával klidný. Pokaždé, když ho přerušila,

počkal, a pak znovu začal, jako by četl text ze scénáře.

Nahrávka konečně skončila a Nita povytáhla obočí.

„omlouval se, že žádá peníze. Řekl mi, kam je mám

poslat, a slíbil, že než přijdou, bude se ke Kristě chovat

pěkně. Pak mi poděkoval, že jsem tak vstřícná.“

Upustila telefon na stůl. Bouchlo to.

„Tohle byla žádost o výkupné. Zní to, jako by se stala

obětí únosu,“ namítl jsem.

Nita Moralesová znovu odmítavě zatřepala rukou.

„do toho ji určitě zatáhl on, aby se mohli vzít.“

„jste si tím jistá?“

„Nebudete někoho unášet kvůli pěti stovkám. o pět

set dolarů si řekne hloupý kluk, když potřebuje peníze.

A ta fraška se španělštinou a chabou angličtinou? To je

směšné.“

„Zaplatila jste jim?“

„Napoprvé ne. Myslela jsem, že si Krista dělá legraci.

Čekala jsem, že mi zavolá znovu a bude se smát.“

„Ale ona nevolala a nesmála se.“

„Slyšel jste. Chtěla jsem vědět, jestli se vrátí domů,

když zaplatím. Potom už nevolala, to bylo před čtyřmi

dny. Myslím, že ty peníze chtěli, aby se mohli vzít.“

Nezdálo se mi, že by Moralesová byla ten typ, co obe

re vlastní mámu o pár set dolarů, ale člověk nikdy neví.

„Proč by ale předstírala, že neumí anglicky?“

„Nemám tušení.“

„Ale věříte, že předstírá, že ji unesli, aby z vás vytáhla

pět stovek?“

Když se paní Moralesová zamračila, v koutcích úst se


30 RoBeRT CRAiS

jí vytvořily hrbolky jako dva tvrdé suky. Ale po chvíli se

zase ztratily.

„i chytré dívky dělají hlouposti, když si myslí, že je ně

jaký kluk miluje. Byla jsem tak rozzlobená, že jsem jela

k němu, ale nebyli doma. Čekala jsem skoro čtyři hodi

ny, ale nikdo se neukázal, tak jsem tam nechala vzkaz.

Podle mě odjeli do las Vegas.“

„Volala jste na policii?“

Napjala se a tvář jí znovu ztvrdla.

„Rozhodně ne. Krista má všechno před sebou – mož

nosti, o jakých se v naší rodině nikomu ani nesnilo. Ne

hodlám jí zničit budoucnost takovým nesmyslem. Nedo

volím jí, aby si zpackala život kvůli jedné pitomosti.“

„jestli je to, čemu věříte, pravda, pak ji ten Berman

mohl zatáhnout do něčeho vážnějšího.“

„Proto ji musíte najít. Ten muž, o kterém psali v časo

pise, by to udělal, zachránil by mé dceři budoucnost.“

„jestli už je vdaná, nemůžu s tím nic dělat. Nemohu ji

přinutit silou, aby se vrátila domů, pokud nechce.“

„Nemusíte ji přivést zpátky. jenom ji najděte a zjistěte,

co se děje. Pomůžete mi, pane Cole?“

„Tím se živím.“

„Myslela jsem si to. Nejste nejlepší detektiv na světě

pro nic za nic.“

Nahlas se zasmála, vrátila se za stůl a zvedla zelenou

šekovou knížku.

„Pokud ji najdete, zaplatím vám pět tisíc dolarů. Bude

to stačit?“

„Budu vám počítat tisícovku za den a začneme s dvou

tisícovou zálohou. Výlohy jdou na mě. Ušetříte.“

Znovu se zeširoka usmála a otevřela pero.

„Zaplatím vám deset tisíc, když ho zabijete.“

Věnoval jsem jí úsměv a ona mi ho oplatila. Ani jeden

z nás se nepohnul, ani jeden z nás nepromluvil. Venku

v dílně obrovské šicí stroje vyly jako kojoti, jak vyšívaly

loga na baseballové čapky.


31Zloději lidí

Předklonila se, aby podepsala šek.

„dělala jsem si legraci. Byl to vtip.“

„jako ten, že já jsem nejlepší detektiv na světě.

„Přesně. Kdy můžete vyrazit do Palm Springs?“

„Začnu v jejím bytě. je to blíž.“

„Vy jste detektiv. Vy víte, co máte dělat.“

Vypsala šek, vytrhla ho z knížky a pak mi podala vel

kou nahnědlou obálku.

„Shromáždila jsem pár věcí, které by se vám mohly

hodit. Kristinu adresu, její telefonní číslo, fotku, stvr

zenku za odeslané peníze a podobně.“

„Výborně. děkuju.“

„ještě něco?“

„To bude stačit. Začnu s její spolubydlící. Co kdybyste

jí zavolala a dala vědět, že přijdu?“

„Můžu udělat něco lepšího.“

Vzala do ruky červenou koženou kabelku a zamířila

ke dveřím.

„Mám klíč. Zavezu vás do bytu a představím vás.“

„Nezlobte se, paní Moralesová, ale raději půjdu sám.“

Pohled jí ztvrdl a potemněl.

„Možná jste nejlepší detektiv na světě, ale já jsem nej

lepší matka na světě. Nezapomeňte si tady tu igelitku.“

Nečekala a vyšla ven.


32 RoBeRT CRAiS

2

Univerzita loyola Marymount je jezuitská škola s přís

nou akademickou pověstí. Krista měla celé čtyři roky

stipendium, které krylo výdaje za společně pronajatý

dvoupokojový byt ležící jen sedm bloků od univerzitní

ho areálu, tedy nejdál od centra los Angeles, jak jen

bylo možné, aby přitom stále ještě byl na pevnině – dva

kilometry od pláže na okraji zátoky Marina del Rey.

Nejlepší matka na světě a já jsme nasedli každý do

svého auta a vlekli jsme se za sebou přes město po i-10

směrem na západ. Nita ze svého auta zavolala Kristině

spolubydlící Mary Sue osbornové, která proto odešla

dřív z přednášek, a když jsme přijeli na místo, už nás

s úsměvem vyhlížela.

Maru Sue byla baculatá, s bledou pletí posetou pi

hami, modrýma očima a malými brýlemi s drátěnými

obroučkami. Na sobě měla modré tílko, hnědé kraťa

sy s velkými kapsami a žabky, hnědé vlasy spletené do

copu.

Zamžourala na mě přes brýle, když nás pouštěla do

vnitř.

„Ahoj.“

„Zdravím.“

„Vážně jste nejlepší detektiv na světě?“


33Zloději lidí

„To byl vtip.“

Nita jí cestou sem všechno vysvětlila po telefonu. Kris

ta a Mary Sue spolu bydlely dva roky a čtyři roky společ

ně pracovaly ve studentských novinách. To bylo zjevné

hned, jak jsme vešli. Na stěnách visely přilepené dlouhé

vyrovnané řady stránek ze studentského týdeníku a ved

le nich plakát k filmu Všichni prezidentovi muži.

Tyhle zdi toho prozrazovaly hodně.

„Páni, to je úžasný. To jsou vaše noviny?“

„já jsem vedoucí redakce a Krista naše šéfredaktorka.

ona je capo di tutti capi.“

Tomuhle se říká budování obchodních vztahů, ale

Nita sílu okamžiku úplně převálcovala.

„Na tohle on nemá čas, Mary. ozvala se ti?“

„Ne, paní Moralesová. Zatím ne.“

„Pověz mu o tom klukovi.“

Mary Sue mi věnovala znuděný pohled a pokrčila ra

meny.

„Co chcete vědět?“

„Přesvědčil ten kluk Kristu, aby si ho vzala? je zaplete

ný do něčeho nezákonného?“

odkašlal jsem si.

„Víte, jak jsem vám říkal, že bych jel raději sám?“

„Ano.“

„Tak tohle je důvod. Mary Sue a já bychom si měli

promluvit v Kristině pokoji. Sami.“

Nita Moralesová mě propalovala pohledem, jako by si

to o mně a největším detektivovi na světě začínala roz

mýšlet, ale pak se sebrala a zamířila do kuchyně.

„Budu vedle, kdybyste mě potřebovali. Budu psát Kris

esemesky a modlit se, aby se ozvala.“

Ztišil jsem hlas, zatímco jsem následoval Mary Sue

krátkou chodbou do Kristina pokoje.

„Nemá ho ráda.“

„To tedy nemá, Sherlocku.“

Kristin pokoj byl malý, ale hezky zařízený, s jednodu


34 RoBeRT CRAiS

chou postelí, komodou se zásuvkami a notně opotře

bovaným brožovaným vydáním George R. R. Martina,

které spočívalo na polštáři. Na stole ve tvaru l stál počí

tač, tiskárna, nádoba s psacími potřebami a na opačné

straně úhledné hromádky vytištěných stránek. Na stěně

nad psacím stolem visely na velkých nástěnkách z pěno

vé gumy přišpendlené fotografie jejích přátel.

Mary Sue si všimla, jak si fotky pozorně prohlížím.

„Zeď hanby. Tak tomu říkáme. Tohle jsem já.“

Ukázala na snímek, kde na sobě měla obrovský nefo

remný klobouk.

„je tu někde Berman?“

„jasně. Tady –“

Ukázala na detailní záběr mladíka s krátkými černý

mi vlasy a úzkým obličejem, oblečeného v šedém tričku.

Stál s rukama v zadních kapsách a díval se do objektivu,

jako by se mu nelíbilo, že ho někdo fotí. Celkem byl

Berman na šesti snímcích. Na jednom se opíral o kufr

nejnovějšího modelu stříbrného mustanga. Poznávací

značka byla rozmazaná, ale dala se přečíst – 6KNX421.

Když mi Mary Sue potvrdila, že je to Bermanovo auto,

značku jsem si opsal, a vybral jsem si fotku, na které byl

jeho majitel zblízka.

„Tohle si půjčím.“

„Svedu to na Nitu. Vezměte si, co chcete.“

„Myslíte si, že má Nita pravdu?“

„V čem?“

„S tou svatbou.“

„Ani náhodou. jsou do sebe fakt zbláznění, ale Kris se

nemůže dočkat, až se přestěhuje do Washingtonu. Sly

šela jsem ji, jak se s ním o tom baví po telefonu. Spousta

lidí má vztah na dálku.“

„Tak proč se ještě nevrátila?“

Mary Sue si sedla na Kristinu postel a přehodila si no

hu přes nohu.

„Heleďte, školní rok je v podstatě za námi. jasně, Kris


35Zloději lidí

se měla vrátit v neděli, ale školu dodělala už před týd

nem. Chystala se sice psát článek do novin, ale jestli je jim

v Margaritaville dobře, proč si to neužít? To bych aspoň

udělala já, kdybych si tam vyrazila s nějakým fešákem.“

„Takže vy o ni nemáte strach?“

Zamračila se, jako by o tom přemýšlela.

„Ne takový jako Nita, ale trochu jo. je divné, že mi ne

odpovídá na esemesky, ale jsou daleko od Palm Springs.

Třeba nemá signál.“

Zvážil jsem to a došel k závěru, že to není pravděpo

dobné. Když se někde zdržíte, dáte o sobě vědět, i když

je tam špatná služba mobilního operátora. Uvažoval

jsem, jestli jí mám říct o pěti stech dolarech výkupného,

ale Nita mě požádala, abych toho Kristu ušetřil a ne

ztrapňoval ji.

„je Berman typ člověka, který by se mohl zaplést do

nějaké levárny?“

„Nikdy jsem se s ním nesetkala. Takže nevím, ale po

chybuju o tom.“

Překvapeně jsem se na ni podíval.

„Žertujete?“

„Kdybyste znal Kris, taky byste o tom pochyboval. ona

je ten nejčestnější člověk na planetě.“

„To jsem nemyslel. Mě překvapilo, že jste se s ním ni

kdy neviděla. jsou spolu už přes rok.“

Pokrčila rameny.

„Nikdy tady nebyl, když jsem tu byla já, a nikdy necho

dí dál.“

„Ani když ji vyzvedává?“

„Parkování tady je očistec. Kris chodí za ním ven do

auta.“

„on sem nikdy nezajde?“

„Kris chodí k němu. Bydlí sám.“

Nita se objevila ve dveřích, tvářila se napjatě a podráž

děně.

„Nemůžu tady jen tak sedět a nic nedělat. jdu se po


36 RoBeRT CRAiS

dívat do koupelny a na záchod. jestli měla v plánu zůstat

pryč déle, mohlo by se to poznat podle věcí, které si

zabalila.“

„dobrý nápad.“

Ve skutečnosti jsem si nemyslel, že je to dobrý nápad,

ale zaměstnalo ji to. Zmizela v koupelně a já se vrátil

zpátky ke Kristině Zdi hanby a prohlížel si fotku Ber

mana s jeho mustangem. Třeba se vrátili v neděli, jak

slíbila, a pokračují v radovánkách u něho.

„Víte, kde bydlí?“

„eh... Myslím, že v Brentwoodu nebo v některém

z okolních kaňonů, ale nejsem si jistá.“

„Má Krista adresář?“

„V telefonu určitě. Papír už nikdo nepoužívá. Možná

bude mít seznam taky v počítači, ale ten má zamčený.

Musel byste znát heslo.“

„Fajn. Co kdybyste mi pomohla prohledat její věci?

Na schovaných obálkách s přáními k narozeninám bý

vají adresy. Něco bývá také v ručně psaných poznám

kách v záhlavích dopisů a podobně.“

„Chápu. dobře.“

Mary Sue začala počítačem na Kristině stole a já sto

hem papírů. Procházel jsem vytištěné stránky a okopí

rované novinové výstřižky a hledal cokoliv užitečného

o Bermanovi nebo o jejich výletě do Palm Springs.

Většina výstřižků pojednávala o ilegálních přistěhoval

cích, hromadných hrobech v Mexiku a o rostoucí moci

mexických kartelů. Někdy to byly rozhovory s aktivisty

a politiky, kteří se zabývají imigranty. Téměř v každém

článku byly žlutě zvýrazněné části textu, ale ani jedna

z poznámek nebyla o jacku Bermanovi, o svatebních

kaplích nebo zákonech ve Vegas. Skoro všechno se tý

kalo tématu, které se samo nabízelo: Kdo na tom vydělá?

odkud pocházejí? Kdo je do toho zapletený?

Mary Sue se naklonila blíž, aby viděla, co dělám.

„Tohle je průzkum pro její článek. Tam nic nenajdete.“


37Zloději lidí

„Nikdy nevíte. lidi si píšou poznámky na všechno

možné, co mají zrovna po ruce.“

„Hm. Asi máte pravdu.“

„Tohle je článek, který chtěla v neděli večer dokon

čit?“

„Ano. je o ilegální imigraci a imigrační politice. Pus

tila se do toho přede dvěma týdny.“

Nita se zjevila ve dveřích.

„Na čemže pracovala?“

Mary Sue zopakovala, co pověděla mně.

„Psala článek. Měl být její poslední. dělala na něm už

dva týdny.“

Nita přišla blíž a vzala si do ruky poznámky. jak četla,

zbrázdily její tvář tak hluboké vrásky, že vypadala jako

hromádka složených ručníků.

„Zabalila si na víkend, nebo na delší dobu?“ zeptal

jsem se.

Nita neodpověděla.

„Paní Moralesová?“

Vzhlédla ke mně, ale její oči byly prázdné, jako by mě

ve skutečnosti neviděla. Uběhla další vteřina, než zarea

govala.

„To je v pořádku.“

otočila se, několikrát mrkla a odešla z bytu. Poznali

jsme to jen proto, že jsme uslyšeli klapnout vchodové

dveře.

„Co se stalo?“ divila se Mary Sue.

Přemýšlel jsem o článcích, které si Krista podtrhala,

a pak jsem pohlédl na Mary Sue.

„Mohla byste pro mě něco udělat?“

„jistě. Ráda pomůžu.“

„Pokračujte v hledání. Pátrejte po něčem, co by nám

prozradilo, kam a proč Krista šla a kde a jak najít jejího

přítele, ano?“

„dobře. Určitě.“

dal jsem jí svou vizitku, opustil jsem Kristin byt a Nitu


38 RoBeRT CRAiS

Moralesovou jsem našel sedět za volantem jejího auta.

Měla na očích sluneční brýle, ale motor nenastartovala.

Ruce na volantu držela na deseti a na dvou hodinách

a pohled upírala přímo před sebe.

Sedl jsem si vedle ní a tiše jsem se zeptal: „je vám dob

ře?“

Potřásla hlavou.

„Mluvte se mnou.“

Nita na mě toho jarního dne pohlédla z opačné stra

ny svého auta, ze vzdálenosti, která je pro některé kli

enty příliš malá a pro jiné delší než míle. Vypadala, jako

bychom jeli rychlostí sto šedesát kilometrů za hodinu,

přestože jsme se ani nepohnuli.

„Nejsem ve Spojených státech legálně. Poslali nás sem

se sestrou, když mi bylo sedm a jí devět. Přijely jsme žít

ke strýci, který tady byl legálně na pracovní vízum. od té

doby jsem tu byla ilegálně. dodnes jsem tady nezákon

ně.“

„Můžu se vás zeptat, proč mi to vyprávíte?“

„Kvůli tomu, co povídala Mary Sue. Že s tím vším Kris

ta začala před dvěma týdny.“

„Vy jste o tom Kristě prozradila přede dvěma týdny?“

„Tohle není něco, co byste vyprávěl malému dítěti,

ale Kristě už je skoro jednadvacet a dostala tu práci ve

Washingtonu. Myslela jsem si, že by o tom měla vědět.

Aby se mohla chránit.“

„Reagovala na to nějak bouřlivě?“

„Nemyslím, ale měla trochu obavy, když jsme zavedly

řeč na to, co by se mohlo stát, kdyby to vyšlo najevo.“

Nejsem odborník na imigraci, ale každý, kdo žije

v jižní Kalifornii, se s tímto tématem občas setká.

„Máte záznam v trestním rejstříku?“

„jistěže ne.“

„Byla jste někdy zapletená do nějakého zločinu?“

„Prosím vás, nedělejte si z toho legraci.“

„Nito, to by mě ani nenapadlo. Snažím se vám dát na


39Zloději lidí

vědomí, že vám imigrační policie nepřijde vykopnout

dveře. Máte strach, že by Krista mohla dělat něco, ať už

je to cokoliv, co souvisí s vaším přiznáním?“

„Tajila jsem to před ní.“

„Sama jste přece řekla, že tohle není něco, co byste

vyprávěla malému dítěti.“

Zavřela oči a stiskla víčka tak pevně, jako svírala vo

lant.

„Určitě se stydí. Podařilo se jí získat práci v Kongresu

a najednou se dozví, že její matka je tu načerno.“

Snažila se ovládnout, ale tělo jí roztřásly vzlyky a tvář

si zakryla rukama. Naklonil jsem se k ní a objal ji. Bylo

to trochu nepohodlné, ale držel jsem ji, dokud se neuti

šila.

„omlouvám se. Takhle jsem si to nepředstavovala.

Nevím, co mám dělat.“

„Vy nemusíte dělat nic. odteď to přebírá nejlepší de

tektiv na světě.“

Přes rty jí přeběhl nesmělý úsměv.

„Myslela jsem, že nesnášíte, když se vám tak říká.“

„Udělal jsem výjimku, abyste se cítila lépe.“

Chvilku se na mne dívala, pak se natáhla pro kabelku

a položila si ji do klína.

„Nenajala jsem vás kvůli tomu článku. Trochu jsem

doma uklízela a mou pozornost upoutala fotka. Článek

jsem si přečetla jen díky fotografii. Té s vašimi hodina

mi.“

„S Pinocchiem.“

„loutka, co chtěla být živým klukem.“

Článek v časopise doprovázely dvě fotografie. Na jed

né jsem byl já zblízka, jak za stolem telefonuju. druhá,

na které jsem stál a opíral se o stěnu, zabírala celou jed

nu stranu. Měl jsem na sobě ramenní pouzdro, zrcadlo

vé brýle a pestrobarevně potištěnou košili james World.

Ramenní pouzdro na pistoli a zrcadlovky byly nápad fo

tografa. Vypadal jsem v tom jako blázen. Ale za mnou na


40 RoBeRT CRAiS

stěně visely moje hodiny s Pinocchiem, který se usmíval

na každého, kdo vešel do kanceláře. jak hodiny tikaly,

přetáčely se Pinocchiovi oči ze strany na stranu. Foto

graf si myslel, že je to vtipné.

Nita vyndala něco z kabelky, ale neviděl jsem, co drží.

„Můj strýc měl stejné hodiny jako vy. Vyprávěl nám

o Pinocchiovi, o loutce, která si vysnila neuskutečnitel

ný sen.“

„Stát se hochem z masa a kostí.“

„Sen o lepším životě. Proto jsme sem přišli.“

„Váš strýc je zřejmě dobrý člověk.“

„To tikání mi pomáhalo usnout. Znáte to, jak lidi ně

kdy mluví o přílivu? Tikání byl můj příliv v Boyle Hei

ghts, když mi bylo sedm. Milovala jsem ty hodiny. Každý

den, každou noc nám Pinocchio připomínal, abychom

pracovali na svém snu. Vidíte?“

otevřela dlaň.

„dostala jsem ho, když mi bylo sedm.“

Na dlani jí ležela vybledlá plastová figurka cvrčka

jémine, modrou barvu na špičce kloboučku už měla

oprýskanou a ošoupanou. Pinocchiovo svědomí.

„Když jsem viděla ty hodiny na fotce, pomyslela jsem

si, že my dva nebudeme tak odlišní.“

Položila mi figurku na dlaň.

„To si nemůžu vzít.“

„Až najdete moji holčičku, vrátíte mi ho.“

Schoval jsem cvrčka do kapsy a vystoupil z auta.


41Zloději lidí

Joe Pike

jedeNáCT dNí

Po úNoSU

jACKA A KRiSTy


42 RoBeRT CRAiS

3

Denis Orlato

Měli za úkol zbavit se těl.

Pětatřicet kilometrů západně od Saltonského moře

a dvě stě šedesát kilometrů od los Angeles pádil Ca

dillac escalade přes soumračnou poušť, až se za nimi

táhl žlutý oblak prachu. Aparatura duněla, aby mizerná

hudba přehlušila hukot větru o rychlosti sto třiceti kilo

metrů za hodinu, který fičel otevřenými okny a vyháněl

ven zápach.

dennis orlato, který řídil, vypnul zvuk, když kontro

loval GPS.

Pedro Ruiz, muž na sedadle spolujezdce, hladil prsty

hlaveň brokovnice ráže dvanáct, jako by to byl jeho dru

hý penis.

„Co děláš? Zapni to.“

Ruiz, Kolumbijec se špatně spraveným rozštěpem pa

tra, měl rád narcocorridos – písně, které opěvovaly dob

rodružný život pašeráků drog a latinoamerických party

zánů. orlato byl šestou generací mexických Američanů

z Bakersfieldu a tyhle písně považoval za pitomé.

„Hledám, kde máme zahnout,“ odpověděl orlato.

„jestli to přejedeme, budeme tady muset trčet celou

noc.“

Chalíl Haddad na zadním sedadle se naklonil dopře


43Zloději lidí

du. Byl to hubený černý jemenský pašerák drog, který

do Mexika vozil khat, než mu to mexické kartely zatrh

ly. V současnosti pracoval stejně jako orlato a Ruiz pro

Syřana. orlato si byl jistý, že Haddad jako Arab Arabovi

o něm vykládá Syřanovi samé lži, a proto toho malého

hada nesnášel.

„Kilometr, maximálně dva,“ utrousil Haddad. „To ne

můžeš přejet.“

Když dojeli na křižovatku, orlato vynuloval počitadlo

a ujel ještě čtyři sta metrů po úzké prašné cestě, než zno

vu zastavil, aby si prohlédl krajinu před sebou. Z křo

vin asi kilometr a půl od nich vystupovaly tři kamenné

zídky, trosky opuštěného skladiště, vybudovaného na

přelomu století pro horníky z bauxitového dolu. orlato

a Ruiz otevřeli dveře a stoupli si na prahy, aby daleko

hledy prozkoumali načervenalé šero.

Kolem se na míle daleko prostírala rovná poušť, pře

rušovaná jen místy kameny a křovím tak nízkým, že by

se za ním auto neschovalo. Po písečné cestě před nimi

se táhly jen stopy pneumatik jejich dodávky, které tu

nechali před třemi dny, a žádné další. Když to orlato

viděl, vklouzl zase zpátky za volant. Po téhle cestě nejelo

žádné auto, náklaďák, motorka ani čtyřkolka a ani tudy

nešli žádní lidé.

„dobrý. jedem.“

dvě minuty nato zastavili u zídek a pustili se do práce.

Byla to špinavá, nechutná a nebezpečná práce, den se

krátil a bylo lepší ji stihnout za světla. Svlékli si košile

a odložili zbraně, natáhli rukavice a Haddad otevřel

kufr. dvě ženy a jeden muž byli poslední ze skupiny in

dických pollos, kteří mířili na severovýchodní pobřeží Pa

cifiku. Přišli sem přes Mexiko z Brazílie a Střední Ameri

ky, a tady je unesli, když překračovali hranici Spojených

států, a drželi kvůli výkupnému. Všichni dostali kulku

do temene, jakmile jejich rodiny přestaly platit. Tři těla

byla zabalená do plastu a páchla mrtvolnými plyny. or


44 RoBeRT CRAiS

lato je vytáhl zpod zbytků koberce, který je zakrýval,

a nechal je spadnout na zem. Ruiz s Haddadem odtáhli

každý jedno tělo do nepravidelného příkopu vykopané

ho za troskami zdí a orlato přitáhl to poslední. Když

se připočetli tihle tři, přivezli sem v uplynulých devíti

dnech jedenáct mrtvol. jejich mise tady západně od Sal

tonského moře skončila.

Když orlato přitáhl poslední tělo, Ruiz ukázal dolů

do příkopu.

„Koukněte na ten hnus. Co s tím?“

Mezi těla se dostalo nějaké zvíře a roztrhlo plastový

pytel. Z otvoru vyčnívala mužská ruka.

„Přines chlór,“ rozkázal orlato.

„Kurva, už jsem tam nasypal asi sto kilo chlóru, a stej

ně to nepomohlo. Měli bysme to vytáhnout ven.“

Práškový chlór, sypký a bílý jako cukr, měl odhánět

kojoty. Všem bylo jasné, že těla jednou někdo najde, ale

čím déle to potrvá, tím lépe. jejich operace byla přísně

krátkodobého rázu. Rychle se přesunovali, často měnili

místa pobytu a zůstávali v pohybu, dokud nevysáli nebo

nezabili posledního z pollos.

Ale kojoti by mohli roznést kosti, a kdyby nějaký pes

přitáhl domů lidskou kost, poušť by zaplavili policisté

a federálové.

orlato se obořil na Ruize:

„Koukej přinýst ten chlór, prase líný. Možná jsi tam

toho minule nenasypal dost.“

Když Ruiz zmizel, aby přinesl žádané, orlato začal pá

trat na obzoru po blížících se autech. Kontroloval i ob

lohu a koukal po helikoptéře, když si Haddad rozepnul

zip u kalhot.

„Co děláš?“

„Potřebuju se vychcat.“

„Ne na ty tuhouše. Policajti by mohli najít tvoji dNA.“

„Copak mají nějakej detektor chcanek?“

Proud Haddadovy moči dopadal na igelit a vydával hla


45Zloději lidí

sitý zvuk, jako by se trhala látka. orlato měl chuť strčit toho ukecaného blba do příkopu k tělům, ale místo toho se otočil, aby zjistil, jestli se Ruiz už vrací. jak se ale otáčel, něco ho udeřilo mezi oči a po první ráně přišly v rychlém sledu tři další, tak bleskově, že než vymrštil ruce, aby si zakryl tvář, podlomily se mu nohy. Upadl na záda a na solar mu dopadl další úder a pak ještě jeden na levý spánek, po kterém se mu hlava převalila na stranu. Zděšení a úžas. Nečekaný, brutální a tak zuřivý útok, že orlato ani neviděl muže, který nebo kteří na něho zaútočili, a vlastně vůbec nechápal, co se stalo. Hučelo mu v hlavě, jako by ho napadly vosy, a v uších mu zněl vysoký ostrý tón. jak se propadal do bezvědomí, ucítil na těle čísi ruce. Někdo ho chytil za nohy, zápěstí a rozkrok, převalil ho a pak ještě jednou. orlatovi se začínalo vracet vědomí, ale nesnažil se vzpouzet. Hluboký mužský hlas. „Podívej se na mě.“ orlato otevřel oči a uviděl vysokého, svalnatého, opáleného bělocha v šedém triku bez rukávů a džínách. Měl krátké vlasy, tmavé brýle a rozmazané tetování na vnější straně ramen. orlato přimhouřil oči, aby zaostřil. Šarlatové šípy. U boku se tomu člověku volně pohupoval černý revolver. orlato zvedl dlaně.

„Policia?“

Za ním promluvil další muž. „Budeš se modlit, abychom byli policia.“ orlato viděl, jak ten se světlými rozcuchanými vlasy srazil na zem Haddada. Blonďák držel americkou bojovou pušku M4. Ukázal hlavní na těla. „To vy jste zabili tyhle lidi?“ orlato osobně zabil čtyři, Ruiz dva a Haddad zbytek z jedenácti, přesto potřásl hlavou. „My



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist