načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zloději knih - Anders Rydell

Zloději knih

Elektronická kniha: Zloději knih
Autor: Anders Rydell

- Novinář Anders Rydell se vydal po stopách Zlodějů knih. V honu za ztracenými velkými institucionálními i drobnými soukromými knihovnami, které nacisté vyrabovali, aby shromáždili co ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 471
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace, portréty, faksimile
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: ze švédského originálu Boktjuvarna - Jakten på de försvunna biblioteken ... přeložila Olga Bažantová
Skupina třídění: Kulturní politika
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3532-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Místy až dobrodružné pátrání po osudech knih a knihoven, které byly uloupeny nacisty na okupovaných územích během druhé světové války. Švédský novinář a spisovatel se vydal po stopách nacistických "zlodějů knih". Pátral v nejrůznějších koutech Evropy a snažil se zdokumentovat příběhy ukradených knih a jejich majitelů. Loupeže knih "nepřátel Říše" nebyly ani zdaleka náhodné: jednalo se o systematickou činnost, za níž stáli prominentní nacisté, mezi jinými Heinrich Himmler a Alfred Rosenberg, a instituce jako ERR či RSHA. Knížka mapuje rozsáhlé rabování soukromých i veřejných knižních sbírek, jejich zničení či ideologické zneužití. Zároveň text zachycuje snahy o záchranu tohoto literního bohatství i pokusy o navrácení knížek jejich právoplatným majitelům v současné době.

Popis nakladatele

Novinář Anders Rydell se vydal po stopách Zlodějů knih. V honu za ztracenými velkými institucionálními i drobnými soukromými knihovnami, které nacisté vyrabovali, aby shromáždili co největší množství informací o „nepřátelích říše“. Rydell procestoval Evropu křížem krážem a pátral po osudu knih, které byly pro své majitele a komunity čtenářů nenahraditelné. A stejně jako oni, ani mnohé z těchto knihoven válku nepřežily.

(pátrání po zmizelých knihovnách)
Předmětná hesla
Ničení knih -- Evropa -- 1933-1945
Poškození knihovních fondů -- Evropa -- 1933-1945
Zakázané knihy -- Evropa -- 1933-1945
Cenzura -- Evropa -- 1933-1945
krádeže -- Evropa -- 1933-1945
Majetkové konfiskace -- Evropa -- 1933-1945
Zločiny nacismu -- Evropa -- 1933-1945
Kulturní politika -- Německo -- 1933-1945
Rekonstrukce knihovních fondů -- Evropa -- Od 1945
Zařazeno v kategoriích
Anders Rydell - další tituly autora:
Zloději knih Zloději knih
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zloději knih

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Anders Rydell

Zloději knih – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



The Publisher acknowledges the financial assistance of Swedish

Arts Council


Anders Rydell

Zloději knih

Pátrání po zmizelých

knihovnách



Obsah

Předmluva | 11 1. Oheň, který spaluje svět | 17 2. Duchové v berlínské knihovně | 39 3. Goetheho dub | 63 4. Himmlerova knihovna | 97 5. Bojovník proti Jeruzalému | 115 6. Útěcha strádajícím Izraele | 145 7. Hon za tajemstvím svobodných zednářů | 177 8. „Zde pracoval Lenin“ | 197 9. Ztracená knihovna | 225 10. Rozprášený lid | 247 11. Hromadný hrob v papírně | 267 12. Talmudkommando | 303 13. Židovská studia bez Židů | 323 14. Vagón bot | 349 15. Kniha se vrací domů | 391

Vysvětlivky | 421

Poznámky | 441

Seznam vyobrazení | 465

Poděkování | 467

Redakční poznámka | 470

Ach, boty, koho hnali

tak zhurta do dáli?

Otázka v srdci pálí:

Kde nohy zůstaly? 10 | Zloději knih

10 | Zloději knih Předmluva | 11

Předmluva

Na jaře jsem seděl v  letadle z  Berlína do Birminghamu,

v  batohu olivově zelenou knížku. Každou chvíli jsem batoh

otevřel a zkontroloval hnědou bublinkovou obálku s knihou,

abych se ujistil, že tam pořád je. Po více než sedmdesáti le

tech se kniha měla vrátit ke své rodině, k vnučce člověka, je

muž kdysi patřila. Člověka, který pečlivě nalepil své exlibris

na předsádku a  na jednu z  prvních stran napsal své jméno:

Richard Kobrak. Na konci roku 1944 byl spolu se svou ženou

deportován jedním z posledních vlaků do Osvětimi, do plyno

vé komory. Knížka v mém batohu nebyla nijak zvlášť cenná,

v antikvariátu v Berlíně by určitě nestála víc než pár eur.

Přesto se mě během těch pár dní, kdy jsem ji opatroval,

zmocňovala panická hrůza, že najednou zmizí. Přepadaly

mě úzkostné představy, že batoh zapomenu v taxíku nebo že

mi ho někdo ukradne. Kniha nemá hodnotu peněžitou, ale

citovou. A to nezměrnou – pro toho, kdo vyrůstal bez dědečka.

Ta olivově zelená knížka je tak cenná proto, že je to jediný

12 | Zloději knih

majetek Richarda Kobraka, který byl nalezen. Jedna knížka

z  knihovny jednoho muže. Stopa ke ztracenému životu. Je

tragické, že to je jen jedna z milionu knih, které čekají na své

nalezení. Miliony zapomenutých knih a  miliony ztracených

životů. Více než půl století zůstávaly bez povšimnutí. Ti, kdo

znali jejich původ, se nezřídka snažili vymazat vzpomínku

na jejich majitele. Vytrhávali strany se značkami majitelů,

škrtali věnování a falšovali knihovní katalogy, v nichž „dary“

od gestapa a  nacistické strany nahrazovali anonymními do

nátor y.

Ale mnohé se zachovalo, možná proto, že rabování bylo

až příliš rozsáhlé a vůle pátrat po historii těchto pozůstatků

příliš malá.

Dějinám nacistických krádeží umění se po několik po

sledních desetiletí dostává velké pozornosti. V roce 2009 jsem

o  nich sám začal psát knihu. Inspiroval mě k  tomu obraz

Emila Noldeho Blumengarten (Utenwarf ) z Muzea moderní

ho umění ve Stockholmu, který se ztratil během druhé světo

vé války. Stejně jako ta olivově zelená kniha patřil rodině ně

meckých Židů a zmizel na konci 30. let 20. století. Vyprávění

o  rozsáhlém drancování umění, jehož se nacisté dopouštěli,

a  o  sedmdesát let trvajícím boji za navrácení těchto děl vy

šlo roku 2013 pod názvem Plundrarna. Hur nazisterna stal

Europas konstskatter (česky Rabování. Jak nacisté vykrádali

evropské umělecké sbírky, 2015).

Když jsem se ponořil do historie těchto loupeží, poháně

ných ideologií i hamižností, pochopil jsem, že kradena nebyla

jen umělecká díla a  starožitnosti, ale také knihy. Nebylo to

nijak zvláštní, nacistické organizace si při rabování urvaly,

c o moh ly.

Nejprve mě zarazil samotný rozsah. Při drancování, které

zasáhlo prostor od pobřeží Atlantiku až k Černému moři, zmi

12 | Zloději knih Předmluva | 13

zely desítky milionů knih. Pak mou pozornost ovšem vzbu

dilo ještě něco jiného. Pochopil jsem, že na rozdíl od umění

byly knihy důležité z ideologického hlediska. Kořist ve formě

uměleckých děl si rozdělili hlavně vůdčí představitelé nacis

tické garnitury, mimo jiné i  Adolf Hitler a  Hermann Göring.

Umění mělo manifestovat, legitimizovat a posvětit nový svět,

který nacisté zamýšleli vystavět na ruinách Evropy. Krásnější

a čistší svět podle svých představ.

Ale knihy sloužily jinému účelu. Nekradly se pro svou

slávu nebo z lakomství – nýbrž z důvodu, který byl v mnoha

ohledech ještě děsivější. Knihovny a  archivy po celé Evropě

rabovali nejvýznamnější ideologové třetí říše, organizace ve

dené velitelem SS Heinrichem Himmlerem a hlavním ideolo

gem strany Alfredem Rosenbergem. Za války byla naplánová

na a  uskutečněna největší knižní loupež v  dějinách. Oběťmi

tohoto rabování byli ideologičtí nepřátelé hnutí – Židé, ko

munisté, svobodní zednáři, katolíci, kritici režimu, Slované

a  další. Dodnes je tato historie málo známá a  zločin z  velké

části stále není odhalen. Rozhodl jsem se vydat po stopách lu

pičů, na cestu po Evropě dlouhou tisíce kilometrů. Abych po

chopil, ale také abych zjistil, co se zachovalo – a co je ztraceno.

Od rozprášených emigrantských knihoven v Paříži ke zmize

lé prastaré židovské knihovně v Římě, jejíž historii lze sledo

vat až k počátkům našeho letopočtu. Od honu za tajemstvím

svobodných zednářů v Haagu k pátrání po troskách zničené

civilizace v Soluni. Od sefardských knihoven v Amsterdamu

po Vilnius a tamní knihovny s texty v jidiš. Stopy se nacházejí

všude, i když často jich je málo. Vedou na místa, kam se lidé

a knihy rozptýlili a často tam také navždy zmizeli.

Toto je především vyprávění o  rozvratu tisíců knihoven

navždy rozprášených za druhé světové války. Miliony jed

notlivých knih, které byly kdysi součástí jedné sbírky, nadále | Zloději knih

spočívají na policích po celé Evropě. Nic už je nespojuje. Kou

síčky těch kdysi úchvatných knihoven budovaných po generace, které představovaly kulturní, jazyková a  identitotvorná cent

ra společností, rodin i  jednotlivců. Nenahraditelné knihovny,

které byly obrazem lidí a společností, svých tvůrců a strážců.

Je to však také kniha o  lidech, kteří za zachování svého

literárního dědictví bojovali s  nasazením vlastního života, o nějž někteří z nich nakonec přišli. O lidech, kteří si uvědo

movali, že krádež jejich literárního dědictví je má zbavit his

torie, lidskosti a poté i jejich památky. O lidech, kteří zoufale

ukrývali rukopisy, zakopávali své deníky a tiskli k sobě své

nejdražší knihy na poslední cestě do Osvětimi. Těmto lidem

vděčíme za to, že víme o  hrůzách, které se tehdy děly. Těm,

kdo zahynuli, i  těm, kdo přežili a  vylíčili světu své zážitky.

Těm, kdo vyprávěli, co by jinak zůstalo nevysloveno. Žijeme

v době, kdy nás pomalu opouštějí poslední svědci holokaustu.

Můžeme jen doufat, že to, co nám poskytli, postačí, abychom

nikdy nezapomněli. Při psaní této knihy jsem si uvědomil, že

tyto vzpomínky jsou to hlavní, protože právě o ně při loupení

knih šlo. Připravit lidi o slova a příběhy – sebrat jim je.

Knihy jsou jen zřídkakdy tak unikátní jako umělecká díla,

ale často mají hodnotu pro mnohem více lidí. Do dnešních dní si knihy zachovávají symbolický, skoro až duchovní vý

znam. Vyhazovat knihy se stále považuje téměř za svatokrá

dež. Na pálení knih se pořád pohlíží jako na jeden z  nejsil

nějších projevů ničení kultury vůbec. A  to především kvůli

pálení knih nacisty roku 1933 – symbolické ničení knih je ovšem tak staré jako kniha sama.

Náš blízký vztah ke knihám se odvíjí od role psaného slo

va coby zprostředkovatele vědění, pocitů a  zkušeností, role,

kterou plní už tisíce let. Psané slovo úspěšně nahradilo úst

ní tradici. Umožnilo nám zachovávat více, dosáhnout dále | Zloději knih Předmluva | 15

a překlenout čas. Umožnilo nám utišit náš neukojitelný hlad, který nás nutí chtít stále víc. Schopnost číst a  psát, až donedávna tak málo rozšířená, byla často považována za magii.

Ten, kdo ji ovládal, mohl komunikovat s předky, jimž se při

suzovala autorita a moc. Náš sentimentální a duchovní vztah ke knihám souvisí s faktem, že kniha „k nám promlouvá“. Je

médiem, které nás spojuje s lidmi, živými i zemřelými.

Afroameričtí otroci, jimž dlouho nebylo umožněno naučit

se číst, označovali bibli, pomocí níž bílí otrokáři ospravedl

ňovali věznění otroků, za „mluvící knihu“. Významný vliv na

jejich osvobození měl fakt, že se jí sami zmocnili – a použili ji

proti svým utlačovatelům. Tato kniha byla nástrojem útlaku

i  osvobození. Výklad slova dodnes stojí v  centru globálních konfliktů. Kniha nejen zprostředkovává vědění a pocity – je

také zdrojem moci.

Kouř z  nechvalně proslulé hranice, na níž v  roce 1933

v  Německu hořely knihy režimem odmítaných autorů, jako

by zastřel jednu skutečnost. Přetrval obraz nacistů jako anti

intelektuálních ničitelů kultury. Možná proto, že bylo snadné

na něj přistoupit. Možná proto, že rádi vnímáme literaturu

a psané slovo jako něco z podstaty dobrého.

Ale i nacisté pochopili, že existuje něco silnějšího než slo

vo ničit, a sice vlastnit ho, získat nad ním kontrolu. Pochopili,

že v  knihách spočívá síla. Že slovo zůstane mocnou zbraní

i poté, co dozní dunění děl. A nikoli jen slovo propagandy, ale

i  slovo paměti. Pochopili, že ten, kdo má slovo ve své moci,

nejen ovládá jeho výklad, ale také píše dějiny.

16 | Zloději knih

„Zatímco oheň na hranici knih zvolna

dohasínal, v intelektuálních a ideologických

kruzích nacistické strany získával obrysy

jistý plán. Plán, jehož cílem nebyla

ideová, kulturní ani literární likvidace,

ale něco ještě mnohem horšího.“ | Zloději knih Oheň, který spaluje svět | 17

1.

Oheň, který spaluje svět

Berlín

„Kde pálí knihy, tam lidi také pálí nakonec.“

1

Heinrich Heine, 1820

Tato slova jsou vyryta na rezavějící kovové desce zapuště

né mezi kostkami na náměstí Bebelplatz v Berlíně. Po tomto

náměstí, které se nachází mezi Braniborskou branou a  Mu

zejním ostrovem, se uprostřed léta procházejí turisté a míří

k  atraktivnějším berlínským pamětihodnostem. Toto místo

ale stále má symbolický náboj. V jednom rohu náměstí stojí

starší bělovlasá žena. Zahalila se do velké izraelské vlajky –

na zádech má Davidovu hvězdu. Vypukla další válka v Gaze.

A  sešlo se tu asi třicet lidí demonstrujících proti antisemit

ským náladám, které se v Evropě sedmdesát let po válce zno

vu probouzejí.

Na druhé straně třídy Unter den Linden, před branou

Humboldtovy univerzity, stojí skládací stolky s knihami. Za

pár eur se tu dají koupit značně ohmatané knihy od Thoma

se Manna, Kurta Tucholského a Stefana Zweiga. Spisovatelů, jejichž knihy se tu v  květnu 1933 pálily. Na chodníku před

stolky je řada dvaceti kovových destiček. Na každé z nich je | Zloději knih uvedeno jméno: Max Bayer, Marion Beutlerová, Alice Viktoria Berta Markiewiczová – jména studentů této univerzity. Stojí

tam také datum a místo, které si nežádá vysvětlení: „Mauthau

sen 1941“, „Osvětim 1942“, „Terezín 1945“.

Slova Heinricha Heineho z  dramatu Almansor se po dru

hé světové válce ukázala moudrým proroctvím o tom, co se

zde odehrálo, a o katastrofě, která následovala. Dne 10. květ

na 1933 vzplála na náměstí Bebelplatz, které se tehdy jmeno

valo Opernplatz, nejznámější hranice s  knihami v  dějinách.

Tato událost se stala symbolem totalitního útlaku, kultur

ního barbarství a  nemilosrdné ideologické války, kterou nacisté rozpoutali. Tento oheň symbolizuje také pevné spojení kulturní zkázy a holokaustu.

Nedlouho předtím, na jaře, uchvátili nacisté moc v Němec

ku – i  tehdy využili ohně, požáru Reichstagu v  únoru 1933.

Tvrdili, že ho založili komunisté a že Německu hrozí „bolše

vické spiknutí“. Požár poskytl straně záminku k  rozpoutání

první vlny teroru: postihla komunisty, sociální demokraty,

Židy a další příslušníky opozice. Ale teror byl namířen také

proti spisovatelům a intelektuálům. Útoky na literaturu začaly vlastně mnohem dříve, než se nacisté dostali k moci. Stra

nické noviny Völkischer Beobachter už řadu let nasazovaly

a  útočily na židovskou, bolševickou, pacifistickou a  kosmo

politní literaturu. Současně se mnozí z předních spisovatelů Německa pustili do boje s nacisty.

V  říjnu 1930 Thomas Mann, který o  rok dříve získal No

belovu cenu, během autorského čtení v  Beethovenově sále

v Berlíně zaútočil na atmosféru doby. Podle plánu měl předčí

tat ze své románové tetralogie Josef a bratří jeho. Místo toho

přednesl plamenný projev „Apel na rozum“, v němž varoval

německý lid před tím, co jej čeká, pokud se nechá zlákat vládou nacistické chátry.

2

Joseph Goebbels, k němuž se doneslo,


18 | Zloději knih Oheň, který spaluje svět | 19

co se chystá, poslal na přednášku dvacet hnědých košil z SA, oblečených do smokingu, aby splynuly s diváky. Mezi saboté

ry ovšem nebyli jen hrubí pouliční rváči, ale i intelektuálové

krajní pravice jako spisovatelé Ernst Jünger a  Arnolt Bron

nen. Vystoupení Thomase Manna doprovázely aplaus části

publika a bučení, výsměch a nacionalistická hesla sabotérů. Nálada byla tak nenávistná, že Thomas Mann musel opustit

sál zadním východem.

Nacisté už před rokem 1933 systematicky sabotovali kul

turní události a napadali vše od nežádoucích filmů po výstavy

takzvaného zvrhlého umění. Rok před Mannovým proslovem

bylo podobně ukončeno předčítání z knihy jeho dcery Eriky.

Ještě častěji se vyskytovaly výhrůžky. Rodinu Mannových

a spisovatele Arnolda Zweiga a Theodora Plieviera pronásledoval nekonečný proud nenávistných telefonátů a dopisů. Na jejich domech se objevovaly hanlivé nápisy. A  někteří spiso

vatelé se ocitli v hledáčku jednotek SA, jejichž členové stávali

před jejich domy a sledovali je, kamkoli se hnuli.

Vznikaly také seznamy nežádoucí literatury. V srpnu 1932

otiskly noviny Völkischer Beobachter černou listinu spisovatelů, kteří by měli být zakázáni, až se strana dostane k moci.

3

O  něco dříve v  témže roce tyto noviny uveřejnily deklara

ci podpořenou 42 německými profesory, která požadovala ochranu německé literatury před „kulturním bolševismem“. Poté co nacisté na jaře 1933 uchvátili moc, útoky na nežádoucí literaturu se přemístily z  ulice do státního aparátu.

V  únoru 1933 podepsal prezident Paul von Hindenburg zá

kon „na ochranu lidu a státu“, který zaváděl restrikce vůči

tištěným publikacím – a  dodatek z  jara téhož roku omezil

svobodu projevu ještě více. Jako první mu za oběť padly komunistické a  sociálnědemokratické noviny a  nakladatel

ství. Hermann Göring dostal za úkol vyhlásit boj takzvané | Zloději knih brakové literatuře: marxistickým, židovským a  pornogra

fickým knihám.

Tyto útoky na literaturu vyústily v květnové pálení knih –

iniciativa ale nevzešla z nacistické strany, nýbrž od organizace zastřešující německé studentské spolky Deutsche Studen

tenschaft (Německé studentstvo). Už v průběhu 20. let mnoho

studentských organizací vyjádřilo nacistům více či méně ote

vřeně podporu. A  nebylo to v  meziválečném období poprvé,

kdy němečtí ultrapravicoví studenti pálili knihy. V roce 1922

se na planině Tempelhof v  Berlíně shromáždily stovky studentů, aby pálily „brakovou literaturu“, a  roku 1929 spálili

studenti v Hamburku Versailleskou smlouvu, kapitulaci, kte

rou Německo muselo podepsat po první světové válce.

Pravicoví konzervativní studenti považovali pálení knih

za tradiční německé vyjádření vzdoru a  odporu, které od

kazuje až k  představiteli reformace Martinu Lutherovi. Ro- ku 1520 poslal papež Lev X. Lutherovi bulu, v níž mu hrozil exkomunikací, pokud neodvolá svých 95 tezí a  další blasfe

mické spisy. Ať jsou spáleny, žádala papežská bula.

Luther v  odpověď svolal studenty ve městě Wittenbergu

a uspořádal vlastní pálení. Plameny pohltily katolické středo

věké spisy a kanonické právo, zákoník katolické církve. Mar

tin Luther prý sám vhodil do ohně papežskou bulu se slovy:

„Oni pálí moje knihy a  já ty jejich.“

4

Tato hranice znamena

la definitivní rozkol mezi Martinem Lutherem a  katolickou církví.

V  době romantismu byla tato událost přehodnocena a  vy

kládána jako národní akt, nikoli jako náboženské církevní

schisma. Luther tak nebyl jen církevní reformátor – byl především Němec.

Reakční síly na vídeňském kongrese v  letech 1814–1815,

kde se vítězné velmoci po napoleonských válkách snažily

20 | Zloději knih Oheň, který spaluje svět | 21

obnovit zdevastovanou Evropu, zničily sílící nacionalistický

sen o  vytvoření sjednocené německojazyčné říše. Německo

nadále zůstalo rozdrobenou mozaikou knížectví.

Na zámku Wartburg, kam se Luther uchýlil poté, co ho pa

pež exkomunikoval, uspořádali němečtí studenti v roce 1817

oslavu 300letého výročí dne, kdy Luther vyvěsil své teze.

Událost měla nacionalistické pozadí, cílem bylo povzbudit

studenty německých univerzit, aby se sjednotili pod myšlen

kou pangermánské říše. Na památku Lutherova spálení buly

zapálili studenti hranici z  francouzských knih a  knih spiso

vatelů, kteří odmítali dobové nacionalistické proudy.

Právě v  tomto historickém kontextu Německé student

stvo na začátku dubna 1933 vyhlásilo akci proti „neněmec

ké literatuře“. V Adolfu Hitlerovi spatřovali studenti nového

Luthera. Nationalsozialistischer Deutscher Studentenbund

(Nacionálně socialistický německý studentský svaz) také zve

řejnil vlastní „teze“ ve Völkischer Beobachter – dvanáct tezí

„Wider den undeutschen Geist“ (Proti neněmeckému duchu).

Studenti tvrdili, že skutečná duše národa spočívá v  jazyku,

a  proto se německá literatura musí „očistit“ a  osvobodit od

cizích vlivů. Za hlavního nepřítele německého jazyka pova

žovali Židy: „Žid dokáže přemýšlet jen židovsky. Když píše

německy, lže. Němec, který píše německy, ale zároveň smýšlí

neněmecky, je zrádce.“

5

Studenti požadovali, aby byl „němec

ký duch vymýcen z veřejných knihoven“. Podle studentů měly

německé univerzity představovat „centra tradic německého

lidu“.

Toto provolání se stalo počátkem čistek neněmecké lite

ratury, které se konaly po celé zemi. Studentský svaz, který

působil na německých univerzitách a  od roku 1931 ovládal

Německé studentstvo, vytvořil „bojové výbory“, jež měly or

ganizovat pálení knih po celém Německu. To bylo pojímáno

22 | Zloději knih

jako slavnost a výbory byly vyzývány k propagaci těchto udá

lostí, měly najímat řečníky, sbírat dříví na podpal a získávat

podporu dalších studentských organizací a místních nacistic

kých předáků. Těm, kdo protestovali, tedy zejména učitelům,

bylo vyhrožováno. Bojové výbory dokonce vyvěšovaly plaká

ty s heslem „Dnes spisovatelé, zítra profesoři“.

6

Především však výbory měly shromažďovat „nečistou lite

raturu“ určenou ke spálení. Studenti byli pobízeni, aby s čist

kami začali ve svých vlastních domácích knihovnách. Od

jara 1933 se také sestavovala černá listina knih a spisovatelů.

Wolfgang Herrmann, knihovník, který se angažoval v krajně

pravicových studentských kruzích už ve 20. letech, několik

let pracoval na seznamu literatury, která „si zaslouží spálit“.

První návrh obsahoval jen dvanáct jmen, ale brzy se rozrostl

na 131 spisovatelů, rozdělených do několika kategorií.

Postupně se na Herrmannův seznam dostala většina ně

meckých spisovatelů, kteří dosáhli mezinárodního uznání

v době výmarské republiky – ale i díla zahraničních autorů.

Ze všech nejnebezpečnější byly komunistické knihy Rosy Lu

xemburgové, Lva Trockého a Vladimira Iljiče Lenina, držení

takových knih bylo později považováno za velezradu.

K  dalším na seznamu patřili pacifisté jako Erich Maria

Remarque, kritici společnosti jako Kurt Tucholsky, protina

cističtí spisovatelé jako Thomas Mann a  Erich Kästner a  ži

dovští intelektuálové jako Stefan Zweig a Walter Benjamin.

Zvláštní pozornost byla upřena na novináře a spisovatele

Carla von Ossietzkého a okruh kolem jeho časopisu Di e Welt

bühne. Pacifista von Ossietzky byl mnohým trnem v  oku už

v nejistých časech výmarské republiky. Znepřátelil si mimo

jiné vojenskou elitu, když spolupracovník jeho časopisu Wal

ter Kreiser v  roce 1929 odhalil, že německé ozbrojené síly,

reichswehr, tajně pořádají letecká cvičení v Sovětském svazu.

22 | Zloději knih Oheň, který spaluje svět | 23

Toto odhalení bylo zvláště nepříjemné, protože bylo v rozpo

ru s Versailleskou smlouvou, která Německu zakazovala dis

ponovat bojovým letectvem.

Kromě známých kritiků nacionálního socialismu se na

černé listině ocitli také historici, jejichž popis historie neod

povídal tomu nacistickému, a  především knihy o  první svě

tové válce, Sovětském svazu a  výmarské republice. A  dále

myslitelé, jejichž obraz světa nacisté odmítali, jako Sigmund

Freud a  Albert Einstein. Oba byli kritizováni, že provozují

„židovskou vědu“.

Studenti nejen „očišťovali“ své vlastní knihovny, ale žáda

li i veřejné knihovny a místní knihkupectví, aby se zbavova

ly „brakové literatury“. Vedení univerzit, vyučující a studenti

mnohdy čistky ve školních knihovnách prováděli společně.

Pomocí jednotek SA a místní policie se nicméně uchylovali

i k násilnějším metodám, jak knihy sehnat. Pár dní před pá

lením knih, na začátku května, studenti zaútočili na výpůjční

knihovny a  komunistické knihkupce. Zejména tyto knihov

ny byly terčem nenávisti konzervativních sil a  Wolfgang

Herrmann je označoval za „literární bordely“, které mezi

lid šíří brakovou, židovskou a  dekadentní literaturu. Tento

typ knihoven se v Německu rozmohl po první světové válce.

V důsledku hospodářského úpadku a inflace v meziválečném

Německu mělo čím dál méně Němců peníze na koupi vlast

ních knih. Tradiční knihovny nemohly velikou poptávku po

knihách uspokojit, což vedlo k tomu, že vzniklo přes 15 000

menších výpůjčních knihoven. Ty půjčovaly knihy za malý

poplatek a  nakupovaly mnoho výtisků dobových bestselle

rů, například knih Thomase Manna. Tyto „lidové knihovny“

snadno padly za oběť studentům, zatímco jednotky SA útočily

také na soukromé knihovny. Pozornost vzbudil útok na obyt

ný dům v Berlíně, který vlastnila organizace Schutzverband

24 | Zloději knih

deutscher Schriftsteller (Svaz na ochranu německých spiso

vatelů), jež působila proti cenzuře a dalším státním zásahům

do literární tvorby. Asi pěti stům členům svazu, kteří v domě

bydleli, byly byty prohledány a  poničeny. Podezřelé knihy

byly zkonfiskovány nebo na místě zničeny a  spisovatelé při

stižení se „socialistickou“ literaturou byli zatčeni.

Nejznámější útok se odehrál jen pár dní před pálením knih.

Stovka studentů napadla Institut für Sexualwissenschaft (Se

xuologický ústav), který sídlil v  berlínské čtvrti Tiergarten.

Tento ústav založili lékaři Magnus Hirschfeld a Arthur Kron

feld. Byl průkopnickým zařízením v oblasti výzkumu sexuali

ty a usiloval o posílení práv žen, homosexuálů a transsexuálů.

Studenti v  budově řádili tři hodiny, polévali koberce barvou,

rozbíjeli okna, čmárali po zdech, ničili obrazy, porcelán a dal

ší vybavení. Poté zabavili knihy, archiv a velkou sbírku foto

grafií, a dokonce i bustu zakladatele Magnuse Hirschfelda.

7

Mnozí Židé a komunisté začali v roce 1932, kdy už se dalo

tušit, kam politický vítr vane, probírat své soukromé knihov

ny a  ničit fotografie, adresáře, dopisy a  deníky. Komunisté

rozesílali varování svým členům, že pokud budou přistiženi

s  „nebezpečnými“ dokumenty, musí být připraveni je sníst.

Velkému pálení knih tak předcházelo tisíce menších, kdy

lidé v kamnech, krbech a na dvorcích sami pálili své vlastní

knihovny. Zjišťovali, že ačkoli se to snadno řekne, pálit knihy

je velmi nesnadné a zdlouhavé. Mnozí tak odhazovali svazky

v  lese, do řeky nebo je nechávali v  liduprázdných ulicích –

jiní je posílali na vymyšlené adresy.

8

Mnoho německých spisovatelů se rozhodlo dobrovolně či

z donucení odejít po roce 1933 do exilu. Kromě Thomase Man

na odešli i  jeho bratr Heinrich Mann, Bertolt Brecht, Alfred

Döblin, Anna Seghersová, Erich Maria Remarque a  stovky

dalších. Do roku 1939 opustilo nacistické Německo a Rakous

24 | Zloději knih Oheň, který spaluje svět | 25

ko přes 2 000 spisovatelů. Mnozí z nich se nikdy nevrátili. Dal

ší se však rozhodli zůstat. Někteří spisovatelé, kteří nebyli po

liticky aktivní, se odebrali do „vnitřního exilu“. Zůstali ve své

vlasti a  rozhodli se dále nepublikovat. Případně psali knihy,

které cenzura akceptovala: knihy pro děti, poezii a historické

romány. Jiní knihy vydávat nesměli, protože k tomu, aby člo

věk mohl publikovat, se vyžadovalo členství v Reichsschrift

tumskammer (Říšská literární komora), oddělení spadajícím

pod ministerstvo propagandy Josepha Goebbelse.

Existovala však i  odlišná kategorie spisovatelů – ti, kte

ří sympatizovali s režimem. V říjnu 1933 uveřejnilo několik

německých novin proklamaci podepsanou 88 německými

spisovateli a  básníky, která nesla název „Gelöbnis treuester

Gefolgschaft“ (Slavnostní slib věrnosti). Jen o dva dny dříve,

21. října, Německo otevřeně vystoupilo ze Společnosti národů,

předchůdkyně OSN, vytvořené po první světové válce. Pro

klamace tuto politiku veřejně podpořila. Podepsali ji spiso

vatelé jako Walter Bloem, Börries von Münchhausen, Hanns

Johst a Agnes Miegelová. Spisovatelé dnes téměř zapomenutí,

jejichž vzestup a pád byly pevně spjaty s režimem, jemuž pří

sahali věrnost. Slib slepé oddanosti führerovi nebyl ojedině

lý, nepožadoval se jen od cechu spisovatelů, ale i  od dalších

společensky významných povolání. Podobnou proklamaci

podepsalo 900 univerzitních pedagogů. Na spisovatele, kteří

režim schvalovali, čekaly velké odměny.

Poté co se výkvět německé literatury rozhodl emigrovat,

usedli tito dříve často opomíjení spisovatelé na uvolněná

místa ve vážených německých literárních akademiích, insti

tucích a  spolcích. Jakmile režim převzal kontrolu nad nej

většími knižními kluby v  zemi, získali také nové čtenáře.

V roce 1933 měl knižní klub Büchergilde Gutenberg kontrolo

vaný nacisty 25 000 členů, o pár let později jejich počet vzrostl | Zloději knih na  330 0 00. Skrze vícero knižních klubů, které dohromady sdružovaly miliony čtenářů, mohl režim efektivně distribuo

vat všechno od Goetheho a Schillera až po národně konzerva

tivní a nacistické spisovatele.

Ministerstvo propagandy investovalo do literární politiky

takovým způsobem, jaký v  německých dějinách – a  zřejmě

v  moderních dějinách vůbec – nemá obdoby. Ministerstvo

každoročně udílelo více než padesát různých literárních cen.

Během 30. let ministerstvo propagandy Josepha Goebbelse

zcela převzalo kontrolu nad knižním trhem v  Německu: jednalo se o 2 500 nakladatelství a 16 000 knihkupectví a antikva

riátů.

9

Jedno z prvních opatření mělo vést k očištění knižního

světa od „židovského vlivu“. To znamenalo, že Židé byli postupně vyloučeni z  akademií, literárních spolků a  organizací pro spisovatele, nakladatele, knihkupce a  tiskaře. Židovská nakladatelství, tiskárny a  knihkupectví byly „arizovány“ – převedeny na árijské majitele. Tento proces probíhal krok za

krokem po celá 30. léta. Zpočátku se přebírání židovských fi

rem a  vylučování Židů z  literární branže dělo opatrněji, aby firmy neztratily hodnotu a  aby nedošlo k  poškození meziná

rodních vztahů. Židovští vlastníci byli „přemlouváni“, aby své podniky prodali, a pokud to odmítali, přecházel režim k šikaně, vydírání a  vyhrožování. Od roku 1936 po přijetí norim

berských zákonů dostala arizace právně ošetřenou podobu.

Některá „židovská“ nakladatelství patřila k největším na světě,

například nakladatelství Julius Springer bylo v  meziválečné

době největším nakladatelstvím vydávajícím odbornou litera

turu. Konfiskace a  arizace takových nakladatelství vynášely straně, státu i jednotlivým obchodníkům enormní částky.

Přestože nacistický režim vyštval mnoho populárních spi

sovatelů do exilu už v roce 1933, trvalo podstatně déle, než se

dokázal zbavit jejich knih. I  tento proces se odehrával krok


26 | Zloději knih Oheň, který spaluje svět | 27

za krokem. Například díla Thomase Manna vycházela až do

roku 1936, kdy byl zbaven občanství. Přinutit nakladatelství,

aby se zbavila svých spisovatelů, a zabránit jim dál vydávat jejich knihy byla jedna věc, ovládnout prodej z  druhé ruky bylo ovšem něco úplně jiného – nemluvě o knihách, které se už nacházely v domácích knihovnách. Bylo prakticky nemož

né zbavit se těchto knih úplně. Většina zakázaných autorů se dala sehnat i  během války – na černém trhu. Nejefektivněj

ším nástrojem režimu byla autocenzura, kdy lidé své sbírky

pročišťovali sami.

Další metodou bylo poskytnout německému lidu novou

literaturu. Ve 30. letech vycházelo každoročně přes 20 000

nových titulů. Knihy, které ministerstvo propagandy pova

žovalo za „osvětové“, se chrlily ve velkých nákladech, spon

zorovaných státem. Knihy, které měly dříve omezený okruh

čtenářů, se najednou vydávaly masově. Jen v roce 1933 bylo

vytištěno 850 000 kusů titulu Mein Kampf Adolfa Hitlera.

10

Při prvním vydání v roce 1925 se přitom prodalo 9 000 exem

plářů. Největším odběratelem Hitlerových knih byl německý stát, který skoupil přes šest milionů výtisků. Nacistické

nakladatelství Franz Eher, které kromě Mein Kampf vydalo

Der Mythus des 20. Jahrhunderts (Mýtus 20. století) Alfreda

Rosenberga, se postupně stalo jedním z nejúspěšnějších stra

nických podniků.

Hlavní roli ve třetí říši získala klasická německá literatu

ra a spisovatelé jako Rainer Maria Rilke a Johann Wolfgang

von Goethe. Nacistické ideologii byly nejbližší próza a poezie,

které prosazovaly a velebily árijskou rasu. K tomu mohlo docházet více či méně otevřeně, často se však využívaly odpor

né karikatury Židů, Slovanů, Romů, černochů a Asiatů. Tyto

příběhy zdůrazňovaly přímou souvislost mezi rasou a osobní

mi charakterovými rysy. Židé byli od přírody „nespolehliví“,

28 | Zloději knih

„hamižní“ a „zákeřní“. Ohromný úspěch zaznamenala kniha

Volk ohne Raum (Národ bez prostoru) Hanse Grimma. V tom

to románu předkládá Grimm teorii, že Němci prohráli první

světovou válku proto, že měli příliš málo „životního prostoru“.

Německo nikdy nebude moct plně využít svůj potenciál, po

kud nebude ovládat více území v Evropě a v koloniích. V na

cistickém Německu se této knihy prodalo téměř půl milionu

výtisků a její název se stal heslem režimu.

V  jedenáct hodin večer 10. května 1933 zamířili berlínští

studenti na Opernplatz v průvodu s pochodněmi a Hirschfel

dovou bustou připevněnou na kůlu. Připomínala useknutou

hlavu padlého krále. Bustu pak společně s knihami ze Sexuo

logického ústavu hodili do ohně. Tentýž večer vzplály hrani

ce knih na dalších devadesáti místech v  Německu. Němec

ké studentstvo vytvořilo detailní plán stavby a  koordinace

hranic. Vznikaly na centrálních veřejných místech a mnoho

měst si pro posílení efektu opatřilo reflektory. Mnohé hranice

se stavěly s několikadenním předstihem a byly ozdobeny fo

tografiemi Lenina a vlajkami výmarské republiky.

Někde zakázané knihy na náměstí přivezla kára na hnůj

tažená voly – jako před popravou. Jinde byly přibity na pra

nýř.

11

Studenti oblečení do univerzitních uniforem a s odzna

ky univerzitních spolků kráčeli v průvodu po boku jednotek

Hitlerjugend, SA, SS a Stahlhelmu – paramilitární organizace

svobodných sborů. Hrála vojenská hudba a zpívaly se písně,

například nacistická bojová Kampflied der Nationalsozialis

ten. Zatímco se do ohně rituálně vhazovaly knihy, opakovala

se „zaklínadla“, v nichž byli zmíněni někteří odsuzovaní spi

sovatelé a důvody jejich zavržení.

28 | Zloději knih Oheň, který spaluje svět | 29

Proti dekadenci a morálnímu úpadku, za kázeň a mravnost

v rodině a státu! Předávám plamenům spisy Heinricha

Manna, Ernsta Gläsera a Ericha Kästnera.

Proti zvrácenému přeceňování pudů, za zušlechtění lidské

duše! Předávám plamenům spisy Sigmunda Freuda.

Proti literární zradě na vojácích za světové války, za výcho

vu lidu k vědomí nutné obrany! Předávám plamenům spisy

Ericha Marii Remarqua.

Proti drzosti a aroganci, za úctu a respekt k nesmrtelnému

duchu německého národa. Předávám plamenům spisy Kur

ta Tucholského a Carla von Ossietzkého.

12

Oheň pohltil i  knihy zahraničních spisovatelů, kteří byli

považováni za dekadentní nebo symbolizovali západní libe

ralismus jako Franz Kaf ka, Ernest Hemingway, Jack London,

H. G. Wells a Émile Zola. Je příznačné, že za oběť plamenům

padl i Heinrich Heine.

Studenti, učitelé, ředitelé škol a  místní nacističtí předáci

promlouvali ke shromáždění a k davu dalších přihlížejících.

V Berlíně na Opernplatz se shromáždilo až 40 000 lidí, zprá

vy z dalších měst zmiňovaly účast až 15 000 osob.

13

Rozhlas

vysílal naživo z  Berlína, kde k  publiku promluvil i  Joseph

Goebbels. Událost zachytil tým filmařů, film se pak promítal

v kinech po celém Německu.

Goebbels, který se nedlouho předtím stal ministrem pro

pagandy, potají iniciativu studentů povzbuzoval, ačkoli ještě

nějakou dobu trvalo, než se černá listina Wolfganga Herr

manna stala součástí oficiální politiky. Ta totiž ještě neby

la definitivně formulována. V  nacistickém hnutí panovaly

30 | Zloději knih

odlišné názory na to, jaká literární politika by měla být zvo

lena. Část strany zneklidňovalo, jak jednoznačně bylo pálení

knih odsouzeno na mezinárodní úrovni. Nový režim také

trpěl oprávněným strachem, že by mohl ztratit kontrolu nad

rozšířenou pravicově revoluční atmosférou, která na jaře

roku 1933 zachvátila celé Německo. I  Goebbels čekal do po

slední chvíle, než událost oficiálně podpořil.

Pálení knih bylo spíše rituálním divadlem než komplet

ním „očištěním“ německých knihoven. Goebbels dobře chá

pal symbolický význam pálení knih jak z  historické, tak

politické perspektivy – šlo o  křest ohněm nově zrozeného

Německa. Očištění pomocí ohně byl prastarý rituál, který se

novému režimu zamlouval. A Goebbels to zdůraznil ve svém

projevu ke shromáždění v Berlíně:

Doba extrémního židovského intelektualismu dospěla ke

konci... Německý člověk budoucnosti nebude jen poučený

z knih, bude to člověk s charakterem. V tomto duchu vás

chceme vzdělávat. Abyste jako mladí lidé měli odvahu po

hlédnout do toho nelítostného světla, překonali svůj strach

ze smrti a získali k ní respekt – to je úkol této mladé gene

race. Proto činíte dobře, když v této půlnoční hodině pře

dáváte plamenům zlé duchy minulosti. Je to silný, slavný

a symbolický akt. Zde se ideové základy listopadové repub

liky potápějí ke dnu, ale z těchto trosek jako fénix trium

fálně povstane nový duch.

14

Další hranice vzplály na mnoha místech Německa i v prů

běhu léta. V  některých městech, jako v  Hamburku a  Heidel

bergu, se stavěly opakovaně. Zároveň ale na jejich význam

panovaly odlišné názory. Mnozí němečtí intelektuálové, na

příklad Heinrich Böll a  Hans Mayer, je za nijak významné

30 | Zloději knih Oheň, který spaluje svět | 31

nepovažovali – měli je za studentskou výtržnost, i když velmi

nevhodnou. Domnívali se, že pálení knih je jen projevem jar

ních revolučních nálad, z něhož nový režim časem „vyroste“.

Sigmund Freud okomentoval pálení knih lakonicky: „Jen

naše knihy? V dřívějších dobách by s nimi upálili i nás.“ Jiné

autory změna směru politického větru šokovala podstatně

více. Stefan Zweig později ve svých pamětech Svět včerejš

ka popsal, jak nepochopitelná tato událost připadala mnoha

německým spisovatelům té doby: „Všechny ty nehoráznosti,

jako pálení knih a  slavnostní pranýřování, jež se o  několik

měsíců později staly skutečností, byly měsíc poté, co se Hitler

chopil moci, ještě mimo veškeré chápání i  pro lidi velkého

rozhledu.“

15

I v zahraničí se názory na význam pálení knih lišily. Ně

kdo ho odbýval jako „směšné“, „nesmyslné“ a  „infantilní“.

Jiní ho přijímali s rozčilením. Neslyšící a nevidomá americká

spisovatelka Helen Kellerová, jejíž knihy se nacházely mezi

těmi spálenými, napsala studentům otevřený dopis: „Z  his

torie jste se nijak nepoučili, jestli si myslíte, že můžete zabít

myšlenky. Tyrani už se o  to pokoušeli, ale myšlenky ve své

síle povstaly a  svrhly je.“

16

Časopis Newsweek nazval pálení

„knižním holokaustem“ a deník The Times ho přejmenoval na

„bibliokaust“. Nejsilnější reakce přišly od židovských intelek

tuálů a  organizací. Spisovatel Ludwig Lewisohn v  týdeníku

The Nation předpověděl počátek nového „středověku“ a  pá

lení knih označil za útok na „duševní život, intelekt a práva

lidského ducha“.

17

Nejvýrazněji zareagovala organizace American Jewish

Congress (Americký židovský kongres) se sídlem v New Yor

ku, která pálení knih považovala za výraz antisemitismu

a  pronásledování německých Židů. V  mnoha amerických

městech se konaly demonstrace; v  New Yorku se 10. května | Zloději knih

shromáždilo 100 000 lidí, jednalo se tak o jednu z největších

manifestací v dějinách města.

Už tehdy zaznamenalo pálení knih významný mediální

dopad, ale po válce se mu dostalo ještě větší pozornosti kvůli jeho symbolickému spojení s holokaustem. Přestože to nebylo

první ani poslední pálení knih v historii, je chápáno jako nejefektivnější metafora cenzury a útlaku. A morální varování

všude, kde by se začaly pálit knihy. V  USA ke srovnatelným

událostem došlo už v 50. letech při protestu proti antikomuni

stickému tažení senátora Josepha McCarthyho, kdy se z mnoha amerických knihoven odstraňovaly „podvratné“ knihy.

Pálení knih upevnilo obraz nacistického režimu jako „kul

turního barbarství“. Stalo se symbolem intelektuální zkázy,

která následovala ve 30. a 40. letech. Symbolem toho, jak nacismus převzal kontrolu nad jazykovými, kulturními a uměleckými projevy lidu. A také toho, jak nacisté vedli proti svým

nepřátelům vyhlazovací válku nejen na fyzické rovině, ale

i kulturní.

Kouřem stoupajícím z hranic knih a z kulturního dědictví

probleskovalo ještě něco jiného. Pozdější interpretace pálení knih se nijak významně nelišila od té nacistické, mělo jít o ri

tuální hru a  propagandistické divadlo. Obraz hořících knih

byl příliš lákavý, příliš efektní a  příliš symbolický, aby nebyl využit v historickém zpracování. Pálení knih se stalo tak

silnou metaforou kulturní zkázy, že překrylo jiný, nepříjem

nější a  složitější příběh. Příběh vyprávějící o  tom, že nacis

té knihy nejen pálili, ale hnáni fanatickou posedlostí je také

shromažďovali.

Zatímco oheň na hranici knih zvolna dohasínal, v intelek

tuálních a  ideologických kruzích nacistické strany získával

obrysy jistý plán. Plán, jehož cílem nebyla ideová, kulturní

ani literární likvidace, ale něco ještě mnohem horšího. Ko

32 | Zloději knih Oheň, který spaluje svět | 33

neckonců v  květnu 1933 shořelo jen pár desítek tisíc knih.

V rámci konfiskačních nájezdů organizovaných stranou jich

bylo zabaveno a  ukradeno mnohem víc, často tajně. Poté co

studenti vyrabovali Sexuologický ústav v Berlíně, zkonfisko

vala SA velkou část jeho knihovny, přes 10 000 knih. Ty však

nebyly převezeny na Opernplatz, ale do ústředí této organi

zace.

Nacisté neplánovali zničit své nepřátele tak, že zcela vy

hladí literární a  kulturní dědictví komunistů, sociálních

demokratů, liberálů, homosexuálů, Židů, Romů a  Slovanů.

Nacisté totiž nebyli takoví „intelektuální barbaři“, jak bývají

líčeni, nebyli ani tak antiintelektuální. Spíše se snažili vytvo

řit novou „intelektuální bytost“, která nevzejde z hodnot jako

liberalismus a humanismus, nýbrž z národa a rasy.

Nacisté se od profesorů, vědců, spisovatelů a knihovníků

nedistancovali, naopak měli v úmyslu tyto lidi získat pro boj

za stvoření nového člověka a  nového světa. Chtěli vybudo

vat armádu intelektuálních a ideologických válečníků, kteří

pomocí per, studií a knih povedou ideovou válku s nepřáteli

Německa a nacionálního socialismu.

V roce 1936 se v Mnichově otevřela instituce Forschungs

abteilung Judenfrage (Vědecké oddělení pro židovskou otáz

ku), jejímž úkolem bylo legitimizovat antižidovskou poli

tiku režimu. Šlo o  pobočku zařízení Reichsinstitut für die

Geschichte des neuen Deutschlands (Říšský ústav pro dějiny

nového Německa) nacistického historika Waltera Franka. Při

slavnostním otevření v listopadu popsal další nacistický his

torik Karl Alexander von Müller ve svém proslovu ideovou

válku, kterou se režim odhodlal vést:

Jak může historické bádání pomoct ve velikém politickém

zápase, který náš národ svádí? Úkolem bádání není v boji

34 | Zloději knih

o moc přímo zvítězit. Může však odlévat zbraně, může

nám poskytnout štíty, může cvičit bojovníky, může v nich

probouzet oheň a tužit je na zkoušky, které je čekají. (...)

Cílem této instituce je vyvíjet zbraně na boj myšlenek, kte

rý je jedním z těch nejdůležitějších. Tento ústav bude přís

ným vědeckým školením utvářet jednotku mladých

bojovníků, a probouzet v nich tak odhodlání ke kreativním

výkonům.

18

Tato armáda měla ospravedlnit německé požadavky na

svět, zničit jeho nepřátele „vědou“ a  vystavět intelektuální

základy, na nichž třetí říše spočine po tisíc let. Stejně jako

římskou říši, vzor nacionálního socialismu, netvořili jen ar

chitekti a vojska, ale také historici a básníci, měla být tisícile

tá německá říše vybudována nejen krví a kamenem, ale také

slovem.

V  této válce neměly být knihy obětí, ale zbraní. Nacisté

neměli v úmyslu přemoct své nepřátele jen na bitevním poli,

nýbrž i  myšlením. Toto vítězství mělo přetrvat hroby, geno

cidu a holokaust. Nešlo jen o vyhlazení, ale i o ospravedlně

ní pro budoucí generace. Nechtěli zničit literární a kulturní

dědictví nepřátel, chtěli ukrást, přivlastnit si a překroutit to,

co ovládnou. Obrátit knihovny a archivy nepřátel, jejich his

torii, dědictví a paměť proti nim samotným. Získat právo psát

jejich historii. Tato myšlenka předcházela největší krádeži

knih v dějinách světa. | Zloději knih

Alfred Rosenberg byl Hitlerem jmenován hlavním

ideologem strany. Díky této funkci hrál při rozsáh

lém rabování knihoven hlavní roli. Studenti s nadšením staví z knih hranici, jaké vznikaly po celém Německu. Oheň pohltil mnoho knih mezinárodně uznávaných německých spisovatelů.

36 | Zloději knih Oheň, který spaluje svět | 37

Průkopnický Sexuologický ústav v  Berlíně byl v  roce 1933 vyrabován. Část jeho knihovny

a archivu byla převezena na náměstí Opernplatz a 10. května spálena.

38 | Zloději knih

„Nemůžeme lidem vrátit jejich životy,

ale třeba jim můžeme dát něco

jiného. Knihu a snad i vzpomínku.“ | Zloději knih Duchové v berlínské knihovně | 39

2.

Duchové v berlínské knihovně

Berlín

Kráčím dlouhou liduprázdnou chodbou, stěny kolem jsou

natřeny světlým odstínem hořčicové žluti. Sem tam na nich

visí bezduché grafiky v  tenkých rámech. Takové člověk vídá

v  nemocnicích a  na méně významných úřadech. Chodba ústí

do místnosti, která postrádá smysl, vede totiž do dalších hořčicově žlutých chodeb, které se rozbíhají do několika směrů. Budova připomíná labyrint, má v sobě něco neuspořádaného jako

středověká města. Má to svůj důvod. Zentral- und Landesbibliothek Berlin (Ústřední a  zemská knihovna v  Berlíně), ležící

nedaleko od náměstí Bebelplatz, byla vystavěna na troskách

své předchůdkyně Berliner Stadtbibliothek (Městská knihovna

v  Berlíně). Tato impozantní stavba na ostrově na řece Sprévě

byla za války bombardována a  téměř kompletně zničena. Po

válce byla knihovna, nacházející se v sovětské zóně, znovu po

stavena v holých zdech, které zůstaly. Dnes tato stavba působí

schizofrenně, s tou honosnou neoklasicistní fasádou a nuzným

interiérem z časů NDR, některé části ale už prošly modernizací. | Zloději knih

Sebastian Finsterwalder se zastaví u  šedivých dveří, ja

kých jsme už minuli mnoho, a  vyloví klíč. Finsterwalder je odborný pracovník knihovny, třicátník, má rozcuchané vla

sy po ramena, pásek se cvočky, boty se svítivě žlutými pod

rážkami a  kožené bezprstové rukavice. Vypadá, jako by vy

lezl z nočního klubu v Kreuzbergu. Otevře dveře, usměje se

na mě a teatrálně nasaje vůni opuštěné knihovny: prach ve

vzduchu, suchou kůži, zažloutlé papíry. Místnost je přecpa

ná knihami, nahuštěné regály jsou plné ošoupaných hřbe

tů knih. Když mezi regály procházíme, musíme jít natočení

bokem, abychom se vůbec dokázali vecpat mezi knihy, které

nás šťouchají do břicha.

– Teď už je to vlastně roztříděné, ale když jsme tady byli

poprvé, válely se knihy na hromadách. Na podlaze, bez ladu

a  skladu. Desítky let se do téhle místnosti knihy jen házely. Bylo jich tu 40 000. Projít je trvalo několik měsíců, vypráví mi

a ukazuje na polici, na níž jsou knihy s bílými štítky a čísly.

– Tohle je část knih, které považujeme za zcizené, řekne

Sebastian a pokyne k regálu, který se táhne dvacet metrů, až

na druhý konec místnosti.

Nikdo dnes přesně neví, kolik se v  Ústřední a  zemské

knihovně v  Berlíně nachází nakradených knih. Sebastian

Finsterwalder mi ukazuje jednu místnost za druhou, všechny

stejně přeplněné knihami. Kradené knihy jsou v každém rohu

této obří budovy – největší veřejné knihovny v Německu. Vět

šina z  nich je součástí všeobecné sbírky, která čítá na tři mi

liony knih. A mnoho desítek tisíc jich dosud nebylo nalezeno.

Navenek se tyto knihy ničím neliší od jiných. Jsou to po

hádky, romány, sbírky básní, knihy o  houbách, o  letadlech, o technice, zpěvníky, slovníky, náboženské spisy. Aby člověk

pochopil, co je na těchto knihách zvláštního, musí je otevřít.

Často je prozradí jedna z prvních stran.


40 | Zloději knih Duchové v berlínské knihovně | 41

Dá se tam najít třeba razítko z  červeného nebo černého

inkoustu. Nebo krásně ilustrované exlibris, značka majitele

knihy, kterou tam kdysi někdo vlepil. To často značí, že kniha

patřila do větší sbírky. Ale někdy člověk objeví i pozdrav, pod

pis nebo přání. Jako v německém vydání knihy V nejtemnější

Africe britského cestovatele Henryho M. Stanleyho, v níž je na

předsádce ozdobným písmem napsáno:

Mému milovanému Rudimu, k třináctým narozeninám

od maminky.

25. 10. 1930

Podle Sebastiana Finsterwaldera patřila kniha zřejmě Ru

dimu Joelsohnovi, narozenému roku 1917 v  Berlíně. Dne

15. srpna 1942 byl deportován do Rigy, kde byl o tři dny později

zavražděn.

1

Když se člověk podívá pozorně na předsádku olivově zele

né knihy, může si všimnout nenápadného, ale jednoznačné

ho písmene napsaného tužkou: „J“. Zkratka prozrazuje osud

knihy i jejího majitele: „Judenbücher“ (židovské knihy).

Finsterwalder mě vede k sobě do kanceláře, kde se setká

váme s  postarším mužem, který vypadá jako člen staré ně

mecké punkové kapely. Čelí dusivému červencovému vedru

v tlusté fleecové mikině a kulichu. Je to Detlef Bockenkamm,

knihovník a odborník na historické sbírky knihovny a první

člověk, který začal pátrat v nepříjemné minulosti této knihov

ny. Postupně vytvořil malý tým nadšených badatelů, kteří se

snaží zmapovat a  sepsat komplikovanou historii knihovny.

Společně vystopovali a  vlastnoručně ze sbírky prozkoumali

desetitisíce knih. Podél jedné stěny v kanceláři spočívá část

výsledku: Na polici z překližky leží na sobě vyrovnané knihy,

u každého komínku visí cedulka se jménem: Richard Kobrak,


42 | Zloději knih

Arno Nadel, Ferdinand Nussbaum, Adele Reifenbergová a mno

ho dalších. Jsou to knihy, jejichž majitele se Bockenkammovi

a Finsterwalderovi podařilo identifikovat.

Jedno jméno je mi povědomé, pod hromádkou pěti svaz

ků se píše „Annæus Schjødt“. Norský advokát a odbojář, kte

rý se roku 1942 přestěhoval do Švédska. Po válce právě on

vedl obžalobu proti Vidkunu Quislingovi a  vymohl pro něj

trest smrti. Bockenkamm a  Finsterwalder ještě nenalezli

dokumenty, které by prozrazovaly, kdy a jak byly tyto knihy ukradeny. Přesto v hrubých obrysech tuší, jak k tomu došlo.

Knihy byly zcizeny z  Schjødtova domova po jeho útěku buď

gestapem, nebo jinou nacistickou organizací a poté odvezeny

do Německa. S největší pravděpodobností šlo o součást větší

Schjødtovy sbírky. Ta se v Berlíně rozpadla a pár těchto knih

bylo darováno nebo prodáno Městské knihovně v  Berlíně.

Loupení u Schjødta nebylo nic neobvyklého. Mnoho knih na

policích pochází z  rozličných koutů Evropy – odevšad, kam

se nacisté dostali a kde rabovali.

Ve srovnání s  krádežemi umění budily kradené knihy

mnohem menší pozornost. V Německu se o tomto problému diskutuje až v posledních letech. Ústřední a zemská knihov

na v Berlíně byla díky Detlefu Bockenkammovi jednou z prv

ních knihoven, které se tím začaly zabývat. Na začátku třetího tisíciletí napsal studii o velké sbírce exlibris, jež se v této knihovně nachází. Než se knihy ze sbírky vyhodily, značky

majitelů se vystřihly. Bockenkamm nalezl stovky exlibris

s židovskými jmény a motivy, což ho přimělo k zamyšlení nad

tím, jak se vůbec dostala do knihovny. Také nacházel knihy,

jejichž původ byl, jemně řečeno, zvláštní.

V  roce 2002 nalezl 75 knih s  razítkem „Karl-Marx-Haus

Trier“, muzea založeného německou sociálnědemokratickou

stranou, která byla zakázána už v  roce 1933 a  jejíž členové | Zloději knih Duchové v berlínské knihovně | 43 byli uvězněni, zavražděni nebo přinuceni odejít do exilu. Bockenkamm brzy pochopil, že tyto knihy nejspíše byly stra

ně zcizeny. Okamžitě se pustil do pátrání po dalších knihách, jejichž provenience, tedy historie majitele, byla podezřelá.

A  těch jsou sbírky plné. Bockenkammův první odhad počtu

kradených knih v knihovně byl šokující: 100 000. Později se ukázalo, že zároveň i velmi skromný.

Bockenkamm také učinil nepříjemný objev, že jeho před

chůdcům nejenže byl původ knih znám, ale navíc se snažili jejich historii zakrýt a  zahladit. Z  mnoha knih byla vyříz

nuta předsádka. Z  dalších zřejmě knihovníci vytrhli nebo

seškrábali značky majitelů. Knihy byly zkatalogizovány s



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist