načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zloději času - Vítězslav Jareš

Zloději času

Elektronická kniha: Zloději času
Autor:

Tajemné příběhy ze starého Žižkova s originálními a humornými zápletkami s překvapivými pointami. Pokud si myslíte, že znáte starý Žižkov dobře, mýlíte se. Je fantaskní, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Anahita s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 255
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace , 1 portrét
Spolupracovali: ilustroval Nikola Cuc
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-877-4000-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Mysteriózní povídky ze starého Žižkova, kterými se jako červená nit táhne postava tajemného pána Vonka ztělesňujícího peklo, který láká zúčastněné ke hříchu, ale současně jim dává možnost nápravy. Postavy se potkávají právě v hospodě u Habásků, kde je také řada podivných žižkovských štamgastů. Záhadné a tajemné příběhy, neobvyklé situace a přesto tak důvěrně známé. Jejich zápletky jsou originální, někdy humorné a mají i nečekaná rozuzlení. I dobří znalci starého Žižkova budou překvapeni jeho fantaskností, mysteriózností a poetičností. Knihu zdařile doplňují pěkné ilustrace Nikoly Cuce. Patnáct tajemných a fantaskních příběhů ze Žižkova propojených postavou pana Vonka a hospodou U Habásků, kolem které se občas objevuje namodralá mlha umožňující přesun do jiné časové roviny.

Popis nakladatele

Tajemné příběhy ze starého Žižkova s originálními a humornými zápletkami s překvapivými pointami. Pokud si myslíte, že znáte starý Žižkov dobře, mýlíte se. Je fantaskní, mysteriózní a daleko poetičtější, než se na první pohled zdá. Tyto příběhy "Vonkovky" navazují na tradici českých satirických povídek plných sarkasmů, černého humoru a originálních příběhů. Odpoutáte se v nich od všední reality a ponoříte se do fantazijního světa.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Vítězslav Jareš - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pokud si myslíte, že znáte

starý Žižkov dobře, mýlíte se.

Je fantaskní, mysteriozní

a daleko poetičtější,

než se na první pohled zdá.




Vítězslav Jareš

ANAHITA 2012


Obsah

Poctivý zločinec ..........................................9

Nabídka pana Vonka .................................26

Anděl ......................................................... 47

Zloději času................................................54

Životní koncert ..........................................70

Stará remingtonka.....................................82

Talent ........................................................124

Výstupní stanice .......................................142

Paparazzi .................................................. 153

Vynález ..................................................... 174

Svědomí .....................................................181

Profesor .....................................................198

Láska je sobecká ......................................208

Gamblerova pojistka ............................... 220

Casting ..................................................... 230

O autorovi ................................................255


© 2012 Vítězslav Jareš

Illustrations © 2012 Nikola Cuc

Edition © 2012 Anahita

ISBN 978­80­87740­50­7 (PDF)

ISBN 978­80­87740­51­4 (PDF pro čtečky)


— 9 —

Poctivý zločinec

„Můžete mi říct, proč to děláte, pane Drábek? Neoficiálně. Mimoproto

kol,“ žadonil vyčerpaný policejní vyšetřovatel.

Pan Drábek — nehezký, vyhublý a postarší mužík malé postavy —

seděl schoulený na krajíčku nepohodlné židle. Měl svěšená ramena

a pohled zarytě upřený na desku stolu. Vydržel tam takto sedět celý

předešlý den a noc. Neodpověděl stejně tak jako už na většinu dříve

položených otázek.

Vyšetřující se zoufale podíval na svého kolegu, který netrpělivěpře

cházel podél zdi a protahoval si bolavá záda. Kolega jenom rezignovaně

pokrčil rameny.

Vyšetřovatel se nahnul přes stůl k panu Drábkovi a se ztrápeným

výrazem řekl: „Pochopte, když budeme vědět proč... státní zástupce

k tomu přihlédne. Dozoruje to doktor Štěpán Hnaníček, to je lidskej

člověk. Vyšel by vám vstříc, kdyby... jenom kdyby věděl proč!“

Vyšetřovaný pan Drábek našpulil rty, zachmuřil se a zaťatě seschou

lil ještě víc sám do sebe.

„Dobře, jestli nám k tomu už nechcete nic říct, tak...“ pokrčilvyšet

řovatel rameny.

Pan Drábek nechtěl a neřekl.

„Dostali jste to z něj?“ nervózně se zeptal nadřízený vyšetřovatelů.

Oba nešťastně zavrtěli hlavou.

„Do prdele,“ neodpustil si jejich šéf.

„Tohle asi státní zástupce neodloží, co?“ zeptal se vyšetřovatel.

Šéf rezignovaně zavrtěl hlavou. „Nemůže.“

„Média nás rozsekaj,“ prorokoval vyšetřovatel.

„Jo,“ lakonicky odvětil šéf.


— 10 —

Když vyšel pan Drábek z policejní stanice ven, čekající reportéři,kame

ramani a novináři se k němu okamžitě vrhli. Ihned byl zasaženpříbo

jem fotografických blesků a otázek:

„Budete v tom pokračovat?“

„Co vás k tomu vede?“

„Stálo vám to za to?“

„Co na to říkáte, že kvůli tomu půjdete do vězení?“

„Nezdá se vám to nespravedlivé?“

„Víte o tom, že už začíná vznikat hnutí na vaši podporu?“

Pan Drábek se přitiskl ke zdi, trochu se po ní sesul a dal si levou ruku

před obličej a druhou si začal přejíždět po jizvě nad obočím, což bylo

znamení jeho největší nervozity. Začal vyčerpaně šeptat: „Ne. Ne.Pro

sím. Nechte mě být, prosím. Neničte mě. Já nechci. Už nemůžu.“

„Ale my vám chceme pomoci!“ řekl povzbudivě novinář z Mladé

fronty.

„Vždyť teď máte jedinečnou příležitost! Můžete veřejně sdělit své

pohnutky, motivy. Máte přece obrovskou šanci se obhajovat! Copak

to nechápete? Můžete se veřejně bránit!“ přesvědčovala ho šarmantní

redaktorka bulvárního deníku Jitka Lapáčková.

Pan Drábek se přikrčil ještě víc, chvíli ještě bezmocně mhouřil oči,

jako by ho světlo bolelo, potom se náhle rozeběhl, rozrazil novináře

a utíkal pryč.

Tiskový mluvčí policie měl kamenný výraz a suše odpovídal na otázky

novinářů: „Bohužel pan Drábek se dopustil trestního činu. Vyšetřování

je uzavřeno a spis je předán státnímu zástupci.“

„Přiznal se pan Drábek?“ zeptala se Jitka Lapáčková.

„Ano. Pan Drábek se k tomuto trestnímu činu přiznal. Svou vinu

nepopírá.“

„Sdělil motiv svého činu?“

Tiskový mluvčí záporně zavrtěl hlavou. „Nesdělil.“

„Takže za to bude odsouzen a půjde do vězení?“ otázal se novinář

z Mladé fronty.

„To rozhodne samozřejmě soud, to policii nepřísluší.“


— 11 —

Jitka Lapáčková netrpělivě ťukala koncem propisky o stůl v zasedací

místnosti jejich redakce. V čele stolu seděl trochu obtloustlý, ale jinak

docela sympatický šéfredaktor Kroupa. Měl zakaboněnou tvář a potil

se. Poslední dobou mu nebylo moc dobře, zlobilo ho srdce. Měl starostí

nad hlavu. Čtenost povážlivě klesala, jeho schopný zástupce dalvýpo

věď, protože ho konkurence přeplatila, nový majitel vydavatelství jistý

pan Vonk nedávno rozhodl, že chce vydávat týdeník s názvem Jejich

příběhy, a dal jim na sestavení nultého čísla šibeniční termín. Kroupa

se s novým majitelem nikdy nesetkal. Nikdo z redakce ho neviděl a ani

s ním nemluvil po telefonu. Dispozice se vždy objevily Kroupovi na

stole. Nikým nespatřený pan Vonk byl ale neuvěřitelně dobřeinformo

vaný o tom, co se v redakci děje. Do toho všeho musel Kroupa ještě řešit

řevnivost svých podřízených. Nejvíc si vjížděly do vlasů a soupeřily mezi

sebou Jitka s kolegyní Martinou. Obě chtěly získat místo šéfredaktorky

nového týdeníku a obě se snažily o nejpikantnější články a reportáže,

aby místo získaly.

Šéfredaktor Kroupa se snažil své kolegy vyburcovat z letargie:„Týde

ník musí začít nějakou superbombou! Něco, co nemá nikdo jinej!Ně

jakej tahák! Čarujte! Kouzlete! Překvapte mě! Oslňte mě! Do nulťáku

nemá nikdo nárok na dovolenou. Nebudete spát, jíst, souložit a hlavně!

Hlavně chci vidět vaše králičí oči, jasný? Králičí oči!“

Redaktoři se otráveně ušklíbli. Kroupa razil teorii, že pokud nemá

novinář od monitoru zarudlé oči, nemá v jeho týmu co pohledávat.

„Jitko, máš nápad?“ zeptal se Kroupa.

Jitka přestala cvakat propiskou. „Můj favorit je Drábek.“

Kroupa pokrčil rameny. „Nevím, zatím se mi to jeví jako dost slabý.

To na otvírák našeho nulťáckýho story nemá grády.“

Jitka svou vizi začala bránit: „Co chceš víc? Tady máš všechno.Pří

běh s velkým P. Emoce. Nespravedlnost. Marný boj proti systému. Je

jako mučedník. Veřejnost si ho oblíbila. Připadá mi jako Don Quijote.

Už vidím ty titulky — Český Don Quijote. Sám v bitevním poli. Aby

dosáhl svého cíle, stal se zločincem. Sám ve své křehké zbroji proti líté

byrokratické sani! Co mu teď zbývá? Temné vězení. Jánošík a bla bla bla.

Vymazlím ti z něho takovej příběh, že majitel, ten nepolapitelný Vonk,

bude vrnět, uvidíš. A prodá se celej náklad! Za to dám krk.“


— 12 —

Kroupa chvíli přemýšlel, nakrabatil čelo a řekl: „Jak z toho chceš

udělat příběh, když ten Drábek nechce s nikým mluvit? Pokud nám

neřekne, proč to všechno dělá, bude to plochý. Jeho motivace. To je to,

co každýho teď zajímá.“

„Zjistím, proč to dělá, neboj.“

„Ok. Tak máš volnou ruku. Běž po tom.“

Jitka přikývla.

Sepsala si seznam lidí, s kterými chtěla mluvit. Jedním z nich byl ipa

dělatel, od kterého pan Drábek kupoval falešné doklady totožnosti.Do

mluvila si s ním na zítřek schůzku v žižkovské hospodě U Habásků.

„To je náhoda, tam často chodím,“ řekl fotograf Zapletal. „To jespráv

ná palírna, tam se ti bude líbit.“

„Uvidíme. Půjdeš se mnou, chci jeho fotky.“

Padělatel byl evidentně mrzutý, i když měl před sebou plzeňské pivo

s nadýchanou pěnou, které tam postavil pan Habásko s mrožím knírem

a pruhovanou čepicí se střapcem. Výčepní vypadal jako císař Franz Josef.

Jitka se rozhlížela po klenbách z režného zdiva suterénní hospody

a po loučích, které slabě a plápolavě osvětlovaly hospodu. Byl tam cítit

kouř a ten nesnášela. Nebyla tam žádná klasická světla. Musela zaostřit

zrak, aby viděla v tmavém koutku sedící postavy v buřinkách acylin

drech. Několik ctihodných mužů mělo frak a hrálo karty o zlaťáky.

Zapletal přišel o několik hodin dříve než Jitka a stihl se opít. Ale svou

práci dokázal dělat i v tomto stavu. „Tady je to nějaký...“ řekla Jitka, když

dosedla k padělateli. Pan Habásko hned před ni postavil naporceláno

vý tácek buclatý půllitr.

„Ale já si to neobjednala,“ řekla Jitka překvapeně.

„Kdo neochutná pivíčko od pana Habáska, neví, co je dobrota. Ber,“

radil jí Zapletal.

Jitka pokrčila rameny. „No dobře. Ale prosím vás, nemůžete tady

svítit elektrikou? Víte ten kouř...“

„Elektrííkou?“ zeptal se pan Habásko zmateně a vyvalil na Jitkune

chápavě oči. Potom zavrtěl hlavou, otočil se a šel pryč. „Těm ženským se

pořád něco nelíbí,“ brumlal si pod vousy.


— 13 —

„Řekla jsem snad něco špatně?“ zeptala se Jitka dotčeně azamrači

la se.

Pan Líbíček od vedlejšího stolu pohladil svého jezevčíka Kulihráška

a otočil se k nim. „Víte, pan Habásko a novoty... to nejde dohromady.

Vůbec odsud nevychází. Spí v takové komůrce za pípou. Nemá tenven

kovní svět rád. Všechno mu sem dodávají závozníci na povozech.“

Jitka chvíli mlčela, musela si v hlavě srovnat, co právě slyšela. „No

dobře, ale elektrika... Jak by tady musel být zalezlý dlouho?“

Pan Libíček se vševědoucně usmál. „Dlouho, velmi dlouho,“ řeklpo

tichu, přikyvoval při tom hlavou a zase začal hladit svého jezevčíka.

Jitka si povzdechla a začala se bavit s padělatelem. Ten hned spustil

litanii: „No nemám zrovna já smoulovatý dny? Ve vazbě nejsem jenom

proto, že jsem jako dělal součinnost s orgánama. Těma co se jako činěj

v řízeních trestnejch. Kapitán Plichta je uznalej člověk a našinců si váží.

Moje práce se mu líbí. Už kolikrát mě pochvalně poplácal po rameni,

když študoval nějakej můj brilantní kousek. Sám měl chápavou účast,

že zrovna já musím narazit na takovýho trotla, jako je Drábek. Kdo to

kdy viděl? Von nejen že napráší sebe, ale což vo to, klidně ať dostane

doživotí, ale naprášil i mě! Já jenom přece dělám svoje řemeslo, který

umím, s těma občankama vlastně nemám žádný nekalý oumysly, jenom

je prodávám dál, těm, co to jako sbíraj.

Jitka se pobaveně ušklíbla. „Sbíraj. Aha. Kolik těch občanskýchprů

kazů chtěl pan Drábek? Do své sbírky?“

„Dostanu za to nějaký mergle?“ zeptal se padělatel a měl číhavý,při

mhouřený pohled.

„Budete v novinách. Budete slavnej.“ Zapletal ho na potvrzení jejích

slov fotil. Trochu se přitom opile potácel a usmíval se, ale svou práci

zvládal bez problémů.

Padělatel chvilku přemýšlel a pak přikývl. „Fajn. Souhlas. Koupím si

ty noviny a vezmu si je do lochu. Aby ty lůzři na cele věděli a považovali

si, že můžou dejchat stejnej vzduch jako celebrita. Za žvára jim budu

vyprávět, jak to chodí mezi hvězdama.“

„Tak kolik jich bylo?“

„Snad stovka. Fakticky skoro stovka. Mně to hned vrtákovalo palicí,

proč tolik, no ne? To chtěl tolik úvěrů? Ale neptal jsem se, byl to dobrej


— 14 —

kunčoft, což vo to. Dobře platil a předem, žádný štráchy nedělal, to zase

ne. Jenom by mě nenapadlo, že je tak pitomej a používá je k takovýhle

ptákovině, no ne? Dneska se nedá spolehnout na nikoho, ani nakrimi

nálníky ne. Mám strach, kam se ten svět žene a kde to všechno skončí.

Poctivej zločinec, no co to je?“

Když vystoupala Jitka se Zapletalem po schůdkách z hospody, venku

byla tma a mlha. Zapletal jen tak tak, že se neskácel zpět, jak byl opilý.

Jitka se zarazila a podívala se zmateně na hodinky. Takhleneproniknu

telná tma být ještě neměla. Chuchvalce mlhy se jí táhly podél nohou.

Studily. Mlha byla hustá a namodralá. Neměla stejnou konzistenci,

místy připomínala cukrovou vatu. V ulici nebylo jediné auto. Dřevěný

vývěsní štít s názvem hospody, vypáleným ve starodávném psacím stylu,

se pohyboval sem a tam jako v silném větru. Jenže bylo absolutníbez

větří. Kovové panty a řetězy skřípaly a připomínalo to úpění. Jinak bylo

naprosté ticho, nikde ani náznak velkoměstského hluku.

„Hele, Zapatiny, tady byly tyhle petrolejové lampy, když jsme přišli?“

zeptala se nedůvěřivě. „A mně jdou asi blbě hodinky, přece se nemohlo

už takhle setmít.“

Zapatiny se usmál. „Já když se U Habásků naperu a vylezu, takne

vím, kolik je hodin ani jakej je rok. To je tím pivem.“

Jitka se rozhlédla kolem. „Hm, nevím, jestli to je jenom tím pivem,“

řekla pochybovačně.

„Mrkej na tu mlhu,“ řekl Zapletal, nabral do dlaní tu hustší část,splá

cal z ní menší kouli, která trochu připomínala sněhovou. Jak tu mlhu

stlačil, koule byla více modrá. Potom ji hodil. Letěla strašně dlouho jako

ve zpomaleném filmu, tak nějak okázale.

„Co to má znamenat?“ zeptala se Jitka a vyvalila oči.

„To koukáš, co? Co se divíš... to je prostě Žižkov!“

Vzápětí uslyšela zvuk podkov a kola kočáru. Ze tmy se vynořil černý

kočár, tažený černými koňmi s chocholkami. V oknech byly závěsy, ale

na chvilku se odhrnuly a Jitce se zdálo, že spatřila bledou tvář pana

Drábka. Byl to jenom takový krátký záblesk a záclonka se hned spustila

zpět. Pozorovala, jak kočár zmizel v mlze, a nechtěla věřit svým očím.

„Ten pan Habásko točí asi fakt silné pivo.“


— 15 —

Zapletal se mezitím vydal kolébavou chůzí vpřed.

Chtěla vyrazit za ním, když spatřila muže s dlouhými vousy a slok

nami, jak rozsvěcuje lampy. Vydala se k němu. „Pane, vy tady něco

natáčíte?“ zeptala se.

Muž s dlouhými vousy a loknami na ni vytřeštil oči, prohlédl si ji

od hlavy k patě a bylo na něm vidět, že dostal strach. Otočil se a pelášil

pryč. Jitka pokrčila rameny a pustila se za fotografem Zapletalem, který

si to kličkoval hodný kus před ní a zahnul za roh. Zrychlila krok, aby

ho dohnala. Zabočila za ním do vedlejší ulice a rázem mlha byla ta tam.

Ulice byla plná aut, všude randál, troubení a cinkání tramvají a teprve

se stmívalo.

Zapletal se k ní otočil a radostně ukázal na auta. „No vidíš, už je to

v pořádku. Už jsem vystřízlivěl!“

Jitka se ostražitě rozhlédla kolem sebe a zavrtěla hlavou. „To nebude

tím,“ řekla potichu.

Druhý den měl pan Drábek paruku a přilepený knír, aby nebyl poznat.

Dobře věděl, že není pravděpodobné, aby někdo z těchto zařízení

o něm ještě neslyšel a neznal jeho pravou podobu. Jako obvykle se

prokázal jedním ze zakoupených falešných občanských průkazů, aby

byl přijat. I na fotografii falešné občanky měl tu samou paruku a knír.

Darovat krev mohl totiž oficiálně maximálně pětkrát do roka, ale on to

poslední dobou vykonával dvakrát týdně. Kdyby se neprokázalfaleš

ným průkazem, nepřijali by ho, protože by jeho pravou totožnost našli

v databázi. Milá sestřička v ručně pleteném svetříčku střídavě ukusovala

banán a zapisovala do počítačového systému údaje z jeho předloženého

občanského průkazu. Vše proběhlo v pořádku. Údaje byly v počítači

a z banánu zbyla jenom šlupka.

Pan Drábek se těšil jako malé dítě na dárky pod stromečkem. Jeho

tvář byla dychtivá a oči mu toužebně svítily. Nedočkavě si vyhrnul rukáv.

Pan Drábek byl totiž posedlý. Byl posedlý darováním krve! Vůbec sine

všiml, že ho při tom někdo fotografuje. Byl to fotograf Lukáš Zapletal.

Další den vyšel Jitčin článek s titulkem: Nezničitelný dárce se nenechal

odradit. Samotný článek začínal text větami: Dál chce pomáhatnašebr />

— 16 —


— 17 —

mu zdravotnictví a lidem i za cenu páchání trestného činu falšování

a pozměňování veřejné listiny, když používá falešné doklady totožnosti

a tím se dopouští podvodu. Tím, že v této činnosti pokračuje, sevysta

vuje riziku vyššího trestu. Uvalí na něho soudce vazbu? Co žene našeho

hrdinu v této bohulibé činnosti? Takové lidi bychom přece mělipodpo

rovat a ne zavírat!

Následující den byla demonstrace Drábkova fanklubu. Skoro stovka lidí

chodila v tričkách s obrázky kapek krve, podobizny Drábka, v zástupu

dokolečka a vykřikovala hesla jako například Drábek do vězení nepatří,

Drábek je hrdina, Víc takových Drábků a podobně. Na zdůrazněnínalé

havosti měli transparenty, na kterých byly podobizny lidí, kteří zemřeli,

protože se jim nedostalo včas transfuze krve. U každé fotografie bylo

jméno a nápis zbytečná oběť. Jeden demonstrant měl transparent spo

dobiznou ministra spravedlnosti a pod ním nápis: Příští možná oběť?

Panu ministrovi, když ho demonstranti zastavili při příchodu do úřadu,

se to evidentně nelíbilo a fotografům se podařilo zachytit jehoroztrpče

nou a vzteky protaženou tvář.

Jitka z demonstrace odjela za krevním specialistou doktoremPeliká

nem, který jí přislíbil říct, jak potřebují naléhavě každého dárce a jak se

krve všeobecně nedostává. Byl také policisty přizván jako soudní znalec

k vyšetřování pana Drábka.

Byli právě plně zabráni do rozhovoru, když jí volal kolega Lukáš

Zapletal. „Omlouvám se, pane doktore, tohle vzít musím,“ řekla Jitka

a zatvářila se koketně, aby obměkčila pana doktora, který se tvářilpo

horšeně.

Zapletalovi přeskakoval rozrušením hlas. „Jitko, sakra, stal seprů

ser. Pro nás teda dobrý, ale pro Drábka ne. Zase je na jedný transfuzní

stanici.“

„To není nic novýho, tak udělej další fotky. Pokud nám k tomu nic...“

„Ale vo to vůbec nejde! On jim tam vykrvácel nebo co!“

„Cože? Vykrvácel? Jak jim tam mohl vykrvácet?“

„Prej ta kráva sestřička na něj zapomněla! Spustila se tam s nějakým

šoférem, co převáží krev, a úplně jí vypadlo z hlavy, že tam má Drábka


— 18 —

napíchnutého a crčí z něho krev! Drábek se asi zase kochal a měl zase

zavřený voči nebo co, že neviděl, že to už dávno přetejká na zem.“

„Ježíši Maria. No tak to máme nádhernej konec! Skvělý! Potřebuju

mluvit s tou sestřičkou, než ji seberou policajti.“

„Jasně. Ale je tam strašnej bordel, zmatek, všichni tam na sebe ječej,

já se tam procpal, udělal pár fotek. Jedinečný! Na zemi rozlitý krve jako

z vola, taky jsem do ní hampstnul a roznesl to po celý chodbě. Vypadá

to tam jako na jatkách.“

„Paráda. Už tam jedu! Vydrž! Foť jak zběsilej! Kde že to je?“

Když tam dorazila, Lukáš Zapletal se tvářil užasle.

Jitka ho zahrnula otázkami jako kulomet: „Nazdar. Máš to? Fotils?

Co zíráš tak překvapeně?“

Zapletal musel několikrát polknout, než dokázal promluvit. „Von...

von žije!“ řekl a ukázal za sebe.

„Cože? Vždyť jsi říkal...“

„Že z něj vyteklo krve jako z vola. Doktor to odhaduje, že s tím, co

je na podlaze, to může být tak čtyři nebo pět litrů! Všichni tam šílej.

Ta sestřička, co si to tam rozdávala s tím mladým šoférským žigolem,

tam jenom hystericky vříská. Tak jako tak dostane padáka. Ten šofér

asi taky.“

„Ty mě nezajímaj, co Drábek?“

„Co by. Ten odešel. Sice se trochu motal, ale normálně odešel. Po

svých! Ještě si venku na prahu otřel boty od krve a šel. Pravda, trochu se

šoural, přidržoval se zdi, ale šel! Všechno to mám ve foťáku!“

„Co to je za blábol, vždyť měl být přece mrtvej!“

„Jenže není.“

„Není,“ zopakovala Jitka otupěle a snažila se to pochopit. Ale nešlo to.

„Proč jsi mi ale volal, že je mrtvej?“

„Prej měl jenom zavřený oči. Možná na chvíli omdlel, ale pak sepro

bral, vstal i s tou hadičkou, s jednou sestřičkou to hned třísklo, když

se probral z mrtvých, sám si tu kanylu vyndal, řekl nashledanou a šel.

Prostě šel, jako by jenom mírnyx týrnyx zbaštil v bufetu párek a neměl

tam už co pohledávat.“ Zapletal užasle pokrčil rameny. „Prostěnashle

danou a šel.“


— 19 —

Přednosta stanice kroutil hlavou. „To prostě není možný! To prostě není

možný! To prostě není možný,“ opakoval dokolečka a zíral na své před

sebe natažené třesoucí se ruce, jako by ony mu dokázaly dátuspokoji

vou odpověď. Nedokázaly. „Člověk má v sobě přece jenom pět až šest

litrů krve! Nemůže žít, když ztratí čtyři až pět litrů,“ přesvědčoval sám

sebe. „To prostě není možný. To prostě není možný,“ doktorův hlaspře

skakoval jako starý gramofon a ruce se mu třásly čím dál tím víc. Lukáš

Zapletal ho při tom fotil a Jitka se z něho snažila vymámit nějakou

kloudnou odpověď. Ale nepodařilo se jí to. Vůbec je nevnímal. Jeho

dosavadní svět se mu zbořil.

Druhý den chtěl s Jitkou mluvit krevní specialista doktor Pelikán. Jitka

k němu hned přijela. Doktor Pelikán byl evidentně nevyspalý a měl

horečnaté oči. Hned spustil: „To mi nebudete věřit. Ale... to prostě není

reálné. Kdyby se jednalo o jednu dvě odchylky, tak bych si řekl, že jde

o nějakou administrativní chybu při zanášení údajů do systému, ale

ono to je prakticky vždycky jinak.“

„Můžete mi říct, co je jinak?“ zeptala se Jitka s trpělivým úsměvem.

„Ještě jsem ty stanice obvolával, ověřoval si to podle toho seznamu, co

mi dali policisti. Víte podle těch falešných jmen. A je to prostě pravda.“

„A co?“

„On měl vždycky jinou krevní skupinu!“

„Co prosím?“

„Slyšíte dobře. Vždycky měl jinou krevní skupinu! Jednou měl nulku,

jindy áčko, jindy béčko a pak zase ábéčko. Pořád se to takhle střídalo.

Ale to neexistuje! To nejde! To nejde!“

Jeho pohled byl pohledem šílence ne nepodobným tomu přednosty

stanice.

Když Jitka vystoupala po prošlapaných kamenných schodech až donej

vyššího patra starobylého žižkovského baráku s číslem 13/13 nedaleko

Seifertovy ulice, byla docela udýchaná. Zazvonila na pana Drábka.Nej

dřív se nic nedělo, tak zmáčkla zvonek znovu a nechala na něm palec,

dokud neuslyšela šouravé kroky. „Nechte toho!“ zazněl nevrlý hlas pana

Drábka zpoza dveří.


— 20 —

Jitka zvonek pustila. „Potřebuji s vámi mluvit.“

„Jděte pryč!“

„Vím, že je pozdě. Ale je to nutné.“

„A pro koho? Pro mě rozhodně ne,“ zavrčel pan Drábek a Jitkaza

slechla, jak zase odchází.

„Jak to, že vaše krev má vždycky jinou skupinu?“

Zvuky kroků na chvíli utichly. Potom pokračovaly a následně se

dveře otevřely.

„Takže se už na to přišlo?“

„Ano.“

Pan Drábek pokrčil lhostejně rameny. „Stejně s tím nic neuděláte.

Už tenkrát se snažil kde kdo.“

„Můžu dál?“

„Jinak bych vám neotvíral. Ale... nejsem zařízený na návštěvy, víte?“

„Já nejsem bodovací komise na dětském táboře.“

Snad poprvé viděla pana Drábka trochu se pousmát. Poodstoupil,

aby mohla projít.

Vešla do rozlehlé ztmavlé místnosti, jež byla prostorná jako školní

tělocvična. Zarazilo ji to. Ta místnost se do toho domu přece nemohla

normálně vejít! Pokud nebyla přes několik domů. Měla tamzvlášt

ní pocit neklidu. Všude byl těžký tmavý dubový nábytek. Bylo tam

několik velkých knihoven. Hřbety knih s latinskými nápisy a starých

tisků sahaly až ke stropu. Staré kožené lenošky byly umístěny kolem

obrovského krbu, kde praskal oheň z masitých polen, jenž plápolavě

osvětloval okolní kamenné stěny, na kterých visely obrazy starýchho

landských mistrů — tmavých portrétů nepřístupně se tvářících mužů

s pronikavýma očima a zachmuřenými výrazy. Z plamenů ohně občas

vytryskla sprška jiskérek. Jedna pohovka byla dozajista kdysi něčím

trůnem. U krbu na zemi nehnutě spali dva vlkodavové. Buď spali, nebo

byli vycpaní.

Jitka užasle pohlédla na strop. Střed byl ve tvaru skleněné kulaté

kopule o průměru asi pěti metrů. Na zbytku stropu byla hustá síťspleti

tých trámů, natřených volskou krví.

Jitka chvíli němě zírala na hvězdy a Měsíc. „Tady to vypadá jako

v planetáriu.“


— 21 —

„To bylo původně planetárium. Ale já už od jisté doby dalekohled

nemám. Stačí mi koukat na hvězdy takhle. I to mi vydrží celé hodiny.

Hezky se u toho přemýšlí.“

„Věřím. Má to... má to obrovskou sílu. Energii, je to takové...vzneše

né. Nebo nadpozemské. Nebo... prostě to má tu sílu.“

„To má. Sedněte si támhle do té sedačky. A nechte na sebe chvíli

hvězdy působit.“

„Dobře.“

„Dáte si něco?“

„Mohla bych čaj s medem?“

„Určitě. Mám ho taky rád. Dám si ho s vámi.“

Byli oba usazeni kousek od sebe každý v jedné sedačce, chvíli mlčeli

a dívali se konsternovaně na hvězdy. Jitka čekala, věděla, že musí být

trpělivá stejně jako rybář, dokud ryba sama nezabere.

„Mám rád tenhle pohled. Často se takhle vydržím koukat celé noci.“

„Věřím.“ V ten moment se jí zdálo, že odněkud ze dvora slyší zaržát

koně.

Pan Drábek si povzdechl „Tak se ptejte.“

Jitka chvíli váhala, přemýšlela, jakou zvolit strategii, pak se rozhodla,

že půjde rovnou k věci. „Řeknete mi proč? Proč tak neústupně pořád

darujete krev, i když kvůli tomu půjdete do vězení? Chcete být nějaký

spasitel?“

Chvíli přemýšlel. „Jsem unavený. Strašně unavený. Ze světa, z lidí,

bojím se jich, už bych tady dávno nechtěl být, jenže musím.“

„Ale proč?“

Neodpověděl. Zase následovala odmlka, při které Jitka dopila čaj.

Pan Drábek se nadechl. „Přes den mi sem lítají a sedají hrdličky. Ty

mi dělají jedinou společnost při dnech, kdy nevyjdu z bytu. Ale to je

taky jediná, o kterou stojím. Stačí mi je pozorovat, a to jsou snad jediné

chvilky, kdy mám v sobě klid.“

Jitka si povzdechla. „Unikáte mi. Neodpověděl jste mi.“

Pan Drábek pokrčil rameny.

„Vím, že v tomto světě je vždy něco za něco,“ řekla Jitka, vstala,pře

křížila přes sebe ruce a stáhla ze sebe svetr. Věděla už dopředu, že to asi


— 22 —

bude muset udělat, takže pod svetrem neměla už nic. Byla připravená.

Jako vždy.

Pan Drábek koukal na její hezká prsa, která osvětlovalo mihotající se

světlo z ohně krbu. Ale v panu Drábkovi to žádnou touhu neprobudilo.

Ani překvapení. Spíš smutek.

„Ten svět je fakt hrozný,“ konstatoval tiše.

A jak se na ni díval pronikavým a smutným pohledem, v té chvíli

si najednou připadala trapně. Jeho pohled měl sílu a moudrost nějaké

podivné nekonečnosti. Nedokázala si vysvětlit, čím to je, každopádně

se zastyděla, sklonila hlavu a překřížila ruce přes prsa. Bylo jí nevolno ze

sebe samé a ze svého činu a tento pocit dosud nezažila.

„Promiňte,“ špitla a začala se honem oblékat. „Půjdu a už vás nebudu

obtěžovat. Nikdy,“ řekla odhodlaně.

Pan Drábek na ni zkoumavě koukal. „Řeknu vám to,“ řekl po chvíli.

„Prosím?“

„Všechno vám to řeknu. A nemusíte kvůli tomu se mnou spát.“

„Tak to je... to je dobře.“

„I když děláte, co děláte.“

Jitka se zarazila. „Co jako?“

„Jste slouha bulváru. To jako.“

Jitka chtěla vylítnout, co že si to dovoluje, ale nakonec si torozmys

lela. Ten příběh opravdu moc chtěla. A místo šéfredaktorky.

Pan Drábek se usmál. Pochopil, co se jí honí hlavou, a pobavilo ho to.

Pak zvážněl a řekl: „Ale něco po vás přece jenom chci.“

„A to?“ zeptala se Jitka ostražitě.

„Dlouho jsem si s nikým nevyšel. Jen tak předesílám. S nikým...pro

stě s přítelem. Někam do společnosti. Na nějakou událost. Šla byste se

mnou?“

Jitka chvilku přemýšlela, jestli v tom není nějaká záludnost, ale bylo

to prosté. On byl asi jenom doopravdy strašně osamělý. A smutný. „Jistě.

Proč ne? Když vám to udělá radost.“ Kdy vlastně naposledy udělalaně

komu radost, pomyslela si.

„Dobře. Chtěl bych jít na muzikál. Máte ráda muzikály?“

„Ano. Docela ano.“

„To jsem rád. Tak tam vám všechno řeknu.“


— 23 —

Kroupa si škrábal zádumčivě nos. „Na ten muzikál jdete až za týden? To

je den před tím, než má náš nulťák vyjít. Nemůžete jít aspoň o den dřív?

Takhle to je na hraně. Přílišnej risk.“

„Hrajou to nejdřív za ten týden a nedá si to rozmluvit. Chce jít zrovna

na tenhle muzikál.“

Kroupa si povzdechl. „Chápeš, že to je časově strašně napnuté?Bu

deš mít po tom muzikálu maximálně dvě tři hodiny na napsání článku,

víc ti dát nemůžu, druhý den to musí být na stáncích.“

Jitka mávla rukou. „Já to zvládnu. Víš, že umím makat v časovém

presu. Toho se neboj.“

„Dobře, jsi si ale jistá, že ti to tam všechno vysvětlí?“ zeptal se jí.

„Naprosto. Budu mít odpověď. Cítím to tak.“

„Hm. No... s chlapama to umíš, tak asi víš, co říkáš. Ale pokud by se to

nepovedlo... letíš. Je ti to jasný?“

Jitka přikývla.

„Takže říkáš, že to chceš risknout?“

„Jo.“

„Že já pitomec se tebou vždycky nechám ukecat.“

„Protože jsem tvoje láska, víš?“

Ušklíbl se. „Závidím ti to tvoje sebevědomí. No nic. Dobře, ale budu

se sichrovat. Nechám si v zásobě příběh Martiny. Když ten svůjnedo

dáš... už sem nemusíš. Tvoje věci ti nechám poslat domů v krabici. Bude

to totiž pěknej trapas a možná poletím taky. Reklamní kampaň na první

číslo musí totiž obsahovat právě hlavní story. Jestli to nevyjde a bude

tam pak jiné story... majitel mě vykostí a já tebe protáhnu louhem. Ale

jestli to vyjde... jsi šéfredaktorka. Vyhrálas.“

„To beru. Miluju hru na ostří nože.“

Kroupa si povzdechl. „To já už dávno ne. Dávno ne.“

Sama byla celý týden nedočkavá a těšila se na muzikál a odpovědi.

Vydavatelství udělalo na nový týdeník krátkou, ale vcelku mohutnou

a dynamickou reklamní kampaň v rozhlase, televizi, v metru, nabill

boardech a samozřejmě ve svých novinách. Ústředním motivem byla

fotografie pana Drábka, když ho tenkrát uniformovaní policisté zatkli

přímo v transfuzní stanici ještě s kanylou v žíle. Titulek byl jednoduchý.


— 24 —

Stálo tam: PROČ? Dále menším písmem: Motiv se konečně dozvíte

v našem novém týdeníku JEJICH PŘÍBĚHY.

Oblékla se do hezkých šatů, ale těch nejstřízlivějších, které měla.Ne

chtěla ho svádět. Byla napjatá, protože kdyby nakonec cuknul... Ani

nechtěla domýšlet. Ta reportáž měla vyjít zítra, šéfredaktor jí slíbil, že

jí nechá místo v novinách, ale musí článek poslat do půlnoci. Jinak by

byl průšvih.

Měli samostatnou lóži. I když byl o dost starší než ona, docela mu to

v tom fraku sekne, musela uznat. Na muzikálu měl frak jako jediný, ale

nepřipadal si nějak nepatřičně a ani tak nevypadal. Sálal z něhoušlech

tilý klid.

Když se rozezvučely první tóny, Jitka nenápadně zapnula diktafon.

Nevěděla, kdy přijde ta chvíle a on se jí svěří. Pan Drábek se do děje a do

hudby úplně pohroužil. Měl bolestný výraz a nesmírně to prožíval.Mu

zikál byl už skoro na konci, když zpívali refrén: „Buď navždy sbohem,

Drákulo!“

„Jo. To jsem přesně chtěl,“ řekl z ničeho nic pan Drábek a po tváři mu

kanuly slzy.

„Prosím?“

„Není to sbohem jako pozdrav, ale je to s Bohem. Jako být s Bohem.

A to jsem strašně chtěl! Být s Bohem! Spolu.“

„Buď navždy sbohem, Drákulo!“ zpíval sbor.

„Já vám pořád nerozumím.“

Pan Drábek měl v té chvíli ublížený výraz. „Po své smrti jsem chtěl

být s ním, jenže on mě poslal zpátky na zem! Prý abych nejdřív vrátil

všechno, co jsem vypil! Pak že se uvidí, jestli si mě vezme k sobě.“

„Cože? Co to... co jako vrátil?“ Jitka byla zmatená.

Podíval se na její hrdlo a oči se mu zaleskly. „Všechnu tu krev... tu

dobrotu, která mi tak strašně chutnala... nejradši jsem měl nulku.

I když áčko taky nebylo špatné, víte... už jsem s tím dávno skončil, kaji

se, ale někdy... ty vzpomínky na staré časy...“ pohlédl na její hrdlo, chvíli

tak zůstal a oči se mu chladně zaleskly, potom se jeho pohled obrátil

vzhůru, dostal provinilý výraz a z očí mu kanuly slzy zoufalství. Pokrčil


— 25 —

rameny. „Promiň, Bože! Prostě si nemůžu pomoc. Nedokážu potlačit

svou přirozenost. Vždyť jsi mě tak stvořil...“

Jitka kroutila hlavou. „Jak si nemůžete po...“

V té chvíli pan Drábek otevřel ústa a v nich se ve světle jevištních

reflektorů zaleskly obrovské a dlouhé špičáky. Jitka vytřeštila oči aúle

kem přestala mluvit. Nemohla se vůbec pohnout. Pan Drábek se sklonil

k jejímu hrdlu a...

konec

— 25 —




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist