načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zloději a svědkové - Svetlana Žuchová

Zloději a svědkové

Elektronická kniha: Zloději a svědkové
Autor:

Čtveřice postav, čtyři přistěhovalci, kteří se za cenu nemalého úsilí snaží začlenit do nové společnosti. Adaptovat se v cizím prostředí ale není jednoduché a přistěhovalci jsou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50% 50%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 253
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložili Miluše Krejčová a Tomáš Krejčí
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0924-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Čtveřice postav, čtyři přistěhovalci, kteří se za cenu nemalého úsilí snaží začlenit do nové společnosti.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zloději a svědkové

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Světlana Žuchová

Zloději a svědkové – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Obsah


Obsah

I. Zloději . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .7

II. Výpovědi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .151


Praha 2017

ZLODĚJI

A SVĚDKOVÉ

ZLODĚJI

A SVĚDKOVÉ Přeložili Miluše Krejčová a Tomáš Krejčí Mým rodičům

I. ZLODĚJI

(Vídeň 20 05)

J’ai besoin de mon père

pour savoir d’ou je viens,

tant besoin de ma mère

pour montrer le chemin.

Manu Chao 9

1.

Opravdu. Opravdu jsem nechtěl krást. Chtěl jsem

se jenom jako správný chlap postarat o  svoji ženu.

Tak, jak se to učí děti ve škole. Bylo by samozřej­

mě hezčí, kdybych přišel domů s výplatou a přinesl

jí čokoládu. Merci nebo Lindt. Nějaký milý šperk.

Třeba i bižuterii. Náramek z muránského skla, jaké

prodávají turistům ve stáncích na náměstí. Bylo by

hezčí, kdybych ji vždycky pátého v  měsíci pozval

na večeři. Kdybychom mohli sedět na terase jedné

z  těch pizzerií na břehu kanálu a  dělit se o  pizzu.

Klidně i  vegetariánskou, jakou má Marisia ráda.

Anebo si koupit lahev bílého vína a cestou z pizzerie

se zastavit ve videopůjčovně. Každý by si radši vy­

bral takovýhle život. Úplně obyčejný. Tak obyčejný,

že ve skutečnosti možná ani neexistuje.

Ale už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy dostal

výplatu. Kdy jsem měl naposledy v  rukou svazek

bankovek, které vypadaly jako vyžehlené. O  účtu

7

10

v bance ani nemluvím. Bankovní konto patří k tomu

obyčejnému životu, z  něhož jsem se nepozorovaně

vysmekl. Postupně, jako když dítě vyroste z bot. Ne

ze dne na den. Ne naschvál. Plynule, jako když se

začne stmívat. A tak to bylo i s tím kradením.

Tehdy, když Marisia říkala, že neumí vařit. Hned jak

jsme se seznámili. Když jsme spolu poprvé snídali

a  volská oka se jí roztékala jako kaluže po vydat­

ném dešti. Jako teplé bahno na dně termálního pra­

mene. Seděl jsem u ní v obýváku a rozhlížel se po

cizím pokoji. To ještě měli s Gregorem společný byt

a všichni jsme chodili do práce. Byli jsme na dobré

cestě. To první ráno, kdy mi polonahá Marisia no­

sila talíře s rozlitým žloutkem a cáry bílku. Vajíčka

rozlámaná na kousky jako námraza. Jako tenký led,

který na slunci vypadá jako stříbro. Seškrabávala je

vařečkou z rezavé pánve a nosila na hromádkách do

obýváku, kde jsem seděl na gauči a ptal se, jestli jí

nemám pomoct. Ale Marisia nechtěla pomoc. Říka­

la, že se naučí vařit. Ona je prý vegetariánka. Oběd­

vá ve školce a k večeři si koupí kousek pizzy. Tady

ve stánku na rohu, kde Turci prodávají kuřecí maso

v  žemli a  na železných pánvích opečené klobásy.

A  zeleninovou pizzu, kterou si koupí každý večer

cestou z  práce. Protože ona je prý vegeta riánka

11

a v mase se nevyzná. Ale teď se naučí vařit, smála

se to ráno, kdy jsme spolu poprvé snídali. Prý se na­

učí vařit a bude mi plnit všechna přání. Jako správná

žena svému muži.

Skutečně potom hodně vařila. Kuchyně voněla pře­

páleným olejem. Často jsme větrali, protože Grego­

rovi hustý vzduch vadil. Tehdy ještě bydlel s námi,

i  když většinu času trávil zavřený ve svém pokoji.

Potom Marisia chtěla, abych přinesl maso. Ona se

prý v  mase nevyzná. Ona je vegetariánka, ale pro

mě chce připravit řízky. Vyprávěla mi, jak ji kdysi

babička posílala do řeznictví. V zemi, které se dnes­

ka říká domov. Aby přinesla karé nebo bůček. Zadní

nebo přední. Smála se řeznické hantýrce, která jí nic

neříkala. Proto mě poslala, abych skočil do potra­

vin. Abych vybral něco dobrého. Byl jsem rád, že jí

můžu pomoct. A vzal jsem si peníze. Protože tehdy

jsme je ještě měli, třebaže účet v bance jsem neměl

už dávno. Vlastně od té doby, co jsem přijel. Byly

s tím komplikace. V bance chtěli papíry a potvrzení.

Borko, můj tehdejší šéf, mě stejně vyplácel přímo

na ruku. Bankovní účet jsme ani nepotřebovali. Ale

peníze jsme tehdy ještě měli. Vždyť jsem chodil pra­

covat na stavbu a  každý pátek po šichtě mě Borko

vyplatil. Spočítal hodiny za celý týden a  ze želez­

12

ného kufříku vyndal svazek bankovek, převázaný

papírovým proužkem. Bankovky vypadaly jako vy­

žehlené. Jako vystřižené z papíru, když si děti hrajou

na obchod. Prsty klouzaly po nepoddajném papíru.

Vždyť Borko je měl všechny v bance. Odtud je pro

nás vybral a  přinesl v  železném kufříku, který se

zavíral na číselný kód. Každý pátek po šichtě, když

jsme se převlékli a  nedočkavě kouřili před marin­

gotkou. Nemohli jsme se dočkat, až Borko v červe­

né helmě zkontroluje celou stavbu a se sejfem v ruce

se objeví mezi míchačkami a  nádobami s  vápnem.

Peníze, přeložené na polovinu, jsem si potom strčil

do zadní kapsy. Jako kdysi, když jsem si odkládal

staniol z  čokolády a  leštil ho nehtem, až se plátek

přehýbal jako zlato. Vždycky jsem při tom myslel

na Marisii. A doma jsem bankovky rozložil po stole

jako hrací karty. Bylo jich tolik, že se tam všech­

ny ani nevešly. Překrývaly se jako šupiny exotické­

ho plaza. Jako barevné tašky na střeše domu. Tak

je Marisia našla, když vstoupila do pokoje. Marisia,

která byla na peníze velmi opatrná. Vždycky se mě

zeptala, jestli mě Borko neokrádá a jestli mi hodiny

počítá spravedlivě. Zda si je i já zapisuju, abych ho

mohl kontrolovat. A  já jsem ji ujistil, že mi Borko

zaplatil každou odpracovanou minutu. Ukázal jsem

jí kalendářík, do něhož jsem si každý den skutečně

13

zapsal počet odpracovaných hodin. Ne že bych Bor­

kovi nevěřil. Ale když už jsem neměl účet v bance,

chtěl jsem mít aspoň kalendářík, který by v  mém

životě udržoval pořádek. Protože takové věci jsou

důležité. Vzadu seznam známých i s adresami a te­

lefonními čísly a u každého měsíce poznámka, kdo

bude mít narozeniny. U každého data počet odpra­

covaných hodin a  u  každého pátku výplata, kterou

jsem po šichtě dostal od Borka. Ačkoli jsem ještě

neměl bankovní účet, měl jsem aspoň kalendářík.

Pořádek v životě a Marisii, která se učila vařit.

Tak to bylo každý pátek. Večerní rituál. Bankovky

od Borka jsem rozložil po stole jako hrací karty

a  ujistil Marisii, že ani jediná nechybí. Moc jsme

se z peněz radovali. Mazlili jsme se s nimi. Přepo­

čítávali jsme je a třídili na hromádky. Spolu s těmi,

které nám zbyly z  předcházejícího týdne. Protože

Marisia trvala na tom, abychom šetřili. Abychom

bankovky a  mince odkládali do plechové nádoby

na čaj. Ty, které se od jednoho pátku k  druhému

neutratily. Nádobka ze zeleného kovu byla naší

bankou. Taková, v jaké se na trhu prodávají sypané

čaje. Jakou dostanete k  narozeninám, když někdo

neví, co vám má koupit. Kov, z něhož se místy lou­

pal zelený smalt.

14

Vždycky v pátek vešla Marisia do místnosti jako do

pokoje s  rozsvíceným vánočním stromečkem. Jako

pejsek, když ucítí vůni večeře. Bankovky byly na

stole rozložené jako hrací karty. Sklonila se a  ně­

kolik jich vybrala. S  rozvahou, jako by hledala ty,

v nichž je vepsaný její osud. Opatrně, jako by z hor­

ní strany karty mohla vyčíst její význam. Jako by

se musela soustředit na to, co jí peníze říkají. Ban­

kovky potom odnesla do banky. Tak jsme tomu ří­

kali. Do plechovky na čaj, v níž se z týdne na týden

hromadilo naše bohatství. Vyndala z ní peníze a při­

dávala k  nim další. Každý pátek je znovu a  znovu

přepočítávala. Přestože vždycky přesně věděla, ko­

lik toho v plechovce máme. Třídila bankovky podle

hodnoty a ukládala je k sobě. Rolovala je do tenkých

trubiček, aby se v nich lépe vyznala. Aby se do ple­

chovky všechny vešly. Protože tehdy jich bylo ještě

dost. Jenom někdy se stalo, že nám peníze na týden

nevystačily. Že jsme už ve středu museli sáhnout do

banky. I když plechovka s penězi stála na horní po­

lici ve skříni, nikdy jsem ji neotvíral bez Marisie.

Když došly peníze určené na týden, čekal jsem, až

bude doma, aby mi z nádobky na čaj vyndala jednu

z bankovek. Marisia je při té příležitosti opět přepo­

čítala. Potom řekla, že příští týden si musíme dávat

lepší pozor. Nekupovat celozrnný chleba, ale oby­

15

čejné pečivo. Místo sladké smetany jenom mléko.

Místo banánů místní ovoce.

Marisia nebyla lakomá. Ve hře s bankovkami nešlo

ani tolik o peníze. To jsme oba věděli. Když už ne­

máme účet v bance a bydlíme načerno v cizím bytě,

musí existovat takovéhle rituály. Rituály, které nám

zabezpečí normální život. Anebo aspoň jeho zdání.

Potom, co se Gregor odstěhoval a  my jsme v  jeho

bytě zůstali sami. Ani vězňům v base, kteří se pravi­

delně holí a dvakrát denně si čistí zuby, nejde o hy­

gienu. Hra na šetření byla kostrou obyčejného světa,

kterého jsme se nechtěli vzdát. Stačilo chvíli nedá­

vat pozor. Jako když dítě pootevře dlaň, v  níž drží

provázek s  balonkem. Jen na okamžik uvolní stisk

a balonek odletí jako poštovní holub. Proto jsme si

s Marisií dávali takový pozor. Drželi se obyčejného

života zuby nehty. Proto jsem se každý pátek večer

nemohl dočkat, až přijdu domů s kapsou kalhot pl­

nou ještě teplých bankovek. Které budeme s Marisií

pěstovat jako zárodky našich dětí.

Jenže když mě Marisia poslala do potravin koupit

řízky, neměl jsem už vůbec nic. Na Marisii jsem se

mohl naprosto spolehnout. Ráno mi připravila dva

krajíce chleba a  mezi ně vložila nakrájené vajíčko.

16

Svačina zabalená v ubrousku a v mikrotenovém sáč­

ku. Jako kdysi, když byla ve škole druhá přestávka,

svačinová. Trvala dvacet minut a  děti si na lavice

rozprostřely vyžehlené ubrousky. Proto jsem pení­

ze ani nepotřeboval. Přes den svačina od Marisie,

položená na horní poličce železné skříňky, v  níž

jsem měl na stavbě svoje věci. A večer Marisia něco

uvařila. Tak jako ten den, kdy mě poslala do potra­

vin pro maso. Musel to být čtvrtek večer. Na peníze

jsem si v té době dával pozor. Nestávalo se, že bych

zůstal s prázdnými kapsami. Chlapi si na stavbu no­

sili plechovky s  pivem, ale já jsem se kvůli Mari­

sii všeho zřekl. Byl to náš svět. Naše úspory a naše

cesta za lepším životem. Tak jsme si to s  Marisií

opakovali. Že když si budeme dávat pozor a pečlivě

ukládat peníze do banky, všechno se zlepší. Že jed­

nou budeme mít skutečný bankovní účet a  vkladní

knížku. Jednou budeme jako ti lidé, co v  samoob­

sluze platí kreditní kartou. Proto jsem to odpoledne

neměl už vůbec nic. Ten den, kdy mě Marisia posla­

la do potravin, abych koupil maso, které chtěla při­

pravit jen kvůli mně. Vždyť sama byla vegetariánka.

Byl čtvrtek a  já bych bez peněz do pátku vydržel.

Se svačinou od Marisie, která by mi o polední pře­

stávce v  práci stačila, než bych od Borka po šichtě

dostal výplatu. Ale Marisia sama řekla, ať si vezmu

17

z banky. Vyndala ze skříně plechovku od čaje a z ní

jednu ze stočených bankovek. Prý občas si to může­

me dovolit. Maso místo bramborové kaše. Potraviny

byly ve vedlejší budově a venku sněžilo. Vzal jsem si

kabát a bankovku od Marisie a šel jsem koupit maso.

„Žádné kuře nebo rybu,“ prohlásila Marisia. „Kuře

uletí a  ryba uplave. Odnesou nám štěstí. Kromě

toho chci pořádné maso. Žádnou drůbež, žádné

r ybí p r st y.“

V potravinách jsem chvíli stál před řeznickým pul­

tem. Na hácích visely kusy krvavého vepřového

a  bílá slanina s  tlustou kůží. Dole v  mrazicích bo­

xech byly balíčky s  řízky na polystyrenových tác­

cích, zabalené v  celofánu. Prodavačky v  zástěrách

braly maso z háků a ukazovaly ho zákazníkům. Po­

plácávaly ho a chválily. Potom ho ocelovým nožem

sekaly na kusy, házely na váhu a balily do mastné­

ho papíru. Když balíčky podávaly zákazníkům přes

pult, stékala z  nich masová šťáva jako krví zabar­

vená moč. Chtěl jsem Marisii udělat radost. Přinést

jí hezky zabalený řízek. Na důkaz toho, že patříme

k  těm, co si ho můžou dovolit. Věděl jsem, co by

si pomyslela, kdybych na kuchyňský stůl položil

nevkusný balík papíru. Takový, po němž stéká ma­

18

sová šťáva jako po snadno omyvatelném plastovém

ubrusu. Nechtěl jsem, aby měla pocit, že se z  toho

světa nikdy nedostaneme a budeme mít ruce navždy

olepené tukem a zaschlou šťávou ze syrového masa.

Že zůstaneme navždy kanibaly. Vegetariánka, která

neměla ráda maso. Pomyslela by si, že už navždy bu­

deme patřit k těm, jimž kuchyně páchne po kuřecích

žaludcích. Chtěli jsme být lidmi vyšší kategorie. As­

poň zdánlivě. Neměli jsme účet v bance, ale jíst bu­

deme vkusné řízky zabalené v  celofánu. Osvětlené

shora načervenalým světlem, které jim dodá zdání

čerstvosti.

Chvíli jsem se motal kolem mrazicích boxů a vybral

dva nejlacinější plátky vepřového. I s kostí. A tehdy

mě to napadlo. Balíček s  masem byl malý a  čistý,

téměř se vešel do dlaně. Chtěl jsem Marisii udělat

radost. Měl jsem v  peněžence stočenou bankovku.

Nacpal jsem maso do kapsy zimníku, ještě chvíli se

motal kolem regálů se sladkostmi a vyšel jsem ven.

Opravdu jsem nechtěl krást. Chtěl jsem Marisii udě­

lat radost. A chtěl jsem se jako správný muž postarat

o svoji ženu. Bylo to něco jako dětská hra. Já půjdu

na lov a Marisia mi uvaří přinesenou kořist. A potom

se staneme obyčejnými lidmi. Úzkostlivým dodržo­

19

váním našich pravidel. Jako starý člověk, co chodí

každé ráno na procházku. Jen aby nevyšel ze cviku,

třebaže každodenní trasu už zná nazpaměť. Stačí si

jednou déle pospat, aby už nikdy víc nevstal z  po­

stele. Poddat se nechuti a říct si, že fouká moc silný

vítr. A druhý den už nedokáže vynést do kontejneru

pytel s odpadky. Proto jsme s Marisií nesměli pole­

vit. Abychom se stali obyčejnými lidmi. Takovými,

jaké jsme viděli v sobotu odpoledne v parku. Matky,

které si u pískoviště zapálily cigaretu, protože doma

nekouří. Lidé, kteří mají jednoduché účty v  bance.

Rodina, kde matka vaří a otec čte noviny. Když Ma­

risia ten večer připravila ukradené maso, měli jsme

ten život už na dosah ruky.

„Takhle by to mělo být každý večer,“ řekla Marisia.

Měla na sobě jen kalhotky a halenku, a připomněla

mi tak ráno, kdy jsem u ní poprvé snídal. Tehdy, kdy

v bytě bydlel místo mě ještě Gregor. Chtěl jsem Ma­

risii vrátit bankovku, ale rozmyslel jsem si to. Násle­

dující pátek jsem ji zamíchal mezi ostatní, které mi

v ten podvečer vyplatil Borko. Tak se bez Marisiina

vědomí vrátila do oběhu. Opět jsem bankovky rozlo­

žil po stole. I s tou, kterou jsem ušetřil. Do pravidel­

ných řad, všechny stejnou stranou nahoru. Marisia

se zeptala, jestli jsem si Borkem jistý. Všichni jsme

znali příběhy, jak šéfové okrádají. Měli nás zcela

v hrsti, ale Borkovi jsem věřil. Chvíli jsme se s pe­

nězi mazlili. Třídili jsme je na hromádky a sloupky

bankovek různé hodnoty jsme překládali přes sebe

v pravých úhlech. Potom jsem peníze vzal do ruky

a přidržel je před Marisií. Jako číšník na nóbl oslavě

tácek se šampaňským. Na pravé dlani jsem měl po­

ložený celotýdenní výdělek, levou jsem si schoval za

záda, jako bych v ní držel bílý ubrousek.

„Madam,“ řekl jsem.

Marisia se smála a vylosovala z bankovek ty, které

tento týden odložíme. Suma se měnila podle toho,

po jakých bankovkách náhodně sáhla. Proto jsme

měli některý týden víc než jindy. Ale rituál se ne­

směl narušit. Marisia vložila peníze tam, kam patři­

ly. Byli jsme obyčejní lidé. Měli jsme plány a úspory.

Tehdy bylo ještě všechno tak, jak mělo být. Neměl

jsem sice účet v  bance, ale dostával jsem výplatu.

Bydlel jsem s  Marisií. Krást jsem opravdu nechtěl.

Nevšiml jsem si, jak se ten obyčejný život pomalu

ztrácí. Jako dětství.

21

2.

Nevím, jak dlouho mě Janut podváděl. Zatajovali

jsme si toho čím dál víc. Z  ohleduplnosti jsme se

zaplétali do věcí, o nichž se mlčelo. Jako vyplašení

ptáci chycení do sítí. Lhali jsme s lehkostí. Instink­

tivně, jako když dítě pije mléko. Proto řekl, že se mu

ulevilo. Teď, když jsme si o tom konečně promluvili.

Když jsme na sebe křičeli, jako by se najednou pro­

trhla hráz nebo po letech zvedla stavidla. Co komu

vadilo a s čím už dál nechceme žít. S mými řečmi

o stárnutí a o šedivých vlasech. A s jeho nekonečný­

mi sliby nového života.

Neříkám, že mě to nepřekvapilo. Tehdy, když jsem

se to dozvěděla poprvé. Zdálo se, že Janut by pro mě

udělal cokoli. Že mě poslouchá na slovo. A já jsem

mu taky vždy všechno pověděla. Jakoby za odmě­

nu. Byli jsme si velmi blízcí a  věřili jsme, že jsme

na správné cestě. Že jsme spolu začali od začátku.

Nový neomylný život. Proto jsem k  němu chtěla

22

být upřímná. Všechno mu říkat. I  to, jak postupně

stárnu. Teď tvrdí, že to už nedokázal poslouchat.

Prý chce mít ještě pocit, že má život před sebou. Že

může začít znovu. Že na nic není pozdě a všechno

ještě může vzít do vlastních rukou. Já taky vím, že

v poslední době to nebylo lehké. Od okamžiku, co

mu Borko přestal platit a jinou práci si ani nehledal.

Když jsme chvíli žili z úspor, ale nakonec nám zů­

stal už jen můj plat. A s tím se Janut nedokázal smí­

řit. Říká, že je ještě mladý. Sní o tom, jak se všech­

no změní a on začne znovu. Začít znovu, jako by to

bylo tak jednoduché. Jako by se dal život odstřihnout

jako příliš dlouhá šňůra. Když se kus zašpiní a ko­

nec roztřepí, stačí ho odstřihnout a  zahodit. Vždyť

ho zůstane ještě dost. Tak si to Janut představoval

s novým začátkem. A nakonec začal i krást. Jako by

nevěděl, že ho jednou musí chytit. Nemůžu se s tím

smířit. I když tvrdí, že to bylo kvůli mně. On se zase

nedokáže smířit s mými řečmi o šedivých vlasech.

Řekl a odešel.

Začala jsem o tom mluvit, když nám bylo skoro nej­

lépe. Když se Gregor odstěhoval a  dovolil, aby se

místo něj do bytu nastěhoval Janut. A když jsme oba

přestali kouřit. Místo postele jsme měli nafukovací

matraci, na níž jsme sedávali jako na pohovce. Jako

23

na nafukovačce v létě na břehu jezera. Tam jsem to

Janutovi pověděla. Že postavy v knihách přestanou

kouřit, když se v jejich životech něco velkého změní.

Když se rozvedou nebo je pustí z basy. Když uvěří

v Boha nebo se jim narodí dítě. Když se zbaví sta­

rého, špinavého života a začnou něco nového. Když

odstřihnou roztřepený konec provazu a zůstane jim

jenom čistý, ještě nepoužitý zbytek. Který smotají

a opatrně strčí do sáčku na horší časy. Tehdy jsem si

to tak představovala i já. Se mnou a s Janutem. Teď

už mělo být všechno jinak. Jediné, co Januta spojo­

valo se starým životem, byly dvě krabice z  kávově

hnědé lepenky, v nichž si přinesl věci. Nesl je přes

celé město a cestoval s nimi v metru. Neznali jsme

nikoho, kdo by měl auto. Když vycházel z podzemní

dráhy, musel si jednu z  krabic nechat u  prodavače

v trafice, než druhou vynesl nahoru po schodech až

na roh ulice. A  potom se pro ni vrátit. Já jsem na

něj čekala přede domovními dveřmi a pomohla jsem

mu všechno odnést dovnitř.

Samozřejmě že jsem si to celé představovala jinak.

Ten den, kdy poprvé začnu s  někým bydlet. Mělo

to být v  jiném městě a  v  jiné zemi. Stěhovat jsem

se měla já, ne on. Měl mě dlouho přemlouvat, ale

já jsem měla být spokojená s  tím, co mám. S  útul­

24

ně zařízeným bytem za nájemné, na které si snadno

vydělám. Kdykoli by začal mluvit o stěhování, měla

jsem rozpačitě změnit téma. Až po několika měsí­

cích jsem se měla nechat přesvědčit. A potom, v do­

mluvený den, jsem měla hezky oblečená zazvonit

u  jeho dveří a  dole před domem na mě mělo čekat

stěhovací auto.

„Tak vítej doma,“ měl říct on a sejít se mnou dolů.

Pochopitelně to ve skutečnosti bylo jinak. Janut se

ke mně nastěhoval hlavně proto, že neměl kde byd­

let. Přespával v Borkově bytě, ale Borko se ho každý

večer zeptal, jestli už si našel něco jiného. A jestli si

aspoň něco hledá. Janut mě přesvědčoval, že Bor­

ko ho má rád. Že mu chtěl pomoct. Věděl, jak je to

ze začátku těžké. Borkův byt byl daleko za městem.

Z  konečné metra bylo třeba pokračovat autobusem

a přestoupit na tramvaj. Potom jít ještě čtvrt hodiny

pěšky. Janutovi však dlouhá cesta nevadila. Vlast­

ně si ani nic nehledal. Prý čekal, že se něco stane.

Něco, co změní jeho život. Tak to řekl ten večer, kdy

si ke mně přinesl dvě lepenkové krabice se svými

věcmi a  pevně mě objal. Protože jeho čekání bylo

odměněno. Stala jsem se mu já. Tehdy jsem i já vě­

řila, že jsme se stali sobě navzájem. Proto jsem mu

25

tak rychle navrhla, aby se nastěhoval ke mně. Když

mi pověděl, jak bydlí u Borka, který ho každý večer

posílá pryč. A Janut se nenechal přemlouvat. Hned

druhý den oznámil Borkovi, že si našel bydlení. Ve­

čer si sbalil věci do dvou kartonových krabic a me­

trem je nadvakrát přenesl ke mně. Já jsem seběhla

z třetího poschodí ke vchodovým dveřím a pomohla

mu. V  teplákách a  tričku. Krabice byly rozmočené

a zablácené, protože venku mrholilo. Když jsme se

je snažili zvednout, písková lepenka se drobila na

mokré válečky. Upatlali jsme si ruce a  na linoleu

zůstávala špinavá šmouha. Nechali jsme je tedy stát

v  předsíni a  posadili jsme se na moji nafukovací

matraci. Jako na nafukovačku na Rusovském jezeře.

A tehdy jsem to Janutovi řekla. Že kdybychom byli

románové postavy, přestali bychom dneska kouřit.

„A nejsme románové postavy?“ zeptal se tehdy Ja­

nut. Oba jsme měli v  ruce cigarety a  odklepávali

popel do velké mušle, kterou jsem používala jako

popelník. Lastura byla plná popela. Zamyslela jsem

se. Chvíli jsem uvažovala, jestli můžeme být romá­

nové postavy, když je všechno úplně jinak, než jsem

si představovala. Nebo zda nejsme právě proto ro­

mánové postavy. Jestli nevadí, že mě nevzal kolem

pasu, když jsem sešla dolů. A  já jsem nepokrčila

26

nohy v  kolenou a  on mě neroztočil, až by se nám

zatočila hlava. V každém případě to však byl nový

začátek.

„Jsme,“ řekla jsem.

A tak jsme přestali kouřit. I když ne úplně. Krabič­

ku cigaret jsme měli doma vždycky. Ani tehdy jsme

nebyli bohatí, ale nebylo to nejhorší. Janut pracoval

u  Borka na stavbě a  já jsem načerno pomáhala ve

školce. Hned v sousední ulici, takže jsem do práce

chodila pěšky. Nepotřebovala jsem jízdenky na me­

tro ani mapu města. Ale když se Gregor odstěhoval,

museli jsme celé nájemné platit sami. Kromě toho

i telefon a internet, jichž jsme se nechtěli vzdát. Teh­

dy se nám takové věci zdály důležité. Abychom žili

jako všichni. Ti všichni, kteří si cestou v metru hráli

s  telefonem. Čekání na stanici si krátili posíláním

esemesek. Tvrdohlavě jsme chtěli být jako ti, kteří

nás obklopovali. V samoobsluze měli kartu stálých

zákazníků a doma nábytek po prarodičích. A telefon

a  internet k  tomu patřily. Když jsme však zaplatili

nájemné, topení a poplatky za internet a telefon, moc

nám toho nezbylo. Peníze jsme uchovávali v  ban­

ce. Tak jsme tomu říkali. Plechové krabici od čaje,

kterou jsme našli na horní polici kuchyňské linky.

27

Vyklepali jsme ze dna čajové drobky a dávali do ní

naše úspory. Ani já, ani Janut jsme neměli skuteč­

ný účet. Přestože jsme byli v každé bance ve městě.

Všude chtěli potvrzení a formuláře, k nimž jsme se

neměli jak dostat. Nájemní smlouvu a  smlouvu ze

zaměstnání. Ale Januta vyplácel Borko přímo na

ruku a já jsem účet taky nepotřebovala. Tu plechov­

ku na čaj jsme našli zapomenutou v kuchyňské lince.

Nechal ji tam někdo z  předcházejících nájemníků.

V jednom z těch bytů, kde nikdo nezůstal déle než

pár měsíců. Místnosti určené k přechodnému poby­

tu. Nikdo z těch, kteří tu kdy bydleli, neměl vlastní

nábytek. Všechno tu bylo. Kuchyňské nádobí, vy­

savač, dokonce i  ložní prádlo. Kromě toho spousta

maličkostí, které nikomu nestály za to, aby si je od­

nesl. Několik polštářů ze strakaté látky, rozložených

na gauči. Molitanová žíněnka, kterou tu měl někdo

místo postele. Do poloviny vyhořené svíčky a svíc­

ny pokapané voskem. Sošky z dovolených, plastová

eiffelovka a pár paperbackových detektivek.

Plechovka, která ještě voněla po aromatickém čaji,

k tomu patřila. Ani jsme ji nevymyli, aby nám i ban­

kovky voněly čajem. V  ní jsme uchovávali peníze.

Na konci měsíce jsme vybrali na nájemné a zbytek

voňavých úspor jsme uložili. V té době to ještě neby­

28

lo nejhorší. Nádobka od čaje nebyla nikdy prázdná.

Kvůli penězům jsme s  kouřením přestat nemuseli.

Ale chtěli jsme začít nový život. Spolu a  úplně od

začátku. V nové zemi, v níž jednou budeme jedněmi

z  nich. Z  těch obyčejných lidí, kteří si byli k  nero­

zeznání podobní. Ale jednu krabičku cigaret jsme

měli doma vždycky. Schovávali jsme ji ve skříni na

horní polici hned vedle banky. Jednou za čas jsme si

večer přece jen zapálili. Od té doby, co jsme přestali

kouřit, nám cigarety chutnaly ještě víc. Když jsme

si sedli na nafukovací matraci a zapálili si. Tehdy se

nám nejlíp povídalo o tom, jak to bylo kdysi. A jak

jednou bude všechno jiné. Jak nebudeme navždy

pracovat načerno a jak budeme mít nájemní smlou­

vu s  vlastními jmény. Nábytek, který si vybereme

ve skandinávském obchodě. Tehdy jsme si byli s Ja­

nutem velmi blízcí. Skrčení na nafukovací matraci

jsme si povídali tichým hlasem. Spiklenecky jako

děti ve stanu na dovolené, kdy ve tmě kempu sví­

tí jen žárovky na tužkové baterky. A  jednou jsem

se mu zmínila, jak stárnu. Byl asi pátek, po večeři.

Kvůli Janutovi jsem se naučila vařit. Najedli jsme se

a  zapálili si. Popel jsme odklepávali do téže mušle

jako první večer. Třpytivá perleť v jejím vnitřku byla

zakalená popelem. V  rukou jsem držela krabičku,

na níž se psalo, že kouření způsobuje vrásky. Teh­

29

dy jsem řekla Janutovi, že jsem si ráno našla šedivý

vlas. A Janut se začal smát a prohlásil, že to se stává.

Že někdy se vlas nepodaří. Prý potom vyroste šedi­

vý a zkroucený.

„Šedivý vlas je nemocný vlas,“ tvrdil Janut. A prý se

nemá vytrhávat, protože přináší štěstí. Řekl, že i on

má na břiše šedivý chlup. Vyhrnul si tričko a ukázal

mi ho. Dlouhý a zkroucený, úplně bílý chlup. Zatáh­

la jsem za něj.

„Nech ho!“ vykřikl. „To je moje štěstí!“

Ale já jsem se nedala přesvědčit. Věděla jsem, jak se

mi kdysi vlasy na slunci leskly. Bez jediné bílé nitky.

Janut dneska řekl, že ty moje řeči o šedivých vlasech

a  vráskách nemohl vystát. Prohlásil, že on je ještě

mladý. Prý si ode mě nenechá namluvit, že už je na

všechno pozdě. Možná jsem s tím neměla vůbec za­

čínat. Možná je třeba nechat si některé věci pro sebe.

S  vlastním strachem se musí každý vyrovnat sám.

Ale byl večer a  v  pokoji už byla skoro úplná tma.

Svítily jen konce našich slavnostních cigaret. V pli­

cích jsem měla nikotin a chtělo se mi mluvit. Takže

jsem řekla, že nemá pravdu. Že ten šedivý vlas, kte­

rý jsem si ráno našla, nebyl nemocný. Byl to docela

30

obyčejný zdravý vlas. Přesně takový jako ostatní, ale

šedivý. A  že nakonec nejde jen o  ten šedivý vlas.

Jestli si všiml, jak se postupně všechno mění. Věci

se nestávají ze dne na den. Jak jsme kdysi byli celé

noci vzhůru. Znali jsme všechny stánky ve městě.

Ty, kde se daly nad ránem koupit párky. Malé turec­

ké pekárny v  suterénech domů. V  bočních ulicích,

kde stačilo zaklepat na okno, aby otevřeli a  za pár

mincí prodali ještě teplý placatý chleba. Taková mís­

ta se nedají najít náhodou, ale kdysi jsme je všechny

znali a našli bychom je i poslepu. Jenže minule jsem

šla kolem a viděla, že pekárna je dávno zavřená. Vů­

bec jsem si toho nevšimla.

„Kdy jsme šli naposledy spát nad ránem?“ zeptala

jsem se. Nevím, jestli mi Janut rozuměl. Můj útok ho

znepokojil. Byla to naše první neshoda. Chtěl, aby

bylo všechno jako předtím. Rychle vyhovět mému

přání. Zeptal se, jestli mám chuť jít ven. Že je přece

pátek, mohli bychom se hezky obléct a jít se napít.

Nebo tancovat.

„Pojďme tancovat!“ řekl Janut.

A  možná měl pravdu. Na chvíli jsem opravdu za­

váhala. Nikotin ještě účinkoval. Představila jsem si

31

diskotéku, hudbu a alkohol. Uvolnění, které k tomu

patřilo. A potom mě napadlo, že musíme šetřit.

„Ty časy jsou pryč,“ odpověděla jsem. „Není možné

se k tomu nutit. Nechápeš?“

Asi to byla chyba. Hrana, na níž se to zlomilo. Tehdy,

kdy nás poprvé napadlo, že čekáním můžeme strá­

vit celý život. Že než podepíšeme nájemní smlouvu,

budeme mít vlasy bílé jako sníh. Možná jsem se ten

večer měla nechat přesvědčit. Obléknout si krátkou

sukni a starosti setřást při tanci. Protože od té doby

mi vrtalo v hlavě, jestli někde neděláme chybu. Jestli

se nemýlím, když Janutovi věřím, že nás ještě čeká

něco mnohem, mnohem krásnějšího.

Tehdy jsme na to skoro zapomněli. A  potom začal

Borko Januta okrádat. Tušila jsem to. Nikdy jsem

mu nevěřila, přestože se ho Janut zastával. Prý šéfa

jako Borko by si každý přál. Takového, co ho u sebe

nechal bydlet. Teď však Borko Januta trestal. Peněz

bylo z týdne na týden méně. Jen já jsem pořád pra­

covala ve školce, ale Janut se s tím nedokázal smí­

řit. Každý den opakoval, že zanedlouho začneme

znovu. Ještě jednou od začátku. Chvíli jsem tomu

chtěla věřit. Janut mě o  tom každý den přesvědčo­

val. Nevím, kde lidi berou tu jistotu. Jistotu, že se dá

vždycky začít znovu. Že na nový začátek není nikdy

pozdě. Jako by měli bůhvíkolik času. Myslela jsem

si to tajně, ale stále častěji. Před Janutem jsem s tím

nechtěla začínat. Ale když ho chytili, už jsem se ne­

udržela. Když kradl v potravinách mražená kuřata.

Jako by se protrhla hráz. Po tom všem, co se stalo.

Nahromadilo se toho příliš mnoho. Já jsem křičela

a  Janut řekl, že už toho má dost. Těch řečí o  stáří,

šedivých vlasech a o tom, jak je na všechno pozdě.

Obul se v předsíni a odešel.

33

3.

Neříkám, že já jsem nikdy nekradla. A  nemám na

mysli jen lízátka v samoobsluze, když jsem byla dítě.

Drobné krádeže, o  nichž stejně každý ví. Jimiž se

slavní lidé chlubí v televizních studiích. Kradla jsem

matce peníze. Po maturitě, když jsem začala vypo­

máhat v  matčině shopu. V  obchodě se smíšeným

zbožím, který si otevřela hned naproti hlavnímu ná­

draží a který pravděpodobně pořád má. Vždyť se mu

nevedlo nejhůř. Jen já vím o  matce čím dál méně.

Od té doby, co jsem se odstěhovala, jsem nebyla

doma ani na návštěvě. Jenom občas jí zatelefonuju,

a i to jen velmi zřídka. Prý se nedávno přestěhovala

do hlavního města. Dozvěděla jsem se to od babič­

ky, která u nás zvedla telefon. Matka si prý pronajala

byt a jestli bych jí nemohla zavolat na mobil. Řekla

jsem, že na to nemám peníze, že telefonování odsud

je drahé a ať matku ode mě pozdravuje. Matka nikdy

nesouhlasila s tím, abych odjela. Když jsem odma­

turovala, vůbec nepochybovala, že zůstanu doma

a  budu jí pomáhat. Nebude přece zaměstnávat cizí

lidi. Jenom by ji okrádali. Ona prý nejlíp ví, jak to

chodí. Cizí by nemohla spustit z očí. Neustále by jim

musela koukat na prsty. Nikomu nemůže věřit tak

jako vlastní dceři.

V  shopu jsme prodávaly opravdu všechno možné. Zboží, jaké na peronu nabízely venkovanky v nabíra­ ných zástěrách ještě za socialismu. Babky, které před Tuzexem prodávaly bony. Vdovy z  venkova s  šátky na hlavě, které od manželovy smrti chodily už celá desetiletí v černém. Taková byla i moje babička. Proto se mi zdá, že moje dětství byl černobílý film. Film pro pamětníky v televizoru Tesla. Dědečka jsem ne­ poznala a babičku si pamatuju pouze v šedivých kos­ týmech. Ve vyžehlených bílých halenkách a nízkých černých střevících od Velkého Bati z někdejší Masa­ rykovy ulice. Když jsem byla dítě, nazývala se Slo­ venského národního povstání. Ale babička jí neřekla jinak než Masarykova. Když si potřebovala koupit boty, šly jsme černobílým městem k Velkému Baťovi. Do prodejny Svitu do Masarykovy ulice. Moje matka prý kdysi chodila s jakýmsi Belgičanem. Nevím, jak se dostal do našeho města ani jak se jmenoval. Masa­ rykova ulice byla v naší rodině vždy jen Masarykovou ulicí a  Belgičan Belgičanem. Jména neměnná jako

35

zkameněliny. Víc jsem se o něm nikdy nedozvěděla.

Zůstával mezi námi jako pověra. Moje matka velmi

brzy ovdověla a na svého otce si už nepamatuju. Ani

na Belgičana. Když se s ním matka rozešla, možná si

taky představovala, že začne od začátku. Že teď, bez

Belgičana, začne nový život. Znovu otočí přesýpací

hodiny. V  jejím životě se toho však už moc nezmě­

nilo. Matka byla učitelkou španělštiny na jazykové

škole. Budova dodnes stojí na kraji města mezi hřbi­

tovem a  evangelickým kostelem. Jako studentka prý

moje matka strávila několik týdnů na stáži na Kubě

a od té doby mluvila španělsky s jihoamerickým pří­

zvukem. Asi i moje jméno pochází z tohoto období.

Kdy si matka řekla, že nebude jako ostatní. Vrátila se

z Kuby s popletenou hlavou a asi chtěla už tehdy začí­

nat nový život. Úplně jiný než všichni ostatní. Všichni

ti, co ráno vodili děti do školky a  na rohu ulice jim

v  okénku kupovali místo snídaně pirohy. Makovo­

­jablečné nebo ořechové. Všichni ti, co věděli, že ve

středu mají i tvarohové. Když se moje matka vrátila

z Kuby, asi nechtěla být jako tihle všichni, takže mě

pojmenovala Marisia. Ve školce mi ostatní děti nevě­

řily, že takové jméno existuje. I s Belgičanem se moje

matka asi bavila směsí kubánské španělštiny a belgic­

ké francouzštiny. Ani španělsky nechtěla mluvit jako

všichni ostatní. Možná to byl tenhle Belgičan, kdo matce vnukl nápad otevřít si vlastní boutique. Hned po revoluci v Masarykově ulici. Přestože tehdy už byl Belgičan pouze součástí rodinných alb. Mrtvým příbuzným, obyvatelem černobílého světa. Ale možná to bylo přece jen pod vlivem podvědomé vzpomínky na něj, že se matka rozhodla otevřít si vlastní obchod. Učitelka španělštiny. Ona už si prý nenechá dál roz­ kazovat. Vždycky chtěla být svou paní. Konečně si splní sen a začne ještě jednou. Tak, jak to celá léta nešlo. Šaty pro boutique šila paní Jombíková. Naše

sousedka, která měla doma staré Burdy a šicí stroj

Singer. Na Burdu stála ještě za socialismu celé ho­

diny před obchodem se zahraničním tiskem. Když

přišly do módy huňaté mohérové svetry, kupovala

matka celé pytle syntetického mohéru, z něhož po­

tom paní Jombíková pletla kabátky a  ponča. Jez­

dily ho nakupovat dokonce do Vídně. Autobusem

do obchůdků na Mexikoplatze, které už dneska ani

neexistují. A boutique opravdu chvíli prosperoval.

Když kouzlo nového pominulo a matce se přestalo

dařit, vyměnila boutique za shop se smíšeným zbo­

žím. Sortiment byl pestrý a  připomínal venkovské

vdovy, které kdysi na nástupištích nabízely dudlíky

z barevného cukru, zabalené v lepkavém celofánu.

Zboží rozložené na špinavých lepenkových krabi­

37

cích. Kožešinové opice s  růžovými keramickými

obličeji, krepové míčky na gumičce, kreslené po­

hlednice z  tvrdého plastu, na nichž byly dva růz­

né měnící se obrázky. Podle směru, kterým jste se

dívali. Sáčky ze strakaté bavlny, plné barevných

hliněných kuliček. Napodobeniny Barbie s chemlo­

novými vlasy, které se po čase změnily v  chumá­

če a už nešly rozčesat. Kromě toho jsme prodávaly

i  základní potraviny. Pečivo, mléko a  majonézové

saláty, které nám ráno vozila dodávka ve špatně

utěsněných plastových kýblech. Rozlévaly se po

gumě na podlaze dodávky a  musely jsme je utírat

mokrým hadrem. Z nevysvětlitelných důvodů však

tento bizarní obchod dobře prosperoval. Divný jako

životaschopná siamská dvojčata. Jako pohled kočky,

která má každé oko jiné. Matka kromě toho po ve­

čerech doučovala španělštinu. Jazykovou školu sice

zrušili, ale cizí jazyky se už vyučovaly i na běžných

středních školách. Když jsem odmaturovala, matka

nepochybovala o tom, že jí budu pomáhat. Že začnu

pracovat v shopu. Nebude přece zaměstnávat cizí

lidi. Jenom by ji okrádali. A ona chce mít víc času

na sebe. Na španělštinu. Byl to další z nových začát­

ků. Dopoledne jsem prodávala a  odpoledne dělala

účetnictví. A  za několik měsíců jsem si nakradla

dost na to, abych se mohla odstěhovat.

38

Ani tehdy jsem však nekradla poprvé. Poprvé to

bylo rok předtím. V  létě, kdy jsem na koupališti

prodávala langoše. Koupaliště bylo za městem na

kraji lesa. Jezdily tam městské autobusy, do nichž

se lidi o  prázdninách skoro nevešli. V  plátěných

teniskách a  v  tričkách, zpod nichž jim vykukovaly

plavky, protože na koupališti nebyly šatny. Z bazénu

byl výhled na hory a za bazénem byl stánek z dře­

votřísky se střechou z  fialového vlnitého plechu.

Uvnitř nebylo nic, jen dvouvařič na ohřívání párků

a nádoba s vařícím olejem, v níž se smažily lango­

še. V přední stěně okénko, jímž se langoše a párky

v rohlíku podávaly zákazníkům. Z lidí kapala voda

a  mokré žabky vydávaly vrzavé zvuky. Bankovky

nosili stočené do roliček a  zastrčené za gumičkou

plavek. Mince schované v dlani. Ve stánku bylo tep­

lo k  nevydržení. Slunce pálilo do vlnitého plechu

a z vroucího oleje stoupalo horko. Pot nám kapal na

langoše a mísil se s jezírky tuku na voňavém těstě.

Stáli jsme uvnitř vedle sebe tři. Jeden vkládal párky

do rohlíků, druhý házel syrové těsto do tuku. Třetí

všechno podával zákazníkům. Mačkali jsme se je­

den na druhého a sálalo z nás teplo. Trička se nám

lepila na tělo a pot nám stékal po čele. Když už se

to nedalo vydržet, postavila jsem se s kotlem plným

hotových langošů před stánek. Lidé se už netlačili



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist