načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zločin v šantánu a jiné filmové povídky a scénáře (spisy - svazek 28) - Josef Škvorecký

Zločin v šantánu a jiné filmové povídky a scénáře (spisy - svazek 28)
-11%
sleva

Elektronická kniha: Zločin v šantánu a jiné filmové povídky a scénáře (spisy - svazek 28)
Autor:

Zločin v šantánu a jiné filmové scénáře a povídky ze šedesátých let.Edičně připravuje Michal Přibáň. Bude obsahovat filmovou povídkuZbabělci a scénáře Zločin v dívčí škole ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129 Kč 115
+
-
3,8
bo za nákup

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Books and Cards
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 273
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: vybral, uspořádal, k vydání připravil a komentář napsal Michal Přibáň
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Literární akademie (Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého), 2007
ISBN: 978-80-868-7731-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

28. díl spisů Josefa Škvoreckého obsahuje filmové povídky a scénáře doplněné autorovou poznámkou o filmech, které byly podle nich natočeny.

Popis nakladatele

Zločin v šantánu a jiné filmové scénáře a povídky ze šedesátých let.Edičně připravuje Michal Přibáň. Bude obsahovat filmovou povídkuZbabělci a scénáře Zločin v dívčí škole (jen titulní povídku), Zločinv šantánu, Farářův konec a Irenka v mnohonásobném zrychlení. 28. svazkem Spisů Josefa Škvoreckého se autor čtenářům představuje jakofilmový scenárista. Přestože jeho zájem o film je dlouhodobý, autorskymohl Josef Škvorecký české kinematografii zásadně přispět pouze vkrátkém období druhé poloviny šedesátých let. Pro knižní vydáníjsme vybrali scénář titulní povídky filmu Zločin v dívčí škole, dálescénáře filmů Zločin v šantánu a Farářův konec, a také nerealizovanýscénář Irenka v mnohonásobném zrychlení, první společné dílo manželůŠkvoreckých. Tyto čtyři scénáře doplňuje filmová povídka, resp. spíšejen synopse zamýšleného filmu podle románu Zbabělci, který autor v roce1968 připravoval spolu s režisérem Milošem Formanem, jehož realizacivšak zřejmě navždy znemožnila sovětská invaze.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Josef Škvorecký - další tituly autora:
Setkání v Torontu, s vraždou Setkání v Torontu, s vraždou
Timeo Danaos a jiné eseje -- Spisy 30 Timeo Danaos a jiné eseje
Psaní, jazz a bláto v pásech -- Dopisy Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžky z doby kultů (1950-1960) Psaní, jazz a bláto v pásech
Pekařův kluk a jiné hry a scénáře z exilu Pekařův kluk a jiné hry a scénáře z exilu
Setkání na konci éry, s vraždou Setkání na konci éry, s vraždou
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Josef Škvorecký

Zločin v šantánu a jiné

filmovépovídkyascénáře

spisy 28


© Josef Škvorecký, 2007

© Jiří Menzel, Zdena Salivarová, Jiří Suchý,

Miloš Forman, Evald Schorm – dědicové, 2007

Editor © Michal Přibáň, 2007

Copyright © Literární akademie, 2007

ISBN 978-80-86877-12-9


Zločin v dívčí škole

Literární scénář podle stejnojmenné povídky

ze souboru Smutek poručíka Borůvky

napsali Josef Škvorecký a Jiří Menzel



1. Před školou

Borůvka stojí před velikou fotografií (zadní projekcí) školy

a praví: „Byl to jeden z nejsmutnějších případů mé detektivní

dráhy...“ Kamera přijede blíž k zadní projekci školy, takže

Borůvka z obrazu zmizí. Je slyšet pouze jeho hlas, mírně

sonorní, pseudopatetický, jako konvenční hlas vypravěče

z amerických horrorů:

„... Pořád vlastně nevím, jestli to nebyl spíš jenom zlý sen,

nějaká půlnoční chiméra. Ale snad se to doopravdy stalo. Je

mnoho věcí mezi nebem a zemí a na dně samozřejmosti bývá

tajemství... Nevěděl jsem proč. Jistě vám nemusím říkat, jaká

tíseň se člověka zmocní, když ho neočekávaně zavolají do

školy a on neví proč...“

Před školou – ponurou, temnou, pseudogotickou nebo ji

nak monstrózní budovou – se objeví Borůvka se Zuzankou.

Zuzanka je dívka jako andílek: hezká, baculatá blondýnka

s nevinným výrazem, jako by přímo vyšla z dílny pí. Fische

rové-Kvěchové. Borůvka je velmi zachmuřen.

„Zuzanko, tys něco provedla, viď?“ říká starostlivě dceři.

„Neprovedla, tati. Vážně!“

„Byla jsi drzá na paní profesorku. Přiznej se!“

„Fakt nebyla, tati!“

Borůvka vzdychne. „Mně se zdá, že ti v poslední době moc

povoluju, Zuzanko. Dokonce smíš i na večerní představení

do biografu.“

„Vždyť už je mi osmnáct!“

„Mně když bylo osmnáct,“ začne Borůvka a pak se zarazí.

„No, ale jestli se ve škole dozvím něco nepěkného, tak tě

nebudu pouštět ani od půl šesté.“

Oba vejdou do školy.

2. Chodba před sborovnou

Borůvka mlčky kráčí se Zuzankou po chodbě.

Stěny jsou vyzdobeny vzorně depresivní výzdobou. Všude

visí povzbudivá hesla jako POJĎ SEM DCERO A UČ SE

MOUDROU BÝTI! a podobně. Chodby jsou prázdné.

7


Borůvka s dcerou zahnou za roh, a tam, ve výklenku okna,

stojí mlčky skupina dívek.

Jejich pohledy se setkají s pohledem Borůvkovým a Bo

růvka se skoro lekne.

Dívky jsou totiž velmi hezké – ale ve výrazu mají cosi zlého,

nebezpečného, téměř nenormálního. Jsou to zachmuřené

černé krasavice a z očí jim kouká pohrdání.

Borůvka se za nimi nejistě ohlédne. Zjistí, že ho sledují

upřeným, nevlídným pohledem. Rychle se zase otočí zpátky.

Před dveřmi sborovny stojí ředitelka. Je to starší elegantní

dáma velice dobrotivého vzhledu – všechny postavy oživu

jící školu tvoří kontrasty, a byla-li skupina černých krasavic

kvintesencí zlé zavilosti, je tato dáma pouze zestárlou Zuzan

kou a vtělením dobroty a laskavosti.

„Vítám Vás, pane inspektore,“ říká laskavým hlasem, obtí

ženým velkou starostí.

„Dobrý den, paní ředitelko,“ uklání se Borůvka. „Zavolala

jste mě...“

„Ano, ano. Pojďte prosím dál. A ty, Zuzanko,“ obrací se

ředitelka na dceru, „ty se vrať do třídy.“

Zuzanka s rozkošným úsměvem udělá pukrle. Ředitelka

s Borůvkou vejdou do sborovny a zavřou za sebou dveře.

Rozkošný výraz na Zuzančině tváři se okamžitě změní ve

výraz strachu. Zuzanka po špičkách přistoupí ke dveřím do

sborovny a poslouchá u klíčové dírky.

3. Sborovna

Ponurá, temná místnost s dlouhým konferenčním stolem, za

kterým sedí skupinka ustaraných kantorů. Všichni se tváří

nesmírně vážně. Uprostřed sedí ředitelka, proti ní Borůvka,

usazený ostýchavě na krajíčku židle. Ředitelka mluví:

„Stalo se něco, pane inspektore, co se na naší škole za

celou dobu mého působení ještě nestalo. Čest naší školy

je ohrožena. My jsme vzorná škola. Nikdy tu nebyl žádný

skandál, žádná nepravost. Naše dívky jsou pilné, náš sbor

je naprosto bezúhonný. A teď – ani tomu pořád nemohu

věřit...“

8


Odmlčí se pod návalem vzrušených citů. Štafetu jejího

projevu převezme kantor po její levici, dr. Pavel Lavecký. To

je vysoce elegantní hezoun, typ filmového milovníka z tři

cátých let, v bezvadném obleku s vestou a se zářivou jehlicí

v hypermódní kravatě.

„Původně jsme chtěli věc vyšetřit sami,“ říká. „S těmi ně

kolika sporadickými poklesky, které se nám tu vyskytly, jsme

si pokaždé poradili. Ale tenhle případ se přece jen vymyká

z našich – abych tak řekl – možností...“

Borůvka se snaží poznamenat: „A to myslíte, že já...“

Jiný učitel, obtloustlý padesátník s tváří plnou ušlechtilé

úzkosti, mu skočí do řeči: „Chtěli jsme se tedy obrátit o po

moc na policii, jenomže... nám tu všem velice záleží na ne

poskvrněné cti naší školy, a tak jsme se obávali, aby to na

nás nevrhlo stín... Řekne se: vyšetřovala tam policie, a to víte,

znáte to jistě sám...“

Borůvka se opět pokusí: „Ovšem, ale...“

Dr. Lavecký mu opět skočí do řeči: „Ale jak jsem řekl, sami

jsme si na takovou věc netroufli,atakjsmenevědělikudykam,

až paní ředitelka,“ vrhne na ni servilní pohled, „připadla na

řešení, které nám všem připadá ideální.“

„Rozhodli jsme se totiž,“ naváže ředitelka, „že požádáme

vás, jako rodiče naší žákyně a člena Sdružení rodičů a přátel

školy, a zároveň známého kriminalistu, abyste byl tak laskav

a pomohl nám. Chápejte, ne jako úřední osoba, ale jako rodič

s kriminálními zkušenostmi...“

Zahledí se úpěnlivě na Borůvku, který nervózně zamrká.

„Jsem polichocen, paní ředitelko. Jistě, vynasnažím se

k úplné spokojenosti,“ blábolí, přemožen rozpaky, jaké se

zmocňují starostlivého rodiče před zraky pedagogů, jimž je

svěřena jeho dcera. „A... o co, prosím, vlastně jde?“

„Řeknu vám to,“ praví ředitelka. „Celá záležitost začala

včera po vyučování, kdy se udály věci neobyčejně podivné

a nevysvětlitelné...“

Ředitelčin hlas utichá, obraz se prolíná do následující

scény.

9


4. Před školou

Z hlavního vchodu se hrnou dívky do slunečního svitu. Nad

vchodem je umístěna jakási busta s nápisem. Přiblížíme se

k nim. Nápis nad bustou hlásí:

KVĚT CITU, SVĚTLO ROZUMU, Ó ŠKOLO PĚSTUJ

A ZASAĎ KOŘEN POVAH ROZHODNÝCH!

Rozeznáváme i bustu. Znázorňuje J. A. Komenského, ale

něco má v nepořádku s očima. Když se přiblížíme ještě blíž,

vidíme, že busta se na okamžik zlomyslně ušklíbne a při

mhouří jedno oko.

Kamera sjede prudce ke vchodu. Právě vychází skupina

zlých krasavic. Ozáří je slunce a ony vypadají pokud možno

ještě zavileji než ve stínech gotického chodboví.

5. Chodba před 4.A

Ze třídy, označené jako 4.A, vychází profesor Kotě. Je to starší,

staromódně oděný pán, na první pohled roztržitý profesor

dobráckého vzhledu. Je sledován žákyní Janou Chocholou

šovou, hezkou blondýnkou. Chocholoušová nese pod paží

známý obávaný štos kompozičních sešitů. Pod druhou paží

má několik normálních školních sešitů a kožený penál.

Profesor i jeho poskok v sukních vážně kráčí chodbou, po níž

se míhají dívky, většinou malé holčičky, spěchající ze školy.

Dojdou až k zasklené skříňce, nad níž je nápis:

POŘÁDEK – ZÁKLAD DOBRÝCH VZTAHŮ MEZI LIDMI

Ve skříňce visí na háčcích klíče, označené cedulkami. Pro

fesor odemkne skříňku klíčem, který vytáhne z kapsy, sejme

klíč, visící pod cedulkou FYZIKÁLNĚ-MATEMATICKÝ KA

BINET, prof. LUMÍR KOTĚ – dr. PAVEL LAVECKÝ, a skříňku

zase zamkne.

Pak pokračuje ve vážné chůzi, až se zastaví před dveřmi

s nápisem FYZIKÁLNĚ-MATEMATICKÝ KABINET.

Ty odemyká.

6. Fyzikálně-matematický kabinet

Profesor i jeho žačka vešli do kabinetu. Je to opět temná, po

měrně velká místnost, plná starodávných fyzikálních přístrojů

10


– padostrojů, Machových vlnostrojů, třecích elektrik a jiných

podivností, pocházejících zřejmě ještě z dob mocnářství.

U okna je stůl pokrytý bílým ubrusem. Vedle stolu otoman

s přehozem. Na poličce na stěně mezi stolem a pohovkou je

opět busta Jana Amose Komenského a nad ní nápis, táhnoucí

se až nad otomanem.

CO SE V MLÁDÍ NAUČÍŠ, VE STÁŘÍ JAKO KDYŽ NA

JDEŠ

Prof. Kotě přistoupí ke stolu a otočí se k Chocholoušové:

„Sešity uložte do skříně, Chocholoušová, a můžete odejít.“

Chocholoušová, která mezitím položila obě hromádky se

šitů na stůl, sebere kompoziční sešity a odchází s nimi kamsi

do nitra kabinetu.

Menší balíček normálních školních sešitů nechá ležet na

stole.

Prof. Kotě si všimne, že na stole leží telegram. Vytáhne

z kapsy brýle, přečte si telegram a zavrtí hlavou. Potom sáhne

po telefonu a vytáčí číslo. Ozve se slabý signál telefonu.

7. Školníkova lóže

Kolem zasklené školníkovy posady prochází poslední opoz

dilci z řad žákyň a kantorů.

Objevuje se ředitelka.

„Na shledanou, paní ředitelko,“ uklání se školník, jiný

z dobrotivých stařečků působících na této škole.

„Na shledanou, pane Nedělo,“ říká ředitelka, zastaví se

a vlídně se táže: „Jdete se zas podívat na vnoučátka?“

„Ano, paní ředitelko.“

„Doufám, že jsou všichni zdrávi?“

„Jako buci, paní ředitelko!“

„Tak,“ ředitelka zaloví v kabelce, „tady jim dejte ode mne

dárek.“ Vytáhne hrst lízátek.

„Děkuji mnohokrát, paní ředitelko, to budou mít radost!“

uklání se školník.

Obklopena svatozáří pohody a dobroty ředitelka od

chází.

11


8. Fyzikálně-matematický kabinet

Prof. Kotě stojí se sluchátkem telefonu na uchu. Stále se

ozývá slabý signál, který svědčí o tom, že na druhém konci

telefon nikdo nebere. Prof. Kotě nespokojeně zavrtí hlavou,

zavěsí a usedne ke stolu. Ze zásuvky vytáhne dopisní papír,

z kapsy plnicí pero a chystá se psát.

Jenomže pero nefunguje. Profesor několikrát marně pře

jede po papíře, pak se rozhlédne po stole, něco hledá. Z jed

noho sešitu na hromádce, kterou na stole zanechala Cho

choloušová, vykukuje obálka. Profesor ji roztržitě vytáhne

a zkouší pero na ní. Pero začne fungovat a profesor se pustí

do psaní dopisu.

Přeneseme se do nitra kabinetu. Chocholoušová stojí před

křivým zrcadlem, které má cedulku s nápisem ZRCADLO CON

VEXNĚ CONCAVNÍ, nebo tak nějak, učeně a starým pravopi

sem, a které má sloužit k demonstracím optických zákonů.

Nyní slouží k tomu, že se v něm Chocholoušová prohlíží

a dělá na sebe obličeje. Zrcadlo její půvabný zjev deformuje

v postavu strašlivého zrůdného skřeta.

„Chocholoušová!“ ozve se profesorův hlas. „Jste tu ještě?“

„Prosím, pane profesore!“ Chocholoušová poslušně při

běhne ke stolu.

„Tento dopis zaneste mé ženě!“ nařizuje profesor.

To Chocholoušovou znatelně otráví. „Hned?“ ptá se ne

ochotně.

„Je to velmi důležité sdělení,“ praví vlídný stařík přísně.

9. Školníkova lóže

Školník odemyká hlavní dveře Chocholoušové. „Copak, co

pak, že tak pozdě, Chocholoušová? Jindy jste vždycky první

venku!“ podivuje se vlídně.

„Však já už letím!“ křikne Chocholoušová a vypadne. „Zdr

žel mě profesor Kotě!“

Školník za ní chce zamknout, ale vtom se ve dveřích ob

jevuje Vladimíra Celbová. Je to jedna ze šesti zlých krasavic,

které už známe. Má z nich nejpohrdlivější výraz. Nyní se však

tváří neutrálně. V ruce nese kufřík.

12


„Pane školník, klíček od skříňky, prosím vás. Jdu vrátit dia

projektor do kabinetu.“

„No no, to je mi nějakej spěch,“ filozofuje starý dobrák škol

ník. „To to nemohlo počkat do zítra, Celbová?“

„Nemohlo. Pan profesor mi to nařídil,“ říká Celbová, bere

od školníka klíček a utíká po schodech nahoru.

„Tak dělejte. Nechám odemčíno!“ volá za ní školník.

Kamera pohlédne na hodiny.

Ukazují 3.30.

Prolnou se.

Ukazují 3.45.

Po schodech sestupuje Celbová a jde ke školníkově lóži.

„Pane školník, klíček ve skříňce nevisí. A v kabinetě je zam

čeno a nikdo tam není.“

Školník učiní pokus o přísné zamračení.

„Poslyšte, Celbová, není to nějaká rošťárna? Vy máte, mně

se zdá, za ušima!“ a žertovně jí pohrozí.

„Ale pane školník!“ diví se nevinně krásná dívka.

„Jestli si ze mě děláte legraci, opravdu to povím paní ředi

telce.“

„Na mou duši, pane školník, nedělám!“

Školník vyjde ze své lóže a oba odcházejí vzhůru po scho

dech.

10. Chodba u skříňky

Ve skříňce visí všechny klíče. Před skříňkou stojí školník

s Celbovou a přísně si měří dívku, která se zamračeně dívá

na skříňku.

„Celbová, Celbová,“ říká školník. „To není pěkné, ze sta

rého člověka si tropit žerty. Víte, že mám regma a nemůžu

do schodů.“

Ukáže na klíč pod cedulkou FYZIKÁLNĚ-MATEMA

TICKÝ KABINET.

„Fakt tady nebyl, pane školník.“

„A jak to, že tady teď je?“ táže se školník pedagogicky. „Vy mě

budete tak dlouho zlobit, až to na vás povím paní ředitelce.“

Potom odemkne skříňku a vezme klíč.

13


11. Fyzikálně-matematický kabinet

Školník se přísně rozhlíží po kabinetě.

Sledujeme jeho pohled: roztodivné přístroje, stůl s bílým

ubrusem, nyní – až na telefon – zcela prázdný, busta Komen

ského, nápis CO SE V MLÁDÍ NAUČÍŠ... atd., otoman se

staromódním přehozem.

Je tu ticho a šero.

„Uložte přístroj do skříně a nelelkujte,“ říká školník přísně.

Celbová kráčí kabinetem. Sledujeme ji. Ukládá kufřík

s projektorem do skříně, kam předtím Chocholoušová ulo

žila kompoziční sešity.

Kamera se zastaví na sešitech.

Celbová se jich rovněž všimne, horečně se v nich začne

přebírat.

Vytáhne jeden. Na štítku pod tištěným nápisem ÚLOHY

Z MATEMATIKY vidíme perem napsáno VLADIMÍRA CEL

BOVÁ a na dolním okraji štítku je červeným inkoustem tato

úhledná řádka číslic: 5, 4, 5, 5, 4-, 5.

Celbová se pohrdlivě ušklíbne a strčí sešit zpátky.

Spatří se v křivém zrcadle. I ona se v něm podobá zrůd

nému skřetu.

Znovu se ušklíbne.

„Tak co to tam zas tropíte za neplechu, Celbová!“ ozve se

školníkův hlas.

„Už jdu, pane školník!“

Celbová se otočí od zrcadla.

12. Školníkova lóže

Celbová se školníkem sestupují se schodů. Školník chce ode

mknout dveře, zjistí, že jsou odemčené a pouští Celbovou.

Potom jde do své lóže.

Okamžitě zas vyjde s kloboukem na hlavě. Odejde hlav

ními dveřmi ze školy.

Je slyšet skřípání zamykaného zámku.

Kamera pohlédne na hodiny.

Ukazují 4.00.

14


Prolnou se.

Ukazují 6.00.

Ozve se zvonek.

Zvoní dlouho.

13. Před školou

Chocholoušová se opírá o zvonek. Na tváři jí vidíme hlubo

kou starost, skoro zděšení. Mačká a mačká tlačítko zvonku,

ale nikdo neotvírá.

Chocholoušová rychle odbíhá od školy.

14. Pokoj v bytě školníkovy dcery

Dobrotivý školník sedí, obklopen hromadou velice tlustých

dětiček. Dětičky cucají lízátka. Obrázek rodinné velepo

hody.

„Chocholoušová, Chocholoušová,“ říká školník káravě

dívce, která celá zchvácená netrpělivě přešlapuje před ním.

„Taková mladá a už tak zapomnětlivá!“

„Pane školník, prosím vás, pojďte. Je to strašně důležitý!“

Školník vstává a líbá dětičky, jedno po druhém.

„Co to v té hlavě máte!“ obrací se znovu k Chocholoušové.

„Mně se zdá, že všechno možné, jenom ne školu a učení,

viďte?“

„Prosím vás, rychle,“ naléhá Chocholoušová.

„No vždyť už jdu,“ říká školník.

Odcházejí.

15. Školníkova lóže

Školník podává Chocholoušové klíček od skříňky.

„Děkuju!“ vydechne Chocholoušová a téměř mu klíček vy

škubne z ruky.

Utíká do schodů, bere je po dvou. Na hodinách je 6.30.

16. Chodba u skříňky

Chocholoušová vyběhne po schodech a letí ke skříňce

s klíči.

Před ní se zarazí.

15


V řadě klíčů jeden chybí. Nad prázdným místem je známá

cedulka FYZIKÁLNĚ-MATEMATICKÝ KABINET.

Chocholoušová se otočí a utíká chodbou.

Zastaví se před fyzikálně-matematickým kabinetem a vy

třeštěně hledí na klíčovou dírku.

Klíčová dírka je prázdná.

Chocholoušová vezme za kliku. Je zamčeno.

Chocholoušová zalomcuje klikou. Uvnitř jako by cosi za

harašilo.

Chocholoušová se shýbne ke klíčové dírce. Díváme se s ní,

ale v klíčové dírce zřejmě trčí zevnitř klíč. Není nic vidět, je

nom jakési stíny, které se neurčitě míhají, jako by uvnitř ně

kdo zápasil.

Ozve se rachot překocené židle.

Chocholoušová se vztyčí. Na tváři se jí zračí leknutí.

Otočí se a po špičkách odchází ode dveří.

Z kabinetu se ozve přidušený bolestný výkřik.

Chocholoušová sebou trhne a rozběhne se ke schodům.

17. Školníkova lóže

Školník s Chocholoušovou se ubírají ke schodům.

„Ale jak by mohl v kabinetě někdo být, Chocholoušová,“

říká. Škola je zamčená, nikdo nemá klíče.“

„Ale tam opravdu někdo je. A klíč je v zámku zevnitř.“

„Mně se zdá, že se tu děje nějaká neplecha,“ kývá hlavou

školník. „Odpoledne Celbová, taky že klíč od kabinetu není

na svém místě, a pak se ukázalo, že si ze mě tropila šprýmy.

Ale jestli vy si ze mě taky děláte legraci...“

„Nedělám, pane školník.“

„...tak já už to opravdu povím paní ředitelce!“

Pomalu stoupají po schodech.

18. Chodba u skříňky

Školník s Chocholoušovou stojí před skříňkou. Je plná. Klíč

od matematicko-fyzikálního kabinetu už zase visí na svém

místě.

Školník si káravě změří Chocholoušovou.

16


„Tohle už, Chocholoušová, opravdu přestává všechno!“

„Ale on tu fakt nebyl!“ brání se Chocholoušová.

„Tak dlouho se chodí s uchem ke džbánu, až... až to na vás

povím. Pojďte!“ Školník rezolutně odemkne skříňku, vezme

klíč a otočí se k odchodu.

19. Fyzikálně-matematický kabinet

Školník zkoprněle stojí u dveří, které jsou otevřeny. Po jeho

boku Chocholoušová. Oba se udiveně rozhlížejí po kabi

netě.

Přísný pořádek kabinetu je zřejmě narušen. Přehoz přes

otoman je zmuchlán a leží na zemi. U stolu je na zemi překo

cená židle. Nápis nad otomanem je natržen a visí schlíple dolů.

Busta Jana Amose Komenského stojí obličejem ke stěně.

„Panebože, to je nadělení!“ žasne školník.

„Tak vidíte, že tu někdo byl!“ říká Chocholoušová.

Školník se zachmuří, zavře za sebou dveře. Zachmuří se

ještě víc a podívá se na ruku. Na prstech a na dlani má mokré

skvrny od jakési lepkavé temné tekutiny.

Pohlédne na Chocholoušovou. Chocholoušová pohlédne

na něj.

Školník udělá přísný obličej a ruku schová za zády.

„Kam jste si dala ty sešity?“ řekne a shýbne se pro překoce

nou židli. Postaví ji na nohy.

„Semhle na stůl.“ Chocholoušová přistoupí ke stolu.

„A tu obálku jste měla na nich?“

„Ano...“ Chocholoušová nabírá k pláči.

„Hm,“ školník přelétne zrakem stůl. „Tady není.“

Chocholoušová slzí. „Někdo ji ukrad!“

„A nedala jste ji dozadu, co jsou ty kompoziční sešity?“

„Nedala!“ Chocholoušová už brečí.

„Pojďte se tam podívat,“ vybídne ji školník.

Jdou dozadu. Školník se probírá kompozičními sešity.

Nic.

Pohlédne do křivého zrcadla.

Ze zrcadla na něj pohlédne nový, ještě zrůdnější skřet, než

byli dva předchozí.

17


„Tak pojďte,“ vybízí Chocholoušovou a oba rychle odchá

zejí ke dveřím. „Tady musí zůstat všechno, jak tu bylo. Tohle

se musí vyšetřit.“

Ve dveřích se zarazí a ohlédne se.

Potom přistoupí k židli a znovu ji povalí na zem.

P r o l n o u t

20. Sborovna

„...a v té obálce bylo patnáct set korun, které si dívky uspořily

na maturitní večírek,“ říká ředitelka Borůvkovi.

Borůvka smutně pokývá hlavou.

„A co pan profesor Kotě? Nenašel tu obálku on?“

„Nenašel,“ pokračuje ředitelka. „Nepřišel dnes do školy, je

nemocen. Volala jsem k nim, ale on prý žádnou obálku v ka

binetě nenašel.“

„Mluvila jste s ním osobně?“

„Ne. Bylo mu tak špatně, že nemohl vstát k telefonu. Ale jeho

paní se ho šla zeptat. Žádnou obálku v kabinetě neviděl.“

„Hm,“ Borůvka se zamyslí. „A kdo všechno věděl o exis

tenci té obálky?“

Teď se zamyslí ředitelka. Pohlédne na Laveckého.

„Vlastně – vlastně jenom vaše třída, pane kolego, že?“

Lavecký kývne: „Jenom čtvrtá B.“

21. Třída 4.B

Lavecký, Borůvka a ředitelka stojí na stupínku a žákyně si je

nevraživě prohlížejí. Jsou to vesměs hezké dívky.

Vzadu v krajní řadě vidíme našich šest zlých krasavic.

Lavecký demagogicky řeční: „My věříme, dívky, že se to

všechno vysvětlí, že jde vlastně o nějaký omyl. Naše škola

má tu nejlepší pověst a takováhle věc by ji zle poškodila. Jde

o naši i vaši čest, i o čest školy. Proto tu také je pan poručík

Borůvka, aby... prosím, Koutenská!“

Dává slovo dívce, která se začla horlivě hlásit.

„Pane profesore, nám jde o čest školy stejně jako vám.

A proto nás trošku mrzí, že k tomu zvali pana poručíka. My

18


bychom si to objasnily samy mezi sebou a takovou černou

ovci, která by kradla, tu bychom samy oznámily a potres

taly.“

„Správně, Koutenská,“ chválí ji Lavecký. „Udělala jste mi

radost. A pan poručík je tu právě proto, aby vám pomohl tu

černou ovci odhalit.“

„My jsme panu poručíkovi moc vděčné,“ skočí mu do řeči

jiná dívka, „ale my bychom si to opravdu vyřídily samy mezi

sebou.“

Borůvka je ve zřejmých rozpacích.

„Žákyně...dívky,“ pokusí se navázat kontakt. „Jsem tu sku

tečně jenom ve funkci otce, ne ve funkci...“

„Když tady nejste úředně, tak tu vůbec nemáte být!“ pro

hlásí rozhodně opět jiná dívka. „Tohle je věc naší třídy a co

se doma uvaří...“

„Dívky!“ vloží se do sporu přísně Lavecký. „Někdo ukradl

patnáct set korun ve fyzikálním kabinetě a vy...“

Přehluší ho sborové zahučení, v němž však jasně rozezná

váme unisonový úsudek:

„Tak to byl Kotě!“

„Ale dívky!“ pokouší se uklidnit rozbouřenou třídu ředi

telka.

Jenomže marně. Třídou vře hlasité pohoršení.

22. Fyzikálně-matematický kabinet

Chocholoušová stojí u stolu, naproti ní Borůvka. Jinak je

v kabinetě ještě školník, ředitelka a Lavecký.

„Říkáte, že ty sešity jste položila sem na stůl?“ ptá se Bo

růvka.

„Ano, prosím,“ odpovídá Chocholoušová.

Borůvka se zadívá na stůl. Na bílém ubruse v rohu stolu je

velká zaschlá temná skvrna. Borůvka přejíždí zrakem desku

stolu. Je úplně prázdná, stojí na ní jenom telefon, kalendář

a čistě vymytý šálek na kávu s talířkem.

Borůvka otevře zásuvku, přehrabuje v ní. Není zde však

nic než hromádka časopisů českých matematiků, plechovka

s kávou, plechovka s cukrem a pečlivě složená utěrka.

19


„Kde má pan profesor Kotě červený inkoust?“ zeptá se Bo

růvka.

„Myslím že doma,“ odpoví ředitelka. „Kolega Kotě opra

vuje práce žákyň zásadně doma. Říká, že ve škole se nemůže

soustředit.“

„A co tedy dělá tady v kabinetě?“

„Tady jen studuje... a vaří si kávu.“

„Hm,“ řekne Borůvka, nadzdvihne ubrus a zamne v prs

tech černou skvrnu. „A vy říkáte, že jste slyšela tady v kabi

netě někoho bolestně vykřiknout?“ táže se Chocholoušové.

„Ano, prosím,“ říká Chocholoušová ustrašeně.

Zezadu přistoupil k Borůvkovi školník a hledí mu přes

rameno na skvrnu. Borůvka se po něm otočí, školník zroz

pačití.

„Já bych, prosím, kdybyste dovolil, měl důležitý sdělení.“

„Ano?“

Školník se rozhlédne a potom Borůvkovi něco zašeptá do

ucha. Borůvka zdvihne obočí.

„Krev?“ řekne tiše a udiveně.

Přistoupí ke klice dveří, rozhlédne se a pak stydlivě vytáhne

z kapsy lupu.

„Pardon,“ řekne a pohlédne lupou na kliku.

Na klice jsou zbytky něčeho černého, zaschlého.

Všichni se zatajeným dechem pozorují Borůvku.

Borůvka se rozpačitě usměje na ředitelku a přejde ke

stolu.

Pohlédne lupou na ubrus na stole.

Vidíme, že na tkáni ubrusu je zaschlý škraloup čehosi tma

vého, zřejmě krve.

„A vy tedy tvrdíte,“ obrátí se znovu na Chocholoušovou,

„že když jste odešla z kabinetu, seděl pan profesor Kotě tady

u toho stolu.“

„Ano, prosím.“

„A vy zas tvrdíte,“ otočí se na školníka, „že pan profesor

Kotě odešel ze školy hned po vyučování s ostatními učiteli?“

„No teda... že bych si vzpomínal, to si nevzpomínám.

Ale musel odejít. Protože když odešla tady Chocholoušová,

20


tak jsem zamk a od školy nemá nikdo klíče než já. Tady se

všechno zamyká. Z bezpečnostních důvodů. My jsme vzorná

škola.“

„A za celé odpoledne nikdo kromě Celbové a Chocholou

šové nepřišel?“

„Nikdo. Paní profesorka Zemánková měla mít povinný

zpěv, ale volala ráno, že má chřipku, tak zpěv odpadl.“

„Hm,“ Borůvka se zamyslí. Přejede zrakem převrácenou

židli, potřísněný stůl, zchumlaný otoman, natržený nápis,

bustu čelem ke stěně.

Přistoupí k ní a otočí ji čelem k místnosti.

Všimne si něčeho, co leží na zemi pod bustou.

Shýbne se pro to.

Kamera prudce zaostří.

Je to utržený černý dámský podvazek.

Borůvka v dřepu se rozpačitě rozhlédne a rychle jej strčí

do kapsy.

Pak spatří pod stolem nějaký papír.

Po čtyřech k němu přileze.

Je to telegram.

Borůvka jej čte, my jej čteme s ním. Stojí v něm:

BOZENA DOSTALA INFARKT. PRIJED IHNED. SVAGR.

Borůvka se opět pod stolem opatrně rozhlédne a strčí tele

gram do kapsy. Pak vyleze a opráší si kolena.

„Hm,“ řekne zamyšleně k ředitelce. „Tak panu profesorovi

Kotěti bylo ráno tak špatně, že nemohl vstát k telefonu?“

„Ano. Jeho paní to říkala.“

Borůvka se zamyslí.

„Nemohl vstát k telefonu,“ říká si jakoby pro sebe. „Já jsem

u něho jednou byl,“ pokračuje ještě zamyšleněji a pak ostře

pohlédne na ředitelku. „A víte, paní ředitelko, kde on má

v bytě telefon?“

Ředitelka se zamyslí.

Na tváři se jí najednou objeví úžas. „Proboha... ale to...

vždyť on ho má hned u postele!“

„To by mohlo znamenat...“ říká si jako pro sebe Borůvka.

„Co?“ vydechne ředitelka.

21


„Já nevím.“ Borůvka mluví velmi pomalu. „Ale třeba to, že

pan profesor Kotě není doma.“ Pohlédne znovu ostře na ře

ditelku. „A protože tady také není... kde vlastně je?“

Všichni přítomní se zatváří dosti neinteligentně.

Chocholoušová přímo zděšeně vyvalí oči.

23. Pokoj v bytě prof. Kotě

Na nočním stolku stojí telefon.

Vedle stolku jsou prázdné rozestlané manželské postele.

U nich stojí Borůvka s paní Kotětovou, opodál Lavecký.

Borůvka tiše, jakoby vyčítavě říká: „Proč jste říkala paní

ředitelce, že váš manžel je doma, ale že nemůže vstát k tele

fonu?“

Kotětová tragicky pokrčí rameny a přitiskne si kapesníček

k oku. „Bylo mně to... trapné.“

„Proč?“ ptá se Borůvka a poklepe na dopis, který drží

v ruce. „V tomhle dopise vám přece jasně píše, že musí odejet

do Pardubic, protože mu onemocněla sestra. Přinesla vám

ho jeho žákyně, je psán jeho rukou, neměla jste tedy důvod

pochybovat o pravosti?“

Kotětová mlčí a znovu krčí rameny.

„A infarkt,“ vmísí se do hovoru Lavecký, „to je přece dost

závažný důvod k náhlému odjezdu.“

„Já vím,“ řekne Kotětová. „Ale on...“

„Co on?“ pobídne ji Borůvka.

„On do Pardubic vůbec nejel.“

„Jak to víte?“

„Telefonovala jsem tam v noci švagrovi. Mužova sestra je

opravdu v nemocnici, ale on... nepřijel.“

Borůvka povytáhne obočí a zesmutní.

„Ale když už jste lhala, proč jste paní ředitelce říkala, že leží

doma nemocen? Proč jste jí neřekla, že odjel do Pardubic?“

Paní Kotětová zápasí s vnitřním pohnutím.

„Protože já ... vím kde je.“

„Tak? A kde tedy je?“

„Vlastně ... já nevím kde, ale vím co dělá.“

Borůvka na ni hledí nechápavě. „A co dělá?“

22


Paní Kotětová zápasí s pohnutím čím dál tím víc.

„Tak co?“ ptá se Borůvka poněkud netrpělivě. „Co vlastně

víte?“

„Je u milenky!“ vyletí z paní Kotětové a ona se rozpláče.

24. Kout na chodbě školy

Skupina zlých krasavic zajala Chocholoušovou.

„Jak to říkali o Kotětovi?“ ptá se jí podmračeně Celbová.

„Že prej doma není... a v kabinetě taky ne... tak prej kde

vlastně je,“ odpovídá ustrašeně Chocholoušová.

Krasavice se na sebe mlčky podívají.

„Vy...vy jste mu něco...“ vydechne zděšeně Chocholou

šová.

Celbová si ji změří studeným, výhružným pohledem. „Mlč

a pal!“ řekne stručně.

Chocholoušová odpálí.

Krasavice na sebe hledí zachmuřeně.

25. Pokoj v bytě prof. Kotě

Jsme v jiném koutě téhož pokoje, u toaletního stolku. Paní

Kotětová zlomeně vzlyká v křesílku.

„Já to vím už dávno. Několikrát přišel anonymní dopis.

Jednou jsem mu v kapse našla milostné psaní a jednou do

konce ... tohle!“

Vytáhne zásuvku toaletky. Z ní vyjme titěrný dámský černý

podvazkový pás.

Borůvka rozpačitě polkne, vezme pás a odstoupí s ním

k oknu. Z kapsy vytáhne podvazek a srovnává ho s pásem.

Ale pás má všechny podvazky na svém místě.

Najednou si Borůvka všimne, že se mu Lavecký zvědavě

dívá přes rameno. Rychle strčí podvazek do kapsy.

26. Ulička na Starém Městě

Borůvka kráčí s Laveckým.

„Já nevím, ale...“ usmívá se Lavecký. „Milenka kolegy Ko

těte... to je přímo contradictio in adjecto.“

„Vy o ní něco víte?“ táže se překvapeně Borůvka.

23


„Ne,“ zavrtí hlavou Lavecký. „Promiňte, jsem ještě latiník.

To pouze znamená, že milenka kolegy Kotěte je nesmysl.“

„Hm,“ řekne Borůvka zamyšleně. „On patrně u žákyň není

příliš oblíben, co?“

„Inu... jste přece kriminalista,“ usmívá se dál Lavecký.

„Starý, zkostnatělý, zapomnětlivý profesor... a ti naši bigbea

toví ďáblové v sukních...“

P r o l n o u t

27. Zadní trakt školy

Borůvka se zastavil před velkými dveřmi a bere za kliku.

„Tady je vždycky zavřeno,“ říká Lavecký. „Zadní vchod se

nikdy neodemyká.“

„Chtěl jsem se jenom přesvědčit, jestli školník mluvil

pravdu,“ říká Borůvka a rozhlíží se. „A jinudy opravdu ze

školy nejde odejít?“

„Jiný vchod neexistuje.“

Borůvka se sehne k oknům těsně nad chodníkem.

„To jsou okna do sklepa,“ vysvětluje Lavecký. „Dají se ote

vřít jenom zevnitř.“

Borůvka se shrben rozhlíží.

„Myslíte?“ říká, jakoby slabě ironicky.

Kamera vyjede po fasádě zadního traktu školy vzhůru.

V okně křídla, které vystupuje kolmo z budovy, jsou namač

kány zachmuřené obličeje zlých černých krasavic. S napětím

sledují Borůvkovo počínání.

Transfokátorem se přiblížíme k nim.

Mračí se, hledí napjatě dolů.

Transfokátor se zas prudce vzdálí.

Borůvka se shýbá k jednomu z okýnek u chodníku. V rohu

je kus tabulky skla vyražen. Borůvka se otočí k Laveckému.

„Co je to tady?“

Lavecký pokrčí rameny: „Nevím. Mám dojem, že nějaké

skladiště nebo co.“

Borůvka se znovu skloní k okénkům. Tabulka je vymáčk

nuta právě ve výši kliky, kterou se okno zevnitř zavírá.

24


Borůvka znovu vytáhne lupu.

„Pardon,“ řekne omluvně směrem k Laveckému.

Na klice jsou zbytky temného škraloupu.

Borůvka se mlčky otočí na Laveckého.

Lavecký se rozpačitě usměje.

„Můžete jít zatím kolem, pane profesore,“ řekne Borůvka.

„Já se podívám, jestli jde tudy prolézt.“

„Nene. Já půjdu s vámi. O tomhle jsem neměl ani tušení.“

„Zamažete se.“

Lavecký mávne rukou.

„Jde o čest školy,“ řekne uvědoměle.

Borůvka odemkne okno otvorem v tabulce skla a opatrně

vleze dovnitř. Lavecký leze za ním.

Transfokátor prudce vyjede k oknu s dívkami.

Zamračily se.

Podívají se jedna na druhou.

28. Sklepní místnost

Borůvka leze oknem do sklepní místnosti. Přímo pod ok

nem stojí jakýsi ponk, po němž se dá snadno sestoupit na

zem.

Borůvka i Lavecký sestoupí, Borůvka si prohlíží ponk. Na

něm jsou jasné stopy mnoha šlápot.

Borůvka pohlédne na Laveckého.

„Čilý provoz,“ řekne stroze.

Lavecký zavrtí hlavou.

„Kdo by tohle tušil... Naše škola, a tady to...“

Borůvka se obrátí a kráčí přes sklep. Je to velmi temná míst

nost, skoro tu není vidět. Kroky se rozléhají. Borůvka dojde

ke dveřím na protější straně. Vezme za kliku, dveře povolí.

Borůvka vyhlédne ven.

Vidíme chodbu v přízemí školy. Borůvka dveře zase zavře.

„Je to jasné,“ řekne. „Tudy mohl kdokoliv přijít nebo odejít.

Ale stejně: kam asi odešel?“

Zamyslí se.

Lavecký si nervózně přihladí vlasy.

„To je opravdu záhadné...“

25


Borůvka na něho pohlédne. Zaváhá. Chvíli jako by v du

chu s něčím bojoval, pak se odhodlá k otázce:

„Mohu se vás na něco zeptat?“

Lavecký ještě víc znervózní.

„Prosím... pokud vám budu moci odpovědět...“

„Ale to jistě. Chtěl bych využít této příležitosti,“ rozhlédne

se a mluví spiklenecky, „že jsme tu sami. Chtěl jsem se vás ze

ptat, pane profesore, jak se učí moje dcera Zuzana Borůvková

ze čtvrté A. Máte ji na chemii...“

Lavecký si znatelně oddychne.

„Borůvková? Ze čtvrté A? Nadaná, nadaná. Ovšem...

nedá se říct, že by neuměla, ale mohla by umět mnohem

víc, než umí. Já mám takový dojem, že chemie ji příliš ne

zajímá.“

„Tak? No to já si s ní promluvím. Já jí ukážu... chemie a ne

zajímat! Spolehněte se, pane profesore, že moje dcera bude

od zítřka...“

Najednou oba strnou.

Z nitra sklepa se ozvalo zavrznutí.

Hrobové ticho.

V tichu kroky.

Potom se se skřípěním otevřou dveře v boční stěně sklepa

a zády z nich vycouvá nějaká postava, vlekoucí objemný

kufr.

A to už ji poznáváme. Je to školník.

„Copak tu děláte?“ otáže se přísně Lavecký.

„Fuj, pane profesore! To jsem se lek!“

„Co tady děláte?“ ptá se Borůvka.

„Ale nic, pane inspektore. Jenom... jak jste říkal... že pan

profesor Kotě vlastně zmizel... tak jsem si myslel, jestli tady

někde není. Hledal jsem ho...“

„A našel jste ho?“ skočí mu do řeči Borůvka.

„Nenašel.“

„Co je to v té druhé místnosti?“

„To je jen taková... dílnička. Údržbářská dílna. Opravuju

tam, co je potřeba.“

Borůvka vykročí ke dveřím do dílničky.

26


„Neobtěžujte se, pane inspektore. Už jsem to prohlédl. Ni

kdo tam není.“

„Přesvědčíme se,“ říká Borůvka a prochází dveřmi.

29. Jiná sklepní místnost

Jsme v malé místnosti. Uprostřed stojí podlouhlý prázdný

stůl. Je pokecán jakýmisi skvrnami.

Borůvka i Lavecký se rozhlížejí.

V místnosti je temno, jenom kalná žárovka, kterou museli

rozsvítit, vrhá slabé světlo do rohů plných stínů.

U stěny leží cosi podlouhlého, je to přikryto plachtou.

Na jednom konci pod plachtou je něco velikého, kula

tého.

Kamera prudce zaostří.

Vypadá to jako obrysy lidské hlavy.

Borůvka s Laveckým na to vytřeštěně hledí.

Pomalu přistoupí blíž.

Školník se pokusí odplížit, ale Borůvka ho chytne za ruku.

Pak vezme opatrně za cíp plachty, chvíli váhá, pak prudce

trhne látkou.

Školník vyjekne.

Objeví se baňatá skleněná křivule.

„Proboha!“ vydechne Lavecký. „Co já se té křivule nahle

dal!“

Borůvka stáhne plachtu z celého předmětu.

„Tak sem se ztrácelo zařízení mého kabinetu!“ zvolá La

vecký.

Je to destilační zařízení na domácí výrobu alkoholu. Ve

školníkově kufru jsou narovnány láhve s vinětami. Školník

tone v rozpacích.

30. Ředitelna

„Ne, ne, ne!“ mává odmítavě rukama ředitelka. Sedí za psa

cím stolem v ředitelně, kde je sama s Borůvkou. Borůvka sedí

v křesle proti ní.

„Ne, ne,“ pokračuje ředitelka. „Že si náš školník tajně pálí

kořalku, tomu jsem uvěřila. Je to pro mě strašné zklamání, ale

27


viděla jsem to na vlastní oči. Ale že kolega Kotě má milenku?

Ne! Tomu uvěřit, to se ve mně všechno vzpírá!“

„Jeho manželka má milostný dopis. Může vám ho ukázat.“

„To je určitě nějaký omyl,“ říká odmítavě ředitelka. Je v rozpacích, v jakých nebyla ani při zprávě o krádeži. Skoro ji nepoznáváme. „Kdyby to měla být pravda, to potom nevěřím

už ničemu na světě!“

Ředitelka si rozčilením ovívá tvář kapesníčkem.

„Chápu vaše vzrušení,“ chlácholí ji Borůvka. „Jenomže...

Všechno nasvědčuje, že se tu událo cosi mnohem závažněj

šího, než je krádež patnácti set.“

„Co, proboha?“

„Inu, nerad bych vás seznamoval se svojí hypotézou, do

kud se nedozvím ještě jednu nebo dvě věci. Ale... směl bych

vás o něco požádat?“

„Žádejte co chcete. Čest školy musí být očištěna z takového

hrozného podezření. Nejváženější člen sboru – a... Já to ani

nemohu vyslovit!“

„Hm, ano,“ říká uctivě Borůvka. „Někdy je ovšem nutno

volit mezi ctí a pravdou.“

„U mne je vždycky na prvním místě čest!“ prohlásí pateticky ředitelka.

„Přirozeně. Vy jste ředitelka. Já jsem ovšem detektiv a...“

„Ale také jste otec!“ skočí mu do řeči ředitelka. „Otec žá

kyně našeho ústavu!“

„To máte pravdu,“ řekne Borůvka a zrozpačití. Vytáhne kapesník a otře si čelo. Ředitelka si rovněž otírá čelo. Chvíli je ticho a oba si zoufale otírají čela.

„Co jste chtěl?“ zeptá se potom chabě ředitelka.

„Ano. Chtěl jsem... má čtvrtá B dnes tělocvik?“

„Má. Poslední hodinu.“

„Byl bych rád, kdybyste ho mohla přeložit na nejbližší ho

dinu.“

„Proč?“

Borůvka se vážně zadívá na ředitelku. „Protože... podí

vejte se...“ začne rozvážně a smutně.

28


31. Šatna u tělocvičny

Dívky se oblékají do cvičebních úborů. V rohu se opět radí

naše zlé krasavice.

„Proč přehazovali tělák? Vždyť Lovely není nemocnej!“ me

dituje jedna.

„Asi chtěj prohledat třídu,“ říká jiná s obavami.

„Proč?“ namítá třetí. „Jestli už to vědí, tak nebudou nic

prohledávat.“

„A co budou dělat?“ ptá se čtvrtá.

„Podaj si nás,“ řekne Celbová a ušklíbne se. „Natáhnou nás

na skřipec.“

Všechny se po sobě vážně a zachmuřeně podívají.

„Tak ať!“ řekne jedna.

Celbová jí mlčky podá ruku.

„Dámy!“ řekne vyzývavě.

Jedna po druhé kladou se dívčí ruce na spojené ruce těch

dvou, až vznikne živá hvězdice rukou.

„Nástup!“ ozve se hlas profesorky tělocviku.

Dívky se hrnou do tělocvičny. Šatna se vyprázdní. Z tělo

cvičny zaznívá pravidelný dusot klusajících nohou a pískot

píšťalky, povely profesorky tělocviku.

V šatně je jinak ticho.

Najednou se pootevřou dveře.

Dovnitř nahlédne ředitelka.

Když se přesvědčí, že je šatna prázdná, vstoupí po špič

kách.

Přiblíží se k prvnímu chuchvalci šatů pověšených na vě

šáku a začne se jimi probírat.

32. Sborovna

Na dlouhém konferenčním stole leží šest úplně stejných čer

ných podvazkových pásů. Dost titěrných. Nad nimi zdrcená

ředitelka, Borůvka, Lavecký a obtloustlý profesor češtiny. Bo

růvka s černým podvazkem v ruce kontroluje jeden pás po

druhém. Pak se otočí na profesora češtiny.

„A ten nápis, pane profesore, to je, jako kdyby se česky

řeklo...“

29


Profesor pozdvihne pás.

Vidíme, že je na něm bíle vyšit nápis: KILL KITTEN KLAN.

Kamera přejede ostatní pásy. Nápis je na všech.

„Kill Kitten Klan,“ říká pomalu profesor a otočí se na ředi

telku. „Inspirace je ovšem jasná?“

„To mají z těch politických desetiminutovek!“ zaběduje ta

dáma.

„Kill Kitten Klan,“ opakuje profesor. „To je, jako kdyby se

česky řeklo: Klan pro zabití Kotěte.“

Všichni se na sebe zděšeně podívají.

„Ale to přece není možné!“ vydechne ředitelka. Dívá se

úpěnlivě z jednoho na druhého, ale všichni mlčí a vyhýbají

se jejímu pohledu. Konečně ředitelka spočine pohledem na

Borůvkovi.

Borůvka si rozpačitě zajede prstem pod límec. „Jsou to

jistá fakta,“ odkašle si. „Ta krev...“

„Ale naše dívky!“ zaúpí ředitelka. „Vždyť ony jsou takové...

takové nevinné!“

33. Přede dveřmi do sborovny

Zlé krasavice stojí v řadě a zavile hledí do kamery. Každá drží

v ruce pár punčoch.

„Tobě taky chybí, Babinská?“ ptá se hlas profesorky tělo

cviku.

„Ano,“ řekne nevlídně Babinská.

„Tobě taky, Herodesová?“

„Taky.“

„A tobě, Koniášová?“

„Mně taky.“

„A Jidášová?“

„Ano.“

„Lomikarová?“

„Taky.“

„A Celbová?“

Celbová se pomalu ušklíbne. „Mně taky chybí podvazky,

paní profesorko,“ řekne nesmírně pohrdavě.

„Tak jděte dovnitř,“ vybídne je profesorka.

30


Dívky se chladně podívají jedna na druhou. Pak vykročí

ke dveřím.

34. Sborovna

Za dlouhým konferenčním stolem sedí jako inkviziční tribu

nál Borůvka, ředitelka, Lavecký, obtloustlý profesor a dvě

profesorky. Kamera pohlédne na stěnu nad ně. Je tam nápis:

NAD NIKÝM NELÁMAT HŮL – MYDLÁŘ /1620–1695/.

Kamera opět zaostří na profesory. Před každým leží jeden

podvazkový pás.

Na šesti židlích proti profesorům sedí šest zlých krasavic.

„A kdo směl být členem toho...“ – Borůvka si odkašle

– „toho klanu?“

„Každá, která propadla z matematiky,“ říká chladně a za

vile Babinská.

„A jaký byl...ehm... účel té... ehm... organizace?“ pokra

čuje Borůvka ve výslechu.

„Chtěly jsme pana profesora Kotě uštvat k smrti,“ prohlásí

zcela klidně Koniášová.

Sbor profesorů po sobě vrhne zděšené pohledy. Ředitelka

polkne prášek. Borůvka si odkašle.

„A jak jste to chtěly dokázat?“

„Posílaly jsme jeho ženě anonymní dopisy, a v těch jsme jí

psaly, že pan profesor Kotě má milenku,“ říká chladně He

rodesová.

„Také jsme panu profesorovi daly tajně do kapsy několik

fingovaných milostných dopisů,“ pokračuje sama od sebe

Jidášová.

Nové zděšení ve sboru.

„A...“ Borůvka rozčileně hledá formulaci otázky. „A to jste

si od toho slibovaly, že...“

„...že paní profesorová pana profesora ze žárlivosti za

vraždí,“ dořekne za něho zcela klidně Lomikarová.

Ředitelka téměř omdlí a zakucká se práškem, který polyká

s vodou. Obtloustlý profesor češtiny si hlučně odkašle. Bo

růvka se rychle zeptá:

„A ten klan... to jste skládaly nějaký slib?“

31


„Slib jsme skládaly do rukou Velké Dračice,“ odtuší Ba

binská.

„Velké Dr...“ zaúpí ředitelka.

„To mají z novin!“ řekne temně profesor češtiny.

Borůvka to spěšně zamlouvá. „A kdo je... ehm... kdo za

stává tu funkci?“

Dívky mlčí.

Potom řekne klidně a vyzývavě Celbová: „Já.“

„Celbová!“ vydechne shromáždění sborem.

Celbová se ušklíbne.

„Jste si...“ říká kvapně rozpačitý Borůvka, „jste si vědomy

toho, že pan profesor Kotě je od včerejška nezvěstný?“

Dívky hledí kamenně na něho.

Babinská řekne vzpurně: „My to víme.“

„Hm,“ řekne Borůvka rozpačitě. „A měly jste promyšleno,

co byste dělaly, kdyby...“ zarazí se.

Ticho.

Ředitelka to nevydrží. „Kdyby co, pane inspektore?“

„Kdyby paní profesorová Kotětová pana profesora Kotěte

ze žárlivosti sama... sama nezavraždila?“

Na tvářích dívek jsou zcela kamenné výrazy.

Najednou se však zdá, že se na nich objevil náznak užaslé

úcty.

Celbová se slabounce ušklíbne.

P r o l n o u t

35. Chodba ve škole

Chumel dívek, většinou mladších. Jsou mezi nimi i docela

malé holčičky.

„Holky, slyšely jste to?“ ptá se dychtivě jedna.

„Co?“

„No vo Kotěti?“

„A co?“

Holčička se rozhlédne a tajemně zašeptá: „Voni prej ho

holky ze čtvrtý bé zavraždily!“

Holčičky se rozšumí radostným zájmem.

32


36. Sborovna

„Naposled byl viděn ve svém kabinetě. Ze školy vůbec neo

dešel. A v kabinetě se našly...“ Borůvka si odkašle. „...stopy

krve.“

Přejede pohledem dívky.

Ty na něho hledí naprosto chladně.

„A někdo... vnikl do školy nebo unikl ze školy sklepem,

a...“ – znovu si odkašle – „a na klice okna ve sklepě jsou rov

něž stopy krve...“

Dívky hledí dál jako sochy.

P r o l n o u t

Krasavice už ve sborovně nejsou. Učitelé stojí v rozčileném

chumlu.

„V člověku se všechno vzpírá tomu věřit,“ říká zoufale pro

fesor češtiny, „ale u nás v ulici zavraždili minulý měsíc ně

jací výrostci trafikanta. Kvůli padesáti korunám. A byla mezi

nimi i jedna dívka.“

„Ale profesore!“ zaúpí ředitelka.

„Jim to je patrně jedno,“ říká zkormouceně profesor češtiny.

„Oni takové hodnoty patrně nerozlišují.“

„Já...“ vmísí se do hovoru stařičká profesorka. „Nechtěla

jsem o tom mluvit, aby to nevrhlo stín na čest naší školy. Ale

mně se minulý týden stala ve čtvrté bé taková hrozná věc...

ani tomu nebudete věřit.“

Rozhlédne se po ostatních. Kolegové ustrašeně naslou

chají.

„Položili mi na židli napínáček!“

Všichni zděšeně vrtí hlavami. Ředitelka opět bere prášek.

„Ehm, když dovolíte,“ vmísí se do hovoru Borůvka, „já se

opravdu obávám, že za této situace zde už nemohu fungovat

jako pouhý... ehm... rodič, ale především jako kriminalista.“

„Pane inspektore! Vždyť jste mi slíbil...“ úpí ředitelka.

„Ovšem slíbil. Ale pochopte, došlo ke zmizení osoby za

podezřelých okolností... ta krev... ten ehm... klan... ten pod

vazek... tady u těch pásů sice žádný nechybí, ale u dvou byl

33


podvazek utržen a přišit nový... budu ty dívky muset vzít

k nám na stanici...“

„Prosím vás... aspoň nejdřív zjistěte alibi!“ škemrá ředi

telka.

Borůvka se zamyslí. Pak se zadívá stranou. Kamera sleduje

jeho pohled.

Za podlouhlým skleněným oknem, které odděluje sbo

rovnu od vedlejší místnosti, sedí šest zlých krasavic a mlčí.

Kamera přijede k nim. Poznáváme, že tak docela nemlčí.

Koutkem úst říká Babinská: „Dámy, tak která jste to byla?“

Mlčení.

„Řeknem, že to byla společná dohoda,“ šeptá Koniášová.

„Tak se přiznejte! Která?“

„Já bohužel ne,“ šeptne Jidášová.

Kamera od nich opět odjede a vrátí se k Borůvkovi. Bo

růvka smutně zírá na dívky za sklem.

P r o l n o u t

Inkviziční tribunál už zase sedí za konferenčním stolem. Proti

němu na dvou židlích sedí Babinská a jakýsi statný, nepříliš

inteligentně, zato tělesně zdatně vypadající mladík v texas

kách. Na zápěstí má vytetovanou kotvu.

„No jo,“ říká vzdorovitě mladík. „Byl jsem s Janou na lodič

kách až do tři čtvrtě na sedm. Pak nás říční policie donutila

přistát.“

P r o l n o u t

Na židlích sedí Herodesová s kulatým, přehnaně elegantně

oděným pánem se smyslně vlhkými rty. Pán působí dojmem

oplzlíka mezi čtyřicítkou až padesátkou. Snaží se však vystu

povat korektně.

„Ano, milostivá,“ říká ředitelce. „Pozval jsem Jarmilku na

kafíčko ke Ščerbovi, všechno naprosto korektně. Ona Jar

milka nejraději k Ščerbovi, ale někdy také k Myšákovi anebo

do Mokka kavárny,“ mlsně zamrká. „A byli jsme u toho

34


Ščerby až do osmi hodin večer, můj přítel, Ferda Borovec,

číšník, to může potvrdit.“

Sbor na sebe zděšeně hledí.

P r o l n o u t

Na židlích sedí Jidášová s hošíkem sotva šestnáctiletým.

„Ano,“ říká hošík s téměř ještě nevymutovaným hlasem.

„S Irenou jsme byli od dvou do čtyř v parku.“

„A co jste tam dělali?“ ptá se užasle ředitelka.

Hošík se zapýří.

„No... povídali jsme si.“

P r o l n o u t

Na židli je pořád Jidášová, ale na druhé straně teď sedí muž,

který už rozhodně překročil šedesátku.

„Ano, byl jsem se slečnou Irenou na plovárně. Od čtyř do

půl páté, prosím. Hovořili jsme o poezii.“

Profesor češtiny si odkašle. Je na něm vidět, že tomuto tvr

zení nevěří.

P r o l n o u t

Na židli zase Jidášová. Na druhé židli beatlesák.

„Vod půl pátý do sedmi jsme stáli u Vaňky v pasáži.“

„A co jste tam dělali?“ táže se ředitelka.

„Nic.“

„Jak to... nic?“

„Tak... jsme zírali.“

P r o l n o u t

A pořád ještě sedí na jedné židli Jidášová. Na druhé je nená

padný muž kolem třicítky.

„No, ano. Slečna Irena byla u mě. Asi od sedmi do půl de

váté...“

35


„A co jste dělali?“ táže se Borůvka.

„Dívali... jsme se na televizi. Potom jsem promítal diapo

zitivy...“

„Může vám to někdo potvrdit?“ přeruší ho rychle Borůvka.

Muž je v rozpacích. „No... může. V půl deváté přišla man

želka a... Irena musela prostě odejít.“

Ředitelka polyká prášek.

„Kolegové,“ říká chvějivým hlasem, „musíme si přiznat, že

jsme netušili, jak málo víme o mimoškolním životě našich

dívek.“

P r o l n o u t

Na židli sedí Lomikarová. Na vedlejší židli jakási hubená, asi

čtyřicetiletá žena se zřetelným knírkem, hranatá, působící

dojmem mužatky.

„Byly jsme s Květuškou nejdřív na procházce, viď, Kvě

tuško?“ obrací milostný pohled na Lomikarovou. „Květuška

moc ráda vůni šeříku. A potom jsme zašly ke mně, a tam jsme

si prohlížely reprodukce. My máme obě strašně rády Degasa

a Renoira. Já spíš Degasa a Květuška zase spíš Renoira, že

mám pravdu, Květuško?“

Borůvka si odkašle.

„A ... jak dlouho jste si prohlížely toho... Renoira?“

„Jak dlouho? To víte... čas mi s Květuškou tak rychle

plyne... mohlo být tak devět... půl desáté...“

Stará kantorka spokojeně pokyvuje hlavou.

„Aspoň ta Lomikarová jediná má mimo školu kulturní zá

jmy. Já ji vždycky měla obzvlášť ráda.“

P r o l n o u t

Na židli sedí Koniášová. Na vedlejší židli starší muž s dvoj

čaty ve dvou peřinkách.

„Byla jsem celé odpoledne ve Stromovce s dvojčaty.“

„A... to jsou...“ ptá se opatrně Borůvka, „to jsou dvojčátka

vaší sestry?“

36


Koniášová zamračeně mlčí. Na tváři staršího muže se ob

jevuje údiv.

„Nebo bratra?“ spěšně se ptá Borůvka.

„Jiřinka přece nemá žádnou sestru. Ani bratra,“ říká udi

veně pán.

„A... čí to tedy jsou dvojčátka, pane Koniáš?“ ptá se ředi

telka v hrozné předtuše.

Pán se přísně otočí na dceru.

„Jiřino! Tys to ve škole neřekla?“

Koniášová se vzdorovitě ušklíbne. „Neřekla.“

„Ale to já netušil,“ říká pán. „Narodily se jí loni o prázdni

nách. Byla o vánocích předtím na té žákovské výměně v Pa

říži...“

P r o l n o u t

„Doma,“ říká opovržlivě Celbová. Na židli vedle ní nesedí

nikdo.

„S kým?“ ptá se Borůvka.

„Sama.“

„Může vám to někdo dosvědčit?“

„Ne.“

Borůvka se odmlčí.

„Tohle je váš... ehm... vaše?“ ukáže jí na pás.

„Ano.“

„Kdy se vám utrhl ten podvazek, co jste místo něho přišila

nový?“

Celbová mlčí.

„Mluvte pravdu, Celbová,“ ozve se úpěnlivě ředitelka.

Celbová mlčí dál.

„Tak bude to?“ utrhne se Lavecký.

Celbová na něj pohrdavě pohlédne. „Včera, pane profe

sore.“

„A kde?“ ptá se Borůvka.

Celbová dlouho mlčí.

Pak hrdě sklopí oči. „To vám neřeknu.“

37


P r o l n o u t

„A to mají před konferencí!“ spíná ruce stará kantorka.

„Neuvěřitelné,“ vrtí hlavou profesor češtiny.

„Bohužel, za těchto okolností,“ říká Borůvka rozpačitě, „já

budu opravdu nucen...“

„Nemohl byste ještě počkat?“ naléhá ředitelka.

„Bohužel... já vím, vypadá to neuvěřitelně... ale krimina

lista musí počítat se vším,“ vykrucuje se Borůvka. „A ta dívka

nemá alibi... a byla uložit ten projektor v kabinetě...“

„Celbová,“ zaslzí ředitelka. „Já tomu nemohu uvěřit. Ta

ková milá d



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist