načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zločin na Poseidon City - Julie Nováková

Zločin na Poseidon City

Elektronická kniha: Zločin na Poseidon City
Autor: Julie Nováková

- Rok 2048, soběstačné město na hladině moře. Těžko byste hledali další tak příjemné a pohodlné místo k životu. Dokud se nad idylou nezačnou stahovat mraky. A vražda světoznámého ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.7%hodnoceni - 66.7%hodnoceni - 66.7%hodnoceni - 66.7%hodnoceni - 66.7% 72%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2009
Počet stran: 231
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triton, 2009
ISBN: 978-80-738-7164-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Poseidon City je jedno z tzv. mořských měst, energeticky soběstačných umělých ostrovů, vybudovaných uprostřed moře. Za svou krátkou historii si takováto města dobyla velkou prestiž a popularitu a jejich hlavní příjmy pocházejí z turistiky. Vražda bohatého podnikatele je prvním těžkým zločinem, ke kterému v mořském městě dojde, proto je v centru zájmu světových médií a představuje pro město velmi nemilou skvrnu na dobré pověsti. Pod tlakem těchto faktů se do vyšetřování vrhá Sharon Banksová, zástupkyně velitele zdejší policie, se svým šaramantním podřízeným a za pomoci kamaráda z dětství a jeho svérázného robota. Sci-fi detektivka se odehrává ve městě postaveném na hladině moře.

Popis nakladatele

Rok 2048, soběstačné město na hladině moře. Těžko byste hledali další tak příjemné a pohodlné místo k životu. Dokud se nad idylou nezačnou stahovat mraky. A vražda světoznámého těžařského magnáta, to už je pořádný mrak, který může vrhnout stíny na celou Unii mořských měst. Policie na Poseidon City proto nemá na vybranou - musí najít vraha, a to co nejdříve. Jenže podezřelých je více - a jak se ukazuje, hodně lidí mělo důvod oběť nenávidět...

Zařazeno v kategoriích
Julie Nováková - další tituly autora:
Zločin na Poseidon City Zločin na Poseidon City
Tichá planeta Tichá planeta
 (e-book)
Tichá planeta Tichá planeta
 (e-book)
Hvězdoměnci Hvězdoměnci
 (e-book)
Elysium Elysium
 (e-book)
Terra nullius Terra nullius
 
Recenze a komentáře k titulu



příjemné překvapení Jana N. 2009-07-26
Nečekala jsem, že mě knížka od tak mladé autorky tak zaujme. Jako sci-fi je román dobrý a detektivní linie se povedla.
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

© Julie Nováková, 2009

Cover illustration © Lubomír Kupčík

© TRITON 2009

ISBN 978-80-7387-164-2

Nakladatelství Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz



JULIE NOVÁKOVÁ

ZločinnaPoseidon

City


Psaní knih je krásná, ale také náročná činnost, když se mu rozhodnete doopravdy věnovat. Nejenže spolyká většinu volného času, ale dostat pak příběh na potištěné stránky, které teď držíte v rukou, je úkol hodný bájného Herkula. A tak trvalo více než dva roky, než se Zločin na Poseidon City – velice složitou a místy i komickou cestou, která vydá málem na celý další příběh – ocitl zde. Mezi regulérními knihami, pyšn ěvystavenými na policích knihkupectví a zkoumanými zvědavými čtenářskými zraky.

Děkuji proto všem, kteří věřili, že to dokážu dotáhnout až sem, především svým přátelům a nejbližší rodině. Chci poděkovat nakladatelství Triton, že se rozhodlo to se mnou zkusit, a hlavn ěZdeňku Rampasovi, který m ěpro n ěj objevil. Zvláštní dík patří kamarádce, která m ěpřesv ědčovala, ať napíšu krom ě mnoha detektivních příběhů někdy i sci-fi. Zkusila jsem to a ten žánr jsem si postupn ězamilovala, ale detektivkáře v sob ě nezapřu – jak už ostatn ěnapovídá sám název knihy. O rodin ě jsem tu sice už psala, ale ráda bych ješt ěpod ěkovala speciáln ě tátovi, který, jakmile se dozvěděl o vydávání Zločinu na Poseidon City, m ězahrnul spoustou užitečných rad a připomínek. A samozřejm ětaké v ědcům a technikům, bez nichž by idea mořských měst ani tento román nikdy nevznikly.

Tuto knihu bych ráda věnovala své babičce, která se sice jejího napsání nedožila, ale za svého života přečetla všechny mé příběhy a byla mou rádkyní i podporou. Děkuji.

Julie Nováková


kapitola 1.

Nováček na Poseidon City

19. července 2048

Sharon Banksová si odhrnula z čela pramen vlasů, přimhouřila oči a zadívala se na jihovýchod. Neviděla nic než lesknoucí se zvlněnou mořskou hladinu, odrážející paprsky slunce. To byla sice nádherná scenérie, ale kvůli ní na aeroportu nečekala už víc jak půl hodiny.

Nespokojen ěvrhla už nejmén ěstý pohled na multifon, který ukazoval deset hodin dvanáct minut místního času. Doufala, že nadřízené, kteří byli za její čekání zodpovědní, napadlo počítat s časovým rozdílem mezi nynějšími stanovišti Nexu IV a Poseidon City. Ten vzhledem k Atlantské úmluv ěpředstavoval jen hodinu, ale přece jenom to byla hodina, kterou mohla strávit smysluplněji než znuděným postáváním u přistávací plochy.

Ačkoliv, uvažovala, stejně bych nikde nebyla zapotřebí. Na Poseidon City je klid.

Dokonce i v lehké letní policejní uniform ějí začínalo být horko. Dnešek byl jedním z mála dní v Atlantiku, kdy nebylo zataženo, nevál prudký vítr a neblížila se nějaká bouře. Sharon by takový den jindy uvítala, ale jako naschvál nastal zrovna teď...

Letmo pohlédla na obzor a pocítila příliv naděje. Zastínila si oči, aby se přesvědčila, jestli to není klam – ale nebyl. Černá skvrnka se rychle blížila k městu. Konečně!

7


Bod se postupn ězm ěnil v neidentifikovatelný útvar a nakonec v malé letadlo pro asi padesát pasažérů. Rychle přelétlo Sharon nad hlavou, několikrát zakroužilo, aby zpomalilo, až se ve vzduchu skoro zastavilo. Pak se kolmo sneslo na povrch aeroportu.

Sharon se k němu vydala rychlým rozčileným krokem, který pro cestující – respektive jednoho z nich – nevěstil nic dobrého.

Nejdřív se ven k elektromobilům, které je měly odvézt k celní kontrole, vyhrnula skupina nadšených turistů, pak důstojně vystoupilo několik obchodníků a manažerů. Dva z nich doprovázeli osobní roboti. Sharon netrpělivě čekala, zatímco kolem ní proudili další a další pasažéři.

Pak, když jich prošlo kolem čtyřiceti, už nevycházel nikdo. Sharon se naštvan ěotočila a rázovala zp ět.

„Sakra! Já to zatracený vedení tak –“ zaklela, ale nestačila do

končit větu. Za ní se totiž ozval pobavený hlas: „To jsme na tom asi stejně.“

Užasle se obrátila. Naproti ní stál asi třicetiletý muž v civilu – košili a nesmrtelných džínách. Hnědé vlasy měl po několikahodinovém letu rozcuchané jako vrabčí hnízdo. Neforemnou cestovní tašku se žuchnutím pustil na zem a ležérn ězasalutoval.

„Poručík Duncan Miller se hlásí do služby,“ pronesl předpiso

vě, ale tón hlasu prohlášení ubíral na vážnosti.

Sharon, která na něj přes sluneční svit chvíli jen překvapeně mžourala, se vzpamatovala a podala mu ruku. „Vítám vás na Poseidon City. Jsem Sharon Banksová, zástupkyn ězdejšího velitele. Vezmu vás do vašeho nového bytu.“

„Vypadá to tu jinak než na Nexu,“ poznamenal a rozhlížel se

kolem sebe – obdivně, jak Sharon s hrdostí zaregistrovala.

„Poseidon City je o patnáct let novější typ. Zdá se to jako

krátký čas, ale změnilo se hodně. Pojďte.“ Nasedli do vodního taxi, které se širokými kanály pustilo k centru města. Sharon neztrácela čas a krátce nováčkovi poreferovala o tom, jak to tu

8


chodí – většinou se to moc nelišilo od služby na ostatních mořských městech, tedy i na Nexu.

Už nad rámec povinností dodala: „Není tu toho moc na prá

ci, stejn ějako jinde. Znáte to – jen krádeže a ztracené v ěci neopatrných turistů. Pokud jde o to, kdo krade, také to bývají turisti. Lidi si tu na své věci nedávají pozor a spousta jich sem jezdí práv ěkvůli tomu – mají snadný úlovek. Říkáme jim tu zloději cestovatelé.“

Duncan jen přikyvoval a občas se lehce pousmál.

Podle instrukcí mu měla povědět i o historii a zajímavostech

města. V tu chvíli si přála, aby byl velitel Noah Cormac zpátky z kongresu na pevnin ěa převypráv ěl to on. Na rozdíl od ní se totiž v propagaci města vyžíval. Sharon naopak uvažovala, co je na teprve dvanáctileté historii tak zajímavého. Možná to bylo tím, že tu žila jen čtyři roky, kdežto Cormac už od slavnostního založení Poseidon City.

„Vy jste se nenarodil na moři, že ne?“ zeptala se Duncana Millera.

„Ne, vyrůstal jsem v Británii a v Portugalsku. Jak jste to poznala?“

„Váš přízvuk. Je příliš evropský. U nás se jazyky hodn ěstřetávají a mísí, každé město má svůj specifický akcent.“ Sharon se zasmála jeho udivenému pohledu. „A taky jsem viděla ve vaší složce, že je vám dvacet osm. Jste na to zkrátka moc starý – první mořská města byla zprovozněna roku 2022, ale to určitě víte.“

„Ano – Nexus a Venus, skoro současně. Ale koncepce vznikla už mnohem dříve, že?“

„Myslím, že na počátku století.“ Sharon vzpomínala na staré články, vystavené v knihovn ěNexu II, kde žila dřív. N ěkteré pocházely dokonce z devadesátých let minulého století, kdy se svět trochu opožděně začal více zajímat o životní prostředí a možnost trvale udržitelného rozvoje. Při tempu, kterým se rozrůstala pevninská města a znečišťovala své okolí a zvětšovala se rozloha zemědělských ploch, byla taková vidina těžko

9


možná. Ale to se ješt ěo mořských m ěstech mluvilo jen jako o hypotetickém projektu. „Byla to hodn ěambiciózní myšlenka. Těžko se prosazovala.“

Duncan přikývl. „Slyšel jsem, že nebýt Hirota Ashikawy, zdržela by se jejich stavba nejmén ěo třicet let. Ale nevím, co je na tom pravdy.“

„Ashikawa byl velký zastánce mořských měst a měl obrovské

přesvědčovací schopnosti i dost prostředků na to, aby vývoj ze značné části zafinancoval. Když uspěl, byl už skoro na mizině.“

Před pětatřiceti lety ve vodách Tichého oceánu započal projekt měst na hladině moře – měst, která budou snadno získávat energii z mořského příboje, slunečního záření, vydatného větru a biomasy, například vypěstovaných vodních řas. Plány to byly vskutku ambiciózní: takové město si dobře vystačí samo, pitnou vodu získá z oceánu a obživu také. Krom ělovu bude možný také chov ryb a jiných mořských živočichů. Díky rozmanitým možnostem město přiláká vědce, úspěšné podnikatele i slavné osobnosti. Ale také – možná hlavně – přiláká turisty!

Hiroto Ashikawa úsp ěšn ěpodnikal ve výrob ěrobotů a výpočetních systémů a byl i velký vizionář. Možná snílek, řeklo by se. Ale on dokázal část ze svých snů převést do skutečnosti. To on kdysi ohromn ězpopularizoval projekt mořských m ěst a dal dohromady vědecké kapacity světa, aby stvořily první z nich, což bylo o to kontroverznější, že stavbu z velké části zajišťovali jeho roboti, o nichž zlí jazykové tvrdili, že nejsou příliš spolehliví.

Sharon dodala: „Ashikawa ale věděl, jak získat lidi na svou stranu. V době světové nestability sliboval zaměstnání a bezproblémové životní podmínky všem, kdo se na nová města nastěhují. Měl to dobře propočítané – kolik z původních tří set padesáti tisíc obyvatel budou moci být vědci, podnikatelé, těžaři, hoteliéři... Sliboval umělé písečné pláže, kina, knihovny, výlety ponorkami i skvělé podmínky pro pozorování hvězd – celebrity, vědci i zástupci těžebních společností se jen hrnuli, aby si předem zajistili místa. Přesvědčil ekologická hnutí, že ani získá

10


vání surovin z mořského dna nepoškodí životní prostředí, protože město se bude v pravidelných intervalech přesouvat na nové stanovišt ěa podmínky na původním se rychle navrátí k normálu –“

„Nestává se moc často, aby člověk měl zároveň podporu ekologů a ropných magnátů,“ skočil jí do řeči Duncan.

Sharon se pousmála. „To asi ne. Jak říkám, Ashikawa byl

i schopný diplomat. Ale kdyby došlo na zrušení projektu, nejspíš by odhodil veškerou diplomacii stranou. Každopádn ěto dokázal a město postavil – dokonce o dva měsíce dřív než jeho konkurence s Mitchellem Connorem v čele. A v roce 2024 konečn ědosáhl svého a v OSN bylo prosazeno zřízení samostatného státu sdružujícího tehdy už tři mořská města.“

„Matn ěsi na to vzpomínám,“ řekl Duncan a krátce se ohlédl za projíždějícím skútrem. „Politici se věčně jen dohadovali a pletly se do toho všechny mezinárodní organizace. Byl jsem ješt ěd ěcko, ale vím, že mi to připadalo jako strašný zmatek. Pak rodiče vypnuli televizi a řekli mi, ať si jdu hrát.“ Ušklíbl se.

Unie mořských měst (Union of Marine Cities) neboli UMC

měla povolení využívat vytyčené prostory v mezinárodních vodách, platil pro ni zákaz vlastnit zbran ěhromadného ničení i armády a příslib nezapojování se do žádných válečných konfliktů, nebude-li přímo napadeno její území. Dnes čítala už dvaadvacet měst, která obývalo přes deset milionů lidí. Ze sedmi miliard to sice nebylo mnoho, ale byl to teprve začátek...

Sharon si vzpomněla na instrukce a vrátila se k historii Posei

don City.

„Jaké je vlastn ěhlavní odv ětví na Poseidon City?“ přerušil náhle Duncan její řeč, zrovna když mluvila o návštěvě premiéra UMC před dvěma lety.

Překvapen ěpovytáhla obočí. „To nevíte?“

„Nikdo mi nic neřekl. Chtěl jsem si to zjistit, ale znáte to... nějak jsem se k tomu nedostal.“

„Kdy vám řekli o vašem přeložení?“

11


„Před třemi dny.“ Ušklíbl se. „A jak dlouho víte vy, že máte dalšího kolegu?“

„Od včerejška. Ta meziměstská organizace občas stojí za...“ Sharon se raději odmlčela a zodpověděla jeho první otázku:

„Žádný dominantní artikl nemáme, ale nejlepší víno z moř

ských řas prý pochází odtud. Většina se ho vyváží.“

„To se nedivím, pokud zdejší vědí, jak chutná,“ prohlásil Duncan Miller, nahnul se přes okraj vodního taxi a namočil ruku do vody.

„Víte, že je to nebezpečné a můžete za to dostat pokutu?“

Obrátil se tváří k ní. Zase se pobaven ěšklebil. „Výhoda je, že

si ji můžu sám vystavit.“

Sharon veškeré snahy předem vzdala. Upřímn ězadoufala, že

si nováčka brzo vezme na starost sám Cormac nebo někdo z nadporučíků. Spokojen ěse usmála alespoň při myšlence, že stejn ěnebude co vyšetřovat. N ěkdy jí služba připadala nezáživná, ale milovala Poseidon City a to ji nikdy neomrzelo.

Vodní taxi zastavilo v malém doku na okraji přepravního ka

nálu. Sharon letmo mávla multifonem před čtečkou a ze služebního účtu se odečetla příslušná částka.

„Kam teď?“ zajímal se Duncan.

„Pár minut maglevem a pak už jen vyjedete výtahem do třetího patra. Dveře na konci chodby.“ Sharon se podívala na jízdní řád vysílaný do multifonu – už jen dv ěminuty, pak cesta a toho vtipálka se konečn ězbaví.

Za okamžik se ze zatáčky vynořil úzký vlak maglevu a prud

ce zbrzdil. Dveře se otevřely přímo před Sharon. A ve stejném okamžiku se její multifon rozezněl jemnou melodií ohlašující hovor z ústředí.

Na malé obrazovce se objevila tvář mladé policistky s hodnos

tí strážníka. „Kapitáne Banksová, máme závažný případ. Musíte okamžit ějet do bloku osm-A, jedenácté patro. Je to naléhavé.“

Dívka v ústředn ěbyla zřejm ěnováček. Sharon se jí netrp ěli

v ězeptala: „Co se tam stalo?“

12


Žádná jiná odpověď nemohla Sharon víc šokovat. „Vypadá to na vraždu.“ Sharon nezbývalo než vzít Millera na místo činu s sebou – oficiáln ěuž byl ve služb ěa i vzhledem k hodnosti to spadalo do jeho kompetence.

Sharon během jízdy mlčela. Uvažovala, co se asi mohlo stát. Dívka z ústředny jí nic víc neřekla, a tak se mohla jen dohadovat. Mohlo jít o nehodu, omylem prohlášenou za vraždu. Možná si tam vyřizovali účty nějací turisté. Někdo mohl být přepaden a jednat v sebeobraně. Nebo, což by bylo horší, se tam stala vražda z afektu mezi místními – takových případů v historii mořských měst nebylo málo. Pachatel si zločin pravděpodobn ěpředem neplánoval a jednal bez rozmyslu. Nešťastná událost.

Duncan se jí na nic neptal. Poprvé se tvářil vážně.

Když magnetickým výtahem vyjeli do jedenáctého patra, Sharon se znepokojen ěrozhlédla. V této části m ěsta bydleli významní vědci, slavné osobnosti a bohatí podnikatelé. Obecně platilo, že čím vyšší patro (nebo čím nižší pod hladinou), tím dražší a větší byt. Blok A byl považován za klidnou lokalitu, jednu z nejbezpečnějších.

Napůl čekala, že se zločin stal na chodbě, ale tam bylo prázdno. Jen jedny dveře byly rozevřen dokořáné. „To ne... tam bydlí...“ zašeptala Sharon sama pro sebe a rychle vyrazila. Duncan se rozběhl za ní.

Štítek vedle dveří vyplnil její nejhorší obavy. Vincent McIntyre. Sharon to jméno znala. Znal ho téměř každý informovanější člověk na světě a úplně každý, kdo se zajímal o obchod.

Duncan vedle ní ohromen ěvydechl. Sharon se vzpamatovala a přikývla. „Nevíme, jestli to byl on. Ostatně... hned to zjistíme.“

Jakmile vstoupili, k Sharon se přihnal očividn ěrozrušený seržant. Jméno na stříbřitém štítku uniformy znělo Ken Farbes.

13


„Kapitáne... eh... Banksová..., tělo leží v obývacím pokoji. Ob

jevil ho Dans Joette, jeho obchodní zástupce.“

Sharon se už nemusela ptát na totožnost mrtvého. Když s Duncanem za zády prošla vybran ězařízenou sv ětlou chodbou ve stylu konce minulého století, spatřila vnitřek pokoje. Ten na první pohled působil příjemným dojmem: Dobře osvětlená prostorná místnost se světle oranžovými stěnami, na nichž visely obrazy od dávných i současných známých malířů. Polovinu jedné stěny zakrývala tenká obrazovka, do rohů byly šikovn ěvsazeny reproduktory. Kolem nízkého stolku bylo rozmíst ěno několik křesel s chromovanými opěrkami na ruce. U okna stál květináč s rozložitým ibiškem.

Ale práv ětam veškerá idyla končila. Na lesklých parketách ležel Vincent McIntyre tváří dolů a vypadal, jako by jen upadl a měl se každou chvíli zvednout. Vedle těla klečeli dva policejní technici.

Farbes nervózn ězakašlal. „Byl jsem na míst ěčinu první, tak jsem umožnil technikům a lékaři přístup.“

„Stanovil už příčinu smrti?“ zeptal se Duncan Miller.

„Nevím – nemluvil jsem s ním od chvíle, kdy přišel. Je to tak

patnáct minut, snad ani ne.“

Vysoký lékař postával u vchodu do další místnosti a cosi zapisoval do multifonu. Sharon k němu zamířila. Uvědomila si, že Duncan zůstal na místě, ale nevěnovala tomu pozornost. „Doktore?“

Lékař překvapeně vzhlédl. „Promiňte, nevěděl jsem o vás. Co pro vás... to je vlastn ěhloupá otázka. Pomocí kapesního analyzátoru jsem ze vzorku krve zjistil, že to, co vypadalo jako infarkt nebo jiná přirozená příčina, je pravděpodobně vražda. Pan McIntyre byl patrn ěotráven. Nejsem schopný na míst ěurčit, o jakou sloučeninu se jedná, ale vaši lidé z laboratoře to určit ědokážou. Myslím, že smrt nastala rychle – jed způsobil zástavu srdce a oslabení mozkových funkcí. Nevím ale, jak dlouho musel před smrtí působit, když netuším, o co přesn ějde.“

14


„Máte tušení, jakým způsobem se jed do těla dostal?“

„Nenašel jsem zatím žádný vpich ani zarudnutí. Usuzuji, že

mu byl podán ústy, ale potvrdí to až pitva. Vaši technici po něm stále pátrají.“

Sharon se vrátila k seržantu Farbesovi. „Říkal jste, že ho objevil obchodní zástupce. Kde teď je?“

„Naproti v pracovně. Vzpamatovává se z toho. Když jsem do

razil, dokázal jsem z něj vypáčit jen to, že právě našel tělo. Teď už snad bude schopný výslechu.“

Sharon se rozhlédla po Duncanovi. Ten práv ěse zaujetím diskutoval s jedním z techniků. Nejdřív ho chtěla přivolat, pak si to ale rozmyslela a vydala se za Joettem sama.

Pracovna se od decentního obývacího pokoje dramaticky lišila. Stěny byly bílé a studené, chyběla tu zeleň. U okna stál pracovní stůl s monitorem, v rohu bylo ovládání ústředního počítače bytu. Jednu stěnu pokrývala rozsáhlá mapa Atlantského oceánu. Sharon na ní poznala významná i málo známá místa, kde se těžil především metan, ale ve velkém množství i zlato, hořčík a rubidium.

MI Group, mamutí společnost založená tehdy devatenáctiletým Vincentem McIntyrem, už několik let po svém vzniku zaznamenala obrovský vzestup, a to přímo díky svému zakladateli. McIntyre totiž nalezl jedno z největších ložisek metanu, jaká byla kdy objevena – v oblasti, kde prý žádná být neměla. Požádal o povolení tam těžit a ihned je dostal. Nikoho nenapadlo, že by ctižádostivý mladík mohl mít pravdu. V době, kdy byla ropa stále dražší a nedostupnější a její využívání vzbuzovalo mnoho protestů, vypadal metan jakožto palivo jako dobré řešení pro příští desítky let a snad i století. A Vincent McIntyre byl najednou boháč.

Od té doby společnost rostla a spolkla mnoho menších firem. Zabývala se těžbou více různých surovin z oceánu, jejich distribucí, využitím a výzkumem.

Dans Joette si s otřeseným výrazem prohlížel nástěnnou mapu, ale Sharon tušila, že jen těká očima sem a tam, aby vůbec

15


něco dělal. Vypadal, že je ještě v šoku. Byl to asi třicetiletý muž s pravidelnými rysy, hlubokýma očima a krátkými tmavohnědými vlasy. Za oblek, který měl na sobě, by jako turista snad mohl obletět Měsíc.

„Pane Joette?“ oslovila ho Sharon.

Pomalu se otočil a vydechl. „Ptejte se.“

„Kdy jste našel tělo pana McIntyra?“

„Před chvílí. Než jsem vešel, bylo asi jedenáct,“ odpověděl bezvýrazným hlasem.

„Proč jste za ním šel?“ Sharon mluvila uklidňujícím, ale pevným tónem. Doufala, že ho to trochu vzpamatuje.

„Chtěl jsem mu říct o jedné výhodné investici a ukázat podklady,“ vytáhl z kapsy datakartu. „Včera m ěpožádal, ať o tom něco zjistím.“

„Když jste vstoupil, byl tu klid? Neslyšel jste nic?“

Zavrtěl hlavou. „Nikdo tu nebyl. Tedy až na...“

„V pořádku. Nestalo se poslední dobou něco zvláštního? Nezarazilo vás třeba něco na chování pana McIntyra?“

Zase mlčky potřásl hlavou. Až po chvilce dodal: „Vůbec nic.

Netušil jsem...“

„Měl váš nadřízený nějaké nepřátele?“ Zbytečná otázka,na- padlo Sharon vzápětí.

„Jistěže měl, vždyť patří – patřil – mezi nejúspěšnější podnikatele v těžbě na světě. Spousta lidí ho nenáviděla jen kvůli tomu, mnoha dalším jeho objevy a obchody zničily kariéru. V tomhle odvětví se už nikdo nemohl dostat tak vysoko jako on. To je dostatečný důvod pro nesnášenlivost. A taky vzbuzoval... řekněme, nelibost u lidí, kteří jsou proti těžbě a mezinárodnímu obchodu. Ale vražda? Tady?“

„Už jenom pár otázek. Kdo všechno měl přístup do jeho bytu?“

„I když tu nebyl?“ Joette se zamyslel. „Já, samozřejmě, a pak Will Katner. Byli to přátelé.“ Hovořil tiše. Na čele se mu objevily vrásky, jak přemýšlel ješt ěnad dalšími jmény.

16


Sharon věděla, že by ji žádná známá jména neměla udivit, ale

přesto ji překvapilo, že se McIntyre přátelil s Katnerem – guvernérem Poseidon City. Nečekala, že se významný politik bude stýkat s McIntyrem. Bylo to logické, oba patřili do elity města, ale přátelství s bohatými obchodníky může politikům v očích veřejnosti spíše uškodit než prospět.

„Nikdo další už m ěnenapadá,“ řekl nakonec Joette. „Může se to zdát zvláštní, ale žádného pomocného robota McIntyre neměl. Říkal, že v bytě mu stačí ústřední počítač a mimo něj potřebuje vyřizovat věci, které roboti neumí.“

Sharon krátce pohlédla do obývacího pokoje. Zdálo se, že

technici se svou prací pokročili a brzy budou hotovi. Duncan Miller stále mluvil s jedním z nich a nad něčím se skláněli. Neviděla, co našli.

„Děkuji, pane Joette. To je –“

„Počkejte!“ zvolal náhle. „Vlastn ěexistuje ješt ějeden člověk, který sem má přístup bez toho, aby pan McIntyre otevřel. Nevím, jak se jmenuje, ale je to mladá žena. Asi jeho přítelkyně. O svém osobním životě se mnou moc nemluvil. Párkrát jsem je spolu viděl. Má vlnité rusé vlasy na ramena, je vysoká a docela štíhlá.“ V zasmušilém hlase probleskl náznak obdivu.

„Určit ěji brzy najdete.“

Když odešel a Sharon se vrátila do pokoje, vrhl se k ní rozru

šený Duncan. „Už víme, kde byl ten jed!“ prohlásil triumfálně a zavedl ji ke skříňce z mahagonového dřeva. Uvnitř byl zabudovaný malý bar, ve kterém se nacházely přihrádky s optimálními podmínkami pro skladování různých druhů vína a další sekce pro pivo, likéry a jiné. Většina lahví zůstala nedotčená.

Technik, se kterým Duncan mluvil, ukázal Sharon načatou

láhev s vínem z mořských řas. Pocházela přímo odsud – Poseidon City, letošní ročník.

„Váš kolega hned upozornil na bar a objevil tuhle otevřenou láhev. Odebrali jsme malý vzorek. Nachází se tam zvláštní směs, smrteln ějedovatá i v malém množství. Skládá se z více složek.

17


Jednu jsme už určili jako jed z mlže ostranky. Na tu další sloučeninu se budeme muset podívat blíže.“ Pak dodal: „Tady poručík Miller si myslí, že by také mohlo jít o přírodní jed získaný z moře. Uvidíme. Až budeme něco mít, zašleme vám zprávu.“

„Díky. Dobrá práce.“

Technik se zasmál. „Nebýt tady poručíka, prohledáváme to

tu do večera. Než bychom se dostali sem...“

Sharon se podívala na Duncana, ale ten zamyšlen ěhled ěl ke

dveřím.

Rozhlédla se po vkusn ězařízeném pokoji, tak sv ětlém a pří

jemném... Těžko se dalo uvěřit, že se tu stal takový zločin. Nejvíc ji ale překvapilo, že muselo jít o předem dobře promyšlený čin.

„Čekáme tu ješt ěna n ěco?“ ozval se Duncan tiše.

Zavrtěla hlavou. „Jdeme. Rovnou na služebnu.“

Cestou na nástupišt ěse kolem nich prohnala skupina reportérů s výrazy dravců. Taková událost se nedala dlouho utajit. Sharon v duchu zasténala, když si představila publicitu a z ní plynoucí potíže při vyšetřování.

„Časy se mění. Ale senzacechtiví reportéři zůstávají,“ prohodil vedle ní Duncan, což ji vrátilo do reality. Nepřítomn ěpřikývla.

„Měli bychom si shrnout, co máme,“ navrhl.

„Na to je zatím moc brzy. Co z toho můžeme vyvodit?“

„Třeba ten zvláštní jed. Jak se dostal do láhve s vínem?“

„Buď ho tam někdo přidal už na začátku, nebo teprve když ji McIntyre otevřel. Ale to nám zatím k ničemu není.“

„Můžeme aspoň uvažovat,“ namítl. „Další otázka: Jak se tam dostala ta láhev? A odpověď: McIntyre si ji tam mohl přinést sám a netušil, že už je v ní jed. Nebo si ji tam přinesl a někdo tam jed přidal až v jeho bytě. Další možnost je, že ji – předpokládejme, že už s tím jedem – donesl do bytu někdo, koho tam McIntyre pustil. Musel ho znát. A nebo...“ krátce zaváhal.

18


„Nebo to udělal nějaký geniální zloduch, který dokázal obe

lstít bezpečnostní opatření,“ dokončila Sharon. „To potvrdíme nebo vyloučíme, až prověříme ústřední počítač bytu. Dívala jsem se, jestli měl uvnitř kamery, ale žádné tam nejsou. Jen čidla pohybu – a to je nám celkem k ničemu. Možná něco zjistíme ze záběrů kamer na chodbě.“

Duncan se v zamyšlení poškrábal na hlavě. Jeho vlasy teď zase vypadaly jako vrabčí hnízdo.

Sharon přemítala o opatřeních, která budou muset učinit. Taková událost vzbudí víc nechtěné pozornosti, než je snesitelné. Možná by na tom něco spravila tisková konference, na které reportéři ukojí svou touhu po nejnovějších informacích.

Pokud víme, je to zdejší první úkladná vražda. Místní obyvatel a ještě k tomu zrovna McIntyre. Jak se to sakra mohlo stát? Potřásla hlavou. „Snad nám něco řeknou výsledky z laborky. Pokud budeme mít štěstí, na té láhvi někdo nechal vlas nebo kapku potu, takže určíme DNA. V otisk prstu ani nedoufám.“

Na nástupišti maglevu se potvrdily její obavy – asi padesátiletá žena, která sledovala zprávy na multifonu, udiven ěvyjekla. Podobné projevy úžasu se ozvaly i na několika dalších místech. Muž v plážovém triku s logem „Aqua – nejlepší projížďky hlubinami“ se nahnul ke svému známému a začal hlasit ěšeptat, co se stalo. Za chvíli se vzrušený šum ozýval po celém nástupišti.

Sharon děkovala osudu, že stačili reportérům včas uniknout. Chudák seržant Farbes.

Vlak zabrzdil a ji oslnily paprsky slunce odrážející se od jeho stříbřitého povrchu. Obyčejně by ji to přimělo k úsměvu, ale teď ne. Mořské město. Jaká idyla. Falešná, jak se ukázalo nyní. Skoro dv ětisícovky policistů se nechaly ošálit předchozím ničím nerušeným klidem.

„Nevezmeme si radši hlubinné taxi? Byli bychom tam rych

le,“ navrhl Duncan.

Zavrtěla hlavou a nastoupila.

Musela myslet i na nepříjemnou povinnost, která ji čekala.

19


Nutný výslech Willa Katnera se bez jistých obtíží nemůže obejít.

Na služebn ěbylo neobvykle rušno, ale jí se zdálo, že je tam nebeský klid. Oproti většině města skutečně byl.

„Tady je váš stůl, poručíku Millere,“ ukázala na místo u zdi.

Malý stůl s monitorem, mikrofonem a zastaralou klávesnicí, kdyby se mu nechtělo diktovat nebo nemohl.

Mírn ěse ušklíbl. „Začíná mi to tu připomínat odd ělení na Nexu. Aspoň se mi nebude stýskat.“

Sharon zamířila do své kanceláře sousedící s tou, která patřila Cormakovi. Místnůstka ale byla tak malá, že název „kancelář“ mohl budit falešný dojem prostornosti. Jí to nevadilo. Všechno, co potřebovala k práci, tam koneckonců měla. Litovala policii z časů, kdy se ješt ěpoužívaly papírové složky. Nedivila se nepořádku na jejich stolech, jak ho znala z dobových filmů a historek dřívějších policistů.

„Najdi mi stručný přehled informací o Vincentu McIntyro

vi,“ řekla nahlas.

Jako odpověď se na monitoru zobrazil text. Byla to stránka

„Vše o horních 10 000“, navzdory pochybnému názvu serióz

ní a nezabývající se nepodloženými skandály.

Četla: Vincent Jacob McIntyre, narozen 8. března 1998 ve Fort Lauderdale, Florida. Jeho dětství bylo vcelku obyčejné, vyrůstal v typické rodině střední vrstvy. Vystudoval střední školu a chystal se jít na Floridskou univerzitu, ale neudělal zkoušky. Začal podnikat a roku 2017 založil společnost MI Group, malou a zpočátku nepříliš úspěšnou firmu, jejíž zaměstnanci byli hlavně jeho známí a přátelé. V roce 2021 objevil velké ložisko metanu na východním okraji Argentinské pánve a požádal o povolení tam těžit. Toto povolení dostal. Zadlužil se, aby si mohl pronajmout výkonné těžební zařízení. Pak, když těžba začala, mohl dluhy splatit a firma začala vykazovat rekordní zisky. V téže době navíc metan jako palivo výrazně stoupl v ceně, když byly vytěženy poslední ekonomicky rentabilní zásoby ropy.

20


Pan McIntyre poté koupil několik menších společností a zahrnul je do skupiny MI Group, která se nyní zabývá těžbou různých druhů surovin z mořského dna, jejich zpracováním, prodejem i vědeckým výzkumem. O pět let později se jeho společnost zařadila mezi největší světové oceánské těžební koncerny, 2029 byla zvolena firmou roku. Od té doby se neustále drží na špičce a její výnosy se stále zvyšují. Pan McIntyre patří mezi padesát nejbohatších lidí světa. Nezdá se, že by se tento stav měl v nejbližších letech změnit.

Sharon si pomyslela, že konec článku budou muset brzy opravit. Ten stav se změnil, ale způsobem, jaký nikdo nečekal. Smrt McIntyra se bezpochyby stane šokem pro statisíce lidí a velmi zajímavou informací pro ty ostatní.

„Motiv... ten mělo tolik lidí, že pokud bych měla jen ten,

prověřovala bych je ještě tisíce let,“ řekla Sharon nahlas zachmuřeně. „Ukaž mi nejnovější zprávy o McIntyrově úmrtí!“

Na obrazovce se objevily záběry chodby bytu, potom tam vtrhnul seržant Farbes a snažil se rukou zakrýt objektiv. Moderátorka do toho sdělovala, že Vincent McIntyre, vlastník MI Group, byl dnes nalezen...

„Přepni na jiné zpravodajství.“

Na jiném kanálu bylo vidět, jak Farbes strká ruku před jednu z kamer. Tahle však zabírala přímo jeho a pak se stočila do chodby. Z obývacího pokoje na jejím konci toho naštěstí moc vidět nebylo. Pak se jakýmsi zázrakem podařilo Farbesovi a dalšímu z policistů přibouchnout dveře zpravodajům před nosem.

Tu tiskovou konferenci vážně budu muset uspořádat, pomyslela si Sharon. Nejdřív ale musela zajít za Katnerem a pak se půjde rychle najíst.

Když procházela služebnou, Duncan Miller se zvedl a jeho židle prudce narazila do stolu za ním. „Odcházíte?“

„Kapitáne Banksová,“ doplnila ho. Na tom oslovení obyčej

ně netrvala, ale teď nechtěla, aby se jí někdo pletl pod nohy.

21


Duncana to neodradilo. „Dobrá, tak kam jdete, kapitáne

Banksová?“

„Vyslechnout jednoho z lidí, kteří měli do McIntyrova bytu volný přístup.“ Nečekala na jeho reakci a pokračovala dál.

Duncan ale šel vedle ní. „Mohu jít s vámi?“

Došla jí trpělivost. „Poručíku Millere, nejste pověřen vyšet

řováním tohoto případu! Běžte si domů vybalit zavazadla! To je všechno, co teď máte na práci. Práv ějste přijel.“

„To mi nevadí. A možná jste zapomněla, že pověřit vyšetřováním m ěmůžete jedin ěvy, protože tu teď velíte, kapitáne.“

Otočilo se k nim několik zvědavých zraků. Sharon to vzdala.

„Dobrá, pojďte. Ale žádné vaše vtípky před guvernérem.“

„Guvernérem...?“ Přijetí na radnici v ústřední části města bylo překvapivě rychlé. Robot s vzezřením malé tmavovlasé ženy je dovedl ke dveřím Katnerovy kanceláře. Mírn ěsklonil hlavu a trochu nekoordinovaným gestem naznačil, že mohou vstoupit.

Will Katner seděl za napohled dřevěným psacím stolem zdej

ší výroby – „dřevo“ byly ve skutečnosti slisované zbytky mořských řas, stejn ěpevné jako tvrdý dub a zajímavé svou šedozelenou barvou. Sám Katner měl na sobě lehký šedý oblek a světle zelenou košili s tmavší kravatou. I jeho vlasy už nesly stopy šedin, na rozdíl od mnoha jiných si je nedával barvit ani geneticky upravit kořínky. Přesto vypadal skoro o deset let mladší než na svých pětapadesát.

Vstal a napřáhl ruku k přivítání. Usmíval se; jeho modrošedé

oči ale zůstávaly vážné.

„Vítám vás tu, kapitáne Banksová a...“

„Poručík Miller. Těší mne,“ řekl Duncan.

„Posaďte se. Tuším, že otázek bude víc.“ Povzdechl si, úsměv z jeho rtů zmizel. „Je to nešťastná událost. Předem vám můžu říci, že netuším, kdo to mohl udělat. Motiv, to už je něco jiného. Spousta lidí...“

22


„Jistě,“ přikývla Sharon, když se odmlčel. „Mohu se zeptat, kdy jste se naposledy setkal s panem McIntyrem?“

Smutn ěse pousmál. „To dokonce musíte. Je mi jasné, jak

máte postupovat. Viděl jsem se s ním předevčírem v sobotu, potkali jsme se v divadle. Ale mluvil jsem s ním jenom krátce, než začalo představení. Po jeho skončení jsem ho už nezahlédl, seděli na druhém konci hlediště.“

„Seděli?“ podivil se Duncan.

„Ano. Byl tam s okouzlující mladou ženou. Představil mi ji jako Davine.“

Sharon tušila, o kom mluví. „Jak vypadá?“

„Vysoká a štíhlá, má tmav ěrusé vlasy k ramenům. V tom divadle na sob ěm ěla dlouhé tmav ěmodré šaty s průsvitnými rukávy a lemem.“

Přikývla. „Vím, o koho jde. Řekněte mi, měl Vincent McInty

re nějaké zvyky ohledně jídla nebo pití?“ vystřelila naslepo.

„Nic zvláštního, ale... vlastn ěmáte pravdu, určitý zvyk m ěl. Po obědě často vytáhl láhev toho proslulého vína z mořských řas a dal si skleničku nebo dvě. Nikdy jsem nechápal, jak to může pít. Ptal jsem se ho, jestli to není tím, že pochází z pevniny a že tam tak dlouho žil... Místní starousedlíci ho skoro nikdy nepijí.“ V jeho tváři probleskly vzpomínky.

Sharon a Duncan si vyměnili rychlé pohledy.

„Připadal vám pan McIntyre poslední dobou jiný? Rozrušený? Nebo naopak příliš klidný?“

„Ne, choval se jako vždycky,“ zavrtěl hlavou Katner. „Je mi líto, asi vám moc nepomůžu. Já a Vincent jsme byli přáteli už přes osm let. Tehdy se sem přistěhoval. Ty poslední tři roky, co jsem guvernérem, už se ale nevídáme tak jako předtím. Času je málo. Vincent byl pořád klidný, často se smál. Když jsme se setkali, povídali jsme si o všem možném. Ale nikdy, i když by mi jinak řekl snad všechno, přede mnou nemluvil o své práci. Nová ložiska, úspěchy, výzkumy... to mě zajímalo jen v souvislosti s mou funkcí, jinak ne. A jeho dosud neuskutečněné nápady

23


jsou to jediné, co si vždycky a před všemi nechával pro sebe. Pokud měl nějaké tajemství z tohohle soudku, vzal si ho s sebou.“

Poté, co se s Katnerem rozloučili a odešli, je robotka zavedla k východu a neměnným klidným, příjemným hlasem jim popřála hezký den.

„Co tomu říkáte?“ zeptal se Duncan ve výtahu. „Každý, kdo

McIntyra blíže znal, určitě věděl o jeho zvyku pít víno z řas po obědě.“

„Mohlo by to něco znamenat. Ale není vyloučeno, že někdo

dal jed zrovna do vína s tím, že se dřív nebo později stejně napije. Zajímalo by mě, kdo je ta Davine,“ pronesla Sharon.

„Můžeme dát do médií výzvu, aby se přihlásila. Snad něco

ví.“

„Ne, myslím, že přijde sama – nebo ji najdeme. V seznamu

obyvatel Poseidon City určit ěnebude mnoho žen se jménem Davine. Počkáme do zítřka.“

„Počkáme? Znamená to tedy, že jsem oficiáln ěpov ěřen spo

luprací na vyšetřování?“ povytáhl obočí Duncan.

Sharon se pousmála. „Ješt ěsi to můžu rozmyslet, tak si moc nedovolujte. Ale odvedl jste dobrou práci s tím vínem. Díky tomu teď víme víc. Ale v tuhle chvíli vám nařizuji, abyste si šel vybalit a odpočinout.“

Trochu parodicky napodobil zasalutování. „Ano, kapitáne.“

Nastoupil do maglevu směrem ke služebně, kde zanechal své zavazadlo. Sharon se za odjíždějícím vlakem dívala se směsicí pobavení a přísného pohoršení nadřízené. Vážn ěje to teprve pár hodin, co ho viděla poprvé? Připadalo jí to jako mnohem delší čas.

S povzdechem se otočila a zamířila do nejbližší levné restaurace, kde bude mít aspoň pro ten okamžik klid. Pak ji čeká uspořádání tiskové konference... Setřídění dalších informací o zločinu...

Zvláštní. Pořád byla trochu šokovaná, ale aspoň si prvn ěve služb ětady na Poseidon City připadala skutečn ěužitečná. Po

24


kud šlo o celý její dosavadní život, už něco podobného jednou zažila – na Nexu II, svém bývalém domově.

Zahnala ty myšlenky. Ne. Tohle je něco úplně jiného, říkala si. Tam šlo o útok na město, dnes je to „obyčejná“ vražda. A určit ěse nebude opakovat to, co se stalo tehdy...

Skrz dopravní kanál se zadívala na nekonečnou hladinu moře a vzpomínka zmizela. Pak se Sharon zase vrátila do přítomnosti. Tušila, že s ní bude mít spoustu starostí. Nedalo se říci, že by se mýlila.

25


kapitola 2.

Elektronický kamarád

Poseidon City se vznášelo na hladin ěoceánu jako ostrov uprostřed širého moře, kde kolem dokola není nic než zářivá modř třpytící se ve zlatavých paprscích vycházejícího slunce. Mořské město teď ráno vypadalo jako pableskující vzácný drahokam. Alespoň zhruba tak zněla většina úvodních textů v turistických průvodcích.

Při východu a západu slunce se pořizovalo nejvíc snímků, které pak turisté rozesílali známým a přátelům. Sharon ale vždycky říkala, že nejde o to, vidět ten pohled – jde o to, být u toho.

Teď, krátce po probuzení, zamyšlen ěvyhlížela z okna. Odtud toho ale moc neviděla – její byt se nacházel ve třetím patře s okny do středu města. Mohla tedy pozorovat plnící se nástupiště maglevu a vodní kanál, kde s projíždějícími loděmi začínal nový den, ale na oceán nedohlédla.

Koruny palem vyšlechtěných tak, aby vydržely časté změny prostředí, se zavlnily. Venku foukal vítr a na obloze se proháněly malé bílé oblaky. Mohlo to věstit příchod bouřlivého počasí, jaké bylo tady, dvaatřicet stupňů severn ěod rovníku v Atlantském oceánu, běžné.

Včerejší tisková konference, přenášená naživo do multifonů a obrazovek mnoha lidí, dopadla celkem obstojně. Sharon na otázky odpověděla pouze tím, že Vincent McIntyre byl zřejmě

26


zavražděn a jeho smrt se vyšetřuje. Všemu ostatnímu se prozatím vyhnula.

Vyslechla taky několik jeho sousedů, ale ti si nevšimli ničeho podezřelého. Společn ěs Duncanem prošli záb ěry z kamerového systému na chodb ěza poslední týden, ty však neukázaly nic zvlášť zajímavého. Několikrát se na nich objevil Dans Joette a dvakrát ta záhadná žena jménem Davine. Bohužel byl úhel kamer takový, že jí moc dobře neviděli do tváře. Sharon se rozhodla, že pokud se neobjeví do zítřejšího poledne – nyní už tedy dnešního –, vyhledají ji v seznamu obyvatel a navštíví.

Nikdo na záběrech každopádně nenesl láhev vína. Ovšem Joette i tajemná Davine u sebe měli kufřík a tašku, mohli ji tedy mít uvnitř.

Dnes měla Sharon v plánu se s pomocí experta dostat do ústředního počítače v McIntyrov ěbyt ě. Záznamy o příchodech a odchodech by snad mohly být nějak užitečné, stejně jako jeho soubory.

„Zobrazit předpověď počasí,“ řekla hlasitě.

Obrazovka v obývacím pokoji se rozsvítila a ukázala předpověď meteorologického kanálu UMC. Pro Poseidon City dnes zněla: polojasno, čerstvý vítr z jihovýchodu, 27 stupňů Celsia. V příštích dnech se bude zatahovat a ochlazovat.

Když dorazila na služebnu, Duncan Miller už seděl ve stísněném prostoru u svého stolu a cosi si zamračen ěprohlížel. Když ji uviděl, usmál se a prohodil: „Dobrý ráno, kapitáne!Uždneska můžu potvrdit, že židle jsou tu stejn ěnepohodlné jako na předchozím stanovišti...“

„Tři čtvrtiny policistů ve městě nemají vlastní stůl se židlí na

služebně, poručíku.“

„Jistě. Být seržantem, netvrdnu tady, ale dělám pochůzky.“

Sharon se pousmála. „Dorazil už ten expert přes počítače?“

„Myslíte inženýra Changa? Ješt ěne.“ Duncan se mrknul na

multifon ukazující čas. „Měl by tu být do čtvrt hodinky.“

Další nabitý den, pomyslela si Sharon.

27


***

V policejn ěuzavřeném McIntyrov ěbyt ěstrávili Sharon, Duncan a Hu Chang několik úmorných hodin, které nakonec k ničemu nevedly. Záznamy z čidel pohybu ukázaly totéž, co kamery na chodbě. Časy se shodovaly s návštěvami Joetta a Davine. Ve všech případech tomu byl přítomen i sám McIntyre.

Chang nepovažoval za pravděpodobné, že by někdo dokázal

systém zmanipulovat a svůj příchod zakrýt. Buď by musel zmást kamery na chodbě, nebo vyšplhat nahoru jako pavouk, aniž by si toho někdo všiml. A také...

„...musel by být hotový počítačový génius!“

„Znáte někoho takového?“ zeptal se Duncan.

„Tedy, skromnost je zajisté cenná vlastnost...“ řekl rozpačit ěChang a odmlčel se.

Pokud šlo o McIntyrovy soubory, přehráli je do složky přípa

du v policejní síti Poseidon City. Ale když si jich několik hned na míst ěprohlédli, zdálo se, že spíš než n ěco zajímavého přinesou další hodiny zbytečné práce.

Po návratu na služebnu na n ěale čekalo překvapení.

„Přišla za vámi nějaká žena. Říkala, že počká v kanceláři,“ oznámil Sharon seržant Farbes. „A máte zavolat do laboratoře, prý už mají hotové první zkoušky.“

„Děkuji, seržante.“ Sharon zamířila do kanceláře. Duncan šel s ní. „Mám hádat – záhadná Davine se ohlásila?“

„Doufejme,“ řekla. Rázn ěotevřela dveře.

Z židle naproti její se zvedla vysoká žena a otočila se. Dunca

novi uniklo překvapené vydechnutí a Sharon ho mírn ězpražila pohledem. „Jsem Davine Holmesová,“ představila se žena a podala jí ruku. Když ji podala i Duncanovi, ten na ni pár vteřin jen zíral, než se vzpamatoval.

Davine se jen pousmála. Mořsky modrýma očima těkala

mezi Sharon a Duncanem. „Myslela jsem, že se mnou asi budete chtít mluvit... Předpokládám, že už víte, že jsem byla přítelkyní Vincenta McIntyra.“

28


„Ano. Posaďte se.“ Sharon pohlédla na Duncana a dodala:

„A vy, poručíku Millere, projděte další soubory z jeho počíta

če.“

Duncan zamrkal, ale nic nenamítal a odešel ke svému stolu.

„Znám – znala jsem – Vincenta skoro osm měsíců, poprvé jsme se setkali na novoročním večírku v Hlubinném restaurantu,“ rozpovídala se Davine sama. „Povídali jsme si, byli jsme si sympatičtí... Tehdy jsem ještě ani nevěděla, kdo to je, nepoznala jsem ho. Od té doby jsme se čas od času scházeli. Naposledy tuhle sobotu, kdy jsme byli v Podmořském divadle.“ Nervózně si prohrábla kadeř měděných vlasů. „Nemůžu uvěřit... Jak zemřel? Co se stalo?“

„To vám nemohu říct. Ale byl zavražděn, to víme s jistotou. Je mi to líto.“

Davine přikývla. „Slyšela jsem, ale... Kdo to byl? Už o ně

kom víte?“

„Zatím prověřujeme okolí pana McIntyra a události z poslední doby. Napadá vás něco neobvyklého, co se v uplynulých týdnech přihodilo?“

Zavrtěla hlavou. „Byl jako vždycky – milý, bezprostřední...

Promiňte. Ptejte se dál.“

„Nevíte, jestli měl doma nějaký alkohol?“ Sharon opatrně formulovala otázku.

„Ano, měl malý bar. Proč se ptáte?“

„Co pil nejčastěji?“

„Alkohol pil málo, jestli chcete vědět tohle. Nejvíc asi víno z mořských řas – občas si dal sklenku po jídle.“ Davine se na ni pátrav ězadívala, jako by cht ěla zjistit, proč to Sharon chce v ědět.

„Vážně? Kde ho kupoval?“

„Já nevím. Nechodila jsem s ním na nákupy.“ Mírn ěse zamračila.

Sharon doufala, že se dozví, kdo mu přinesl tu poslední lá

hev. Ale kdyby šlo všechno tak snadno...

29


„Jaký byl váš vztah k Vincentu McIntyrovi?“

„Byla jsem jeho přítelkyně... byli jsme si blízcí, i když jsme se vídali dost nepravidelně; míval spoustu práce. Měli jsme i společné zájmy – oba nás fascinoval oceán...“ Hlas se jí zadrhl.

„Víte, kdo by měl důvod ho zabít?“

„V podstatě mnoho lidí,“ odpověděla stejně jako předtím Joette a Katner. „Ale nikdo z nich jist ěnení n ějaký... vrah.“

„Kdybyste si vzpomněla na něco, co vám bude připadat zvláštní nebo důležité, přijďte,“ řekla Sharon. „To je všechno. Díky, že jste si udělala čas.“

Davine se zdvořile pousmála. „Není zač. Doufám, že brzy

zjistíte víc.“

Když se za ní zavřely dveře kanceláře, Sharon tiše dodala:

„To já taky.“

Během polední přestávky Sharon neopustila služebnu a zjistila si nějaké informace o Dansi Joettovi a Davine Holmesové. Joette se narodil před pětatřiceti lety v britském Darlingtonu. Jeho rodina se přestěhovala na první Venus v roce 2023. Otec byl chirurg, matka optička. Neměl žádné sourozence. Vystudoval ekonomii v New Yorku, pak nastoupil jako manažer u dopravního podniku na Venus. McIntyre ho přijal před šesti lety.

Davine pocházela z Londýna, kde měla hlášené trvalé bydliš

t ěaž do podzimu roku 2047. Také jedináček. O rodičích se nic zajímavého zjistit nedalo; matka ješt ěžila, otec zemřel před pěti lety. Jako fotografka se jakžtakž uživila – pořizovala snímky pro pohlednice, obálky a turistické příručky. Většinou fotila přírodu a nejvíc oceán.

Informace o Willu Katnerovi vyhledávat nemusela; o guver

nérovi města už něco věděla. Pětapadesátiletý Kanaďan z Vancouveru, kde rodiče provozovali půjčovnu a opravnu lodí, v roce 2022 přijel na Nexus a nastoupil jako zástupce vedoucího bankovní pobočky. O dvanáct let později se rozhodl zkusit

30


štěstí v politice. Roku 2045 byl zvolen guvernérem. Další volby proběhnou za rok.

Nic z toho Sharon nepomohlo. Vlastně ani nevěděla, co přesn ěhledá. Ješt ěbylo brzy vyvozovat n ějaké záv ěry.

Přesto se neubránila myšlence, že moc dobře se situace nevyvíjí. Mrtvý zakladatel MI Group, trojice blízkých lidí, z nichž jeden je guvernérem... Zpráva z technického ješt ěmohla ten nepříznivý vývoj zvrátit, ale Sharon pochybovala, že by byl vrah tak nedůsledný a zanechal po sob ěn ějakou jasnou stopu.

Mohl to být někdo z těch tří? A pokud ano, tak proč? Laboratorní technik na obrazovce počítače se tvářil spokojeně. Když Sharon položila otázku, na kterou čekal, hrd ěse usmál.

„Jistěže máme něco nového! A je toho dost. Na místě činu jsme

v podob ěvlasů a částeček kůže našli DNA celkem sedmi osob: McIntyra, muže – hnědovlasého bělocha, dalšího muže podobného popisu, ale už se šedivějícími vlasy, rusovlasé ženy... pak ješt ědvou mužů, černochů, a jedné další ženy se sv ětlými vlasy. Ti poslední tři ale byli jen na prahu – tedy jejich DNA tam byla.“

„Rozumím.“ Sharon kývla. Něco takového čekala. „A ta lá

hev?“

„Krom ěMcIntyrovy žádná DNA, otisky taky jen jeho. Ale

perla úpln ěnakonec... Už známe přesné složení toho jedu!“ zatvářil se triumfálně.

Když se neměl k pokračování, Sharon ho pobídla: „Skvělé. Tak mluvte.“

Úsměv trochu opadl. Ale s očividným zájmem prohlásil:

„První složka je skutečn ějed z ostranky, sice silný, ale v men

ším množství nebývá smrtelný. Ovšem to druhé... Znáte sasankuEridenia pavinii?“ Nečekal na odpověď a řekl: „Byla objevena před osmi lety na Venus III. Roste na dn ěoceánu v hloubce devíti set až tisíce metrů v oblasti – a teď se podržte –, kde se nacházelo Poseidon City před dvěma měsíci!“

31


„Na západ od Kapverd?“

„Ano, přesněji na východním okraji Kapverdské pánve. Ta sasanka ješt ěnemá anglický název. Zkoumají ji v ědci na Venus III a Nemo City. Ješt ětoho o ní mnoho nev ědí, ale rozhodn ěse ví – i mimo laboratoře – že je prudce jedovatá. I v malé koncentraci dokáže její jed způsobit náhlou zástavu srdce. V kombinaci s jedem ostranky... není šance.“

Vypadal, že je sám se sebou naprosto spokojený. Sharon se

nad ním slitovala a řekla: „Odvedl jste vynikající práci, díky. A ješt ěn ěco – kde si myslíte, že pachatel k tomu jedu mohl přijít?“

„Buď v nějaké laboratoři, nebo přímo z oceánu. Dneska není žádný problém potopit se tam s výletní ponorkou, kterou dokáže řídit skoro každý. Ani namíchat konečný produkt není těžké – prost ěse oba jedy opatrn ěslijí dohromady. V tom vín ějsem ale našel i mnoho dalších látek, které prochází z těla sasanky Eridenia pavinii. Pokud je tedy z laboratoře, ješt ěnebyl nijak zpracovaný. Zkrátka to mohl udělat kdokoli s amatérskými znalostmi chemie a přístupem k těm dvěma jedům. Extrakt z ostranky se možná dá sehnat i někde na černém trhu. Ale o tom už víte víc vy.“

„Děkuji. Všechno?“

Když se neměl k přerušení videohovoru, ale mlčel, Sharon

prohlásila: „Díky. Zašlete nám ješt ěkompletní zprávu elektronicky, ano? Nashledanou.“

Zdál se být trochu zklamaný, že se nemůže rozpovídat o své

profesi, nicmén ěřekl: „Ano; nashledanou. A hodn ěšt ěstí.“ Obraz zmizel.

Sharon se zamyšlen ěopřela lokty o stůl. Náš pachatel tedy

může být zaměstnancem nějaké laboratoře... nebo ví, jak odtamtud něco získat... anebo má určité znalosti mořských živočichů a chemie. Zajímavé. Aspoň o krok dál.

„Ťuky, ťuk!“ ozval se Duncan Miller (kdo jiný by takhle ohlásil svůj příchod), vstoupil a posadil se na židli naproti Sharon.

32


„Dále,“ připomněla mu.

Zazubil se a její poznámku nebral na vědomí. „Něco nového

z laborky, šéfe?“

Zvláštní, jak si za tak krátkou dobu zvykla některé jeho cho

vání ignorovat. Řekla mu o tom, co zjistil laboratorní technik.

Duncan uznale pokývl hlavou. „Tohle by nás mohlo k něko

mu přivést. Prověřím, jestli z těch laboratoří na Venus III a Nemo City nezmizely nějaké vzorky a jestli někdo z jejich zaměstnanců nebyl poslední dobou tady na Poseidon City.“

„Dobře. Já zatím oživím pár starých kontaktů. Pokud ani jeden z nás nic nezjistí... bude pravděpodobné, že vrah si jed obstaral sám. Potom bychom se soustředili na půjčení ponorek v době, kdy jsme se nacházeli u Kapverdských ostrovů.“

„Jasně,“ přikývl. „Třeba máme řešení přímo pod nosem...“ V podvečer se Sharon vracela domů, hlavu plnou myšlenek na Vincenta McIntyra, jeho firmu a známé, počítač v jeho bytě, jed ze dvou nebezpečných mořských živočichů a to, jak se dostal do vína z řas...

Nepřítomn ěpřiložila prst ke čtečce otisků a zadívala se do za

řízení snímajícího oční rohovku. „Otevři dveře,“ řekla.

Vstup do bytu se uvolnil. Vtom Sharon kdosi položil ruku na

rameno. Bylo to tak náhlé a nečekané, že nejdřív na zlomek vteřiny v úleku ztuhla, pak přiložila ruku na omračovací zbraň v pouzdře u pasu a otočila se.

„Jen m ěnezastřel, proboha,“ rozesmál se mladý muž s tmavými hnědočernými vlasy, které se nepravidelně vlnily, a šibalskýma oříškovýma očima.

Sharon se smíchem spustila ruku a srdečn ěse s ním objala.

„Todde! Netušila jsem, že se vrátíš tak brzy! Vylekal jsi mě!“

„Já vím.“ Usmál se. „Vlastn ějsem to tak trochu m ěl v úmyslu.“

„Pojď dál! Nečekala jsem návštěvu, takže je tu nepořádek...“

„Ale jdi, ty! Copak jsem nějaká návštěva?“

33


Rozesmála se. „Ne, to zrovna nejsi.“

Pořád nevstoupil. „Mám pro tebe překvapení.“

Sharon se zatvářila zvědavě, přesně jak doufal. Ona zase doufala, že to nebude podobné „překvapení“, jako když si s sebou z výletu před deseti lety přivezl obrovského kraba a málem s ním k smrti vyděsil vychovatelku.

Sharon a Todd Greeve vyrůstali v dětském domově zřízeném na Nexu II, do roku 2036 jediném zařízení toho typu na mořských městech. Sharon ale na rozdíl od Todda, kterého do šesti let vychovávala babička, své rodiče poznala. Banksovi měli smrtelnou nehodu, když se při své práci mořských biologů potápěli na dno moře. Vinou technické závady ponorka velký tlak nevydržela. Sharon se dostala do dětského domova týden před Toddem.

Oba tam byli noví a špatn ěse sbližovali s ostatními – Sharon se uzavřela před světem a Todd všem připadal zvláštní se svými zálibami v žertících a technických vymoženostech, z nichž některé nechápali ani vychovatelé v domově. Už tehdy totiž projevoval pozoruhodný talent rozumět technice a opravovat a vylepšovat všechno, co se mu dostane pod ruku. Stali se nerozlučnými přáteli, brzy byli prakticky jako dvojčata. Na tom se nikdy nic nezměnilo.

Teď se Sharon snažila odhadnout, co má Todd na mysli tím překvapením. „A jakého druhu by mělo být?“

Tajemn ěse usmál. „Nejsem tu sám... N ěkoho jsem si přivezl z pevniny.“

Todd byl poslední dva měsíce pryč a cestoval po různých částech Evropy. Odjel proto, že ho v té dob ěvyhodili z práce. Byl špičkový elektroinženýr a dokázal přimět techniku, aby dělala divy, ale tehdy si před kolegy neodpustil pár neslušných narážek na šéfa – bohužel netušil, že ten práv ěstojí za ním. Před odjezdem prohlašoval, že jim tam během své nepřítomnosti začne chybět a nakonec ho vezmou zpátky. Zatím se neozvali, ale on si tím byl jistý.

34


Sharon po jeho oznámení užasle rozšířila oči. „Vážně? Před

stavíš mi ji?“

Todd se rozchechtal. Sharon nechápala proč a řekla: „Co je

na tom tak legračního?“

„Ale nic... Pojď sem, Ebee!“

Vedle Todda se vynořil asi metr šedesát vysoký robot huma

noidních tvarů, s původn ěstříbřitým plášt ěm pokrytým čímsi nedefinovatelně šedohnědým. Na několika místech byl promáčknutý a vykukovalo několik drátků.

Sharon oněměla.

„Dovol, abych ti představil E1823BC neboli Ebeeho!“ prohlásil slavnostn ěTodd. „Ebee, tohle je Sharon. Určit ěbudete přátelé.“

Robot se mírn ěuklonil. Sharon si povšimla, že se při tom tro

cha zvláštního šedohnědého prášku snesla na koberec. „Co to je?“ zeptala se.

„Přece ten skvělý multifunkční robot z roku 2035! Typ 9-1-A! Copak ho nepoznáváš?“

„Myslím ta šedivá věc, kterou je pokrytý!“

„Aha. To budou asi zbytky mořského písku... a cementu.“

„Mořský písek a cement?“ opakovala nevěřícně. „Děláš si legraci?!“

„Jestli smím odpovědět, tak nedělá, madam,“ ozval se skřípavým hlasem Ebee. „Automatické letadlo, které mne převáželo, kvůli poruše havarovalo na pobřeží Francie. Vezlo také náklad speciálního tvrzeného cementu určeného –“

„Zkrať to, tohle není obor ani jednoho z nás,“ přerušil ho Todd.

„Ano, pane. Cement se vysypal a smíchal se slanou vodou a pískem. Když m ěz n ěj dostávali, byl jsem mimo provoz, ale tady od pana Greeva –“

„Todda!“ ozval se a zakřenil se na Sharon. „Tohle mu připomínám už snad posté!“

„Omlouvám se, Todde Greeve. Tak tedy, dozvěděl jsem se

35


od něj, že jsem byl tou zatvrdlou směsí úplně pokrytý a chtěli mne zničit. Pan Todd jim v tom ale zabránil a opravil mne.“

Sharon se na něj užasle zadívala a Todd jen pokrčil rameny.

„Nemohl jsem je nechat, aby ho sešrotovali. Náhodou jsem byl

na exkurzi v té firmě, pro kterou byla zásilka určena. Prodali mi ho za sotva dvacetinu normální ceny, věřila bys tomu?“

Představila si robota uvězněného v cementu a nasáklého slanou vodou. „Docela ano.“

„Bylo snadné vyměnit pár součástek a místo několika obvo

dů zapojit jiné. Aspoň je Ebee zcela originální, viď?“

Robot trhav ěpřikývl. Todd omluvn ěpronesl: „N ěco ješt ě potřebuje trochu doladit... koordinace a hlasový aparát. Ale jinak je báječný. Ehm, nepůjdeme dovnitř?“

„Jo, jasně,“ vzpamatovala se Sharon a pustila je do chodby.

Pořád byla z toho překvapení vyvedená z míry.

V obývacím pokoji se Todd rozhlédl, zatvářil se zamyšleně a pronesl: „Mám hlad jako vlk.“

Sharon se zasmála. „Přímočarý jako vždycky. Uvidím, co se z věcí, které tu mám, dá připravit.“ V kuchyni ji ústřední počítač mechanickým hlasem informoval, že ze surovin přítomných v lednici a spíži se dá udělat několik jídel, z nichž některá zvládne i samotný automat. Sharon zvolila jedno z nich, mořský jazyk na bylinkách s těstovinami a poseidonskými rajčaty vypěstovanými v závěsných květináčích přímo nad hladinou vnitřních zastřešených lagun. Byla sice malá, ale výjimečně chutná. I ta se odtud hodn ěvyvážela.

Když se Sharon vrátila, našla Todda, jak živ ěrozmlouvá s Ebeem (v jeho případ ěuž ne tak živ ě) o elektronických systémech na měsíční vědecké stanici. Málem z jejich konverzace nerozuměla ani slovu. Ale, jak se zdálo, zacementovaný robot měl slušnou slovní zásobu.

„Bude mořský jazyk. A pro vás... technický olej?“ prohodila

k Ebeemu.

K jejímu překvapení to nevzal vážn ěa nezačal jí vysv ětlovat,

36


že žádný olej nepotřebuje. Namísto toho se zasmál. Sice skřípav ěa nelibozvučn ě, nicmén ězasmál.

Sharon udiven ěpovytáhla obočí. Nečekala tak vysokou um ělou inteligenci. Věděla o robotech, že mají ve svých počítačových mozcích neuvěřitelné množství informací, ale netušila, že dokážou pochopit vtip nebo ironii.

Todd si všiml jejího překvapení a hrd ěprohlásil: „Tam v té firmě, když jsem ho zkusmo zprovoznil, do mě jeden technik pořád rýpal svými poznámkami. Ebee, když ho uslyšel, se začal pochechtávat. Ten technik zblednul jako křída, mělas ho vidět!“

„Byl jako stěna!“ doplnil ho Ebee. Sharon se skoro zatočila

hlava. Zauvažovala o tom, jaké programy do něj Todd proboha nahrál. Večer probíhal ve veselém duchu. Todd nad talířem vyprávěl Sharon o své cest ěpo Evrop ě. Zaujal ho Londýn ohraničený obřími hrázemi, které zadržovaly masu vody z okolní zčásti zatopené nížiny, po věky prakticky nezměněná Paříž, severská města bránící se častým bouřím a záplavám, jižané odolávající úpornému suchu a teplotním změnám...

„Tady na moř



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist