načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Zločin a trest v Pardubicích 16.–18. století - Jindřich Francek

  > > > Zločin a trest v Pardubicích 16.–18. století  
-6%
sleva

Elektronická kniha: Zločin a trest v Pardubicích 16.–18. století
Autor:

Poznání mentality našich předků, o které usilujeme při pohledu do vzdálené národní minulosti, nám umožňují především prameny trestního soudnictví. Jedním z charakteristických ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  150 Kč 141
+
-
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Oftis
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 248
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace (některé barev.), faksim.
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-740-5120-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Poznání mentality našich předků, o které usilujeme při pohledu do vzdálené národní minulosti, nám umožňují především prameny trestního soudnictví. Jedním z charakteristických znaků raněnovověkých měst bylo jejich vlastní soudnictví. Jeho součástí bylo i soudnictví hrdelní, řešící delikty, s nimiž tehdejší právní předpisy spojovaly původně trest smrti. Z činnosti hrdelních soudů vzešly smolné knihy, do nichž byly zapisovány výslechy na mučidlech a další písemnosti, považované dříve spíše za snůšku kuriozit. Jejich výjimečný vypovídací hodnota byla oceněna teprve v posledních letech. Prameny trestního soudnictví nás informují o nejnižších vrstvách společnosti, o nichž ostatní prameny téměř mlčí. Přinášejí cenné poznatky pro sociální, právní, správní, kulturní a regionální dějiny, ale také pro etnologii, filologii a psychologii. Studium těchto dokumentů přispívá k hlubšímu pochopení mezilidských vztahů ve městech i na vesnicích a umožňuje nahlédnout do rodinného a intimního života jejich obyvatel. Pro Pardubice se dochoval mimořádně hodnotný soubor pěti smolných knih (1538-1626) a další materiály ze 17.-18. století. Na základě jejich studia ukazuje PhDr. Jindřich Francek, autor řady knih z oboru dějin trestního soudnictví, jak se dříve soudilo, charakterizuje trestné činy (čarodějnictví, krádeže, loupeže, sexuální delikty, vraždy, žhářství aj.) a plasticky zobrazuje kriminalitu pardubického regionu. V druhé části publikace se mohou čtenáři seznámit přímo s výpověďmi provinilců na mučidlech. Text doplňuje řada dobových dokumentárních vyobrazení deliktů i mučících nástrojů. Aktuálnost knihy spočívá v tom, že zobrazením zločinnosti a jejího postihu na Pardubicku upozorňuje na jeden z nejzávažnějších problémů dnešní doby.

Předmětná hesla
* 16.-18. století
Kriminalita -- Česko -- 16.-18. stol.
Trestání -- Česko -- 16.-18. stol.
Trestní soudnictví -- Česko -- 16.-18. stol.
Pardubice (Česko)
Zařazeno v kategoriích
Jindřich Francek - další tituly autora:
Příběh tajné lásky -- Eliška Kateřina Smiřická a její sexuální skandál Příběh tajné lásky
Francek, Jindřich
Cena: 161 Kč
24.10.1517 - Svatováclavská smlouva -- Urození versus neurození 24.10.1517
Francek, Jindřich
Cena: 161 Kč
Zločin a trest v Pardubicích 16.-18. století Zločin a trest v Pardubicích 16.-18. století
Francek, Jindřich
Cena: 103 Kč
Zločin a trest v Chocni 16.- 18. století Zločin a trest v Chocni 16.- 18. století
Francek, Jindřich
Cena: 129 Kč
Mordy a jiné zločiny -- 100 kriminálních příběhů Mordy a jiné zločiny
Francek, Jindřich
Cena: 251 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











ZLOČIN
A TREST
V PARDUBICÍCH
16.–18. STOLETÍ
Jindřich Francek
Ústí nad Orlicí 2011





© Jindřich Francek, 2011
ISBN 978-80-7405-134-0





5 „
OBSAH
Z DĚJIN MĚSTA A PANSTVÍ ....................................................................................7
Ve znamení zubří hlavy ................................................................................................7
Komorní panství a město ......................................................................................... 15
NA ZÁMKU A V PODZÁMČÍ ................................................................................. 23
Správa panství ................................................................................................................ 23
Městská samospráva .................................................................................................... 26
Soudnictví ........................................................................................................................ 29
Smolné knihy a jiné prameny ................................................................................. 38
Kati a pohodní ............................................................................................................... 43
Ve vězení a v mučírně ................................................................................................. 59
U pranýře a na popravišti ......................................................................................... 74
KRIMINALITA A JEJÍ POSTIH .............................................................................. 90
Rouhání a kacířství ...................................................................................................... 90
Čarodějnické procesy .................................................................................................. 94
Pronásledování romských kočovníků ...............................................................101
Zbíhání poddaných ....................................................................................................108
Vraždy ...............................................................................................................................110
Infanticidium ................................................................................................................113
Krádeže a loupeže.......................................................................................................116
Pytláctví, krádeže ryb a včel ...................................................................................125
Žhářství ............................................................................................................................149
Falšování mince ...........................................................................................................153
Bigamie, cizoložství a jiné sexuální delikty ....................................................155





„ 6
PARDUBICKÉ TRESTNÍ SOUDNICTVÍ V PRAMENECH ....................165
REGESTY A CITACE ................................................................................................226
PARDUBICKÉ TRESTNÍ SOUDNICTVÍ V LITERATUŘE ....................232
PRAMENY A LITERATURA .................................................................................235
EDICE PRAMENŮ .....................................................................................................235
LITERATURA ...............................................................................................................236
SOUPIS POUŽITÝCH ZKRATEK .......................................................................245
SOUPIS ZOBRAZENÍ ...............................................................................................246





7 „
Z DĚJIN MĚSTA A PANSTVÍ
Ve znamení zubří hlavy
Počátkem devadesátých let 15. století začal budovat svou východočeskou
doménu Vilém z Pernštejna (1438–1521), která časem zaujímala oblast
Orlických hor i úrodného Polabí. Tento moravský velmož se projevil jako
prozíravý politik, finančník i ekonom, jenž těžil z panovníkovy přízně.
Když pomohl Vladislavu Jagellonskému k uherské koruně, získal kromě
pozemkového majetku doživotně úřad nejvyššího hofmistra českého
království. Vilém z Pernštejna koupil v roce 1490 kunětickohorské
panství a v červnu 1491 i malé pardubické panství, jež spojil v jeden
celek. Přestože přestavoval hrad na Kunětické hoře, své centrum přesunul
do nedalekých Pardubic a do té doby nevýznamné městečko změnil
v rezidenční město. Vilém z Pernštejna neustále rozmnožoval a sceloval
svůj pozemkový majetek a současně usiloval o jeho vzrůstající prosperitu.
Jejím základem bylo zcela jistě rybníkářství, které rozvíjel v menších
rozměrech již na Moravě. Jeho zásluhou vznikla na Pardubicku rozsáhlá
rybniční soustava propojená umělými vodními kanály (Dvakačovický,
Opatovický, Počápelský). Podle Jana Dubravia, autora spisu o rybnících
a rybníkářství, měl říci: Odvážil bych se uzavřít sázku s kýmkoli z vás dát jako
zástavu základ ne nepatrný – a to bych jistě neudělal, kdybych rybníky důkladně
neznal a neprozkoumal – že tento zaplatí prodejem ryb dluh mnohem rychleji
než tenhle senem, ječmenem a zeleninou. O tolik jsou příjmy z ryb větší než
z ostatního hospodářství.
Vraťme se však do Pardubic. Pernštejnovu volbu místa zdůvodňuje
historik Petr Vorel především majetkoprávním aspektem. Zatímco jeho
hrady ve východních Čechách byly součástí zastavených panství, tak
původní pardubické panství koupil jako dědičné zboží. Staré panské sídlo
zrekonstruoval v pozdněgotický jednopatrový čtyřkřídlý zámek, který
odpovídal jeho společenskému postavení. Kolem něho byly navršeny
mohutné zemní valy s nárožními rondely pro dělostřelectvo. Opevnění
tvořila i vnější hradba se střílnami, před kterou se rozkládal široký vodní
příkop. Na průčelí hlavní zámecké brány (Labské) byla umístěna reliéfní
deska se zobrazením pernštejnské rodové pověsti (1511). Cesta do zámku
vedla z města přes tzv. Příhrádek s dvěma branami a dlouhý dřevěný most.





„ 8
Příhrádek sloužil jako hospodářské zázemí zámku (sklady, kanceláře, byty
úředníků i vězení) a mohl plnit i obrannou funkci.
Pernštejnové usilovali o všestranný rozvoj svého rezidenčního města.
Základem jeho právního postavení byla městská privilegia. Tyto listiny,
ve kterých byla stanovena práva a povinnosti města vůči vrchnosti, měly
značný význam, protože písemným zafixováním městských práv se vrchnost
zbavovala možnosti do nich libovolně zasahovat. Řada pardubických
privilegií začíná v roce 1498, kdy král Vladislav Jagellonský udělil městečku
výroční trh. Další výroční trh povolil Pardubickým král Ludvík Jagellonský
(1524) a obyvatelé Dlouhého (Zeleného) Předměstí získali povolení
koňského a následně výročního trhu od Ferdinanda I. (1533).
V prvních letech 16. století došlo k vybudování nového opevnění,
které tvořily valy, příkopy, hradby a nárožní rondely. Vstup do Pardubic
od západu umožňovala Pražská brána, které se podle zbarvení měděné
krytiny později říkalo a říká dodnes Zelená. Skládala se ze dvou objektů,
nízké brány a věže. Druhý vstup do města střežila na východě Bílá brána,
která zabezpečovala přemostění Chrudimky. Sedlářská brána v Labské
ulici vedla k dřívějšímu mostu přes Labe a směřovala k Hradci Králové.
Okolo města se rozrostla předměstí, a to zejména západním směrem. Toto
Zelené předměstí mělo na konci dnešní třídy Míru Horskou bránu. Po
jejím průchodu se cesta větvila dvěma směry, rovně k Přelouči a Kutné
Hoře, doleva pak k Chrudimi. Na východním konci předměstí stávala
Chrudimská brána.
Podle urbáře z roku 1506 mělo vnitřní město 69 domů včetně několika
domů před Bílou bránou, které se k němu rovněž počítaly. Na Zeleném
Předměstí bylo tehdy evidováno 22 usedlostí. Počet těchto objektů se
ovšem rychle měnil. Ještě v letech 1506–1507 přibylo ve městě patnáct
nových domů (celkem 84) a pětapadesát předměstských. Výstavbu města
krátkodobě přerušil velký požár v druhé polovině roku 1507, který sice
zničil řadu dřevěných objektů, avšak na druhé straně poskytl v rámci
stavební obnovy příležitost k vytvoření jednotné architektonické podoby
Pardubic. Novou výstavbu prováděla pernštejnská stavební huť, ve které
pracovali stavitelé podle pokynů Viléma z Pernštejna. Nové kamenné domy
se stavěly sice v duchu pozdní gotiky, do které již pronikaly renesanční
prvky. Z veřejných staveb si všimněme především kostelů. Farní chrám
Zvěstování P. Marie byl po požáru obnoven a nově se stavěl pernštejnský
pohřební kostel sv. Bartoloměje s klášterem minoritů i kostel sv. Jana
Křtitele se špitálem na předměstí, obklopený hřbitovem. Velkorysou





9 „
výstavbu a rozvoj Pardubic zachytil městský písař Burian v oslavné básni
na Viléma z Pernštejna z roku 1515, která je zapsána v nejstarší městské
knize (1515–1582). Vrchnostenský záměr o vybudování rezidenčního
města podle Petra Vorla potlačil tržní funkci náměstí, které bylo tehdy zdánlivě
nelogicky koncipováno bez tzv. „podloubí“, typického architektonického prvku
středověkých a raně novověkých měst. Ve snaze dokončit výstavbu hlavního
průtahu městem (od brány přes rynk k zámku) byly přednostně stavěny čelní
stěny a štíty domů. Tím docházelo ke zdánlivě nelogickému popření obytné
i ekonomické funkce městského domu. Z hlediska koncepce rezidenčního města
to však byl postup zcela přirozený. Vrchnosti záleželo především na dojmu, jakým
město působilo na příchozí, k čemuž bohatě dočasně posloužila samotná čelní stěna
jako „kulisa“ domu, dokončovaného pak v jeho zadních traktech ještě řadu let.
Neobvykle rychlou obnovu města doprovázela změna struktury
obyvatelstva, protože sem směřovali jak lidé z pernštejnských, tak
i okolních královských měst. Již před požárem povolil král Vladislav
Jagellonský v květnu 1507 pardubickým měšťanům vybírat mýto od
projíždějících s tím, že za tuto výsadu budou povinni udržovat cesty
a mosty. V privilegiu čteme: aby každý, kdož by skrz město Pardubice aneb okolo
přes most Labský a jiné mosty jeli a pracovali, mejto aneboližto clo z těch ze všech
věcí dávali a platiti povinni byli bez vší odpornosti; totižto z vozův kupeckých
a formanských, z koní, z nákladův, kteréž na jarmarky vezou, jako z vína, soli,
z koží, medu, oleje, herynkův i z jiného slaného zboží a z vořechův i ze všech jiných
nákladův a dobytkův, tak a tím obyčejem jako v výš psaném městě Chrudimi
a v jiných městech království českého dávají. Pro stabilizaci obyvatel bylo
důležité, že se Vilém z Pernštejna vzdal v srpnu 1509 odúmrti a stanovil, že
mohou se svým nemovitým i movitým majetkem volně disponovat v rámci
hranic panství. Vzápětí, tedy v září 1509 proměnil pardubickým měšťanům
tělesnou robotu a jiné povinnosti v peněžitý plat, postoupil jim právo
vybírat clo na Labském mostě, pronajal některé své pozemky a stanovil
Jan Willenberg: Pardubice v roce 1602, celkový pohled





„ 10
další výsady v jejich prospěch (prominutí tržného a jarmarečného,
pořádek při chytání ryb). O postoupení vrchnostenských pravomocí
městské radě se zmíníme na jiném místě. S Pernštejnovým jménem jsou
spojeny i počátky rozvoje řemeslné výroby. V městském zřízení z roku
1512 se uvádějí cechy řezníků, pekařů, sladovníků, soukeníků a ševců.
Zatímco řezníci získali svůj cechovní řád v roce 1510, ševci jej obdrželi
v roce 1515 a v roce 1518 i krejčí a postřihači.
Vilém z Pernštejna měl s Johankou z Liblic († 1515) tři děti: Bohunku
(1485–1549), Jana (1487–1548) a Vojtěcha (1490–1534). Poslední z nich se
oženil nejprve s Markétou z Postupic († 1515), avšak jejich syn Ludvík
zemřel roku 1526. Druhou manželkou Vojtěcha z Pernštejna byla Johanka
z Vartenberka (†1536), která se stala matkou tří dcer. Zestárlý a nemocný
Vilém z Pernštejna postoupil o své vůli Vojtěchovi úřad nejvyššího
hofmistra (1514) a přestože s touto výměnou panovník souhlasil, vyvolal
u některých významných šlechticů jisté rozpaky. Nicméně zvykli si.
Mladý pan hofmistr vykonával svůj úřad do roku 1523, kdy král Ludvík
Jagellonský změnil zemskou vládu. Vojtěch z Pernštejna si uchoval
svůj politický kredit, a tak nepřekvapí, že byl jako jeden z nejbohatších
šlechticů považován za kandidáta na český trůn po úmrtí krále Ludvíka.
Taková volba by byla nepochybně nejistá, což Pernštejn dobře věděl.
Z toho důvodu se nakonec postavil na stranu Ferdinanda Habsburského.
Přízeň nového panovníka mu přinesla znovu post nejvyššího hofmistra
českého království.
Vojtěch z Pernštejna převzal zděděné statky v Čechách, které
v otcových stopách systematicky rozšiřoval (Chlumec nad Cidlinou,
Nové Město nad Metují, Náchod, zastavené komorní panství Kolín aj.).
Značnou pozornost věnoval svému pardubickému sídlu, jehož severní
a východní křídlo bylo zvýšeno o druhé patro. Hlavní zámecký portál
oslavující pernštejnský rod, pochází sice z Vojtěchovy éry, k jeho osazení
došlo až v roce 1541. Mimořádnou hodnotu má ovšem renesanční
výzdoba zámeckých sálů z počátku třicátých let, která představuje
jednolitý soubor, vytvořený dílnou či skupinou umělců, která přinesla do českého
prostředí projevy renesančního umění, v takovém měřítku a formě dosud
neznámé (iluzivní architektonické konstrukce s propracovanou perspektivou,
úloha světla v prostoru, ženský akt apod.). V této souvislosti vyniká postava
objednavatele Vojtěch a z Pernštejna, neboť program malířské výzdoby určoval
on. Vyjadřoval jeho osobní cítění a zálibu, vkus a rozhled v soudobém dění.
Renesanční malby z první třetiny 16. století zdobí i kostel sv. Bartoloměje.





11 „
Jan Willenberg: Pardubice v roce 1602, detail
Karel Sakař: Pardubický zámek dnes





„ 12
Pardubice v roce 1722
Západní křídlo pardubického zámku, v popředí Tyršovy sady ve čtyřicátých letech 20. stol.





13 „
Za zmínku stojí, že zobrazení českého světce sv. Vojtěcha bylo objeveno
a restaurováno až v roce 1997. Chrám vystavěli Pernštejnové jako
pohřebiště svého rodu. V presbyteriu je nepřehlédnutelná pískovcová
tumba, kterou zakrývá mramorový náhrobní kámen s postavou Vojtěcha
z Pernštejna. Tento šlechtic podporoval výstavbu a hospodářský rozvoj
Pardubic, o čemž svědčí mimo jiné i nové cechovní řády vydané pro
místní řemeslníky. Zasáhl i do církevní správy tím, že minority přesunul
ke kostelu Zvěstování P. Marie a kostel sv. Bartoloměje se stal farním
(1532). Navíc rozšířil katastr města, když mu postoupil dvě vesnice,
a sice Bukovinu a Lhotku.
Vzhledem k tomu, že Vojtěch z Pernštejna zemřel bez mužského
potomka, dědictví se ujal jeho starší bratr Jan, který spravoval rodové
statky na Moravě, kde byl po několik let i zemským hejtmanem. Jan
z Pernštejna se ženil třikrát, nejprve s Annou z Postupic († 1526), poté
s Hedvikou z Šelmberka († 1535) a nakonec s Magdalenou z Ormosdu
(† 1556). Z jeho dětí nás bude zajímat pouze syn Jaroslav (1528–1560). Jan
z Pernštejna soustředil ve svých rukou obrovský majetek, avšak nenašel
společnou řeč s panovníkem Ferdinandem Habsburským a postavil se
na přelomu třicátých a čtyřicátých let do čela stavovské opozice. O jeho
vztahu k českému králi výstižně poznamenal Petr Vorel ve své pernštejnské
monografii, že mezi oběma panovalo neustálé napětí a nedůvěra.
K zásadním střetu mezi nimi však nikdy nedošlo. Jan z Pernštejna se připojil
k stavovskému odboji (1547–1548) až v poslední chvíli. Po jeho porážce
ale zprostředkoval kompromisní řešení konfliktu, a tak represe citelně
postihly jen královská města. Přestože byl Jan z Pernštejna nejbohatší
český šlechtic, potýkal se s narůstajícími dluhy a finanční problémy řešil
prodejem některých svých panství.
Koncem března 1538 Pardubice znovu katastrofálně vyhořely a oheň
nezničil jen několik domů. Jan z Pernštejna usiloval o rychlou obnovu
města, proto mu poskytl stavební materiál, potřebné finance i hospodářské
úlevy. Navíc mu postoupil přilehlou vesnici Přerov. Pardubice změnily
svou tvář a stavitel Jiřík Olomoucký z nich vytvořil renesanční skvost. Je
přirozené, že v průběhu rozsáhlé přestavby docházelo ke koncepčním
konfliktům, což je zřejmé z Pernštejnova kritického dopisu, ve kterém
zdůraznil potřebu jednotné výstavby: Stavení, kteráž jest jeden každý z vás
po vyhoření města Pardubic dělal, některá sem sám na oko viděl a o některých
zprávu mám, aby velmi pořádně od vás stavěti se mělo, toho u sebe nenacházím,
a zvláště při krovích i některým zedním díle, nad čímž i těžkost nesu. Poněvadž





„ 14
vám k tomu stavení znamenitú pomoc sem učinil a činím, také bych tomu rád
byl, aby stavení vaše ne ku potupě, ale ku pochvale u lidí bylo. Ale což jest již
postaveno, což k nápravě přivedeno býti nemůž, to při tom zůstaň, a což by
mohlo býti, to k nápravě přivedeno ať jest. Však na další čas abych měl potřeby
vám dávati k tomu stavení na takový způsob, aby každý podle své hlavy stavěti
jměl, a zvláště při svrchních pokojích, předcích i štítích, kdež se jest každého
domu o jedny pokoje povýšilo, toho bych se nerad dopustil, neb při tom bych
jiného nepoznal než ohyzdu města. A protož, poněvadž já mistra Jiříka, svého
mistra mám, již já jemu poroučím, aby k takovému stavení dohlídal a každému
vyměřil, co a jak byste ty pokoje svrchní, předky i štíty stavěti jměli, a na jaře ti
předkové a štítové, aby se předsevzali k stavení, nechaje jiného; a to míti chci, bez
uvážení a vyměření jeho žádný aby nic nezačínal. Pakli by kdo mimo vůli mou
a mimo mé svrchu vám oznámení co takového předsevzal, toho bych žádnému
trpěti nemohl. Současně vyzval pardubické měšťany, aby hospodárněji
využívali stavební materiál, který od něho dostali zdarma. Charakteristická
byla především plastická renesanční ostění a portály z červené pálené
hlíny (terakoty) i obloučkové štíty dvoupatrových domů. Kromě výstavby
obytných domů a veřejných objektů pokračovaly stavební úpravy zámku
včetně jeho malířské výzdoby.
Velkorysá obnova rezidenčního města vešla do obecného povědomí.
Když psal v 17. století Pavel Stránský knihu O českém státě, uvedl v ní,
že ke královským statkům na Chrudimsku patří Kunětická hora, tvrz
položená na hoře a z výšky shlížející na rovinu, jež se tu dole na všechny strany
rozestírá, a rovněž Pardubice, hrad nad Labem se skvělým městečkem, jež po
požáru z roku 1507 bylo pečlivěji znovu vybudováno a péčí Viléma z Pernštejna
výborně opevněno, takže příslovím říkáme: „Skví se jako Pardubice.“ Panství to
opravdu není nehodno krále půvabem svých lesů, velmi vhodných pro lov i čižbu,
a svých rybníků, jichž tu je ke čtyřem stům, výborných pro výnosné a zároveň
kratochvilné rybaření.
Po smrti Jana z Pernštejna si rozdělili dědictví v padesátých letech jeho
tři synové, Jaroslav, Vratislav (1530–1582) a Vojtěch (1532–1561). Zatímco
poslední z nich nechtěl být urozeným sluhou a raději se pokoušel o správu
rodových statků, Jaroslav a Vratislav působili na panovníkově dvoře, vedli
nákladný život, prohlubovali finanční krizi a pokračovali ve výprodeji
svých statků. Jaroslav z Pernštejna držel pardubické a potštejnské panství,
která řídil převážně prostřednictvím svých úředníků. V roce 1552 se oženil
s Alžbětou Thurzovou z Bethlenfalvy, dcerou své macechy Magdaleny
z Ormosdu. Jejich manželství zůstalo však bezdětné. Jaroslavovy dluhy





15 „
nadále rostly, a tak již koncem padesátých let projednával s Ferdinandem
Habsburským možnost prodeje pardubického panství. Panovník je
koupil v roce 1560 pro svého syna Maxmiliána za 400 000 kop grošů
míšeňských, které však šly na umoření dluhů. V květnu 1560 propustil
Jaroslav z Pernštejna Pardubické z poddanosti a rozloučil se s nimi slovy:
Lidé poddaní mí na panství pardubském a kunětickohorském, věrní milí! Bez
pochyby, že jste zaslechnouti mohli, jaká jest se smlouva a trh o panství pardubské
a kunětickohorské se vším jich příslušenstvím stala. I poněvadž týchž panství
postoupení býti má, z té příčiny já vás z člověčenství a povinnosti, kterou jste
mi zavázáni byli, tímto listem propouštím. A že jste na mne laskavi byli a ke
mně se ve všem poddaně a poslušně, jak věrným poddaným náleží, chovali, vám
z toho velice děkuji, vinšujíc, aby vám dále Pán Bůh všemohoucí dáti ráčil své
svaté požehnání.
Komorní panství a město
Od roku 1560 spravovala pardubické panství jménem panovníka Česká
komora, která měla prvořadý zájem o jeho prosperitu. Podle urbáře z roku
1563 je tvořily obce včetně sedmi měst a městeček (Pardubice, Bohdaneč,
Dašice, Holice, Přelouč, Sezemice, Týnec nad Labem), rozdělené do
čtyřiadvaceti rychet:
Rychta:Města a vsi:
sezemická
Sezemice, Počáply, Choteč, Lány u Dašic, Malé
a Velké Koloděje, Kladina, Lukovna, Zminný, Časy
dřítečská
Dříteč, Rokytno, Dražkov, Bukovina, Borek, Újezd,
Bohumileč, Vysoká
býšťskáBýšť, Nízký Chvojenec, Vysoké Chvojno
bělečská
Běleč, Hoděšovice, Albrechtice, Štěpánovsko, Nová
Ves na Království, Malé Bělečko, Poběžovice
holickáHolice
ředickáŘedice
ostřetínskáOstřetín, Veliny, Vlčkovice, Litětiny
roveňskáRoveň, Čeradice
dašická
Dašice, Hečany, Komárov, Prachovice, Kostěnice,
Hostovice, Úhřetická Lhota
moravanskáMoravany, Platěnice, Turov, Slepotice, Bělešovice





„ 16
pardubická
Pardubičky, Drozdice, Černá za Bory, Žižín, Mnětice,
Nemošice, Blato
tuněchodská Tuněchody, Ostřešany
jesenčanskáJesenčany, Dražkovice, Stolany
jezbořická
Jezbořice, Barchov, Bezděkov, Lány na Důlku,
Krchleby, Srnojedy, Opočeň, Opočínek
přeloučská
Přelouč, Mokošín, Lhotka, Škudly, Kozašice,
Jankovice
týnecká
Týnec nad Labem, Kojice, Krakovany, Uhlířská
Lhota, Selmice, Chrčice
břežská
Břehy, Semín, Sopřeč, Žáravice, Vlčí Habřina,
Lohenice
živanická
Živanice, Přelovice, Bukovka, Habřinka, Rohovládova
Bělá, Vyšehněvice, Neratov
bohdanečská
Bohdaneč, Černá u Bohdanče, Lhotka a Blatník, Pravy,
Malé a Velké Kasalice, Voleč
ždánickáŽdánice, Dolany, Rohoznice, Křičeň
osická
Osice, Osičky, Dobřenice, Polizy, Hubenice, Roudnice,
Lhota pod Libčany
libišanskáLibišany, Opatovice, Pohřebačka, Podůlšany
hradišťská
Hradiště, Brozany, Hrobice, Němčice, Kunětice, Srch,
Stéblová, Pohránov, Hrádek
rosická
Rosice, Trnová, Doubravice, Ohrazenice, Svítkov,
Mateřov, Třebosice, Popkovice
V dalších letech se územní rozloha tohoto největšího komorního
panství příliš nezměnila. Dodejme, že tereziánský katastr eviduje
v 18. století 130 lokalit.
V ekonomické oblasti se hledaly nové zdroje zisku, zvláště když
Maxmilián II. postoupil výnos panství na úhrady půjčky augsburské
rodině bankéřů Fuggerů (1568). Přestože mělo pardubické rybníkářství
již svou zlatou éru za sebou, nadále si udržovalo své postavení.
O slovo se hlásilo perspektivní pivovarnictví a zvolna stoupal počet
vrchnostenských dvorů. Za zmínku stojí, že se původní kladrubský dvůr
s tradičním chovem koní změnil v císařský hřebčín (1579) spravovaný
přímo komorou. Současně došlo k postupnému obnovení naturální
renty i robotních povinností.





17 „
Vzhledem k tomu, že se stal zámek sídlem správy panství i občasným
místem pobytu panovníka a jeho dvora, přistoupila Česká komora k jeho
finančně náročné rekonstrukci, kterou řídil v letech 1574–1579 italský
stavitel v císařských službách Ulrico Aostalli de Sala. Jižní a západní
křídlo zvýšil o patro s novými prostory zkrášlenými kazetovými stropy
a dokončení se dočkalo arkádové nádvoří. V druhém patře severního
křídla vznikl velký reprezentační sál, později přibylo nové prostorné hlavní
schodiště, renesanční štíty a fasádu ozdobilo sgrafito.
Po odchodu Pernštejnů skončilo jejich regulování městského života
a s uvědomováním si své hospodářské síly rostlo i sebevědomí měšťanů. Už to
nebyli bývalí sedláci, které Pernštejnové v zájmu své reprezentace přinutili
změnit styl a způsob života. Město se v mnoha směrech osamostatnilo a změny
ve správě panství související s jeho převodem do majetku panovníka, tento proces
dovršily. Výsady získané od Pernštejnů si nechávali Pardubičtí potvrdit
českými panovníky (Maxmilián II. – 1570, Rudolf II. – 1585, Matyáš II.
– 1612, Ferdinand II. – 1628, Ferdinand III. – 1638, Leopold I. – 1662, Karel
VI. – 1725, Marie Terezie – 1772, Josef II. – 1783, František II. – 1794).
Zatímco v druhé polovině 16. století zaznamenáváme úpadek
pardubických soukeníků, zcela opačný trend zjišťujeme u řezníků. Ti
využívali polského dobytkářského tranzitu přes Pardubicko, skupovali
voly a čile obchodovali s hovězím masem. Struktura řemeslné výroby
se podstatně nezměnila a v roce 1570 potvrdil Maxmilián II. místním
cechům jejich privilegia.
Pardubice byly v druhé polovině 16. století převážně protestantské.
Připomeňme, že při výběru nového faráře mívala poslední slovo městská
rada podporovaná v tomto směru vrchnostenskými hejtmany, kteří
patřili rovněž k nekatolíkům. Konšelé museli několikrát ustoupit nátlaku
pražského arcibiskupa, avšak s katolickým faráři se nesžili. Situace se
nezměnila příchodem katolického hejtmana Šebestiána Rejšvického
z Freifeldu (1616–1618) ani znovuobnovením minoritského kláštera při
kostele Zvěstování Panny Marie (1616). Představitelé města i měšťané
nadále bojkotovali rekatolizační úsilí, což se projevilo třeba v roce 1617
při procesí o slavnosti Božího těla. Hejtman Rejšvický v červenci 1617
napsal, že krom obecného lidu žádnej, jak primas a purkmistr a jiní radní se
neukázali, než někteří z voken jako sysel z díry (račte odpustiti), ani klobouku
z hlavy nesmeknouc, vykoukali. Nad čímž lid přespolní, kterejch se mnoho set
k té slavnosti najíti dalo, horlivě na to naříkali, že jsouce ony osoby přední sobě
tak lehce toho Božího svátku váží a příklad zlej lidu sprostému na sobě dávají.





„ 18
Též také v páteční den ne pokoutně, ale zjevně maso žerou, jedni druhým posílají,
a to všecko natruc nám lidem katolickejm. Navíc v tomto roce přepadli
nekatolíci kostel sv. Bartoloměje a pokusili se o obnovení protestantských
obřadů. Když se vracel císař Matyáš z pražské korunovace Ferdinanda II.,
přijal 1. prosince 1617 v Pardubicích deputaci broumovských měšťanů
a nařídil jim uzavřít luteránský kostel vystavěný proti vůli tamějšího
opata. Toto rozhodnutí omezující náboženskou svobodu se stalo jedním
z podnětů stavovského povstání, na němž se aktivně podíleli bývalý
pardubický hejtman Albrecht Pfefferkorn z Ottopachu i fořtmistr
Ehrenfrid Berbisdorf z Berbisdorfu. Zatímco první z nich byl posmrtně
dán do klatby a odsouzen ke ztrátě majetku, Berbisdorf opustil Čechy
s Fridrichem Falckým a v nepřítomnosti jej odsoudili ke ztrátě hrdla, cti
i statků a jeho jméno bylo přibito na šibenici. Stavovského povstání se
zúčastnil jako velitel stavovského vojska i pardubický hejtman Břeněk
Ježovský z Lub, který byl přijat na milost, avšak přišel o dvě třetiny majetku
i o hejtmanskou funkci.
Třicetiletá válka byla příčinou všestranné stagnace pardubického
komorního panství. Josef Sakař ve své monografii píše: Poněvadž byly
Pardubice pokládány za hlavní pevnost českého východu, vtáhlo jménem císaře do
našeho města krátce po vítězství bělohorském vojsko saské z pluku knížete Julia
Jindřicha Saskolauenského. Obsadivši brány a všecka místa důležitější, pobylo
tu do roku 1622. Měšťany sužovaly průtahy (durchcuky), tzv. mustrování
nováčků i ubytování (kvartýrování) vojáků, jejich násilnosti na civilním
obyvatelstvu i odvádění mimořádných kontribucí. Připočteme-li k tomu
i rekatolizační úsilí, není divu, že někteří raději opustili své domovy.
Přestože císař osvobodil v březnu 1635 Pardubice od kvartýrování vojska,
město se útrap nezbavilo. V květnu 1639 se dozvěděl hejtman, že do
města přijde k zabezpečení jeho ochrany šest desítek vojáků. Obratem
sdělil české komoře, že je třeba najít prostředky k jejich obživě, protože
s pardubickými měšťany se nedá počítat pro jejich chudobu.
V té době se očekával útok švédské armády. Velitel pevnosti dal
strhnout mosty přes Labe, spálit a zbourat 89 domů na Zeleném Předměstí
a několik dalších objektů. Získaný materiál posloužil pro stavbu opevnění.
Švédové marně obléhali v červnu Pardubice, a tak alespoň plenili jejich
okolí. Měšťané se podle jedné vojenské relace z května 1640 chovali jako
věrní císařští poddaní a přičinili se o zdokonalení městského i zámeckého
opevnění. V následujících letech se podíleli na výkonu stráží, pracovali
nadále na fortifikacích, sváželi z městských lesů dříví na palisády i k jiným





19 „
účelům a s císařským vojskem žili neustále v konfliktním společenství.
Jeho jednotky ve městě nepřetržitě ložírovaly a navíc zde bylo zřízeno
vojenské proviantní skladiště. V červnu 1643 neuspěl u Pardubic ani
generál Torstenson. Další, mnohem silnější útok švédské armády se
uskutečnil v říjnu 1645 a město znovu odolalo, ovšem za cenu značných
hmotných i lidských ztrát. Když švédští vojáci směřovali k Hradci Králové,
vypálili cestou Sezemice, Holice i hrad na Kunětické hoře.
Přestože se vizitátor pardubického panství Jindřich Kustoš ze Zubřího
domníval v polovině 17. století, že by se toto dominium mohlo stát brzy
rájem světa, obnova hospodářského života byla složitá a trvala řadu
let. Soupis poddaných podle víry (1651) uvádí, že na panství žilo 8353
lidí. Tento počet ovšem není přesný, protože se v něm neevidovaly děti
předzpovědního věku a nebyli zaznamenáni duchovní, Židé ani vojáci.
Česká komora usilovala o rozšíření vrchnostenského podnikání. V roce
1650 vznikl na zámku pivovar a vodní příkop využívala od roku 1663
papírna a koželužna, později i tříselna. Papírna i koželužna se potýkaly
od svých počátků s technickými problémy a byly později přemístěny
do Semína. Takřka současně se uvažovalo o splavnění Labe i o založení
lososnice u Opatovic nad Labem.
Nedostatek pracovních sil se projevil v souvislosti s rozvojem režijního
hospodaření velkostatku, se řešil znevolněním poddaných, tedy omezením
jejich osobní svobody a podřízením vůli vrchnostenských úředníků. Vedle
toho byli poddaní povinni odvádět rentu v naturáliích a penězích. K tomu
se připojovala celá řada mimořádných dávek. Podstatným omezením
rozvoje zemědělské výroby byla jistě i monopolizace dominikálního trhu,
jakož i předkupní právo vrchnosti na výrobky poddanských hospodářství,
pochopitelně za ceny, které diktovala sama. Její snaha o maximální zisk
měla ovšem své hranice, poněvadž nebylo možné poddané vyčerpat
pracovně a hospodářsky tak, aby nemohli dále existovat. Současně
zvyšoval své požadavky stát, který potřeboval stále více a více peněz.
Tíha kontribucí spočívala na bedrech poddaných, neboť základní byla
daň z poddanské půdy, kdežto vrchnostenské pozemky byly od daní
osvobozeny. O své se hlásila i církev.
Novým poměrům se poddaní podle svých možností bránili. Jejich
odboj vyvrcholil rozsáhlým povstáním v roce 1680. Vše začalo na podzim
předcházejícího roku, kdy do Prahy přijel se svým dvorem císař Leopold I.
z obavy před šířícím se morem. Poddaní se domnívali, že se jich spravedlivý
panovník zastane, proto mu adresovali četné stížnosti, ve kterých se





„ 20
dovolávali starých práv i zvyklostí a usilovali o snížení roboty. Reakcí
na petiční vlnu byl mandát z 22. března 1680, který zakazoval obracet
se přímo na císaře se stížnostmi a nařizoval, aby je posílali nejprve
krajským hejtmanům. Navíc císař zrušil všechna privilegia, pokud je po
bělohorské porážce nepotvrdily nové katolické vrchnosti. Výsledkem
povstání byl první robotní patent, který císař podepsal na pardubickém
zámku 28. června. Podle místa vydání se mu říká i pardubická pragmatika.
Tento patent stanovil maximální robotní povinnosti na tři dny v týdnu,
zakazoval jejich konání o nedělích a svátcích. To ovšem neplatilo v době
sezónních prací a přírodních katastrof. Lze říci, že vlastně kodifikoval
současný stav a mnoho nového poddaným nepřinesl. Vzhledem k tomu,
že šlechtě přece jen určoval jisté mantinely, považujeme jej za sociální
kompromis a jeho význam spatřujeme především v tom, že zahájil zásahy
státu do poddanských poměrů. Protestní hnutí nevolníků pokračovalo
i v 18. století. Nové robotní patenty císaře Karla VI. z let 1717 a 1738
potvrdily dosavadní praxi, kterou doplnily jen dílčími úpravami, např.
stanovením maximální délky denní roboty (10 hodin) a postupu při
podávání stížností.
Po třicetileté válce zůstaly Pardubice nadále centrem rozlehlého
komorního panství, avšak svým významem nepřekročily jeho hranice.
Provinciální ráz města nezměnily ani občasné návštěvy panovníků.
Zámek sloužil v 17.–18. století vrchnostenským úředníkům a byl využíván
i ke komerčním účelům, jak ukazují plány objektu z roku 1726. Na jeho
stavební úpravě se ve dvacátých letech 18. století podílel císařský architekt
František Maxmilián Kaňka (1674–1766), který vybudoval v přízemí
severního křídla při pravé straně průjezdu velký sál ozdobený v klenbách
reliéfy Práce, Oddanosti, Spořivosti a Spravedlnosti.
Půdorys města v hradbách byl v podstatě stejný jako v předbělohorské
době. Podle výzkumu Františka Šebka zde stálo v roce 1651 celkem
110 domů, jejichž poválečná obnova trvala řadu let. Zvolna pokračovala
v druhé polovině 17. století i zástavba obou zdevastovaných předměstí.
V období raného novověku měly Pardubice vcelku stabilní rozměr, neboť
v roce 1538 bylo evidováno 225 domů a v tereziánském katastru 238.
V druhé polovině 17. století vstoupilo do města baroko, které se projevilo
nejprve v úpravě fasád a štítů měšťanských domů. Na náměstí vyrostl
sloup se sochou Panny Marie a kostely získaly barokní interiér. Výrazem
příklonu obyvatelstva ke katolictví byla nepochybně i stavba nového
kostela. Na Bílém Předměstí v prostoru Vystrkova (dnes U kostelíčka)





21 „
došlo roku 1710 na místě dřívější dřevěné kaple k vybudování poutního
kostela Sedmibolestné Panny Marie nákladem zámožného měšťana Jakuba
Antonína Štrosse. Obnoven byl i klášter minoritů u kostela Zvěstování
Panny Marie, který fungoval až do josefínské doby. Při klášteře působila
čtyřtřídní latinská škola, jež navázala na dřívější luteránské gymnázium
z pernštejnské éry. Přestože měla od roku 1738 již šest tříd, změnila se
v rámci tereziánských reforem v hlavní školu (1778).
Válečné události postihly Pardubice v průběhu slezských válek, kdy se
bojovalo o rakouské dědictví po nástupu Marie Terezie na královský trůn.
Od prosince 1741 do července 1742 okupovali město Prusové a podruhé
přišli v roce 1744. Tehdy došlo ke značným hmotným ztrátám. Následně bylo
zesíleno zámecké i městské opevnění, opět na úkor předměstských obydlí.
Současně se po sedmileté válce (1756–1763) uvažovalo o proměně Pardubic
v pevnost. K tomu však nedošlo, protože zřízením pevností v Hradci
Králové a Josefově poklesl strategický význam komorního města.
Demografickou a sociální strukturu města zobrazují především
statistické prameny. Prvním z nich je soupis poddaných podle víry z roku
1651, který, jak již víme, nezaznamenal veškeré obyvatelstvo. František
Šebek po vytěžení jeho údajů a srovnání s urbářem (1651) napsal:
Sečteme-li 857 evidovaných lidí nad 10 let, odhadnutých 200 dětí předzpovědního
věku, 20 duchovních a jejich služebného personálu, 60 Židů, dostaneme 1 137
osob. Uvážíme-li dále, že evidenci mohlo uniknout několik občanů, kteří v době
pořizování soupisu pobývali krátkodobě mimo domov, že zde nejsou ve městě se
případně zdržující tuláci, „padlé ženy“ a podobně, a doplníme-li náš propočet
odhadem o tuto skupinku, můžeme stanovit počet obyvatel Pardubic k roku 1651
nejvýše na 1 200 osob, jistě ne více než 1 250. Ve městě uvnitř hradeb žilo tehdy
758 lidí. K podobným závěrům dospěla i historička Jana Poddaná, která se
zabývala spíše sociální problematikou. Podle jejího výzkumu převažovali
mezi muži plnoprávní měšťané (35,3 %), podruzi i obyvatelé (32,8 %)
a mužskou populaci uzavíraly menší skupiny čeledi (14,4 %), tovaryšů
(13,9 %), jakož i vrchnostenských úředníků (3,6 %). Pokud jde o ženy, na
prvním místě stály podruhyně a obyvatelky (38,6 %), následovaly měšťanky
(35,3 %) a čeleď (24,7 %). K vrchnostenským úředníkům bylo připočítáno
1,4 % žen.V dalších letech zvolna stoupal počet obyvatelstva a v roce 1713
bylo zjištěno 1521 duší. Skutečný počet byl i v tomto případě vyšší, protože
do něho nebyly opět zahrnuty děti v předzpovědním věku.
Řemeslná výroba v Pardubicích nevybočovala z průměru, pracovala
vesměs pro místní odbyt. Soupis poddaných podle víry eviduje 21 řezníků,





„ 22
14 pekařů, 13 krejčích, 13 mlynářů a 10 tkalců, 9 ševců, 8 kovářů a další,
početně slabší řemeslníky. Město bylo podle tereziánského katastru
zařazeno do čtvrté třídy, protože nemělo pravidelné a výnosné týdenní
trhy, ale významné výroční trhy zajištěné privilegii. Z pobělohorské
doby připomeňme listinu Ferdinanda III. z 2. září 1638 a Josefa I.
z 22. dubna 1710. Uvedený katastr eviduje v Pardubicích 115 řemeslníků
a 5 obchodníků, kteří působili v 33 profesích. Z jednotlivých řemesel
převládala potravinářská (20,8 %), oděvní (30 %) a textilní (14,2 %),
z ostatních se blížily k deseti procentům jen obory zpracovávající dřevo
a rostlinné suroviny (9,2 %). Početně byli tradičně nejsilnější řezníci a ševci
(po 12), tkalci (10), pekaři (9) a krejčí (7). Pokud jde o jejich zdanění,
nejvíce řemeslníků platilo od 3 zlatých a 15 krejcarů do 6 zlatých a 37
̋ krejcarů, jen patnáct z nich 9 zlatých a 52 ̋ krejcarů. Celkový výnos
města činil 6 604 zlatých a 33 krejcarů, takže v rámci Chrudimského kraje
zaujímalo páté místo po Vysokém Mýtě, Chrudimi, Litomyšli a Poličce.





23 „
NA ZÁMKU A V PODZÁMČÍ
Správa panství
V první polovině 16. století ovlivňovala vnitřní vývoj rezidenčních
Pardubic především pernštejnská vrchnost a plejáda jejích úředníků.
Nejdůležitějším z nich byl zcela jistě místodržící, který zastupoval vrchnost
v době její nepřítomnosti v Pardubicích. Vilém z Pernštejna jej v privilegiu
z roku 1512 charakterizuje jako úředníka, kterýž nyní místo naše drží neb
potom by držel. Tento úředník mohl být stálý nebo příležitostný, který
vykonával vrchnostenskou pravomoc v omezeném rozsahu.
Hejtman spravoval panství a zajišťoval jeho prosperitu. Pernštejnové
jej vybírali zpravidla z příslušníků nižší šlechty. Hejtmanova pravomoc
postupem času vzrůstala. Ve zřízení o správě panství, které vydal
Vojtěch z Pernštejna ve dvacátých letech, čteme: Úředníkem tě ustanovuji
zámku Pardubic, panství a statku pardubského a kunětickohorského [se
vším] a všelijakým jich příslušenstvím k spravování, k opatrování a všecky
lidi [pod]dané mé tajchž panství, i také důchody všelijaké mé těch panství
tobě svěřuji, aby se v tom [ke] mně a k poddaným mým, jakž na dobrýho
náleží, zachoval. Najprve tomu aby na odpor stál, což by bylo proti Pánu
Bohu všemohoucímu. Zřetelných ne[řádů] žádnému nepřetrpuj, zvlášť při
služebnících mých i při čeledi, kteříž se koli teb[ou spra]vovati mají; též
v městě, v městečkách i ve vsech všudy hleď, kde [můžeš] zlé rušiti a dobrému
zhůru pomáhati. A pokudž by sám nestačil, to na mne vznášej. Vzhledem
k tomu, že se v padesátých letech projevila naléhavá potřeba řešit
neustále se zvyšující finanční nároky Pernštejnů, přistoupili k reformě
správy panství a zřídili funkci regenta. Ten disponoval zcela mimořádnou
výkonnou mocí, neboť převzal pravomoci někdejších tří místodržících
a zastupoval vrchnost v běžných záležitostech týkajících se správy dominií:
spory mezi pernštejnskými poddanými a zvláště jejich právní kauzy ve vztahu
k osobám všech stavů, nepodléhajícím pernštejnské jurisdikci; dále mezní
soudy, propouštění poddaných na jiná panství a podobně. Vzhledem k výrazné
redukci teritoriálního rozsahu pernštejnského majetku v Čechách ve srovnání
s dobou Jana z Pernštejna je koncentrace zmíněných pravomocí do rukou
jedné osoby logická. Současně měl samostatně rozhodovat o ekonomice
velkostatku a příslušel mu dohled nad finančními komorami Pernštejnů





„ 24
(Praha, Pardubice, Kladsko). Základním úkolem takové centralizace
bylo přirozeně umořování dluhů, což formuloval Jaroslav z Pernštejna
v dopise z 19. listopadu 1550 Petru Hamzovi ze Zábědovic. Uvítal jeho
odvahu převzít funkci regenta a všecky statky naše v království českém
ležící k řízení a spravování do své a naší vůle na sebe přijíti a podle toho na
to mysliti i k tomu skutečně se přičiniti, tý cesty obmejšlejíc, kudy byste naše
dluhy, které sou na mne a pány bratří mé po panu otci našem, dobré paměti,
připadly, s pomocí Boží z nás snýsti a nás těch dlužnejch těžkostí zbaviti, však
abychom z důchodů těch statkův našich v království českém na outraty naše
žádných sum nevyzdvihovali ... Nicméně Pernštejnové nemohli dodržet
stanovené podmínky a dlužné těžkosti přibývaly. V čele českých panství
již nestáli hejtmané, ale jejich posty zaujali úředníci.
S hejtmanem úzce spolupracoval místohejtman, avšak jeho post se
neobsazoval pravidelně. Při několika revizích se doporučovalo, aby
z úsporných důvodů došlo ke spojení s funkcí purkrabího, jenž pečoval
o zámek, spravoval nemovitý majetek a zodpovídal za hospodaření, a to
zejména v panských dvorech.
O rybniční hospodářství se staral fišmistr s rybničními písaři, který
dohlížel na technický stav rybníků a jejich opravy, kvalitu vody, realizaci
chovných zásad a výlovy. To byla nesporně významná funkce, protože
příjmy z prodeje ryb tvořily polovinu výnosu celého panství. Z toho
důvodu nepřekvapí výrok Vojtěcha z Pernštejna ve zřízení o správě panství
z dvacátých let 16. století: jest to také jeden z důchodův mých a já sobě na něm
nemálo zakládám.
Lesní správu řídili fořtmistři (lesmistři), kteří podléhali v období
komorního panství nejvyššímu lovčímu. Dále se v tomto oboru uplatnili
dvorní myslivci, polesní, nadlesní (vrchní fořti), lesní (fořti), hajní,
myslivci (lesní pacholci, fořtknechti), revírníci, bažantníci, polní myslivci,
oborníci. Poněvadž s funkcí nejnižších zaměstnanců souviselo zpravidla
částečné osvobození od robot, měli být vybírání z chalupníků, aby se
vrchnost nezbavovala potažní roboty. V lesním hospodářství zaujímala
přední postavení myslivost a v jejím rámci požadavky císařské honitby.
Těžba dřeva byla paradoxně až druhořadá. Lesní instrukce, jež vycházely
z tradičního chápání lesa jako životního prostředí zvěře, proklamovaly
většinou jen potřebu ochrany porostů před neúměrnou těžbou a vytváření
podmínek pro jejich přirozenou obnovu. Přestože instrukce zdůrazňovaly
nutnost spolupráce s hejtmanem panství, časem se dualismus prohluboval
a v 18. století vyústil v relativně samostatný lesní úřad.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist