načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zločin a trest – Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Zločin a trest
-11%
sleva

Elektronická kniha: Zločin a trest
Autor: Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Sociální román s výrazným psychologickým akcentem od slavného ruského realisty 19. století vypráví osudový příběh Rodiona Romanoviče Raskolnikova, mladého člověka, dohnaného strádáním až k vraždě. V bezvýchodné životní situaci spáchá mladý ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 177
+
-
5,9
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 504
Rozměr: 21 cm
Vydání: V nakl. Alpress vyd. 1.
Spolupracovali: z ruského originálu ... přeložil Jaroslav Hulák
Skupina třídění: Ruská literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Frýdek-Místek, Alpress, 2014
ISBN: 978-80-746-6541-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Sociální román s výrazným psychologickým akcentem od slavného ruského realisty 19. století vypráví osudový příběh Rodiona Romanoviče Raskolnikova, mladého člověka, dohnaného strádáním až k vraždě. V bezvýchodné životní situaci spáchá mladý hrdina, bývalý student, vraždu, pro kterou najde ospravedlnění ve své osobité filozofii, jejímž prizmatem posuzuje soudobou společnost. S uměleckým mistrovstvím líčí autor v románu detailně život velkoměstské chudiny, jejíž charakter je utvářen nespravedlivým společenským řádem. Třebaže Dostojevskij pokládal zlo za neoddělitelnou složku lidské duše, viděl východisko v pokoře a v přilnutí k Bohu, k němuž také přivedl svého kajícího se hrdinu. Román zůstává jedním z nejsilnějších výkřiků lidskosti své doby, dožadující se spravedlnosti pro malé a utlačované, a zároveň je naléhavou výzvou, burcující k odstranění sociálních křivd.

Popis nakladatele

Raskolnikov je nucen odejít ze studií. Žije v zatuchlém pokoji, nemá peníze, hladoví, ale o poctivou práci nestojí. Aby mohl dokončit školu, chce se jeho sestra obětovat tím, že se provdá za bezcharakterního boháče Lužina. Raskolnikov sestře sňatek rozmluví. Jenže jak teď přijít k penězům? Napadají ho hrůzné myšlenky… jednou z nich je i vražda…

Zařazeno v kategoriích
Fjodor Michajlovič Dostojevskij - další tituly autora:
Bratři Karamazovi Bratři Karamazovi
Uražení a ponížení Uražení a ponížení
 (CD)
CD - Idiot 2 CD CD - Idiot 2 CD
 (e-book)
Pan Probaštin Pan Probaštin
 (e-book)
Zápisky z podzemia, Zlý žart Zápisky z podzemia, Zlý žart
 (e-book)
Biele noci Biele noci
 
K elektronické knize "Zločin a trest" doporučujeme také:
 (e-book)
Zázračná madona / Ukřižovaná / Newtonův mozek Zázračná madona / Ukřižovaná / Newtonův mozek
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Translation © Jaroslav Hulák – dědicové c/o

DILIA, 1959

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z ruského originálu PRESTUPLENIJE I NAKAZANIE

přeložil Jaroslav Hulák

Redakční úprava Jana Pleskotová

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2014

shop@alpress.cz

V nakladatelství Alpress vydání první

ISBN 978-80-7633-069-6




ČÁST PRVNÍ

I

Z

ačátkem července, v době velkých veder, vyšel v podvečer ze

svého pokojíku, který měl pronajat v S-ské ulici, mladý muž

a pomalu, skoro nerozhodně se loudal ke K-novu mostu.

Šťastně proklouzl po schodech nespatřen svou bytnou. Jeho pokojíček byl až v podkroví vysokého čtyřpatrového domu a vypadal spíš jako skříň než jako příbytek. Bytná, u níž si světničku i s obědy a úklidem najímal, bydlela o schody níže v samostatném bytě, a kdykoli mladý muž vycházel, musel projít kolem její kuchyně, téměř vždy dokořán otevřené na chodbu. A pokaždé měl až chorobně bázlivý pocit, který mu byl nanejvýš trapný a odporný. Byl totiž u své bytné po krk zadlužen a bál se jí přijít na oči.

Nebylo to však z bázně nebo uskřípnutosti, spíše právě naopak; od jisté doby totiž prožíval stavy podráždění a přecitlivělosti, blízké hypochondrii. Stáhl se tak hluboko do sebe a změnil se v takového samotáře, že se bál jakéhokoliv setkání, nejen setkání s bytnou. Trpěl nouzí, ale i stísněné poměry ho v poslední době přestaly tížit. O své existenční záležitosti už se vůbec nestaral a ani nemínil starat. Žádná bytná mu ve skutečnosti nemohla nahnat strach, i kdyby proti němu chystala cokoliv. Ale než postávat na schodech a poslouchat všelijaké třesky plesky, po nichž mu zhola nic nebylo, neustálé vymáhání nájemného, hrozby a lamentace, a přitom  F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T ještě sám se vykrucovat, smlouvat a lhát, ne, to už bylo opravdu lepší proplížit se po schodech jako kočka a vyklouznout z domu nepozorovaně.

Tentokrát si ostatně už na ulici s údivem uvědomil, jaký děs má vlastně ze setkání s věřitelkou.

„Chci se pustit do tak velké věci, a přitom se bojím takových hloupostí,“ pomyslil si s divným úsměvem. „Ba... ano... mnohé je v moci člověka a člověk po tom všem ani nenatáhne ruku jen a jen ze zbabělosti... To už je prostě axioma... čeho se lidé nejvíc bojí? Zajímavá věc – nového kroku, nového vlastního slova, toho se bojí ze všeho nejvíc... Ostatně, až moc žvaním. A pro samé žvanění nic nedělám. Ale dost možná, že je to naopak – žvaním, protože nic nedělám. To ten poslední měsíc jsem se naučil tak žvanit, když jsem celé dny ležel jako krtek a přemýšlel... o tom, jak lítají pečení holubi do huby. A proč a nač tam teď vlastně jdu? Copak jsem toho schopen? Copak to myslím vážně? Ani trochu! To jen tak laškuju se svou fantazií, pohrávám si. Ano, snad si jen pohrávám.“

Na ulici bylo strašné vedro a ještě k tomu dusno, tlačenice, všude vápno, lešení, cihly, prach a ten příznačný letní puch, dobře známý každému obyvateli Petrohradu, který si nemůže dopřát letní byt, a to všecko dohromady nepříjemně doléhalo na mladíkovy nervy, beztak už otřesené. Nesnesitelný zápach z krčem, jichž bylo v té čtvrti zvlášť mnoho, a opilci, které potkával na každém kroku, přestože byl všední den, doplňovali odporný a skličující kolorit obrazu. V mladíkově jemné tváři to na okamžik zacukalo hlubokým odporem. Byl to mimochodem muž velmi hezký, tmavě plavý, s krásnýma temnýma očima, dost vysoký, štíhlý a urostlý. Za malou chvíli se však ponořil do nějakých přehlubokých myšlenek, nebo spíš upadl do jakéhosi transu, a kráčel, nevnímal nic kolem sebe a ani to nechtěl vnímat. Jen občas si pro sebe něco zabručel ze vžitého sklonu k monologům, který si před chvílí sám přiznal. Zároveň však si byl vědom, že se mu myšlenky chvílemi matou a že je velmi zesláblý – už druhý den totiž takřka neměl v ústech.

Oblečený byl tak uboze, že leckterý otrlý člověk by se styděl objevit se v takových hadrech na ulici. Ostatně v této čtvrti se stěží někdo pozastavil nad cizím zevnějškem. Blízkost Senného náměstí, hojnost jistých podniků a převážně řemeslnické a dělnické obyva F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T telstvo, stěsnané v těchto ulicích a uličkách ve středu města, někdy zpestřovaly celkový rámec takovými zjevy, že by bylo vlastně nemístné některé té figuře se divit. V mladíkově duši se však už nastřádalo tolik nenávistného opovržení, že přes všechnu svou někdy dětinskou nedůtklivost byl na ulici nejmíň ze všeho citlivý na své cáry. Jinak se ovšem stavěl k setkání s některými známými nebo i s někdejšími kolegy, s nimiž se ani dříve nestýkal rád... A přece, když jakýsi ochmelka, který bůhvíproč a bůhvíkam v tu hodinu jel na ohromném voze, taženém ohromnou formanskou kobylou, na něj zavolal: „Hej, ty německý kloboučníku!“, a povykoval, ukazuje naň prstem, mladík se náhle zastavil a křečovitě se chytil za klobouk. Byl to vysoký kulatý klobouk od Zimmermanna, jenže už nadobro onošený, vyrudlý, děravý a plný skvrn, bez střechy, nejnemožnějším způsobem zborcený ke straně. Přesto mladíkem neotřásl stud, nýbrž docela jiný pocit, blízký až zděšení.

„To jsem mohl vědět,“ koktal zmateně. „To jsem si mohl myslet! To už přestává všechno! Nějaká takováhle hloupost, nějaká pitomá maličkost obrátí celou věc vniveč! Samozřejmě, tenhle klobouk je příliš nápadný... Nápadný, protože je komický... Ke svým hadrům musím mít čepici, stačí nějaká stará placka, ale ne tuhle nestvůru. Nikdo takový nenosí, zdaleka bije do očí, každý si ho zapamatuje... hlavně potom zapamatuje, a už bude corpus delicti. A zatím musím být co nejméně nápadný... Maličkosti, maličkosti rozhodují! Právě tyhle hloupé maličkosti vždycky všechno zmaří...“

Nešel daleko. Věděl dokonce, kolik je to kroků od průjezdu jeho domu: přesně sedm set třicet. Spočítal to jednou, když se přespříliš zasnil. Tehdy těm svým snům ještě sám nevěřil a jen se vzněcoval jejich obludnou, ale vábnou opovážlivostí. Dnes, měsíc poté, už se na to díval jinak a přes všechny pichlavé monology o vlastní nemohoucnosti a nerozhodnosti si vlastně proti své vůli navykl pokládat ten „obludný sen“ už za pevný záměr, třebaže si doposud docela nevěřil. A teď dokonce šel provést zkoušku svého záměru a jeho rozrušení se s každým krokem zvětšovalo.

S umdlévajícím srdcem, rozechvělý na nejvyšší míru došel k velikánskému domu, jednou stěnou obrácenému k průplavu a druhou do ulice. V domě byly samé malé byty, obývané všelijakými řemeslníky – krejčími, zámečníky, kuchařkami, různými Němci, děv

 F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T

čaty, která si na sebe vydělávala, drobnými úředníčky a podobně.

Vcházející a vycházející lidé se jen míhali mezi oběma průjezdy

i na obou dvorech domu. Sloužili tu tři nebo čtyři domovníci. Mla

díka velmi uspokojilo, že nepotkal ani jednoho z nich, a nepozo

rován vklouzl v průjezdu hned doprava na schodiště. Bylo tmavé

a úzké, „zadní“, ale to už měl mladý muž všecko zjištěné a pro

zkoumané. Jemu se tohle prostředí dokonce zamlouvalo – v takové

tmě nemohlo být ani zvědavé oko nebezpečné. „Když mám takový

strach už teď, jak by mi asi bylo, kdyby opravdu jednou mělo do

jít k činu?“ napadlo ho mimoděk, jak vycházel do třetího poschodí.

Tady mu zahradili cestu vysloužilí vojáci, vynášející z jednoho bytu

nábytek. Věděl už z dřívějška, že v tom bytě bydlí nějaký ženatý Ně

mec, úředník. „Tak Němec se tedy stěhuje, to znamená, že ve třetím

poschodí, na tomhle schodišti, na téhle chodbě bude nějakou dobu

obsazený jen stařenin byt. To je dobře... pro všechny případy...,“

pomyslil si zase a zazvonil u stařeniných dveří. Zvonek cinkl tak

slabě, jako by byl plechový, a ne měděný. Malé byty v podobných

domech mají skoro vesměs takové zvonky. Zvuk tohoto zvonku se

mu už vytratil z paměti, a teď jako by mu to zvláštní cinknutí náhle

cosi připomnělo a jasně vybavilo... Až se otřásl, tak měl dnes vybi

čované nervy. Za chvilku se dveře nepatrně pootevřely a nájemnice

si uzoučkou škvírkou se zřejmou nedůvěrou prohlížela příchozího,

bylo vidět jen, jak se ze tmy blyští její očka. Ale když zjistila, že je

na chodbě živo, osmělila se a otevřela docela. Mladík překročil práh

a vstoupil do tmavé předsíně přehrazené zástěnou, za níž byla malá

kuchyňka. Stařena před ním stála mlčky a tázavě k němu vzhlížela.

Byla to drobounká, suchá, asi šedesátiletá babka se zlýma pich

lavýma očima a malým špičatým nosem, prostovlasá. Nažloutlé,

jen řídce prošedivělé vlasy měla silně namaštěné. Tenký, vytáhlý

krk podobný kuří noze měla omotán jakýmsi flanelovým hadříkem

a přes ramena, ačkoliv bylo takové vedro, měla volně přehozenou

olezlou a vyrudlou kožešinovou kazajku. Skoro bez ustání kašlala

a pohekávala. Mladík se na ni asi nějak divně podíval, protože se jí

v očích znova kmitla dřívější nedůvěra.

„Jsem raskolnikov, student, byl jsem u vás asi před měsí

cem,“ vyhrkl chvatně a lehce se uklonil. Uvědomil si, že musí být

vlídnější.  F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T

„Pamatuju si, mladý pane, moc dobře si pamatuju, že jste tu byl,“ řekla důrazně stařenka, ale dál upírala na jeho tvář tázavý pohled.

„Tak jsem tu prosím zas... a zase s takovým obchůdkem...,“ pokračoval raskolnikov, trochu zaražený a udivený její nedůvěřivostí.

„Ale dost možná, že je taková vždycky a že jsem si toho tenkrát nevšiml,“ pomyslel si stísněně.

Stařena ještě chvilku jako by nerozhodně mlčela, pak ustoupila stranou, pokynula hostu ke dveřím pokoje a pustila ho před sebou.

„Jděte dál, mladý pane!“

Pokoj, kam mladíka uvedla, nebyl příliš prostorný, měl žlutě tapetované stěny, v oknech čapí nůsky a mušelínové záclonky a v té chvíli byl prozářen zapadajícím sluncem. „Toho dne asi bude slunce svítit zrovna tak!“ uvědomil si letmo raskolnikov a rychle se rozhlédl po místnosti, aby si všecko co nejzevrubněji obhlédl a vštípil do paměti. V pokoji však nebylo nic pozoruhodného. Zařízení, vesměs starodávné, ze žlutého dřeva tvořil divan s velkým ohýbaným dřevěným opěradlem, oválný stůl před divanem, toaletní stolek se zrcadlem, stojící mezi okny, několik židlí, přistavených ke stěnám, a dva nebo tři žlutě zarámované laciné barvotisky, představující německé slečny s ptáčky v rukou – víc nábytku v místnosti nebylo. V koutě pod malou ikonou hořelo věčné světlo. Všude bylo velmi čisto, nábytek i podlaha byly naleštěny, všecko se jen blyštělo. „lizavetino dílo,“ pomyslil si mladý muž. V celém bytě nebylo nikde ani prášku. „Na takovouhle čistotu si potrpí zlé staré vdovy,“ pokračoval pro sebe a zvědavě stočil oči po kartounové záclonce na dveřích do druhého maličkého pokojíku, kde stála stařenina postel a prádelník a kam doposud nenahlédl. Víc pokojů než ty dva byt neměl.

„Co ráčíte?“ zeptala se přísně stařenka, když za ním vešla do pokoje, a jako dříve si stoupla přímo před něho, aby mu viděla do tváře.

„rád bych zastavil tuhle věc!“ Vytáhl z kapsy staré ploché stříbrné hodinky. Na odklápěcím víčku byl vyobrazený glóbus. Řetízek byl ocelový.

„Ale už vypršela lhůta té vaší dřívější zástavy. Předevčírem to byl měsíc.“

„Splatím vám procenta ještě za jeden měsíc, posečkejte mi.“  F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T

„To záleží čistě na mé dobré vůli, mladý pane, jestli vám počkám, nebo jestli tu vaši věc prodám.“

„Kolik dáte za tyhle hodinky, Aleno Ivanovno?“

„Nosíte hlouposti, mladý pane, nemá to za nehet ceny. Na prstýnek jsem vám posledně půjčila dva papírky, a zatím se dostane u zlatníka nový za půldruhého rublu.“

„Dejte mi čtyři rubly, vyplatím je, jsou po otci. Brzy dostanu peníze.“

„Půldruhého rublu, prosím, a procenta napřed, jestli bude libo.“

„Půldruhého rublu!“ vybuchl mladík.

„Jak si přejete.“ A stařena mu podala hodinky zpátky. Mladík je vzal tak rozezlený, že byl rozhodnutý odejít. Zavčas se ale ovládl, uvědomil si, že už nemá kam jít, a také že přišel ještě kvůli něčemu jinému.

„Tak mi je dejte!“ řekl hrubě.

Stařena sáhla do kapsy pro klíče a odešla do druhého pokojíku za záclonky. Mladík sám uprostřed místnosti zvědavě poslouchal a podle zvuků se domýšlel. Bylo slyšet, jak otevřela prádelník. „Nejspíš horní zásuvku,“ hádal. „Tak klíče nosí v pravé kapse... Všechny pohromadě na ocelovém kruhu... Jeden klíč je mnohem větší než ostatní, se zubatým koncem, ten jistě není od prádelníku... Má tedy ještě nějakou schránku nebo truhlu... Zajímavé. K truhlám jsou skoro vždycky takové klíče... Ne, jak je to všecko ničemné...“

Stařena se vrátila.

„Tak tedy, mladý pane, bereme-li deset kopějek z rublu měsíčně, máme to z půldruhého rublu patnáct kopějek, které mi zaplatíte na měsíc dopředu. A za ty dva dřívější rubly se vám ještě srazí dvacet kopějek. Úhrnem pětatřicet. Zbývá tedy vyplatit na vaše hodinky rubl patnáct kopějek. Tak prosím.“

„Jak to! Teď už dokonce jen rubl patnáct kopějek!“

„Přesně tak, prosím.“

Mladík se nehádal a přijal peníze. Díval se na stařenu a stále se neměl k odchodu, jako by chtěl ještě něco říci nebo udělat a jako by sám nevěděl co...

„Možná že vám, Aleno Ivanovno, brzy přinesu ještě jednu věc... stříbrnou... pěknou... tabatěrku... jen co ji dostanu zpátky od kamaráda...“ V rozpacích se odmlčel. F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T

„Potom se tedy domluvíme, mladý pane.“

„Sbohem... A vy jste pořád doma tak sama? Sestřička je pryč?“ zeptal se co nejledabyleji, zatímco vcházel do předsíně.

„Copak byste jí chtěl, mladý pane?“

„Ale nic zvláštního. Jen jsem se tak zeptal. A vy hned... Sbohem, Aleno Ivanovno!“

Odešel velmi zmaten. A jeho zmatek stále sílil. Když šel ze schodů, několikrát se dokonce zastavil, jako by ho náhle cosi ohromilo. A posléze, už na ulici, vyrazil:

„Bože můj, jak je to všechno odporné! A copak opravdu, copak jsem opravdu... Ne, to je nesmyslné, to je nechutné!“ dodal rozhodně. „Copak jsem si opravdu mohl umanout tak hroznou věc? Jaké špinavosti je schopno mé srdce! Ano, hlavně jaké špinavosti, jaké nechutnosti, jaké nejodpornější nízkosti! A to jsem celý měsíc...“

Ani slova, ani citoslovce nestačila, aby vyjádřila jeho pobouření. Nepředstavitelný hnus, který mu začal svírat a tížit srdce, už když ke stařeně šel, vystupňoval a znásobil se teď tak, že nevěděl, kam se před tím zoufalým stavem podít. Šel po chodníku jako opilý, nevnímal chodce a vrážel do nich, vzpamatoval se až v příští ulici. Když se rozhlédl, shledal, že stojí u pivnice, do níž se scházelo z chodníku po schodech do suterénu. Ze dveří právě vycházeli dva nadávající, navzájem se podpírající opilci a vystupovali na ulici. raskolnikov bez dlouhého rozmýšlení seběhl dolů. Doposud nikdy do žádné pivnice nevkročil, ale nyní se mu motala hlava a mimoto ho sužovala palčivá žízeň. Dostal chuť na studené pivo, tím větší, že svou náhlou slabost přičítal i své vyhladovělosti. Posadil se do tmavého špinavého kouta za lepkavý stolek, objednal si pivo a dychtivě vypil první sklenici. Okamžitě pocítil úlevu, myšlenky se mu vyjasnily. „Nesmysl je to všechno,“ povzbuzoval se, „darmo jsem se rozčiloval! Obyčejná fyzická nevolnost! spraví to sklenice piva a nějaký ten suchar. V tu chvíli mozek okřívá, myšlenky se zjasňují, předsevzetí sílí! Fuj, jak je to všechno ubohé!“ A třebaže si tak opovržlivě odplivl, tvářil se už vesele, jako by ze sebe najednou shodil nějaké strašlivé břímě, a přátelsky se rozhlédl po hostech. Ale i v tom okamžiku nejasně tušil, že celé jeho optimistické rozpoložení je také chorobné. F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T

V pivnici bylo v tu dobu jen několik hostů. Hned za těmi dvěma ukřičenými, které potkal na schodech, se najednou vyhrnula celá parta, asi pět chlapíků a děvče s harmonikou. Po jejich odchodu se místnost ztišila a vyprázdnila. Zbyl tam jeden maličko podroušený u sklenice piva, napohled měšťan. Jeho druh, tlustý a obrovitý, v sibiřské čapce a s prošedivělým vousem, klimbal úplně opilý na lavici a tu a tam jako ze spaní rozhazoval rukama, luskal prsty, vsedě pohupoval horní částí těla a notoval k tomu jakousi nesmyslnou písničku, z níž se mu vybavovaly verše:

Celý rok měl milou rád...

Celý rok měl milou rá-ad...

Nebo se najednou probral a zase:

Na špacír si půjdu sám,

svoji milku vyhledám...

Ale nikdo nesdílel jeho štěstí, jeho zamlklý společník přihlížel všem těm výbuchům nevraživě a nedůvěřivě. Pak tu byl ještě jeden, který vypadal jako úředník na penzi. Seděl sám před sklenkou, občas upil nebo se rozhlédl po místnosti. Zdálo se, že i on je něčím rozrušený.

II

raskolnikovovi byl dav cizí, a jak už řečeno, zvlášť v poslední době se stranil společnosti. Teď ho však najednou začala přitahovat. V jeho nitru zrálo cosi nového a zároveň sílila touha po lidech. Celý měsíc zoufalého tesknění a pochmurného rozjitření ho tak ubil, že zatoužil aspoň na chvilku dýchat jiný vzduch, ať kdekoliv, a tak přes všechnu okolní nečistotu mu bylo v pivnici velmi příjemně.

Majitel podniku byl kdesi vedle, ale co chvíli přibíhal do hlavní místnosti odněkud po schůdcích, na nichž se vždy nejdříve objevily F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T jeho švihácké namaštěné holínky s velkými červenými záložkami. Na sobě měl jen košili a strašlivě usmolenou černou atlasovou vestu, byl bez kravaty a celá tvář se mu leskla jako naolejovaný zámek. Za výčepním pultem stál asi čtrnáctiletý chlapec a další, ještě mladší hoch, obsluhoval hosty. Byly připraveny nakrájené okurky, černé suchary a rybí řízky a všecko to odporně zavánělo. Pro dusno nebylo uvnitř skoro k vydržení a všechno bylo tak načichlé kořalkou, že jen z toho vzduchu mohl být člověk v pěti minutách opilý.

Někdy se setkáme třeba s docela neznámým člověkem, který nás zaujme na první pohled, zčistajasna a nenadále, dřív než s ním vyměníme jediné slovo. Přesně takový dojem udělal na raskolnikova host, který seděl v ústraní a připomínal úředníka na penzi. Mladík si ten první dojem později vícekrát připomněl, a dokonce v něm viděl předtuchu. Neustále po úředníkovi pokukoval, nakonec i proto, že ten z něho také nespouštěl oči a bylo vidět, že má tisíc chutí dát se do řeči. Naproti tomu na ostatní hosty v pivnici včetně majitele hleděl úředník jaksi bez zájmu a přímo znuděně, s trochou povýšené přezíravosti jako na lidi nižšího postavení i vzdělání, s nimiž si nemá co říci. Bylo mu jistě přes padesát, byl střední postavy a silné konstrukce, prošedivělý a hodně už olysalý, měl žlutou, od silného pití odulou tvář s napuchlými víčky, pod nimiž svítila z uzoučkých štěrbinek maličká, ale živá zarudlá očka. Ale jedno na něm zaráželo – z jeho pohledu vyzařovalo dokonce jakési vytržení, že prozrazoval nepochybnou soudnost a rozvážnost, ačkoliv v něm zároveň probleskovalo i cosi nepříčetného. Na sobě měl starý, úplně rozedraný černý frak s utrhanými knoflíky. Jen jediný ještě jakžtakž držel a ten host také zapínal, zřejmě nechtěl přestupovat společenská pravidla. Pod nankinovou vestou vyčuhovala náprsenka, strašně pomačkaná, ušpiněná a pobryndaná. Holil se po úřednicku, naposled už dávno, takže mu na lících vyráželo husté šedivé strnisko. Byl však celý nervózní, cuchal si vlasy, občas si trudnomyslně oběma rukama svíral hlavu a prošoupanými lokty se opíral o politý lepkavý stůl. Konečně se podíval na raskolnikova přímo a hlasitě a úporně začal:

„Jistěže mi nebudete mít za zlé, velevážený pane, jestliže vás ve vší počestnosti oslovím? Neboť ačkoliv jste zevnějšku neokázalého, jako zkušený člověk ve vás poznávám muže vzdělaného F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T a sklence nepřivyklého. Pokud jde o mne, já odevždy ctil vzdělanost spojenou s ryzím srdcem, a mimoto jsem titulární rada. Marmeladov je moje jméno, titulární rada. Když dovolíte otázečku: Také úředník?“

„Ne, student...,“ odtušil mladík, udivený jak zvláštním, šroubovaným způsobem řeči, tak tím, že byl přímo a bez okolků osloven. Přestože ještě před malou chvílí na okamžik zatoužil po jakémkoli styku s lidmi, jakmile měl teď sám odpovědět, náhle znovu pocítil dřívější nepříjemný a podrážděný odpor ke každé cizí osobě, která se přiblížila nebo chtěla přiblížit jeho osobnosti.

„Tak tedy student, anebo studovaný člověk!“ zajásal úředník. „Hned jsem to poznal! Zkušenost, velevážený pane, dlouholetá zkušenost!“ A pochvalně si zaťukal na čelo. „Buď jste studoval, nebo jste přičichl k vědě! Dovolte, prosím...“ Zvedl se a zavrávoral, vzal láhev a sklenku a přesedl si trochu šikmo naproti mladíkovi. Měl v hlavě, ale hovořil plynně a hbitě, jen tu a tam se pletl a zakoktával. Na raskolnikova se přisál se zvláštní dychtivostí, jako by i on měsíc s nikým nehovořil.

„Velevážený pane,“ začal téměř slavnostně. „Chudoba není neřest, o tom není sporu. Já vím, že ani pití není ctnost, to je nasnadě. Ale bída, velevážený pane, bída je, prosím, neřest. Jako chudák stále ještě netratíte ušlechtilosti svých přirozených citů, kdežto v bídě vždycky a každý. Za bídu dokonce nevyhánějí z lidské společnosti holí, ale vymetají koštětem, aby vás co nejvíce ponížili; a docela správně! Protože maje bídu, jsem první ochoten sám sebe urážet! Proto si rád přihnu! Velevážený pane, je to právě měsíc, co pan lebezjatnikov ztloukl mou manželku, a má manželka, to není to, co já! rozumíte mi, prosím? Dovolte ještě jednu otázku, jen tak z čisté zvědavosti. ráčil jste někdy nocovat na Něvě, na člunech se senem?“

„Ne, nikdy,“ odtušil raskolnikov. „A proč?“

„Vidíte, a já tam odtud přišel, už pátou noc, prosím...“

Nalil si sklenku, upil a zadumal se. Skutečně, na šatech i ve vlasech měl tu a tam přilepené smítko sena. Bylo docela pravděpodobné, že se už pět dní nesvlékl a nemyl. Zvlášť ruce měl špinavé, mastné a rudé, s černými nehty!

Zdálo se, že jeho řeči vzbudily obecný, i když trochu znuděný zájem. Kluci za pultem se začali pochichtávat. Hospodský nejspíš 1 F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T kvůli „mluvkovi“ sešel z horní místnosti a posadil se opodál, líně, ale důstojně zíval. Marmeladova tu zřejmě dobře znali. I ta jeho záliba v květnaté řeči asi pocházela z častých hospodských rozprávek s všelijakými neznámými lidmi. Tento zvyk se mění u některých pijanů v potřebu, hlavně u těch, kteří mají doma vojnu a jsou tam páté kolo u vozu. Proto se ve svém kroužku vždycky domáhají ospravedlnění, a když to je možné, dokonce vážnosti.

„Mluvko!“ poznamenal hlasitě šenkýř. „Tak co nepracuješ, co nejsi ve službě, když jsi úředník?“

„Proč nejsem ve službě, velevážený pane?“ chytil se toho Marmeladov, který mluvil jen k raskolnikovovi, jako by se ho byl otázal on. „Proč nejsem ve službě? Myslíte, že mě nebolí srdce z toho, že se tady potloukám? Myslíte, že jsem netrpěl, když pan lebezjatnikov před měsícem vlastnoručně ztloukl mou paní a já ležel zpitý do němoty? Promiňte, mladý muži, stalo se vám někdy... hm... třeba že jste beznadějně prosil o půjčku?“

„Stalo... vlastně jak to beznadějně?“

„Tak... dočista beznadějně, prosím, když víte už napřed, že to máte marné. Když například napřed nezvratně víte, že onen muž, onen vysoce ušlechtilý a prospěšný muž vám nedá peníze ani za nic, neboť proč by také, ptám se vás, dával? Ví přece, že mu je nevrátím! Ze soucitu? Ale pan lebezjatnikov sleduje nové myšlenky a onehdy prohlásil, že soucit v dnešní době odmítá i věda a že už se to tak praktikuje v Anglii, kde mají politickou ekonomii. Tak proč by mi, ptám se vás, dával? A tak, ačkoliv napřed víte, že nedá, přesto se k němu vydáte a...“

„Jaký to má smysl?“ podotkl raskolnikov.

„Jestliže nemáte ke komu, jestliže už nemáte kam jít! A je přece potřeba, aby každý člověk aspoň někam mohl jít. Protože bývají chvíle, kdy člověk musí jít – kamkoliv, ale jít! Když má jediná dcera odešla poprvé se žlutou legitimací, šel jsem tehdy i já... (neboť má dcera si vydělává na žlutou legitimaci),“ dodal v závorce a podíval se na mladíka s jistou obavou. „Nevadí, velevážený pane, nic nevadí!“ ujistil kvapně a navenek docela klidně, když oba hoši za pultem vyprskli a i šenkýř se usmál. „Nevadí, prosím! Ať jen kývají hlavami, mne to nevyvede z míry, neboť všechno už je známo všem a všechno tajné se stává zjevným. A neříkám to s opovrže- 1 F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T ním, nýbrž s pokorou. Ať, ať! ‚Ejhle, člověk!‘ Promiňte, mladý muži, mohl byste... Ne, to je třeba vysvětlit silněji a názorněji. Nikoli mohl byste, ale odvážil byste se, jak se tak na mne díváte, popřít, že jsem mizera?“

Mladík na to neřekl ani slovo.

„Dobře,“ řečnil dále velmi vážně, ba se zdůrazněnou důstojností, když kolem konečně utichlo nové pochichtávání. „Dobře, ať já jsem mizera, ale ona je dáma! Já jsem zvíře, kdežto Katěrina Ivanovna, moje manželka, je osoba vzdělaná, dcera vyššího důstojníka. Ať, ať jsem padouch, a ona žena vznešeného srdce, plná citů zušlechtěných výchovou. A zatím... ach, kdyby mne politovala! Velevážený pane, velevážený pane, je přece třeba, aby každý člověk měl aspoň jediné místečko, kde by ho někdo politoval! Ale Katěrina Ivanovna je dáma sice velkodušná, ale nespravedlivá... A třebaže sám dobře vím, že i když mě tahá za vlasy, tak to dělá jen a jen z měkkého srdce, neboť mě, nerozpakuji se to, mladý muži, opakovat, tahá za vlasy,“ zdůraznil dvojnásob důstojně, když opět zaslechl pochichtávání, „ale bože můj, kdyby mě alespoň jednou... Ale ne, ne! To všechno je v pekle, a darmo mluvit! Darmo mluvit! Neboť už nejednou se mi dostalo kýženého, už nejednou jsem byl politován, ale... to už mám v povaze, že jsem od přírody hovado!“

„To bych řek!“ zívl šenkýř.

Marmeladov důrazně udeřil pěstí do stolu.

„Povídám, že už to mám v povaze! Zdalipak víte, zdalipak víte, milý pane, že jsem jí propil dokonce punčochy? Nikoliv střevíce, prosím, to by člověk aspoň trochu chápal, nýbrž punčochy, propil jsem jí punčochy, prosím. A šáteček z kozího chmýří, dárek z minulosti, její vlastní věc, nikoliv mou, tak ten jsem jí také propil. A přitom žijeme ve studeném podnájmu, kde se tuhle zimu nastydla a začala kašlat, až teď kašle krev. Máme tři malé děti a Katěrina Ivanovna je od rána do noci v kole, drhne a myje i děti umývá, neboť odmalička přivykla čistotě, ale je slabá na prsa, náchylná k souchotinám, a já to cítím. Myslíte, že to necítím? A čím víc piju, tím líp to cítím. Však piju jen proto, že v tomto nápoji hledám soucit a slitování... Piju, protože chci trpět dvojnásob!“ A jako v zoufalství položil hlavu na stůl.

1 F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T

„Mladý muži,“ pokračoval zase vzpřímen. „čtu na vaší tváři ja

kýsi smutek. Vyčetl jsem ho, sotva jste sem vkročil, proto jsem se

na vás hned obrátil. A jestliže vás obeznamuji se svou životní his

torií, nedělám to proto, abych se stavěl na pranýř před těmito tupci,

kterým je to stejně všechno známo, nýbrž proto, že hledám vníma

vou a vzdělanou duši. Abyste věděl, moje manželka dostala vy

chování v gubernském dívčím šlechtickém ústavu, a když odtud

vycházela, tancovala s šálem před gubernátorem a jinými osob

nostmi a dostala za to zlatou medaili a čestný diplom. Medaili...

no, tu medaili jsme prodali... už dávno... ehm... ale diplom má do

posud schovaný v truhle, ještě nedávno ho ukazovala naší bytné.

Ačkoliv se s ní ustavičně hádá, přece jen se chtěla aspoň někomu

pochlubit, svěřit vzpomínky na šťastné minulé dny. A já ji proto

neodsuzuji, ne, neodsuzuji, neboť nic jiného než vzpomínky jí už

nezbylo, všecko ostatní je dávno to tam! Ano, ano, je to paní vznět

livá, hrdá a nepoddajná. Sama drhne podlahy a je živa z černého

chleba, ale nevážnost k sobě nestrpí. Právě proto nezamhouřila oči

nad hrubostí pana lebezjatnikova, a když jí za to pan lebezjatni

kov natloukl, ulehla spíš z rozrušení než od jeho bití. Vzal jsem si

ji už jako vdovu, s třemi dítky jako schůdky. Prvního muže, důstoj

níka od pěchoty, si vzala z lásky, utekla kvůli němu z domu. Měla

ho ráda nadevšecko, ale čichl ke kartám, dostal se až před soud

a nakonec umřel. Poslední dobou ji bil a ona, ačkoliv mu nic nesle

vila, jak naprosto přesně vím i z listin, vzpomíná na něho dodnes

v slzách a vyčítá mi ho, ale já jsem rád, jen rád, protože se aspoň

v představách někdy vidí šťastnou... Zůstala po jeho smrti se třemi

nezletilými dítky ve vzdáleném a drsném újezdu, kde jsem tenkrát

pobýval i já, a zůstala tam v takové nuzotě zoufalé, že vám to vy

povědět nemohu, ačkoliv už jsem viděl hodně nevídaných případů.

Všechno příbuzenstvo se jí zřeklo. A pak – byla hrdá, přespříliš

hrdá... A tenkrát, velevážený pane, tenkrát jsem jí já, taky vdovec

se čtrnáctiletou dcerou z prvního manželství, nabídl ruku, protože

jsem se na takové soužení nemohl dívat. Jakého stupně její utrpení

dostoupilo, můžete usoudit z toho, že tato vzdělaná, jemně vycho

vaná žena s dobrým jménem byla ochotna mou ruku přijmout!

A přijala! Sice plakala a vzlykala, rukama lomila, ale přijala! Ne

boť už neměla kam jít. Chápete vůbec, chápete vůbec, velevážený

1 F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T

pane, co to znamená, když už člověk nemá vůbec kam jít? Ne! To

vy jistě nechápete... A celý rok jsem bezúhonně a svatě plnil svou

povinnost a tohohle jsem se ani nedotkl,“ ukázal prstem na láhev,

„ježto mám cit v těle. Ale ani tím jsem se nezavděčil. Pak jsem na

jednou ztratil místo, a taky ne vlastní vinou, nýbrž následkem sni

žování personálního stavu. A to už jsem nevydržel! Teď už tomu

bude půldruhého roku, co jsme se konečně po dlouhém plahočení

a nuzování octli v tomto nádherném hlavním městě, skvícím se

mnoha památkami. A tady jsem dostal místo... Dostal a zase ztra

til. rozumíte mi, prosím? Ale teď už vlastní vinou, to už propukla

moje slabá stránka... A tak teď bydlím v podnájmu u Amalie Fjo

dorovny lippevechzelové, ale z čeho jsme živi a čím jí platíme, to,

prosím, nevím. Kromě nás jich tam ještě bydlí... Sodoma, prosím,

spoušť... ano, ano... Ale mezitím vyrostla i moje dcerka z prvního

manželství a raději pomlčím o tom, co má dcerka než vyrostla, zku

sila od své macechy. Katěrina Ivanovna totiž, jak je ztělesněná vel

kodušnost, tak je to paní vznětlivá a prchlivá, umí zpražit... Ba, ba!

Ale co, líp na to nevzpomínat! Žádného vychování, jak si snadno

představíte, se Soně nedostalo. Zkusil jsem s ní asi před čtyřmi lety

probrat zeměpis a světové dějiny, ale protože jsem sám nebyl ko

vaný a ani obstojné příručky jsem neměl, vždyť těch pár knížek, co

jsme měli... ehm! No, i ty knížky už jsou v tahu a tím skončilo celé

vyučování! Došli jsme k perskému Kýrovi. Později, už ve zralém

věku, přečetla ještě několik knih romantického obsahu a pak ne

dávno, prostřednictvím pana lebezjatnikova, ještě jednu knížku,

louisovu ‚Fyziologii‘ – Neračte znát? – s převelikým zájmem ji

přečetla a dokonce nás sem tam s nějakým úryvkem obeznámila

nahlas. A to máte celé její vzdělání. A teď vám položím, drahý ve

levážený pane, sám za sebe jednu docela diskrétní otázku. Kolik si

tak podle vašeho názoru může chudé, ale poctivé děvče vydělat po

ctivou prací? Ani patnáct kopějek za den si, velevážený, nevydělá,

je-li poctivá a nemá výjimečné nadání, a to nesmí ani na chvíli slo

žit ruce! A ještě takový státní rada Ivan Ivanovič Klopštok – Ne

ráčil jste slyšet? – nejenže jí doposud nezaplatil od ušití půl tuctu

holandských košil, ale dokonce ji nectně vyhnal, nadal jí nesluš

ných jmen a dupal na ni pod záminkou, že jeden límeček prý při

šila nakřivo. A doma hladovějí děti... A Katěrina Ivanovna chodí 1 F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T po pokoji a lomí rukama, na tvářích jí vyrážejí červené skvrny, jak už to při té nemoci chodí: ‚Žiješ prý u nás, příživnice, jíš a piješ, v teple si sedíš,‘ ale o jakémpak pití a jídle může být řeč, když ani ty děti už tři dni kůrku neviděly! ležel jsem tehdy – ale co bych to neřekl – ležel jsem v opičce, prosím, a slyším, jak naše Soňa (je tak tichoučká i hlásek má takový pokorný... světlé vlásky a tvářičku vždycky bleďounkou, hubeňonkou) říká: ‚Snad nechcete, Katěrino Ivanovno, abych na to přistoupila?‘ Darja Francovna, ženština zlovolná a u policie mnohokrát zapsaná, totiž už asi třikrát po naší bytné vzkazovala. ‚A co,‘ odpovídá posměšně Katěrina Ivanovna, ‚jakápak škoda? To je mi nějaký poklad!‘ Ale neodsuzujte, neodsuzujte, velevážený pane, neodsuzujte! Vždyť když to řekla, nebyla při zdravých smyslech, ale hluboce vzrušená, nemocná, kolem plakaly hladové děti, a vůbec to řekla spíše v urážlivém než doslovném smyslu... Neboť Katěrina Ivanovna už má takovou povahu, že jak se rozpláčou děti, ať je to třeba z hladu, hned je začne bít. Tak tedy vidím, jak asi v šest Soněčka vstala, uvázala si šáteček, oblekla pláštíček a odešla ven, a kolem deváté se vrátila. A jak se vrátila, hned ke Katěrině Ivanovně a mlčky před ni vyložila na stůl třicet rublů. Neřekla ani slůvko, aspoň kdyby se na člověka podívala, vzala jen náš velký tenoučký zelený šátek (máme takový rodinný památeční šátek), úplně si jím zakryla hlavu i obličej a lehla si na postel, tváří ke zdi, jen ramínka a tělo se jí bez ustání poškubávaly... A já ležel pořád ještě v tom stavu, prosím... A viděl jsem, mladý muži, viděl jsem, jak potom Katěrina Ivanovna, taky bez jediného slůvka, přišla k Soněččině postýlce a celý večer klečela v jejích nohou, líbala jí nohy, zvednout se nechtěla, a pak takhle obě společně usnuly, jedna druhé v objetí... obě... obě... ano, prosím... a já... ležel v opičce, prosím.“

Marmeladov zmlkl, jako by se mu zlomil hlas. Pak si náhle kvapně nalil, napil se a říhl.

„Od té doby, vážený pane,“ pokračoval po chvíli, „od té doby v důsledku jednoho nešťastného případu i donašečství zlovolných osob – na němž se zvlášť vydatně podílela Darja Francovna, snad proto že jsme jí neprokazovali patřičnou úctu – od té doby moje dcera Sofja Semjonovna byla nucena přijmout žlutou legitimaci a z toho důvodu nemohla s námi dále bydlet. Neboť to ne- 1 F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T chtěla dovolit jak naše bytná Amalie Fjodorovna (a předtím přece sama dělala Darje Francovně zprostředkovatelku), tak i pan lebezjatnikov... hm... Však právě kvůli Soně měl ten výstup s Katěrinou Ivanovnou. Nejdříve za Soněčkou sám dolízal, a najednou se cítil dotčen: ‚Copak prý já, takový vzdělaný člověk, budu bydlet v jednom bytě s takovou děvkou?‘ Ale Katěrina Ivanovna mu to nedarovala a zastala se jí... a už to bylo... Tak k nám teď Soněčka zaskočí vždycky spíš za tmy a vypomáhá Katěrině Ivanovně a přispívá podle svých možností... A sama je na bytě u krejčího Kapernaumova, v podnájmu, ano, u toho kulhavého a koktavého Kapernaumova, co jeho celá početná rodina taky koktá. I jeho žena koktá... Všichni bydlí v jedné světnici, Soněčka má zvláštní, s přepážkou... tak, tak... Učinění žebráci a všichni koktaví... ano... Jak jsem to ráno, prosím, vstal, oblékl jsem své cáry, pozdvihl jsem ruce k nebi a vydal jsem se k jeho Excelenci Ivanu Afanasjeviči. račte přece znát Jeho Excelenci Ivana Afanasjeviče? Nikoliv? Tak to neznáte svatého člověka! To je vosk... vosk před tváří Páně, taje jako vosk! Až měl slzy v očích, když všechno ráčil vyslechnout. ‚No,‘ říká, ‚Marmeladove, jednou už jsi zklamal mé očekávání... Přijmu tě ještě jednou na svou osobní zodpovědnost,‘ zrovna tak to řekl, ‚měj prý to na paměti, můžeš jít!‘ Slíbal jsem prach z jeho nohou, v duchu, neboť ve skutečnosti by to jako vysoký hodnostář a stoupenec nových státních a osvícených myšlenek neráčil dovolit. Vrátil jsem se domů, a když jsem ohlásil, že jsem byl znova přijat do úřadu a znova beru gáži, panebože, co se u nás dělo!

Marmeladov, přemožený vzrušením, se znova odmlčel. Vtom se nahrnula z ulice celá parta pijáků už dost nachmelených, od dveří se ozval najatý flašinet a nakřáplý dětský sedmiletý hlásek zanotoval „Na samotě...“ Kolem byl rázem hluk. Šenkýř a sklepníci se začali točit kolem návštěvníků. Marmeladov na ně však nedbal, pokračoval ve vyprávění. Vypadal už velmi zmoženě, ale čím byl podroušenější, tím víc se mu rozvazoval jazyk. Vzpomínkou na nedávný úspěch v úřadě jako by pookřál, a dokonce se celý rozzářil. raskolnikov pozorně poslouchal.

„To se událo, velevážený pane, před pěti nedělemi. Ano... Jak se to obě dověděly, Katěrina Ivanovna i Soněčka, zrovna jako bych se byl ocitl v království nebeském. To když jsem jindy ležel jak

20 F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T

zvíře, nadávky se jen sypaly! Ale teď chodí po špičkách a okři

kují děti: ‚Psst, Semjon Zacharyč je unavený z úřadu, odpočívá!‘

Před odchodem mě napájejí kávou, smetanu vaří! Začaly kupo

vat pravou smetanu, slyšíte! A bůhsámví, kde sehnaly jedenáct

rublů padesát na novou slušnou uniformu! Holínky, kalikové ná

prsenky, prostě úžasné, služební frak, to všecko stloukly dohro

mady za půldvanácta ruble, a krásně zachovalé, prosím. Přijdu

první den z úřadu, a co nevidím, jako že Katěrina Ivanovna na

chystala dva chody, polévku a slaninu s křenem, o něčem takovém

se nám dříve ani nesnilo. Nemá co na sebe... opravdu nemá, pro

sím, ale najednou jako by se chystala na návštěvu, je vyšňořená,

a ne ledajak, ale tak, umějí udělat z ničeho všecko možné: účes si

upraví, k tomu nějaký sněhobílý límeček, rukávky, člověk ji po

znat nemůže, tak omládla a zkrásněla. Soněčka, děvenka moje,

ta jen vypomohla penězi, ale teď, říká, k vám nějaký čas nesmím

tak často chodit, to by se neslušelo, leda za tmy, aby mě nikdo

neviděl. Slyšíte, slyšíte to? Šel jsem si po obědě schrupnout, a to

byste neřekl, Katěrina Ivanovna to nevydržela, a třebaže se ještě

týden předtím s naší bytnou Amalií Fjodorovnou do krve pohá

daly, teď ji najednou pozvala na šálek kávy. Dvě hodiny spolu

seděly a celou dobu si šeptaly: ‚No tak Semjon Zacharyč je teď

v úřadě a bere gáži a navštívil Jeho Excelenci a on sám vyšel,

všem nařídil, aby počkali, a odvedl si Semjona Zacharyče kolem

všech do své kanceláře.‘ Slyšíte, slyšíte to? ‚Ovšemže jsem,‘ po

vídá, ‚Semjone Zacharyči, nezapomněl na vaše zásluhy, a ačko

liv vás držela ta lehkomyslná slabůstka, tak protože jste nyní dal

slib a ježto bez vás to šlo u nás z kopce (slyšíte, slyšíte!), spolé

hám prý na vaše čestné slovo,‘ totiž všecko to, říkám vám, si jed

noduše vymyslila, ale ne snad z nějaké lehkomyslnosti, prosím,

nebo z pouhé vychloubačnosti! Ne, prosím, sama tomu všemu

věří, sama se těmi vlastními výmysly utěšuje, na mou duši! A já

ji neodsuzuji, ne, tohle neodsuzuji...! A když jsem pak před šesti

dny svou první gáži – dvacet tři rublů čtyřicet kopějek – přinesl

netknutou domů, řekla mi ‚broučku‘. ‚Tys prý takový můj brou

ček!‘ A mezi čtyřma očima, rozumíte? Řekl byste, co je na mně

krásného, jakýpak já jsem manžel? Ale ne, štípla mě do tváře:

‚Tys takový můj brouček!‘ řekla.“ F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T

Marmeladov se odmlčel, chtěl se usmát, ale najednou se mu roztřásla brada. Nicméně se přemohl. Tato krčma, zhýralé vzezření, pět nocí na člunech se senem, půllitrovka, a přitom ta chorobná láska k ženě a rodině uváděly jeho posluchače ve zmatek. raskolnikov poslouchal napjatě, ale s pocitem bolesti. Zlobil se, že sem kdy chodil.

„Velevážený pane, velevážený pane!“ zaúpěl Marmeladov, když se opanoval, „ach, drahý pane, vám je to všecko možná pro smích jako těm druhým, a já vás jen obtěžuji hloupostí všech těch ubohých podrobností svého domácího života, ale mně to pro smích není! Neboť já jsem schopen to všecko procítit... Však jsem také celý zbytek toho rajského dne svého života a celého toho večera strávil ve vzletném snění: jak všecko zařídím, jak obleču děti a jí ulevím, i jak svou jedinou dceru z hanby do lůna rodiny navrátím... A co všecko ještě... To se přece smí, pane. A prosím, můj drahý pane (Marmeladov, jako by se náhle zachvěl, zvedl hlavu a upřeně se podíval na svého společníka), prosím, hned druhý den, po všech těch snech (vlastně dnes už je to pět dní) jsem k večeru vychytralou lstí, jako zloděj v noci, uzmul Katěrině Ivanovně klíč od její truhly, vzal jsem všecko, co zbylo z mé gáže, kolik to bylo, už si nevzpomínám, prosím, a takhle to se mnou dopadlo! Už pátý den jsem z domu, hledají mě, s mým místem je amen a frak leží v pivnici u Egyptského mostu, náhradou jsem dostal tenhleten háv... a se vším je amen!“

Marmeladov se udeřil pěstí do čela, zaťal zuby, zavřel oči a těžce se opřel loktem o stůl. Ale po chvíli se jeho výraz změnil. Podíval se na raskolnikova se špatně předstíranou potutelností a drzostí a zasmál se.

„Ale dneska jsem si zašel k Soně, aby mi dala něco na zapití kocoviny! Hehehe!“

„A snad ti nedala?“ křikl ze strany kdosi z nově příchozích a po tom výkřiku se rozřehtal na celé kolo.

„Tady tahle půllitrovka, prosím, je za její peníze,“ řekl Marmeladov výhradně k raskolnikovovi. „Přinesla mi třicet kopějek, vlastnoručně, to poslední, co jí zbývalo, sám jsem to viděl... Neřekla ani slovo, jen se na mne tiše podívala... Tak se nedívají smrtelníci, tak truchlí a pláčou nad lidmi tam... bez výčitky, bez jediné výčitky! A to bolí ještě víc, prosím, ještě víc, tak bez výčitky...! F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T Ano prosím, třicet kopějek. Ale copak je teď sama nepotřebuje? Co myslíte, drahý, velevážený pane? Musí teď přece dbát na čistotu. A tahle čistota stojí peníze. To je zvláštní čistota, rozumíte? rozumíte? A pak nějaký ten krém si musí koupit, to přece jinak nejde, škrobené sukně, nějaké ztřeštěné střevíčky, aby mohla nožku na odiv vystavit, když musí přecházet kaluž. Chápete, chápete to, velevážený pane, co to je, taková čistota? A prosím, já, její vlastní otec, já jsem těch jejích třicet kopějek shrábl a šel jsem zapít kocovinu. A už za ně piju! Už jsem je propil, prosím... Řekněte, kdopak se slituje nad takovým člověkem jako já? Nu? Politoval byste mě teď vy, velevážený, nebo ne? Jen to řekněte, velevážený, politoval, nebo ne? Hehehe!“

Chtěl si znova nalít, ale už nebylo co. láhev byla prázdná.

„A pročpak tě litovat, co?“ křikl šenkýř, který se u nich zase objevil.

Zahlaholil smích, ozvaly se dokonce nadávky. Smáli se a nadávali jak naslouchající, tak i ti, co neposlouchali. Stačil jim pouhý pohled na figurku penzionovaného úředníka.

„litovat! Pročpak mě litovat!“ zaječel náhle Marmeladov, načež se zvedl a napřáhl ruku v prudkém vzepětí, jako by právě na taková slova čekal. „Říkáš, pročpak mě litovat? Tak! Mne není proč litovat! Mne je třeba ukřižovat, ukřižovat, povídám, a ne litovat! Ale ukřižuj, soudce, ukřižuj, a ukřižovaného polituj! A pak k tobě sám přijdu, abys mě ukřižoval, neboť neprahnu po veselí, nýbrž po smutku a slzách...! Snad si nemyslíš, šenkýři, že mi tahle láhev byla zřídlem slasti? Smutek, smutek jsem hledal na dně jejím, smutek a slzy, a vychutnal jsem je, dosáhl jsem toho. A slituje se nad námi ten, kdo se slitoval nad všemi a kdo všechny a všechno chápal, on jediný, on je ten soudce. Onoho dne přijde a otáže se: ‚Kde je ta dceř, co se pro macechu zlou a souchotinářskou a pro dítky cizí a nezletilé obětovala? Kde je ta dceř, co se nad otcem svým pozemským, pijanem daremným, nelekajíc se zvlčilosti jeho, slitovala?‘ A řekne: ‚Přijdi! Už jednou jsem ti odpustil... Jednou jsem ti odpustil... I teď se ti odpouštějí hříchové tvoji mnozí za to, žes milovala mnoho...‘ A odpustí mé Soně, odpustí, dobře vím, že odpustí... Teď, jak jsem u ní byl, ucítil jsem to tady v srdci! A všechny rozsoudí a všem odpustí, dobrým i zlým, F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T moudrým i pokorným... A nakonec, až už vyřídí všecky, pak se i k nám obrátí: ‚Vystupte,‘ řekne, ‚i vy! Vystupte opilí, vystupte nemohoucí, vystupte hanební!‘ A my vystoupíme do jednoho, beze studu, a staneme před ním. I řekne: ‚Jste hovada! Zvířecí je vaše podoba i rod. Ale přijďte i vy!‘ I pozvednou hlasy moudří, pozvednou hlasy rozumní: ‚Hospodine! Proč tyto přijímáš?‘ A řekne jim: ‚Proto je přijímám, moudří, proto je přijímám, rozumní, že ani jediný z nich se sám nepokládal za hodna...‘ A rozevře nám náruč svou a my s pláčem padneme do prachu... a všecko pochopíme! Pak všecko pochopíme! A všichni pochopí... I Katěrina Ivanovna... i ona pochopí... Bože, přijď království tvé!“

Zničený a vysílený sklesl na lavici, jako by zapomněl na své okolí, a ponořil se do hlubokých dum. Jeho slova udělala jistý dojem. Na chvíli se všechno ztišilo, ale záhy se opět ozval smích a nadávky.

„rozsoudil to!“

„Tlučhuba!“

„Ouřada!“

A podobně.

„Pojďme, velevážený pane,“ zvedl náhle Marmeladov hlavu a podíval se na raskolnikova. „Odveďte mě... Kozelův dům, ve dvoře. Už musím... ke Katěrině Ivanovně...“

raskolnikov už dlouho pomýšlel na odchod a sám se chystal, že mu pomůže. Ukázalo se, že Marmeladovovi slouží mnohem lépe jazyk než nohy, nalehl na mladíka celou váhou. Bylo třeba zdolat dvě stě nebo tři sta kroků. Jak se blížili k domu, padal na opilce stále větší zmatek a strach.

„Já se teď nebojím Katěriny Ivanovny,“ huhlal rozčileně, „ani toho, že mě začne tahat za vlasy. Co jsou to vlasy! Vlasy jsou hloupost! To vám říkám! Je to tak dokonce lepší, když mě začne krákat, ne, toho se nebojím... ale... jejích očí se bojím... ano... očí... červených skvrn na tvářích se taky bojím... a ještě... jejího dechu se bojím... Viděl jste někdy někoho s touhle nemocí dýchat... když byl rozčilený? A dětského pláče se také bojím... Protože jestli jim Soňa neobstarala jídlo, tak... opravdu nevím! To opravdu nevím! Ale ran se nebojím... Abyste věděl, velevážený, mě tyhle rány nejenom nebolí, nýbrž mi působí rozkoš... Už se bez toho ani nemohu obejít. 2 F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T Tak je to lepší. Ať bije, ať si uleví... to je lepší... Tohle je ten dům, co patří Kozelovi. Zámečníkovi, Němci, bohatému... Veďte mě!“

Vchodem ze dvora vyšli do třetího poschodí. Schody byly čím dál temnější. Bylo už skoro jedenáct, a ačkoliv v tu roční dobu není v Petrohradě pořádná noc, bylo v nejvyšším patře hodně temno.

Malé začazené dveře na konci schodů, docela nahoře, byly otevřeny. Kousek svíčky osvětloval strašně nuznou, asi deset kroků dlouhou místnost; ze síně se dala přehlédnout celá. Všecko tam bylo nepořádně zpřeházené, většinou všelijaké dětské hadříky. Zadní kout byl přehrazený děravým prostěradlem, za kterým pravděpodobně stála postel. Jinak byly v pokoji jen dvě židle a hrozně otrhaný divan, potažený voskovaným plátnem, před divanem stál starý kuchyňský stůl z borového dřeva, nenatřený a nepokrytý. Na kraji stolu se v železném svícnu krčil dohořívající lojový oharek. Měli tedy Marmeladovovi pro sebe celý pokoj, ne jen kout, ale místnost byla průchozí. Dveře do dalších místností či klícek, v něž se byt Amalie lippevechzelové rozpadal, byly pootevřeny. Ozýval se odtud halas a křik. Smáli se tam. Nejspíš tam hráli karty nebo pili čaj. Občas odtud vylétlo velmi peprné slovo.

raskolnikov okamžitě poznal Katěrinu Ivanovnu. Byla to strašně přepadlá tenká žena, dost vysoká a urostlá, s dosud krásnými tmavě rusými vlasy a opravdu s rudými ruměnci na tvářích. Přecházela sem tam po své nevelké světnici, ruce sepjaté na prsou, rty speklé a nepravidelně, přerývaně oddychovala. Oči se jí zimničně leskly, ale jejich pohled byl pichlavý a strnulý. V posledním mihotavém blikání dohořívajícího oharku působila ta souchotinářská a rozčilená tvář chorobným dojmem. raskolnikov jí v duchu hádal asi třicet let, opravdu se k Marmeladovovi příliš nehodila... Příchozí neslyšela a vůbec nevnímala. Jak se zdálo, nebyla plně při smyslech, neviděla a neslyšela. Ve světnici bylo dusno, okno však neotevřela; ze schodů šel zápach, ale dveře na schody byly otevřené, ze zadní místnosti se pootevřenými dveřmi valila klubka tabákového dýmu, dráždilo ji to ke kašli, ale nepřivřela je. Nejmenší, asi šestileté děvčátko spalo skrčeno na podlaze, skoro vsedě, s hlavou zabořenou do pohovky. Asi o rok starší chlapec se celý třásl v koutě a plakal. Nejspíš byl zrovna bit. Nejstarší, asi desítileté děvčátko, vytáhlé a tenoučké jako sirka, jen v nuzné a potrhané košilce a ve vetchém 2 F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T soukenném zimníčku přehozeném přes nahá ramínka, který mu nedosahoval ani po kolena, jak byl ušitý jistě už před dvěma lety, stálo v koutě vedle bratříčka a objímalo ho kolem krku dlouhou, na sirku vyschlou rukou. Nejspíš ho konejšila, cosi mu šeptala a všemožně ho chlácholila, aby se snad opět nerozvzlykal, a současně bázlivě pokukovala po matce velikánskýma černýma očima, které se na jejím vyhublém a vylekaném obličejíčku zdály ještě větší. Marmeladov nevešel dovnitř, ale klesl hned ve dveřích na kolena a r askolnikova postrčil kupředu. Když žena spatřila neznámého, roztržitě se před ním zastavila, na okamžik se probrala a zdálo se, že uvažuje, proč vešel. Ale vzápětí si pravděpodobně řekla, že jde do další místnosti, protože ta jejich byla průchozí. Už si ho tedy nevšímala, šla k venkovním dveřím a chtěla je přivřít, ale náhle vykřikla, když na prahu spatřila klečet svého manžela.

„Aha!“ rozkřikla se zběsile. „Už ses vrátil! Ty kriminálníku! Ty vyvrheli... Kde jsou peníze? Ukaž kapsy, co tam máš! Šaty máš také jiné! Kams dal šaty? A peníze? Mluv!“

Horečně mu začala prohledávat kapsy. Marmeladov ihned poslušně a pokorně rozpřáhl ruce, aby jí usnadnil hledání. Neměl u sebe ani kopějku.

„Tak kde jsou peníze?“ křičela. „Panebože, snad všechno nepropil! V truhle přece zbylo dvanáct rublů!“ A v náhlém vzplanutí zuřivosti ho popadla za vlasy a vlekla ho dovnitř. Marmeladov jí to sám ulehčoval tím, že za ní krotce lezl po kolenou.

„I to mě blaží! I to mě nebolí, ale bla-a-ží, ve-le-vá-že-ný pane-e!“ vykřikoval, jak jím cloumala za vlasy, ačkoliv už jednou udeřil čelem o podlahu. Děcko spící na zemi se probudilo a rozplakalo. Chlapec v koutě se neudržel, začal se třást a strašně vyděšený, téměř v záchvatu, s nářkem přiskočil k sestřičce. Nejstarší se chvěla jako osika.

„Propil je! Všecko, všecko propil!“ zoufale křičela ubohá žena. „I šaty má jiné! Ubožáci hladoví!“ zalomila rukama nad dětmi. „Zatracený život! A vy, vy se nestydíte,“ obořila se znenadání na raskolnikova, „vy z krčmy! Ty jsi s ním pil! Ven!“

Mladík neodpověděl a pospíšil, aby už byl odtud. Ke všemu se ještě dokořán otevřely vnitřní dveře a vykouklo z nich několik zvědavců. Vysunovaly se drze rozesmáté hlavy s cigaretami 2 F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T a dýmkami, v domácích čepičkách. Bylo vidět postavy v županech i docela rozhalené, v letních, až neslušných oděvech, některé s kartami v rukou. Zvlášť pobaveně se smáli, když Marmeladov, vláčený za vlasy, vykřikoval, že ho to blaží. Někteří se dokonce drali do světnice a nakonec se ozvalo zlověstné pištění. To se dovnitř prodírala sama Amalie lippevechzelová, aby po svém zjednala pořádek a posté vyděsila nebohou ženu sprostým příkazem, že musí do zítřka vyklidit byt. raskolnikov ještě stačil rychle sáhnout do kapsy, nabrat nazdařbůh hrstku drobných, které mu zbyly z rublu rozměněného v pivnici, a nenápadně je položit na okno. Ale venku na schodech si to rozmyslil a chtěl se vrátit.

„Co jsem to zas provedl za hloupost?“ řekl si. „Oni mají Soňu, já jsem odkázán sám na sebe.“ Ale s vědomím, že nazpět už si peníze vzít nemůže a že by si je stejně nevzal, mávl rukou a odcházel domů. „Soňa přece taky potřebuje na krémy,“ pokračoval už na ulici a jízlivě se usmál, „tahle čistota stojí peníze... Hm! Ale vždyť ta jejich Soněčka dneska možná sama pohoří, protože má také riziko, to je lov na vzácnou zvěř... rýžování zlata... a možná, že bez těch mých peněz by byli zítra všichni na holičkách... Ach ta Soňa! Dovedli si ale otevřít pramen! A čerpají z něho! A jak čerpají. Zvykli si na to. Poplakali si, a zvykli si. člověk je padouch, zvykne si na všechno!“

Zamyslil se.

„A co když nemám pravdu,“ vyhrkl náhle bezděčně, „co když člověk není padouch jako druh, jako lidský rod? Pak všecko ostatní jsou předsudky, jen a jen strašáky, a neexistují žádné zábrany, a tak je to správné...!“

III

D

ruhý den procitl pozdě z neklidného spánku, ale nijak po

něm neokřál. Probudil se mrzutý, podrážděný, zlostný a ne

návistně se rozhlédl po svém pokojíčku. Byla to titěrná, asi šest kroků dlouhá klícka, strašně ubohá se svými žlutými, zaprášenými a všude odstávajícími tapetami a tak nízká, že trochu vyšší 2 F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T člověk se v ní necítil volně a neustále měl pocit, že vrazí hlavou do stropu. Nábytek v ničem nezadal světnici: stály tam tři staré, rozviklané židle, v koutě natřený stůl s několika sešity a knihami, a už jen vrstva prachu, která na nich ležela, prozrazovala, že se jich dlouho nikdo nedotkl, a konečně skoro celou jednu stěnu a půl šířky místnosti zabíral velký nevzhledný divan, kdysi s plátěným potahem, ale teď rozedraný, kterého raskolnikov používal jako postele. často na něm spal, tak jak byl, oblečený, bez prostěradla, přikrýval se starým chatrným studentským pláštěm a pod hlavu si dával jediný maličký polštářek, který podkládal veškerým svým prádlem, čistým i špinavým, aby měl víc pod hlavou. U divanu stál malý stolek.

Těžko už se dalo víc zchátrat a zpustnout. raskolnikovovi to však v jeho nynějším duševním stavu spíše lahodilo. Zalezl před vším na světě jako želva do krunýře, a když někdy nakoukla do pokojíku služka, povinná mu poklízet, už její tvář v něm vzbouzela nepříčetný vztek, jak se stává některým monomaniakům, přespříliš na něco soustředěným. Bylo tomu už čtrnáct dní, co mu bytná přestala dávat jídlo, ale jeho dosud nenapadlo, aby k ní zašel vyjednávat, ačkoliv zůstal bez stravy. Nastasje, kuchařce a jediné služce jeho bytné, toto podnájemníkovo rozpoložení celkem vyhovovalo a nadobro u něho přestala uklízet a zametat, ledaže se nejvýš jednou týdně ledabyle chopila koštěte. Právě ona ho nyní vzbudila.

„Vstávej, co spíš!“ rozkřikla se. „Už je deset. Přinesla jsem ti čaj, dáš si přece čajík? Jistě jsi celý zmořený!“

Podnájemník otevřel oči, trhl sebou a poznal Nastasju.

„To mi posílá bytná?“ zeptal se a pomalu, jako nemocný, se pozvedl na divanu. „Ta akorát!“

Postavila před něho vlastní nakřáplý čajník se spařeným čajem a položila k tomu dvě kostičky zažloutlého cukru.

„Tady máš, Nastasjo, prosím tě,“ hrábl do kapsy (dokonce spal oblečený) pro několik měďáků, „skoč mi dolů pro žemli. A v uzenářství vezmi aspoň kousek salámu, nějakého lacinějšího.“

„S žemlí tu budu hnedka, ale nechtěl bys místo salámu zelňačku? Od včerejška, moc dobrou. Už navečer jsem ti ji schovala, ale vrátil ses pozdě. Moc dobrá zelňačka.“ 2 F . M . D O S T O J E V S K I J • Z l O č I N A T r E S T

<


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.