načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zlo - Peter Newman

Zlo

Elektronická kniha: Zlo
Autor: Peter Newman

- Němý hrdina beze jména se vrací. - Na jihu v Trhlině to začíná vřít. - Zlo, Gamin meč, se probouzí a volá k boji. - Jenže Tulák si našel domov, usadil se a na volání ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 431
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The malice ... přeložil Milan Žáček
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7174-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Němý hrdina beze jména se vrací.

Na jihu v Trhlině to začíná vřít.
Zlo, Gamin meč, se probouzí a volá k boji.
Jenže Tulák si našel domov, usadil se a na volání neslyší.
Meč křičí, dokud mu neodpoví někdo jiný.
Jmenuje se Vesper.

Peter Newman vyrůstal v Londýně, kde studoval činohru a pedagogiku na Central School of Speech and Drama. Pracoval jako učitel dramatické výchovy na střední škole, nyní je instruktorem firewalkingu. Tulák (The Vagrant, 2015) je jeho debutový román. V roce 2016 vyšel druhý díl The Malice (Zlo), závěrečný díl trilogie s názvem The Seven (Sedma) je plánován na rok 2017. S manželkou a synem žije v Somersetu.

Zařazeno v kategoriích
Peter Newman - další tituly autora:
Tulák Tulák
 (e-book)
Tulák Tulák
Zlo Zlo
Sedma Sedma
 (e-book)
Sedma Sedma
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kapitola jedna

O tisíc sto třicet sedm let dříve

Kapitola dvě

Kapitola tři

Kapitola čtyři

O tisíc sto dvacet šest let dříve

Kapitola pět

Kapitola šest

Kapitola sedm

O tisíc sto dvacet pět let dříve

Kapitola osm

Kapitola devět

O tisíc sto šestnáct let dříve

Kapitola deset

O tisíc sto šestnáct let dříve

Kapitola jedenáct

Kapitola dvanáct

Kapitola třináct

O tisíc sto čtrnáct let dříve

Kapitola čtrnáct

Kapitola patnáct

O tisíc sto třináct let dříve

Kapitola šestnáct

Kapitola sedmnáct

O tisíc sto jedenáct let dříve

Kapitola osmnáct

Kapitola devatenáct

CMYK

HOST

329 Kč ISBN 978-80-7577-174-2

Ponořte se do úžasně nápaditého světa

okřídlených mečů a rozbitých solárních článků.

SFX

Jestliže se vám líbil Tulák,

pak Zlo budete milovat.

Fantasy Faction

Chytrý, spletitý a rafi novaný román,

který je radost číst. Pohltí vás a nedovolí,

abyste ho odložili.

SFBook.com

Zlo je temná kniha, ale zároveň je to

příběh plný naděje. Příběh o usmiřování

nesmiřitelného a o tom, jak vysoká daň

se platí za snahu změnit svět.

A Penchant for Words

Nový strhující spisovatel — břitký,

přesvědčivý a originální.

Mark Lawrence, spisovatel





BRNO 2018


Copyright © Peter Newman, 2016

Jacket illustration © Jaime Jones

Jacket layout design © HarperCollinsPublishers Ltd, 2016

Translation © Milan Žáček, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-364-7 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-365-4 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-366-1 (Formát MobiPocket)


Věnováno Danielovi



9

KAPITOLA JEDNA

Na jihu se pohnula Trhlina.

Zvětšovala se přes tisíc let. Zpočátku pomalu, coby skrytá

rakovina pod kůží země, uzoučká prasklina, vydechující cizorodé obláčky, znepokojivá, leč neškodná. Pod povrchem však

sílil tlak, až se z praskliny stal otvor a tento otvor se rozšiřoval, dokud se neproměnil v zející lůno, vyhřezávající ránu.

Drali se z ní démoni, beztvaré přízraky, které si zabíjením

razily cestu do reality, obývaly těla padlých a proměňovaly je, zmocnily se přirozeného řádu věcí a nakazily ho, rozkládaly rostliny, zvířata, dokonce i samotný vzduch.

S  nabýváním fyzických forem si démoni nacházeli iden

tity a jména: největším z nich byl nestvůrný Uchvatitel, jenž

se silou vůle vyškrábal k moci, jenž porazil Gamu ze Sedmy

a rozprášil její vojska. Uchvatitel zvěstoval konec nadějí a pád

lidského pokolení.

Zkáze však ušel Gamin živoucí meč a  jeho přetrvávají

cí přítomnost rozdírala stopy, jež ulpěly na Uchvatitelově

pod sta tě, nahlodávala ji a  oslabovala. Uchvatitel vyslal své

podda né, aby meč, jemuž démoni dali jméno Zlo, našli, ale jejich snahy skončily nezdarem. O meč je připravil jistý muž.

10

Moc meče posléze Uchvatitele svrhla a  opět zavládlo něco

velmi blízkého míru. Byla to ovšem pouhá přestávka, za

držení dechu. Bylo to jen něco dočasného. Neboť Trhlina

na jihu se pohnula.

* * *

Na druhé straně světa stál u  okna muž a  upíral jantarové

oči na postavičku venku. Jmenovala se Vesper. Nedělala nic

pozoruhodného, ale přesto se muž při pohledu na ni usmíval.

Sama její existence skýtala útěchu, hřála jako slunce.

Byl dlouho sám a ztracený, tulák. Nyní měl domov, rodi

nu a tolik koz, že nevěděl, co si s nimi počít. Vedl dobrý život.

A  přesto se mu poslední dobou zdálo, jako by se zpoza

rohu rozléval stín, náznak blížícího se neklidu. Jeho dům vy

rostl za hranicí Zářícího města, v ústraní, daleko od lidí, poli

tiky a očekávání druhých. Novinky se k prahu jeho domu do

stávaly pouze s vynaložením určitého úsilí. Nebyla to náhoda.

Za jeho zády se rozechvěl meč, rozkolébal se tam a zpátky,

složená křídla zaťukala o  stěnu, ale oko zůstávalo zavřené.

Dlouhá léta tvrdě, klidně spal, jeho tichý společník.

Muž se k němu otočil, z tváře mu vyprchával úsměv. Bez

děčně si poškrábal staré jizvy na stehně, na tváři, na spánku.

Hojily se mnoho let. Let, jež zasvětil jemné práci, aby si vy

tvořil nový život, bezpečný prostor pro ty, které miluje.

Opět upřel pozornost na Vesper, která si nenuceně poví

dala s kozami. Pomalu se vracel k práci, meč však nepřestával

ťukat, byl jako kamínek v botě, který tlačí a nedá se vypudit

z  mysli. Mužovy rty se sevřely do ostré linky. Pěsti u  boků

se zaťaly.

Odnesl meč do svého pokoje a zavřel dveře.

Nestačilo to.

Zabalil ho, z látky vytvořil silný kokon, aby ztlumil zvuky

meče.

11

Nestačilo to.

Ačkoli už meč nenarážel do stěny, jeho neklid se projevo

val nedokončenými tóny, slabým naléháním, které drnkalo

do okrajů mužovy duše.

Muž si uvědomil, že stojí ve dveřích se strnulým pohledem,

jednou rukou už je otevírá, aby sáhl po spícím meči. Byla by

hračka jej pozvednout, znovu ho probudit, aby...

„Co to děláš?“

Trhl sebou, a když se otočil, uviděl Vesper s rozzářenou

tvářičkou. Každý den s ní byl učiněný zázrak. A jak vyrostla!

Jak připomínala svou matku.

Děvče naklonilo hlavu, snažilo se mu nakouknout za záda.

„Co to děláš?“

Nasadil slabý úsměv a pokrčil rameny.

„Jsi v pořádku?“

Přikývl.

„Co je tam? Jako bych něco slyšela. Můžu se podívat? Je to

nějaké zvíře? Znělo to nešťastně. Můžu to vidět?“

Její otázky odbyl mávnutím ruky a  vlídně ji uchopil za

rameno. Vykročil pryč od pokoje a odváděl ji s sebou.

Později, když si dívku odvedla jiná zábava, se do pokoje

vrátil s bytelnějšími materiály a bednou.

Ale nestačilo to.

První vlna démonů se zrodila před dvaceti lety, Trhlina však

nezmizela. Vytékal z  ní neustávající pramínek deformova

ných stvůr, jež se objevily tu samy, tu ve dvojicích, občas jich

byly celé přehršle, ale Trhlina vždycky a neustále rostla. Píď

po pídi, trochu se zvětšila, křečovitě se stáhla, pak se opět

rozevřela.

Samael to sledoval jedenáct let.

Stál na rezivějícím kopci, kdysi hadu mechanizovaného

kovu, nyní pomníku zapomenutým věcem. Domorodý mech

12

mu pod nohama sváděl bitvu s nakaženými kmeny. Samael si

toho nevšímal, veškerou pozornost upíral na Trhlinu. Poprvé

sem přišel z  náhlého popudu. Přitáhly ho hlasy, které tak

úplně neslyšel, skryté hluboko v jeho podstatě. Své popudy

měl rád, stejně jako měl rád své zvyky. Udávaly mu směr.

Uplynulo dvanáct let od jeho druhého zrození, od chvíle

kdy musel dát vale životu na moři, a beze změny zůstaly už

jen jeho vlasy. Pod zbrojí měl nažloutle bílou kůži, fosilizova

nou do parodie rozpraskaného mramoru. Vlasy mu na roz

díl od zbytku těla kypěly životem. Měl je svázané do ohonu,

jenž se mu řinul ze škvíry vysoko v přilbici. Libůstka, o níž

věděl, že by se jeho stvořiteli nezamlouvala. Při té představě

se zachvěl a pousmál.

Jistě, jeho stvořitele, velitele, zničilo Zlo, spolu s dalšími

Rytíři nefritu a  popela, ale ani to Samaela nepřimělo, aby

o něm nepřemýšlel. Nebo neusiloval o jeho souhlas. Přál si,

aby tomu tak nebylo.

Zbroj, kterou měl na sobě, tvořila kolekce nesourodých

plátů vyhrabaných z  bojiště, neuměle sbitých do jakéhosi

jedno litého tvaru. Výsledek byl ošklivý a nepadnoucí. Vyho

voval mu. Druhá kůže, kterou si sám vytvořil. Už jí uvykl.

Přinejmenším toto by jeho stvořitel určitě schvaloval. Doufal

v to, ale jistý si být nemohl. Po náhlé smrti velitele mu zůstala

svoboda a příliš mnoho otázek.

Z Trhliny vybublala nová vlna podstaty. Průrva z tohoto

kopce kdysi vidět nebyla, protože mezi Samaelovým vyvýše

ným stanovištěm a ohromnou puklinou ležela vesnice. Z ves

nice však už nic nezbylo, pozřela ji země, vsála ji do jiných

nepoznatelných sfér, hluboko, mimo Trhlinu.

Samael netušil, jak to ví, ale věděl to. Vybavoval si budo

vy, tváře, v nichž, když vesnicí procházel, pohasínala naděje,

a  které nechával zemřít. Tento záblesk vzpomínek, jež mu

patřily a zároveň nepatřily, zmizel stejně rychle, jak se obje

13

vil, a zanechal za sebou celý kolotající kotel nezpracovaných

pocitů.

Neochotně se v myšlenkách vrátil do současnosti.

Tudy si démoni nacházeli cestu do světa. Samael sice ne

mohl změnit to, co se mu stalo, ani nemohl démonům o kus

dál na severu zabránit v zamořování světa, ale zde platný být

mohl. Zde ten příval byl přinejmenším schopen zarazit.

Na okraji Trhliny se začala formovat mračna nezrozené

podstaty spolu se spoustou pobíhajících hladových strupů,

těch nejnižších démonů. Strupy se rozutíkávaly do stran, v hlí

ně se pídily po potravě. Nezrozené duše se snažily najít vchod

do světa, a pokud měly přetrvat, potřebovaly hostitele.

Samael se usmíval, věděl, že se jim to nepodaří.

Už před lety odklidil těch několik málo zbylých mrtvol,

které strupy ještě neujařmily coby své hostitele. Všechny

nové démony tím odsoudil k  těkání po okraji Trhliny, kde

se pomalu rozplývali, děsivé koncepty, jež se nedočkaly vy

jádření.

Tuto podívanou měl před očima už bezpočtukrát, ale ni

kdy ho nepřestala těšit.

Tentokrát však bylo něco jinak. Potvrdila to druhá vlna

nezrozených mračen. Jeho zkažené oči četly vzorce v jejich

podstatách. Ano, byly zoufalé, to bylo běžné, ale strach v je

jich kouřových vírech měl jinou příchuť. Nejvíc je neděsil ne

přátelský svět, do něhož vyhřezly. Bylo to něco jiného. Něco

za nimi.

Před něčím prchaly.

Zemí něco prorachotilo, šířilo se to směrem ven, až se

tím rozechvěl i kovový kopec. Samael rozhodil rukama, sna

žil se udržet rovnováhu, balancoval na rázové vlně, dokud

nepominula. V rychlém sledu se ozval další rachot, zvukem

potemněla obloha a z Trhliny vytryskla hustá, černá a fialo -

vá podstata.

14

Samael sletěl z  kopce a  ztěžka přistál v  hlíně. Míšenec

se hbitě zvedl, aniž si dělal starosti s  tělesnými bolestmi.

Země se dál třásla, už setrvale, v důsledku dmutí Trhliny sna

žící se vytlačit své břímě. Země se zachvěla, povolila a reali

ta se stáhla o kousek dál na sever.

To, co vyklouzlo ven, bylo příliš velké, rozpínalo se to di

menzemi, které pohledem neobsáhl ani Samael. Bylo to velké

i  malé zároveň, sevřené i  bezmezné. A  navíc to mělo účel.

Existovalo to i bez hostitele, bez zrození.

Vynořila se Touha.

Samael se nemusel dívat dvakrát. Už první pohled si na

šel trvalé místo v jeho vědomí. Míšenec se uchýlil k jinému

starému zvyku a dal se na útěk.

Daleko na severu, za mořem, v zemích chřadnoucí zeleně, se

rozkládalo Zářící město. Jeho hranici vymezovalo neviditelné

pole, vyladěné na démonickou nákazu, připravené spalovat.

Z travnatých strání uvnitř tohoto pole vyhlížela okna, prozra

zovala, že se v nich ukrývají tunely, kapsle a infrastruktura.

K obloze vyrážely stříbrné sloupy, k jejichž bokům a vrcho

lům byly ukotveny upravené zahrady. Uvnitř prstence kopců

a  věží se rozprostíralo rozlehlé prostranství. V  jeho středu

stálo vyleštěné oslnivé schodiště. Stoupalo do výšky patnácti

metrů nad zemí a na jeho konci nebylo nic. Šest metrů nad

horním schodem se vznášela obří kovová krychle. Pomalu se

otáčela, kolos zavěšený na neviditelných vláknech.

Krychle byla napěchována tajemstvími s  vlastní hierar

chií a potížemi, objekt nadřazený světu dole a stojící mimo

něj.

V jejím srdci se nacházela svatyně Sedmy.

I zde, v tomto útočišti, mnoho kilometrů od démonů, ucí

tili chvění. I zde, za zdmi popírání a síly, platiny a energie, je

probudil posun v půdě a podstatě.

15

První se probudil Alfa. Otevřel oči, nestejné bulvy, jež se

třpytily moudrostí jeho stvořitele a  tisíciletou zkušeností.

Sklouzl zrakem po dalších pěti výklencích, domovech i hro

bech pro nesmrtelné uvnitř.

Jejich hlavy se pomalu otáčely, aby se s ním střetli pohle

dem. Když se takto opatrně vynořili, z tváří jim odpadávaly

kamenné šupiny.

Nikdo zatím nic neříkal, nikdo nezpíval. Zde dlela jejich

moc, čekala na výzvu, ale chyběla vůle ji pronést.

Alfa spatřoval otázku v  očích svých bratrů a  sester. Ob

jevila se nová potíž. Chtěli vidět jeho reakci. Zatnul prsty,

uvolnil je z  jejich kamenného vězení a  pohlédl směrem ke

svému meči. Coby sotva rozeznatelnou hroudu ho obestíral

šedý kámen. Meče jeho sourozenců na tom nebyly o nic lépe.

Pokryly je kamenné slzy, prolité během let žalu.

Nastal čas se jich opět chopit.

Alfa pozvedl ruku a  ostatní se společně nadechli. Pětice

rukou ustrnula, připravena jednat.

Neviditelná síla přitáhla oči Alfy ke třetímu výklenku,

tomu prázdnému. Kdysi v něm dlela jejich sestra Gama. Teď

v něm nebylo nic.

Přišli o ni.

Ztratili ji.

Co považovali za neměnné, dostalo těžký úder, zlomila to

Uchvatitelova moc. Pokud se vydají do války, vyžádá si nová

hrozba další oběť? Už jen ta představa byla k nesnesení.

Alfova ruka klesla, sklonil hlavu.

Pět dalších rukou se stáhlo a  šest myslí se uklidnilo, na

vrátilo se do tmy a sladkého zapomnění.

O  několik kilometrů dál, pod příkrovem tmy, pod vrstvou

látky, pod vrstvou dřeva, pod vrstvou prachu, se otevřelo oko.

* * *

Na obloze se líně vznášel pták. Ze zobáku mu visel červ.

Bez mocně, zběsile se svíjel. Pták mávl křídly, povyletěl výš,

nechal se unášet vzdušnými proudy a  zakroužil kolem mo

hutného sloupu. Na jeho vrcholu ležela blyštivá létající loď

a v jejích vížkách spočívala celá řada hnízd.

Ta hnízda by tam být neměla. Dělníci je měli odstranit,

ale letos, ani čtyři roky předtím, nikdo nepřišel na inspekci.

Na vrchol létající lodi nikdo nedohlédl, a  dělníci ho proto nečistili. Nedostatek, kterého si nikdo nevšímal. Byly i jiné.

Drobné kazy v pomalu se rozkládajícím Císařství Okřídlené

ho oka.

Vzduch prořízly pronikavé hlasy. Domáhaly se jídla. Pták

jim nevěnoval pozornost a  zamířil ke svému vlastnímu potomstvu. Červa nechal spadnout k trojici rozevřených zobáč

ků a střemhlav se spustil pryč, odplul na vzdušných proudech

za novými dobrodružstvími.

Daleko dole a na vzdálenost několika kilometrů ptáka sta

rým, otlučeným dalekohledem sledovala dívka. Jmenovala

se Vesper a  nohy jí brněly touhou vydat se k  tomu sloupu, ruce se jí chvěly přáním zkusit na něj vyšplhat. Jenže sloup,

stejně jako všechno v Zářícím městě, byl zapovězený. Byly to jen výjevy, jimž stěží rozuměla, pro ni sotva skutečnější než

příběhy strýce Ranaře.

Schovala dalekohled do kapsy a rozhlédla se, pátrala po

něčem zajímavém. Nic nenašla, a  tak se pohledem vrátila

k ptákovi, závistivě ho sledovala, dokud se křivka nezměnila

v  černou tečku. Záhy zmizela i  ta. Bez ní se obloha jevila

prázdná, nezajímavá.

Protože byla mladá, protože byla v bezpečí, protože byla

jiná, Vesper si hrála. Roztáhla ruce a rozběhla se, zamávala

jimi jako pták. Nadšení však nad fyzikou nezvítězilo, a  tak

zůstala na zemi, pro pobavení koz, jimiž byly louky poseté.

17

Dospěla na hranici svého světa a  ztěžka oddychovala.

V dal ším pohybu jí nebránilo žádné energetické pole, pouze

jednoduchý plot a nekonečná varování rodiny.

Vesper k  němu přikročila. Ke zdolání takové překážky

nepotřebovala umět létat. Rychlý pohled přes rameno plán

však zničil dříve, než se stačil zformulovat. Před domem stál

její otec a pátral po ní svýma jantarovýma očima. Vesper ho

nem nasadila nevinný výraz, zvedla ruku a zamávala. Otec ji

posunkem přivolal zpátky domů.

Svého otce i strýce milovala Vesper víc, než dokázala vyjá

dřit slovy, ale někdy si přála, aby nablízku nebyli. Ne jednou

provždy. Jen na hodinu nebo na odpoledne. Cestou zpátky do

kopce si představovala, jak nádherné by takové odpoledne

mohlo být.

Než se však vrátila, její pozornost upoutalo vzteklé za

mečení.

„No potěš,“ zašeptala Vesper a dala se do běhu.

Několik kroků ji následovali kozli, ti pak ale zastavili, pro

tože dobře věděli, kde je jejich místo.

Na vrcholu kopce, vedle Vespeřina domu, stál další, men

ší příbytek. Podlahu v něm pokrývaly obětiny: některé byly

sotva rozeznatelnými zbytky, jiné byly jen napůl požvýkané.

Na podlaze byla jako průsvitná palačinka rozetřena kostka

mutigelu. Zčásti ji zakrývala deka. Na té nejistě stála koza

s břichem zbytnělým březostí. Na Vesper se po jejím příchodu

bezútěšně upřely tmavé oči. Koza už byla stará, příliš stará na

takové nesmysly, přesto k nim stále docházelo. Nebyla si jistá,

koho je třeba potrestat za tento nejnovější počin v  dlouhé

řadě březostí, a  tak rafala po všem, co bylo natolik hloupé,

aby se k ní přiblížilo.

Vesper to pochopila na základě vlastní trpké zkušenosti.

Zastavila se ve dveřích a bezděčně si promnula starou jizvu

na ruce. „Nedívej se na mě. Já za to nemůžu.“

18

Porod byl rychlý a  přímočarý, jen několik vteřin pocení

a  tlačení. Mládě vyklouzlo na svět, mrtvolně nehybné, obe

střené blánou jako nějakým rubášem.

Koza si hromádku nesouhlasně prohlížela a čekala. Během

prvních březostí se o svá mláďata starala, ale i ona už některé

věci pochopila.

„No tak!“ pobídla ji Vesper.

Koza jí nevěnovala pozornost.

„Honem!“

Koza jí stále nevěnovala pozornost.

Vesper se zaklením vytáhla z  kapsy kus hadru a  začala

novo rozenému kůzleti z hlavy otírat hlen. Zkušenýma ruka

ma si našla cestu do jeho tlamičky a nozder, aby v nich uvol

nila lepkavý sliz. Potom zaklela ještě jednou, vypůjčenými

cizími, dospělými slovy, která pochytila kdovíkde. Hleny po

stupně odstranila. Některé si našly cestu na podlahu, většina

však Vesper ulpěla na kalhotách.

Koze se vítězoslavně zablesklo v  očích a  dala se u  dveří

do spásání několika zapomenutých trsů trávy.

Kůzle, vlhká hromádka, ne vyloženě mrtvá, ale zároveň ne

zcela živá, se stále nehýbalo. Vesper ho začala hladit po boku.

„No tak, to zvládneš. Dýchej, už jenom kvůli mně.“

Nepřestávala ho hladit, nepřestávala k němu promlouvat.

Netušila, zda ji kůzle slyší ani jestli to pomáhá, ale přesto to

dál dělala.

Koza podrážděně švihla pahýlem ocasu a přiklusala. Mlá

dě si zběžně prohlédla, opět trhla ocasem a  potom ho na

kopla.

Kůzle se se zachvěním probralo k životu, zalapalo po de

chu a slabě zakňouralo.

Vesper se na kozu nevraživě zadívala. „Bylo to opravdu

nutné?“

Koza jí nevěnovala pozornost.

19

Její mládě znenadání sevřel tak silný hlad, že zapomnělo

na bolest, a  s  dychtivě otevřenou tlamičkou pohlédlo mezi

obě postavy.

„Chápu to správně, že se ho nechystáš krmit?“ Vesper si

vyhrnula rukávy. „To jsem si mohla myslet.“ Ve střehu před

pří padnou odplatou popadla nedaleko stojící vědro a začala

kozu dojit.

Ta byla na souboj příliš unavená a  rozhodla se, že bude

projednou milosrdná.

Když Vesper skončila, postavila se a vědro zvedla. „Musím

zajít pro lahev. Nikam nechoď, ano?“

Kůzle se dívalo, jak dívka odchází. Otočilo se ke své dru

hé matce, ale ta už byla pryč. S vyplazeným jazykem nejistě

zakývalo hlavou. Udělalo své první krůčky a  vklopýtalo do

kozího světa.

Ozvala se rána a zapištění.

Vzápětí vycupitalo ven, někam do bezpečí. Neodvážilo se

otočit.

Plechové misky při manipulaci zněly jako neduživé zvonce

a v kuchyni brebentil čísi tichý hlas. Vesper naslouchala slo

vům a pomlkám, tajila dech. Nešla dovnitř, nic neříkala a radě

ji vyčkávala. Dokud nevědí, že tam je, budou sami sebou, lidmi,

kteří si dělají větší starosti, kteří činí narážky na tajemství.

Jako obvykle mluvil strýc Ranař, zatímco její otec dělal

různé věci, vnášel řád do prostoru trpícího tendencí upadat

do chaosu. „Dnes zase přišel posel ze Zornice. Chtějí vědět,

jestli je tu všechno v pořádku. Řekl jsem mu, že tu vládne klid

a pohoda. Kladl obvyklé otázky, ale něco mi tentokrát připa

dalo jiné. Byl rozrušený, nevěděl co s rukama. Skoro jsem ho

pozval dovnitř na sklenici. Chudák, byl z toho vypětí úplně

vyčerpaný. Myslím, že jsou všichni tam nahoře. Samozřejmě

že mi nechtěl nic říct.“

20

Ozvalo se tiché vrčení. Její otec se musel pustit do drhnutí

kuchyňských ploch.

„Nepochybuju,“ navázal Ranař, „že kdyby sis s nimi šel pro

mluvit ty, určitě bychom se dozvěděli víc. Stejně jsou tady

jenom kvůli tobě.“

Čisticí zařízení s cvaknutím přešlo do vyšší úrovně, vrčení

zesílilo a znělo až nepříjemně. Vesper se znovu zhluboka na

dechla a přisunula se o kousek blíž. Odvážila se nakouknout

do kuchyně.

Strýc Ranař seděl na nepoškozené židli, z  hrnku v  jeho

klíně stoupaly pramínky páry. Zvedl hlas, ale dařilo se mu dál

mluvit vlídným tónem. „Vím, že ses v téhle věci nějak rozhodl,

ale nevadilo by mi, kdybych věděl, co se děje. Půjdeš si s nimi

prosím promluvit? Pro klid mojí duše. A můžeš sem přijít? Je

mi protivné s tebou mluvit, když jsi tak daleko.“

Vrčení přístroje zpomalilo, pozbylo pravidelnosti, utichlo.

Široká ramena se svěsila. Vesper o  krok ustoupila, když se

její otec otočil a belhavě se vydal na opačný konec kuchyně.

Narostly mu vlasy. Vesper nejeden večer sledovala, jak strýc

Ranař ty dlouhé hnědošedé prameny rozčesává. Ani ty však

neskryly jizvy, které se táhly okrajem vlasového porostu. Po

dle všeho je bylo možné odstranit stejně, jako se daly spravit

vyražené zuby a zjizvená noha, ale její otec veškeré návrhy

na chirurgické zásahy odmítal. Ranař se nechal slyšet, že je

tvrdohlavý jako ta koza, což u jejího otce vyloudilo úsměv na

rtech. Názor však nikdy nezměnil.

Vesper se ty jizvy líbily. Byly důkazem o jiném životě. Kdy

byl její otec chrabrý rytíř, o  němž básnil strýc, a  ne tento

unavený muž, který se příliš často kabonil.

Její otec se zastavil u  židle, opřel se o  ni, předklonil se.

Ranařovy ruce se šátravě šinuly vzhůru, pátraly po jeho tváři.

„Tady tě mám.“ Prsty klouzaly po rysech obličeje: bradě,

která potřebovala oholit, jemných vráskách prohlubujících

21

se kolem očí. Narazily na rýhy, jimiž bylo zbrázděné čelo,

a uhladily je. „Vědí, že bojovat už nebudeš. Nikdo to od tebe

neočekává. Ale myslím, že bychom měli přinejmenším vědět,

co se děje. Pro jistotu.“

Konejšivé ruce spočinuly v těch mozolnatých. Oba klidně

stáli, vychutnávali si okamžik.

V takové situaci jako obvykle první promluvil strýc Ra nař.

„Občas se mi něco donese. Od lidí, kteří nám nosí obětiny.

Není jich tolik, kolik jich bývalo, ale někteří chodí stále. Znělá

vyhlásila nezávislost a První ji uznal. Z císařství zatím nepři

šla žádná oficiální odpověď, ale tak či onak dobrá nebude.

A slyšel jsi, co se děje na jihu? Říká se, že...“

Ruce se rozpojily. Jantarové oči se stočily ke dveřím. Ves

per zůstala lapena v jejich upřeném pohledu. Rychle se usmá

la, vešla dovnitř, odkašlala si. „Co se říká, strýčku?“

„Ach, Vesper,“ ozval se jasný hlas, „to jsou jen klepy, nic

důležitého. Jak se má koza?“

„Čím dál hůř. S tímhle už ji ani nehnulo. Kdybych tam ne

byla, umřelo by.“

„To je už třetí, cos zachránila, že?“

„Vlastně páté. Ale pokaždé se snaží míň.“

„Kdyby mi bylo tolik co jí, pochybuju, že bych se choval

líp.“

„Kolik jí je, strýčku?“

Oba muži se spontánně usmáli. „To netušíme. Ale stará je.

Kdyby byla člověk, na děti by už dávno neměla věk, to vím

s jistotou.“

„No, ona je má, ale nekrmí je. Potřebuju si vzít lahev.“

„Jen si posluž.“

Když prošla kolem, vlasy jí rozčechraly ruce. Cítila, že ji

otec sleduje, a pospíšila si. V chvatu tak neobratně zápolila

se savičkou, až jí upadla. „Nějaké zprávy z města?“

„Proč se ptáš?“

22

Dřepla si, aby savičku zvedla. „Měla... měla jsem dojem, že

jsem k nám viděla někoho přicházet.“

„To je pravda, návštěvu jsme měli. A přišla z města.“

„Co říkala?“

„Vlastně nic.“

„Ale něco říct musela.“

„Víš, jak to chodí, pořád se něco děje,“ — Ranař uslyšel, jak

se Vesper vzrušeně nadechla  — „ale není to nic, s  čím by

chom si měli dělat hlavu,“ dodal rychle.

„Aha.“

Jelikož se nic nedozvěděla, jako obvykle, sebrala savičku

z podlahy a odešla.

Kůzle, nakrmené a plné, usnulo Vesper v náručí.

Seděla na zápraží a vychutnávala si jeho teplou váhu, do

kud se o pozornost nepřihlásilo její vlastní břicho. Kůzle za

mručelo, když ho položila na zem, ale neprobudilo se. Vesper

úlevně vydechla a vkradla se do domu. Mysl se jí už hemžila

lákavými obrazy, z nichž se jí sbíhaly sliny.

Ve dveřích do kuchyně ze zvyku nastražila uši. Slyšela leda

tlumené chrápání. Letmo nakoukla dovnitř a  uviděla strý

ce Ranaře sesunutého na židli, kde si dopřával odpolední

zdřímnutí.

Chrápání neustalo, nenarušilo ho ani cinkání příboru

a dychtivé jedení.

Při odchodu z kuchyně Vesper zaslechla nějaký šramot ze

spíže a ustrnula. Dveře byly pootevřené, ale ne natolik, aby

viděla, co je uvnitř. Strhl se v ní krátký souboj mezi zvědavos

tí a strachem. Uslyšela další zvuk: jakési slabé šoupání, které

nedokázala blíže určit. Ať byl uvnitř kdokoli, pohyboval se

opatrně, pokradmu.

Musel to být její otec. Uvažovala, co má asi za lubem, a na

táhla ruku, aby do dveří zatlačila. Modlila se, aby nezavrzaly.

23

Ze zkušenosti věděla, že pokud chce znát pravdu, je lepší se

po ní pídit na vlastní pěst než klást otázky. Škvíra se pomalu

zvětšovala, centimetr po centimetru.

Potom už viděla dovnitř a oči se jí rozšířily.

Stál tam, zády k  ní. U  boků se mu chvěly zaťaté pěsti.

U nohou mu něco tlumeně hučelo, jakoby vzteklý sršeň.

Pomalu zavrtěl hlavou a hučení zesílilo.

Vesper cítila tlak ve vzduchu, cítila tlak neviditelných ru

kou, které tlačí na jejího otce, viděla, jak se jim vzpírá, jak se

odklání, jako by vzdoroval vichřici.

Opět zavrtěl hlavou, tentokrát prudčeji, méně sebejistě.

Čelist se mu pohybovala, ale pokud formuloval nějaká slova,

byla příliš tichá na to, aby je Vesper zaslechla.

Vzápětí jako by se něco zlomilo a její otec se chvatně se

hnul v jakémsi zoufalém pohybu. Ozvalo se zaklapnutí víka.

Hučení zesláblo, ale neodeznělo.

Její otec se ještě chvilku ztěžka zapíral o  bednu, pak se

postavil.

Vesper se odlepila ode dveří, ale bylo pozdě, všiml si jí.

Vždycky si jí všiml.

Snažila se tvářit nevinně. „Jsi v pořádku?“

Přikročil ke dveřím a  úsečně přikývl. Jantarové oči měl

podlité krví, opuchlé a Vesper napadlo, jestli neplakal.

Zadívali se na sebe a  ona cítila potřebu něco říct, nějak

se s ním spojit. Neměla ponětí, kde by měla začít, a tak mu

raději nabídla slabý úsměv.

Jeho rty se pohnuly, hrozilo, že mu z  nich splyne věta,

a Vesper se odvážila doufat, že tentokrát se otevře, jenže ná

znak v zárodku uťal dalším úsečným přikývnutím.

Dveře mezi nimi se zavřely.

Vesper sebou se vzteklým mumláním plácla na stráň. Přišlo

za ní kůzle a posadilo se vedle ní.

„To není fér!“ zvolala, až kůzle poplašeně vzhlédlo. „Ni

kdy mi neřekne, co se děje. A  nikdy mi nedovolí někam jít

nebo něco dělat. Kozy a  tráva už mě nudí.“ Aby svá slova

otupila, pohladila kůzle po hebké hlavičce. „Ale ty jsi rozto

miloučké.“

Odpoledne strávila sledováním obzoru s  dalekohledem

v ruce. Prohlížela si vzdálený okraj Zářícího města, doufala,

že spatří některé z míst, o nichž se zmiňoval strýc ve svých

příbězích, ale která nikdy nenavštívila. Dnes se dočkala od

měny. V  kruhu se tam shromáždila skupinka mladých lidí.

Vesper co nejvíc zaostřila dalekohled, aby se mohla pokochat

všemi podrobnostmi. Všichni měli stejné oblečení, bílé a bez

ozdob. Mladí v Zářícím městě si vůbec nepotrpěli na módu a nosili jednotně zastřižené vlasy. Z jejich postoje čišelo něco

formálního a Vesper uvažovala, co tam dělají.

Ta formace jí byla povědomá, aktivovala jí čip v hlavě. Ten

skupinku zkoumal, všímal si, jaká ti lidé zaujímají místa a jak

jsou staří, roztřiďoval je, až Vesper do mozku vyslal jedno

slovo: sbor. V Zářícím městě se všichni mladí lidé od útlého

věku seskupovali do sborů. To jim bránilo příliš přilnout k ro

dičům nebo sourozencům. Každých šest měsíců se členové

jednotlivých sborů vyměňovali, aby nenavázali příliš pevné

společenské vazby. Tímto způsobem se zajišťovala loajalita

k císařství.

Vesper neviděla sociální inženýrství ani pomalu dušené

jiskry. Viděla jen tajemství a lačnila po dalším.

Chvíli se dívala, všímala si všech pohybů a gest. Netušila,

co mladí lidé rozebírají, ale byla si jistá, že každé slovo je

přímo úchvatné.

Toho muže si všimla, až když byl téměř u  ní. V  daleko

hledu se objevil jako obr, protože zorné pole jí znenadání za

plnila část bledé kůže jeho hlavy. S výkřikem se skácela dozadu a  kůzle v  důsledku toho vyrazilo do svahu a  pryč z  dohledu.

25

V  rozpacích se posadila a  podívala se na něj podruhé.

Mimo dalekohled tak děsivě ani zdaleka nepůsobil. Byl celý

v černém, urostlý a na límci se mu hrdě skvěl odznak Okřídle

ného oka. Měl zrzavé vlasy tuhé jako dráty. Draly se mu zpod

čelenky, trčely do stran. Příslušník Zornice, jako ta návštěva,

o níž mluvil její strýc.

„Zdravím,“ řekla Vesper a zdráhavě mu zamávala.

Muž se zadíval nahoru k ní do stráně. „Dobré odpoledne,

Vesper.“

„Vy víte, jak se jmenuju?“

„Ano, už jsme se setkali. Před dlouhou dobou. Kdysi jsem

pomáhal tvému otci, dostal jsem ho do Šestikruží a přes moře.

Jmenuji se Genner. Zmiňoval se o mně někdy?“

„Ne.“

Genner strnul. „Jak říkám, bylo to už dávno.“

„Přišel jste za ním?“

„Přišel jsem mu pomoci. Tedy rád bych, kdyby mi to do

volil.“

Přikývla, věděla přesně, co tím myslí. „I vy si myslíte, že

potřebuje pomoc?“

„Mám pocit, že brzy bude. Myslíš, že bys ho mohla přesvěd

čit, aby vyšel ven a promluvil si se mnou?“

„Nevím. On je...“

„Co je? Je velice důležité, abys mi to řekla, Vesper.“

Napadala ji různá slova, žádné nebylo výstižné. Pokrčila

rameny. „Složitý. Něco se děje, ale nechce mi říct co.“

Šel k ní a posadil se vedle, a zatímco mluvil, oba se dívali

na město. „Patřím k Zornici. Máme se na pozoru před potíže

mi, a když se objeví, nasměrujeme Andělské rytíře a armády

Okřídleného oka do míst, kde je jich třeba pro naši ochranu.“

„Vy znáte Andělské rytíře?“

„Ano, znám. Dokonce jim občas dávám rozkazy.“ Na chví li

se odmlčel, užíval si úžasu v  její tváři. Potom si povzdechl.

26

„Na jihu je něco v  nepořádku, Vesper. Cítí to Sedma ve své

svatyni a  jsme si jistí, že to cítí i  Gamin meč. Potřebujeme,

aby se tvůj otec meče opět chopil, a až to udělá, hodlám se

postarat, aby nebyl jediný.“

Vesper mlčela a nad hlavou jim poletovala nadýchaná, po

trhaná oblaka. „Je to nebezpečné?“

„Ano.“

„Co když to udělat nechce?“

„Jestli chce, nebo nechce, na tom vůbec nezáleží. Nikdo

jiný tady není.“ Genner odvrátil zrak od oblohy a zadíval se

na Vesper. „Nejradši bych vtrhl k vám do domu a přikázal mu,

aby nám pomohl. Ale tvůj otec je vyvolený Sedmy, což ho

vyjímá z mojí pravomoci. Potřebuji, aby přišel o vlastní vůli.

Potřebuji, aby sis s ním promluvila.“

Vstala. „Můj otec je hrdina. Když si uvědomí, jak špatná je

situace, pomůže, vím, že pomůže.“

„Takže si s ním promluvíš?“

„Ano.“

Zamával jí, když vyrazila do stráně. „Ať tě střeží Okřídle

né oko.“

U večeře na talířích pronikavě skřípěly nože, bylo slyšet příliš

hlasité mlaskání. Ranařovy průpovídky se nesly v tlumeném

duchu a Vespeřin otec věnoval veškerou pozornost jídlu, kte

rého se i tak sotva dotkl. Vesper se na oba muže občas podí

vala, nejistá si svými šancemi. Přesto to zkusila.

„Napadlo mě, že teď když jsem starší, možná přišel čas,

abych se trochu porozhlédla po světě.“

Její otec se zamračil.

Ranař k ní natáhl ruku, sevřel jí prsty. „Zrovna tuhle jsme

se s tvým tátou bavili, jak rychle rosteš. Jako bys povyrostla

pokaždé, co se k  tobě otočíme zády!“ Otec se ještě víc za

chmuřil. „Ale abys tam byla v bezpečí,“ kývl Ranař směrem

27

k  Zářícímu městu, „máme pocit, že by ses měla ještě něco

naučit. Abys byla v bezpečí...“

„Co kdybyste šli se mnou? Oba? Mohli bychom zajít do

Zářícího města. Není to daleko. Mohla bych se tam poroz

hlédnout a vy byste věděli, že jsem v bezpečí.“

Otec vstal, posbíral nádobí a Ranař odpověděl: „Teď není

vhodná doba.“

Vesper se zachmuřila. „Vhodná doba není nikdy.“

„Vím, že to tak vypadá.“

„Už nejsem malé dítě.“ Při těch slovech její otec vzhlédl

a nadzvedl obočí. „Nejsem! Vím, že se něco děje! A chci pomoct.“

Cítila tíhu jejich pozornosti a zakolísala. „Dnes se mnou

mluvil nějaký muž ze Zornice. Říkal, že se zhoršuje situace.

Říkal, že potřebují, abys byl znovu za hrdinu, jak jsi býval,

a  já tentokrát chci jít s  tebou.“ Otec zavrtěl hlavou a  ona

znejistěla. Když opět našla hlas, nebyl nikterak silný. „Ty mě

tady necháš.“

„Žádné strachy,“ uklidňoval ji Ranař. „Nikdo tě opouštět

nebude, nikam se nechystáme. Všechno je v pořádku.“

„To mi ten člověk neříkal.“

Ranař smutně přikývl. „Venku nikdy není nic v pořádku.

I před Trhlinou zuřily války, epidemie a povodně a bůhvíco

všechno ještě. My se o svět starat nemůžeme.“ Ohlédl se po

jejím otci. „K tomu zjištění jsme došli za cenu velkých obětí.

Můžeme se ale postarat sami o sebe.“

„On říkal, že to táta udělat musí. Říkal, že Gamin meč ni

kdo jiný nosit nemůže.“

„Ten meč může mluvit sám za sebe. Kdyby chtěl, aby byl

znovu použit, už bychom o tom věděli.“

„Ale on mluví!“

„O tom pochybuju.“

„Slyšela jsem ho a on taky.“

„To by stačilo,“ varoval ji Ranař.

28

Vesper pohlédla na otce, aby potvrdil její slova, ale vidě

la jen jeho záda, když umýval nádobí. Sama se zakabonila,

v drobné ozvěně otcovy reakce. Do očí se jí vedraly slzy zma

ru a  debata byla rázem neuspokojivě u  konce, aniž došla

řeč na Gennera nebo hrozbu Zářícímu městu.

Podmračený výraz jí coby stálý společník vydržel po celý

zbytek večera.

Vesper se s  trhnutím probudila. Bušilo jí srdce. Posadila se

a zamžourala do útulné tmy svého pokoje. Byla sama. To ji

překvapilo. Byla si jistá, že je tomu naopak. Spustila bosé

nohy na podlahu a  přešla k  oknu. Jediná světla venku se

ztrácela v  dálce, nedokázala proniknout příkopem tmy na

úpatí jejich kopce.

Dům tonul v tichu. Čekala, až se jí zklidní tep, a nasloucha

la. Začala rozeznávat slabé brumlání strýcova hlasu a na jeho

pozadí... ještě něco. Svraštila čelo, zvuk nedokázala zařadit.

Bylo to jakési hučení, které spíš cítila, než slyšela. Krev se jí

při něm dostávala do varu. Ten zvuk si vybavovala ze včerejš

ka a s ním i otcův strach.

Když se bylo třeba proplížit domem, Vesper znala všechny

triky. Vrzající prkna, kterým se musela vyhnout, překážky,

které bylo nutné obejít nebo překročit. Pootevřela dveře, na

tolik pomalu, aby nevydaly žádný zvuk. Záhy už se kradla

kolem dveří ložnice svého otce a strýce.

„Pšt,“ vydechl její strýc.

Vesper strnula, sevřela ji panika, dokud si neuvědomila,

že upozornění nebylo věnováno jejím uším.

„Byl to jenom sen. Jsem tady. Vesper spí vedle. Všichni

jsme v pořádku... Pšt... Klidně spi dál.“

Vesper se navzdory okolnostem odvážila nahlédnout do po

koje. Strýc Ranař, zapřený o loket, ležel vedle jejího otce a hla

dil ho po čele. Otec měl zavřené oči a Vesper se trochu uvolnila.

29

Když otec začal opět klimbat, opustilo ho napětí a najed

nou vypadal mladší. Ne přímo mladý, pomyslela si Vesper, ale

ne tak starý, jak vypadal ve dne.

Nepřestala přemýšlet, jestli strýc lže nebo si prostě jen

není ničeho vědomý, a honem se pustila po schodech do pří

zemí, odhodlaná udělat něco, čím by mohla být nápomocná.

Od její poslední návštěvy spíže naskládal někdo před dve

ře krabice a znemožnil do ní tak přístup. Mladýma rukama

zápasila s jejich vahou, s vypětím sil je ukládala na podlahu.

Trhla sebou pokaždé, když jí krabice žuchla, čekala, že uslyší,

jak se otec nebo strýc probouzí.

Ale nahoře panovalo ticho.

Celá zpocená odstranila poslední překážku a vešla dovnitř.

Spíž byla malá, byla to spíše vylepšená skříň než řádná míst

nost. Na krabicích se vršilo různé haraburdí. Vesper ho začala

sundávat. Často ji něco vyrušilo. Upoutala ji stará gumová

plíce. Zmáčkla ji a plíce zasípala. Byl to uklidňující zvuk. Při

čichla k ní, vychutnala si její slabý trpký zápach. Byly tam dal

ší věci: nedokončené řezby, které její otec odložil na neurčito.

Jedna představovala usmívajícího se rytíře s  dmoucími se

svaly. Z většiny se rodila ženská postava s dosud neurčitými,

nedokončenými rysy.

Když Vesper odstranila první krabici, hučení nepatrně ze

sílilo.

Vzrušení a mládí si s hromadou rychle poradilo. Krabice

se ocitly za ní, kuchyňská podlaha jimi byla nahodile posetá.

Bez nich spíž vypadala prostorně.

Vesper svraštila čelo a  opět se zaposlouchala. Pátrala

v  nyní už přístupných koutech, ale nacházela pouze zaprá

šené, dávno opuštěné pavučiny.

Nic. Ve spíži nic nebylo.

Jak rychle přišlo, tak rychle vzrušení odeznělo. Vesper svěsi

la hlavu. Ale hučení přetrvávalo, bylo neviditelné, nevymyslela

si ho. Cítila ho v chodidlech. Vzrušení ji zachvátilo s ještě větší silou. Přitiskla líci k podlaze a vzápětí si všimla prkna, které tak zcela nelícovalo s  ostatními. Prsty přejížděla po okraji,

zaklesávala za něj nehty, až se zachytila. Prkno nadzvedla

a uviděla prázdné místo. Odstranila dvě další prkna a odhalila

tak mělký otvor vyložený chvějícím se plastem. Odvážila se

ho dotknout a pod prsty ucítila vrnění.

Už opatrněji, uctivěji, plast odtlačila a  odkryla dlouhou

zaprášenou bednu a pár starých bot. Vzlínal z nich silný živo

čišný odér, v němž se mísila vlhkost, letitý pot a jiné, méně

příjemné věci. Přesto si boty nazula. Pokusila se v nich udělat několik kroků, představovala si, že je tajuplná cestovatelka.

Boty jí však z drobných chodidel záhy sklouzly, jedno žuch

nutí, pak druhé. Zůstaly stát, strnulé zkušeností.

Bedna byla těžká a  Vesper se ji s  vypětím sil snažila vy

zvednout. Dvakrát jí vyklouzla z prstů a zešikma zajela zpát

ky do otvoru. Potřetí už to nezkoušela, naklonila se do otvoru

a  cvakla pojistkou. Víko při otvírání nesouhlasně zavrzalo.

Zevnitř se vyvalil oblak prachu a vyžádal si projev úcty v po

době kašle. Vesper mu vyhověla, jednou, dvakrát, třikrát.

Bedna byla uvnitř vyložená starým kabátem. Vesper ho

vyňala. Látka byla odřená, ale pevná, uklidňující. Na několika

místech byl kabát zašívaný. O něco níž ho zdobily spáleniny

a kousance, které na něm zanechali nakažení psi a nezemské

ohně. Oblékla si ho. Byl jí velký, téměř připomínal roucho.

Skutečnost, jak v  něm vypadá, neměla ovšem na její před

stavivost žádný dopad a s úsměvem si ho nechala oblečený.

Teprve pak shlédla dolů.

Hučení utichlo, přešlo do spokojeného vrnění. Na dně bed

ny ležel meč. V pochvě. Rozvinula se na něm stříbrná křídla,

která dosud obestírala jílec, a  natáhla se k  ní. Odhalila tak

oko vsazené do záštity, oko, které na Vesper upřelo pohled

plný očekávání.

31

O tisíc sto třicet sedm let dříve

Za bouře fialových blesků, kde mračna připomínala vaječné

vaky a obloha rozlehlé hrdlo, se narodilo dítě. Tu bouřku však

vidělo jen ono. Ostatním se obloha jevila stejná jako vždy,

jako závoj lehkého znečištění a smogu.

Přemítali, proč novorozeně projevovalo známky úzkosti.

Odborníci kroužili kolem jeho skleněné schránky a  prohlí

želi si je. Vypadalo zdravě, mělo silné plíce a obstojné srdce.

Všechny končetiny se zdály plně funkční. Odborníci vrtěli

hlavou a  došli k  závěru, že jde jen o  povahový rys, pouze

o emoční záležitost. Podali mu zklidňující léky a dítě se podle

očekávání uklidnilo.

Plynula léta a dítěti bylo přiznáno jméno, pohlaví a spo

lečenské zařazení. Stalo se dívkou, Massassi, a Massassi byla

zařazena do nižších středních vrstev. Jejímu dozorci se do

stalo varování před její náchylností k iracionálním výbuchům

a zplnomocnění podávat jí v případě nutnosti léčiva.

Z dívky se stala učednice u mechaniků a projevovala ne

malou zručnost. V pouhých osmi letech byla přidělena k práci

na velkých stavebních mechanismech, plazila se do skulin

a  škvír, kde prováděla opravy. Byla to nebezpečná práce.

32

Mechanismy byly automatizované a  řídily se pevnými har

monogramy. Jen zřídkakdy se zastavovaly a  nikdy ne na

dlouho. Dívka musela pracovat rychle, jinak ji čekala smrt.

Míhala se mezi písty, uvolňovala zadřená místa, vyměňovala

opotřebované součástky, vmačkávala se do prostorů příliš

těsných pro dospělá těla. Na první rok v  práci byla hodně

rychlá.

Tato smrtící práce jí byla svěřena buď jako projev respek

tu, nebo možná proto, že nevycházela dobře se svými vrs

tevníky, svým dozorcem či s  kýmkoli jiným. Massassi byla

zasmušilá, zlostná dívka. Příliš bystrá na svůj věk, ale ne do

statečně bystrá, to zatím ne.

Užívala si vzrušení z práce, zjišťovala, že zlost, která ji uží

rala za nocí a zaplavovala myšlenky, se dokáže ukojit každo

denním setkáváním se smrtí.

Neměla volno, nebrala si dovolenou, ale všichni dělníci

si prosadili prostoje, pečlivě plánované změny v činnosti za

účelem maximalizace efektivity. Ze všeho nejvíc se děsila po

vinných společenských setkání. Jednoho dne, po třech tako

vých událostech v řadě, v ní vztek vzkypěl natolik, že začala

rozbíjet věci. Na dozorcově průhledovém displeji se okamžitě

rozezněl alarm a dozorce zašeptal pokyn.

V Massassině páteři se aktivovaly implantované dávkova

če a potlačená zlost vyprchala.

Z těchto fází si toho mnoho nepamatovala, ale nestěžova

la si, dokonce to tak měla raději. Když žádala o nebezpečná

množství přesčasů, její dozorce nic příliš bedlivě nekontro

loval.

Když se Massassi stala ta nehoda, bylo jí deset.

Byla duchem nepřítomná, myšlenky zastřené volně se

pře lévajícími emocemi. Měla opravovat ramenní motory na

sklízecím stroji nejvyšší třídy 4879-84/14, ale ze všeho nej

víc je v  dané chvíli chtěla demolovat. Poprvé se zamyslela

33

nad důvodem, proč je jiná, a jestli náhodou na vině nakonec

nejsou všichni ostatní.

Roztržitost, jakkoli drobná, byla nebezpečná. Massassi tu

svou kombinovala s  vyčerpaností a  sebedestruktivní pova

hou. Příliš pozdě si uvědomila, že sklízeč se opět uváděl do

chodu. Massassi se pokusila odskočit, ale rukávem se zachy

tila za kus drátu, který by za obvyklých okolností zajistila.

Nedokázala vymanit ruku.

Motory se rozryčely energií, roztočily se čepele, rozblikala

se světla.

Sklízeč se dal do pohybu.

Massassi se rozkřičela.

Mezi kovovými pláty se roztekla krev, kosti se rozdrtily

na křídový prášek.

Na displeji jejího dozorce se rozezněl alarm.

34

KAPITOLA DVĚ

Myšlenky přicházely jako příliv od vzdáleného břehu. Byly

stále blíže, hlasitější, naléhavější. Postupně nabývaly formu,

vystupovaly z mlhy, lámaly kletbu.

S navracejícím se vědomím si Vesper uvědomila, že se na

klání nad otvorem, ruce jí visí několik centimetrů nad opeře

ným jílcem, jenž dokonale lícoval s nahoru vytočenými křídly,

jako dvojice před začátkem tance.

Dívka zamrkala, meč nikoli.

Chvíli na ni upíral oko, posuzoval ji, pak ho v nenadálém

nezájmu zavřel. Zjevně nebyla tím, o koho by stál.

Vesper pomyslela na svého otce, jak včera stál na stejném

místě, a začínala chápat, proč se bál.

Lákalo ji uvést místnůstku do původního stavu a otočit se

k ní zády, ale věděla, že to není možné. Meč nepřestane jejího

otce volat a trýznit. Už teď byl unavený. Jeho kapitulace byla

jen otázkou času.

Něco se musí udělat.

Polkla, uvědomila si, že se rozhodla.

Meč musí zmizet. Předsevzala si, že ho odnese Gennerovi

a  nechá ho, aby s  ním naložil dle vlastního uvážení. Rytířů

byla nakonec celá řada. Někoho najdou a  meč mu předají.

Ona se poté vrátí a  opět budou v  bezpečí. Její otec bude

volný.

Odnesla meč ze spíže do kuchyně, bednu vrátila do otvo

ru v podlaze a zakryla ho prkny. Potom přemístila všechny

krabice a  pokusila se co nejlépe napodobit jejich původní rozložení. Když skončila, zavřela dveře a zatarasila je stejně, jak to předtím udělal její otec.

Když budu mít štěstí, pomyslela si, nepozná, co se tady

stalo.

Až v tu chvíli si uvědomila, že na sobě má stále ten starý

kabát. Pokrčila rameny. Byla ráda. Rozhodla se, že si ho ponechá.

Doplížila se zpátky do svého pokoje a v tichosti se spěšně

převlékla. Nakonec sáhla po meči a zabalila ho do staré fólie.

Poněvadž se bála, aby se opět neprobudil, snažila se ho do

týkat co nejméně a zvláštní pozor si dávala, aby se vyhnula

jílci a oku, které se škubalo uvnitř něj.

Když otevřela dveře, o líce se jí otřel studený vítr. Zachvěla

se a vyrazila ven, aniž si všimla drobného tělíčka schouleného na zápraží. Když ji kůzle uslyšelo, probudilo se, zamrkalo a vy

skočilo na nohy. Rozhlédlo se, při pohledu na svou hodnou matku rázem zapomnělo na spánek a vydalo se za ní.

Obě postavy záhy pozřela noc.

Meč byl lehčí, než jak vypadal, ale přesto se mladé dívce brzy

pronesl. Ve tmě i dobře známý terén působil cize a Vesper si za škobrtání ze svahu okopávala nohy. Do toho jí v  náručí

poskakovalo břemeno, které jí i navzdory plastovému obalu

bolestně zarývalo hrany do předloktí.

V polovině kopce zastavila a opět pohlédla na meč. I přes

čtyři vrstvy fólie si byla jistá, že jí pohled opětuje. Polkla,

popotáhla. V  nose ji zašimral prach, a  tak si nos otřela do

36

rukávu, přičemž zjistila, jak špinavý je její nový kabát. Ná

sledovalo kýchání.

Paranoia ji přiměla ohlédnout se směrem k domu. Ale mís

to otce, který by ji sledoval z okna, objevila u svých nohou

kůzle.

Posunula si meč na jednu ruku a druhou ukázala do svahu.

„Běž, utíkej zpátky. Se mnou nemůžeš. Vrať se domů.“

Do ruky jí vrazila teplá hlava.

„Ne. Ty se musíš vrátit. Musíš...“ Odmlčela se, uvědomila si,

že kůzle hladí. „Nepředpokládám, že se tam zdržíme dlouho.

Vážně chceš jít taky?“

Kůzle se na ni dívalo očima plnýma lásky, s  tlamičkou

plnou hladu.

Vesper si povzdechla, vrátila se do domu, popadla v  ku

chyni lahev s mlékem a pospíchala zpátky dolů. „Tak pojď.“

Opatrně spolu s kůzletem pokračovala nerovným terénem.

Vesper nejednou zakopla. „Jsem husa. Měla jsem si vzít sví

tilnu.“

Kůzle zamečelo, doufalo, že dostane najíst.

„Žádné strachy. Určitě nezabloudíme.“

Jako v  reakci na její slova se na úpatí kopce roztetelilo

světlo a ozářilo muže v tmavé uniformě s jedinou ozdobou —

odznakem Okřídleného oka u límce. Když se k němu dívka

s  kůzletem přiblížila, nabyl pro ni dobře známého tvaru:

Genner. Posvítil na ně. „Vesper? Co...?“ Světlem sklouzl k meči

a pak zpátky do Vespeřiny tváře. „Co to s tou relikvií Sedmy

provádíš?“

„Omlouvám se!“ vyhrkla. „Musela jsem...“

Gennerův nevraživý pohled se rázem projasnil. „On si tě

vybral!“ zvolal. „Očekávali jsme, že povolá tvého otce... ale

jsi to ty! Ty... ty jsi jeho nová nositelka.“

Vesper, zaskočená mezi potížemi a  pravdou, přikývla

a spo lu se lží bleskla pohledem směrem k domu.

37

Genner padl na koleno a  sklonil hlavu. Zrzavé vlasy od

mítaly zvážnět, dál mu zpod čelenky šlehaly jako hořící keř.

Monotónně odříkával slova, tichá, melodická, jejichž vý

znamu Vesper nemohla rozumět. Genner vzhlédl. „Poděkuj

Sedmě. Nositelko, musíme...“

„Já?“ Potlačila smích. „Já nejsem žádná... jenom mě napad

lo, no prostě, pokud můj otec ten meč nechce použít, měla

bych ho odnést někomu, kdo by o to stál.“

„Vesper, ty tomu nerozumíš. Ten meč tě nechává, abys ho

nesla. Vybral si tě.“

Vzpomněla si, jak se na ni meč zadíval, a proto Gennerovi

nevěřila. „Asi ano.“ Ostražitě se ohlédla přes rameno.

Za Gennerem se zatetelil vzduch, jako by ho zalila letní

slunce. Vzápětí prostor vyplnila létající loď. Vesper vypoulila

oči, zahleděla se na hvězdy odrážející se na jejím po vrchu

a na zužující se křídla, kde se mručivě otáčela dvojice motorů.

Genner se ušklíbl. „Tohle přesně jsem udělal, když jsem ji

poprvé uviděl já.“

Na kůzle loď už tak velký dojem neudělala. Skočilo se

ukrýt za Vespeřiny nohy.

„Jsi připravená, nositelko?“

V  boku lodi se směrem vzhůru vyklopila dvířka. „Tudy,“

ukázal na ně Genner. „Čekali jsme na tebe.“

Vesper mu dovolila, aby ji odvedl do lodi, ač ještě krátce

zaváhala, to když v ní vzplanuly vzpomínky na otce a strýce,

na jejich znepokojené tváře, slova zklamání a  podmračený

pohled.

Kůzle zpanikařilo. Než se stačilo rozhodnout, dívka a muž

vešli dovnitř. Kůzle se zamečením vyrazilo za nimi.

Dveře se však zavřely dříve, než je dostihlo.

Opět zamečelo.

Motory nabíraly obrátky, zesilovalo světlo, přebíraly váhu

lodi, jež se připravovala ke skoku do oblohy.

38

Dveře se opět otevřely a objevila se Vespeřina hlava. „No

tak pojď!“

Tentokrát už kůzle nezaváhalo.

Jakmile skočilo dovnitř, dveře se podruhé zavřely. Za

pulzovalo světlo, zatlačilo a  okolní tráva se slehla k  zemi.

Konstrukce plavidla se zachvěla, vzduch kolem zmatněl.

Vzápětí loď zmizela.

První ze sluncí vycházelo a ovzduší získalo zlatý náboj. Svým

světlem slunce zalilo i dům na kopci. Byl tichý, plný napětí.

Otevřely se dveře a vyšel z nich muž. Rychle dokulhal k men

šímu domku opodál a nahlédl do něj.

Upřely se na něj tmavé oči.

Nevšímal si jich a  vrátil se do prvního domu. Uplynulo

několik minut a muž se objevil znovu, tentokrát s ručně vy

řezávanou holí. Dřevo bylo opotřebené podobně jako muž,

který hůl nesl. Chvatně se vydal na cestu. Jantarovýma očima

prohledával trávu a přitom sykal.

Krátce po něm z domu pomalu vyšel Ranař. I on si nesl

sukovici, ale místo aby se o  ni opíral, přejížděl jí po zemi

u svých nohou, zlehka ji od ní nechal odskakovat, zkoumal

na ní vyvýšeniny.

„Zbyla po ní nějaká stopa?“

Vespeřin otec neodpověděl a dál zkoumal zem.

Nepravidelné otisky se v hlíně hledaly snadno. Trpce při

kývl a pokračoval v chůzi.

Když dospěl na úpatí kopce, mračna už zbarvovala rudá

zář druhého slunce.

Zastavil a svraštil čelo při pohledu na zmučenou zemi. Hlí

nu tam rozryly mocné síly, odhlodaly stezku. Vrásky na čele

se mu čím dál víc prohlubovaly. Po stranách kopce nebyly

patrné žádné další stopy.

Vzhlédl, zastínil si oči před světlem.

39

Nic.

Nakonec mu na rameni spočinula Ranařova ruka. Nechal

ji, aby ho otočila, nadechl se, aby něco řekl, ale místo slo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist