načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Zlo - Ben Sanders

Zlo

Elektronická kniha: Zlo
Autor:

NEJHORŠÍ SKUTKY…Mladý newyorský policista, který je po mnoho měsíců nasazen jako tajný agent do hnízda drogové mafie, nakonec nezvládne krajní situaci a těžce zraní člověka. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  238
+
-
7,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » LEDA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 301
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu American blood ... přeložila Ludmila Janská
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-733-5449-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Mladý policista Marshall Grade trpí po letech u newyorské policie deziluzí ze zločinů, které se týkají i jeho vlastních kolegů policistů. Když se připlete do komplikovaného mafiánského vyřizování účtů, pro záchranu vlastního života je nucen využít programu ochrany svědků. Po krku mu totiž jde nájemný vrah. Ani ve svém novém životě ho však nepřestane potírání zločinů zajímat. Případ zmizelé mladé ženy Alyce, která mu připomíná jeho bývalou lásku Chloe, ho nutí zatvrzele jít po ženiných stopách a rozplést okolnosti jejího únosu. O jeho vyšetřování a odhalení však nebude zájem, neboť se jedná o teritorium vládců organizovaného zločinu. Marshall se však v případě, že vidí zlo, nehodlá krčit ani odvracet zrak. Tvrdě půjde do konfliktu, brzy ho však dostihne jeho předchozí život a s ním i nájemný profesionální zabiják... Syrový akční krimithriller s charismatickým, zarputilým a nečitelným hrdinou. Marshall Grade jde zlu po krku a nehodlá se nechat ničím a nikým zastavit.

Popis nakladatele

NEJHORŠÍ SKUTKY…
Mladý newyorský policista, který je po mnoho měsíců nasazen jako tajný agent do hnízda drogové mafie, nakonec nezvládne krajní situaci a těžce zraní člověka. Marshalla trápí pochybnosti a výčitky svědomí za tento čin i za násilné činy jiných policistů, jež ve své kariéře zažil. Chce skončit, odejít od policie a vůbec zmizet z města. Ještě k tomu se schází s Chloe, dcerou mafiánského bosse, a vypadá to vážněji než jen jako zálet. Pak ale v sídle mafie dojde k přestřelce… 
… HO DOSTIHNOU ZÁROVEŇ S NAJATÝM VRAHEM
Několik let nato žije Marshall v ústraní v rámci ochrany svědků, ale stále ho pronásledují pocity viny. Když ve městě zmizí mladá žena Alyce Rayová, která mu na fotografii v novinách něčím připomíná Chloe, pustí se do riskantního vyšetřování jejího únosu. Jednotlivec by sice neměl píchat do vosího hnízda organizovaných zločinců, Marshallův důrazný postup však nese ovoce. Když už chybí málo, aby záhadné zmizení objasnil, dostihne ho jeho minulost – a také profesionální zabiják.

"Pro fanoušky Jacka Reachera a Jasona Bournea je tu nový skvělý hrdina – charakterní samotář Marshall Grade nadaný neústupností a palčivou touhou odčinit zlo. Chtěl bych ho mít pokaždé na své straně." (Michael Robotham)

"Zlo od Bena Sanderse je silný akční krimiromán, který postupně odhaluje pohnutky neproniknutelného hlavního hrdiny." (Associated Press)

"Divoká jízda!" (Library Journal)

"Zlo je sevřený, úžasně napínavý román, nesentimentální příspěvek do kriminálního žánru. Ben Sanders vytvořil nový standard energických, akčních thrillerů.

Zařazeno v kategoriích
Ben Sanders - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

B E N S A N D E R S

sanders Z L O vzor_Sestava 1 21.10.16 8:34 Stránka 5


B E N S A N D E R S Z L O

12 / 12,5 Times,

prostrč 65, na osu

12 / 12,5 Akcidenc

Grotesk bold

prostrč 65, na osu

sanders Z L O vzor_Sestava 1 11.10.16 0:17 Stránka 3


B E N S A N D E R S

sanders Z L O vzor_Sestava 1 21.10.16 8:34 Stránka 5


AMERICAN BLOOD

First published by Thomas Dunne Books for Minotaur Books,

an imprint of St. Martin’s Publishing Group

Text Copyright © 2015 by Ben Sanders

Published by arrangement with St. Martin’s Press, LLC. All rights reserved.

Translation © Ludmila Janská, 2016

© Nakladatelství LEDA s.r.o., 2016

ISBN 978-80-7335-462-6 (pdf)


Věnováno dvěma z těch nejlepších

– Thomu Darlowovi a Tomu Lucasovi


9 _

PROLOG

Lauren Shoreová

Tohle nebylo právě prostředí, které by jí slušelo.

Noční bar. Přehlídka ztracených nadějí, muži mlčkynahrbení nad svou sklenkou, společné hledání prázdnoty.

Ten pocit dobře znala. Hřejivý pocit, kdy se z duše odlupují strasti.

Současné starosti mizí.

Minulé starosti mizí.

Mizí jména, včetně toho vlastního.

Všechno se ztrácí, až ta momentální chvíle a ten drink jsou celý váš svět. Někdy se probouzí ve své postelioblečená, letmo si vybavuje noční město, změť neonů, rozmazanou alkoholem. Čekání ve tmě. Zadní sedadlo taxíku, za oknem proužky ošklivých ulic.

A stále stejná mantra: dnes už to bude jiné.

Teď si to řekla znovu, v téhle zapadlé díře. Seděla u stolu v rohu, čelem ke dveřím. Pivo a navrch Jack Daniel’s, užskoro dopitý. Pro dnešek poslední. Vpravo od ní chlápek vobleku, tupě zírá do své sklenice, jako by se v ní chtěl utopit. Další u vedlejšího stolu, stejný vohoz a stejný výraz. Sako na opěradle, uvolněný uzel na kravatě, rozepnutý límeček.

Jediný barman, pomalu sedmdesátník, na obou pažích modravé tetování bůhví čeho. U baru tři chlápci nažidličkách, nejvíc vlevo vysoký blonďák, ti dva vpravo od něho še diví a neupravení, chvílemi si něco mumlají, jako by řešili něco fakt důležitého.

Ten blonďák na kraji má dokonalý přehled po celémístnosti. Ještě ho tu nikdy neviděla, v tuhle dobu se sem nehodil. Belgické ušlechtilé pivo značky Stella a noviny neodpovídají téhle díře. Asi si uvědomil její pohled a letmo se na ni podíval. Odvrátila oči ke vchodu, kde bylo ještě před chvílí bezpečně prázdno, a tak okamžitě ty dva spatřila.

Ještě mladíci, vpotáceli se dovnitř, možná už mělinaloženo. Tenisky, odrbané džínsy, rukavice, kukly, dokonale skrytá _ 10 barva kůže. Jeden s taškou, jeden s pistolí. Hlasy chraplavé a přidušené, vzrušeně usekávali slova:

„K zemi! Do prdele, lehnout, na zem!“

Chlap s taškou popadl ty dva mládence u baru za límec a strhnul je s židle; snášeli se k zemi a máchali kolem sebe rukama.

Chlápek vedle ní zvrhnul svou sklenici, jak si lehal, přitom šmátral po mobilu. Zahlédla na displeji číslo tísňové linky. Být to o pár panáků dřív, asi by to zkoušela i ona.

Pistolník mířil zbraní na barmana a ječel, ať vyprázdnípokladnu. Ten druhý mu hodil tašku a vydal se po lokálu, aby obral jednoho hosta po druhém, peněženky, peníze a cokoli dalšího.

Blondýn, jakoby stranou všeho dění, se dosud nepohnul a tiše vyčkával, loktem opřený o bar, trpělivý a klidný, jako by pro něj taková situace nebyla nic nového.

Barman u otevřené kasy. Loupež nezažíval poprvé:nakládal tržbu, aniž by se mu třásly ruce, a vytrvale opakoval:„Jenom klid“. Pistolník s rukou na kohoutku držel barmanovi revolver uprostřed čela a pobízel ho ke spěchu. Ten druhýobcházel místnost ve směru hodinových ručiček, s peněženkami těch dvou, které strhl k zemi, mířil k muži s telefonem v ruce.

„Co to kurva děláš?“

Dupnul mu na ruku. Výkřik a suché zapraštění kosti.Zlomená ruka se chabě zvedla na odpor, když ho chlap kopal dohlavy, znovu a znovu a znovu – už se jen plazil s tváří k zemi, celý krvavý – když vtom k ní přiskočil ten s revolverem a výhrůžně jí s ním mával před obličejem.

Příšerný okamžik: černá vlněná maska před očima jako hrůzná noční můra, zápach jeho potu a jeho řev, drásající uši.

„Prachy, ty děvko, naval svý posraný prachy!“

Pustil tašku, chytil ji za vlasy. Studená pistole a hrůza tak veliká, že nedokázala odpovědět.

A pak se ozval klidný, vyrovnaný hlas: „Hej.“

Chlap ji pustil, otočil se a bojovně se vztyčil. Těsně za ním stál blonďák, ruce podél těla, s výrazem téměř pobaveným.

„Co vole děláš? Do prdele, zvedni ruce!“

11 _

Blonďák beze spěchu poslechl, jako by věděl, jak todoadne.

„Chlape, neser, jdi k zemi!“

Oba výtržníci k němu přiskočili, pistolník se zvednutou zbraní. Ale jakmile se ústí dotklo blonďákova čela, střihlrukama jako nůžkami. Revolver vylétl pistolníkovi z ruky,blondýn ho kopl do rozkroku, chytil ho v týle a praštil jeho hlavou o hranu stolu, zároveň se otočil a kopnul toho s taškou ze strany do kolenního kloubu, až to prasklo.

Tři vteřiny.

Pijani i barman překvapením strnuli a znehybněli. Vylité pivo se tence rozlévalo po stole a z jednoho rohupravidelně odkapávalo. Zkrvavený muž teď ležel na zádech a dvěma prsty si svíral nos. Poslepu zatápal, našel svůj telefon, alenezvedl ho. Světlo za barem poblikávalo, popraskané po celé ploše. Blondýn pohlédl na svou sklenici s pivem, jako by se rozhodoval, zda se k ní vrátí. U nohou se mu plazil chlap se zlomenou nohou, se zaťatými zuby sykal, zraněnou končetinu v koleni otočenou, patou obrácenou dopředu.

Blonďák na něj krátce bez velkého zájmu pohlédl, pokročil k tomu druhému a klekl si k němu. Ten ležel na boku, kuklu vytaženou a plival zuby a krev.

„Zůstaneš tu hezky ležet?“

Bez odpovědi.

„Jo, myslel jsem si to.“

Zvedl se a přikročil k jejímu stolu. Pod trikem se murýsovaly svaly, žilnaté ruce, kůže snědá jako napuštěná mořidlem.

Oslovil ji: „Poručíku.“

Uhodl, že je policistka. Odkašlala si, aby zakryla svépřekvapení. Vzrušením a alkoholem se jí svět trochu rozpíjel. Vypravila ze sebe: „Přesněji ,vyšetřovatelko‘.“

„Vyšetřovatelko. Tak jsem nebyl daleko.“

Vysunul z pistole zásobník, položil jej na její stůl, pakzatáhl a vyhodil náboj z komory pistole. Byla to Beretta M9. Položil ji vedle zásobníku a postavil nábojnici špičkou vzhůru na bok hlavně. _ 12

„Asi byste se o ni měla postarat.“

Došel si pro své noviny a odkráčel.

JEDNA

Marshall

Někdy se v noci budil a myslel na své mrtvé.

Hříchy jiných, ale přesto ho okrádaly o spánek. Chlapec, kterého nechali v Jižním Brooklynu. Zpackaná sledovačka v Korejské čtvrti. Na policejním okrsku v Midtown Southříkali, že ta transfúze ho skoro zachránila. Skvělá vyhlídka: odchod ve velkém stylu, morfin a bůhví čí krev ve vlastních žilách.

Hříchy jiných, ale on byl u toho.

Byl spoluviníkem. Byli to i jeho mrtví.

Bral to jako noční službu. V úvahách se mu všechno znovu vracelo. Možná to mělo očišťující efekt: přes den mu to na mysl nepřišlo, tak to zpracovával v noci. Muka a vykoupení v témž ponurém rozjímání.

Odhodil deku a posadil se na kraj postele. Číslice hodin pluly volně v prostoru: krvavá červeň předváděla čtyři hodiny ráno. Za oknem tichá bezhvězdná noc. Nějakou dobu jen tak seděl. Chvílemi krátce zasvitlo od auta, které dole projíždělo, po každém průjezdu si pokoj oddechl.

Půl páté. Na nočním stolku se rozbzučel telefon. Jako by se vznášel v záři displeje. Chvíli jej pozoroval, jak se mírně sune k okraji stolku. Znovu si lehl s telefonem v ruce. Skryté číslo.

„Je to Marshall?“

Lehce si odkašlal proti hřbetu ruky. „Jo. Marshall.“

„Mluvili jsme spolu před několika dny. Říkal jste, že máte něco, na co bysme se rádi podívali.“

Jak účelně vyhýbavé. Čekal. Díval se na větrák nad postelí, a nechal jej párkrát otočit, než promluvil: „Ano, vzpomínám si. Chcete si teda promluvit?“

„Jasně. Víte, jak se to dělá?“

13 _

„Obeznamte mě.“

„Dáme vám určitý místo, kam dojet. Až tam budete,upřesníme to.“

„Rozumím,“ reagoval Marshall.

„Jste teď v Albuquerque?“

„Ne, ale nedaleko.“

„Dobrý. Mluvíme o jízdence pro jednu osobu. Je to jasný?“

„Žádného kamaráda s sebou.“

„Jo, přesně. Žádný kamarád.“

Marshall vyčkával.

„Povídal jste, že jako vzorek by bylo jedno kilo. To pořád platí?“

„Ano, to souhlasí.“

„Dobrý. To rádi slyšíme.“

Marshall nereagoval.

„Taky není třeba brát nějaký vercajk. Beztak si vásproleskneme, takže nejlepší budou prázdný kapsy. To pomůže, všechno je pak takový přátelštější. Chápete, co tím myslim?“

„Ano, chápu, co tím myslíte.“

„Fajn. No, řek bych, že si budeme rozumět, no ne?“

Marshall neodpověděl.

„Vydejte se po dálnici I-25 na Algodones. Nechte sizapnutej telefon.“

Konec. Položil mobil zpátky displejem dolů, vstal, potmě se oblékl a vykročil do vedlejší místnosti, s rukou na zdi pro lepší orientaci. Jak otevřel dveře, rozsvítilo se automaticky světlo pod linkou. V rohu místnosti na něj čekal postarší sejf, který koupil v El Pasu. Napůl ve stínu, jako by říkal, že byl vyroben pro vznešenější dokumenty. Přiklekl k němu a točil ciferníkem doleva a doprava, bezmyšlenkovitě, úplněautomaticky. Dvířka se prudce rozlétla a odhalila tajemství jeho minulého života: zbraně, munici a skoro dvě stě tisíc dolarů v hotovosti. Všechno úhledně srovnané, jako důkaznímateriál. Tři police svědectví o jeho někdejším bytí.

Narovnal se, vyndal z horní police Luparu – upilovanou brokovnici Remington 870 – a posadil se se zkříženýma _ 14 nohama na zem. Otevřel uzávěr a naplnil zásobník sedmi dvanáctikalibrovými kulkami Magnum z poloprázdnékrabice, rovněž spočívající v sejfu. Totéž učinil s koltempětačtyřicítkou, vložil do něj náboje, hezky jeden po druhém, stále pomaleji, jak se vzpíralo péro.

Zavřel sejf, vstal a chystal se k odchodu. Světlo za ním na okamžik vykouzlilo působivý stín. Vysoká postava, se zbraní v každé ruce. Nasedl do své Corolly. Vzorky zabalené v dece měl vkufru. Algodones je asi tak čtyřicet minut jízdy na jihozápad po dálnici I-25, napravo Rio Grande, asi tak dvacet mil odAlbuquerque.

Na tomhle úseku I-25 je docela drsná krajina. Míle a míle pustiny, holé kopce, jen sem tam nějaký trs odolné vegetace podél silnice. Jako poslední připomínka zeleného světa, který nějaký pomstychtivý bůh spálil na troud.

Zavolali znova ve čtvrt na šest. Zajel ke kraji, aby zvedl telefon. Opět skryté číslo.

„Kde jste?“

„Na pětadvacítce.“

„Jste už u Bernalillo?“

„To ještě ne.“

„Aha, přijíždíte od severu?“

„Ano, od Santa Fe.“

„Jak máte daleko ke dvaadvacítce?“

„Blízko. Možná deset minut.“

„Prima, to by šlo. Až tam dojedete, zatočte vpravo. Po pár mílích narazíte na restauraci.“

Marshall zavěsil jako první. Jen docela malé vítězství,pokus o srovnání skóre. Mírný psychologický zisk.

K motorestu jel dalších patnáct minut, ohlašoval hobillboard, spolu s informací tučným písmem, že jde o non stop provoz. Jmenoval se ,U Otty‘. Byla to jednoduchá hranatá stavba, jako zvětšený obytný vůz, trčela uprostřed štěrkové parkovací plochy, schopné pojmout nějakých osmnáct vozů.

15 _

Stál tam tahač bez přívěsu, s čumákem proti vchodu, a o kus

dál v rohu džíp Cherokee. U postranního výjezdu parkovalo

několik sedanů pokrytých prachem. Nad nimi se ze zdiprodírala výpusť větráku, vysílajícího do okolní tmy bílé obláčky

páry.

Zahnul, pod koly Corolly zachrastil štěrk. Rozhodl sezaarkovat vedle tahače, reflektory ozářily jeho oplechování, každý škrábanec v laku. Vypnul motor. Tma. Zatímco semotor s kovovým cvakáním ochlazoval, Marshall chvíli zůstal sedět, aby si jeho oči přivykly na tmu, pak vystoupil a zamkl auto. Kolt nechal v přihrádce na rukavice. Po upozornění, že si ho prošacují, mu tam asi bude líp.

Obešel náklaďák a zamířil ke vchodu. Chladný závan noci. Na severu hory, zahalené šedou tmou. Na východě seproklubával úsvit. Jemný proužek něžné modři na dalekém obzoru. Jak se tahle drsná krajina může na chvíli tak proměnit.

Vešel. Rozklinkal se zvonek. Nechal za sebou zaklapnout dveře. Před sebou měl dlouhý pult s jídly vystavenými za sklem. Upoutala ho porce jablečného koláče pokrytéhoželatinou. Vlevo u předního okna řádka kójí. Skoro až na konci dva chlápci sedící vedle sebe, tváří ke vchodu.

Marshall k nim vykročil. Ani se nepohnuli, ale sledovali ho celou dobu očima. Oba lehce nahrbení nad založenýmarukama, před sebou napůl vypité hrnky s kávou. Chvíli postál vuličce, čekal na šacování, ale ten vpravo mu pokynul, aby si sedl. Projev diskrétnosti, nejspíš. Šacovat někoho uvnitř restaurace, jestli nemá pistoli, je spolehlivý způsob, jak na sebe upozornit.

„Bez problému. Promiňte, že není zrovna příjemnáhodina.“

Sarkastický úsměv poněkud snížil míru upřímnosti toho projevu, ale Marshall ocenil alespoň náznak civilizovanosti. Ostatně už se setkal za daleko méně příjemných hodin s ještě méně příjemnými lidmi.

Utrousil jen: „Jistě,“ a posadil se.

Plastová sedačka pod jeho váhou mírně zaskřípala. Sklouzl se po ní a usadil se v jejím středu. Věděl, s kým má tu čest. _ 16 Od něho nalevo seděl Troy Rojas, Hispánec, který sloužil šest let v armádě a potom seděl dvanáct let ve věznici veWalpole. V roce 1992, kdy se právě vrátil z války v Zálivu, ho pro velkou rychlost zastavil policajt a on, něčím sjetý, na nějvystřelil a způsobil mu trvalé ochrnutí. A dva měsíce nato sedoustil životního omylu: svěřil se s tím v Bostonu policejnímu informátorovi. Jeho kolega napravo, Cyrus Bolt, má za sebou už dvacetiletou kariéru v obchodu s drogami. Nepochybně sráč první třídy, ale na Rojase asi nemá.

Bolt si usrkl kávy. Nebyl to nijak přitažlivý zjev. Vyhublý feťák, kost a kůže. Jako něco, co sežvýkáte a vyplivnete. Mohlo mu táhnout tak asi na čtyřicet. Zeptal se: „A co vy děláte, pane Marshalle?“

Marshall pokrčil rameny způsobem, který naznačoval všestrannost. „Tak různě, podle okolností.“

Bolt pozvedl svůj šálek, jako k přípitku, a s pochopením se usmál: „Co se kdy šikne. To já taky rád.“

Objevila se číšnice s kávovou konvicí. Hispánka,obtloustlá a utahaná, jako by se tu ploužila už od včerejška. Marshall jí přál, aby už měla brzy padla. Vzal si ze stojánku uprostřed stolu šálek a řekl si o kávu, bez jídla. Naklonila se a pečlivě nalévala, na chvilku se na to soustředili všichni čtyři.

Marshall se rozhlédl. Jen jediný host, nejspíš šofér toho tahače, u stolu kousek napravo. Před sebou kávu a cosi, co vypadalo jako volské oko, polité holandskou omáčkou.Obecně vzato, místo nic moc. Jídelna se zákazníkem neposkytuje mnoho anonymity. Ale číšnice může být součástí hry. Napil se kávy.

Rojas naklonil hlavu, prohrábl si vlasy. Zaleskly sebrilantinou. „Obyčejně si bereme vzorek, vyzkoušíme ho a pak si znova promluvíme.“

„Fajn.“

Rojas zvolna kroužil šálkem po stole, a sledoval ho,jako by ho nic jiného nezajímalo. Vzhlédl. „Máte něco, na co bysme se koukli?“

„Jistě.“

17 _

Přísně vzato to byla pravda, něco na prohlédnutí měl. Že cena toho vzorku byla poněkud nejistá, to si ponechal pro sebe.

Rojas pokračoval: „Kdo je váš dodavatel? Náš odběr snese slušné dávky. Čím víc, tím líp.“

Marshall na to: „Máme napojení na Kolumbii.“

Vyslovená lež, ale bylo by nerozumné přijít o možnostpokračovat v tomto nadějném rozhovoru.

„Takže množství není problém.“

„Jo, množství není problém.“

Rojas zvolna přikývl a zadumal se. Pozoroval Marshalla s poněkud chladným odstupem. Marshall to ignoroval. Měl zkušenost s tím, jak se tvářit, a spoléhal se, že jeho výraz je dost dobrý, ne-li ještě o něco lepší než dobrý. Vydržel to pár vteřin a pak se napil kávy. Bolt se napil kávy. Rojas se napil kávy. Řidič náklaďáku po nich nezaujatě koukal a pak senail kávy.

Marshall po chvíli utrousil: „Vy dva bydlíte někde poblíž Albuquerque?“

Rojas neurčitě přikývl. „Tak ňák.“

Marshall také pokývl: „Hmm.“

Patřičně vyřčené ,hmm‘ měl v oblibě. Vychutnával siklidnou a hloubavou pauzu, jakou obvykle vyvolalo.

Pak pokračoval: „A co kdybychom se šli podívat ven na mé zboží?“

Neodpověděli. Rojas se natáhl na okenní parapet, vzal si z naleštěného kovového držáku ubrousek, přeložil jej a otřel si ústa.

Řekl: „V takovýmhle prostředí zboží nezkoušíme. Nikdy na veřejnosti. Neurčitě pokynul, jako by rozháněl dým. „Azatím se bavíme jen všeobecně. Ještě jsme neprobrali nickonkrétního.“

Bolt dodal: „Ne že by se něco sepisovalo. V tomhle stádiu se můžeme bavit o čemkoliv.“

Marshall přikývl na znamení souhlasu s jistou dávkouobezřetnosti. Okna vedle něho byla jednou řadou zrcadel. Jejich _ 18 lehký náklon byl jedinou závadou v tomhle převrácenémsvětě. „Tak co máte v úmyslu?“

Rojas prohlásil: „Že bysme se koukli někam, kde je víc klidu. Nebo prostě... chápete, někam do soukromí.“

Marshall se nasupil: „To jsme teda mohli rovnou a mohli jsme si odpustit tuhle předehru.“

„No, jo. Jenže my si rádi svý eventuální spolupracovníky předem trochu oťukneme.“

Marshall zvolna přikývl. „A své konkurenty, že?“

Povrch stolu byl z mírně zašlého lamina, neonový vývěsní štít se v něm odrážel jako mléčná koule. Rojas zabubnoval prsty o stůl. „Při prvním setkání kafe. Při dalším třeba už něco vostřejšího.“

Bolt se usmál

Rojas se usmál, skoro lascivně.

Marshall se usmál. Zachytil výstrahu mezi řádky, aleneředpokládal, že by mu tihle dva dělali potíže. Nebyla tonamyšlenost, jenom klidná jistota, vyplývající ze zkušenosti. Nepotkal se s mnoha lidmi, kteří by měli stejné schopnosti jako on.

Řekl: „Nemusíme se hrabat v kufru mého auta a dělatkolem toho tyjátr. Můžete si zkrátka vzít, co mám, a dělat si s tím, co vám libo. Když se mnou budete chtít znova mluvit, máte moje číslo. Když nebudete, nechte tak.“

Rojas se zamyslel. Marshall se posunul dopředu a položil ruku na opěradlo židle. Číšnice se znovu blížila. Bolt jínaznačil, že nechtějí dolít hrnky.

Rojas se zeptal: „Kolik toho máte?“

„Kilo. Jak jste chtěli.“

Rojas neodpověděl.

Marshall doplnil: „Jak jsem řekl. Můžete si s tím dělat, co chcete. A bude na vás, jestli se mnou budete chtítspolupracovat.“

„Takhle to děláte vždycky?“

Marshall si pomyslel, že se asi nestává často, abyseriózní dealer nelegálního zboží nabízel rovnou kilo vzorků. Ale

19 _

chtěl zanechat dobrý dojem, a tak se klidně podíval do lví

tlamy a řekl: „Ano.“

„To je docela drahý, ne?“

Pokrčil rameny. „Neděláme to každý týden. Jak jsem řekl, zboží máme dost. Zásobování máme vyřešené, alepotřebujeme zajistit distribuci.“

Rojas s pochopením přikývl, jako že to je problém, který jsou oni zvyklí řešit. „Fajn. Tak pojďme ven.“

Marshall zvolna poklepal na opěradlo židle, jako by chtěl uchlácholit duchy. „Dobrá. Pojďme.“

Ukázal na tři šálky: „To jde za mnou.“

Zašátral v kapse. Měl u sebe sedmačtyřicet dolarů: dvědvacetidolarovky, pětidolarovku a dvakrát jeden. Tu pětku uprostřed našel po hmatu nejlíp. Položil ji na stůl, srovnal růžky na sebe a bankovku přehnul napříč, přesně středem, dokonale napůl.

Rojas a Bolt to sledovali jako nějaký pouliční kouzelnický výstup, obratnou práci skořápkáře. Marshall vsunul bankovku pod svůj šálek, zhoupl se na židli, vstal a vyčkával.

Rojas pokynul ke dveřím: „Až po vás.“ Číšnice se na ně usmála, když vycházeli, a kývla na pozdrav. Marshall jí pozdrav opětoval. Usoudil, že alespoň jeden z nich tří by mohl být zdvořilý.

Doteď ti dva seděli, takže těžko mohl odhadnout, jestli jsou ozbrojeni. Teď, když šel jako první, to nebylo o nic lepší.

Zvonec ve dveřích vesele zacinkal. Chladným vzduchem pronikal hluk z dálnice. Ve zšeřelé dálce se sunula světla aut. Nekonečný pohyb široširou pustinou.

Parkovací místo si vybral trochu nevhodně, protože by se mu hodilo, aby ti dva stáli za ním, až otevře kufr. Ale za těchto okolností to znamenalo, že při přímé cestě od východu k autu je má po levé ruce. Bylo to sice přijatelné, ale ne ideální.Potřeboval by, aby měli zakrytý výhled.

Vylovil z kapsy klíče od své Corolly, rozložil si je nadlani a předstíral, že se jimi probírá, a zároveň vykročilvpravo směrem k vozu Cherokee, zaparkovanému v rohu. Ranní _ 20 šero, kolem šesté, takže takový omyl u člověka zaujatéhoněčím jiným je přípustný.

Rojas a Bolt kráčeli vedle sebe, tak asi půl metru za ním. V polovině cesty ho Bolt zadržel:

„To není vaše auto.“

Marshall vzhlédl a zastavil se. „Jo, aha.“

Otočil se na podpatku, prošel mezi nimi a zamířil keCorolle. Mírným obloukem se blížili ke kufru. Slyšel, jak se teď zařadili těsně za něj, třicet, šedesát centimetrů. Bolt vpravo, Rojas vlevo. Takové malé sevřené procesí. Z úst jim lehce stoupala pára, jako by je opouštěly jejich vlastní duše.

Došel k autu. Na dotek mrtvolně ledové. Rojas mu nedopřál milimetr místa. Postavil se těsně k zadním světlům, k jeholevému rameni. Až se zvedne víko, bude mít do kufru výborný výhled. Bolt zůstal stát pár kroků za ním, napravo. Tichý hukot ventilace a jemnější, vzdálený šum z dálnice.

Marshall předstíral, že hledá správný klíč, svazek měl opět v dlani, kov jemně cinkal. Nerozestavili se hloupě. Rojas byl dost blízko, aby mohl dělat problémy. A Bolt ho mohl střelit do zad, kdyby se cokoli zvrtlo.

Rojas si vstrčil ruce do kapes, zachvěl se chladem. Pokrčil se v kolenou. „No tak, neprotahujme to.“

Marshall musel jednat. Vybral správný klíč a vsunul jej do zámku. Kov lehce cvaknul. V té rozlehlé krajině to zaznělo tak zřetelně, jako by to na chvíli bylo ohniskem všehomíra.

Čtvrt otočky.

Mechanismus hladce klapl. Víko se nadzvedlo, utvořila se škvíra. Marshall se mírně posunul, takže stál k Rojasovi zády. Štěrk pod jeho podrážkami lehce zaskřípal. Náhle ostřezatlačil na klíč, jako by stiskl vypínač, a víko se prudce zvedlo.

Rekvizity byly v pořádku. Zip na vaku byl otevřený,zevnitř vykukovaly balíčky s bílým práškem. To upoutaloRojasovu pozornost.

Marshall se jediným pohybem sehnul, popadl Remington 870, uložený při okraji na dně kufru, obrátil se proti Boltovi a praštil ho pažbou do obličeje.

21 _

Bolt nestačil ani zvednout ruku.

Pažba mu přerazila nos. V šoku zaklonil hlavu a klesl k zemi. Marshall hbitě uskočil, aby si udělal místo, a napřáhlpušku proti Rojasovi.

„Ani se nehni.“

Rojas se krčil vedle auta, jednou rukou se přidržovalblatníku, aby si udržel rovnováhu, druhou držel za zády.

„Copak to tam schováváš?“ zeptal se Marshall.

Rojas neodpovídal. Najednou bylo všude ticho. Jen oni tři, nastražené smysly, a kolem mlčící rozlehlá poušť, jako by se nic nedělo. Rojas skrčený na bobku. Bolt vyřazený, ruce na obličeji, mezi prsty mu protéká krev. Marshall se tyčí nad ním.

Rojas se narovnal, ruku stále za zády. Pomalu ustupoval od auta. Marshall ho sledoval hlavní pušky, tvář bez výrazu.

„Koukej tu ruku předpažit, ať se na ni podívám, a doufej, že v ní nic nemáš.“

„Kolik je ti let?“

„To je to poslední, co by tě teď mělo zajímat.“

„Nejseš dost starej, aby sis moh hrát s puškou.“

Marshall cvakl uzávěrem. „Starý nebo mladý, umím to.“

Rojas neodpověděl.

Marshall doplnil: „Tady tvůj kamarád ti to potvrdí.“

„Takhle si přece nechceš zahrávat.“

„Ty mi neraď, co mám dělat. Řekl bych, že můžemepokračovat,“ navázal Marshall.

„Tohodle budeš litovat.“

Marshall přidržel pušku Rojasovi proti hrudi. „Tak jo. Nech si tu ruku za zády a uvidíme, kdo bude litovat víc.“

Rojas kývl na pušku. „S tímhle sotva umíš zacházet.“

„To si piš, že umím.“

Rojas zmlkl.

Marshall pokračoval: „Hraješ o život. Odsud sotva minu.“

Ticho. Chvíli tak stáli proti sobě. Rojas s očima na hlavni možná vzpomínal na staré dobré časy, možná uvažoval,kudy zmizet. Marshall o krůček přistoupil. Mezi nimi sotva dva metry, hrobové ticho, na celém světě nic než ta puška. _ 22

Marshall promluvil: „Jestli tam něco držíš, radši to pusť.“

Ticho.

Marshall opět o kousek přistoupil, jen o krok. Taosmsetsedmdesátka je dlouhá, nemohl si dovolit dostat se s ní na dosah. Cítil, jak si to Rojas přeje. Odpočítal si: tři, dva, jedna – teď! a pak ho levou nohou kopl do rozkroku.

Rojas se přikrčil, předklonil se, ale udržel se na nohou. Marshall se přiblížil a znovu ho kopl, naplocho levým nártem. Rojas ztratil dech a padl tváří k zemi. V ruce drželponiklovanou osmatřicítku. Marshall mu dupl na zápěstí, sehnul se, vytáhl mu zbraň z ruky a zastrčil si ji za opasek.

„Máš ještě něco, co bys mi měl povědět?“

Rojas jen lapal po dechu. Zkroucený bolestí, pokoušel se osvobodit zraněnou ruku. Kůže stržená a odchlíplá tam, kde Marshall přidupl. „Ne, už nic, proboha, pusť mě.“

„Co ten pán s nosem?“

„Ten nic nemá.“

Asi to není pravda, myslel si Marshall, ale vzhledem ktomu, v jakém je stavu, to nejspíš nevadí. „Jestli chytne do ruky něco jiného než svůj frňák, odprásknu vás oba.“

Rojas se stále pokoušel vymanit své zápěstí.

Marshall nato: „Radši toho nech, jenom to zhoršuješ.“

Podíval se k oknům. Nikdo se tam stále neobjevoval. Jeho malé zúčtování zůstávalo tedy jen mezi nimi.

Sedl si do dřepu, pušku si položil přes kolena. „Měl jsi mě poslechnout.“

Rojas neodpovídal. Vypadalo to, že na ruku už zapomněl, jako by uznal, že ji už nedostane zpátky. Sotva dýchal, v hrudi mu pískalo.

Marshall pokračoval: „Omlouvám se, že jsem vás uvedl v omyl. Já v tomhle nejedu, s tímhle nekšeftuju.“

„Co teda chceš?“

Marshall se podíval na Bolta, jestli nedělá něco, co byneměl. Ten se ale staral jen o svůj nos, který stále mocně krvácel.

Odpověděl: „Někoho hledám.“

„Koho?“

23 _

„Jednu mladou dámu.“

„Jméno?“

„Alyce Rayová. Alyce s ypsilonem.“

„Tu neznám.“

„Čekal jsem, že to řekneš.“

„Vážně, neznám.“

„No dobře. Ale tvůj šéf nebo někdo z tvých kamarádíčků nebo někdo, komu dealuješ, bude vědět, co s ní je.“

Rojas neodpovídal.

Marshall pokračoval: „Jde o to, že někdo to ví a já simyslím, že ty máš teď dobrý důvod mi to zjistit.“

Rojas mlčel.

Marshall se rozhlédl. V tomhle světle a v té pustině uvidí blikání červené a modré hodně z dálky. Dodal: „Můžeš sepotat. Můj telefon máš.“

„Vyser si voko.“

„Jo, fajn. Tak o tom přemýšlej.“

„Co jsi zač, soukromý vočko, nebo co?“

„Ne. Jenom džentlmen, který se zajímá.“

„Udělal jsi pěkně velkou chybu.“

„Možná dvě, když započítám taky jeho,“ odpověděl Marshall.

Rojas doplnil: „Hošíci jako ty raz dva žerou hlínu.“

Marshall si stoupl. V oknech stále nikdo. „Uvidíme. Když se neozveš, zajdu na návštěvu. A dáme si něco ostřejšího, než je kafe. Chápeš, co tím myslím.“

Rojas se usmál. Byla to ošklivá grimasa. „Chodit nemusíš. S tím bych si fakt voser nedělal.“

„Koukej to urychlit. Ještě se potkáme. Takže zavoláš?“

Rojas neodpověděl. Marshall viděl, jak se nutí nedržet si ruku. Uložil pušku zpátky do auta, zpoza opasku vyndalpistoli a nechal si ji v ruce. Pak zavřel kufr, vytáhl klíč ze zámku a přistoupil k ležícímu Boltovi. Ten stále nevydával anihlásku. Ležel napůl v bezvědomí, tvář hrozivě opuchlá. Marshall ho popadl za límec a odtáhl ho pár kroků stranou, aby byl z cesty. _ 24

Dodal: „Nezdržoval bych se tu, být vámi.“ Pokývl kBoltovi. „Takovýhle ciferník nezískáš srážkou s futrem.“

Vrátil se k autu, nasedl a odjel.

DVĚ

Marshall

Začalo to takhle:

Našel si práci v Albuquerque, na půlmilionové stavbě v North Valley. Skelet přes dvě podlaží, dvojitý překlad, tři dny svařování.

Vybral si nedaleký motel takového typu, který mělnejradši, kde se chlápek u recepce spokojil s padesátkou za to, ženechtěl vidět papíry. Naproti přes ulici restaurace. Jednou večer tam tak seděl u baru, s výhledem na vchod, nos ještě naplněný vůní oceli a před očima jiskřičky, sotva je přivřel.

Chlápek vedle něho byl fanda do basketu, a zjevně taky pivní fanda. Marshallovi se dostalo podrobné opilecképředovědi, jak letos Dallas vyhraje podruhé pohár NBA. Vtelevizi běžely místní zprávy, naštěstí bez zvuku. Ale Marshall, zatímco čekal na jídlo, dělal, že se dívá, a doufal, že tím dá sousedovi najevo nezájem o jakoukoli debatu.

„Viděl jste je loni?“

Marshall se na něj neochotně otočil: „Pardon?“

„Ptal jsem se, jestli jste je loni viděl?“

„Myslím, že jsem je neviděl ani loni ani předloni.“

Zpátky k televizi. Obvyklá večerní rutina, záběr na nějaký zločin a rozhovor s vrchním policejním úředníkem. Zkoušel mu odečítat ze rtů, jen tak pro zábavu. Dlouhý záběr nanějaký dům v nějaké ulici, kolem policejní auta. Omšelý dřevěný plot, špinavý dvorek, drátěné oplocení pro slepice. Soused byl nezadržitelný, stále mu hučel do ucha. Marshall se mírněodtáhl, aby měl místo...

A vtom:

25 _

Fotka mladé ženy, možná dvacetileté; tmavé vlasy,modré oči. Náznak úsměvu, který probudil vzpomínky, vrátil ho o mnoho let zpátky. Upřeně hleděl na fotografii v dlouhém záběru. Žádný zvuk, ale dohadoval se smyslu.

Do zpráv se nedostaneš, pokud nejsi mrtvý nebopohřešovaný.

Střih na další zprávu. Zamrkal a vzpomínka se vytratila. Byl zpátky v restauraci, žvásty vedle něho stále v plnémproudu, před ním jako přičarován talíř s jeho jídlem a vůkolpokojná večerní atmosféra, to všechno ho plně vrátilo na zem. Otázka rovnou do ucha:

„Teď to s nima půjde z kopce, když ho pustili, co myslíte? Je to pěkně podělaný, ne?“

„Jo, to je,“ odpověděl Marshall.

Znovu si vybavil tu fotku, zkoušel si připomenoutpodrobnosti. Měl pocit déjà vu, ale byl to mylný pocit. Neznal ji. Byl to jen takový záblesk, obličej a vzpomínka nepatřily k sobě.

Pustil to z hlavy a dal se do jídla. Chlápek vedle něho pořád mluvil, gestikuloval a oblažoval ho teplým pivním dechem. Marshall mu na požádání poskytoval ,ano‘ a ,ne‘. Objednal si hamburger a hranolky, ale jejich chuť ani nevnímal. Nebyly nebezpečné, a on tedy mohl věnovat pozornost okolí. Vnarvaném podniku známé věci prostě pomíjel. Před lety to byla nezbytnost a ten zvyk mu zůstal. Výsledkem byly převrácené priority: soustřeďoval se na okrajové vjemy, na detaily vpozadí. Na všechno to, co jiným unikalo.

„Ale na Jordana nikdo nemá, ať si říkají, co chtějí, na to se můžeš vyprdnout. Je to pořád pan hráč. Chápete, co tím myslím?“

„Chápu,“ odpověděl Marshall.

Bylo deset. V kapse měl tři dvacetidolarovky. Zásadněplatil hotově. Zvykl si na to, jak se furt stěhoval. Kreditkynepoužíval od té doby, co už nebyl v New Yorku. Nesnášelpředstavu, že by bylo možné ho vysledovat. Řidičák a další papíry, které dostal od federálů, měl zamčené v sejfu. Nikdy jenepoužíval. Naprostá anonymita je lepší než falešná identita. _ 26

Přeložil bankovku ostře po její délce, podstrčil ji pod svůj hrnek a zvedl se. Basketbalový fanda se bez zaváhání vrhl na další oběť.

Venku bylo chladno a bezvětří. Drobný déšť padal kolmo k zemi jako miniaturní perličky.

Na okamžik se zastavil na obrubníku. Jeho motel bylnaroti přes ulici, osvětlená a tmavá okna se střídala vnepravidelném rytmu.

Do zpráv se nedostaneš, pokud nejsi mrtvý nebopohřešovaný.

Přejel si rukou po tváři. Ten dlouhý záběr se mu znovuvybavil.

Mrtvá nebo pohřešovaná.

„Kurva.“

Otočil se a vydal se ulicí, která se ve tmě leskla odneonových vývěsních štítů. Kolem projel náklaďák a rozstřikoval špinavé louže. U benzínky si koupil Albuquerque Journal, přešel ulici a došel k motelu.

Když dával klíč do zámku, třásla se mu ruka. Řekl si, že je to tím chladem. Vytřepal si déšť z vlasů, rozsvítil a zase za sebou zamkl. Vůně tiskařské černi. Položil noviny na postel a přehlédl první stránku. Nic. Otočil – a tam byla, na druhé stránce. Táž fotografie, která ho zaujala. Ty oči a ta tvář, snáznakem úsměvu. Neznal ji, ale něco ho na ni zaujalo. Tafalešná spojnice s předešlým životem, světlé okamžiky ve zlých časech.

Přečetl si příslušný článek. Byl to jen sloupek, nejspíšnavazoval na nějaký předešlý článek, další informace k drsné skutečnosti. Jmenovala se Alyce Rayová. Žila se svou matkou v domku na Comanche Road, severně od centra Albuquerque. Jednoho rána se matka probudila a zjistila, že dcera nenídoma. Jakákoli svědectví oznamte laskavě na uvedené telefonní číslo.

Postrádá se už pět dní.

Složil noviny a pečlivě je uhladil do původního tvaru, lehl si na postel s rukama spojenýma za hlavou, nohy natažené,

27 _

kotníky překřížené a oddal se tichým úvahám. Venkovní

provoz se mlaskavě rozléhal na vlhké silnici. Za minutku

vyskočil, sebral ze stolku drobné, vstrčil je do kapsy, vzal

si klíč a vyšel ven. U recepce byl telefonní automat.Místnost byla osvětlená lehce do ruda od automatu s nápoji. Za

pultem seděl mladík a pohupoval si nohou na pultě dorytmu hudby ze sluchátek, nad ním v rohu zavěšená kamera.

Marshall přistoupil k telefonu, vhodil tam drobné a vytočil

číslo.

„Haló?“

„Nazdar. Tady Marshall.“

„Marshall... Ahoj, co je?“

„Myslím, že se něco děje. Ještě přesně nevím co.“

Smích. „Něco se děje, nebo se už stalo?“

„Něco se opravdu stalo,“ odpověděl Marshall. Zaváhal: „Týká se to mě osobně.“

„Dobře, dobře.“ Po malé odmlce: „Nevěděl jsem, že máš taky soukromý život.

Marshall to nekomentoval. Dveře ven byly otevřené azvenčí sem doléhalo pleskání deště o beton. A vůně vlhké země.

„Promiň. Nic jsem tím nemyslel. To jen tak. Jinak všechno v pořádku?“

„Jo.“

Mohl to vysvětlit, ale moc rozumně by to neznělo: Chcinajít pohřešovanou dívku, která se podobá někomu, koho jsem znal. Moc chytře by to opravdu nepůsobilo.

„Tak fajn. A co kdyby ses někdy stavil, až budeš moct, a vyzvedl si u mě peníze? Už máš pár dní za sebou, ne?“

„Jo, pár dní jo. Díky,“ odpověděl Marshall.

„Tak se opatruj.“

Opět volací tón. Vybral z kapsy další drobné. Uplynula už pěkná řádka let, ale to číslo do bytu v Central Park West si dosud pamatoval. Zkoušel tam občas volat, ale jen to tamnarázdno vyzvánělo. Každý měsíc další marný pokus a s tím jeho slabá naděje zvolna umírala.

Opět nic. _ 28

Mládenec stále kýval nohou sem tam. Marshall zavěsil a vyšel ven do deště. V noci přišla bouřka. Ležel a naslouchal jí. Zatím nefoukalo a oknem, které nechal pootevřené, cítil vůni deště. Záclony chvílemi ozářil blesk a s malým zpožděním zazněl hrom.

Vynořovaly se newyorské vzpomínky, nebyl schopen je potlačit. S ní na lůžku, do sebe zapletení, její ruka na jeho hrudi, vlasy něžně rozhozené...

Řekl: „Můžeme odjet.“

Přitočila se k němu, úsměv. Dost dlouhá pauza, aby mohl doufat. „Už jsem ti řekla, že si to rozmyslím.“

„Můžeme... My dva...“

Položila mu hlavu na rameno. Teplý závan jejího dechu, jak se zasmála, jako když motýl zatřepe křídly, jako by to celé byl jen příliš krásný sen. „Slibuju, že o tom budu přemýšlet.“

Položil ruku na její, skryla se v jeho dlani. Dodal: „Co když se něco stane?“

„Co například?“

„Nevím. Něco.“

Naklonila se nad něj. Tichý pokoj oněměl, jak se hodotýkaly její vlasy: „Nic se nestane.“

Na střechu motelu bubnoval déšť. Seděl na kraji postele, hlavu v dlaních, pokoušel se soustředit. Bílé zahřměníprobudilo jeho paměť. Už je to dávno. Napadlo ho, že znovu zkusí to newyorské číslo. Neudělal to, ale vzpomínky se tím spíš vracely.

Nic se nestane.

Ta věta mu stále znovu a znovu kroužila myslí. Opět si lehl, ruce na očích, jako kdyby zablokováním jednoho smyslu mohl eliminovat i ty ostatní.

Daleko od domova a v jeho mysli žena, s kterou se užnikdy nesetká. Cítil se velmi osamělý. Po tomhle způsobuživota opravdu netoužil. Následující ráno bylo šedé, ale už nepršelo. Vzal si Cadillac Silverado, v kufru měl svoje nádobíčko. Jel na jih po silnici

29 _

I-25, minul centrum, odbočil na Comanche Road a otočil se

k východu do průmyslové čtvrti. Cesta jako by se mírnězvedala k úpatí hor. Když vyjel na horizont, spatřil realitu: před

ním se rozkládalo míli za mílí nekonečné předměstí.

Směrem k východu ubývalo blahobytu. Ošumělé domy na zaneřáděných pozemcích, neobdělaných a zpustošených. Na dvorcích rezavějící auta. Jel pomalu, pozorně sledoval průčelí domů.

Trvalo mu to čtyřicet minut, než ten dům našel. Poznal jej podle záběrů v televizi. Hořčicově žlutý plot, vlevo od domu parkovací místo se zašlým hnědým Chevroletem Impala. Na jednom ze sloupků plotu uzel jako pozůstatek pásky, která ohraničovala kriminální scénu. Druhý na větvi na opačném konci dvorku. V oknech zatažené záclony.Zaarkoval o sto metrů dál na protější straně a vydal se zpátky pěšky.

Přední dveře byly za sítí proti hmyzu otevřené a za nimi krátká chodba. Zápach cigaret. Stiskl zvonek, ale nic seneozvalo. Zaklepal na rám dveří.

Chvíle čekání, načež se na konci chodby objevila maláobtloustlá žena. Síť bránila detailnějšímu pohledu, ale jejíkolébavý krok naznačoval, že se jí špatně ohýbají kolena.

„Maureen tu není.“

„Aha.“

„Kdo jste?“

„Rád bych našel Alyce,“ odpověděl Marshall.

Znělo to nepřesvědčivě a naivně, i jemu samému.

Zastavila se nějaké dva metry přede dveřmi. Světlo za ní vytvářelo z její postavy jen tmavý obrys, jako náčrt uhlem na síťových dveřích. „Jste od novin nebo od policie?“

„Jsem bývalý policejní důstojník. Viděl jsem ji vtelevizi.“

„Takovejch už tu pár bylo a nevedlo to k ničemu. Policie má zase brzo přijít, tak myslím, abyste radši šel. Taky nás varovali, že můžou přijít všelijaký šťouralové.“

„Je mi líto, že se ztratila.“ _ 30

„Já myslím, abyste šel.“

Viděl, že ji asi neobměkčí. Vlastně ani nevěděl, coočekával. Že ho pozve dovnitř a bude poslušně odpovídat na jeho otázky? Otočil se a vracel se přes dvorek. Když byl venku na ulici, pohlédl nazpět, ale nemohl říci, zda byla ještě vedveřích. Přešel ulici, vrátil se k vozu a čekal.

Za půl hodiny přistál u chodníku vůz místní policie.Vystoupili z něho dva strážníci a zamířili ke vchodu. Domyslil se, že už tu byli, protože se nezdržovali se zvonkem arovnou zaklepali na futro. Za chvilku se otevřely dveře a oni rozhodně vkročili dovnitř, čepice u pasu, hlavy lehcepředkloněné.

Marshall seděl, nespouštěl vchod z očí a promýšlel různé varinty.

Deset minut nato se objevil pískový civilní Ford Crown Victoria, projel ulicí, zpomalil, vrátil se a zaparkoval zapolicejní Hondou. Vystoupil z něho policajt v civilu a vydal se přes dvorek. Gatě měl posazené pod mocným břichem, musel našlapovat zeširoka, aby mu nespadly. Váha zbraně arezervních zásobníků situaci ještě zhoršovala.

Řídký provoz, nikde nikdo, jen ta dvě auta.

Marshall si počkal, než toho policajta uvnitř uvítají, pak vystoupil ze svého Silverada, přešel dozadu a vyndal zkufru svoje udělátko na otvírání zámků. Byl to úzký, plochý ocelový list, dlouhý kolem půl metru, na jednom koncivyříznutý do háku. Vytáhl ho z plastikového obalu a zasunul si ho do rukávu, paži svěsil podél těla, konec nástroje vohnuté dlani.

Přešel zpátky po ulici, pomalu, s bušícím srdcem.

Hlídkovým vozem se nezabýval. Celý se leskl novotou,jeho policejní livrej byla křiklavě barevná a měl nejspíš i pěkně hlasitý alarm. Přistoupil k Fordu. Byl už tak deset patnáct let starý, udržovaný, ale žádný výkřik techniky. Sepnul prsty do kornoutu, sehnul se, nahlédl dovnitř zadním okénkem a pak předním. Vzadu nic nebylo. Vpředu zpod sedadla spolujezdce vykukovala černá kožená taška, s otevřeným zipem. Byla v ní

31 _

jakási složka hřbetem dolů, tenký svazek papírů, který hovyzýval k akci. V držáku kelímek z automatu a zmačkaný pytlík

od jídla na sedadle.

Přešel na stranu spolujezdce. Tím se postavil k domu zády; ale to nepotrvá dlouho. Kolem projelo auto, jedno k východu a pak druhé k západu. Ale žádné nezpomalilo, nikdo senerozhlížel. On byl zkrátka jen člověk, který stojí u auta.

V hlavě mu hučelo, po zádech přeběhl mráz, chlupy nazátylku se zježily.

Vytáhl otvírač zámků z rukávu a protáhl konec s háčkem podél okna v úrovni kliky. Deset vteřin – a bylo to. Dveře se otevřely, nástroj zpět do rukávu. Dalších deset vteřin a byl zpátky na druhé straně ulice, s papírovou složkou v ruce.

Odjel o dva bloky dál, zaparkoval a dal se do čtení.

Puls se uklidnil, dech byl pravidelný.

Klidně by si na to mohl zvyknout jako na drogu.

Předpokládal, že ten Ford je z místní stanice, ale ouha: ten spis patřil Protidrogovému úřadu. Právě okradl federálního agenta!

Navrchu byla hlášení albuquerqueské policie, s daty z minulých dnů. Věděl, že pohřešované osoby se registrují aždvaasedmdesát hodin po jejich zmizení. Dnes byl pátek. Alyce matka postrádala od soboty, zpráva tedy začíná úterkem. Je to už šest dnů a hledá se tři dny.

Byla tam výpověď jisté Maureen Rayové. Prohlašovala, že v pátek večer, před tím, než zmizela, šla její dceranavštívit přátele. Maureen Rayová byla sama doma, v posteli, na adrese Comanche Road a slyšela asi ve dvě ráno v sobotu, jak se její dcera vrací domů. Předpokládala, že si šla lehnout. Ale když ráno vstala, zjistila, že lůžko její dcery je prázdné. V pokoji byla její kabelka i klíče. A venku její auto. A nic tam nechybělo. Jen to děvče tam nebylo.

Fotografie ložnice. Lůžko s odhrnutou pokrývkou apromáčknutý polštář. Záběry přístupu k domu a vchodovédveře, u kterých také před chvílí stál. Žádná krev, žádné známky násilného vniknutí. Maureen Rayová trvala na tom, že jde _ 32 o únos, ale místní policie o tom zřejmě nebyla přesvědčena. Předběžné šetření bylo patrně dost povrchní.

Prolistoval ostatní papíry. Byl tam svazek barevnýchfotografií, podle digitálních údajů v rohu z pozdních večerních hodin v pátek.

23.02. Alyce Rayová, rozmazaný záběr zblízka, snatočenou hlavou, zřejmě hovořící s někým, kdo není v záběru. Další obrázek to doplňoval. Alyce s třemi dalšími ženami, všechny přibližně téhož věku, jak jdou dvě a dvě po chodníku. Vpozadí růžová popraskaná zeď, ty čtyři jsou osvětleny kuželem světla shora, okolí se ztrácí bez výraznějšího kontrastu.

23.03. Čtyři dívky stojí před něčím, co se podobá vchodu do klubu. Na růžovém štukovém překladu nad dveřmi nápis CALOR v červené barvě. Portýr prohlížející identifikační karty, čtyři záběry jedné dívky po druhé. Portýr sám uvchodu, hledící do ulice, za ním Alyce Rayová, kráčející dozadu to tmavé místnosti.

Další obrázky přicházejících lidí. Jednotlivci, dvojice,trojice. Vstup z chodníku, v pozadí zeď. Hispánec kolemčtyřicítky, tmavé vlasy sčesané dozadu, šedý oblek, který se napukách leskl. K tomu přiložená stránka z počítače. Jde o jistého Troye Rojase, frekventanta federální věznice Cedar Junction ve Walpolu. V roce ’92 postřelil a zmrzačil státního policistu v Massachusetts.

Marshall otočil stránku. Další tištěné zprávy, internízáznamy Protidrogového s rozmanitými podezřeními. Pašování, výroba, distribuce. Evidentně nikdy nebyl usvědčen.Současná adresa neznámá. Nejbližší příbuzný Troy Rojas ml. Jeho adresa v Albuquerque, spolu se stručným profilem. Mladík měl očividně podobné sklony jako otec, ale na rozdíl od něj usvědčen byl: dvakrát z držení pervitinu, pokaždé devadesát dní v base. Jednou byl obviněn z držení s úmyslem prodeje, ale nebylo mu to prokázáno.

Marshall zalistoval k záběru ve 23.47. FotografieRojase vcházejícího do klubu Calor. 23.58. Po jednomvcházejí tři muži. Zvětšenina třetího, k němu je přiložen záznam

33 _

Protidrogového. Cyrus Llewellyn Bolt, 39 let, posledních

dvanáct let strávil ve státní věznici v Beaumontu za prodej

heroinu. Na svobodě je pět měsíců. Současná adresaneznámá. V Lubbocku v Texasu žije jeho bývalá manželka. Datum

svatby, manželství rozvedeno v době, kdy byl Bolt ve věznici.

Marshall se dál probíral složkou. Byla tam vložená ještě jedna fotka: rozmazaná fotografie chlápka v černémkovbojském klobouku. Foceno ve dne. Jackie Oswald Grace, majitel klubu Calor, padesát jedna let. Asi před dvaceti lety bylobviněn z držení drog, nedávno byl vyšetřován v souvislosti spodezřením z překupnictví. Vypadalo to, že s Cyrem a Troyem mají hodně společného.

Zpět k nočním snímkům.

00.31. Alyce Rayová s ostatními odchází stejnou cestou, jako přišly. Jedna z dívek, těsně za ní, se zjevně potácí, zkaždé strany ji podpírá jedna kamarádka. Alyce tu skupinku vede, na každém rameni jí visí kabelka.

00.32. Boltovo trio vychází stejným směrem.

00.34. Bolt jako první, za ním Rojas a další muž, asitřicátník.

Marshall zavřel složku. Fotografie byly pořízené z ulice, nejspíš běžné záběry z policejního sledování Protidrogové jednotky, fotograf snímá příchozí a odchozí z protějšího chodníku. Sám také kdysi dávno něco takového dělal.Zajímalo ho, jak to že albuquerqueská policie získala snímky Protidrogového tak brzo. Možná věděli, že Protidrogový úřad klub sleduje, a vyžádali si snímky, jakmile zjistili, že sevyšetřování klubu týká.

Ostatně na tom nezáleželo.

Zaujalo ho jedině to, že v pátek o půlnoci se zkřížily cesty Alyce Rayové a dvou mužů, které mělo Protidrogové vhledáčku, a že ráno byla Alyce pryč. Jel zpátky k východu, jižně od Comanche Road, aby sevyhnul setkání s tím hnědým Fordem. Jedna ošumělá ulice za druhou. Projížděl mezi bloky, pomalu, aby neminul znamení. _ 34

Netrvalo mu to dlouho. Projel kolem pozemku s dvěma obytnými přívěsy, postavenými k sobě kolmo do tvaru L, s markýzou podepřenou stanovými tyčemi. Stál tam také Ford F-150, na ráfkách. U obrubníku parkoval starýChevrolet Caprice, v něm vepředu dvě děti, kterým sotvavyčuhovaly hlavy přes palubní desku. Na místě řidiče dívenka, vedle ní chlapec. Marshall pomalu projel kolem. Oba bledé obličeje s velkýma očima se za ním zvolna otočily.Zaparkoval, vypnul motor a zadíval se do zpětného zrcátka. Auto viděl zezadu, na první pohled bylo prázdné. A pak se dítě na sedadle spolujezdce vytáhlo, aby se rozhlédlo; zahlédl jeho siluetu v předním okně.

Marshall si řekl: „Prosím, ať se pletu.“

Vystoupil. Mrtvolné ticho, ani ptačí pípnutí. Ulice jen jen zadržovala dech, zatímco se chystal udělat to, co musel.

Přistoupil k autu. Okno u dívky bylo otevřené. Mělakrásné blond vlasy, stažené do culíku. Mohlo jí být tak devět. Marshall vyčkával. Chlapec se přes ni ze sedadla spolujezdce vyklonil, aby si ho omrkl, a zase se stáhl zpátky. Viděl teď jen dívku, drobné stvoření ztrácející se na sedadle, seděla si na rukou. Na spánku se jí jemně rýsovaly modré žilky.

Promluvila: „Dobrej.“

Marshall se usmál: „Ahoj.“

„Kolik chcete?“

„Prosím dva gramy.“

„To je za dvěstě.“

Vystrčila ruku a čekala na peníze. Sáhl do kapsy, hmatem oddělil z balíčku dvě bankovky a podal jí je. Přerovnala si je, aby je spočítala, a předala je chlapci. Ten otevřel u sebe dveře, slezl dolů a vyběhl přes dvorek k obytnému přívěsu.

„Kolik ti je?“ zeptal se Marshall.

Děvče chvíli mlčelo. Tvářila se netečně, ale mohlo to být ze strachu nebo z překvapení. „To nemůžu říct.“

„Jak se jmenuješ?“

Zavrtěla hlavou. „Taky nemůžu říct. Nemám to dovolený.“

„No dobře. Já se jmenuju Marshall.“

35 _

Neodpověděla. Věděl, že jednoho dne se podívá nazpět a uvědomí si, že draze platila, aniž by to věděla. Podíval se na přívěs. Bylo by příjemné vědět – bez nejmenší pochybnosti –, jestli by konec jednoho člověka pomohl jinému. Ale to právě nevěděl. Co když teď udělá dobrý skutek a někomu se topozději ve zlém vrátí.

Po nějaké chvíli se vrátil chlapec s jeho zbožím. Dívka mu je podala a pak se oba za ním jen dívali, jak odchází.

Rojas junior žil nedaleko severovýchodní Lomasovy třídy. Marshall zamířil jižně po Pan American Expressway a pak odbočil na Central Avenue.

Dům byl celkem moderní, z dřevotřísky, střecha pokrytá taškami, na příjezdové cestě nedbale parkovaly tři špinavésedany. Marshall zastavil u chodníku, přešel k domu a zaklepal na vstupní dveře. Otevřel asi pětadvacetiletý mladík. Odrbané džínsy, vytahané triko, nedbale odhalující jedno rameno, na hlavě brabčí hnízdo. V domě za ním šero. Někde zaštěkal pes.

„Chci mluvit s Troyem,“ řekl Marshall.

Mládenec si prohrábl vlasy a odchrchlal si: „Jo. To jsem já.“

„Prima. Teda, vlastně chci mluvit s vaším otcem.“

„Ten tu nebydlí.“

„A víte, kde bych ho našel?“

Mladík přimhouřil oči. „Proč?“

„Mám nějaké zboží, co by ho mohlo zajímat,“ ztišil hlas Marshall. „Jestli na něj máte třebas číslo...“

„Vodkaď ho znáte?“

„Setkal jsem se s ním v klubu Calor.“

„Jak jste se sem vůbec dostal?“

Marshall tu otázku ignoroval a vylovil z kapsy balíček s dvěma gramy pervitinu, který koupil dopoledne. „Tadyhle bych mu něco ukázal. Chápete. Mohl bych to třebas nechat u vás, kdybyste souhlasil. Mám toho plno.“

Mládenec si protřel čelo. „No dobrý. Fajn.“ O něco tišeji: „Kolik to je? Dva gramy?“ _ 36

„Správně. Dva gramy.“

Zíral na psaníčko. Deset šlehů, když bude šetřit.

Marshall zopakoval: „Máte telefon nebo tak něco? Na otce.“

Vytrhl tak chlapce ze zasnění. Podíval se ke stropu, podrbal se na krku. Na předloktí měl jizvy, pozůstatky vpichů. „Jo, jo. Moment. Hnedka.“

„Tak mi ho dejte. A já vám tohle všechno nechám.“

Zatřepal mu balíčkem před nosem. Kluk se otočil a vydal se dovnitř domu, zvláštním hopsavým krokem, občas vrazil do zdi. Marshall slyšel bouchání, klapání zásuvek, klení.Čekal. Za minutu se junior znovu objevil, v ruce útržek papíru.

„Jeho mobil. Na tom ho chytíte.“

Marshall mu hodil pervitin a odkráčel. Vydal se teď na západ po Lomasově třídě až k fakultnínemocnici a zastavil u telefonního automatu. Zavolal na linku ochrany dětí a vylíčil jim případ chlapce a dívenky, s kterými se setkal dopoledne. Své jméno neuvedl.

Pak vytočil číslo, které mu dal mladý Rojas.

Trvalo hodnou chvíli, než to senior zvedl. „Ano?“

Marshall chvíli mlčel. Slunce ho pálilo na krku, k tomu rozpálený beton kolem a on náhle pocítil tíhu toho, co právě dává do pohybu.

Konečně řekl: „Mám nějaký zboží, co by vás možnázajímalo.“

TŘI 

Marshall

Dvacet minut k severu. Šedé stíny zvolna ustupovalychladnému úsvitu a na horizontu od obzoru k obzoru vykukovala

modrá obloha. Odbočil z mezistátní dálnice a podjezdem se

dostal na příčnou silnici. Silniční prach vytvářel za koly auta

jemné obláčky. Vpředu vpravo se vedle sebe vylouplo průčelí


37 _

několika obchodů: konzum, restaurace, železářství. Žádnézaarkované auto. Vlevo o trochu dál benzinová pumpa. Nikdo

u ní a žádný pohyb kolem ní. Jak tu tak stála na té osamělé

trase a bez jediného zákazníka, vypadala spíš jako svatyně

klidu a pohody než jako cokoli jiného. Jako by jenom to, a nic

jiného, bylo jejím účelem.

Měl ještě čtvrt nádrže, ale zastavil u jednoho stojanu aodklopil kryt nádrže. Od kasy na něho oknem netečně hledělobsluhující mládenec a se založenýma rukama se opíral o pult. Marshall vešel dovnitř, prohodil s ním pár konverzačních vět a zaplatil benzin za čtyřicet dolarů. Zaslechl vzdálené sirény. Ozývaly se od jihu, čím dál hlasitěji, nejvíce v okamžiku, kdy se hnaly po nadjezdu, a zase se zvolna ztrácely. Dva vozy. Možná jeli za ním, ale sotva ho asi viděli.

Odšrouboval víčko nádrže, vnořil pistoli do jejího ústí a stiskl čerpací páčku. Naproti u krajnice byl telefonníautomat. Z přihrádky v autě si vzal pár drobných, došel kautomatu a vytočil Felixovo číslo domů.

„Jo?“ reagoval unaveně, ospale.

„To jsem já.“

„Čéče. Furt mi volá ten Cohen. Asi bys s ním měl hodit řeč.“

„Co chtěl?“

„To nevím. Do prčic, eště není ráno.“

„Myslím, že musíš na pár dní z domu,“ sdělil mu Marshall.

„Proč? Chceš přijet?“

„Ne, ale asi mě bude někdo hledat.“

„No tak ať.“

„Jenže to nejsou moc kamarádský týpci.“

Felix o tom zřejmě dumal. Chvíli mu to trvalo. „No, takže co? Mám se zdejchnout?“

„To bych ti fakt doporučoval.“ Za ním to cvaklo, jakpuma ukončila čerpání.

„Ale proč? Co si podělal?“

„Zatím ještě nic moc. Ale něco se chystá.“

Ticho. _ 38

Marshall dodal: „Poškádlil jsem nějaké gaunery, které je lepší nedráždit. Tak by ses měl fakt radši vzdálit.“

„Ale musej poznat, že já nejsem ty.“

„To jo. Ale moc bych na to nespoléhal. Je tu jisté riziko.“

„Co teda chystáš?“

„To je můj problém.“

„Něco nelegálního?“

„Ne. Ale čím míň víš, tím líp.“

„Mám se vystěhovat se vším všudy?“

„Ne, stačí, když zmizíš ty sám,“ odpověděl Marshall.

„No, krucinál. Jak myslíš, že je pravděpodobný, že by sem fakt někdo napochodoval?“

Marshall o tom zapřemýšlel. Vždycky je těžké určit míru pravděpodobnosti. „Nevím. Ale i kdyby ta vyhlídka byla jen nepatrná, je lepší se tomu vyhnout.“

Což pokládal za dobrou radu. Ze zkušenosti věděl, ženepatrné vyhlídky často vedly k patrným problémům.

„Teda, člověče. Já tu totiž mám něco, co by spíš nemělnikdo vočumovat. Myslím jako, kdyby někdo přišel.“

Marshall to prohlášení nechal chvíli dozrávat, jako bytomu chtěl přiznat váhu. V ruce měl poslední čtvrťák. Vyhodil ho párkrát do vzduchu, jako kdyby orel nebo panna mělyurčit, co řekne. „A co to je?“

„No, mám tu nějaký zboží jednoho známýho.“

„Aha, známého.“

„No jo. Jasně. Chápeš. Něco z toho je možná tak trochu kradený. Nebo tak něco.“

Marshallovi v kapse zazvonil mobil. O co, že je to ono skryté číslo. Nechal to spadnout do hlasové schránky. „Hele, to nejsou lidi, které by tankovalo, že tam máš pár cédéček navíc.“

„Jo, jo. Vono to ale zrovna nahrávky nejsou.“

„To je fuk. Koukej pohnout, ta návštěva se může objevit co by dup.“

„Asi kdy jako?“

„Asi tak, že si sbalíš fidlátka a ztratíš se tak do půl hodiny.“

„Kurva. To vypadá docela jako průser.“

39 _

„Průser je slabý slovo,“ souhlasil důrazně Marshall. „Máš půl hodiny.“

Zavěsil. Automat na nízkém sloupku vrhal úhledný šikmý stín, hned vedle jeho vlastního. Zašel do obchodu, vyměnil dvě zbývající jednodolarky za drobné, vrátil se k autu a otevřel kufr. Pohled pro bohy: taška s falešnými vzorky, vedle ní jeho osmsetsedmdesátka. Vyndal zpoza opasku Rojasovu osmatřicítku a hodil ji vedle tašky. Trochu se umazal o víko kufru, když ho zavíral. Otřel si ruku o kalhoty, vrátil se ktelefonnímu automatu a vytočil kancelář federálního šerifa na okresním soudu v Santa Fe. Cohen tam ještě nebyl, Marshall tedy požádal, aby ho propojili na jeho mobil.

Cohen to zvedl a Marshall řekl. „To jsem já.“

„Proč nejsi jakživ k zastižení?“

„No, courám sem a tam.“

„Bezva. Asi máš džob na plnej úvazek, že tě nikdynechytnu doma.“

Marshall na to nic neřekl.

„Odkud to voláš? Takový divný číslo.“

„Z automatu.“

„Někdo tě odposlouchává?“

„Snad ne. Ale ty jsi ouřad, ty bys to měl vědět.“

Cohen se na chvíli odmlčel, a pak řekl: „Kdykoli to zkusím k tobě domů, ozve se tam nějaký Felix.“

„To je můj podnájemník.“

„No dobře. Ale já bych řekl, že když ti federálovéposkytnou byt, tak v něm máš taky bydlet. Jde o tvoji bezpečnost, o tvůj život.“

„Dokážu se o sebe postarat,“ namítl Marshall.

„To si nech vytesat na náhrobek.“

Marshall mlčel.

„Asi bysme si měli spolu sednout,“ pokračoval Cohen. „Radši dřív než pozdějc. Dnes dopoledne mám čas.“

Marshall se opřel o stěnu budky a dal si záležet, aby tovyznělo přívětivě: „Nebo mi taky můžeš vlézt na záda.“

Cohen se zasmál. „Takhle by to nešlo. Musíme se sejít.“ _ 40

Znělo to poměrně důrazně. V kapse mu opět zazněl mobil. Skryté číslo. Bylo mu jasné, jaký pro něj asi měli vzkaz: Jsi mrtvej muž.

Odpověděl Cohenovi: „Ještě ti zavolám.“

ČTYŘI

Wayne Banister

Čtyřicet mil na západ od Albuquerque, na dálnici I-40, kousek

jižně od rezervace Tohajiilee. Léto na spadnutí a na obloze ani

mráčku, fakt by se našlo dost míst, kde by byl radši. Vpoledne už to bude pálit ke čtyřicítce. Peklo hadr.

Na setkání si určili polohu podle GPS. Automobil způjčovny byl řádně vybaven.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist